Biografie
Richard Wayne Penniman (známý jako Little Richard)
* 5.prosince 1932 v Macon City, Georgie
+ 9.května 2020 v Tullahoma, Tennessee
Mládí
PENNIMAN se narodil v Macon City v Georgii Leva Mae Stewartové a Charlesovi Pennimanovi. Byl jeden z 12 dětí. Jeho otec pracoval jako zedník, bokem prodával alkohol a vedl zábavní podnik jménem „Tip In Inn“. Vyrostl v duchovně založené rodině. Penniman poprvé vystupoval v rodinné gospelové skupině nazvané PENNIMAN SINGERS, se kterou zpívali v místních kostelech a účastnili se soutěží s ostatními zpívajícími rodinami. Richardovi sourozenci ho přezdívali „Válečný jestřáb“ kvůli jeho hlasitému a křičícímu zpěvu. Inspirován zpívajícím evangelistou bratrem Joe Mayem se Richard chtěl stát také kazatelem. Bylo to v kostele, kde začal Richardův hudební život. Skoro všechno Richardovo dramatické frázování a rychlé hlasové obraty jsou odvozené z černého gospelu třicátých a čtyřicátých let. Jeho oblíbená zpěvačka byla sestra Rosseta Tharpe. Ta jej v roce 1945 přizvala, aby s ní zpíval na jevišti v Auditoriu v Macon City, poté co ho slyšela zpívat před koncertem. Sklidil velký potlesk a po představení mu zaplatila víc peněz než kdy předtím viděl.
Byl také silně ovlivněn např. Marion Williamsovou, od které převzal typický výkřik „whoooo“ ve svém zpěvu. Bill Wright, místní zpěvák z New Orleans, byl nejspíše člověkem, který měl na Richarda největší vliv. Když ho Richard v roce 1952 potkal, okamžitě ho zaujmul svým vzhledem. Wright nosil vysoko napomádované vlasy a třpytivé oblečení. Byl to Wrightův make-up, oční linky a napudrovaný obličej, který opravdu přitáhl Richardovu pozornost. Jedním z lidí, kteří nejvíce ovlivnili jeho hru na piano byl Esquerita (Eskew Reeder jr.), který mu ukázal jak hrát vysoké tóny bez kompromitujících basů. LITTLE RICHARD potkal Esqueritu, když cestoval po Maconu s kazatelkou jménem sestra Rosa. Dalším vlivem byl bratr Joe May.
V roce 1952 byl zavražděn Richardův otec. Poté se Richard vrátil do Macon City a po večerech hrál blues a boogie-woogie v klubu “Tick Tock“, mezitím během dne umýval nádobí v kavárně autobusových linek „Greyhound Lines“...
Ranná kariéra
V roce 1951 Penniman vyhrál soutěž talentů v Atlantě, což vedlo k nahrávací smlouvě s RCA. V letech 1951 až 1954 pokračoval v nahrávání pro Peacock Records v Houstonu. Nahrál několik skladeb včetně „Little Richard Boogie“. Tyto nahrávky se ale prodávaly málo a Penniman neměl výrazný úspěch až do 17. února 1955, kdy poslal demo nahrávku do Speciality Records. Majitel Speciality Records Art Rupe koupil jeho kontrakt s Peacock a vložil Richardovu kariéru do rukou A&R manažera Roberta Blackwella.
Blackwell chtěl, aby Little Richard nahrál bluesové skladby a konkuroval tak Ray Charlesovi a B. B. Kingovi. Koncem léta 1955 zajistil nahrávání v nahrávacím studiu Cosimo Matassy v New Orleans. Během přestávky začal Richard zpívat improvizovanou verzi „Tutti Frutti“ svým typickým chraplavým, křičícím hlasem a doprovázel se na piano. Blackwell, který rozpoznal hit, byl ohromen a společně skladbu nahráli. Vydána byla koncem roku 1955 a stala se prvním z jeho mnoha hitů. „Tutti Frutti“ se stala vzorem pro mnoho dalších následujících Richardových písní s energickým pianem, boogie-woogie basou, funky saxofonem a saxofonovými sóly obvykle od Lee Allena.
