| Původ: | Sydney, Nový Jižní Wales, Australia |
| Aktivní roky: | 1973 - současnost |
| Styl: | Heavy metal, hard rock, blues rock |
| Vydavatelé: | Albert, EMI, Columbia, Sony Australia, Epic, Atlantic, Atco, Elektra, East West |
| Web: | www.acdc.com |
AC/DC je australská rocková skupina, kterou založili v roce 1973 v Sydney bratři Malcolm a Angus Youngovi narození ve Skotsku. Jejich hudba bývá označována jako hard rock, blues rock a heavy metal, ale sami ji nazývají jednoduše 'rock and roll'.
Než v roce 1975 vydali své první album High Voltage , prošli několika změnami v sestavě, která se následně ustálila na bratrech Youngových, zpěvákovi Bon Scottovi, bubeníkovi Philu Ruddovi a baskytaristovi Marku Evansovi. V roce 1977 byl Evans ze skupiny propuštěn a nahradil ho Cliff Williams, který se objevil na všech albech AC/DC od alba Powerage z roku 1978. V únoru 1980, asi sedm měsíců po vydání průlomového alba Highway to Hell, Bon Scott po propité noci zemřel na akutní otravu alkoholem. AC/DC zvažovali rozpad, ale na žádost Scottovy rodiny se zbývající členové rozhodli pokračovat v činnosti a jako jeho náhradu přijali zpěváka kapely GEORDIE Briana Johnsona. Ještě téhož roku s ním kapela natočila a vydala album Back in Black, které bylo věnováno Scottově památce. Back in Black vystřelilo AC/DC do výšin popularity a stalo se jedním z nejprodávanějších alb všech dob.
Osmé studiové album skupiny s názvem For Those About to Rock We Salute You (1981) bylo jejich prvním, které se dostalo na první místo žebříčku ve Spojených státech. Před vydáním dalšího alba Flick of the Switch (1983) skupinu opustil bubeník Phil Rudd a nahradil ho Simon Wright, kterého v roce 1989 vystřídal Chris Slade. Na počátku devadesátých let kapela dosáhla oživení svého úspěchu vydáním dvanáctého studiového alba The Razors Edge (1990); byla to jediná studiová nahrávka, na níž se podílel Slade, kterého v roce 1994 nahradil opět se navrátivší Phil Rudd. Od té doby Rudd s kapelou natočil dalších pět alb, počínaje Ballbreakerem (1995). Patnácté studiové album Black Ice bylo druhým nejprodávanějším v roce 2008 a jejich největším hitem v hitparádě od dob For Those About to Rock. Nakonec se dostalo až na první místo celosvětového žebříčku.
Sestava kapely zůstala stejná celých dvacet let, a to až do roku 2014, kdy Malcolm Young odešel do důchodu kvůli předčasné demenci (zemřel v roce 2017) a Phil Rudd se dostal do problémů se zákonem. Malcolma nahradil jeho synovec Stevie Young, který debutoval na albu Rock or Bust z roku 2014 a na doprovodném turné k němu Rudda zastoupil předchozí bubeník Chris Slade. V roce 2016 bylo zpěváku Brianu Johnsonovi lékaři doporučeno předčasně ukončit vystupování kvůli zhoršující se ztrátě sluchu. Na zbytku koncertů tohoto roku ho zastoupil frontman GUNS N' ROSES Axl Rose. Na konci roku 2016 opustil kapelu dlouholetý baskytarista a doprovodný vokalista Cliff Williams a skupina zahájila čtyřletou pauzu. V září 2020 byl oznámen reunion sestavy ve stavu z turné Rock or Bust a o dva měsíce později vyšlo sedmnácté studiové album Power Up.
AC/DC prodali po celém světě více než 200 milionů desek (z toho 75 milionů ve Spojených státech), což z nich činí šestnáctého nejprodávanějšího umělce na světě a devátého nejprodávanějšího umělce ve Spojených státech. Kapela byla 10. března 2003 uvedena do Rock and Rollové síně slávy a umístila se také na čtvrtém místě v žebříčku '100 největších umělců hard rocku', který sestavila stanice VH1. MTV je označila za sedmou největší heavymetalovou kapelu všech dob. V roce 2004 se AC/DC umístili na 72. místě v žebříčku '100 největších umělců všech dob', který sestavil časopis Rolling Stone. Producent Rick Rubin, který pro časopis Rolling Stone napsal esej o kapele, označil AC/DC za největší rock and rollovou kapelu všech dob. V roce 2010 zařadila stanice VH1 AC/DC na 23. místo svého seznamu '100 největších umělců všech dob'.
Zima na přelomu let 1962-1963, známá také jako Big Freeze of 1963 (Velký mráz 1963) byla jednou z nejchladnějších zim ve Spojeném království. Teplota prudce poklesla, jezera a řeky začaly zamrzat a ve Skotsku napadlo až 2,5 metru sněhu. Jistá televizní reklama té doby nabízela rodinám asistované cestování za jiným životem do Austrálie. Patnáct členů rodiny Youngů tedy koncem června 1963 letadlem opustilo Skotsko a zamířilo na jih.
Hlavu rodiny Wiliama Younga a jeho ženu doprovázel také jejich nejstarší syn Stephen s manželkou a dvěma syny (jedním z nich byl Stevie Young, který se později připojil k AC/DC a nahradil svého strýce Malcolma Younga), jejich jediná dcera, paní Margaret Horsburghová s manželem a synem, jejich další syn William junior s manželkou a nejmladší synové George, Malcolm a Angus. Jejich další starší syn Alex (měli jich celkem sedm) zůstal ve Velké Británii (později byl členem londýnské skupiny Grapefruit) a druhý nejstarší, John Young, emigroval do Austrálie samostatně. Celá rodina byla hudebně založená a všichni Youngovi kluci se učili hrát na kytaru a vůbec na každý nástroj, který se v rodině vyskytoval, ať to byl klavír, saxofon, klarinet nebo bendžo.
Malcolm později popsal hudební zázemí rodiny takto: „Všichni muži v naší rodině na něco hráli; nejstarší Stevie hrál na akordeon, Alex a John byli první dvojicí, která hrála na kytaru, a protože byli starší, tak se to tak nějak přeneslo na George, pak na mě a pak na Anguse.“
Po přechodném pobytu v hostelu se skotská rodina usazuje v předměstské čtvrti Burwood a začíná svůj nový australský život. První Young, který se v Austrálii jako muzikant prosadil byl George, zakládající člen The Easybeats, nejúspěšnější australské kapely 60. let. V roce 1966 vydali mezinárodní hit "Friday On My Mind", který se v Americe umístil na 16. a v Británii na 6. místě, což je přimělo přestěhovat se do Londýna. Malcolm a Angus tak byli zásobeni nejlepší hudbou ze Spojeného království, která v Austrálii většinou nebyla k sehnání. Kapele se ale podobný úspěch už nepodařilo zopakovat, v roce 1969 se oficiálně rozpadla a v roce 1970 založil George se svým bývalým spoluhráčem Harry Vandou producentské a skladatelské duo Vanda & Young, které zpočátku sídlilo v Londýně. Pod různými uměleckými jmény dodávali popové a rockové písně pro další umělce i pro sebe. V roce 1973 se vrátili do Sydney, kde pracovali pro Teda Alberta v jeho nahrávacím studiu Albert Productions a stali se domácími producenty.
Malcolm svého staršího bratra v hudební kariéře brzy následoval a v roce 1971 se v Newcastlu v Novém Jižním Walesu přidal ke kapele Velvet Underground (nezaměňovat se slavnější stejnojmennou kapelou z New Yorku), zatímco mladý Angus se zatím zdokonaloval ve vlastních kapelách Kentuckee a později Tantrum. V té době pracoval osmnáctiletý Malcolm jako údržbář šicích strojů u Berlei, což byla továrna na výrobu podprsenek. Brzy byl ale směrováním kapely rozčarován a začal hledat něco jiného, což ho nakonec přivedlo k podání inzerátu do Sunday Morning Herald s vizí založení vlastní kapely.
V listopadu 1973 inzerát přinesl ovoce a Malcolm a Angus Youngovi se sešli s baskytaristou Larrym Van Kriedtem, bývalým bubeníkem kapely Master’s Apprentices Colinem Burgessem a zpěvákem Davem Evansem, který zrovna opustil stejnou skupinu jako Malcolm a byl překvapen, když ho uslyšel na druhém konci drátu poté, co na inzerát odpověděl. Jejich první profesionální vystoupení se odehrálo na Silvestra 1973 v nočním klubu Chequers.
V té době si Angus Young také osvojil svůj charakteristický školní úbor. Nápad přišell od jeho sestry Margaret poté, co Angus vyzkoušel i jiné kostýmy, například Zorra nebo Spidermana (v počátcích kapely se většina členů oblékala do nějaké formy glamového nebo saténového kostýmu). Na pódiu Evanse občas vystřídal první manažer kapely Dennis Laughlin, který byl původním zpěvákem skupiny Sherbet. V knize Paula Stenninga AC/DC: Two Sides To Every Glory se uvádí, že Evans s Laughlinem nevycházel, což také přispělo k tomu, že kapela vůči Evansovi později zahořkla.
