| Původ: | Altamonte Springs, Florida, USA |
| Aktivní roky: | 1984 - 1996, 1998 - 2001 |
| Styl: | Death metal, progresivní metal |
| Vydavatelé: | Combat, Roadrunner, Nuclear Blast, Relativity, Relapse |
| Web: | emptywords.org |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Death |
DEATH byla americká deathmetalová kapela, kterou v roce 1984 založil v Altamonte Springs na Floridě kytarista a zpěvák Chuck Schuldiner. První inkarnace skupiny pod názvem MANTAS vznikla v té samé sestavě už o rok dřív. DEATH jsou považováni za jednu z nejvlivnějších kapel heavy metalové hudby a za průkopníky death metalu. Debutové album Scream Bloody Gore z roku 1987 je všeobecně považováno za jednu z prvních deathmetalových desek, vedle prvních alb skupin POSSESSED a NECROPHAGIA.
Sestava se neustále měnila, za 15 let její činnosti se v ní vystřídalo okolo 30 muzikantů, stálým členem byl Chuck Schuldiner. Jediným stabilním obdobím byla léta 1998 - 2001, kdy se formace po rozpadu v roce 1996 dala opět dohromady v nové sestavě. Styl skupiny se také vyvíjel, od syrového zvuku na prvních dvou albech ke komplexnějšímu progresivnímu výrazu v pozdější fázi. Kapela se rozpadla poté, co Schuldiner v prosinci 2001 zemřel na gliom a zápal plic, ale zůstává trvalým vlivem na heavy metal.
První inkarnaci budoucích Death, skupinu s názvem Mantas, založil tehdy šestnáctiletý Chuck Schuldiner v Altamonte Springs, na klidném předměstí Orlanda na Floridě, společně s bubeníkem Kamem Leem a kytaristou Rickem Rozzem v roce 1983. Všechny spojoval zájem o hudbu, který je přiměl opustit střední školu. Brzy trojice trávila celé dny v garáži u Schuldinerů, kde šířila do okolí nápor hlasitého, syrového zvuku. Chuckova rodina, zejména matka, jej i jeho spoluhráče v jejich hudebních ambicích výrazně podporovala.
V rozhovoru pro Guitar School Chuck vzpomínal: „Když jsem založil kapelu, hrál jsem na kytaru teprve šest nebo sedm měsíců, neuměl jsem sóla. Mým hlavním cílem bylo vymlátit ty nejbrutálnější riffy s tím nejbrutálnějším kytarovým zvukem, ale vždycky jsem toužil stát se lepším kytaristou. I když to bylo tehdy hodně syrové, měl jsem vizi velmi muzikální deathmetalové kapely. Věděl jsem, že to chvíli potrvá, ale tvrdě jsem na tom pracoval.“ Mezi zásadní vzory zmiňoval Kiss, Anvil, Mercyful Fate, Exciter, Raven, Slayer, Hellhammer, Celtic Frost a především Venom, jehož vliv byl v rané tvorbě výrazný.
Chucka brzy přestalo bavit hrát skladby jiných a začal skládat vlastní. V roce 1984 kolovala jeho hudba na zkušebních kazetách mezi fanoušky po celém světě a jméno Mantas, zejména díky demu Death by Metal, se rychle šířilo. První koncert se údajně konal 1. srpna 1984, ale už tehdy se objevily první problémy. V poznámkách k reedici nahrávek Death se uvádí, že nedostatek podpory místní scény vedl k vnitřním rozporům, které nakonec přispěly k rozpadu Mantas.
Během několika týdnů se však trio opět dalo dohromady – Schuldiner, Rozz a Lee založili novou kapelu s názvem Death. Chuck k tomu v Metal Manii poznamenal: „Chtěl jsem založit novou kapelu v nové sestavě, ale nakonec jsem se musel vrátit ke starým členům. Demo »Death by Metal« pak vyšlo znovu, tentokrát s černým obalem s lebkami a obráceným křížem.“ Podle Tima Aymara Chuck název Death zvolil, aby přetavil osobní ztrátu – smrt svého bratra Franka – v něco pozitivního.
Pod novým jménem vzniklo demo Reign of Terror, které zásadně ovlivnilo vývoj death metalu. Hluboký, hrdelní vokál se stal charakteristickým rysem žánru. Ian Christe ve své knize Sound of the Beast: The Complete Headbanging History of Heavy Metal poznamenal, že nahrávky Death byly tehdy nejšířenějšími demosnímky mezi undergroundovými fanoušky.
Na jaře 1985 došlo k první personální změně – Rick Rozz odešel krátce po vydání dema "Infernal Death". Zbývající členové se spojili s baskytaristou Scottem Carlsonem a kytaristou Mattem Olivem ze skupiny Genocide (později Repulsion). Tato sestava však nevydržela dlouho – Kam Lee byl kvůli osobním problémům z kapely vyhozen a oba noví členové brzy odešli.
