| Původ: | Mississauga, provincie Ontario, Kanada |
| Aktivní roky: | 1975 - 1993, 2008. 2019 |
| Styl: | Hard rock, heavy metal |
| Vydavatelé: | Attic, RCA, MCA, TML, Victory |
| Web: | triumphmusic.com |
| Podrobnosti: | Triumph - wikipedia |
TRIUMPH byla kanadská hardrocková kapela, která byla populární na konci 70. a v 80. letech 20. století. Stavěla na své pověsti skvělé koncertní skupiny a se svými 16 alby a DVD získala 18 zlatých a 9 platinových ocenění v Kanadě a Spojených státech. Byla několikrát nominována na cenu Juno Awards, včetně ocenění 'Skupina roku' v letech 1979, 1985, 1986 a 1987. V roce 2007 byla uvedeni do Síně slávy kanadského hudebního průmyslu, v roce 2008 do Kanadské hudební síně slávy a v roce 2019 na kanadský chodník slávy.
Kapela vznikla v Torontu a po většinu své existence hrála ve složení Rik Emmett (kytara, zpěv), Mike Levine (baskytara, klávesy, doprovodný zpěv) a Gil Moore (bicí, zpěv). Tato sestava, která nahrála prvních devět studiových desek, vydržela až do roku 1988, kdy Emmett kapelu opustil a věnoval se sólové kariéře. Nahradil ho Phil 'X' Xenedis, s nímž TRIUMPH natočili v roce 1993 své dosud poslední album Edge of Excess. V roce 1993 přerušili činnost na dobu neurčitou. Klasická sestava Moore, Levine a Emmett se znovu sešla na dvou živých koncertech v roce 2008 na festivalech Sweden Rock a Rocklahoma a v roce 2019 na vystoupení se třemi písněmi v Torontu.
Ještě před Triumph existovalo čtyřčlenné bluesové uskupení ve složení Fred Keeler (kytara), Peter Young (varhany), Mike Levine (baskytara) a Gil Moore (bicí, zpěv). Tato formace s názvem Abernathy Shagnaster podepsala v roce 1975 smlouvu s kanadským vydavatelstvím Attic Records a vydala singl "Hobo"/"Got to Get You Back in My Life". Singl se však neprobojoval do hitparád a krátce po jeho vydání partu opustili Keeler a Young. V létě 1975 se Moore a Levine seznámili s kytaristou Rikem Emmettem, který tehdy hrál v torontské Hollywood Tavern ve skupině ACT III. Po společném jamování v Moorově domě v Mississaugě a po přezkoumání existujících smluv Emmett souhlasil, že se k sestavě, která přijala název Triumph, připojí. První placený koncert tohoto tria s Emmettem proběhl v září 1975 na Simcoe High School.
Styl Emmettovy kytary přinesl do souboru vlivy progresivního rocku i klasické hudby; většina jejich studiových nahrávek obsahuje klasická kytarová sóla. Moore často zastával také roli zpěváka v mnoha tvrdších skladbách souboru a později i v některých jemnějších baladách. Baskytarista a pianista Levine produkoval jejich rané desky. Stejně jako u mnoha jiných progresivních rockových a heavy metalových uskupení se jejich styl nesetkal s pochopením rockové kritiky; recenzenti časopisu Rolling Stone je označili za 'kapelu bez tváře'.
Debutová deska v produkci Douga Hilla a basáka Mikea Levina, pojmenovaná po sobě, vyšla původně v Kanadě v roce 1976 a získala zde zlaté ocenění. Později byla v reedicích (1995 a 2005) přejmenována na In the Beginning a obdařena novým obalem.
Rob Theakson na Allmusic o LP napsal: „Než se Triumph stali kanadskými progrockovými hrdiny na stejné úrovni jako Rush, usilovně se snažili rozvíjet svůj zvuk. Album »Triumph« (později vydané pod názvem »In the Beginning...«) zachycuje právě toto: debutovou nahrávku kapely v době, kdy ještě hledala a rozvíjela vzorce, které ji učinily tak úspěšnou. Úvodní "24 Hours a Day" by nezněla nepatřičně v nejlepších momentech katalogu Boston, ale většina skladeb, které zde najdeme, je silně ovlivněna přítomností Led Zeppelin. Gil Moore přebírá nechvalně proslulý Bonhamův koktavý úder do basového bubnu, přesný akordový postup, který se nachází na vrcholu "Stairway to Heaven", je zároveň ukotvením "Don't Take My Life", a přirovnání pokračují dál a dál. To však neznamená, že by »In the Beginning...« byla úplná prohra – zdaleka ne. Je to základní kámen, z něhož byl postaven dům jejich progrockové velikosti.“.
