| Původ: | Stourbridge, West Midlands, Anglie |
| Aktivní roky: | 1976 - 1985, 1991 - 1994, 2000 - současnost |
| Styl: | Heavy metal |
| Vydavatelé: | Happy Face, MCA, Castle Music, Cargo Records, Dissonance Productions, Silver Lining Music |
| Web: | diamondheadofficial.com |
DIAMOND HEAD je anglická heavymetalová skupina, která vznikla v roce 1976 ve Stourbridge ve West Midlands. Byli součástí nové vlny britského heavymetalového hnutí a kapely jako METALLICA nebo MEGADETH je uznávají jako významný raný vliv. Kapela dvakrát ukončila svou činnost, poslední reunion proběhl v roce 2000. Po odchodu Seana Harrise v roce 2004 zústal jediným původním členem kytarista Brian Tatler, pod jehož vedením kapela nadále koncertuje a natáčí alba. K roku 2023 má na kontě devět studiových alb a v následujícím roce plánuje další.
Kapelu Diamond Head založil kytarista Brian Tatler s bubeníkem Duncanem Scottem ještě během školní docházky. V červnu 1976 našli zpěváka Seana Harrise, který byl ve stejném ročníku, a poté vyzkoušeli tři baskytaristy, než se v únoru 1978 rozhodli pro Collina Kimberleyho. V roce 1979 skupina nahrála během šesti hodin na čtyřstopý magnetofon dvě demokazety, které si financovala sama. Jednu z nich pak poslali Geoffu Bartonovi do časopisu Sounds. Načasování bylo ideální s nástupem nové vlny britského heavy metalu.
Na přelomu let 1979/80 byli Diamond Head vedeni začínajícími místními manažery Davem Morrisem a Ianem Frazierem. Morris do kapely vložil nějaké peníze a snažil se získat nahrávací smlouvu; Frazier se ujal řízení kapely na turné po Velké Británii. Kartami ale zamíchala matka Seana Harrise (Linda Harrisová), která přesvědčila svého šéfa a přítele (Reg Fellows), aby se přišel na kapelu podívat a také do ní investoval, protože demosnímky a koncertní pověst kapely si získaly dostatečnou pozornost, aby získala dvě vystoupení před AC/DC a jedno s Iron Maiden v londýnském Lyceu.
Přestože několik nahrávacích společností projevilo zájem o podpis smlouvy s kapelou a jejich manažeři zajistili několik nabídek, Fellows a Linda Harrisová, kteří nyní začali radit Seanu Harrisovi, protože stále žil doma s matkou, žádnou z nich nepovažovali za důstojnou. Poté se projevily rozdílné názory na způsob řízení Diamond Head, což nakonec vedlo k tomu, že Morris a Frazier skončili jako manažeři a práce připadla pouze Fellowsovi a Lindě Harrisové. A tak zatímco ostatní kapely nové vlny britského metalu podepisovaly smlouvy s velkými vydavatelstvími a prosazovaly se na americkém trhu, Diamond Head zůstali nezávislí.
Kytarista Brian Tatler si myslí, že jejich společní manažeři měli nerealistická očekávání ohledně toho, jakou nahrávací smlouvu by měla kapela podepsat, a když tomu žádná smlouva neodpovídala, rozhodl Fellows, že kapela nahraje album rychle a levně v místním studiu s 24 stopami (The Old Smythy Studio ve Worcesteru), kde nahrála svůj první singl "Shoot Out the Lights". V ten moment to nic nestálo, majitel studia Muff Murfin si (výměnou za týden času stráveného ve studiu) vzal 50 procent z vydavatelské činnosti kapely na patnáct let. Předpokládá se, že kazety byly předány různým vydavatelstvím, ale když se debutovému albu Lightning to the Nations nepodařilo získat nahrávací smlouvu, management se rozhodl, že vydá 1000 kopií alba na nezávislém labelu (rovněž vlastněném Muffem Murfinem) s názvem Happy Face Records.
Album bylo zabaleno v obyčejném obalu bez názvu nebo seznamu skladeb a každý člen kapely podepsal 250 kopií. Důvodem bylo, že nový manažer skupiny, Reg Fellows, vlastnil továrnu na lepenku a mohl vyrábět prázdné obaly s nízkými náklady. Vedení se domnívalo, že by mělo být vnímáno jako 'demo' album, takže nebylo třeba žádného ozdobného obalu, což velmi zlevnilo výrobu. Prvních 1000 kopií bylo k dostání na koncertech a prostřednictvím zásilkového obchodu za 3,50 liber. Jediná reklama na zásilkový prodej se objevila v časopise Sounds a vycházela šest týdnů. Management kapely ale za inzerci nezaplatil a nakonec byl zažalován.
