Grunge

Historie grunge

1965-1985: Kořeny, předchůdci a vlivy

Termín proto-grunge se používá k popisu umělců, kteří měli prvky grunge mnohem dříve, než se žánr v polovině 80. let objevil. Nejčasnějším proto-grungeovým albem je zřejmě Here Are The Sonics, vydané v roce 1965 kapelou The Sonics. Alba Neila Younga Rust Never Sleeps (1979) a Ragged Glory (1990) byla prohlášena za příklady proto-grungeové a grungeové hudby. Jeho album Young for the Mirror Ball, které vyšlo v roce 1995, bylo také citováno skupinou Pearl Jam. Mezi další skupiny popisované jako proto-grunge patří Wipers a jejich album Youth of America (1981), Elvis Costello a jeho album Blood & Chocolate a The Stooges a jejich album Fun House (1970).

Zvuk grunge částečně vycházel z izolace Seattlu od jiných hudebních scén. Jak poznamenal Jon Pop Poneman z týmu Sub Pop: „Seattle byl dokonalým příkladem sekundárního města s aktivní hudební scénou, která byla americkými médii fixovanými na Los Angeles a New York zcela ignorována.“ Seattle byl v 80. letech vzdálené a provinční dělnické město, místo „strádání“, a proto celá estetika scény - pracovní oděvy, klobouky řidičů kamionů a kytary ze zastavárny nebyl jen styl, byla to skutečnost, protože město bylo velmi chudé. Když Nevermind dosáhl čísla jedna v amerických hitparádách, Cobain žil stále ještě v autě.

Skupiny začaly mixovat metal a punk na hudební scéně v Seattlu kolem roku 1984, a velkou zásluhou na této fůzi měli The U-Men. Někteří kritici však poznamenali, že i přes kanonické místo The U-Men jako původních předků grunge byl jejich zvuk méně metalový a mnohem více podobný post-punku. Nicméně jedinečná výstřednost kapely mohla být větší inspirací než samotná estetika. Seattle měl brzy rostoucí a pestrou hudební scénu vyjádřenou místními post-punkovými garážovými kapelami. Grunge se vyvinul z místní punkrockové scény a nechal se inspirovat kapelami jako The Fartz, The U-Men, 10 Minute Warning, The Accüsed a Fastbacks. Pomalý, těžký a kalný styl Melvins měl také význam pro zvuk grunge. Roy Shuker uvádí, že úspěch grunge stavěl na základech položených v 80. letech dřívějšími scénami alternativní hudby.

Mimo pacifický severozápad ovlivnila grunge řada dalších umělců a hudebních scén. Alternativní rockové kapely ze severovýchodních Spojených států, včetně Sonic Youth, Pixies, Pavement a Dinosaur Jr., měly na žánr významný vliv. Prostřednictvím svého sponzorství seattleských kapel Sonic Youth nechtěně živil grungeovou scénu a posílil divoce nezávislé postoje svých hudebníků. Nirvana vnesla na scénu v Seattlu vlivy Scratch Acid a Butthole Surfers.

Několik australských kapel, včetně The Scientists, Cosmic Psychos a Feedtime, je také uváděno mezi předchůdci grunge, jejíž hudba ovlivňila scénu v Seattlu prostřednictvím rozhlasového vysílání vysokoškolského rozhlasu zakladatele Sub Popu Jonathana Ponemana a členů Mudhoney. O vlivu Pixies na Nirvanu se zmínil Kurt Cobain, který v rozhovoru pro Rolling Stone uvedl: „S touto kapelou jsem se spojil tak silně, že jsem měl být v ní - nebo alespoň v její cover kapele. Použili jsme jejich smysl pro dynamiku, tichý a jemný a pak hlasitý a tvrdý.

Kromě punkových a alternativních rockových kořenů bylo mnoho grungeových kapel ovlivněno také rodícím se heavy metalem ze začátku 70. let. Clinton Heylin, autor knihy Babylon's Burning: From Punk to Grunge, citoval Black Sabbath jako možná nejvíce všudypřítomný před punkový vliv na severozápadní scénu. Black Sabbath hráli roli při formování zvuku grunge, a to prostřednictvím svých vlastních nahrávek i nahrávek, které inspirovali. Muzikolog Bob Gulla tvrdil, že jejich zvuk se objevuje prakticky ve všech nejpopulárnějších kapelách hrajících grunge, včetně kapel Nirvana, Soundgarden a Alice in Chains. Vliv Led Zeppelin je také evidentní, zejména u kapely Soundgarden, u které si časopis Q všiml, že je v zajetí rocku 70. let, ale pohrdá zjevným sexismem a machismem žánru. Jon Wiederhorn z Guitar World napsal: „Takže co přesně je grunge? ... Představte si superskupinu složenou z Creedence Clearwater Revival, Black Sabbath a Stooges a jste docela blízko.“ Catherine Strongová uvádí, že nejsilnějším metalovým vlivem byl thrash metal, který měl stejnou tradici rovnosti s publikem, založenou na představě, že si kdokoli mohl založit kapelu (tento způsob myšlení sdílí i americký hardcore punk, který Strongová také uvádí jako jeden z vlivů na grunge) a které se grungeové kapely také ujaly.