Jedna z několika variant vzniku názvu kapely říká, že s nápadem přišli Malcolm a Angus Youngovi poté, co jejich sestra Margaret Youngová uviděla iniciály AC/DC na síťovém adaptéru šicího stroje (AC/DC je zkratka, která znamená 'střídavý/stejnosměrný proud' elektřiny). Bratři se domnívali, že tento název symbolizuje syrovou energii, kterou kapela vyzařuje při svých hudebních vystoupeních. AC/DC se vyslovuje po jednom písmenu, ačkoli v Austrálii je kapela hovorově známá jako 'Acca Dacca'. Název kapely AC/DC je stylizován znakem vysokého napětí oddělujícím AC a DC a byl použit na všech studiových albech s výjimkou mezinárodní verze Dirty Deeds Done Dirt Cheap.
V dubnu 1974 se po hektických změnách bubeníků a baskytaristů, kteří se střídali v podstatě po pár týdnech sestava konečně trochu ustálila (Dave Evans zpíval, Rob Bailey hrál na basu, Peter Clack na bicí a bratři Youngovi na kytary) a v polovině roku 1974 si už skupina vybudovala silnou koncertní reputaci, což vedlo k tomu, že se stala supportem hostujícího Lou Reeda.
To vydrželo až do října stejného roku, kdy na doporučení Michaela Chugga zamluvil veterán melbournského promotérství Michael Browning kapele vystoupení ve svém klubu Hard Rock. Nebyl spokojen s jejich glamrockovou image a měl pocit, že Evans je pro kapelu nevhodný zpěvák, ale zaujala ho kytarová hra bratří Youngů. Krátce poté mu kapela zavolala; Laughlin skončil jako manažer a oni uvízli v Adelaide bez peněz. Browning souhlasil, že za ně zaplatí kauci a zamluvil jim další koncert v Hard Rocku. Po koncertě souhlasili, že ho ve spolupráci se starším bratrem Georgem a Harrym Vandou přijmou jako svého nového manažera. Bratři Youngovi se poté rozhodli opustit glamrockovou image, kterou si již osvojila melbournská skupina Skyhooks a věnovat se tvrdšímu bluesrockovému zvuku. Za tímto účelem se shodli na tom, že Evans není pro skupinu vhodným frontmanem. V této době také přesunuli svou základnu do Melbourne, kde často vystupovali právě v klubu Hard Rock.
V září 1974 nahradil Davea Evanse Bon Scott, zkušený zpěvák ze skupiny Fraternity poté, co ho George Youngovi doporučil kamarád Vince Lovegrove. Scottovo jmenování se shodovalo s tím, že v té době pracoval pro skupinu jako šofér, než konkurzem povýšil na zpěváka.
Ronald Belford Scott se stejně jako bratři Youngovi narodil ve Skotsku a do Austrálie přišel s rodinou v roce 1952, když mu bylo 6 let. Jeho původ odráží i jeho jeho přezdívka Bonny Scotland (milé Skotsko). Zde nejdřív v bydleli u jeho tety, která se odstěhovala do Melbourne už o rok dřív a později si opatřili vlastní dům na stejné ulici. V roce 1956 se rodina přestěhovala do Fremantlu. Scott se připojil ke sdružené skupině Fremantle Scots Pipe Band a učil se hrát na bicí nástroje. V 15 letech přerušil studium a následně pracoval jako pomocník na farmě a rybář na lodi pro lov raků a později se vyučil mechanikem váhových strojů. V roce 1963 strávil krátký čas v detenčním centru věznice Fremantle a devět měsíců i v Riverbank Juvenile Institution v souvislosti s obviněním z uvedení falešného jména a adresy na policii, útěku z vazby, nezákonného tělesného styku a krádeže 12 imperiálních galonů (55 l) benzínu. Pokusil se také vstoupit do australské armády, ale byl odmítnut a považován za 'sociálně nepřizpůsobivého'.
Poté, co pracoval jako pošťák, barman a nakladač kamionů, založil v roce 1964 svou první kapelu The Spektors , kde účinkoval jako bubeník a příležitostný zpěvák. V roce 1966 se spojili s další místní kapelou The Winstons a založili skupinu The Valentines, ve které Scott zpíval společně s Vincem Lovegrovem. The Valentines nahrálii několik písní, které napsal George Young ze skupiny Easybeats. V roce 1970, poté, co se se singlem "Juliette" dostali do národní Top 30 se Valentines rozpadli kvůli uměleckým neshodám a po značně medializovaném drogovém skandálu.
V roce 1970 se Scott přestěhoval do Adelaide a připojil se k progresivní rockové skupině Fraternity. V roce 1973 vydali LP Livestock a Flaming Galah a poté se vydali na turné po Velké Británii, kde si změnili název na Fang. Během této doby hráli jako support kapel Status Quo a také Geordie, jejichž frontman Brian Johnson nakonec po Scottově smrti získal post zpěváka AC/DC.
3. května 1974 měl Bon nehodu na svém motocyklu Suzuki GT550, při které utrpěl vážná zranění, tři dny strávil v kómatu a dalších 18 dní v nemocnici. Vince Lovegrove a jeho žena, která v té době provozovala bookingovou a manažerskou agenturu, Scottovi během jeho rekonvalescence poskytovali příležitostné práce, jako například vylepování plakátů a malování kanceláře, a krátce poté ho představili skupině AC/DC, která hledala nového zpěváka. Když Bon kapelu sledoval, udělala na něj dojem a okamžitě se k nim chtěl přidat, ale myslel si, že jsou možná příliš nezkušení a mladí. Po vystoupení v zákulisí Bon vyjádřil své pochybnosti o tom, zda jsou 'schopni to rozjet'. Oba bratři Youngovi Bonovi řekli, že je 'příliš starý na rock'. Výsledkem bylo, že ten večer uspořádali jam session v domě Bonova bývalého mentora Bruce Howea a na konci session, za svítání, bylo zřejmé, že AC/DC našli nového zpěváka. A Bon našel novou kapelu.
S Evansem skupina nakonec nahrála pouze jeden singl, "Can I Sit Next to You, Girl"/"Rockin' in the Parlour"; písně však byly přepsány a znovu nahrány s Bonem Scottem.
V říjnu 1974 nahráli AC/DC své první studiové album High Voltage. 17. února 1975 vyšlo exkluzivně v Austrálii spolu se singlem "Baby, Please Don't Go"/"Love Song". Album vznikalo pouhých deset dní a jeho základem byly instrumentální písně, které napsali bratři Youngovi a texty k nim přidal Scott.
Během několika měsíců se také ustálila sestava skupiny, v níž byli Bon Scott, bratři Youngovi, baskytarista Mark Evans a bubeník Phil Rudd. Ještě téhož roku vydali i singl "It's a Long Way to the Top", k němuž byl natočen známý propagační videoklip pro pořad Countdown, v němž skupina hraje píseň na korbě valníkového nákladního auta.
V závěru roku, 1. prosince, pak AC/DC stihli vydat ještě své druhé studiové album T.N.T., které vyšlo rovněž pouze v Austrálii a na Novém Zélandu.
V roce 1975 měli AC/DC hrát na hudebním festivalu v Sunbury ; po hádce s managementem a štábem však hlavní hvězdy festivalu Deep Purple odjely domů bez vystoupení.
V letech 1974 - 1977 se AC/DC díky pravidelnému vystupování v pořadu Molly Meldrum's Countdown, celostátně vysílaném televizním pořadu o pop-music stanice ABC stali jednou z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších skupin v Austrálii. Jejich vystoupení 3. dubna 1977 bylo jejich posledním živým televizním vystoupením na více než 20 let.
Browning rozeslal svým kontaktům v Londýně jejich promo materiál, kterého si všiml Phil Carson z Atlantic Records a v roce 1976 skupina podepsala s Atlantic mezinárodní smlouvu. Po příjezdu do Londýna bylo ale jejich plánované turné s Back Street Crawler zrušeno v důsledku smrti Paula Kossoffa. A tak se vrátili k hraní v menších sálech, aby si získali místní publikum, dokud jejich vydavatelství nezorganizovalo turné "Lock Up Your Daughters", sponzorované časopisem Sounds, jediným velkým hudebním časopisem, který byl ještě relativně vnímavý k tradiční rockové hudbě v době, kdy prorazil punkrock a začal dominovat stránkám hlavních britských hudebních týdeníků NME a Melody Maker.
Britský tisk někdy AC/DC ztotožňoval s punkrockovým hnutím, ale kapela punkrock nenáviděla a považovala ho za přechodný výstřelek - manažer Michael Browning napsal, že s AC/DC ani nebylo možné vést rozhovor o punku, aniž by se totálně nenaštvali. Jejich pověst dokázala přežít punkové převraty a po celou tuto dobu si ve Velké Británii udrželi kultovní postavení. Angus Young se proslavil tím, že během živých vystoupení bučel do publika.
