Penniman se narodil v Macon City v Georgii Leva Mae Stewartové a Charlesovi Pennimanovi. Byl jeden z 12 dětí. Jeho otec pracoval jako zedník, bokem prodával alkohol a vedl zábavní podnik jménem „Tip In Inn“. Vyrostl v duchovně založené rodině. Penniman poprvé vystupoval v rodinné gospelové skupině nazvané „Penimann Singers“ se kterou zpívali v místních kostelech a účastnili se soutěží s ostatními zpívajícími rodinami. Richardovi sourozenci ho přezdívali „Válečný jestřáb“ kvůli jeho hlasitému a křičícímu zpěvu. Inspirován zpívajícím evangelistou bratrem Joe Mayem se Richard chtěl stát také kazatelem. Bylo to v kostele, kde začal Richardův hudební život. Skoro všechno Richardovo dramatické frázování a rychlé hlasové obraty jsou odvozené z černého gospelu třicátých a čtyřicátých let. Jeho oblíbená zpěvačka byla sestra Rosseta Tharpe. Ta jej v roce 1945 přizvala, aby s ní zpíval na jevišti v Auditoriu v Macon City, poté co ho slyšela zpívat před koncertem. Sklidil velký potlesk a po představení mu zaplatila víc peněz než kdy předtím viděl.

Byl také silně ovlivněn např. Marion Williamsovou, od které převzal typický výkřik „whoooo“ ve svém zpěvu. Bill Wright, místní zpěvák z New Orleans, byl nejspíše člověkem, který měl na Richarda největší vliv. Když ho Richard v roce 1952 potkal, okamžitě ho zaujmul svým vzhledem. Wright nosil vysoko napomádované vlasy a třpytivé oblečení. Byl to Wrightův make-up, oční linky a napudrovaný obličej, který opravdu přitáhl Richardovu pozornost. Jedním z lidí, kteří nejvíce ovlivnili jeho hru na piano byl Esquerita (Eskew Reeder jr.), který mu ukázal jak hrát vysoké tóny bez kompromitujících basů. Little Richard potkal Esqueritu když cestoval po Maconu s kazatelkou jménem sestra Rosa. Dalším vlivem byl bratr Joe May.

V roce 1952 byl zavražděn Richardův otec. Poté se Richard vrátil do Macon City a po večerech hrál blues a boogie-woogie v klubu “Tick Tock“, mezitím během dne umýval nádobí v kavárně autobusových linek „Greyhound Lines“.

V roce 1951 Penniman vyhrál soutěž talentů v Atlantě, což vedlo k nahrávací smlouvě s RCA. V letech 1951 až 1954 pokračoval v nahrávání pro Peacock Records v Houstonu. Nahrál několik písní včetně „Little Richard Boogie“. Tyto nahrávky se ale prodávaly málo a Penniman neměl moc velký úspěch až do 17. února 1955, kdy poslal svojí demo nahrávku do Speciality Records. Majitel Speciality Records Art Rupe koupil jeho kontrakt s Peacock a vložil tak Richardovu kariéru do rukou A&R manažera Roberta Blackwella.

Blackwell chtěl, aby Little Richard nahrál bluesové skladby a konkuroval tak Ray Charlesovi a B. B. Kingovi. Koncem léta roku 1955 zařídil nahrávání v nahrávacím studiu Cosimo Matassy v New Orleans. Během přestávky tam Richard začal zpívat improvizovanou verzi songu „Tutti Frutti“ svým typickým chraplavým, křičícím hlasem a doprovázel se na piano. Blackwell, který poznal hit, když ho slyšel, byl ohromen a společně skladbu nahráli. Vydána byla koncem roku 1955 a stala se prvním z jeho mnoha hitů. „Tutti Frutti“ se stala vzorem pro mnoho dalších následujících L. Richardových songů s energickým pianem, boogie-woogie basou, funky saxofonem, se saxofonovými sóly obvykle od Lee Allena.