Metal Blade Records album vydali na CD v roce 1993 a v roce 2001 bylo znovu vydáno v původní podobě 'bílého alba' u Sanctuary Records a obsahovalo navíc sedm bonusových skladeb, jež se objevily na singlech a EP z této éry. Původní stereofonní master pásky se ztratily, když byly zaslány německé nahrávací společnosti Woolfe Records, která vydala vinylovou verzi alba s novým obalem a byly vráceny až poté, co je nakonec vypátrali Lars Ulrich a německá společnost Phonogram, aby je v roce 1990 zařadili na kompilační album New Wave of British Heavy Metal '79 Revisited.
V roce 1980 se do záležitostí kapely vložil Pete Winkelman z Wolverhamptonu a pokusil se Diamond Head upsat svému novému labelu Media Records. Winkelman už předtím radil kapele, aby změnila management, ale tato rada nebyla vyslyšena. Diamond Head nakonec souhlasili, že pro Winkelmana natočí pouze jeden singl, a to znovu nahranou verzi písně "Sweet & Innocent"/ "Streets of Gold", která vyšla někdy v říjnu 1980.
Diamond Head vůbec doplatili na špatná rozhodnutí. V knize Iron Maiden - Run to the Hill se k tomu vyjádřil Dante Bonutto (bývalý vydavatel časopisu Kerrang! a jeho odnože devadesátých let RAW): „V roce 1981 měla spousta kapel úzce spojenejch se scénou NWOBHM velkou nahrávací smlouvu a vydávaly svoje první alba. A jakmile byly jednou na světě všechny ty alba, začalo být mnohem jasnější, kdo opravdu má co nabídnout a kdo ne. Maiden byli jednoznačně daleko před ostatníma, s Def Leppard těsně za zády, a navíc už měli zkušenosti a měli za sebou profesionální management, což většině jejich současníků chybělo. Například Angel Witch řídil otec kytaristy Kevina Heybourna Ken a Diamond Head vedla máma zpěváka Seana Harrise Linda... No zkrátka, když se tak ohlídnete zpátky, není zase tak těžký vidět, proč se ty kapely daleko nedostaly. Člověk musel mít talent, ale taky musel trochu rozumět obchodu. Maiden měli obojí, ale to už neplatí o spoustě dalších kapel. Nebo, jako v případě Diamond Head, měli všechen talent světa, ale vůbec žádnej management.“
Dobrým příkladem, potvrzujícím Bonuttova slova, je příběh o tom, jak Bud Prager, americký manažer kapely Foreigner, přiletěl v roce 1981 do Londýna, kde projevil zájem o práci s Diamond Head ve Spojených státech, jen aby vyslechl příkré: „O vás jsem nikdy neslyšela“ od matky zpěváka, která tehdy měla na starosti management souboru. Foreigner se ten rok těšili z nejprodávanějšího alba v Americe. Vydali čtyři alba a následoval světově proslulý hitový singl, "Waiting For A Girl Like You" (Top Five v UK v roce 1981), a jak nyní říká Bonutto: „Bylo to klasický šlápnutí vedle, typický pro obchodní záležitosti většiny kapel z NWOBHM. Kdyby se tenkrát Bud Prager ujal Diamond Head, mohl jim se svejma kontaktama a zkušenostma pomoct tak, jako pomohl Rod Smallwood kapele Iron Maiden, a Diamond Head by tu dnes byli vedle Maiden a Def Leppard. Jenomže bohužel, podobný příležitosti se obvykle nabídnou tak jednou za život, a po čase začalo bejt jasný, že většina těch kapel se nijak nevyvíjí.“
V lednu 1981 Diamond Head úspěšně předskakovali April Wine na jejich britském turné a na léto byla naplánována další šňúra po Británii, která měla ještě posílit popularitu kapely. Na podporu této akce bylo za tři dny nahráno EP nazvané Diamond Lights, aby pomohlo zaplatit náklady. Management najal pro kapelu a štáb tourbus a kloubový nákladní vůz naplněný najatým PA a osvětlením, a wolverhamptonskou pobočku Hells Angels, aby na celém turné vykonávala bezpečnostní službu. Také obcházeli promotéry a rezervovali místa konání u místního agenta, aby nemuseli platit procenta. Nakonec bylo ale vzhledem k malé propagaci turné ztrátové.
Jediný A&R manažer, který byl nakonec odhodlán s kapelou spolupracovat, byl Charlie Eyre, který opustil svou práci u A&M a nastoupil do MCA, aby podepsal smlouvu s Diamond Head a Musical Youth. Jednání probíhala asi šest měsíců, až nakonec kapela 1. ledna 1982 podepsala smlouvu na pět alb.
