V Los Angeles je založena rockmetalová skupina STEPPENWOLF. Skupinu založili zpěvák německého původu John Kay, kytarista Michael Monarch, baskytarista Rushton Moreve, klávesista Goldy McJohn a bubeník Jerry Edmonton poté, co se odtrhli od svých předchůdců The Sparrows. Společně se skupinami Blue Cheer, Iron Butterfly přispěli podle hudebních historiků „Stepní vlci „k založení hudebního stylu heavy metal. Předpokládá se, že právě z textu písně „Born To Be Wild“ přešel termín heavy metal do jazyka hudebních krutiků. Steppenwolf získali 7 zlatých desek a prodali přes 25 miliónů nosičů.

Skupina se zrodila v polovině šedesátých let v Kanadě ze snů jednoho evropského přistěhovace. John Kay byl původně Němec Joachim Krauledat, který se narodil nedlouho před skončením války v malém městečku Tilsit ve východním Prusku. Když mu bylo pět let uprchl společně s matkou za dramatických okolností z bývalé sovětské zóny na západ. Zde jako spousta dalších mladých Němců vyrostl na vysílání rozhlasové stanice AFN pro americké vojáky. V oblibě měl zejména countryblues a rock´n´roll v podání Chucka Berryho a Little Richarda. Snil o tom, že se tato hudba stane jeho životem, což v Německu nebylo tak jednoduché. Šanci uskutečnit své sny a věnovat se rockové hudbě dostal v roce 1958, kdy se rodina přestěhovala do Kanady. Kay se v nové vlasti začal učit na kytaru a zdokonalovat se v angličtině. V roce 1967 se pak přidal ke kanadské bluesové skupině The Sparrow. Kapela, které brzo začal šéfovat, usilovala o angažmá ve Spojených státech, ale úspěch se nedostavil, takže počátkem roku 1967 se rozpadli. Nahrávky z tohoto období vyšly o tři roky později pod hlavičkou John Kay a Sparrow.

Z popela The Sparrow postavil Kay v Los Angeles novou, zatím bezejmennou skupinu. Z původní sestavy jej následoval bubeník Jerry Edmonton a klávesák Goldy McJohn. Nepodařilo se udržet Jerryho bratra, sólového kytaristu Dennise Edmontona, který odešel do San Franciska. Později přispěl do repertoáru skupiny několika výraznými skladbami, včetně „Born To Be Wild“. Jedním z poznávacích znaků nové kapely se stal drsný zvuk varhanních rifů a hutný Kayův hlas. Kay se později stilizoval do role jakési zlověstné postavy, oblékal se do černé kůže, provokoval neupraveným vzhledem a pohled ukrýval za tmavá skla slunečních brýlí.

Ke spolupráci se podařilo přemluvit ještě, tehdy 17letého, kytaristu Michaela Monarcha a basistu Rushtona Moreva, kteří se oba narodili v Los Angeles. Moreve dlouho nevydržel a tak ho ještě koncem roku 1967 nahradil John Russell Morgan.

Skupina začala neprodleně zkoušet v garáži pod Kayovým malým bytem, který si v Hollywoodu společně s ženou pronajali. Další osud skupiny podávají prameny dvojím způsobem. Podle prvního si jich producent Gabriel Mekler všiml, když hráli v kavárně na proslavené Venice Beach a nabídl jim kontrakt. Podle druhého podání Mekler bydlel nedaleko jejich zkušebny a vyvolali jeho zájem. Pujčili mu své starší nahrávky z období Sparrow a od té doby jim radil a povzbuzoval je, dokud nepřipravili materiál na první album. Zbývala už jenom maličkost a to název. Padlo hodně různých návrhů, dokud nepřišel Mekler s názvem podle knihy od Hermanna Hesse, kterou právě četl – Stepní vlk, anglicky Steppenwolf.

Dunhill Records se vyjádřili kladně, ale podepsaný nahrávací kontrakt byl hodně tvrdý. Zavazoval skupinu k vydání dvou alb ročně, což vedlo k předčasnému vyčerpání tvůrčího potenciálu, časté výměně hudebníků a prvnímu rozpadu skupiny. Kay se vyjádřil dostatečně výmluvně:“Je to OK, když shrnete deset písní a pouze čtete texty. Ale když píšete vlastní písně, zkoušíte je a vydáváte se na turné, abyste je propagovali...a děláte to každých šest měsíců, to oslabuje.“ V tédobě na to ale nemysleli, materiálů měly z dřívějška dost. K vydání se připravovaly první singly, od konce roku 1967 se chystalo debutové album.

