| Původ: | Liverpool, Anglie |
| Aktivní roky: | 1985 - 1996, 2007 - současnost |
| Styl: | Melodický death metal, grindcore |
| Vydavatelé: | Earache, Nuclear Blast, Columbia/Sony, Combat, Relativity |
| Web: | |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Carcass |
CARCASS (česky mršina) je anglická metalová kapela z Liverpoolu, která vznikla v roce 1985. Během své kariéry prošla několika změnami ve složení, jedinými stálými členy zůstali kytarista Bill Steer a baskytarista a zpěvák Jeff Walker. V roce 1996 ukončili činnost a jejich spánek trval až do roku 2007, kdy se skoro celá klasická sestava, bohužel bez původního bubeníka Kena Owena, kterému zdravotní důvody návrat neumožnily, dala zase dohromady. Do dnešní doby (2024) vydala kapela sedm studiových alb, dvě kompilační alba a čtyři EP.
CARCASS jsou považováni za průkopníky dvou extrémních metalových žánrů - grindcore a melodického death metalu. Jejich raná tvorba byla také označována jako 'splatter death metal' nebo 'hardgore' kvůli morbidním textům a hrůzným obalům alb. Jejich v pořadí čtvrté album Heartwork (1993) je však považováno za významný mezník v žánru melodického death metalu. Byli také jednou z mála deathmetalových skupin, které podepsaly smlouvu s velkým vydavatelstvím, přičemž severoamerickou distribuci Heartwork zajišťovala Columbia Records, zatímco tu celosvětovou distribuovala společnost Earache, která vydala všechna alba skupiny až po Swansong (1996).
Základy budoucích Carcass se začaly formovat už v polovině osmdesátých let jako školní kapela kytaristy Billa Steera a bubeníka Kena Owena, zaměřená na hraní převzatých skladeb. Energie této první inkarnace však rychle vyprchala a skupina se rozpadla. Steer se následně přidal ke kapele Disattack, kde se společně s bubeníkem Middiem, baskytaristou Paulem a zpěvákem Pekem věnoval převážně hardcorovému nářezu. Po vydání čtyřskladbového dema A Bomb Drops ... v roce 1986 Paul kapelu opustil a nahradil ho Jeff Walker, dříve kytarista a zpěvák Electro Hippies. Disattack se přejmenovali na Carcass, protože začali do své hudby postupně začleňovat metalové prvky. To si vyžádalo i změnu bubeníka a umožnilo Steerovi přivést zpět svého někdejšího spoluhráče Kena Owena. Zpěvák Andrew Pek s kapelou zatím zůstal, i když si po návštěvě Indie změnil jméno na Sanjiv.
Bill k této etapě později uvedl: „Bylo to docela temné období! Stalo se toho hodně v krátkém čase. Jeff vzešel z punkové a anarchistické scény, zatímco já byl zarytý metalista. Tehdy jsem neměl žádné politické postoje, protože jsem pocházel z chráněnějšího prostředí, ale postupně jsme si našli společnou řeč — jako spousta lidí té doby. Kamarádil jsem se se staršími pankáči, kteří mě seznámili se svou hudbou, a já jim zase ukázal tu svou. Hrál jsem tehdy v několika kapelách, které byly napůl vážně míněné. Díky internetu si lidé dnes myslí, že Disattack přešli rovnou v Carcass, ale tak to nebylo. První Carcass byla školní kapela z roku 1985 — já, Ken a pár spolužáků. Moc dlouho jsme nevydrželi a hráli jen špatné covery. Pak mě požádali, abych se připojil k punkové kapele se staršími kluky — to byl Disattack. Když se pak v kapele objevila chuť přejít víc k metalu a Jeff byl vyhozen z Electro Hippies, pozvali jsme ho k nám. Okamžitě jsme si sedli, protože byl stejně starý jako já a měl podobný vkus. Tak jsme se rozhodli založit novou verzi Carcass a přizvali Kena na bicí. A tak vznikla ta podoba Carcass, kterou dnes lidé znají.“
V přibližně stejném období se Bill Steer stal také členem Napalm Death, kde nahradil Justina Broadricka, a podílel se na nahrávání druhé strany debutového alba Scum. Obě poloviny této přelomové desky byly pořízeny s odlišnými sestavami a jejich nahrávání dělil přibližně rok. Jediným společným článkem obou verzí byl bubeník Mick Harris. Stylově se obě strany výrazně liší – zatímco skladby na straně A vycházejí z hardcore punku a anarchopunku, strana B s hlubšími vokály a podladěnými kytarami předjímá vývoj extrémního metalu. Časopis Loudwire zařadil Scum mezi deset nejlepších metalových alb roku 1987.
V dubnu 1987 nahráli Carcass své první demo Flesh Ripping Sonic Torment — jedinou nahrávku, na které zpíval Sanjiv, jenž krátce poté odešel kvůli nespokojenosti s přechodem od punku k metalu. Na debutovém albu Reek of Putrefaction, pořízeném během čtyř dnů ve studiu Rich Bitch v Birminghamu, se tak o vokály podělili Walker, Steer a Owen.
