Události
Vychází album In-A-Gadda-Da-Vida
14. června vyšlo druhé studiové album In-A-Gadda-Da-Vida americké rockové skupiny Iron Butterfly. Umístilo se na čtvrtém místě žebříčku Billboard a během prvního roku od vydání se ho prodalo více než osm milionů kopií, čímž překonalo všechny dosavadní nahrávky v historii hudby, a celosvětově se ho prodalo přes 30 milionů kopií. V USA bylo nejprodávanějším albem roku 1969 a po řadu let bylo nejprodávanější položkou v katalogu Atlantic Records. V roce 1968 bylo ve Spojených státech oficiálně certifikováno jako zlaté, 26. ledna 1993 pak získalo 4× platinu.
Vznikla společnost Orange
Orange Music Electronic Company je anglická společnost vyrábějící zesilovače, která se vyznačuje charakteristickým zvukem svých výrobků a jasně oranžovým potahem hlav a reproduktorových skříní. Založil ji v roce 1968 Cliff Cooper, který se rozhodl vyrábět vlastní zesilovače, když prodejci odmítli dodávat zboží do jeho obchodu s hudebními nástroji Orange Store ve West Endu kvůli Cooperovu mládí a kontrakulturní image. Rané zesilovače této značky si osvojil Peter Green ze skupiny Fleetwood Mac a byly použity na albu Superstition Stevieho Wondera, které přineslo značce Orange celosvětové uznání. Velkosériová výroba zesilovačů Orange však byla ukončena v roce 1978, poté Cooper strávil 80. léta stavbou a prodejem zesilovačů v omezeném počtu kusů. Na počátku 90. let získal Cooper znovu kontrolu nad značkou a v roce 1998 měl úspěch s modelem AD30, který si oblíbil Jimmy Page. V roce 2003 Orange vydal řadu Rockerverb, která se stala oblíbeným zesilovačem mezi heavy metalovými kytaristy.
Nové skupiny
Aaron Space
(CAN - psychedelický rock)
After Shave
(CHE - hard rock, heavy metal)
Andromeda
(GBR - psychedelický rock, progresivní rock, hard rock)
Vznikla na základech skupiny The Attack, která byla založena v roce 1966
Bachdenkel
(GBR - psychedelický rock, progresivní rock)
Birth Control
(NSR - hard rock, progresivní rock, krautrock)
Black Sabbath
(GBR - heavy metal, doom metal)
Blind Faith
(GBR - blues rock)
Brainbox
(NDL - progresivní rock, blues rock)
Caravan
(GBR - progresivní rock, psychedelický rock)
Cromagnon
(USA - psychedelický rock, psychedelický folk, avantgarda)
Dark
(GBR - psychedelický rock)
Deep Purple
(GBR - hard rock, progresivní rock, heavy metal)
Dies Irae
(NSR - psychedelický rock, heavy blues rock, protometal)
Dragonwyck
(USA - psychedelický rock, progresivní rock)
Edgar Broughton Band
(GBR - psychedelický rock, blues rock, hard rock)
Floating Bridge
(USA - psychedelický rock, blues rock)
Free
(GBR - blues rock, hard rock)
Fresh Blueberry Pancake
(USA - heavy blues rock, protometal)
Frost
(USA - psychedelický rock)
Fuse
(USA - psychedelický rock, hard rock)
Horse
(GBR - psychedelický rock, heavy blues rock)
International Harvester
(SWE - progresivní rock, psychedelický rock)
Jacula
(ITA - progresivní rock, okultní rock)
Killing Floor
(GBR - blues rock, garážový rock)
King Crimson
(GBR - progresivní rock, art rock, avantgardní metal)
Led Zeppelin
(GBR - hard rock, blues rock, heavy metal)
Nazareth
(GBR - hard rock, heavy metal)
Progress Organization
(ČSSR, Brno - bigbít, progresivní rock)
Room
(GBR - psychedelic rock, protometal)
Rush
(CAN - progresivní rock, hard rock, heavy metal, progresivní metal)
Sir Lord Baltimore
(USA - heavy metal, stoner rock)
Steamhammer
(GBR - hard rock, blues rock, psychedelický rock)
Sweet
(GBR - glam rock, hard rock)
UFO
(GBR - hard rock, progresivní rock, heavy metal)
Uriel (Arzachel)
(GBR - psychedelický rock, blues rock)
své jediné album vydali v roce 1969 pod názvem Arzachel
Warpig
(CAN - hard rock, progresivní rock, heavy metal)
Writing On The Wall
(GBR - okultní rock, psychedelický rock)
Yearning Lorry
(ČSSR, Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj - bigbít)
Yes
(GBR - progresivní rock, art rock)
Inspirativní alba
The Amboy Dukes – Journey To The Center of Mind
Aphrodite’s Child – End Of the World
Beatles – White album
Blue Cheer – Vincebus Eruptum
Blue Cheer – Outsideinside
Captain Beefheart and his Magic Band - Strictly Personal
Caravan – Caravan
The Crazy World of Arthur Brown – The Crazy World Of Arthur Brown
Cream – Wheels of Fire
Deep Purple – Shades of Deep Purple (17.července)
Deep Purple- The Book of Taliesyn
The Deviants – Disposable
Dragonfly – Dragonfly
Dragonwyck – EP demo
Golden Earring – Miracle Mirror
Grateful Dead – Anthem of The Sun
The Groundhogs – Scratching the Surface
Group 1850 – Scratching the Surface
Grupa 220 – Naši Dani
The Guess Who – Wheatfield Soul
The Gun – Gun
International Harvester - Sov Gott Rose-Marie
