| Původ: | Halifax, Západní Yorkshire, Anglie |
| Aktivní roky: | 1988 - současnost |
| Styl: | Doom metal, gotický metal, death metal |
| Vydavatelé: | Century Media, Music for Nations, Koch, GUN, Peaceville, EMI Electrola, Metal Blade, Nuclear Blast |
| Web: | paradiselost.co.uk |
PARADISE LOST je anglická metalová kapela, která vznikla v roce 1988 v Halifaxu a je považována za jednoho z průkopníků žánru death-doom, který měl hlavní vliv na pozdější gothic metalové hnutí. Od roku 2005 PARADISE LOST prodali po celém světě přes dva miliony alb.
Výrazný posun ve stylu zažila kapela mezi lety 1997 a 2002 na albech One Second až Symbol of Life; na One Second došlo k silnému využití elektroniky a kláves a Holmes používal čisté vokály, na albu Host se ještě více posunuli k synthpopu a dark wave. Album Believe in Nothing posunulo kapelu k alternativnějšímu rockovému směru a album Symbol of Life pak znovu nastolilo těžší gothic metalový tón. Mackintosh i Holmes se k tomuto období kapely vyjadřovali rozporuplně a mluvili o osobní problémech, které v té době měli.
Sestava kapely zůstala na tak dlouholetou heavymetalovou kapelu téměř stabilní a tvoří ji zpěvák Nick Holmes, kytaristé Greg Mackintosh a Aaron Aedy a baskytarista Steve Edmondson. Holmes a Mackintosh jsou hlavními autory hudby a téměř všechny písně kapely jsou připsány jim. Během let se v kapele měnili pouze bubeníci.
Halifax, průmyslové město ležící na severu Anglie v hrabství West Yorkshire. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se toto místo, které profitovalo především z textilního průmyslu zahalilo do stejně pochmurné atmosféry jako další města severní Anglie. Stávky horníků, výpadky proudu, masová nezaměstnanost a hrozba jaderné války nepřinášely žádnou naději do budoucna. Právě v letech této temnoty, často halené do fráze 'severská mizérie' vyrůstala původní sestava kapely Paradise Lost.
Vše začalo v Halifaxu na Crossley and Porter School, kterou navštěvovali Aedy, Archer a Mackintosh. Aedy a Archer pocházeli z tábora metalistů, Mackintosh se hlásil k pankáčům. Nick Holmes, který se v té době nacházel v několik kilometrů vzdálené Highlands Grammar School, se postupným vývojem od Police a Madness dostal až k pořadu The Friday Rock Show Tommyho Vance a kapelám jako Metallica a Venom. K seznámení Holmese a Mackintoshe pak došlo v místním klubu Old Crossleyans, kde si vzájemně pochválili své nášivky na bundách. V případě Mackintoshe šlo o Morbid Tales od Celtic Frost, Holmes se mohl pochlubit Endless Pain od Kreator. Tohle setkání vyůstilo v první zkoušku u Archerů ve sklepě, kde se Holmes chopil také basy.
V březnu 1988 se stále ještě bezejmenná kapela rozhodla, že budou každou sobotu zkoušet v prostorách známých jako Studio X, v průmyslovém komplexu Dean Clough. Tady se pak začal rodit typický sound, kde Mackintosh hraje sólové melodie a Andy se svou slabostí pro bicí se zaměřuje především na hranou dlaně tlumenou rytmickou kytaru. Dalším výrazným rysem začínající kapely se stala neschopnost Matthewa Archera hrát rychlé bicí, ať už z důvodu nedostatku dovedností nebo tím, že byl cukrovkář a atletické výkony některých bubeníků byly mimo jeho fyzické možnosti. V této době se také čtveřice rozhodla pro konečný název Paradise Lost, který navrhl Nick inspirován básní Johna Miltona (novému názvu předcházel krátce název Corpse Grinder).
Posledním dílkem do skládačky pak bylo angažování Steva Edmondsona, basisty z blízkého Bradfordu. Ten zpočátku nabídku odmítl, ale poté co bylo jeho jméno Gregem přidáno na obal prvního domácího dema kapely (Morbid Existence), byl nucen se přidat. První zkouška této sestavy se konala 26.března 1988.
Po zkompletování sestavy bylo další etapou vývoje živé vystupování. První koncert byl nakonec domluven na 23.červen 1988 v místní hospodě Frog and Toad, kde předskakovali thrashovým partám Re-Animator a Acid Reign. Plni adrenalinu proletli svůj dvacetiminutový program za čtvrt hodiny a dvě skladby si zopakovali, aby naplnili čas určený pro předkapelu. Vzhledem k tomu, že chlapci strávili odpoledne 'zaháněním nervozity' pomocí alkoholu, tak nešlo o nijak památnou akci, přesto se pro kapelu stala důležitou.
V knize Davida Gehlkeho Bez Oslav se k této akci vyjadřuje zpěvák Acid Reign Howard Smith: „Přišlo se na ně podívat hodně kamarádů. Odehráli jednu skladbu dvakrát a byli absolutně příšerní. Strašní.“ Ironií osudu se stalo, že jak Re-Animator tak Paradise Lost se později upsali k Music for Nations, britské nezávislé nahrávací společnosti, kterou vedli Martin Hooker a Gem Howard. „Dali jsme jejich demo Martinovi a Gemovi a oni se s nimi dohodli na spolupráci“, říká Smith, „Jak my, tak Re-Animator jsme pak společně prodali nahrávky za takový zisk, který se nerovnal ani jedné desce Paradise Lost. Spokojím se tak s tvrzením, že jsme jim umožnili začít v branži.“
Podzim roku 88 strávili mladíci tím, že pilně cvičili songy a chystali se na svou první studiovou seanci, během které 3. prosince v Lion Studios vzniklo třípísňové demo Paradise Lost, které lze přes všechny nedokonalosti považovat za dobrý odrazový můstek. Písně "Drown In Darkness", Internal Torment" a "Morbid Existence" přinesly první náznaky toho, kam se soubor v budoucnu chystal stylově zamířit. Skladba "Internal Torment" nakonec skončila i na debutovém albu.
Nový rok se kapela chystala otevřít další akcí ve Frog and Toad, kde si měli zahrát před švýcarskými technothrashovými hvězdami Coroner. Ti ovšem nestihli dorazit včas a Paradise Lost se tak rázem stali hlavními hvězdami večera a dokázali sami sobě, že jsou schopni sami ovládnou velký sál.
Brzo pak následovala událost, která měla jejich budoucnost úplně změnit a tou bylo setkání s majitelem malé nezávislé firmy Peaceville Records Paulem Halmshawem. Skupina mu natolik důvěřovala, že mu svěřila roli producenta jejich dalšího třípísňového dema Frozen Illusion, které vzniklo opět v Lion Studios během jediného dne, konkrétně 13.května 1989. Demo se honosilo skladbami prosáklými aurou děsu a neklidu a posunulo soubor od stereotpního metalu do něčeho vynálézavějšího a temnějšího. Přes výměnný obchod s kazetami pak Holmes a Mackintosh poslali demo do světa, kde vzbudilo zájem undergroundové metalové scény a mimo to přimělo Hammyho, aby jim nabídl nahrávací smlouvu u Peaceville Records, čímž o několik týdnů předběhl nabídku konkurenční firmy Earache Records, která obhospodařovala kapely jako Napalm Death, Carcass, Entombed, Morbid Angel a další. Vzhledem k tomu, že Peaceville sídlili hned 'za rohem' a Hammy měl o Paradise Lost opravdový zájem (nabídl jim smlouvu na dvě desky bez jakýchkoli podmínek), padla volba na ně.
Nahrávání první dlouhohrající desky proběhlo v samém závěru roku 1989 v Academy Studios ve West Yorkshiru, což sice nebylo kdovíjak moderní studio, ale představovalo pokrok oproti dřívějším demo nahrávkám. Výška rozpočtu pak dosadila na producenskou stoličku opět Hammyho. Zajímavostí prvního alba je, že kytary byly nahrávany čistě a teprve později zkresleny, což desce přidalo poněkud jiný náboj a špinavý a zakalený zvuk je odlišil od většiny tehdejší produkce. Kapela nicméně zastává názor, že demo Frozen Illusion má zvuk lepší. Stylově se album nachází někde mezi hutným metalem Autopsy a riffovou stěnou Black Sabbath, kterým vévodí Macintoshovy kytarové melodie a Nickův drsný zpěv.
Albová jednička se nakonec vyklubala ze skladby "Rotting Misery", která sebou přináší kostelní zvony, tklivé melodie a dobře umístěné klavírní plochy a jde zřejmě o nejranější náznak toho, kam hodlala kapela dál směřovat. Ve skladbě "Breeding Fear" se pak objevily ženské vokály o které se postarala místní zpěvačka Kay Fieldsová. Ačkoliv Paradise Lost nebyli první kapelou, která využila ženský zpěv (o tři roky dříve se ženský zpěv objevil na Into the Pandemonium od Celtic Frost), poskytli touto skladbou předlohu, kterou o několik let později následoval bezpočet gothicmetalových seskupení.
Poněkud kontroverzním se neplánovaně stal obal prvního alba od Duncana Fegreda, který pracoval jako kreslíř pro magazín 2000 AD. Až po vydání si kapela uvědomila že postava na obálce vzbuzuje dojem hajlujícího robota, ale to už se nedalo nic dělat. Zajímavý fakt se pojí i s názvem alba. Paradise Lost byli připravení prohodit pořadí slov ve svém názvu v případě, že by rapový americký soubor stejného jména pohrozil soudním řízením. Peacevillle proto natiskl na jednu stranu vinylu 'Paradise Lost' a na druhou 'Lost Paradise'. Naštěstí se rapeři bez valného zájmu médií brzy rozpadli a bylo po problému.