Nejdříve bylo na programu nahrání a vydání EP Four Cuts, které obsahovalo dvě písně z rané éry, "Shoot Out the Lights" a "Dead Reckoning", a kapela ho propagovala na turné po klubech ve Velké Británii. Spojení s agentem Neilem Warnockem z agentury zajistilo Diamond Head páteční večerní místo na festivalu v Readingu v roce 1982, i když jako pozdní a neohlášený náhradník za Manowar. Jejich set byl zaznamenán BBC a později vydán v roce 1992 u Raw Fruit Records jako Friday Rock Show Sessions.
Jejich první album u MCA, Borrowed Time, mělo bohatý obal s ilustracemi Rodneyho Matthewse, který vycházel z motivu Elrica of Melniboné a byl v té době nejdražším obalem objednaným společností MCA. Album bylo komerčně lehce úspěšné, v žebříčku UK Albums Chart se vyšplhalo na 24. místo a kapele se podařilo uskutečnit rozsáhlé britské turné po předních místech, jako je londýnský Hammersmith Odeon. Na tomto albu se kapela odklonila od těžkých riffů a přiklonila se k jemnějším a progresivnějším skladbám, jako jsou "In the Heat of the Night" a "Don't You Ever Leave Me", což bylo fanoušky dobře přijato a první jmenovaná skladba je dodnes pravidelnou součástí koncertního setlistu.
U tisku ale album nesplnilo velká očekávání a komerčnější pojetí hudby kapely se ukázalo být pro většinu kritiků zklamáním. Klasickým příkladem je recenze v Allmusic: „Po svém mistrovském prvním albu byli Diamond Head považováni za nejslibnější hvězdy nové vlny britského heavy metalu. Kapela se však brzy proměnila ve své největší zklamání, když v roce 1982 vydala album »Borrowed Time«: učebnicový případ nepochopení nahrávací společnosti, která manipulovala s úspěšnou formulí, a kapely, která byla příliš naivní, než aby to věděla lépe.“
Na podporu alba vydala kapela šestý singl "In the Heat of the Night", který byl podpořen živými verzemi písní "Play It Loud" a "Sweet and Innocent" nahranými v klubu Zig-Zag, a rozhovorem s DJ Tommy Vancem (ten však na 12" nebyl k dispozici).
Po skončení dvoutýdenního turné po Velké Británii bylo kapele řečeno, aby začali psát další album. Tentokrát se pokusila o experimentálněji znějícího následovníka Borrowed Time s předběžným názvem 'Making Music', který byl v roce 1983 změněn na Canterbury. Využití špičkového inženýra Mikea Shipleyho v drahém londýnském studiu Battery ve Willesdenu ale znamenalo pro kapelu obrovský tlak. Scott se těžko přizpůsoboval této nové úrovni kontroly a byl propuštěn poté, co za tři týdny dokončil bicí pro pouhých šest skladeb. A jakmile byly nahrány všechny basové party, odešel z Diamond Head i Kimberley. Dokončení alba nyní připadlo Harrisovi a Tatlerovi, což způsobilo, že se první z nich téměř nervově zhroutil.
Album znamenalo pro kapelu další propad a některé kritiky později mluvily přímo o komerční sebevraždě. Atmosféru kolem alba celkem výstižně shrnuje recenze na Sputnikmusic z roku 2012: „Koncem roku 1982 patřili Diamond Head k miláčkům takzvané nové vlny britského heavy metalu. Ve světě hudebního tisku Sounds a jeho sesterské publikace Kerrang se zdálo, že kapela nemůže udělat nic špatného, a někteří příliš nadšení rockoví novináři je dokonce označovali za 'další Led Zeppelin'. Pak se v roce 1983 objevilo album »Canterbury« a během krátké doby bylo po všem. Byla to úplně jiná kapela než ta, která nám přinesla metalové klasiky jako "Am I Evil" a "Shoot Out The Lights". Zmizely Plantovy výkřiky, drásavé riffy a bluesová sólová kytara. Byla to mnohem klidnější, experimentálnější a introspektivnější záležitost..... a propadla, a to hodně.“
Počáteční úspěch alba se zadrhl také proto, že prvních 20 000 kopií mělo problémy s vylisováním, což způsobilo skokový pokles kvality LP. V UK Albums Chart se dostalo na 32. místo a bylo zaznamenáno, že výroba alba stála více, ale prodalo se ho méně. Přesto byli Diamond Head pozváni, aby toho roku zahájili festival Monsters of Rock, a poprvé absolvovali turné po Evropě jako speciální hosté Black Sabbath. Dne 1. ledna 1984 si ale společnost MCA nevyzvedla opci na třetí album.