Iron Butterfly – Heavy (22.ledna)
Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida (14.června)
Jeff Beck Group – Truth
Jefferson Airplane – Crown of Creation
Jethro Tull – This Was
The Jimi Hendrix Experience – Electric Ladyland (16.října)
Love Sculpture – Blues Helping
The Lollipop Shoppe – Just Colour
The Matadors - The Matadors
Olympic - Želva
Omega - Trombitás Frédi és a rettenetes emberek
Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
Pretty Things – F.S.Sorrow
Rebels - Šípková Růženka
Rhinoceros - Rhinoceros
Spooky Tooth – It’s All About
Status Quo – Picturesque Matchstickable Messages from the Status Quo
Steppenwolf – Steppenwolf (29.ledna)
Steppenwolf – Steppenwolf the second
Vanilla Fudge – Renaissance
Vanilla Fudge – The Beat Goes On
Zajímavé Singly
Velvet Haze – "Last day on Earth (singl)"
Československá scéna
Vzniká skupina PROGRESS ORGANIZATION
Progres 2 je brněnská rocková skupina hrající od roku 1968 dodnes s přestávkami v letech 1971 až 1977 a 1990 až 1992. Původně vystupovala pod názvem The Progress Organization (1968 – 1971), v roce 1977 nahrála jednu desku jako kapela Barnodaj. Od roku 1977 hraje již jako Progres 2 s výjimkou let 1987 až 1990, kdy používala název Progres - Pokrok. Jejím lídrem byl do roku 1990 bubeník Zdeněk Kluka, který jako jediný hudebník prošel všechna období a podílel se na všech albech. Od roku 1992, kdy skupina obnovila činnost, je kapelníkem kytarista Pavel Váně.
Vzniká skupina YEARNING LORRY
V roce 1968 byla v Jablonci nad Nisou založena skupina s názvem Roztoužený náklaďák. Anglicky je to Yearning Lorry.
Pražský OLYMPIC vydává album Želva
Pražský Olympic vydává své první LP Želva, které bývá označováno za historicky první album českého bigbbeatu. Mělo obrovský význam pro vývoj československé rockové hudby.
Skupina THE MATADORS vydává své jediné eponymní album
Na jaře začíná nejslavnější období skupiny The Matadors, které kluci korunují nahráním své první desky. Po Olympické Želvě a sampleru Beat-line to bylo teptve třetí československé beatové album.
Kapela REBELS vydává album Šípková Růženka
Speciální projekt skupiny Rebels patří mezi nejpamátnější československé rockové počiny konce šedesátých let. Mladá kapela proslula znamenitými sólovými vokály pánů Plívy a Korna, skvělými mužskými vícehlasy, pečlivě vybraným repertoárem především kalifornského westcoastového stylu a ve studiu překvapením v podobě monotematické albové strany A.
Svatopluk Čech, Jiří Korn a Josef Plíva představovali kompletní pěveckou a zčásti také instrumentální sílu pražské party. Předsunuté singly naznačily, že převzatý repertoár je nahrazován domácím, hudebně z pera kapely a Václava Zahradníka, textově pak dodaný jejich vrstevníkem a producentem Michaelem Prostějovským. Původní kytarová aranžmá dostala orchestrální podobu, Zahradníkovu bigbandu vypomohli skvělí muzikanti jako R. Rokl nebo J. Hynčica, na tu dobu odvážné elektronické spojováky dodal P. Kotík. Moderně pohádková témata pak doplnilo šest velmi důvěryhodně nazpívaných písniček z repertoáru Mamas & Papas.
V Praze proběhl 2. československý beatový festival
2. československý beatový festival se konal ve dnech 22.-23. prosince 1968 v pražské Lucerně. Navázal tak na 1. československý beatový festival, který se konal v prosinci předchozího roku. Na festivalu vystoupili mimo jiné i Viktor Sodoma & Apollobeat, Primitives Group, Blue Effect, Framus Five, Flamengo, George & Beatovens, Olympic, Synkopy 61, Flamingo, Prúdy a The New Soulmen. Zahrály zde i tři zahraniční skupiny: britská skupina The Nice, nizozemští Cuby + Blizzards a švédští Mecki Mark Men.
Události podrobněji
VELVET HAZE vydávají sigl "Last day on Earth"
Kapela Velvet Haze byla známá tím, že hrála na drsných místech, a to se projevuje i v těžkém, scuzzy zvuku (scuzzy zvuk je drsný, špinavý, zkreslený zvuk, často spojený s psychedelickým nebo garážovým rockem, který využívá silného fuzz efektu a výrazného zkreslení kytary).
Klenotem singlu je šílená psychedelie "Last Day on Earth", v originále od Mullinse a Martyho 'Butche' Martineze. Fuzzový riff vrtající do lebky, zkreslený vokál, ostré sólo a parádní bicí Toma Futche, který mlátí o život po celou dobu skladby ("Last Day on Earth" vznikla doslova v garáži Toma Futche). Na druhé straně je blues "Bad Women", jehož autory jsou Bullock a Martinez.
Na nahrávce se podíleli: Marty 'Butch' Martinez - zpěv, Jim Jost - zpěv, Mike Mullins - sólová kytara, Roger Bullock - kytara, Art Meushaw - baskytara a Tom Futch - bicí. Mike Mullins, tvůtce hlavního kytarového riffu hrál na Gibson ES-335 přes Fender Super Reverb a standardní Maestro 'Fuzz-Tone'.