Druhé LP Rock & Roll Machine následovalo v roce 1977 a obsahovalo verzi písně Joea Walshe "Rocky Mountain Way", která se dočkala řídkého vysílání v USA. Ani jedna z těchto původních nahrávek nebyla vydána ve Spojených státech. V roce 1978 však společnost RCA Records uvedla na trh americký debut rovněž pod názvem Rock & Roll Machine. Tato edice, jež vyšla i mezinárodně, kombinovala skladby z obou kanadských vydání a dostala nový obal.
Studiový počin, který produkovala stejná dvojice jako prvotinu, dosáhl v kanadském žebříčku na devatenáctou příčku a později na domácí půdě získal dvojnásobnou platinovou desku za 200 tisíc prodaných kopií. V žebříčku Billboard 200 se umístil na 182. místě.
Eduardo Rivadavia na Allmusic shrnul nahrávku slovy: „»Rock & Roll Machine« bylo druhým oficiálním albem Triumph v rodné Kanadě, ale většina fanoušků po celém světě ho zná jako první, protože bylo přebaleno a znovu vydáno s polovinou eponymního debutu krátce poté, co formace uzavřela novou globální smlouvu s MCA Records. To vše se v následujících letech stalo zdrojem mnoha nejasností, které se nakonec podařilo poněkud napravit v roce 1999, kdy bylo v rámci definitivní CD reedice celého katalogu kapely obnoveno původní kanadské zařazení obou alb. Jedinou nevýhodou tohoto kroku samozřejmě je, že pro velkou část fanoušků se kdysi impozantní album náhle proměnilo ve dvě podstatně méně efektní nabídky, ale takový je život. Stejně jako mnoho následujících nahrávek Triumph, i »Rock & Roll Machine« začíná strhujícím hardrockovým nářezem Gila Moorea "Takes Time" a poté ustupuje jednomu z melodičtějších čísel Rika Emmetta "Bringing It on Home", které dalo mnoha posluchačům poprvé pocítit jeho hlasovou podobnost se zpěvákem Rush Geddym Lee (podobnost, která bude Triumph pronásledovat po celou jejich kariéru).
»Rock & Roll Machine« se také může pochlubit některými z nejodvážnějších výprav souboru do progresivní rockové pompéznosti, a to prostřednictvím dvoudílné skladby "New York City Streets" (v první se mísí MOR a jazzové kousky, druhá se vrací k hard rocku) a třídílné suity "City", která obsahuje krátký úryvek z Holstových »Planet« a úžasnou španělskou kytarovou práci Emmetta v segmentu s vtipným názvem "El Duende Agonizante" (což v překladu znamená "Trýznivý skřítek"). Album se však uzavírá silou díky svalnatému návratu titulní skladby k přirozenému heavy rockovému živlu Triumph, včetně plnohodnotné kytarové sólové sekce v polovině – což z ní dělá přirozený koncertní základ na dlouhá léta dopředu.“
V únoru 1978 Triumph zaskakovali za Sammyho Hagara na propagačním koncertu pro rozhlasovou stanici 99.5 KISS-FM v San Antoniu v Texasu. Následovala série pěti vystoupení v Texasu pod hlavičkou JAM Productions (promotér Joe A. Miller) a poté absolvovali turné po Kanadě společně s dalšími kanadskými rockery Moxy a Trooper. Dne 26. srpna 1978 byli hlavními hvězdami festivalu Canada Jam v Mosport Parku, kde hráli před přibližně 110 000 diváky.
Na třetím albu Triumph, Just a Game z roku 1979, se objevil mírný americký rádiový hit "Hold On", který dosáhl 38. místa v žebříčku Billboard Hot 100 a stal se výraznou skladbou na některých regionálních trzích – například v St. Louis obsadil první místo v rádiích KSHE a KWK, FM stanicích zaměřených na klasický rock. V kanadském žebříčku RPM Singles se píseň umístila na 33. pozici.
Druhý singl "Lay It on the Line" zaznamenal větší úspěch v albově orientovaných rockových FM rádiích v USA i Kanadě. Skladba byla hojně rotována a v Billboard Hot 100 dosáhla na 86. příčku. V americkém formátu 'oldies classic rock' zůstává nejhranější a nejznámější skladbou z diskografie Triumph. Samotné album se v USA stalo zlatým.
