Faith No More je americká rocková skupina ze San Francisca v Kalifornii, která vznikla v roce 1979. Předtím, než se v červenci 1983 ustálila na současném názvu, vystupovala skupina pod názvy Sharp Young Men a později Faith No Man. Baskytarista Billy Gould, klávesista/rytmický kytarista Roddy Bottum a bubeník Mike Bordin jsou nejdéle působícími členy skupiny, kteří jsou v ní zapojeni od jejího vzniku. Kapela prošla několika změnami v rané sestavě a několika zásadními změnami i později. Současnou sestavu tvoří Gould, Bordin, Bottum, kytarista Jon Hudson a zpěvák a textař Mike Patton.

Po vydání šesti studiových alb, včetně nejprodávanějších desek The Real Thing (1989) a Angel Dust (1992), Faith No More 20. dubna 1998 oficiálně oznámili svůj rozpad. Od té doby se kapela dala znovu dohromady, v letech 2009 až 2010 uspořádala turné The Second Coming Tour a v květnu 2015 vydala sedmé studiové album Sol Invictus. Po skončení turné k albu Faith No More opět přerušili činnost. V listopadu 2019 skupina oznámila, že se znovu sejde, aby v roce 2020 vyrazila na turné po Spojeném království a Evropě, ale kvůli pandemii COVID-19 bylo toto turné odloženo. Turné mělo být obnoveno krátkým turné po USA v září 2021, po němž měly následovat dříve odložené koncerty ve Velké Británii a Evropě v červnu 2022, ale všechny termíny turné byly zrušeny s tím, že Patton uvedl důvody týkající se duševního zdraví.

Příběh Faith No More začíná u baskytaristy Billa Goulda. Pocházel z Hollywoodu a koncem 70. let začal hrát v místních kapelách právě v době, kdy na Sunset Strip pronikaly punkové skupiny jako The Germs a Black Flag. V osmnácti letech se Gould zapsal na vysokou školu v Berkeley.

"První věc, kterou jsem udělal poté, co jsem si na koleji vybalil všechny věci," říká Gould, "byla, že jsem šel do obchodu s deskami na Telegraph Avenue a podíval se na nástěnky, jestli tam není nějaká nová kapela. Bylo tam telefonní číslo na nějakého Mikea Morrise, který dával dohromady kapelu. A tak vznikla kapela Faith No Man."

Mike Morris a klávesista Wade Worthington už v roce 1979 založili skupinu Sharp Young Men, jejíž název měl poukazovat na vyčůranost všech tehdejších 'elegantních' skupin. O něco později, když se k nim připojili baskytarista Billy Gould a bubeník Mike Bordin se název změnil nejdříve na Faith In No Man, a nakonec po, Bordinově návrhu, na Faith No Man (stylizováno jako Faith. No Man). Podle Goulda měl ale zvuk Faith No Man k pozdějšímu projevu Faith No More daleko, byl spíše odvozený od toho, co se dělo ve Velké Británii a vycházel z kapel jako Theatre Of Hate, Killing Joke a podobně.

Bordin vypráví, že jejich producent Matt Wallace vstoupil do hry podobným způsobem jako Gould, na začátku byl inzerát. "Bill viděl v Berkeley leták s nápisem 'Dangerous Rhythm Studios - levná dema, udělám cokoli'. Udělali jsme s ním pár demosnímků a zamilovali jsme si ho. Dobrý, kurevsky zábavný chlapík, který byl ochotný pracovat tak tvrdě, jak musel.". Brzy se začalo nahrávat v garáži Wallaceových rodičů, z čehož vznikl debutový singl Faith No Man "Song Of Liberty" z roku 1982.

Brzy Faith No Man začali hrát i naživo, ale během zkoušek se ukázalo, že ostatní členové kapely si s Morrisem moc nerozumějí. Worthington brzy odešel a nahradil ho Roddy Bottum, Gouldův spolubydlící. Mezi Morrisem a zbytkem kapely rostlo napětí. "Všichni jsme prostě odešli," vzpomíná Bordin. "Řekli jsme si, že začneme hrát bez Morrise. Máme se rádi, máme mezi sebou atmosféru. Máme svrbění, které si chceme podrbat. Takže proto tam byly klávesy, basa a bicí, a proto jsme tak často měnili kytaristy, protože jsme byli jen my tři. 'Man' byl pryč - ten člověk byl 'No More'."

Nyní se trio překřtilo na Faith No More a začalo vystupovat s dalším kytaristou Markem Bowenem. Stálého zpěváka se ale nedařilo najít, vystřídalo se jich hned několik. Kapela zkoušela i zpěvačku, která se udržela o něco déle než ostatní, a nebyl nikdo jiný než Courtney Love. "Courtney byla jednou z těch zpěvaček, které jsme zkoušeli," vysvětluje Bottum. "Zpívala s námi asi šest měsíců. Byla to úžasná umělkyně; ráda zpívala v noční košili ozdobené květinami." Ale jak Gould podotýká: "Byla to velmi chaotická osobnost - dala si hodně práce. Po nějaké době toho na ni bylo prostě moc."

Když měli jednou Faith No More domluvený koncert v Los Angeles, pozval Gould k mikrofonu starého přítele Chucka Mosleyho. "Měl v sobě pár piv - myslím, že nikdy předtím nezpíval - prostě si sedl k mikrofonu a řval. Pak jsme měli koncert v San Francisku a on to zvládl. Prostě se začal stávat součástí kapely." Mosley později vzpomínal na své zpěvácké začátky: "Nejčastěji slýchávám, jestli jsem někdy přemýšlel o tom, dát se na stand up. Brzy jsem totiž poznal zničující účinek ticha mezi písněmi, kdy se kapela snaží mezi sebou mluvit a ladit, takže jsem se ho vždycky snažil vyplnit tím, že jsem říkal opravdu hloupé věci."

