| Původ: | Stockholm, Švédsko |
| Aktivní roky: | 1990 - současnost |
| Styl: | Death metal, progresivní metal, progresivní rock |
| Vydavatelé: | Moderbolaget, Nuclear Blast, Candlelight, Century Black, Peaceville, Music For Nations, Koch, Roadrunner, Atomic Fire |
| Web: | opeth.com |
OPETH je švédská progresivní metalová skupina ze Stockholmu, která vznikla v roce 1990. Do svých obvykle dlouhých skladeb začleňuje folkové, bluesové, klasické i jazzové prvky, stejně jako silné vlivy death metalu, zejména ve své rané tvorbě. Písně většinou obsahují akustické kytarové pasáže, deathový growl a náhlé změny dynamiky.
Skupina prošla od počátku své existence mnoha personálními změnami, včetně výměny všech původních členů. Její hlavní hnací silou se po odchodu zakladatele a zpěváka Davida Isberga v roce 1992 stal kytarista, zpěvák a hlavní autor písní Mikael Åkerfeldt. Během svých prvních čtyř alb OPETH jen zřídkakdy vystupovali, jejich koncertní činnost nabrala obrátky až prvním světovým turné na podporu alba Blackwater Park z roku 2001. Od té doby absolvovali několik dalších cest po všech kontinentech.
OPETH vydali 13 studiových alb, čtyři koncertní DVD, čtyři živá alba (tři z nich ve spojení s DVD) a dva boxsety (k roku 2024), přičemž debutové album Orchid vyšlo v roce 1995. S osmým studiovým albem Ghost Reveries (2005) dosáhla kapela úspěchu v několika desítkách zemí, včetně Top Ten ve Švédsku. Další jejich studiové album Watershed (2008) se v prvním týdnu po vydání dostalo na první místo finského žebříčku alb a v americkém žebříčku Billboard 200 se umístilo na 23. místě. Od listopadu 2009 prodala skupina po celém světě přes 1,5 milionu kopií svých alb a DVD, včetně 300 000 Soundscans kompletů alb Blackwater Park, Damnation a Deliverance prodaných ve Spojených státech.
Kapelu Opeth založil v dubnu 1990 v Täby na předměstí Stockholmu zpěvák David Isberg s několika dalšími nadšenci do metalové muziky, které potkal v obchodě s deskami, kde zrovna vyvěšovali plakát, že hledají deathmetalového zpěváka. Okamžitě po setkání se mladíci vydali do zkušebny v kulturním centru 'Runan' v Täby Kyrkby, aby začali hrát. Také název Opeth vymysleli ještě téhož dne ve zkušebně. Byl převzat z románu Wilbura Smithe The Sunbird, v němž je Opet (bez 'h' na konci) názvem fiktivního fénického města. Může být ale také odkazem na festival Opet nebo egyptskou bohyni Taweret, známou také jako Opet. S přidaným písmenem 'h' na konci byl na světě každopádně vcelku dobře znějící a zcela původní název kapely.
Po nějaké době Isberg požádal bývalého člena rozpadající se skupiny Eruption, kytaristu Mikaela Åkerfeldta, v té době šestnáctiletého, aby se ke kapele připojil jako baskytarista a nahradil Martina Perssona. Mikael k tomu uvedl: „Nechtěl jsem hrát na basu, ale líbilo se mi logo, které mi ukázal na přebalu dema, které měli. Měli všechny tyto plány - dělat show a nahrávat dema. Nahrávání dema pro mě bylo jako získat nahrávací smlouvu - velký obchod!“
Mikael Åkerfeldt, rodák ze Stockholmu, se společně s kamarádem Andersem Nordinem (který byl původem brazilec adoptovaný švédskými rodiči) zajímali o hudbu už od dětství. Zpočátku oba mladíky sblížil i zájem o sport, ale postupně se nadchli především pro vznikající metalovou scénu. V Mikaelově případě za to mohla mimo jiné první deska Number Of The Beast od Iron Maiden, kterou si koupil už v 8 letech. Od té chvíle víceméně tušil, že jej čeká hudební kariéra a proto si v roce 1986 pořídil elektrickou kytaru. O rok později se ze sklepa domu Andersova staršího bráchy, který už měl s hraním v kapele zkušenost, začaly linou první tóny vznikající kapely. Anders se usadil za bicí, formace byla pokřtěna na Eruption a její repertoár tvořily hlavně pokusy o coververze metalových legend Bathory a Death.
Když se k Eruption později připojil jako druhý kytarista Nick Döring a baskytary se ujal Jocke Horney, byla na světě první kompletní sestava. Jenže Jocke ve skutečnosti neměl ani tušení, jak na baskytaru hrát a brzy byl nahrazen Stephanem Claesbergem. Skupina pak fungovala další dva roky, i když během své existence neodehrála jediné živé vystoupení a nenatočila žádné regulérní demo, pouze několik kazet na zkouškách. Na některých ale lze kromě předělávek slyšet také první pokusy o autorské skladby: "Abandon Life", "Walls Of Dwell", "Obedient Souls", "Condemned To Hell", "Procreation Of Maledictions" či "Sarcastic Reign".
Energie kapely se ale začala pomalu vytrácet a zájem o společné hraní opadal. Pozvání do Opeth tak pro Mikaela přišlo právě v čas, i když v sobě nečekaně skrývalo i jeden velký problém. Když se druhý den objevil na zkoušce, vyšlo najevo, že Isberg zbylým členům kapely včetně aktuálního baskytaristy o novém spoluhráči nic neřekl. Mikael tak musel být v poněkud trapné pozici nečekaného narušitele přítomen hádce, která vyvrcholila tím, že se původní osazenstvo Opeth rozhodlo s Davidovou kapelou skoncovat.
Isberg a Åkerfeldt tak zůstali sami, zatímco ostatní členové založili skupinu Crowley, pojmenovanou po neslavně proslulém britském okultistovi, která ale nijak zvlášť nezaujala a upadla časem v zapomnění (zůstala po nich jen demopáska s názvem The Gate z roku 1991). Davidovi s Mikaelem tak nezbývalo než pokračovat pod značkou Opeth jako duo. Michael k tomu podotkl: „Já a David jsme chtěli něco udělat společně a tak jsme 'zreformovali Opeth jako dvoučlennou kapelu. Vzpomínám si, že jsme tehdy říkali, že jsme předurčeni být nejhorší kapelou na světě!!!“
V té době byli oba mladíci silně ovlivněni okultismem, i když uskutečňování nějakých satanistických praktik se vždy vyvarovali. Ďábla pokoušeli jenom v textech a prostě se jen snažili dělat z Opeth 'zlou' kapelu. Michael později vzpomínal: „Byl jsem tehdy víceméně ovlivněn okultismem, i když ne nijak vážně. Po hudební stránce jsem měl opravdu rád zvrácené, temné a ďábelsky znějící riffy. Texty, které jsme s Davidem v té době psali byly čistě satanistické zpěvy! Dvě písně, které jsme napsali jako první, byly "Requiem of lost souls" a "Mystique of the Baphomet", poté přišla "Mark of the Damned" a ještě později "Forest of October".“
O hudebním směřování nového tělesa bylo tedy rozhodnuto, zbývalo jen najít vhodné spoluhráče, kteří by dvojici pomohli uskutečnit její sny a plány. Mikael zkusil požádal o výpomoc kamaráda a bývalého bubeníka Eruption Anderse Nordina, který bez váhání souhlasil, basistou se stal Nick Döring a druhého kytaristu našli v Anderasovi Dimeovi. Ihned po zformovaní začala obnovená skupina pilně zkoušet v místní škole na zdejší notně zaprášenou aparaturu, která podle nich pocházela snad ještě z 60. let.
Teď už Davidovi nic nebránilo v zajištění nějakých vystoupení. To vůbec první se odehrálo v únoru 1991, kdy se rozklepaná pětice poprvé postavila na pódium, aby zahrála dvě skladby během společného vystoupení s kapelami Therion, Excruciate a Authorise. Podle Mikaela to nijak slavné nebylo: „Hráli jsme koncert na předměstí Stockholmu s kapelou Therion a několika dalšími a byli jsme naprosto tragičtí. Byl to hrozný zážitek. Pamatuji si, že jsem byl tak nervózní, že jsem chtěl před představením utéct a schovat se. Nazkoušeli jsme asi tři skladby, odehráli jsme nakonec dvě a bylo to pravděpodobně nejhorší vystoupení, jaké si jen dovedete představit. Pamatuji si, že další den byla ve Stockholmu další show, Morbid Angel nebo něco podobného. Byl jsem v publiku a slyšel lidi za mnou mluvit o Opeth - „Viděli jste včera Davidovu kapelu?“ Bylo to jako: „Jo, kurva stáli úplně za prd!“ Pomyslel jsem si: „Bože můj!“ a chtěl jsem zmizet. Takže můj první pokus stát se na živo vystupujícím hudebníkem nebyl příliš pozitivní.“
Po této neblahé zkušenosti dali Nick Döring a Andreas Dimeo kapele samozřejmě vale. Neúnavný Isberg přesto sehnal další koncert a narychlo angažoval baskytaristu Johana DeFarfallu a kytaristu Kima Pattersona ze skupiny Crimson Cat. Oba nováčci si nejprve mysleli, že s hraním death metalu nebudou mít žádné problémy, jenže se brzy ukázalo, že zahrát skladby Opeth není tak jednoduché, protože už v té době začínaly získávat komplexnější strukturu.