Eduardo Rivadavia o úspěšné nahrávce uvedl: „První celosvětově vydaná deska Triumph, »Rock & Roll Machine«, zaujala mnohé fanoušky hard rocku, heavy metalu i některé příznivce progrocku. Přesto zůstávaly pochybnosti ohledně podobnosti kanadského power tria s legendami Rush. Naštěstí na albu »Just a Game« z roku 1979 podnikli Triumph první kroky ke svébytnému stylu, když omezili progresivní prvky a vsadili na bluesovější a rockovější skladatelský přístup, čímž se profilovali jako těžší protipól svých slavných krajanů.
Produkce, na kterou opět dohlížel baskytarista, klávesista a neúnavný diplomat Mike Levine, rovnoměrně rozdělila autorské a pěvecké povinnosti mezi Rika Emmetta (kytara) a Gila Moora (bicí). Emmett ve skvělé formě přinesl dva z největších hitů kapely – hymnickou "Lay It on the Line" a optimistickou "Hold On" – a byl rovněž autorem majestátní titulní skladby. Naproti tomu Mooreovy příspěvky, včetně křečovité "American Girls" a bluesové "Young Enough to Cry", trpěly přemírou klišé a slabými texty. Balada "Suitcase Blues" pak připomínala spíše produkci pro hotelový lounge než pro rockové LP.
Na svou dobu však šlo o jednodušší éru, vzdálenou pozdějším cynickým pohledům, a moderní posluchači by mohli Mooreovi a Triumph projevit určitou shovívavost. Ostatně úvodní skladba "Movin' On" s bohatě vrstvenými harmoniemi odkazuje na chicagské pomp rockery Styx, kteří tehdy zažívali vrchol slávy. V tomto světle je zřejmé, proč je »Just a Game« jedním z nejoblíbenějších a nejúspěšnějších alb formace.
V roce 1980 vyšlo čtvrté studiové album Progressions of Power, které se v americkém žebříčku umístilo na 32. místě a v Kanadě získalo zlatou desku. Singl "I Can Survive" dosáhl 91. pozice v Billboard Hot 100, zatímco "I Live for the Weekend" sice v Kanadě neprorazil, ale zajistil skupině jediný hitparádový úspěch ve Spojeném království, kde obsadil 59. příčku.
Nahrávka byla znovu vydána v roce 1985 u MCA Records, poté roku 1995 u TRC Records a roku 2005 remasterována a znovu uvedena na trh pod značkou TML Entertainment (dříve TRC Records). Ve stejném roce kapela odehrála heavy metalový koncert v Passaicu v New Jersey, což bylo její první vystoupení v oblasti New Yorku.
Eduardo Rivadavia k albu poznamenal: „I v nejlepších dobách byla kariéra Triumph poznamenána neustálým tvůrčím napětím mezi dvěma hlavními zpěváky a autory – Rikem Emmettem a Gilem Moorem. Poté, co Emmett dominoval na úspěšném předchozím albu »Just a Game«, získal na »Progressions of Power« převahu Moore. Toto snad nejkonzistentnější album kapely – i bez zásadních hitů – věrně naplnilo svůj název. Startovalo neúnavnou skladbou "I Live for the Weekend", k níž se přidala "Tear the Roof Off" – jedny z Mooreových nejlepších autorských momentů.
Moore navíc vyzval Emmetta na jeho vlastní půdě prostřednictvím rozverných skladeb "I Can Survive" a "Woman in Love" ve stylu BTO, spolu s méně energickou "Nature's Child". Emmett přispěl baladou "In the Night", závěrečnou odvážnou "Hard Road", slabší "Take My Heart" a tradičně i instrumentální akustickou skladbou – tentokrát s výmluvným názvem "Fingertalkin'". Ať už tedy čtvrté kolo hudebního souboje připadne komukoli, jasné je, že rivalita mezi Emmettem a Moorem přinesla několik silných alb, než jejich konflikt stáhl ke dnu i trpělivého producenta a kolegu Mikea Levina.“
Následující, páté album Allied Forces z roku 1981 se v USA prodalo v počtu přesahujícím jeden milion kopií a dosáhlo zároveň nejvyšších příček v hitparádách, jakých kdy album Triumph dosáhlo: 23. místo v USA a 13. místo v Kanadě. Obsahovalo písně "Fight the Good Fight" a "Magic Power", z nichž druhá dosáhla 5. místa na největší kanadské stanici Top 40, CHUM-AM v Torontu, a 14. místa v celostátním kanadském žebříčku RPM Singles. Stala se tak jejich největším hitem v rodné Kanadě. Kromě toho se dostala na 8. místo v žebříčku Billboard Mainstream Top Rock Tracks a na 51. místo v Hot 100, zatímco "Fight the Good Fight" dosáhla 18. místa v žebříčku Top Rock Tracks.