Zhruba ve stejné době kapelu opustil Bowen a Bordinův starý přítel Cliff Burton z Metalliky navrhl Faith No More dalšího kytaristu, Jima Martina. "Byl jsem s Billym Gouldem v mexické restauraci v East Bay a ejhle, Cliff," říká Bordin. "A on na to: 'Víš, musíš Jima dostat do kapely, protože on má normální práci a ta ho kurevsky ubíjí. Víš, že může dělat to, co po něm chceš.". Podle Goulda měl Bordin ale výhrady, protože s Martinem a Burtonem dříve hrál v kapele EZ Street a s Jimem si zrovna nepadli do oka.

S Martinovým příchodem byl ale podle Wallaceho na místě poslední dílek hudební skládačky zvané Faith No More. "Vždycky ho přirovnávám k chlápkovi, který přijde s velkými vojenskými botami a dupe (zablácenými botami) po vaší podlaze. Přišel z prostředí Black Sabbath a Corrosion Of Conformity. Opravdu ho bavily mnohem těžší věci. Byla to zásadní složka, která kapelu správně zatížila." Kromě toho, že Martin přinášel další hudební váhu, byl také nezaměnitelným originálem. "V době, kdy jsme se seznámili, vypadal jako hvězda filmu Eraserhead," podotýká Wallace. "Měl takovou mírně vysokou kudrnatou hlavu, která vypadala opravdu divně, a měl opravdu tlusté brýle. Prostě říkal, co ho napadlo. To bylo docela osvěžující."

Po změně názvu začala kapela zpočátku nahrávat budoucí debut We Care a Lot bez podpory nahrávací společnosti a postupně tak z našetřených peněz nahrála pět písní. Kazetu s nahrávkami předal Gould kamarádovi, který pracoval v nedalekém obchodě s deskami, i s konkrétními instrukcemi, aby to přehrával, až budou lidi nakupovat desky. Nápad se plně osvědčil, nahrávku zaslechla také Ruth Schwartzová (která právě zakládala nezávislé vydavatelství Mordam Records) a přišla k pultu, aby se zeptala, co je to za hudbu. Když se dozveděla, že jde o kapelu, která nemá podepsanou smlouvu, dva dny nato zavolala.

Skupina se vrátila do studia, aby s finanční podporou vydavatelství dokončila druhou polovinu desky (podle Wallace vzniklo celé album za dva třídenní víkendy) a mohla nahrávku vydat. Bylo to první oficiální vydání jak pro kapelu, tak pro vydavatelství. Baskytarista Billy Gould se v rozhovoru z roku 2015 zamyslel: "Některé věci jsme asi mohli udělat lépe, ale zároveň si myslím, že výkony byly zatraceně dobré. A to souviselo s tím, že jsme se soustředili a museli jsme pracovat v rámci těch rozpočtových omezení. Předtím, než jsme šli nahrávat, jsme toho dost nacvičovali, takže jsme byli připraveni." Album vyšlo v listopadu 1985 a univerzitní rádia se okamžitě chytla na nakažlivou titulní skladbu.

Následovalo tvrdé podpůrné turné, které kapela absolovovala v pick-upu s málým přívěsným vozikém a v podstatě bez pěněz, takže často přespávali u náhodných lidí. V těchto podmínkách odehráli za tři měsíce asi třicet koncertů na které později vzpomínali jako na skvělou zábavu.

Krátce po návratu z prvního amerického turné začaly práce na druhém albu, během nichž koncem roku 1986 podepsala Anna Statmanová smlouvu s losangeleským vydavatelstvím Slash Records, které bylo nedávno prodáno dceřiné společnosti Warner Music Group London Records, což zajistilo široké rozšíření následujících alb skupiny Faith No More. Album Introduce Yourself, které vyšlo v dubnu 1987 se vyznačovalo soustředěnějším zvukem a přepracovaná verze titulní skladby debutového alba "We Care a Lot" zaznamenala menší úspěch na MTV.

Vzhledem k omezené dostupnosti prvního alba (až do doby, kdy bylo po letech znovu vydáno na CD) považovali mnozí, včetně kapely, novou nahrávku za skutečné debutové album kapely. K písním "We Care a Lot" a "Anne's Song" byly natočeny videoklipy, v nichž vystupovali členové kapely. Jako singl byla vydána také skladba "Chinese Arithmetic". Deska si vysloužila pozitivní recenze hudebních kritiků, i když stejně jako v případě předchozího studiového počinu kapely We Care a Lot byly některé výtky směřovány na zpěváka Chucka Mosleyho.

Louder Sound v roce 2020 napsal: "Introduce Yourself je neodolatelně okouzlující deska. Stejně jako hlas Paula Di'Anna v raných Iron Maiden zní roztomile drsně, když kontrastuje s jejich uhlazenou pozdější tvorbou, potrhlý, účelově nedotažený vokál Chucka Moselyho dusí tyto písně obrovskou dávkou nakažlivé hravosti - něčím, co Pattonův studovaný projev nikdy nedokázal napodobit." Mike Patton sice odmítl debut kapely We Care a Lot jako "špatnou hippie hudbu", ale přiznal, že v Introduce Yourself má zálibu.

Na turné k albu se Faith No More spojili s další rozjíždějící se kapelou Red Hot Chili Peppers a za 56 dní s nimi odehráli 52 koncertů."

