Thin Lizzy, UFO a Judas Priest již hráli na mezinárodních arénách, když nové a velmi mladé heavy metalové skupiny debutovaly v malých sálech v mnoha městech Velké Británie. Větší sály v zemi byly v té době obvykle vyhrazeny pro hitparádovou hudbu z žebříčků, protože jejich použití jako klubů rockové hudby bylo považováno za mnohem méně ziskové. Stejně jako většina britských kapel v minulosti, nové skupiny trávily své formativní roky hraním živě v klubech, hospodách a tanečních sálech za nízké mzdy; tato zkušenost vytříbila jejich dovednosti, vytvořila místní fanouškovskou základnu a umožnila jim kontaktovat manažery a agenty nahrávacích společností.

Angel Witch, Iron Maiden, Praying Mantis a Samson z Londýna, Son of a Bitch (později Saxon) z Barnsley, Diamond Head ze Stourbridge, Marseille z Liverpoolu, White Spirit z Hartlepool, Witchfynde z Derbyshire, Vardis z Wakefield, Def Leppard z Sheffieldu, Raven a Tygers of Pan Tang z okolí Newcastlu a Holocaust z Edinburghu byly nejdůležitější heavy metalové kapely založené v letech 1975 až 1977, které oživovaly klubovou scénu v jejich příslušných městech.

První kapely novorozeného hudebního hnutí soutěžily o místo v sálech s punkovým hnutím, což často způsobilo, že se kluby specializovaly a představovaly pouze punk nebo pouze rock a hard rock. Rozdíly v ideologii, postoji a vzhledu také způsobily prudké soupeření mezi těmito dvěma publiky. Punkovým a NWOBHM hudebníkům byl společný jejich 'Do it yourself' (udělej si sám) postoj k hudebnímu podnikání a následné praktikování vlastní produkce a distribuce nahraného materiálu ve formě audiokazet nebo soukromě lisovaných singlů, zaměřený zpočátku na místní příznivce.

Tento postoj vedl také ke zrození a rozšíření malých nezávislých nahrávacích společností, k rozšíření prodejen nahrávek a vzniku nezávislých nahrávacích studií, které někdy produkovaly jak punkové, tak metalové nahrávky. Nezávislé labely jsou považovány za důležité pro vývoj hnutí, protože zabránily vniknutí korporátního podnikání, které bránilo rockové hudbě ve vývoji v pozdních sedmdesátých letech, což dalo místním kapelám šanci experimentovat s extrémnějšími formami hudby.

Zatímco britská a mezinárodní média intenzivně zvýrazňovala punk, základ nového metalového hnutí zůstal až do roku 1978 v undergroundu a byl do značné míry ignorovan jak populárními hudebními časopisy jako New Musical Express, The Face a Melody Maker, tak rozhlasovými stanicemi. Zprávy o kapelách a hudbě tak byly většinou šířené ústně a fanziny nebo prostřednictvím zainteresovaných DJů, kteří cestovali zemí z klubu do klubu.

Legendární Neal Kay byl jedním z těchto DJů. Svou misi začal v roce 1975 v disco klubu zvaném The Bandwagon v Kingsbury v severozápadním Londýně, který sídlil v zadní místnosti hospody Prince of Wales a byl vybaven masivním zvukovým systémem. Noci v The Bandwagon změnil na The Heavy Metal Soundhouse, místo specializující se na hard rockovou a heavy metalovou hudbu a místo pro poslech alb. Alba zavedených muzikantů i dema nových kapel se v té době šířily mezi fanoušky prostřednictvím obchodování s kazetami; vedoucí zpěvák a skladatel skupiny International Heroes, Sean T. Wright, byl v té době renomovaným obchodníkem s kazetami.

Kromě účasti na 'airguitar' (forma tance s imaginární elektrickou kytarou) kytarových soutěžích a sledování živých koncertů mohli diváci také hlasovat pro Kayovy výběry. DJ vytvořil týdenní seznam 100 nejžádanějších metalových písní v The Soundhouse, a to jak s nově objevenými, tak i zavedenými kapelami, a posílal jej do obchodů s nahrávkami a do hudebního deníku Sounds, jediného listu, který projevil zájem o nově vznikající scénu. Mnoho mladých hudebníků si uvědomilo, že tuto hudbu nehrají sami pouze prostřednictvím tohoto týdenního seznamu, který zahrnoval skupiny z celé země.