AARON SPACE
Skupina Aaron Space vznikla v Sudbury v Ontariu, kde ji koncem 60. let minulého století založili kytarista Jake Thomas (původem z North Bay v Ontariu, bývalý člen Bucstone Hardware), Dave Moulaison z Yarmouthu, Gene Falbo (původem z Digigriano Cosenza Calabria v Itálii) na baskytaru a místní bubeník Bob DiSalle. Zatím hráli jako cover kapela, pomalu však začali psát vlastní materiál a zařazovat ho do svých playlistů. V roce 1970 se přesunuli do Toronta, aby využili výhod velkého města. Brzy poté si jejich vystoupení všiml zástupce Warner Brothers John Pozer a podepsal s nimi smlouvu.
Na podzim roku 1971 vydali svůj první singl "Keep On Movin'", na němž se podílela zpěvem i Lisa Garberová, který se však setkal se smíšenými ohlasy. Díky silné podpoře torontských rádií se skladba dostala až na 83. místo, kde se udržela tři týdny.
Začátkem příštího roku následovalo debutové eponymní album, natočené v torontském studiu Eastern Sound a produkované Johnem Stewartem, kterému těsně sekundoval singl "Marsha"/"She Smiles". Navzdory silné reklamní kampani se mu nepodařilo udělat díru do žebříčku, přesto však mnoho kritiků později desku jako celek chválilo. Další písně jako "Silly Ceilings", "North Country Rock n Roll" a "Man In A Yellow Car", které si Moulaison a DiSalle napsali zcela sami a dělili se o hlavní vokály, byly plné těžkých riffů a fuzz kytar a příznačné pro tehdejší acid rockovou scénu.
Po sérii krátkých turné po střední Kanadě vznikaly plány na následné album, bylo napsáno několik písní a kapela strávila nějaký čas ve studiích. Smlouva s Warnerem však byla na konci platnosti, kapela se rozpadla a členové se věnovali svým individuálním projektům. Gene Falbo se o několik let později stal členem kanadské pop rockové skupiny Jackson Hawke.
Podrobnosti: Aaron Space - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Aaron Space (1972)
AFTER SHAVE
Skupinu založili v květnu 1968 v Bienne (Švýcarsko) Pierre-Alain Kessi (Pakman) (kytara a zpěv) a André (Dédé) Pascal (bicí), posíleni o Bruna Zuesta (zpěv) (budoucího otce baskytaristy 'QL') a 'Noldiho' (baskytara). Jedním z prvních koncertů bylo na jaře 1969 vystoupení v popové soutěži pořádané curyšským časopisem. Byli diskvalifikováni bez slávy s tímto komentářem: „...skupina by mohla být dobrá, kdyby kytarista nepoužíval tolik zkreslení...“. Nicméně pokračovali v hraní blues z repertoáru Cream, The Jimi Hendrix Experience, John Mayall & the Bluesbreakers, Led Zeppelin a Deep Purple. Byl natočen první singl, který však nebyl nikdy uveden na trh ("Look for a woman"), protože kapele došly peníze.
Po různých změnách v sestavě se v roce 1970 po odstoupení zpěváka a baskytaristy stali triem, přičemž posledně jmenovaného nahradil Jean-Claude Fontana (Cacou). V této nové sestavě získali v listopadu 1970 slavnou první cenu v Golf Drouot v Paříži. V prosinci 1970 se Dédé rozhodl odejít a nahradil ho zesnulý Rodolphe (Jötu) Baumgartner.
V letech 1971 - 1974 se skupina proslavila a vytvořila si vlastní legendu a repertoár. Začali koncertovat ve Švýcarsku, Francii a Německu a dočkali se své první LP desky s názvem Skin Deep. Toto album je nyní oceňováno v Hard rock anthology 1968 - 1980 Denise Meyera, Editions Enfer Magazine, a také v Encyclopédie du hard rock des seventies Denise Protata, Editions Alternatives. (Tito dva specialisté mají v repertoáru více než tisíc skupin a nahrávek).
Také vydali dva singly. Přijali nového anglického zpěváka jménem Barry James Brown a Cacoua nahradil nový baskytarista Silvano 'Gugus' Paroni. V té době měli Pierre-Alain Kessi a bubeník Jötu velkou čest doprovázet šampiona Jacka Dupreeho na jeho posledním švýcarském turné.
V roce 1974 nahráli After Shave ve studiu navrženém producenty v Antibes novou desku s názvem Strange Feelings, na které je doprovázel druhý kytarista Peter 'Misteli' Mischler. Bohužel, protože producenti nikdy nezaplatili účet, byly kazety zabaveny a znovu se objevily až na začátku 90. let v italském pirátském vydání, uvádějícím jiná jména a názvy skladeb. Vzhledem k tomu, že kopie původního mixu jsou stále v držení Pierra-Alaina Kessiho, lze stále doufat v novou emisi.
Na začátku roku 1975 nahráli After Shave demo se dvěma tituly: "So you´r gone away" a "Ain't ready for you yet", které upoutalo pozornost anglické EMI, která byla připravena s nimi podepsat smlouvu, pokud si změní název. Tak se z After Shave stali Slick. Smlouva nicméně podepsána nebyla, zrušili ji ředitelé EMI, kteří právě trefili jackpot s "I'm not in love" od 10cc.
