| Původ: | Wellsville, Ohio, USA |
| Aktivní roky: | 1983–1987, 1997–2018 |
| Styl: | Death metal |
| Vydavatelé: | Red Stream, Season of Mist, New Renaissance |
| Web: | |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Necrophagia |
NECROPHAGIA byla americká deathmetalová kapela, založená v roce 1983 ve Wellsville v Ohiu. Název vychází z řečtiny – je složen ze slov 'nekron' (νεκρόν = mrtvola) a 'phagein' (φαγεῖν = jíst), tedy doslova znamená 'pojídání mrtvol'. Skupina je považována za jednu z průkopnických formací death metalu, po boku velikánů jako POSSESSED a DEATH, přičemž její význam spočívá především v raném propojení extrémní hudby s hororovou a gore estetikou.
Na rozdíl od řady tehdejších metalových uskupení NECROPHAGIA od počátku kladla důraz nejen na agresivní hudební výraz, ale také na atmosféru, šokující témata a vizuální stránku. Právě tento přístup ji učinil jednou z prvních formací, které definovaly pozdější podobu death metalu jako žánru pracujícího se smrtí, rozkladem, nihilsmem, násilím a hororem nejen na symbolické, ale i explicitní úrovni. Přestože nikdy nedosáhla masového komerčního úspěchu, její vliv v undergroundu zůstal dlouhodobě silný a respektovaný.
Kapelu založil Frank 'Killjoy' Pucci v roce 1983. Od samého počátku šlo o projekt vedený jeho vizí, totiž posedlostí hororovými filmy, exploatační kinematografií, temnými tématy a hudbou, která se výrazně promítala do textů i celkového vyznění jeho tvorby. Skupina si brzy získala značnou popularitu v undergroundové extremněmetalové scéně, především díky aktivnímu šíření kazet v rámci 'tape tradingu' (zasílání a výměně magnetofonových kazet, neboli MC), jenž byl v 80. letech díky nepřítomnosti internetu klíčovým nástrojem pro šíření extrémní hudby.
Jejich první LP Season of the Dead bylo nahráno a vydáno v roce 1987, avšak krátce po jeho vydání se kapela díky rozdílným názorům členů na další směřování a vývoj rozpadla. Jde tedy o jediné album, na kterém hraje Joe Blazer na bicí, Larry Madison na kytaru a Bill James na basu. Zároveň se jedná o poslední nahrávku skupiny až do roku 1995 a poslední studiový počin až do roku 1998.
Season of the Dead vyšlo několik měsíců před debutovým LP Death – Scream Bloody Gore, což z něj činí jedno z vůbec prvních plnohodnotných death metalových alb (vedle LP Seven Churches formace Possessed z roku 1985). Právě proto je dodnes vysoce ceněno sběrateli, fanoušky staré školy i fajnšmekry.
Zvuk alba byl syrový, místy primitivní, avšak mimořádně atmosférický. Jednoduché riffy, pomalejší tempa a Killjoyovy 'odpudivé' vokály vytvářely dusivou, hororovou náladu, která se výrazně lišila od tehdejší thrashmetalové produkce. Deska se postupem času stala kultovní záležitostí a bývá označována za velmi podceňovanou klasiku raného death metalu.
Fanouškovské recenze na metalarchives popisují Season of the Dead jako kultovní desku, která představuje Necrophagii jako jednu z raných death metalových legend. Debut je charakterizován „úžasnými riffy, nechutnými vokály a hororovými texty“, ačkoli produkce a bicí jsou jednoduché, celková atmosféra a surovost jej činí důležitým poslechovým materiálem pro fanoušky staré školy.
