Flanging je zvukový efekt, který vzniká smícháním dvou stejných signálů, přičemž jeden signál je zpožděn o malou a postupně se měnící periodu, obvykle menší než 20 milisekund. Tím vzniká efekt hřebenového filtru: ve výsledném frekvenčním spektru se vytvářejí špičky a zářezy, které spolu souvisejí v lineární harmonické řadě. Změna časového zpoždění způsobí, že se tyto vlivy pohybují nahoru a dolů frekvenčním spektrem. Flanger je efektová jednotka, která tento efekt vytváří. Část výstupního signálu se obvykle vrací zpět na vstup ("recirkulační zpožďovací linka"), čímž vzniká rezonanční efekt, který dále zvyšuje intenzitu vrcholů a propadů. Fáze zpětně přiváděného signálu se někdy obrací, čímž vzniká další variace zvuku flangeru.
Navzdory tvrzení o tom, kdo je původcem flangování, Les Paul objevil tento efekt na přelomu 40. a 50. let 20. století; většinu svých raných experimentů však prováděl s acetátovými disky na gramofonech s proměnlivou rychlostí. V písni "Mammy's Boogie" (1952) použil dva diskové magnetofony, z nichž jeden měl regulaci rychlosti. Prvním hitem s velmi znatelným efektem flanging byla píseň "The Big Hurt" (1959) od Toni Fisherové. Další vývoj klasického efektu je připisován Kenu Townsendovi, inženýrovi ve studiu EMI Abbey Road, který vymyslel postup na jaře 1966. John Lennon, unavený pracným přehráváním dvojích vokálních stop, se Townsenda zeptal, jestli existuje nějaký způsob, jak by Beatles mohli získat zvuk dvojích vokálů, aniž by si s tím dali práci. Townsend vymyslel umělou dvojitou stopu neboli ADT. Podle historika Marka Lewisohna to byl Lennon, kdo tuto techniku poprvé nazval "flanging". Lennon požádal George Martina, aby mu vysvětlil, jak ADT funguje, a Martin mu odpověděl nesmyslným vysvětlením: "Tak poslouchej, je to velmi jednoduché. Vezmeme původní obraz a rozdělíme ho přes dvojitou vibrační sploshingovou přírubu s dvojitou negativní zpětnou vazbou." Lennon si myslel, že Martin žertuje. Martin odpověděl: "No, pojďme to znovu rozflanžovat a uvidíme". Od té chvíle, když Lennon chtěl ADT, žádal, aby jeho hlas byl flange, nebo volal po "Ken's flanger". Podle Lewisohna vliv Beatles způsobil, že se termín "flanging" používá dodnes, o více než 50 let později. První skladbou Beatles, ve které se objevil flanging, byla "Tomorrow Never Knows" z alba Revolver, nahraná 6. dubna 1966. Když byl Revolver 5. srpna 1966 vydán, byla flangingem opatřena téměř každá skladba. Jiní to připisují Georgi Chkiantzovi, inženýrovi ve studiu Olympic Studios v londýnském Barnesu. Jedním z prvních případů použití na popové nahrávce byl singl "Itchycoo Park" skupiny Small Faces z roku 1967, který byl nahrán v Olympic a jehož inženýrem byl Chkiantzův kolega Glyn Johns.
První stereo flanging je připisován producentovi Eddiemu Kramerovi ve skladbě "Bold as Love" (1967) Jimiho Hendrixe. Kramer v 90. letech 20. století uvedl, že nápady a schémata obvodů četl v časopisech BBC Radiophonic Workshop.