| Původ: | Stourbridge, West Midlands, Anglie |
| Aktivní roky: | 1976 - 1985, 1991 - 1994, 2000 - současnost |
| Styl: | Heavy metal |
| Vydavatelé: | Happy Face, MCA, Castle Music, Cargo Records, Dissonance Productions, Silver Lining Music |
| Web: | diamondheadofficial.com |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Diamond Head |
DIAMOND HEAD je anglická heavymetalová skupina, která vznikla v roce 1976 ve Stourbridge ve West Midlands. Byli součástí nové vlny britského heavymetalového hnutí a kapely jako METALLICA nebo MEGADETH je uznávají jako významný raný vliv na svou tvorbu. DIAMOND HEAD dvakrát ukončili svou činnost, poslední reunion proběhl v roce 2000. Po odchodu Seana Harrise v roce 2004 zústal jediným původním členem kytarista Brian Tatler, pod jehož vedením kapela nadále koncertuje a natáčí alba. K roku 2025 má na kontě devět studiových alb.
Kapelu Diamond Head založil kytarista Brian Tatler s bubeníkem Duncanem Scottem ještě během školní docházky. V červnu 1976 našli zpěváka Seana Harrise, který byl ve stejném ročníku, a poté vyzkoušeli tři baskytaristy, než se v únoru 1978 rozhodli pro Collina Kimberleyho. V roce 1979 čtveřice nahrála během šesti hodin na čtyřstopý magnetofon dvě demokazety, které si financovala sama. Jednu z nich pak poslali Geoffu Bartonovi do časopisu Sounds. Načasování bylo ideální – s nástupem nové vlny britského heavy metalu.
Na přelomu let 1979/80 byli Diamond Head vedeni začínajícími místními manažery Davem Morrisem a Ianem Frazierem. Morris do souboru vložil nějaké peníze a snažil se získat nahrávací smlouvu; Frazier se ujal organizace britského turné. Kartami ale zamíchala matka Seana Harrise, Linda Harrisová, která přesvědčila svého šéfa a zároveň přítele Rega Fellowse, aby se na kvarteto přišel podívat a také do něj investoval. Demosnímky a koncertní reputace totiž přitáhly dost pozornosti na to, aby kapela získala dvě předskakování AC/DC a jedno s Iron Maiden v londýnském Lyceu.
Přestože několik vydavatelství projevilo zájem o smlouvu a manažeři zajistili několik nabídek, Fellows a Linda Harrisová, kteří nyní začali Seanu Harrisovi radit, neboť stále bydlel doma, žádnou z nich nepovažovali za dostatečně výhodnou. Rozdílné názory na způsob řízení Diamond Head nakonec vedly k odchodu Morrise a Fraziera z manažerských pozic – veškeré řízení připadlo Fellowsovi a Lindě Harrisové. A zatímco ostatní uskupení nové vlny britského metalu podepisovala kontrakty s velkými labely a prosazovala se i v USA, Diamond Head zůstali nezávislí.
Kytarista Brian Tatler později vzpomínal, že jejich manažeři měli nerealistická očekávání ohledně typu smlouvy, kterou by měl soubor podepsat. Když žádná nenaplňovala jejich představy, rozhodl Fellows, že kapela nahraje LP rychle a levně v místním 24stopém studiu The Old Smythy Studio ve Worcesteru, kde už dříve vznikl debutový singl "Shoot Out the Lights". Nahrávání tehdy nic nestálo – majitel studia Muff Murfin si za týdenní využití prostoru vzal 50 % z veškeré budoucí vydavatelské činnosti skupiny na patnáct let. Předpokládá se, že kazety byly rozeslány několika firmám, ale protože se debutu Lightning to the Nations nepodařilo získat smlouvu, rozhodl management o vydání 1000 kopií desky na nezávislém labelu Happy Face Records (vlastněném Muffem Murfinem).
Nosič byl zabalen v prostém obalu bez názvu i seznamu skladeb. Každý člen uskupení navíc podepsal 250 kopií. Reg Fellows, tehdy již oficiální manažer, vlastnil továrnu na lepenku a dokázal tak vyrobit jednoduché obaly levně. Záměrem bylo, aby LP působilo jako 'demo', a tudíž nebylo třeba výrazné grafiky, což zásadně snížilo náklady. Prvních 1000 kopií se prodávalo na koncertech a poštou za 3,50 liber. Jediná reklama na zásilkový prodej vyšla v časopise Sounds a běžela šest týdnů – management ale inzerci neuhradil, a tak byl nakonec žalován.