A nemůže chybět ani Eduardův pohled: „Na albu z roku 1981, které se příznačně jmenuje »Allied Forces«, tři členové Triumph odložili své neshody, spolupracovali hladčeji než kdykoli předtím a vydali pravděpodobně nejlepší album své dlouhé kariéry. Stejně jako na předloňském, mimořádně intenzivním albu »Progressions of Power«, a snad s výjimkou poněkud zapomenutelné nové skladby "Ordinary Man", zde nápadně chyběly přízemní rockovky ve středním tempu, které někdy narážely na předchozích albech. Namísto nich se díky zpívajícímu bubeníkovi Gilu Moorovi objevily heavy metalové masožravky s chňapavými zuby, jako je úvodní "Fool for Your Love" a neúnavná titulní skladba – obě stejně strhující jako chytlavé.
Aby toho nebylo málo, zpěvák a kytarista Rik Emmett obnovil špičkovou melodickou hardrockovou formu, která ho na předchozím albu opustila, a Mooreovým nejlepším podáním čelil několika vlastními vítěznými salvami – včetně okamžitě klasického singlu "Magic Power", energické blues-rockové "Hot Time (In This City Tonight)", velitelského poloprogrockového kusu "Fight the Good Fight" a letní akustické vybrnkávačky "Say Goodbye". Baskytarista Mike Levine se mezitím zhostil své obvyklé role producenta a spolehlivého prostředníka a zároveň experimentoval s nenápadnými klávesovými podklady, které však nikdy neohrožovaly hardrockové jádro hudby. Dokonce i dvojice meziher – úvodní "Air Raid" se speciálními efekty a povinná Emmettova sólová ukázka "Petite Etude" – dokázala podpořit, nikoliv přerušit tvůrčí tok alba a stvrdila, že Triumph byli na »Allied Forces« opravdu na vrcholu svých sil.“
Album Never Surrender vyšlo původně v roce 1982 u kanadského vydavatelství Attic Records (ve Spojených státech až v lednu 1983). V USA získalo status zlaté desky a v americkém žebříčku alb se umístilo na 26. místě. Skladby na albu získaly silnější politický podtext. Zatímco dříve Emmett zařadil na každé album Triumph pouze jednu skladbu s politickým tématem (například "Just a Game", "Hard Road" či "Ordinary Man" s výraznými populistickými tendencemi), na tomto albu se takových skladeb objevilo hned pět. Jimi Hendrixem inspirovaná "Too Much Thinking" dokonce obsahuje sampl z jednoho projevu Ronalda Reagana.
"All the Way" (2. místo) a "A World of Fantasy" (3. místo) se staly vůbec nejvýše umístěnými skladbami Triumph v žebříčku Top Rock Tracks, zatímco titulní skladba dosáhla 23. místa. Také díky tomu album získalo ve Spojených státech status zlaté desky (za prodej 500 000 kopií).
V této době se však vztahy kapely s vydavatelstvím RCA Records zhoršily. To vyvrcholilo tím, že šéf MCA Records Irving Azoff převzal jejich pohledávky a podepsal s nimi smlouvu na pět alb. Po této změně vydavatelství v roce 1984 převzala MCA na deset let distribuci jejich staršího katalogu. Po přechodu k MCA začala skupina spolupracovat s externími producenty a studiová alba bylo stále obtížnější reprodukovat na pódiu. Proto Triumph nakonec v roce 1986 rozšířili svou sestavu o Ricka Santerse, kytaristu a klávesistu z Toronta, který podpořil jejich poslední tři turné.
