Kerrang! je britský hudební týdeník, který se věnuje hlavně rocku a metalu. Vychází ve vydavatelství Bauer Consumer Media. Také organizuje předávání hudebních ocenění Kerrang! Awards v několika kategoriích a má své vlastní rádio.

V roce 1981 navrhl šéfredaktor hudebního týdeníku Sounds Alan Lewis Geoffu Bartonovi, aby připravil jednorázové speciální vydání zaměřené na novou vlnu britského heavy metalu a na vzestup dalších hardrockových kapel. To vyšlo 6. června 1981 a na obálce se objevil Angus Young z AC/DC. Časopis Kerrang!, který začal jako měsíčník, začal později vycházet jednou za čtrnáct dní a v roce 1987 se stal týdeníkem. Původním vlastníkem byla společnost United Newspapers, která jej v roce 1991 prodala společnosti EMAP.

Je začátek 80tých let, ve světě naplno propukla Nová vlna britského heavy metalu a její vliv začíná prosakovat různými cestičkami i k nám. Oficiálně se sice desky s tvrdší muzikou objevují v prodejnách Supraphonu jenom opravdu vyjímečně a zřejmě spíš omylem, ale na černých burzách se dalo sehnat téměř cokoliv. V Praze se vyjímečně podařilo občas něco oficiálně koupit v prodejnách Polské nebo Maďarské kultury, pár titulů se mi tímto způsobem podařilo opatřit, i když teď si vybavuju jenom album Gold’n’Glory od německých Faithful Breath z roku 1984. Hardrocková muzika měla od sedmdesátých let nulovou podporu a na profesionální scéně se dá o občasném lehkém příklonu k tvrdší rockové muzice (o metalu se teď vůbec nezmiňuju) mluvit v podstatě jen v případě Jirky Schelingera nebo kapel Katapult či Olympic. Osobně jsem třeba Katapult nijak zvlášť neposlouchal, moji domácí oblíbenci byli Progres 2, aspoň do doby než přišel Citron a hlavně Arakain, to už se ale blížila polovina osmdesátek.

Jedinou možností pro většinu kapel i posluchačů, jak si zahrát nebo poslechnout skladby od kapel typu Black Sabbath, Uriah Heep nebo Deep Purple, byly vesnické parkety zábav nebo nedělních čajů kam se hardrock přesunul během normalizace z větších měst a které postupně ovládl. Na mohelnicku byla třeba vyhledávaná kapela Unex, ale i pár dalších. Dá se říct, že která kapela měla ve svém repertoáru víc převzatých metalových věcí, na tu se vyrazilo. Samostatné koncerty byly pro probouzející se metalové spolky ve většině případů něco nedostižného, ať už kvůli přehrávkám nebo omezenému množství kulturních zařízení, kde se takové akce mohli konat. Přesto pár vyhlášených míst existovalo, v Praze se v první polovině let 80tých nalézalo několik kulturních domů, kde se jejich vedení těchto akcí nebálo, známý byl například KD Vltavská.

Občas se zadařilo i na Praze 8, kde jsem mezi lety 83-88 v Tróji bydlel a v Libni Na záměčku studoval. Hodně jsme chodívali na Rokosku, což byl pohodový malý kulturáček, z dnešního pohledu spíš klub, občas se něco konalo v Ládví nebo v KD v Bohnicích. Nejčastěji jsme ale mířily na druhý konec Prahy, na "Barču", jak se říkalo KD Barikádníků ve Strašnicích, který se v té době stal opravdovým centrem tvrdé (a nebyl to jenom metal) hudby nejenom pro Prahu a kde měl tenkrát kulturní program pod palcem Karel Čech.

Jako vůbec první akce, která se na Barče odehrála a zasloužila by si označení metalová, je zmiňován památný koncert skupiny Vitacit z konce roku 1981. Moje vzpomínky tak daleko nesahají, na Barču jsem se poprvé dostal až zhruba o tři roky později.