Metal Blade Records titul vydali na CD v roce 1993 a v roce 2001 se objevila reedice v původní podobě 'bílého alba' pod hlavičkou Sanctuary Records. Ta navíc obsahovala sedm bonusových skladeb ze singlů a EP z přelomu 70. a 80. let. Originální stereomaster se mezitím ztratil – byl odeslán německému vydavatelství Woolfe Records kvůli vydání vinylu s novým přebalem a vrácen až poté, co ho vypátrali Lars Ulrich a německá společnost Phonogram, aby jej mohli v roce 1990 zařadit na kompilaci New Wave of British Heavy Metal '79 Revisited.
V roce 1980 do dění kolem Diamond Head zasáhl Pete Winkelman z Wolverhamptonu, který se pokusil kvarteto upsat svému novému labelu Media Records. Už dříve kapele doporučoval výměnu managementu, ale nebyl vyslyšen. Nakonec Diamond Head souhlasili s tím, že pro Winkelmana nahrají alespoň jeden singl – novou verzi skladeb "Sweet & Innocent" / "Streets of Gold", jež vyšla na podzim téhož roku.
Diamond Head vůbec doplatili na špatná rozhodnutí. V knize Iron Maiden – Run to the Hills se k tomu vyjádřil Dante Bonutto (bývalý vydavatel časopisu Kerrang! a jeho devadesátkové odnože RAW): „V roce 1981 měla spousta kapel úzce spojenejch se scénou NWOBHM velkou nahrávací smlouvu a vydávaly svoje první alba. A jakmile byly jednou na světě všechny ty alba, začalo být mnohem jasnější, kdo opravdu má co nabídnout a kdo ne. Maiden byli jednoznačně daleko před ostatníma, s Def Leppard těsně za zády, a navíc už měli zkušenosti a měli za sebou profesionální management, což většině jejich současníků chybělo. Například Angel Witch řídil otec kytaristy Kevina Heybourna Ken a Diamond Head vedla máma zpěváka Seana Harrise Linda... No zkrátka, když se tak ohlídnete zpátky, není zase tak těžký vidět, proč se ty kapely daleko nedostaly. Člověk musel mít talent, ale taky musel trochu rozumět obchodu. Maiden měli obojí, ale to už neplatí o spoustě dalších kapel. Nebo, jako v případě Diamond Head, měli všechen talent světa, ale vůbec žádnej management.“
Dobrým příkladem potvrzujícím Bonuttova slova je příběh o tom, jak Bud Prager, americký manažer skupiny Foreigner, přiletěl v roce 1981 do Londýna, kde projevil zájem o práci s Diamond Head ve Spojených státech – jen aby vyslechl příkré „O vás jsem nikdy neslyšela“ od matky zpěváka, která tehdy řídila celý ansámbl. Foreigner se přitom v tom roce těšili z nejprodávanějšího LP v Americe. Vydali čtyři studiové počiny a následoval světově proslulý hitový singl "Waiting For A Girl Like You" (Top Five v UK v roce 1981). Jak nyní říká Bonutto: „Bylo to klasický šlápnutí vedle, typický pro obchodní záležitosti většiny kapel z NWOBHM. Kdyby se tenkrát Bud Prager ujal Diamond Head, mohl jim se svejma kontaktama a zkušenostma pomoct tak, jako pomohl Rod Smallwood kapele Iron Maiden, a Diamond Head by tu dnes byli vedle Maiden a Def Leppard. Jenomže bohužel, podobný příležitosti se obvykle nabídnou tak jednou za život, a po čase začalo bejt jasný, že většina těch kapel se nijak nevyvíjí.“
V lednu 1981 Diamond Head úspěšně předskakovali April Wine na jejich britském turné a na léto byla naplánována další šňůra po Británii, která měla ještě posílit popularitu souboru. Na podporu této akce bylo za tři dny nahráno EP nazvané Diamond Lights, aby pomohlo zaplatit náklady. Management najal pro skupinu a štáb tourbus a kloubový nákladní vůz naplněný najatým PA a osvětlením a wolverhamptonskou pobočku Hells Angels, aby na celém turné vykonávala bezpečnostní službu. Také obcházeli promotéry a rezervovali místa konání u místního agenta, aby nemuseli platit procenta. Nakonec však bylo vzhledem k malé propagaci celé turné ztrátové.
Jediný A&R manažer, který byl nakonec odhodlán s kapelou spolupracovat, byl Charlie Eyre, jenž opustil svou práci u A&M a nastoupil do MCA, aby podepsal smlouvu s Diamond Head a Musical Youth. Jednání trvala přibližně šest měsíců a nakonec skupina 1. ledna 1982 podepsala smlouvu na pět LP.