Mosleyho chování ale začalo být stále nevyzpytatelnější, zejména během problematického turné po Evropě v roce 1988. Mezi incidenty patří údajné udeření Billyho Goulda na pódiu, večírek k vydání alba Introduce Yourself, během něhož usnul na pódiu, a rvačka jednoho z Mosleyho bedňáků s Martinem během evropského turné. Mosley byl nakonec po návratu kapely z Evropy propuštěn. Gould se nad tím pozastavil: "V určitém okamžiku jsem přišel na zkoušku a Chuck chtěl hrát všechny písně s akustickou kytarou. Bylo to strašně mimo. Výsledkem bylo, že jsem vstal, odešel a dal výpověď. Prostě jsem řekl: 'Končím - už to dál nevydržím. Je to tak směšné. Ještě ten den jsem mluvil s Bordinem a on mi řekl: "No, já s tebou chci pořád hrát." A já jsem mu odpověděl: "No, já s tebou chci pořád hrát. Bottum udělal to samé. Byl to další z těch scénářů 'vyhodit někoho, aniž bych ho vyhodil'."

Přestože byli zbývající členové Faith No More bez zpěváka, pustili se do psaní třetího alba. V tomto bláznivém (jak na něj vzpomínají členové kapely) období se nakonec přece jenom začal hledat nový zpěvák a mimo jiné padlo i jméno kamaráda Chrise Cornella z kapely Soundgarden, která jim několikrát předskakovala v Seattlu. Tohle spojení ale nevyšlo a brzy poté se začalo mluvit o tehdy náctiletém zpěvákovi Mikeu Pattonovi. Mikeu Bordinovi se jeho zpěv s Mr. Bungle líbil a Jimu Martinovi také, jenom Bottum z toho nápadu nebyl zrovna nadšený.

Martin vzpomíná na rozhovor, který v té době vedl s Pattonem. "Zkoušeli jsme asi pět dalších lidí a bylo jasné, že Patton má lepší přirozené schopnosti. Zavolali jsme mu a řekli, ať přijede; chtěli jsme, aby se okamžitě pustil do práce. On ale velmi váhal, jakože: 'Teď to nemůžu udělat, dneska není dobrý den. Musím jít na společenskou akci do školy. A zítra je show and tell. Kdybych byl dostatečně dopředu varován, možná bych mohl na chvíli přijít dolů, ale dnes to není dobré". Řekl jsem mu, že je na životní křižovatce - jedna cesta je stát se zpěvákem, druhá cesta je být prodavačem v obchodě s deskami v malém zasraném městečku v severní Kalifornii. On takový opravdu byl. Velmi čistý a nablýskaný, milý kluk. Mléko a sušenky."

Patton se moudře dostavil na zkoušku a brzy se stal novým zpěvákem Faith No More. Wallace vzpomíná, že skupina už měla napsanou hudbu a byla neoblomná, aby Patton pracoval s tím, co mu bylo dáno. Byl také požádán, aby pro tu desku napsal texty, což udělal a během dvanácti dnů napsal všechny texty a melodie. Patton byl ale na oplátku neoblomný ohledně svého stylu zpěvu.

Album The Real Thing, vydané 20. června 1989, vyčnívalo z hardrockového světa jako pěst na oko. Jmenujte nějaký styl a pravděpodobně zde bude zastoupen - rap ("Epic"), pop ("Underwater Love"), progres ("Woodpecker From Mars"), piano jazz ("Edge Of The World") a thrash metal ("Surprise! You're Dead!"). Amerika si kapelu oblíbila pomalu, ale Velká Británie neztrácela čas. Vyprodaný londýnský koncert byl natočen na začátku roku 1990 a později vydán jako Live At The Brixton Academy.

Když americký label FNM považoval desku The Real Thing za "mrtvou" a bylo načase začít přemýšlet o dalším albu, poskytl kapele ještě jeden videoklip pro skladbu "Epic". Byl to moudrý tah, protože píseň se v létě 1990 stala obrovským hitem, dostala se do první desítky hitparád, a pro kapelu znamenala definitivní komerční zlom. Videoklip se v roce 1990 hojně vysílal na MTV a rozzlobil ochránce práv zvířat kvůli zpomalenému záběru ryby, která na konci klipu vylézá z vody.

Téhož roku Faith No More vystoupili na předávání cen MTV Video Music Awards 1990 (6. září) a v 293. epizodě Saturday Night Live (1. prosince). Skladby "From Out of Nowhere" a "Falling to Pieces" byly vydány jako singly a pro nevinylové vydání byl vytvořen coververze skladby "War Pigs" od Black Sabbath. Album The Real Thing získalo platinový status v Kanadě, USA a Jižní Americe a mělo také velká prodejní čísla v Austrálii, Velké Británii a zbytku Evropy, čímž se celkový prodej celosvětově vyšplhal vysoko nad 4 miliony kusů.

Po vydání alba se Faith No More dostali do určité rivality s kalifornskou skupinou Red Hot Chili Peppers, se kterou předtím hráli na turné The Uplift Mofo Party Tour.Zpěvák Anthony Kiedis obvinil Mikea Pattona, že mu ve videoklipu k písni "Epic" ukradl styl. Časopisu Kerrang! řekl: "Můj bubeník říká, že [Pattona] unese, oholí mu vlasy a uřízne mu jednu nohu, jen aby byl nucen najít si svůj vlastní styl." V samostatném rozhovoru svůj komentář upřesnil a poznamenal: "Mám rád The Real Thing a líbil se mi jeho zpěv na té desce. Tedy, když jsem tu desku slyšel, všiml jsem si jemných podobností, ale když jsem viděl ten klip, říkal jsem si: 'Počkejte, co to kurva je?"

Roddy Bottum na to reagoval slovy: "Podle mě naše kapela nezní vůbec jako Red Hot Chili Peppers. Pokud mluvíš o dlouhých vlasech, rapování se sundaným tričkem, tak ano, vidím podobnost. Ale kromě toho nevidím žádnou. Od té doby, co to celé začalo, jsem s nimi nemluvil. Jsme s tou kapelou opravdu dobří přátelé a rád bych si myslel, že to dělají... jako laskavost."