V té době byl Geoff Barton novinářem v časopise Sounds, který psal o nových a vznikajících metalových kapelách a měl svými články rozhodující vliv na zviditelnění rozvíjející se subkultury metalheadů. Na návrh svého editora Alana Lewise a ve snaze najít společný stylistický prvek v hudbě kapel použil termín 'Nová vlna britského heavy metalu' poprvé ve své recenzi na koncert Metal Crusade, turné představující Angel Witch, Iron Maiden a Samson v The Music Machine v Londýně 8. května 1979. Termín se brzy stal identifikátorem celého hnutí.

V závěru sedmdestých let se začala šířit kompilační alba představující skupiny rodícího se hnutí, vydávaná společnostmi Neat Records, Heavy Metal Records a Ebony Records, které se v 80. letech staly vůdci na nezávislém trhu s metalovými etiketami. Neal Kayův aktuální žebříček, pozornost Sounds a mnoho kompilací vydaných nezávislými labely, soustředilo úsilí nových kapel na produkci dem a singlů. Soundhouse Tapes od Iron Maiden je jeden z nejznámějších příkladů takového dema. Jak si Barton připomněl: „Byly tam stovky těchto kapel. Možná i tisíce. Nebyl skoro den bez přísunu nových NWOBHM singlů do kanceláře Sounds.“

Tommy Vance, rozhlasový moderátor BBC, vzal tento jev na vědomí a hrál singly nových metalových skupin na jeho pozdní noční Friday Rock Show v BBC Radio 1. Spolu s vysíláním Johna Peela byl Vanceův pořad jediným rozhlasovým pořadem hlavního proudu, který uváděl písně undergroundových metalových skupin, z nichž mnohé byliy pozvány k hraní živě ve studiích BBC pod dohledem dlouholetého spolupracovníka a producenta Tonyho Wilsona. Alice’s Restaurant Rock Radio, pirátská rozhlasová stanice FM v Londýně, také bojovala o nové kapely ve vysílání svou vlastní 'roadshow' v hospodách a rockových klubech.

Navzdory přechodu mladých kapel z místních vystoupení na rozsáhlá turné po Velké Británii, agenti A&R hlavních nahrávacích společností stále nezachytili rostoucí nový trend. Většina nových skupin tak podepsala smlouvy s malými nezávislými labely, které si mohly dovolit pouze omezené náklady singlů a alb a obvykle nabízely pouze národní distribuci. Další kapely, včetně Iron Maiden, Def Leppard a Diamond Head, produkovaly své první nahrávky samy a prodávaly je prostřednictvím zásilkové služby nebo na koncertech. V případě Iron Maiden to byly slavné The Soundhouse Tapes, kterých si nechali pod vlastní značkou Rock Hard Records vylisovat 5000 ks a poté je rozesílali za 1,2 libry (včetně poštovného a balného). Byly prodány během několika týdnů.

Jako první podepsala mezinárodně distribuovanou značku skupina Saxon, francouzskou Carrere Records. Za nimi následovali Def Leppard s Phonogramem v srpnu 1979 a Iron Maiden s EMI v prosinci téhož roku. Na začátku roku 1980 EMI testovali trh s Neal Kayovým kompilačním albem Metal for Muthas a britským turné s kapelami, které přispěly ke kompilaci. Nakonec podepsali Angel Witch (kteří byli zavrženi po vydání prvního singlu) ) a Ethel the Frog.

Sounds dal sice Metal for Muthas špatnou recenzi, ale album bylo přesto komerčním úspěchem a pomohlo při povzbuzování hlavních labelů k podpisu několika dalších kapel. A II Z, Fist, White Spirit a Praying Mantis byly propuštěni po vydání jejich debutových alb, zatímco Tygers of Pan Tang, Samson, More, Demon a Girlschool měli větší úspěch a vydrželi u hlavních labelů déle. Nové nahrávky těchto kapel byly lépe produkovány a některé z nich s podporou intenzivních turné po Velké Británii a Evropě získaly i dobré výsledky v žebříčcích.

Nejlepší výsledky v žebříčku mělo eponymní debutové album od Iron Maiden a debut Wheels of Steel od Saxon, které dosáhly na čtvrté, respektive páté místo britského žebříčku alb, zatímco jejich singly "Running Free", "Wheels of Steel" a "747 (Strangers in the Night)" vstoupily do britské hitparády Top 50. Okamžitým důsledkem tohoto úspěchu bylo zvýšené mediální pokrytí metalových skupin, které znamenalo vystoupení v britských hudebních televizních pořadech Top of the Pops a The Old Gray Whistle Test. Vznik mnoha nových kapel v období mezi lety 1978 a 1980 byl dalším pozoruhodným účinkem propagace hnutí jako národního fenoménu.