Nejdříve bylo na programu nahrání a vydání EP Four Cuts, které obsahovalo dvě písně z rané éry, "Shoot Out the Lights" a "Dead Reckoning", a soubor ho propagoval na turné po klubech ve Velké Británii. Spojení s agentem Neilem Warnockem zajistilo Diamond Head páteční večerní místo na festivalu v Readingu v roce 1982, i když pouze jako pozdní a neohlášený náhradník za Manowar. Jejich set zaznamenala BBC a ten byl později vydán v roce 1992 u Raw Fruit Records jako Friday Rock Show Sessions.
Jejich první LP u MCA, Borrowed Time, mělo bohatý obal s ilustracemi Rodneyho Matthewse, který vycházel z motivu Elrica of Melniboné a byl v té době nejdražším přebalem objednaným společností MCA. Deska zaznamenala mírný komerční úspěch, v žebříčku UK Albums Chart se vyšplhala na 24. místo a uskupení se podařilo uskutečnit rozsáhlé britské turné po předních místech jako londýnský Hammersmith Odeon. Na této nahrávce se Diamond Head odklonili od těžkých riffů a přiklonili se k jemnějším a progresivnějším skladbám, jako jsou "In the Heat of the Night" a "Don't You Ever Leave Me", což bylo fanoušky dobře přijato. První jmenovaná skladba se dodnes pravidelně objevuje v jejich koncertním setlistu.
U tisku však LP nesplnilo vysoká očekávání a komerčnější pojetí hudby bylo pro většinu kritiků zklamáním. Klasickým příkladem je recenze v AllMusic: „Po svém mistrovském prvním albu byli Diamond Head považováni za nejslibnější hvězdy nové vlny britského heavy metalu. Kapela se však brzy proměnila ve své největší zklamání, když v roce 1982 vydala album »Borrowed Time«: učebnicový případ nepochopení nahrávací společnosti, která manipulovala s úspěšnou formulí, a kapely, která byla příliš naivní, než aby to věděla lépe.“
Na podporu LP vydal ansámbl šestý singl "In the Heat of the Night", který byl doplněn živými verzemi skladeb "Play It Loud" a "Sweet and Innocent" nahranými v klubu Zig-Zag, a rozhovorem s DJ Tommym Vancem (ten však na 12" verzi nebyl k dispozici).
Po skončení dvoutýdenního turné po Británii bylo kapele řečeno, aby začala psát další LP. Tentokrát se pokusili o experimentálnějšího následovníka Borrowed Time s předběžným názvem 'Making Music', který byl v roce 1983 změněn na Canterbury. Využití špičkového inženýra Mikea Shipleyho v drahém londýnském studiu Battery ve Willesdenu však znamenalo pro skupinu obrovský tlak. Scott se těžko přizpůsoboval této nové úrovni kontroly a byl propuštěn poté, co za tři týdny dokončil bicí pouze pro šest skladeb. A jakmile byly nahrány všechny basové party, odešel z Diamond Head i Kimberley. Dokončení nahrávky připadlo Harrisovi a Tatlerovi, což způsobilo, že se první z nich téměř nervově zhroutil.
Deska znamenala pro skupinu další propad a některé kritiky později hovořily přímo o komerční sebevraždě. Atmosféru kolem LP celkem výstižně shrnuje recenze na Sputnikmusic z roku 2012: „Koncem roku 1982 patřili Diamond Head k miláčkům takzvané nové vlny britského heavy metalu. Ve světě hudebního tisku Sounds a jeho sesterské publikace Kerrang se zdálo, že kapela nemůže udělat nic špatného, a někteří příliš nadšení rockoví novináři je dokonce označovali za 'další Led Zeppelin'. Pak se v roce 1983 objevilo album »Canterbury« a během krátké doby bylo po všem. Byla to úplně jiná kapela než ta, která nám přinesla metalové klasiky jako "Am I Evil" a "Shoot Out the Lights". Zmizely Plantovy výkřiky, drásavé riffy a bluesová sóla. Byla to mnohem klidnější, experimentálnější a introspektivnější záležitost... a propadla, a to hodně.“
Počáteční úspěch nahrávky navíc zbrzdil fakt, že prvních 20 000 kopií mělo problémy s vylisováním, což způsobilo skokový pokles kvality LP. V UK Albums Chart se sice dostalo na 32. místo, ale zároveň bylo zaznamenáno, že výroba stála více než se později podařilo prodejem pokrýt. Přesto byli Diamond Head pozváni, aby toho roku zahájili festival Monsters of Rock, a poprvé absolvovali turné po Evropě jako speciální hosté Black Sabbath. Dne 1. ledna 1984 si však společnost MCA nevyzvedla opci na třetí LP.