Pěkně tuhle dobu ale popisuje Jirka Kaiser v historii kapely Vitacit, i když se jeho popis netýká přímo Barči: "Tehdy okolo roku 1981 chodila celá Praha na kapelu Abraxas, a kdo neměl jejich 'áčko' na saku po dědovi, tak byl úplně odkecanej. Tehdy však tato kapela zrovna jako ještě několikrát měnila styl své muziky. Od tvrdého hardrocku směřovali k hudbě ovlivněné kapelou Police. Vůbec se tenkrát začala "Nová vlna" hrát všude a začalo toho být trochu více, než je zdrávo. Na této kapele, která byla skutečným kultem, však bylo výborné to, že si jako předkapely brala kapely začínající a zatím méně známé. No a tu se to stalo! Jednoho krásného dne jdu na další z "povinných" koncertů Abraxas do KD Kovoprůmyslu (nad klubem Futurum) a začíná předkapela. Banda pěti "mániček" vrhla na pódium jako pověstná vichřice. Dva vlasatí kytaristi (Kuře a Jirka) se střídají v nekonečném souboji drsných, ale melodických sól, nádherná basa (Karel) s četnými vyhrávkami i "palcovka", přesný našlápnutý bubeník (Venca) a zpěvák (Dann) typu Roberta Planta. Ale hlavně se hrály jednoduchý, ale pekelně nadupaný skladby, něco mezi hardrockem a tehdy se probouzejícím heavy metalem (valná většina z dílny Karla Adama). Rockeři jen zděšeně civěli kolem sebe a nevěděli, co se děje. Dann v červené kombinéze mlátil svojí blonďatou hřívou kolem sebe, neustálý pohyb po pódiu, no prostě paráda! Přijetí kapely bylo tenkrát velmi bouřlivé a kapela dokonale zastínila hlavní hvězdy večera. Tak to bylo moje první shledání s Vitacitem, kterému jsem věrný dodnes. Z této akce existuje kratičká nahrávka a je na "Vzpomínkách". Jinak Abraxas ještě představil např. plzeňskou Odysseu, nebo Němečkovu Pumpu."

Další zásadní zlom pro budování pověst Barči, jako metalového centra byl zrod kapely Arakain s frontmanem Alešem Brichtou, který byl po svém odmítnutí vstoupit do strany odejit z Čechofraktu a nastoupil na místo vedoucího investic právě na OKD v Praze 10.

Aleš vypráví: "Znal jsem se s vedoucím programu na Barče Karlem Čechem, ředitelem kulturáku byl Pepík Hlavsa, náměstci byli Jirka Zajíc s Jardou Matouškem. Všichni měli k muzice blízko a v té klasické komunistické éře nedělali muzikantům žádné šprajcy. Na desítce měl bigbít tradici, v klubu na moskevské začínal v šedesátých letech Olympic, Rebels a podobné kapely a tahle tradice zkrátka fungovala."

"S Arakainem jsme na Barče hráli i předtím a díky tomu jsem se s Karlem Čechem znal. Dohazoval jsem mu kapely a na koncerty se sjížděli lidé z celé republiky. Často tam hrál Vitacit, Törr, zvali jsme plzeňský Sapon, dále Titanic, Kern, ze Slovenska jsem natáhl Tublatanku, několik kapel z Polska."

"Mělo to úplně jednoduchý princip. Domluvit se stím,, kdo to měl na starosti. A tím byl právě Karel, který se toho nebál a koncerty i kapely zastřešoval. Když zemřel, převzala to po něm Naďa Nováková, bývalá zpěvačka, takže k tomu měla také blízko. O hodně víc, než kdyby tam seděl běžný komunistický úředník."

Sláva Barči, jako metalové Mekky, celá 80tá léta rostla. Památný je například první koncert nově obrozené blackmetalové smečky Törr, které Kulturní dům dělal zřizovatele a který proběhl v roce 1986 na prvních Metalových vánocích, což byl takový minifestival, kde dva tři dny po sobě vystoupilo několik kapel. V létě zase probíhaly Metalové exploze, kde si například v roce 1987 odbyl premiéru pražský Kryptor. Akce tady byly vyhlášené a o koncert na zdejším pódiu stály tvrdé kapely z celé republiky.

O věhlasu Barči se zmiňuje i František Znamenáček: "Jezdil jsem s několika kapelami jako fotograf a často se mluvilo o tom, že 'jednou bychom si chtěli zahrát na Barče'. Možná to lidem přišlo jako samozřejmost, přijít na koncert a užít si to. Tak jsem to jako mladý kluk bral i já, ale s odstupem času musím smeknout klobouk před tím, jaký kus práce odvedli kluci z Vitacitu, Arakainu, Autogenu nebo Törru. Doprošovat se tehdy mocipánů o povolení uspořádat metalovou taškařici znamenalo zadělávat si na pěkný průser. Kapely se toho ale nebály, oddány své životní vášni do toho šli naplno a z toho těžili samotní muzikanti i jejich fanoušci."