Během několika dalších let měl Little Richard mnoho hitů jako „Long Tall Sally“, „Lucille“, „Rip It Up“, „The Girl Can’t Help It“, „Slippin’ and Slidin’“, „Jenny, Jenny“, „Good Golly Miss Molly“ nebo „Keep A Knockin“. Jeho styl vystupování lze vidět ve filmech jako „Don’t Knock the Rock“ nebo „The Girl Can’t Help It“, pro který nazpíval titulní píseň. V epizodní úloze kuchaře Morrise vystupoval i ve 21. díle 5. řady seriálu Pobřežní hlídka. V roce 1957, uprostřed turné po Austrálii, odešel od rokenrolu. Unavený ze svého náročného životního stylu a zahořklý z konfliktů se svojí nahrávací společností vstoupil do kněžského semináře. Jeho krátká evangelická kariéra však měla jen krátké trvání a v roce 1962 se vrátil k rock’n’rollu.
Návrat k rokenrolu
V roce 1962 ho přemluvil koncertní promotér Don Arden k turné po Evropě, když mu řekl, že jeho desky se tam stále dobře prodávají. Richard, který měl jako předskokana rockového zpěváka Sama Cookea a v jehož gospelové kapele hrál dospívající Billy Preston, si myslel, že jde o gospelové turné. Po zrušení svého vystoupení v úvodní den kvůli Cookeovu opožděnému příjezdu zpíval během koncertu jen gospelové písně, což vedlo k bučení publika, které očekávalo rock and roll. Následující večer Richard zhlédl Cookeovo dobře přijaté vystoupení. Richard s Prestonem, který v sobě znovu probudil soutěživost, se rozehřívali potmě a pak spustili píseň „Long Tall Sally“, což vyvolalo frenetickou reakci publika. Vystoupení v Mansfield’s Granada Theatre skončilo předčasně, protože fanoušci vtrhli na pódium.
Když se o Richardových vystoupeních dozvěděl Brian Epstein, manažer Beatles, požádal Dona Ardena, aby jeho kapele umožnil předskakovat Little Richardovi na některých koncertech. První takové vystoupení se konalo v říjnu téhož roku v New Brighton’s Tower Ballroom. Následující měsíc spolu se švédským zpěvákem Jerrym Williamsem a jeho skupinou The Violents předskakovali Richardovi v hamburském Star-Clubu. Během této doby Richard radil souboru, jak hrát jeho písně, a učil Paula McCartneyho jeho charakteristickému vokálu.
Na podzim 1963 Richardovi zavolal pořadatel koncertů, aby zachránil skomírající turné, na němž vystupovali The Everly Brothers, Bo Diddley a Rolling Stones. Richard souhlasil a pomohl turné zachránit před krachem. Na konci tohoto turné dostal Richard svůj vlastní televizní speciál pro televizi Granada s názvem The Little Richard Spectacular. Tento speciál se stal hitem sledovanosti a po 60 000 dopisech fanoušků byl dvakrát reprízován.
V roce 1964, nyní otevřeně znovu přijímající rock and roll, vydal Richard u Specialty Records skladbu „Bama Lama Bama Loo“. Díky svému působení ve Velké Británii se tam píseň dostala do první dvacítky, ale v USA dosáhla pouze 82. místa. Ještě v tomto roce podepsal smlouvu s tehdy skomírajícím vydavatelstvím Vee-Jay Records a vydal své comebackové album Little Richard Is Back. Kvůli nástupu Beatles a dalších britských kapel, stejně jako vzestupu vydavatelství Motown a Stax Records a popularitě Jamese Browna, nebyly Richardovy nové desky příliš propagovány ani přijímány rozhlasem. V listopadu/prosinci 1964 se k Richardově skupině Upsetters jako plnohodnotný člen připojil Jimi Hendrix. Na jaře 1965 vzal Richard Hendrixe a Billyho Prestona do newyorského studia, kde nahráli soulovou baladu Dona Covaye „I Don’t Know What You’ve Got (But It’s Got Me)“, která se stala R&B hitem číslo 12.