Na začátku roku 1984 absolvovalo uskupení další osmnáctidílné turné po Velké Británii, které opět skončilo finanční ztrátou. Harris a Tatler však pokračovali ve společném skládání a na přelomu října a listopadu se Diamond Head znovu sešli ve speciálně postaveném studiu ve Stambermillu ve West Midlands, aby začali pracovat na dalším LP. To ale nebylo nikdy dokončeno a začátkem roku 1985 se soubor rozpadl.
Po ukončení činnosti převzal Tatler vedení studia s názvem RPK, zatímco Harris podepsal sólovou smlouvu s novým vydavatelstvím Petea Winkelmana 'I Major Records'. Spolu s Robinem Georgem pak natočil nákladné album pod názvem Notorious.
V roce 1990 přiměl Winkelman Harrise, aby zrealizoval další nahrávku Diamond Head, a po dlouhé pauze ho znovu spojil s Tatlerem. Skupina odehrála dvě britská turné a nakonec v červnu 1993 vydala studiový počin Death and Progress. Na produkci a mixu se podílel Andrew Scarth, který měl zkušenosti s kapelami Bad Company a Foreigner. Nahrávka zněla mnohem čistěji a uhlazeněji než předchozí tři tituly a hostovali na ní dva speciální hudebníci – Tony Iommi ze Black Sabbath a Dave Mustaine z Megadeth, přičemž druhý jmenovaný si na pomoc přizval i svého producenta Maxe Normana.
Reunion měl však jepičí život – hned po vydání nahrávky se formace opět ocitla na pokraji rozpadu. Druhý kolaps částečně způsobilo i samotné turné k desce Death and Progress, během něhož Diamond Head 5. června 1993 předskakovali skupinám Metallica a Megadeth v National Bowl v Milton Keynes. Na akci vystoupili také The Almighty.
Během koncertu vystoupil Sean Harris převlečený za Smrtku – gesto, kterým podle Tatlera (jak později uvedl v časopise *Classic Rock*) chtěl naznačit, že éra nové vlny britského heavy metalu je u konce. Set začal stěžejní skladbou "Am I Evil?" a zakončen byl písní "Helpless", oběma z debutového LP Lightning to the Nations z roku 1980. Hudebníci předpokládali, že tyto kusy budou mít u fanoušků Metallica úspěch. Jenže Diamond Head byli po většinu předchozí dekády mimo scénu a Metallica obě tyto skladby již dříve coverovala ("Am I Evil?" vyšla jako b-strana singlu "Creeping Death" a "Helpless" se objevila na albu The $5.98 E.P. - Garage Days Re-Revisited), takže část publika se domnívala, že Diamond Head hrají převzaté věci. Navíc jejich výkon zaostal za energickými vystoupeními z osmdesátých let – jednak kvůli tlaku živého natáčení pro MTV, a jednak proto, že Tatler trpěl pásovým oparem. Skupina navíc téměř neměla čas na zkoušení.
Ke konci roku 1992 začal Harris pociťovat nespokojenost s nahrávkou i s Tatlerem a chtěl se hudebně posunout jiným směrem. Winkelman se pokusil dojednat smlouvu s RCA Records pro 'novou' skupinu s obměněnou sestavou. Pod názvem Magnetic AKA odehráli jeden koncert v Northamptonu, ale k žádné dohodě nedošlo a projekt se rozpadl.
V roce 2000 se Harris a Tatler znovu sešli, aby odehráli několik akustických koncertů ve Velké Británii. Přepracovali staré písně a začali nahrávat čtyřskladbové akustické EP. Nahrávání nakonec trvalo dva roky, a než EP vyšlo na vlastním labelu, akustická fáze Diamond Head skončila.
Poté přijali nabídku zahrát si 5. dubna 2002 na festivalu Metal Meltdown v New Jersey – první koncert Diamond Head v USA. Byla sestavena nová sestava a na srpen 2002 bylo naplánováno čtrnáctidenní britské turné. V plánu byla i nová deska, k jejímuž nahrávání bylo zamluveno studio Mad Hat ve Wolverhamptonu s producentem Andym Scarthem. Zhruba v polovině natáčení však Harris oznámil, že chce změnit název skupiny na 'Host'. To vyvolalo nevoli, a když se mu v roce 2003 nepodařilo získat smlouvu na album (které stálo přibližně 16 000 liber), veškerá aktivita ustala. Ještě téhož roku se cesty Diamond Head a Harrise definitivně rozešly.