Prvním albem AC/DC, které se dostalo do celosvětové distribuce, byla v roce 1976 kompilace skladeb převzatých z LP High Voltage a T.N.T.. Tohoto alba, které se rovněž jmenovalo High Voltage a vyšlo pod značkou Atlantic Records se do dnešního dne po celém světě prodaly tři milióny kopií. Výběr skladeb byl výrazně ve prospěch novějšího T.N.T. a zahrnoval pouze dvě písně z prvního LP.
Třetí studiové album skupiny, Dirty Deeds Done Dirt Cheap, vyšlo ve stejném roce v australské i mezinárodní verzi, stejně jako jeho předchůdce. Seznam skladeb se po celém světě lišil a jeho mezinárodní verze obsahovala také skladbu T.N.T. z alba "Rocker", která předtím mezinárodně nevyšla. Původní australská verze obsahovala také skladbu "Jailbreak" (nyní je snadněji dostupná na kompilačním EP '74 Jailbreak z roku 1984 nebo jako živá verze na albu Live z roku 1992). V USA vyšlo Dirty Deeds Done Dirt Cheap až v roce 1981, kdy už byla skupina na vrcholu popularity.
Po krátkém turné po Švédsku se AC/DC vrátili do Londýna, kde během svého koncertování v klubu Marquee vytvořili nové rekordy v návštěvnosti. Jejich vystoupení na festivalu v Readingu v roce 1976 se však nesetkalo s odezvou publika. Následovalo rozsáhlé turné po Evropě a koncem roku 1976 se vrátili na turné po Austrálii, aby obnovili své finance a nahráli čtvrté studiové album Let There Be Rock.
Na začátku roku 1977 se vrátili do Británie a zahájili evropské turné s Black Sabbath. Zatímco Bon Scott a Ozzy Osbourne se rychle spřátelili, vztahy mezi ostatními členy obou kapel nebyly tak vřelé. Při jednom incidentu Geezer Butler vytáhl na Malcolma Younga 'nůž', ačkoli šlo o 'hloupý' hřebínek s flickrem. Později téhož roku absolvovali i turné s Rainbow.
Ke konci roku 1977 byl propuštěn baskytarista Mark Evans. Evans označil za faktor, který k tomu přispěl, neshody s Angusem a Malcolmem. Nahradil ho Cliff Williams, zkušený baskytarista, který hrál od konce 60. let s několika britskými kapelami.
Ani jeden z bratrů Youngových se k odchodu Evanse blíže nevyjádřil, ačkoli později, v polovině 70. let Richard Griffiths, generální ředitel Epic Records a bookingový agent AC/DC poznamenal: „Bylo jasné, že to Mark nevydrží, byl to příliš milý chlapík.“
Ve své autobiografii Dirty Deeds: My Life Inside/Outside of AC/DC, která vyšla v roce 2011, se Evans věnuje převážně svému působení v AC/DC, včetně vyhazovu.
AC/DC se poprvé představili prostřednictvím Billa Bartletta v americkém rádiu na Jacksonvilleské stanici WPDQ/WAIV v roce 1975, dva roky předtím, než 27. července 1977 odehráli svůj první americký koncert jako support kanadské skupiny Moxy v Austinu v Texasu. Pod vedením bookingového agenta Douga Thalera ze společnosti American Talent International a později managementu Leber-Krebs získali neocenitelné zkušenosti z amerického stadionového okruhu, kde předskakovali předním rockovým kapelám jako Ted Nugent, Aerosmith, Kiss, Styx, UFO a Blue Öyster Cult a vystupovali společně s kapelami jako Cheap Trick.
5. května 1978 vydala kapela své páté studiové album Powerage, které svými tvrdšími riffy navázalo na koncepci nastolenou albem Let There Be Rock. Z Powerage vyšel pouze jeden singl, "Rock 'n' Roll Damnation/Sin City". Během turné bylo také pod názvem If You Want Blood You've Got It nahráno a vydáno jejich vystoupení v Apollo Theatre v Glasgow.
Zásadní průlom v kariéře kapely přinesla spolupráce s producentem 'Muttem' Langem na šestém studiovém albu Highway to Hell, vydaném v roce 1979 s o kterém Eddie Van Halen poznamenal, že je to spolu s Powerage jeho nejoblíbenější deska.
Highway to Hell se stalo prvním LP kapely, které se probojovalo do americké Top 100, nakonec dosáhlo 17. místa, a posunulo AC/DC mezi špičku hardrockových kapel. Texty se odklonily od lehkovážných a komických témat k ústředním rockovým motivům a kladly větší důraz na doprovodné vokály. Stále ale obsahovalo charakteristický zvuk AC/DC: hlasité, jednoduché, úderné riffy a groovující backbeaty.
V roce 1980 začala skupina pracovat na svém sedmém studiovém albu Back in Black, než došlo k tragédii. Dne 19. února 1980 Scott údajně omdlel v autě na cestě zpět do bytu svého známého Alistaira Kinneara po noci plné alkoholu a údajného braní drog v klubu The Music Machine v londýnském Camdenu. Podle Kinneara nebyl po příjezdu k němu domů schopen Scotta přemístit k sobě domů, a tak ho nechal přes noc v autě, aby se vyspal z následků alkoholu.
Protože se mu nepodařilo Scotta 20. února 1980 brzy večer probudit, odvezl ho do nemocnice King's College Hospital v Camberwellu, kde byl Scott po příjezdu prohlášen za mrtvého. Jako příčina Scottovy smrti byla uvedena plicní aspirace zvratků a jako oficiální příčina byla uvedena 'akutní otrava alkoholem'. Scottova rodina ho pohřbila ve Fremantle v Západní Austrálii, do oblasti, kam emigrovali, když byl ještě chlapec.
Po Scottově smrti kapela krátce zvažovala, že skončí. Povzbuzena naléháním Scottových rodičů, že by si přál, aby pokračovali, se rozhodli hrát dále a začali hledat nového zpěváka. Tiskem byli jako možní náhradníci uváděni Allan Fryer z Fat Lip, bývalý zpěvák Ricka Wakemana Gary Pickford-Hopkins a Stevie Wright, zpěvák skupiny Easybeats. Uvažovalo se i o různých dalších kandidátech, včetně bývalého člena skupiny Moxy Buzze Shearmana, který se však nemohl připojit kvůli problémům s hlasem, zpěváka skupiny Slade Noddyho Holdera a bývalého zpěváka skupiny Back Street Crawler Terryho Slessera.
Tahle jména ovšem připadala do úvahy přesně jen do té doby, než AC/DC obdrželi nahrávku jedné kapely se sverní Anglie, která se jmenovala Geordie.
Jakmile si skupina poslechla pásek, okamžitě zavolali zpěvákovi, aby se dostavil na konkurz. Brian Johnson, který byl o patnáct měsíců mladší než Bon, na konkurzu zazpíval "Whole Lotta Rosie" z alba Let There Be Rock, "Highway to Hell" a "Nutbush City Limits" od Ika & Tiny Turnerových a na kapelu udělal dojem. Poté se skupina v následujících dnech sice propracovala i přes zbytek seznamu uchazečů, i když Malcolm později prohlásil, že se pro Briana rozhodli hned.
Angus Young později vzpomínal: „Vzpomínám si, že poprvé jsem Brianovo jméno slyšel od Bona. Bon se zmínil, že byl jednou v Anglii na turné s nějakou kapelou, a zmínil se také, že Brian hrál v kapele Geordie. Bon řekl: „Brian Johnson, to byl skvělý rokenrolový zpěvák ve stylu Little Richarda“. A to byl Bonův velký idol, Little Richard. Myslím, že když tehdy viděl Briana, pro Bona to znamenalo: „No, je to člověk, který ví, o čem je rock and roll“. Zmínil se nám o tom v Austrálii. Myslím, že když jsme se rozhodli pokračovat, Brian byl první jméno, které nás s Malcolmem napadlo, a tak jsme si řekli, že bychom se měli podívat, jestli ho můžeme najít.“
Dne 29. března Malcolm Young Johnsonovi zavolal a k jeho překvapení mu nabídl místo v kapele. Z úcty k Bonu Scottovi chtěla skupina zpěváka, který by nebyl pouhým jeho imitátorem. Kromě jeho výrazného hlasu, chování a lásky ke klasické soulové a bluesové hudbě na skupinu zapůsobila Johnsonova i charizmatická osobnost. 1. dubna 1980 byl Johnson oficiálně oznámen jako nový zpěvák AC/DC.
S Johnsonem jako novým zpěvákem skupina brzy dokončila tvorbu písní pro album Back in Black, kterou začala ještě se Scottem. Nahrávání proběhlo během sedmi týdnů na Bahamách, od dubna do května 1980 s producentem Robertem Johnem 'Muttem' Langem, který pracoval i na jejich předchozím albu Highway to Hell. Po jeho nahrání bylo smícháno v Electric Lady Studios v New Yorku. Celočerný obal alba byl navržen jako symbol smutku za Scotta.