A kapela stoupala pomalu, ale nezadržitelně nahoru. 16.února jim Hammy zamluvil první zahraniční koncert v nizozemském Leidenu, i když je pravda, že návštěvnost tohoto i dalších koncertů zrovna neoslňovala, na každou akci dorazilo podle Nickova odhadu tak 50 až 80 lidí. Nicméně evropské turné přineslo kapele nejen cennou zkušenost krušného života v oprýskané dodávce, kde se člověk doví mnohé o svých přátelích s kapely i o sobě, ale taky nadšení z plnění životního snu. Právě během prvního evropského miniturné si kapela vyzvedla vinylové výlisky své první desky a to byl další důkaz, že dva roky po svém založení jsou na správné cestě. A navíc právě rok 1990 byl rokem vzniku kapel, které jsou s počátkem stylu, který Paradise Lost začal rozvíjet nejvíce spojování, jedná se o britské skupiny My Dying Bride a Anathema. Tohle trio bylo později často nazývané jako 'peacevillská trojka', i když tento název může být trochu nepřesný, protože v momentě kdy tyto dva soubory vydaly debutová alba u Peaceville Records, Paradise Lost už byly součástí stáje Music for Nations. To jsme ale trochu předběhli dobu.
V listopadu 1990 se Paradise Lost vrátili do Academy Studios, aby zahájili práci na svém dalším studiovém albu. Produkce se tentokrát ujal majitel studia Keith Appleton, který byl o skoro dvacet let starší a měl jen malé povědomí o metalu. Přesto měl dost trpělivosti i důvtipu, aby pomohl uvést do života nový směr, kterým se kapela začala ubírat. Spoustu času s ním trávil především Mackintosh, který využil příležitosti a začal se od zkušeného producenta horlivě učit všemu okolo nahrávání.
Album působí mnohem rozmanitěji než debut díky zařazení složitěji strukturovaných skladeb, jako jsou "Dead Emotion", "Rapture" a "The Painless". Tyto písně neuvěřitelně dobře přecházejí z jedné části do druhé a vyznačují se mnoha změnami tempa a osvěžující dynamickou rozmanitostí (zejména "Dead Emotion" má střední část, ze které běhá mráz po zádech). K dalším vrcholům patří přímočařejší "Shattered" a "Eternal", dvě neuvěřitelně účinné davové pecky. V "Shattered" Nick Holmes využívá basový baryton ve stylu Petera Steela, díky němuž je píseň ideální pro Halloween. Velkou roli v této skladbě hrají také kytarové riffy Gregora Mackintoshe, zejména kontrabas jeho riffů s wah-wahem. Najde se zde i několik slabších skladeb, ale album i tak velmi dobře plyne od začátku do konce.
Gothic otevírá titulní skladba s démonickýn vokálem Nicka Holmese, která je pozoruhodná i tím, že se stala předlohou vokálního stylu 'kráska a zvíře', který později převzala spousta gothic metalových kapel. Závěrečný vrchol, "Angel Tears", je krásná instrumentálka, která ukazuje, jak dobrý je Gregor Mackintosh kytarista.
Necelé dva týdny po vydání Gothic čekala Paradise Lost štace po Evropě s americkými deatmetalisty Autopsy, kteří byli jejich stájovými kolegy. Reakce publika na nové písně byla většinou nadšená a kapela si pomalu získávala nové příznivce napříš Evropou. Album svým novým stylem také výrazně ovlivnilo mnohé nastupující soubory, jako Within Temptation, Sepicflesh nebo Amorphis.
Dalším důležitým krokem pro kapelu bylo seznámení s manažérem Andy Farrowem s firmy Far North. Po obchodní stránce nebylo fungování kapely tou dobou nijak ohromující a někteří její členové sotva vyžili ze svých zaměstnání a z peněz, které vydělali prodejem desek a koncertováním. Muzikanti postavili Farrowa před výzvu: pokud by jim zajistil špičkovou smlouvu s nahrávací společností, pak by rovnou podepsali smlouvu o managementu s jeho Far North. Andy se poté při jednání zaměřil na nizozemské Roadrunner Records a anglické Music for Nations.
Music for Nations nabídli Farrowovi smlouvu na tři alba, která mu navíc umožnila vyjednávat o procentech z prodeje merchandise a o výši autorských tantiém z dodatečné monetizace odděleně, což by členům Paradise Lost otevřelo tři samostatné zdroje příjmů.
K uzavření smlouvy došlo během prosince 1991 a hudebníci se poprvé v kariéře mohli začít cítit jako profesionálové. Nyni se nacházeli u stejného vydavatelství, ketré v Evropě dohlíželo na ranou dráhu takových jmen jako Anthrax, Megadeth a Metallica. Samozřejmě, že doufali že se stejně dobře postarají také o jejich kapelu.Po podpisu smlouvy zajistil Farrow členům kapely především pravidelnou mzdu, to znamenalo, že mohli dát sbohem své pravidelné práci a soustředit se plně na muziku, což pro pětici halifaxských mladíků z dělnické třídy znamenalo splněný sen. Tento fakt znamenal, že počátkem roku 1992 mohli ve zkušebně trávit kolik času chtěli a pilně pracovat na nových skladbách, ze kterých se měla zrodit jejich třetí studiová nahrávka Shades of God.
Nahrávaní v Academy Studios s Keithem Appletonem tentokrát nepřipadalo v úvahu a tak se kapela během března až dubna 1992 přesunula do Longhome Studios v Northamptonshiru. Na základě Farrowova doporučení byl pro novou desku vybrán mladý a tehdy neznámý producent Simon Efemey, který se zaměřoval především na skvělý zvuk, což ocenili zejména oba kytaristé. Simon byl navíc opravdový producent a snažil se ze zvuku kapely vytáhnout melodický element. Vnesl také do nahrávání určitou míru disciplíny, což předtím Paradise Lost tak trochu postrádali.
Úvodní skladba nového alba, "Mortals Watch the Day", navazuje na předchozí desku a Nick jasně ukazuje, že se jeho vokál opět posunul. V refrénu následující "Crying of Eternity" jeho zpěv opět spojí síly se Sarah Marrionovou, která se objevila už na předchozím albu. "Embraced" přináší příval mohutných power akordů, které vedou k dlouhému refrénu, jenž se pyšní poměrně neobvyklými melodiemi. "Daylight Torn" se drtivě valí dopředu za prolínání kytarových melodií a zanechává dojem i když neobsahuje žádný výrazný refrén. Zaujme také krásná Aedyho akustická mezihra.
Středobodem desky je skladba "Pitty the Sadness, zřejmě nejvýznamnější kompozice z prvních tří alb, typická svým pronikavým hlavním riffem, který si hrubě razí cestu vpřed a zároveň připravuje půdu pro melodickou spleť v podání Mackintoshe. Na kapelu měli v průběhu natáčení velký vliv Alice in Chains, nejmetalovější parta z proslavené seattlské grungeové líhně. Paradise Lost mimořádně uchvátilo to, jak mistři ze Seattlu dokázali, aby temná muzika zněla přístupně. "No Forgiveness" zahajuje jemná akustická kytara (což byla pro kapelu premiéra), která přechází do hutné mezihry s prolínajícími se kytarovými melodiemi a dalšími akustickými pasážemi. Po ní následuje další sedmiminutová skladba "Your Hand in Mine" s výrazným refrénem, kde Holmes zkouší plnohodnotný čistý zpěv. "The World Made Flesh" patří k nejznámějším písním desky; oživuje ji záplava Mackintoshových sól a také použití kravského zvonce.
Zásadním momentem desky se ale stala poslední skladba "As I Die", která byla původně považována za příliš jednoduchou a na desku se skoro nedostala; měla skončit jen jako B-strana singlu. Její zařazení na závěr navrhl až Simon Efemey. Kapela, až na Grega Mackintoshe, se původně obávala, že je píseň příliš měkká. Píseň představovala pro Paradise Lost nejen určité kompoziční zjevení, ale velmi pravděpodobně také dosud nejvíce zpeněžitelný song, diky čemuž došlo s malou finanční podporou od vydavatelství k natočení černobílého nízkonákladového videoklipu.
Rok 1992 přinesl také možnost začit se prosazovat na americkém trhu, poté co došlo ke spolupráci Music for Nations a Metal Blade, kteří s nimi měli licenční smlouvu. První dva tituly distribuovala v Americe společnost Revolver, což byla v podstatě undergroundová záležitost. Na jaře 1993 tak došlo k vydání EP As I Die, které sloužilo jako předehra pro dosud největší podnik v historii kapely: letní severoamerické turné, kdy měli kluci podpořit půlhodinovým setem death metalové hvězdy Morbid Angel a německé thrashové stálice Kreator.
Ještě před tím, než vyrazili na turné ale čekalo kapelu natáčení jejich čtvrté studiovky, tentokrát v Jacobs Studio v Surrey, opět pod dohledem Simona Efemeyho a zvukového inženýra Pete Colemana. Prodeje Shades of God překonaly očekávání, takže novému albu byl navýšen rozpočet, šlo o druhou nejvyšší sumu, kterou firma investovala do nějaké kapely, před nimi byla pouze Metallica. V té době byly vztahy mezi Music for Nations a Paradise Lost ve stavu neutuchající harmonie a kapele se dařilo vše na co šáhla. Greg Mackintosh povzbuzený úspěchem singlu "As I Die", chtěl nyní naplno zařadit elementy této písně, ubrat v počtu pasáží a posílit sloky a refrény, proto žádná píseň na novém albu Icon nepřesahovala pět minut. Změny doznal také Nickův zpěv, který se opět více posunul směrem k čistotě. Obal alba je pak dílem londýnského studia Stylorouge.