1985-1991: Počáteční vývoj a nárůst popularity

V roce 1985 skupina Green River vydala své debutové EP Come on Down, které mnozí zmiňují jako vůbec první grungeovou nahrávku. Dalším klíčovým vydáním ve vývoji grunge byla kompilace Deep Six, kterou vydali C/Z Records v roce 1986. Kompilace představila 14 skladeb od šesti kapel: Green River, Soundgarden, Melvins, Malfunkshun, Skin Yard a The U-Men. Pro mnohé z kapel to byla zároveň první profesionální nahrávka. Skupiny měli převážně těžký, agresivní zvuk, který spojil pomalejší tempo heavy metalu s intenzitou hardcore. Proces nahrávání byl nízkorozpočtový, každá kapela dostala pouze čtyři hodiny studia. Jack Endino vzpomínal: „Lidé si řekli: Co je to za hudbu? To není metal, není to punk, co to je? ... Heuréka! Všechny tyto kapely mají něco společného.“ Později téhož roku vydal Bruce Pavitt kompilaci Sub Pop 100 a EP Green River Dry As a Bone jako součást svého nového labelu Sub Pop. Počáteční koncerty grunge měly řídké návštěvy (mnohdy méně než tucet lidí), ale fotografie subpopového fotografa Charlese Petersona pomohly vytvořit dojem, že takové koncerty byly významnými událostmi. Skupina Mudhoney, která byla vytvořen bývalými členy Green River, sloužila jako vlajková loď Sub Pop po celou dobu jejich působení s labelem a stála v čele hnutí seattlovského grunge. Mezi další nahrávací společnosti na severozápadě Pacifiku, které pomáhaly propagovat grunge, patřily C/Z Records, Estrus Records, EMpTy Records a PopLlama Records.

Ve Velké Británii grunge upoutal pozornost médií poté, co Pavitt a Poneman požádali novináře Everetta Truea z britského časopisu Melody Maker, aby napsal článek o místní hudební scéně. Tato expozice pomohla na konci 80. let zviditelnit grunge mimo místní oblast a přilákala více lidí na místní koncerty. Přitažlivost grunge pro hudební tisk spočívala v tom, že slíbil návrat k pojetí regionální autorské vize amerického rocku. Popularita grunge v undergroundové hudební scéně byla taková, že se kapely začaly stěhovat do Seattlu a přibližovaly svůj vzhled a zvuk stylu původních grungeových kapel. Steve Turner z Mudhoney řekl: Bylo to opravdu mizerné. Začaly se zde objevovat falešné skupiny, jejichž materiál nebyl tím, co jsme dělali my." V reakci na to mnoho grungeových kapel zpestřilo svůj zvuk, zejména Nirvana a TAD začaly psát melodičtější písně. V komentáři k této situaci Don Anderson ze Seattleského fanzinu Backlash poznamenal, že do roku 1990 bylo mnoho místních už z humbuku kolem Seattleské hudební scény unaveno a doufali, že zvýšená pozornost médií brzy skončí.

Podle novináře The Guardian Chrise Dubrowa koncem 80. let 20. století porodila australská alternativní hospodská scéna s „podlahou zalitou pivem“ v opuštěných čtvrtích městského centra grungeové kapely se surovou a nepříjemnou atmosférou, jako jsou The Scientists, X, Beasts of Bourbon, Feedtime, Cosmic Psychos a Lubricated Goat. Dubrow dodal: „Cobain připustil, že australská vlna měla velký dopad na jeho hudbu." Everett Tru zase zdůraznil: „Existuje mnoho důvodů pro to, že grunge vznikl v Austrálii - například The Scientists a podobně.“

První polovina 90. let: Úspěch v hlavním proudu

Na konci 80. let začaly grungeové skupiny pronikat směrem k hlavnímu proudu hudby. Soundgarden byli první grungeovou skupinou, která získal smlouvu s významnou značkou, když v roce 1989 podepsala smlouvu s A&M Records. Podle Jacka Endina zahráli Soundgarden spolu s dalšími následovníky, jako byli Alice in Chains a Screaming Trees, na svých prvních albech u velkých vydavatelstvích vesměs velmi dobře. Debutové album Alice in Chains Facelift obsahovalo úspěšný singl „Man in the Box“, který se držel 20 týdnu v top 20 a MTV neustále točila videoklip, což dalo skupině rozhodující podnět a vydláždilo cestu k vzestupu grunge koncem roku 1991. Album bylo také první grunge nahrávkou, která obdržela zlatou desku za 500000 prodaných kopií (11.9.1991).

Nirvana také obdržela nabídky od velkých vydavatelství, nicméně své debutové album Bleach vydala pod vedením Sub Pop a Jacka Endina. O rok později však hudebníci přešli k hlavnímu labelu Geffen Records, kde v září 1991 vyšlo jejich druhé studiové album Nevermind. Zpočátku u něj vedení společnosti předpovídalo tržby zhruba na úrovni alba Goo od Sonic Youth, kterou vydal Geffen o rok dříve. Debutový singl „Smells Like Teen Spirit“, který vyšel několik týdnů před vydáním alba, ale znamenal zrození hudebního fenoménu grunge. Kvůli neustálému vysílání hudebního videa na MTV se do Vánoc 1991 prodalo ohromných 400 000 kopií. V lednu 1992 Nevermind dokonce vytlačil album Dangerous superhvězdy Michaela Jacksona z vrcholu žebříčku Billboard. Na konci tohoto desetiletí pak album obdrželo diamantovou certifikaci od Recording Industry Association of America za 10 milionů prodaných kusů.