Album Back in Black bylo vydáno ve Spojených státech 25. července 1980 (ve Velké Británii a ve zbytku Evropy vyšlo až 31. července a v Austrálii 11. srpna) a stalo se nejprodávanějším albem AC/DC a hardrockovým mezníkem. Mezi jeho hity patří "Hells Bells", "You Shook Me All Night Long", "Rock and Roll Ain't Noise Pollution" i titulní skladba. Okamžitě vyskočilo na první místo ve Velké Británii a na čtvrté místo v USA, kde strávilo 131 týdnů v žebříčku Billboard 200. Odhaduje se, že se ho po celém světě prodalo 50 milionů kopií a je jedním z nejprodávanějších alb v hudební historii.
Po vydání Back in Black se do britské hitparády znovu dostaly i předchozí desky Highway to Hell, If You Want Blood You've Got It a Let There Be Rock, čímž se AC/DC stali první kapelou od dob The Beatles, která měla v britské Top 100 čtyři alba současně. Americký úspěch alba přiměl Atlantic, americkou nahrávací společnost kapely, aby v USA poprvé vydala i album Dirty Deeds Done Dirt Cheap z roku 1976; v květnu 1981 překonalo Back in Black umístěním se na třetím místě americké hitparády.
Kapela album podpořila ročním světovým turné, které ji dosadilo mezi nejpopulárnější hudební skupiny počátku 80. let. Při svém prvním vydání se mu také dostalo pozitivního přijetí kritiků a od té doby bylo zařazeno na řadu žebříčků nejlepších nahrávek. Od svého původního vydání bylo album několikrát znovu vydáno a remasterováno, naposledy pro digitální distribuci. Dne 9. prosince 2019 získalo 25× platinovou desku od Americké asociace nahrávacího průmyslu (RIAA), čímž se stalo čtvrtým nejprodávanějším albem ve Spojených státech a nejprodávanějším albem, které se nikdy nedostalo na první místo americké hitparády.
Během léta následujícího roku se kapela znovu chystala do studia. Po třech týdnech zkoušení ve staré továrně u Paříže se přemístili do studia EMI-Pathe Marconi, ale nedařilo se jim zachytit zvuk, který hledali. Po dvou týdnech marného snažení se do továrny vrátili s mobilním nahrávacím studiem. To se postaralo o doprovodné stopy, vokály byly dotočeny později ve Family Sound Studios v Paříži.
Výsledkem bylo osmé studiové album skupiny For Those About to Rock We Salute You, které vyšlo v listopadu roku 1981 a rovněž se dobře prodávalo a bylo pozitivně přijato kritikou. Nahrávka byla třetím a posledním počinem AC/DC ve spolupráci s producentem Robertem Johnem 'Muttem' Langem. Stala se také prvním albem AC/DC, které se kdy dostalo na první místo v americkém žebříčku Billboard a udrželo se na něm tři týdny.
Do dnešního dne se ho v USA prodalo čtyři milióny kusů. Ve Velké Británii se dva singly z alba, "Let's Get It Up" a "For Those About to Rock (We Salute You)" dostaly na 13., resp. 15. místo. Celosvětově se alba prodalo odhadem sedm milionů kopií, což z něj dělá jedno z nejprodávanějších alb kapely na světě, nicméně ve Spojených státech zaznamenalo výrazný propad v prodejnosti, když se ho jako následovníka 25× platinového alba Back in Black prodaly pouze 4 miliony.
Při přípravě devátého studiového alba Flick of the Switch, vydaného v roce 1983 se kapela rozešla s producentem Muttem Langem ve snaze obnovit syrovost a jednoduchost svých raných mahrávek, ale album bylo považováno za nedotažené a nezapamatovatelné. Jeden kritik dokonce prohlásil, že kapela natočila devětkrát to samé album. V roce 1984 byla navíc kapela v anketě čtenářů časopisu Kerrang! zvolena osmým největším zklamáním roku. Nicméně se Flick of the Switch nakonec dostalo na 4. místo britské hitparády a AC/DC zaznamenali menší úspěch se singly "Nervous Shakedown" a "Flick of the Switch".
Poté, co měl bubeník Phil Rudd problémy s drogami a alkoholem se jeho přátelství s Malcolmem Youngem zhoršilo a nakonec vyústilo ve fyzickou konfrontaci, po níž byl Rudd v polovině natáčení alba Flick of the Switch propuštěn.
Na jeho místo byl povolán bývalý bubeník skupiny Procol Harum B. J. Wilson, aby pomohl dokončit nahrávání, ale jeho bicí party nakonec nebyly použity, protože Rudd už měl bicí hotové. Rudda nakonec nahradil v létě 1983 Simon Wright poté, co kapela uspořádala konkurz s více než 700 účastníky v USA a Velké Británii. Simon Kirke ze skupin Free a Bad Company a Paul Thompson z Roxy Music byli také jedni z bubeníků, kteří se konkurzu účastnili.
Desáté studiové album Fly on the Wall, které v roce 1985 produkovali sami bratři Youngové bylo rovněž považováno za neinspirativní a bez směru. Ve stejnojmenném videu se skupina představila v baru, kde hrála pět z deseti písní alba.
V roce 1986 se skupina vrátila do hitparád s písní "Who Made Who", která byla vytvořena pro rádio. Album Who Made Who, z kterého skladba pochází, bylo soundtrackem k filmu Stephena Kinga Maximum Overdrive a spojilo starší hity, jako například "You Shook Me All Night Long", s novějšími písněmi, jimiž jsou titulní skladba a dvě nové instrumentálky "D.T." a "Chase the Ace".
V únoru 1988 byli AC/DC uvedeni do Síně slávy Australské asociace nahrávacího průmyslu.
Jedenácté studiové Blow Up Your Video, vydané v roce 1988, bylo nahráno ve studiu Miraval v Le Val ve Francii a skupina se na něm znovu setkala se svými původními producenty Harrym Vandou a Georgem Youngem. Nahráli devatenáct písní, z nichž pro finální vydání vybrali deset. Ačkoli bylo album později kritizováno za to, že obsahuje příliš mnoho 'výplně', bylo komerčně úspěšné. Desky Blow Up Your Video se prodalo více kopií než předchozích dvou studiových alb dohromady a dostala se na druhé místo britské hitparády, což bylo nejvyšší umístění AC/DC od alba Back in Black v roce 1980.
Album obsahovalo singl "Heatseeker", který se dostal do první dvacítky britské hitparády, a populární píseň "That's the Way I Wanna Rock 'n' Roll". Světové turné Blow Up Your Video Tour začalo v únoru 1988 v australském Perthu. V dubnu téhož roku, po koncertních vystoupeních po celé Evropě, Malcolm Young oznámil, že si dává od turné pauzu, především proto, aby se začal léčit z alkoholismu. Na Malcolmovo místo dočasně nastoupil další člen rodiny Youngů, Stevie Young.
V roce 1989 opustil skupinu Simon Wright, aby pracoval na připravovaném albu kapely Dio Lock Up the Wolves a nahradil ho veterán Chris Slade. Johnson nebyl několik měsíců k dispozici, protože dokončoval svůj rozvod, a tak všechny písně pro další album napsali bratři Youngovi, v čemž pokračovali i při všech následujících deskách až do Rock or Bust v roce 2014.
Dvanácté studiové album skupiny The Razors Edge bylo nahráno ve Vancouveru v Britské Kolumbii v Kanadě, mixoval a produkoval ho Mike Fraser a Bruce Fairbairn, který předtím spolupracoval s Aerosmith a Bon Jovi. Vydáno bylo 21.září 1990 a pro kapelu znamenalo velký úspěch. Obsahovalo hity "Thunderstruck" a "Are You Ready", které se dostaly na 5., resp. 16. místo v žebříčku Billboard Mainstream Rock Tracks Chart, a i další hit "Moneytalks", který se umístil na 23. místě v Billboard Hot 100. Album se stalo multiplatinovým a dostalo se do první desítky nejlepších nahrávek v USA.
V září 1991 vystoupila kapela na festivalu Monsters of Rock v Moskvě, který navštívilo 1,6 milionu lidí, aby si užili první rockový koncert pod širým nebem, který se konal v bývalém Sovětském svazu. Přehlídka, na které vystoupily také skupiny Pantera, The Black Crowes a Metallica, měla jednu z největších návštěvností hudebních akcí vůbec.
Několik písní z turné Razors Edge bylo zaznamenáno pro živé album z roku 1992 s názvem Live. Produkoval jej Bruce Fairbairn a bylo označeno za jedno z nejlepších živých alb 90. let. AC/DC během tohoto turné vystoupili také jako hlavní hvězda na show Monsters of Rock, koncert později vyšel na DVD pod názvem Live at Donington. Během turné k albu The Razors Edge byli v lednu 1991 na koncertě v Salt Palace v Salt Lake City ve státě Utah zabiti tři fanoušci: když koncert začal, fanoušci vtrhli na pódium a tři z nich byli ušlapáni a další utrpěli zranění. Trvalo 20 minut, než ochranka i skupina pochopili vážnost situace a koncert ukončili. AC/DC se s rodinami obětí vyrovnali mimosoudně.
