| Původ: | Sydney, Nový Jižní Wales, Australia |
| Aktivní roky: | 1973 - současnost |
| Styl: | Heavy metal, hard rock, blues rock |
| Vydavatelé: | Albert, EMI, Columbia, Sony Australia, Epic, Atlantic, Atco, Elektra, East West |
| Web: | www.acdc.com |
| Podrobnosti: | AC/DC - wikipedia |
AC/DC je australská rocková skupina, kterou v roce 1973 v Sydney založili bratři Malcolm a Angus Youngovi, původem ze Skotska. Jejich hudba bývá označována jako hard rock, blues rock či heavy metal, ale oni sami ji nazývají prostě 'rock and roll'.
Než v roce 1975 vydali svůj debut High Voltage, prošli několika změnami v sestavě, která se nakonec ustálila na bratrech Youngových, zpěvákovi Bon Scottovi, bubeníkovi Philu Ruddovi a baskytaristovi Marku Evansovi. V roce 1977 byl Evans propuštěn a nahradil ho Cliff Williams, jenž se podílel na všech studiovkách AC/DC počínaje deskou Powerage z roku 1978. V únoru 1980, zhruba sedm měsíců po vydání průlomového LP Highway to Hell, Bon Scott zemřel na akutní otravu alkoholem. Formace zvažovala rozpad, ale na žádost Scottovy rodiny se rozhodla pokračovat a za nového zpěváka přijala Briana Johnsona z GEORDIE. Ještě téhož roku s ním nahráli a vydali album Back in Black, věnované Scottově památce. Tato nahrávka vystřelila AC/DC mezi světové hvězdy a stala se jedním z nejprodávanějších alb všech dob.
Osmý studiový počin For Those About to Rock We Salute You (1981) byl prvním, který se dostal na vrchol amerického žebříčku. Před vydáním další desky Flick of the Switch (1983) formaci opustil Phil Rudd, jehož za bicími nahradil Simon Wright. Toho pak v roce 1989 vystřídal Chris Slade. Na začátku devadesátých let zažilo uskupení comeback díky dvanáctému albu The Razors Edge (1990), na kterém se jako bubeník výjimečně objevil právě Slade. Roku 1994 se za bicí vrátil Phil Rudd, jenž pak s AC/DC natočil dalších pět desek, počínaje nahrávkou Ballbreaker (1995). Patnáctá studiovka Black Ice se v roce 2008 stala druhým nejprodávanějším albem na světě a zároveň největším hitem skupiny od časů For Those About to Rock. Nakonec dobyla i vrcholy hitparád po celém světě.
Sestava zůstala stabilní celých dvacet let, a to až do roku 2014. Tehdy Malcolm Young odešel do důchodu kvůli předčasné demenci (zemřel v roce 2017) a Phil Rudd měl právní potíže. Malcolma nahradil jeho synovec Stevie Young, který debutoval na studiovce Rock or Bust (2014). Na doprovodném turné zastoupil Rudda opět Chris Slade. V roce 2016 doporučili lékaři Brianu Johnsonovi přerušit koncertování kvůli zhoršujícímu se sluchu, a na zbytku turné ho nahradil Axl Rose z GUNS N' ROSES. Koncem téhož roku odešel i dlouholetý baskytarista a doprovodný vokalista Cliff Williams a skupina se na čtyři roky odmlčela. V září 2020 oznámila návrat ve stejné sestavě, jakou měla na turné k Rock or Bust, a o dva měsíce později vyšlo sedmnácté studiové album Power Up.
AC/DC prodali po celém světě přes 200 milionů desek, z toho 75 milionů v USA, čímž se stali šestnáctým nejprodávanějším interpretem na světě a devátým ve Spojených státech. Dne 10. března 2003 byli uvedeni do Rock and Rollové síně slávy. V žebříčku '100 největších umělců hard rocku' sestaveném stanicí VH1 obsadili čtvrté místo. MTV je označila za sedmou největší heavymetalovou formaci všech dob. V roce 2004 se AC/DC umístili na 72. příčce žebříčku '100 největších umělců všech dob' magazínu Rolling Stone. Producent Rick Rubin, který pro Rolling Stone napsal esej o kapele, je označil za největší rock and rollovou partu všech dob. V roce 2010 je VH1 zařadila na 23. místo svého seznamu '100 největších umělců všech dob'.
Zima na přelomu let 1962–1963, známá také jako Big Freeze of 1963 (Velký mráz 1963), byla jednou z nejchladnějších v dějinách Spojeného království. Teploty prudce klesly, řeky a jezera zamrzly a ve Skotsku napadlo až 2,5 metru sněhu. V té době běžela v televizi reklama, která nabízela rodinám asistované stěhování za lepším životem do Austrálie. Patnáct členů rodiny Youngových tedy na konci června 1963 nastoupilo do letadla a zamířilo na jih.
Hlavou rodiny byl William Young, kterého doprovázela manželka, jejich nejstarší syn Stephen s rodinou (mezi jeho dětmi byl i Stevie Young, který se později připojil k AC/DC a nahradil svého strýce Malcolma Younga), jediná dcera Margaret Horsburghová s manželem a synem, syn William junior s manželkou a nejmladší bratři George, Malcolm a Angus. Další ze sedmi synů, Alex, zůstal ve Velké Británii (později působil v londýnské formaci Grapefruit), zatímco druhý nejstarší John Young emigroval do Austrálie samostatně. Všichni Youngovi chlapci vyrůstali v silně hudebním prostředí a učili se hrát na vše, co doma bylo – od kytary přes klavír, saxofon, klarinet až po bendžo.
Malcolm později popsal hudební zázemí slovy: „Všichni muži v naší rodině na něco hráli; nejstarší Stevie hrál na akordeon, Alex a John byli první dvojicí, která hrála na kytaru, a protože byli starší, tak se to tak nějak přeneslo na George, pak na mě a pak na Anguse.“
Po přechodném pobytu v hostelu se rodina usadila v předměstské čtvrti Burwood a začala nový život v Austrálii. Prvním z bratří, který se jako muzikant prosadil, byl George – zakládající člen The Easybeats, nejúspěšnější australské formace 60. let. V roce 1966 vydali mezinárodní hit "Friday On My Mind", který dosáhl 16. příčky v americkém a 6. místa v britském žebříčku, což kapelu přimělo k přesunu do Londýna. Malcolm a Angus tak dostávali čerstvou dávku nejlepší britské hudby, která byla v Austrálii prakticky nedostupná. Srovnatelný úspěch už The Easybeats nikdy nezopakovali, v roce 1969 se rozpadli a o rok později založil George spolu s bývalým kolegou Harrym Vandou producentské a skladatelské duo Vanda & Young. Pod různými pseudonymy tvořili popové i rockové skladby pro sebe i jiné umělce. V roce 1973 se vrátili do Sydney a pod hlavičkou Albert Productions začali pracovat jako domácí producenti pro Teda Alberta.
Malcolm se vydal v bratrových stopách a v roce 1971 se v Newcastlu v Novém Jižním Walesu připojil k Velvet Underground (nejde o slavnější newyorskou kapelu téhož jména), zatímco mladší Angus sbíral zkušenosti v místních uskupeních Kentuckee a později Tantrum. V té době osmnáctiletý Malcolm pracoval jako údržbář šicích strojů ve firmě Berlei, výrobci dámského spodního prádla. Postupně ale začal být rozladěný ze směru, kterým se jeho tehdejší skupina ubírala, a rozhodl se hledat nový projekt. Výsledkem bylo podání inzerátu do Sunday Morning Herald s vizí založení vlastní kapely.
V listopadu 1973 inzerát skutečně přinesl ovoce – Malcolm a Angus Youngovi se sešli s baskytaristou Larrym Van Kriedtem, bývalým bubeníkem Master’s Apprentices Colinem Burgessem a zpěvákem Davem Evansem, který čerstvě odešel ze stejného souboru jako Malcolm. Byl překvapen, když po odpovědi na inzerát slyšel ve sluchátku známý hlas. První profesionální vystoupení nové party se odehrálo na Silvestra 1973 v nočním klubu Chequers.
V té době si Angus Young také osvojil svůj charakteristický školní úbor. Nápad přišel od jeho sestry Margaret poté, co Angus vyzkoušel i jiné kostýmy – například Zorra nebo Spidermana. V počátcích skupiny se většina členů oblékala do nějaké formy glamového či saténového kostýmu. Na pódiu Evanse občas vystřídal první manažer formace Dennis Laughlin, původní zpěvák skupiny Sherbet. V knize Paula Stenninga AC/DC: Two Sides To Every Glory se uvádí, že vztahy mezi Evansem a Laughlinem nebyly dobré, což přispělo k pozdější nechuti souboru vůči Evansovi.