Album zahajuje pomalé rozvážné tempo písně "Embers Fire", které ukazuje jak moc se nové album liší od předešlého. Jedná se o přímočarý metal bez zbytečných příkras, který skoro postrádá gotické prvky. Po ní následuje "Rememberence" se svými bujnými akordovými aranžemi a jednoduchými, efektními power akordy. "Forging Sympathy" patří k nejvíce přehlíženým skladbám na desce i když obashuje jeden z nejtvrdších riffů. "Joys of Emptiness" překypuje melancholií a prolínajícími se kytarami. "Dying Freedom" uvádějí vrstvy dramatických kláves přecházejících v Macintoshovu zvláštní melodii. "Widow" je jedním z mála pokusů o složení rychlejší písně, kde také vyniká Holmesův nový způsob zpěvu. "Colosal Rains" je píseň, kterou Paradise Lost hráli naživo pouze dvakrát; jde o věc založenou na použití různých efektů v kombinaci s hlukem davu, což naživo prostě nefungovalo. Zato "Weeping Words" je energická, kupředu směřující a úderná záležitost, která si v tomto směru vedla mnohem lépe. Tříminutová "Poison" pak zůstává jednou z nejméně doceněných skladeb skupiny. Doomové kolébání a chvění klasiky "True Belief" přežilo až do dnešních dnů. Skladba jako by se chtěla vymanit ze svého pomalého tempa, což se jí ovšem nedaří a místo toho vytváří zachmuřenou atmosféru, kterou podporuje vrstvení zpěvu v závěru. "Shallow Seasons" není v žádném případě špatná, ale je takovou směsicí stylů. V goticky laděné "Christendom" pak připadla velká role hostující zpěvačce Denise Bernardové. A "Deus Miserateur" je outro, které zní tak trochu jako soundtrack ke starému hororu.
Poté, co bylo v červenci natáčení ukončeno, čekala Paradise Lost první cesta za atlantik. Kapelu ovšem čekalo rozčarováni z amerických poměrů, ať už se to týkalo zvuku nebo podmínek v sálech a brzy na tour zanevřeli. Mezi problémy patřilo také to, že čtyři z pěti jejich členů, kromě Aedyho, byli vegetariání, což při takřka nedostupných vegetariánských jídlech vedlo k jejich nechtěné hranolkové dietě spláchované vydatným množstvím piva. Na konci osmytýdenní štace se tak kapela nemohla dočkat, až odletí domů. Tohle znechucení se odrazilo na úspěchu kapely na americkém trhu a touze opět něco podobného prožít. Další plnohodnotné americké turné se díky tomu konalo až v roce 2003, což zadusilo na dlouhou dobu jakékoliv naděje na úspěch kapely na tamním trhu, čehož později litovali.
Krušné zážitky s amerického turné byly naštěstí brzo zastíněny vřelým evropským přijetím. Už na první poamerické akci 5.září 1993 ve Sttugartu vyprodaný sál dokonale rozehřál zmražená srdce seveřanů a nadšení z koncertů pokračovalo i v listopadu, kdy se kapela připojila k evropskému turné k albu Chaos A.D brazilské legendy Sepultura. Velikosti koncertních prostor se znatelně zvětšily a hrálo se i pro pět tisíc lidí. K tomu se přidala i častá vystoupení v pořadu Headbanger's Ball na MTV.
Pro Icon vznikly tři videoklipy k písním "Embers Fire", "Widow" a "True Belief", ktere už využili rostoucí finanční podporu od Music for Nations a vymanili se z nízko rozpočtových záležitostí předchozích klipů k "Pitty the Sadness" a "As I Die".
Jak turné k Icon postupovalo stával se z kapely velký kolotoč nahrávání, propagačních akcí a přejezdů mezi koncerty a tlak na všechny členy se postupně zvyšoval, což mělo největší dopad na bubeníka Matthewa Archera, který začal pomalu představovat překážku k dalšímu postupu skupiny. Rozhodující okamžik přišel 13.srpna 1994 na Hultsfred Festivalu ve Stockholmu, kdy Matthew během kultovní "As I Die", kdy se dav nacházel pomalu v extázi, najednou přestal s nástupem druhé sloky hrát. Paradise Lost nakonec nějak dovedli píseň do konce, ale atmosféru dobře rozjetého koncertu to úplně zabilo. To jenom posílilo rozhodnutí, že Matthew bude muset odejít, což se nakonec stalo v listopadu a kapelou, založenou na přátelství pětice kamarádů, to hluboce otřáslo.
Pozitivní stránkou Archerova propuštění bylo, že využil svých kontaktů s Wanessou Warwickovou a svého zájmu o televizní práci a stal se asistentem produkce v MTV v Londýně. Později měl dokonce možnost pracovat se svými bývalými spoluhráči, s kterými si zachoval blízké vztahy, a s kapelami s kterými dřív jezdil po turné. Pro MTV nakonec pracoval více než dvacet let na různých pozicích a dotáhl to až na místo produkčního televizních reality show.
Vzhledem k tomu, že nahrávání nového alba mělo začít nejpozději v lednu dalšího roku, bylo nutné při přípravě nových věcí použít bicí automat Tascam (na počest kapely Sister of Mercy dostal přezdívku doktor Avalanche), což nevzbudilo ve zbytku kapely přílišné nadšení. Mezitím se rozjel konkurs na nového bubeníka, ze kterého nakonec vyšel vítězně Lee Morris, toho času bubeník bradfordské funkrockové kapely Slam, i když pro něj celá akce neproběhla zrovna lehce. Po hudební stránce si s kapelou sedl výborně, v jiných ohledech to občas trochu skřípalo, vzhledem k tomu, že nepocházel jako ostatní severu a jeho smysl pro humor byl přece jenom trochu odlišný.
Studio Great Linford Manor, nadherná stavba ze 17. století s rozsáhlým okolním areálem, byl původně zámeček, který byl na studio přestavěný v osmdesátých letech. Vzhledem k prodeji předešlého alba (podle odhadu zhruba půl miliónu kusů) ale Music for Nations na kapele nešetřili a byla pro ně absolutní prioritou. Stejně veliké bylo ovšem očekávání.
Producentské duo se nezměnilo a skládalo se opět ze Simona Efemeye a Pete Colenama. Nálada mezi všemi byla uvolněná a nahrávaní v obou studiích (čast alba se natáčela v Ridge Farm Studio v Surrey) probíhalo v pohodové atmosféře plné různých legrácek. Na Draconian Times, což byl název nového alba, došlo také poprvé v historii k použití metronomu při natáčení, což zjednodušilo práci s jednotlivými stopami.
Oproti svému předchůdci je Draconian Times širší a orchestrálnější dílo. Skladby mají větší rozsah a vzdušnost, produkce je plnější a má až filmový ráz, který albu dodal skutečnější gotický nádech. Řazení písní pak perfektně pracuje s gradací a zklidněním a mezi dvanácti skladbami nenajdete jedinou, která by nefungovala.
Draconian Times pokračuje tam, kde Icon skončilo a rozjíždí se skličující skladbou "Enchantmen", která bez větší námahy vyplňuje prostor poutavým vokálním vrstvením. Důrazná "Hallowed Land" se dodnes řadí mezi nejvybranější písně kapely a Metal Hammer ji zařadil mezi stovku nejlepších metalových písní devadesátých let. Následují nejtvrdší skladby na albu, "The Last Time" a "Once Solemn", mezi které se vklínila citlivější a kontrolovanější "Forever Failure", která začíná monologem Charlese Mansona z dokumentu The Man Who Killed 60's. "Shadowkings" je klasika, ve které se nad křupavým Aedyho riffem klenou Mackintoshovy melodie, a kterou Holmes korunuje typickým gothic refrénem. Po ní přichází melancholická "Elusive Cure" a trio skladeb "Shades of God", "Hands of Reason" a "I See Your Face", které táhne Holmesův melodický chraplák, při němž zpěvák posouvá svůj projev až na hranici možností. Před zmíněné trio ještě patří "Yearn for Change", která vznikl jako poslední skladba alba ze spontánní jamovačky mezi Morrisem, Aedym a Edmondsonem. Album završuje citlivá "Jaded". Celkově jde o skvělé a vyvážené album, které kapelu vyneslo až na obálku čísla 549 časopisu Kerrang.
Obal a grafické zpracování je výsledkem společného úsilí britské umělkyně Holly Warburtonové a studia Stylorouge a na první pohled zřejmě zaujme nejvíc ze všech obalů Paradise Lost. Videoklipy k písním "The Last Time" a "Forever Failure" zase držely formaci v pravidelné rotaci na MTV.
Jaro roku 1995 bylo ve znamení několika zahřívacích koncertů, které měly především začlenit Morrise do party, což završilo vystoupení na Dynamo Open Air před stodvaceti tisíci lidmi. Následovalo klasické evropské turné a poprvé kapela zavítala do Jižní Ameriky. Poslední koncert na podporu nového alba pak proběhl na prestižním festivalu Monsters of Rock, který se konal 17.srpna 1996 na hradě Doninghton v Anglii. Paradise Lost si zde náležitě zařádili i když koncert lehce poznamenaly problémy se zvukem. Po něm už přišla dlouho očekávaná přestávka, která měla kapele poskytnout prostor na dobytí baterek.
V té době už začal Andy Farrow přemýšlet o tom, že by dostal Paradise Lost k velkému vydavatelství a proto přišel s prozíravým tahem. Vyjednal znovu smlouvu s Music for Nations tak, aby zahrnovala ještě jednu desku, ovšem za podmínky, že náklady na ni nebudou kompenzovány z distribuce předešlých desek. Jelikož veděl, že Paradise Lost budou riskovat, chtěl zajistit, aby jim nehrozil finanční propadák.
Nové směřování materiálu se dalo tušit už ze způsobu, kterým Greg ke skládání přistoupil. Nevyzbrojil se tentokrát kytarou, ale syntezátorem a klávesami. O novém přístupu musel ale nejdřív přesvědčit spoluhráče, v čemž nakonec nebyl problém, i když Lee Morissovi se tento přístup moc nezamlouval. Změna se projevila i na vzhledu kapely, Nick byl první, který si nechal ostříhat své dlouhé vlnité kadeře, což šokovalo jak jeho spoluhráče, tak management. Poté ho postupně následovali všichni ostatní kromě Morrise.