Hendrix a Richard se pohádali kvůli intenzitě záře reflektorů, Hendrixově nedochvilnosti, šatníku a pódiovým výstřelkům. Hendrix si také stěžoval, že mu Richard řádně neplatí. Začátkem července 1965 Richardův bratr Robert Penniman Jimiho „vyhodil“. Hendrix pak napsal svému otci Alovi Hendrixovi, že u Richarda skončil, protože „když jsi na cestách, nemůžeš žít ze slibů, takže jsem ten bordel musel utnout“. Nedostal zaplaceno „za pět a půl týdne“ a dlužil 1000 dolarů. Poté se Jimi připojil ke skupině bratří Isleyů IB Specials. Richard později podepsal smlouvu s Modern Records, vydal skromnou desku „Do You Feel It?“ a počátkem roku 1966 odešel k Okeh Records. Jeho bývalý spolupracovník z labelu Specialty Larry Williams produkoval dvě alba – studiovou The Explosive Little Richard a "bestovku" Little Richard’s Greatest Hits. V roce 1967 Richard podepsal smlouvu s Brunswick Records, ale kvůli střetu s vydavatelstvím ohledně hudebního směřování následující rok z vydavatelství odešel. Později toto období hodnotil s nelibostí a prohlásil Larryho Williamse za „nejhoršího producenta na světě“.
Richard měl pocit, že producenti jeho vydavatelství v tomto období nepropagovali jeho nahrávky. Později tvrdil, že se ho stále snažili tlačit do něčeho, podobnému Motownu, a měl pocit, že se k němu nechovali s patřičným respektem. Často vystupoval v zapadlých klubech a salonech s malou podporou svého vydavatelství. Zatímco v zámoří, například v Anglii a Francii, se mu dařilo vystupovat ve velkých sálech, ve Spojených státech musel koncertovat v rámci Chitlin' Circuit (Chitlin' Circuit byl termín používaný zejména v 30. až 60. letech 20. století pro síť klubů, divadel, tanečních sálů a jiných míst v jižních a východních Spojených státech, kde mohli afroameričtí umělci vystupovat během období segregace a rasové diskriminace. Tato místa nabízela černošskému publiku zábavu v době, kdy jim bylo většině veřejných prostor kvůli rasovým zákonům vstup zakázán nebo omezen. Název pochází od "chitterlings" (vnitřnosti), tradičního jídla, které bylo často podáváno na těchto akcích. Chitlin' Circuit měl zásadní roli v rozvoji a podpoře mnoha žánrů afroamerické hudby, jako je blues, jazz, gospel nebo raný rock and roll). Jeho okázalý vzhled, který byl sice v 50. letech hitem, nepomohl jeho labelu k propagaci u konzervativnějších černošských posluchačů. Richard později prohlásil, že jeho rozhodnutí "ustoupit" od svého kněžství vedlo náboženské představitele k protestům proti jeho novým nahrávkám. Situaci podle něj ještě zhoršilo trvání na vystupování před integrovaným publikem v době černošského osvobozeneckého hnutí krátce po nepokojích ve Watts a vzniku Černých panterů, což způsobilo, že se mnoho černošských rozhlasových diskžokejů v některých oblastech země, včetně Los Angeles, rozhodlo nehrát jeho hudbu.
Larry Williams, který nyní působil jako jeho manažer, Richarda přesvědčil, aby se zaměřil na živá vystoupení. V roce 1968 opustil sestavu Upsetters a přešel do své nové doprovodné party Crown Jewels, která vystupovala v kanadském televizním pořadu Where It's At. Williams zajistil Richardovi angažmá v kasinech a letoviscích v Las Vegas, což vedlo k tomu, že si osvojil divočejší, křiklavější a androgynnější vzhled, inspirovaný úspěchem svého bývalého doprovodného kytaristy Jimiho Hendrixe. Brzy se objevil na rockových festivalech, jako byl Atlantic City Pop Festival, kde ukradl show hlavní hvězdě Janis Joplin. Podobný výkon předvedl na festivalu v Torontu, kde hlavní hvězdou byl John Lennon. Tyto úspěchy mu otevřely prostor v talk show, jako byly Tonight Show Starring Johnny Carson a Dick Cavett Show, čímž se znovu stal významnou celebritou.