Nejdůležitější bylo nyní najít nového zpěváka, což se naštěstí povedlo poměrně rychle – Australan Nick Tart se ke skupině připojil v roce 2004 a Diamond Head s ním ještě tentýž rok napsali a nahráli LP All Will Be Revealed. Šlo o jediné album, na kterém hrál kytarista Rob Mills, jehož ve druhé části následného turné nahradil Andy 'Abbz' Abberley. Ten dříve působil ve formaci Chase z Cannocku spolu s bubeníkem Karlem Wilcoxem. Jeho první koncert s Diamond Head proběhl v květnu 2006 v The Shed v anglickém Leicesteru.
Album nejprve vyšlo jako limitovaná edice 2005 Tour Edition během evropského turné kapely s americkými thrashery Megadeth a mělo obal se zatměním slunce. Druhé vydání se objevilo v únoru 2005 pod značkou Diamond Head (Music) Ltd. – tentokrát s obalem navrženým Mickem Paytonem, na němž figurovalo pouze logo bandu, a přidaným rozhovorem s Davem Mustainem. V říjnu 2005 pak následovalo třetí vydání u Cargo Records. Hlavní kytarista Brian Tatler k tomu tehdy uvedl: „Cílem této desky bylo pouze pokusit se vydat solidní rockové album s údernými riffy a bez výplní.“ Podle mnohých se to ovšem opět úplně nepovedlo.
Na portálu Sputnikmusic se o albu psalo:
„Diamond Head, kdysi králové NWOBHM, se po neúspěšném albu »Canterbury« rozhodli rozpadnout. O deset let později se kapela dala znovu dohromady a úspěšnou deskou »Death & Progress« ukázala, že má stále co nabídnout. Po opětovném rozpadu se vrací, tentokrát bez kytaristy a zpěváka Seana Harrise, a místo toho počítá s jedním hudebníkem na každou roli. Dalo by se očekávat, že noví členové přinesou svěží nápady a vytvoří celkově lepší zvuk, ale... takhle přesně to nedopadlo.“
„Album »All Will Be Revealed«, vydané v roce 2005, je prvním počinem, na němž se jako členové kapely podílejí zpěvák Nick Tart a kytarista Andy Abberley – a jejich účast hudbě bohužel nic nepřidává. Deska má charakteristický zvuk, který však není ničím jiným než nudným a neinspirativním. Po většinu alba máte pocit, že slyšíte pořád dokola ten samý nevýrazný riff. A nejen to – skladby postrádají jakoukoli variabilitu, splývají dohromady a posluchače unavují. Bubnování Karla Wilcoxe je po celou dobu nevýrazné, nepřináší žádné zajímavé výplně a spoléhá na neustále se opakující rytmus. A baskytara? Ta jako by ani nebyla. Když je instrumentální sekce takto neinspirativní, čekáte, že to zachrání zpěvák – nějakou hymnou nebo chytlavým refrénem. Jenže Nick Tart to nedokáže. Jeho styl i tón jsou stejně fádní jako zbytek instrumentace, což vytváří ještě unavnější poslech.“
Ke konci alba však Diamond Head vykazují známky života. Titulní skladba začíná akustickou kytarou a i když není nijak převratná ani inovativní, přináší potřebný závan čerstvého vzduchu do jinak jednotvárné kolekce riffů. Dalším vrcholem je svižná píseň "Drinking Again". Trvá pouhé dvě minuty, ale díky své energii a odkazu na starší zvuk Diamond Head působí jako silný moment této jinak sterilní nahrávky. Krátká délka skladbě spíše prospívá – neopakuje se a neztrácí tah.
Nakonec ale nevidím důvod, proč si desku pustit celou. Všechny písně kromě zmíněných dvou znějí jako přes kopírák, bez čehokoliv, co by udrželo posluchačovu pozornost. Všichni jsme doufali, že se skupina po dvanácti letech vrátí s něčím silným, ale tento studiový počin pouze podkopává naději, že by Diamond Head mohli znovu tvořit hudbu na úrovni své slavné éry.
Samozřejmě ne všechny recenze byly tak nemilosrdné jako výše citovaná, ale určité zklamání se objevilo téměř ve všech. Kritici se víceméně shodli, že jde o průměrné album – příjemné na poslech, ale ničím nezapamatovatelné.
Textově se skladby na této nahrávce věnují různorodým tématům – od rozchodů a rozvodů ("Mine All Mine" a "Alimony") až po alkoholismus ("Drinking Again"). Vzniká tak dojem, že jde o koncepční desku sledující muže, který příliš ochraňuje svou partnerku, až ji tím odradí, ztratí ji a skončí na dně s lahví v ruce. Kapela však potvrdila, že jde o náhodu a pořadí skladeb bylo sestaveno tak, aby začínalo nejsilnější a končilo nejslabší písní.
