Tenhle profil bude, s dovolením, úplně jiný než ostatní. Zaprvé nepůjde o žádnou významnou kapelu. Zadruhé - půjde o moji bývalou kapelu, tudíž o tu nejvýznamnější. Já vím, tohle jméno skoro nikdo nezná, jenže jednu chvíli to fakt vypadalo docela nadějně, i když nakonec z toho byla pouhá dvě dema, která ve své době sice vzbudila určitou pozornost, ale to bylo bohužel vše. Těch chyb, co jsme udělali bylo prostě moc. Takže - tenhle profil není vzpomínka na světoznámou kapelu, ale je to moje vzpomínka na krásnou první polovinu let devadesátých.

Z máminy strany pocházím z uznávané muzikantské rodiny. Můj prapředek založil v Lošticích Červinkovu dechovku skoro sto let před mým narozením. A chlapi hrát opravdu uměli, o čemž svědčí korespondence a zřejmě i několik návštěv samotného Františka Kmocha v Lošticích. Moji rodiče sami na nic nehráli, ale hudbu poslouchali a já jsem v začátcích přebíral jejich vkus. Máma měla ráda operety (dodnes se mi líbi Offenbach i Nedbal), táta spíš country (Greenhorns). Mimo to se ale mezi sbírkou desek dal najít i jazz nebo vážná hudba (od té doby mám rád Čajkovského nebo Vivaldiho).

Na kytaru jsem začal zřejmě hrát někdy ve dvanácti letech, když jsem na Vánoce, po dlouhém přemlování, konečně obdržel jeden zákládní model španělky. Po základním seznámení s nástrojem věnovaném klasicky country a folku začala jakákoliv moje kytarová činnost zcela samozřejmě směřovat k rocku. Nikdy mě moc nebral Katapult, ale měl jsem rád Olympic (hlavně slavnou trilogii Prazdniny na zemi, Ulice a Laboratoř), ale hlavně Progress 2, to byly moje hvězdy. Teda do té doby než do mého života vpadli Iron Maiden.

V roce 1983 jsme se ze Slavičína, kde jsem bydlel od svého jednoho roku, přestěhovali do Prahy, což na jednu stranu znamenalo daleko snazší přístup ke všemu aktualnímu metalovému dění, na druhou stranu jsem přišel o všechny své moravské známé a kamarády. Svým způsobem mě ale Praha do muzikantského života zasvětila. S klukama z gymplu jsme začali dávat dohromady první pokusy o kapelu, stihl jsem v těch letech všechno podstatné na "Barče" a když jsem nastoupil po opuštění "vejšky" do výpočetního střediska Akademie věd, tak jsme s Prckem (Pavlem Šírem) experimentovali s metalovou kytarou a pozounem. Pavla jsem pak zahlídl na DVD Arakainu, když hrál na pozoun v Plzeňské filharmonii. Do tohoto období taky spadá moje krátké působení v pražské skupině Kraken (nezaměňujte se známou pardubickou skupinou), nakonec to byl myslím jediný koncert. Kdysi jsem měl na kazetě skladby, které sme začali dávat dohromady, škoda že se nezachovala.

Stejně jsem pak vždycky ale celé prázdniny trávil v Lošticích. Tady jsme s Jendou Hopličkem, Peťou Šilberským, Gusťou Volkem a několika dalšími kamarády drtily všechen ten krásný původní metal první poloviny osumdesátek. A pro vznik Apostasy byly významná tradiční zábava v Žadlovicích, tam jsem se potkal s bubeníkem Davidem Prokopem.

Psalo se léto 1988. Po setkání s Davidem na zábavě se začali rodit sny o velké metalové kapele. Jenže měli jednu velkou překážku. Vysoká škola nebyla tak úplně moje parketa, po půl roce jsem ČVUT zabalil, a tak podzim 88 znamenal můj nástup na vojnu. Tehdy to znamenalo 730 dní mimo obvyklý život. Tohle období zmíním jenom lehce. Zahrál jsem si i na vojně, nasbíral pár zkušeností, ale spíš to byla ztráta času, určitě ten druhý rok. Nakonec nám pobyt v kasárnách po "revoluci" zkrátily o dva měsíce. V červenci 1990 jsem byl doma a v říjnu přestěhovaný do Mohelnice, místa vzniku Apostasy. Stěhovaní na ubytovnu probíhalo tradičním rockový způsobem, v jedné ruce jsem měl kytaru, v druhé pár nezbytných věcí. Brácha mi pomáhal se "stěhováním", nesl mi kombíčko. Někdy v září nebo říjnu jsem se koněčně dal dohromady s Davidem (Dekl), Tomášem (Knedla) a Zdenou Rollerem. Jejich kapela se jmenovala Excalibur a měla za sebou jedno, podle mě, docela dobré demo. Taže nějaké základy tam už byly. Nejdřív jsme ale museli změnit jméno. První verze byla One's Excalibur. Další verzí, jejímž autorem byl brácha, už byl název Apostasy. A původní speed/power metal se zcela jednoznačně přesunul k thrash metalu, což znamenalo první změnu v sestavě. Odešel nám basák Zdena Roller, na kterého už to bylo přece jenom moc tvrdé.