Po převratu se sláva Barči ještě chvíli držela, ale počet metalových koncertů se zde pomalu snižoval. Dnes je KD příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Praha 10 a živo je tady sice stále, ale metal už mezi jejími stěnami duní jenom vyjímečně. Legendou tvrdé hudební scény ale Barča zůstala.

Zdroj: Pařát č.81

Skupina vznikala od roku 1978, členové se ovšem neustále měnili a název ještě nebyl jasný. Ustálili se až v roce 1981 v sestavě Kronek, Karásek, T. Vodička, Machata, K. Vodička.

V roce 1985 odešel Karásek na vojnu a vystřídal jej Miloš Morávek ze skupin Futurum či předtím Progres 2. O rok později se skupina zprofesionalizovala, postoupila do finále Vokalízy a umístila se na 86. místě v anketě Zlatý slavík.

V roce 1987 vyšel u Supraphonu debutový singl "Blízko nás"/"Oči", za píseň "Blízko nás Kern" dostali cenu Zlatý trinagl. Ve Zlatém slavíkovi skončili na 41. mistě. Téhož roku se vrátil Karásek a Morávek skupinu opustil. Dalšími úspěchy byly 9. místo v anketě Duhová deska (1988) a 39. místo ve Zlatém slavíku (1988). Vyšel další singl "Není větší síly"/"Sprinter" (opět u Supraphonu) a skladba "Zídka" na albu Posloucháte Větrník 3.

Skupina pokračovala dál – 7. místo ve Zlatém slavíkovi v roce 1989. Vyšel hit "Exploze"/"V sobotu ne" (Supraphon) a skupina vyrazila na turné po Francii (1990). Kern získale Zlatý triangl, v anketě Hit roku byla kapela devátá. Roku 1990 vyšlo také debutové album …od narození (Supraphon). Deska získala 8. místo v televizní hitparádě a 11. místo ve Zlatém slavíkovi. Téhož roku přišel kytarista Mirek Horňák ze skupiny Titanic a vystřídal Tonyho Vodičku se Slávkem Karáskem. V roce 1991 skupina skončila na celkovém 3. místě v anketě Zlatý slavík a také vydala českou a anglickou verzi alba Lovci žen, respektive Women Hunters. Navázala také spolupráci s pivovarem Černá hora. Roku 1992 přešli pod firmu Tommü Records a následujícího roku vydali album Ztráty a nářezy.

Roku 1994 založili vlastní vydavatelství – Kern Sound Spouter, u něhož vydali album Totální tunel, následně vyšla akustická deska Mistr čas. V roce 1996 odešel bubeník Karel Vodička a vystřídal jej Vít Franěk. V roce 2001 skupina vydala album Síla zvyku, po turné si pak dala neohraničenou přestávku. V roce 2002 se začala vracet na scénu, chystala totiž Kern Remember Tour 2003, kde se skupina setkala v obnovené sestavě z roku 1981. V roce 2004 vydala první živé album Kdo s koho. 18. 1. 2008 proběhl poslední koncert skupiny Kern v reunionové sestavě, skupina následně vyhlásila přestávku, a v některých případech i úplný odchod kapely – odešel frontmen Jaroslav Albert Kronek (jeho pozornost se upnula na jeho kapelu Alband) a basista Libor Machata; oba byli členy skupiny po celou dobu její existence.

V květnu 2011 trio Karásek, T. Vodička a K. Vodička ohlásilo návrat, doplnily je pak dvě nové tváře – Pavel Vacek (zpěv) a Roman Kupčík (baskytara).

V roce 2015 Vacka vystřídal za mikrofonem Michal Konečný. V této sestavě následujího roku skupina nahrála a vydala album Hrnu to k tobě, první album Kern po 15 letech. Z kraje roku 2017 odešel Tony Vodička, na jeho místo nastoupil Robi Křupka ze skupiny Pavitram.

Rok 2018 byl rokem změn, skupina ke 40 letům na scéně vydale kompilační album Quadraginta, čímž vzdala hold svým fanouškům i všem muzikantům, kteří skupinou prošli. Z pracovních důvodů ale ze skupiny odešel Roman Kupčík a vystřídala jej basistka Iva Pospíšilová (Gong, Grýn). V závěru roku pak ze skupiny odešel i Karel Vodička a na jeho místo nastoupil Stanislav Fric (ex-Titanic).