Mike Patton se nakonec k obviněním ze strany Kiedise v roce 1990 také vyjádřil: "Přišlo to tak nějak zčistajasna. Ani trochu mě to netrápí. Abych řekl pravdu, dost mě to nakoplo. Pokud o mně bude mluvit v rozhovorech, je to v pořádku - je to svobodný tisk! Buď se cítí neschopný, nebo starý, nebo nevím, ale já nemám důvod o něm mluvit hlouposti." Později v roce 2001 Patton také teoretizoval: "Myslím, že Anthony má v hloubi duše pocit, že jsem lepší tanečník než on. Myslím, že třesu zadkem o něco svěžeji než on. A kdyby přestal brát drogy, myslím, že by mě dokázal přetančit. Možná si jednou dáme breakdance, prostě breakdance."

Turné na podporu alba The Real Thing trvalo od roku 1989 do roku 1991. Po vydání alba začala být kapela v médiích propagována jako metalová a nyní hrála především s dalšími kapelami z žánru heavy metal. Mezi významné interprety, se kterými během tohoto turné vystupovali, patří Metallica, Billy Idol, Soundgarden, Voivod, Sacred Reich, Forbidden, Primus, Babes in Toyland a Poison. Na několika koncertech v Evropě v roce 1990 se jim podařilo vzbudit kontroverzi kvůli zesměšňování večírků/sexu plných životních stylů glam metalových spoluhráčů, jako jsou Poison.

Druhý koncert turné byl natáčen pro videoklip k písni "From out of Nowhere" v nočním klubu I-Beam. Během vystoupení si Patton rozbil pravou ruku lahví od piva, čímž si způsobil tržné rány na některých šlachách, po zahojení ruku opět začal používat, ale již v ní nemá cit. 28. srpna 1990 se uskutečnil koncert skupiny v Burgherrenhalle v německém Kaiserslauternu, který je pozoruhodný tím, že na něm zazněla skladba "Faster Disco" a několik dalších písní z éry Chucka Mosleyho, které nebyly s Pattonem téměř nikdy živě provedeny, včetně "Blood", "Greed" a "The Jungle". Vzhledem k tehdejšímu malému katalogu kapelu nakonec ke konci turné omrzelo hrát písně z The Real Thing, což bylo uváděno jako jeden z důvodů změny zvuku na jejich dalším albu. Skupina zůstala na cestách téměř dva roky a většinu roku 91 využila k psaní a nahrávání písní pro další album.

V únoru 1991 vydala skupina Faith No More své jediné oficiální živé album Live at the Brixton Academy. Album obsahuje dvě dříve nevydané studiové skladby "The Grade" a "The Cowboy Song". V témže roce kapela přispěla písní "The Perfect Crime" na soundtrack k filmu Bill & Ted's Bogus Journey. Martin se ve filmu také krátce objevil jako "Sir James Martin" v roli vedoucího "Faith No More Spiritual and Theological Center". V tomto roce podepsala smlouvu se Slash a Warner Bros také Pattonova původní kapela Mr. Bungle.

Na dalším albu Angel Dust, vydaném v červnu 1992, se Faith No More projevili ještě experimentálněji.Jeden z kritiků napsal, že album je jednou z nejsložitějších a jednoduše nejzmatenějších desek, které kdy vydalo velké vydavatelství, a další, že singl "A Small Victory", zní jako by prošel Madame Butterfly přes Metallicu a Nila Rodgerse a odhaluje rozvíjející se schopnost kombinovat nepravděpodobné prvky do překvapivě originálních směsí.

Kromě skladby "A Small Victory" (která získala nominaci na MTV Video Music Awards za nejlepší výtvarné zpracování) byly jako singly vydány také skladby "Midlife Crisis" a "Everything's Ruined". Na albu byla znovu nahrána znělka k filmu Půlnoční kovboj a na pozdějších výliscích se objevila coververze skladby "Easy" od The Commodores, která se v některých částech světa stala největším hitem skupiny. Nové album se v žebříčku Billboard 200 umístilo o jedno místo výše než The Real Thing, ale v USA nebylo tak komerčně úspěšné, prodalo se ho tam 665 000 kopií. V mnoha dalších zemích se ale prodávalo lépe než předchozí. V Německu získala deska zlatý certifikát za prodej více než 250 000 kopií. Album se také vyrovnalo prodeji The Real Thing v Kanadě (platina) a Austrálii (zlato) a překonalo ho v Nizozemsku, Francii, Rusku a Velké Británii. Celosvětový prodej se pohybuje kolem 3,1 milionu kopií.

Po turné na podporu Angel Dust v létě 1993 opustil kapelu kvůli vnitřním konfliktům dlouholetý kytarista Martin. Údajně nebyl spokojen se změnou hudebního směru kapely na albu a označil ho za "gay disco". Podle Bottuma byl Martin propuštěn faxem, ale sám Martin uvádí, že to bylo jeho rozhodnutí a dává vinu za napětí v kapele dvěma různým věcem: "Patton. Měl nad Billem a Puffym nějakou podivnou kontrolu mysli," říká jednoduše. "V hudebním tisku se objevilo mnoho trapných projevů megalomanie. Naše prezentace se stala velmi nedůstojnou, v důsledku čehož jsem začal ztrácet zájem. Axl Rose a management konfrontovali Billa a Pattona za jejich trapné výroky v tisku týkající se Axla. Puffy popřel spojitost, Bill řekl, že šlo o něco jiného, Patton byl omluven, protože byl idiot. Začal jsem se vyhýbat rozhovorům a focení, víte, všem věcem, které musíte dělat, když jste v téhle branži. Bylo to vyčerpávající. Kapela začala být nepřátelštější, protože si myslela, že netáhnu za jeden provaz, a obviňovala mě, že jsem jeden z "nich". Došlo také k nečestnému pokusu o přenastavení naší obchodní smlouvy. Můj nezájem se prohloubil. Odcizili jsme se."