Koncert v Gothenburgu, který odehráli znovu s Therion, začínajícími At the Gates a několika dalšími kapelami se tentokrát vydařil, ale Johan De Farfalla přesto ihned po koncertě sestavu opustil, když jej jeho přítelkyně 'odlákala' zpátky do Stockholmu. Kim Patterson sice zůstal, ale jeho čas v kapele trval jen o jedno koncertní vystoupení déle. V té době už ovšem na pomyslné dveře klepala nová výrazná posila - kytarista Peter Lindgren, přítel kamarádky Mikaelovy dívky - který nastoupil nejprve jako basista, ale po odchodu Petterssona se vrátil ke kytaře a stal se Mikaelovým dlouholetým spoluhráčem a dalším tvůrčím mozkem kapely.
Tou dobou napsal Mikael skladbu s názvem "Poise Do Celeano", která se od ostatních věcí poněkud odlišovala. Žádné blast beaty, žádné ultra doom hrátky. Skladba obsahovala i akustické části, harmonie a hojně využívala dva kopáky. Některé její části nakonec skončily ve skladbě "Advent" z druhého alba. Mezitím opadlo počáteční Davidovo nadšení a po jeho odchodu začátkem roku 1992 (klasicky kvůli rozdílým názorům na další směřování) si Mikael byl ke kytaře nucen přibrat i zpěv.
Nový frontman se společně s Peterem ihned pustil do dalšího rozvíjení jejich rodícího se autorského rukopisu; nové skladby byly na rozdíl od jiných metalových skupin plné harmonií. Prvotní podobu v té době získaly například kompozice "Forest Of October" či "Black Rose Immortal". Více než rok pak Opeth působili převážně jako trio, u baskytary se jen nakrátko objevil Mattias Ander, kterého později vystřídal Stefan Guteklint. Když se jim ale podařilo získat kontrakt u Candlelight Records, byl Stefanův osud zpečetěn a do hry opět vstoupil bývalý člen Johan De Farfalla, i když byl zpočátku najat pouze jako session baskytarista pro natáčení prvního alba.
Natáčení debutu probíhalo čtrnáct dnů v březnu 1994 ve studiu Unisound v městečku Finspang a producentem nebyl nikdo jiný než uznávaný multiinstrumentalista Dan Swanö (Katatonia, Bloodbath, Edge of Sanity a desítky dalších projektů). Studio samotné se nacházelo ve sklepních prostorách domu, který stál přímo uprostřed pole, takže se městští kluci ze Stockholmu cítili jako při výletech na venkov. Cesty jim navíc zpestřovali policisté, kteří je podezírali z obchodu s drogami.
Během natáčení se z producenta postupně stával velký fanoušek Opeth a Åkerfeldta později angažoval v některých svých vlastních projektech. Už od počátku bylo jasné, že album bude dost vzdálené death metalovým kořenům kapely. Třeba už jen tím, že se na něm nachází sedm skladeb, z nich čtyři jsou delší než deset minut a jedna se jim přibližuje. Dvě kratší skladby jsou pak pouze předěly, které klidně mohly být součástí už takhle bohatě rozvinutých kompozic. V jedné z nich, tříminutové "Silhouette", se bubeník Nordin uvedl i jako celkem zdatný klávesista, kterému kromě navození atmosféry nejsou cizí ani hbité běhy po celém rozsahu černobílé klaviatury.
Hlavním středobodem alba jsou ale především ony dlouhé skladby, které už svými názvy jako "In Mist She Was Standing", "Under A Weeping Moon", "Forest Of October" nebo "The Twilight Is My Robe" dokážou navodit určité obrazy, ke kterým patří zamlžené severské lesy, měsíční svit, spadané listí, úsvit... Hudba je zvláštním mixem death, black i doom metalových prvků. Objevují se zde harmonické kytarové propletence, tvrdé riffy a navíc je zde i spousta akustických pasáží. Občas se dají zaslechnout i jazzové vlivy, především pak ve výrazné a melodické hře na baskytaru nebo i v dalších prvcích rytmiky. Změn temp i taktu je na tomto albu celá řada. Lídr Åkerfeldt navíc obstojně střídá death metalové chroptění s čistým vokálem a místy si i blackmetalově zakřičí. Album není jednoduché vzhledem k délce skladeb a jejich náročnosti naposlouchat tak, aby se posluchač v rozsáhlých skladbách neztratil, je zde i po více posleších vždy co objevovat. V podstatě testovalo hranice tradičního death metalu uvedením akustické kytary, klavíru a čistého vokálu.
Po dokončení nahrávání začala kapela okamžitě pracovat na vzhledu obalu. Mikael byl již delší dobu v kontaktu s fotografem Torbjornem Ekebackem a dozvěděl se, že Ekebacke vytváří také i grafické návrhy a požádal jej, aby pro Orchid vytvořil návrh obalu. Orchidej, kterou je na obalu vidět, si Opeth objednali v Nizozemsku. Debut se ale neobešel bez chybiček, první výlisek vyšel bez loga kapely na přední straně a stránky s texty byly jinak, než Opeth očekávali. Barvy byly obrácené a samotné CD bylo modré místo černého. Kapela nad tím opět vyjádřila lítost, ale fanoušci prohlásili, že se jim líbí, jak barvy vypadají. Fotografie na zadní straně, které byly pořízeny během pobytu v Sörskogenu vyšly naopak skvěle. Mikael prohlásil, že měli opravdu štěstí, protože západ slunce toho večera byl asi nejkrásnější, jaký kdy viděl.
V Candlelight records se kapela těšila podpoře šéfa společnosti Leeho Barretta, který jim zajistil první zahraniční vystupování, takže Opeth mohli z jara 1995 podniknout své vůbec první turné po Velké Británii a dočkali se vcelku velmi vřelého přijetí. Po návratu do domoviny se pak věnovali především dalšímu zkoušení, protože si už zamluvili studio pro svoji druhou desku. Mezitím se dočkal i baskytarista De Farfalla a konečně se stal jejich právoplatným členem.
Nová deska, která dostala název Morningrise se nahrávala v průběhu března a dubna roku 1996 a vyšla na přelomu dubna a května. Opět ji produkoval Dan Swanö a natáčela se i na stejném místě jako první album, v Unisound Studios. Brzy po vydání zajistila Opeth status kultovní skupiny a přinesla jí opravdové uznání na metalové scéně. Nachází se na ní pouze pět skladeb, z nichž ta nejdelší přesahuje dvacet a i ta nejkratší pak deset minut!
Chuť vyzkoušet si něco nového zde představuje například závěrečná jemná skladba "To Bid You Farewell", v níž nezazní ani jediná slabika deathového chropotu, ale pouze čistý vokál. „Od té doby už se o nás mluvilo jako o trochu podivné kapele...“ komentoval to Mikael. Album je jinak v podobném duchu jako debut, což může to být i tím, že většinu skladeb měla kapela zkomponovaných už v době natáčení první desky; některé nápady byly dokonce ještě starší a pocházely z časů začátků skupiny, napřiklad dvacetiminutová "Black Rose Immortal" byla rozpracována od roku 1992. „Po celém albu je rozeseto tolik nápadů, že jen z každé skladby by se daly udělat dvě desky“, psalo se v dobových recenzích.
Ještě dříve, než se deska dostala začala prodávat, přišla kapele nabídka zahrát si na podporu alba ve Spojeném království společně s Morbid Angel a The Blood Divine. Poté následovalo 26 koncertů společně s Cradle Of Filth, během kteréhých navštívili nejen Skandinávii, ale i Španělsko a Itálii. Během tohoto turné Opeth upoutali pozornost vydavatelsví Century Media Records, které s nimi podepsalo smlouvu a vydalo jim v roce 1997 jejich první dvě alba také ve Spojených státech.
V průběhu těchto koncertů začínalo být stále zřetejnější, že basista De Farfalla není úplně ideálním členem a jeho čas ve skupině se pomalu chýlil ke konci. Mikael s Peterem se na jeho vyhazovu shodli s přesvědčením, že Anders Nordin nebude proti, což bylo zrovna v době, kdy byl bubeník na dovolené v Brazílii. Místo toho však Anders kapelu šokoval ještě zásadnějším rozhodnutím; v Brazílii se mu tak zalíbilo, že si usmyslil tam přesídlit. Jednoho dne pak zavolal Åkerfeldtovi, že to zároveň znamená jeho odchod z Opeth.
Obzvláště pro Mikaela byl rozchod s blízkým přítelem velmi těžký a jednu dobu vážně přemýšlel, že Opeth rozpustí. Zabránilo mu v tom jenom nadšení z materiálu, který měl připraven pro třetí řadovku, a rozhodl se proto nové spoluhráče najít na inzerát. Jako první se ozval bubeník Martin Lopez, rodák z Uruguaye a fanoušek kapely. Mikael si jej vyzkoušel rovnou při nahrávání ve studiu a výsledkem byl cover "Remember Tomorrow" od Iron Maiden, který vyšel nejprve jako součást kompilace A Call To Irons: A Tribute To Iron Maiden (1998). Martin Lopez později doporučil také svého přítele Martina Mendeze, který pocházel tovněž z Uruguaye, jako baskytaristu. Skladby pro třetí album už byly ale napsané, studio zamluvené a nový basista se potýkal s nedostatkem času. Basové party pro My Arms, Your Hearse byl tedy nucen nahrát sám Mikael.
