Ačkoli se v příbězích uváděných v tradici velké opery často objevují výkřiky, nikdy nebyly předváděny jako doslovný křik, ale byly pronášeny zpěvným tónem. Prvním významným příkladem, kdy je v opeře vyžadován doslovný výkřik, je Wozzeck Albana Berga (1922), kde titulní postava křičí: „Vražda! Vražda!“ ve čtvrté scéně třetího dějství. V Bergově nedokončené opeře Lulu, napsané převážně v roce 1934, se navíc objevuje krvavý výkřik, když je hrdinka v závěru závěrečné scény zavražděna Jackem Rozparovačem. V Mascagniho Cavalleria rusticana z roku 1890 je závěrečná věta 'Zavraždili Turiddu!' vyslovena, nikoli zpívána, a často doprovázena výkřikem.

Další skladatelé použili křik v avantgardních dílech ve dvacátém století, obvykle v době po druhé světové válce, kdy začali zkoumat experimentálnější kompoziční techniky a nestandardní použití hudebních nástrojů (včetně hlasu). Mezi skladatele, kteří ve svých dílech použili křik nebo jekot, patří Luciano Berio, George Crumb, György Ligeti, Charles Mingus, Meredith Monk a Karlheinz Stockhausen. Používání chraplavých vokálů ve sborových a orchestrálních dílech pokračuje dodnes v některých produkcích, například ve filmové hudbě; k mainstreamovým příkladům patří některá díla Dona Davise a Wojciecha Kilara.

Ačkoli se v heavy metalu příležitostný křik používá pro efekt již od počátků tohoto žánru na konci 60. let dvacátého století a zpěváci jako Robert Plant, Ian Gillan a Rob Halford jej často používají, křik jako běžný způsob přednesu textů se v heavy metalu poprvé prosadil až v rámci rozvoje thrashmetalového podžánru začátkem osmdesátých let.

Thrash metal byl ovlivněn jak heavy metalem, tak hardcore punkem, který často používal vykřikované nebo řvané vokály; muzikolog Robert Walser poznamenal: „Vliv punku se projevuje v rychlých tempech a frenetické agresivitě hudby a v kritických nebo sarkastických textech přednášených hrozivým vrčením.“ Jeden z prvních, kdo v heavy metalu použil křik pro konstantní přednes textů (nikoliv jako dočasný efekt) byli Jeff Becerra z Possessed a Chuck Schuldiner ze skupiny Death. Za jejich předchůdce lze považovat Lemmyho Kilmistera z Motörhead a Conrada Lanta z Venom.

Vokální projev thrash metalu je různorodý; některé kapely, jako například Anthrax, používají relativně čisté vokály, zpěv rané Metallicy je velmi ovlivněný hardcore punkem, zatímco jiné kapely, jako například Slayer, používají více 'zlých' výkřiků a ječáků, které nejsou pro hardcore punk tak typické. Novější kapely v rámci různých subžánrů metalu, jako například Carnifex, jsou známé tím, že používají několik variant screamingu i growlingu. V některých subžánrech heavy metalové hudby je řev hrdelní a může být náročný na provedení. Death growl je běžný v death metalu.

Další formy extrémního vokálu lze nalézt v black metalu, ten má obvykle vyšší tón, a v deathcore, který používá buď nízký growl, nebo vysoký křik. S growlovanými vokály je spojován zejména death metal. Bývá temnější a morbidnější než thrash metal a vyznačuje se vokály, které se snaží vyvolat chaos a utrpení tím, že jsou obvykle velmi hluboké, hrdelní a nesrozumitelné. Natalie Purcellová k tomu poznamenává: „Ačkoli naprostá většina deathmetalových kapel používá jako vokál velmi nízký, zvířecí, téměř neznatelný growling, mnoho z nich má také vysoký a ječivý nebo operní vokál, nebo prostě hluboký a silně zpívaný vokál.“

Hudební socioložka Deena Weinsteinová o death metalu poznamenala: „Zpěváci tohoto stylu mají charakteristický zvuk, spíše vrčí a chrčí, než aby zpívali slova. Hojně využívají krabičky na zkreslení hlasu a znějí, jako by kloktali kyselinou chlorovodíkovou.“

Metalový zpěv postupem času stále více hrubnul, od heavy metalu přes thrash metal až po death metal. Aby fanoušci mohli ocenit tuto hudbu, museli nejprve přijmout nemilosrdný zvukový podpis: hrdelní zpěv, který byl jen o málo víc než hrozivé, podprahové vrčení. Thrashmetalový chraplák Jamese Hetfielda byl drsný v kontrastu s heavy metalovými vysokými tóny Roba Halforda, ale kreatury jako Glen Benton z Deicide si vytrhávaly hrtan, aby vyvolaly obrazy rozkládajících se mrtvol a obřích katastrofických hrůz.