Následující album Thunder Seven vyšlo koncem roku 1984, původně jako kompaktní disk (brzy však bylo vydáno i na kazetách a vinylech). Navzdory dvěma hitům a videoklipům – "Spellbound" (10. místo v žebříčku Top Rock Tracks) a "Follow Your Heart" (13. místo) – však album nedosáhlo očekávané úrovně prodeje. Emmettovy texty, zaměřené na dospělé publikum, se tentokrát zabývaly sociálními problémy a Rik Emmett s Gilem Moorem si střídali vokální party ve skladbách "Follow Your Heart" a "Killing Time". Celou druhou stranu alba, pokračující v duchu Never Surrender, tvořil volný koncept zaměřený na různé perspektivy času. Ve skladbě "Time Canon" dominovaly vícehlasé vokální harmonie. Album Thunder Seven se v roce 2003 stalo držitelem zlaté desky s certifikací RIAA.
O rok později kapela vydala Stages, dvojitý koncertní set sestavený z předchozích tří turné. Obsahoval také dvě nové písně, včetně skladby "Mind Games", ke které byl natočen videoklip (píseň se však nedostala do kanadské ani americké hitparády). Dne 7. června 1985 se ale Triumph umístili na 2. místě v šestitýdenním žebříčku časopisu Performance 'Tops in Performance'. Ve stejném roce skupina také vystoupila společně se skupinou Mountain v Prairie Capital Convention Center ve státě Illinois.
Komerčnějším směrem se Triumph vydali se studiovým albem The Sport of Kings z roku 1986. Píseň Rika Emmetta "Somebody's Out There" se koncem téhož roku dostala do americké Top 40, zaznamenala výrazný ohlas v rádiích a úspěšný byl i doprovodný videoklip. Skladba, napsaná a nahraná na konci natáčení alba ve snaze dodat hitový singl vyhovující požadavkům vydavatelství, se v říjnu a listopadu 1986 vyšplhala až na 27. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Dodnes jde o nejvýše umístěnou skladbu Triumph v tomto žebříčku. V hitparádě Top Rock Tracks obsadila 9. místo, v Kanadě se jí však dařilo méně – v tamním singlovém žebříčku dosáhla pouze na 84. příčku.
Skladba "Tears in the Rain" od Gila Moorea, pocházející ze stejné nahrávací série jako "Mind Games", si v amerických hitparádách vedla o poznání hůře, když obsadila jen 23. místo v žebříčku Top Rock Tracks. Třetí singl, pomalá skladba "Just One Night", ke které vznikl i videoklip, se v Kanadě umístil poměrně dobře – v dubnu 1987 dosáhl 33. místa v tamním singlovém žebříčku. V USA se však do hitparád vůbec nedostal.
Na podzim 1986 Triumph doplnili svou sestavu o již zmíněného Ricka Santerse a vyrazili na turné po Spojených státech, kde je doprovázel švédský kytarista Yngwie Malmsteen.
V roce 1987 se kapela pokusila o návrat ke svému tradičnímu stylu s albem Surveillance. Zatímco Gil Moore a Mike Levine zůstali věrni blues-rockovému základu, Rik Emmett se vydal modernějším, progresivně laděným směrem. Do nahrávání přizval kytaristu Dixie Dregs a Kansas Steva Morseho, se kterým vytvořil dvoukytarové sólo pro úzkostný vokál Gila Moora ve skladbě "Headed for Nowhere", kterou napsali Emmett a Santers.
Prvním singlem pro kanadské rozhlasové stanice byla skladba "Let the Light Shine on Me", která si vedla dobře – například obsadila 1. místo na stanici Q107 v Torontu a dosáhla 61. místa v kanadském singlovém žebříčku. V USA se v hitparádách neobjevila. První singl určený pro americký trh, „Long Time Gone“, dosáhl na 23. místo v žebříčku Top Rock Tracks, avšak v Kanadě se do žebříčku nedostal. K písni "Never Say Never" byl natočen videoklip, ale skladba se neprosadila ani v Top Rock Tracks, ani v kanadském singlovém žebříčku.
Turné v roce 1988, během něhož v kapele narůstaly neshody ohledně obchodních i uměleckých rozhodnutí, skončilo 3. září koncertem v areálu Kingswood v kanadském Wonderlandu. Ještě téhož roku Rik Emmett kapelu opustil a vydal se na sólovou dráhu. Jeho první sólové album Absolutely v Kanadě přineslo čtyři hity. Mezitím Triumph vydali v roce 1989 kompilační album Classics, čímž splnili svou závaznou pátou nahrávku vůči vydavatelství MCA Records.