Jedna z více verzí vzniku názvu AC/DC říká, že s nápadem přišli Malcolm a Angus Youngovi poté, co jejich sestra Margaret uviděla iniciály AC/DC na síťovém adaptéru šicího stroje (AC/DC je zkratka pro 'střídavý/stejnosměrný proud'). Bratři usoudili, že tento název výstižně vyjadřuje syrovou energii, jakou jejich hudba vyzařuje. Název se vyslovuje po jednotlivých písmenech, přičemž v Austrálii je kapela hovorově známá jako 'Acca Dacca'. Stylizovaný znak vysokého napětí oddělující AC a DC byl použit na všech studiovkách, s výjimkou mezinárodní verze Dirty Deeds Done Dirt Cheap.
V dubnu 1974 se po sérii rychlých personálních změn, kdy se bubeníci a baskytaristé střídali téměř každý týden, sestava konečně mírně ustálila: Dave Evans zpíval, Rob Bailey hrál na basu, Peter Clack na bicí a bratři Youngovi na kytary. V polovině roku si už parta vybudovala pověst silného koncertního tahouna, což jí vyneslo roli předskokana hostujícího Lou Reeda.
To trvalo až do října téhož roku, kdy na doporučení Michaela Chugga pozval melbournský promotérský veterán Michael Browning kapelu do svého klubu Hard Rock. Nebyl nadšený jejich glamrockovým vzhledem a měl za to, že Evans není vhodným frontmanem, ale zaujal ho kytarový projev bratří Youngových. Krátce nato mu hudebníci zavolali – Laughlin skončil jako manažer a skupina uvízla v Adelaide bez peněz. Browning souhlasil, že za ně zaplatí kauci a zamluvil jim další vystoupení v Hard Rocku. Po koncertu se dohodli, že bude jejich novým manažerem, ve spolupráci se starším bratrem Georgem a Harrym Vandou.
Bratři Youngovi se rozhodli opustit glamrockovou image, kterou v Melbourne už plně využívala skupina Skyhooks, a zaměřit se na tvrdší bluesrockový zvuk. V rámci této změny dospěli k názoru, že Evans do nové podoby souboru nezapadá. Zároveň přesunuli svou základnu do Melbourne, kde se klub Hard Rock stal jejich častým koncertním místem.
V září 1974 nahradil Davea Evanse Bon Scott, zkušený zpěvák ze skupiny Fraternity, poté, co ho Georgeovi Youngovi doporučil jeho kamarád Vince Lovegrove. Scottovo jmenování se shodovalo s tím, že v té době pracoval pro soubor jako šofér, než konkurzem povýšil na zpěváka.
Ronald Belford Scott se stejně jako bratři Youngovi narodil ve Skotsku a do Austrálie přišel s rodinou v roce 1952, když mu bylo šest let. Jeho původ odráží i přezdívka Bonny Scotland (milé Skotsko). Zpočátku bydleli u jeho tety, která se do Melbourne přestěhovala už o rok dřív, později si pořídili vlastní dům na stejné ulici. V roce 1956 se rodina přemístila do Fremantlu. Bon se připojil k Fremantle Scots Pipe Band a učil se hrát na bicí nástroje. V 15 letech přerušil studium a poté pracoval jako pomocník na farmě, rybář na lodi pro lov raků a později se vyučil mechanikem váhových strojů. V roce 1963 strávil krátký čas v detenčním centru věznice ve Fremantlu a devět měsíců i v Riverbank Juvenile Institution kvůli obviněním z uvedení falešného jména a adresy, útěku z vazby, nezákonného styku a krádeže 12 imperiálních galonů (cca 55 l) benzínu. Pokusil se vstoupit do australské armády, ale byl odmítnut jako 'sociálně nepřizpůsobivý'.
Poté, co vystřídal zaměstnání pošťáka, barmana a nakladače kamionů, založil v roce 1964 svou první kapelu The Spektors, kde hrál na bicí a příležitostně i zpíval. V roce 1966 se spojili s místním souborem The Winstons a vznikla skupina The Valentines, v níž Bon zpíval společně s Vincem Lovegrovem. The Valentines nahráli několik skladeb, které napsal George Young ze skupiny Easybeats. V roce 1970, kdy se se singlem "Juliette" dostali do národní Top 30, se soubor kvůli uměleckým neshodám a medializovanému drogovému skandálu rozpadl.
Následně se Bon přestěhoval do Adelaide a připojil se k progresivní rockové formaci Fraternity. V roce 1973 vydali LP Livestock a Flaming Galah a vydali se na turné po Velké Británii, kde si dočasně změnili název na Fang. V té době koncertovali jako support skupin Status Quo a Geordie, jejímž zpěvákem byl Brian Johnson, pozdější nástupce Scotta v AC/DC.
Dne 3. května 1974 měl Bon vážnou nehodu na svém motocyklu Suzuki GT550. Tři dny strávil v kómatu a dalších osmnáct v nemocnici. Vince Lovegrove a jeho žena, která tehdy provozovala manažerskou agenturu, mu během rekonvalescence poskytli příležitostné práce, jako například vylepování plakátů nebo malování kanceláře. Právě oni ho představili souboru AC/DC, který hledal nového zpěváka. Když Bon kapelu poprvé sledoval, zaujal ho jejich elán, ale zpočátku je považoval za příliš mladé a nezkušené. Po vystoupení vyjádřil v zákulisí pochybnosti, zda jsou 'schopni to rozjet'. Bratři Youngovi mu na oplátku řekli, že je 'příliš starý na rock'. Výsledkem byla improvizovaná jam session u Bonova bývalého mentora Bruce Howea, která trvala až do svítání – a bylo jasno: AC/DC našli nového zpěváka. A Bon našel novou partu.
S Evansem stihli nahrát pouze jeden singl – "Can I Sit Next to You, Girl"/"Rockin' in the Parlour". Obě skladby byly později přepracovány a znovu nahrány s Bonem Scottem.
V říjnu 1974 nahráli AC/DC své první studiové LP High Voltage. Vyšlo 17. února 1975 exkluzivně v Austrálii, spolu se singlem "Baby, Please Don't Go"/"Love Song". Nahrávka vznikala pouhých deset dní – hudbu napsali bratři Youngovi, texty doplnil Bon Scott.
Během několika měsíců se ustálila sestava: Bon Scott, Malcolm a Angus Youngovi, baskytarista Mark Evans a bubeník Phil Rudd. Ještě téhož roku vyšel i singl "It's a Long Way to the Top", k němuž vznikl legendární videoklip pro pořad Countdown – kapela hraje skladbu na korbě valníku projíždějícího centrem Melbourne.
V závěru roku, 1. prosince, pak AC/DC stihli vydat ještě svůj druhý studiový počin T.N.T., který vyšel opět pouze v Austrálii a na Novém Zélandu.
V roce 1975 měli AC/DC vystoupit na hudebním festivalu v Sunbury, avšak po hádce s managementem a štábem hlavních hvězd akce, Deep Purple, tito odjeli domů bez jediného tónu.
V letech 1974 – 1977 se AC/DC díky pravidelnému účinkování v pořadu *Molly Meldrum's Countdown*, celostátně vysílaném televizním programu o pop-music stanice ABC, stali jedním z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších hudebních uskupení v Austrálii. Jejich vystoupení 3. dubna 1977 bylo jejich posledním živým televizním koncertem na více než dvacet let.
Manažer Michael Browning rozeslal jejich promo materiály svým kontaktům v Londýně, čehož si všiml Phil Carson z Atlantic Records, a v roce 1976 soubor podepsal s Atlantic mezinárodní smlouvu. Po příjezdu do britské metropole však bylo plánované turné s Back Street Crawler zrušeno kvůli smrti Paula Kossoffa. Muzikanti se tak vrátili ke koncertům v malých sálech, aby si vybudovali domácí publikum, dokud jim vydavatelství nezorganizovalo turné "Lock Up Your Daughters", sponzorované časopisem *Sounds* — jediným významnějším periodikem, které ještě drželo prst na tepu klasického rocku v době, kdy britskému tisku začínal dominovat punkrock.
Britská média někdy AC/DC mylně spojovala s punkovým hnutím, které však muzikanti pohrdavě odmítali jako módní vlnu bez budoucnosti. Podle manažera Browninga nebylo možné se s nimi o punku vůbec bavit, aniž by je to nevytočilo do běla. Jejich reputace ale punkové bouři odolala a skupina si i během této éry udržela ve Velké Británii status kultovní stálice. Angus Young se navíc proslavil tím, že během koncertů rád bučel do publika.
První nahrávkou AC/DC, která se dostala do celosvětové distribuce, byla v roce 1976 kompilace skladeb z australských LP High Voltage a T.N.T.. Tato výběrovka nesla rovněž název High Voltage a vyšla pod značkou Atlantic Records. Po celém světě se jí prodalo přes tři miliony kopií. Výběr skladeb favorizoval novější T.N.T., přičemž z debutu byly použity pouze dvě písně.
