| Původ: | Long Island, New York, USA |
| Aktivní roky: | 1985 - současnost |
| Styl: | Progresivní metal |
| Vydavatelé: | Mechanic Records, Atco Records, EastWest Records, Elektra Records, Roadrunner Records |
| Web: | dreamtheater.net |
Dream Theater je americká progresivní metalová skupina, kterou v roce 1985 pod názvem Majesty založili John Petrucci, John Myung a Mike Portnoy během studia na Berklee College of Music v Bostonu ve státě Massachusetts. Následně studia přerušili, aby se mohli dále soustředit na kapelu, ze které se nakonec stala skupina Dream Theater. Jejich současnou sestavu tvoří Petrucci, Myung, zpěvák James LaBrie, klávesista Jordan Rudess a bubeník Mike Mangini.
V průběhu různých změn v sestavě byli Petrucci a Myung jedinými dvěma stálými členy a Portnoy zůstal v kapele až do roku 2010, kdy odešel za jinými hudebními aktivitami a od té doby ho nahradil Mangini. Po krátkém působení Chrise Collinse, po němž následoval Charlie Dominici (který byl z Dream Theater propuštěn nedlouho po vydání prvního alba), byl v roce 1991 na místo zpěváka kapely přijat LaBrie. První klávesista Dream Theater, Kevin Moore, opustil skupinu po třech albech a v roce 1995 ho po období koncertování nahradil Derek Sherinian. Po pouhém jednom albu se Sherinianem ho v roce 1999 nahradili současným klávesistou Jordanem Rudessem.
K roku 2022 Dream Theater vydali patnáct studiových alb. Nejprodávanějším je druhé album Images and Words (1992), které se dostalo na 61. místo v žebříčku Billboard 200. Také další alba se rovněž dostala do žebříčků. Jejich páté album Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999) se v říjnovém vydání časopisu Guitar World v roce 2006 umístilo na 95. místě v žebříčku 100 nejlepších kytarových alb všech dob a časopis Classic Rock Magazine jej v březnu 2003 zařadil na 15. místo mezi nejlepšími koncepčními alby.
K roku 2018 prodali Dream Theater celosvětově přes 12 milionů desek a získali tři nominace na cenu Grammy (včetně jedné vítězné v roce 2022). Spolu s Queensryche a Fates Warning je skupina označována za jednu z "velké trojky" žánru progresivního metalu, která se zasloužila o jeho rozvoj a popularizaci.
První krok v historii této progresivní party se odehrál v září 1985 na Berklee School of Music v Bostonu, když se dva studenti zdejší prestižní školy, kytarista John Petrucci a basista John Myung, rozhodli založit ve svém volném čase kapelu. Brzy narazili v jedné ze zkušeben na Berklee na bubeníka Mike Portnoyea a zjistili, že mají nejen stejné hudební zájmy, ale všichni tři pocházeljí z Long Islandu v New Yorku. Mike poté opustil řady spolku Sinner Sanctum a začal s dvojicí přehrávat písně od Rush a Iron Maiden.
"Jedno nám bylo jasné. Byla to až neuvěřitelná náhoda, že se naše osobnosti potkali na tomto místě, stejně jako že všichni pocházíme z toho samého města, protože na Berklee chodí lidé z celého světa. Skutečnost, že jsem našel dva lidi, kteří jsou hudebně na té samé vlnové délce jako já, byl boží dar." vzpomínal Petrucci.
Trojice Myung, Petrucci a Portnoy vybrala pro jejich nově se rodící skupinu jméno Majesty. Podle dokumentu The Score So Far... nápad vznikl, když čekali ve frontě na lístky na koncert Rush v Berklee Performance Center a přitom se zaposlouchali do hudby této kapely z boom boxu. Portnoy poznamenal, že zakončení písně "Bastille Day" (z alba Caress of Steel),znělo 'majestátně'. To je přivedlo k rozhodnutí použít slovo 'Majesty' jako jméno jejich skupiny.
Trio pak usilovně pracovalo na obsazení zbývajících míst ve skupině. Čtvrt roku poté během vánočního volna Petrucci požádal svého středoškolského kamaráda a člena jejich společné kapely Centurion (ještě s Johnem Myungem) Kevina Moora, aby s nimi hrál na klávesy. Ten v té době navštěvoval Fredonskou univerzitu v New Yorku, kde studoval klasickou hudbu. Moore začal zkoušet s kapelou během prázdnin, pak se k nim rozhodl připojit a začal tvořit melodie pro klávesy k již napsaným písním kapely. Další kamarád z domova, Chris Collins, byl přijat jako hlavní zpěvák poté, co jej členové kapely slyšeli zpívat píseň "Queen Of The Reich" od Queensryche. V této době se Portnoy, Petrucci a Myung rozhodli, že opustí studia a budou se soustředit jenom na svou hudbu, protože neměli pocit, že by jim škola ještě mohla něco dát. Moore opustil vysokou školu také.
Počáteční měsíce roku 1986 byly ve znamení koncertů v okolí New Yorku a během této doby skupina stačila také nahrát demo kolekci šesti nahrávek s názvem The Majesty Demos, na kterých byl znát evidentní vliv kanadských zakladatelů progresivního metalu Rush. Počáteční náklad 1.000 nahraných pásků byl vyprodán během 6 měsíců a kopírované kopie kazet se staly populárními hlavně na progressivní metalové scéně. Portnoy dal jednu kopii i Jimu Matheosovi z Fates Warning, který jim pomohl proniknout na progresivní scénu.
V listopadu 1986, po několika měsících společného psaní a vystupování, byl Chris Collins propuštěn, protože nesplňoval požadavky kapely (následně pak zakotvil ve formaci Oblivion Knight). Po roce konkursů, kdy se snažili najít adekvátní náhradu, byl skupině představen Charlie Dominici, který byl zkušenější, ale také mnohem starší, než kdokoli jiný v kapele.
Změnu v kapele komentoval Mike Portnoy slovy: "...našli jsme Charlieho Dominiciho, který byl o dost starší než my a přišel z úplně jiného prostředí, ale v té době byl naší jedinou nadějí, protože jsme nemohli nikoho jiného najít. On měl rozsah, který Chrisovi chyběl, ale už po chvíli nám bylo jasné, že Charlie není to, co jsme hledali. Bylo to jako u zubaře, když Vám trhají zuby, když jsme chtěli, aby vytáhl ty noty, které jsme potřebovali. Ale potom si sednul k pianu a zahrál Billyho Joela a Beatles jako nikdo. Právě tam se cítil doma." Mikovi pocity se za nějaký čas opravdu projevily, ale v listopadu 1987 přinesl příchod Dominiciho kapele stabilitu i vyšší počet vystoupení v okolí New Yorku, čímž k sobě přitáhli pozornost.
Krátce po najmutí Dominiciho jim pohrozila skupina z Las Vegas, která se rovněž jmenovala Majesty, žalobou za porušení duševního vlastnictví v souvislosti s použitím jejich názvu, takže kapela byla nucena vymyslet nový. Byly navrženy a vyzkoušeny různé možnosti, mezi nimi Glasser, Magus nebo M1. Všechny byly zamítnuty, ačkoli skupina vystupovala asi týden jako Glasser, což se setkalo s nevalnými reakcemi fanoušků. Nakonec Portnoyův otec navrhl název Dream Theater, což bylo jméno malého divadla v kalifornském Monterey, a ten se vžil.
S novým názvem a stabilitou se Dream Theater soustředili na psaní dalšího materiálu a zároveň více koncertovali v New Yorku a okolních státech. To nakonec přitáhlo pozornost Mechanic Records, divize MCA. 23. června 1988 podepsali Dream Theater s Mechanic první nahrávací smlouvu a pustili se do nahrávání debutového alba ve studiu Kajem Victory Studios v Gladwyne v Pensylvánii, které se proslavilo nahráváním alba Operation: Mindcrime od Queensryche. Nahrávání základních skladeb trvalo asi 10 dní a celé album bylo dokončeno asi za 3 týdny.
Album When Dream and Day Unite vyšlo v roce 1989 s mnohem menšími fanfárami, než skupina očekávala. Mechanic nakonec porušil většinu finančních slibů, které kapele dal před podpisem smlouvy, takže se kapela omezila na hraní v okolí New Yorku. Propagační turné k albu se skládalo z pouhých pěti koncertů, které byly v podsatě všechny lokální. První vystoupení se konalo v klubu Sundance v Bay Shore ve státě New York, kde předskakovali klasickému rockovému power triu Zebra.