Úspěch alba Nevermind překvapil a přemohl hudební průmysl. Album nejen že zpopularizovalo grunge, ale nakonec potvrdilo kulturní a komerční životaschopnost alternativního rocku obecně. Michael Azerrad tvrdil, že Nevermind symbolizuje transformaci rockové hudby - dříve dominantní hair metal rychle ztrácí popularitu a ustupuje autentické a kulturně významné hudbě. Díky grunge, dokázaly žánry, které byly považovány za okrajové (bez ohledu na to, jak radikální byly), svou konkurenceschopnost a staly se součástí hlavního proudu, čímž posílily formování individualistické fragmentované kultury. Následně další grungeové kapely zopakovaly úspěch Nirvany. Kapela Pearl Jam, kterou založili bývalí členové Mother Love Bone Jeff Ament a Stone Gossard, vydali své debutové album Ten v srpnu 1991 (měsíc před Nevermind), ale prodej se podstatně zvýšil až o rok později. Do druhé poloviny roku 1992 měl Ten mezi posluchači hlavního proudu obrovský úspěch, získal zlatou desku a dosáhl čísla 2 v žebříčcích Billboard. Od té doby se ve vlasti kapely prodalo více než 13 milionů kopií tohoto alba.

Mezi 100 nejprodávanějších alb roku 1992 patřila také alba Badmotorfinger od Soundgarden a Dirt od Alice in Chains, stejně jako album stejného jména od skupiny Temple of the Dog, nahrané společně hudebníky Pearl Jam a Soundgarden. Průlom těchto grungeových umělců v hlavním proudu přiměl časopis Rolling Stone označit Seattle za „nový Liverpool“, což naznačuje analogie s rodným městem Beatles, kteří byli vůdci tzv. „britské invaze“. Brzy se velkým společnostem podepsala většina předních grungeových kapel v Seattlu, zatímco město zažilo příliv nových kapel, které doufaly, že uspějí v žánrovém vzrušení. Grungeová scéna se stala jednou ze zápletek filmu The Loners režiséra Camerona Crowea. Film představil několik koncertů klíčových kapel, včetně Pearl Jam, Soundgarden a Alice in Chain, stejně jako některé muzikanty, kteří se objevili ve vedlejších rolích. Film byl natočen v roce 1991 v Seattlu a jeho okolí a byl uveden pouze o rok později - na vrcholu popularity grunge

Popularita grunge vyvolala velký zájem o kulturní charakteristiku hudební scény v Seattlu. Ačkoli se tato hudební scéna koncem 80. a na počátku 90. let ve skutečnosti skládala z různých hudebních stylů a trendů, byl prostřednictvím médií Seattle vnímán jako jediná hudební komunita a zkoumání se zaměřilo na jediný hudebního styl, kterým byl grunge. Módní průmysl prodával „grunge fashion“ spotřebitelům a účtoval si prémiové ceny za položky, jako jsou pletené lyžařské čepice a kostkované košile. Kritici však tvrdili, že reklama asimilovala prvky grunge a proměnila jej v momentální módní potěšení. Entertainment Weekly se k této situaci vyjádřil v článku z roku 1993: "Od doby, kdy média objevila hippies v 60. letech, taková subkultura nevznikla.“ Obchodníci aktivně využívali koncept grunge k prodeji grunge osvěžovačů vzduchu, grunge vlasových gelů a dokonce i k prodeji CD s "lehkou hudbou" pod názvem "lehký grunge". The New York Times přirovnal americké grungeové šílenství k masivnímu marketingu punkrocku, diska a hip-hopu v předchozích letech. Je ironií, že New York Times byl kompromitován zveřejněním falešného seznamu slangových výrazů, které údajně používali členové subkultury grunge; tento podvod je znám jako grunge speak. Následně byl mediálnímu humbuku kolem grunge věnován dokument Hype! z roku 1996. Jak média začala používat výraz „grunge“ prakticky ve všech zprávách o klíčových rockových kapelách, scéna v Seattlu jej začala pohrdavě označovat jako „slovo G“.

Brzy se v Seattlu začala rozvíjet silná antipatie vůči grunge. Na konci roku 1992 Jonathan Poneman uvedl, že je ve městě všechno, s čím má grunge co do činění, vnímáno s maximální cynismem a lehkomyslností, protože to bylo uměle vytvořené hnutí. Mnoho grungeových umělců bylo nespokojeno se svým úspěchem a pozorností, kterou generoval. Kurt Cobain Michaelovi Azerradovi v rozhovoru řekl: „Sláva je to poslední, co chci." Pearl Jam také pocítili břemeno úspěchu, přičemž většina pozornosti tisku se soustředila na jejich frontmana Eddieho Veddera.

Další album Nirvany In Utero (1993) bylo záměrně nahráno v surovém stylu, který basista Krist Novoselic popsal jako divoký agresivní zvuk, skutečnou alternativní nahrávku. V září 1993 album přesto dobylo hitparádu Billboard a v roce 1996 bylo pětkrát platinové. Pearl Jam si také udrželi silné prodejní čísla díky druhému albu Vs., které vyšlo ve stejném roce. Desky se v prvním týdnu prodalo 950 378 kopií, dobyla žebříček Billboard a překonala všechna ostatní alba Top 10, pokud jde o celkový prodej. V roce 1993 vydala grungeová kapela Candlebox stejnojmennou desku, která získala čtyřnásobnou platinu. V únoru 1994 vyšlo mini album Alice in Chains Jar of Flies, které také triumfovalo v národních hitparádách. O měsíc později album Superunknown od Soundgarden také vystoupilo na vrchol hitparád Billboardu a stalo se jedním z nejvíce oceňovaných grungeových alb v polovině 90. let s více než 5 000 000 prodanými kopiemi. V roce 1995 se album stejného jména od skupiny Alice in Chains dostalo také na první místo v hitparádách Billboard a bylo dvakrát platinové.

