Tapping je rozšířená technika, která se provádí tak, že se oběma rukama 'ťuká' do strun na hmatníku, čímž se vytváří legato tóny. Klepání obvykle zahrnuje vytahování nebo kladívkové vytahování. Například pravoruký kytarista může ukazováčkem pravé ruky prudce přitlačit ('zatlouct') na dvanáctý pražec a v pohybu, kdy tento prst sundává, malíčkem levé ruky vybrnkat ('vytáhnout') stejnou strunu, která je již na osmém pražci. Stejným způsobem by tento prst odstranil a odtáhl na pátý pražec. Takto se tři tóny (E, C a A) hrají v rychlém sledu za sebou s relativní lehkostí pro hráče.

Ačkoli se tapping nejčastěji používá u elektrické kytary, může se uplatnit téměř u jakéhokoli strunného nástroje a několik nástrojů bylo vytvořeno speciálně pro tuto metodu. Bunker Touch-Guitar (vyvinutý Davem Bunkerem v roce 1958) je určena pro tuto techniku, ale s loketní opěrkou, která drží pravou ruku v běžné poloze pro kytaru. Chapman Stick (vyvinutý počátkem 70. let 20. století Emmettem Chapmanem) je nástroj určený především pro tapping a vychází z metody Free Hands, kterou Chapman vynalezl v roce 1969 a při níž každá ruka přistupuje k hmatníku s prsty vyrovnanými rovnoběžně s pražci.

Pro stejnou metodu byly navrženy nástroje Hamatar, Mobius Megatar, Box Guitar a Solene. Kytary NS/Stick a Warr Guitar jsou také konstruovány pro tapping, i když ne výhradně. Harpejji je tappingový nástroj, na který se hraje na stojanu, podobně jako na klávesy, přičemž prsty jsou obvykle rovnoběžné se strunami, nikoliv kolmé. Všechny tyto nástroje používají menší napětí strun než standardní kytara a nízkou mechaniku, aby se zvýšila citlivost strun.

Někteří kytaristé se mohou rozhodnout klepat místo prstů ostrou hranou trsátka, aby vytvořili rychlejší a tužší příval tónů, který se blíží trilkování, a to technikou známou jako pick tapping. Je známo, že ji používají kytaristé jako Joe Satriani a John 5 Lowery, přičemž Lowery ji přezdívá 'Spider-Tap'.

Tapping existuje v té či oné podobě již po staletí. Niccolo Paganini (1782-1840) používal podobnou techniku na housle, když udeřil do strun skákavým smyčcem, který byl artikulován pizzicatem levé ruky. Paganini se prý považoval za lepšího kytaristu než houslistu a ve skutečnosti napsal několik skladeb pro kytaru, z nichž nejznámější je "Velká sonáta pro housle a kytaru". Jeho kytarové skladby se v moderní době hrají jen zřídka, ačkoli jeho houslové skladby se těší četným provedením. Někteří muzikologové se domnívají, že svých 37 houslových sonát napsal na kytaru a poté je přepsal pro housle. Paganini byl známý tím, že často navštěvoval hospody, a zde se pravděpodobně seznámil s technikou cikánské kytary. Raději hrál na kytaru pro hosty v krčmě než pro posluchače v koncertní síni.

Podobně jako obouruční tapping se technika selpe používá v turecké lidové hudbě na nástroj zvaný baglama.

Techniky vtappingu na různé akustické strunné nástroje, jako je například banjo, byly zdokumentovány ve filmech, nahrávkách a vystoupeních na počátku 20. století. Za původce moderního obouručního tappingu jsou považováni různí hudebníci. Jedním z prvních známých hráčů, kteří tuto techniku používali, byl Roy Smeck (který použil styl tappingu na ukulele ve filmu Club House Party z roku 1932), konstruktér elektrických snímačů Harry DeArmond vyvinul metodu obouručního tappingu jako způsob demonstrace citlivosti svých snímačů. Jeho přítel Jimmie Webster, konstruktér a demonstrátor kytar Gretsch, pořídil v 50. letech 20. století nahrávky s použitím DeArmondovy techniky, kterou popsal v instruktážní knize Touch Method for Electric and Amplified Spanish Guitar (Dotyková metoda pro elektrickou a zesílenou španělskou kytaru), vydané v roce 1952.

Vittorio Camardese vyvinul vlastní obouruční tapping na počátku 60. let 20. století a předvedl jej v roce 1965 během italského televizního pořadu. Tapping příležitostně používalo mnoho jazzových kytaristů 50. a 60. let, například Barney Kessel, který byl raným příznivcem Emmetta Chapmana.

V srpnu 1969 Chapman vyvinul nový způsob obouručního tappingu, kdy obě ruce drží kolmo ke krku z opačných stran, což umožňuje stejnou kontrapunktickou schopnost každé ruky. Pro maximalizaci této techniky Chapman zkonstruoval devítistrunnou elektrickou kytaru s dlouhou menzurou, kterou nazval 'Electric Stick' (a později ji zdokonalil jako Chapman Stick), nejoblíbenější specializovaný tappingový nástroj. Chapmanův styl staví prsty pravé ruky rovnoběžně s pražci jako u levé ruky, ale z opačné strany krku. Jeho objev vedl k úplným možnostem kontrapunktu, k novému nástroji Chapman Stick a k jeho metodě 'Free Hands'. Chapman ovlivnil několik kytaristů hrajících na tapping, včetně Steva Lynche ze skupiny Autograph a Jennifer Battenové.