Recenze na album také nebyly zrovna oslavné. Robert Taylor z AllMusic si povšiml zřejmého vlivu Queensryche, i když Petrucciho a Portnoye označil za schopné hudebníky, jejichž individuální styly ještě nebyly vytříbené. Zkritizoval také podprůměrný zpěv, příliš mnoho metalových klišé a špatnou produkci. Dodal nicméně, že album má dost zajímavého hraní na to, aby stálo za poslech pro fanoušky tohoto žánru. Kanadský novinář Martin Popoff album, které podle něj obsahovalo začínající progresivní, ale velmi těžký a výbušný prog metal, hodnotil pozitivně, ale kritizoval rachotivou, tenkou produkci Terryho Datea a zvuk kláves a bicích. Jedná se o jediné album skupiny, které se neumístilo v žebříčku Billboard 200.
Po čtvrtém koncertu byl Charlie Dominici propuštěn, protože kapela začala stále více pociťovat omezení jeho hlasu. Dream Theater hledali zpěváka se stylem podobným spíše Bruci Dickinsonovi nebo Geoffu Tateovi a Dominiciho pódiová prezentace nebyla tím, co chtěli po frontmanovi. Krátce poté je však skupina Marillion požádala, aby jim předskakovali na koncertě v newyorském Ritzu, a tak Dominici dostal příležitost vystoupit naposledy. Trvalo ale ještě dva roky, než Dream Theater získali nový hlas.
Po Dominiciho odchodu kapela úspěšně dotáhla uvolnění ze smlouvy s Mechanicem a pustila se do hledání zpěváka a psaní materiálu pro další album. Při hledání vyzkoušeli přes 200 lidí, mezi nimiž byl i bývalý frontman Fates Warning John Arch. Ten ale nakonec usoudil, že jeho osobní závazky jsou důležitější, a rozhodl se ke kapele nepřidat.
9. června 1990 na koncertě v Sundance v Bay Shore ve státě New York představili Dream Theater (poté, co odehráli polovinu setu jako instrumentální skupina) jako svého nového zpěváka Stevea Stonea. Stone s kapelou úspěšně nahrál demosnímky, ale po jediném nepovedeném živém vystoupení byl propuštěn. Podle Mikea Portnoye se Stone pohyboval po pódiu poněkud zvláštním způsobem a špatně napodoboval Bruce Dickinsona. Navíc během vystoupení několikrát vykřikl "Scream for me Long Beach!" (Dickinsona lze slyšet, jak to říká na živém albu Iron Maiden Live After Death), ačkoli ve skutečnosti vystupovali v Bay Shore. Publikum nový zpěvák okamžitě odradil. Trvalo pět měsíců, než Dream Theater odehráli další koncert, tentokrát plně instrumentální (pod názvem YtseJam). Až do roku 1991 se kapela soustředila na hledání zpěváka a psaní další hudby, v tomto období napsala většinu toho, co se mělo stát albem Images and Words.
V lednu 1991 obdržela kapela, těsně předtím, než se chystala angažovat dalšího zpěváka, demokazetu od Kevina Jamese LaBrieho z glam metalové skupiny Winter Rose. Na kapelu udělalo jeho demo takový dojem, že ho letecky přepravili z Kanady do New Yorku na konkurz. LaBrie si s kapelou zajamoval tři písně a okamžitě byl přijat na pozici zpěváka. Jakmile byl LaBrie přijat, rozhodl se, že své křestní jméno vypustí, aby se vyhnul záměně s Kevinem Moorem. Po několik následujících měsíců se kapela vrátila k živým vystoupením (stále převážně v okolí New Yorku) a zároveň pracovala na vokálních partech pro hudbu napsanou před LaBrieho přijetím.
S LaBriem jako novým zpěvákem podepsala skupina na základě třípísňového dema (později bylo k dispozici jako The Atco Demos prostřednictvím fanklubu) smlouvu na sedm alb s vydavatelstvím Atco Records a krátce nato začala koncem roku 1991 v BearTracks Studios v New Yorku nahrávat nové album Images and Words.
Produkce alba byla poznamenána napětím, protože kapela se dostala do konfliktu s producentem Davidem Praterem, včetně incidentů, kdy Prater zamykal kapelu ve studiu a zároveň neslavně nutil bubeníka Mikea Portnoye, aby používal samply virblu a basového bubnu, přičemž sampl virblu byl přesně ten, který byl použit na albu Hold Your Fire skupiny FireHouse z roku 1992, dalším albu, které Prater produkoval ve stejné době.
Dream Theater původně zamýšleli vydat dvojalbum, ale tento plán byl společností ATCO zamítnut, což způsobilo vypuštění několika písní z alba. Jednu z těchto písní, "A Change of Seasons", později skupina znovu nahrála a vydala na stejnojmenném EP v roce 1995.
Pro propagaci vydavatelství vydalo singl a videoklip k písni "Another Day", ale ani jedno nemělo výrazný komerční dopad. Píseň "Pull Me Under" však dokázala získat vysokou úroveň rozhlasového vysílání, aniž by kapela nebo její vydavatelství prováděly jakoukoli organizovanou propagaci. V reakci na to společnost ATCO natočila k písni videoklip, který se dočkal velké rotace na MTV. Třetí videoklip byl natočen ke skladbě "Take the Time", nebyl ale zdaleka tak úspěšný jako "Pull Me Under", který skupině vynesl první desítku v žebříčku Billboard's Hot Mainstream Rock Tracks.
Album se od svého vydání setkalo s uznáním hudebních kritiků. Německý časopis Rock Hard ho zvolil album měsíce. Podle recenzenta Dream Theater nastavili standardy a stále je zdokonalují. A vzhledem k mnoha vlivům v jejich hudbě, všestrannosti a propojení různých groovů a melodických prvků v rámci jednotlivých písní, překračují styly jako žádná jiná kapela.
V jiné dobové recenzi magazín Select udělil albu nižší hodnocení, když album označil za propracovaný, vrstevnatý prog-metal a uvedl, že kdyby to byla kniha, hodila by se na konferenční stolek, lesklá, ale ne zásadní.
Phila Cartera z AllMusic zaujaly impozantní hráčské schopnosti členů kapely a LaBrieho hlasový rozsah. Napsal také, že album je vynikajícím mixem progresivně metalové stylizace s procítěným zpěvem a texty nutícími k zamyšlení. Recenzent Metal Stormu označuje Images and Words za mistrovské dílo a zároveň historické album, protože přineslo na scénu něco zcela nového, ten slavný progresivně metalový zvuk, který se stal pro Dream Theater charakteristickým. Kanadský novinář Martin Popoff ve svém průvodci Collector's Guide to Heavy Metal chválí muzikantské umění kapely a složité aranže, ale albem nadšen není, připadá mu příliš sebevědomé a vykalkulované na to, aby bylo v pravém duchu progresivního rocku.
LaBrie se také objevil jako hostující zpěvák na albu Parallels skupiny Fates Warning z roku 1991, za což mu bylo v titulcích alba ve zvláštních poděkováních připsáno 'Dream Theatre'. Dream Theater reagovali poděkováním 'Fatez Warning' v titulcích alba Images and Words.
Po vydání se album prodávalo stabilním tempem, k čemuž přispělo i rozsáhlé světové turné. Úspěch písně "Pull Me Under" v kombinaci s vytrvalým koncertováním po celých Spojených státech a Japonsku způsobil, že album dosáhlo 61. místa v americkém žebříčku Billboard 200 a získalo ve Státech zlatou desku a v Japonsku platinu. Je také jediným albem Dream Theater, které získalo zlatý certifikát RIAA a zůstává dosud jejich nejprodávanějším albem, prodalo se ho více než šest set tisíc kopií.
V roce 1993 následovalo turné po Evropě, jehož součástí bylo i vystoupení ve slavném londýnském klubu Marquee. Vystoupení bylo nahráno a vydáno jako Live at the Marquee, první oficiální živé album kapely. Kromě toho byla vydána video kompilace japonských koncertů (smíchaná s dokumentárními záběry z části turné mimo pódium) pod názvem Images and Words: Live in Tokyo.
Po měsíční pauze začali Dream Theater v únoru 1994 pracovat na svém třetím studiovém albu. Dvouměsíční psaní probíhalo v Prince Studios v New Yorku. Absence lídra v kapele zvyšovala napětí na již tak napjatých sezeních. Klávesista Kevin Moore tehdy poznamenal, že jsou to hádky, které trvají věčně, protože není nikdo, kdo by přišel a udělal tlustou čáru.
Úspěch předchozího alba, zejména singlu "Pull Me Under", vyvinul na kapelu tlak, aby vytvořila podobně úspěšné následné album. "Někdo kdysi řekl, že na přípravu prvního alba máte celý život a na přípravu následného alba máte asi dva měsíce, a to byla do značné míry situace, které jsme čelili na začátku roku 1994," poznamenal k tomu Portnoy. Popularita alternativního metalu a groove metalu znamenala, že vydavatelství East West mělo zájem na tom, aby skupina vytvořila těžší, temnější album. Na Awake Petrucci poprvé použil sedmistrunnou kytaru, čímž nastolil více riffový styl psaní. Zpěvák James LaBrie popsal svůj vokál na Awake jako rozmanitější a mnohem agresivnější než na albu Images and Words, a to do té míry, že si lidé mohli myslet, že kapela má pro toto album nového zpěváka.
