NWOBHM

Nová vlna britského heavy metalu (běžně zkrácovaná jako NWOBHM) byla celonárodním hudebním hnutím, které začalo ve Velké Británii koncem 70. let a začátkem 80. let si získalo mezinárodní pozornost. Novinář Geoff Barton vytvořil tento termín v květnovém vydání britských hudebních novin Sounds, aby popsal vznik nových heavy metalových kapel v polovině až koncem sedmdesátých let, v období úpadku punk rocku a dominance nové vlny. Ačkoli hudba NWOBHM zahrnuje rozmanité mainstreamové i undergroundové styly, pro její vykreslení je nejlepší použit spojení heavy metalu sedmdesátých let a jeho naplnění intenzitou punk rocku k produkci rychlých a agresivních písní. Postoj DIY (Do It Yourself – udělej si sám) nových metalových skupin vedl k šíření surově znějících vlastních nahrávek a bouřlivému vzniku nezávislých nahrávacích společností. Texty písní byly obvykle o tématech jako je mytologie, fantazie, horor a rockový životní styl.

NWOBHM začala jako podzemní fenomén, který rostl souběžně s punkem a který média většinou ignorovala. Teprve prostřednictvím propagační kampaně rockového DJe Neala Kaye a Soundhous vstoupila do veřejného povědomí a rozhlasového vysílání, a získala uznání a úspěch ve Velké Británii. Hnutí se týkalo převážně mladých, bílých a mužských dělnických hudebníků a fanoušků, kteří trpěli těžkostmi způsobenými rostoucí nezaměstnaností po recesi v letech 1973–75. V reakci na jejich bezútěšnou realitu vytvořili komunitu oddělenou od hlavního proudu, aby si mohli užívat společně svou oblíbenénou hlasitou hudbu. NWOBHM bya těžce kritizována za nadměrný humbuk, který generovala místní média, aby podpořila většinou talentované hudebníky. Nicméně, oživilo to žánr heavy metalové hudby a podpořilo vývoj subkultury heavy metalu, jehož aktualizované normy vzhledu a chování byly rychle přijaty metalovými fanoušky po celém světě, poté co se hudba rozšířila do kontinentální Evropy, Severní Ameriky a Japonska.

Hnutí vytvořilo možná tisíc heavy metalových kapel, ale jen málo z nich přežilo příchod MTV a vzestup komerčního glam metalu ve druhé polovině 80tých let. Iron Maiden a Def Leppard se stali mezinárodními hvězdami a Motörhead a Saxon měli také značný úspěch. Další skupiny, jako Diamond Head, Venom a Raven, zůstaly undergroundem, ale silně ovlivnily úspěšné subžánry heavy metalu na konci 80tých a 90tých let. Mnoho kapel z NWOBHM se sešlo znovu v novém tisíciletí a zůstaly aktivní prostřednictvím živých vystoupení a nových studiových alb.

Ve druhé polovině sedmdesátých let bylo Spojené království ve stavu sociálního neklidu a rozšířené chudoby v důsledku neúčinné sociální politiky vlád konzervativních i labouristických stran během tříletého období hospodářské recese. V důsledku deindustrializace byla míra nezaměstnanosti mimořádně vysoká, zejména u mládeže z pracující třídy. Na počátku 80. let nezaměstnanost rostla a vrcholila v únoru 1983. Nespokojenost tolika lidí způsobila sociální nepokoje, časté stávky a kulminovala řadou nepokojů (například v roce 1981 to byly Brixtonské a Toxtethské nepokoje). Během tohoto období masa mladých lidí, zbavených možnosti i relativně nízko kvalifikovaných pracovních míst, která byla k dispozici předcházejícím generacím, hledala různé způsoby, jak vydělat peníze v hudebním a zábavním průmyslu. Výbuch nových kapel a nových hudebních stylů pocházejících z Velké Británie na konci 70. let byl výsledkem jejich úsilí o přežití v hospodářské depresi, která zasáhla zemi před vládami premiérky Margaret Thatcherové.