Podrobnosti: After Shave - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Skin Deep (1972)
Strange Feeling (1989, nahráno 1974)
ANDROMEDA
Skupinu Andromeda založil kytarista John Cann (později John Du Cann) v roce 1967 ještě jako člen The Attack, původně jako nahrávací projekt. Vydavatelská společnost SAGA ho požádala, aby s několika dalšími členy vytvořil jednorázovou kapelu pro album, která se jmenovala Five Day Week Straw People a Cann v ní hrál na zpěv a kytaru, Mick Hawksworth na baskytaru a Jack Collins na bicí. Později po skončení nahrávání začali tito tři hudebníci mluvit o založení své skupiny. Brzy začali zkoušet a koncertovat jako Andromeda. V roce 1968 se The Attack rozpadli a Cann přinesl do Andromedy některé z jejich posledních nahraných písní, které sám napsal, a tři členové chtěli nahrát těžší hudbu. Kapela často vystupovala na společných koncertech s The Yardbirds a Cann navázal přátelství s Jimmym Pagem. V říjnu 1968 byla Andromeda pozvána do pořadu Johna Peela 'Top Gear' a měla se upsat Peelově vlastnímu labelu Dandelion. Cann a Hawksworth však chtěli bubeníka, který by vyhovoval jejich těžšímu směru, a nahradili Collinse Ianem McLanem. To se Peelovi z nějakého důvodu nelíbilo a z nahrávací smlouvy sešlo.
Andromeda pokračovala i později v koncertování s Yardbirds a poté, co vznikli Led Zeppelin, také s The New Yardbirds. Andromeda však byla méně založena na blues a stávala se progresivnější. Hráli i s rodícími se Black Sabbath a byli v té době zařazováni na plakáty nad nimi, protože si již vytvořili dobré jméno.
Po podepsání smlouvy s RCA nahrála kapela svůj jediný singl "Go Your Way" b/w "Keep Out 'Cos I'm Dying". "Go Your Way" byla píseň, kterou původně nahráli The Attack během svých posledních dnů, a "Keep Out 'Cos I'm Dying" měla silný zvuk Cream. Vydavatelství chtělo, aby se zaměřili na popové singly, ačkoli obě písně byly poměrně tvrdé a těžké. V roce 1969 nahráli vlastní album a vkládali do něj velké naděje, ale podle Canna byla nahrávací společnost netečná a desku dostatečně nepropagovala.
V posledních dnech existence nahrála kapela další demosnímky, které měly být určeny pro druhé album. Špatná propagace první desky však hudebníky odradila. Poté byl Cann v roce 1970 požádán, aby se připojil k Atomic Rooster a Andromeda se rychle rozpadla.
V roce 1990 zájem o kapelu inicioval vydání druhého demosnímku, dnes již dlouho znovunevydaného. V roce 1994 vyšla kolekce živých nahrávek z let 1967/1968 a v roce 1995 další. V roce 1999 vydalo nakladatelství Angel Air Andromeda - Definitive Collection 2 CD Set, který obsahuje celé debutové album, singl a B-stranu a kolekci demosnímků a živých vystoupení z let 1967 - 1970. Andromeda vyplňuje mezeru mezi britskou freakbeatovou scénou 60. let a nastupující progresivní/proto-metalovou hudbou let 1969/1970.
Podrobnosti: Andromeda - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Andromeda (1969)
BACHDENKEL
V anglickém Birminghamu vzniká z původního comba nazvaného U No Who rocková skupina Bachdenkel. Sestavu tvořili Colin Swinburne (sólová kytara, zpěv), Peter Kimberley (basovka, zpěv), Brian Smith (bicí, zpěv) a Karel Beer (12strunná kytara).
Jejich jméno bylo vytvořeno počítačem - v té době inovativním využitím nové technologie - a byli koncem 60. let jednou z klíčových kapel na scéně v Birminghamu, která se zasloužila o vývoj psychedelické kultury a elektrické rockové hudby. Měli úzké vazby na Birmingham Arts Lab, místo pro experimentální umělce všech typů, a často vystupovali s plnou psychedelickou světelnou show. Po reklamní kampani, která zahrnovala rozvržení marketingového loga velkého obchodního domu a focení s klavírem v místní fontáně, opustili zemi. Následně se ocitli v Paříži, která byla dlouho útočištěm revolučních umělců a uměleckých revolucionářů.
Po událostech v květnu 1968 byla Francie připravena na nové nápady a nové anglické rockové kapely byly tehdy v módě. Bachdenkel se zde usadili a během příštího desetiletí vydal dvě alba: Lemmings bylo natočeno v roce 1970, ale vyšlo až o tři roky později. Druhé nazvané Stalingrad vyšlo v roce 1977. Několikrát hráli mimo jiné i s Led Zeppelin a Black Sabbath. Časopis Rolling Stone kdysi nazýval Bachdenkel „... největší britskou neznámou skupinou.“
Podrobnosti: Bachdenkel - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Lemmings (1973)
Stalingrad (1977)
BIRTH CONTROL
V polovině roku v Berlíně vzniká sloučením dvou kapel The Earls a The Gents německá skupina Birth Control, hrající progresivní hardrock a provokující obaly svých alb. S přestávkami hraje dodnes.
Zakládajícími členy jsou Bernd Koschmidder (basa), Reinhold Sobotta (klávesy), Rolf Gurra (saxofon a zpěv), Fritz Groeger (zpěv), Klaus Orso (kytara), Reiner Borchert (kytara), a Hugo Egon Balder (perkuse). Zpočátku se kapela prezentovala jako coverband, hlavně tituly od Julie Driscoll. Po prvních personálních změnách, kdy Balder a Orso skupinu opustili a přišel Bernd Noske, přijala skupina počátkem roku 1969 tříměsíční angažmá v bejrútském nočním klubu. Kytarista Borchert zůstal v Libanonu, nahradil ho Bruno Frenzel. Poté, co byl na podzim odejit Fritz Gröger, začala kapela nahrávat vlastní kusy. Koncem roku odešel i Rolf Gurra. Jako jediná německá skupina byli pozváni na Super Concert '70 v Berlíně, kde účinkovali např. The Jimi Hendrix Experience, Ten Years After a Procol Harum. K tomu účinkovali ve dvou filmech.