Nahrávání alba začalo v květnu 1994 ve studiu One On One v severním Hollywoodu v Los Angeles a přetáčení probíhalo v Devonshire Studios v Los Angeles. Na produkci alba byli najati John Purdell a Duane Baron, kteří mají na kontě mimo jiné album No More Tears Ozzyho Osbourna. Kapela, která měla složité vztahy s Davidem Praterem, který produkoval album Images and Words, si spolupráci s Purdellem a Baronem užívala. "Myslím, že všichni cítili, že jsme se mohli vyjádřit mnohem opravdověji," řekl Petrucci. "Zkušenosti z cest, poznání našeho zvuku a toho, co máme a nemáme rádi, nám umožnily být lépe připraveni. Producenti se snažili to zachytit a měli s námi trpělivost. Takže všichni odcházeli naprosto spokojeni se svými výkony a zvukem.". Awake je zatím jediné studiové album kapely, které nebylo nahráno na východním pobřeží Spojených států.
Album vyšlo 4. října 1994 uprostřed bouře kontroverzí fanoušků. Krátce předtím, než bylo album smícháno, klávesista Kevin Moore oznámil zbytku kapely, že z kapely odchází, aby se mohl soustředit na své vlastní hudební zájmy, protože ho již nezajímá turné ani styl hudby, který hrají. Obchodní manažer kapely Rob Shore naznačil, že k Mooreovu rozhodnutí přispěla i představa delšího koncertování. Portnoy popsal Moora jako velmi uzavřeného člověka a domníval se, že mohl odejít, protože celá ta mašinérie hudebního byznysu prostě nebyla jeho šálkem čaje. Když Moore oznámil své rozhodnutí odejít, byl svobodný, zatímco LaBrie byl ženatý, Portnoy a Petrucci měli přítelkyně a Myung byl podle Portnoye tak trochu ve svém světě. Portnoy spekuloval, že případná zášť nebo žárlivost, kterou Moore kvůli tomu cítil, mohla mít vliv na jeho rozhodnutí. V důsledku tohoto rozhodnutí musela kapela před zvažovaným turné usilovně hledat náhradu.
Mezi největší jména, která se zúčastnila konkurzu patřil bývalý klávesista Yngwie Malmsteena a Dio Jens Johansson, který se později stal členem skupiny Stratovarius, ale členové kapely chtěli obsadit pozici klávesistou Jordanem Rudessem. Portnoy a Petrucci na Rudesse narazili v časopise Keyboard Magazine, kde byl ve čtenářské anketě oceněn jako nejlepší nový talent. Oba ho pozvali, aby s kapelou odehrál zkušební koncert v Concrete Foundations Forum v kalifornském Burbanku. Přestože vystoupení mělo úspěch a Rudess byl požádán, aby pozici klávesisty obsadil natrvalo, rozhodl se místo toho pro turné s The Dixie Dregs, protože mu to poskytovalo větší osobní volnost. Dream Theater najali na turné Waking Up the World Tour svého spolužáka z Berklee Dereka Sheriniana, který předtím koncertoval a nahrával s Alice Cooperem a Kiss a po skončení turné se kapela rozhodla přijmout ho jako Mooreovu plnohodnotnou náhradu.
Americká část turné začala 20. října 1994 a skončila 9. prosince. O Vánocích odjel LaBrie s manželkou na dovolenou na Kubu, kde se prudce otrávil jídlem. Po návratu domů vyhledal specialistu na uši, nos a krk, který LaBriemu sdělil, že si přetrhl hlasivky, a doporučil mu, aby šest měsíců až rok nezpíval.
"Byl jsem v naprostém šoku a zničený," řekl LaBrie. "Na americké části turné jsem byl tak nadšený a nemohl jsem se dočkat, až všem po celém světě vytřu zrak. Nebyli jsme v situaci, kdy bych si mohl dát půlroční pauzu, takže jsem musel pokračovat v turné." LaBrie byl schopen nadále vystupovat, ale jeho hlas se stal nepředvídatelným. "Bylo to naprosto mizerné a bylo to pro mě nesmírně temné a depresivní období," vzpomíná. "Doslova každý zkurvený večer na evropské části jsem nevěděl, jestli můj hlas bude nebo jestli bude spolupracovat.... Měl jsem pocit, že se mi hlas začal opravdu vracet, až možná na turné Six Degrees of Inner Turbulence v roce 2002. Tehdy jsem začal cítit, že se mi vrací rozsah a síla."
Během turné v Japonsku zasáhlo kapelu Velké hanshinské zemětřesení. Přestože nikdo z kapely nebyl zraněn, vážně uvažovali o odvolání turné, ale nakonec zrušili pouze jeden koncert. Kapela na každém japonském koncertě držela minutu ticha na památku zemřelých a během zvukových zkoušek na japonské koncerty nacvičila řadu coververzí. Ty zazněly na speciální show určené pouze pro covery v londýnském Ronnie Scott's Jazz Clubu. Na vystoupení, které se odehrálo pouze pro pozvané publikum čítající tři stovky lidí, hostovali hudebníci jako Barney Greenway, Steve Hogarth, Steve Rothery a Steve Howe. Výběr coververzí , které Dream Theater na tomto vystoupení zahráli, byl vydán na albu A Change of Seasons.
Kapela, která opět získala nového člena, nezačala hned pracovat na novém materiálu. Fanoušci po celém světě, sdruženi na YtseJam Mailing List (v té době nejoblíbenější forma komunikace mezi fanoušky Dream Theater), začali na kapelu tlačit, aby oficiálně vydala píseň "A Change of Seasons". Ta vznikla v roce 1989 a měla být součástí alba Images and Words, ale její téměř sedmnáctiminutová délka byla považována za příliš dlouhou pro umístění na albu. Přesto ji kapela hrála naživo a v letech předcházejících roku 1995 ji dále přepracovávala.
Petice byla úspěšná a skupina v květnu 1995 nastoupila do studia BearTracks v New Yorku, aby nyní 23minutovou píseň přepsala a nahrála, přičemž Sherinian se významně podílel na výsledném produktu. Kapela vydala A Change of Seasons jako EP spolu s kolekcí coververzí z živého vystoupení nahraného v londýnském Ronnie Scott's Jazz Clubu na začátku téhož roku.
Po krátké sérii malých koncertů a krátké přestávce vydala kapela prostřednictvím svého oficiálního fanklubu speciální vánoční CD, které se skládalo z raritních živých skladeb nahraných v raných letech existence kapely. Ve vydávání nového CD pokračovali každé Vánoce až do roku 2005.
Mezitím došlo v East West k několika změnám a hlavní kontakt Dream Theater v rámci vydavatelství byl propuštěn. V důsledku toho nový tým ve společnosti nebyl zvyklý na vztahy, které kapela měla s bývalými zaměstnanci East West, a tlačil na ně, aby napsali album, které by bylo přístupnější. V polovině roku 1997 vstoupili do studia, aby napsali další album. Kromě nátlaku na kapelu, aby přijala mainstreamovější zvuk, East West najal spisovatele a producenta Desmonda Childa, aby s Petruccim pracoval na vypilování textu jeho písně "You or Me". Celá kapela píseň podstatně přepracovala a na albu se objevila jako "You Not Me" s refrénem, který se originálu příliš nepodobal. Child měl na album také znatelný vliv, došlo k posunu směrem k méně složitým a rádiovějším skladbám. V důsledku toho vznikly tvůrčí konflikty, kdy kytarista John Petrucci přijal výzvu vydavatelství ke změně a bubeník Mike Portnoy proti ní bojoval
Kapela napsala materiál v rozsahu téměř dvou CD, včetně dvacetiminutového pokračování písně z Images and Words "Metropolis-Part I: The Miracle and the Sleeper". Vydavatelství však vydání dvojalba nepovolilo, protože se domnívalo, že 140minutová deska by nebyla širokou veřejností dobře přijata. James LaBrie se také domníval, že by deska měla být jednodisková. Nepoužité písně byly později vydány na albu The Falling into Infinity Demos vydaném společností Ytsejam Records.