Recenzent Byrgan si dal práci, a podrobněji desku rozebral: „Za prvé, a nerad to říkám: bicí jsou zde nejslabším článkem. Zvukově jsou skvělé, jsou nabité množstvím efektů, ale chybí jim stálý směr. Z větší části jsou přesné, ale jen trefují jednoduché výplně a přestávky a 'pouze přihrávají' ostatním nástrojům, aby svou práci dokončily. Žádná vůdčí dobrodružnost, jen 'následovník hlavních expedičních pracovníků'. Tu a tam však využívají kontrabasové pedály. A během některých pomalejších partů používají kopáky k provádění jednoduchých vzorovaných beatů, aby držely vokály pod kontrolou. 'Killjoyův' hlas je posledním demoličním kouskem, který mává svým krví potřísněným kladivem. V podstatě se jeho vokály staly více či méně chraplavým vyprávěním. Stylisticky, když hraje hudba, vypráví vášnivě svůj krvavě posedlý příběh a nehledí na to, jestli zpívá či křičí. Začíná a končí začátkem a koncem riffů, ale mezitím je to jiný příběh. Já osobně si nemohu stěžovat. Protože to přidává na atmosféře a máte pocit, jako byste cedle sebe měli vypravěče, zatímco pomalu umíráte na hřbitově plném surrealistických zvuků a melodií.
Druhou stranou tohoto vydání je skvělé death-thrashové provedení. Od kytar, opojených reverbem přes chraplavé, narativní vokály až po více než současnou baskytaru. 'Sezóna mrtvých' je v mé diskografii velkým doporučením. Pozdější poslech původního LP má oproti CD o něco drsnější zvukovou kvalitu. Ať už někdo dostane do drápů kteroukoliv verzi, uslyší album s atmosférickou hororovou tématikou, od produkce po nástroje a od názvů po texty. SOTD je jako partitura pro náladový horor, který nikdy nevyšel. Nebo dokonce soundtrackem vytvořeným pro krátký atmosférický hororový román.“
V roce 1990 bylo jejich další LP Ready for Death, původně nahrané už v roce 1986, neoficiálně vydáno labelem Embalming Records. Později však vyšlo oficiálně v limitované edici 500 kusů na průhledném zeleném vinylu, když se Embalming Records dohodli s New Renaissance Records na autorských právech. Nahrávka byla následně zařazena také na kompilaci A Legacy of Horror, Gore and Sickness z roku 2000. Ready for Death dokumentuje ještě syrovější a punkovější fázi Necrophagie a představuje důležitý historický materiál, mapující vývoj extrémního metalu v jeho brzké fázi.
Toto LP je recenzenty i posluchači často vnímáno především jako historický dokument rané fáze Necrophagie a jedné z nejčasnějších podob death metalu vůbec. Recenzenti zdůrazňují extrémní syrovost nahrávky, která se pohybuje na hranici mezi hardcore punkem, proto-thrashem a zárodky death metalu. Produkce je velmi primitivní, bicí jednoduché a kytary hrubé, místy až chaotické, což však odpovídá době vzniku i celkovému undergroundovému charakteru materiálu.
Pozitivně je hodnocena celková atmosféra nahrávky, která je temná, násilná a neuhlazená, s jasným důrazem na hororová témata a morbidní texty. ´Killjoyovy´ vokály jsou popisovány jako odpudivé až nelidské, přičemž právě jejich neučesanost dodává materiálu temnou autenticitu. Kritika se shoduje, že Ready for Death není albem pro posluchače hledající technickou vyspělost, ale pro fanoušky extrémního metalu, kteří oceňují syrový původ žánru a jeho prvotní, ničím nezkrocenou podobu.
Na Metalarchives recenzent AxlFuckingRose hodnotí Ready for Death takto: „u takovéto legendární deathmetalové formace bylo velmi omezené uvedení jejich druhé dlouhohrající desky na trh poměrně šokující. Přitom tato nahrávka nabízí vše, co dělá standardní deathmetalové album skvělým: hutnou baskytaru a riffy, brutální a odporné vokály i střídmou produkci. Vše podstatné je zde zastoupeno v plné míře a tato deska je bez nadsázky lepší než jejich debut – album, které si vysloužilo obrovské uznání kritiky jako jeden z nejprogresivnějších metalových počinů poloviny až konce osmdesátých let.