V únoru 1970 vydali stejnojmenné debutové album, které vyšlo v nezvyklém obalu, v kulaté dóze připomínající krabičku antikoncepčních prášků. Ve stejném rocejim vyšla také druhá deska Operation. Na obalu byl zobrazen papež s monstrem požírajícím děti. Jiný obal v anglicky mluvících zemích vyvolal dokonce stávku zaměstnanců distribuční firmy, kteří odmítli dávat desky do obalu, protože na něm byly zobrazeny kondomy. Tato publicita se nakonec postarala o pozvání ke koncertování do Anglie, jako první německé kapely do londýnského klubu Marquee. Ihned následovalo pozvání k vystoupení do francouzského Cannes.
Od začátku působení se skupina prosazovala energickou rockovou hudbou, která byla do té doby obvyklá jen u anglických formací. Po jejich druhé LP desce Operation (1971) a několika personálních změnách přešli k vydavatelství CBS a představili v lednu 1973, pro kapelu průlomového roku, v novém obsazení třetí studiové album Hoodoo Man. Na desce obsažená desetiminutová skladba "Gamma Ray" se rychle stala jejich poznávací melodií. Tato skladba pak v 90. letech opanovala techno scénu.
Sestavu tehdy tvořili Bernd Noske (bicí), Wolfgang Neuser (klávesy), Bruno Frenzel (kytara) a Bernd Kaschmidder (baskytara). Kritici srovnávali jejich hudební styl s kapelami jako Deep Purple, Led Zeppelin nebo Emerson, Lake & Palmer, ale v popředí stála stylistická jistota, se kterou kvartet hledal a také našel cestu mezi svými britskými vzory. Ještě lépe to lze slyšet na studiovém albu č. 4 Rebirth (1974), kde se Birth Control prezentovali už jako kvintet s novými členy, a to s Dirkem Steffensem na druhou kytaru, u basy vystřídal Kaschmiddera Peter Föller. Nový klávesista Zeus B. Helder přinesl svou hrou akcenty, které v jejich hře ještě chyběly.
Na podzim 1974 jeli koncertní turné po Německu a upevnili si pověst německé live kapely č. 1 (Musik Express). Krátce na to bylo vydáno živé dvojalbum se sestřihem těchto koncertů, při kterých se kapela málokdy dostala pod 3 a půl hodiny na vystoupení. Dirk Steffens už v této době nebyl v sestavě. Na albu Plastic People z roku 1974 už hráli opět v osvědčené sestavě jako kvartet: Frenzel, Föller, Noske a Held. Vybroušená souhra přinesla fanouškům skladby, které se zařadily mezi milníky rockové hudby.
Ve druhé polovině 70. let se začaly solidní základy skupiny pomalu rozpadat. Kapela začala koketovat se symfonickou složkou a slibovala si od přechodu k mladému labelu Brain více impulzů pro další vývoj. To nepřineslo žádné výsledky. Personální změny: Horst Stachelhaus nahradil v roce 1977 Föllera, Manni von Bohr (oba z kapely Message) se staral jako bubeník o to, aby se Noske mohl více zabývat zpěvem, a dále nízká prodejnost desek vedly nakonec k tomu, že z kapely zbyli jen Bernd Noske a Bruno Frenzel, který však roku 1983 zemřel na následky úrazu elektrickým proudem. Skupina tím ztratila svého hlavního skladatele a textaře. Byla obnovena v roce 1993, znovu rozpuštěna v roce 2014. V roce 2016 znovuobnovila činnost.
Podrobnosti: Birth Control - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Birth Control (1970)
Operation (1971)
Hoodoo Man (1972)
Rebirth (1973)
Plastic People (1975)
Backdoor Possibilities (1976)
Increase (1977)
Titanic (1978)
Count on Dracula (1980)
Deal Done at Night (1981)
Bäng (1982)
Two Worlds (1995)
Jungle Life (1996)
Getting There (1999)
Alsatian (2003)
Here and Now (2016)
Open Up (2022)
BLIND FAITH
V Anglii vzniká bluesová a hardrocková superskupina Blind Faith, kterou tvořili Eric Clapton (The Yardbirds, Cream), Ginger Baker (Graham Bond Organisation, Cream), Steve Winwood (Spencer Davis Group, Traffic) a Ric Grech (Family). Rockový kritik Bruce Eder skupinu nazval „ současně vyvrcholením vývoje rockové hudby na konci 60. let a největší katastrofou, která symbolizovala všechny nedostatky hudebního podnikání té doby.“ Superskupina, která vzbudila neuvěřitelné vzrušení (a nakonec sloužila jako důvod pro sloučení dvou nahrávacích společností ve třetí, Warner Bros.) zjevně šla na americké turné předčasně. Nedostatek týmové práce extrémně otrávil Claptona, známého pro jeho perfekcionismus. Hudebníci, kteří byli šokováni nepřiměřenou pozorností k sobě samým a zároveň nespokojeni se svým repertoárem se rozhodli nevydat druhé album; na konci amerického turné se kapela rozpadla.
Počátky Blind Faith souvisí s rozpadem Cream v polovině roku 1968. Měli jak přízeň kritiků, tak i komerční úspěch, prodali během několika let milióny nosičů a získali si mezinárodní popularitu jako skupina i jednotliví členové. I přes tento úspěch se kapela rozpadala zevnitř kvůli nepřátelství mezi basistou Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem, přičemž Eric Clapton dělal vše pro to, aby ji udržel. Navíc byl Clapton unavený hraním komerčně směřovaného blues a doufal, že se pohne kupředu s experimentálním, méně tradičním přístupem k žánru. Skupina se rozpadla v listopadu 1968 po dvou koncertech v Royal Albert Hall.