Album bylo věnováno Lee Barrettovi z Candlelight Records a jeho název byl odvozen z textu písně "Drip, Drip" kapely Comus z jejich prvního alba First Utterance (1971). Hudbě Opeth tentokrát prospěla změna producenta, nahrávacího studia i změny v sestavě. Nahrávací frekvence probíhaly v srpnu a říjnu 1997 ve studiích Studio Fredman, Maestro Musik a Nacksving Studio a album si produkovali členové kapely sami za asistence Fredrika Nordströma, který si zahrál v závěrečném "Epilogue" na Hammondky. V úvodní skladbě si na varhany zahrál i Mikael.
Nové album, které vyšlo 18. srpna 1998 bylo velmi tvrdé; oproti Morningrise byly křehké, akustické pasáže potlačeny a použily se převážně jen jako krátké vsuvky do jinak řízných skladeb. Skladbám rovněž prospělo jejich zkrácení, nejdelší "When" má pouhých devět minut. Mikael už také nemá ten přiškrcený 'blackový' chraplák, pomalu zde začíná nacházet svoji polohu a growling s čistým zpěvem už střídá naprosto suverénně. Celá kapela zde vůbec působí sehraněji než kdykoliv předtím. Opeth také konečně objevili, jak nahrávat zkreslené kytary, aby zněly 'jinak'. Výsledkem je mohutná, neprostupná stěna, často narušovaná akordy akustických kytar. Jednotlivé party nejsou nijak zvlášť oddělené jako na prvních deskách, ale i tak jsou kompozice plné nečekaných překvapení.
Textově jde o koncepční nahrávku, a jak se pro monotématická alba sluší a patří, podařilo se Opeth spojit všechny skladby do soudržného celku. Plynulost děje celé desky podporuje také fakt, že poslední slova každé písně jsou titulem skladby následující. Texty byly v tomto případě poprvé napsány dříve než hudba a hlavními postavami koncepčního příběhu jsou žena a duch jejího mrtvého milence. Příběh samotný začíná smrtí hlavního hrdiny, pokračuje líčením zármutku jeho milenky a pokusy jeho ducha o zjevení se své milované. Jsou zde líčeny strasti duše člověka, která po své smrti zůstává 'na tomto světě'. S překvapením a s bolestí svou milou sleduje a není si úplně jistý, jestli ji jeho odchod skutečně zarmoutil, takže se potácí v neustálém zmatku. Snaží se s ní po celou dobu všelijak navázat kontakt, ovšem jeho přítomnost zůstává pro ni stále neodhalena a to jej velmi trápí. Na konci alba se pak se svou smrtí smíří. Příběh se odehrává během jednoho roku - začíná na jaře a symbolicky končí zimou.
Mikael na natáčení vzpomínal: „Fredrik nám nabídl, že můžeme během natáčení ve studiu vyloženě bydlet. A tak jsem celých čtrnáct dnů spával na podlaze nahrávací místnosti a neustále si pouštěl ventilátor, takové tam bylo vedro. Peter spal na gauči a ten podivín Lopez přímo na záchodě s hromadou magazínů místo polštáře. I přes všechen 'luxus' se nám album natáčelo vcelku snadno. Bicí zabraly asi osm dní, což byla také jediná věc, která mě znervózňovala. Pak jsme začali nahrávat akustické kytary, ale pokazil se nám mixážní pult, takže jsme je museli nahrát v jiném studiu, přesněji v legendárním Nacksving studiu. Jako fanda starého progu jsem byl nadšen, protože spousta mých oblíbených alb byla nahrána právě zde. Výbava byla původní, mixážní pult NIV pocházel snad z roku 1974. Tady jsme tedy nahráli kytary. Vzpomínám si, jak jsme s Peterem zůstali vzhůru celou noc, abychom natočili baskytaru a hned poté kytarová sóla. Mé prsty to tehdy opravdu schytaly! Navíc jsem onemocněl a v takovém stavu jsem nahrával vokály. Přesto všechno jsme byli překvapeni, jaký byl nakonec výsledek.“
Po vydání alba se většina metalových magazínů předháněla v oslavných recenzích. Steve Huey z AllMusic napsal, že „...album logicky přechází z jedné skladby do druhé a většinou dlouhé písně mají dostatek instrumentálních variací i nálad, aby udržely zájem posluchače“. Tim Henderson z Brave Words and Bloody Knuckles měl jiné přirovnání: „Je to blackmetalová verze »Dark Side Of The Moon«. Popravdě, album zní, jako kdyby se Gilmour přidal k Emperor, nebo jako kdyby Cradle of Filth nahráli album s Yes.“
Další recenze považují My Arms, Your Hearse za opravdový milník extrémního metalu. Redaktor Tartarean Desire Cseke Róbert napsal, že tato nahrávka je silnější a krásnější než většina dnešních alb tohoto žánru. Je podle něj směsí adrenalinu a duše s peklem a považuje ji za jednu z nejlepších v žánru. Demonic Tutor (Olivier Espiau) z Metal Storm uvedl, že album je 'výletem do nebe'.
Na podporu desky se kapela posléze vrátila do Anglie, aby tu odehrála několik koncertů, včetně jednoho londýnského opět s Cradle Of Filth.
V roce 1999 ale Lee Barrett, majitel jejich nahrávací společnosti dospěl k rozhodnutí svůj label prodat a tak se do vedení Candlelight dostali úplně noví lidé, se kterými si Opeth příliš neporozumněli. Jelikož už měli splněný závazek tří alb pro toto vydavatelství, pustili se do hledání nového. Nakonec se jim v Evropě podařilo zakotvit u britských Peaceville Records, které celosvětově zastřešovala Music for Nations. Mikaela to potěšilo, protože tato legendární společnost vydávala jeho metalové oblíbence. Jak se ale později ukázalo, nebyla to až tak velká výhra. Přestože vztahy tu panovaly dobré, nedokázali se v Peaceville postarat o to, aby Opeth zajistili možnost živého vystupování.
Pro další album, které dostalo název Still Life, si Opeth opět zamluvili Fredmanovo studio. Původně na březen, ale kvůli stěhování se nahrávání muselo o měsíc posunout a nahrávalo se až v průběhu dubna a května 1999. V důsledku toho neměla kapela dostatek času na to, aby nové kompozice nazkoušela v kompletní sestavě více než dvakrát, a sama tedy předem nevěděla, jak nakonec bude hotové dílo znít. Zpoždění s přebalem alba navíc posunulo jeho vydání o další měsíc a deska tak vyšla až 18. října 1999 pod labelem Peaceville Records a o distribuci se postarala Music for Nations. V Americe se její vydání kvůli problémům s labelem pozdrželo dokonce až do 27. února 2001. Byla to první deska s Martinem Mendezem a nutno uznat, že je to znát, v žebříčcích nejoblíbenějších desek Opeth se umisťuje hodně vysoko.
Oproti My Arms, Your Hearse přibylo progresivních elementů a instrumentálních vyhrávek a nechybí ani dvě baladičtější kompozice "Benighted" a "Face Of Melinda", ve kterých Mendez hraje na bezpražcovou basu. Bubeník Lopez zde také nijak nezaostává a hraje štětkami namísto paliček, což skladbě s relativně písňovou formou dodává až jazzové vyznění a podle Mikaela jde o první píseň, kterou nenapsal ve volném verši. Stala se pak oblíbenou koncertní skladbou i přesto, že jde o baladu. Podobně jako v "To Bid You Farewell" z desky Morningrise se ani v této písni nenajdou death metalové vokály, jen se v polovině skladba zlomí v tvrdší riff a valí se tak až do konce. Úplně bez bicích je na albu akustická "Benighted", která s délkou pěti minut rozhodně není jen "krátkým předělem".
Skupina pokročila také v práci se zvukem a nástroji, objevuje se zde více kytarových efektů jako je phaser, vibrato a flanger, které naznačují, že jim není cizí ani psychedelická scéna, a že s těmito prvky budou muset jejich fanoušci do budoucna počítat. Akustické kytary se staly plnohodnotnou součástí mohutné kytarové stěny, Mikael stále více zpívá čistým hlasem, pracuje s melodiemi a rozsáhlejší skladby jako "The Moor", "Godhead’s Lament", "Moonlapse Vertigo", "Serenity Painted Death" a "White Cluster" tak získávají zvláštní atmosféru. U každé ze skladeb alba se objevuje také i několik náhlých dynamických změn, což jen dokazuje větší příklon k progresivní scéně. Výsledný zvuk nahrávky byl ale ke vší smůle poznamenán poškozením pásek, což se projevilo výpadky stereokanálů hlavně ve skladbách "The Moor“ a "Serenity Painted Death“. Portál Allmusic album popsal jako impozantní sestřih krutých, často zubatých kytarových riffů s ladnými melodiemi.