Po jeho odchodu byli vyzváni k připojení ke kapele kytarista Godflesh Justin Broadrick i kytarista Killing Joke, ti to ale odmítli. Pozici obsadil Trey Spruance, spoluhráč Mikea Pattona z kapely Mr. Bungle, který odešel po natočení alba King for a Day... Fool for a Lifetime, těsně předtím, než měla kapela zahájit světové turné. Spruance nahradil Dean Menta, klávesový technik kapely.

Páté studiové album King for a Day... Fool for a Lifetime, které vyšlo v březnu 1995, se stylově značně liší píseň od písně. Na albu se prolíná punk, country, jazz, bossa nova, thrash metal a gospelová hudba spolu s dalšími charakteristickými prvky FNM. Mezi singly se objevily skladby "Digging the Grave", "Evidence" a "Ricochet". Deska získala zlatou desku ve Velké Británii, Austrálii, na Novém Zélandu, v Nizozemsku a Německu, což albu zajistilo úctyhodný prodej kolem 1,5 milionu kopií; ten byl však výrazně nižší než prodej jejich předchozích alb. Byl také vydán 7 x 7palcový box set singlů, který obsahoval B-strany a několik rozhovorů mezi písněmi. V době nahrávání alba v roce 1994 se Mike Patton oženil s Cristinou Zuccatosta.

Produkci alba dále poznamenala autonehoda kapely a nepřítomnost klávesisty Roddyho Bottuma, kterého zasáhla smrt jeho otce i Kurta Cobaina; Courtney Love, Cobainova manželka a bývalá zpěvačka Faith No More, zůstává jeho blízkou přítelkyní. Smrt Kurta Cobaina přispěla také k tomu, že Bottum nastoupil na odvykací kúru, aby řešil závislost na heroinu: "S Kurtem jsem se přátelil hlavně přes Courtney. Rychle jsme se sblížili. Jeho smrt pro mě byla opravdu vážnou ranou, ale zároveň posilou, protože jsem sám přestal brát drogy a připomnělo mi to, kam jsem to mohl dotáhnout." A stejně jako Martin chyběl na materiálu Angel Dust, tak i nové album postrádalo ceněného člena. "Roddyho ta hudba moc nebavila, takže to bylo těžké," říká Gould. "Zrovna se vracel z léčebny a myslím, že to je u lidí závislých na návykových látkách, kteří přestali, běžné - přehodnocují všechny své vztahy, aby zjistili, co je tam vlastně dostalo. A myslím, že nás viděl ve velmi negativním světle. Neunesl svou váhu. Chtěli jsme to po něm - prostě tam nebyl."

Přijetí alba kritikou bylo rozporuplné, několik recenzentů uvedlo jako nedostatek jeho žánrovou pestrost. Zpětná kritika však byla pozitivnější a deska se následně objevila v seznamech "best of" několika publikací. Greg Prato napsal pro AllMusic pozitivnější hodnocení, tři a půl hvězdičky z pěti, a zároveň jej označil za jedno z nedoceněných alb kapely. Prato také poukázal na šíři žánrů, které písně na albu pokrývají. Životopis skupiny v časopise Rolling Stone tuto rozmanitost zase popsal jako žánrovou míchanici, Bruce Warren v Los Angeles Daily News ohodnotil album dvěma a půl hvězdičkami ze čtyř, napsal, že kapela zní dokonaleji než kdykoli předtím, a jako obzvláště pozoruhodné vyzdvihl Bottumovy klávesy. Anthony Violanti z The Buffalo News ohodnotil album třemi a půl hvězdičkami z pěti, přičemž poznamenal, že Patton stále působí divoce, ale jako zpěvák dospěl, a "Digging the Grave" označil za powerpopové mistrovské dílo.

Album také vyneslo kapele nominaci na Bay Area Music Award v kategorii "Album nebo EP tvrdé hudby" a baskytarista Billy Gould byl ve stejné soutěži nominován také v kategorii nejlepší baskytarista. Ani jednu z nominací ale nezískali; Gould prohrál s Lesem Claypoolem z Primus, zatímco samotné album prohrálo s Insomniac od Green Day.

Dva roky po vydáni alba Gould řekl: "Jsem na tu desku hrdý. Myslím, že největší kritika, které se jí dostává, je, že se neprodávala. Je to opravdu ironické. Kdybyste desku posuzovali podle takové logiky, pak by Ford Taurus byl nejlepším autem, jaké kdy bylo v dějinách lidstva vyrobeno, protože je to nejprodávanější auto, jaké se kdy prodalo." V roce 2005 německý časopis Visions zařadil desku na 37. místo v seznamu "150 alb pro věčnost" a v roce 2014 se umístilo na čtvrtém místě v žebříčku "Top 10 Underrated 90s Alternative Rock Albums" webu Alternative Nation.

Další porce muziky, Album of the Year, vyšla v červnu 1997 a objevil se na ní další nový kytarista, Jon Hudson, který byl bývalým spolubydlícím Billyho Goulda. Album debutovalo v některých zemích mnohem výše, než se očekávalo (například v Německu album debutovalo na 2. místě a v hitparádě se udrželo 5 měsíců). V Austrálii se album roku dostalo na první místo a získalo platinový certifikát. V mnoha zemích Evropy se album umístilo na předních příčkách hitparád. Do dnešního dne se ho prodalo po celém světě přibližně 2 miliony kopií.