Steve Winwood čelil v kapele Spencer Davis Group, kde byl tři roky hlavním zpěvákem, podobným problémům jako Clapton. Winwood chtěl experimentovat se zvukem skupiny tím, že by do něj začlenil jazzové prvky. Nakonec v roce 1967 vytvořil novou formaci Traffic. Zatímco skupina měla na Vánoce v roce 1968 přestávku, Winwood začal jamovat se svým dobrým přítelem Claptonem v jeho suterénu v Surrey v Anglii. Clapton byl potěšen prací s Winwoodem, ale váhal s vytvořením seriózní kapely. Hudební tisk doufal, že Clapton vytvoří skupinu ještě lepší než Cream. V jednu chvíli si Clapton a Winwood mysleli, že by mohli nahrávat s Duckem Dunnem a Al Jacksonem Jr., rytmickou sekcí Booker T. & the M.G.'s.
Na začátku roku 1969 se Clapton a Winwood přestěhovali do Aston Tirrold v Berkshire. Jednoho dne se objevil Baker, aby s nimi poseděl, a začali vážně uvažovat o vytvoření skupiny. Clapton pochyboval o účasti Bakera, protože sliboval Bruceovi, že pokud budou znovu spolupracovat, budou hrát všichni tři. Kromě toho se Clapton nechtěl znovu setkat s Cream sotva devět týdnů po rozpadu a také se nechtěl zabývat jinou kapelou, jejíž členové měli individuálně velkou reputaci. Winwood Claptona nakonec přesvědčil, aby Bakera vzal, a tvrdil, že Baker posílí jejich muzikantství a že by bylo obtížné najít stejně talentovaného bubeníka. Zbývající členové Traffic, multiinstrumentalista Chris Wood a bubeník a zpěvák Jim Capaldi byli informováni, že je činnost skupiny pozastavena. Winwood si později uvědomil, že Clapton by pravděpodobně měl raději v nové kapele Capaldiho místo Bakera.
Claptonovi a Winwoodovi dosavadní manažeři, Robert Stigwood a Chris Blackwell uvedli, že by rádi vedli novou skupinu. To vytvořilo okamžité napětí – Stigwood chtěl rychle vydělávat peníze, zatímco kapela chtěla čas na psaní písniček a celkový rozvoj. Winwood později řekl: „Oni chtěli superskupinu a my ne.“ Vznik kapely byl oznámen tisku 8. února 1969. V květnu byl pozván basista Family Ric Grech, aby se k nim připojil. Bylo také potvrzeno nové jméno – Blind Faith.
V červenci 1969 vyšlo jejich eponymní a jediné album a vystoupalo na vrchol žebříčků v Británii i v USA. Prodalo se ho více než půl milionu kopií v prvním měsíci a pomohlo oživit i prodej nahrávek Cream – Best of Cream dosáhlo č. 3 v žebříčku Billboardu v době, kdy Blind Faith bylo na vrcholu. Obal vytvořil fotograf Bob Seidemann, osobní přítel a bývalý Claptonův spolubydlící, který je známý především svými fotografiemi Janis Joplin a Grateful Dead. Obal byl bezejmenný – pouze balicí papír sdělil kupujícímu, kdo je umělec a název alba. Vyvolalo to kontroverzi, protože na obalu byla polonahá 11 letá dívka držící v ruce stříbrnou kosmickou loď. Americká nahrávací společnost vydala alternativní obal s fotografií kapely na přední straně.
Zprávy o vzniku Blind Faith vyvolaly mezi veřejností a tiskem vzrušení. Skupina debutovala na bezplatném koncertu v londýnském Hyde Parku 7. června 1969 před 100 000 fanoušky. Capaldi a Wood se koncertu zúčastnili, stejně jako Mick Jagger a Marianne Faithfull. Setlist obsahoval všech šest skladeb, které se později objevily na debutu, spolu s coverem "Under My Thumb" od The Rolling Stones, "Means to the End" od Traffic a "Sleeping in the Ground" od Sam Myers. Představení bylo dobře přijato fanoušky, ale ustaraný Clapton si myslel, že skupina nezahrála kvalitně. Většinu koncertu strávil blízko svých zesilovačů a nechodil dopředu na pódium; pouze Baker dodal vystoupení nádech koncertní show.
Přestože se skupina stále vyvíjela, vedení společnosti trvalo na tom, aby pokračovala v turné a vydělávala. Clapton nechtěl na turné, protože věděl, že kapela není dostatečně secvičena, ale nakonec souhlasil, protože mohl spolupracovat s Winwoodem a neměl lepší pracovní nabídky. Nahrávání alba pokračovalo, následovalo krátké turné po Skandinávii, kde skupina hrála menší koncerty a byla schopna se připravit na větší publikum v USA a Velké Británii. Po Skandinávii kapela cestovala po Spojených státech a debutovala 12. července v Madison Square Garden.
Hlavním problémem turné bylo to, že skupina měla v katalogu jen několik písní, sotva dost na hodinový set, a publikum je dobře neznalo. Clapton byl proti zdlouhavému jamování, které bylo typické pro Cream. Byli nuceni hrát staré skladby Cream a Traffic, k radosti davu, který obvykle upřednostňoval osvědčené hity před novým materiálem Blind Faith. Turné otevíraly kapely jako Free, Taste a Delaney & Bonnie, založené na R&B. Protože se Claptonovi líbilo oduševnělé, lidově znějící blues Delaney & Bonnie, začal s nimi trávit více času než s Blind Faith a nechal Winwooda hrát v kapele významnější roli. Dokonce se začal účastnit jejich vystoupení a projevoval o ně větší zájem než o vlastní kapelu. Chtěl také, aby se stali hlavní hvězdou turné místo Blind Faith.