Na premiérový singl si Steppenwolf vybrali skladbu, se kterou John vystupoval ještě pod hlavičkou The New Balader ve folkových klubech. Hudebně zajímavá a plnokrevná skladba s názvem „A Girl I Knew“ však ještě dostatečně nerozvinula Kayův arogantní a skřípavý vokál. Píseň také nevyvolala velký zájem. Podobně dopadl i druhý singl „Sookie Sookie“, který vyšel společně s debutovým albem v lednu 1968. Populární taneční číslo, se kterým vystupovali už The Sparrow a které na svých koncertech s úspěchem uváděl i Steppenwolf, na malé desce propadlo. Narozdíl od singlu se album z jedenácti skladbami pomalu a jistě šplhalo americkou hitparádou, až z něj byla zlatá deska.

Píseň „Sookie Sookie“ byla neúspěšná a tak začali přemýšlet o třetím singlu. Titulní píseň „Born To Be Wild“ přijali za svou nejen vyznavači silných motorek, nazývaní Hells Angels, ale i hippie revolucionáři a celý kalifornský underground. Nejslavnější skladba skupiny vyletěla raketově na druhé místo amerického žebříčku a pobyla zde tři týdny. Milionový prodej ji pozlatil. Režisér Dennis Hopper použil píseň v roce 1969 v úvodních sekvencích svého stěžejního filmu Easy Rider, což dovršilo nejen její totální americký úspěch, ale získalo kapele i široké publikum.

V následujících třech letech Steppenwolf široce rozvinuli své koncertní aktivity. V srpnu 1968 vystoupili na newportském Pop Festivalu Costa Mesa vedle Canned Heat, Grateful Dead, The Byrds a dalších. Na prosincovém Miami Pop Festivalu v Hallandale na Floridě hráli před 100 000 diváky znovu po boku Grateful Dead, Chucka Berryho, The Turtles a Joni Mitchell. Na dalším ročníku festivalu v Newportu v červnu 1969 se vedle nich představili mimo jiné Jimi Hendrix, Joe Cocker, The Byrds a CCR.

Další album The Second získalo stejně jako singl „Magic Carpet Ride“ zlatou desku. Třetí album At Your Birthday Party vyšlo v březnu 1969. Na basu už nísto Morgana hrál rodák z Hamburku Nick St. Nicholas. Podle některých odborníků se tímto albem vyčerpal tvůrčí potenciál skupin, něktěří považují za vrchol další album Monster z ledna 1970, které poznamenali další změny sestavy. Projekt skupinu vyčerpal. Neměli další materiál na novou desku, kterou podle smlouvy vydavatelství očekávalo, tak si museli vypomoct živým dvojalbem Steppenwolf Live. Skupina byla vlivem úspěchu tak zaměstnaná, že ani nenašli čas se z toho potěšit. I to ovlivnilo vztahy. V polovině roku 1970 odešel St. Nicholas a nahradil ho George Biondo. Další zlatá deska z prosince 1970 se nazývala prostě Steppenwolf 7. Do tiskové konference, která se uskutečnila 14.2.1972, a na které skupina ohlásila rozpad, stačili vydat ještě další dvě alba.

Rozchod přijali muzikanti s ulehčením. Potřebovali dobít baterie. Bubeník Edmonton a klávesista McJohn si zatím zformovali skupinu Manbeast, která se ale nedočkala úspěchu. Část materiálu vytvořeného v dobách Manbeast se objevila na reunionovém albu Steppenwolf z roku 1974, především skladba "Gang War Blues", která byla nahrána jako demo s Edmontonem zpívajícím trochu jiný text. Kay pokračoval v krátké sólové kariéře a v roce 1972 získal menší sólový hit "I'm Movin' On" ze sólového alba Forgotten Songs and Unsung Heroes. Ačkoli album získalo obecně vysoké hodnocení od většiny kritiků, jeho prodejnost v USA byla zklamáním.