Kytarista Jon Hudson se ke kapele připojil v roce 1996 po odchodu Deana Menty. Ohledně Menty Billy Gould řekl, že ho nevyhodili proto, že by byl kretén, ale prostě proto, že nefungovalo psaní písní. V době, kdy Mike Bordin, Bottum, Gould a Menta začínali pracovat na rané demoverzi alba Album of the Year, Mike Patton stále vystupoval s kapelou Mr Bungle, která se právě nacházela uprostřed své koncertní šňůry. Poté, co se vrátil z turné se mu líbila asi polovina písniček a měl pocit, že by mohl zpívat jen v polovině.

Po tomto kole práce na demu a vyhazovu Menty se členové věnovali jiným projektům a kapela se ocitla na pokraji rozpadu (kvůli tomu bylo Album of the Year od té doby označováno za "zázračné dítě"). Bottum odjel na turné na podporu debutového alba svého bočního projektu Imperial Teen, Bordin odjel na půlroční turné s Black Sabbath a Mike Patton odletěl do Itálie za svou ženou Cristinou Zuccatosta. Sám Gould strávil několik měsíců cestováním po Evropě. Během pobytu v Albánii přišel s písní "Mouth to Mouth", která byla inspirována "hlasitou arabskou hudbou", kterou slyšel na tamních ulicích. Gould se poté vrátil do San Francisca, aby se soustředil na psaní alba s Hudsonem, který v tomto období nečinnosti do Faith No More vstoupil.

Během začátku roku 1997 se všech pět členů znovu sešlo v San Franciscu se švýcarským producentem Roli Mosimannem, který je dlouholetým spolupracovníkem industriální rockové skupiny The Young Gods, jež měla na Faith No More velký vliv. Hudba alba vykazovala celkově melancholičtější zvuk ve srovnání s předchozími nahrávkami, nový materiál byl melodičtější, pomalejší a atmosféričtější. Krátce před vydáním alba o něm sanfranciský list East Bay Times prohlásil, že je to zkrátka a dobře heavy metalové album.

Singly "Ashes to Ashes" a "Last Cup of Sorrow" měly minimální úspěch a album v té době získalo převážně negativní recenze od kritiků z USA. Časopis Rolling Stone ve své původní recenzi napsal, že FNM zoufale tápou a hledají smysl pro identitu a směr v dekádě, která je zjevně shledává bezvýznamnými, zatímco Pitchfork Media uvedli, že album zanechává v člověku pocit, jako když se probudí a najde použitý kondom ze včerejší noci - jistě, jízda byla zábavná, dokud trvala, ale to, co zůstalo, je prostě jen ledabylé. A rozhodně to nechcete mít ve svém přehrávači."

Stejně jako předchozí alba bylo podpořeno rozsáhlým turné, které trvalo od dubna 1997 do prosince 1997 a zahrnovalo různé země. Po vydání alba v polovině roku 1997 byl Mike Bordin povolán, aby vystoupil s Ozzym Osbournem na Ozzfestu, který se konal od 24. května do 1. července, což mělo za následek, že Robin Guy ze skupiny Rachel Stamp zaskakoval za Bordina na bicí během vystoupení v britské Top of the Pops 30. května, stejně jako absenci jakýchkoli koncertů během června. Krátce po návratu z Ozzfestu musela kapela zrušit čtyři červencové koncerty v Evropě, aby se Bordin mohl zúčastnit narození své první dcery v San Franciscu.

Turné bylo pozoruhodné tím, že na několika koncertech v USA v roce 1997 vystoupila jako předskokan skupina Limp Bizkit, nu metal/rap metalová kapela značně ovlivněná právě Faith No More. Fanoušci Faith No More je často vypískali, mimo jiné během koncertu v Electric Factory ve Filadelfii v září 1997. Během turné zazněly všechny písně z alba Album of the Year, s jedinou výjimkou "She Loves Me Not", která dodnes zůstává jednou z mála písní ze studiového alba, kterou Faith No More nikdy nezahráli naživo. Na evropské části turné také vystoupili v Chorvatsku a Lucembursku, tedy ve dvou zemích, které předtím nikdy nenavštívili.

Na začátku roku 1998 se začaly šířit zvěsti o blížícím se zániku kapely; začalo to příspěvkem v diskusní skupině alt.music.faith-no-more, který tvrdil, že Mike Patton opustil kapelu ve prospěch vedlejších projektů. Tato fáma, která byla v té době popřena, se ukázala být přinejmenším částečně pravdivá. V dubnu 1998 se skupina znovu sešla na třech festivalech ve Španělsku a Portugalsku a právě v portugalském Lisabonu odehráli 7. dubna 1998 FNM svůj poslední koncert. 20. dubna skupina zrušila plánované turné na podporu Aerosmith a Billy Gould vydal e-mailem a faxem prohlášení, v němž uvedl, že toto rozhodnutí mezi členy je vzájemné a rozchod nyní umožní každému členovi nerušeně se věnovat jeho individuálním projektům. Kapela "poděkovala všem fanouškům a spolupracovníkům, kteří s kapelou drželi krok a podporovali ji po celou dobu její existence.

Koncem listopadu 2008 se objevily zvěsti, že se Faith No More v létě 2009 znovu sejdou na koncertech ve Velké Británii, ale baskytarista Billy Gould je původně odmítl. Vysvětlil: "Pokud by se něco takového mělo stát, muselo by to vzejít od kapely, a já jsem s nikým z nich nemluvil více než rok. Takže pokud vím, není o čem mluvit, a jsem si docela jistý, že kdybyste kontaktovali Pattona, řekl by vám totéž."