V rámci propagace absolvovali Diamond Head dvaadvacetidenní evropské turné s Megadeth, o němž Brian Tatler prohlásil, že šlo o jeden z nejlepších zážitků jeho života a že znovu objevil radost ze živého hraní. Uskupení také vystoupilo jako headliner při oslavách 25. výročí NWOBHM v londýnské Astorii, kde je podpořili Witchfynde, Bronz, Praying Mantis a Jaguar. Tento koncert později vyšel v roce 2006 jako živé CD It's Electric a zároveň první DVD kapely s názvem To the Devil His Due.
What's in Your Head?, šestá studiová deska formace, vyšla 30. července 2007. Zatímco předchozí LP produkoval bubeník Karl Wilcox, tentokrát spolupracovali s producentem Davem Nichollsem, známým spoluprací s takovými jmény jako Slipknot nebo Stone Sour. Po vydání se band soustředil především na koncertování a další řadové album vydal až v roce 2016. Nick Tart v rozhovoru z roku 2014 prohlásil, že Brian Tatler neměl chuť skládat nový materiál, a proto k dalšímu nahrávání dlouho nedošlo.
Přijetí nahrávky bylo smíšené. Server Blabbermouth nešetřil ironií a uvedl: „Diamond Head hrají ten druh sympaticky posraného cestovatelského rocku, který plní sbírku desek ubývajícího počtu kompletářů po celém světě, hudbu, kterou dělají týpci, kteří sotva viděli dechy, ale kteří se potácejí středním věkem, plní si střeva pivem a čelí každodennímu boji s tím, že nemají žádné jiné životní dovednosti, o které by se mohli opřít.“
Pozitivnější tón zvolil server AllMusic, který ocenil úsilí skupiny a zmínil, že Tatler stále „vládne pěkně těžkou sekerou“. Zároveň vyzdvihl skladby "Skin on Skin" a "Victim" jako takové, které by bez problémů zapadly mezi klasiky z Lightning to the Nations.
Rok 2008 přinesl další komplikace, když Nick Tart oznámil, že se s rodinou stěhuje do Brisbane. Přesto kapela pokračovala v koncertování, ačkoliv nyní musela hradit zpěvákovy časté lety mezi kontinenty. Diamond Head odehráli dvě turné po USA, jedno po Japonsku a Evropě a na dvou vystoupeních dokonce předskakovali 'Big 4'. Poslední koncert Nicka Tarta s kapelou proběhl 4. října 2013.
Po angažování nového zpěváka Rasmuse Boma Andersena (narozeného v Dánsku a žijícího v Londýně) absolvovali Diamond Head v roce 2014 turné po Velké Británii a začali pracovat na svém stejnojmenném albu Diamond Head, které vyšlo v roce 2016. Ve stejném roce také dosavadního basáka Eddieho Mohana vystřídal Dean Ashton.
Nový studiový počin se spíše než experimentováním, jímž se vyznačovala tvorba v posledních dvou dekádách, prezentuje energií, syrovostí a razancí. Vokály se vracejí ke svým původním charismatickým, kvílivým bluesovým způsobům, a přestože nový frontman nedisponuje nejširším rozsahem, jeho hlas k muzice dobře pasuje a stylově připomíná původního zpěváka Seana Harrise.
Ačkoliv většina skladeb na albu působí nostalgicky, soubor se přesto pokusil o několik nových směrů. Například píseň "All the Reasons You Live" je stále tvrdým rockovým číslem, ale na rozdíl od dřívější lehkovážnosti v sobě nese značnou dávku upřímnosti. Přesto z ní čiší ona 'špinavá' energie, jíž je Diamond Head proslulí. Kytarová složka je rozhodně silnou stránkou nahrávky – i když se nevznáší nad ostatními nástroji jako na debutu, drží hudbu pohromadě a zní přirozeně. V kombinaci se zpěvem působí téměř ideálně. Po letech se kapele podařilo vytvořit LP, které se po několika posleších zaryje do paměti – byť nejde o mistrovské dílo formátu Lightning to the Nations.
V britském žebříčku Rock & Metal Albums Chart se nahrávka vyšplhala na 15. příčku, zatímco v UK Independent Albums obsadila místo 33.
Na podporu desky se soubor zúčastnil plavby '70000 Tons of Metal' po Karibiku a následovalo turné po USA, Kanadě i Evropě. Poté se začalo pracovat na dalším albu The Coffin Train.
