Anvil je kanadská heavy metalová skupina z Toronta v Ontariu, která vznikla v roce 1978. V současnosti ji tvoří Steve "Lips" Kudlow (zpěv, kytara), Robb Reiner (bicí) a Chris Robertson (baskytara). Do roku 2022 vydala skupina devatenáct studiových alb a je uváděna jako skupina, která ovlivnila mnoho významných heavymetalových skupin, včetně Megadeth, Slayer, Anthrax a Metalliky.
Recenzenti popisují Anvil jako průkopnickou heavymetalovou kapelu, která byla populární v 80. letech 20. století, ale pak v 90. letech 20. století upadla v zapomnění, přičemž odmítala přestat hrát, nahrávat a koncertovat. Výstřelky Anvil na pódiu i mimo něj, neúspěchy, které je potkaly, a jejich odhodlání pokračovat v činnosti jsou přirovnávány k fiktivní skupině Spinal Tap.
První impuls ke vzniku pozdější skupiny Anvil vznikl vlastně už v dubnu 1973 v Torontu, kdy spolu začali hrát Steve "Lips" Kudlow a Robb Reiner, kamarádi ze střední školy. Oba pocházeli z židovských rodin. Rodiče Roba Reinera patřili k maďarským uprchlíkům, kteří v polovině padesátých let odešli do Anglie a později do Kanady. Rob se narodil v roce 1958 v Torontu a už od konce šedesátých let, kdy se seznámil s hudbou kapel jako Cream, Rolling Stones, Who, Beatles a uměním Jimi Hendrixe, toužil stát se bubeníkem. Na Vánoce počátkem 70tých let bicí soupravu konečně obdržel a od té doby bylo bubnování hlavní náplní jeho života.
Steve díky své starší sestře Rhondě přičichl k rockové hudbě už ve svých pěti, šesti letech. Od té doby netoužil po ničem jiném, než mít kytaru a být jako Stouni, kteří v té době byli na vzestupu.Ve svých dvanácti letech se kytary konečně dočkal a začal pilně cvičit i když tím trpělo jeho školní vzdělávání. Do hebrejské školy nechtěl chodit vůbec, i kyž nakonec podlehl za příslib kytary Fender. Svého Telecastera pak ke 13tým narozeninám skutečně dostal. Steve začal hned zakládat své první skupiny a hrát na tanečních zábavách, většinou covery od Grand Funk Railroad. Jedna z těchto prvních kapel se jmenovala Truck. Aby mu jeho rodiče zabránili stýkat se s jeho dívkou Lee, rodina se přestěhovala přes leteckou základnu do Bathurst Manor. Během několika týdnů po nástupu do nové školy jsem se ve třídě biologie seznámil s dalším kytaristou Martym Hoffmanem, který hrál v rock'n'rollové kapele Goliath. Rodilo se jedno osudové setkání.
Právě Marty Hoffman dal dohromady pozdější nerozlučnou dvojici Steva a Roba, mezi kterými hned od počátku začala proudit muzikantská energie. Vznikla jejich první kapela ještě s basákem Bruce Hartleyem a zpěvákem Ashley Jarnickim. Ale "hudební neshody" zapříčinily odchod Bruce, Martina i Ashleye hned po prvním vystoupení.
Další kapela se jmenovala Gravestone, v té se Rob a Steve spojili s basákem Mikem Mayerem (později ho nahradil Gary Greenblatt) a po určitém přemlouvání se vrátil znovu zpěvák Ashley. Tahle kapela už se dopracovala i k prvním demosnímkům s původním materiálem.
V roce 1974, ve svých 16ti letech se Rob rozhodl, že skončí se školou a začne hrát na plný úvazek. Bez problémů vyhrál konkurz v kapele Whalebone a lákal sebou i Lipse. Toho ovšem rodiče ze školy nepustili. Dvojice se na čas rozdělila a Rob strávil dva roky sbíráním cenných muzikantských zkušeností.