Nicméně 24. února 2009, po měsících spekulací a fám, Faith No More oznámili, že se reformují v sestavě totožné s érou posledního alba a vyrazili na reunionové turné nazvané The Second Coming Tour. Současně s reunionovým turné vydala společnost Rhino 8. června ve Velké Británii šestou kompilaci The Very Best Definitive Ultimate Greatest Hits Collection, dvojalbum, které obsahuje jejich hitové singly a b-strany a rarity. Faith No More poté vystoupili na velkých evropských festivalech, mimo jiné na Download Festivalu ve Velké Británii v červnu, na festivalech Hurricane a Southside v Německu, na Greenfield Festivalu ve Švýcarsku, na Hove Festivalu v Norsku a na Roskilde Festivalu v Dánsku. Turné pokračovalo v roce 2010 vystoupením na festivalu Soundwave v australských městech v průběhu února a března. Během turné kapela do svého repertoáru zařadila covery včetně "Poker Face" od Lady Gaga a "Switch" od Siouxsie and the Banshees.

Po jedenáctiměsíční přestávce odehráli Faith No More v listopadu 2011 čtyři koncerty v Jižní Americe. Na prvním z nich (8. listopadu 2011) kapela zahrála "tajemnou píseň", což vedlo ke spekulacím o novém materiálu. 7. července 2012 zahráli na francouzském festivalu Sonisphere a po několika dalších koncertech v Evropě v průběhu roku 2012 se Faith No More opět stali dočasně neaktivními. Mike Patton strávil rok 2013 na turné se svou reformovanou rockovou superskupinou Tomahawk, zatímco ostatní členové kapely se věnovali také svým vlastním bočním projektům. V červenci 2013 Billy Gould potvrdil, že přestávka kapely nebude trvalá: "Znovu něco podnikneme, až když se na to všichni členové budou soustředit a budou připraveni na výzvu. Teď ještě není ten správný čas..."

29. května 2014 zveřejnila kapela na svém účtu na Twitteru zprávu (spolu s fotografií Mikea Pattona), že reunion byl zábavný, ale teď je čas na trochu kreativity. Dne 4. července potom Faith No More odehráli svůj první koncert po dvou letech v londýnském Hyde Parku, kde předskakovali Black Sabbath. Na tomto koncertě debutovali dvěma novými písněmi "Motherfucker" a "Superhero" (fanoušci ji znají také jako "Leader of Men"). 20. srpna kapela napsala, že reunion Tour je u konce a v roce 2015 se věci změní. Tyto tweety vedly ke spekulacím, že kapela pracuje na novém materiálu. V září Bill Gould prozradil časopisu Rolling Stone, že kapela začala pracovat na novém albu.

V únoru a březnu 2015 byli Faith No More headlinery posledního ročníku australského festivalu Soundwave. V rozhovoru ze stejného roku Roddy Bottum uvedl, že kapela původně zamýšlela reformovat se na reunionovém turné s kytaristou Jimem Martinem, ale k tomu nedošlo.

V květnu 2015 kapela vydala své sedmé studiové album Sol Invictus,jehož písně byly ovlivněny kapelami The Cramps, Linkem Wrayem a Siouxsie and the Banshees. V rozhovoru pro Revolver Gould popsal píseň "Cone of Shame" jako rock and roll založený na blues. Při popisu písně "Matador" uvedl, že některé jeho části mu připomínají první album Siouxsie and the Banshees.

V srpnu 2016 kapela odehrála dva koncerty s bývalým zpěvákem Chuckem Mosleym u příležitosti reedice debutového alba We Care a Lot, na kterých vystoupila v sestavě Mosley, Mike Bordin, Billy Gould, Jon Hudson a Roddy Bottum. Bývalý zpěvák zemřel o rok později 9. listopadu 2017 v důsledku "nemoci závislosti". Bylo mu 57 let. V únoru 2018 bylo oznámeno, že se o něm začal natáčet dokumentární film, který nese název Thanks. And Sorry: The Chuck Mosley Movie, jehož režisérem a střihačem je Drew Fortier a producentem Douglas Esper.

V listopadu 2019 Faith No More aktualizovali své oficiální webové stránky a účty na sociálních sítích obrázkem loga kapely s osmicípou hvězdou před zasněženým vrcholem hory, doprovázeným hodinami odpočítávajícími do 26. listopadu 2019; k posledně uvedenému datu kapela oznámila své první koncerty po pěti letech, které se mají uskutečnit v Evropě v červnu 2020, včetně festivalů Sunstroke v Irsku, Hellfest ve Francii a Tons of Rock v Norsku. O necelých čtyřiadvacet hodin později byl na seznam festivalových termínů kapely přidán Mad Cool Festival ve španělském Madridu, který je naplánován na červenec 2020.

Kvůli pandemii COVID-19 byla později přeložena většinu termínů turné, včetně australské a evropské části, na rok 2021. Kapela měla také odehrát dva koncerty na stadionu Banc of California v Los Angeles se skupinami System of a Down, Helmet a Russian Circles, které se měly původně konat 22.-23. května 2020, ale kvůli pandemii byly dvakrát odloženy a Faith No More nahradila skupina Korn. Další koncerty měla kapela odehrát v září 2021, ale i ty byly zrušeny s tím, že Mike Patton uvedl důvody týkající se duševního zdraví.

Hudba Faith No More je obecně považována za alternativní metal, experimentální rock, funk metal, alternativní rock nebo rap metal. V době Faith No Man byl jejich zvuk popisován jako post-punk. První singl skupiny z roku 1983, "Quiet in Heaven/Song of Liberty", pak byl označen jako solidní post-punkový/pre-gothový singl. Tyto prvky přetrvaly i během působení Chuckyho Mosleyho, AllMusic přirovnal jejich první album k rané tvorbě Public Image Ltd a Mosleyho vokál vyvolal srovnání se zpěvákem Bauhaus Peterem Murphym a H.R. z Bad Brains.