Zoufalství a násilná reakce generace okradené o bezpečnou budoucnost jsou dobře zastoupeny britským punkovým hnutím z let 1977–1978, jehož vzpoura proti tomuto zařízení se nadále rozmělňovala v nové vlně a post punkové hudbě 80tých let. Tito samozvaní punkeři byl politicky militantní, vychutnávali si anarchistický přístup ke společnosti a jevištní praktiky jako tanec pogo. Měli na sobě krátké a špičaté účesy nebo oholené hlavy, často se spínacími špendlíky a roztrhaným oblečením, a považovali hudební zdatnost za nedůležitou, pokud byla hudba jednoduchá a hlasitá. Avšak ne všichni mladí dělníci mužské třídy přijali punkové hnutí; někteří upřednostňovali útěk ze své ponuré reality v heavy metalu, který byl stejně účinný při zajišťování zábavy, úlevy od stresu a vzájemném spolčení – jinde byli odmítnuti kvůli své nezaměstnanosti.

Spojené království bylo kolébkou první vlny Heavy metalu, která se narodila na konci šedesátých let a kvetla na počátku sedmdesátých. Z mnoha britských kapel, které se během tohoto období dostaly na vrchol dosáhli celosvětového úspěchu a uznání kritiků Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple. Úspěch hudebního žánru, obvykle nazývaného v té době heavy rockem, vytvořil komunitu britských fanoušků se silnými vazbami na psychedelii, doktríny hippie a subkulturu motorkářů. Každá z těchto kapel byla v polovině sedmdesátých let v krizi: Led Zeppelin byli sužováni neshodami a osobními tragédiemi a drasticky omezili svou činnost, Black Sabbath konečně opustil charismatický, ale nespolehlivý frontman Ozzy Osbourne a Deep Purple byli rozpuštěni. V důsledku toho celé hnutí ztratilo hodně ze své hybnosti a mediálního zájmu, a znovu se zaměřilo na to, co britský spisovatel Malc Macmillan nazývá „módnějšími nebo lukrativnějšími trhy dne“, jako jsou disco, glam, mod revival, nová vlna a elektronická hudba. Stejně jako progresivní rockové kapely a další tradiční hudební seskupení sedmdesátých let, byly heavy rockové kapely vnímány hudebním tiskem, který byl plný punk rocku a nové vlny, jako – podle slov novináře Garryho Busella – „rockoví dinosauři“. Někteří spisovatelé dokonce deklarovali předčasný zánik heavy metalu.

Krize britských heavymetalových velikánů uvolnila v polovině 70. let prostor pro vzestup dalších rockových kapel, mezi něž patřily Queen, Hawkwind, Budgie, Bad Company, Status Quo a Nazareth, které se ve Velké Británii několikrát umístily v hitparádách a absolvovaly úspěšná mezinárodní turné. Výsledky britských žebříčků z tohoto období ukazují, že v zemi stále existovalo široké publikum zaměřené na heavy metal, a nastupující skupiny Thin Lizzy, UFO a Judas Priest, měly koncem 70tých let také hmatatelný úspěch a mediální ohlas. Ve stejném období se na britské žebříčky vyšplhaly i zahraniční hardrockové skupiny, jako Blue Öyster Cult a Kiss z USA, Rush z Kanady, Scorpions z Německa a zejména AC/DC z Austrálie.

Kapela Motörhead byla založena v roce 1975 již zkušenými hudebníky. Jejich vůdce Ian „Lemmy“ Kilmister byl bývalým členem space rockové kapely Hawkwind, Larry Wallis hrál s Pink Fairies a Eddie Clarke byl členem Curtis Knight, Zeus. Jejich předchozí zkušenost je jedním z prvků, který dělí kritiky a fanoušky na to, zda kapela patří do nové vlny britského heavy metalu. Někteří věří, že skupina by měla být považována za inspiraci pro hnutí, ale ne jeho součástí, protože podepsali smlouvy o nahrávání, cestovali po zemi a měli úspěch v žebříčcích dřív, než jakákoli skupina NWOBHM vystoupila z místní klubové scény. Motörhead byli také jedinou metalovou kapelou která nahrávala s veteránem BBC rádia DJ Johnem Peelem pro jeho program Peel Sessions a první, který dosáhl No. 1 v britském žebříčku alb s živým albem No Sleep 'til Hammersmith v červnu 1981. Sám Lemmy řekl, že "NWOBHM ... nám moc nepomohla, protože Motörhead na to přišli příliš brzy". Jiní kritici vidí Motörhead jako první významný exponent hnutí a první skupinu, která plně realizovala crossover mezi punk rockem a heavy metalem. Jejich rychlou hudbu, vzdání se technické virtuozity ve prospěch naprosté hlasitosti a nekompromisní postoj uvítali stejně punkeři i fanoušci heavy metalu. Motörhead byli doprovázenii mnoha NWOBHM kapelami na turné, a sama kapela také sdílela jeviště s Lemmyho kamarádskou punkovou kapelou The Damned. Hudební styl Motörhead se stal během NWOBHM velmi populární, stal se základem pro rodící se hnutí a inspirací pro hudebníky různých metalových subžánrů v následujících desetiletích.