Skutečné nahrávání alba začalo 2. června v nahrávacím studiu The Power Station, v letech 1996-2017 tehdy známém jako Avatar Studios (a v roce 2020 znovuotevřeném jako Power Station at BerkleeNYC), které se nachází na 441 West 53rd Street mezi Ninth a Tenth Avenues ve čtvrti Hell's Kitchen na Manhattanu v New Yorku. Na rozdíl od náročných fází psaní a předprodukce považovala kapela nahrávání za bezproblémové a příjemné. Album, které bylo dokončeno 30. července, chtěli původně Petrucci a Portnoy chtěli nazvat Stream of Consciousness, ale zbytek kapely tento název odmítl, protože se jim zdál příliš nabubřelý. Konečný název navrhl Petrucci a obal navrhl Storm Thorgerson.
Materiál, který se dostal na vlastní album, byl vydán pod názvem Falling into Infinity 23. září 1997 a v Americe debutoval na 52. místě žebříčku Billboard 200. Album se setkalo se smíšeným přijetím ze strany fanoušků, kteří dávali přednost spíše dřívějšímu zvuku kapely. Ačkoli album znělo mírně progresivně, skladby jako "Hollow Years" a "You Not Me" vyvolaly u některých názor, že jde o úsvit nového, mainstreamově znějícího Dream Theater. Celkově bylo album kritickým i komerčním zklamáním. Jeremy Ulrey jej v recenzi pro AllMusic ohodnotil třemi hvězdičkami z pěti a označil jej za nejslabší počin kapely od jejího debutu a Rich Wilson jej označil za jedno z nejslabších alb v katalogu kapely.
Ačkoli se Portnoy tehdy veřejně nevyjádřil, později v komentáři k DVD 5 Years in a Livetime z roku 2004 prozradil, že byl v tomto období tak znechucený, že uvažoval o úplném rozpuštění kapely. Také se zmínil, že kdyby se na vzniku alba nepodíleli Elektra Records, Kevin Shirley a Desmond Child, natočil by úplně jinou desku. V roce 2007 kapela vydala demoverzi alba, která odráží Portnoyovy původní aranže skladeb a seznam skladeb, včetně živé zkoušky původní skladby "Metropolis Pt. 2". Na rozdíl od Portnoyových komentářů se John Petrucci o albu vyjadřoval pochvalně a v rozhovoru z roku 2014 uvedl, že je to velké nedorozumění, vydavatelství nemělo na album žádný vliv a že napsali takové album, jaké chtěli napsat".
Během evropské části světového turné Touring Into Infinity byly ve Francii a Nizozemsku nahrány dva koncerty pro živé album s názvem Once in a LIVEtime. Album bylo vydáno přibližně ve stejné době jako videoklip 5 Years in a Livetime, který pokrýval období od odchodu Kevina Moora až po propagační turné k albu Falling into Infinity.
V roce 1997 vyzval Mike Varney z Magna Carta Records Portnoye, aby sestavil progresivní "superskupinu", která by pracovala na albu, jež by se stalo prvním z dlouhé řady vedlejších projektů členů Dream Theater. Sestavu tvořili Portnoy na bicí, Petrucci na kytaru, Tony Levin na basu a klávesista Jordan Rudess, který skončil v Dixie Dregs. Kapela přijala název Liquid Tension Experiment a měla fungovat jako médium, jehož prostřednictvím by Portnoy a Petrucci mohli Rudesse znovu přemlouvat, aby se připojil k Dream Theater. Ten v roce 1999 konečně přijal nabídku stát se třetím stálým klávesistou kapely a nahradit Sheriniana.
S dalším novým členem Dream Theater opět vstoupili do studia BearTracks, aby napsali a nahráli další album. V důsledku Portnoyova ultimáta dalo vydavatelství kapele plnou tvůrčí kontrolu. Kapela začala tím, že se vrátila k následovníkovi "Metropolis-Part I", který byl částečně napsán během sezení na Falling into Infinity, ale který nebyl dokončen a použit na tomto albu. Rozhodli se rozšířit jednadvacetiminutovou píseň na kompletní koncepční album s příběhem točícím se kolem témat jako reinkarnace, vražda a zrada. Aby se zabránilo rozbouření fanouškovské základny, zahalil proces psaní a nahrávání přísný závoj tajemství. Jediné, co se fanoušci před vydáním dozvěděli, byl seznam skladeb, který proti vůli kapely unikl na veřejnost, a datum vydání.
Album míchal David Bottrill, ale jen několik jeho mixů se dostalo na výslednou podobu alba. Většinu remixoval Kevin Shirley, který produkoval Falling into Infinity. Zbytek mixů je možné slyšet na oficiálním bootlegu kapely The Making of Scenes from a Memory.
Album Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory vyšlo 26.října 1999 a setkalo se s velkým ohlasem kritiky. Bylo označeno za mistrovské dílo kapely, přestože se v americkém žebříčku alb umístilo pouze na 73. místě. Mimo to ale skončilo na 2. místě v žebříčku Billboard Top Internet Albums, na 6. místě v žebříčku Finnish Albums Chart a na 8. místě v žebříčku German Albums Chart. Album získalo uznání z různých zdrojů. V říjnovém čísle časopisu Guitar World z roku 2006 se umístilo na 95. místě v seznamu '100 nejlepších kytarových alb všech dob'. časopis Classic Rock Magazine jej zařadil na 15. místo mezi nejlepšími koncepčními alby (k březnu 2003) a německý časopis Rock Hard jej zvolil albem měsíce, přičemž mu udělil perfektní hodnocení, a nakonec jej v roce 2005 zařadil na 410. místo ve své knize The 500 Greatest Rock & Metal Albums of All Time.
V roce 2012 čtenáři časopisu Rolling Stone zvolili album na první místo v anketě 'Vaše nejoblíbenější progrocková alba všech dob' a stejný časopis zařadil album na 29. místo v seznamu '50 Greatest Prog Rock Albums of All Time'. V roce 2015 jej časopis The Prog Report zařadil na 3. místo v žebříčku 50 nejlepších moderních progových alb z let 1990-2015. Jordan Blum z časopisu PopMatters album označil za nejlepší progresivní metalové dílo všech dob a Server Loudwire jej zařadil na 14. místo v seznamu '25 nejlepších progresivních metalových alb všech dob'.
Následné světové turné Metropolis 2000 bylo do té doby zdaleka největší a trvalo více než rok. Koncerty odrážely divadelní aspekt alba, přičemž první polovinu každého vystoupení tvořilo celé album doprovázené filmem zobrazujícím zdramatizované části příběhu promítané na videoplátno za pódiem. Na poslední koncert severoamerické části v Roseland Ballroom v New Yorku byli najati herci, kteří hráli postavy z příběhu, a do některých částí vystoupení byl přizván gospelový sbor. Show byla natočena a nakonec vydána na začátku roku 2001 jako první DVD kapely s názvem Metropolis 2000: Scenes from New York. V USA získalo 8. listopadu 2002 zlatý certifikát.
Vzhledem k tomu, že několik písní z druhé poloviny čtyřhodinové show muselo být z DVD vystřiženo, aby se ušetřilo místo, vydala kapela celou show také na živém CD Live Scenes from New York. Původní obal zobrazoval jedno z raných log Dream Theater (hořící srdce z éry Images and Words po vzoru Nejsvětějšího srdce Kristova) upravené tak, aby místo srdce zobrazovalo jablko (jako ve slově "Big Apple") a v plamenech nad ním panorama New Yorku včetně dvojčat Světového obchodního centra. Nešťastnou shodou okolností bylo album vydáno ve stejný den jako útoky z 11. září. Skupina album rychle odvolala a později ho znovu vydala s upraveným obalem, i když těch několik málo kopií, které se prodávaly s původním obalem, se od té doby stalo vzácnými sběratelskými kousky.
Na jaře 2001 Dream Theater znovu vstoupili do studia BearTracks, aby nahráli své šesté studiové album. Čtyři roky poté, co poprvé požádali East West, aby jim umožnil vydat dvojalbum, konečně dostali svou šanci s albem Six Degrees of Inner Turbulence. První disk se skládal z pěti skladeb o délce 7-13 minut a druhý disk byl celý věnován 42minutové titulní skladbě, která dodnes zůstává nejdelší písní, kterou kapela napsala. Mnoho melodií a hudebních motivů této písně vzniklo v instrumentální skladbě, kterou napsal Rudess a která se nakonec stala její 'předehrou'. Tato témata pak zbytek kapely rozšířil a vytvořil z nich jednotlivé kapitoly uceleného příběhu.
Album Six Degrees of Inner Turbulence bylo velmi dobře přijato kritikou a tiskem. Bylo to nejvíce propagované album Dream Theater od dob Awake, které debutovalo v žebříčcích Billboard na 46. místě a v internetové hitparádě Billboard na 1. místě. Následné světové turné zahrnovalo několik vybraných speciálních koncertů "coververzí alb", na kterých zahráli celá alba Master of Puppets od skupiny Metallica a The Number of the Beast od Iron Maiden.