Na počátku 90. let, na vrcholu komerčního úspěchu žánru, mainstreamová popularita grunge tlačila hlavní labely, aby hledaly nové talenty po celé zemi a dále je propagovaly. Díky tomu se na undergroundovém Olympu objevili kapely jako Stone Temple Pilots (San Diego), Tripping Daisy (Dallas), Toadies (Fort Worth), Paw (Lawrence), Veruca Salt (Chicago)a australané Silverchair, skupiny, jejichž raná tvorba byla široce charakterizována (i když nebyli ze Seattlu) jako grunge. V roce 2014 se v online magazínu Paste umístily na seznamu 50 nejlepších grungeových písní všech dob „All Hail Me“ (od Veruca Salt) a „Tomorrow“ (od Silverchair) na 39. a 45. místě. Americký časopis Loudwire zase označil Stone Temple Pilots za jednu z 10 nejlepších grungeových kapel v historii. I mimo USA dosáhlo několik kapel celosvětové slávy. V Kanadě to byla kapela Eric's Trip, první kanadská skupina, která podepsala smlouvu se Sub Pop Records, a jejíž zvuk byl klasifikován jako grunge. Kromě ní bylo k tomuto žánru přičítáno i debutové album další kanadské kapely Nickelback. Skupina Witness byla založena v roce 1989 ve Francii. Australský kolektiv Silverchair, z místního Newcastlu, dosáhl široké popularity v 90. letech; jejich píseň „Tomorrow“ skončila na 22. místě v žebříčku skladeb amerického rozhlasu v září 1995 a jejich debutové album Frogstomp, vydané v červnu 1995, bylo ve Spojených státech platinové jen o několik měsíců později.

Během tohoto období byly grungeové kapely, které nebyly ze Seattlu, hudebními novináři často obviňováni z oportunismu a touhy přizpůsobit se módnímu žánrovému směru. Oběťmi takových obvinění se stala zejména skupina Stone Temple Pilots. V lednu 1994 společnost Rolling Stone současně označila skupinu za nejlepší novou skupinu čtenářů časopisu a nejhorší novou skupinu podle názoru jeho redaktorů, přičemž zdůraznila rozdíl v chuti mezi kritiky a veřejností. Stone Temple Pilots si získal širokou popularitu mezi masovým publikem. Jejich prvního a druhého alba se prodalo osm a šest milionů.

V roce 1994 vyšlo kriticky uznávané debutové album britské grungeové skupiny Bush, které také získalo šestkrát platinu. Druhé LP kapely, Razorblade Suitcase, však bylo nemilosrdně zkritizováno v recenzi Rolling Stone, která kapelu nazvala „nejúspěšnější a nestydatou parodií Nirvany“. V knize Fargo Rock City: A Heavy Metal Odyssey in Rural Nörth Daköta Chuck Klosterman napsal: „Bush byl dobrá kapela, ale stalo se, že to byl signál k začátku konce; nakonec se změnila v jakýsi grunge Warrant“. Autor knihy Accidental Revolution: The Story of Grunge Kyle Anderson vyjádřil tento názor na skupinu: "Dvanáct písní na albu Sixteen Stone zní přesně tak, jak by měl grunge znít (v obvyklém smyslu), zatímco význam grunge byl v tom, že nezněl nijak konkrétně, včetně samotného grunge ... Jen si pomyslete, kolik různých hudebních skupin a stylů se propagovalo pod nadpisem „grunge“, a uvědomíte si, že grunge je pravděpodobně nejvíce nedefinovaný žánr v historii hudby.

Polovina 90. let: Pokles popularity a konec subkultury

K poklesu mainstreamové popularity grunge přispělo několik faktorů. Kritici a hudební historici se liší, pokud jde o přesnou příčinu úpadku žánru. Podle novinářky Catherine Strongové byl na konci roku 1993 grunge na hudební scéně v extrémně nejisté situaci a byl jedním z prvních kandidátů na mainstreamové zapomnění. Catherine zdůraznila úspěšnost scény, což samozřejmě vedlo ke vzniku mnoha imitátorů. Redaktoři hudební publikace Paste poznamenali, že od roku 1994 se žánr začal rychle vytrácet - Pearl Jam se snažili zmizet z reflektoru tak rychle, jak jen to šlo, kapely Alice in Chains, Stone Temple Pilots a řada dalších účinkujících měli vážné problémy s drogami a doslova bojovali o fyzické přežití. Autor knihy Grunge: Seattle Justin Henderson tvrdil, že grunge začal sestupnou spirálu v polovině roku 1994, kdy příliv peněz od velkých nahrávacích společností radikálně změnil subkulturu zevnitř a ta už se neměla kam pohnout, jenom dolů. Spisovatel zdůrazňuje, že smrt basistky Hole Kristen Pfaffové 16. června 1994 na předávkování heroinem byla dalším hřebíkem do rakve grunge.