Do NWOBHM byli zapojeni jak hudebníci, tak fanoušci, kteří byli převážně mladí, bílí muži a měli společný třídní původ, etické a estetické hodnoty. Americká sociologka Deena Weinstein ve své knize Heavy Metal: Hudba a její kultura popisuje vzestup a růst hnutí jako dosažení zralosti heavy metalu, po narození na počátku 70. let a před rozvětvením do různých podrodin v následujících letech. Britští fanoušci heavy metalu, běžně známí jako muthas, metalheads, nebo headbangers (kvůli rytmickému třepání hlav v rytmu na hudbu), odmítli zjednodušující představu vzpurné mládeže zděděné z protikultury šedesátých let a psychedelické prvky charakteristické pro heavy rock v 70. letech, rozvinuli subkulturu heavy metalu a definitivně ji oddělily od mainstreamové společnosti.

Ke konci sedmdesátých let se britští metalisti spojili do uzavřené komunity vrstevníků, kteří povýšili silu a oslavovali mužství. Podle analýzy Deeny Weinsteinové se ale jejich mužské kamarádství a obecná nepřítomnost žen v jejich řadách nezměnila na macho a misoginii. Ve stejném článku napsala, že britský heavy metal: „není zásadně o bílých umělcích a jeho texty postrádají rasismus.“ Další charakteristikou subkultury byla její latentní homofobie, méně násilná, ale ne odlišná od dispozice britských skinheadů. Ve své knize Běh s ďáblem: Moc, pohlaví a šílenství v hudbě těžkých kovů, to Robert Walser nazývá „kolektivním potvrzením heterosexuality“ a v časopise Britský sociolog to John Clarke považuje za reakci proti erozi tradičně dostupných stereotypů maskulinity.

Headbangers projevili malý zájem o politické a sociální problémy a prostředky k úniku ze své bezútěšné reality našli ve společnosti druhých, v konzumaci piva a hudbě. Z tohoto důvodu byli často obviňováni z nihilismu nebo útěku od života. Na rozdíl od punkerů milovali muzikantství a vytvořili modly virtuózních kytaristů a zpěváků, živou koncertní show pak vnímali jako plnou realizaci svého statusu. Fanoušci byli velmi loajální k hudbě, vůči sobě navzájem a ke skupinám, se kterými sdíleli původ a od nichž požadovali soudržnost se svými hodnotami, autentičnost a nepřetržitou dostupnost. Odchýlit se od tohoto přísného kódu znamenalo být označen jako „zaprodanec“ nebo „pózér“ a být vyloučen z komunity.

Text písně "Denim and Leather" od Saxon odráží přesně stav britských metalistů v těch letech velkého nadšení.

Kde jsi byl v devětasedmdesátým, když se přehrada začala trhat?

Byl jsi nás zkouknout na místní šou?

Oblékal sis džíny, oblékal ses do kůže?

Běžel jsi dopředu?

Čekal si na lístky ve sněhu a zimě?

Džíny a Kůže Svedly nás dohromady

Byl si to ty kdo dal duši svobodu

Džíny a Kůže Svedly nás dohromady

Byl si to ty kdo dal duši svobodu

Četl si hudební noviny od začátku do konce?

Zjistil si kde vidět svojí oblíbenou skupinu?

Poslouchal si rádio každou páteční noc?

Potloukal ses okolo místní hudební prodejny?

Snil si o hraní na kytaru a mlácení do bubnů?