Black metal - Pro většinu vokálů tohoto žánru je charakteristický 'ječivý' styl, i když v různé míře. Někteří blackmetalisté používají jednoduchý chraplavý zvuk, jiní používají hlasitější, 'ponurejší' křik, aby zdůraznili chladnou, zlou a děsivou atmosféru black metalu.

Zpěváci jako Ihsahn ze skupiny Emperor, Grutle Kjellson ze skupiny Enslaved nebo Pest ze skupiny Gorgoroth používají hlasitý křik, zatímco jiní vokalisté volí odlišné přístupy. Například Shagrath z Dimmu Borgir v dobách alba Enthrone Darkness Triumphant používal styl podobný hlasitému řevu a vokalisté jako John Gossard ze sanfranciské skupiny Weakling a Pasi z finské kapely Darkwoods My Betrothed používali styl, který zněl spíše jako kvílení smíšené s křikem. Americká blackmetalová skupina Wolves in the Throne Room používá dlouhé pronikavé výkřiky ovlivněné ranou tvorbou skupiny Gorgoroth. Některé folk noir kapely (často ty, které původně vzešly z black metalové scény) občas používají hrdelní vrčení a skřeky, většinou pro dramatický efekt. Příkladem mohou být Empyrium a Uaral.

Metalcore - Žánr, který využívá jak křik, tak čisté vokály. Screaming se pro tento žánr stal běžnějším na počátku 90. let 20. století s kapelami jako Earth Crisis a Converge. Některé kapely využívají dvojího zpěvu, kdy jeden zpívá tradiční zpívané vokály a druhý vokály vyřvávané, jako například The Devil Wears Prada. Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan je známý svým 'neustálým šíleným' křikem.

Deathcore - Stejně jako metalcore je i deathcore známý používáním agresivního křiku, i když mnohem častěji. Vokály se pohybují v rozmezí od nízkého deathového growlu Phila Bozemana z Whitechapel, až po vysoké výkřiky Alexe Koehlera z Chelsea Grin. Některé kapely spřízněné s žánrem deathcore předvádějí něco, co se pro svou podobnost s tímto zvukem nazývá 'prasečí kvičení'. Raná alba deathcorových kapel Job for a Cowboy a Despised Icon používala vokál 'pig squeal', ale v pozdějším materiálu od tohoto zvuku upustila.

Alternativní metal a Nu metal - Alternativní metalové a nu metalové kapely někdy používají také screaming. Jonathan Davis z Korn křičí ve většině dřívějších písní skupiny. Frontmanka americké nu metalové skupiny Otep Otep Shamaya je také známá používáním nízkého deathového growlu i vysokého křiku. Serj Tankian občas předvádí jak výdechový, tak nádechový screaming, který je obzvláště pozoruhodný na prvních dvou albech System of a Down. Limp Bizkit někdy používají vyřvávané vokály, zejména v písních z jejich prvního alba.

Některé kapely kombinují techniku screamingu s čistým vokálem, čímž vytvářejí znatelnou změnu tónu; příkladem tohoto konceptu je Chino Moreno z Deftones, který je proslulý kombinací svého vysokého, agresivního screamu s klidným a melodickým zpěvem, stejně jako zpěváci jako Corey Taylor ze Slipknot a Burton C. Bell z Fear Factory. Zpěvák Chester Bennington ze skupiny Linkin Park křičel v mnoha písních, zejména v 17sekundovém výkřiku ve skladbě "Given Up". Michael Barnes ze skupiny Red používal screaming ve většině písní této kapely, zejména ve skladbě "Let Go", a to rovných 13 sekund.

Hardcore a punk - Screaming je běžný v druhu punk rocku zvaném hardcore. Raný punk se vyznačoval obecnou tendencí vyhýbat se tradičním technikám zpěvu ve prospěch přímočařejšího, drsnějšího stylu, který zdůrazňoval spíše význam než krásu. Logickým pokračováním této estetiky je screaming. V hardcore punku se zpěv obvykle křičí frenetickým způsobem podobným rapování nebo fotbalovému skandování, často je doprovázený takzvaným 'gangovým vokálem', kdy skupina lidí křičí spolu se zpěvákem.