V článku Jasona Hellera „Opravdu záleží na grunge?“ publikováném v roce 2013 na serveru A.V. Club, publicista tvrdil, že In Utero (vyšlo v září 1993) od Nirvany byla grungeová labutí píseň. Jakmile Cobain začal reptat: „Dospívající obavy se plně vyplatily / Teď jsem znuděný a starý“, bylo po všem. Po Cobainově smrti v roce 1994 se podle Hellera pokrytectví v grunge v té době stalo neslýchaným, a idealismus začal být trapný. Ve výsledku se grunge převrátil na nový Aerosmith. Publicista tvrdí, že grunge se stal evoluční slepou uličkou, protože nic nebránil a na ničem se nezakládal, a ideologie popření byla vše, co představil.

Podle autora životopisů Briana Passaya byl Cobain nejjasnějším představitelem alternativní hudby v 90. letech. Před ním ve skutečnosti neexistoval ani grunge, ani alternativa. V polovině 90. let se mnoho grungeových kapel rozpadlo nebo se stalo méně viditelným. Kurt Cobain, kterého redaktoři časopisu Time označili za "Johna Lennona swingujícího severozápadu“, se jenom těžko vyrovnával s popularitou, která na něj spadla a bojoval se závislostí na heroinu. Na začátku roku 1994 se začalo hovořit o předávkování hudebníka a o možném rozpadu Nirvany. 8. dubna 1994 byl Cobain nalezen mrtvý ve svém domě v Seattlu po střelné ráně do hlavy, pravděpodobně sebevraždě, a Nirvana byla rozpuštěna. Cobainova sebevražda byla katalyzátorem úpadku grunge, protože z něj odčerpala energii a spustila nástup banální a korporátní hudby k získání své dřívější pozice v hudební aréně.

Ve stejném roce Pearl Jam zrušili své letní koncertní turné na protest proti tomu, co od společnosti Ticketmaster, prodejci vstupenek v USA, vnímali jako nefér obchodní politiku. Skupina poté začala společnost bojkotovat; iniciativa Pearl Jam nehrát na místech spojených s Ticketmaster ale skončila kontraproduktivně, až na vzácné výjimky se kapele ve Spojených státech v následujících třech letech nedařilo vystupovat.

V roce 1996 hráli Alice in Chains poslední, jak se ukázalo, koncerty se svým frontmanem Lane Staleym, který vypadal nemocně a odcizeně od pravidelného užívání drog. V roce 2002 byl nalezen mrtvý ve svém domě po předávkování směsí kokainu a heroinu. V roce 1996 vydali Soundgarden a Screaming Trees poslední studiová alba aktuálního desetiletí Down on the Upside a Dust. Podle Catherine Strongové publicisté Roy Shuker a Jean Stout tvrdili, že „konec grunge“ lze chápat jako proces vycházející z rozpadu Soundgarden v roce 1997.

Post-grunge

Ve druhé polovině 90. let byl grunge nahrazen post-grunge, subžánrem, který byl populární i na začátku příštího tisíciletí. Post-grunge transformoval silný kytarový zvuk a otevřený obsah písní kapel ze Seattlu do přístupné, často veselé estetiky hlavního proudu. Podle odborníků umělci tohoto hnutí postrádali undergroundové grungeové kořeny a byli ovlivněni tím, na co se později proměnilo, a sice divoce populární formou samostatného promyšleného hard rocku. Post-grunge byl komerčně životaschopnější žánr, který snižoval míru zkreslení kytary směrem k plynulému zvuku ve formátu rádia. Jak se grunge stal mainstreamem, začaly hlavní vydavatelství uzavírat dohody s umělci, které zněly jako kapely, se kterými se ztotožňovaly. Skupiny charakterizované jako post-grunge ze stejného období, jako Bush, Candlebox a Collective Soul, dostaly stigma napodobitelů kapel, které ve skutečnosti přinesly grunge do hlavního proudu. Ačkoliv ranné nahrávky Bush a Candlebox korelují s grunge, další materiál těchto skupin je většinou klasifikován jako post-grunge. Publicista z About.com Tim Grierson, který tyto skupiny popisuje, uvedl: "Není asi překvapivé, protože se zdálo, že tyto kapely kopírují módní zvuk, že je kritici označili za plagiátory. Je příznačné, že tyto skupiny byly klasifikovány téměř pejorativně - „post-grunge“, z čehož vyplývá, že jelikož nebyly samostatným hudebním hnutím, staly se vypočítavou a cynickou reakcí na přirozené stylistické změny v rockové hudbě. "

Kanadská kapela Nickelback, která byla jedním z finančně nejúspěšnějších členů post-grungeové scény 90. let, se v průběhu let přemněnila na nejvíce nenáviděnou kapelu na světě díky pokračujícímu směřování ke komerčnímu rocku. V roce 1995 publicista časopisu Spin Charles Aaron uvedl, že grunge je vyčerpaný, pop-punk upadá, Brit-pop je dočasný jev a rock orientovaný na alba je u konce - hudební průmysl se stal korporátně produkční alternativou, která podle autora zní jako "fake grunge" nebo "scrunge". Mezi „scrunge“ kapely zařadil Better Than Ezra, Bush, Collective Soul, Garbage, Hootie & the Blowfish, Hum, Silverchair, Sponge, Tripping Daisy, Jennifer Training a Weezer. Publicista na seznam zařadil i Foo Fighters, ale zdůraznil, že Dave Grohl (bývalý bubeník Nirvany) se mu přece jenom snažil zabránit v tom, aby se stal „uscrungeným chlapíkem“, a to díky kombinací hardcore punku z 80. let s trashovou hudbou ze 70. let.