V září 1985 se Chuck, na naléhání bývalého bubeníka D.R.I. Erica Brechta, přestěhoval do San Francisca, kde se pokusil založit novou verzi kapely s cílem vytvořit nejrychlejší metalovou skupinu vůbec. Brzy si však uvědomil, že extrémní rychlost omezuje hudební pestrost, a v prosinci téhož roku se vrátil zpět na Floridu – opět bez spoluhráčů.
Přibližně v té době se Chuckovi ozvali deathmetaloví nováčci z Toronta – Slaughter – kteří jej jen pár týdnů před vstupem do studia, kde měli začít nahrávat své debutové album Strappado, požádali, aby se připojil k jejich sestavě. V lednu 1986 se tedy Schuldiner přestěhoval do Kanady a na krátký čas – pouhé dva týdny – se stal členem budoucí kanadské legendy. Ačkoli byl zpočátku nadšený vyhlídkou na fungování ve skutečné kapele, rychle si uvědomil, že musí naplno prosazovat vlastní hudební vizi, a nikoliv následovat cizí cestu. Krátce nato Kanadu opustil a vrátil se zpět na Floridu, kde začal plánovat další krok.
Baskytarista Slaughter Terry Sadler později redaktorovi Snakepitu Laurentu Ramadierovi přiblížil hlavní důvod Chuckova rychlého odchodu z Toronta: „Nějakou dobu bydlel se mnou ve sklepě u rodičů, kteří o tom neměli ani tušení. Když to zjistili, byl průser. Chtěli nás oba vyhodit! Myslím, že Chuck slyšel, jak se hádáme, a utekl... Neměli jsme vůči němu žádné zlé pocity, ale jeho kámoši nám nechávali vzkazy, že jsme na hovno a že Chuck je pro nás moc dobrý! Víme, že on sám to tak necítil, ale začaly se šířit pomluvy a nepříjemnosti. Teď mu přejeme jen to nejlepší a už nejsme děti, co by si dělaly naschvály.“ Výsledkem tohoto krátkého působení v Kanadě byla zkušební nahrávka známá jako Fuck of Death, pořízená 23. ledna 1986.
Po návratu na Floridu se Chuck brzy znovu přesunul – tentokrát do oblasti Bay Area, kde se osudově setkal se sedmnáctiletým bubeníkem Chrisem Reifertem. V dubnu 1986 spolu rychle zareagovali na výzvu vydavatelství Combat Records a nahráli demo Mutilation, nejpropracovanější z raných nahrávek Death, na níž Chuck nahrál i baskytarové party. Přestože tehdejší sestavu tvořili jen dva členové, Combat s nimi podepsal smlouvu na pět alb.
V létě téhož roku začali nahrávat na Floridě své debutové album, ale nahrávka byla v rané fázi zamítnuta – vydavatelství s výsledkem nebylo spokojeno, což Reifert přičítal neschopnosti studiových techniků. V listopadu 1986 proto byli vysláni do Los Angeles, kde album znovu nahráli ve studiu The Music Grinder pod vedením Randyho Burnse. Kapela přitom hleděla na spolupráci s optimismem, neboť Burns měl za sebou úspěšnou produkci alba Seven Churches od Possessed. Základní skladby vznikly během několika dní, zatímco baskytaru, sóla i vokály Chuck nahrál v Rock Steady Studios, rovněž v Los Angeles.
Album Scream Bloody Gore vyšlo 25. května 1987. Chuck Schuldiner na něm odehrál kytary, baskytaru, nazpíval všechny vokály a zároveň složil veškerý materiál. V titulcích je jako rytmický kytarista uveden i John Hand, přestože se na samotné nahrávce nepodílel. Jedná se rovněž o jediné album Death s bubeníkem Chrisem Reifertem a zároveň o jediné z jejich desek, které nevzniklo ve studiu Morrisound.
Scream Bloody Gore je často označováno za první skutečně deathmetalové album. Přestože někteří hudební publicisté považují za jeho předchůdce desku Seven Churches od Possessed, Eduardo Rivadavia z AllMusic tvrdí, že zmíněné album představovalo spíše přechod mezi thrash metalem a death metalem, zatímco Scream Bloody Gore již definovalo samotnou podstatu žánru. Podle Joela McIvera znamenal debut Death přelom v extrémní hudbě a byl prvním albem, které naplno ztělesnilo deathmetalový zvuk.
Spisovatel Ian Christe v knize Ďáblův hlas uvedl: „Na debutu »Scream Bloody Gore« Death čerpali z hardcore punku. Zároveň však album vyvolávalo temnou atmosféru jako soundtracky k béčkovým hororům George Romera, Lucia Fulciho nebo floridského průkopníka krváků Herschela Gordona Lewise.“ Magazín Metal Forces označil nahrávku za extrémní manifest žánru – brutální, syrový a nekompromisní death metal, který odděluje skutečné fanoušky od povrchních trendových přívrženců.