Celé album má opět ucelený koncepční příběh, tentokrát je jeho hlavním hrdinou vyděděnec náboženské komunity, který byl vyhnán ze svého domova, protože nesdílel křesťanskou víru. Jednoho dne se vrací do svého rodného města, aby se po patnácti letech setkal se svou dávnou láskou Melindou, kterou při odchodu musel opustit. Jeho city k ní ale ani po patnácti letech vyhnanství neuvadly, vrací se proto, aby si ji odvedl s sebou. Obyvatelé města o jeho návratu neví, jinak by jej na místě zabili. Zjišťuje ale, že Melinda se mezitím musela stát jeptiškou a 'provdat se' za církev. Přesto se nevzdává a i když si uvědomuje, že se vystavuje velkému nebezpečí, pokud by ho odhalil 'Koncil kříže', dohlížející na potírání kacířů ve městě, vydá se ji přesvědčit. Melinda si k vlastnímu překvapení uvědomuje, že jej ještě stále miluje. Jenže jsou odhaleni, Melinda je odvedena a popravena pro nevěru Bohu. V záchvatu vzteku hrdina zabíjí vojáky a přisluhovače Koncilu, dokud nezkolabuje vyčerpáním. Je samozřejmě zajat a odsouzen k smrti oběšením. V okamžiku těsně před svým posledním vydechnutím na šibenici spatří Melindu, jak na něj ve smrti čeká, až budou zase spolu. Temnému příběhu desky odpovídá i ponurá, doslova nehostinná atmosféra většiny skladeb a v tomto ohledu už Still Life nebylo nikdy překonáno.
Mikaelovu posedlost duchy a tajemnem dokládá i historka z natáčení, kterou Mikael vyprávěl: „Trvalo tři dny, než jsem natočil vokály. Vlastně tři noci, abych byl přesnější. Jednoho dne jsme s Peterem pracovali téměř 24 hodin a nakonec už jsme byli tak unavení, že jsme snad měli halucinace. Začalo to tím, že jsem slyšel někoho kašlat zrovna, když jsem byl v nahrávací místnosti. Podíval jsem se ven, ale nikdo tam nebyl. Tak jsem se zeptal Petera: "Nezakašlal jsi?" A on na to: "Ne, proč?". Ať tak nebo onak, ten kašel na té nahrávce nakonec je a to hned v první skladbě, nevíme, kdo nebo co to bylo, ale je to tam."
V létě Mikael podnikl společně se svým přítelem Jonasem z kapely Katatonia dovolenou v Anglii, kde došlo mimo jiné i k setkání se členy My Dying Bride, kapely patřící také pod společnost Peaceville. Protože si padli do noty, začali na začátek roku 2000 plánovat společné turné, jenže vše nakonec ztroskotalo na financích, takže Opeth absolvovali jen krátkou cestu, obsahující několik festivalových koncertů a nadále fungovali spíše jako studiová kapela.
Jelikož Opeth v této době nebyli příliš koncertně aktivní, Mikael se nedlouho po návratu z Anglie pustil do psaní materiálu pro páté album. Před nahráváním desky se mu také podařilo oslovit Stevena Wilsona z Porcupine Tree a domluvit se s ním na spolupráci. Stevenova produkce posunula Opeth do nových dimenzí a stala se nepochybně jedním z faktorů, který způsobil, že se z Blackwater Park stalo přelomové album, které dosáhlo velkého úspěchu a dosud je mnohými považováno za nejlepší desku kapely vůbec. Možná i proto, že ve srovnání s předchozími alby měl Mikael tentokrát předem natočená nějaká dema, vymyšlený název a proběhlo i více zkoušek, než kdykoliv předtím - a to hned tři zkoušky v kompletní sestavě.
Nahrávání, které proběhlo opět v Götheburgském studiu Fredman začalo 10. srpna a skončilo v říjnu 2000 a datum vydání bylo stanoveno na 27. února 2001 pod značkou Music For Nations. Mikael nejprve nechtěl k Music for Nations přecházet, ale s postupem času se ukázalo, že to bylo vcelku rozumné rozhodnutí. Čtyři týdny všichni bydleli přímo v prostorách studia a příliš se nemyli, takže to tam prý brzy nepěkně zapáchalo, Mikael ale uvádí, že mu to alespoň pomohlo ve zpěvu lépe vyjádřit metalovou bolest a drsnost. Po klasickém nahrávacím procesu s Fredrikem Nordströmem přišla s další produkční pomoci ústřední postava britských progresivistů Porcupine Tree, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista Steven Wilson. Podle Mikaela měly právě Wilsonovy nápady klíčový dopad na výsledek. V několika skladbách dokonce nazpíval doprovodné vokály a nahrál i několik klavírních a mellotronových vsuvek. Jeho producentské zkušenosti pomohly po zvukové stránce především oběma kytaristům a jak se vyjádřil Mikael: „Jeho nápady jsou občas hrozně divné, ale je to natolik inteligentní a příjemný člověk, že si říkáte, že to přece musí stát za to.“ Steven Wilson s nimi strávil 12 dní a podílel se především na zvláštních efektech pro kytary a zpěv. Do rejstříku nejrůznějších odstínů Mikaelova pěveckého projevu přibyl především 'hlas z telefonu' a zkreslení zpěvu, které představovalo typický prvek hudby Porcupine Tree, ale stejně dobře to zapadlo i do stylu Opeth.
Album tvoří osm skladeb s délkou většinou od 8 do 10 minut, ale po delší době se zde objevuje i jedna kratší instrumentální skladbička s názvem "Patterns In The Ivy" s kralujícím Wilsonovým klavírem a vznášející se v lehce jazzové atmosféře. Není zde žádná čistě akustická skladba, ale je tu skvělá, v rytmu valčíku zahraná balada "Harvest" s doslova hitovým potenciálem. Nezvykle agresivní nástup desky zajišťuje desetiminutovka "Lepper Affinity" s povinným zklidněním ve své polovině a krásnými melancholickými kytarovými melodiemi. Ve druhé skladbě "Bleak" se objevuje chytlavý motiv se silnou orientální příchutí, ve které se Mikael poprvé podělil o hlasy s Wilsonem. Čistých hlasů přibylo, oproti tomu se ale Mikael v tvrdších pasážích usadil na ultrahlubokém chrapláku, jemuž jde ale velice dobře rozumět a dají se v něm vystopovat i určité melodie, což je v daném žánru velice vzácné. Po třetí skladbě (již zmíněné baladě "Harvest") přijde zklidnění, po kterém posluchače zcela pohltí druhá nejdelší skladba, jedenáctiminutová "The Drapery Falls", v níž se zprvu střídají pasáže čistého zpěvu a akustické kytary s celou kapelou, což kromě skvělých kontrastů vytváří i napětí podporované velmi naléhavým, až skoro tísnivým motivem. Ve skladbě najdeme i vůbec nejdisonantnější pasáž, jakou kdy Opeth nahráli a skladba jako taková je jedním z vrcholů alba.
"Dirge For November", uvádějící druhou polovinu alba, začíná jemnou, až cizelérskou akustickou studií s krásnou Mendezovou atmosférickou basou, nebyli by to ale Opeth, kdyby tahle zákoutí hned nerozmetali pořádnou energickou smrští s jednou z nejpamátnějších temných melodických strunných litanií. Skladba "The Funeral Portrait" hudbu opět přitvrdí, jedná se o velice razantní death metalovový kus, vrcholící chorálem z dílny Åkerfeldt - Wilson, mocně doprovázen těžkými kytarovými riffy. Jsou to opět suroví a temní Opeth, i když i tady se našel prostor pro melodické kytarové vsuvky a krátký akustický oddech. "Patterns In The Ivy" je mistrná akusticko - klavírní hříčka, trvající necelé dvě minuty. Vše, co se na albu do té doby odehrálo, završuje a ještě násobí závěrečný titulní dvanáctiminutový opus se všeobjímajícím riffovým cyklonem v úvodu, na něj pak navazující působivé akustické kouzlení a znovu drtící riff, kde se snad hudebníci čelně srazili s Dream Theater v jejich nejdrsnějších polohách. Skladbu uzavírá osamělá akustická kytara, jediná věc, která odolala ničivé bouři.
Jako bonus k albu vyšel singl "Still The Day Beneath The Sun/Patterns In The Ivy II.", což jsou dvě baladické akustické písně vcelku tradiční délky čtyř minut, které Mikael natáčel u Jonase Renkse (Katatonia) doma, když byli ostatní spoluhráči všude po světě. Jako další byla pro singl vybrána píseň "The Drapery Falls", i když zkrácena o pět minut.
Album Blackwater Park bylo po svém vydání vysoce oceňováno a vychvalováno některými kritiky, kteří jej přirovnávali ke kapele King Crimson ze 70. let, popřípadě k metalové fúzi Beatles s Pink Floyd. Kanadský hudební časopis Exclaim! uvedl, že by se album mohlo stát nejlepší metalovou nahrávkou roku a každý kousek energie, kterou kapela vložila do jeho realizace stojí za to. Deska ovšem schytala i řadu negativních kritik, jimiž byly některé skladby označeny za nudné. Byly ale vesměs ojedinělé. Fenomenální úspěch, se kterým se album setkalo jak u fanoušků, tak i většiny kritiků umožnil Opeth se odrazit od země, konečně se stát opravdovou 'live' kapelou a vynesl je na výsluní popularity nejen mezi fanoušky metalové hudby.