V roce 2003 Dream Theater vstoupili do studia, aby napsali a nahráli další album. Na rozdíl od alba Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, které bylo napsáno a nahráno současně ve studiu, zvolila kapela odlišný přístup a před nahráváním si vyhradila tři týdny na psaní. Uprostřed nahrávání alba podnikli v Severní Americe speciální turné s dalšími dvěma progresivními metalovými kapelami, Queensryche a Fates Warning. Turné, označované v propagačních materiálech kapely jako 'Escape from the Studio American tour', se zúčastnily Queensryche a Dream Theater jako hlavní hvězdy a Fates Warning jako předskokani. Na závěr každého koncertu se konal prodloužený přídavek, v němž Dream Theater i Queensryche vystupovali na pódiu současně, často hráli coververze.
Po skončení turné se kapela vrátila do studia, aby dokončila nahrávání svého sedmého alba Train of Thought. Na rozdíl od rozsáhlých skladeb z předchozího alba se kapela snažila napsat album více zaměřené na písně, částečně inspirované coververzemi alb Master of Puppets a Number of the Beast na předchozím koncertním turné. Ačkoli album zaznamenalo úspěch u kritiky, jeho přímočařejší metalový zvuk odradil mnoho dosavadních fanoušků kapely, které přitahovaly její kořeny v progresivním rocku. V této době také Dream Theater 29. června 2004 u vydavatelství Rhino Records znovu vydali na DVD svá první dvě koncertní videa s názvem Images and Words: Live in Tokyo/5 Years in a Livetime . Toto DVD bylo 22. března 2006 certifikováno jako platinové.
Následovalo další světové turné s názvem 'Train of Thought Tour'. Na skromném severoamerickém turné Dream Theater podpořili Yes, kapelu, která měla zásadní vliv na jejich vlastní hudební styl. Poté pokračovali v turné po světě s takzvanými koncerty 'An Evening With Dream Theater'. Ty byly zachyceny na dalším živém CD/DVD, které bylo nahráno ve slavné hale Nippon Budokan v japonském Tokiu v rámci jejich Train of Thought Tour. Nahrávka Live at Budokan vyšla 5. října 2004 a 26. ledna 2005 získalo v USA platinu.
Po absolvování severoamerického turné si Dream Theater vzali dvouměsíční pauzu. V listopadu 2004 se skupina znovu sešla v The Hit Factory v New Yorku, aby začala pracovat na svém osmém studiovém albu. Hit Factory, studio, ve kterém nahrávali umělci jako Michael Jackson, Madonna, Stevie Wonder, U2 a John Lennon, bylo určeno k uzavření. Dream Theater byli poslední kapelou, která zde nahrávala před jeho definitivním uzavřením.
Po napsání koncepčního alba Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, dvojalba Six Degrees of Inner Turbulence a metalově zaměřeného Train of Thought se kapela rozhodla vytvořit klasické album Dream Theater. Na albu Octavarium chtěla kapela vytvořit méně složitou hudbu, obsahující písně, které Rudess považuje za rychleji ocenitelné, ačkoli poznamenal, že čtyřiadvacetiminutové "Octavarium" nebylo tak přístupné. Kytarista John Petrucci poznamenal, že se chtěli zaměřit na psaní silných písní. Aby toho dosáhli, kapela při psaní obnažila zvuk na klavír, kytaru a vokály a soustředila se na melodie a struktury písní.
Bubeník Mike Portnoy odmítl tvrzení, že Octavarium bylo pokusem o napsání komerčnějšího alba, a uvedl, že kapela prostě má i tuto stránku. "Máme rádi kapely jako U2 nebo Coldplay, stejně jako máme rádi i kratší písně," poznamenal Portnoy a dodal, že po napsání Six Degrees of Inner Turbulence a Train of Thought už nějakou dobu nenapsali album kratších písní. Řekl, že pro kapelu bylo psaní delších písní snazší než psaní kratších a že se nesnažili napsat rádiový hit, protože vydavatelství by s tím stejně neudělalo ani hovno.
Kapela již dříve napsala skladbu v orchestrálním stylu v podobě "Overture" na albu Six Degrees of Inner Turbulence, ale nahrála ji s použitím kláves. Skladby "The Answer Lies Within", "Sacrificed Sons" a "Octavarium" znamenaly první spolupráci Dream Theater s orchestrem, který řídil Jamshied Sharifi (studoval na Berklee College of Music ve stejné době jako Portnoy, Petrucci a baskytarista John Myung). Orchestr byl vybrán na základě jeho schopnosti číst zrakem, což umožnilo nahrát všechny jeho party maximálně ve dvou záběrech, přestože nikdy předtím hudbu neviděli ani nehráli.
Octavarium vyšlo 7. června 2005 a bylo posledním albem v rámci jejich sedmialbové smlouvy s Elektra Records, která smlouvu zdědila po pohlcení EastWest Records. Dostalo se do první pětky finské, italské a švédské hitparády, a do první desítky nizozemské, japonské a norské hitparády. Kritiky bylo album přijato vesměs pozitivně. Justin Donnelly napsal pro Blistering, že album je rozmanité, melodické a úderné zároveň a označil ho za jedno z nejlepších alb kapely. Zvláště chválil titulní skladbu, kterou považoval za další klasiku.
Dream Theater zahájili turné Octavarium Tour na podporu alba 10. června 2005 na Sweden Rock Festivalu v Sölvesborgu. Od 21. července do 3. září skupina společně s Megadeth hrála na turné Gigantour po Severní Americe na kterém se podílely také skupiny Fear Factory, Nevermore a Symphony X. Během koncertu 2. srpna 2005 v Dallasu kapela vzdala hold zesnulému kytaristovi skupiny Pantera Dimebagu Darrellovi tím, že jako přídavek zahrála píseň "Cemetery Gates". Kromě toho se na pódiu nečekaně objevili kolegové Russell Allen (zpěvák Symphony X), Burton C. Bell (zpěvák Fear Factory) a Dave Mustaine (zpěvák/kytarista Megadeth), kteří se ke kapele připojili a zahráli části písně. Koncert v Montrealu byl zaznamenán a vydán jako živé album a koncertní video 22. srpna 2006, respektive 5. září 2006 pod názvem Gigantour.
Dream Theater později z Gigantour 2005 odešli několik dní před jeho koncem a pokračovali ve vlastní sérii koncertů, z nichž několik bylo nahráno a vydáno pro fankluby kapely. Turné k dvacátému výročí bylo zakončeno vystoupením v Radio City Music Hall v New Yorku 1. dubna 2006. Přestože měl koncert minimální propagaci, byl vyprodán několik dní poté, co byly vstupenky k dispozici. Tato show, která byla zaznamenána pro CD/DVD s názvem Score obsahovala písně z celé historie kapely a také druhou polovinu za doprovodu celého symfonického orchestru. Toto vydání bylo třetím živým DVD kapely, které 11. října 2006 získalo v USA platinový certifikát.
Poprvé ve své kariéře se kapela rozhodla vzít si po vystoupení v Radio City Music Hall letní volno. V září 2006 Dream Theater vstoupili do Avatar Studios, aby s legendárním studiovým inženýrem Paulem Northfieldem nahráli pokračování alba Octavarium. Deváté studiové album nazvané Systematic Chaos vyšlo 5. června 2007. Deska znamenala jejich první spolupráci s novým vydavatelstvím Roadrunner Records, které se v roce 2010 stalo dceřinou společností předchozího vydavatelství Atlantic Records.
Roadrunner přitlačil na propagaci alba a Systematic Chaos se náležitě umístil na 19. místě žebříčku Billboard 200. Rovněž dohlížel na vydání videoklipu ke skladbě "Constant Motion", prvního videoklipu kapely od roku 1997, kdy vznikl videoklip k "Hollow Years". Album bylo doplněno dvěma částmi skladby "In the Presence of Enemies", která byla napsána a koncipována jako jedna skladba, ale pro účely alba byla rozdělena na dvě poloviny. Dalších šest skladeb obsahovalo poslední část Portnoyovy pokračující ságy AA s písní "Repentance".
V témže roce vyšla první verze knihy Riche Wilsona Lifting Shadows, autorizované historie prvních dvaceti let existence kapely.
Turné Chaos in Motion Tour 2007-08 začalo v Itálii. Dream Theater vystoupili 3. června 2007 na koncertě Gods of Metal, stejně jako na různých dalších evropských festivalech včetně nizozemského Fields of Rock Festival, britského Download Festivalu, francouzského festivalu Hellfest Summer Open Air po boku Megadeth, Korn, Mastodon a Slayer. Severoamerická část turné začala 24. července v San Diegu v Kalifornii a skončila 26. srpna ve Filadelfii v Pensylvánii. Hráli s předskokany Redemption a Into Eternity. Chaos In Motion Tour pokračovalo po zbytek roku a v roce 2008, kdy odehráli koncerty v Asii, Jižní Americe a poprvé v Austrálii.