Na začátku roku 1984 absolvovala kapela další osmnáctidílné turné po Velké Británii, které opět přineslo ztrátu. Harris a Tatler nicméně dále pokračovali ve společném psaní a na přelomu října a listopadu se Diamond Head znovu sešli ve speciálně postaveném studiu ve Stambermillu ve West Midlands, aby nahráli další album. To však nebylo nikdy dokončeno a kapela se začátkem roku 1985 rozpadla.
Po ukončení činnosti skupiny převzal Tatler vedení studia s názvem RPK, zatímco Harris podepsal sólovou smlouvu s novým vydavatelstvím Petea Winkelmana 'I Major Records'. Ta vyvrcholilo tím, že Harris a Robin George společně natočili nákladné album pod názvem Notorious.
V roce 1990 Winkelman povzbudil Harrise, aby natočil další desku Diamond Head, a tak ho s Tatlerem po dlouhé pauze opět spojil. Kapela absolvovala dvě britská turné a nakonec v červnu 1993 vyšla deska Death and Progress. Spoluprodukoval a mixoval ji Andrew Scarth, který předtím pracoval pro kapely Bad Company a Foreigner. Album mělo mnohem čistší a vybroušenější zvuk než jejich předchozí tři alba a objevili se na něm dva speciální hosté, Tony Iommi z Black Sabbath a Dave Mustaine z Megadeth, přičemž druhý jmenovaný si na pomoc přizval i svého producenta Maxe Normana.
Reunion však trval krátce, protože hned po vydání desky se kapela opět ocitla na pokraji rozpadu. K druhému pádu kapely přispělo mimo jiné také turné k albu Death and Progress, během něhož Diamond Head 5. června 1993 předskakovali kapelám Metallica a Megadeth v National Bowl v Milton Keynes; na koncertě vystoupili také The Almighty.
Během koncertu vystoupil Sean Harris převlečený za Smrtku, čímž chtěl podle Briana Tatlera, který se o tom zmínil v britském rockovém časopise Classic Rock, říci, že nová vlna britského heavy metalu skončila. Koncert zahájili svou stěžejní písní "Am I Evil?" a zakončili ji skladbou "Helpless", obě z debutu Lightning to the Nations z roku 1980, protože si mysleli, že to bude mít u fanoušků Metallicy dobrý ohlas. Diamond Head však po většinu předchozí dekády nebyli na scéně a Metallica obě tyto písně coverovala ("Am I Evil?" byla b-stranou singlu "Creeping Death" a "Helpless" se objevila na albu The $5.98 E.P. - Garage Days Re-Revisited), což znamenalo, že většina publika se domnívala, že kapela coverovala její písně. Jejich výkon se navíc propastně lišil od energických vystoupení z osmdesátých let, což bylo způsobeno jak tlakem živého hraní pro MTV, tak skutečností, že Tatler měl v té době pásový opar; neměli také před koncertem téměř žádný čas na zkoušení.
Ke konci roku 1992 začal být Harris nespokojený s albem i s Tatlerem a chtěl jít dál. Winkelman se pokusil zprostředkovat smlouvu s RCA Records pro 'novou' kapelu, která by měla novou sestavu. Pod názvem Magnetic AKA odehráli jeden koncert v Northamptonu, ale k dohodě nedošlo a vše se rozpadlo.
V roce 2000 se Harris a Tatler znovu sešli, aby odehráli několik akustických koncertů ve Velké Británii. Přepracovali staré písně a začali nahrávat čtyřskladbové akustické EP. Nahrávání nakonec trvalo dva roky, a než EP vyšlo na vlastním labelu, akustická fáze kapely skončila. Poté přijali nabídku zahrát si 5. dubna 2002 na festivalu Metal Meltdown v New Jersey (první koncert Diamond Head v USA). Byla sestavena nová kapela a na srpen 2002 bylo domluveno čtrnáctidenní turné po Velké Británii. Plánovalo se nové album a bylo zamluveno studio Mad Hat ve Wolverhamptonu s producentem Andy Scarthem. Zhruba v polovině nahrávání ale Harris oznámil, že chce změnit název kapely na 'Host'. To se nelíbilo všem, a když se Harrisovi v roce 2003 nepodařilo získat smlouvu na album (které stálo asi 16 000 liber), vše utichlo. Později téhož roku se cesty Diamond Head a Harrise definitivně rozešly.