Možná se můžeš naučit hrát na basu

Vždy můžeš být zpěvák jako já před kapelou

Když na pódiu čekáme na tvůj povel

Džíny a Kůže Svedly nás dohromady

Byl si to ty kdo dal duši svobodu

Džíny a Kůže Svedly nás dohromady

Byl si to ty kdo dal duši svobodu

Byl si to ty - kdo dal duši svobodu

Byl si to ty - kdo nás sem dnes dovedl

Byl si to ty - kdo naplnil koncertní halu

Byl si to ty - kdo dal duši svobodu

Přístup k tomuto muži ovládanému světu nebyl pro ženské hudebnice a fanynky snadný a byly přijaty pouze ženy, které se přizpůsobily standardům a kódům svých mužských protějšků, což potvrzují Girlschool a Rock Goddess, jediné pozoruhodné ženské heavy metalové kapely té doby. "Denim a Leather" od Saxon je hymna, která slaví hnutí NWOBHM a jeho členy.

Hudba, filosofie a životní styl kapel a fanoušků heavy metalu byly často stírány jak levicovými kritiky, tak konzervativním veřejným míněním. Film This Is Spinal Tap z roku 1984 vzbudil hodně nesnášenlivosti u britských metalových kapel a ukázal komické stránky tohoto světa, které by externí pozorovatelé považovali za absurdní. Metaloví hudebníci místo toho považovali obsah filmu za příliš reálný.

Zatímco se styl od 70. let do současnosti měnil, některé klíčové prvky zůstaly konstantní, například černé oblečení, dlouhé vlasy a kožené bundy. V 80. letech začaly některé kapely nosit spandex. Ostatní způsoby oblékání zahrnují džínové nebo kožené vesty nebo bundy s nášivkami a logy, trička se jmény kapel a špičaté náramky. Podle příkladu Judas Priest vstoupily do metalového šatníku 80. let prvky S&M a bylo typické nosit kovové cvočky a ozdoby, a elastické nebo kožené kalhoty. V této době se také objevily prvky military, jako jsou nábojnicové pásy a odznaky. Tento styl šatů se rychle stal uniformou metalheadů po celém světě.

Heavy metalové oblékání ma své kořeny v motorkářské a rockerské subkultuře. Zahrnuje prvky, jako jsou kožené bundy, bojové boty, opasky s cvočky, vysoké basketbalové boty (běžnější u oldschoolových metalistů); modré nebo černé džíny, maskovací kalhoty a šortky a džínové bundy nebo vesty, často zdobené odznaky, špendlíky a nášivkami. Stejně jako u motorkářů je i zde fascinace germánskými symboly, například Železným křížem. Odlišné aspekty heavy metalové módy lze připsat různým kapelám, ale kapela, která má největší zásluhu na revoluci ve vzhledu, byli Judas Priest, a především zpěvák Rob Halford, který měl na jevišti kožený kostým již v roce 1978, aby se kryl s propagací alba Killing Machine (pojmenovaného Hell Bent for Leather v USA). Halford mohl být tím, kdo popularizoval kůži, ale K.K. Downing chtěl vzhled, který by vyhovoval hudbě, kterou vytvářeli. Downing začal na pódiu první nosit zdobené kožené oblečení. Poté ho následoval zbytek kapely. Lze to vidět na živých koncertních nahrávkách z roku 1978. Downing je jediný na jevišti, který vystupuje s černou koženou bundu s hroty. Netrvalo dlouho a kožené oblečení si přivlastnili i ostatní. Původní zpěvák kapely Iron Maiden Paul Di'Anno začal nosit koženou bundu a náramky s hroty, Motörhead inovoval vzhled pomocí nábojnicových pásů a Saxon představil spandex. Tato móda byla obzvláště oblíbená u stoupenců hnutí NWOBHM na počátku 80. let a v této době vyvolala oživení metalu.

Většina kapel NWOBHM měla stejný vzhled jako jejich fanoušci a produkovala rockové show bez zvláštních vizuálních efektů. Pozoruhodnou výjimkou byli Iron Maiden, kteří velmi brzy v jejich kariéře vytvořili jako jevištní rekvizitu příšernou postavu Eddieho, která obohatila jejich výkony. Jiné výjimky byly skupiny Demon, Cloven Hoof a Samson, které ve svých vystoupeních používaly různé rekvizity, kostýmy a triky, zatímco Pagan Altar a Venom se staly známými pro svou propracovanou scénografii inspirovanou shock rockem a satanisem.