Techniku tappingu začali koncem 60. let 20. století přebírat rockoví a bluesoví kytaristé. Jedním z prvních takových hráčů byl kytarista Canned Heat Harvey Mandel, o němž Ritchie Blackmore tvrdí, že ho viděl používat tapping na pódiu již v roce 1968 v klubu Whisky a Go Go. George Lynch to potvrdil, když zmínil, že on i Eddie Van Halen viděli Mandela používat 'neoklasickou tappingovou věc' v klubu Starwood v západním Hollywoodu v 70. letech. Mandel používal rozsáhlou techniku obouručního tappingu na svém albu Shangrenade z roku 1973. Další raný příklad techniky tappingu lze slyšet ve skladbě Terryho Katha "Free Form Guitar" z debutového alba skupiny Chicago z roku 1969.

Randy Resnick (ze skupiny Pure Food and Drug Act, v níž svého času působil i Mandel) používal v letech 1969-1974 při svých vystoupeních a nahrávkách hojně techniku obouručního tappingu. Resnick byl zmíněn v biografii Eddieho Van Halena za svůj přínos k technice obouručního tappingu. V souvislosti s Resnickovým hraním s Richard Greene And Zone ve Whisky a Go-Go v roce 1974 se Lee Ritenour v časopise Guitar Player v lednu 1980 zmínil, že Randy byl první kytarista, kterého kdy viděl a který celý svůj styl založil na tappingu. Resnick také nahrával s použitím této techniky v roce 1974 na albu Johna Mayalla & The Bluesbreakers Latest Edition a uvedl, že se snažil napodobit legato "Sheets of Sound" Johna Coltranea.

Steve Hackett ze skupiny Genesis se rovněž prohlašuje za vynálezce tappingu, a to již v roce 1971.

Někteří hráči jako Stanley Jordan, Paul Gilbert, Buckethead a Steve Vai byli také pozoruhodně zruční v používání obou rukou při téměř klavírním útoku na hmatník.

V polovině sedmdesátých let se obouruční tapping začal prosazovat, když ho Frank Zappa začal zařazovat do svých písní a předvádět je před velkým televizním publikem. Koncem 70. let zpopularizoval techniku obouručního tappingu Eddie Van Halen. Van Halen tvrdí, že jeho vlastní inspirací byl kytarista skupiny Led Zeppelin Jimmy Page: „Myslím, že jsem dostal nápad na tapping, když jsem v roce 1971 sledoval (Page) při jeho sólu "Heartbreaker"... Dělal vytahování na otevřenou strunu a já si pomyslel... To umím, ale co kdybych použil prst jako matici a posunoval s ním?“

Obouruční tapping - Poklepáváním lze na kytaře hrát polyfonní a kontrapunktickou hudbu, přičemž je k dispozici osm (a dokonce devět) prstů jako stopky. Pravá ruka může například vybrnkávat výškovou melodii, zatímco levá ruka hraje doprovod. Proto je možné vytvářet hudbu psanou pro klávesový nástroj, například dvoudílné Invence J. S. Bacha.

Hlavní nevýhodou vyťukávání je snížený rozsah barvy tónu a ve skutečnosti se běžně používá efekt kompresoru, aby se tóny více přiblížily hlasitosti. Protože tapping vytváří efekt "čistého tónu" a protože první tón zní obvykle nejhlasitěji (v některých hudebních žánrech, jako je jazz, je to nežádoucí), je hlavním problémem této techniky dynamika, ačkoli Stanley Jordan a mnoho hráčů na Stick jsou v tomto žánru úspěšní.

V závislosti na orientaci pravé ruky hráče může tato metoda přinést různou míru úspěchu při formování dynamiky. První experimentátoři s touto myšlenkou, jako Harry DeArmond, jeho student Jimmie Webster a Dave Bunker, drželi pravou ruku v konvenční orientaci, s prsty rovnoběžnými se strunami. To omezuje druh hudebních linek, které může pravá ruka hrát. Chapmanova metoda klade prsty rovnoběžně s pražci.

Jednoruční tapping - Jednoruční vyťukávání, prováděné ve spojení s normálním prstokladem prstokladové ruky, usnadňuje vytváření intervalů not, které by jinak nebylo možné vytvořit pouze jednou rukou. Často se používá jako speciální efekt při sólovém skřípání. U elektrické kytary je v této situaci obvykle samotný výstupní tón přebuzený - i když je možné tapovat i akusticky -, přičemž drive slouží jako boost k dalšímu zesílení nevyklepaných (a tedy přirozeně slabších) hraných legátových tónů.

Celkovým cílem je udržet plynulost a synchronizaci všech tónů, zejména při rychlé hře, jejíž zvládnutí může vyžadovat rozsáhlý trénink.

Tapped harmonics - Tapované harmonické tóny vznikají tak, že hráč drží notu na pražci a tapující rukou vyťukává notu o dvanáct pražců níže (tj. nota na 4. pražci struny A je vyťukána na 16. pražci struny A). Namísto úderů kladívkem a vytahování pravou rukou se harmonické tóny vytvářejí údery prstem do pražce. Tento způsob vyťukávání je možné slyšet v písních skupiny Van Halen "Women In Love" a "Dance the Night Away". Baskytarista skupiny Metallica Cliff Burton použil tuto techniku na baskytaru ve své známé instrumentální skladbě "(Anesthesia) Pulling Teeth".

V současné době je už tato technika mezi kytaristy široce rozšířená, takže následující seznam uvádí jenom několik největších propagátorů tohoto stylu.

Wes Borland, Joe Becker, Emmett Chapman, Miloš Makovský, Erik Mongrain, Eddie Van Halen, Steve Hackett, Megatar, Niccolo Paganini, Billy McLaughlin, Jorge Pescara, Enver Izmaylov, Eddie Van Halen, Reb Beach, Steve Vai