Během několika dalších let měl Little Richard mnoho hitů jako „Long Tall Sally“, „Lucille“, “Rip It Up“, „The Girl Can’t Help It“, „Slippin‘ and Slidin‘“, „Jenny, Jenny“, „Good Golly Miss Molly“ nebo „Keep A Knockin“. Jeho styl vystupování může být viděn ve filmech jako „Dont Knock the Rock“ nebo „The Girl Can’t Help It“, pro který nazpíval titulní píseň. V epizodní úloze kuchaře Morrise vystupoval Little Richard i ve 21. díle 5. řady seriálu Pobřežní hlídka. V roce 1957, uprostřed turné po Austrálii, Little Richard odešel od rock and rollu. Ustaraný ze svého náročného životního stylu a zahořklý z konfliktů se svojí nahrávací společností odešel ze show-businessu a vstoupil do kněžského semináře. Jeho krátká evangelická kariéra se ale potkala s malým úspěchem a v roce 1962 se vrátil k rock’n’rollu.

V roce 1962 přemluvil koncertní promotér Don Arden Little Richarda k turné po Evropě, když mu řekl, že jeho desky se tam stále dobře prodávají. Richard, který měl jako předskokana rockového zpěváka Sama Cookea a v jehož gospelové kapele hrál dospívající Billy Preston, si usmyslel, že jde o gospelové turné, a poté, co byl kvůli Cookeovu opožděnému příjezdu nucen zrušit své vystoupení v úvodní den, hrál během koncertu pouze gospelový materiál, což vedlo k bučení publika, které očekávalo, že Richard bude zpívat své rock and rollové hity. Následující večer Richard zhlédl Cookeovo dobře přijaté vystoupení. Richard s Prestonem, který v sobě znovu probudil soutěživost, se rozehřívali potmě a pak spustili píseň "Long Tall Sally", což mělo za následek frenetické, hysterické reakce publika. Vystoupení v Mansfield's Granada Theatre skončilo předčasně poté, co fanoušci vtrhli na pódium.

Když se o Richardových vystoupeních dozvěděl Brian Epstein, manažer Beatles, požádal Dona Ardena, aby jeho kapele umožnil předskakovat Richardovi na některých koncertech turné. První vystoupení, kterému Beatles předskakovali, se konalo v říjnu téhož roku v New Brighton's Tower Ballroom. Následující měsíc spolu se švédským zpěvákem Jerrym Williamsem a jeho skupinou The Violents předskakovali Richardovi v hamburském Star-Clubu. Během této doby Richard radil skupině, jak hrát jeho písně, a učil Paula McCartneyho jeho charakteristickému vokálu.

Na podzim roku 1963 Richardovi zavolal pořadatel koncertů, aby zachránil skomírající turné, na němž vystupovali The Everly Brothers, Bo Diddley a Rolling Stones. Richard souhlasil a pomohl turné zachránit před krachem. Na konci tohoto turné dostal Richard vlastní televizní speciál pro televizi Granada s názvem The Little Richard Spectacular. Tento speciál se stal hitem sledovanosti a po 60 000 dopisech fanoušků byl dvakrát reprízován.

V roce 1964, nyní již otevřeně znovu přijímající rock and roll, vydal Richard u Specialty Records skladbu "Bama Lama Bama Loo". Díky svému působení ve Velké Británii se tam píseň dostala do první dvacítky, ale v USA se vyšplhala jen na 82. místo. Ještě v tomto roce podepsal smlouvu s tehdy skomírajícím vydavatelstvím Vee-Jay Records a vydal své "comebackové" album Little Richard Is Back. Vzhledem k nástupu Beatles a dalších britských kapel, stejně jako vzestupu soulových vydavatelství, jako byly Motown a Stax Records, a popularitě Jamese Browna, nebyly Richardovy nové desky příliš propagovány ani přijímány rozhlasovými stanicemi. V listopadu/prosinci 1964 k Richardově skupině Upsetters jako plnohodnotný člen připojil Jimi Hendrix. Na jaře 1965 vzal Richard Hendrixe a Billyho Prestona do newyorského studia, kde nahráli soulovou baladu Dona Covaye "I Don't Know What You've Got (But It's Got Me)", která se stala R&B hitem číslo 12.