K hybné síle NWOBHM také přispěly již zavedené kapely, které získaly uznání s novými nahrávkami. Bývalý zpěvák Deep Purple Ian Gillan se vrátil v roce 1979 s albem Universe a v následujících letech byl se svou kapelou Gillan v popředí britské metalové scény. Jeho bývalý spoluhráč Ritchie Blackmore s kapelou Rainbow se v britských žebříčcích objevil také, s hardrockovými alby Release Down to Earth (1979) a Difficult to Cure (1981).

Black Sabbath se zotavili a vrátili k úspěchu s alby Heaven and Hell (1980) a Mob Rules (1981), které natočili s bývalým zpěvákem Rainbow Ronnie James Diem. Rok 1980 přinesl i několik dalších nahrávek tvrdých hardrockových a heavy metalových kapel v top 10 britské hitpardy. První album MSG dosáhlo na 8. místo, album Whitesnake Ready an‘ Willing na 6., nejprodávanější album Judas Priest, British Steel, a album Ace of Spades od Motörhead dosáhli na 4. místo, zatímco Back in Black od AC/DC vystoupalo na samotný vrchol.

Jako důkaz úspěšného oživení britské hard rockové a metalové scény byla vyprodaná turné a koncerty starých i nových skupin, a to jak doma v Británii, tak v dalších evropských zemích, kde se hnutí rozšířilo. Skupiny vznikající z NWOBHM již nebyly vyloučeny ze světových turné a byly často vybírány jako předkapely pro velké skupiny, hrající v arénách a stadionech. Iron Maiden podporovali Kiss na jejich evropském turné v roce 1980, stejně jako otevírali pro Judas Priest a UFO v USA. Def Leppard poprvé navštívil USA v roce 1980 na tříměsíčním turné podporujícím Pat Travers, Judas Priest, Teda Nugenta, AC / DC a Sammyho Hagara. Saxon hráli před Judas Priest v Evropě a před Rush a AC/DC v USA v roce 1981.

Skupiny NWOBHM byly již přítomny na seznamu slavného Reading Festivalu v roce 1980 a byly rychle povýšeny na headlinery pro ročníky 1981 a 1982. Rok 1980 byl také pozoruhodný násilnými protesty proti Def Leppard, jejichž deklarovaný zájem o americký trh byl přijat britskými fanoušky špatně. Kromě Readingu byl v roce 1980 na hradě Donington v Anglii vytvořen nový festival Monsters of Rock, který se soustředil pouze na hard rockové a heavy metalové skupiny.

NWOBHM nakonec našla prostor i v jiných novinách a hudebních časopisech než byl Sounds, protože novináři cítili 'další velkou věc', která se odehrává ve Velké Británii. Melody Maker dokonce publikoval týdenní žebříček heavy metalu založený na prodejích obchodů. Nakladatel Sounds ale zašel opět nejdál, když v červnu 1981 využil zájmu o hnutí k vydání prvního čísla barevného časopisu Kerrang! od Geoffa Bartona, který byl věnovaný výhradně hard rocku a heavy metalu.

Kerrang! byl nečekaným úspěchem a brzy se stal referenčním časopisem pro metalisty po celém světě; krátce po něm vznikly americký Circus a Hit Parader, nizozemský Aardschok, německý MetalHammer a britský Metal Forces. Pozornost mezinárodních médií znamenala větší prodej nahrávek a více světových turné pro britské skupiny, jejichž alba vstoupila do mnoha zahraničních žebříčků. Jejich pokusy dobýt britské žebříčky vyvrcholily 10. dubna 1982 albem Iron Maiden The Number of Beast, které se dostalo na špici a zůstalo tam dva týdny. Album dosáhlo na 33. místo i v USA, kde kapela hned získala pověst ďábelských uctívačů díky zobrazení pekelné scény na obálu.