Osmý studiový projekt spatřil světlo světa 24. května 2019. Obsahoval deset písní, ke čtyřem z nich vznikly videoklipy – ke skladbám "Belly of the Beast", "The Sleeper", "Death by Design" a titulní "The Coffin Train". Ten poslední byl vytvořen a animován studiem All4band Motion & Design pod vedením Marie Gorulevy.
V rozhovoru, který Brian Tatler a Rasmus Bom Andersen poskytli Adrianu Hextallovi z MyGlobalMind, Andersen vysvětlil význam názvu alba slovy: „Název »The Coffin Train« pochází z obrazu, který vychází ze snu nebo noční můry, kterou jsem měl – šlo o jakýsi dystopický sen. Představoval jsem si parní vlak, jehož vagóny připomínaly rakve a z nich vylétávaly části těl, které se jakoby řítily pryč směrem od horizontu. Všude byl kouř připomínající hřib jaderného výbuchu. Byl to apokalyptický výjev, možná podvědomý komentář ke stavu dnešního světa.“
Na novém albu začali Brian Tatler a Rasmus Bom Andersen pracovat již v lednu 2017 ve svém domácím studiu, kde rozvíjeli úvodní nápady. Později přinesli skladby do zkušebny, kde kapela doladila aranže a tempa, a následně se přesunuli do nahrávacího studia. O textovou složku se převážně postaral Rasmus Bom Andersen, a to během turné po USA a Kanadě – dokonce i úpravy bicích řešil na laptopu. Po skončení koncertní šňůry se soubor vrátil do studia, kde dotočili baskytaru, kytary i vokály. Práce byly dokončeny v roce 2018. Orchestrace vznikla u Rasmuse doma, stejně jako mixáž, která zabrala několik měsíců a byla hotová až v září téhož roku.
Kritika přijala The Coffin Train převážně kladně a hodnotila jej jako návrat k formě a důstojné pokračování impulzu, který Diamond Head znovu nastartovali v roce 2016 na albu Diamond Head. Recenzent z TheRockpit napsal, že Diamond Head jedou na plné obrátky a že The Coffin Train se řítí po kolejích a ničí vše, co mu stojí v cestě. Vyzdvihl také mohutný zvuk, burácející a přitom křišťálově čistou produkci. Recenzi uzavřel slovy, že jde o výtečné album s vynikající kytarovou hrou, pevnou rytmikou a vokály, které se „vznášejí jako orel“.
Web GetReadytoRock byl k nahrávce kritičtější. Většinu materiálu – včetně dynamického otvíráku "Belly of the Beast" a skladby "The Messenger" – ocenil jako křupavý metal ctící starou školu, některé jiné kousky však recenzenti označili jako „trochu moc sýrové na to, aby je člověk dobře strávil“. Přesto zakončili recenzi v pozitivním duchu: „Tohle album bude rozdělovat. Pro zaryté fanoušky bude těžké ho překousnout. Není to NWOBHM a rozhodně to není nástupce »Lightning...«, ale samo o sobě, i když s dostatečným přitakáním kořenům, je to dobře zpracované a silné album. Obrovský respekt Tatlerovi za to, že se drží svých hodnot a našel současný zvuk, který slévá se svými metalovými instinkty.“
Fernando Alves ze Sputnikmusic desku rovněž hodnotil příznivě: „Kromě debutu jsem těmhle klukům nikdy nevěnoval moc pozornosti, takže mě »The Coffin Train« překvapil. Na rozdíl od mnoha revivalů, které jen kopírují dávné časy slávy, se kapela pokusila vytvořit něco reprezentativnějšího, než čím dnes je – s mnohem větším důrazem na devadesátky než na jejich někdejší podpisový zvuk NWOBHM. Fanouškům staré školy se tenhle uhlazenější a méně heavy přístup asi líbit nebude, mně osobně přijde docela nenáročný a zábavný.“
Album se znovu prosadilo v britském žebříčku UK Rock & Metal Albums Chart, kde obsadilo 5. místo – o deset příček výše než předchozí eponymní deska. V roce 2018 odehráli Diamond Head britské a evropské turné, a během roku následujícího předskakovali Black Star Riders na jejich evropské šňůře. V této době kapela podepsala smlouvu s labelem Silver Lining Records a nově se jí začala manažersky věnovat společnost Siren Management.