Skladby jsou nemilosrdné, neústupné, ale kreativní. "Lust of the Naked Dead" představuje první ukázku geniality této desky a rozhodně ne poslední. Harmonické, klikaté struktury skladeb, v nichž sestava podle momentální nálady zrychluje i zpomaluje, chytré využití blast beatů významně přispívají k celkovému vyznění. Je zřejmé, že Necrophagia k psaní i provedení alba přistupuje velmi umělecky – každá skladba má vlastní výraz a působí expresivněji než tvorba většiny deathmetalových formací té doby. Nástroje hrají s ryzí emocí a s menším důrazem na technickou exhibici. Dobře je to slyšet na sólu ve skladbě "Lust of the Naked Dead", které se vine napříč různými stupnicemi; skupina by bezpochyby mohla hrát rychleji, ale dává přednost řešení s větším charakterem.
Přestože kapela nepracuje s nejsložitějšími riffy ani komplikovanými rytmy, nacházejí se zde velmi abstraktní skladatelské struktury. Chytlavé momenty se objevují jen zřídka – což sice není pro žánr nijak neobvyklé –, ale Necrophagia často v rámci jedné skladby projde množstvím různých riffových změn, které na první poslech působí nesourodě, přesto však celek překvapivě dobře plyne. Součástí projevu je také výrazně teatrální pojetí - 'Killjoyovy' vokály jsou vždy potěšením, obzvlášě když jsou podpořeny dunivým kytarovým riffem a hromovou rytmikou.
Pravdou je, že toto LP je nabité skvělými nápady a obsahuje jen minimum výplně. Spirituálně laděná skladba "Black Apparition" patří k jasným vrcholům, a to díky epické stavbě i chytře vystavěným textům a vokálnímu projevu. Na poměry death metalu – žánru často kritizovaného pro svou jednorozměrnost – zde Necrophagia předvádí pozoruhodnou všestrannost. Schopnost plynule přecházet mezi jednotlivými částmi songů bez ztráty tempa je obdivuhodná a riffy Larryho Madisona si neustále udržují hlavní pozornost. Jsou konzistentně temné, truchlivé a ostré, zároveň však desce dodávají nevyčíslitelné množství charismatu. I v thrashovějších momentech jsou riffy dokonale sladěny s rytmikou a celkové kompozice působí velmi soudržně. Ať už jde o doomem nasáklý death metal, nebo thrash ve stylu Possessed, Necrophagia zde hraje na absolutním vrcholu svých možností.
Produkce této desky je obecně hudebníkům nakloněná – umožňuje nástrojům vyniknout, aniž by je otupila až k jednotvárnosti. Staré deathmetalové nahrávky mívají ideální zvuk i stopáž, protože cokoliv pod hranicí čtyřiceti minut bývá sázkou na jistotu. S nadprůměrným mixem nachází toto album rovnováhu mezi sebestředností a syrovou upřímností a přináší jeden z nejvíce nedoceněných deathmetalových titulů raných devadesátých let...“
'Killjoy se po rozpadu Necrophagie spřátelil s frontmanem Pantery Philem Anselmem, který byl dlouhodobě známý svou vášní pro extrémní undergroundový metal. Phil s ním sdílel své hudební nápady a společná tvorba nakonec 'Killjoye' přesvědčila, aby v roce 1997 Necrophagii znovu oživil. 'Killjoy' & Anselmo, který zde vystupoval pod pseudonymem 'Anton Crowley' jako kytarista, se spojili s bubeníkem Waynem Fabrou a baskytaristou Dustinem Havnenem.
Sám 'Killjoy' se k této spolupráci s Anselmem – skutečným ambasadorem extrémního metalu – s odstupem vyjádřil: „Spolupráce s Philipem byla v té době úžasná, měl obrovskou vášeň pro Necrophagii a dlouhou dobu jsme spolu fungovali opravdu skvěle. Nemám sice žádné historky, o které bych se chtěl dělit, ale byl výhradně zodpovědný za znovuzrození Necrophagie. Práci s ním jsem miloval a dnes je to součást našeho dlouhého odkazu a historie.“
V této sestavě vzniklo LP Holocausto de la Morte, které představovalo návrat Necrophagie v modernějším, avšak stále extrémně temném pojetí. Deska kombinovala death metal s doomovými pasážemi, klávesovými plochami a výrazným důrazem na hororovou atmosféru. Následovalo EP Black Blood Vomitorium, které tento směr dále rozvíjelo.