Na podporu alba se Opeth pustili se do jejich prvního světového turné, na kterém procestovali Ameriku společně s Amorphis a Nevermore. Také v Evropě vystoupili na několika prestižních festivalech, jako např. na Eurorocku v Belgii, Wacken Open Air Festivalu 2001 v Německu (před 60 000 diváky), na Waldrocku v Holandsku, Hultsfredu ve Švédsku, Quartzu v Norsku a dalších. Poté následovalo evropské turné, na němž figurovali poprvé i jako headlineři. S rostoucím úspěchem bylo ale nutno se lépe postarat i o chod kapely a obchodní stránku celé věci, a tak se na doporučení labelu jejich manažerem stal Andy Farrow.
Po turné Mikael nelenil a hned po návratu domů do Švédska se pustil do psaní materiálu pro další desku. Skládání šlo ale dosti ztuha, protože měl zpočátku velmi málo inspirace. Kapela chtěla nahrát něco, co by bylo tvrdší, než všechna předchozí alba, ale během psaní přišla na svět i spousta jemnějších věcí, které bylo škoda vyhodit. Mikael k tomu poznamenal: „Když píšu nový materiál, je to tak, že prostě hraji každý den na kytaru a nové nápady si většinou zaznamenávám na rekorder, který mám doma. Když pak chceme nahrávat desku, tak mám alespoň z čeho vybírat. Tentokrát jsem chtěl napsat něco hodně tvrdého, tvrdšího, než co jsme hráli dosud. Ale stejně jsem měl i spoustu jemnějších partů, které jsem nechtěl zavrhnout.“ S řešením dilematu přišel Jonas Renks z Katatonie, když navrhl natočit dvě zcela odlišné desky: jednu tvrdou a druhou odlehčenější. Nápad na album založené pouze na křehké stránce Opeth se už ostatně před časem vynořil i v hlavě Leeho Barretta z vydavatelství Candlelight.
Music for Nations samozřejmě nebyli ideou dvojalba příliš nadšeni a Mikael je musel přemluvit příslibem, že náklady budou stejné jako v případě jednoho alba a že vše bude hotové velmi rychle. O nahrávání nejvíce vypovídají vzpomínky samotných Opeth, neboť se rozhodli toto natáčení zdokumentovat a později je vydat jako součást prvního live DVD. Ani tentokrát ale nebyla porušena tradice minimálního zkoušení, kapela se za tímto účelem setkala jen jednou jedinkrát. Tentokrát bylo zamluveno studio Nacksving, nahrávacím technikem měl ale původně zůstat starý známý Fredrik Nordström. Jenže hádka ohledně jeho ohodnocení způsobila, že se skupina nakonec rozhodla pomoci si sama a vystačit si jen se studiovým technikem. Tím si ovšem, aniž by to zatím tušila, zadělala na velké problémy. Gothenburgské studio Nacksving nebylo v nejlepším stavu a navíc nemělo žádná okna; a to tehdy bylo venku nejteplejší léto za mnoho posledních let. Muzikanti s sebou měli jen nafukovací matrace, aby nemuseli spát přímo na zemi, kde všude lezli švábi. Dost je také překvapilo, že v Nacksvingu používají k nahrávání standartní PC, zatímco všude jinde jsou Macintoshe. Neměly dokonce ani originální software.
Brzy se však začalo vše sypat - počítač stávkoval, nahrávací pásky nebyly v pořádku a jednou při poslechu nahrávky bicích náhle vše utichlo a ozval se podivný rachot. To se porouchala nahrávací mašina a na podlahu se vysypala obrovská hromada pásek. Lindgren k tehdejšímu nahrávání podotkl: „Už to vypadalo, že album nedokončíme, veškerá radost z hraní byla ta tam.“ Majitel studia Isaak Edh nebyl často přítomen a Martin Mendez raději vysedával v místním baru. Studio se jim totiž prakticky rozpadalo pod rukama. Nebylo snad dne, kdy by nemuseli řešit nějaký technický zádrhel, což členy kapely postupně více a více vytáčelo a deprimovalo, protože místo aby nahrávali hudbu, většinu času propojovali kabely, zprovozňovali počítače a snažili se donutit k poslušnosti všechna ostatní zařízení. Když pohár trpělivosti přetekl, rozhodli se přesunout do zavedeného Fredmanova studia a nakonec znovu povolat Stevena Wilsona, aby pomohl s další produkcí. Wilson si na obou albech samozřejmě také zahrál, a to především na klávesové nástroje na jemné části dvojalba, nazvané Damnation, o kterém Mikael uvedl, že pro něj bylo způsobem, jak se dostat blíž k vlivům z 60. a 70. let.
Na nahrávce je také znát Wilsonova pomoc s vokály. Vypomáhá v těch jemnějších částech, hlasy obou k sobě dobře sedí a vytváří mohutné harmonie, doplňující sólový hlas. Za jeho asistence se také dotáčely perkuse a dodal i kompletní text pro skladby "Death Whispered" a "Lullaby". Na vzniku alba má pak velký podíl také britský kytarista a producent Andy Sneap, jenž je uváděn v bookletu Deliverance jako zachránce nahrávání. Právě on totiž pomohl s mixem základních stop, nahraných v Nacksvingu.
Zpěv pro Damnation byl nahrán přímo v domácím studiu No Man's Land Stevena Wilsona, a to krátce poté, co Mikaelovu babičku srazilo auto a ta na následky zranění posléze zemřela. Texty alba, přestože napsané ještě před nešťastnou nehodou, tak pro Mikaela náhle získaly úplně nový význam.
Jako první z obou alb vyšlo tvrdé Deliverance, které se usadilo na 19. místě britského žebříčku nezávislých alb a kritika opět pěla chválu. Opeth si poté odbyli jednorázové vystoupení v domovském Stockholmu, po kterém se Mikael vrátil do Británie, aby dotočil s Wilsonem vokály na jemném a depresivním Damnation, které pak vyšlo až o pět měsíců později (22.dubna 2003) a bylo věnováno památce Mikaelovy babičky. Album vyneslo skupině ve Švédsku cenu Grammy v kategorii hard rock.
Celý proces přípravy obou alb byl tak namáhavý, že si z něj Mikael odnesl zdravotní problémy, které ho poté ještě nějakou dobu trápily. Rok 2003 měl být ale ještě hektičtější než ten předešlý. 15. dubna 2003 se frontman Opeth oženil se svou dlouholetou přítelkyní Annou a na ceremoniálu nechyběli ani ostatní členové skupiny. Per Wiberg se dokonce zhostil svatebního pochodu a Steven Wilson přispěl písní k poctě novomanželů.
Na řadě pak bylo skandinávské turné s podporou kapely Extol, vystoupení v Mexiku a poté krátké evropské turné, jehož třetí vystoupení v Londýnském Shepherd's Bush Empire bylo zaznamenáno na první živé DVD nazvané Lamentations, které v Evropě vyšlo 24. listopadu 2003 a v Americe o tři měsíce později. Koncert trvá dvě hodiny a zachycuje skladby z obou nových alb, doplněny i o další písně z Blackwater Park. Následovalo další turné, dosud největší v historii Opeth, kdy během let 2003 a 2004 odehráli téměř 200 koncertů. Playlist byl tentokrát rozdělen do dvou částí, když v první přehráli celé Damnation a druhá část pak byla věnována tvrdší podobě jejich tvorby. Vstoupení se odehrávala na obou březích Atlantiku a zavítali také i do Austrálie a Mexika. V plánu bylo také Chile, jenže organizátoři nedodrželi smlouvu a uskutečnění plánovaného termínu nebylo možné. Na koncertech se do sestavy připojil klávesista Per Wiberg, člen Spiritual Beggars, který do té doby vypomáhal s party Stevenu Wilsonovi a zpíval doprovodné vokály. Během severoamerického turné na podporu Deliverance jim předskakovali Paradise Lost, v Evropě pak Madder Mortem. Opeth se také objevili v TV4, jedné z největších televizních stanic ve Švédsku. Na podporu Damnation následovalo další turné po Severní Americe, tentokrát spolu s Porcupine Tree. Během posledního koncertu, který se konal v Seattlu, si Mikael se Stevenovou kapelou zazpíval skladbu "A Smart Kid". Mikael se také objevil na nahrávce alba The Human Equation od Ayreon.
Situace se však zkomplikovala, když se u Martina Lopeze začínaly objevovat příznaky duševní nemoci. Nejprve to bylo několik panických záchvatů, které by se ještě daly pochopit, protože skupina po teroristických útocích musela na poslední chvíli zrušit kocerty v Jordánsku. Jenže Lopezův stav se nelepšil ani během turné. Další záchvat přišel v Kanadě, a to už byl poslán domů, aby si odpočinul. Zaskakoval za něj jeden z jeho vzorů, Gene Hoglan (Strapping Young Lad, Death, Fear Factory, Testament atd.), nebo také i jeho technik bicích nástrojů Damon. Martin Lopez se vrátil na poslední část turné začínající v americkém Seattlu, stále se nicméně počítalo s různými náhradníky, neboť Lopezova komplikovaná zdravotní situace mu často znemožňovala vystupovat. Po delší přestávce následovalo v roce 2004 další severoamerické turné s podporou Moonspell a Devil Driver. Kromě problémů se ale děly i pozitivní věci, Mikael se 13. září stal otcem, když se mu narodila první dcera, která samozřejmě nemohla dostat jiné jméno než Melinda podle jedné z jejich písní, a Lindgren se pak oženil se svoji dlouholetou přítelkyní.