Holmes si s tím hlavu nelámal: „Když jsem šel na pódium, tak mi vlasy furt lezly do pusy, dávil jsem se a strašně mě to štvalo. Nějak jsem se je snažil zkracovat a zkracovat, ale nechtěl jsem mít sestřih jako pes. Vlastně si myslím, že jsem viděl Laynea Staleyho z Alice in Chains a jeho vlasy a přišlo mi, že to vypadá skvěle. Udělal jsem typickou věc, když jsem vzal jeho fotku, ačkoliv jsem se mu vůbec nepodobal a šel k ní ke svému kadeřníkovi. Vypadal jsem pak jako nějaký záludný výrostek z bradforského sídliště nebo tak něco. Prostě jsem si začal zkracovat vlasy. Když si Metallica ostříhala vlasy, tak to spustilo lavinu.“
Změny se dotkly i producentského týmu. Paradise Lost začali hledat producenta s širším záběrem, který nemusel nutně zahrnovat metal. Volba nakonec padla na Ulfa 'Sanka' Sandqvista, mezi jehož nejtvrdší produkce patřil například Clawfinger. Ulf obdržel kopie Icon a Draconian Times, ale velký dojem na něj neudělaly, tahle muzika mu moc neříkala. Pod jeho vedením tak začalo postupné osekávání kytarových sól a riffů a soustředění se na píseň samotnou.
Tvorba alba One Second začala počátkem roku 1997 v Rockfield Studios ve waleském Monmouthu. Sandqvista nicméně venkov brzy unavil a nahrávání se přesunulo do Battery Studios v Londýně. Nový producent také mnohem více zasahoval do podoby písní a nutil Nicka zkoušet různé vokální polohy. Holmes proto začal chodit na hodiny zpěvu ke známé londýnské učitelce Tony de Brettové, pod jejímž dozorem se zdokonaloval například Ozzy Osbourne. Mix a mastering probíhaly v Toytown Studios ve Stockholmu, které vlastnil přímo Sandqvist a kapela tak poprvé ve své historii pracovala na albu mimo Británii.
Zřejmě jediná píseň z alba One Second, která by se dokázala protlačit na Draconian Times, "Say Just Words", byla prvním singlem a vznikl k ní také videoklip. V písni "Lydia", která je inspirovaná skutečnými příběhy prostitutek z londýnských ulic, se sráží tvrdé klávesy a mocné riffy a skladba tak útočí čistým gothic zvukem. Nejvíce ale Sandqvist zasahoval do "Mercy", kterou zbavil všech kytarových partů a nahradil je skličujícími klávesovými kousky. Výsledkem je, že píseň je jedním z nejúdernějších a nejvtíravějších kousků na desce. Dá se tvrdit, že One Second obsahuje také pár vycpávek jako například "Sane" nebo "Take Me Down". Svérázný je také obal pocházející z dílny známého anglického rockového fotografa Rosse Halflina.
Nová deska nevyvolala v řadách vydavatelství žádné velké nadšení, Martin Hooker z Music for Nations okamžitě věděl, že s propagací budou problémy, že nebudou schopni přesvědčit metalový tisk, aby se věnoval kapele, která se začala distancovat od svého stylu. A měli také strach, že alternativní média odmítnou Paradise Lost kvůli jejich metalovým kořenům. Hooker a Music for Nations tak zaujali k One Second vlažné stanovisko, protože nevěřili v jeho komerční životaschopnost. Přesto se desce podařilo obsadit osmé místo v Německu, sedmé ve Finsku a páté ve Švédsku s celkovým prodejem asi čtyřicet tisíc kusů. Nakonec se stalo nejprodávanějším albem kapely (v roce 2020 bylo album časopisem Metal Hammer zařazeno mezi 20 nejlepších metalových alb roku 1997) a otevřelo jim cestu k velké firmě. Poslední věci pro Music for Nations se tak stala kompilace Reflection a DVD One Second Live, natočené v Shepherd's Bush Empire v lednu 1998.
Jelikož smluvní závazky s Music for Nations byly splněny, zahájil Farrow vleklé diskuze s Peterem Burtzem, výkonným ředitelem u EMI Electrola, a Lotharem Meinerzhagenem, víceprezidentem mezinárodní divize, kteří měli o Paradise Lost zájem. Hooker sice Farrowa varoval, že přestup nebude mít pro kariéru kapely moc dobrý efekt, ten ale toužil zjistit, jaký je život u velkého vydavatele.
„Myslím, že bychom se s Music for Nations asi mohli dostat ještě dál, kdyby nás tolik nevábily větší rozpočty,“ přiznává Mackintosh. „Chtěli jsme víc peněz na nahrávání, na videa a tak. Řekl bych, že jsme zkrátka chtěli přístup k větším věcem. Zároveň jsme se měli stát menší rybou. To jsme u Music for Nations nebyli, a význam této skutěčnosti jsme rozhodně podcenili.“
S nástupem k nové firmě začalo utrácení, které si dříve nemohli dovolit, jako by se snažili novou situaci užít, dokud to jde. Zatímco u Music for Nations patřili k prioritním uskupením, u EMI byli jen zbožím. Jejich nejběžnější fráze v té době byla: „Jsme jenom dańový odpis Robbieho Williamse.“
Koncem roku 1998 se Paradise Lost odebrali do Haremere Hall v East Sussexu, aby zahájili skládání pro sedmou studiovou desku. Haremere Hall vlastnila herečka Jane Seymourová, sídlo se rozkládalo na šedesáti hektarovém pozemku s nádherným parkem a patřilo k němu veškeré nezbytné vybavení jako tenisové kurty nebo bazén. Prostornost sídla umožnila kapele postavit si studio přímo uvnitř sídla. Protože je však nic nenutilo pustit se do psaní spíše se jen poflakovali po okolí. V kapele také pomalu narůstalo napětí, především mezi Morrisem a Mackintoshem, který se stále více pouštěl do vydatné konzumace alkoholu. Navíc ničím neomezené experimentování jeho skladatelský proces zpomalovalo. Edmondsovi se nové skladby líbily, ale zároveň mu přišlo, že už zachází příliš daleko. Nakonec musel Mackintoshe držet zkrátka i Nick Holmes.
EMI si mysleli, že dostanou další metalové album a neuvědomovali si, jak hluboko do elektroniky už Paradise Lost zabředli, převládalo mínění, že fanoušci to tak jako tak přijmou. Realizací nového alba Host byl pověřen anglický producent Steve Lyon, který stejně jako Sandqvist nepocházel z metalového prostředí. V té době se také Mackintosh s ostatními často oddával poslechu Depeche Mode a studoval jejich tvorbu, i když jejich cestou se přímo jít nechystal.
Jediný, kdo tak měl silný pocit, že kapela kráčí špatnou cestou byl Lee Morris, který cítil, že jí v spoučasné situaci nemá co dát. Na Host vlastně ani pořádně nebubnoval, Lyon si z jeho partů bral jen určité údery a rytmy, z kterých pak dělal smyčky. Aedy naproti tomu přebral většinu kytarových partů, protože Mackintosh zaměřil většinu své pozornosti na klávesy a samply. Co se týká Holmesova hlasu, upustil úplně od chrapláku a věnoval se už pouze čistému zpěvu. Nick navíc tenkrát řešil nemoc svého otce, kterému už nezbývalo mnoho času a nakonec zemřel v pouhých devětačtyřiceti letech. Aby se s nastálou situací vyrovnal, vrhl se na divokou kombinaci prášků a alkoholu, což začalo ovlivňovat i jeho živé výkony.
Celkové omezení tvrdých kytar naznačovalo, že nové album metalové publikum stěží přijme, přesto je to ve svém jádru temné, komplexní a často záhadné album, které po skladatelské úrovni Holmes hodnotí jako jedno z nejlepších: „Dnes už můžu »Host« poslouchat celkem se zalíbením. Na desce je solidní materiál. Je taky dost temná. Přechod z kytar na synthy nebude u metalového publika fungovat nikdy, ale o tom to nebylo. Šlo nám víc o to, že s použitím gothicky zabarvených synthů jsme mohli získat větší hloubku a temnotu. »Host« bylo celé o smyslu pro detail.“
Před oficiálním vydáním nové desky odehráli Paradise Lost několik koncertů, které byly význačné Mackintoshovou mizernou náladou. Napětí vyvrcholilo následující den po koncertu v Corku, který proběhl 6.dubna. Při hádce z Holmesem Mackintosh upadl a zlomil si levou ruku. Šlo o první fyzickou potyčku v kapele. Paradise Lost se tak ocitly v zoufalé situaci. Nicméně klávesové party se už staly pevnou součástí stop pouštěných z počítače a kytarové party za Grega převzal kytarový technik Andy Corns. Greg tak v podstatě jenom předstíral hru na klávesy a přitom popíjel.
Album Host nicméně po vydání dosáhlo v Německu překvapivě na čtvrté místo, což bylo zatím nejlepší umístění kapely a zabodovalo taky ve Finsku a Švédsku.
22.září 1999 pak v Lucembursku začalo evropské klubové turné na kterém je ve Skandinávii doprovázeli seveřané Katatonia a stalo se z něj asi nejméně úspěšné turné, zejména kvůli slabě navštěvovaným jihoevropským štacím. Zhruba ke konci turné navíc zvažoval odchod bubeník Morris, který nakonec zůstal jen pod podmínkou, že následující album bude tvrdší. I když byly nakonec prodeje alba v Evropě docela solidní a deska má dodnes podporu členů skupiny (i když Holmes i Morris si myslí, že neměla vyjít podd hlavičkou Paradise Lost), je toto období tím nejtemnějším, které si kapela musela projít.
Paradise Lost se tak na přelomu tisícileti ocitli na nejnižším bodě své kariéry, kdy chyběla nejen motivace dále tvořit, ale i propagovat tvorbu na turné. Na evropském metalovém kolbišti měli jenom slabou odezvu a v Americe byli v podstatě bezvýznamní, vztahy uvnitř kapely byly nestabilní a Holmes měl pocit, že se stali 'neúspěšnou popovou kapelou'. Mackintosh ale stále nebyl připravený vrátit se k jejich kořenům. Na obzoru se sice začalo pomalu rýsovat opětovné zapojení kytar, přesto ale bylo těžké považovat v tento moment Paradise Lost za metalovou kapelu. Tato krize nakonec vyústila v desku Believe in Nothing, která je všeobecně považována za jejich nejhorší album.
Nečastější slovo používané ve spojení s touto nahrávkou je - kompromis. Firma také tentokrát začala vyvíjet nátlak, aby kapela napsala věci, které by mohli nabídnout širšímu obecenstvu a které by se líbily fanouškům alternativního rocku.