Experimentální hudba - V experimentálních hudebních žánrech se často objevuje křik, pokud je v hudbě použit vokál, jako forma alternativního projevu namísto běžného zpěvu. Příkladem použití vřískavého vokálu v experimentální hudbě je píseň "Paralyzed" od outsiderské hudební skupiny Legendary Stardust Cowboy. Noise music se vyznačuje vřískavým vokálem, příkladem je známý noiseový umělec Masonna a vokalistka Maja Ratkje.

Gospel - Několik gospelových nahrávek z poloviny 20. let obsahuje křik, například v písni reverenda J. M. Gatese "I'm a Soldier in the Army of the Lord" nebo v písni reverenda J. C. Burnetta "The Downfall of Nebuchadnezzar". Výkřiky jsou v podstatě acapella. Hlavní zpěvák vede výkřik a křik a skupina odpovídá podle tradičního afrického vzoru volání a odpovědi. Za první gospelovou píseň, v níž se objevuje křik, podpořený nástrojem (akustickou kytarou), lze považovat skladbu Bessie Johnsonové "He Got Better Things For You" s její skupinou Memphis Sanctified Singers, vydanou v roce 1929.

Blues - Za průkopníka křiku v bluesové hudbě je považován Blind Willie Johnson, který v roce 1928 přednesl píseň "Jesus Is Coming Soon" jemným křikem. Vaudevillová bluesová zpěvačka Ora Alexanderová byla také jednou z prvních bluesových zpěvaček, u nichž byl křik zaznamenán, a to v písni "You've Got To Save That Thing" z roku 1931. Za jednu z prvních známých písní R&B, v níž byl použit vokál s ječivým hlasem, je považována píseň Screamin' Jay Hawkinse "I Put a Spell on You" (1956).

Rock and Roll - Rock and roll (před nástupem heavy metalu a punk rocku) občas také používal krátký křik. V 50. letech byl jedním z hlavních křiklounů Little Richard, počínaje písní "Tutti Frutti" (1955). Elvis Presley v roce 1955 u Sun Records použil ječení v mnoha skladbách, například v "Trying to Get to You". V původní nahrávce "Jailhouse Rock" z roku 1957 také vyřvával některé části textu, ačkoli na nahrávkách živých vystoupení této písně v pozdější Presleyho kariéře byla slova striktně zpívána.

Tina Turnerová použila křik v písni "A Fool in Love" (1960), své první nahrávce, kde vystupovala jako hlavní zpěvačka. Juggy Murray k tomu poznamenal: „Všichni ti bluesoví zpěváci zněli jako špína. Tina zněla jako křičící špína. Byl to funky zvuk.“

První záběr nahrávky písně "Twist and Shout" skupiny Beatles pro jejich debutové studiové album Please Please Me (1963) byl jediným kompletním záběrem, protože hlas Johna Lennona byl roztrhaný, částečně i kvůli jeho křiku v písni. Lennon, inspirován knihou Primal Scream Arthura Janova, křičel i v pozdějších písních "Mother" a "Well Well Well" na albu John Lennon/Plastic Ono Band.

Nesprávná technika screamingu může vést k problémům s krkem nebo hlasivkami a dokonce k výskytu velkých migrén. Někteří zpěváci metalových kapel museli kvůli poškození hlasivek přestat zpívat nebo podstoupit operaci. Příkladem je Sonny Moore (známý také jako Skrillex) ze skupiny From First to Last, který musel opustit kapelu kvůli poškození hlasivek, které si vyžádalo operaci. Kyo ze skupiny Dir En Grey, známý svým extrémním hlasovým rozsahem zahrnujícím jak čisté, tak ostré vokály, byl v roce 2012 hospitalizován kvůli dysfonii hlasivkových uzlin, od té doby se však zotavil.

Sceaming, growling a drsný vokál vyžadují tradiční melodické hlasové techniky, aby byly prováděny správně a bez jakéhokoli fyzického poškození. Například v roce 2005 vydala profesionální hlasová koučka Melissa Cross DVD s názvem The Zen of Screaming, které obsahovalo návod, jak zmíněné techniky využívat bez poškození hlasivkových záhybů. Pozdeji byla příručka znovu vydána ke stažení v digitální podobě.