Zvuková kvalita alba však dopadla nevalně – podle Steera inženýr prakticky zničil bicí stopy a kapela měla na mixování jen několik hodin. LP muselo být kvůli extrémně nízkým basovým frekvencím (až 25 Hz) vylisováno s nižší hlasitostí, aby se předešlo nečitelnosti vyšších frekvencí. Výsledkem byla nahrávka, se kterou nebyl nikdo spokojen.
Přesto se Reek of Putrefaction vyšplhalo na 6. místo britské Indie Chart a Carcass se stali jedním z průkopníků grindcoru. Zesnulý DJ BBC Radio 1 John Peel označil album v rozhovoru pro The Observer za své nejoblíbenější za rok 1988. Díky jeho zájmu nahráli Carcass o rok později svou první Peel Session, která vyšla jako EP. Členové kapely zde vystupovali pod pseudonymy Grumegargler, J. Offalmangler a W.G. Thorax Embalmer. Téhož roku se Steer a Walker objevili i jako členové fiktivní kapely Smeg and the Heads v epizodě kultovního seriálu Červený trpaslík.
Bill Steer později uvedl, že 'blátivý' zvuk debutu nebyl záměr: „První deska je samozřejmě šílená náhoda. Má své fanoušky, ale my jsme neměli v úmyslu, aby zněla tak, jak ji dnes lidé vnímají. Měli jsme jiné představy, ale nedokázali jsme je tehdy ve studiu realizovat. Byli jsme příliš mladí, naivní a nezkušení. Od Symphonies jsme už věděli lépe, co chceme, a jak toho dosáhnout.“
Reek of Putrefaction vyšlo poprvé v roce 1988 s obalem tvořeným koláží pitevních fotografií převzatých z lékařských časopisů, což vyvolalo kontroverzi. V roce 1994 bylo album znovu vydáno s čistým obalem a v roce 2002 s cenzurovanou verzí, jejíž vnější přebal nesl nápis „Original artwork contained inside“ (originální obal obsažen uvnitř).
V roce 2008 vyšlo znovu v rámci reedice Carcass, která doprovázela jejich reunion. Album bylo prezentováno jako jedna část dualdisku společně s demem Flesh Ripping Sonic Torment, zatímco druhá strana obsahovala první část dokumentu The Pathologist's Report Part I: Incubation. Pozdější verze přidávají dokument jako samostatné DVD a celé balení je dodáváno ve dvanáctipanelovém digipacku s texty a originálním obalem, zapečetěné v bílém lékařském sáčku se zakrývací nálepkou.
Druhý počin Symphonies of Sickness (1989) měl díky Colinu Richardsonovi výrazně kvalitnější produkci. Carcass si sice ponechali grindcorový základ debutu, ale zároveň se více přiklonili k death metalu. Oproti předchozí nahrávce nabízí Symphonies of Sickness méně skladeb, avšak delších a propracovanějších. Na vokálech se opět podíleli všichni tři členové kapely. Původní CD navíc obsahovalo 16 bonusových skladeb z alba Reek of Putrefaction s celkovou stopáží 76:58.
Původní 'gore' obal byl později opět zakázán a nahrazen kresbou lidského těla ve stylu biologických učebnic. V letech 2002/2003 však byl obnoven.
Většina recenzí byla opět nadšená. Hames Jetfield na Metal Archives udělil albu nejvyšší hodnocení: „Britové z Carcass se po vydání »Reek of Putrefaction« necítili dostatečně nasyceni rozkladem a výkaly, a tak o rok později představili další klenot goregrindu — a zároveň mnohem přelomovější album — »Symphonies of Sickness«. Jeff Walker, Bill Steer a Ken Owen během krátké doby pochopili, že stejný recept už znovu nezafunguje, a proto provedli výrazné změny ve zvuku i stylu. Druhé album Carcass se navzdory podobnému kolážovitému obalu v mnohém liší od debutu. Jejich vize nechutné hudby zde získala nový rozměr. Poprvé — ale ne naposledy — je možné naplno vnímat jejich genialitu. Trio zredukovalo počet skladeb na deset (předchozí deska jich měla dvaadvacet), zpřehlednilo produkci natolik, že většinu motivů lze rozeznat, což u »Reek« mohlo být obtížné. Všechno na »Symphonies« je dotažené: hluboký a masitý kytarový zvuk, nápaditá — byť řídká — sóla Billa Steera, okouzlující nekro-atmosféra (podpořená klávesovými prvky ve skladbách »Cadaveric Incubator of Endoparasites« a »Reek of Putrefaction«, kterou nelze zaměnit s albem stejného jména), působivé vokální střídání (ječivý Jeff Walker, hrdelní Bill Steer, zkreslený Ken Owen) a samozřejmě samotná struktura skladeb. Ty jsou promyšlené, plné podmanivých riffů i pomalejších pasáží, které drtí. Přesto zde zůstává i typický blasting — stačí jmenovat třeba »Exhume to Consume«, »Excoriating Abdominal Emanation«, »Ruptured in Purulence« (s kultovním bubenickým úvodem), »Crepitating Bowel Erosion« nebo »Embryonic Necropsy and Devourment«.“
Rok po Reek of Putrefaction přistoupili Jeff Walker a spol. k tématu goregrindu s mnohem větší vážností a vytvořili mistrovské dílo stylu. Symphonies of Sickness je — jak název napovídá — symfonií nechutných a děsivých extrémů, ale zároveň inovativním a dodnes inspirativním albem. Kde by dnes byl goregrind bez něj?