V roce 1992 zbývající členové Triumph angažovali Phila Xenidise, kanadského kytaristu známého ze spolupráce s Aldo Novou a Frozen Ghost, a pustili se do natáčení nového materiálu. Hlavním autorem písní a zpěvákem na albu Edge of Excess z roku 1992 byl Gil Moore s podporou kytaristy a producenta Mladena Zarrona. Rick Santers zůstal k dispozici jako koncertní kytarista, klávesista a doprovodný zpěvák pro severoamerické turné v roce 1993. Na koncertech zpíval i party původně určené Riku Emmettovi ve fanoušky oblíbených skladbách "Magic Power" a "Fight the Good Fight". Počáteční přijetí alba americkými rádii bylo poměrně příznivé, dokud v roce 1993 nečekaně nezanikla dceřiná společnost Polygramu, která album vydala.
James Anderson z Allmusic o albu napsal: „Poté, co v roce 1988 opustil Triumph původní kytarista a ústřední hudební postava Rik Emmett, se zdálo, že s jednou z nejúspěšnějších kanadských hardrockových kapel je konec. Skupina se těšila více než desetiletému úspěchu, prodávala miliony desek a vstupenek na koncerty především díky Emmettovu mile opernímu vokálu a neoklasické, ale pro rádia příjemné kytarové práci a skladbám. Bubeník Gil Moore a baskytarista Mike Levine se však na úspěchu kapely solidně podíleli a po několika letech nečinnosti oba hudebníci doplnili sestavu o dalšího kanadského kytaristu Phila X a v roce 1993 vydali album Edge of Excess. Reformovaná verze Triumph si vedla překvapivě dobře a v Kanadě si za tuto comebackovou nabídku vysloužila velkou chválu; ve Státech byl disk obecně ignorován. Deska se pyšnila dvěma hitovými singly, "Child of the City" a "Trouble Maker" (který se objevil i na soundtracku k filmu Hellraiser III). Další výrazné skladby jako titulní nebo "Black Sheep" se mohou pochlubit svalnatým a zároveň melodickým zvukem, který byl vždy charakteristickým znakem kapely, a dokazují, že Moore, Levine a X mají potřebné schopnosti a instinkty, aby se jim dařilo i bez Emmetta. Přestože starším fanouškům bude Emmettova přítomnost jistě chybět, Edge of Excess nijak nezhoršilo pověst Triumph.“
1. prosince 1993 se při předávání rockových cen Q107 ke Gilovi Mooreovi, Miku Levinovi a Ricku Santersovi připojili také superfanoušek skupiny Triumph Sebastian Bach ze Skid Row a Phil X, aby společně zahráli skladbu "Rock & Roll Machine". Koncem roku 1993 se však Triumph fakticky rozpadli, především kvůli krachu své nahrávací společnosti. V roce 1998 sice došlo k určitým pokusům o obnovení skupiny, Rik Emmett však odolal nabídkám bývalých spoluhráčů na potenciálně lukrativní turné k 20. výročí založení kapely v USA, s odůvodněním, že nemá zájem. Moore a Levine mezitím odkoupili zpět celý katalog alb od MCA, založili vlastní vydavatelství TML Entertainment a začali vydávat živé nahrávky a videoklipy z dlouhé historie kapely.
V roce 2003 vydali TML živé DVD s názvem Live at the US Festival, původně natočené v San Bernardinu v Kalifornii během amerického festivalu v roce 1983. Na tomto historickém festu, který přilákal téměř 250 000 rockových fanoušků, vystoupili také Van Halen a The Clash (Triumph tento koncert dříve vydali na VHS po skončení turné k albu Never Surrender společně se dvěma videoklipy z připravovaného alba Thunder Seven). V roce 2004 vydala společnost TML druhé DVD s koncertem A Night of Triumph, natočeným v roce 1987 v Halifax Metro Centre během turné k albu The Sport of Kings. Nejobsáhlejší antologie Triumph nazvaná Livin' for the Weekend: Anthology vyšla v roce 2005. CD s rozšířenými verzemi některých nejpopulárnějších hitů skupiny, nazvané Extended Versions: Triumph, bylo vydáno v roce 2006.