Po dvou letech bylo Robovi jasné, že Whalebone nemá budoucnost. Oba přátelé se znovu sešli a připojili se ke kapele Kickback. Tohle angažmá mělo ale jen krátké trvání a padlo rozhodnutí založit vlastní kapelu. V roce 1978 tak vznikla první plná sestava kapely ve složení Steve "Lips" Kudlow (zpěv, sólová kytara), Robb Reiner (bicí), Dave "Squirrely" Allison (rytmická kytara, doprovodné vokály) a Ian "Dix" Dickson (baskytara). Jako zpěváka oslovili opět Ashleye. Vše směřovalo k rozšíření kapely na kvintet, než byla tahle vize přerušena trgickou smrtí Ashleye při autonehodě. Po Robově přemlouvání se nakonec zpěvu ujal Steve. Začalo objíždění klubů, především v Torontu a blízkém okolí, v této chvíli stále ještě pod jménem Lips.
Aby si pomohli k dalším akcím, nahráli v Sound Kitchen, levném torontském studiu, třípísňové demo ("School Love", "Ooh Baby" a "Oh Jane Can You Wait") a vzali si půjčku na nákup zvukové a osvětlovací techniky.
Začala těžká šichta. Sedm dní v týdnu, čtyřicet týdnů v roce hráli v každém klubu nebo baru, který je přijal. Potřebovali vydělat dost peněz, abyc mohli splatit půjčku, za kterou se zaručili jejich otcové. Začínali hrát v osm hodin a málokdy končili před třetí hodinou ranní. Většina klubů chtěla alespoň tři sety za večer, ale v Quebecu, kde trávili většinu času, to bylo pět setů po pětačtyřiceti minutách každý večer. A některé kluby požadovaly šest půlhodinových setů. Při takovém množství hraní si brzy vybudovali reputaci, rozvíjeli repertoár a zdokonalovali se v řemesle. Ohlas publika byl ohromný a show kterou poskytovali stále divočejší, včetně průserů s pyrotechnikou.
V červenci až prosinci roku 1980 vznikalo první album, které v následujícím roce skupina vydala ve vlastní režii pod názvem Hard 'N' Heavy. Nechali vylisovat 1000 kopií a prodávali je na akcích za pět dolarů. Několik dní předtím, než měli konečně hrát v Gas Works, nejlepším podniku v Torontu, kam se dlouho snažili dostat jim zavolal Tom Williams, šéf A&R z Attic Records, tehdy největšího nezávislého kanadského labelu, kam také poslali své první album. Krátce po divoké show, která nenechala nikoho z firmy na pochybách, že tato kapela stojí opravdu za to, podepsali smlouvu s Attic Records a změnili název na údernější Anvil. Jejich nezávislé album bylo s novým obalem znovu vydáno společností Attic jako jejich debutové album pro tuto společnost. Následovalo předskakování Motörhead v Torontu a šňůra s Girlschool po Kanadě. Bylo to jejich první turné po větších sálech, hlavně divadlech s kapacitou do dvou tisíc lidí.
Během turné po Ontariu začala kapela psát písně pro důležité druhé album, které měl produkovat Chris 'CT' Tsangarides, který si budoval skvělou pověst producenta nové vlny britských heavymetalových kapel. Deska se točila v lednu a únoru 1982 v Phase One Studios v Torontu a vyšla 15.dubna. Album Metal On Metal všechno změnilo. Každý chtěl kousek Anvil a každý tvrdil, jak je ta deska podle něj úžasná. Inspirovali se jí i další muzikanti a kapely. Tisk kapele bušil na dveře a chtěl rozhovory a fotky. Anvil se dostali na titulní stranu časopisu Sounds a Robb byl časopisem Drum zvolen nejlepším bubeníkem na světě. Kapele se otevřel svět.
Následovala podpora Iron Maiden na jejich turné po Kanadě a několik koncertů v New Jersey. Poprvé mimo Kanadu. Další velkou věcí byla účast na festivalu Monsters of Rock v Castle Donnington na severu Anglie a v klubu Marquee na Wardour Street v Londýně. Po návratu z Anglie začala opět s producentem CT práce na třetím albu skupiny. Kapele se naoko dařilo, nicméně finační situace muzikantů byla stále špatná. Zhruba v té době požádal Lemmy z Motörhead Lipse, aby hrál na kytaru v Motörhead a nahradil tak "Fast" Eddieho Clarka, ale Lips to odmítl.