Holocausto de la Morte je považováno za zásadní comeback kapely po dlouhé pauze a zároveň za album, které redefinovalo zvuk formace pro modernější éru death metalu. Recenze často vyzdvihují mnohem temnější, pomalejší a atmosféričtější pojetí, jež se výrazně liší od rané, punkově laděné tvorby. Hudba je hutná, těžká a místy až doomově dusivá, s výrazným důrazem na hororovou náladu.
Kritici oceňují zapojení Phila Anselma (Pantera), jehož kytarová práce přidává materiálu masivitu a agresivní tah, aniž by jakkoliv přebíjela 'Killjoyovu' vizi. Klávesy a samply jsou zde používány střídmě, ale účinně, čímž umocňují pocit temnoty a rituálnosti. Některé recenze upozorňují na repetitivnost riffů a jednodušší struktury skladeb, zároveň však zdůrazňují, že právě tato monotónnost podporuje hypnotický, hororový charakter celé desky. Holocausto de la Morte bývá často označováno za jeden z nejděsivějších a nejatmosféričtějších počinů v diskografii Necrophagie...
Recenzent Mocata9 na Metalarchives: „Posedlost Necrophagie hororem se s touto nahrávkou vrátila v plné síle. Výsledné album »Holocausto de la Morte« je poctou italskému filmovému režisérovi Luciu Fulcimu. 'Killjoy' jej dokonce přímo zmiňuje v úvodní skladbě "Blood Freak". Musím se ale krátce zastavit u samotného názvu. Působí jako pokus o italštinu, což dává smysl vzhledem k tomu, že je deska věnována Italovi. Jsem si však poměrně jistý, že slovo 'holocausto' je španělské. 'Morte' sice znamená v italštině smrt, ale na videu "Through Eyes of the Dead", které následovalo po tomto albu a EP »Black Blood Vomitorium«, je nahrávka na jednom místě označena jako 'Holocaust of the Dead', nikoli 'Holocaust of Death'.
Nechme však názvoslovné zvláštnosti stranou: pro mě je tato deska mistrovským dílem konce devadesátých let. Nepůsobí jako případ staré formace, která se snaží vytěžit vlastní odkaz vydáním poněkud křečovitého alba, jež by se zároveň chtělo zalíbit nové generaci a přitom zůstat věrné původnímu zvuku. Tohle je kapela znovuzrozená, s jasně rozpoznatelnou tváří. Pro lepší kontext: vyšlo to ve stejné době, kdy Morbid Angel vydali »Formulas Fatal to the Flesh« a Nile »Amongst the Catacombs of Nephren-Ka«. »Holocausto de la Morte« nezní jako ani jedno z nich. Necrophagia se nesoustředí na technickou exhibici ani závratnou rychlost. Hlavní roli zde hraje nálada, atmosféra a opravdu odporně zlověstný zvuk. Kytary znějí, jako by se při dlouhých tónech doslova rozpadaly – skoro to působí, jako kdyby Phil Anselmo před nahráváním shodil aparát ze schodů, ale protože ještě šel zapnout, prostě ho použil. Není to kritika kytarového zvuku; naopak, ten praskající, zkreslený tón miluju, protože desce dodává syrovost, aniž by se změnil v nějaký chaotický, nesrozumitelný hluk.