Mezitím skupině vypršela smlouva s Music for Nations, kteří navíc ukončili svoji činnost. Novou smlouvu podepsali se světoznámými Roadrunner Recods, počemž se na Opeth jako na 'undergroundovou' skupinu snesla i vlna kritiky, která obvinila skupinu ze zaprodávání se. Kapela však fanoušky ujistila, že si od vedení labelu nenechá do ničeho zasahovat a podobné obviňování bere spíše jako urážku, protože tím nejhlavnějším důvodem, proč se rozhodli pro toto vydavatelství bylo, že distribuují nahrávky po celém světě a všichni tak mají mnohem snažší přístup k deskám kapely.
Psaní a nahrávání další desky Ghost Reveries bylo oproti utrpení, které skupina byla nucena podstoupit při natáčení Damnation a Deliverance přece jen o něco méně náročné. Kapela se také dohodla, že tentokrát bude před samotným nahráváním více zkoušet, aby se jí podařilo dostat na CD více spontánní energie prýštící z prostého muzikantského souznění a skutečně se donutili celé 3 týdny na nahrávání připravovat. Během toho se k Opeth jako plnohodnotný člen konečně připojil také klávesista Per Wiberg a obohatil zvuk skupiny natolik přirozeně, že se klávesy staly zcela plnohodnotnou složkou jejich zvuku. Střídal ve studiu nejrůznější rejstříky a tak se na albu objevuje mellotron, hammondky, klavír, různá elektrická piana i moog. Samotné nahrávaní proběhlo ve studiích Fascination Street ve švédském městečku Örebro, a přestože si skupina věřila, že díky zkouškám bude s nahráváním hotova během pár týdnů, nakonec se vše protáhlo na dva a půl měsíce, od 18. března do 1. června 2005, nejdéle se vzhledm k Lopezovu zdravotnímu stavu natáčely bicí.
Původně měl Mikael chuť napsat hodně okultní album s ďábelskými texty, ale když se mu pod rukama zrodila nádherná balada "Isolation Years", rozhodl se od tohoto nápadu upustit a hlavními postavami textů se tak stali různí lidé, kteří zemřeli. Existuje zde tedy určité společné pojítko, ale ne každá píseň do tohoto schéma zapadá, takže album nelze brát jako koncepční. Nejvýraznější skladbou alba je zřejmě "The Grand Conjuration", která byla vybrána na singl a byl pro ni natočen i klip, k němuž se ovšem skupina moc hlásit nechce, protože se natáčelo ve zmatku, nikdo pořádně nevěděl, jak by měl výsledek vypadat a hlavně v něm není přítomen Martin Lopez, nýbrž Gene Hoglan. Nicméně Lopezova práce na albu jej opět ukazuje ve výborné formě, pravděpodobně jde o nejlepší bicí party na nahrávkách Opeth.
Než se album Ghost Reveries dostalo do obchodů, přistála kapele na stole nabídka účasti na Ozzfestu, kterou však odmítli s tím, že přece nebudou platit za to, aby někde mohli vystupovat! Mnohem milejší jim bylo přijmout návrh Tima Borrora a jako jediní Evropané vyrazit na turné Sound of the Underground spolu s řadou méně známých kapel. Tuto šňůru si velmi užili a získali na něm řadu nových přátel. Kompletní Opeth také ozdobili několik dalších evropských festivalů a ve Wackenu Mikael vystoupil také s projektem Bloodbath. Album vyšlo 30. srpna 2005 a opět sklidilo spoustu chvály v Evropě i za oceánem. Ve Švédsku se usadilo na výborném devátém místě a v severní Americe na šedesátém čtvrtém. Magazín Guitar World jej vyhlásil 54. nejlepším albem všech dob, Metal Storm jej hodnotil jako deváté nejdůležitější album ve stovce vybraných progresivně metalových alb, Decibel je umístil na 42. pozici ze stovky nejlepších metalových alb dekády a Classic Rock jej zařadil mezi deset nejzákladnějších alb dekády.
V dohledu však bylo velké zemětřesení v sestavě. Nejprve se 12. května 2006 definitivně rozloučil Martin Lopez, jehož záchvaty úzkosti stále neustávaly. Nahradil jej nový bubeník Martin Axenrot, který hrál za nemocného Lopeze už na předchozím turné a nahrál už i cover "Soldier Of Fortune" od Deep Purple. S novým bubeníkem Opeth poprvé ve své historii vystoupili v Japonsku. V září pak následovalo turné po Evropě, na němž skupině opět předskakovali Extol. V říjnu vyjeli společně s Megadeth, Lamb of God, Arch Enemy, Overkill, Into Eternity, Sanctity a The Smashup na další tour. V říjnu 2006 také vychází reedice alba s bonusovým DVD z natáčení, novou výtvarnou podobou a živou předělávkou "Soldier of Fortune" od Deep Purple.
Přes veškeré úspěchy, které Opeth v posledních letech sklízeli, přestalo Petera Lindgrena bavit trmácení se po světě a 17. května 2007 oznámil, že kapelu po 16 letech opouští. Svůj odchod okomentoval i na oficiálních stránkách: „Toto rozhodnutí bylo nejtěžší, co jsem kdy ve svém životě udělal, ale bylo správné jej udělat. Prostě jsem cítil, že mě opustilo veškeré nadšení a inspirace potřebná k účasti v kapele, která vyrostla z několika kluků, co rádi hrají hudbu a dotáhli to až ke světovému úspěchu.“ Nahradil jej Fredrik Akesson, bývalý kytarista kapel Arch Enemy a Krux. Listopad 2007 pak prožili společně na turné s Paradise Lost.
V listopadu 2007 vstoupili Opeth do Fascination Street Studios, aby zahájili práce na svém devátém studiovém albu. Během ledna 2008 nahráli 13 písní (včetně tří převzatých skladeb), z nichž se jich na nové album Watershed dostalo sedm, převzaté skladby se pak chystali využít jako bonusy na různých verzích vydání desky. Album bylo nasazeno do prodeje 3. června 2008 a získalo dokonce nejvyšší umístění v žebříčcích, když debutovalo na 23. pozici v Billboard 200, v australské Australian ARIA skončilo sedmé a v oficiální finské hitparádě skočilo rovnou na samotném vrcholu. V žebříčku kritiků Metal Hammer's Critic's Choice Top 50 bylo Watershed označeno za druhé nejlepší roku 2008 (hned za Death Magnetic od Metallicy), a v lednovém/únorovém vydání časopisu Metal Edge bylo zvoleno albem roku 2008.
Vyšlo ve standardní edici, na 180gramovém vinylu a ve speciální edici. Speciální edice obsahuje tři bonusové skladby, bonusové DVD s 5.1 prostorovým zvukem (bez bonusových skladeb), video se záběry ze studia a zkoušek a rozšířený booklet. Vinyl vychází v gatefoldovém obalu a obsahuje dvě LP desky, kopii na CD (obě vydání obsahují bonusovou skladbu "Derelict Herds") a plakát.
V úvodní skladbě "Coil" si Mikael zazpíval duet s Nathalií Lorichs, která v té době chodila s bubeníkem Martinem Axenrotem. Kapela také prozradila, že původně chtěla album začít skladbou "Heir Apparent", která se nakonec stala druhou v pořadí, ale nakonec dala přednost skladbě "Coil" jako úvodní skladbě pro její kontrast k "Heir Apparent". K napsání singlu "Burden" inspiroval Mikaela během jeho pobytu v Turecku poslech písně "Living And Dying" od Scorpions.
Poté Opeth opět vyjeli jako headlineři na turné UK Defenders of the Faith tour, opět vystoupili na Wacken Open Air a nově také na Progressive Nation tour s Dream Theater. Čtyři koncerty (od 26. června do 29. června) ale musely být zrušeny kvůli Mikaelovým planým neštovicím. Od září do října Opeth opět cestovali po Severní Americe za doprovodu kapel High on Fire, Baroness a Nachtmystium. Do Evropy se vrátili na zbytek roku spolu se skupinami Cynic a The Ocean.
Do další dekády vstoupili Opeth 2. března 2010, kdy se na digitálním EP soundtracku k videohře God of War III objevila jejich nová skladba "The Throat of Winter", kterou Mikael popsal jako zvláštní a ne příliš metalovou.
Na oslavu 20. výročí založení odehráli od 30. března až do 9. dubna 2010 šest koncertů v rámci celosvětového turné s názvem 'Evolution XX: An Opeth Anthology'. Na akcích bylo představeno celé album Blackwater Park spolu s několika písněmi, které kapela nikdy předtím naživo nehrála. Mikael při té příležitosti prohlásil: „Nemůžu tomu uvěřit, ale sakra, slavíme 20 let. Jsem v této kapele od doby, kdy mi bylo 16 let. To je šílené.“
Jeden z koncertů tohoto turné, který se konal 5. dubna v londýnské Royal Albert Hall byl nahrán na DVD jako live album s názvem In Live Concert at the Royal Albert Hall, které vyšlo 21. září 2010 na dvojDVD a dvojDVD/3CD verzi. Pro DVD byl koncert rozdělen do dvou souborů. První sada se skládá z celého alba Blackwater Park, zatímco druhá část obsahuje po jedné písni z každého dalšího alba a v chronologickém pořadí tak představuje dvacet let evoluce kapely a jejich hudby.