V důsledku tohoto incidentu vyřadil Salt Palace z budoucích akcí takzvané festivalové sezení. Festivalové sezení obvykle označuje formu všeobecného vstupu (kdo dřív přijde, ten dřív mele), kdy je k dispozici velký otevřený prostor (zpravidla venku) a všichni diváci musí stát (pokud nemají povoleno přinést si vlastní přenosný posez).
V roce 1993 nahráli AC/DC skladbu "Big Gun" pro soundtrack k filmu Arnolda Schwarzeneggera Poslední akční hrdina. Píseň byla vydána i jako singl a dosáhla prvního místa v americkém žebříčku Mainstream Rock - jednalo se o první singl skupiny na prvním místě v tomto žebříčku.
V roce 1994 vytvořila společnost Pacific Gameworks návrh projektu videohry určené pro CD na počítače Atari Jaguar s názvem AC/DC: Defenders of Metal, v níž měly vystupovat AC/DC, nicméně výroba hry nikdy nezačala a zůstala nevydána.
V roce 1994 Angus a Malcolm pozvali bývalého bubeníka Phila Rudda na několik jam sessions. Phil byl nakonec znovu najat, aby nahradil Sladea, k jehož odchodu došlo částečně kvůli velké touze kapely znovu spolupracovat s Ruddem. Třinácté studiové album skupiny Ballbreaker, které znovuobnovená sestava z let 1980-83 nahrála ve studiu Ocean Way v Los Angeles a produkoval ho Rick Rubin vyšlo v roce 1995. Prvním singlem z něj byla skladba "Hard as a Rock". Z alba byly vydány i další dva singly: "Hail Caesar" a "Cover You in Oil".
V roce 1997 byl vydán box set s názvem Bonfire. Obsahoval čtyři alba: remasterovanou verzi Back in Black, Volts (disk s alternativními záběry, vyřazenými skladbami a náhodně zaznamenanými koncertními nahrávkami) a dvě živá alba, Live from the Atlantic Studios a Let There Be Rock: The Movie.
Album Live from the Atlantic Studios bylo nahráno 7. prosince 1977 v Atlantic Studios v New Yorku. Let There Be Rock: The Movie bylo dvojalbum nahrané v roce 1979 v Pavillon de Paris a bylo soundtrackem k filmu AC/DC: Let There Be Rock. Americká verze box setu obsahovala barevný booklet, oboustranný plakát, samolepku, dočasné tetování, otvírák na klíče a kytarové trsátko.V roce 1999 nahráli AC/DC své čtrnácté studiové album Stiff Upper Lip, které produkoval bratr Malcolma a Anguse George Young ve studiu Warehouse, opět ve Vancouveru. Vyšlo v únoru 2000 a bylo kritikou přijato lépe než Ballbreaker, ale bylo považováno za chudé, co se týče nových nápadů. Australské vydání obsahovalo bonusový disk se třemi propagačními videoklipy a několika živými vystoupeními nahranými v roce 1996 ve španělském Madridu.
Stiff Upper Lip dosáhlo prvního místa v pěti zemích včetně Argentiny a Německa, druhého místa ve třech zemích, ve Španělsku, Francii a Švýcarsku, třetího místa v Austrálii, pátého místa v Kanadě a Portugalsku a sedmého místa v Norsku, USA a Maďarsku. První singl, "Stiff Upper Lip", se udržel čtyři týdny na 1. místě v americkém žebříčku mainstreamového rocku. Tuto píseň skupina také živě předvedla, když v březnu 2000 vystoupila jako hudební host v pořadu Saturday Night Live. Další vydané singly se také umístily v hitparádě, "Satellite Blues" a "Safe in New York City" dosáhly 7. a 31. místa v žebříčku Billboard's Mainstream Rock Tracks.
V roce 2002 podepsala kapela dlouhodobou smlouvu na několik alb se společností Sony Music, která následně vydala řadu remasterovaných alb v rámci série remasterů AC/DC. Každé vydání obsahovalo rozšířený booklet se vzácnými fotografiemi, upomínkovými předměty a poznámkami. V roce 2003 byl remasterován a znovu vydán celý zpětný katalog (kromě Ballbreaker a Stiff Upper Lip, ty byly později znovu vydány v roce 2004). V roce 2003 byla skupina také uvedena do Rock and Rollové síně slávy.
Dne 30. července 2003 skupina vystoupila společně s The Rolling Stones a Rush na Molson Canadian Rocks pro Toronto. Koncert, který se konal před půlmilionovým publikem, měl městu pomoci překonat negativní publicitu plynoucí z následků epidemie SARS v roce 2003. Koncert drží rekord nejvýdělečnější hudební akce v historii Severní Ameriky.
Kapela se umístila na druhém místě v žebříčku nejlépe vydělávajících australských umělců za rok 2005 a na šestém místě za rok 2006, přestože od roku 2003 nekoncertovala a od roku 2000 nevydala žádné album.
Dne 16. října 2007 vydala společnost Columbia Records dvoj a trojdiskový disk s názvem Plug Me In. Komplet obsahuje pět a sedm hodin raritních záznamů, a dokonce i záznam AC/DC na střední škole, kde hrají písně "School Days", "TNT", "She's Got Balls" a "It's a Long Way to the Top". Stejně jako v případě rodinných šperků obsahuje první disk raritní koncerty kapely s Bonem Scottem a druhý disk se věnuje éře Briana Johnsona. Sběratelská edice obsahuje navíc DVD s dalšími 21 raritními vystoupeními Scotta i Johnsona a dalšími rozhovory.
AC/DC debutovali ve videohře Rock Band 2, kde byla jako hratelná skladba zařazena píseň "Let There Be Rock." I setlist z živého alba Live at Donington byl vydán jako hratelné skladby pro sérii Rock Band prostřednictvím exkluzivního maloobchodního řetězce Wal-Mart na disku s názvem AC/DC Live: Rock Band Track Pack.
Dne 9. září 2008 byl vydán nově sestříhaný záznam koncertu skupiny z července 1996 na náměstí Plaza De Toros de las Ventas ve španělském Madridu nazvaný No Bull: The Directors Cut, komplexně na Blu-ray a DVD. V tomto roce získala také společnost Verizon Wireless práva na vydání kompletních alb a celého koncertu Live at Donington ke stažení.
Dne 18. srpna 2008 oznámila společnost Columbia Records 18. října australské a 20. října celosvětové vydání patnáctého studiového alba Black Ice. Patnáctiskladbový monument (má nejdelší stopáž ze všech alb kapely) byl prvním studiovým počinem skupiny po osmi letech, produkoval ho Brendan O'Brien a mixoval a inženýroval Mike Fraser. Stejně jako Stiff Upper Lip byl nahrán ve studiu The Warehouse ve Vancouveru v Britské Kolumbii.
Album vyšlo výhradně ve fyzických formátech (protože skupina v té době neprodávala svou hudbu digitálně) a společnost Walmart získala exkluzivní práva na jeho distribuci v Severní Americe. Po svém vydání 20. října 2008 v Severní Americe uspořádaly společnosti Columbia Records a Walmart na jeho propagaci v New Yorku na Times Square a v Los Angeles akci 'Rock Again AC/DC Stores'. Do ulic těchto dvou měst byly také vyslány kamiony 'Black Ice', které nahlas přehrávaly hudbu AC/DC a každý den zastavovaly na různých zastávkách, aby prodávaly jejich zboží.
Obal alba nakreslil Joshua Marc Levy, umělecký ředitel společnosti Columbia a dlouholetý fanoušek kapely, který se k projektu přihlásil mezi mnoha lidmi v Sony, jež na něm chtěli pracovat. Existují celkem čtyři různé obaly; standardní edice má červené logo, deluxe edice má modré logo a dvě varianty běžného designu obsahují žluté nebo bílé logo. Angus uvedl, že tyto varianty neznamenají, že by si fanoušci museli koupit všechny obaly: „Víme, že většina lidí si desku koupí jen jednou, a to v barvě, kterou si vyberou. Pro mě to není relevantní. Důležité je, aby si ji fanoušci užili. Podstatná je hudba.“
Ohlasy kritiků byly vesměs pozitivní, chválily hudbu a její podobnost s klasickým zvukem AC/DC, i když někteří z nich považovali dílo za příliš dlouhé a nekonzistentní. Skladba "War Machine" zvítězila na cenách Grammy v kategorii ´Nejlepší hardrockový výkon´. Samotné album bylo nominováno na mnoho cen, včetně Grammy, Brit, Juno a ARIA Music Awards.