Úspěch hudby produkované hnutím a jeho přechod od undergroundového jevu k žánru hlavního proudu, přiměl jeho hlavnho promotéra Geoffa Bartona vyhlásit, že NWOBHM skončila v roce 1981. Cítil se zklamán nízkou kvalitou nových kapel a byl frustrován snadností, s jakou nahrávací společnosti využívaly nadšení pro heavy metal. Shodou okolností byl ve stejném roce Bandwagon uzavřen a hospoda Prince of Wales byla následně zbořena za účelem vybudování restaurace. Ačkoli hnutí ztratilo část své přitažlivosti pro tvrdé jádro fanoušků, jak o tom svědčí zvýšená popularita amerických AOR nahrávek v národních průzkumech založených na prodeji, zachovalo si dost vitality k zahájení druhé vlny kapel, které se zvedly z undergroundu a vydaly svá první alba v letech 1982 a 1983.

Britské skupiny sice stále cestovaly po Spojených státech, ale dosud nedostaly dostatek prostoru v rozhlasovém vysílání, aby na americké žebříčky udělaly výrazný dojem. Def Leppard to napravili vydáním alba Pyromania na začátku roku 1983, s melodičtějším a pro rádio přátelštějším přístupem ve srovnání s agresivnějším zvukem jejich dřívější hudby.

Cíle skupiny, oslovit širší mezinárodní publikum, do kterého patřilo také mnoho fanynek, bylo zcela dosaženo v USA, kde Pyromania dosáhla na druhé místo v žebříčku Billboard 200 za Thrillerem Michaela Jacksona. Díky řadě hitových singlu a silné rotaci jejich videoklipů na nedávno spuštěném MTV se alba prodalo v USA do roku 1984 více než šest milionů kopií, což z Def Leppard vytvořilo hvězdy. Ohromující mezinárodní úspěch Pyromanie přiměl americké i britské skupiny, aby následovaly příklad Def Leppard, což rozhodujícím způsobem podpořilo komerční a melodičtější glam metal a ohlašovalo konec NWOBHM.

Velká Británie byla sice domovem průkopníků hudebních videí, ale jejich význam opravdu vzrostl až roce 1982, kdy začalo vysílat MTV. Hudební kabelový kanál změnil video z příležitostného propagačního nástroje na nezbytný prostředek oslovení publika. MTV naplnila svůj program mnoha tvrdými rockovými a heavy metalovými videi, ale ta byla příliš drahá pro kapely, které buď neměly nahrávací smlouvu nebo je podepsaly malé, nezávislé labely. Hudební videa také povzbuzovala hlavně vizuální přitažlivost skupiny, což byla oblast, kde některé britské metalové skupiny zaostávaly. NWOBHM tak utrpěla stejný pokles jako ostatní hudební styly, které byly založeny na nízkorozpočtových produkcích a pohybovaly se v undergroundu. Mnoho z jeho vůdců, jako například Diamond Head, Tygers of Pan Tang, Angel Witch a Samson, nebylo schopno následovat svůj počáteční úspěch; jejich pokusy aktualizovat jejich vzhled a zvuk tak, aby odpovídaly novým očekáváním širšího publika, nejenže selhaly, ale také jim odcizily jejich původní fanoušky.

V polovině osmdesátých let u mnoha britských rockových fanoušků dostávaly přednost jiné styly, jako byl glam metal vycházející z hollywoodského Sunset Stripu, rozjetý kapelou Van Halen a následovaný kapelami jako Mötley Crüe, Quiet Riot, Dokken, Great White, Ratt a WASP. Kapely jako Bon Jovi z New Jersey a švédští Europe, se díky jejich úspěšné fúzi hard rocku a romantického popu také staly ve Velké Británii velmi populární a dokonce se představily jako hvězdy Monsters of Rock Festivalu v roce 1987.

Nahrávací společnosti se přiklonily k více naleštěnému glam metalu před NWOBHM skupinami, které si udržovaly fanouškovskou základnu jinde v Evropě, ale díky úspěchu těchto amerických skupin se ocitly vytlačené z britských a amerických trhů. Zatímco pozornost věnovaná NWOBHM ubývala, začala se objevovat nová vlna nemainstreamových metalových podžánrů a přitahovat mnoho britských metalistů. Power metal a thrash metal, oba vycházející z NWOBHM a udržující většinu jejího étosu, získaly ve druhé polovině 80. let kritický ohlas a komerční úspěch svým ještě rychlejším a těžším zvukem. Kapely jako Helloween, Savatage, Metallica, Slayer, Megadeth a Anthrax, zachytily velkou část tržního podílu těch metalistů, kteří nebyli spokojeni se zvukem nebo stylem více tradičních, popově orientovaných metalových kapel.