Po čtyřech dnech nahrávání přišel telefonát od Davida Krebse, který o kterém kapela věřila, že zcela změní jejich život. Konečně tu byl velký manažer o kterém snili. Neviděl Anvil vystupovat, neslyšel desky, ale chtěl je, protože se o nich na ulici šuškalo. Po úvodním rozhovoru všechno na týden utichlo. Nahráli pět dalších skladeb - hlavně basu a bicí -, než zavolal znovu s tím, že májí druhý den odjet na týdenní support turné s Aerosmith. Na konci krátkého podpůrného turné byl David Krebs přesvědčen, že jsou Anvil další velká kapela.
Nahrávání třetího alba ale provázely jak osobní problémy producenta Chrise 'CT' Tsangaridese, tak napětí a osobní problémy i u muzikantů v kapele, což se na kvalitě nahrávky bohužel projevilo. Navíc nahrávací společnost Attic neprojevila po poslechu nových skladeb příliš nadšení.
Na propagaci alba hrála kapela v několika klubech v New Jersey a New Yorku. Mimo jiné se zde seznámily z kluky s kapely Metallica - jejich zakládajícího kytaristu Davea Mustainea právě nahradil Kirk Hammett - a poslechli si jejich první album Kill 'Em All. Následovalo rátké turné po Ontariu a Quebecu.
V roce 1983 manažer Aerosmith David Krebs a jeho asistent Paul O'Neill podepsali se skupinou manažerskou smlouvu a přesvědčili Attic, aby kapelu uvolnil ze smlouvy a ta mohla podepsat smlouvu s velkou nahrávací společností. Během krátké doby po podepsání smlouvy kapela odjela do Británie na turné s Motörhead. Týden předtím taky hráli na festivalu Heavy Sounds v Bruggách, kde měli ohromující reakci publika.
Na programu byla cesta na festivalové turné do Japonska, kde Al Mair poskytl licenci na tři alba kapely společnosti Polydor. Pět kapel - Scorpions, Michael Schenker, Whitesnake, Bon Jovi a Anvil - mělo hrát v Ósace, Tokiu, Nagoji, Fukuoce a Sapporu. Situace vypadala nadějně, ale kapela stála skoro před rozpadem, Robb a Dave ji tlačili ke komerci.
V New Yorku je čekal předváděcí koncert v L'Amour, klubu v Brooklynu, kde se natáčela Horečka sobotní noci. Byl to první koncert nového a údajně vylepšeného Anvilu, jehož vedení se ujal Squirrely. Předskakovali Overkill. Během několika minut, kdy Squirrely přistoupil k mikrofonu a zahájil koncert, ale publikum odcházelo. Té noci byl napsán konec první kapitoly Anvil. Mohli tehdy podepsat smlouvu s Jonny Z a to by byl zřejmě odrazový můstek k velkému kontraktu i bez Krebse. Johny Z ale novou podobu kapely nepřijal a na nápravu bylo pozdě.
V létě 1985 kapela vyrazila na turné po severovýchodních státech Ameriky a Kanady bez podpory nahrávací společnosti nebo managementu. Po počátečním zájmu Krebs nakonec přestal odpovídat na telefonáty a nezískal pro kapelu nahrávací smlouvu s velkou nahrávací společností. Koncem roku 1985 kapelu propustil.
Osvobozeni od smlouvy s Krebsem pokračovali v nahrávání alba Strength Of Steel a zahájili jednání s Metal Blade Records. Strength Of Steel vyšlo brzy poté co podepsali smlouvu s Metal Blade. Kritika jej okamžitě rozcupovala. Ironií bylo, že album se stalo prvním a jediným albem Anvil, které proniklo do hitparád a v žebříčku Billboard 200 se umístilo na 191. místě. Tento úspěch byl zčásti výsledkem prvního mainstreamového videa kapely. V roce 1987 byl videoklip úplnou novinkou. Ostatní skupiny se objevovaly na MTV, a tak se přihlásili do kanadského vládního programu, který umělcům poskytoval půjčky na propagaci a marketing. Poskytli kapele dvacet tisíc dolarů na natočení klipu k písni "Mad Dog", nejsilnější skladbě na albu.