Třetí studiovka, Dirty Deeds Done Dirt Cheap, vyšla ještě téhož roku jak v australské, tak mezinárodní verzi. Seznam skladeb se však v jednotlivých verzích lišil — ta mezinárodní například obsahovala i skladbu T.N.T. (původně z alba T.N.T.), která dosud nebyla mimo Austrálii vydaná. Australská edice zase nabízela třeba "Jailbreak", dnes snadno dostupnou na kompilaci '74 Jailbreak (1984) nebo jako živou verzi na Live (1992). V USA bylo Dirty Deeds Done Dirt Cheap oficiálně vydáno až v roce 1981, kdy už měli AC/DC svět na lopatě.
Po krátké šňůře po Švédsku se uskupení vrátilo do Londýna, kde během koncertů v klubu Marquee lámalo rekordy v návštěvnosti. Jejich vystoupení na festivalu v Readingu v roce 1976 se však nesetkalo s nadšením publika. Následovalo evropské turné a ke konci roku 1976 se parta vrátila domů, aby si finančně přilepšila a nahrála čtvrté studiové LP Let There Be Rock.
Na začátku roku 1977 vyrazili opět do Británie a zahájili evropské turné po boku Black Sabbath. Bon Scott a Ozzy Osbourne si okamžitě padli do oka, ale mezi ostatními členy obou kapel panovalo spíše napětí. Při jedné příležitosti dokonce Geezer Butler vytáhl na Malcolma Younga 'nůž', který se ale ukázal být jen vyskakovacím hřebínkem. Později téhož roku koncertovali i s Rainbow.
Ke konci roku 1977 byl propuštěn baskytarista Mark Evans. Za hlavní důvod svého odchodu označil neshody s Angusem a Malcolmem Youngovými. Na jeho místo nastoupil Cliff Williams, zkušený hudebník, který působil už od konce 60. let v několika britských skupinách.
Bratři Youngové se k Evansovu odchodu nikdy blíže nevyjádřili. V polovině 70. let však Richard Griffiths, tehdejší generální ředitel Epic Records a bookingový agent AC/DC, poznamenal: „Bylo jasné, že to Mark nevydrží, byl to příliš milý chlapík.“
Ve své autobiografii Dirty Deeds: My Life Inside/Outside of AC/DC, vydané v roce 2011, se Evans věnuje především svému působení v AC/DC, včetně okolností svého vyhazovu.
AC/DC se poprvé představili americkému publiku díky Billu Bartlettovi, který jejich hudbu odvysílal na stanici WPDQ/WAIV v Jacksonville už v roce 1975. Svůj první koncert ve Spojených státech však odehráli až 27. července 1977 v texaském Austinu jako předskokani kanadské formace Moxy. Pod vedením bookingového agenta Douga Thalera ze společnosti American Talent International a později pod managementem Leber-Krebs získávali cenné zkušenosti na americkém stadionovém okruhu, kde otevírali pro tehdejší rockové hvězdy jako Ted Nugent, Aerosmith, Kiss, Styx, UFO nebo Blue Öyster Cult a vystupovali po boku souborů jako Cheap Trick.
5. května 1978 vydala parta své páté studiové album Powerage, které s tvrdšími riffy navázalo na energii předchozí desky Let There Be Rock. Z Powerage vzešel pouze jeden singl – "Rock 'n' Roll Damnation/Sin City". Během následného turné vznikla i koncertní nahrávka z Apollo Theatre v Glasgow, později vydaná pod názvem If You Want Blood You've Got It.
Zásadní průlom v kariéře uskupení přinesla spolupráce s producentem 'Muttem' Langem na šesté studiové nahrávce Highway to Hell, vydané v roce 1979. Eddie Van Halen později uvedl, že jde spolu s Powerage o jeho nejoblíbenější desku.
Highway to Hell se stalo prvním LP AC/DC, které se probojovalo do americké Top 100, kde nakonec dosáhlo 17. místa. Skupinu to vystřelilo mezi světovou hardrockovou elitu. Texty se odklonily od lehkovážnosti a humoru směrem k ústředním rockovým tématům a větší důraz byl kladen na doprovodné vokály. Přesto si nahrávka zachovala typický rukopis AC/DC: hlasité, přímočaré riffy a groovující rytmiku.
V roce 1980 začalo uskupení pracovat na svém sedmém studiovém počinu Back in Black, když došlo k tragédii. Dne 19. února 1980 Bon Scott údajně zkolaboval v autě cestou zpět do bytu svého známého Alistaira Kinneara po noci plné alkoholu a zřejmě i drog v londýnském klubu The Music Machine v Camdenu. Kinnear později uvedl, že nebyl schopen Scotta dostat do bytu, a tak ho nechal spát v autě, aby vystřízlivěl.
Když se mu následující večer 20. února 1980 nepodařilo Scotta probudit, odvezl ho do nemocnice King's College Hospital v Camberwellu, kde byl po příjezdu prohlášen za mrtvého. Jako příčina smrti byla uvedena plicní aspirace zvratků, oficiálně 'akutní otrava alkoholem'. Scott byl pohřben ve Fremantle v Západní Austrálii, kam se s rodinou přestěhoval už jako dítě.
Po Scottově smrti uskupení krátce zvažovalo ukončení činnosti. Povzbuzena naléháním Bonových rodičů, že by si přál, aby pokračovali, se rozhodla hrát dál a začala hledat nového zpěváka. Tisk spekuloval o možných náhradnících, mezi nimiž byli Allan Fryer z Fat Lip, někdejší vokalista Ricka Wakemana Gary Pickford-Hopkins a Stevie Wright, frontman souboru Easybeats. Zvažováni byli i další kandidáti – například bývalý člen formace Moxy Buzz Shearman, který se ale nemohl připojit kvůli problémům s hlasem, zpěvák Slade Noddy Holder či někdejší vokalista skupiny Back Street Crawler Terry Slesser.
Všechna tato jména ale padla v zapomnění v okamžiku, kdy AC/DC obdrželi demo jedné severoanglické skupiny jménem Geordie.
Jakmile si formace poslechla nahrávku, okamžitě kontaktovala zpěváka a pozvala ho na konkurz. Brian Johnson, jenž byl o patnáct měsíců mladší než Bon, na něm zazpíval "Whole Lotta Rosie" z desky Let There Be Rock, "Highway to Hell" a "Nutbush City Limits" od Ika & Tiny Turnerových – a okamžitě na muzikanty zapůsobil. Přestože si parta následně prošla i dalšími uchazeči, Malcolm později přiznal, že volba byla jasná už tehdy.
Angus Young vzpomínal: „Vzpomínám si, že poprvé jsem Brianovo jméno slyšel od Bona. Bon se zmínil, že byl jednou v Anglii na turné s nějakou kapelou, a řekl, že Brian hrál v Geordie. Bon řekl: ‚Brian Johnson, to byl skvělý rokenrolový zpěvák ve stylu Little Richarda.‘ A Little Richard byl Bonovým velkým idolem. Myslím, že když tehdy viděl Briana, pro Bona to znamenalo: ‚No, je to člověk, který ví, o čem je rock and roll.‘ Zmínil se nám o tom v Austrálii. Když jsme se rozhodli pokračovat, Brian bylo první jméno, které nás s Malcolmem napadlo, a řekli jsme si, že ho zkusíme najít.“
Dne 29. března zavolal Malcolm Young Johnsonovi a k jeho překvapení mu nabídnul místo ve skupině. Z úcty k Bonu Scottovi hledali zpěváka, který by nebyl pouhým napodobením. Vedle jeho charismatu, výrazu a lásky ke klasickému soulu a blues na ně Johnson udělal dojem i osobnostně. Dne 1. dubna 1980 byl oficiálně představen jako nový vokalista AC/DC.
S Johnsonem za mikrofonem rychle dokončili materiál pro album Back in Black, na kterém se původně podílel i Bon. Nahrávání proběhlo během sedmi týdnů na Bahamách, od dubna do května 1980, pod vedením producenta Roberta Johna 'Mutta' Langea, jenž stál i za předchozí nahrávkou Highway to Hell. Hotový materiál byl smíchán v newyorském Electric Lady Studios. Celý černý obal byl zvolen jako symbolický tribut Scottovi.
Deska Back in Black vyšla v USA 25. července 1980 (ve Velké Británii a zbytku Evropy 31. července a v Austrálii 11. srpna) a stala se nejprodávanější nahrávkou AC/DC i hardrockovým milníkem. Mezi hity patří "Hells Bells", "You Shook Me All Night Long", "Rock and Roll Ain't Noise Pollution" a titulní "Back in Black". Album okamžitě vystřelilo na první místo britského žebříčku a na čtvrté v americkém Billboardu, kde setrvalo 131 týdnů. Celosvětově se ho prodalo přibližně 50 milionů kusů, což z něj činí jedno z nejprodávanějších alb historie.