10. března 2007 byla skupina Triumph uvedena do Síně slávy kanadského hudebního průmyslu na slavnostním ceremoniálu v torontském hotelu Fairmont Royal York. Slavnosti se zúčastnili všichni členové klasické sestavy skupiny (Emmett, Moore, Levine). Přestože se neplánoval žádný reunion a Moore se naplno věnoval práci ve společnosti Metalworks, členové kapely nevyloučili budoucí spolupráci; například Nick Blagona masteroval Emmettův poslední hardrockový projekt Airtime (2007) v masteringovém studiu Metalworks. Dne 6. dubna 2008 pak byla skupina uvedena také do Kanadské hudební síně slávy v rámci předávání cen Juno Awards.
V roce 2008 vystoupila klasická sestava poprvé od roku 1988 naživo, a to na dvou reunionových koncertech: první se konal 7. června na Sweden Rock Festivalu ve švédském Sölvesborgu a druhý 11. července na festivalu Rocklahoma v Pryoru ve státě Oklahoma. V roce 2011 skupina znovu vydala album Allied Forces jako vinylový balíček ke svému 30. výročí a 14. července téhož roku byla na počest kapely oficiálně pojmenována ulice Triumph Lane ve městě Mississauga v provincii Ontario.
Dne 28. srpna 2012 skupina vydala balíček CD+DVD z reunionového koncertu ze 7. června 2008 ve Švédsku pod názvem Live at Sweden Rock Festival, a to na značce Frontiers Records v Evropě a na labelu TML v Kanadě a Spojených státech. V roce 2013 byli Triumph při slavnostním ceremoniálu na radnici města Mississauga uvedeni do Legends Row (Řady legend).
V roce 2016 vydal Rik Emmett album RES9, na kterém se objevila píseň "Grand Parade", v níž Gil Moore hraje na bicí a Mike Levine na baskytaru. Balada připomíná skladbu "Suitcase Blues" a obsahuje i verš: „Já, já se zase poflakuju s Johnnym Walkerem.“
V roce 2019 byla skupina Triumph oceněna jako legenda živé hudby při předávání cen Live Music Industry Awards v rámci Kanadského hudebního týdne. Téhož roku, 16. listopadu, vystoupila poprvé po jedenácti letech na soukromé akci pro zvané v Metalworks Studios v Mississauze v Ontariu, kde před přibližně 300 přítomnými superfanoušky zahrála tři písně – "When the Lights Go Down", "Lay It on the Line" a "Magic Power". Toto vystoupení s názvem Superfan Fantasy bylo natočeno pro dokument Triumph: Rock 'n Roll Machine. Ve stejném měsíci byla skupina Triumph uvedena na Kanadský chodník slávy. Na otázku, zda bude kapela v budoucnu znovu vystupovat, Emmett s nadsázkou odpověděl: „Myslím, že se to pokusíme udělat každých zhruba jedenáct let. To je doba, která uplynula od našeho reunionu ve Švédsku.“
Dokumentární film Triumph: Rock 'n Roll Machine měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu (TIFF) dne 10. září 2021.
Dne 6. června 2025 vychází tributní album Magic Power: All-Star Tribute to Triumph, které vzdává hold této legendární kanadské rockové kapele. Podílejí se na něm známí hudebníci jako Slash (Guns N' Roses), Sebastian Bach (ex-Skid Row), Dee Snider (Twisted Sister), Nancy Wilsonová (Heart), Joey Belladonna (Anthrax) a další. Producentem projektu je Mike Clink, známý svou prací s Guns N’ Roses a Mötley Crüe. Album obsahuje 15 skladeb, včetně nové verze "Rock & Roll Machine" v podání Sebastiana Bacha a "Fight the Good Fight" zpívané Nancy Wilsonovou.
Kytarista a zpěvák Rik Emmett potvrdil, že kapela stále pracuje na inovativním projektu, který by měl využít 3D holografickou technologii pro vytvoření virtuálního koncertního zážitku. Tento koncept by umožnil fanouškům zažít atmosféru koncertu Triumph bez fyzické přítomnosti členů kapely na pódiu.
Baskytarista Mike Levine v nedávném rozhovoru uvedl, že plnohodnotný návrat Triumph na koncertní pódia je nepravděpodobný kvůli fyzickým omezením členů. Poslední společné vystoupení v roce 2019 bylo náročné a ukázalo jim, že pravidelné koncertování by bylo obtížné.
Rik Emmett nadále vystupuje s akustickým duem Strung-Out Troubadours, které tvoří spolu s kytaristou Davem Dunlopem. Gil Moore se věnuje vedení nahrávacího studia Metalworks Studios a vzdělávací instituce Metalworks Institute v Mississaugě.