Vývoj alba se zpozdil, protože baskytarista Cliff Williams utrpěl zranění a kapela změnila vydavatelství z Elektra Records na Sony Music Entertainment. První sezení Anguse a Malcolma Youngových při skládání materiálu proběhla v Londýně už v roce 2003. Při nahrávání se O'Brien snažil znovu zachytit rockový zvuk rané tvorby kapely, na rozdíl od bluesové orientace alb Ballbreaker a Stiff Upper Lip, přičemž navrhoval například přidat ke zpěvu Briana Johnsona "soulové skřehotání". Písně byly ve studiu nahrány převážně živě.
"Rock 'n' Roll Train", první singl z alba, byl do rádií uveden 28. srpna. Dne 15. srpna AC/DC natočili v Londýně videoklip, přičemž speciální výběr fanoušků dostal šanci si ve videoklipu zahrát.
Album Black Ice debutovalo na prvním místě albových žebříčků ve 29 zemích a zároveň se stalo nejúspěšnějším debutovým albem vydavatelství Columbia Records (od března 1991, kdy společnost Nielsen SoundScan začala sledovat údaje o prodejnosti pro Billboard). Nahrávka získala multiplatinový certifikát v osmi zemích, včetně USA, Austrálie, Kanady, Švýcarska, Švédska, Norska, Německa a České republiky. Kromě toho získala platinový status ve dvanácti zemích (Rakousko, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Maďarsko, Irsko, Itálie, Velká Británie, Argentina, Singapur a Nový Zéland) a zlatý status ve čtyřech zemích (Nizozemsko, Španělsko, Polsko a Brazílie).
Osmnáctiměsíční turné Black Ice World Tour na podporu tohoto nového alba bylo oznámeno 11. září a začalo 28. října 2008 ve Wilkes-Barre v Pensylvánii. Dne 15. září 2008 zahájilo také vysílání AC/DC Radio na 19. kanálu Sirius a 53. kanálu XM, který hraje hudbu AC/DC a vysílá rozhovory se členy kapely.
Koncem září 2009 byla skupina nucena přeložit šest koncertů, když Brian Johnson podstoupil operaci vředů. 29. září skupina oznámila vydání kolekce studiových a koncertních rarit Backtracks, která vyšla 10. listopadu 2009 jako box-set 3-CD/2-DVD/1-LP.
Dne 4. listopadu byli AC/DC vyhlášeni časopisem Business Review Weekly nejlépe vydělávajícím australským zábavním umělcem za rok 2009 s výdělkem 105 milionů dolarů. Poprvé po čtyřech letech tak z prvního místa vytlačili skupinu The Wiggles.
19. dubna 2010 pak kapela vydala soundtrack ke stejnojmennému filmu Iron Man 2, který byl sestaven ze starších skladeb zjejích studiových alb. O měsíc později vystoupili jako headliner Download Festivalu v Donington Parku a 28. června 2010 ve španělském Bilbau uzavřeli světové turné Black Ice World Tour, po 20 měsících, během kterých navštívili 108 měst ve více než 28 zemích, s odhadovanou návštěvností přes pět milionů lidí. Tři koncerty z prosince 2009 na stadionu River Plate v Argentině byly 10. května 2011 vydány na DVD Live at River Plate. 10. května 2011 byl v rámci Record Store Day vydán exkluzivní singl z tohoto DVD s písněmi "Shoot to Thrill" a "War Machine". V roce 2011 kapela také vydala na DVD a Blu-ray koncertní film AC/DC: Let There Be Rock, který měl premiéru v kinech v roce 1980.
Dne 19. listopadu 2012 AC/DC vydali Live at River Plate, své první živé album po 20 letech.
Po skončení světového Black Ice Tour byla Malcolmu Youngovi diagnostikována rakovina plic. Ta byla zachycena v raném stádiu, takže operace byla úspěšná a nádor byl odstraněn. Měl však také blíže nespecifikované problémy se srdcem a byl mu voperován kardiostimulátor.
V dubnu 2014 Malcolm vážně onemocněl a nebyl schopen pokračovat ve vystupování. 16. dubna 2014 vydali AC/DC prohlášení, že si dává pauzu od kapely kvůli špatnému zdravotnímu stavu, nicméně zpěvák Brian Johnson uvedl, že navzdory dřívějším zprávám AC/DC nekončí: „Rozhodně se dáme dohromady v květnu ve Vancouveru. Vezmeme kytary, uděláme si pohodičku a uvidíme, jestli někdo nemá nějaké melodie nebo nápady. Pokud se něco stane, nahrajeme to.“ V červenci Johnson prozradil, že Young je v nemocnici, kde se léčí s blíže nespecifikovaným onemocněním, a během květnových nahrávacích sessions ho ve studiu nahradil kytarista Stevie Young, jeho synovec. 24. září 2014 management kapely oznámil, že oficiálně odchází do důchodu a ke kapele se nevrátí. Stevie Young nadále zaskakoval za Malcolma na světovém turné Rock or Bust 2015 a nakonec se stal jeho plnohodnotným náhradníkem.
Dne 26. září 2014 deník The Sydney Morning Herald oznámil, že Malcolmu Youngovi byla diagnostikována demence a byl přijat do domova důchodců, kde se mu dostalo celodenní péče. V tomto článku byl citován zdroj z Youngovy blízkosti, který uvedl, že má úplnou ztrátu krátkodobé paměti. O čtyři dny později potvrdila Youngovo onemocnění také jeho rodina s tím, že Young trpí demencí a rodina děkuje za respektování jejich soukromí.
V následných rozhovorech Angus uvedl, že jeho bratr měl výpadky paměti a soustředění již před natáčením Black Ice a že se léčil i během světového turné, které skončilo v roce 2010. Angus potvrdil, že ačkoli jeho bratr nehrál na albu Rock or Bust z roku 2014: „Stále má rád svou hudbu. Dbáme na to, aby měl svého Chucka Berryho, a trochu Buddyho Hollyho.“ Dále dodal, že AC/DC budou pokračovat podle bratrových přání a standardů: „Podívejte se, Malcolm i se svým zdravotním stavem koncertoval, dokud to už nemohl dělat.“ Ve stejném rozhovoru Angus uvedl, že Malcolm před každým koncertem opakovaně zkoušel písně AC/DC, jen aby si pamatoval, jak se povedly.
V rozhovoru pro Guitar Player o Youngových autorských zásluhách na albu Rock or Bust Angus prohlásil: „Mal dělal, co mohl, dokud to už přestal zvládat, ale já mám veškerý materiál, na kterém pracoval. Byla tam spousta riffů, nápadů a kousků refrénů. Doplňoval jsem věci, abych zjistil, jestli máme písničku. Každé album, které jsme kdy udělali, bylo takové. Vždycky tam byl kousek z minulosti, kousek z toho, co jsme měli úplně nové, a někdy jen starý nápad, na kterém jsme buď já, nebo Malcolm pracovali, ale nikdy jsme ho nedokončili. Proces psaní písní se vlastně nezměnil, až na to, že Mal u toho už fyzicky nebyl. Takže když přišlo na psaní a skládání věcí, byl tam se mnou Stevie. Malcolm byl vždycky skvělý organizátor. Vždycky měl přehled o věcech, které jsme společně psali. Zaznamenával to, datoval, dělal si poznámky. Moje nahrávky - pokud se tomu tak dá říkat - jsou vždycky chaotické. Takže tentokrát mi Stevie pomohl uspořádat spoustu toho, co tam bylo.“
Malcolm Young zemřel na následky nemoci 18. listopadu 2017 ve věku 64 let v Lulworth House v Elizabeth Bay. 28. listopadu se konal jeho pohřeb v katedrále svaté Marie v Sydney. O několik týdnů dříve, 22. října 2017, zemřel v sedmdesáti letech i jeho starší bratr George.
29. srpna 2014 vydal bubeník Phil Rudd své první sólové album Head Job. Potvrdil, že se uskuteční další turné AC/DC a prohlásil, že kapela nemá v úmyslu odejít do důchodu. Dne 23. září 2014 společnost Alberts Management prozradila, že šestnácté studiové album skupiny Rock or Bust, které bude obsahovat jedenáct nových skladeb, vyjde 28. listopadu 2014 jako první album v historii skupiny bez Malcolma Younga. Skupina také oznámila plány na světové turné k jeho propagaci, na kterém Malcolma nahradí Angusův synovec Stevie Young.
6. listopadu 2014 byl Rudd po policejní razii v jeho domě obviněn z pokusu o objednání vraždy, vyhrožování zabitím, držení metamfetaminu a marihuany. Obvinění z pokusu o objednání vraždy bylo následující den staženo, ale ostatní obvinění zůstala. AC/DC vydali prohlášení, ve kterém objasnili, že turné propagující album Rock or Bust bude pokračovat, ale neuvedli, zda se ho Rudd zúčastní a zda je stále členem skupiny.