Dne 1. dubna 2008 vydala skupina dvoudiskové kompilační album s názvem Greatest Hit (...and 21 Other Pretty Cool Songs). Název vtipně odkazuje na píseň "Pull Me Under", jediný významný rádiový hit skupiny. Obsahuje také tři remixy písní z jejich druhého alba Images and Words, pět upravených verzí dříve vydaných písní a skladbu ze singlové b-strany. Na rozdíl od většiny kompilací největších hitů se Dream Theater na albu aktivně podíleli a vymýšleli seznam skladeb, který podle nich nejlépe reprezentoval jejich hudební kariéru.
Po vydání Greatest Hit uspořádal bubeník Mike Portnoy nové turné nazvané Progressive Nation 2008. Na rozdíl od předchozích turné Dream Theater vystupovali ve městech, která v minulosti nenavštívili (například Vancouver v kanadské Britské Kolumbii), nebo ve městech, kde nehráli již několik let. Na tomto turné také skupina poprvé od vydání alba Images and Words vystupovala v malých sálech a koncertních síních. V září 2008 skupina vydala DVD s názvem Chaos in Motion 2007-2008, na kterém jsou písně nahrané na několika koncertech během turné Chaos in Motion.
7. října 2008 se Dream Theater vrátili do Avatar Studios, aby začali pracovat na svém desátém albu a obnovili spolupráci s Paulem Northfieldem, který se ujal inženýrství a mixu desky. Album s názvem Black Clouds & Silver Linings vyšlo 23. června 2009 a kromě standardního CD bylo k dispozici i na vinylové LP desce a také na třídiskovém CD Special Edition, které obsahuje kompletní album, CD s instrumentálními mixy alba a CD se šesti coververzemi od interpretů jako Queen nebo Rainbow. Dne 1. července 2009 album debutovalo na 6. místě v žebříčku Top 200 alb časopisu Billboard s celkovým prodejem za první týden 40 285 kusů, což znamenalo jejich nejvyšší umístění v tomto žebříčku. Album obsahovalo píseň "The Shattered Fortress", poslední z řady písní Mikea Portnoye o jeho dvanáctistupňovém léčení z alkoholismu, a také píseň "The Best of Times", kterou Portnoy popsal jako skutečně těžké osobní téma o mém otci, který během natáčení alba zemřel, po celou dobu jeho vzniku bojoval s rakovinou.
Kapela se také vydala na druhé turné Progressive Nation, včetně prvních vystoupení v Evropě. V Evropě Dream Theater podpořily skupiny Opeth, Unexpect a Bigelf, zatímco v severoamerické části turné měly vystoupit skupiny Zappa Plays Zappa, Pain Of Salvation a Beardfish. Pain Of Salvation a Beardfish se ale nemohly zůčastnit kvůli finančním problémům svých vydavatelství. Dvě nové kapely, které zaplnily uvolněná místa na turné Progressive Nation 2009 v Severní Americe, byly Bigelf a Scale the Summit, přičemž Bigelf vystoupili jak na evropské, tak na severoamerické části turné.
Po skončení turné turné se Dream Theater vrátili do studia, aby napsali a nahráli zbrusu novou instrumentální skladbu pro zařazení na soundtrack EP God of War III God of War: Blood & Metal. Skladba s názvem "Raw Dog" (God (of) War reversed) znamenala, že skupina poprvé napsala a nahrála exkluzivní skladbu pro externí projekt. "Raw Dog" obsahuje vůbec první komerčně nahranou skladbu s harpejji v podání Jordana Rudesse a také poslední nahrané vystoupení Dream Theater s Mikem Portnoyem na bicí. V prosinci 2009 během turné Black Clouds & Silver Linings při návštěvě Austrálie vystoupili Dream Theater s jedním supportem, skupinou Pain of Salvation a v březnu 2010 absolvovali turné po Jižní Americe s Bigelf. Poté, během léta 2010 předskakovali Iron Maiden na americké a kanadské části jejich letního turné, což byly poslední koncerty, které DT odehráli během roku 2010.
8. září 2010 Mike Portnoy oznámil, že opouští kapelu, a jako důvod uvedl lepší vztahy v jiných projektech, vyhoření a touhu po přestávce. John Petrucci pro MusicRadar prozradil, že Portnoy původně nechtěl kapelu opustit, chtěl si dát pouze pětiletou pauzu. Nakonec toto číslo snížil na zhruba jeden rok. Teprve poté, co zbytek kapely jeho návrh odmítl, se Portnoy rozhodl odejít.
Po Portnoyově odchodu se vztahy mezi ním a jeho bývalými spoluhráči napjaly. V únoru 2011 si Portnoy stěžoval, že mu nikdo z kapely neodpovídá na telefony a e-maily, později se však Portnoy vyjádřil, že Petrucci i Rudess jsou jediní členové, kteří s ním zůstávají v kontaktu. Napětí se obzvláště zvýšilo, když Portnoy označil Jamese LaBrieho za neuctivého kvůli komentářům, které LaBrie pronesl během rozhovoru, když prohlásil, že Dream Theater vůbec nejsou smutní z toho, že Portnoy již není členem kapely.
Portnoy později prohlásil, že by se ke kapele v mžiku vrátil: "Oni jsou ti, kteří zavřeli dveře. Potřeboval jsem jen přestávku a tu jsem měl. Takže jsem připraven, ochoten a schopen. Ale upřímně si nemyslím, že to někdy udělají. Zavřeli si k tomu dveře a myslím, že jsou příliš tvrdohlaví v tom, že se musí prosadit beze mě. Takže bych na to nespoléhal. Ale moje dveře jsou vždycky otevřené."
O něco více než měsíc po Portnoyově odchodu začali Dream Theater v New Yorku vypisovat konkurz na nového bubeníka. Na konkurz se dostavili bubeníci Mike Mangini, Derek Roddy, Thomas Lang, Virgil Donati, Marco Minnemann, Aquiles Priester a Peter Wildoer. Bubeník Fates Warning Bobby Jarzombek byl také pozván na konkurz, ale kvůli termínovému konfliktu musel nabídku odmítnout. Kandidáti byli o tom, zda byli vybráni, informováni 5. listopadu, výsledky konkurzu však byly zveřejněny až v dubnu 2011 prostřednictvím třídílného dokumentárního seriálu na YouTube s názvem The Spirit Carries On, v jehož poslední epizodě vyšlo najevo, že vybraným bubeníkem je právě Mangini.
Petrucci později vysvětlil, že je Portnoy oslovil, že se k nim znovu připojili poté, co vybrali Manginiho. Mangini však v té době opustil práci profesora na Berklee a začal se věnovat Dream Theater na plný úvazek, takže Portnoyovu nabídku odmítli.
Dream Theater vstoupili do Cove City Sound Studios, aby začali pracovat na novém albu 3. ledna 2011. Psaní bylo dokončeno 2. března a probíhalo bez Manginiho. 14. dubna začal LaBrie nahrávat vokály a 28. června byla dokončena mixáž a mastering alba, které provedl Andy Wallace. Album A Dramatic Turn of Events vyšlo celosvětově 12. září a ve Spojených státech 13. září, v některých zemích debutovalo na prvním místě a dosáhlo osmé pozice v žebříčku Billboard 200, což je po albu Black Clouds & Silver Linings druhé debutové umístění skupiny v první desítce tohoto žebříčku.
Ačkoli album získalo smíšené recenze, získalo řadu ocenění od hudebních publikací a jeho hlavní singl "On the Backs of Angels" byl nominován na cenu Grammy 2012 v kategorii Nejlepší hardrockový/metalový výkon, což představovalo vůbec první nominaci kapely na Grammy.
Kapela zahájila své turné na podporu alba 4. července 2011 v italském Římě. Druhá část turné se odehrála v Severní Americe, kde kapela předskakovala smečka Trivium. Po krátké přestávce na závěr roku 2011 se kapela vrátila do Evropy s Periphery, do Asie s Andym McKee, do Severní Ameriky s Crimson Projekct a poté do Jižní Ameriky na závěrečnou část turné. V roce 2011 se kapela vrátila na turné. Ve dnech 19. a 20. srpna byly v Luna Parku v Buenos Aires v Argentině nahrány dva koncerty, které vydala společnost Over the Edge Productions na živém Blu-ray disku. Po půlročním zpoždění vyšlo Live at Luna Park 5. listopadu 2013 u společnosti Eagle Rock Entertainment. 1. září 2012 bylo turné ukončeno v brazilské Brasílii.