Po vydání Kayova prvního sólového alba se koncem léta a na podzim 1972 uskutečnilo turné po USA a Evropě, na kterém Kay vedl jak skupinu John Kay Band, tak Steppenwolf, a to jako vrchol programu. Dunhill vydal album se sbírkou písní Steppenwolf s názvem Rest in Peace. Proto bylo turné známo jako RIP tour. V John Kay Bandu hráli Hugh Sullivan na klávesy a Whitey (Pentti) Glan na bicí (oba se podíleli na prvním sólovém albu Johna Kaye). V obou sestavách se ke Kayovi přidali Kent Henry na sólovou a slide kytaru a George Biondo na baskytaru. V sestavě skupiny Steppenwolf hráli Goldy McJohn na klávesy a Jerry Edmonton na bicí. Toto turné se ukázalo jako poměrně pozitivní zkušenost pro všechny hudebníky a přilákalo slušnou návštěvnost. Příznivé přijetí v Evropě je povzbudilo. Více než po roce je společné hraní znovu těšilo, složili i několik nových skladeb. Po návratu do USA se sešli v Kayově studiu a skladby zaznamenali. Zároveň zvažovali opětovné spojení.

V roce 1973 vydal Kay druhé sólové album u labelu Dunhill s názvem My Sportin' Life. Toto album se prodávalo méně než jeho první sólové album a mělo méně drsný a více studiový LA zvuk.

V únoru 1974 Kay Steppenwolf znovu zformova v základní sestavě Kay, Edmonton a McJohn, spolu s dlouholetým baskytaristou Biondem a nováčkem Bobbym Cochranem, synovcem Eddieho Cochrana, na sólovou kytaru. Skupina podepsala smlouvu s Mums Records jako odvetu za to, co Kay vnímal jako nedostatečnou podporu svých sólových alb ze strany Dunhill Records. Jejich prvním reunionovým albem bylo Slow Flux, které obsahovalo jejich poslední hit v top 40, "Straight Shootin' Woman".

V únoru 1975 byl McJohn propuštěn kvůli tomu, co Kay popsal jako pokles kvality svých vystoupení, a také kvůli nevyzpytatelnému chování. McJohna v roce 1975 nahradil Andy Chapin na albu Hour of the Wolf, ačkoli McJohn se objevil na obalu singlu ke Caroline. Poté, co album dosáhlo vrcholu na 155. místě, se Kay pokusil skupinu opět rozpustit, ale vydavatelství, nyní již pohlcené Epic Records, trvalo na tom, aby Steppenwolf nahráli ještě jedno album a splnili tak své smluvní závazky. Následné album Skullduggery (1976), na kterém hrál Wayne Cook na klávesy, vyšlo bez turné na jeho podporu a začátkem podzimu 1976 se Steppenwolf rozpadli podruhé. Kay se objevil v části populárního hudebního televizního pořadu The Midnight Special, aby oznámil konec, a zahrál také sólovou verzi písně "Hey I'm Alright". Tato píseň se objevila na Kayově třetím sólovém albu All In Good Time, vydaném u Mercury Records v roce 1978.

Poté, co Kay Steppenwolf rozpustil, založili bývalí členové Goldy McJohn a Nick St.Nicholas "revival act" s názvem New Steppenwolf. McJohn dlouho nevydržel, ale St. Nicholas v tomto podniku pokračoval několik let. V sestavách kapely se objevilo mnoho hudebníků, mezi těmito hráči byli například zpěvák Tom Holland a bubeník Steve Riley, budoucí slavný člen skupin W.A.S.P. a L.A. Guns. V encyklopedii Rock & Roll časopisu Rolling Stone byly tyto kapely popsány jako "neprofesionální, falešné verze" skupiny Steppenwolf. Ačkoli Kay a Edmonton původně získali licenci na používání názvu "New Steppenwolf", později se soudili kvůli porušení smlouvy. St.Nicolas v roce 1980 souhlasil s ukončením používání názvu, ale právní spory o propagační používání názvu Steppenwolf pokračovaly až do roku 2000.