Nejdůležitější teď bylo najít nového zpěváka, což naštěstí netrvalo dlouho, australan Nick Tart se k Diamond Head připojil v roce 2004, a kapela s ním hned ten rok napsala a nahrála album All Will Be Revealed. Bylo to jediné album, na kterém hrál na kytaru Rob Mills, kterého během druhé části následného turné nahradil Andy 'Abbz' Abberley, který dříve působil v cannockské skupině Chase s bubeníkem Karlem Wilcoxem. Jeho první koncert se uskutečnil v květnu 2006 v The Shed v anglickém Leicesteru.
Poprvé album vyšlo v limitované edici 2005 Tour Edition pro evropské turné kapely s americkými thrashery Megadeth s obalem zobrazujícím zatmění slunce. Druhé vydání alba vyšlo v únoru 2005 u společnosti Diamond Head (Music) Ltd., obsahovalo rozhovor s Davem Mustainem a jiný obal, na němž bylo pouze logo kapely navržené Mickem Paytonem. V říjnu 2005 jej pak znovu vydalo vydavatelství Cargo Records. Hlavní kytarista Brian Tatler prohlásil, že cílem této desky bylo pouze pokusit se vydat solidní rockové album s údernými riffy a bez výplní, což se ale opět tak úplně nepovedlo.
Na Sputnikmusic o albu napsali: „Diamond Head, kdysi králové NWOBHM, se po neúspěšném albu »Canterbury« rozhodli rozpadnout. O deset let později se kapela dala znovu dohromady a úspěšnou deskou »Death & Progress« ukázala, že má stále co ukázat. Po opětovném rozpadu se kapela vrací, tentokrát bez kytaristy a zpěváka Seana Harrise, místo toho počítá s jedním členem na každou roli. Dalo by se očekávat, že noví členové přinesou nějaké svěží nápady a vyprodukují celkově lepší zvuk, ale... takhle přesně to nedopadlo.
Album ´All Will Be Revealed´, vydané v roce 2005, je prvním albem, na němž se jako členové kapely podílejí zpěvák Nick Tart a kytarista Andy Abberley, a jejich účast bohužel hudbě nic nepřidává. Deska má charakteristický zvuk, a ten není ničím jiným než nudným a neinspirativním. Po většinu alba máte pocit, že slyšíte pořád dokola ten samý nevýrazný riff. A nejen to, skladby netrpí téměř žádnou variabilitou, splývají dohromady a posluchače unavují. Bubnování Karla Wilcoxe se během desky míjí účinkem, nepřináší žádné zajímavé výplně a spoléhá na stále stejný nudný a opakující se rytmus. Na baskytaru se ani neptejte, protože ta tam vlastně vůbec není. Když máte takovou neinspirativní instrumentální sekci, očekáváte, že se zpěvák objeví s nějakou hymnou nebo chytlavým refrénem, aby zachránil show, ale zpěvák Nick Tart to prostě nedokáže. Jeho styl a tón na desce jsou stejně nevýrazné jako neživé nástroje, což má za následek ještě únavnější zážitek.
Ke konci alba však kapela vykazuje známky života. Titulní skladba začíná akustickou kytarou, a i když není nijak převratná ani inovativní, je potřebným závanem čerstvého vzduchu od nudných riffů, které desku sužují. Dalším vrcholem je rychlá skladba "Drinking Again". Skladba trvá pouhé dvě minuty, je energická a připomíná starý zvuk Diamond Head. Někdo by si mohl stěžovat na její délku, ale díky tomu se skladba neopakuje a udržuje se jako silný počin na této desce bez emocí.
Nakonec ale nevidím důvod, proč si ji poslechnout. Všechny písně kromě dvou zmíněných znějí úplně stejně, bez jakéhokoliv faktoru, který by udržoval zájem o poslech. Všichni jsme doufali, že kapela po dvanácti letech přijde s něčím dobrým, ale tahle deska ničí veškerá očekávání, že by Diamond Head mohli vydávat hudbu na stejné úrovni jako v dobách své slávy.
Samozřejmě, že ne všechny recenze na album byly tak příkré, jako ta výše uvedená, přesto se určitý stupeň zklamání objevil prakticky v každé a celkově se shodly na tom, že jde o průmerné album, příjemné na poslech, ale ničím zapamatovatelné.
Textově se písně na tomto albu zabývají různými tématy od rozchodů a rozvodů ("Mine All Mine" a "Alimony") až po alkoholismus ("Drinking Again"). Až se skoro zdá, že jde o koncepční album, které vypráví o muži, který příliš chrání svou ženu, což ji dovede k tomu, že o něj ztratí zájem a ukončí vztah; sám se nakonec ocitne na dně a začne pít. Kapela nicméně potvrdil, že je to jen náhoda a písně byly sestaveny v takovém pořadí, aby začínalo tou, kterou považovali za nejsilnější, a končil nejslabší.