Další post-grungeové kapely, které se objevily v důsledku popularity Bush a Candlebox, byly Collective Soul a Live. Na konci 90. let a na počátku 2000 byl žánr stále velmi úspěšný, během tohoto období vznikly skupiny jako Creed, Nickelback, 3 Doors Down a Puddle of Mudd, stejně jako skupiny, pro které byl post-grunge charakteristický v menší míře - Foo Fighters, Staind a Matchbox Twenty. Všichni tito umělci byli v různé míře kritizováni za jejich komercializovaný zvuk i za veřejné statky a romantické postoje, které ostře kontrastovaly s tématy grunge jako sebevražda, sociální pokrytectví a drogová závislost. Následně publicista Adam Steininger kritizoval postgrungové kapely pro jejich elegantní materiál, naplněný změkčenými texty, které se zdály být zcela zaměřeny na romantické zážitky. Steininger se v tomto směru zaměřil na jednotlivé umělce a stěžoval si na Candlebox pro jejich popový zvuk, texty o lásce a psaní písní bez všestrannosti a kreativity; na Three Days Grace za jejich úhlednou hudbu ve formátu rádia; na 3 Doors Down pro zaměření na elegantní hitové singly místo vytváření kvalitních alb; na Finger Eleven pro směřování do pop-rocku; na Lifehouse pro zjednodušení zvuku grunge a jeho inovativní struktury k oslovení širšího publika; na zmatené, nesmyslné fráze od Bush; Pseudo-pop poezii od Live, která potlačila podstatu grunge; vyleštěný post-grunge zvuk Puddle of Mudd; stejně jako na hudebníky Nickelback, které nazval „brakové post-grunge vypráskané chlapce“, jejichž hudba je unylá jak pomyje.

Reakce Britpopu

Během tohoto období vznikl ve Velké Británii Britpop, který částečně představoval reakci místních hudebníků na dominanci grunge ve Velké Británii. Na rozdíl od temnoty a izolace amerického žánru se Britpop vyznačoval mladistvým nadšením a touhou umělců po slávě. Přední kapely v tomto směru, Blur a Oasis, byly určitou protiváhou k výrazné nekonečné depresi grunge. Pozitivní pohled umělců Britpopu byl inspirována turné Blur po Spojených státech na jaře 1992. Britpopoví umělci opakovaně vyjádřovali své pohrdání grunge. V roce 1993 během rozhovoru s Johnem Harrisem z NME Damon Albarn souhlasil s tvrzením tazatele, že Blur je „anti-grungeová skupina“, a zdůraznil: „No, dobře. Pokud se punkem chtěli zbavit hippies, pak já se zbavím grunge". Na druhé straně vůdce Oasis Noel Gallagher, fanoušek Nirvany, psal hudbu, která vyvrátila pesimistickou povahu grunge. V roce 2006 hudebník poznamenal:" ... že singl jeho kapely „Live Forever“ byl napsán uprostřed rozmachu grunge. Pamatuje si, že Nirvana měla skladbu nazvanou „I Hate Myself and Want to Die“ (nenávidím se a chci umřít), a bylo to něco jako ... - Do prdele, tohle nebudu podporovat." Jakkoli ho mám rád (Cobaina) a všechny ty sračky, nepřijmu to. Nechápu lidi, kteří chodí kolem, omámení heroinem a říkají, že se nenávidí a chtějí zemřít. To jsou kurva kecy. Děti to nemusí slyšet“.

Znovuzrození

Mnoho slavných grungeových kapel úspěšně pokračovalo v nahrávání alb a pořádání turné i v novém tisíciletí. Nejvíce mediální grungeovou skupinou 21. století byli Pearl Jam. V roce 2006 publicista Rolling Stone Brian Hiatt popsal skupinu jako „trávící většinu minulého desetiletí záměrným ničením své slávy“, přičemž poznamenal, že skupina má loajální koncertní publikum podobné publiku Grateful Dead. V novém tisíciletí Pearl Jam opět získal komerční úspěch a ohlas u kritiků u alb jako Pearl Jam (2006), Backspacer (2009) a Lightning Bolt (2013). V roce 2005 zorganizovali muzikanti Alice in Chains sérii setkání a experimentování s různými zpěváky, aby našli náhradu za zesnulého Lane Staleyho. Výsledkem je, že se kapela rozhodla pro Williama Duvalla a v roce 2009 s ním vydala desku s názvem Black Gives Way to Blue, která se stala jejich první nahrávkou po 15 letech. Další album kapely, The Devil Put Dinosaurs Here, v roce 2013 skončilo na 2. místě v hitparádě Billboardu. V roce 2010 se znovu sešel i Soundgarden a výsledkem bylo album King Animal, které vyšlo o dva roky později a zařadilo se mezi pět nejlepších v národních hitparádách v Dánsku, na Novém Zélandu a ve Spojených státech. V roce 2016 navíc hudebníci skupiny Matt Cameron a Ben Shepherd uspořádali s Alainem Johannesem (Queens of the Stone Age, Eleven), Mark Laneganem (Screaming Trees, Queens of the Stone Age) a Dimitri Kotsem (Off!)vedlejší projekt Ten Commandos.