Kay měl několik schůzek s Davidem Pesnellem ohledně managementu, propagace koncertů a produkce nového alba kapely. Pesnell chtěl vydat album, které by na straně A obsahovalo nové písně reformované skupiny Three Dog Night a na straně B písně skupiny Steppenwolf. Pracovní název alba zněl "Back to Back", což byla hříčka s tím, že každá z kapel měla svou stranu alba, a s tím, že se kapely opět sešly. Pesnellův koncept byl jednoduchý: každá kapela měla nahrát čtyři nové písně a pátá píseň na každé straně měla obsahovat medley z minulých písní kapely. Tím by album produkované Pesnellem získalo dvojnásobné vydání singlů, které by podpořilo koncertní turné s oběma kapelami. Ačkoli se oběma kapelám koncept alba a turné líbil, hádky se týkaly toho, kdo bude na straně A a na straně B a která z obou kapel bude headlinerem nadcházejícího koncertního turné.

Reformovaná sestava John Kay a Steppenwolf se skládala z Johna Kaye, Michaela Palmera (kytary, doprovodné vokály), Steva Palmera (bicí, doprovodné vokály), Dannyho Ironstona (klávesy, doprovodné vokály) a Kurtise Teela na baskytaru. Bratři Palmerové hráli ve skupině Tall Water a s Kayem se podíleli také na jeho sólové kariéře, kdy koncem 70. let hráli na živých koncertech. V roce 1981 Teela nahradil Chad Peery a Ironstona Brett Tuggle a nové seskupení vydalo v zámoří album Live in London. Tugglea pak vystřídal Michael Wilk a v roce 1982 vyšlo nové studiové album Wolftracks na malém labelu Attic (v USA Nautilus). Wolftracks bylo jedním z prvních digitálně nahraných alb v tomto oboru. Bylo nahráno živě na dvoustopý digitální nahrávací systém Sony. Baskytarista Welton Gite, který se na tomto albu objevil, krátce po jeho dokončení odešel a nahradil ho Gary Link, dříve působící ve skupině Dokken. Další album, Paradox, následovalo v roce 1984.

V prosinci 1984 se kapela v původní podobě rozpadla a Kay s Wilkem se rozhodli pokračovat na začátku roku 1985 v okleštěném kvartetu ve složení Kay, Wilk, Wilkův přítel Ron Hurst (bicí, doprovodné vokály) a Rocket Ritchotte (kytary, doprovodné vokály). Wilk od té doby také obstarával baskytaru ze svých klávesových sekvencerů počítače. Tato sestava vydala alba Rock N' Roll Rebels (1987) a Rise & Shine (1990); ta vyšla na značkách Qwil, respektive I.R.S. Records. V roce 1989 Ritchotte dočasně odešel a nahradil ho Les Dudek a poté Steve Fister, ale v roce 1990 se vrátil na další tři roky. Fister se vrátil koncem roku 1993, ale v roce 1996 předal kytarové povinnosti Dannymu Johnsonovi (dříve Derringer, Rod Stewart a další).

Protože se kapela jmenovala podle románu Der Steppenwolf německého spisovatele Hermanna Hesseho, který se narodil ve schwarzwaldském městečku Calw, pozvalo je město, aby přijeli a zahráli si na Mezinárodním Hermann-Hesse-Festivalu 2002, spolu s dalšími kapelami inspirovanými Hesseho dílem, například Anyone's Daughter. Koncert vzbudil značný ohlas v médiích, přičemž Kayova plynulá němčina ohromila ty, kteří předem nevěděli o jeho vyrůstání v Německu - ve skutečnosti se narodil jako Joachim Fritz Krauledat v Tilsitu ve Východním Prusku v Německu (dnes Sovětsk, Kaliningradská oblast, Rusko). Kapela tehdy odehrála 6. října 2007 na Ripkenově stadionu v Aberdeenu ve státě Maryland koncert, který označila jako "koncert na rozloučenou" a na němž vystoupili Kay, klávesista a programátor Michael Wilk, bubeník Ron Hurst a kytarista Danny Johnson. V červnu 2009 však skupina, ke které se znovu připojil baskytarista Gary Link, začala opět koncertovat.

V roce 2017 byli Steppenwolf nominováni do Rock and Rollové síně slávy, ale nebyli do ní uvedeni. Dne 22. listopadu 2019 John Kay oznámil, že koncert skupiny 14. října 2018 byl jejich posledním.