Holmes k tomu dodává: „Procházeli jsme si krizí identity. Opravdu jsme netušili, kam jsme se tímto počinem chtěli dostat. Když poslouchám »Believe in Nothing«, tak cítím, že jsme tak trochu ztracení. Tehdy jsme neměli dostatečnou vizi. Je možné se inspirovat u jiných kapel a stále si přitom udržet vlastní zvuk, ale nám se to tehdy příliš nepovedlo.“
Zatímco u Host zkoumal Mackintosh nové věci jako nikdy předtím, u nové nahrávky to byl pravý opak. Grega trápily osobní problémy, postrádal nadšení a težko sbíral energii na skládání. Tížila jej představa, že na svých bedrech musí nést skladatelské břemeno a udržovat kapelu v chodu. Důležité ale bylo, že se vrátili kytary, což povzbudilo Morrisův zájem. Jsou zde sice stále patrné zbytky Host, ale přesto jde o kytarové album, třebaže ne zrovna metalové.
Dosáhnout tvrdšího zvuku pomáhal kapele anglický producent John Fryer, který měl, stejně jako jeho předchůdce, zkušenost s Depeche Mode a podílel se na debutu Nine Inch Nails. O Paradise Lost, s kterými na jaře roku 2000 zamířil do Albert Studios v Londýně měl jenom letmé podvědomí. „Spojil mě s nimi jejich A&R manažer s tím, že je třeba dostat je zpátky na cestu,“ vysvětluje Fryer. „Greg měl rád elektronickou stránku věci, takže myšlenka byla nechat něco od elektroniky, ale vrátit k tomu kytary. Výsledné skladby jsou to nejtvrdší, co tou dobou byli ochotní udělat.“
Albert studio vlastnil George Young, starší bratr Anguse a Malcolma. Studio mělo jak jméno tak i vybavení, ale chyběly mu prostory ke kolektivní práci. Poprvé tak kapela nebyla ve studiu pohromadě a chyběl společný náboj. Aedy a hlavně Morris nebyli s tímto způsobem natáčení vůbec spokojené, hlavně Morris, který musel své bicí opět nahrávat odděleně. Z toho pak plynula celková nespokojenost s produkcí nahrávky, která neměla žádnou atmosféru. Navíc se právě v tom roce do podvědomí veřejnosti dostala problematika stahování a sdílení souborů a nové album patřilo mezi první desky, které postihl únik před oficiálním datem vydání, což situaci ještě zhoršilo. Na dovršení všeho byla ještě rozhodnuto album před vydáním znovu zmixovat.
Největší úder pak kapele zasadil britský novinář Dave Everley, který v magazínu Kerrang přidělil novému albu nulu z pěti, nejnižší možné ohodnocení a nahrávku doslova spláchl do hajzlu. Holmes Everleymu nikdy neodpustil a stále odmítá jeho žádosti o rozhovor.
Turné k albu začalo v německém Hamburgu a skupina se potýkala viceméně se stejnými problémy jako na tom předešlém, navíc EMI jakoby opomíjelo určité oblasti, což vedlo na některých koncertech k podprůměrným návštěvám. Nakonec se ale především v Německu některé akce vyvedly a turné tak dospělo 30.listopadu v Milton Keynes ke svému závěru, aniž by se jednalo o nějaký velký průšvih. Spolupráce s EMI se nicméně chýlila ke svému konci a na rozdíl od minulosti se je tentokrát vydavatelství nijak nesnažilo udržet ve své stáji. Pro kapelu to paradoxně znamenalo úlevu.
Na počátku roku 2002 potřebovali členové Paradise Lost veškerou pomoc, aby se začali vyhrabávat ze dna. Tím pravým člověkem, který by jim pomohl s natáčením jejich devátého alba Symbol of Life se ukázal být kanadský muzikant a producent Rhys Fulbert, který s kapelou už několikrát spolupracoval. Rhys byl jejich velký fanoušek a jeho jediným zájmem bylo udělat z nich zase úspěšnou skupinu. Nick a Greg v té době procházeli svým nejtežším obdobím, ale dostávali všemožnou podporu od zbytku kapely i od producenta. Úlevou se také stalo, že poté co se spojili s nadějným německým vydavatelem Gun Records, jim už nepokukoval přes záda nikdo z EMI.
Na počátku roku 2002 v Gregovi dozrálo rozhodnutí, že je čas začít se zase pomalu vracet k metalovému zvuku. Šlo to ale pomalu a písně byly až do doby, než se do procesu zapojil Fulbert značně nedokončené. V podstatě to byl ale právě on kdo v Mackintoshovi znovu probudil ten opravdový zájem o tvrdé kytary.
Album se natáčelo během června a července 2002 v klidném prostředí Chapel Studios v hrabství Lincolnshire, kde si pánové také užívali, že zase konečne nahrávali společně a chvíle po nahrávání trávili v hospůdce Vine, kterou často okupovali až do tří do rána. Lee Morris se hospodských radovánek účastnil jen příležitostně, neboť byl čerstvě ženatý a od svých kolegů se tak postupně vzdaloval. A to i přesto, že mu hudební směřováni nového alba vyhovovalo a nahrávání si konečně užíval.
Ve výsledku se na novém albu povedl výborný mix mezi temnou elektronickou hudbou a tvrdými kytarovkami, příkladem mohou být skladby "Two Worlds", "Primal" nebo "No Celebration". Když se k tomu přidá industriální "Isolate", singlová "Erased" a šlapavá "Perfect" je tady základ pro slušně našlapané album. Druhou nejpopilárnější písní z alba se ale stal cover "Smalltown Boy", což byl taneční hit od popových Bronski Beat, kterému dali Paradise Lost metalový nádech.
Obal dostal na starost Dirk Rudolph, německý umělec, který už dříve spolupracoval s metalovými skupinami jako Kreator, Iced Earth nebo Atrocity. Ten nakonec zvolil rentgenový snímek hada od Nicka Vaseyho, který měl odkazovat na biblického hada z ráje.
Poprvé od One Second měli také Paradise Lost řádný severoamerický label. Newyorští Koch Records vydali Symbol of Life 12.listopadu 2002, čímž pomohli kapele chytit ztracený dech na území které do značné míry ignorovala a připravili půdu pro první severoamerické turné kapely po deseti letech. Tentokrát kapela vyrazila na cesty se švédskými progresivními nadějemi Opeth a americkými Tapping the Vein. Původně se měla účastnit ještě italská gotická smečka Lacuna Coil, ti ale museli svou účast odříct kvůli problémum spojeným s teroristickými útoky 11. září. I přes několik krušných okamžiků dopadlo turné úspěšně a dalo tak zapomenout na neblahou zkušenost před deseti lety. Navíc změnilo život jednomu z členů skupiny, konkrétně Gregovi, který na turné navázal vztah ze zpěvačkou Tapping the Vein, Heather Thomsonovou, a o pár let později si ji vzal.
Následovalo úspěšné evropské turné s Within Temptation a opět s Tapping the Vein. Ne všechno ale spělo k lepšímu. Nedořešené vztahy s bubeníkem Lee Morrisem vedli k tomu, že se kapele dále odcizoval a s Gregem došlo i k několika fyzickým dialogům. Situace došla tam, kam už dlouhou dobu směřovala a 23.listopadu 2003 Lee odehrál svůj poslední koncert s Paradise Lost.
Když započala práce na novém, eponymním albu bylo potřeba především dořešit záležitost s bubeníkem. Tentokrát se ovšem nekonal žádný konkurs, protože se hned vzápětí po oznámení ukončení spolupráce s Lee Morrisem ukázalo, že je volný Jeff Singer, který jen těsně neprošel minulým konkursem a ukázal se být dalším pravým hráčem, který přišel v pravý čas. Nicméně byla tady jedna podmínka: na novém albu Paradise Lost měl být uveden jen jako studiový bubeník, i když pravděpodobnost jeho pozdějšího oficiálního přijetí byla veliká.
Když v červnu 2004 začalo v Chapel Studiu s Rhysem Fulberem a Gregem Reelym nahrávání, vypadalo to že kapela už má to nejhorší za sebou. Nálada se výrazně lišila, jelikož Holmes i Mackintosh pracovali s čistší mýslí a pozitivnějším životním postojem. Jediná změna oproti minulému albu tak byla, když Holmes odletěl nahrávat zpěvy do Los Angeles.
Stejně jako v případě Symbol of Life si Fulber během předprodukce skladby nahrával, pak si je bral na hotel a znovu aranžoval. Své úpravy poté konzultoval s muzikanty. Probíhala tak intenzivní práce na aranžích, některé skladby se upravovaly klidně dvacetkrát i vícekrát. Deska také představuje úplný návrat ke kytarové hře, typické pro alba jako Icon nebo Draconian Times.
Návrat klasických prvků je zřetelný už na úvodní skladbě "Don't Belong", po které následuje křupavá "Close Your Eyes" a lehce zapamatovatelná "Grey" s vzdušným refrénem. "Redshift" zpočátku vypadá jako by vypadla z alba Host, ale díky dunivému refrénu brzy dosedne na své místo. Píseň "Laws of Cause" je jedinou skladbou na albu, kde se Fulber a Mackintosh nepohodli kvůli podkladu pod sólem. Další skladby dotváří dojem, že jde celkově o příjemné doom metalové album, jehož vrcholem je záverečná skladba "Over the Madness", nejdoomovější věc na desce a zároveň jedna z nejoblíbenějších skladeb kapely.
Obal desky vytvořil řecký umělec a basista a zpěvák symfonických death metalistů Septicflesh Spiros 'Seth' Antoniou, který studoval na Athénské škole výtvarných umění.
Album vyšlo 17.března 2005 a dosáhlo na osmnácté místo v německé hitparádě, což byl svým způsobem úspěch, i když Gun Records nebyli spokojeni s tím, že nebyli schopni album dostatečně protlačit do mainstreamu, protože kapela byla stále brána za metalovou. O necelý měsíc dříve vstoupil na trh singl "Forever After", doprovázený videoklipem, a to přes nesouhlas kapely, která by spíše volila "Over the Madness". Album tak nesplnilo očekávání firmy, která se domluvila s kapelou, že po ukončení propagačního cyklu dojde k ukončení spolupráce.