V rámci propagace tohoto alba absolvovali Diamond Head 22denní evropské turné s Megadeth o kterém se Brian Tatler se vyjádřil, že to byl jeden z nejlepších zážitků v jeho životě a že se mu znovu vrátilo potěšení z živého hraní s kapelou. Byli také headlinery oslav 25. výročí NWOBHM v londýnské Astorii, kde je podpořili Witchfynde, Bronz, Praying Mantis a Jaguar. Tento koncert byl později, v roce 2006, vydán jako živé CD s názvem It's Electric a také první DVD kapely To the Devil His Due.
What's in Your Head?, šesté album skupiny, vyšlo 30.července 2007. Zatímco předchozí album produkoval bubeník Diamond Head Karl Wilcox, tentokrát kapela spolupracovala s producentem Davem Nichollsem, který dříve spolupracoval s kapelami zvučných jmen, jako jsou Slipknot nebo Stone Sour. Po jeho vydání se kapela soustředila především na koncertování a další plnohodnotné studiové album vydala až v roce 2016, tedy téměř po deseti letech. Nick o Tatlerovi během rozhovoru v roce 2014 prohlásil, že neměl zájem natočit další album, protože necítil potřebu dávat dohromady nový materiál.
Přijetí alba bylo obecně smíšené. V recenzi na serveru Blabbermouth se s tím vůbec nepárali a označili desku za typický hardrockový nářez jako ze soundtracku k akčnímu filmu: „Diamond Head hrají ten druh sympaticky posraného cestovatelského rocku, který plní sbírku desek ubývajícího počtu kompletářů po celém světě, hudbu, kterou dělají týpci, kteří sotva viděli dechy, ale kteří se potácejí středním věkem, plní si střeva pivem a čelí každodennímu boji s tím, že nemají žádné jiné životní dovednosti, o které by se mohli opřít.“ Pozitivnější recenze přišla z AllMusic, kde ocenili snahu skupiny a uvedli, že Tatler stále vládne pěkně těžkou sekerou. Rovněž uvedli, že What's in Your Head? obsahuje několik skladeb jako "Skin on Skin" a "Victim", které by se pohodlně vešly na takové klasické desky Diamond Head, jako je Lightning to the Nations.
Rok 2008 přinesl další problémy, když Nick oznámil, že se s rodinou chystá přestěhovat do Brisbane. Kapela dál pokračovala v turné, ale nyní měla další výdaje na zpěvákovo létání z Austrálie tam a zpět. Diamond Head i za těchto podmínek absolvovali dvě turné po USA plus jedno po Japonsku a Evropě, včetně dvou koncertů, na nichž předskakovali 'Big 4'. Poslední vystoupení Nicka s Diamond Head se konalo 4. října 2013.
Po angažování nového zpěváka Rasmuse Boma Andersena (narozeného v Dánsku a žijícího v Londýně) absolvovali Diamond Head v roce 2014 turné po Velké Británii a začali pracovat na svém stejnojmenném albu Diamond Head, které vyšlo v roce 2016. Ve stejném roce také dosavadního basáka Eddieho Mohana vystřídal Dean Ashton.
Nové album se spíše než experimentováním, s nímž pracovali v posledních dvou dekádách, vyznačuje energií, syrovostí a silou. Vokály se vracejí ke svým původním charismatickým kvílivým bluesovým způsobům, a i když nový zpěvák nemá nejširší rozsah, k hudbě se jeho hlas hodí a stylově má mnohem blíž k původnímu frontmanovi Seanu Harrisovi.
Přestože většina tohoto alba je nostalgická, kapela se pokusila o několik nových věcí. Například skladba "All the Reasons You Live" je sice stále tvrdým rockovým kouskem, ale zdá se, že je do ní vloženo spíše než zábavy, jak bylo u této kapely zvykem, hodně upřímnosti. Přesto však stále vyzařuje špinavou energii, kterou je kapela známá. Kytarová práce je rozhodně něco, co na tomto albu zní dobře, i když nevyčnívá nad ostatní hudbou, jako tomu bylo na jejich debutu. Ale jakkoli je zjednodušená, opravdu drží hudbu pohromadě, aniž by zněla nevýrazně. S vokály zní téměř dokonale. Kapela poletech vytvořila album, které po několikerém poslechu utkví v hlavě, i když to není takové mistrovské dílo, kterým je Lightning to the Nations.
V anglické hitparádě Rock & Metal Albums Chart se album umístilo na 15. místě a v UK Independent Albums na místě 33.