Reedice z roku 2016 se hned v prvním týdnu po vydání dostala do amerického žebříčku Billboard 200, kde se umístila na 174. místě – vůbec poprvé v historii Death. Skladby z alba se dočkaly i cover verzí: brazilská kapela Sepultura zařadila "Zombie Ritual" jako bonus na album The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart (2013), britská powermetalová skupina DragonForce nahrála "Evil Dead" pro své album Reaching into Infinity (2017) a norská blackmetalová legenda Mayhem použila stejnou skladbu jako bonus na vinylové edici Daemon (2019).
Po dokončení alba se Schuldiner a Reifert pokusili připravit na živé koncerty – do sestavy přizvali baskytaristu Steva Di Giorgia ze skupiny Sadus a začali zkoušet, ale ke koncertům nakonec nikdy nedošlo. Chuck se rozhodl vrátit na Floridu, zatímco Reifert zůstal v Kalifornii a založil vlastní projekt Autopsy. V rozhovoru pro Metal Forces Schuldiner později řekl: „Když jsem se koncem roku 1985 přestěhoval do Kalifornie, scéna tam teprve začínala. Bylo spoustu klubů, podpora fanoušků byla úžasná. Ale postupně většina míst skončila a celá scéna uvadla. Věděl jsem, že tam kapelu nedám dohromady, a tak jsem se vrátil na Floridu. Chris mohl jít se mnou, ale nechtěl.“
Přesto mezi nimi zůstalo přátelství a Chuck mu ve vzkazu na druhém albu popřál mnoho štěstí do budoucna. Po návratu domů se opět spojil s bývalým spoluhráčem Rickem Rozzem a dvěma členy jeho skupiny Massacre – baskytaristou Terrym Butlerem a bubeníkem Billem Andrewsem.
V srpnu 1988 tato sestava nahrála ve studiu Morrisound Recording v Tampě album Leprosy – nahrávku, která vynikala výraznějším a čistším zvukem než debut a naznačovala další vývoj kapely. Zvukovou stránku měl na svědomí Scott Burns, který se později stal klíčovou postavou produkce mnoha deathmetalových a grindcorových alb. V anketě německého magazínu Rock Hard bylo Leprosy zvoleno nejdůležitějším deathmetalovým albem všech dob. Dne 29. dubna 2014 vyšla u Relapse Records rozšířená třídisková edice obsahující bonusové nahrávky.
Scream Bloody Gore byl perfektní start, ale Schuldinerovi se ho na Leprosy podařilo překonat. Thrashové prvky znatelné na debutu začaly mizet – riffy zesílily, struktura skladeb zhoustla a zvuk nabral na dynamice. Právě tady Chuck definitivně vtiskl death metalu jeho charakteristický tvar. Jeho vokální projev zůstal stejně surový, ale kytarová technika zaznamenala další vývoj. Rick Rozz na albu působí naprosto divoce. Ačkoli je v kreditech uveden jako baskytarista Terry Butler, skutečné party nahrál opět Chuck – a výrazná basa hraje zásadní roli v celkovém vyznění. Nejvýraznějším prvkem je však bicí produkce. Bill Andrews je za soupravou neúnavný, a přestože jeho styl není technicky nejpropracovanější, patří jeho výkon k nejpůsobivějším v historii žánru – díky síle a výdrži, kterou do nahrávky vkládá.
Leprosy bezesporu předběhlo svou dobu – vyšlo v roce 1988, kdy ještě thrash metal dominoval a death metal byl stále undergroundovým fenoménem. Spolu s deskou Altars of Madness od Morbid Angel a dalšími alby přelomu dekády významně přispělo k úpadku thrashe na začátku devadesátých let a posílilo pozici death metalu, který – navzdory výkyvům popularity – zůstává nejvlivnějším metalovým subžánrem. Bez nadsázky jde o jedno z nejzásadnějších metalových alb všech dob.
Po mnoha turné na podporu alba, včetně uspěchaného a špatně naplánovaného evropského turné, byl Rick Rozz v roce 1989 propuštěn. Po mexickém turné, na němž se objevil kytarista Paul Masvidal z kapely Cynic (později se ke Death opět připojil), se jako náhrada připojil James Murphy. S ním bylo v létě 1989 v Tampě nahráno třetí album Spiritual Healing — první nahrávka Death, na níž se Schuldinerovy texty odklonily od témat gore a hororu a zaměřily se na společenské problémy a 'skutečný horor' — sériové vrahy, drogovou závislost, genetické manipulace (inspirované pořadem That's Incredible!) či šarlatánské léčitele. Obal alba byl posledním, který namaloval Ed Repka.