Tento rozchod se ukázal být štěstím v neštěstí. Farrow se v té době snažil o upsání Opeth, kteří se stali volnými poté, co Music for Nations ukončili činnost. Jednou z firem, která o švédské progresivní metalisty stála, byli také němečtí Century Media Records. Během jednání se Farrow seznámil také s Jensem Prüterem, vedoucím A&R oddělení pro evropskou divizi Century Media a přiznal, že na něj lidé z Century udělali dojem. Tenkrát ho také napadlo, že by se mohli stát domovem i pro Paradise Lost. Námluvy s Opeth sice nakonec dobře nedopadly, švédi skončili u Roadrunner, u Century se tak ale otevřela šance pro přijetí doomové legendy z Halifaxu.
Century Media se nakonec v listopadu 2005 rozhodli vydat desku Paradise Lost v Severní Americe pod svým sublabelem Abacus. Dalším krokem se pak stala celosvětová smlouva. Prüter byl fanouškem kapelu už od prvních alb a měl zájem dostat je znovu na výsluní. V srpnu 2006 se tak Paradise Lost stali oficiálně členy stáje Century Media a věci znovu začali fungovat rodinným způsobem; připomínaly tak dobu u Music for Nations. Prüter a jeho tým také veděli, že k obnovení vztahu mezi metalovou komunitou a kapelou bude zapotřebí pečlivě vytyčený přístup. To vyžadovalo přesný plán, který měl zaručit, že novináři vezmou Paradise Lost na milost. Zastřešujícím cílem se tak stalo 'udělat všechno znovu temnější'.
Pro nové album byl už po třetí jako producent povolán Rhys Fulber, i když mix tentokrát obstaral Mike Fraser, který posbíral zkušenosti s kapelami jako Metallica nebo AC/DC. Album se nahrávalo na začátku roku 2007 v Chapel Studios a dodatečné náběry proběhly ve Strait Sound v Gibons nedaleko kanadského Vancouveru.
Rhys měl tentokrát na nahrávku daleko menší vliv než před pěti lety, kdy se snažil na albu Symbol of Life vrátit kapelu na metalovou cestu. Macintosh se pustil do tvrdého kytarového materiálu sám od sebe a klávesy zde plnily spíš úlohu nástroje dotvářejícího atmosféru. Holmes také začal zpívat s daleko větší razancí, i když ke growlingu se zatím vrátit odmítl. Každý dílek skládačky se jménem In Requiem ale mluvil o naprostém návratu k metalu. Album téměř postrádá elektronické prvky, oplývá tvrdostí, temnotou a melodiemi. Deset let od začátku jejich dobrodružné výpravy do nemetalových vod se tak Paradise Lost vrátili tam, kam vždycky patřili.
V prvním singlu kapely "The Enemy" se také objevují dvě zpěvačky, Macintoshova manželka Heather a Fulberova bývalá manželka Leah Randiová. Videoklip ke skladbě se točil v březnu 2007 na ruském Krymu a hudebníci zde ztvárnili utlačované válečné zajatce, které čekalo zastřelení popravčí četou. Druhý singl "Praise Lamented Shade" šikovně kombinuje teskný doom s melodickými vokály. Skladbě pomohla změna ladění, stala se tak tvrdší a temnější.
Co se týče jednotlivých skladeb, je album po celou dobu velmi konzistentní. Nejsou zde žádné propadáky, a je zde kromě singlů ještě několik výrazných skladeb, které si zaslouží být zmíněny obzvlášť. Otvírák "Never for the Damned" je jednou z těch písní, které připomínají Shades of God. "Prelude to Descent" má dokonce krátkou mezihru, která je dost možná nejrychlejší věcí, jakou kdy kluci nahráli. Kvazi-titulní skladba "Requiem" má také několik momentů, které vracejí vzpomínky zpátky k Shades of God, je to zejména sloka, která obsahuje drtivě těžký riff a nejtvrdší, nejhrdelnější vokál Nicka Holmese za dlouhou dobu. Dalším povedeným songem je šestá skladba "Unreachable", která sice není tak těžká jako "Requiem", ale má úžasně smutné a podmanivé melodie, které jsou klasikou Paradise Lost.
Po natočení klipu přišlo na řadu pořízení propagačních fotografií, kde kluci opustili svůj tradiční zevnějšek ve prospěch oblečení z viktoriánské éry. A i když bylo těžké členy kapely k této akci přemluvit, ve finále se fotkám dostalo slušné odezvy. Časopis Terrorizer například věnoval kapele celou dvojstránku v nadcházejícím čísle.
Vizuální stránka alba opět pochází od frotmana Septicflesh Setha. Ten dostal, stejně jako na eponymním albu, volnou ruku, aby přišel s výchozím námětem. V Případě In Requiem je to malba potlučeného anděla, který se dívá na své ruce. Práce se ale neobešla úplně bez komplikací, než vznikla finální verze tak se kapela a Seth zasekli na několika detailech; výsledek je nicméně docela psobivý.
Turné k aktuání desce odstartovalo v květnu 2007 vyprodaným koncertem v Tel Avivu, po kterém následovala šňůra festivalových vystoupení a několik akcí s Type O Negative. V září a říjnu pak následovalo evropské turné, po kterém se Paradise Lost vydali na své třetí plnohodnotné americké turné, kde sekundovali finským hvězdám Nightwish, kteří se snažli získat pevnou půdu pod nohama po odchodu zpěvačky Tarji a angažovali popovější a pružnější Anete Olzonovou. Turné se jelo především po středně velkých místech a kapela se dočkala nejrůznějších reakcí. Na několika doplňujích koncertech vystoupili i jako headlineři a některé podmínky daly vzpomenou na jejich první turné, tentokrát se ovšem nenechali znechutit.
V roce 2008 se kapela také spojila se svými souputníky My Dying Bride a Anathema a odehráli několik koncertů k příležitosti dvaceti let na scéně. V té době se také nachýlil čas Jeffa Stingera u kapely. Na jednom festivalu ve Švedsku informoval ostatní členy, že už nemůže déle balancovat mezi kapelou a rodinným životem a rozhodl se kariéru bubeníka ukončit, aby mohl sledovat jak vyrůstají jeho děti. Jeho rozhodnutí pak podpořila skutečnost, že dostal od kamaráda nabídku na práci se stabilním příjmem.
Jeffův odchod byl oficiálně oznámen 17. srpma 2008 a kapela pak následně pro jistotu zrušila své jihoamerické turné, protože měla obavy, že nesežene včas adekvátní náhradu. Nakonec se ale našlo řešení a koncerty přece jenom odehráli s Markem Heronem, bubeníkem Oceansize, který zaskočil za Jeffa.
Další, v pořadí již dvanácté studiové album, které se netradičně honosí dlouhým názvem, představuje naplnění Holmesovy celoživotní cesty zpochybňování a následného vypořádání se s dusivým sevřením institucionalizovaného náboženství, jednoduše řečeno šlo o odsouzení víry. Kdysi skeptik, dnes už ateista nedokázal nečinně přihlížet, jak náboženství rozděluje svět.
Album Faith Divides Us – Death Unites Us vzniklo během února a března 2009 v Fascination Street Studios ve Švédském Örebru a některé dotáčky se dokonce točily v červenci v Praze. Hudebně se na desku začali vracet jasné záchvěvy doomu a extrémního metalu a a formát písní zase začal značně přesahovat mustr 'sloka-most-refrén'. Na tvrdosti se také projevilo použití sedmistrunných kytar.
Album má v diskografii Paradise Lost také jednu zvláštnost. Jde o jediné album skupiny, kde se objevil regulerní studiový bubeník, kterým byl Peter Damin, švédský bicman s pažemi jako chobotnice. Damin sice dostal od kapely detailní instrukce, ale zároveň měl tento technický, jazzově založený hráč volnou ruku, aby do písní vnesl svůj vlastní projev. Bicí na albu tak patří mezi nejintenzivnější v kariéře souboru.
Po celou dobu nahrávání už ale za rohem číhal čtvrtý regulerní bubeník Paradise Lost, Adrian Erlandsson, který byl známý především svým působením u göteborských melodických deathmetalistu At the Gates a britských extrémistů Cradle of Filth. Když koncem roku narazil Adrian na koncertě Mackintoshe a jeho manželku, projevil hned zájem o uvolněné místo a na začátek roku 2009 si domluvil zkoušku. Ma konkurzu si pak s jistotou zajistil flek už při druhé skladbě, kterou byla "Hallowed Land". Na nahráváni s kapelou si ale musel počkat, natáčení nového alba promeškal o dva týdny.
Producent nového alba Jens Bogren se nepodobal nikomu, s kým Paradise Lost dosud spolupracovali, trval například na pevném nahrávacím čase od devíti dopoledne do pěti odpoledne, což pro noční ptáky z kapely nebylo nic moc příjemného (až na Holmese, kterému se Jensův pracovní postup docela zamlouval). Navíc se nahrávalo v únoru a březnu, což je ve Švédsku vrchol zimního období a z toho vyplývala sychravá zima a nuda, kdy kapela většinu večerů trávila posloucháním audioknih.
Když potom ale Paradise Lost v roce 2009 vypustili nové album do světa, znamenalo to další výrazný posun oproti již tak velmi dobrému In Requiem, které bylo samo o sobě jakýmsi comebackovým albem, na němž se pětice vrátila k výrazně těžšímu zvuku připomínajícímu období největší slávy kapely na začátku a v polovině 90. let. Novinka svého předchůdce v této kategorii snadno překonává, neboť se vyznačuje ještě těžšími, drtivějšími riffy, nízkým, dunivým kytarovým tónem ne nepodobným tomu, který byl použit na Shades of God, a přitvrzeným skorogrowlem frontmana Nicka Holmese, přičemž všechny tyto ingredience kapela odpalí už v úvodní vynikající "As Horizons End".