Riffy jsou často střednětempé, ale rychlejších pasáží je tu také dost. Nejde však o rychlost ve stylu kapel jako Origin, kde je rychlé tempo jen rozehřívací kolo před tím, než začnou hrát opravdu kurevsky rychle. Pokud tedy hledáš nahrávku, která tě bude bez přestání drtit, nebo si myslíš, že každá skladba musí obsahovat alespoň jednu pasáž plnou nekonečných sweepů, tohle album pro tebe nejspíš nebude. Zde se hojně pracuje s disonancí a skutečně zlověstnými riffy. Tempa se střídají – některé skladby, například "Children of the Vortex", vyrazí hned od začátku vpřed, zatímco "Cadaverous Screams of My Deceased Lover" staví na pomalém, temném motivu, který se později rozvine do rychlejší části. Baskytara a bicí pulsují spolu s kytarami a mají skutečný prostor se rozeznít. A to je jeden z velkých kladů této desky: všechny nástroje jsou slyšitelné. Slyšíš kytary, slyšíš bicí, slyšíš vokály a slyšíš i baskytaru. Na albu se dokonce objevují klávesy, ale nikdy nepřekážejí – naopak hudbu citlivě doplňují.
Srdcem Necrophagie je samozřejmě frontman 'Killjoy'. Nezní už jako v osmdesátých letech; svůj styl výrazně rozvinul, zapracoval různé techniky a polohy, díky čemuž je jeho výkon na této desce silný, osobitý a intenzivní – možná až překvapivě vrstevnatý, a vyhýbá se tak monotónnosti, která trápí řadu deathmetalových vokalistů. Upřímně řečeno, vůbec netuším, jak tyhle zvuky dokázal vydávat, aniž by si zničil hlasivky.
K náladě a atmosféře výrazně přispívají i mezihry, které využívají střídmé klávesy a vokály, než se další skladba znovu vyřítí z reproduktorů.
I po dvaadvaceti letech patří tato nahrávka k mým nejoblíbenějším. Skladby jsou zapamatovatelné a přestože celek působí soudržně, jednotlivé kusy se od sebe dost liší, aby posluchače provedly jakousi cestou, místo aby jen řekly: ´Tady máš muziku. Tak, a hotovo´. Jinými slovy: na rozdíl od mnoha jiných deathmetalových alb, kde můžeš skladby přeházet v libovolném pořadí a výsledek bude víceméně stejný, by u »Holocausto de la Morte« změna pořadí působila jinak – asi jako sledovat scény brutálního hororu rozházené mimo chronologii.
Pokud tedy od death metalu chceš něco více než jen bezmyšlenkovitou brutalitu a nekonečné blast beaty, tohle LP si rozhodně poslechni. Mohl bych vyjmenovat své oblíbené skladby, ale nakonec bych nejspíš vypsal celý tracklist, čímž by to ztratilo smysl. Prostě si ho pusť...“
V roce 2001 Havnena nahradil baskytarista Jared Faulk. Skupina zároveň posílila o druhého kytaristu, lídra projektu Gorelord jménem 'Frediablo', a také o klávesistku 'Opal Enthroned'. Tato sestava vydala EP Cannibal Holocaust a zároveň první DVD Through Eyes of the Dead. Krátce po těchto vydáních však Anselmo, 'Opal' i 'Fabra' kapelu opustili. Zároveň byl rozpuštěn label Housecore/Baphomet Records, který Killjoy' a Anselmo společně založili, a to kvůli extrémnímu vytížení a kolidování závazků obou hlavních postav.
'Killjoy' a 'Frediablo' v Necrophagii zůstali a vytvořili jednu z nejsilnějších a nejstabilnějších sestav v historii kapely. V roce 2002 byla formace doplněna o 'Fuga' (Frediablova bratra) na kytaru, 'Iscariaha' (dříve Immortal) na basu, Titta Tanniho (Daemonia, New Goblin) na bicí a Mirai Kawashimu z japonské avantgardní blackmetalové skupiny Sigh na klávesy.
V této sestavě vzniklo album The Divine Art of Torture, které je často považováno za vrchol pozdější tvorby Necrophagie. Nahrávka nabídla masivní, těžký zvuk, výraznou práci s atmosférou a hororovými samply, přičemž death metal zde působil jako nástroj k vytváření audio-hororu. Následovaly projekty Harvest Ritual Vol. 1 a EP Goblins Be Thine, inspirované filmografií Daria Argenta a italským hororem.