Hudebně se nahrávka nese v melodickém duchu, výrazně podpořeném osobitým stylem sólové hry Jamese Murphyho. Riffy se místy zpomalují a čerpají inspiraci z doom metalu. Během šestitýdenního nahrávání a mixování žili členové Death a jejich manažer a spoluproducent Eric Greif v jednom pokoji motelu Safari Inn poblíž Busch Gardens, přičemž Terry Butler a Bill Andrews se občas vraceli domů, protože bydleli v oblasti Tampy.
Podobně jako Leprosy patří i Spiritual Healing mezi desítku nejzásadnějších deathmetalových alb, přesto se odlišuje. Zatímco Leprosy je syrové a energické, Spiritual Healing směřuje k techničtějšímu projevu, který Death dále rozvíjeli na pozdějších albech. Skladby nejsou tak divoké, ale nabízí hlubší strukturu a filozofičtější lyriku, která v diskografii Death vyniká. Schuldiner se začal vzdalovat krvavým tématům a přijal introspektivnější a sociálně kritický pohled — texty se věnují závislostem, morálce, potratům i duševním nemocem. Písně jsou nejen hudebně propracované, ale i textově podnětné, a vybízejí k opakovanému analytickému poslechu.
Ačkoli je muzikantská úroveň velmi vysoká, nejvýraznější proměnou oproti předchozím albům je nová rovnováha mezi technikou a kompozicí. Spiritual Healing je studiovým debutem Terryho Butlera na basu (a jeho jedinou studiovou nahrávkou s kapelou) a spolu s Andrewsem tvoří pevnou a vyrovnanou rytmickou sekci. Není tak efektní jako tandem Reinert–DiGiorgio na dalším albu, ale nabízí stabilní a plynulý základ. Murphy je Chuckovi rovnocenným partnerem a jeho melodický styl přináší větší variabilitu než chaotická sóla Ricka Rozze na Leprosy.
Z nejasného důvodu bývá Spiritual Healing některými fanoušky opomíjeno. Není tak intenzivní jako první dvě alba a není tak progresivní jako čtyři následující. Přesto představuje konzistentně silné písničkářství a ukazuje přirozený vývoj Chuckovy tvorby. Technická úroveň je již zde zřejmá a skladby nesou stopy hlubšího zamyšlení i dospívající autorské vize.
Během následného turné byl v dubnu 1990 James Murphy propuštěn. Jeho místo nejprve dočasně zaujal Paul Masvidal, který odehrál sérii koncertů v dubnu 1990, a poté ho mezi srpnem a říjnem vystřídal Albert Gonzales z Evildead.
Následující období přineslo kontroverzi — Butler a Andrews odehráli evropské turné bez Schuldinera, který na poslední chvíli oznámil, že se turné nezúčastní. Důvodem byla jeho nespokojenost s organizací (odvolával se na chaotické evropské turné z roku 1988) i osobní problémy. Andrews a Butler nakonec odjeli turné pod hlavičkou Death, aby splnili smluvní závazky, a na Schuldinerovo místo nabrali technika Waltera Trachslera (kytara) a Louieho Carrisaleze (zpěv). Tento krok Chucka velmi zasáhl a znechutil.
Po předchozích zkušenostech Schuldiner zcela opustil myšlenku na sestavení kapely a začal spolupracovat pouze se studiovými hudebníky. Oficiálním členem se stal Paul Masvidal a k němu Schuldiner angažoval Steva Di Giorgia a Seana Reinerta z floridské progresivní death metalové skupiny Cynic. V roce 1991 v této sestavě Death natočili album Human (vyšlo 22. října 1991 u vydavatelství Relativity Records), které je považováno za techničtější a progresivnější než jejich předchozí tvorba, plné složitých rytmů, objevných riffů a s komplikovanou strukturou písní. Human se stalo nejprodávanějším albem kapely, které získalo mnoho ocenění a několikrát ho připomněla i MTV díky prvnímu videoklipu skupiny ke skladbě "Lack of Comprehension", který režíroval David Bellino.
S Human je propast mezi old school death metalem a technickým death metalem řádně překlenuta. Chuck Schuldiner vyčistil dům a přivedl zcela novou sestavu, aby vznikla technicky nejpůsobivější deska Death s jejich dosud nejčistším zvukem. James Murphy je skvělý kytarista a jeho melodické vyhrávky byly na Spiritual Healing vítané, ale jeho náhrada v podobě Paula Masvidala je tak dobrá, jak jen může být. Masvidalovy nejlepší muzikantské chvíle přijdou až s deskou Focus, kterou v roce 1993 natočil s Cynic, ale na Human už naznačil velikost, která měla teprve přijít. Sean Reinert na bicí je také jiná třída muzikantů než většina ostatních. Jeho a Masvidalovy příspěvky vnášejí do jejich tvorby náznaky jazzu, které se naplno projeví až na zmíněném albu Focus, ale vytvářejí jedinečnou kvalitu, kterou si Human drží nad prvními třemi deskami Death.