Symphonies of Sickness je dnes považováno za přelomový titul deathgrindového subžánru. V prosinci 2018 se stalo třetím albem Carcass, které bylo uvedeno do Decibel Hall of Fame (po Necroticism – Descanting the Insalubrious a Heartwork). V únoru 2009 jej magazín Terrorizer zařadil na čtvrté místo žebříčku nejzásadnějších evropských grindcorových nahrávek.
Ve druhé polovině turné k Symphonies of Sickness se ke kapele přidal druhý kytarista Michael Amott (dříve Carnage), který se později stal stálým členem, podílel se na druhé Peel Session a přispěl materiálem k následujícímu albu.
Třetí album Necroticism – Descanting the Insalubrious vyšlo 30. října 1991 u Earache Records. Texty často popisují ekonomické způsoby likvidace mrtvých těl; hudebně navazuje na předchozí desku, ale přibližuje se k převážně deathmetalovému zvuku a vyšší produkční úrovni. Obsahuje skladby s delšími a komplikovanějšími strukturami, kytarovými sóly a je považováno za přechod ke vznikajícímu technickému death metalu. Ken Owen a Jeff Walker později odmítli označovat tuto nahrávku jako grindcore. Owen uznal její deathmetalové rysy, ale oba členové se klonili spíše k termínu 'progresivní'. Přestože se Amott stal členem kapely, o rytmickou kytaru se nadále staral Bill Steer; Amott přispěl pouze sóly a jedním riffem.
Jason Birchmeier z AllMusic udělil albu čtyři z pěti hvězdiček a uvedl: „Stejně jako na předchozím albu Symphonies of Sickness (1989) Carcass pokračují v rozvíjení a rozšiřování své hudby. Začínali jako grindcorová kapela – jedna z prvních a nepochybně nejvlivnějších — což dokázali na debutu Reek of Putrefaction (1988). Následné Symphonies nabídlo delší skladby, výraznější vnitřní vývoj, větší hudební komplexitu i lepší produkci. Tato linie pokračuje na Necroticism, kde Carcass překračují stylové hranice grindcoru a vytvářejí rozsáhlé skladby, které se neustále vyvíjejí a připomínají raný thrash 90. let, zejména Megadeth z období Rust in Peace (1990). Přesto jde o deathmetalové album skrz naskrz. Jeff Walker opět servíruje svůj septický vokál, který by zahnal děti i prarodiče, a jeho texty zůstávají plné lékařského žargonu — i když mírnějšího, pokud jde o šokující obsah. Nový kytarista Michael Amott navíc dává Billu Steerovi prostor pro častější sóla a propracovanější hru. Výsledkem je kytarovější nahrávka než cokoli, co kdy Carcass natočili, a potvrzení Steerova hudebního růstu.“
AllMusic ve svém hodnocení rozhodně nebyl osamocený. Perfektní skóre udělil i Kerrang! ve svém 364. čísle a nadšené přijetí zaznamenal také Metal Storm, kde album obdrželo 9,6/10. Bylo zde označeno za mistrovské dílo a přechodové album, které by měl vlastnit každý fanoušek metalu – bez ohledu na to, zda tíhne spíš k melodickému či extrémnímu pojetí – a zároveň bylo doporučeno k okamžité koupi.
Necroticism – Descanting the Insalubrious bylo původně vydáno 21. října 1991 u Earache Records a znovu v roce 2008 v rámci pokračující série reedicí Carcass, která souvisela s jejich reunionem. Samotné album bylo vydáno jako jedna strana dualdisku, zatímco druhá – DVD strana – obsahovala třetí část dokumentu The Pathologist's Report Part III: Mass Infection a třiadvacetiminutový rozhovor s Jeffem Walkerem a Michaelem Amottem z roku 1993, natočený během turné Gods of Grind. Pozdější verze reedice nabízely album na CD a dokument na samostatném DVD. Součástí balení byla i sada čtyř uměleckých karet. Vše bylo prezentováno v dvanáctipanelovém digipacku s kompletními texty a obálkou.
Carcass opět podpořili album intenzivním koncertováním v rámci turné Earache Gods of Grind, spolu s kapelami Cathedral, Entombed a Confessor. Šňůra probíhala v Evropě i ve Spojených státech. U této příležitosti vyšlo v roce 1992 také EP Tools of the Trade. Práce na novém albu začaly ještě během turné a naznačily nový směr. Kapela nechtěla ztrácet čas a s přesvědčením se pustila do dalšího projektu – nešlo o radikální změnu stylu, ale o posun na vyšší úroveň.