Na The Divine Art of Torture recenzent z metal.de hodnotí Necrophagii jako „specialisty na audio-horror“ a chválí hutné, těžké riffy a atmosférické prvky, které působí jako by ti „stáhly kůži z těla“. Deska má silnou hororovou atmosféru díky charakteristickým samplům a klávesám, ale také agresivnímu death metalu, který působí uvěřitelně a nepůsobí banálně. Jako příklady dobře fungujících skladeb se uvádějí "Maim Attraction" a "Flowers of Flesh and Blood". Kritika (8/10) vyzdvihuje, že Necrophagia zde osloví jak grind-fanoušky, tak klasické posluchače death metalu.
Kapela rovněž vydala své první živé album Slit Wrists And Casket Rot, zachycující koncerty z turné 'Harvesting the Dead'. Na začátku roku 2006 však 'Frediablo' kapelu opustil, aby se mohl plně věnovat projektu Gorelord. Jeho místo zaujal kytarista 'Undead Torment'...
Necrophagia vydala v květnu 2011 LP Death Trip 69, na němž se objevilo několik hostů, včetně Caseyho 'Chaose' z Amen a bývalého zpěváka Mayhem 'Maniaca'. Album pokračovalo v hororově orientovaném pojetí, avšak už s modernějším zvukem.
Death Trip 69 představuje pokračování pozdního období Necrophagie a bývá hodnoceno jako solidní, i když méně výrazný příspěvek do diskografie formace. Recenzenti si všímají především modernější produkce, která je čistší a mohutnější než u starších nahrávek, avšak zároveň podle některých ztrácí část syrové autenticity, typické pro ranou tvorbu, kterou zase jiní recenzenti vyzdvihovali.
Hudebně se tento počin pohybuje mezi klasickým death metalem, doomovými pasážemi a hororově laděnými mezihrami. Pozitivně je hodnocena práce s atmosférou, samplováním a 'Killjoyův' stále rozpoznatelný vokální projev. Hostující hudebníci, včetně 'Maniaca' a 'Caseyho Chaose', přidávají nahrávce na pestrosti, i když podle některých kritiků nepřinášejí zásadní posun.
Častou výtkou je kolísající kvalita skladeb a menší zapamatovatelnost riffů ve srovnání s deskami jako The Divine Art of Torture nebo WhiteWorm Cathedral. Přesto je Death Trip 69 vnímáno jako důstojné pokračování hororové linie Necrophagie a studiovka, která potěší především jejich oddané fanoušky a fajnšmekry.
V říjnu 2014 vyšlo další LP WhiteWorm Cathedral, které bývá často hodnoceno jako jedno z nejsilnějších alb pozdního období Necrophagie. Kapela následně předskakovala skupině 1349 na turné Chaos Raids North America v květnu a červnu 2015.
Recenze z metalinjection.net popisují WhiteWorm Cathedral jako „jednoduché, nemocné a těžké“ album, které na rozdíl od technicky komplikovaných moderních death metalových nahrávek nasazuje přímočarý, hororem naplněný zvuk s chytlavými momenty a motivy čarodějnictví a nekromancie. Kritika zmínila, že riffy mohou vyznívat jako opakující se a že samotný zvuk kytar mohl být ostřejší, ale celkově jde o čitelný a autentický death metal, který se ani náhodou neotáčí zády k minulosti žánru.
Zásadní zlom však bohužel nastal 18. března 2018, kdy zakládající člen a frontman Frank 'Killjoy' Pucci zemřel ve věku 51 let. Jeho smrt znamenala faktický konec Necrophagie jako aktivní formace.
Poslední studiovka Moribundis Grim vyšla 10. května 2024. Obsahuje poslední nahrávky 'Killjoye' před jeho smrtí, celkem osm skladeb. Deska zahrnuje konečnou sestavu Necrophagie a hostující příspěvky bývalých členů, včetně Johna McEnteeho z Incantation, Titta Taniho či Miraiho Kawashimy. Album je vnímáno jako epitaf projektu a definitivní uzavření jeho historie.