V polovině osmdesátých let Billy Gould prohlásil, že se kapela nachází na "divném místě", protože její eklektický zvuk nezapadá do vzmáhajícího se hardcore punkového a alternativního rockového hnutí té doby. Po příchodu Mikea Pattona v roce 1989 začala kapela ještě více rozšiřovat svůj zvukový záběr a na albu The Real Thing spojila nesourodé žánry, jako je synth-pop, thrash metal a kolotočářská hudba. Rolling Stone uvádí, že v roce 1997 byla kapela příliš těžká na post-grungeové popové hity The Verve a Third Eye Blind příliš umělecká na to, aby mohla pohodlně spolupracovat s nu-metalovými kytarovkami, které zplodila. Během své kariéry experimentovali s heavy metalem, funkem, hip hopem, progresivním rockem, alternativním rockem, hardcore punkem, polkou, country, easy listeningem, jazzem, sambou, ska, bossa novou, hard rockem, popem, soulem, trip hopem, gospelem a lounge music.

Texty Faith No More jsou popisovány jako bizarně humorné. Při rozhovoru o svých textech Patton odpověděl: "Myslím, že příliš mnoho lidí o mých textech příliš přemýšlí. Jsem spíše člověk, který pracuje více se zvukem slova než s jeho významem. Často si vybírám slova jen kvůli rytmu, ne kvůli významu".

Kromě později zjevnějších metalových vlivů kapely, jako byli Black Sabbath a Ozzy Osbourne, Bordin přiznal jako své rané vlivy mnoho gothic rockových a postpunkových kapel, včetně Siouxsie and the Banshees, The Cure, Psychedelic Furs, Echo and the Bunnymen, Killing Joke, Public Image Ltd a Theatre of Hate. Po reunionu se Faith No More k těmto vlivům vrátili na albu Sol Invictus.

V článku, který v roce 2015 napsal Artistdirect, hudebníci Duff McKagan, Chino Moreno, Serj Tankian, Corey Taylor, Max Cavalera a Jonathan Davis ocenili význam a vliv kapely. Baskytarista a spoluzakladatel Nirvany Krist Novoselic uvedl Faith No More jako kapelu, která vydláždila cestu Nirvaně na konci osmdesátých let minulého století. Robert Plant, zpěvák skupiny Led Zeppelin, zmínil v roce 1988 v rozhovoru pro časopis Rolling Stone tehdejší Faith No More pod vedením Chucka Mosleyho jako jednu ze svých současných nejoblíbenějších kapel. Plant a Faith No More následně po vydání alba The Real Thing absolvovali společné turné. Scott Ian z kapely Anthrax je také označil za jednu ze svých nejoblíbenějších kapel. Corey Taylor (frontman kapel Slipknot a Stone Sour) řekl v roce 2015 serveru Loudwire, že nebýt Faith No More, dnes by tu nebyl. Když se zotavoval z pokusu o sebevraždu v domě své babičky, viděl kapelu živě hrát skladbu "Epic" na MTV Video Music Awards 1990 a toto vystoupení ho inspirovalo k tomu, aby začal znovu psát a hrát hudbu.

Skupina byla zařazena na 52. místo žebříčku "100 Greatest Artists of Hard Rock" (100 největších umělců hard rocku), který sestavila stanice VH1 a je jí připisována zásluha za vynález alternativního metalového žánru, který vznikl v 80. letech a který spojuje metal s jinými žánry, včetně alternativního rocku. Faith No More je také připisován vliv na nu metalové kapely, jako jsou Limp Bizkit, Korn a Sevendust, především díky popularitě skladby "Epic" a dalšího raného materiálu, v němž křížili rap a rock. Zpěvák Papa Roach Jacoby Shaddix, který se sám přiznal, že je fanouškem této kapely, v rozhovoru z roku 2015 uvedl: "Spojili dohromady něco z hip-hopu a rocku. Byli jednou z prvních kapel, které to udělaly, a rozhodně průkopníky celého žánru. Když si poslechnete Korn, když se zaposloucháte do toho, jak hraje basa a bicí, je to dost podobné tomu, jak to dělali Faith No More ve svých začátcích."

Tobias Forge, lídr švédské rockové kapely Ghost, v rozhovoru pro australský kanál Rage's Midnight Show v roce 2019 vysvětlil, co pro něj kapela znamená: "V 90. letech bylo několik kapel, které jsem měl hodně rád a mám je rád dodnes a které jsou postupně těžko zařaditelné. Jednou z nich je kapela Faith No More. Kdo ví, co hrají? Nikdo to vlastně neví. Je to syntezátorová kapela? Ne. Je to heavy metalová kapela? Ne, ani ne. Je to prostě opravdu, opravdu dobrá rocková kapela."

V roce 2002 vyšlo tributní album s názvem Tribute of the Year, které vydala společnost Underground Inc. Obsahovalo 30 písní Faith No More coverovaných většinou neznámými nezávislými hardcore punkovými, industriálními a alternativními metalovými kapelami.

Kapela a její singl "Epic" z roku 1989 jsou často uváděny jako příklad one-hit wonderu 80. nebo 90. let. Flavorwire v roce 2014 uvedl: "Ačkoli kapela měla vždy věrnou fanouškovskou základnu a Patton zůstává indie hrdinou, do Billboard Hot 100 pronikla jen jednou, s Epic." Jiní poznamenali, že po úspěchu "Epic" se kapele stále dařilo zůstat vysoce populární v regionech mimo Severní Ameriku: včetně Austrálie, Jižní Ameriky, Evropy a Velké Británie. Původní závěrečná deska kapely Album of the Year zaznamenala zejména vysoké prodeje v zemích, jako je Austrálie (kde se stala platinovou), Nový Zéland a Německo, zatímco v domovských USA byla považována za komerční neúspěch.