Kapela vydala u Metal Blade tři desky, počínaje nahrávkou Strength of Steel, která byla komerčně nejúspěšnější deskou skupiny ve Spojených státech. Společnost slíbila podporu na turné k další desce Pound For Pound, ale na poslední chvíli od ní odstoupila. Znovu se obrátili na kanadskou vládu. Ta prostřednictvím programu na podporu umění poskytla dostatek peněz na pronájem obytného vozu a kamionu. Turné Rubber Glove se rozjelo. Koncem roku 1989 tak projeli Státy a Kanadu a v roce 1990 jsme odehráli několik klubových koncertů a festivalů v Evropě. Na žádost Metal Blade nahráli v klubu Waters v San Pedru v Kalifornii také živé album Past And Present . Album Pound For Pound nebylo zrovna úspěšné, ohlasy na něj byly přinejlepším vlažné. Prodali pár tisíc kopií kultovnímu okruhu příznivců , ale nikdo jiný o jeho existenci nevěděl. Nyvyšly recenze a kapela neudělala ani jeden rozhovor. Svět na Anvil zapomněl.
Po skončení turné Rubber Glove smíchali živé album a pak se vrátili do zkušebny, aby připravili věci na další desku. V té době odešel kytarista Squirrely. K jejich údivu poté, co vyvěsili inzeráty s žádostí o druhého kytaristu pro "legendární kapelu Anvil", byli zavaleni žádostmi. Přišly stovky demokazet od kytaristů z celého světa, dokonce i z Japonska. Byl to naprostý šok, když si uvědomili, jak je Anvil mezi muzikanty uctívaný. Nakonec kontaktovali Paula Nelsona, kytaristu Liege Lord, kapely, která nám dělala předskokana na našem turné Rubber Glove po Státech. Paul chtěl založit vlastní kapelu, takže nakonec odmítl, ale doporučil zvukaře Liege Lord, chlapíka jménem Sebastian Marino, který měl naprosto odlišný styl o Lipse, ale skvěle se doplňovali a padli si do oka i jako lidi.
Další, kdooznámil svůj záměr odejít z kapely byl Dix. Typickým způsobem starého spolehlivého Dixe to udělal tím nejlepším možným způsobem: oznámil, že chce do dvou let z kapely odejít, ale slíbil, že bude hrát dokud kapela nenajde vhodnou náhradu. Začít pracovat na našem osmém albu Worth The Weight s úplně novým kytaristou a odcházejícím baskytaristou nebylo snadné, tak začali experimentovat s novým způsobem práce. Namísto nahrávání písní v kompletních záběrech hráli na každý nástroj zvlášť a v krátkých úsecích, a pak nejlepší záběry spojili dohromady. Takto vznikly některé z nejlepších nahrávek. Textově bylo album Worth The Weight nejtěžší deska, jakou kdy natočili. Vznikla v období ztrát - Robb ztratil otce, Lips manželství, Squirrely odešel, Dixse chystal odejít a blížíl se konce tříalbové distribuční smlouvy s Metal Blade - a její témata byla proto velmi temná. Hotové album Worth The Weight, na kterém hrály dvě sólové kytary, bylo proto ojedinělou záležitostí pro opravdové fanoušky Anvil. Bylo tak tvrdé a těžké, jak jen to šlo, a mnoho fanoušků tvrdilo, že je to jejich nejoblíbenější album. Nejlepší díla často vznikají v dobách bolesti.
Po vydání Worth The Weight kapela vyrazila na turné po Kanadě a bylo to dobré turné. Termíny na cestě do Vancouveru šly tak dobře, že si Lips mohl zamluvit stejné kluby na zpáteční cestě, čímž se tržby fakticky zdvojnásobily.