Na obalu desky je použitý dřevořez od Hanse Holbeina mladšího, jde o výtvarné zpracování tématu 'tance smrti' z roku 1538, kterýžto motiv skvěle koresponduje s druhou polovinou názvu alba. Propagační fotografie se pak nesli znovu ve viktoriánském duchu, přenesli kapelu do 18. století a temnou atmosféru dále podpořili, i když focení znovu nevzbuzovalo u kapely žádnou radost.
Promo aktivity k novému albu vyvrcholily na počatku roku 2011, kdy se kluci rozhodli oslavit patnácté výročí Draconian Times odehráním několika akcí, kde by přehráli celé toto album. I přes počáteční neochotu ze strany kapely tyto koncerty nakonec představovaly skvělý způsob, jak poděkovat fanouškům, kteří celá ta léta u Paradise Lost vydrželi. Vše vyvrcholilo živým záznamem, který vznikl před vyprodaným sálem londýnské haly Forum v dubnu 2011. Tato akce se navíc časově kryla ze skutečností, že Sony/BMG v té době kupovali celý katalog Music for Nations a s kapelou probrali možnost znovuvydání tohoto kultovního díla spolu s dalšími tituly Shades of God, Icon a One Second.
Během akcí k albu Faith Divides Us – Death Unites Us zasáhla do života Grega Mackintoshe rodinná tragédie. Jeho otci, který Grega a kapelu od počátku notně podporoval, byla diagnostifikována v srpnu 2009 rakovina prostaty v pokročilém stádiu a v prosinci zemřel ve věku 73 let. Greg se poté týdny utápěl v zármutku a nakonec se rozhodl přesměrovat celou tuto energii do nového projektu, který by pro něj znamenal určitou očistnou terapii. Ponořil se proto do svých drsných crust punkových začátků, z kterých se zrodil projekt Vallenfyre (staroanglicky silný oheň). Původní sestavu tvořili ještě Hamish Glencross, někdejší kytarista My Dying Bride, další kytarista Ian 'Mully' Mullinger, basák Scoot a za bicí usedl Adrian Erlandsson. Greg se nakonec ujal zpěvu.
V srpnu 2010 poslal Mackintosh pětiskladbové demo Jensi Prüterovi z Century Media a toho to úplně odrovnalo. Bylo jasné, že Vallenfyre vyjde pod Century. Nicméně strategie prezentovat novou věc jako all-star project byla hned od počátku zavrhnuta a EP Desecration vyšlo, aniž by bylo prozrazeno, kdo tvoří jeho členy. Teprve po získání přijatelných recenzí bylo rozhodnuto jít s pravdou ven. Debut, nazvaný A Fragile King, vyšel v listopadu 2011 a během následujícího tiskového kolečka se obvykle rezervovaný kytarista rozpovídal o detailech ze svého osobního života a zejména o období po odchodu jeho otce.
Druhé album Splinters se objevilo v roce 2014, bylo mnohem chmurnější a špinavější a odpoutalo Mackintoshe od melodických základů ve prospěch zatím nejvíce vyšinutých skladeb v jeho kariéře. V roce 2017 pak následovalo poslední album Fear Those Who Fear Him, které se nahrávalo v GodCity Studio v americkém Salemu pod dozorem producenta a kytaristy kapely Converge Kurta Balloua.
Ačkoliv živé koncerty původně nebyly v plánu, nakonec celý projekt vyrazil i na turné k desce Splinters. Jelikož se Erlandsson nemohl kvůli nabitému kalendáři zůčastnit, jeho místo obsadil neznámý dvacetiletý mladík z Finska Waltteri Väyrynen. Z původní sestavy v kapele zůstal ještě kytarista Hamish Glencross. Vallenfyre tak stanuli po boku At the Gates a Converge na severoamerickém turné, které sponzoroval časopis Decibel. Úplně poslední koncert projektu se pak odehrál 29.září 2018 v Londýně. Několik dní po koncertě Greg oznámil, že spouští, spolu s basákem Extreme Noise Terror Chrisem Casketem (který také působil dva roky ve Vallenfyre) a Waltteri Väyrynenem, nový projekt Strigoi. V listopadu 2019 vyšel u Nuclear Blast novému projektu debut Abandon All Faith, který je víceméně logickým pokračováním Vallenfyre s nádechem hororových filmů.Aby se kluci vyhnuli ponorkové nemoci, která by je mohla potkat v případě, že by se znovu k nahráváni odebrali do švédského Örebro, bylo rozhodnuto, že natáčení dalšího alba proběhne koncen roku 2011 ve známých prostorách Chapel Studios v Lincolnshiru, kam přiletí producent Jens Bogren spolu se svým inženýrem Johanem Örnborgem. Holmes se nicméně rozhodl, že zpěvy bude natáčet v Bogrenově Fascination Street Stidios, neboť mu pracovní rozvrh od devíti do pěti, který jeho kolegové tak nesnášeli, dokonale vyhovuje.
S nástupem digitálního nahrávání a sdílení dokumentů po internetu byl nahrávací proces nového alba Tragic Idol jedním z posledních okamžiků, kdy se členové Paradise Lost sešli společně ve studiu. Nálada byla klidná a uvolněná a natáčení v prostorném studiu si všichni patřičně užívali a pilně pracovali na nové nahrávce. Své první album po třech letech v kapele si také mohl konečně natočit bubeník Adrian Erlandsson.
Album je podpořené prvotřídní, křišťálovou produkcí a i když je méně orchestrální a více melodické, než to předchozí, rozhodně nezaostává v tvrdosti. Vzhledem k tomu, že svou syrovější a agresivnější stránku ale Greg prezentoval na debutu Vallenfyre je album méně o riffech a více o proplétání melodií, přibližuje se tak stylu, který kapela hrála v období desky Icon.
Patrně nejpřístupnější skladbou z alba je pilotní singl "Honesty in Death", ke kterému také vznikl videoklip, který režíroval Matt Green a jde o tři a půl minuty dlouhý minifil, který zachycuje muže, jenž podvede svou manželku. Později se protlouká postapokalyptickým světem, kde se musí postarat sám o sebe, což má být odplata za to, co provedl svým blízkým. Nejchmurnější skladbou je zřejmě "Fear of Impending Hell". která se také dočkala videoklipu, který se tentokrát skládá z živých záběrů, které poskládal Steve Edmondson. Také zde hostuje původní bubeník Matthew Archer.
Obal pro Tragic Idol zpracoval francouzský umělec Jean-Emmanuel Simoulin, známý pod jménem Valnoir. Znovu se na něm objevuje logo, které původně zdobilo desku Icon, což odkazuje na hudební inspiraci nového alba.
Vydání alba v dubnu 2012 obnovilo zájem o kapelu v Severní Americe, který podnítily předchozí dvě desky a ještě ji podpořil magazín Decibel, který dal v témže roce Paradise Lost na obálku květnového čísla. Na podzim 2012 tak bylo rychle zamluveno severoamerické turné na kterém je podpořily kapely Devin Townsend Project a Katatonia.
V roce 2013 oslavila skupina 25 let své existence. Při této příležitosti vydala počin Tragic Illusion 25, což byla kompilace b-stran a raritních nahrávek za roky strávene u Century Media. Jako dárek pro fanoušky byly také nově nahrány skladby "Gothic" a "Our Saviour". Vydání desky se pojilo s krátkým čtyřkoncertním turné, na kterém kapelu doprovázely soubory Lacuna Coil a Katatonia a z kterého vznikla také živá nahrávka.
Stejně jako se Greg Mackintosh vrátil ke svým death metalovým kořenům s projektem Vallenfyre, učinil podobný krok i Holmes po té co v roce 2014 kývl na nabídku připojit se ke švédské death metalové super skupině Bloodbath, kterou jako boční projekt pro zábavu v roce 1998 založili členové skupin Katatonia, Opeth a Edge of Sanity a který se poté neuvěřitelně rozjel. Holmes, který měl původně obavy jestli ze sebe bude schopný death metalový growling ještě vůbec dostat, nakonec s nadšením zjistil, že s přechodem k death metalové identitě pod názvem 'Old Nick', kterou s Bloodbath přivedl na svět na albech Grand Morbid Funeral (2014) a The Arrow of Satan Is Draw (2018) nemá žádný problém a přináší mu další uspokojení.
Čtrnácté studiové album, s názvem The Plague Within se pod dohledem kolumbijského producenta Jaimeho Gomeze Arellana začalo točit v londýnském Orgone Studios. Jde o pestrou sbírku materiálu obohacenou o skutečnost, že se Nick opět rozhodl vrátit k deathmetalovému growlingu, což předtím dlouhá léta, prakticky od alba Gothic, odmítal. To samozřejmě vyhovovalo Gregovi, protože melodické riffy, kombinované s tímhle způsobem zpěvu zvyšovaly kontrast a otevíraly další skladatelské možnosti, což se odrazilo na zvukové všestranosti nové desky. Pod určitým tlakem se ale při natáčení ocitl Adrian, jelikož At the Gates se chystali vyrazit na evropské turné a díky tomu měl jenom omezený čas na naučení svých partů.
Členové kapely si natáčení užívali také z důvodu, že představovalo určitý návrat do minulosti, protože Arellano nahrával na pásek, místo aby používal tradiční moderní metodu re-ampingu (nejprve se zaznamená čistý základní kytarový signál, pak se upraví a znovu pustí do kytarového aparátu ze zkreslením a pak se znovu nahraje). Arellano nahrával kytary napřímo.
Zřejmě nejlepší píseň alba, "Beneath Broken Earth", ke které vznikl také videoklip, vznikla až na samý závěr, kdy už se Adrian pomalu chystal balit svou bicí soupravu, v momentě kdy Greg zjistil, že albu ještě něco chybí a rozhodl se napsat klasickou doomovou píseň.
O obal se tentokrát postaral polský umělec Zbigniew Bielak, který vyrostl na prvních deskách kapely. Návrh se nicméně nevyhnul diskuzím, už jenom proto že je kreslený ručně, což bylo při jeho složitosti časově náročné na dodatečné změny a opravy a tvorba obalu tak tentokrát trvala opravdu dlouho.