Kapela cestovala dalších sedm týdnů po USA a turné zakončila na Havaji 24. srpna. Po koncertu se Clapton a Winwood rozhodli Blind Faith rozpustit. Grech byl okamžitě informován, ale Baker se to dozvěděl až po návratu do Anglie z krátké dovolené na Jamajce. Když se konečně dostal domů do Velké Británie, setkal se s Winwoodem a byl rozrušený, když zjistil, že se kapela rozpadla. V roce 2000 bylo celé album remasterováno a znovu vydáno jako dvoudílné luxusní vydání od společnosti Polydor, které zahrnuje alternativní verze skladeb, outtakes a studiové zkoušky z prvních měsíců roku 1969.
Podrobnosti: Blind Faith - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Blind Faith (1969)
BRAINBOX
V Holandsku vzniká rocková skupina Brainbox, kterou založil v Amsterdamu kytarista Jan Akkerman, bubeník Pierre van der Linden a zpěvák Kazimir Lux (Kaz). Jejich debutový singl "Down Man" se vyznačoval progresivním bluesovým zvukem. V Nizozemsku měli několik hitových singlů, včetně "Between Alpha and Omega", "Doomsday Train", "Reason to Believe" a "Smile". Na konci roku 1969, krátce po vydání prvního alba, Akkerman odešel do kapely Focus a později přetáhl i Van der Lindena a basistu Cyrila Havermanse. Na jejich místo nastoupili kytaristé Herman Meyer a Rudie de Queljoe a bubeník Frans Smit. Meyer byl později nahrazen Johnem Schuursmou. Po odchodu Kazimira Luxe v roce 1971 se popularita Brainbox začala vytrácet a v roce 1972 se skupina rozpadla. Během této éry natočili čtyři studiová alba.
Lux skupinu znovu sestavil v roce 2004 (i když bez Akkermana) a Brainbox nadále vystupovali v Nizozemsku. V letech 2010 a 2011 nahráli novou studiovou desku The 3rd Flood.
Podrobnosti: Brainbox - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Brainbox (1969)
Parts (1972)
The 3rd Flood (2011)
CARAVAN
V Británii vznikají Caravan, patřící do canterburské scény. Skupinu založili Pye Hastings (kytara, zpěv), Richard Sinclair (baskytara), Dave Sinclair (klávesy) a Richard Coughlan (bicí). Jedinými stabilními členy zůstali Hastings a Coughlan, který s nimi vystupoval i přes svou nemoc až do roku 2013, kdy zemřel. Caravan vydali celkem třináct studiových alb, z nichž posledním je Paradise Filter (2013).
Debut Caravan (1968) byl hybridem populární hudby, jazzu a psychedelie, což ovlivnilo nejen zvuk kapely, ale i celou canterburskou scénu. Obsahoval jejich první významný psychedelický jam "Where But For Caravan I I", napsaný Brianem Hopperem. Druhá deska If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You (1970) znamenala zásadní krok vpřed, kdy skupina definitivně našla svůj styl. Materiál byl originální směsí humoru a progresivních prvků inspirovaných klasikou, jazzem i tradiční anglickou hudbou. Síla alba spočívala v klávesách Davida Sinclaira, který předváděl bleskově rychlá varhanní sóla a skládal dlouhé, pečlivě propracované kompozice. Výraznou roli měli i dva talentovaní zpěváci, Pye Hastings a Richard Sinclair. K charakteristickému zvuku přispěl také Jimmy Hastings, starší bratr Pye Hastingse, který obohatil nahrávky saxofonem a flétnou, přestože nebyl oficiálním členem skupiny.
Caravan si brzy získali popularitu v univerzitních kruzích a byli pozváni do nejoblíbenějšího britského hudebního pořadu Top of the Pops. Po televizním vystoupení zájem o skupinu prudce vzrostl po celé zemi. Další deska In the Land of Grey and Pink (1971) se stala jejich nejslavnějším a patrně nejúspěšnějším počinem. Nabízela svůdnou směs hard rocku, folku, klasiky a jazzu s citem pro melodii, jemný humor a prvky tolkienovské fantazie. Bývá rozdělována na dvě části – první obsahuje skladby Richarda Sinclaira (s výjimkou jedné popovější písně Pye Hastingse), zatímco druhou tvoří 23 minutová suita Davida Sinclaira "Nine Feet Underground", jedna z nejodvážnějších dlouhých kompozic raného progresivního rocku.
V roce 1971 David Sinclair odešel do kapely Matching Mole. Na jeho místo nastoupil klavírista Steve Miller z jazzových Delivery. Pod vlivem Pye Hastingse se hudební směřování skupiny posunulo ke snadněji vnímatelnému a komerčnějšímu materiálu. Další album Waterloo Lily (1972) bylo jasným krokem směrem k syntéze jazzu s populární hudbou. První část tvořila titulní skladba Richarda Sinclaira "Waterloo Lily" a dlouhý jam "Nothing at All", na němž se podíleli jazzový saxofonista Lol Coxhill a Steveův bratr, kytarista Phil Miller. Druhá část obsahovala krátké popové skladby Pye Hastingse a rozsáhlou, vícedílnou kompozici "The Love in Your Eye" s doprovodem smyčců a krásným flétnovým sólem Jimmyho Hastingse. Po vydání alba Richard Sinclair a Steve Miller opustili kapelu a připojili se k Philu Millerovi v nové skupině Hatfield and the North. Do Caravan přišel houslista Jeff Richardson, který později začal hrát i na flétnu a kytaru, a novým baskytaristou se stal John Perry. Jelikož kapela nenašla vhodného klávesistu, pozvala zpět Davida Sinclaira, který se po nahrání nové desky a absolvování turné rozhodl ve skupině zůstat.