Jeff Walker k tomu poznamenal: „Ve skutečnosti jsme se snažili o kratší písně. V době alba »Symphonies of Sickness« jsme sklouzávali téměř k progresivnímu stylu, k opravdu dlouhým skladbám. Když přišel Mike, začali jsme psát písničky, které byly méně rozvláčné – a fanoušci je určitě docela ocenili. Ne že bychom ztratili schopnost být komplexní nebo techničtí – 'Arbeit Macht Fleisch' na desce »Heartwork« to dokazuje.“
Na jaře 1993, kdy Carcass vyjeli na evropské turné s Death a Cannibal Corpse, už měli hotový základ nové desky. Navzdory Jeffovým námitkám kapela překvapila tím, že na této šňůře zahrála všechny nové skladby. „Všichni ostatní to chtěli udělat, ale já jsem v tom nikdy neviděl smysl,“ vysvětluje. „Fanoušci ty písně nikdy předtím neslyšeli, tak proč bychom jimi zaplňovali náš set? Ale byl jsem přehlasován – a skladby si vedly opravdu dobře. Nakonec to byla také jediná příležitost, kdy si je Mike mohl zahrát naživo… Základ jsme nahráli v únoru 1993 v liverpoolských Parr Studios – přesněji ve Studiu 3, což byla nejmenší místnost. A já jsem měl v té době drobný problém s hlasivkami. Demoverze byly mnohem syrovější než ty albové – a musím říct, že je mám radši. Produkce byla jednodušší a myslím, že se k tomu, co jsme dělali, víc hodila.“
Bill tentokrát na albu nezpíval. Podle legendy za to mohl producent Colin Richardson, který údajně cítil, že Jeffův vokální styl lépe odpovídá novému hudebnímu směru kapely. Frontman to ale vidí jinak: „Bill se tak rozhodl sám. Chtěl se prostě soustředit na kytaru. Všichni jsme se ho usilovně snažili přesvědčit, aby na desce zpíval – a tím ‘my’ myslím i Colina. Ale odmítl ustoupit. Všechno vyvrcholilo, když jsme na něj jednoho dne tak vyjeli, že odešel ze studia a vrátil se až za hodinu. Myslím, že tím dal jasně najevo, že o tomhle nebude diskutovat – a už se o tom nikdy nezmínil. Pokud mám být upřímný, myslím, že tím album utrpělo.“
Na pokraji odstoupení od projektu byl i dlouholetý producent Colin Richardson. Jeff vzpomíná: „Colin tehdy v Parru produkoval Disincarnate, kapelu s bývalým kytaristou Death Jamesem Murphym. A upřímně – lezlo nám na nervy, jak rozmělňuje naši práci tím, že bere zakázky od kapel, které bych nazval druhořadými. Nějak jsme si mysleli, že Carcass uráží, když bere jakoukoliv práci. Rozhodli jsme se zajít do studia a oznámit mu, že nebude dělat »Heartwork«.“
Kapela původně plánovala spolupracovat s domácím inženýrem Keithem Andrewsem a pod jeho vedením si album produkovat sama. Nakonec bylo vše jinak: „Colin nás přemluvil. Bylo to jednoduché. Přesvědčil nás, že je stále tím nejlepším člověkem pro tuto práci – a souhlasili jsme, že ho necháme u projektu. Bylo štěstí, že o produkci nebyl požádán nikdo jiný!“
Se znovu potvrzeným Richardsonem se Carcass 18. května 1993 odebrali do Studia Two v Parru, kde na albu pracovali až do 21. června. Nahrávání probíhalo hladce, až na problémy se zvukem kytary, na které Jeff později vzpomínal s úsměvem: „Strávili jsme dva, možná i tři dny zkoušením všeho možného – při nákladech 100 liber na den, což pro nás bylo dost. Nic nefungovalo. Až nás napadlo jít do Studia Three, kde jsme dělali demo – a hned jsme získali skvělý kytarový zvuk! Vždycky mě pobaví, když slyším, jak kapely mluví o tom, kolik času a peněz věnovaly snaze získat tenhle zvuk z »Heartwork«. Teď znají pravdu… dělali jsme to v nejmenší a nejlevnější místnosti v Parru!“
Ačkoliv nahrávání proběhlo bez větších komplikací, vydání alba v říjnu 1993 provázely potíže. Ve Velké Británii se sice Heartwork dostalo na 54. místo – poprvé proniklo do mainstreamové Top 100 a šlo o jejich historicky nejvyšší umístění v hitparádě – nicméně radost kalil fakt, že kapela přišla o kytaristu. Krátce po dokončení nahrávání totiž odešel Mike Amott – nebo byl spíš požádán, aby odešel. Jeff vzpomíná: „Mike už předtím řekl našemu manažerovi Martinu Nesbittovi, že jeho srdce leží v novém projektu Spiritual Beggars a že po turné k »Heartwork« odejde. Navíc dlouho trčel v Izraeli, kde mu kvůli nezaplaceným účtům zablokovali pas i vybavení. Na poslední chvíli se vrátil do Anglie, aby mohl nahrát sóla. Vzhledem k tomu jsme s Billem usoudili, že bude lepší, když odejde ještě před turné – než aby se to celé zbytečně protahovalo. V záloze jsme měli Mikea Hickeyho, který nám dělal bedňáka. Přinesl opravdovou injekci energie a nadšení – což bylo něco, co nám po pravdě řečeno delší dobu chybělo. Byla radost hrát s někým, komu na tom opravdu záleží.“
Tím však problémy neskončily. V Americe jejich vydavatelství Earache uzavřelo licenční smlouvu s mocnou korporací Columbia na vydávání všech desek tohoto labelu, ale Jeff nebyl spokojen s tím, jak se tam věci řeší: „Columbia neměla podle podmínek smlouvy jinou možnost než vydat všechno, co jim Earache dali. Bylo však zřejmé, že na to kašlou. Občas jsme si připadali jako postavy ze scénáře Spinal Tap
, když jsme se setkávali s manažery, kteří nevěděli, kdo jsme – a bylo jim to jedno. Pro další album jsme podepsali smlouvu přímo s Columbií, ale byla to katastrofa.“ Columbia, která doufala v komerční úspěch, dokonce navrhla, aby se Jeff Walker naučil zpívat.