Hendrix a Richard se střetli kvůli záři reflektorů, Hendrixově nedochvilnosti, šatníku a pódiovým výstřelkům. Hendrix si také stěžoval, že mu Richard řádně neplatí. Začátkem července 1965 Richardův bratr Robert Penniman Jimiho "vyhodil". Jimi však napsal svému otci Alovi Hendrixovi, že u Richarda skončil, protože "když jsi na cestách, nemůžeš žít ze slibů, takže jsem ten bordel musel utnout". Hendrix nedostal zaplaceno "za pět a půl týdne" a dlužil 1000 dolarů. Poté se Jimi připojil ke skupině bratří Isleyů IB Specials. Richard později podepsal smlouvu s Modern Records, vydal skromnou desku "Do You Feel It?" a počátkem roku 1966 odešel k Okeh Records. Jeho bývalý spolupracovník z labelu Specialty Larry Williams produkoval pro Richarda u Okeh dvě alba - studiové The Explosive Little Richard, a Little Richard's Greatest Hits. V roce 1967 Richard podepsal smlouvu s Brunswick Records, ale po střetu s vydavatelstvím kvůli hudebnímu směřování následujícího roku z vydavatelství odešel. Richard později toto období hodnotil s nelibostí a prohlásil Larryho Williamse za "nejhoršího producenta na světě".

Richard měl pocit, že producenti jeho vydavatelství v tomto období nepropagovali jeho nahrávky. Později tvrdil, že se ho stále snažili tlačit do nahrávek podobných Motownu, a měl pocit, že se k němu nechovali s patřičným respektem. Richard často vystupoval v zapadlých klubech a salonech s malou podporou svého vydavatelství. Zatímco v zámoří, například v Anglii a Francii, se Richardovi dařilo vystupovat ve velkých sálech, ve Spojených státech musel vystupovat v rámci Chitlin' Circuit. Richardův okázalý vzhled, který byl sice v 50. letech hitem, nepomohl jeho vydavatelství k propagaci u konzervativnějších černošských kupců desek. Richard později prohlásil, že jeho rozhodnutí "ustoupit" od svého kněžství, vedlo náboženské duchovní k protestům proti jeho novým nahrávkám. Situaci podle Richarda ještě zhoršilo jeho trvání na vystupování před integrovaným publikem v době černošského osvobozeneckého hnutí krátce po nepokojích ve Watts a vzniku Černých panterů, což způsobilo, že se mnoho černošských rozhlasových diskžokejů v některých oblastech země, včetně Los Angeles, rozhodlo nehrát jeho hudbu.

Larry Williams, který nyní působil jako jeho manažer, Richarda přesvědčil, aby se zaměřil na živá vystoupení. V roce 1968 opustil skupinu Upsetters a přešel do své nové doprovodné kapely Crown Jewels, která vystupovala v kanadském televizním pořadu "Where It's At". Williams objednal Richardovi vystoupení v kasinech a letoviscích v Las Vegas, což vedlo Richarda k tomu, že si osvojil divočejší, křiklavější a androgynnější vzhled, inspirovaný úspěchem jeho bývalého doprovodného kytaristy Jimiho Hendrixe. Richard byl brzy angažován na rockových festivalech, jako byl Atlantic City Pop Festival, kde ukradl show hlavní hvězdě Janis Joplin. Podobnou show Richard předvedl na popovém festivalu v Torontu, kde jako hlavní hvězda vystoupil John Lennon. Tyto úspěchy přivedly Little Richarda do talk show jako Tonight Show Starring Johnny Carson a Dick Cavett Show, čímž se z něj opět stala významná celebrita.

Na základě jeho pověsti úspěšného koncertního umělce s ním v roce 1970 podepsala smlouvu společnost Reprise Records, která mu vydala album The Rill Thing s filozofickým singlem "Freedom Blues", který se stal jeho nejúspěšnějším singlem za poslední roky. V květnu 1970 se Richard dostal na obálku časopisu Rolling Stone. Navzdory úspěchu písně "Freedom Blues" se žádný z dalších Richardových singlů od Reprise nedostal do hitparád, s výjimkou písně "Greenwood, Mississippi. Skladba se jen krátce umístila v hitparádě Billboard Hot 100 a v popové hitparádě Cash Box a také v hitparádě Billboard Country; předtím, než zmizela, se silně prosadila v newyorské stanici WWRL.