N.W.O.B.H.M. Encyklopedie Malca Macmillana uvádí více než 500 nahrávajících skupin založených v desetiletí mezi lety 1975 a 1985 a souvisejících s tímto hnutím. Ve stejném období pravděpodobně vzniklo stejně tolik dalších kapel, které ale nikdy nepřerostly místní klubovou scénu, nebo nezaznamenaly nic jiného než demo pásky nebo omezené výtisky samoprodukovaných singlů.

Nezájem nahrávacích společnosti, špatný management kapel, vnitřní boje a hudební rozhodnutí, kterým ztratily většinu své původní fanouškovské základny, vedly ke konci desetiletí k tomu, že se většina skupin rozpadla a zmizela. Na zahraničních trzích přežilo několik nejznámějších skupin, například Praying Mantis v Japonsku a Saxon, Demon a Tokyo Blade v kontinentální Evropě. Některé jiné, jmenovitě Raven, Girlschool a Grim Reaper, se pokusili prorazit na americkém trhu s americkými labely, ale jejich pokusy byly neúspěšné. Dvě z nejpopulárnějších skupin hnutí však pokračovaly k významnému a trvalému úspěchu. Iron Maiden se od té doby stali jednou z komerčně nejúspěšnějších a nejvlivnějších heavy metalových kapel všech dob, a to i poté, co přijali progresivnější styl. Def Leppard se stali ještě úspěšnějšími a zaměřili se na americký mainstreamový rockový trh svým rafinovanějším hard rockovým zvukem.

Široká popularita internetu na konci devadesátých let a začátkem roku 2000 pomohla fanouškům a hudebníkům NWOBHM znovu se propojit a rozšířit své společné nadšení pro klasický heavy metal. NWOBHM zažila menší oživení, zdůrazněné dobrým prodejem starých vinylů a sběratelských předmětů a poptávkou po nových koncertech. Prohlášení o uznání metalovými kapelami 90. let, úspěch tributových kapel, opětovné vydáváníní starých alb a výroba nových důkladně editovaných kompilací, upoutaly pozornost médií a povzbudily mnoho původních skupin, aby se znovu sešli na festivalová vystoupení a koncerty.

Pravděpodobně nejdůležitějším z těchto kompilačních alb, které celou renesanci britské metalové vlny odstartovalo, bylo New Wave of British Heavy Metal ’79 Revisited, sestavené bubeníkem Metallicy Larsem Ulrichem a bývalým novinářem Sounds a Kerrang! Geoffem Bartonem. To bylo vydáno v roce 1990 jako dvojité CD, a představovalo právě tak temné skupiny jako byli Hollow Ground jako pravé i hlavní aktéry éry, včetně Def Leppard a Iron Maiden.

Těžko si také představit povolanější a odbornější dvojici pro výběr materiálu než novináře, který termín NWOBHM vymyslel a bubeníka zřejmě největší metalové kapely světa, čerpající na počátku své hvězdné kariéry právě z této scény. Vždyť na vůbec prvním koncertu Metallicy, který se konal 14. března 1982 v Radio City v kalifornském Anaheimu, Ulrich, James Hetfield, Dave Mustaine a Ron McGovney odehráli devítipísňový set, který zahrnoval nejméně sedm coververzí NWOBHM: čtyři skladby od Diamond Head a po jedné od Blitzkrieg, Sweet Savage a Savage.

V rozhovoru pro Blabbermouth. net Lars řekl: „Na nové vlně britského heavy metalu se mi líbilo to, že všechny tyto kapely byly opravdu uzemněné. Panovala kolem nich uvolněná atmosféra, nebylo to takové to... Všechno, co se dělo v sedmdesátých letech s kapelami jako Queen a Pink Floyd a Deep Purple a Led Zeppelin, to všechno bylo o tom, že to bylo něco většího než život, a všechny tyhle kapely byly tak velkolepé a majestátní a tak nějak mimo. A spousta těch nových kapel - Iron Maiden a Diamond Head a všechny tyhle kapely - byly ještě děti a stály nohama pevně na zemi. Takže v duchu celého toho hnutí šlo o to, aby to zůstalo opravdové, a všechny tyhle postoje se o nás tak nějak otřely a otřely se i o mě a přiměly mě k tomu, abych založil kapelu a opravdu do toho zapojil fanoušky a umožnil jim co největší kontakt.“