Na charitativní autogramiádě před udílením cen Grammy se skupina nechala vyfotografovat společně s bývalým bubeníkem Chrisem Sladem. Později bylo potvrzeno, že se ke kapele na Grammy a nadcházející turné vrátil. V dubnu 2015 se Rudd přiznal k obvinění z užívání drog a vyhrožování zabitím svému bývalému asistentovi. Krátce poté byl Rudd na webových stránkách kapely odstraněn jako bubeník a nahrazen Sladem. 9. července 2015 bylo Ruddovi zamítnuto propuštění a byl odsouzen k osmiměsíčnímu domácímu vězení. V roce 2015 byl byl uložen trest odnětí svobody.
Dne 7. března 2016 skupina oznámila, že posledních deset koncertů světového turné Rock or Bust bude přeloženo, protože Brianu Johnsonovi lékaři nařídili, aby okamžitě přestal koncertovat, protože se u něj zrychlila ztráta sluchu a hrozí, pokud bude na v koncertování pokračovat, že úplně ohluchne. Deset zrušených koncertů bude odehráno pravděpodobně s hostujícím zpěvákem později v průběhu roku, takže Johnsonova budoucnost na turné se skupinou zůstala nejistá.
Johnson později v pořadu The Howard Stern Show prohlásil, že jeho ztráta sluchu nevznikla v důsledku 36 letého vystupování s AC/DC, ale spíše kvůli jeho lásce k automobilovým závodům a tím, že si během jednoho závodu zapomněl nasadit špunty do uší, takže se mu protrhl levý ušní bubínek.
Dne 19. dubna 2016 vydal Johnson oficiální prohlášení ohledně svých zdravotních problémů a neschopnosti koncertovat. V prohlášení přiznal své přetrvávající potíže se sluchem, ale uvedl, že hodlá pokračovat v nahrávání a případně obnovit turné, pokud se jeho zdravotní stav dostatečně zlepší. Výslovně také poděkoval Angusi Youngovi a Cliffu Williamsovi za jejich podporu během svého působení v kapele. Svůj v té době poslední koncert s AC/DC odezpíval 28. února 2016 ve Sprint Center v Kansas City.
Dne 16. dubna 2016 vydali AC/DC prohlášení, ve kterém oznámili, že se na zbývající koncerty turné v roce 2016 přidal frontman skupiny Guns N' Roses Axl Rose jako zpěvák kapely. Jeho přesné znění bylo: „Členové kapely AC/DC by rádi poděkovali Brianu Johnsonovi za jeho přínos a oddanost kapele v průběhu minulých let. Přejeme mu vše nejlepší v souvislosti s jeho problémy se sluchem a budoucími podniky. I když si přejeme, aby toto turné skončilo tak, jak začalo, chápeme, respektujeme a podporujeme Brianovo rozhodnutí ho ukončit a zachránit si sluch. Jsme odhodláni splnit zbývající část našich koncertních závazků vůči všem, kteří nás v průběhu let podporovali a máme to štěstí, že Axl Rose laskavě nabídl svou podporu, aby nám pomohl tento závazek splnit. AC/DC budou pokračovat ve svém světovém turné Rock or Bust World Tour a Axl Rose se k nim připojí jako zpěvák.“
8. července 2016 Cliff Williams v rozhovoru pro Gulfshore Life naznačil, že kapelu opouští: „Bylo to vše, co jsem znal posledních 40 let, ale po tomto turné se stahuji z koncertování a nahrávání. Ztráta Malcolma, ta věc s Philem a teď s Brianem, to je nad mé síly. Vnitřně cítím, že je to správná věc.“ Na konci světového turné Rock or Bust World Tour vydal videoprohlášení, v němž potvrdil svůj odchod. 20. září 2016 se ve Filadelfii konalo jeho poslední vystoupení s kapelou.
Po skončení turné Rock or Bust v roce 2016 si AC/DC dali pauzu. V následujících letech se ale začalo spekulovat o tom, že se bývalí členové Johnson a Rudd vrátili a opět s kapelou spolupracují, poté co jedna z fanynek, žijící poblíž studia The Warehouse ve Vancouveru v B.C. tvrdila, že je z okna svého bytu pozorovala ve venkovním prostoru studia.
Dne 28. září 2020 AC/DC aktualizovali své účty na sociálních sítích krátkým videoklipem, který zobrazuje rozsvícení neonového světla ve tvaru loga kapely s bleskem. To vedlo ke spekulacím, že se chystají oznámit svůj comeback, možná již tento nebo příští týden. Následující den byly oficiální webové stránky kapely přesměrovány na pwrup.acdc.com a aktualizovány o internetový obchod AC/DC a e-mailovou přihlášku Power Up, což vedlo ke spekulacím, že Power Up bude název nového alba.
Dne 30. září 2020 AC/DC oficiálně potvrdili návrat Briana Johnsona, Phila Rudda a Cliffa Williamse do kapely spolu s Angusem a Steviem Youngem, čímž se znovu sešla sestava z nahrávání alba Rock or Bust.
Dne 1. října 2020 AC/DC zveřejnili úryvek své nové písně "Shot in the Dark". Krátce poté bylo na oficiálních stránkách skupiny zveřejněno několik fotografií pár různých plakátů vystavených v některých městech v různých zemích - například v Ashfieldu (před Ashfield Boys High School Anguse Younga), Lille, Londýně a Dallasu - s nápisem 'PWR/UP' (stylizovaným jako PWR?UP).
Dne 7. října 2020 skupina potvrdila, že 13. listopadu 2020 vydá nové studiové album Power Up, a zveřejnila první singl z něj, "Shot in the Dark". Seznam skladeb alba byl zveřejněn na jejich webových stránkách prostřednictvím točícího se propagačního alba. Angus Young také poznamenal, že nové album je stejně jako Rock or Bust věnováno Malcolmu Youngovi, podobně jako Back in Black bylo věnováno Bonovi Scottovi. Album nylo nahráno v srpnu až září 2018 s O'Brienem jako producentem ve studiu The Warehouse ve Vancouveru a v roce 2019 ještě trochu doladěno v Los Angeles.
7. října 2023 AC/DC vystoupili na hudebním festivalu Power Trip v Empire Polo Clubu v kalifornském Indiu, což bylo jejich první vystoupení po sedmi letech. Williams byl, poté, co se vrátil z důchodu, součástí sestavy a Rudda nahradil americký bubeník Matt Laug, který dříve hrával s Alice Cooper a se Slashem v kapele Snakepit. Kapela také naznačila, že další turné se uskuteční v roce 2024; starosta Mnichova Dieter Reiter potvrdil, že si na 12. června 2024 zamluvili vystoupení na Olympijském stadionu.
16. prosince 2023 zemřel ve věku 77 let zakládající bubeník Colin Burgess.
12. února 2024 bylo konečně oznámeno turné Power Up Tour, na němž Williamse nahradil bývalý baskytarista Jane's Addiction Chris Chaney. Evropská část turné začala 17. května a skončila 17. srpna, přičemž na všech 24 vystoupeních jim jako support hrála americká skupina Pretty Reckless. V tomto roce také AC/DC ke svému 50. výročí znovu vydali celý svůj katalog na zlatém vinylu v rámci série AC/DC 50. Vydali také dvě alba určená pouze pro Australasii - High Voltage a T.N.T. (obě 1975), která jsou k dostání pouze v High Voltage Dive Baru.
AC/DC sami sebe označují za rock and rollovou kapelu, nic víc, nic míň. Podle Stephena Thomase Erlewina z AllMusic jsou jedním z určujících faktorů hard rocku 70. let a reakcí na dobové art rockové a arena rockové výstřelky. Podle Alexise Petridise je jejich hudba tvrdý, záměrně základní blues-rock s vtipnými sexuálními narážkami a texty o rock and rollu. „Pro některé jsou AC/DC ultimátní heavy metalovou kapelou,“ napsal Tim Jonze v deníku The Guardian, „ale pro jiné vůbec ne, jsou klasickou rockovou kapelou - a nazývat je heavy metalem je zrádné.“
Ke kontroverznosti kategorizace jejich hudby McParland napsal: „AC/DC budou tvrdit, že nejsou specificky metalovou kapelou. Jejich hudbu - hlasitou, tvrdou a kytarovou - lze nejlépe popsat jako hard rock. Jsou však lidé, kteří budou tvrdit, že jsou nesporně metaloví. V tom spočívá stálý problém škatulkování. AC/DC sice odkazují na underground a svým posluchačům dali "Highway to Hell" a "Hell's Bells", ale jejich písně jsou postaveny na přímočarých durových a mollových power akordech. Nejsou modálně rozvinuté, jako je tomu u velké části heavymetalových skladeb. Jejich zvuk je hlasitý a ostrý, nikoliv zabšpiněný nebo rozladěný.“
Podle hudebního novináře z Vulture Davida Marcheseho byl instrumentálním základem jednoduchého zvuku kapely bubeník - Rudd, Wright nebo Slade - který v každém taktu udeřil na kopák na první a třetí dobu a na virbl při na druhou a čtvrtou; baskytarista Williams důsledně sázel osminky; Angus Young hrál sólové party, které měly jasnou architekturu a dokonce i jakýsi švih, zběsilým, napůl dementním způsobem; a Malcolm Young hrál na 'hnací', ale přesto vyladěnou rytmickou kytaru, která se vyznačovala drobnými cuknutími, zadrháváním a tichem, které dávaly monstrózním riffům život.