Heartwork je často označováno za přelomové a mistrovské dílo středního období kapely a za zásadní album melodického death metalu. Struktura písní, ačkoliv stále obsahovala hudebně náročné pasáže, byla o něco jednodušší a místy využívala klasický model sloka–refrén–sloka. „Myslím, že není pochyb o tom, že tohle album mělo obrovský vliv na grindové i deathmetalové kapely – stačí si poslechnout, co dnes vychází,“ říká Jeff. „Pro lidi jako Bill a Mike to ale musí být zvláštní, když kytaristé jako Gary Holt z Exodus o té desce básní – byla pro ně zásadní inspirací.“ Sám však album – na rozdíl od Billa Steera – za jejich nejlepší nepovažuje: „Mnohem raději mám éru Reek of Putrefaction
a Symphonies of Sickness
. Kdybyste se ale zeptali Mika, asi by řekl, že právě Heartwork vyčnívá. Ale jak už jsem říkal, jeho vliv je nezpochybnitelný – bez něj by melodický death metal možná nikdy nevznikl. Typické, že? Když ta deska vyšla, sklidili jsme nezájem a spoustu obvinění, že jsme se Carcass 'zaprodali'. Teď je uctívaná. Podobně jako Slaughter of the Soul
od At The Gates – lidé to dokázali ocenit až s odstupem času. To o trendech hodně vypovídá…“
Sochu na obalu alba navrhl švýcarský umělec Hans Rudolf 'Rudi' Giger – jde o aktualizaci díla z konce 60. let. Ve videoklipu k titulní skladbě se objevuje její reálná interpretace včetně člověka přivařeného jako její součást.
Kapela se později podílela na snahách labelu Earache o znovuvydání Heartwork ve formátu DualDisc, ke kterému došlo v roce 2008. „Byli jsme rozhodnuti, že naši fanoušci by měli dostat co nejlepší nabídku,“ říká Jeff. „Takže dostali nejen původní album, ale také všechny demo verze. Nechybělo ani dokumentární DVD s rozhovory se všemi čtyřmi členy a kompletní koncert z turné s Death a Cannibal Corpse. Byl to silný balíček – a nikdo nás nemohl obvinit, že fanoušky okrádáme.“
V létě 1994 Jeff Walker zremixoval skladbu „Inside Out“ pro remixové album Die Krupps. Jeho verze zůstala poměrně věrná originálu, s výjimkou bicích – původní party Die Krupps nahradily Owenovy samply z Heartwork.
Poté se Carcass s novým kytaristou Carlo Regadasem pustili do psaní písní pro svůj debut u major labelu. Dvě nové skladby – „Edge of Darkness“ a „Firmhand“ – představili už koncem roku 1994 na prosincovém turné po Velké Británii. Obě ukazovaly přímočařejší přístup ke kompozici než předchozí tvorba. „Edge of Darkness“ byla tehdy rovněž zaznamenána pro BBC Radio 1 Rock Show sessions – nahrávku později zařazenou na několik kompilačních alb.
Koncem roku 1994 měla kapela hotových 17 skladeb a na začátku následujícího roku začala za zálohu 200 000 dolarů nahrávat další album, opět ve studiu Rockfield v Monmouthu v Jižním Walesu s Colinem Richardsonem. Během šestitýdenního nahrávání však vydavatelství začalo od projektu ustupovat – podle nich nebyli Carcass na nahrávání připraveni a měli napsat další materiál. Tuto radu ignorovali, stejně jako návrh na remix od Terryho Datea, a pokračovali v práci. V té době Jeff Walker v rozhovoru pro Metal Hammer uvedl, že nová deska se oproti dřívější mnohovrstevnaté kytarové produkci ubírá spíše cestou klasického rocku s bicími, basou a dvěma kytarami ve stylu Thin Lizzy.
Během nahrávání alba Swansong byli Carcass také požádáni o remix skladby „Isobel“ od Björk. Nešlo však o klasický remix, ale spíše o novou nahrávku, v níž zůstal pouze původní vokál. Skladba vyšla v březnu 1996 na singlu „Hyperballad“.
Pokračující problémy s nahrávací společností Columbia/Sony způsobily, že album bylo odloženo z konce léta 1995 na červen 1996. Mezitím Carcass přešli zpět k Earache Records a nakonec se rozpadli ještě před jeho vydáním. Přechod zpět k Earache označil Walker za druhý velký rock'n'rollový podvod, protože za stejné album jim bylo fakticky zaplaceno dvakrát.
Album Swansong, které vyšlo 10. června 1996, obsahovalo dvanáct ze sedmnácti skladeb nahraných během pobytu ve studiu. Walker od té doby v rozhovorech uváděl, že původně mělo jít o dvojalbum se všemi sedmnácti písněmi a že některé vyřazené skladby byly podle něj silnější než ty, které se na desku nakonec dostaly.