S délkou zhruba 34 minut je Human nejkratším albem kapely. To je zároveň požehnání i prokletí. Tato deska v sobě skrývá nejmenší množství poutavých nápadů a spisovatelských středobodů, které jsou však díky kratší stopáži náležitě rozloženy. Chuck je ale skvělý písničkář schopný zaplnit mnohem více prostoru, než kolik toto album poskytuje, a tak Human rozhodně působí dojmem, že mohlo mít ještě jednu zabijáckou skladbu, která by ho posunula na vyšší úroveň a zařadila rovnoměrně vedle prvních tří alb. Stále je to mistrovské dílo, jen může působit lehce nedokončeně.
Schuldiner po albu Spiritual Healing vyhodil svého manažera Erica Greifa, ale před nahráváním alba Human se s ním dohodl a znovu ho najal. Ačkoli mezi Greifem a Schuldinerem proběhly nejméně dva soudní spory, Schuldiner byl v rozhovorech pro Thrash 'n Burn a Milwaukee Journal Sentinel charakteristicky mírný ohledně 'příšerné spolupráce' s Greifem: „Prostě jsme dospěli k závěru, že je to hloupé, pořád se hádat, hnát se k soudu a podobné blbosti. Ano, pohádali jsme se, ale teď spolu zase pracujeme a mně odpadá spousta starostí, když vím, že Eric je pro nás ten pravý.“
Baskytarista Steve DiGiorgio po natočení alba odešel (i když se později vrátil, aby nahrál Individual Thought Patterns). Nahradil ho Scott Carino, který s kapelou absolvoval turné v letech 1991 a 1992. Carino také nahrál dodatečný basový overdub ve skladbě "Cosmic Sea" poté, co bylo ve fázi mixování objeveno několik problémů. Zbytek písně (včetně basového sóla) nahrál DiGiorgio. Scott se také objevil v klipu k písni "Lack of Comprehension".
V roce 2011 vydavatelství Relapse Records a Perseverance Holdings Ltd. vydaly album znovu u příležitosti 20. výročí původního vydání. Toto vydání bylo zremixováno Jimem Morrisem z Morrisound Recording Studios, obsahuje bonusové skladby a bylo autorizováno Schuldinerovým právníkem v oblasti duševního vlastnictví Ericem Greifem. Reedice Human byla zremixována, protože Sony ztratila master pásky původních mixů Scotta Burnse.
Album Human bylo vydáno s příznivým ohlasem hudebních publikací a je považováno za klíčovou desku ve vývoji subžánru technického death metalu s dopadem na extrémní metal obecně. V roce 2017 časopis Rolling Stone zařadil album na 70. místo svého seznamu '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)'.
Na jaře 1992 byli Death nuceni kvůli finančním problémům zrušit sérii koncertů ve Velké Británii.
V roce 1993 Reinert a Masvidal odešli, aby se naplno věnovali své kapele Cynic, která tehdy pracovala na dlouhohrajícím debutu. Schuldiner, který je nedokázal přesvědčit, aby zůstali, je při natáčení alba Individual Thought Patterns nahradil bubeníkem Genem Hoglanem z nedávno rozpuštěných Dark Angel a kytaristou Andym LaRocquem z King Diamond. Protože LaRocque zůstal věrný své domovské formaci, najal Schuldiner pro koncertní šňůru tehdy neznámého Ralpha Santollu. Death v té době pravděpodobně dosáhli vrcholu svého komerčního a popkulturního vlivu – videoklip ke skladbě "The Philosopher" se v roce 1994 objevil v epizodě seriálu Beavis & Butt-Head. Téhož roku také ukončili osmiletou spolupráci s Relativity a podepsali smlouvu s Roadrunner Records, svým evropským distributorem.