Po jeho vydání se do britské hitparády znovu dostaly i předchozí tituly Highway to Hell, If You Want Blood You've Got It a Let There Be Rock, čímž se AC/DC stali první skupinou od dob Beatles, která měla čtyři alba současně v britské Top 100. Obrovský úspěch přiměl americkou pobočku Atlantic Records k prvnímu oficiálnímu vydání nahrávky Dirty Deeds Done Dirt Cheap z roku 1976 na americkém trhu – v květnu 1981 skončilo Back in Black na třetím místě americké hitparády.
Skupina podpořila studiovku ročním světovým turné, které ji vystřelilo mezi největší rockové hvězdy počátku 80. let. Už při svém debutu se nahrávce dostalo vřelého přijetí od kritiků a v průběhu let byla zařazena do řady žebříčků nejlepších rockových alb všech dob. Od svého vydání byla několikrát znovu vydaná a remasterovaná, naposledy pro digitální distribuci. Dne 9. prosince 2019 obdržela 25× platinovou certifikaci od Americké asociace nahrávacího průmyslu (RIAA), čímž se stala čtvrtým nejprodávanějším albem v historii Spojených států a zároveň nejprodávanější deskou, která se nikdy nedostala na první místo žebříčku Billboard 200.
Během léta následujícího roku se skupina znovu chystala do studia. Po třech týdnech zkoušení ve staré továrně u Paříže se přesunuli do studia EMI-Pathé Marconi, ale nedařilo se jim zachytit zvuk, který hledali. Po dvou týdnech marného snažení se vrátili zpět do továrny, tentokrát vybaveni mobilním nahrávacím studiem. To zajistilo nahrání doprovodných stop, zatímco vokály byly dokončeny později ve Family Sound Studios v Paříži.
Výsledkem se stala osmá studiová nahrávka AC/DC For Those About to Rock We Salute You, vydaná v listopadu 1981. Deska si vedla velmi dobře nejen komerčně, ale i u kritiků. Šlo zároveň o třetí a poslední spolupráci s producentem Robertem Johnem 'Muttem' Langem. Tento počin byl rovněž první, který se v americkém žebříčku Billboard vyšplhal až na první místo, kde se udržel tři týdny.
V USA se prodaly čtyři miliony kusů, zatímco ve Velké Británii se singly "Let's Get It Up" a "For Those About to Rock (We Salute You)" dostaly na 13., resp. 15. příčku hitparády. Celosvětově si nahrávka připsala odhadovaných sedm milionů prodaných kopií, čímž se zařadila mezi nejúspěšnější tituly formace. Ve Spojených státech však oproti rekordnímu předchůdci Back in Black, který získal 25× platinovou desku, zaznamenala výrazný pokles prodejnosti.
Při přípravě devátého studiového alba Flick of the Switch, vydaného v roce 1983, se formace rozešla s producentem Muttem Langem ve snaze obnovit syrovost a jednoduchost svých raných nahrávek. Výsledek však byl kritiky považován za nedotažený a postrádající zapamatovatelný materiál. Jeden z recenzentů dokonce poznamenal, že AC/DC natočili devětkrát to samé album. V anketě čtenářů časopisu Kerrang! byli navíc v roce 1984 označeni za osmé největší zklamání roku. Přesto se Flick of the Switch vyšplhalo na 4. místo britské hitparády a přineslo menší úspěch se singly "Nervous Shakedown" a "Flick of the Switch".
V průběhu nahrávání měl bubeník Phil Rudd problémy s drogami a alkoholem, což vyústilo ve zhoršení vztahu s Malcolmem Youngem. Napjatá atmosféra nakonec přerostla v fyzickou potyčku, po níž byl Rudd v polovině natáčení z kapely propuštěn.
Do studia byl následně přizván bývalý bubeník Procol Harum B. J. Wilson, aby pomohl s dokončením nahrávky. Jeho bicí party však nebyly použity, protože Rudd už stihl nahrát všechny své části. Definitivní náhrada dorazila v létě 1983 – Simon Wright. Ten byl vybrán z více než 700 bubeníků, kteří se zúčastnili konkurzů v USA a Velké Británii. Mezi uchazeči byli i Simon Kirke ze skupin Free a Bad Company nebo Paul Thompson z Roxy Music.
Desátý studiový počin Fly on the Wall, vydaný v roce 1985 a produkovaný samotnými bratry Youngovými, opět neoslnil. Kritici mu vytýkali nedostatek nápadů a směřování. Ve stejnojmenném videu se skupina objevila jako barová kapela, přičemž odehrála pět skladeb z celkových deseti.
V roce 1986 se AC/DC vrátili do širšího povědomí díky písni "Who Made Who", vytvořené pro rádiový éter. Deska Who Made Who, na níž se skladba objevila, sloužila jako soundtrack k filmu Stephena Kinga Maximum Overdrive a kombinovala starší hity jako "You Shook Me All Night Long" s novinkami – titulní písní a dvěma instrumentálkami "D.T." a "Chase the Ace".
V únoru 1988 byli AC/DC uvedeni do Síně slávy Australské asociace nahrávacího průmyslu.
Jedenácté studiové album Blow Up Your Video, vydané v roce 1988, vzniklo ve studiu Miraval v Le Val ve Francii a přineslo znovushledání se zakládajícími producenty Harrym Vandou a Georgem Youngem. Během nahrávání vzniklo devatenáct skladeb, z nichž bylo pro finální verzi vybráno deset. Přestože byla deska později kritizována za příliš mnoho výplně, komerčně uspěla – prodalo se jí více než předchozích dvou nahrávek dohromady a v britské hitparádě obsadila druhé místo, což bylo nejvyšší umístění od éry Back in Black.
Mezi nejvýraznější skladby patřil singl "Heatseeker", který se dostal do první dvacítky britského žebříčku, a fanoušky oblíbená "That's the Way I Wanna Rock 'n' Roll". Světové turné Blow Up Your Video Tour odstartovalo v únoru 1988 v australském Perthu. Po jarní evropské části Malcolm Young oznámil dočasné přerušení účasti, aby se mohl věnovat léčbě závislosti na alkoholu. Na jeho místo zaskočil jeho synovec Stevie Young.
V roce 1989 skupinu opustil Simon Wright, aby se připojil k Dio a podílel se na albu Lock Up the Wolves. Nahradil ho zkušený bubeník Chris Slade. Brian Johnson byl tou dobou několik měsíců nedostupný kvůli rozvodu, a tak veškerý nový materiál pro nadcházející desku napsali bratři Youngové – praxe, kterou pak udrželi až do alba Rock or Bust z roku 2014.
Dvanácté studiové album skupiny AC/DC, The Razors Edge, bylo nahráno ve Vancouveru v Britské Kolumbii v Kanadě. Mixoval a produkoval ho Mike Fraser a Bruce Fairbairn, který předtím spolupracoval s Aerosmith a Bon Jovi. Vydáno bylo 21. září 1990 a pro formaci znamenalo velký úspěch. Obsahovalo hity "Thunderstruck" a "Are You Ready", které se dostaly na 5., resp. 16. místo v žebříčku Billboard Mainstream Rock Tracks Chart, a i další hit "Moneytalks", který se umístil na 23. místě v Billboard Hot 100. Deska se stala multiplatinovou a dostala se do první desítky nejlepších nahrávek v USA.
V září 1991 vystoupili AC/DC na festivalu Monsters of Rock v Moskvě, který navštívilo 1,6 milionu lidí, aby si užili první rockový koncert pod širým nebem, který se konal v bývalém Sovětském svazu. Přehlídka, na které vystoupily také skupiny Pantera, The Black Crowes a Metallica, měla jednu z největších návštěvností hudebních akcí vůbec.
Několik písní z turné The Razors Edge bylo zaznamenáno pro živé album z roku 1992 s názvem Live. Produkoval jej Bruce Fairbairn a bylo označeno za jedno z nejlepších živých alb 90. let. AC/DC během tohoto turné vystoupili také jako hlavní hvězda na show Monsters of Rock, koncert později vyšel na DVD pod názvem Live at Donington. Během turné k albu The Razors Edge byli v lednu 1991 na koncertě v Salt Palace v Salt Lake City ve státě Utah zabiti tři fanoušci: když koncert začal, fanoušci vtrhli na pódium a tři z nich byli ušlapáni a další utrpěli zranění. Trvalo 20 minut, než ochranka i formace pochopili vážnost situace a koncert ukončili. AC/DC se s rodinami obětí vyrovnali mimosoudně.
