vV 50. letech 20. století používalo mnoho jazzových kytaristů, jako například Les Paul, Barney Kessel a Tal Farlow, improvizovanou techniku přejezdu trsátkem po strunách pro hraní rychlého sledu tónů, dnes známou jako sweep picking. Skladba "How High the Moon" od Les Paula obsahouje jednu z prvních nahrávek této techniky. Ke konci šedesátých let 20. století se vývoj kytarové techniky v prostředí rocku posunul ještě dále, a to díky významným hudebníkům, jako byli Jimi Hendrix, Eric Clapton a Jeff Beck.

Za raného shredera je považován Ritchie Blackmore, známý především jako kytarista skupin Deep Purple a Rainbow. Ve své virtuózní rockové kytarové hře ve vysokých rychlostech spojoval prvky blues, jazzu a klasiky. Písně jako "Highway Star" a "Burn" od Deep Purple a "Gates of Babylon" od Rainbow jsou příklady raného shreddingu. Blackmore se vyznačoval používáním složitých arpeggií a harmonických mollových stupnic. Jeho vliv na Randyho Rhoadse a Yngwieho Malmsteena je považován za rozhodující pro vývoj tohoto žánru.

V roce 1969 složil kytarista Jimmy Page ze skupiny Led Zeppelin skladbu "Heartbreaker"; jeho kytarové sólo představilo mnoho složitých technik smíchaných dohromady (velmi rychlá hra s hammer-ony a pull-offy). Při živém hraní Page do sóla zařadil úryvky klasické hudby. Ve stejném roce na Woodstocku byly ukázkovým příkladem raného shreddingu také bleskurychlé licky Alvina Leeho.

V září 1973 použil kytarista a zpěvák Glen Campbell techniku shreddingu mezi slokami při předvádění jazzové verze písně "(Back Home Again in) Indiana" v pořadu The Tonight Show.

V roce 1974 vyšla na debutovém albu Lynyrd Skynyrd píseň "Free Bird". Kytarové sólo v této písni je všeobecně uznáváno jako raný příklad shreddingu. V tom samém roce natočila německá skupina Scorpions se svým novým kytaristou Uli Rothem album Fly to the Rainbow, v jehož titulní skladbě Roth předvádí jednu z nejhrozivějších a nejsilnějších 'whammy-bar dive bomb', jaká kdy byla nahrána. O rok později se Rothova sólová kytarová hra na albu In Trance stala prototypem shred kytary. Na této brilantní sbírce skladeb je vše, co je s tímto žánrem spojeno - arpeggia ve stylu sweep-picked, harmonické mollové stupnice, prstoklady a dechberoucí užívání whammy baru.

Shredding zahrnuje obtížné kytarové techniky, jako je sweep, alternate a tremolo picking; přeskakování strun; tapping více prsty; slapy, trioly a další techniky. Shredující kytaristé používají dvou nebo tříoktávové stupnice, triády nebo prstoklady, hrané vzestupně a sestupně v rychlém tempu. Často jsou takové běhy uspořádány do podoby složitého sekvenčního vzoru, který vytváří komplexnější pocit.

V kytarové hře termín 'lick' označuje krátkou sekvenci tónů, které se hrají postupně tak, aby tvořily frázi. Nejznámějším příkladem tohoto pojmu je 'The Lick' (na obrázku vlevo), což je běžně používaná jazzová fráze, která vychází především z mollové stupnice. Byl použit na mnoha jazzových a popových nahrávkách a je součástí několika klasických skladeb, takže byl popsán jako 'nejslavnější jazzové klišé vůbec'.

Při shreddingu se lick může zkomplikovat tím, že obsahuje pokročilé kytarové techniky, jako jsou ty, které byly zmíněny výše, a také se může zkomplikovat tím, že se hraje v rychlém tempu a zároveň se v něm hrají krátké rytmické figury, jako jsou šestnáctinové noty nebo trioly, to znamená, že na každé kliknutí, které udělá metronom, musí kytarista zahrát čtyři nebo tři noty v závislosti na rytmické figuře, kterou je třeba zahrát. Proto může být tento styl hry složitý na přiblížení, zejména pro méně zkušené kytaristy. To vše musí být navíc provedeno s co největší přesností a čistotou, aby každý tón zněl tak, jak má.

Připravená sekvence tónů (lick) může být začleněna do jinak improvizovaného sóla nebo slouží k nácviku. Kytaristé si často 'vyměňují licky' mezi sebou a tyto sekvence sdílejí.

Lick lze zahrát vícenásobným vybrnkáváním tónů (alternate picking) nebo vybrnkáním pouze prvního či druhého tónu struny s následným rychlým sledem hammer-ons a/nebo pull-offs (přiklepů nebo slapů). Alternate picking je technika hry na kytaru, při které se střídají údery trsátkem směrem dolů a nahoru. Pokud je tato technika prováděna vysokou rychlostí na jedné struně nebo ve stejném tónu, může být označována jako 'tremolo picking' nebo 'double picking'.