Po celou kariéru až do Worth The Weight kapela vydávala desku každých dvanáct až osmnáct měsíců a pak jela turné na jejich podporu. Na konci roku 1991 se tato rutina zastavila. Po stresech, které přinesla nedávná doba došli síly. V roce 1992 se Robb s Lipsem ještě scházeli ke zkouškám a psaní, ale odehráli jen pár koncertů a nic nenahráli. Bylo to, jako by se jádro Anvilu dostalo do kryogenního stavu a bylo uvedeno do stavu pozastavené animace, dokud nenastane čas a podmínky pro jeho resuscitaci. Ten čas přišel na začátku roku 1993, kdy zničehonic zavolal fanoušek z Německa. Tento zarytý fanoušek dal dohromady balíček čtyř heavymetalových kapel, který financoval sám. Na poslední chvíli se mu odhlásila hlavní hvězda, kapela Riot. "Mohli byste za Riot zaskočit?" zeptal se. "Plakáty jsou vytištěné, ale místo nápisu Riot nalepíme Anvil. Byla to první šance vyrazit na turné po Evropě od dob slávy na začátku osmdesátých let. Tři týdny hráli v řadě klubů v Německu, Belgii, Holandsku, Rakousku a Švýcarsku, ale publikum se teď počítalo spíš na desítky a stovky než na tisíce Po turné Dix odešel.
Následujících osmnáct měsíců až dva roky tvořili Anvil jen Robbo a Lips. Jezdili na kolech do zkušebny a celý den jamovali a pomalu psali to, co se později stalo deskou Plugged In Permanent. Byli blízko tomu, aby kapela přestala existovat, ale nějak přesto pokračovali. Na konci roku 1994 přijali nového baskytaristu Mika Duncana a v roce 1996 podepsali smlouvu s Hypnotic Records v Kanadě a Massacre Records v Německu.
Těsně předtím, než měli začít nahrávat Plugged In Permanent, první album po pěti letech, Seby oznámil, že odchází k Overkill. Chystali se tedy začít nahrávat desku bez druhého kytaristy. Přes Raye 'Black Metal' Wallace, kamaráda, který pomáhal shánět koncerty v Kanadě se dozvěděli o Ivanu Hurdovi, absolventovi Guitar Institute of Technology, a naverbovali ho krátce předtím, než šli do studia Hypnotic, velkého zařízení v centru Toronta.
Jenže odešel i Mike a kapelu čekal konkurz na basáka. Jmenoval se Glenn Gyorffy, ale protože hrál na pětistrunnou basu, byl pokřtěn na G5. Druhý den nafotili novou fotku na zadní stranu obálky alba Plugged In Permanent s G5 místo Mikea (i když Mike byl podepsaný pod všemi skladbami) a o týden později natočili videoklip k jedné ze skladeb, "Dr. Kevorkian". Kritika na Plugged In Permanent reagovala tak, že jsme byli příliš heavy. Na dalším albu Absolutely No Alternative se rozhodli využít toho, že mají nejlepšího baskytaristu v historii Anvil. Napsali písničky, které zdůrazňovaly G5ovu vysokorychlostní práci s basou. Absolutely No Alternative se stali začátkem přestavby Anvil, pomalu a s pomocí G5 zvedali profil kapely z naprosté neznámosti do poloznámosti.
Na sklonku roku 1996, nedlouho po Robbově propuštění z vězení za držení drog, dostala kapela nabídku na turné po Evropě s dalšími dvěma metalovými kapelami. V té době vydali album Plugged In Permanent a začali pracovat na albu Absolutely No Alternative, takže to byla dobrá příležitost zahrát nedávný i nový materiál. Dohoda zněla, že Anvil budou předskakovat Overkill. Druhým supportem měla být rakouská kapela Stahlhammer. Třiadvacet koncertů během osmadvaceti dnů bylo naprosto intenzivní turné, které kapelu přivedlo k novému publiku a představilo G5 věrným dřevákům.