V důsledku tohoto incidentu vyřadil Salt Palace z budoucích akcí takzvané festivalové sezení. Festivalové sezení obvykle označuje formu všeobecného vstupu (kdo dřív přijde, ten dřív mele), kdy je k dispozici velký otevřený prostor (zpravidla venku) a všichni diváci musí stát (pokud nemají povoleno přinést si vlastní přenosný posez).
V roce 1993 nahráli AC/DC skladbu "Big Gun" pro soundtrack k filmu Arnolda Schwarzeneggera Poslední akční hrdina. Píseň byla vydána i jako singl a dosáhla prvního místa v americkém žebříčku Mainstream Rock - jednalo se o první singl formace na prvním místě v tomto žebříčku.
V roce 1994 vytvořila společnost Pacific Gameworks návrh projektu videohry určené pro CD na počítače Atari Jaguar s názvem AC/DC: Defenders of Metal, v níž měly vystupovat AC/DC, nicméně výroba hry nikdy nezačala a zůstala nevydána.
V roce 1994 Angus a Malcolm pozvali bývalého bubeníka Phila Rudda na několik jam sessions. Phil byl nakonec znovu najat, aby nahradil Sladea, k jehož odchodu došlo částečně kvůli velké touze formace znovu spolupracovat s Ruddem. Třinácté studiové album skupiny Ballbreaker, které znovuobnovená sestava z let 1980-83 nahrála ve studiu Ocean Way v Los Angeles a produkoval ho Rick Rubin, vyšlo v roce 1995. Prvním singlem z něj byla skladba "Hard as a Rock". Z alba byly vydány i další dva singly: "Hail Caesar" a "Cover You in Oil".
V roce 1997 byl vydán box set s názvem Bonfire. Obsahoval čtyři alba: remasterovanou verzi Back in Black, Volts (disk s alternativními záběry, vyřazenými skladbami a náhodně zaznamenanými koncertními nahrávkami) a dvě živá alba, Live from the Atlantic Studios a Let There Be Rock: The Movie.
Album Live from the Atlantic Studios bylo nahráno 7. prosince 1977 v Atlantic Studios v New Yorku. Let There Be Rock: The Movie bylo dvojalbum nahrané v roce 1979 v Pavillon de Paris a bylo soundtrackem k filmu AC/DC: Let There Be Rock. Americká verze box setu obsahovala barevný booklet, oboustranný plakát, samolepku, dočasné tetování, otvírák na klíče a kytarové trsátko.
V roce 1999 nahráli AC/DC své čtrnácté studiové album Stiff Upper Lip, které produkoval bratr Malcolma a Anguse, George Young, ve studiu Warehouse, opět ve Vancouveru. Vyšlo v únoru 2000 a bylo kritikou přijato lépe než Ballbreaker, ale bylo považováno za chudé, co se týče nových nápadů. Australské vydání obsahovalo bonusový disk se třemi propagačními videoklipy a několika živými vystoupeními nahranými v roce 1996 ve španělském Madridu.
Stiff Upper Lip dosáhlo prvního místa v pěti zemích včetně Argentiny a Německa, druhého místa ve třech zemích, ve Španělsku, Francii a Švýcarsku, třetího místa v Austrálii, pátého místa v Kanadě a Portugalsku a sedmého místa v Norsku, USA a Maďarsku. První singl, "Stiff Upper Lip", se udržel čtyři týdny na 1. místě v americkém žebříčku mainstreamového rocku. Tuto píseň skupina také živě předvedla, když v březnu 2000 vystoupila jako hudební host v pořadu Saturday Night Live. Další vydané singly se také umístily v hitparádě, "Satellite Blues" a "Safe in New York City" dosáhly 7. a 31. místa v žebříčku Billboard's Mainstream Rock Tracks.
V roce 2002 podepsala AC/DC dlouhodobou smlouvu na několik alb se společností Sony Music, která následně vydala řadu remasterovaných alb v rámci série remasterů AC/DC. Každé vydání obsahovalo rozšířený booklet se vzácnými fotografiemi, upomínkovými předměty a poznámkami. V roce 2003 byl remasterován a znovu vydán celý zpětný katalog (kromě Ballbreaker a Stiff Upper Lip, ty byly později znovu vydány v roce 2004). V roce 2003 byla skupina také uvedena do Rock and Rollové síně slávy.
Dne 30. července 2003 skupina vystoupila společně s The Rolling Stones a Rush na Molson Canadian Rocks pro Toronto. Koncert, který se konal před půlmilionovým publikem, měl městu pomoci překonat negativní publicitu plynoucí z následků epidemie SARS v roce 2003. Koncert drží rekord nejvýdělečnější hudební akce v historii Severní Ameriky.
Skupina se umístila na druhém místě v žebříčku nejlépe vydělávajících australských umělců za rok 2005 a na šestém místě za rok 2006, přestože od roku 2003 nekoncertovala a od roku 2000 nevydala žádné album.
Dne 16. října 2007 vydala společnost Columbia Records dvoj a trojdiskový disk s názvem Plug Me In. Komplet obsahuje pět a sedm hodin raritních záznamů, a dokonce i záznam AC/DC na střední škole, kde hrají písně "School Days", "TNT", "She's Got Balls" a "It's a Long Way to the Top". Stejně jako v případě rodinných šperků obsahuje první disk raritní koncerty AC/DC s Bonem Scottem a druhý disk se věnuje éře Briana Johnsona. Sběratelská edice obsahuje navíc DVD s dalšími 21 raritními vystoupeními Scotta i Johnsona a dalšími rozhovory.
AC/DC debutovali ve videohře Rock Band 2, kde byla jako hratelná skladba zařazena píseň "Let There Be Rock." I setlist z živého alba Live at Donington byl vydán jako hratelné skladby pro sérii Rock Band prostřednictvím exkluzivního maloobchodního řetězce Wal-Mart na disku s názvem AC/DC Live: Rock Band Track Pack.
Dne 9. září 2008 byl vydán nově sestříhaný záznam koncertu skupiny z července 1996 na náměstí Plaza De Toros de las Ventas ve španělském Madridu nazvaný No Bull: The Directors Cut, komplexně na Blu-ray a DVD. V tomto roce získala také společnost Verizon Wireless práva na vydání kompletních alb a celého koncertu Live at Donington ke stažení.
Dne 18. srpna 2008 oznámila společnost Columbia Records 18. října australské a 20. října celosvětové vydání patnáctého studiového alba Black Ice. Patnáctiskladbový monument (má nejdelší stopáž ze všech alb kapely) byl prvním studiovým počinem skupiny po osmi letech, produkoval ho Brendan O'Brien a mixoval a inženýroval Mike Fraser. Stejně jako Stiff Upper Lip byl nahrán ve studiu The Warehouse ve Vancouveru v Britské Kolumbii.
Album vyšlo výhradně ve fyzických formátech (protože AC/DC v té době neprodávali svou hudbu digitálně) a společnost Walmart získala exkluzivní práva na jeho distribuci v Severní Americe. Po svém vydání 20. října 2008 v Severní Americe uspořádaly společnosti Columbia Records a Walmart na jeho propagaci v New Yorku na Times Square a v Los Angeles akci 'Rock Again AC/DC Stores'. Do ulic těchto dvou měst byly také vyslány kamiony 'Black Ice', které nahlas přehrávaly hudbu AC/DC a každý den zastavovaly na různých zastávkách, aby prodávaly jejich zboží.
Obal nakreslil Joshua Marc Levy, umělecký ředitel společnosti Columbia a dlouholetý fanoušek formace, který se k projektu přihlásil mezi mnoha lidmi v Sony, jež na něm chtěli pracovat. Existují celkem čtyři různé verze; standardní edice má červené logo, deluxe edice má modré logo a dvě varianty běžného designu obsahují žluté nebo bílé logo. Angus uvedl, že tyto varianty neznamenají, že by si fanoušci museli koupit všechny: „Víme, že většina lidí si desku koupí jen jednou, a to v barvě, kterou si vyberou. Pro mě to není relevantní. Důležité je, aby si ji fanoušci užili. Podstatná je hudba.“
Ohlasy kritiků byly vesměs pozitivní, chválily hudbu a její podobnost s klasickým zvukem AC/DC, i když někteří z nich považovali dílo za příliš dlouhé a nekonzistentní. Skladba "War Machine" zvítězila na cenách Grammy v kategorii ´Nejlepší hardrockový výkon´. Samotné album bylo nominováno na mnoho cen, včetně Grammy, Brit, Juno a ARIA Music Awards.