Na základě jeho pověsti úspěšného koncertního umělce s ním podepsala v roce 1970 smlouvu společnost Reprise Records, která mu vydala studiovou nahrávku The Rill Thing s filozofickým singlem "Freedom Blues", který se stal jeho nejúspěšnějším singlem za poslední roky. V květnu 1970 se také dostal na obálku časopisu Rolling Stone. Navzdory úspěchu "Freedom Blues" se žádný z dalších singlů od Reprise nedostal do hitparád, s výjimkou skladby "Greenwood, Mississippi". Ta se krátce objevila v hitparádě Billboard Hot 100, v popové hitparádě Cash Box a také v hitparádě Billboard Country; předtím, než zmizela, se silně prosadila v newyorské stanici WWRL.
V roce 1974 Richard nenatočil žádné nové nahrávky, ačkoli vyšla dvě "nová" alba. Rok 1975 byl pro něj velkým obdobím, kdy absolvoval světové turné a sklidil uznání za energická vystoupení v Anglii a Francii. Jeho sestava byla možná zatím jeho nejlepší. S Bachman-Turner Overdrive natočil singl "Take It Like a Man", který se dostal do Top 40 v USA a Kanadě. Pracoval na nových písních se sidemanem (sideman je označení pro profesionálního hudebníka, který doprovází hlavního interpreta nebo kapelu, ale není stálým členem nebo hvězdou uskupení. Tito hráči často vystupují na koncertech, nahrávají ve studiu nebo doprovázejí známé zpěváky a skupiny na turné, aniž by byli uváděni jako hlavní umělci) Seabrunem ´Candy´ Hunterem. V roce 1976 se rozhodl znovu odejít do důchodu, fyzicky i psychicky vyčerpaný, protože zažil rodinnou tragédii a setkání s drogovou kulturou. Později přiznal, že byl silně závislý na drogách a alkoholu. V roce 1977, vyčerpán léty užívání drog a divokých večírků i řadou osobních tragédií, Richard opět skončil s rokenrolem a vrátil se k církvi, přičemž v roce 1979 vydal jedno gospelové LP God's Beautiful City.
Comeback (1984 - 1999)
V roce 1984 podal žalobu ve výši 112 milionů dolarů na Specialty Records, Arta Rupeho, jeho vydavatelskou společnost Venice Music a ATV Music za to, že mu po odchodu z labelu v roce 1959 nevyplatili tantiémy. Spor byl mimosoudně urovnán v roce 1986. Podle některých zpráv mu Michael Jackson údajně poskytl peněžní kompenzaci za jeho práci, když spoluvlastnil (se Sony-ATV) písně Beatles i Richardovy. V září 1984 vydal Charles White zpěvákovu autorizovanou biografii Quasar of Rock. Po vydání knihy se Richard vrátil do showbyznysu, což časopis Rolling Stone označil za "ohromný comeback".
Poprvé sladil své role evangelisty a rokenrolového hudebníka a prohlásil, že tento žánr lze využít k dobrému i zlému. Poté, co přijal roli ve filmu Down and Out in Beverly Hills, Richard a Billy Preston napsali pro jeho soundtrack rokenrolovou píseň založenou na víře "Great Gosh A'Mighty". Za svou filmovou roli získal uznání kritiky a píseň zaznamenala úspěch v amerických i britských hitparádách. Hit vedl k vydání desky Lifetime Friend (1986) u Warner Bros.
V roce 1988 překvapil fanoušky poctou Otisu Reddingovi na slavnostním uvedení do Rock and Roll Hall of Fame, kde zazpíval několik Reddingových písní. V roce 1989 se vrátil ke zpěvu svých klasických hitů po vystoupení s písní "Lucille" na benefičním koncertě na podporu boje proti AIDS.
Osobní život
Rodina – Kolem roku 1956 se Richard seznámil s Audrey Robinsonovou, šestnáctiletou studentkou vysoké školy, která pocházela ze Savannah ve státě Georgia. Rychle se sblížili, přestože Robinsonová nebyla fanouškem rock and rollu. Navrhl jí sňatek, ale ona odmítla. Později se proslavila pod jménem 'Lee Angel' jako striptérka a společenská celebrita. V šedesátých letech se znovu setkali, ale po zhoršení jeho drogové závislosti ho opět opustila. V roce 1985 poskytla rozhovor pro Richardův dokumentární film The South Bank Show a popřela jeho tvrzení, že se k němu vrací. Podle Robinsonové ji využíval k nákupům jídla v "restauracích rychlého občerstvení pro bílé", kam kvůli barvě pleti nemohl sám vstoupit.