V roce 1974 Richard nenatočil žádné nové nahrávky, ačkoli vyšla dvě "nová" alba. Rok 1975 byl pro Richarda velkým rokem, kdy absolvoval světové turné a sklidil uznání za energická vystoupení v Anglii a Francii. Jeho kapela byla možná zatím jeho nejlepší. S Bachman-Turner Overdrive vystřihl singl "Take It Like a Man", který se dostal do Top 40 (USA a Kanada ). Pracoval na nových písních se sidemanem Seabrunem "Candy" Hunterem. V roce 1976 se rozhodl znovu odejít do důchodu, fyzicky i psychicky vyčerpaný, protože zažil rodinnou tragédii a setkání s drogovou kulturou. Richard později přiznal, že byl silně závislý na drogách a alkoholu. V roce 1977, vyčerpán léty užívání drog a divokých večírků i řadou osobních tragédií, Richard opět skončil s rokenrolem a vrátil se k evangelizaci, přičemž v roce 1979 vydal jedno gospelové album, God's Beautiful City.

V roce 1984 Richard podal žalobu ve výši 112 milionů dolarů na Specialty Records; Arta Rupeho a jeho vydavatelskou společnost Venice Music; a ATV Music za to, že mu po odchodu z vydavatelství v roce 1959 nevyplatili tantiémy. Žaloba byla mimosoudně urovnána v roce 1986. Podle některých zpráv mu Michael Jackson údajně poskytl peněžní kompenzaci za jeho práci, když spoluvlastnil (se Sony-ATV) písně Beatles a Richarda. V září 1984 vydal Charles White zpěvákovu autorizovanou biografii Quasar of Rock. Po vydání knihy se Richard vrátil do showbyznysu, což časopis Rolling Stone označil za "ohromný comeback".

Richard poprvé sladil své role evangelisty a rokenrolového hudebníka a prohlásil, že tento žánr lze využít k dobrému i zlému. Poté, co přijal roli ve filmu Down and Out in Beverly Hills, Richard a Billy Preston napsali pro jeho soundtrack rokenrolovou píseň založenou na víře "Great Gosh A'Mighty". Richard za svou filmovou roli získal uznání kritiky a píseň zaznamenala úspěch v amerických a britských hitparádách. Hit vedl k vydání alba Lifetime Friend (1986) u Warner Bros. V roce 1988 překvapil fanoušky vážnou poctou Otisu Reddingovi na slavnostním uvedení do Rock and Roll of Fame, kde zazpíval několik Reddingových písní. V roce 1989 se Richard vrátil ke zpěvu svých klasických hitů po vystoupení s písní "Lucille" na benefičním koncertě na podporu boje proti AIDS.

V roce 1990 přispěl Richard mluveným slovem v rapové písni k hitu skupiny Living Colour "Elvis Is Dead" z jejich alba Time's Up. V témže roce se objevil v epizodní roli ve videoklipu k písni "Shelter Me" skupiny Cinderella. V roce 1991 byl jedním z účinkujících v hitovém singlu a videoklipu "Voices That Care", který vznikl na podporu morálky amerických vojáků zapojených do operace Pouštní bouře. V témže roce nahrál verzi písně "The Itsy Bitsy Spider" pro benefiční album Pediatric AIDS Foundation For Our Children. Úspěch alba vedl ke smlouvě s Walt Disney Records, která vyústila ve vydání hitového dětského alba Shake It All About z roku 1992. V roce 1994 Richard nazpíval ústřední píseň k oceňovanému animovanému televiznímu seriálu PBS Kids a TLC Kouzelný školní autobus podle knižní série vytvořené Joannou Cole a Brucem Degenem a vydané společností Scholastic Corporation. Téhož roku 20. března také zahajoval Wrestlemanii X z Madison Square Garden, kde napodoboval své přepracované provedení písně "America the Beautiful". V průběhu 90. let vystupoval Richard po celém světě a objevoval se v televizi, filmu a na skladbách s dalšími umělci, včetně Jona Bon Joviho, Eltona Johna a Solomona Burkeho. V roce 1992 vydal své poslední album Little Richard Meets Masayoshi Takanaka, na kterém se podíleli členové Richardovy tehdejší koncertní skupiny.