Turné k nové desce znamenalo ohromné množství problému především pro bubeníka Adriana Erlandssona, protože obnovení At the Gates vydali v roce 2014 po devatenácti letech novou desku At War with Reality a na její podporu naplánovali jak festivalové, tak klubové akce, navíc se Adrian znovu připojil k další švédské thrash/deathové skupině The Haunted, takže docházelo ke kolizím v termínech. Adrian byl tak nucen volit mezi Paradise Lost a At the Gates a nakonec si vybral skupinu kterou zakládal. Jeho místo v kolizních termínech obsadil Jeff Singer. Situace se ale dále vyhrocovala, protože reunion At the Gates se zdařil lépe než kdokoliv očekával a tak se viceméně počítalo s tím, že za bicí bude muset přijít náhrada.
V roce 2015, dva měsice po vydání alba The Plague Within, přešla společnost Century Media pod křídla Sony Music Entertaiment, což bylo pro Jense Prütera špatným znamení. Veděl, že Paradise Lost, kterým smlouva s Century skončila, se po zkušenostech s EMI nepohrnou k velkému labelu. I když existovala ústní dohoda o prodloužení smlouvy, nechuť skončit pod Sony nakonec převládla a manažér Andy Farrow se rozhodl zacílit na Nuclear Blast, největší nezávislé metalové vydavatelství, s kterým byla také v roce 2017 smlouva doladěná a podepsaná. Odchod kapely nesly těžce především Jens Prüter a dlouholetý produktový manažer David Guldvin, kteří pomáhali kariéru Paradise Lost nakopnout a vytvořili si se všemi členy blízké vztahy, i když se snažili pochopit jejich důvody.
Patnácté studiové album Medusa je obecně uznávané jako návrat Paradise Lost do formy a čistě doommetalové album. Pomalé a promyšlené tempo zajistil Waltteri Väyrynen (stálým členem se stal ještě před tím, než v březnu kapela nastoupila do studia), který brzo zažehnal obavy, že se bicí budou příliš podobobat projektu Vallenfyre, a skvěle do kapely zapadl.
Medusa je také prvním albem, nahraným v nově pokřtěném Orgone Studios Jamieho Gomeze Arellana, které se přestěhovalo na nové tiché místo poblíž anglické vesnice Woburn. Arellano měl nejdříve obavy ohledně akustiky studia, ale rozsáhlé prostory studia a 'živě znějící' místnost pro nahrávání bicích umožnily už po dvou dnech najít jejich správný zvuk a vyhnout se tak použití jakýchkoliv samplů, což je na výsledku znát. Kytary se tentokrát tolik nesoustředí na melodie a více se věnují tvorbě atmosféry, i když melodií je na desce samozřejmě pořád dostatek. Ke zdůraznění atmosféry dále přispěl i Nick tím, že použil různé polohy zpěvu. Jediná neshoda při tvorbě finálního seznamu skladeb vznikla ohledně toho, zda zahrnout skladbu "Blood and Chaos" nebo "Shrines", která nakonec dopadla ve prospěch prvně jmenované, která je zřejmě nejpřímočařejším kouskem na desce, stala se také pilotním singlem a dočkala se i videoklipu.
Obal tentokrát zpracoval španělský umělec Pol Abran z Branca Studio, který se držel instrukcí kapely, co se týkalo prvků, kompozice, typografie a barev. Oproti časově náročnému obalu na předchozím albu vznikl tentokrát obal během čtyřiadvaceti hodin.
Koncertní aktivity na prospěch desky zahájili Paradise Lost evropským turné s kapelou Pallbearer a poctivou várkou festivalových vystoupení. Jediným temným bodem bylo, když během jihoamerického turné nečekaně zemřela Mackintoshova matka Rosaleen a zbývajíci koncerty musely být zrušeny. Na pódia se kapela vrátila akorát aby stihla výroční akci v Halifaxu v září 2018 a mohla se přesunout na své první severoamerické turné v pozici hlavní kapely s předskokany Sólstafir a Atlas Moth.
Na rok 2018 připadlo už třicáté výročí působení Paradise Lost na metalové a k připomenutí tohoto data se kapela rozhodla udělat to, co nikdy předtím - zahrát v domovském Halifaxu, konkrétně v klubu The Lantern, který ma kapacitu asi 150 lidí. Akce, která se konala 22.září, byla vyprodaná během několika minut a veškerý výtěžek šel na městský hospic Overgate. Show přilákala staré známé a příbuzné skupiny a dokonce i bývalé bubeníky Matthewa 'Tudse' Archera a Jeffa Singera. Největší potlesk pak následoval, když si 'Tuds' s kapelou střihl po čtyřiadvaceti letech "As I Die".
Patnácté studiové album kapely, nazvané Obsidian, které se nahrávalo na přelomu let 2019 a 2020 v Orgone Studios opět s Jaimem Gomezem Arellanem, navazuje na téměř posvátnou tradici v rámci Paradise Lost a záměrně neopakuje předchozí úspěšné album (jedinou vyjímkou bylo album Draconian Times, které pokračovalo tam, kde skončilo album Icon). Obsidian je tak mnohem rozmanitější, uhlazenější a více ovlivněné gothic rockovými kapelami osmdesátých let, zároveň je určitou kombinací všech předchozích období kapely. Vlastní skladatelské postupy se ale nijak výrazně nelišily od minulého alba, kdy Nick vytvořil různé vokální styly a Greg pak hledal jejich vhodnou polohu k hudebnímu podkladu. A jak už je u Arellana zvykem, je deska opět vyšperkovaná brilantní produkcí.
Album začíná velmi klidně, melancholicky, s akustickými kytarami v "Darker Thoughts", kde Nick Holmes zpívá jemně a čistě, pak se přidají housle a violoncello, poté se k nim přidají i ostatní nástroje. "Fall From Grace" je archetypální píseň, kde Greg Mackintosh nese melodickou tíhu svou kytarou, zatímco Stephen, Aaron a Waltteri nesou rytmickou zátěž s Holmesem, který střídá své hrdelní sloky s čistými linkami v refrénu. "Ghost" je prvním gothickým kouskem na albu, který otevírá kombinace kopáku a basy, a po něm následuje "The Devil Embraced", labyrint riffů a partů a opora alba. Dál přicházejí od ostatních skladeb trochu odlišná "Forsaken" a "Serenity", která je podle Grega ovlivněna kapelou Bathory. "Ending Days" je krásná balada, v níž jsou věčné akustické kytary zabaleny do jemného rytmického základu, který přichází a odchází. "Hope Dies Young" je čistý gotický metal devadesátých let. Album končí "Ravenghast", nejponurejší skladba, doom metal v té nejlepší podobě. Obsidian je tak dokonalým shrnutím toho, co se za celou kariéru Paradise Lost jako kapely událo.
Název alba má původ v Nickově slabosti pro slovo jako takové. Obsidián je označení pro černé přírodní sklo, které vzniká chladnutím roztavené lávy a má místo v různých pověrách, kde je obvykle spojován se štěstím. Obal vytvořil yorkshirský výtvarník Adrian Baxter a kapela tak poprvé pracovala s umělcem ze svého rodného kraje. Hlavní instrukce tentokrát byla, že na obalu nemají být žádní hadi, jinak obal čerpá z různých pověr z jejich rodného kraje spojených s čarodějnictvím a magií a využívá motivy jako hřebík, zub, srdce nebo bílou růži.
7. září 2022 bylo oznámeno, že bubeník Waltteri Väyrynen odešel z kapely a připojil se k Opeth jako jejich stálý bubeník. Paradise Lost si našli dočasnou náhradu v bubeníkovi Guidu Montanarinim, který působí s Gregorem Mackintoshem také ve skupině Strigoi (24. března 2023 skupina na své facebookové stránce oznámila, že se stal oficiálním členem kapely).
V říjnu 2022 Mackintosh a Holmes oznámili vznik vedlejšího synth-popového projektu Host, který vychází z konceptu toho, o co se pokoušeli na albu Host, ale přistupuje k němu v moderním kontextu. Videoklip k singlu "Tomorrow's Sky" byl 21. října 2022 umístěn na YouTube stránky vydavatelství a 24. února 2023 vyšlo u společnosti Nuclear Blast debutové album s názvem IX.
Zvuk Paradise Lost bývá označován jako death metal, death doom nebo doom metal. Jsou také považováni za předchůdce a tvůrce gothic metalu, poté co v roce 1991 vydali album Gothic.
Jako své hlavní vlivy uvedl Nick Holmes zpěváka skupiny Iron Maiden Bruce Dickinsona a kapelu Metallica s jejich albem Master of Puppets. Dále řekl, že mezi jeho nejranější vlivy patřily kapely jako Black Sabbath a Dead Can Dance: „To pro mě byla inspirace, když jsme kapelu zakládali.“
Mackintosh řekl, že se inspiroval hodně Tony Iommim a také Johnnym Marrem, Jimi Hendrixem a klasickou hudbou, přičemž všechny tyto styly míchal s metalem a a gotickým rockem kapel jako byly Southern Death Cult a ranní Sisters of Mercy, Siouxsie and the Banshees a Cure. Zejména Mackintosh si ale stále užívá příval nových extrémních kapel, které jsou schopny posunovat laťku stále výš a připomínají mu proč jako mladý vstoupil na metalovou scénu: „Stále zastávám ten samý názor, který jsem měl už před patnácti lety, a sice, že kdybych měl dojem, že to, co dělám, je tuctové a že to není na moderní scéně nijak relevantní, pak by byl pravděpodobně čas skončit. Ale naše tvorba na mě stále působí docela životaschopně. V rámci žánru se pořád cítím celkem přínosný.“
Mezi kapely, které Paradise Lost uvádějí jako svůj vzor patří My Dying Bride, Anathema, The Gathering, Amorphis, Cradle of Filth, Katatonia, Moonspell, Lacuna Coil, Him, Nightwish a mnoho dalších.
Zdroj: David E. Gehlke - Bez oslav: Oficiální příběh Paradise Lost (vydalo nakladatelství Metalgate v lednu 2023)