Nedlouho poté, co vyšlo Absolutely No Alternative, jzačalo turné po Severní Americe a pak po Evropě jako support Flotsam and Jetsam. Ohlasy kritiků na Absolutely No Alternative byly takové, že je to dostatečně těžké a dobré album, ale ne dost rychlé, takže na dalším album jsme zrychlili jsme na maximum a nazvali ho Speed Of Sound. Nahráno bylo s Pierrem Rémillardem, producentem, kterého doporučili Hypnotic Records, v úžasném studiu RCA v Montrealu. V polovině nahrávání alba byla kapela pozvána na festival Wacken, do roku 1998 největší a nejdůležitější metalový festival v Evropě, ne-li na světě. Album Speed Of Sound vyšlo koncem roku 1998, v Kanadě u Hypnoticu a v USA v licenci u Massacre. Začátkem následujícího roku dostala skupina nabídku na krátké, ale intenzivní turné po americkém středozápadě s Jag Panzer, Iced Earth a Quiet Room. Během devíti dnů sedm koncertů.
Po návratu z krátkého amerického turné zbytek roku padl na psaní nového materiálu na další album. V listopadu přišlo dlouhé turné po Americe, které si sami financovali a které znamenalo nový vrchol v osudu kapely. Šest týdnů křižovali zemi a hráli v řadě sraček, v nichž často nebyl nikdo, kdo by se přišel podívat.
Na začátku roku 2000 poprvé vyjeli s Riot na turné. S více než dvaceti koncerty po celé Evropě a veškerým cestováním organizovaným v tourbusu to byl po turné Digger po Státech na konci roku 1999 naprostý luxus. A navíc byli hlavním tahákem. Na Agent Steel, Riot nebo Domine, italskou kapelu, která každý večer předskakovala, přišlo jen málo lidí. Třetí evropské turné během pěti let přispělo k trvalému vzestupu Anvil od doby, kdy se ke kapele připojili G5. Ještě téhož roku vydala kapela kompilaci Anthology Of Anvil a začala pracovat na desátém studiovém albu Plenty Of Power, které bylo návratem ke staré škole heavy metalu a klasickému zvuku Anvil z Metal On Metal a Forged In Fire.
U dalšího alba Still Going Strong se od jasně žlutého a kritizovaného obalu Plenty Of Power inspirovaného pop-artem přehoupli ke klasickým obrázkům. Na obalu Still Going Strong byl černo-stříbrný Atlas nesoucí na ramenou kovadlinu. Bylo to první album, u kterého kytarista Ivan Hurd nepřišel do studia na nahrávání. Na turné k albu ale nejeli. Belgická společnost, která organizovala předchozí evropská turné, zkrachovala. Jediné evropské vystoupení byl koncert v Aténách.
Po vydání šesti alb za osm let u Hypnoticu distribuční smlouva na konci roku 2003 skončila. Cestou vpřed bylo stahování, a tak si další album Back To Basics, vydané v roce 2004, museli financovat sami. Massacre distribuovali hotový produkt v Evropě, ale nevložili do něj žádné peníze předem. S velmi omezeným rozpočtem utrpěla produkce. Back To Basics nahráli jako demo. K albu opět nejeli na turné, hráli jsme jen na festivalech a na několika koncertech v Kanadě.
V roce 2006 kapela opět nahrávala s Chrisem Tsangaridesem, který produkoval jejich slavné album Metal on Metal z roku 1982. Poté, co se nepodařilo najít nové vydavatelství, bylo album This Is Thirteen vydáno v roce 2007 vlastním nákladem a bylo k dispozici výhradně na webových stránkách kapely. Kytarista Ivan Hurd v té době kapelu opustil, aby se usadil se svou novou ženou, bývalou tour manažerkou Anvil Tizianou Arrigoni.
Léto 2007 bylo ve znamení krátkého evropského turné, které odehráli jako trio. Osm koncertů během osmi nocí v pěti různých zemích.
V roce 2008 přišel rozhodující zlom, o kapele byl natočen dokumentární film Anvil! The Story of Anvil, který režíroval scenárista a bývalý bedňák kapely Sacha Gervasi. Film sklidil uznání kritiků mnoha významných publikací. Časopis Rolling Stone jej označil za "nejoceňovanější rockový dokument roku". Na premiéře filmu, která se konala na filmovém festivalu Sundance 2008, kapela zahrála skladbu "Cat Scratch Fever" se Slashem a Scottem Ianem z Anthrax. Vysoká ocenění filmu vrátilo Anvil do povědomí veřejnosti a přinesla jim vystoupení na velkých festivalech, včetně Downloadu, Hellfestu, Bumbershootu a SXSW.