V roce 2000 byl Richardův život zdramatizován v životopisném filmu Little Richard, který se zaměřil na jeho raná léta, včetně období největší slávy, jeho náboženské konverze a návratu k světské hudbě na počátku 60. let. V letech 2004-2005 vydal dva komplety nevydaných a raritních nahrávek. Součástí bylo i kompletní album Southern Child, které produkoval a složil převážně Richard a jehož vydání bylo naplánováno na rok 1972, ale bylo odloženo.

Po celé první desetiletí nového tisíciletí Richard pokračoval v náročném koncertním programu, vystupoval především ve Spojených státech a v Evropě. Bolesti sedacího nervu v levé noze a následná výměna postiženého kyčelního kloubu však začaly do roku 2010 ovlivňovat četnost jeho vystoupení. Navzdory zdravotním problémům Richard nadále vystupoval před vnímavým publikem i kritikou. Časopis Rolling Stone napsal, že při vystoupení v Howardově divadle ve Washingtonu, D.C., v červnu 2012 byl Richard "stále plný ohně, stále mistr showman, jeho hlas byl stále nabitý hlubokým gospelem a dravou silou." V říjnu 2012 Richard ve věku 79 let odehrál celou 90minutovou show na Pensacola Interstate Fair v Pensacole na Floridě a v březnu 2013 byl hlavním hostem v hotelu Orleans v Las Vegas během Viva Las Vegas Rockabilly Weekend. V září 2013 Rolling Stone zveřejnil rozhovor s Richardem, který uvedl, že končí s vystupováním. "V jistém smyslu jsem skončil, protože se mi teď nechce nic dělat," řekl časopisu a dodal: "Myslím, že mým odkazem by mělo být to, že když jsem začínal v showbyznysu, nic takového jako rock'n'roll neexistovalo. Když jsem začal s 'Tutti Frutti', tak tehdy rock začal opravdu rockovat." Richard odehrál poslední koncert v Murfreesboro ve státě Tennessee v roce 2014.

V červnu 2015 Richard vystoupil před publikem na benefičním koncertě, oděn do třpytivých bot a pestrobarevného saka v klubu Wildhorse Saloon v Nashvillu, aby převzal cenu Rhapsody & Rhythm Award a získal finanční prostředky pro Národní muzeum afroamerické hudby. Uvádělo se, že okouzlil publikum vzpomínkami na své začátky při práci v nashvillských nočních klubech. V květnu 2016 vydalo Národní muzeum afroamerické hudby tiskovou zprávu, v níž uvedlo, že Richard byl jedním z klíčových umělců a představitelů hudebního průmyslu, kteří se zúčastnili třetího výročního oběda Celebration of Legends v Nashvillu, na němž byli oceněni Shirley Caesar, Kenny Gamble a Leon Huff cenami Rhapsody & Rhythm. V roce 2016 vyšlo u Hitman Records nové CD California (I'm Comin') s vydaným i dosud nevydaným materiálem ze 70. let, včetně a cappella verze jeho singlu "Try to Help Your Brother" z roku 1975. Dne 6. září 2017 se Richard zúčastnil dlouhého televizního rozhovoru pro křesťanskou televizní síť Three Angels Broadcasting Network, čistě oholený a bez make-upu, oblečený v modrém paisley kabátě a kravatě, na invalidním vozíku, a hovořil o své celoživotní křesťanské víře.

Dne 23. října 2019 Richard promluvil k publiku poté, co vystoupil, aby převzal cenu Distinguished Artist Award na předávání uměleckých cen guvernéra státu Tennessee 2019 v guvernérské rezidenci v Nashvillu ve státě Tennessee.