Na albu Individual Thought Patterns, které vyšlo 22. června 1993, Chuck pokračoval ve zvukovém experimentování. O nových spoluhráčích a budoucích plánech řekl v rozhovoru pro Metal Hammer: „Jeden po druhém velmi nadaní hudebníci, kteří ale dokonale zapadají do hudebního konceptu Death. Doufám, že ITP pozvedne metal jako uměleckou formu na vyšší úroveň... Nestanovuji si žádné hranice.“ V tomto období také poprvé vyjádřil úmysl založit boční projekt s melodickým vokalistou: „V budoucnu mám v plánu udělat melodičtější, přímočařejší metalový boční projekt se zpěvákem ve stylu Roba Halforda.“
Poté, co Chuck v roce 1995 přestal koncertovat, spojil se s bubeníkem Chrisem Williamsem (Talonzfury) a začal pracovat na novém projektu Control Denied. Kytarista Shannon Hamm se s Chuckem seznámil právě díky Williamsovi. „Stali se z nás opravdu dobří přátelé,“ řekl Shannon. „Pak Chris pozval basáka Scotta Clendenina, který s ním tehdy hrál. Všichni jsme tedy přišli ze stejného prostředí. Natočili jsme pár demokazet.“
Mezi uchazeči o post zpěváka Control Denied figuroval i Warrel Dane z Nevermore, kteří dělali Death předskokany na turné k Symbolic. Kvůli závazkům vůči své domovské kapele ale nemohl nabídku přijmout. Chuck se přesto nevzdal, i když musel plány na Control Denied odložit. Věděl, že fanoušci Death stále očekávají něco nového. V rozhovoru pro Metal Maniacs řekl: „Dělám věci, když cítím, že nastal správný čas. O Control Denied byl zájem ze strany vydavatelství, ale cítil jsem, že je čas vrátit Death zpět.“ V sestavě došlo k menší změně – jak vysvětlil Shannon: „Tehdy jsme začali pracovat na věcech Perseverance... a přibrali jsme Richarda Christyho na bicí.“
Na sedmém albu The Sound of Perseverance se podíleli floridští hudebníci Richard Christy, Shannon Hamm a Scott Clendenin. Pro bubeníka a pozdější rozhlasovou hvězdu Richarda Christyho šlo o zásadní průlom, srovnatelný s přínosem jeho předchůdců Gena Hoglana a Seana Reinerta. Nahrávání proběhlo v Morrisound Recording v Tampě a deska vyšla na labelu Nuclear Blast koncem srpna 1998.
Jedním z nejvýraznějších momentů nahrávky je instrumentální skladba "Voice of the Soul", která díky jemným kytarám a absenci bicích kontrastuje s většinou dosavadní tvorby Death. V březnu 1999 Chuck Schuldiner uvedl, že ji napsal už během natáčení Symbolic. V celé diskografii Death se objevily jen dvě instrumentálky – druhou byla dynamičtější "Cosmic Sea" z Human. Album rovněž uzavírá coververze skladby "Painkiller" od Judas Priest, kde Schuldiner předvádí neobvykle vysoký growl, blížící se originálnímu vokálu Roba Halforda, a vůbec poprvé zpívá čistě až do konce skladby. Všechna sóla byla pro tuto verzi přepsána.
Některé skladby z The Sound of Perseverance původně vznikly pro debut Control Denied, The Fragile Art of Existence (1999). Chuck to sice v rozhovoru pro Metal Maniacs z roku 1998 popřel, když tvrdil, že žádný z jeho námětů pro Control Denied nebyl použit jako výplň pro Death, ale o rok později v Scream Magazine připustil, že na albu zaznívá hudba, kterou původně zamýšlel jinak. Tim Aymar v prosinci 2010 potvrdil, že některé skladby Control Denied byly takzvaně 'PoDeathizovány' a použity právě na The Sound of Perseverance. Při podpisu smlouvy s Nuclear Blast Schuldiner přislíbil, že natočí ještě jedno album pod hlavičkou Death, než se naplno pustí do Control Denied. Jediným singlem z nahrávky je "Spirit Crusher", ke kterému vznikl videoklip sestříhaný z koncertního DVD Live in Eindhoven z roku 2001.
The Sound of Perseverance se setkalo s nadšenou kritikou a bývá řazeno mezi nejlepší počiny Death. Jason Hundey z AllMusic jej označil za skutečný klenot, nejlepší hodinu kapely a jedno z nejvýraznějších metalových alb vůbec. Paul Schwarz z Chronicles of Chaos dodal, že deska vyniká ve všech zásadních aspektech: precizním thrashovém základu, technických sólech, zapamatovatelných refrénech i použití čistého vokálu.