Následující zhruba půlroční období bylo ve znamení hledaní baskytaristy, první adept byl pokud si dobře pamatuju David Nejezchleba (později odešel tuším do Holandska a basou se svým způsobem živí), další byl Jirka Šmíd. Jenže Jura byl především kytarista, což dokázal později (kapely jichž je členem a zakladatelem, jako Scenery, Archeonic, Personal Signet, Toto Nono mluví za vše). Přesto se párkrát zmínil o tom, že mu tahle doba poskytla také spoustu zajímavých zkušeností.

Probíhalo jaro 91 a nám stále chyběl basák. Jednoho jsme vyhlídnutého měli, ale nebylo to tak jednoduché. Jednalo se o místní skupinu Anthracit a jejich baskytaristu Martina Prášila, řečeného Baron, který ostatní členy zjevně muzikantsky převyšoval, a to Anthracit vůbec nebyl špatná kapela. Stoprocentně jsme s Davidem věděli, že je to ten pravý, ale on ten náš nátlak stále odmítal (tenkrát jsme se cítili jako Metallica, když naháněla Cliffa). Myslím, že to trvalo pár týdnů, než jsme ho dotáhli na zkoušku (někdy v červnu 91, po tom co odmaturoval), pak ovšem neodolal síle naší muziky a konečně jsme ho zlomili.

V podstatě hned začala příprava na budoucí natáčení dema. Bylo to období intenzivního zkoušení. Zhruba pětkrát týdně celé odpoledne. Někdy v té době jsme na obyčejný kazeťák ve zkušebně natočili pár našich věcí a zkusili jimi ohromit místního pujčovatele CD Pepu Zapletala, ve snaze získat ho jako manažéra, což se povedlo, i když upřimně řečeno ta nahrávka byla hrozná. Podařilo se mi ji najít, takže vím, co mluvím. Přišli první akce s kapelami Skramasax, Calibos, Stylet a Denet. Taky se podařilo v Mohelnici zorganizovat první (a bohužel taky poslední) ročník festivalu Metal Breath - Fuck the Army. První plány na opravdové demo, natočené ve studiu směřovaly k podzimu 91, to se ovšem Baron rozhodl onemocnět, takže to padlo. Nakonec se čekání protáhlo až na konec jara následujícího roku. V dubnu pak vyšel první významější rozhovor v 19. čísle Metaliště a koncerty se pomalu začaly množit.

Nahrávání prvního regulérního dema bylo domluvené na víkend 5-8.června 1992 ve studiu Forse v Českém Těšíně. Ve své absolutní neznalosti jsme to trošku přepískli a pustili se do nahrávání hned šesti skladeb, které svou celkovou délkou vydaly na klasické album.

Nicméně se to nějakým způsobem a bez výraznějších chyb zvládlo, měli jsme to opravdu tvrdě nadřené. V pátek se udělali bicí, v sobotu basa a kytary a v neděli zpěv a mastering. Mezitím se to muselo smíchat, protože studio bylo jenom osmička. Dneska je něco takového asi nepředstavitelné, ale popřesto jsem s demem i po těch letech spokojen. Hodně nám s tím pomohl náš zvukař Petr Němec ze Zábřeha, výsledný zvuk je hlavně jeho zásluha, dokázal se s klukama ve studiu domluvit tak, aby výsledek odpovídal našim představám.

Myslím, že vzhledek k podmínkám jsme dokázali maximum, i když by mě opravdu zajímalo, jak by to všechno znělo, mít čas a opravdového producenta v kvalitním studiu. Jediná hrůza na demu je moje angličtina, která je ve většině případů nějakým úplně jiným jazykem, ale to k té době asi občas patřilo taky a nebyli jsme první neanglická kapela (včetně světových), kterou v začátcích něco podobného postihlo.

Jedna z akcí, která následovala krátce po natočení dema a kterou se mi podařilo dohledat: Čtvrtek 25. června 1992 - 17.00 hodin - amfiteátr Na stráni - Janíkova stodola METALPIKNIK (TERMINÁTOR - BZENEC, DENET - OSTRAVA, APOSTASY - MOHELNICE, TENDR - OSTRAVA, THE POINTERS - ROŽNOV p. R.)

Následující zhruba rok po natočení dema byl z muzikantského pohledu tím nejlepším, co jsem v životě zažil. Měli jsme celkem dost koncertů a řádově na nás chodili i stovky lidi. Párkrát jsme si zahráli s výbornou olomouckou smečkou Stylet, která se bohužel nějak neprosadila a brzo skončila (což mě překvapilo), ale hlavně jsme se potkávali s ostravskou nadějnou kapelou Denet, s kterou jsme si celkem padli do oka.

Baron v té době začal hrát na basu i s Denetem a Pepa jim nějakou dobu dělal manažera. To sa ale jako problém neukázalo. Horší bylo, že David nahradil bubeníka v Letohradské kapele Sebastian s kterou jsme navázali docela kamarádské vztahy, a jeho zájem o Apostasy postupně opadal. Sice se na jaře 93 podařilo natočit ještě druhé demo, které s náma odzpíval Dan Friml (jinak zpěvák Sebastianu), ale najednou jsme byli bez bubeníka.

Co se týká druhého dema, tak jsme si docela zaexperimentovali, i když ten thrashový základ tam zůstal. Jsem docela rád, že jsme ty věci natočili i když ze zpětného pohledu to byla asi chyba. Měli jsme asi ještě nějakou dobu rozvíjet ten živelný thrash, kterým jsme se prezentovali na začátku a který k nám táhl lidi. Jenže první polovina devadesátých let prostě měla takovou atmosféru a my jsme jí taky podlehli.