Carcass také zremixovali skladbu „Democracy“ od Killing Joke, ačkoli tentokrát všechny kytarové party nahrál Carlo Regadas – Bill Steer totiž počátkem roku 1996 z kapely odešel. Remix se objevil na albu Democracy od Killing Joke. Přibližně v době vydání Swansong Carcass oznámili, že kapela končí – bez rozlučkového turné, což fanoušci možná tušili už podle názvu alba.
I přes rozpad skupiny a absenci podpory v podobě koncertní šňůry se album prodávalo velmi dobře a několik měsíců se drželo na předních příčkách britského Indie Rock Chart, kde předběhlo i kapely jako Placebo. Proslýchá se, že kapele bylo v roce 1995 nabídnuto několik lukrativních turné, včetně předskakování Iron Maiden na jejich X-Factour 95. Pokud by album vyšlo podle původního plánu, mohla tato příležitost výrazně zlepšit jeho prodeje i prodloužit životnost kapely.
Posmrtná kompilace Wake Up and Smell the... vyšla v říjnu 1996 a nabídla vzácnější materiál Carcass, včetně nevydaných skladeb, písní dostupných pouze na EP a kompilacích a záznamů živých vystoupení. Videoverze, později vydaná na DVD, obsahovala pět propagačních videoklipů, koncert z turné Grindcrusher 1989 (v tříčlenné sestavě) a záznam z turné Gods of Grind z roku 1992. Zvuková kvalita obou záznamů byla nízká, zejména u druhého, který Walker označil za „nemixovaný“.
Po rozpadu Carcass pokračovali Owen, Walker a Regadas s kapelou Blackstar, kde se k nim přidal bývalý baskytarista Cathedral Mark Griffiths coby kytarista. Financování nahrávky zajistila druhá záloha od Earache za Swansong. Skupina Blackstar, později přejmenovaná na Blackstar Rising, zanikla po vážném zdravotním kolapsu bubeníka Owena, který utrpěl krvácení do mozku. Michael Amott v této době působil v hardrockové kapele Spiritual Beggars a následně založil úspěšnou švédskou melodic death metalovou skupinu Arch Enemy. Nejvýraznějším žánrovým odklonem byl projekt Billa Steera – bluesrocková kapela Firebird, inspirovaná Ericem Claptonem.
V červnu 2006 se v jednom rozhovoru Jeff Walker zmínil o možné obnově Carcass, nicméně upozornil, že je nepravděpodobné, že by se jí zúčastnil i Ken Owen, jenž po krvácení do mozku v roce 1999 nebyl nadále schopen bubnovat jako dřív. Až do září následujícího roku se neobjevily žádné další podrobnosti, dokud Michael Amott neprozradil, že tajně zkouší s Billem Steerem, Jeffem Walkerem a Danielem Erlandssonem starší skladby Carcass pro potenciální reunionové turné. Původně kapela plánovala jen několik festivalových vystoupení v létě, ale nedokázala dodržet naplánované termíny.
Teprve v říjnu 2007 bylo oficiálně potvrzeno, že Carcass zahrají následující rok na německém festivalu Wacken Open Air a finském Tuska Open Air Metal Festival. Samotné reunionové turné odstartovalo 6. června 2008 na Sweden Rock Festivalu a pokračovalo na dalších letních festivalech jako Hellfest Open Air, Metalcamp či Brutal Assault v Jaroměři (16. srpna). Na podzim se kapela vydala na turné po Austrálii, Novém Zélandu, Severní i Jižní Americe, kde poprvé vystoupili v Kolumbii, Chile, Argentině a Brazílii.
Dne 15. listopadu 2008 Carcass vystoupili jako hlavní hvězda Danish Metal Awards v amfiteátru Amager Bio v Kodani. Během večera předal Bill Steer ocenění za nejlepší dánský debut skupině SCAMP za album Mirror Faced Mentality. Publikum překvapil i návrat Kena Owena, který si na pódiu zahrál krátké sólo na bicí jako ukázku svého pokroku během zotavování. Koncem měsíce se kapela představila na britském festivalu Damnation v Leedsu — bylo to jejich první vystoupení v Anglii po čtrnácti letech.
V roce 2008 vydali Carcass u Earache svůj kompletní zpětný katalog doplněný o bonusový materiál. Na otázku, zda uvažují o novém albu, Steer odpověděl zdrženlivě: „Byl bych velmi překvapen, kdyby k tomu skutečně došlo. Ale nikdy neříkej nikdy. Já bývám většinou ten poslední, koho je třeba přesvědčovat. Michael a Jeff mají s těmito věcmi mnohem víc práce než já. Navíc se moc neúčastním plánování festivalů, takže v tuto chvíli sotva vím, ve kterých zemích budeme hrát.“
Carcass pokračovali v koncertování i během roku 2009. V březnu opět vyrazili na turné po Severní Americe a v srpnu byli hlavní hvězdou festivalu Bloodstock Open Air v anglickém Derbyshire. O rok později, v srpnu 2010, vystoupili jako headlineři na portugalském Vagos Open Air a finském Jalometalli Metal Music Festivalu v Oulu. Na Hellfestu 2010 odehráli celé album Necroticism.