Na podporu alba se kapela zúčastnila plavby '70000 Tons of Metal' kolem Karibiku a absolvovala turné po USA, Kanadě a Evropě. Poté začaly práce na dalším studiovém albu The Coffin Train.
Osmé studiové album skupiny vyšlo 24. května 2019. Obsahovalo deset skladeb a ke čtyřem z nich byly natočeny vidoklipy. K "Belly of the Beast", k "The Sleeper", k "Death by Design" a k titulní "The Coffin Train" (byl vyroben a animován studiem All4band Motion & Design pod vedením Marie Gorulevy).
V rozhovoru s Brianem Tatlerem a Rasmusem Bomem Andersenem, který poskytli Adrianu Hextallovi z MyGlobalMind, Anderson o významu názvu alba uvedl: „Název »The Coffin Train« pochází z obrazu, který sám o sobě vychází ze snu nebo noční můry, kterou jsem měl, což byl jakýsi dystopický sen - představoval jsem si tento vlak, který je jakýmsi starým parním vlakem s vagóny jako rakvemi a částmi těl, které vylétávají a jakoby se řítí pryč z pozadí a horizontu. Je to jako mrak jaderného hřibu a je to něco jako dystopický konec světa. Myslím, že to byly takové moje podvědomé promluvy o tom, co si myslím o současném stavu světa.“
Na albu začali Tatler a Andersen pracovat už lednu 2017 v domácím studiu, kde rozvíjeli své nápady. Poté přinesli písně do kapely, doladili aranže a tempo a vydali se do nahrávacího studia. O texty se staral hlavně Rasmus Bom Andersen, zatímco kapela ještě cestovala po USA a Kanadě; bicí také během turné upravoval na laptopu. Po skončení turné se vrátili do studia, aby dodělali baskytaru, kytary a vokály, což dokončili v roce 2018. Ras dělal orchestraci u sebe doma, stejně jako mixáž, která trvala několik měsíců a byla hotová až v září.
Kritici album přijali vesměs pozitivně a chválí ho jako návrat do formy a pokračování impulsu, který kapela započala v roce 2016 na eponymním albu Diamond Head. Recenzent z TheRockpit uvedl, že Diamond Head jedou na plné obrátky a že The Coffin Train se řítí po kolejích a ničí vše, co mu stojí v cestě. Zároveň vyzdihl velký zvuk a burácející a křišťálově čistou produkci. Svou recenzi zakončili konstatováním, že celkově jde o skvělé album s vynikající kytarovou prací, pevnou rytmickou sekcí a vokály, které se vznášejí jako orel.
Recenze z GetReadytoRock byla k desce kritičtější. Zatímco většinu materiálu, včetně dynamického otvíráku "Belly of the Beast" a skladby "The Messenger", pochválila konstatováním, že jde o křupavý metal, který ctí starou školu, k jiným skladbám byli přísnější, když u některých skladeb užili přirovnání, že je v nich poněkud více sýra, než je dobré pro trávení. Recenzi však zakončili pozitivně: „Tohle album bude rozdělovat. Pro zaryté fanoušky bude těžké ho překousnout. Není to NWOBHM a rozhodně to není nástupce 'Lightning...', ale samo o sobě, i když s dostatečným přitakáním kořenům, je to dobře zpracované a silné album. Obrovský respekt Tatlerovi za to, že se drží svých hodnot a našel současný zvuk, který slévá se svými metalovými instinkty.“
Fernando Alves ze Sputnikmusic desku také ohodnotil kladně: „Kromě debutu jsem těmhle klukům nikdy nevěnoval moc pozornosti, takže mě »The Coffin Train« překvapil. Na rozdíl od mnoha revivalů, které se jen snaží napodobit dávno zašlé časy slávy, se kapela snaží svým způsobem udělat něco reprezentativnějšího, než čím jsou dnes, s mnohem větším důrazem na devadesátá léta než na jejich dřívější zvukový podpis NWOBHM. Fanouškům staré školy se tento méně heavy, uhlazenější a mainstreamovější přístup nejspíš líbit nebude, mně osobně přijde docela nenáročný a zábavný.“
Album se opět umístilo v žebříčku UK Rock & Metal Albums Chart na pátém místě, o deset míst výše než stejnojmenné album kapely. V roce 2018 Diamond Head absolvovali britské a evropské turné a v roce 2019 pak předskakovali Black Star Riders po celé Evropě. V té době kapela podepsala smlouvu s vydavatelstvím Silver Lining Records a manažérsky se o ni začala starat společnost Siren Management.