Po úspěchu dokumentárního filmu vydavatelství VH1 Classic Records 15. září 2009 znovu vydalo album This Is Thirteen na CD a vinylu s nově nahranou písní "Thumb Hang", kterou kapela napsala v 80. letech. Dvojvinylová LP deska obsahuje znovu nahrané verze klasických skladeb Anvil "Metal on Metal" a "666".
V roce 2009 vydalo nakladatelství Bantam Press také knihu Anvil: The Story of Anvil, jejímiž autory jsou Kudlow a Reiner a předmluvu napsal Slash.
28. března 2009 byli Kudlow a Reiner hosty pořadu That Metal Show na stanici VH1 Classic. Anvil v roce 2009 hráli na festivalu Rocklahoma v Pryoru v Oklahomě a předskakovali AC/DC na několika prvních koncertech jejich letního Black Ice World Tour (severoamerická část II). V listopadu také předskakovali skupině Saxon na části koncertů ve Velké Británii.
6. října 2009 vystoupili v pořadu The Tonight Show with Conan O'Brien, což bylo jejich první televizní vystoupení v kariéře, a to u příležitosti vydání Anvil! The Story Of Anvil na DVD v Severní Americe; v pořadu skupina zahrála skladbu "Metal on Metal". Dne 8. října 2009 Anvil natočili cameo vystoupení v rockovém klubu pro seriál Zelený sršeň.
V červnu až červenci 2010 se Anvil vydali na turné po Evropě, během něhož vyprodali sály ve Velké Británii, Španělsku, Belgii, Švýcarsku, Německu a Nizozemsku a také festivaly ve Finsku, Švédsku, Francii, Itálii a Německu.
10. května 2011 kapela vydala péčí The End Records své čtrnácté studiové album Juggernaut of Justice. Po jeho vydáníkapela absolvovala ještě další turné po Evropě a Severní Americe, na kterých často vystupovala po boku umělců jako Alice Cooper nebo Saxon a vydala nové album největších hitů Monument of Metal: The Very Best of Anvil. Začali také znovu vydávat svůj starý materiál, počínaje alby Strength of Steel, Pound For Pound a Worth the Weight ještě téhož roku.
V lednu 2012 odešel z Anvil baskytarista Glenn Gyorffy s odvoláním na tvůrčí neshody a nahradil ho Sal Italiano, pozdější člen tributní skupiny Iron Maiden nazvané Live After Death. V roce 2012 také vyrazili na zimní turné po USA a v květnu 2013 vydali studiovou nahrávku Hope in Hell, kterou produkoval Bob Marlette. Kudlow uvedl, že se v některých písních inspiroval svou láskou k heavy rock'n'rollu, díky kterému měl pocit, že "našel cestu domů", do doby, kdy natočili svou první desku. V rozhovoru pro The Drummer's Journal Lips nastínil, že deska byla napsána, jako by byl znovu rok 1983. V té době už kapela podepsala smlouvu s firmou Steamhammer, která měla vydat její další dvě alba. Anvil absolvovali turné na podporu nového alba; předskakovali v Singapuru skupině Metallica, hráli na Wacken Open Air v Německu, projeli Austrálii a v roce 2014 se vydali na rozsáhlé turné po USA.
V roce 2014 vydala společnost Raven Banner Entertainment album Louder Than Hell a v témže roce se kapela rozloučila se Salem Italiano a nahradili ho Chrisem Robertsonem, který již působil jako zkušební baskytarista kapely a člen jejich road crew.
Album Anvil Is Anvil vyšlo 26. února 2016 a kapela na jeho podporu absolvovala turné po Evropě a Japonsku. 19. ledna 2018 Anvil pokračovali v koncertování, když vydali své sedmnácté album Pounding the Pavement.
Osmnácté album Legal at Last, vyšlo 14. února 2020 u AFM Records. Devatenácté studiové album Impact is Imminent vyšlo v létě 2022.