V roce 2012 však reunionová etapa skončila — Amott a Erlandsson odešli, aby se naplno věnovali Arch Enemy. Za bicí usedl ještě téhož roku Daniel Wilding, bývalý člen belgických Aborted a bristolských deathgrindových Trigger the Bloodshed. Steer přiznal, že jej Wilding zaujal už během turné v roce 2008 a překvapila ho jeho hráčská podobnost s Kenem Owenem.
Steer a Walker začali hovořit o nahrávání nového alba hned po skončení reunionových koncertů a napsali několik zkušebních skladeb, aby zjistili, jak na tom jsou. Podle Billa Steera byl důvod jednoduchý: „Pokud by nám to znělo jako Carcass, hodlali jsme pokračovat. Také jsme si řekli, že pokud to nebude znít dobře, prostě toho necháme.“
V březnu 2013 se sestava opět rozrostla na čtyři členy, když se ke skupině připojil Ben Ash, kytarista formací Pig Iron, Desolation a Liquefied Skeleton. Dne 26. března 2013 Carcass poprvé vystoupili v nové sestavě v londýnském Camden Underworld, kde odehráli tři koncertní večery. V dubnu pak vystoupili na chilském festivalu Metalfest a o měsíc později na marylandském Deathfestu XI.
V květnu téhož roku podepsali smlouvu na vydání nové desky s Nuclear Blast a v Japonsku s Trooper Entertainment.
Album Surgical Steel vyšlo 13. září 2013 v Evropě, 16. září ve Velké Británii a o den později v Severní Americe pod hlavičkou Nuclear Blast. Šlo o první nahrávku od Symphonies of Sickness (1989), kterou skupina pořídila jako trio, a zároveň o první titul, který pronikl do Top 50 britské albové hitparády. Do studia byl přizván i bývalý bubeník Ken Owen, jenž přispěl několika doprovodnými vokály.
Novinka sklidila převážně pozitivní reakce. Chris Dick z časopisu Decibel ji označil za důstojný přírůstek do diskografie a poznamenal, že první polovina alba je agresivnější, zatímco druhá melodičtější a riffově propracovanější. Mike Kemp z magazínu Terrorizer ocenil, že se nejedná o pouhé opakování dřívějších úspěchů, ale o výtečné deathmetalové album, které splnilo všechna očekávání. Alee Karim z webu Invisible Oranges v další pochvalné recenzi popsal skladby jako kulometné nálety, těžkopádný pochod ve středním tempu a kytarové harmonie ve stylu Thin Lizzy. Dodal: „Možná to nebude vaše nejoblíbenější deska Carcass, ale zřejmě jde o objektivně nejlepší realizaci jejich zvuku.“
Hank Shteamer z Pitchforku označil Surgical Steel za příjemnou retrospektivní výpověď a ocenil Steerovu výtečnou hru i jedny z nejpůsobivějších bicích v celé diskografii. Walkera navíc označil za hvězdu nahrávky. Řada médií včetně Metal Assault, Decibel Magazine a MetalSucks zvolila Surgical Steel albem roku 2013. Server MetalSucks jej v roce 2019 dokonce zařadil na druhé místo v žebříčku nejlepších metalových alb celé dekády.
Po vydání Surgical Steel vystoupili Carcass jako headlineři festivalu Damnation v Leedsu a následně se v listopadu a prosinci 2013 vydali na evropské turné Defenders of the Faith po boku Amon Amarth a Hell. V lednu 2014 se objevili na plavbě 70000 Tons of Metal a 23. srpna téhož roku se stali headlinery Agglutination Festivalu.
V červnu 2014 poskytl Walker rozhovor pro Metal Underground, kde byl dotázán na možnost dalšího alba. Odpověděl poněkud neurčitě: „Dokud budeme mít pocit, že máme co říct, vytvoříme nový materiál. Neděláme to jen proto, že můžeme. Musíme být inspirováni. Vidím cestu, kam bychom mohli Carcass posunout, pokud se rozhodneme pro další album, a osobně ho chci. Nejsem stoprocentně spokojený s žádnou deskou, kterou jsme zatím udělali. Nemyslím si, že jsme natočili klasické album Carcass, tak to vnímám.“
V listopadu 2014 vyšlo EP Surgical Remission/Surplus Steel, obsahující dosud nevydané skladby nahrané během studiových prací na předešlé desce. Vyšlo jak ve fyzické, tak digitální podobě. Walker komentoval vydání slovy: „Říkejme tomu svázání volných konců. Rozhodli jsme se nabídnout všechny skladby, které se nevešly na »Surgical Steel«... pokud jste třeba koupili jen jewel case, ne digipak, nebo jste si nepořídili japonskou edici či číslo Decibelu s flexi diskem. Tady máte VŠECHNY skladby na jednom disku spolu s dosud nevydanou. Užijte si to.“
V roce 2015 pokračovali Carcass v aktivním koncertování. Dne 13. června vystoupili na festivalu Download v Donington Parku a na podzim vedli evropské turné 'Deathcrusher 2015' společně s Napalm Death, Obituary, Voivod a Herod. Během některých vystoupení se Steer krátce přidal k Napalm Death, aby s nimi odehrál klasiku „Deceiver“. Společně s Testament pak Carcass předskakovali Slayer na jejich turné Repentless, které proběhlo v únoru a březnu 2016.