Se svou jedinou ženou, Ernestine Harvinovou, se seznámil na evangelickém shromáždění v říjnu 1957. Začali spolu chodit ještě téhož roku a vzali se 12. července 1959 v Kalifornii. Podle Harvinové prožívali zpočátku šťastné manželství s "normálními" sexuálními vztahy. Když v roce 1964 skončilo rozvodem, Harvinová tvrdila, že za tím stál jeho status celebrity, který jí ztěžoval život. Richard později řekl, že manželství skončilo kvůli jeho zanedbávání a sexualitě. Robinsonová i Harvinová ale popřely jeho tvrzení, že je gay – a Richard věřil, že o tom nevěděly, protože byl "v té době takový pumpař". Během manželství společně adoptovali ročního chlapce Dannyho Jonese, syna zesnulého církevního spolupracovníka. S Dannym zůstal Richard velmi blízký – Jones působil i jako jeden z jeho osobních strážců. Ernestine se později, 23. března 1975, provdala za McDonalda Campbella v Santa Barbaře.
Sexualita – V roce 1984 uvedl, že si v dětství hrál jen s dívkami a kvůli své chůzi a mluvě čelil posměchu a "homosexuálním vtipům". Jeho otec ho krutě trestal, když ho přistihl, jak používá matčin make-up a obléká si její šaty. Richard také uvedl, že v dospívání měl sexuální zkušenosti s oběma pohlavími. Kvůli svým zženštilým manýrům ho otec v patnácti letech vyhodil z domu. Ve dvaceti se stal voyeur – kamarádka ho vozila a sbírala muže, kteří mu dovolili sledovat jejich sex na zadních sedadlech. Roku 1955 byl zatčen za sexuální delikt, když obsluha čerpací stanice nahlásila podezřelé chování – v autě se zdržoval s heterosexuálním párem. Strávil tři dny ve vězení a dočasně mu bylo zakázáno vystupovat v Maconu. Ve vrcholné éře jeho slávy pokračovala jeho voyeuristická posedlost – Robinsonová podle něj souložila s muži, zatímco ho stimulovala. Ačkoliv se po svém "znovuzrození" v roce 1957 zapsal na Oakwood College, byl brzy donucen školu opustit, když se obnažil před jedním studentem. V roce 1962 byl zadržen za špehování mužů na toaletách autobusového nádraží Trailways v Long Beach. Po návratu k rokenrolu v polovině 60. let se účastnil orgií a voyeurismus pokračoval. Roku 1995 řekl časopisu Penthouse, že vždy věděl, že je gay: "Byl jsem gay celý život." V roce 2007 jej časopis Mojo označil za bisexuála. V říjnu 2017 pak v rozhovoru pro křesťanskou stanici Three Angels Broadcasting Network homosexualitu a transgender identitu odsoudil jako "nepřirozenou náklonnost", odporující tomu, "jak Bůh chce, abyste žili".
Drogy – V 50. letech se Richard drogám, alkoholu i cigaretám vyhýbal. Naopak své spoluhráče za jejich užívání pokutoval. V polovině 60. let však sám začal pít, kouřit cigarety a marihuanu. Roku 1972 si vypěstoval závislost na kokainu, do roku 1975 i na heroinu a PCP, neboli "andělském prachu". Jeho závislost postupně devastovala kariéru i osobní život. Přiznal, že ho užívání kokainu, PCP a heroinu stálo až 1 000 dolarů denně. V roce 1977 se u něj objevil jeho přítel Larry Williams s pistolí a hrozil mu zabitím kvůli dluhu za drogy. Richard později uvedl, že to byl nejstrašnější moment jeho života – Williams byl tehdy kvůli své vlastní závislosti zcela nepředvídatelný. Téhož roku zažil i sérii osobních tragédií: smrt bratra Tonyho, zastřelení synovce, kterého miloval jako vlastního syna, a vraždu dvou blízkých přátel. Tyto události jej přiměly vzdát se nejen drog a alkoholu, ale i rokenrolu.