V září 2010 Mikael uvedl, že začíná psát skladby pro další novou desku a kapela později na svých internetových stránkách oznámila, že své desáté album začne nahrávat 31. ledna 2011 v Atlantis/Metronome studiu ve Stockholmu, opět s Jensem Bogrenem a Stevenem Wilsonem z Porcupine Tree jako koproducentem.
V dubnu 2011, krátce po ukončení mixu nového alba pak Opeth oznámili, že Per Wiberg byl uvolněn ze svých povinností ve skupině. V tiskovém prohlášení Mikael toto rozhodnutí vysvětlil takto: „Mendez, Axe, Fredrik a já jsme dospěli k rozhodnutí, že bychom měli najít náhradu za Pera hned po dokončení nahrávání nového alba a pro Pera to nebylo žádné překvapení. Už zase přemýšlel o odchodu, takže se dá říct, to bylo vzájemné rozhodnutí. Není v tom zlá krev, jen vztah, který dospěl ke konci, tak to je.“
Desáté album nazvané Heritage vyšlo 14. září 2011 a přineslo celkem příznivé recenze, ačkoliv nahrávka potvrdila odklon od hudebního stylu posledních alb a jde o jejich druhé album bez deathového growlingu (to první bylo Damnation). Následovalo turné po Severní Americe a Evropě už s novým klávesistou Joakimem Svalbergem, který nahrával s kapelami Qoph a elGamo a koncertoval i s uskupením G3. V září a říjnu na turné vystupovali spolu s Katatonii a s Pain of Salvation v listopadu. Turné pak pokračovalo také v roce 2012 vystoupeními v Turecku, Indii, Japonsku, Řecku, Izraeli, Jižní Americe a Švédsku. Dne 5.2.2012 hráli poprvé v Indii, v Bangalore v rámci druhého ročníku festivalu Summerstorm a v dubnu a květnu se na dalším severoamerickém turné za podpory kapely Ghost připojili k dalším progresivcům Mastodon. Na zbytku tour je podpořila i britská doomová legenda Anathema.
V srpnu 2012 Mikael vzkázal, že začal psát nový materiál pro jedenácté album Opeth. Uvedl, že jedna z písní zní jako italská progresivní kapela Goblin, což bylo také jejím pracovním názvem. V březnu proběhlo australské turné a v nadcházejících měsících několik dalších vystoupení, než Opeth 31. května 2013 celosvětové turné Heritage World Tour - které představovalo přes 200 vystoupení - ukončili. Skupina ve zbývajících měsících roku 2013 dokončovala psaní a nahrávání písní pro své jedenácté studiové album, které mělo vyjít na jaře roku 2014. K aktualnímu nahrávání Mikael uvedl: „Byli jsme si prohlédnout Rockfield Studios ve Walesu, kde Queen nahrávali "Bohemian Rhapsody", ale ještě jsme se nerozhodli... Ale bude to drahé album. Je tu spousta děje, spousta smyčcových aranžmá, které jsme v minulosti neměli... Možná bude trochu těžší. Ne death metal, ale hard rock/heavy metal. Je tam spousta progresivních prvků a akustické kytary, ale je tam i více zlověstněji znějících riffů.“
Nové album Opeth s názvem Pale Communion bylo nahráno v únoru 2014 a produkoval jej tentokrát přímo Mikael. Mixáže se opět ujal dlouholetý spolupracovník a šéf kapely Porcupine Tree Steven Wilson. „Nazpíval jsem vokální harmonie. Není to ani při nejbujnější fantazii metalová nahrávka, ale pořád je to dost těžké a velký kus práce - epická instrumentální balada "Faith In Others", která uzavírá album, je pro mě doposud nejlepší skladba. Je to taky první album Opeth, které je nahráno a smícháno ve větším rozlišení 96/24,“ shrnul práci na nové desce Mikael. Roadrunner Records měli nahrávku původně vydat 17. června 2014, v květnu ale oznámili že se vydání posunuje až na 25. srpna 2014. Dříve ohlášený singl "Cusp Of Eternity" bude k dispozici v předprodeji od úterý 3. června 2014.
Tato deska zaznamenala nejvyšší umístění Opeth v hitparádách v historii kapely - Pale Communion debutovalo na 19. místě v USA, na 3. místě ve Švédsku a na 14. místě ve Velké Británii. V prvním týdnu po vydání se ho v USA prodalo 13 000 kopií. Opeth toto album podpořili na dalším turné a v roce 2015 odehráli také několik koncertů k 25. výročí založení kapely. Na těchto speciálních akcích kapela odehrála dva sety. V prvním zazněla deska Ghost Reveries z roku 2005 jako oslava desetiletého výročí alba a druhý set zahrnoval zbytek kariéry kapely a oslavoval její 25. výročí na scéně.
K oslavám 25. výročí založení měla skupina v úmyslu vydat také oficiální biografii, v které by se od jejího začátku v roce 1990 představili nejen současní a bývalí členové skupiny, ale i všichni ti, kteří doprovázeli kapelu v klíčových chvílích její kariéry. Vzhledem k tomu, že životopis má být bohatě ilustrovan, včetně vzácných a dosud nepublikovaných fotografií, fotek ze studia a během turné, vydavatel knihy, Rocket 88, vyzval fanoušky, že pokud mají nějaké jedinečné materiály týkající se kapely (fotografie, plakáty, letáky, vstupenky, atd..), aby se na ně obrátili.
15.června 2016 oznámilo vydavatelství Nuclear Blast Entertainment, že s Opeth podepsalo smlouvu. Mikael k tomu poznamenal: „Rádi potvrzujeme, že jsme skutečně podepsali smlouvu se společností Nuclear Blast Entertainment, které vydá naše 12. studiové album s názvem »Sorceress« prostřednictvím naší vlastní značky Moderbolaget Records. Rozhodnutí udělal Markus Staiger (klíčová postava Nuclear Blast), jedoucí v neskutečně silném Porsche při 150 mílích za hodinu někde na jihu Německa. Jsme rádi, že jsme součástí týmu NB a těšíme se na plodný vztah. Kapela je v současné době ve studiu a pod vedením Toma Dalgetyho dokončuje nové album, jehož vydání je naplánováno na 30. září 2016.“
2.listopadu 2018 vyšlo u společnosti Nuclear Blast jejich čtvrté živé album s názvem Garden Of The Titans: Live At Red Rocks. Bylo nahráno 11. května 2017 v Red Rocks Amphitheatre v Morrisonu ve státě Colorado ve Spojených státech amerických, když kapela absolvovala turné po Spojených státech na podporu svého alba Sorceress. Videozáznam byl pořízen pod dohledem The Deka Brothers (Carpenter Brut, The Prodigy) a zvuk byl smíchán Davidem Castillo (Katatonia, Bloodbath). Obal je mistrovským dílem ctěného umělce Travise Smitha (Nevermore, Katatonia, Testament).
Na rok 2019 přichystala legenda švédského heavy prog rocku Moderbolaget Records a Nuclear Blast Entertainment své třinácté album nazvané In Cauda Venenum které poněkud šokovalo, protože nebylo nazpívano v angličtině ale ve švédštině, i když deset nových skladeb dostalo samozřejmě i anglický vokální kabát. Deska byla natočena ve stockholmském Park Studios a k dostání byla ve dvou verzích. Datum vydání alba bylo oznámeno na 27. září 2019.
Fredrik k novému albu uvedl: „Skutečnost, že Mikael napsal první verzi ve švédštině byla v podstatě hnací síla pro dokončení písní. Myslím, že to pro něj bylo zajímavější - možná i náročnější - napsat texty ve švédštině. Byli jsme s tím opravdu spokojeni. Myslím, že jsme fakticky ušli kus cesty při k nahrávání, při výběru správných zvuků, zesilovačů, kytar apod. Pomohlo také, že jsme zkoušeli před vstupem do studia, což jsme neudělali od alba »Watershed«. Myslím, že to byla skvělá investice, protože společné hraní písniček se lépe zapíše do vaší svalové paměti. Byla to zábava a jsme s výsledkem spokojeni.“ Mikael k tomu poznamenal: „Udělat album ve švédštině byl jen nápad, který se mi objevil v hlavě, něco jako: „Možná bych si měl ráno usmažit vejce místo toho, abych je uvařil.“ Nebylo v tpm nic hlubšího. A přišel jsem také na to, že se hudební klima hodně změnilo. Hudba nezněla víc švédsky nebo něco podobného, ale byla to brána, která se otevřela a byla to zábava.“
V roce 2021 oslavili Opeth své 30. výročí na turné, které odstartovalo v Berlíně 13. října 2021 a během osmi vystoupení vyvrcholilo v Lisabonu 25. října. Opeth se tentokrát rozhodli více zapojit fanoušky a požádali je, aby hlasovali pro písně, které by rádi slyšeli. Přičemž konečný setlist bude mít 13 skladeb a z každého alba bude hrána pouze jedna skladba. Dne 16. dubna 2021 Opeth také ohlásili reedici alba Blackwater Park k jeho 20. výročí vydání. To ani po dvou desetiletích nestratilo nic ze svého drtivého účinku.