Na začátku března 2018 oznámil Ben Ash svůj odchod ze skupiny. Nahradil ho Tom Draper (Pounder, ex-Angel Witch), Brit žijící v Kalifornii. S kapelou se poprvé představil 2. března 2018 na nizozemském Deathfestu a podruhé 1. dubna na Decibel Metal and Beer Festu ve Filadelfii. Následně Carcass opět předskakovali Slayer na vybraných zastávkách jejich rozlučkového turné, včetně mexického ForceFestu (říjen 2018) a francouzského Hellfestu (červen 2019).
13. prosince 2019 vydali Carcass na digitálních platformách první novou píseň po šesti letech — "Under the Scalpel Blade". Skladba byla rovněž zpřístupněna předplatitelům deluxe verze časopisu Decibel.
Koncem února následujícího roku oznámili Carcass na své facebookové stránce, že jejich sedmé studiové album vyjde 7. srpna. O pár dní později kytarista Bill Steer prozradil i jeho název: Torn Arteries — odkaz na demokazetu, kterou Ken Owen nahrál jako teenager. Začátkem dubna však kapela informovala o odkladu vydání kvůli "pandemii COVID-19". Carcass tehdy uvedli: „No, teď v srpnu naše novinka v žádném případě nevyjde, výrobci CD a vinylů zavřeli a distribuce na labelu byla v dohledné době pozastavena. Teď jsou naléhavější věci, o které bychom se měli starat, že? Zalezte do bunkru, postarejte se o sebe, přečkáme příštích pár měsíců a album vydáme, jakmile dojde k nějakému návratu k 'normálu'.“
Jako malou náhradu oznámila kapela vydání čtyřskladbového EP Despicable, které vyšlo 30. října a obsahovalo i dříve vydaný singl "Under the Scalpel Blade". Jeff Walker k tomu poznamenal: „Situace kolem COVID prozatím odsunula vydání nového alba na druhou kolej. Vzhledem k tomu, že jsme řekli, že v srpnu bude nějaká novinka, mysleli jsme si, že by bylo fajn něco vydat a nechat vás poslechnout si některé skladby, které se na album nedostaly. Tak neříkejte, že jsme vám nic nedali. Užijte si to.“
18. června 2021 vyšla skladba "Kelly's Meat Emporium" jako hlavní singl z Torn Arteries a zároveň bylo oznámeno, že album vyjde 17. září 2021 — celých osm let po předchozí desce Surgical Steel. V rámci propagace se Carcass na jaře 2022 vydali na severoamerické turné, první po šesti letech, s podporou Immolation a Creeping Death. Na podzim pak doprovázeli Arch Enemy a Behemoth na jejich společném evropském turné a později se přidali ke Amon Amarth na severoamerické šňůře Great Heathen Army.
Carcass, coby zakladatelé nebo spoluzakladatelé grindcore a melodického death metalu, čerpali inspiraci z deathmetalových a grindcorových skupin jako Death, Repulsion, Master, Morbid Angel, Napalm Death a Macabre, stejně jako z thrashových a heavy metalových kapel typu Slayer, King Diamond, Cryptic Slaughter, Discharge, Siege, N.Y.C. Mayhem či Diamond Head.
Výjimeční byli mimo jiné svým přístupem k textům. Otrebor z blackmetalového projektu Botanist uvádí jako precedens, že Carcass využívali v textech a názvech skladeb terminologii z lékařských slovníků — podobně jako on čerpá ze slovníků rostlin a hmyzu.
Kapelu později uváděly jako zásadní inspiraci i deathcorové a metalcorové formace jako Bring Me the Horizon, Whitechapel, All Shall Perish, Killswitch Engage a All That Remains, stejně jako nečekaně i kanadští poppunkeři Sum 41 nebo americká deathgrindová skupina Cattle Decapitation. Zesnulý Trevor Strnad, zpěvák The Black Dahlia Murder, několikrát zmínil, že ho Carcass ovlivnili především ve vokální technice.
Carcass se otiskli i do masové kultury. V epizodě "Timeslides" (Fotostroj času) kultovního seriálu Červený trpaslík se Bill Steer a Jeff Walker objevili jako členové Listerovy kapely z mládí Smeg and the Heads (Degen a spol.). V jedné z epizod seriálu Přátelé, konkrétně v "The One with the Cheap Wedding Dress" (Svatební šaty), padne zmínka o Carcass, když Megan říká Monice, že její snoubenec chce, aby kapela hrála na jejich svatbě.
Přestože Carcass momentálně nemají konkrétní plány na nové album a zdá se, že žijí především ze své neutuchající koncertní energie, jejich příběh zdaleka není u konce. Zásadně ovlivnili podobu moderního extrémního metalu, stali se vzorem pro celou generaci hudebníků a i po dekádách na scéně dokazují, že chirurgická přesnost, cynický nadhled a hudební brutalita mohou kráčet ruku v ruce. Kdesi na horizontu už možná tiše klíčí nové nápady, riffy a texty, které jednou znovu otevřou zhnisané rány světa. A i kdyby k žádnému dalšímu návratu do studia nedošlo, Carcass zůstávají – jako ikonický řez do tkáně metalové historie, krvavý, neústupný a fascinující ve své neústupné vědecké přesnosti i surové poetice násilí.