Po vydání alba a dvou doprovodných turné Schuldiner odložil Death stranou, aby se společně s Christym a Hammem naplno věnoval projektu Control Denied. Clendenin byl nahrazen Stevem Di Giorgiem, který byl opět k dispozici, a sestava se rozšířila o undergroundového powermetalového zpěváka Tima Aymara. Ačkoli sestava i styl psaní zůstaly do značné míry podobné, Chuck vytvořil Control Denied především proto, že mu přestávaly vyhovovat drsné vokály Death. Nechtěl zradit to, co Death pro fanoušky znamenali a jak zněli, a k rozhodnutí se vyjádřil slovy: „Pro mě je to jen otázka vývoje, dělat to správným způsobem. Nevydal jsem desku Death s těmito věcmi. Rozhodl jsem se správně a změnil název kapely. Snažil jsem se dělat všechno správně.“
Na jaře 1999, krátce po dokončení nahrávání alba The Fragile Art of Existence, vydal Chuck šokující prohlášení: „Ke konci našeho pobytu ve studiu jsem začal pociťovat bolest v horní části krku, kterou jsem původně považoval za skřípnutý nerv nebo natažený sval. Po dokončení nahrávání jsem se poradil s chiropraktikem, následně s masérem a akupunkturistou, kteří mi doporučili magnetickou rezonanci... Měl jsem pravdu, pokud šlo o skřípnutý nerv, ale bohužel byl způsoben nádorem mozkového kmene. Jsem čtvrtý týden na radioterapii u těch nejlepších lékařů v oboru. Jsem také obklopen obrovskou láskou a podporou své rodiny a přátel, což je nesmírně důležité při překonávání takové výzvy. Pokusit se to vyjádřit slovy je těžké, ale řeknu to takto – je to zkušenost, která mění mysl, tělo i duši. Léčba probíhá dobře a prognóza je při tomto typu agresivního ozařování velmi dobrá. Trpělivost je něco, co jsem se za čtrnáct let svého hudebního života naučil – a teď je čas ji znovu použít na cestě k uzdravení. Vždy jsem cítil osobní spojení mezi hudbou a fanoušky/přáteli, kteří ji podporují. Této podpory si vážím z celého srdce a duše.“
Tato slova vyvolala u fanoušků Death hluboký soucit. Následovaly měsíce ozařování, během nichž vyšlo album The Fragile Art of Existence. Pro Chucka byla zorganizována veřejná sbírka – chybělo mu pojištění, které by pokrylo obrovské výdaje spojené s léčbou tak zákeřné nemoci. Celý majetek Schuldinerovy rodiny byl vložen do zajištění nejlepší dostupné péče. Zároveň však čelili třenicím s nemocnicemi, které se zdráhaly Chucka léčit bez předchozí platby. „Každý cent byl pro něj, ale Chuck by to pro mě udělal tisíckrát,“ řekla jeho sestra Beth pro MTV News. Plánované turné po USA a Kanadě muselo být samozřejmě zrušeno.
Album The Fragile Art of Existence vyšlo celosvětově u Nuclear Blast America v květnu 1999. Později jej 15. dubna 2008 (v Evropě už 11. února) znovu vydala firma Metal Mind Productions v limitované edici 2 000 kusů, digitálně remasterované. O dva roky později vyšlo album znovu u Relapse Records, tentokrát ve dvoudiskové i třídiskové edici, přičemž ta obsáhlejší byla limitována na 1 000 kopií.
Album přináší to, o co se Chuck snažil už od první poloviny devadesátých let – čistou produkci, pevnou sestavu a skladby nabité osobními i univerzálními tématy. Epický náboj nahrávce dodává silný hlas Tima Aymara (Psycho Scream).
Závěrečná titulní skladba alba přináší prorocké verše: „Není čas na sebelítost / není čas na zabývání se tím, co mělo být / ale ještě bude.“ I ve skladbě "Believe" lze slyšet poselství protkané Chuckovými životními zkušenostmi: „Kdybych byl placen za zklamání, byl bych bohatý muž / Kouzlo žije v upřímnosti, v pravdě, za myšlenkami, které jsem si vyvolil... / Čekám na odhalení.“
Chuck pro Metal Maniacs dodal: „Tohle jsou slova a věci, které potřebuji znovu přijmout – ne kvůli hudbě, ne kvůli tomu outletu – potřebuji znovu přijmout klíčová slova pro nové přežití... Život je křehký.“
Krátce před plánovanou operací se Chuckův příběh objevil i na MTV News. Rodina, přátelé i fanoušci se připravovali na jeho nástup do nemocnice. Po úspěšném zákroku Chuck vydal nové prohlášení pro metalovou komunitu: „Jsem naživu a nechávám metal proudit! Právě jsem dokončil psaní poslední písně pro nové album Control Denied... 100 % bez trendů. Ohlasy na »The Fragile Art of Existence« byly opravdu úžasné. Děkuji vám, že jste to přijali! Chci také poděkovat všem po celém světě za neuvěřitelnou podporu, kterou jste mi projevili. Četl jsem vaše e-maily a dopisy a vážím si vašich slov a upřímnosti... Usadil jsem se tady na Floridě, cítím se dobře a těším se, až se opět pustím do nové desky a turné, abych všem svým metalovým bratrům a sestrám poděkoval – novým metalem... Shazaamm!“
Zotavení však nebylo trvalé, i když fanoušci doufali z celého srdce, že Chuck nemoc porazí a opět je ohromí novými deskami zuřivého metalu. Na jaře 2001 se jeho stav zhoršil. Maria Abril, která pracovala pro většinu labelů, na nichž Death a Control Denied působili, a byla Chuckovou dlouholetou přítelkyní z časů u Relativity Records, začala jeho jménem vést charitativní aukce. Dary a podpora proudily z celé metalové komunity, ale ani všechny peníze světa nemohly vyvážit hrůzné vedlejší účinky experimentální chemoterapie a nelítostného nepřítele jménem rakovina.
Ačkoli se při práci na druhé desce jeho stav na čas zlepšil, zůstával po náročné léčbě oslabený. Nakonec dostal zápal plic a musel být hospitalizován. Dne 13. prosince 2001 byl propuštěn z nemocnice – a o hodinu později zemřel ve svém domově.