Na Moribundis Grim se názory recenzentů i fanoušků různí. Některé komentáře poukazují na nekonzistentní produkci a nedostatky technického hardware, kde některé části znějí jako nahrané 'na walkman' nebo mají nerovnoměrné úrovně zvuku. Pozitivní části recenze ale chválí titulní track za atmosféru zkázy a 'Killjoyovy' poslední vokály, ale celková kvalita je posuzována spíše jako slabší ve srovnání s předchozími deskami.
Recenzent Nettskog jej popsal takto: „Jedna z nejdůležitějších deathmetalových formací všech dob, Necrophagia, přišla v roce 2018 o svého lídra 'Killjoye'. Naštěstí se Sergeovi, Shawnovi a Jakeovi podařilo objevit několik posledních nápadů, k jejichž realizaci přizvali frontmana Incantation Johna McEnteeho. Tato závěrečná 'Killjoyova' stopa a odkaz je naprosto povinným poslechem pro každého maniaka.
Atmosféra je samozřejmě okamžitě rozpoznatelná – hororový soundtrack, který Necrophagia buduje už tolik let, nás bez váhání vtahuje do dění díky těm strašidelným a zlověstným vibracím. Tíživá kytarová práce a syntezátory se valí přes těžké bicí a velkolepě stupňují napětí. Drtivé kytary s bičujícími groovy znějí přesně tak, jak jsme u této formace zvyklí: odporně a brutálně. 'Killjoyovy' poslední vokální záznamy jsou využity po boku Johnových a oba znějí naprosto nelítostně. Riffy jsou mezitím vyloženě monolitické. Každý zvukový úder je zasazen s psychopatickou brutalitou lovícího zabijáka, zatímco atmosféra je eldritchová (anglický výraz označující něco nadpřirozeného, strašidelného, podivného a hrůzostrašného, často spojeného s prastarými, mimoděčnými bytostmi, které lidská mysl nedokáže pochopit), jako by vzduch naplnil zatuchlý pach rozkládajícího se masa. Sotva lze najít něco děsivějšího než posmrtně vydané album – a tohle podle prvních okamžiků působí jako naprostý drtič.
Střednětempá zuřivost a blastová mánie se plynule prolínají s ještě zlověstnějšími pasážemi. Každá skladba dokazuje, že soubor zůstává věrný odkazu morbidnosti, který 'Killjoy' kdysi nastolil, a působí obdivuhodně autenticky vůči jeho vizi. U některých kusů je sice cítit jistá roztříštěnost, daná rozdílným způsobem nahrávání a přístupem, což může místy vyvolávat dojem spíše kompilace – ale opravdu na tom záleží? Podstatné je, že tyto hnilobné drtiče konečně spatřily světlo světa a my, zběsilí fanoušci, dostáváme poslední sousta Necrophagie, na nichž si můžeme pochutnat. Kombinace nevydaných skladeb a přepracovaných klasik nabízí obrovskou dávku zuřivosti i mnoho momentů, v nichž lze oslavovat odkaz kapely v celé jeho historii i současnosti. A co je nejdůležitější – vše je provedeno s ohavnou grácií, která působí uctivě a poctivě.
Od doomových pasáží až po plnohodnotné násilí s kladivovými blast beaty se Necrophagia stará o to, aby poslední deska, nesoucí její jméno, byla napěchována veškerou číhající hrůzou a zlem, jaké si lze přát. »Season Of The Dead« je podle mého názoru možná nejvíce podceňovaným albem žánru, ale tato formace nikdy nesešla z cesty ryzího hororu – a tento finální akt uzavření a rozloučení zaručuje, že se to už nezmění. Až do posledních momentů působí »Moribundis Grim« jako úžasná pokladnice téměř ztracených lahůdek Necrophagie, jejichž objevení je malým zázrakem. Nenech si to ujít – jde o skutečně jedinečné vydání a navzdory několika drobným chybám o triumfální a magické rozloučení, jakého se po smrti legendy dočkáme jen zřídka.