Náboženství – Richard pocházel z hluboce nábožensky založené rodiny – jeho dědeček a dva strýcové byli kazateli. Navštěvoval letniční sbory v Maconu, fascinovala ho jejich hudba, tanec v Duchu svatém i "mluvení v jazycích". Už v deseti letech prohlašoval, že je "léčitel víry", zpíval nemocným gospel, dotýkal se jich a dostával drobné příspěvky. Obdivoval evangelistu Joea Maye a toužil se stát kazatelem. Po svém "znovuzrození" roku 1957 nastoupil na Oakwood College, adventistickou vysokou školu v Alabamě, aby studoval teologii. Zároveň se stal vegetariánem. Počátkem 60. let se však opět vrátil ke světské hudbě. V roce 1970 byl vysvěcen na kazatele a od roku 1977 aktivně kázal – jak v malých sborech, tak ve vyprodaných sálech pro 20 000 lidí. Jeho poselství bylo zaměřeno na jednotu ras a pokání skrze Boží lásku. V roce 1984 zemřela jeho matka Leva Mae – Richard jí krátce předtím slíbil, že zůstane křesťanem.
Zdravotní problémy a smrt – V říjnu 1985 se Richard vrátil z Anglie, kde dokončil nahrávání desky Lifetime Friend. Krátce nato havaroval se sportovním vozem – narazil do telefonního sloupu v západním Hollywoodu. Utrpěl zlomeninu pravé nohy, žebra i poranění hlavy a obličeje. Rekonvalescence trvala několik měsíců a Richard se kvůli ní nemohl zúčastnit slavnostního ceremoniálu svého uvedení do Rokenrolové síně slávy v lednu 1986 – místo něj poslal videozdravici.
V roce 2007 začal mít problémy s chůzí kvůli ischiasu v levé noze, později podstoupil operaci výměny kyčle. I když se roku 2010 vrátil na pódia, zdravotní stav ho omezoval – na koncerty ho vozili na vozíku a zpíval už jen vsedě.
Dne 9. května 2020 zemřel ve věku 87 let ve svém domě v Tullahomě ve státě Tennessee. Podle rodiny trpěl rakovinou kostí. V jeho posledních chvílích byli přítomni jeho bratr, sestra a syn. Po smrti mu vzdali hold hudebníci jako Bob Dylan, Paul McCartney, Mick Jagger, John Fogerty, Elton John, Lenny Kravitz a mnoho dalších, kteří byli ovlivněni jeho hudbou i osobností. Byl pohřben na hřbitově Oakwood University Memorial Gardens v Huntsville, Alabama.
Dílo
Zde jou uvedená první tři alba, která byla zásadní pro vznik žánru. Kompletní bohatá discografie lze nalézt na stránkách wikipedie
1957 - Here's Little Richard
1958 - Volume 2
1959: The Fabulous Little Richard
Odkaz
Byl přezdíván "architektem rock and rollu". Jeho hudba a styl vystupování měly zásadní vliv na podobu zvuku a estetiky žánrů populární hudby 20. století. Jako průkopník rock and rollu ztělesňoval jeho ducha více než kterýkoli jiný interpret. Jeho chraplavý křik se stal jedním z nejvýraznějších a nejvlivnějších vokálních projevů tohoto žánru. Inovativní emotivní zpěv a svižná rytmika sehrály klíčovou roli i při formování dalších stylů, včetně soulu a funku.
Spojením prvků boogie, gospelu a blues zavedl několik charakteristických znaků rockové hudby – včetně hlasitého vokálního stylu zdůrazňujícího sílu. Odklonil se od rytmu shuffle boogie-woogie a přinesl nový, rovnoměrně dělený rockový rytmus, platný pro všechna tempa. Tento nový groove podpořil obouruční klavírní hrou: pravou rukou hrál typické patterny, přičemž rytmus často "vyskakoval" ve vysokém rejstříku. Nový beat, který poprvé představil v písni "Tutti Frutti" (1955), se stal základem standardního rockového rytmu, který později upevnil Chuck Berry. Skladba "Lucille" (1957) předznamenala rytmické cítění klasického rocku 60. let – s těžkou basovou linkou, pomalejším tempem, silným beatem celé kapely a bluesově strukturovanou slokou a refrénem. James Brown i další přisuzovali Richardovi a jeho doprovodné partě The Upsetters z poloviny 50. let zásluhy za to, že jako první vnesli do rockového rytmu funk, čímž pomohli transformaci z rokenrolu 50. let k funku 60. let. Ray Charles ho roku 1988 představil slovy: "Člověk, který odstartoval druh hudby, jenž udává tempo mnohému z toho, co se děje dnes." Richardovy písně nahráli i jeho současníci – Elvis Presley, Buddy Holly, Bill Haley, Jerry Lee Lewis, Pat Boone, Everly Brothers, Gene Vincent a Eddie Cochran. Magazín GQ ho roku 2010 označil v kategorii Muž roku – legenda za "bezpochyby nejodvážnějšího a nejvlivnějšího z otců zakladatelů rock’n’rollu".