Dne 1. září 2022 se v rozhovoru pro TotalRock kytarista Brian Tatler rozpovídal o chystaném pokračování předchozí desky z roku 2019: „Ještě jsme neměli možnost nahrát bicí, ale jakmile to bude možné, bude to další věc. Materiál máme v podstatě připravený jako demosnímek. Nahrávali jsme zkoušky, dělali jsme domácí dema a další věci. Ale dalším krokem bude dostat se do studia a nahrát bicí a pak na nich můžeme stavět.“ Nahrávání nového alba se už nezúčastní Dean Ashton, kterého vystřídal nový basák Paul Gaskin (předchozí čtyři roky hrál v Karrier).
Oproti předpokladům se práce na chystané desce se částečně zpozdila kvůli tomu, že Tatler v říjnu a listopadu 2023 nahradil na turné kytaristu Saxon Paula Quinna, produkce tak pravděpodobně začne v lednu 2024.
Dost často se píše o významném vlivu, který měli Diamond Head na megahvězdy Metallica a Megadeth a především na Larse Ulricha, který je dodnes vášnivým sběratelem všeho, co souvisí s NWOBHM.
„Ve srovnání s tradičním rockem to mělo novou šťávu a úplně jinej říz,“ vzpomíná Lars, který býval fanatický fanoušek Diamond Head, za kterými jezdil během jejich šňůry po Británii v létě 1980 a s kterými se také spřátelil.
„Byl jsem prostě pubertální fanda Deep Purple z Německa, kterej si myslel, že lepší už to ani bejt nemůže, rozumíš, a kterej najednou vletěl rovnejma nohama do celý tý věci s NWOBHM. Možná to dnes bude znít blbě, ale mně to změnilo život.“
Toho roku odjel do Ameriky s jasným cílem, totiž 'založit vlastní NWOBHM kapelu': „Jasně, nebyli jsme Britové, ale představovali jsme si Metallicu, která měla bejt ze stejnýho těsta, jak po hudební stránce, tak z hlediska postoje. Jediná rocková muzika, kterou člověk v tý době v Americe slyšel v rádiu nebo viděl v televizi, byly kapely jako REO Speedwagon a Journey. Nebylo tam nic, co by mělo pořádnou šťávu. Snad kromě AC/DC, což navíc nebyli Američani. Byli jsme mnohem víc ovlivněný staršíma kapelama jako Diamond Head, Iron Maiden, Motörhead. Šlo nám o ten pravej tvrdej, agresivní zvuk, kterej prostě nikde jinde nebyl.“
Metallica během svých prvních vystoupení hrála skladby jako "Sucking My Love", "Am I Evil?" a "The Prince". Na živém demu Metal Up Your Ass, nahraném v listopadu 1982, zazněla živá verze skladby "Am I Evil?". "Sucking My Love" existuje na různých bootlegových nahrávkách, které kolují od roku 1982, spolu s nahrávkou na raném demu No Life Til Leather.
První oficiální studiové vydání skladby "Am I Evil?" vyšlo v roce 1984 jako součást dvanáctipalcového singlu "Creeping Death" ve spojení s další klasikou NWOBHM "Blitzkrieg" od stejnojmenné skupiny. Obě písně byly také zařazeny na první výlisek LP desky Kill 'Em All, když ji znovu vydala Elektra Records.
Coververze "Helpless" se objevila v roce 1987 na The $5.98 E.P. - Garage Days Re-Revisited a "The Prince" byla zařazena jako B strana singlu "One". Oficiální nahrávky skladeb "Am I Evil?", "Helpless" a "The Prince" se objevily také na dvoudiskové kompilaci Garage Inc., která byla souborem mnoha coververzí, jež kapela v průběhu let hrála. Na prvním CD tohoto kompletu byly nově nahrané covery, z nichž jedním byla skladba "It's Electric" od Diamond Head.
Během turné Wherever We May Roam Tour zahrála Metallica 5. listopadu 1992 v NEC Areně v Birminghamu skladby "Am I Evil?" a "Helpless" s původními členy Diamond Head. "Am I Evil?" zahrála také spolu s ostatními kapelami z Velké čtyřky na festivalu Sonisphere 2011 a se samotnými Diamond Head na festivalu Sonisphere v Knebworthu 8. července 2011. Následující den Brian vystoupil s písní "Helpless" společně s Metallicou a Anthrax na festivalu Sonisphere ve francouzském Amnéville. Dne 5. prosince 2011 se Brian Tatler a Sean Harris připojili ke skupině Metallica na pódiu ve Fillmore Auditorium v San Franciscu, aby oslavili 30. výročí jejího založení. Společně zahráli skladby "The Prince", "It's Electric", "Helpless" a "Am I Evil?". Tatler a Harris se také zúčastnili skupinového přídavku "Seek and Destroy". Metallica zahrála "Am I Evil?" na pódiu více než 750krát.