Dokončení desky se zpozdilo, protože baskytarista Cliff Williams utrpěl zranění a formace změnila vydavatelství z Elektra Records na Sony Music Entertainment. První sezení Anguse a Malcolma Youngových při skládání materiálu proběhla v Londýně už v roce 2003. Při nahrávání se O'Brien snažil znovu zachytit rockový zvuk rané tvorby skupiny, na rozdíl od bluesové orientace alb Ballbreaker a Stiff Upper Lip, přičemž navrhoval například přidat ke zpěvu Briana Johnsona "soulové skřehotání". Písně byly ve studiu nahrány převážně živě.
"Rock 'n' Roll Train", první singl z něj, byl do rádií uveden 28. srpna. Dne 15. srpna AC/DC natočili v Londýně videoklip, přičemž speciální výběr fanoušků dostal šanci si ve videoklipu zahrát.
Black Ice debutovalo na prvním místě albových žebříčků ve 29 zemích a zároveň se stalo nejúspěšnějším debutovým albem vydavatelství Columbia Records (od března 1991, kdy společnost Nielsen SoundScan začala sledovat údaje o prodejnosti pro Billboard). Nahrávka získala multiplatinový certifikát v osmi zemích, včetně USA, Austrálie, Kanady, Švýcarska, Švédska, Norska, Německa a České republiky. Kromě toho získala platinový status ve dvanácti zemích (Rakousko, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Maďarsko, Irsko, Itálie, Velká Británie, Argentina, Singapur a Nový Zéland) a zlatý status ve čtyřech zemích (Nizozemsko, Španělsko, Polsko a Brazílie).
Osmnáctiměsíční turné Black Ice World Tour na podporu tohoto nového alba bylo oznámeno 11. září a začalo 28. října 2008 ve Wilkes-Barre v Pensylvánii. Dne 15. září 2008 zahájilo také vysílání AC/DC Radio na 19. kanálu Sirius a 53. kanálu XM, který hraje hudbu AC/DC a vysílá rozhovory se členy kapely.
Koncem září 2009 byla skupina nucena přeložit šest koncertů, když Brian Johnson podstoupil operaci vředů. 29. září skupina oznámila vydání kolekce studiových a koncertních rarit Backtracks, která vyšla 10. listopadu 2009 jako box-set 3-CD/2-DVD/1-LP.
Dne 4. listopadu byli AC/DC vyhlášeni časopisem Business Review Weekly nejlépe vydělávajícím australským zábavním umělcem za rok 2009 s výdělkem 105 milionů dolarů. Poprvé po čtyřech letech tak z prvního místa vytlačili skupinu The Wiggles.
19. dubna 2010 pak formace vydala soundtrack ke stejnojmennému filmu Iron Man 2, který byl sestaven ze starších skladeb z jejích studiových alb. O měsíc později vystoupili jako headliner Download Festivalu v Donington Parku a 28. června 2010 ve španělském Bilbau uzavřeli světové turné Black Ice World Tour, po 20 měsících, během nichž navštívili 108 měst ve více než 28 zemích, s odhadovanou návštěvností přes pět milionů lidí. Tři koncerty z prosince 2009 na stadionu River Plate v Argentině byly 10. května 2011 vydány na DVD Live at River Plate. 10. května 2011 byl v rámci Record Store Day vydán exkluzivní singl z tohoto DVD s písněmi "Shoot to Thrill" a "War Machine". V roce 2011 kapela také vydala na DVD a Blu-ray koncertní film AC/DC: Let There Be Rock, který měl premiéru v kinech v roce 1980.
Dne 19. listopadu 2012 AC/DC vydali Live at River Plate, své první živé album po 20 letech.
Po skončení světového Black Ice Tour byla Malcolmu Youngovi diagnostikována rakovina plic. Ta byla zachycena v raném stádiu, takže operace byla úspěšná a nádor byl odstraněn. Měl však také blíže nespecifikované problémy se srdcem a byl mu voperován kardiostimulátor.
V dubnu 2014 Malcolm vážně onemocněl a nebyl schopen pokračovat ve vystupování. 16. dubna 2014 vydali AC/DC prohlášení, že si dává pauzu od kapely< kvůli špatnému zdravotnímu stavu, nicméně zpěvák Brian Johnson uvedl, že navzdory dřívějším zprávám AC/DC nekončí: „Rozhodně se dáme dohromady v květnu ve Vancouveru. Vezmeme kytary, uděláme si pohodičku a uvidíme, jestli někdo nemá nějaké melodie nebo nápady. Pokud se něco stane, nahrajeme to.“ V červenci Johnson prozradil, že Young je v nemocnici, kde se léčí s blíže nespecifikovaným onemocněním, a během květnových nahrávacích sessions ho ve studiu nahradil kytarista Stevie Young, jeho synovec. 24. září 2014 management kapely oznámil, že oficiálně odchází do důchodu a ke kapele se nevrátí. Stevie Young nadále zaskakoval za Malcolma na světovém turné Rock or Bust 2015 a nakonec se stal jeho plnohodnotným náhradníkem.
Dne 26. září 2014 deník The Sydney Morning Herald oznámil, že Malcolmu Youngovi byla diagnostikována demence a byl přijat do domova důchodců, kde se mu dostalo celodenní péče. V tomto článku byl citován zdroj z Youngovy blízkosti, který uvedl, že má úplnou ztrátu krátkodobé paměti. O čtyři dny později potvrdila Youngovo onemocnění také jeho rodina s tím, že Young trpí demencí a rodina děkuje za respektování jejich soukromí.
V následných rozhovorech Angus uvedl, že jeho bratr měl výpadky paměti a soustředění již před natáčením Black Ice a že se léčil i během světového turné, které skončilo v roce 2010. Angus potvrdil, že ačkoli jeho bratr nehrál na albu Rock or Bust z roku 2014: „Stále má rád svou hudbu. Dbáme na to, aby měl svého Chucka Berryho, a trochu Buddyho Hollyho.“ Dále dodal, že AC/DC budou pokračovat podle bratrových přání a standardů: „Podívejte se, Malcolm i se svým zdravotním stavem koncertoval, dokud to už nemohl dělat.“ Ve stejném rozhovoru Angus uvedl, že Malcolm před každým koncertem opakovaně zkoušel písně AC/DC, jen aby si pamatoval, jak se povedly.
V rozhovoru pro Guitar Player o Youngových autorských zásluhách na albu Rock or Bust Angus prohlásil: „Mal dělal, co mohl, dokud to už přestal zvládat, ale já mám veškerý materiál, na kterém pracoval. Byla tam spousta riffů, nápadů a kousků refrénů. Doplňoval jsem věci, abych zjistil, jestli máme písničku. Každé album, které jsme kdy udělali, bylo takové. Vždycky tam byl kousek z minulosti, kousek z toho, co jsme měli úplně nové, a někdy jen starý nápad, na kterém jsme buď já, nebo Malcolm pracovali, ale nikdy jsme ho nedokončili. Proces psaní písní se vlastně nezměnil, až na to, že Mal u toho už fyzicky nebyl. Takže když přišlo na psaní a skládání věcí, byl tam se mnou Stevie. Malcolm byl vždycky skvělý organizátor. Vždycky měl přehled o věcech, které jsme společně psali. Zaznamenával to, datoval, dělal si poznámky. Moje nahrávky - pokud se tomu tak dá říkat - jsou vždycky chaotické. Takže tentokrát mi Stevie pomohl uspořádat spoustu toho, co tam bylo.“
Malcolm Young zemřel na následky nemoci 18. listopadu 2017 ve věku 64 let v Lulworth House v Elizabeth Bay. 28. listopadu se konal jeho pohřeb v katedrále svaté Marie v Sydney. O několik týdnů dříve, 22. října 2017, zemřel v sedmdesáti letech i jeho starší bratr George.
29. srpna 2014 vydal bubeník Phil Rudd své první sólové album Head Job. Potvrdil, že se uskuteční další turné AC/DC a prohlásil, že kapela nemá v úmyslu odejít do důchodu. Dne 23. září 2014 společnost Alberts Management prozradila, že šestnácté studiové album skupiny Rock or Bust, které bude obsahovat jedenáct nových skladeb, vyjde 28. listopadu 2014 jako první album v historii kapely bez Malcolma Younga. Skupina také oznámila plány na světové turné k jeho propagaci, na kterém Malcolma nahradí Angusův synovec Stevie Young.
6. listopadu 2014 byl Rudd po policejní razii v jeho domě obviněn z pokusu o objednání vraždy, vyhrožování zabitím, držení metamfetaminu a marihuany. Obvinění z pokusu o objednání vraždy bylo následující den staženo, ale ostatní obvinění zůstala. AC/DC vydali prohlášení, ve kterém objasnili, že turné propagující album Rock or Bust bude pokračovat, ale neuvedli, zda se ho Rudd zúčastní a zda je stále členem kapely.