Rytmicky může hra obsahovat precizní používání synkop a polyrytmů. V hudbě se synkopou rozumí různé rytmy, které se hrají dohromady a tvoří hudební skladbu, přičemž část nebo celá melodie nebo hudební skladba je mimo rytmus. Zjednodušeně řečeno, synkopa je narušení nebo přerušení pravidelného toku rytmu, umístění rytmických důrazů nebo přízvuků tam, kde by se normálně nevyskytovaly. Polyrytmus je současné použití dvou nebo více rytmů, které nejsou snadno vnímány jako odvozené jeden od druhého nebo jako prosté projevy téhož metru.

Sweep picking se používá ke hře rychlých arpeggií po celém hmatníku (někdy na všech strunách). Při sweep pickingu hraje kytarista jednotlivé tóny na po sobě jdoucích strunách 'rozmáchlým' přejezdem trsátka přes struny, přičemž rukou na pražcích vytváří určitou sérii tónů, které znějí rychle a plynule. Obě ruce v podstatě provádějí ucelený pohyb unisono, aby dosáhly požadovaného efektu.

Hráči na kytaru často používají elektrické kytary s pevným tělem značek Charvel, ESP, Fender, Gibson, Ibanez, Jackson, Kiesel/Carvin, Kramer a Schecter. Někteří shred kytaristé používají komplikovaně tvarované modely značek B.C. Rich nebo Dean, stejně jako moderní verze klasicko-radikálních konstrukcí, jako jsou modely Flying V a Explorer od Gibsonu. Důležitou součástí shredové hry je vibráto (známé také jako 'whammy bars'), což jsou výkyvné můstky, které lze pomocí páky ohýbat směrem dolů nebo nahoru. Toto zařízení umožňuje efekt 'dive bombing' (podladění pomocí vibráto páky) a mnoho zvuků, které nejsou možné u nástroje s pevným můstkem (kobylkou).

Kytary s dvojitým výřezem umožňují interpretům snazší přístup k vyšším pražcům, čímž se zvětšuje prostor pro ruku, která má lepší dosah na vyšší tóny hmatníku. Někteří shred kytaristé, jako například Ulrich Roth ze skupiny Scorpions, používali na zakázku vyrobené vibráto páky a různě upravené nástroje. Například Rothova 'Sky Guitar' měla výrazně rozšířený rozsah a umožnila mu zahrát tóny, které byly dříve vyhrazeny violoncellu a houslím.

Většina hráčů na kytaru používá řadu efektů, jako je zkreslení a zvukové kompresní jednotky, které zvyšují sustain a usnadňují provádění technik shredování, jako je tapping, hammer-ons a pull-off. Tyto a další efektové jednotky, například delay, flanger nebo chorus se používají k vytvoření jedinečného tónu. Shred kytaristé často používají elektronkové zesilovače značek Bogner, Marshall, Carvin, Peavey, Soldano, Mesa Boogie, Orange, Laney, Hughes & Kettner nebo Randall. Pro usnadnění používání efektů zvukové zpětné vazby s kytarou používají shred kytaristé vysoké nastavení gainu, zkreslovací pedály a vysokou hlasitost na pódiu.

V roce 2011 se časopis Guitar World zaměřil na shred kytaristy mimo žánr heavy metalové hudby a v článku rozebral 5 nejlepších bluegrassových skladeb podle časopisu. V seznamu se objevily skladby instrumentalistů Tonyho Rice, Joshe Williamse, Bryana Suttona, Chrise Thilea a Davida Griera. V seznamu 20 nejlepších shredových kytaristů všech dob, který sestavil časopis Music Radar, se na prvních třech místech umístili Al Di Meola, John Petrucci a Steve Vai. Guitar World ocenil alba a kytaristy Al Di Meolu - Elegant Gypsy, Van Halena - Van Halen a Ozzyho Osbourna - Blizzard of Ozz (s Randy Rhoadsem na kytaru), jako tři nejlepší shred alba všech dob, v tomto pořadí.

V roce 2017 vydalo nakladatelství Jawbone Press knihu Shredders!: The Oral History of Speed Guitar (and More) od autora Grega Prata, která zkoumá celou historii shred kytary. Kniha obsahuje předmluvu Alexe Lifesona, doslov Uliho Jona Rotha a původní rozhovory s Joe Satrianim, Stevem Vaiem, Billym Sheehanem, Paulem Gilbertem, Georgem Lynchem, Kirkem Hammettem, Michaelem Schenkerem, Acem Frehleyem, Guthriem Govanem, Alexi Laihem a dalšími.