Navzdory smrti Kurta Cobaina pokračovali ostatní členové Nirvany ve své úspěšné tvůrčí činnosti. Díky vysokému prodeji Cobainových zápisků Diaries a stejnojmenné kompilaci největších hitů Nirvany z roku 2002 byla Nirvana podle tehdy publikovaného článku v The New York Times úspěšnější než kdykoli předtím od sebevraždy Cobaina v roce 1994. Tento trend pokračoval i v příštím desetiletí, a to opětovným vydáním diskografie skupiny, stejně jako vydáním dokumentu Kurt Cobain: Damn Editing. V roce 2006 byl uveden film Guse Van Santa Poslední dny, který chtěl režisér původně pojmout jako životopisný film Kurta Cobaina (myšlenka nebyla realizována kvůli právním nárokům Courtney Love). Ve filmu se role hlavní postavy jménem Blake zhostil herec Michael Pitt, jehož obraz byl téměř totožný s obrazem zesnulého vůdce Nirvany. V roce 2012 se Dave Grohl a Krist Novoselic spojili s Paulem McCartneym (v roli zpěváka), aby nahráli píseň pro soundtrack k Grohlovu dokumentu The City of Sound s názvem "Cut Me Some Slack".

Jedna z nejúspěšnějších rockových kapel 21. století, Queens of the Stone Age, byla vytvořena z různých grungeových hudebníků. Začátkem roku 2000 navíc s kapelou spolupracoval Dave Grohl ze skupiny Nirvana, s nímž bylo nahráno CD Songs for the Deaf, které kritik Stephen Hyde nazval nejlepším hardrockovým albem XXI. Století. Zakladatelé skupiny, Josh Homme a Mark Lanegan (také člen Off!), hráli nějaký čas ve skupině Screaming Trees. K zvuku kapely přispěli také Dave Grohl z Nirvany a Alain Johannes z Eleven. Homme a Grohl následně vytvořili superskupinu Them Crooked Vultures s legendárním basistou Led Zeppelin Johnem Paulem Jonesem poté, co Foo Fighters vystoupili se skupinou na stadionu ve Wembley v roce 2008. Kromě toho Them Crooked Vultures využívali Johannese jako doprovodného muzikanta na turné. Navzdory relativně krátké existenci skupiny byli její hudebníci na ceremoniálu 2011 oceněni Grammy za nejlepší hardrockové vystoupení.

Na počátku tisíciletí došlo na regionální úrovni k oživení několika grungeových scén, i když v malém měřítku. Například v roce 2005 The Seattle Times upozornil na několik kapel inspirovaných grunge, které se vracely na scénu v Seattlu. The Guardian zase psal o kapelách z Yorkshire, jako je například Dinosaur Pile-Up, Pulled Apart by Horses a Wonderswan, kteří také hrály hudbu tohoto žánru. V článku z roku 2003 navíc redaktoři New York Times zaznamenali globální renesanci grunge po celé Americe. V dalším desetiletí se objevila řada kapel v jejichž hudbě byl znatelný vliv grunge. Na rozdíl od svých předchůdců někteří z nich s touto klasifikací souhlasili. Hudební tisk zaznamenal spolupráci mnoha těchto kapel se slavnými postavami z první vlny alternativního rocku. Zejména Steve Albini pracoval s kapelami jako Bully, Vomitface a s Shannon Wrightovou. Další kapely hrající grunge nebo tímto stylem ovlivněné byli Courtney Barnett, Wolf Alice, Yuck, Speedy Ortiz, The Kut, Mitski, 2:54, False Advertising, Slothrust, Baby in Vain, Big Thief, Torres, Lullwater a Red Sun.

Odkaz grunge

V článku z roku 2011 hudební kritik Dave Whitaker vyjádřil názor, že každá generace na začátku nahrává hudbu s žánrem měnícím hru, od swingu ve 30. letech, rock and rollu v 50. letech, punkrocku v v 70. letech, po grunge v 90. letech. Podle Whitakera byl ale grunge poslední americkou hudební revolucí, protože žádná generace poté nepřišla přišla s novým žánrem, který by radikálně změnil hudební krajinu. Publicista tvrdil, že digitální revoluce (hudba online, sdílení souborů atd.) způsobila to, že po grunge už neexistoval žádný generační žánr, protože za účelem úplného nasycení trhu jedním žánrem, musí existovat hudební průmysl s obrovskou kontrolou trhu. V roce 2016 Rob Zombie uvedl, že grunge byl příčinou smrti konceptu rockové hvězdy; podle něj na rozdíl od předchozích hvězd, jako byl Alice Cooper, Gene Simmons a Elton John, kteří by stejně dobře mohli být z jiné zasrané planety, mělo prostředí grunge úplně jiný pohled - všechny naše rockové hvězdy musí vypadat jako my (obyčejní lidé).

Podle Boba Batchelora se nezávislá ideologie a hodnotový systém Seattlu, které staly hlavními principy pro formování a vznik skupin, jako jsou Nirvana a Pearl Jam, dostaly do rozporu s touhou velkých vydavatelství prodat miliony desek. Batchelor rovněž tvrdil, že navzdory nesouhlasu grungeových hudebníků s marketingovými cíli velkých nahrávacích společností a odporu některých klíčových skupin vůči reklamním a mediálním způsobům, diktovaným vedením nahrávacích společností, včetně tvorby hudebních videí, účast grungeových kapel na MTV hrála důležitou roli v tom, že se (grunge) stal součástí hlavního proudu, protože mnoho fanoušků žánru ho poprvé poznalo prostřednictvím MTV, nikoli prostřednictvím místního nebo specializovaného rádia. Na druhé straně Gil Troy vyjádřil názor, že grungeové povstání, stejně jako většina ostatních v „spotřebitelské“ kultuře Ameriky, skončilo „komercializací, masovou produkcí, ritualizací a dezinfikací“ od velkých korporací.