Na charitativní autogramiádě před udílením cen Grammy se skupina nechala vyfotografovat společně s bývalým bubeníkem Chrisem Sladem. Později bylo potvrzeno, že se ke kapele na Grammy a nadcházející turné vrátil. V dubnu 2015 se Rudd přiznal k obvinění z užívání drog a vyhrožování zabitím svému bývalému asistentovi. Krátce poté byl Rudd na webových stránkách kapely odstraněn jako bubeník a nahrazen Sladem. 9. července 2015 bylo Ruddovi zamítnuto propuštění a byl odsouzen k osmiměsíčnímu domácímu vězení. V roce 2015 byl uložen trest odnětí svobody.
Dne 7. března 2016 skupina oznámila, že posledních deset koncertů světového turné Rock or Bust bude přeloženo, protože Brianu Johnsonovi lékaři nařídili, aby okamžitě přestal koncertovat, protože se u něj zrychlila ztráta sluchu a hrozí, pokud bude na koncertování pokračovat, že úplně ohluchne. Deset zrušených koncertů bude odehráno pravděpodobně s hostujícím zpěvákem později v průběhu roku, takže Johnsonova budoucnost na turné zůstala nejistá.
Johnson později v pořadu The Howard Stern Show prohlásil, že jeho ztráta sluchu nevznikla v důsledku 36 letého vystupování s AC/DC, ale spíše kvůli jeho lásce k automobilovým závodům a tím, že si během jednoho závodu zapomněl nasadit špunty do uší, takže se mu protrhl levý ušní bubínek.
Dne 19. dubna 2016 vydal Johnson oficiální prohlášení ohledně svých zdravotních problémů a neschopnosti koncertovat. V prohlášení přiznal své přetrvávající potíže se sluchem, ale uvedl, že hodlá pokračovat v nahrávání a případně obnovit turné, pokud se jeho zdravotní stav dostatečně zlepší. Výslovně také poděkoval Angusi Youngovi a Cliffu Williamsovi za jejich podporu během svého působení v kapele. Svůj v té době poslední koncert s AC/DC odezpíval 28. února 2016 ve Sprint Center v Kansas City.
Dne 16. dubna 2016 vydali AC/DC prohlášení, ve kterém oznámili, že se na zbývající koncerty turné v roce 2016 přidal frontman skupiny Guns N' Roses Axl Rose jako zpěvák kapely. Jeho přesné znění bylo: „Členové AC/DC by rádi poděkovali Brianu Johnsonovi za jeho přínos a oddanost kapele v průběhu minulých let. Přejeme mu vše nejlepší v souvislosti s jeho problémy se sluchem a budoucími podniky. I když si přejeme, aby toto turné skončilo tak, jak začalo, chápeme, respektujeme a podporujeme Brianovo rozhodnutí ho ukončit a zachránit si sluch. Jsme odhodláni splnit zbývající část našich koncertních závazků vůči všem, kteří nás v průběhu let podporovali a máme to štěstí, že Axl Rose laskavě nabídl svou podporu, aby nám pomohl tento závazek splnit. AC/DC budou pokračovat ve svém světovém turné Rock or Bust World Tour a Axl Rose se k nim připojí jako zpěvák.“
8. července 2016 Cliff Williams v rozhovoru pro Gulfshore Life naznačil, že kapelu opouští: „Bylo to vše, co jsem znal posledních 40 let, ale po tomto turné se stahuji z koncertování a nahrávání. Ztráta Malcolma, ta věc s Philem a teď s Brianem, to je nad mé síly. Vnitřně cítím, že je to správná věc.“ Na konci světového turné Rock or Bust World Tour vydal videoprohlášení, v němž potvrdil svůj odchod. 20. září 2016 se ve Filadelfii konalo jeho poslední vystoupení s kapelou.
Po skončení turné Rock or Bust v roce 2016 si AC/DC dali pauzu. V následujících letech se ale začalo spekulovat o tom, že se bývalí členové Johnson a Rudd vrátili a opět s kapelou spolupracují, poté co jedna z fanynek, žijící poblíž studia The Warehouse ve Vancouveru v B.C. tvrdila, že je z okna svého bytu pozorovala ve venkovním prostoru studia.
Dne 28. září 2020 AC/DC aktualizovali své účty na sociálních sítích krátkým videoklipem, který zobrazuje rozsvícení neonového světla ve tvaru loga kapely s bleskem. To vedlo ke spekulacím, že se chystají oznámit svůj comeback, možná již tento nebo příští týden. Následující den byly oficiální webové stránky kapely přesměrovány na pwrup.acdc.com a aktualizovány o internetový obchod AC/DC a e-mailovou přihlášku Power Up, což vedlo ke spekulacím, že Power Up bude název nového alba.
Dne 30. září 2020 AC/DC oficiálně potvrdili návrat Briana Johnsona, Phila Rudda a Cliffa Williamse do kapely spolu s Angusem a Steviem Youngem, čímž se znovu sešla sestava z nahrávání alba Rock or Bust.
Dne 1. října 2020 AC/DC zveřejnili úryvek své nové písně "Shot in the Dark". Krátce poté bylo na oficiálních stránkách skupiny zveřejněno několik fotografií pár různých plakátů vystavených v některých městech v různých zemích - například v Ashfieldu (před Ashfield Boys High School Anguse Younga), Lille, Londýně a Dallasu - s nápisem 'PWR/UP' (stylizovaným jako PWR?UP).
Dne 7. října 2020 skupina potvrdila, že 13. listopadu 2020 vydá nové studiové album Power Up, a zveřejnila první singl z něj, "Shot in the Dark". Seznam skladeb alba byl zveřejněn na jejich webových stránkách prostřednictvím točícího se propagačního alba. Angus Young také poznamenal, že nové album je stejně jako Rock or Bust věnováno Malcolmu Youngovi, podobně jako Back in Black bylo věnováno Bonovi Scottovi. Album nylo nahráno v srpnu až září 2018 s O'Brienem jako producentem ve studiu The Warehouse ve Vancouveru a v roce 2019 ještě trochu doladěno v Los Angeles.
7. října 2023 AC/DC vystoupili na hudebním festivalu Power Trip v Empire Polo Clubu v kalifornském Indiu, což bylo jejich první vystoupení po sedmi letech. Williams byl, poté, co se vrátil z důchodu, součástí sestavy a Rudda nahradil americký bubeník Matt Laug, který dříve hrával s Alice Cooper a se Slashem v kapele Snakepit. Kapela také naznačila, že další turné se uskuteční v roce 2024; starosta Mnichova Dieter Reiter potvrdil, že si na 12. června 2024 zamluvili vystoupení na Olympijském stadionu.
16. prosince 2023 zemřel ve věku 77 let zakládající bubeník Colin Burgess.
12. února 2024 bylo konečně oznámeno turné Power Up Tour, na němž Williamse nahradil bývalý baskytarista Jane's Addiction Chris Chaney. Evropská část turné začala 17. května a skončila 17. srpna, přičemž na všech 24 vystoupeních jim jako support hrála americká skupina Pretty Reckless. V tomto roce také AC/DC ke svému 50. výročí znovu vydali celý svůj katalog na zlatém vinylu v rámci série AC/DC 50. Vydali také dvě alba určená pouze pro Australasii - High Voltage a T.N.T. (obě 1975), která jsou k dostání pouze v High Voltage Dive Baru.
AC/DC sami sebe označují za rock and rollovou kapelu, nic víc, nic míň. Podle Stephena Thomase Erlewina z AllMusic jsou jedním z určujících faktorů hard rocku 70. let a reakcí na dobové art rockové a arena rockové výstřelky. Podle Alexise Petridise je jejich hudba tvrdý, záměrně základní blues-rock s vtipnými sexuálními narážkami a texty o rock and rollu. „Pro některé jsou AC/DC ultimátní heavy metalovou kapelou,“ napsal Tim Jonze v deníku The Guardian, „ale pro jiné vůbec ne, jsou klasickou rockovou kapelou - a nazývat je heavy metalem je zrádné.“
Ke kontroverznosti kategorizace jejich hudby McParland napsal: „AC/DC budou tvrdit, že nejsou specificky metalovou kapelou. Jejich hudbu - hlasitou, tvrdou a kytarovou - lze nejlépe popsat jako hard rock. Jsou však lidé, kteří budou tvrdit, že jsou nesporně metaloví. V tom spočívá stálý problém škatulkování. AC/DC sice odkazují na underground a svým posluchačům dali 'Highway to Hell' a 'Hell's Bells', ale jejich písně jsou postaveny na přímočarých durových a mollových power akordech. Nejsou modálně rozvinuté, jako je tomu u velké části heavymetalových skladeb. Jejich zvuk je hlasitý a ostrý, nikoliv zabšpiněný nebo rozladěný.“
Podle hudebního novináře z Vulture Davida Marcheseho byl instrumentálním základem jednoduchého zvuku kapely bubeník - Rudd, Wright nebo Slade - který v každém taktu udeřil na kopák na první a třetí dobu a na virbl při na druhou a čtvrtou; baskytarista Williams důsledně sázel osminky; Angus Young hrál sólové party, které měly jasnou architekturu a dokonce i jakýsi švih, zběsilým, napůl dementním způsobem; a Malcolm Young hrál na 'hnací', ale přesto vyladěnou rytmickou kytaru, která se vyznačovala drobnými cuknutími, zadrháváním a tichem, které dávaly monstrózním riffům život.