Dne 25. prosince 2013 v 06:00:00 EST vydali Dream Theater jako sváteční dárek fanouškům zdarma elektronický 2CD set živých skladeb, které nebyly nahrány pro Live at Luna Park z turné 2011-2012, ve formátu FLAC prostřednictvím BitTorrentu. Datum a čas vydání jsou narážkou na jejich píseň "6:00" z roku 1994, jejíž intro obsahuje opakovanou ukázku věty "Six o'clock on a Christmas morning", jak ji pronesla Helena Carroll ve filmu The Dead.
Psaní dvanáctého studiového alba začalo už ppři práci na albu A Dramatic Tour of Events. Během zvukových zkoušek kapela jamovala a nahrávala své nápady a John Petrucci přinášel materiál, který napsal samostatně. Po skončení turné si kapela dala pauzu, ale pokračovala v psaní. Znovu se sešli na začátku roku 2013, aby vstoupili do studia.
V prosinci 2012 Dream Theater znovu podepsali smlouvu s Roadrunner Records a 23. září 2013 vyšlo v rámci nové smlouvy s Roadrunner eponymní dvanácté album kapely. V prvním týdnu se alba prodalo více než 34 000 kopií a umístilo se v žebříčku Billboard 200 na 7. místě, což bylo třetí album skupiny v top 10 za sebou. Kromě toho album proniklo do první desítky ve 24 zemích včetně Japonska, Německa, Argentiny, Nizozemska, Finska, Itálie, Švýcarska, Kanady, Dánska, Norska, Rakouska, Austrálie a Spojeného království. 5. listopadu 2013 vyšlo sedmé živé album Dream Theater Live at Luna Park.
Dne 8. července 2014 vydali Dream Theater box set The Studio Albums 1992-2011, který zahrnuje všechna alba od Images and Words po A Dramatic Turn of Events.
Dne 30. září 2014 vyšlo osmé živé album a video Breaking the Fourth Wall, které bylo nahráno živě z The Boston Opera House 25. března 2014. Během tohoto koncertu se ke kapele v druhé polovině setu připojil Berklee World Strings a Berklee Concert Choir pod vedením Erena Başbuga. Setlist turné obsahoval celou druhou polovinu alba Awake, a to v rámci oslav 20. výročí vydání alba, včetně písně "Space-Dye Vest", která nebyla nikdy předtím živě provedena. Setlist uzavíralo vystoupení čtyř písní z alba Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory na oslavu 15. výročí vydání tohoto alba. 30. října 2014 turné Along for the Ride Tour skončilo.
6. ledna 2014 John Petrucci prohlásil, že Dream Theater již zasévají semínka pro album č. 13. V únoru 2015 skupina zamířila do studia, aby nahrála své třinácté album.
29. ledna 2016 vyšlo album s názvem The Astonishing. Jedná se o koncepční album zasazené do dystopické společnosti budoucnosti zbavené skutečné hudby, jehož ústředním tématem je konflikt mezi skupinou rebelů a utlačovatelským impériem." Dva singly, "The Gift of Music" a "Moment of Betrayal", byly vydány 3. prosince 2015, respektive 22. ledna 2016.
V průběhu roku 2016 Dream Theater na podporu alba absolvovali turné nazvané The Astonishing Live. Album hráli celé, s přestávkou mezi dvěma vystoupeními, pouze v pozdějších částech turné příležitostně hráli písně z dřívějších alb. Jejich vystoupení doprovázelo vizuální ztvárnění příběhu na obrazovkách v pozadí. Kapela si také dala záležet na tom, aby hrála v krytých divadelních sálech, například v Radio City Music Hall.
V roce 2017 se kapela vydala na další turné nazvané Images, Words & Beyond, které připomnělo 25. výročí vydání alba Images and Words. Každý večer hráli celé album, stejně jako skladbu "A Change of Seasons", která původně vznikla během sessions Images and Words, a další ukázky z jejich katalogu.
V rozhovoru pro časopis Rockbook z května 2017 se frontman James LaBrie rozpovídal o stylu čtrnáctého studiového alba kapely: "Je pro nás opravdu důležité, aby nové album bylo naším nejlepším počinem. Mělo by být tím, kým v danou chvíli jsme. [...] Ale pokud budeme mít v průběhu cesty pocit, že je tu další album, které bychom měli ještě jednou rozpoznat, pak to uděláme."
V prosinci 2017 Dream Theater oznámili, že podepsali celosvětovou dlouhodobou smlouvu se Sony Music prostřednictvím progresivního hudebního vydavatelství Sony Inside Out, na vydání alba.
Album vznikalo v červnu a červenci 2018 a obsahuje skladby, které napsali společně a jejichž texty napsali Petrucci, Labrie, Myung a vůbec poprvé Mangini. V očekávání alba kapela spustila honbu za pokladem v podobě hry v alternativní realitě, v níž účastníci hledali různé indicie po internetu. Hra nakonec vedla na stránku, která odhalila, že název alba je Distance over Time. Stránka také odhalila obal alba, jeho plánované datum vydání v únoru 2019 a také termíny turné v Severní Americe, které se koná u příležitosti 20. výročí vydání pátého alba kapely Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory. 6. listopadu 2018 bylo v tiskové zprávě Inside Out oficiálně oznámeno vydání alba Distance over Time s datem vydání 22. února 2019. Po vydání se albu dostalo širokého uznání kritiky.
V dubnu 2020 Metal Addicts informoval, že by Dream Theater měli začít pracovat na svém patnáctém studiovém albu v roce 2021. O směřování alba se kytarista John Petrucci vyjádřil v srpnu 2020 v rozhovoru pro Ultimate Guitar: "Projekt osmistrunných kytar s Ernie Ball Music Man je něco, na čem pracujeme a doufáme, že se v průběhu letošního roku rozvine. Doufám, že na příští desce Dream Theater to budu moci prozkoumat."
To se později potvrdilo v rozhovoru pro Ultimate Guitar v únoru 2021. V srpnu 2020 Petrucci také řekl španělskému Metal Hammeru, že kapela začne pracovat na novém albu na podzim. Nahrávání začalo v DTHQ (vlastní studio kapely) v říjnu 2020. 27. listopadu 2020 bylo potvrzeno, že kapela píše písně, zatímco LaBrie píše své party doma v Kanadě. Na otázku v jednom rozhovoru Petrucci odpověděl, že psaní skladeb začalo skvěle.
Petrucci vydal 28. srpna 2020 své první sólové album po patnácti letech, Terminal Velocity. Album bylo nahráno ve studiu DTHQ na začátku téhož roku. Při jeho nahrávání Petrucci poprvé po deseti letech spolupracoval se svým bývalým spoluhráčem z kapely Mikem Portnoyem, který hrál na bicí ve všech skladbách z alba. Tato spolupráce vedla ke spekulacím o reunionu Dream Theater s Portnoyem, což Petrucci popřel, když řekl časopisu Metal Hammer: "Chápu, odkud to lidé berou. Jednou z obav, které jsem trochu měl - vůbec ne z hudebního hlediska -, ale ohledně Mikea, bylo, že jsem nechtěl, aby si to lidé špatně představili.".
27. listopadu 2020 vydali Dream Theater své deváté živé album Distant Memories - Live in London, nahrané v Hammersmith Apollo před pandemií COVID-19. 1. prosince 2020 vydala skupina exkluzivně přes Bandcamp singl "The Holiday Spirit Carries On", medley svátečních písní hraných v progresivním metalovém stylu. Název odkazuje na fanoušky oblíbenou píseň "The Spirit Carries On" z alba Scenes from a Memory. Výtěžek z prodeje singlu byl určen ve prospěch výpravy kapely na cestách. 30. ledna 2021 uspořádali Dream Theater speciální streamovací akci s názvem Images, Words & Beyond Live in Japan, online přenos koncertu z turné kapely v roce 2017, který byl původně natočen pro japonskou televizi.
Dne 5. května 2021 skupina Dream Theater oznámila vydání série alb s názvem Lost Not Forgotten Archives, z nichž první je druhý záznam koncertu Images, Words & Beyond Live in Japan. Kapela dodala, že Lost Not Forgotten Archives bude nakonec obsahovat všechna vydání Ytsejam Records na CD, vinylu a digitálních formátech spolu s dosud nevydaným archivním materiálem.
Dream Theater teasovali nové album 26. července 2021 a prozradili, že bude obsahovat sedm skladeb, přičemž další podrobnosti měly být zveřejněny 28. července 2021. 28. července bylo oznámeno, že album ponese název A View from the Top of the World a vyjde 22. října 2021. Album bylo podpořeno čtyřmi singly: "The Alien", "Invisible Monster", "Awaken the Master" a "Transcending Time" a ke každému z nich byly vydány videoklipy. Kapela album propagovala koncertním turné po Evropě od 20. dubna do 1. června 2022. Již dříve oznámili turné po Severní Americe od konce října do poloviny prosince 2021 ve stejný den jako vydání alba, ale 27. září oznámili, že bylo přeloženo na začátek roku 2022 kvůli bezpečnostním obavám souvisejícím s pandemií. Přeložené turné začalo 2. února 2022 v Mesa v Arizoně.