Death jsou považováni za jednu z nejvlivnějších heavymetalových kapel všech dob, průkopníky death metalu a zároveň jednu z nejuznávanějších skupin v historii tvrdé hudby. Album Scream Bloody Gore je všeobecně vnímáno jako první deathmetalové album vůbec. Hudební publicista Garry Sharpe-Young označil Death za žánrově průlomovou kapelu soustředěnou kolem charismatického Chucka Schuldinera a za jednoho z hlavních iniciátorů deathmetalového hnutí. Schuldiner však takové přisuzování odmítal. V rozhovoru pro Metal-Rules.com uvedl: „Nemyslím si, že bych si měl přisvojovat zásluhy za tyhle deathmetalové věci. Jsem jen člověk z kapely a myslím, že Death je metalová kapela.“
V pozdější tvorbě se hudba Death posunula k techničtějším a melodičtějším strukturám a postupně přešla ke stylu, který bývá označován jako technický, progresivní nebo melodický death metal. V lednu 2001 vydal íránský hudebník Mahyar Dean knihu Death, věnovanou historii Death a Chucka Schuldinera. Publikace obsahuje dvojjazyčné texty a řadu článků o kapele. Kniha byla zaslána Schuldinerovi prostřednictvím správců stránek emptywords.org a podle jeho slov byl skutečně ohromen a nesmírně poctěn nasazením a oddaností, kterou Dean vložil do její realizace. V roce 2016 byl rovněž uveden dokumentární film Death by Metal.
Původní logo kapely navrhl Kam Lee ještě před svým odchodem. Schuldiner pak během let navrhoval jeho různé varianty. V roce 1991, krátce před vydáním alba Human, bylo logo upraveno – byly odstraněny složitější detaily a písmeno 'T' bylo nahrazeno běžnou verzí místo obráceného kříže, aby se předešlo náznakům protináboženského poselství. Mezi alby Symbolic a The Sound of Perseverance prošlo logo další úpravou: smrtka nad písmenem 'H' byla odstraněna a celkové provedení uhlazeno.
Po rozpadu kapely zůstali členové Death aktivní na metalové scéně. Andy LaRocque pokračoval ve spolupráci s King Diamond, zatímco Gene Hoglan působil v mnoha dalších kapelách, například Strapping Young Lad, Old Man's Child, Opeth, Zimmers Hole, Unearth, Pitch Black Forecast, Dethklok, Fear Factory a naposledy v Testament.
Paul Masvidal a Sean Reinert našli úspěch s kapelou Cynic, se kterou nadále vydávají alba a koncertují.
Richard Christy koncertoval s Acheron a Iced Earth, než se připojil k The Howard Stern Show. Později se vrátil na metalovou scénu s kapelou Charred Walls of the Damned a jako host na albu Crotchduster.
Ralph Santolla působil v Iced Earth i u Sebastiana Bacha; v obou těchto formacích hrál i Steve DiGiorgio. Santolla také hrál v Obituary a dříve v Deicide. DiGiorgio je aktivní v Testament a se svou domovskou kapelou Sadus.
Bobby Koelble založil v roce 2000 orlandskou rock-funk-latin fusion skupinu JunkieRush. V roce 2007 začal působit na jazzové fakultě University of Central Florida (UCF) a koncertuje s jazzovým souborem The Jazz Professors.
James Murphy hrál rovněž v Testament, založil projekt Disincarnate a vystupoval s kapelami jako Obituary a Cancer. Po diagnostikování nerakovinného nádoru na mozku se podrobil léčbě a později se s Deronem Millerem z CKY pokusil realizovat tributní album na počest Death.
Kam Lee se proslavil jako frontman kapely Massacre a spolu s Terrym Butlerem – který zazářil i v Six Feet Under a dnes působí v Obituary – založil formaci Denial Fiend. Lee stále vystupuje a nahrává s řadou undergroundových projektů, mimo jiné s Bone Gnawer a The Grotesquery.
Scott Clendenin zemřel 24. března 2015 ve věku 48 let.
Dne 3. listopadu 2021 bylo oznámeno, že bývalí členové Death odehrají dva vzpomínkové koncerty na Floridě k 20. výročí Schuldinerova úmrtí. James Murphy a Terry Butler vystoupili spolu s Gusem Riosem a Mattem Harveym z kapely Gruesome pod názvem Living Monstrosity, přičemž odehráli celé album Spiritual Healing. Steve DiGiorgio, Bobby Koelble, Kelly Conlon, Dirk Verbeuren, Max Phelps a Leo Lozano hráli pod hlavičkou Symbolic a zahráli skladby z alb Human, Individual Thought Patterns, Symbolic a The Sound of Perseverance.
Na jaře 2023 vyrazili Phelps, DiGiorgio, Koelble a Hoglan na severoamerické turné pod názvem Death (DTA), které připomnělo 30. výročí vydání alba Individual Thought Patterns.