Ovlivnil celé generace interpretů napříč žánry. Quincy Jones o něm řekl, že byl "inovátor, jehož vliv sahá do celé americké hudební diaspory – od gospelu, blues a R&B až po rock & roll a hip hop". James Brown i Otis Redding ho zbožňovali – Redding začínal právě s Richardovou skupinou The Upsetters, vyhrál patnáct talentových soutěží v řadě s písní "Heeby Jeebies". Ike Turner uvedl, že raný styl Tiny Turner vycházel z Richardova projevu – a Richard to potvrdil i v úvodu jeho autobiografie Takin' Back My Name. Bob Dylan hrával Richardovy písně už na střední škole se svou partou Golden Chords. Jimi Hendrix byl ovlivněn nejen Richardovým zvukem, ale i vizáží – oblečením a knírkem. Roku 1966 řekl: "Chci dělat se svou kytarou to, co Little Richard dělá se svým hlasem." Michael Jackson přiznal, že ho Richard ovlivnil ještě před albem Off the Wall. Kritici často poukazovali na podobnost mezi Richardem a androgynní stylizací Prince – jak v hudbě, tak v projevu.
Členové Beatles, zejména Paul McCartney a George Harrison, přiznávali silný vliv Richarda na svou tvorbu. McCartney ho obdivoval už jako školák a "Long Tall Sally" byla první píseň, kterou kdy veřejně zazpíval. Také lídři Rolling Stones Mick Jagger a Keith Richards byli Richardem fascinováni – Jagger jej nazval svým prvním idolem a úvodem do R&B. John Kay ze Steppenwolf vzpomínal, jak jako teenager bez znalosti angličtiny ve Východním Prusku uslyšel "Tutti Frutti" na rádiu amerických sil: "Nebylo to nic, co bych dřív slyšel... Okamžitě mi naskočila husí kůže. Od té doby jsem snil, že jednou budu na druhé straně oceánu, naučím se anglicky a tuhle hudbu budu hrát." Richard ovlivnil i Roda Stewarta, Petera Wolfa a Roberta Planta – ten si vzpomněl: "Byl jsem třináctiletý kluk v Kidderminsteru. Rodiče mě chránili před světem. Pak mi někdo pustil 'Good Golly, Miss Molly'. Ten zvuk! Nepopsatelné, fantastické." David Bowie ho nazval svou "inspirací" a po poslechu "Tutti Frutti" prohlásil: "Slyšel jsem Boha."
Poté, co mu předskakoval s kapelou Bluesology, inspiroval se Richardem i pianista Reginald Dwight – a přijal jméno Elton John. Farrokh Bulsara, později Freddie Mercury, hrával jako teenager Richardovy písně. Lou Reed označil Richarda za svého "rock’n’rollového hrdinu" a čerpal inspiraci z "primární oduševnělé síly", kterou Richard vytvořil ve skladbě "Long Tall Sally" se svým saxofonistou. Patti Smithová vzpomínala: "Pro mě byl Little Richard člověkem, který dokázal soustředit určitou fyzickou, anarchistickou a duchovní energii do formy, které říkáme rock'n'roll... Santa Claus mě nevzrušoval. Velikonoční zajíček mě nevzrušoval. Vzrušoval mě Bůh. Little Richard mě vzrušil." Také hudba Deep Purple a Motörhead nesla jeho vliv. Bon Scott z AC/DC ho zbožňoval a chtěl zpívat jako on, Angus Young se po poslechu jeho skladeb rozhodl pro kytaru a Malcolm Young formoval svůj rytmus podle Richardova piana. Chris Cornell ze skupin Audioslave a Soundgarden označil Richarda za kořen všech svých hudebních vlivů, které k němu vedly skrze Beatles.