V roce 2011 John Calvert uvedl, že čas je důvodem, proč nedošlo k renesanci grunge; podle publicisty již nebyly obnoveny kulturní nálady z konce 80. a počátku 90. let, které hnutí inspirovaly. Skladatel ze Seattlu Jeff Stetson věří, že lidé z let 2010, kteří poslouchají grunge, by se měli dozvědět o kontextu a historii jeho vzniku a měli by respektovat skutečnost, že k tomu došlo úžasnou náhodou v Seattlu a že už s největší pravděpodobností nikdy nic podobného neuvidí. Komentátor časopisu Paste Michael Danaher zase tvrdil, že hnutí grunge změnilo směr rokenrolu a vneslo do něj příběhy o zneužívání a depresích a vědomí sociálních problémů.

Podle Calverta je píseň "Smells Like Teen Spirit" mezník v historii, protože vytvořila generaci definující rezonanci pro mladé lidi té éry. Calvert také nazval „Smells Like Teen Spirit“ nejprudší, nejtemnější a nejintenzivnější hudbou v historii hitparád od raného punkrocku; autor zdůraznil, že se objevila a byla těžká v okamžiku, kdy mládež té doby potřebovala tíhu, otřásla mladou Amerikou a poskytla jí něco, čím by se uchytila v obtížných dobách. V knize z roku 2017 uvedl spisovatel Stephen Felix-Yeager, že grunge navždy změnil identitu rockové hudby, stejně jako punk; navíc grunge přidal introspektivní texty o existenciální autenticitě a co to znamená být věrný sám sobě. Kurt Cobain byl nazýván „hlasem generace X“ a ve své generaci hrál stejnou roli jako Bob Dylan v 60. letech a John Lennon v 70. letech. Podle Boba Batchelora byla Nirvana stejně důležitá jako Elvis nebo The Beatles.

V roce 2008 uvedl Darrag McManus z The Guardian, že grunge nebyl jen trendem pro mládež nebo hudební módou. Podle novináře grunge syntetizoval klíčové filosofie moderní doby, od feminismu, liberalismu, ironie, apatie, cynismu/idealismu ..., antiautoritářství, až po postmodernismus. McManus tvrdí, že grunge se zabýval závažnými tématy, která se v populární hudbě často nenacházejí. Podle novináře nebyl pro Generaci X grunge jen hudbou, byl to klíčový kulturní vliv. Spisovatelka a historička módy Marlene Komar zase tvrdila, že úspěch Nirvany popularizoval „neheterosexismus“ a rozmanitost názorů na pohlaví a sexualitu, zdůrazňující, že muži a ženy jsou si navzájem podobní, a podpořil progresivní politické myšlení mezi mládeží.

V roce 2017, v rozhovoru s Michailem Kozyrevem, spisovatel Michail Idov řekl: "Nirvana otevřela dveře všem. Někdy v letech 1994 až 1997 nastal okamžik, právě kvůli úspěchu Nirvany, a to je jejich největší dědictví, kdy americký hudební průmysl vůbec nevěděl, co může „vystřelit“. Protože pokud takto vystřelil grunge, pak ďábel ví, co může následovat. A tak začali vysílat téměř všechno. Hudba která byla v hlavním proudu v Top-20 v polovině 90. let, měla takovou rozmanitost, takový eklekticismus a šílenství, jaké už asi nikdy neslyšíme. Hlavní společnosti] byli tak ohromeny, že nemohli předpovědět Nirvanu, že pro každý případ dali šanci všem. The Flaming Lips, stejně jako The Folk Implosion ... všichni měli v polovině 90. let významnou smlouvu s vydavatelstvím a alespoň jeden rozhlasový hit. Dokud se někdy v roce 1997 systém nestabilizoval. Ale byl tu tento okamžik, 2–3 roky, kdy mohlo být v éteru téměř všechno.

Seznam skupin spjatých s grunge (podle roku založení)

1980

Malfunkshun

1983

Melvins

1984

Green River, Soundgarden

1985

L7, Screaming Trees, Radiohead, Skin Yard

1986

The Gits

1987

Alice in Chains, Alien Boys, Nirvana

1988

Houk, Mother Love Bone, Mudhoney, Tad, The Smashing Pumpkins

1989

Dandelion, Gruntruck, Hole, Love Battery, My Sister's Machine, Stone Temple Pilots, Willard

1990

7 Year Bitch, Eric's Trip, Hammerbox, Paw, Pearl Jam, Temple of the Dog, Wool

1991

King Cobb Steelie

1992

Bush, Collective Soul, Illusion (POL), Silverchair

1993

Drain STH, Kr'shna Brothers, The Presidents of the United States of America

1994

Creed, Foo Fighters, Mad Season, Wooden Stars

1996

Queens of the Stone Age

2007

Dinosaur Pile-Up

2008

Wonderswan

2010

Baby in Vain, Slothrust

2011

Speedy Ortiz

2013

Bully, False Advertising

Zpět