Po většinu doby Malcolm používal při nahrávání ve studiu k zesílení rytmické kytary hlavu Marshall Super Bass. Podle Chrise Gilla z časopisu Guitar World pomohl tento zesilovač definovat jeho charakteristický kytarový tón - čistý, ale co nejhlasitější, aby se pohyboval na hraně zkreslení výkonového zesilovače a poskytoval ideální kombinaci grindu, twangu, cinkotu a crunche, bez zkreslení předzesilovače, šumění nebo komprese - jak je slyšet ve skladbách jako "Let There Be Rock", "Dirty Deeds", "For Those About to Rock" a "Thunderstruck". V letech 1978 až 1980 však Young používal 100 wattovou hlavu Marshall 2203, což podle Gillových spekulací mohlo přispět k mírně zkreslenějšímu a temnějšímu tónu kytary na albech z tohoto období, včetně Powerage a Back in Black.
Při srovnání vokalistů AC/DC Robert Christgau uvedl, že Bon Scott vykazoval 'částečné skřehotání' a 'šarm', často zpíval o sexuální agresi pod rouškou zábavy: „Podobně jako Ian Hunter nebo Roger Chapman, i když bez jejich rozvernosti, se bavil tím, že je zkažený mladý muž“. Johnson podle něj coby vokalista disponoval třikrát větším rozsahem a výkonem a zároveň projektoval 'postavu chlapa jako fantasy poloboha'. V době, kdy se Johnson plně aklimatizoval s albem For Those About to Rock We Salute You z roku 1981, definoval podle Christgaua hymnickou velkolepost, která se k postavení kapely hodila víc než staromódní chraplavost Bona Scotta, i když méně inteligentním způsobem.
Během kariéry kapely byly její písně kritizovány jako jednoduché, monotónní, záměrně nízké a sexistické. David Marchese z Vulture napsal: „Bez ohledu na autora textů, ať už to byl Scott (který byl schopen skutečného vtipu a barvitosti), Brian Johnson nebo bratři Youngovi, je v tvorbě kapely cítit hluboké napětí misogynie, které se pohybuje od pocitu strašlivého zastarání až k přímému odsouzení.“ Podle Christgaua z roku 1988 je krutou pravdou, že sexismus nikdy nedržel velkého rock-and-rolla při zemi - od Muddyho po Lemmyho spousta explozivní hudby objektivizovala ženy nepřístojným způsobem. Fanoušci kapely hájili její hudbu vyzdvihováním jejího 'sprostého humoru', zatímco členové skupiny obecně odmítali tvrzení, že jejich písně jsou sexistické, a tvrdili, že jsou míněny jako vtip. V rozhovoru se Sylvií Simmonsovou pro časopis Mojo Angus označil kapelu za vtipálky víc než cokoli jiného, zatímco Malcolm řekl: „Nejsme jako nějaká macho kapela. Hudbu bereme mnohem vážněji než texty, které jsou jen nahozenými řádky.“
Pro knihu Under My Thumb: Songs That Hate Women and the Women Who Love Them Fiona Sturgesová, umělecká kritička deníku The Guardian, přispěla esejí, v níž vyjádřila svou lásku k AC/DC. Přiznala sice, že je feministka a že hudba kapely je pro ni problematická, ale domnívala se, že pro posluchačky bude hloupé, ale ne škodlivé, pokud dokážou kapelu pochopit jako bandu arci sexuálně posedlých idiotů s ostrými melodiemi a několika vážně zabijáckými riffy. Navzdory bezzudnému výsměchu v písni "Carry Me Home", kde se mluví o ženě, která 'není žádná dáma', fantazii o znásilnění v písni "Let Me Put My Love into You" a obecně jednorozměrnému vykreslení žen, Sturgesová uvedla, že písně jako "Whole Lotta Rosie" a "You Shook Me All Night Long" ukazují, že ženské postavy se také dobře baví a jsou častěji než jindy v sexuálním ohledu na místě toho, kdo tomu velí. Jsou to muži, kteří působí pasivně a beznadějně, ohromeni v přítomnosti svých sexuálních partnerek, které jsou zkušenější a obratnější než oni.
Stejně jako mnoho jiných kapel jejich éry i AC/DC narazili na satanistickou paniku 80. let. Tento všeobecný strach z moderního hard rocku a heavy metalu se v případě kapely výrazně zvýšil, když byl zatčen sériový vrah Richard Ramirez. Ramirez, tiskem označený za „Nočního vraha“, přiznal, že při vraždách často poslouchal Highway to Hell z roku 1979. V roce 1985 se objevila zpráva, podle které se časté hraní "Night Prowler" z Highway to Hell stalo modelem pro Ramirezovy vraždy. Podle některých údajů Ramirez uvedl, že mu písně kapely poskytovaly pocit „přítomnosti ďábla“, a označil je za „strážce pekla“. Tato kontroverze vedla v té době k obvinění AC/DC z podpory satanské ideologie a dočasnému vyřazení kapely z veřejného diskurzu v některých konzervativních médiích.
V roce 2016 vydali AC/DC limitovanou edici alb, která zahrnovala speciální vinylové desky pro Evropu, Austrálii, Ameriku a severní část Asie. Součástí byla také raritní edice High Voltage, která zahrnovala původní demo nahrávky, včetně několika písní, které se nikdy neobjevily na žádné desce. Do současné doby kapela nevydala žádné nové studiové album, ale její popularita a vliv na hard rockovou scénu přetrvává. V roce 2025 kapela stále vykonává příležitostné koncerty a je považována za jedno z největších jmen v historii hard rocku.
Dne 22. března 2000 pojmenovala obec Leganés (nedaleko Madridu) na počest kapely ulici 'Calle de AC/DC' (Ulice AC/DC). Malcolm a Angus se slavnostního otevření zúčastnili společně s mnoha fanoušky. Později téhož dne byla deska s názvem ulice odcizena, snad nějakým nadšencem nebo sběratelem. O dvě hodiny později byla deska nahrazena novou a pouhé tři dny poté byla opět ukradena. Od té doby byla deska odcizena mnohokrát, což přimělo obec Leganés, aby začala prodávat její oficiální repliky.
V roce 2003 zařadil časopis Rolling Stone v seznamu 500 nejlepších písní všech dob skladbu "Back in Black" na 73. místo a "Highway to Hell" na 199. místo. A v roce 2004 skladbu "Back in Black" na 187. místo a "Highway to Hell" na 254. místo.
V květnu 2003 bratři Youngové převzali cenu Teda Alberta za mimořádné zásluhy o australskou hudbu na udílení cen Music Winners Awards 2003, během kterého Malcolm vzdal zvláštní hold Bonu Scottovi, který byl rovněž držitelem této ceny.
Dne 1. října 2004 byla na počest kapely přejmenována centrální melbournská třída Corporation Lane na AC/DC Lane. Město Melbourne zakázalo používat v názvech ulic znak lomítka, a tak byla tato čtyři písmena spojena. Ulička se nachází poblíž ulice Swanston Street, kde skupina na korbě nákladního automobilu natáčela videoklip k hitu "It's a Long Way to the Top" z roku 1975.
Během roku 2007 prodala kapela v USA přes 1,3 milionu CD, přestože v té době nevydali žádné nové album od roku 2000. Komerční úspěch skupiny navíc stále vzkvétá, přestože se po mnoho let rozhodla neprodávat své desky v digitálních online formátech. V listopadu 2012 však byl celý katalog (kromě alba TNT a australských verzí alb High Voltage, Dirty Deeds Done Dirt Cheap a Let There Be Rock) zpřístupněn v iTunes Store.
V roce 2009 Americká asociace nahrávacího průmyslu (RIAA) aktualizovala údaje o prodejnosti skupiny v USA z původních 69 milionů na 71 milionů, čímž se AC/DC stali pátou nejprodávanější kapelou v historii USA a desátým nejprodávanějším umělcem, který prodal více alb než Madonna a Mariah Carey. RIAA také certifikovala album Back in Black jako dvojnásobnou diamantovou desku (20 milionů) v prodejnosti v USA. Do roku 2007 se ho prodalo 25 milionů kopií, což z něj udělalo čtvrté nejprodávanější album všech dob v USA.