Od svého založení Triumph pravidelně přispívají svým časem, energií, hudbou, zařízením, vybavením a finančními prostředky na podporu celé řady charitativních, vzdělávacích a humanitárních akcí.
Největším jednorázovým charitativním příspěvkem skupiny bylo její poslední vystoupení v Maple Leaf Gardens v Torontu 22. ledna 1987. Koncert uspořádal Gary Slaight pro kampaň 'Sounds United' kanadské pobočky United Way of Canada, Greater Toronto Division, a celý výtěžek ve výši 179 356,66 dolarů byl věnován tomuto účelu.
V nedávné době trio získalo více než 250 000 dolarů díky programu Signed Guitars. Od roku 2009 Triumph podepsali více než 100 kytar Fender a věnovali je různým charitativním organizacím do živých a tichých aukcí, přičemž každá z nich vynesla 1 500 až 6 500 dolarů. Individuálně Emmett přispěl kytarami také organizacím Kids With Cancer, CNIB Ride For Sight a Barrett House AIDS Hospice. V roce 2011 kapela věnovala svůj hudební a obchodní archiv knihovnám Torontské univerzity.
Moore, Levine a Emmett se společně i každý zvlášť podíleli na mnoha významných sbírkách, včetně Emmettova vystoupení na charitativním singlu „Tears Are Not Enough“ kanadského hudebního průmyslu na podporu Etiopie během hladomoru v roce 1985. Tento projekt nakonec vynesl přes 3,5 milionu dolarů. Moore působil ve výboru Canada for Asia, který v roce 2005 organizoval pomoc obětem tsunami. Spolupracoval zde s Tomem Cochranem, Alexem Lifesonem ze skupiny Rush a dalšími hudebníky.
Mezi další akce, které Triumph a společnost Metalworks podpořili nebo sponzorovali, patří například MusiCounts, program Rock Star for a Day, nadace Children's Wish Foundation, program Canada's Walk of Fame Emerging Artist Program, národní soutěž v psaní písní Canadian Music Week, řada středoškolských soutěží Battle of the Bands, projekty Full Circle, Camp Rock, Bike for Betty a Friends of We Care – Easter Seals. Moderní zařízení studií Metalworks bylo také mnohokrát využito pro dobročinné účely, včetně kanadského koncertu Live 8, který se konal 2. července 2005 v Barrie v Ontariu.
V roce 1996 skupina Triumph věnovala autorské honoráře ze skladby "Magic Power" za jeden milion prodaných kusů diamantové kompilace Oh What a Feeling: A Vital Collection of Canadian Music na podporu Kanadské akademie nahrávacích umění a věd (CARAS) a cen Juno. Moore daroval podepsané kytary na charitativní golfové turnaje celebrit, Levine se účastnil bowlingových akcí pro nadaci TJ Martell a Emmett pravidelně vystupuje na benefičních koncertech.
V roce 2013 obdržel Rik Emmett Medaili královny Alžběty II. k diamantovému jubileu za svou práci pro komunitu a Gil Moore byl uveden na Mississaugský hudební chodník slávy za přínos ve vzdělávání a podpoře místní komunity. Skupina Metalworks Production Group získala v roce 2014 cenu Sam McCallion Small Business Community Involvement Award od Mississauga Board of Trade. Institut Metalworks také koordinuje dobrovolníky pro organizaci Make Music Matter se sídlem v Calgary (dříve Song for Africa), kteří působí v Africe a sdílejí zde své hudební a technologické znalosti.
V květnu 2015 obdržel Moore cenu Laurie Pallett Patron of the Arts – MARTY Award od Mississauga Arts Council za svůj přínos místní umělecké komunitě a v dubnu 2016 mu byla udělena cena Mississauga Board of Trade – Lifetime Achievement Award za jeho celoživotní přínos podnikání a komunitě v Mississaugě.
Členové skupiny se v průběhu let účastnili také činnosti různých správních rad. V roce 2014 se Moore stal členem poradních rad organizací Music Canada a CAAMA (Canadian Association for the Advancement of Music and the Arts) a Levine působí ve správní radě a poradním výboru organizace MROC (Musicians' Rights Organization Canada). Emmett v minulosti působil v poradních radách Humber College a Songwriters Association of Canada. Moore byl členem výkonné rady Kanadské akademie nahrávacích umění a věd (CARAS) a Asociace hudebníků v Torontu (TMA).