Uctít památku jedné z nejdůležitějších postav death metalu nebyl snadný úkol. Skladby i samotná skladatelská práce jsou zde rozhodně pevné a zábavné a dokazují, že sestava dokáže fungovat i v říši přízraků a stínů. Smrtelnost je v rukou Necrophagie, která nám darovala ještě jeden poslední výkřik z krypty. Tohle album se určitě nerodilo lehce, a přesto v mnoha ohledech funguje. Samozřejmě ten sepulkrální pocit, který 'Killjoy' vždy přinášel, se objevuje a mizí stejně jako samotné 'zvuky' skladeb, což může místy působit rušivě, ale jako celek to pořád funguje...“
Necrophagia zůstává jedním z nejdůležitějších, a přesto často nespravedlivě opomíjených pilířů raného death metalu. Její přínos nespočívá pouze v tom, že vznikla velmi brzy, ale především v tom, jakým způsobem uchopila extrémní hudbu jako prostředek k vyvolání strachu, odporu a tísně. Zatímco jiné rané formace formovaly death metal především po stránce technické nebo strukturální, Necrophagia pomáhala definovat jeho temnou duši – estetiku, atmosféru a tematický rámec, který se později stal pro žánr typickým.
Kapely jako Autopsy, Impetigo, Mortician, Dekreta, Macabre či další gore a doomově laděné deathmetalové projekty bývají s Necrophagií často zmiňovány ve stejném kontextu a v mnoha případech ji uvádějí jako jeden ze svých raných inspiračních zdrojů. Luky Lednický, kytarista a autor hudby tuzemské deathmetalové formace Nemesis ji rovněž uvádí jako jednu z inspirací, jež ovlivnila jeho ranou tvorbu i náhled na žánr (a je mimo jiné i nadšeným autorem profilu této legendy i profilu a překladu textů nesmrtelného alba Season of the Dead, mimochodem první deathmetalové nahrávky, kterou slyšel).
Přímý vliv Necrophagie je patrný zejména v pomalejších, dusivých tempech, práci s hororovou atmosférou a důrazu na morbidní obraznost namísto technické exhibice. 'Killjoyova' obsese filmovým hororem a schopnost převádět jej do hudebního jazyka ovlivnila celou generaci muzikantů, kteří chápali death metal nejen jako hudební styl, ale jako formu extrémního vyjádření a narativu.
Významným aspektem odkazu Necrophagie je také 'Killjoyova' otevřenost ke spolupráci a jeho role jakéhosi spojovacího článku mezi různými scénami. Účast hudebníků z prostředí death, black i doom metalu, stejně jako osobnosti typu Phila Anselma, Mirai Kawashimy nebo členů Incantation, podtrhuje respekt, který 'Killjoy' a jeho projekt v undergroundu požívali. Necrophagia tak nikdy nebyla uzavřeným, izolovaným projektem, ale živým organismem, který nasával vlivy a zároveň je vracel zpět scéně ve specifické, osobité podobě.
Navzdory častým pauzám, změnám sestavy a omezené koncertní činnosti si Necrophagia udržela kultovní status po více než čtyři dekády. Její nahrávky nejsou vždy technicky dokonalé ani produkčně uhlazené, ale právě v tom spočívá jejich síla a autenticita. Smrt Franka 'Killjoye' Pucciho v roce 2018 definitivně uzavřela jednu z nejtemnějších kapitol historie extrémního metalu, avšak jeho odkaz přetrvává v hudbě nespočtu kapel, které dodnes čerpají z estetiky, atmosféry a přístupu, jež Necrophagia pomáhala definovat a definovala. V dějinách death metalu tak zůstává nejen jako průkopník, ale jako jeden z jeho skutečných ideologů a tvůrců temného fundamentu žánru.
Je velká škoda, že se této tak zvláštní a bezesporu vyjímečné formaci dostalo tak málo prostoru a popularity.
Season of the Dead (1987)
Ready for Death (1986, oficiálně vydáno 1990)
Holocausto de la Morte (1998)
The Divine Art of Torture (2003)
Death Trip 69 (2011)
WhiteWorm Cathedral (2014)
Moribundis Grim (2024)