Po většinu doby Malcolm používal při nahrávání ve studiu k zesílení rytmické kytary hlavu Marshall Super Bass. Podle Chrise Gilla z časopisu Guitar World pomohl tento zesilovač definovat jeho charakteristický kytarový tón - čistý, ale co nejhlasitější, aby se pohyboval na hraně zkreslení výkonového zesilovače a poskytoval ideální kombinaci grindu, twangu, cinkotu a crunche, bez zkreslení předzesilovače, šumění nebo komprese - jak je slyšet ve skladbách jako "Let There Be Rock", "Dirty Deeds", "For Those About to Rock" a "Thunderstruck". V letech 1978 až 1980 však Young používal 100 wattovou hlavu Marshall 2203, což podle Gillových spekulací mohlo přispět k mírně zkreslenějšímu a temnějšímu tónu kytary na albech z tohoto období, včetně Powerage a Back in Black.
Při srovnání vokalistů AC/DC Robert Christgau uvedl, že Bon Scott vykazoval 'částečné skřehotání' a 'šarm', často zpíval o sexuální agresi pod rouškou zábavy: „Podobně jako Ian Hunter nebo Roger Chapman, i když bez jejich rozvernosti, se bavil tím, že je zkažený mladý muž“. Johnson podle něj coby vokalista disponoval třikrát větším rozsahem a výkonem a zároveň projektoval 'postavu chlapa jako fantasy poloboha'. V době, kdy se Johnson plně aklimatizoval s albem For Those About to Rock We Salute You z roku 1981, definoval podle Christgaua hymnickou velkolepost, která se k postavení kapely hodila víc než staromódní chraplavost Bona Scotta, i když méně inteligentním způsobem.
Během kariéry kapely byly její písně kritizovány jako jednoduché, monotónní, záměrně nízké a sexistické. David Marchese z Vulture napsal: „Bez ohledu na autora textů, ať už to byl Scott (který byl schopen skutečného vtipu a barvitosti), Brian Johnson nebo bratři Youngovi, je v tvorbě kapely cítit hluboké napětí misogynie, které se pohybuje od pocitu strašlivého zastarání až k přímému odsouzení.“ Podle Christgaua z roku 1988 je krutou pravdou, že sexismus nikdy nedržel velkého rock-and-rolla při zemi - od Muddyho po Lemmyho spousta explozivní hudby objektivizovala ženy nepřístojným způsobem. Fanoušci kapely hájili její hudbu vyzdvihováním jejího 'sprostého humoru', zatímco členové skupiny obecně odmítali tvrzení, že jejich písně jsou sexistické, a tvrdili, že jsou míněny jako vtip. V rozhovoru se Sylvií Simmonsovou pro časopis Mojo Angus označil kapelu za vtipálky víc než cokoli jiného, zatímco Malcolm řekl: „Nejsme jako nějaká macho kapela. Hudbu bereme mnohem vážněji než texty, které jsou jen nahozenými řádky.“
Pro knihu Under My Thumb: Songs That Hate Women and the Women Who Love Them Fiona Sturgesová, umělecká kritička deníku The Guardian, přispěla esejí, v níž vyjádřila svou lásku k AC/DC. Přiznala sice, že je feministka a že hudba kapely je pro ni problematická, ale domnívala se, že pro posluchačky bude hloupé, ale ne škodlivé, pokud dokážou kapelu pochopit jako bandu arci sexuálně posedlých idiotů s ostrými melodiemi a několika vážně zabijáckými riffy. Navzdory bezzudnému výsměchu v písni "Carry Me Home", kde se mluví o ženě, která 'není žádná dáma', fantazii o znásilnění v písni "Let Me Put My Love into You" a obecně jednorozměrnému vykreslení žen, Sturgesová uvedla, že písně jako "Whole Lotta Rosie" a "You Shook Me All Night Long" ukazují, že ženské postavy se také dobře baví a jsou častěji než jindy v sexuálním ohledu na místě toho, kdo tomu velí. Jsou to muži, kteří působí pasivně a beznadějně, ohromeni v přítomnosti svých sexuálních partnerek, které jsou zkušenější a obratnější než oni.
Stejně jako mnoho jiných kapel jejich éry i AC/DC narazili na satanistickou paniku 80. let. Tento všeobecný strach z moderního hard rocku a heavy metalu se v případě kapely výrazně zvýšil, když byl zatčen sériový vrah Richard Ramirez. Ramirez, tiskem přezdívaný 'Night Stalker' (Noční lovec) policii uvedl, že ho k vraždě dohnala skladba "Night Prowler" z alba Highway to Hell z roku 1979. Policie také tvrdila, že Ramirez měl na sobě tričko AC/DC a na jednom z míst činu zanechal i čepici AC/DC. Padala obvinění, že kapela jsou uctívači ďábla, analyzoval se text písně "Night Prowler" a některé noviny se pokoušely spojit Ramirezův satanismus s názvem skupiny a došly k závěru, že ve skutečnosti znamená Anti-Christ/Devil's Child (nebo Devil's Children).
AC/DC měli určitý vliv na formování nové vlny britských heavymetalových kapel, které se objevily koncem 70. let, jako například Saxon a Iron Maiden, částečně jako reakci na úpadek tradičních hardrockových kapel z počátku 70. let. V roce 2007 kritici poznamenali, že AC/DC spolu s Thin Lizzy, UFO, Scorpions a Judas Priest patřili mezi druhou generaci vycházejících hvězd připravených vstoupit na scénu, když stará garda slábla.
10. března 2003 byla kapela uvedena do Rock and Rollové síně slávy. Během slavnostního ceremoniálu skupina zahrála skladby "Highway to Hell" a "You Shook Me All Night Long", přičemž hostující vokály obstaral Steven Tyler z Aerosmith. Ten popsal akordy kapely jako hřmění zdola, které vám dává druhý nejsilnější nápor, který může proudit vaším tělem. Během děkovné řeči Brian Johnson citoval jejich píseň "Let There Be Rock" z roku 1977.
Dne 22. března 2000 pojmenovala obec Leganés (nedaleko Madridu) na počest kapely ulici 'Calle de AC/DC'' (Ulice AC/DC). Malcolm a Angus se slavnostního otevření zúčastnili společně s mnoha fanoušky. Později téhož dne byla deska s názvem ulice odcizena, snad nějakým nadšencem nebo sběratelem. O dvě hodiny později byla deska nahrazena novou a pouhé tři dny poté byla opět ukradena. Od té doby byla deska odcizena mnohokrát, což přimělo obec Leganés, aby začala prodávat její oficiální repliky.
V roce 2003 zařadil časopis Rolling Stone v seznamu 500 nejlepších písní všech dob skladbu "Back in Black" na 73. místo a "Highway to Hell" na 199. místo. A v roce 2004 skladbu "Back in Black" na 187. místo a "Highway to Hell" na 254. místo.
V květnu 2003 bratři Youngové převzali cenu Teda Alberta za mimořádné zásluhy o australskou hudbu na udílení cen Music Winners Awards 2003, během kterého Malcolm vzdal zvláštní hold Bonu Scottovi, který byl rovněž držitelem této ceny.
Dne 1. října 2004 byla na počest kapely přejmenována centrální melbournská třída Corporation Lane na AC/DC Lane. Město Melbourne zakázalo používat v názvech ulic znak lomítka, a tak byla tato čtyři písmena spojena. Ulička se nachází poblíž ulice Swanston Street, kde skupina na korbě nákladního automobilu natáčela videoklip k hitu "It's a Long Way to the Top" z roku 1975.
Během roku 2007 prodala kapela v USA přes 1,3 milionu CD, přestože v té době nevydali žádné nové album od roku 2000. Komerční úspěch skupiny navíc stále vzkvétá, přestože se po mnoho let rozhodla neprodávat alba v digitálních online formátech. V listopadu 2012 však byl ale celý katalog (kromě alba TNT a australských verzí alb High Voltage, Dirty Deeds Done Dirt Cheap a Let There Be Rock) zpřístupněn v iTunes Store.
V roce 2009 Americká asociace nahrávacího průmyslu (RIAA) aktualizovala údaje o prodejnosti skupiny v USA z původních 69 milionů na 71 milionů, čímž se AC/DC stali pátou nejprodávanější kapelou v historii USA a desátým nejprodávanějším umělcem, který prodal více alb než Madonna a Mariah Carey. RIAA také certifikovala album Back in Black jako dvojnásobnou diamantovou desku (20 milionů) v prodejnosti v USA. Do roku 2007 se alba prodalo 25 milionů kopií, což z něj udělalo čtvrté nejprodávanější album všech dob v USA.