Nový magazín s názvem Classic Rock, který se objevil v roce 1998, v němž působil Barton a mnoho dalších žurnalistů z prvního spuštění Kerrang!, také prosazoval oživení NWOBHM a nadále soustředil velkou část své pozornosti na rockové skupiny ze 70. a 80. let. Počínaje novým tisíciletím, mnoho skupin obnovilo svou činnost, nahrálo nová alba a vracelo se k jejich originálnímu stylu, který opustili ve druhé polovině osmdesátých lét. Jejich přítomnost na metalových festivalech a na mezinárodním okruhu rockových klubů je od té doby konstantní, stejně jako nekončí přísun nových kompilací, které stále přinášejí zapomenuté nahrávky britských skupin přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

NWOBHM spustila renesanci v stojatém rockovém žánru, ale obdržela také těžkou kritiku za nadměrný lokální mediální humbuk obklopující legii typicky průměrných hudebníků. Štouralové si myslí, že na rozdíl od heavy metalu předchozího desetiletí byla jejich hudba neoriginální a nepřinesla žádné klasické rockové nahrávky. Tyto kapely a jejich rozmanitá tvorba nicméně nabídly vzor, který později napodobily a rozšířily jejich protějšky v celém západním světě. Střet stylů, který charakterizoval NWOBHM, je dnes považován za klíčový pro rozčlenění heavy metalu v druhé polovině 80. let do různých subžánrů, které se dostaly do popředí v 90. letech.

Sláva Def Leppard v USA byla katalyzátorem pro rozvoj glam metalu, stejně jako kapely jako Angel Witch, Witchfynde, Cloven Hoof a zejména Venom vytvořily hudbu, texty, obaly a přístup, které daly vzniknout black metalu v jeho různých podobách v Evropě a Americe. Skupiny Motörhead, Iron Maiden, Raven, Tank, Jaguar, Venom a některé další, přechodně zapomenuté, jsou považovány za předchůdce speed metalu a thrash metalu, dvou subžánrů, které dále pokračovaly v křížení s hardcore a zároveň zesilovaly hlasitost, rychlost a agresivitu.

Počínaje rokem 1982 se každé z tak vzdálených míst, jako je Severní Amerika, Západní Německo, a Brazílie, stalo rodištěm vlastní výrazné thrashové scény. Jejich dluh vůči NWOBHM byl uznán například už zmíněným Larsem Ulrichem, aktivním fanouškem a nadšeným sběratelem nahrávek a memorabilií NWOBHM. Právě pod jeho vlivem byly setlisty prvních show skupiny Metallica naplněny covery britských metalových skupin. Zvuk NWOBHM dokonce zpětně opyloval punk, protože britské pouliční punkové kapely jako Discharge nebo Exploited začaly vnášet do punkové hudby metalové prvky. Zrození speed metalu začátkem 80. let bylo zase klíčové pro vývoj power metalu ve druhé polovině desetiletí, jak ilustrují Helloween z Německa a Manowar, Savatage a Virgin Steele ze Spojených států.

Od začátku NWOBHM si severoamerické kapely jako Anvil, Riot, Twisted Sister, Manowar, Virgin Steele, The Rods, Hellion, Cirith Ungol a Exciter průběžně vyměňovali nahrávky s druhou stranu Atlantiku, kde jejich hudbu oceňovali britští metaloví partneři. V této atmosféře vzájemnosti Manowar a Virgin Steele původně podepsali smlouvu s britskou nezávislou značkou Music for Nations, zatímco Twisted Sister nahráli svá první dvě alba v Londýně.

Zvuk japonských kapel Earthshaker, Loudness, Anthem a dalších menších skupin byl také ovlivněn zvukem NWOBHM, protože britští zvukoví inženýři se podíleli na jejich ranných albech. Japonská skupina Bow Wow se dokonce přesunula do Anglie, aby se stala součástí britské metalové scény. Německo, Švédsko, Dánsko, Belgie, Nizozemsko, Francie a Španělsko okamžitě přivítaly nové britské kapely a téměř okamžitě vytvořily napodobitele. Jedná se o kapely jako Accept, Grave Digger, Sinner a Warlock z Německa, EF Band ze Švédska, Mercyful Fate z Dánska, Killer a Ostrogoth z Belgie, Picture a Bodine z Nizozemska, Trust a Nightmare z Francie a Barón Rojo a Ángeles del Infierno ze Španělska, které vznikly v letech 1976 až 1982 a byly silně ovlivněny zvukem NWOBHM. Mnoho z těchto skupin podepsalo první smlouvu s holandskými Roadrunner Records nebo s belgickými Mausoleum Records, nezávislými labely, které publikovaly také nahrávky britských skupin patřících k NWOBHM.