Dne 1. září 2022 poskytl kytarista Brian Tatler rozhovor pro TotalRock, kde se zmínil o chystaném následníkovi desky z roku 2019: „Ještě jsme neměli možnost nahrát bicí, ale jakmile to bude možné, bude to další věc. Materiál máme v podstatě připravený jako demosnímek. Nahrávali jsme zkoušky, dělali jsme domácí dema a další věci. Ale dalším krokem bude dostat se do studia a nahrát bicí a pak na nich můžeme stavět.“ Do nahrávání nového alba se již nezapojil Dean Ashton, kterého nahradil nový basák Paul Gaskin (v předchozích čtyřech letech působil v Karrier).
Oproti původním plánům se práce na chystaném materiálu částečně zpozdily kvůli tomu, že Tatler v říjnu a listopadu 2023 zaskočil na turné jako kytarista Saxon místo Paula Quinna. Produkce nového LP tak pravděpodobně odstartuje až v lednu 2024.
Dost často se píše o významném vlivu, který měli Diamond Head na megahvězdy Metallica a Megadeth, především pak na Larse Ulricha, který je dodnes vášnivým sběratelem všeho, co souvisí s NWOBHM.
„Ve srovnání s tradičním rockem to mělo novou šťávu a úplně jinej říz,“ vzpomíná Lars, který býval fanatický příznivec Diamond Head. V létě 1980 za nimi jezdil po britském turné a navázal s nimi osobní kontakt.
„Byl jsem prostě pubertální fanda Deep Purple z Německa, kterej si myslel, že lepší už to ani bejt nemůže, rozumíš, a kterej najednou vletěl rovnejma nohama do celý tý věci s NWOBHM. Možná to dnes bude znít blbě, ale mně to změnilo život.“
Téhož roku odcestoval do Ameriky s jasným cílem – 'založit vlastní NWOBHM kapelu': „Jasně, nebyli jsme Britové, ale představovali jsme si Metallicu, která měla bejt ze stejnýho těsta, jak po hudební stránce, tak z hlediska postoje. Jediná rocková muzika, kterou člověk v tý době v Americe slyšel v rádiu nebo viděl v televizi, byly kapely jako REO Speedwagon a Journey. Nebylo tam nic, co by mělo pořádnou šťávu. Snad kromě AC/DC, což navíc nebyli Američani. Byli jsme mnohem víc ovlivněný staršíma kapelama jako Diamond Head, Iron Maiden, Motörhead. Šlo nám o ten pravej tvrdej, agresivní zvuk, kterej prostě nikde jinde nebyl.“
Metallica během svých prvních vystoupení hrála skladby jako "Sucking My Love", "Am I Evil?" a "The Prince". Na živém demu Metal Up Your Ass, nahraném v listopadu 1982, zazněla živá verze písně "Am I Evil?". "Sucking My Love" existuje na různých bootlegových nahrávkách, které kolují od roku 1982, včetně záznamu na raném demu No Life Til Leather.
První oficiální studiové vydání "Am I Evil?" vyšlo v roce 1984 jako součást dvanáctipalcového singlu "Creeping Death" spolu s další klasikou NWOBHM – "Blitzkrieg" od stejnojmenné formace. Obě skladby byly zařazeny také na první výlisek LP Kill 'Em All, když jej znovu vydala Elektra Records.
Coververze "Helpless" se objevila v roce 1987 na The $5.98 E.P. - Garage Days Re-Revisited a "The Prince" pak jako B strana singlu "One". Oficiální nahrávky skladeb "Am I Evil?", "Helpless" a "The Prince" byly později zařazeny na dvoudiskovou kompilaci Garage Inc., která představovala soubor coververzí, jež uskupení v průběhu let hrálo. Na prvním CD této kolekce se objevily nově nahrané covery, mezi nimi i "It's Electric" od Diamond Head.
Během turné Wherever We May Roam zahrála Metallica 5. listopadu 1992 v NEC Areně v Birminghamu skladby "Am I Evil?" a "Helpless" spolu s původními členy Diamond Head. "Am I Evil?" zazněla také v podání tzv. Velké čtyřky na festivalu Sonisphere 2011 a rovněž přímo s Diamond Head na stejném festivalu v Knebworthu 8. července 2011. Následující den vystoupil Brian s "Helpless" společně s Metallicou a Anthrax na Sonisphere ve francouzském Amnéville.
Dne 5. prosince 2011 se Brian Tatler a Sean Harris připojili k Metallice na pódiu ve Fillmore Auditorium v San Franciscu při oslavách jejího 30. výročí. Společně odehráli skladby "The Prince", "It's Electric", "Helpless" a "Am I Evil?". Tatler a Harris se také zúčastnili skupinového přídavku "Seek and Destroy". Metallica uvedla, že "Am I Evil?" zazněla na jejích koncertech více než 750 krát...