NWOBHM, zahrnující kapely s velmi odlišnými vlivy a styly se jako hnutí i samostatný hudební žánr prosazovala teprve ve svých formujících se letech v polovině až na konci 70tých let. Zejména v těchto počátečních letech byl pro záplavu nové hudby charakteristický její syrový zvuk, z velké části způsobený nízkorozpočtovou produkcí, ale také amatérským talentem mnoha mladých kapel. Tyto mladé hudebníky také spojovala společná inspirace tvorbou výše zmíněných úspěšných heavy rockových kapel z konce 60. a 70. let a udržovali jakousi kontinuitu s dřívějšími kapelami, jejichž hudba sice dočasně vyšla z módy, ale v undergroundu se jí stále dařilo. Média 80. let a propagační literatura nahrávacích společností však obvykle řadily rockovou hudbu, která využívala hlasité kytary, ale nebyla klasifikovatelná jako "punk", pod souhrnný pojem "heavy metal", čímž se celé spektrum kapel NWOBHM zadřadilo pod jeden hudební žánr.

Po převážně organickém a spontáním impulzu mnoho z těchto nových kapel naplnilo klasický heavy metal bezprostředností pub rocku a intenzitou punk rocku, čímž do různé míry naplnilo míšení žánrů s kterým začal Motörhead. Obecně se spíše vyhýbali baladám, nezdůrazňovali harmonie a produkovali kratší písně s rychlými tempy a velmi agresivním zvukem založeným na riffech a powerakordech, a preferovali vokály sahající od vysokého nářku až k mrzutému a slabému vrčení. Iron Maiden, Angel Witch, Saxon, Holocaust, Tygers of Pan Tang, Girlschool, Tank a další jsou ukázkovými příklady tohoto stylu , který skupiny jako Atomkraft, Jaguar, Raven a hlavně Venom přehnali, aby vytvořily ještě extrémnější výsledek. Kritici považují tento nový přístup k heavy metalu za největší hudební úspěch NWOBHM a za důležitý vývojový krok pro žánr.

Během NWOBHM byl kapelami jako Rainbow, Magnum, UFO, Thin Lizzy a Whitesnake rovnoměrně zastoupen i styl více melodický a více podobný hard rocku. Hudba Def Leppard, Praying Mantis, White Spirit, Démon, Shy, Gaskin, Dedringer a mnoha dalších, obsahovala „melodické háčky“ stejně jako riffy, často udržovala užší spojení s blues rockem, zahrnovala balady a používala klávesy, akustické nástroje a melodické vzletné vokály. Po vrcholu hnutí v roce 1981 byl tento styl podporován médii a získal větší přijetí mezi britským publikem. Stal se převládající, když skupiny obvykle hrající agresivnější styl metalu se přizpůsobily více populárnímu zvuku, který se podobal tomu tradičnímu americkému. Tyto změny v hudební orientaci některé fanoušky dezorientovaly a vedly je k odmítnutí těch skupin, které zkompromitovaly klíčové prvky své hudební identity ve snaze o úspěch.

Tyto dva styly ale nevyčerpávají všechny hudební vlivy nalezené v britské heavy metalové hudbě začátku 80tých let, protože mnoho kapel bylo inspirováno také progresivním rockem (Iron Maiden, Diamond Head, Blitzkrieg, Demon, Saracen, Shiva, Witchfynde), boogie rockem (Saxon, Vardis, Spider, Le Griffe) a glam rockem (Girl, Wrathchild). Doom metalové kapely Pagan Altar a Witchfinder General byly také součástí NWOBHM a jejich alba jsou považována za nejlepší příklady již zavedeného podžánru.

Britský spisovatel John Tucker píše, že kapely NWOBHM byly obecně poháněny jejich prvními zkušenostmi s životem dospělých a jejich texty přetavily vše do jedné velké mladé fantazie. Obvykle se ve svých textech vyhýbali sociálním a politickým tématům nebo s nimi zacházeli mělkým pouličním způsobem, preferovali témata z mytologie, okultismu, fantasy, sci-fi a hororových filmů. Písně o romantice a chtíči byly vzácné, ale časté texty o mužských spolcích a rockovém způsobu života obsahují mnoho sexistických narážek. Křesťanský symbolismus je často přítomen v textech i na obalech alb,například postava Satana, který byl ale používán spíše jako šokující a strašidelný předmět, než jako antireligiózní symbol subkultury black metalu 90tých let.