Dne 3. dubna 2022 získala skladba "The Alien" cenu Grammy za nejlepší metalový výkon, čímž Dream Theater získali svou první Grammy.
Když se v dubnu 2022 ptali ve VW Music na budoucnost Dream Theater, klávesista Jordan Rudess řekl: "Poté, co se vrátíme z posledního koncertu evropského turné, máme trochu pauzu. A poté, co dokončím své sólové koncerty, bude Dream Theater pokračovat v cestování s několika koncerty v Japonsku, Jižní Americe a dalšími, které budou oznámeny průběžně. Až se to uklidní, vstoupíme znovu do studia a budeme dělat nové album, které bude úžasné. Takže ano, takové věci jsou na obzoru."
V říjnu 2022 Petrucci prohlásil, že Dream Theater začnou nahrávat své šestnácté studiové album koncem roku 2023, o dva měsíce později ale LaBrie uvedl, že "nevidí jít kapelu do studia dříve než začátkem roku 24.
Stephen Thomas Erlewine z AllMusic popsal hudbu Dream Theater jako hutnou směs progresivního rocku a posthalenovského metalu. Kapela je dobře známá jako jeden z prvních předchůdců žánru progresivního metalu a je považována za člena takzvané 'velké trojky' tohoto žánru, spolu s Queensryche a Fates Warning. Původní členové, Mike Portnoy, John Petrucci a John Myung, jsou silně ovlivněni progresivními rockovými kapelami, jako jsou Rush, Yes a Pink Floyd, heavy metalovými kapelami, jako jsou Iron Maiden a Judas Priest a různými speed metalovými a glamovými kapelami.
Touto syntézou vznikl jedinečný metal, který nebyl tradiční pro danou dobu. Měl sice zkreslené kytary a rychlé riffy, ale hudba se zaměřovala spíše na technickou zdatnost a precizní provedení než na heavy metalové riffy samotné. Hudba kapely se zaměřovala na tři hlavní prvky: metal, melodii a progresivní kořeny. V poznámkách ke kompilaci Greatest Hit z roku 2008 Mike Portnoy uvedl jako inspiraci pro jemnější písně umělce jako Peter Gabriel, U2 a Journey. Hudba Dream Theater byla také označována jako art rock.
Na albu Train of Thought z roku 2003 Dream Theater předvedli těžší zvuk, k tomuto rozhodnutí je inspirovala pozitivní zpětná vazba, které se jim dostalo po předchozích těžších skladbách na pódiu. Album z roku 1999, Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, bylo chváleno za projev staromódního progresivního rocku a bylo ovlivněno klasickými konceptuálními rockovými nahrávkami, jako jsou Sgt Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles, The Wall a The Final Cut od Pink Floyd, Tommy od Who a The Lamb Lies Down on Broadway od Genesis.
Hudba Dream Theater si obvykle vypůjčuje prvky z jiných hudebních stylů včetně symfonického rocku, symfonického metalu, arena rocku, soft rocku a klasické hudby.
Během své kariéry se živá vystoupení kapely postupně stávala většími, delšími a rozmanitějšími. Před Portnoyovým odchodem Dream Theater střídali své setlisty, aby fanoušci, kteří navštívili více koncertů ve stejné oblasti, neviděli příliš mnoho (nebo žádné) stejné písně. Portnoy, který setlisty sestavoval, bral v úvahu setlist z posledního vystoupení kapely v daném městě, což bylo ku prospěchu fanoušků, kteří kapelu viděli na následujících turné.
Celosvětová turné kapely od vydání alba Six Degrees of Inner Turbulence byla převážně turné typu 'Evening with...', při nichž kapela vystupuje minimálně tři hodiny bez předkapely. Do roku 2012 taková turné neobsahovala přestávku, ale od turné Along for the Ride Tour v letech 2013-2014 až do turné Distance Over Time Tour ji obsahovala všechna turné. Show, která byla zaznamenána pro Live Scenes From New York, trvala téměř čtyři hodiny a vyústila v Portnoyovu téměř hospitalizaci poté, co dostal těžkou otravu jídlem, které snědl před vystoupením.
Ke koncertům Dream Theater se váže také značná dávka humoru, nenucenosti a improvizace. Například při provedení skladby "A Change of Seasons" na albu Live Scenes from New York dochází ke změnám v řadě instrumentálních přestávek, kdy Myung hraje melodii baseballových varhan, Petrucci úvodní znělku seriálu Simpsonovi a Rudess hraje ragtimovou část skladby "When the Water Breaks" z alba Liquid Tension Experiment 2 (posledně jmenovaná skladba je slyšet i na albu Live at Budokan).
Během turné skupiny v roce 2017 zazněl během vlastní písně "As I Am" úryvek skladby "Enter Sandman" od Metallicy.
Snad nejlepší příklad nepředvídatelné koncertní struktury Dream Theater přišel během působení Dereka Sheriniana ve skupině. Na vybraných koncertech si všichni členové kapely vyměnili nástroje a přídavek odehráli jako fiktivní skupina nazvaná Nightmare Cinema. Obvykle hráli coververzi písně "Perfect Strangers" od Deep Purple a při jedné příležitosti i "Suicide Solution" od Ozzyho Osbourna, Na některých koncertech vystupovali Sherinian, Petrucci a Portnoy společně pod názvem Nicky Lemons and the Migraine Brothers. Sherinian v péřovém boa a novinkových slunečních brýlích předvedl pop-punkovou píseň "I Don't Like You", kterou Petrucci a Portnoy doprovázeli. Během turné Chaos in Motion si na několika koncertech před "Trial of Tears" Portnoy a Petrucci vyměňovali pozice.
Největší počet diváků, které kapelu jako hlavní hvězdu koncertu navštívili, bylo 20 000 v chilském Santiagu 6. prosince 2005. Koncert byl vydán na DVD prostřednictvím Portnoy's YtseJam Records.
V roce 2007, po jejich vystoupení v Salt Lake City 30. července, podepsal guvernér Jon Huntsman Jr. proklamaci, která oficiálně označila 30. červenec 2007 jako Den Dream Theater ve státě Utah.
V roce 2008 Dream Theater vyrazili na turné Progressive Nation 2008 společně se skupinami Opeth, Between the Buried and Me a 3. Za turné stojí Mike Portnoy, který prohlásil: "Už mnoho let jsem chtěl sestavit takovéto turné. Vzhledem ke všem těm festivalům a balíčkovým turné, která projíždějí Amerikou, jsem se s naším manažerem a agentem už více než 10 let bavil o tom, že bychom udělali něco, co by se zaměřilo na progresivnější, muzikantsky orientovanou stránku hard rocku a metalu. Rozhodl jsem se, že je na čase přestat mluvit, sešněrovat se a konečně začít chodit."
Dream Theater se během své kariéry věnovali také tvorbě jiných umělců. Coververze předváděli naživo i ve studiu, přičemž mnoho z těchto živých vystoupení bylo nahráno pro oficiální vydání. Na albu A Change of Seasons najdete živé coververze skladeb Eltona Johna, Deep Purple, Led Zeppelin, Pink Floyd, Kansas, Queen, Journey, Dixie Dregs a Genesis. Prostřednictvím vydavatelství YtseJam Records kapela vydala také plnohodnotná živá alba coververzí Master of Puppets od Metallicy, The Number of the Beast od Iron Maiden, The Dark Side of the Moon od Pink Floyd a Made in Japan od Deep Purple.
Speciální edice Black Clouds & Silver Linings obsahuje bonusový disk s coververzemi Rainbow, Queen, Dixie Dregs, Zebra, King Crimson a Iron Maiden. Mezi další významné interprety, od kterých Dream Theater nahráli coververze, patří Black Sabbath, Ozzy Osbourne, Pantera, Rush, The Who a Yes.
Přestože byla kapela nucena změnit svůj název, vytvořila si vlastní logo (známé jako symbol Majesty) a slovní značku, které se objevují na většině jejich propagačních materiálů a na obalu všech studiových alb. Symbol Majesty je odvozen od znaku Marie, královny skotské, který pro použití na obalu alba When Dream and Day Unite přepracoval Charlie Dominici.
V září 2010 jeden z fanoušků Dream Theater zjistil, že všechna písmena "DOMINICI" dokonale zapadají do symbolu Majesty. Když to Charlie zjistil, zasmál se a zmínil, že jim trvalo jen 25 let, než přišli na 'Dominiciho kód'. To bylo dříve také zjištěno, jak je uvedeno v sekci komentářů na DTFAQ a v DTNorway Podcast Episode 2 z roku 2008, s Charlie Dominicim.