V listopadu stejného roku se Opeth rozešli s dlouholetým bubeníkem Martinem 'Axe' Axenrotem kvůli střetu zájmů a odmítnutí nechat se očkovat proti COVID-19... Jako náhrada byl vybrán Švéd Sami Karppinen, který je také bubeníkem prog metalové kapely Therion. Už předtím Mikael prozradil, že během pandemie COVID-19 nesložil a nenahrál pro Opeth nic nového, protože ten čas strávil tvorbou hudby pro Netflixovské kriminální drama s názvem Clark, ve kterém hraje herec Bill Skarsgard švédského zločince Clarka Olofssona. Kapelník Opeth pokračoval: „Nechci být necitlivý, ale pandemie pro mě z pracovního hlediska přišla ve vhodnou dobu, protože mi bylo nabídnuto natočit filmovou hudbu pro seriál. Režisérem je Jonas Akerlund, který je znám především tvorbou videoklipů pro Madonnu a Lady Gaga a má také heavy metalovou minulost, před lety hrál na bicí v kapele Bathory. A je to můj přítel. Zeptal se mě, jestli bych měl zájem nahrát hudbu k TV seriálu o chlapíkovi jménem Clark Olofsson, který byl v podstatě slavný, nechvalně známý lupič. Takže je to skoro jako životopisný film.“
V dubnu Opeth vyrazili na druhou část svého společného turné s kapelou Mastodon. Začali 21. dubna v Montrealu a po 16 zastávkách v USA a Kanadě skončili 11. května v Riverside v Kalifornii. 19. září pak proběhl pražský koncert, který se měl původně konat už v březnu 2021. Pandemie ale muzice nepřála a vystoupení se nepodařilo uskutečnit ani v náhradním zářijovém termínu. Dluh fanouškům byl tak splacen až téměř po roce. Švédští progresivně rockoví deathmetalisté přijeli společně s The Vintage Caravan.
V září 2022 kapela oznámila, že novým bubeníkem není nikdo jiný než Waltteri Väyrynen (Paradise Lost, Bloodbath, Bodom after Midnight) a hned se vrhla na zkoušení na nadcházející turné. Mikael to okomentoval: „Včera jsme měli první zkoušku s Waltem a šlo to neuvěřitelně dobře! Všichni jsme byli celkem nervózní, ale Waltteri to úplně zabil! Čistá práce! Prošli jsme 16 písní (!) od začátku do konce a neměli jsme jedinou opravnou notu. Je to opravdu pozoruhodné! Byl jsem ohromen, stejně jako zbytek kapely. Má všechno, opravdu. Od požadované uvolněné citlivosti, kterou bubeník Opeth potřebuje, přes klasický rock, prog rock, metalové groovy a dále až po vyloženě megasložité technické virtuozity. Navíc už zná písně velmi dobře jak z nahraných verzí, tak občas i z upravených živých verzí. Zahrál rytmy a beaty, které jsme neslyšeli od nahrávání těch písní... Kromě toho je Waltter i úžasný chlap. Originální. Má smysl pro humor a je mladý! Narodil se ve stejném roce, kdy jsme nahráli naše debutové album »Orchid«... Jsem velmi, velmi nadšený, že se k nám přidal, a doufám, že ho naše publikum přijme s otevřenou náručí. Také bych chtěl využít této příležitosti a poděkovat Samimu Karpinnenimu za záchranu našich zadků, když jsme záchranu nejvíce potřebovali. Kdyby nebylo jeho úsilí, přátelství a péče, pravděpodobně bychom byli 'u ledu'...“
Své nejnovější album The Last Will And Testament se Opeth chystají vydat prostřednictvím Moderbolaget/Reigning Phoenix Music na podzim 22. listopadu 2024. Na albu hostují leader Jethro Tull Ian Anderson, Švéd a frontman Europe Joey Tempest a nejmladší dcera Mikaela Åkerfeldta, Mirjam.
Koncepční album je zasazeno do období po první světové válce a rozvíjí příběh bohatého konzervativního patriarchy (který je neplodný), jehož poslední vůle a závěť odhaluje šokující rodinná tajemství. Začíná čtením jeho závěti v jeho sídle. Mezi přítomnými jsou tři sourozenci, dvojčata a mladá dívka, kterou rodina vychovávala, přestože byla sirotek a postižená obrnou. Její přítomnost při čtení závěti vyvolává mezi dvojčaty podezření a otázky. Dvojčata jsou výsledkem dárcovského početí a během čtení závěti zjistí, že nejsou s patriarchou příbuzná, a proto jsou ze závěti vynechána. Dívka je patriarchovým jediným pokrevním dítětem, a je tedy jeho skutečnou dědičkou, ačkoli je dcerou patriarchovy služebné.
Mikael o konceptu nového alba řekl: „Není to úplně můj nápad. To téma mě zaujalo už na poslední desce. Je tam písnička, která se jmenuje "Universal Truth" a zabývá se také takovými věcmi, jako že krev není vždy hustší než voda a jak peníze mohou přivést členy rodiny do chaosu. Skvělý je také TV seriál »Succession« o boji mezi sourozenci, kteří přebírají moc po svém otci."
30. června 2024 Opeth vystoupili na festivalu Tuska v Helsinkách ve Finsku a v prvním srpnovém víkendu i jako headlineři na festivalu Bloodstock. Na podzim se chystají vyrazit na severoamerické turné, které vypukne 11. října 2024 v Milwaukee a zahrnuje zastávky v New Yorku, Los Angeles, Torontu, Washingtonu, D.C., Atlantě, New Orleans, Austinu, Denveru a dalších městech. Oznámili také data evropského turné na únor 2025; Česká republika bohužel schází (nejblíže budou koncertovat 17. února 2025 v Cologne Palladium v Kolíně, 18. února 2025 v Tempodrom v Berlíně a 19. února 2025 v Muffathalle v Mnichově).
Hlavním autorem písní a textů Opeth je Zpěvák a kytarista Mikael Åkerfeldt, který určuje směr, kterým se zvuk kapely ubírá. V mládí ho ovlivnily progresivní rockové kapely sedmdesátých let King Crimson, Yes, Genesis, Camel, P.F.M., Hawkwind a Gracious i heavy metalové kapely jako Iron Maiden, Slayer, Death, Black Sabbath, Deep Purple, Celtic Frost, King Diamond, Morbid Angel, Voivod a především Judas Priest. Album Sad Wings of Destiny (1976) od Judas Priest považuje za nejlepší metalové album všech dob a poznamenává, že byly doby, kdy poslouchal pouze Judas Priest. Při rozcvičce před koncerty často zpívá píseň "Here Come the Tears" z jejich třetího alba Sin After Sin.
Ryan Ogle z Blabbermouth popisuje jejich zvuk Opeth jako fůzi folku, funku, blues, rocku 70. let, gotiky a dalších zvukových zvláštností, implementovanou do jejich charakteristického progresivního deathového stylu. Eduardo Rivadavia z AllMusic ve své recenzi alba Blackwater Park z roku 2001 napsal: „Skladby začínají a končí zdánlivě libovolně, obvykle procházejí rozsáhlým hudebním rozptylem, včetně akustických kytarových a sólových klavírních pasáží, ambientních zvukových krajin, stoner rockových groovů a východně laděných melodií - každá z nich je v danou chvíli vystavena divokým průrazům deathmetalového běsnění.“
Sám Mikael se k rozmanitosti hudby Opeth vyjádřil následovně: „Nevidím smysl v tom hrát v kapele a jít jen jedním směrem, když můžeš dělat všechno. Bylo by nemožné, abychom hráli jen death metal; to jsou naše kořeny, ale my jsme teď mišmaš všeho možného a nejsme puristé na žádnou formu hudby. Je to pro nás nemožné a upřímně řečeno, považoval bych za nudné být v kapele, která hraje jen metalovou hudbu. Nebojíme se experimentovat, ani se nechat nachytat takříkajíc se staženými kalhotami. To je to, co nás drží při životě.“
V poslední době opustili Opeth svůj deathmetalový zvuk a přešli k jemnějšímu progresivnímu rocku. Kytarista Fredrik Åkesson při rozhovoru o albu Heritage prohlásil: „Na začátku mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na novou podobu zvuku, na to, že tam nejsou žádné řvané vokály a podobně. Ale myslím, že to album bylo pro nás nezbytné udělat. Možná by kapela nepokračovala, kdybychom neudělali »Heritage«. Myslím, že staří fanoušci Opeth tomu albu rozumí. Vždycky se najdou nějací hateři, ale nemůžou tě milovat všichni. Opeth vždycky byli o tom, že se nemají opakovat. Spousta lidí si myslí, že »Heritage« není metal, ale já si myslím, že je metal jít někam, kde to lidé nečekají. To ale neznamená, že se nehlásíme k minulému zvuku Opeth.
Åkerfeldt střídá tradiční deathmetalové vokály v těžkých pasážích s čistými, někdy šeptanými nebo měkce mluvenými hlasy v mírnějších pasážích. Zatímco na prvních deskách převládal deathový growl, pozdější počiny obsahují více čistého zpěvu, přičemž alba Damnation, Heritage, Pale Communion, Sorceress a In Cauda Venenum už obsahují pouze čistý zpěv. Rivadavia poznamenal, že Åkerfeldtův vokál se pohybuje v široké škále od chrčivého vrčení až po melodie mrazivé krásy - v závislosti na náladě jednotlivých částí skladeb.
Řada umělců a kapel uvedla, že byla Opeth významně ovlivněna, mezi nimi například John Petrucci, Mike Portnoy, Ihsahn, Simon Simonsová z Epicy, Oliver Palotai z Kamelot nebo Jim Matheos z Fates Warning.