Album For Girls Who Grow Plump in the Night (1973) se ukázalo jako důstojné pokračování tvorby, přestože už neznělo zcela jako klasický Caravan. Canterbury sound ustoupil jednoduššímu symfonickému přístupu. Pye Hastings byl autorem téměř celého materiálu, s výjimkou některých částí závěrečné suity "A-Hunting We Shall Go". V říjnu 1973 vystoupil Caravan v londýnském Drury Lane Theatre s klasickým symfonickým orchestrem. Záznam z tohoto koncertu vyšel následující rok na albu Caravan and the New Symphonia (1974), které bylo zajímavým, i když ne zcela dokonalým pokusem o spojení rockové a orchestrální hudby.
Krátce poté je opustil John Perry a jeho místo zaujal Mike Wedgwood, který předtím působil v Curved Air. V roce 1975 vyrazil Caravan na 50 koncertní turné po Spojených státech a Kanadě, které se setkalo s pozitivními recenzemi. Skupina zároveň vydala nové album Cunning Stunts (1975), které jako jediné z jejich diskografie proniklo do amerických a britských hitparád. Znamenalo však odklon od původního britského stylu k uhlazenější americké produkci a aranžmá. Navzdory komerčnímu úspěchu se ukázalo být spíše vrcholem než novým začátkem. Následovala série méně výrazných desek a časté změny v sestavě, které vyvrcholily až sloučením původních členů v roce 1982. V roce 1975 odešel David Sinclair a nahradil ho Jan Schelhaas, schopný klávesista, který však nebyl tak plodným skladatelem jako Sinclair.
Další počin Blind Dog at St. Dunstans (1976) byl ještě více orientován na pop, avšak soudržnější, neboť téměř veškerý materiál napsal sám Hastings. Nejvýraznějšími skladbami byly "A Very Smelly, Grubby Little Oik" a lyrická "All the Way", ve které Jimmy Hastings exceloval na flétnu, klarinet a alt saxofon. Na přelomu let 1976 a 1977 vyrazil Caravan na turné po Británii a Evropě. Během francouzské části turné vystupovali po boku veteránů canterburské scény, skupiny Soft Machine a Kevina Ayerse. Po těchto koncertech byl Mike Wedgwood nahrazen novým baskytaristou Dekem Leonem.
Album Better by Far (1977) se skládalo převážně z popových melodií, s několika ambicióznějšími skladbami. Celkově však zanechalo posluchače zmatené, zda se stále jedná o tu stejnou kapelu z počátku 70. let. Caravan však pokračovali v koncertování po Británii a Evropě. V roce 1978 byla skupina nucena kvůli manažerským dluhům přerušit činnost na dva roky. Během této doby se Pye Hastings věnoval sólovým projektům, Richard Coughlan hrál v různých kapelách v Canterbury, Geoffrey Richardson působil v Penguin Cafe Orchestra a Jan Schelhaas s Davidem Sinclairem se připojili ke koncertní sestavě Camel. Schelhaas nakonec v Camel zůstal až do roku 1981.
V říjnu 1979 byl Caravan obnoven v původní sestavě (s výjimkou Davida Sinclaira) a v následujícím roce vydali desku The Album (1980). Ta pokračovala v popovějším stylu předchozího alba, tentokrát však na skladbách pracovala většina členů společně. Obsahovala i několik písní z nerealizovaného sólového projektu Davida Sinclaira ze 70. let, mezi nimi i smyslnou skladbu "Piano Player". Na dalším albu byli místo Richardsona a Messekara opět Richard Sinclair, čímž se znovu sešlo klasické složení Caravan. Společně nahráli Back to Front (1982), které nabídlo několik povedených skladeb jako "Back to Herne Bay Front", "All Aboard" a "Proper Job", ale také několik slabších momentů.
Po vydání tohoto alba kapela na několik let zmizela ze scény. Až v roce 1990 byli Caravan požádáni, aby se v původní sestavě (s Jimmym Hastingsem) znovu sešli pro televizní show. Následovalo dvouleté turné, převážně po Anglii a Itálii. Po jeho skončení opět přestali fungovat, ale v prosinci 1994 se Pye a Jimmy Hastings, David Sinclair, Geoffrey Richardson a Richard Coughlan společně s baskytaristou Jimmym Levertonem pustili do nahrávání alba The Battle of Hastings (1995). Výsledkem byla příjemná sbírka popově laděných písní s typickým zvukem Caravan, zahrnujícím varhany, housle, flétnu, saxofon a nezaměnitelné vokály Pye Hastingse.
O dva roky později nahráli Pye Hastings a Geoffrey Richardson pod hlavičkou Caravan desku All Over You (1996), která obsahovala modernizované akustické verze klasických skladeb z let 1968 - 1973. David Sinclair a Richard Coughlan se podíleli pouze na dvou písních, zbytek byl nahrán pomocí sekvencerů a automatických bicích. V letech 1996 – 1997 už opět koncertovali po Evropě. V roce 1999 Pye Hastings vydal další album přepracovaných skladeb Caravan, tentokrát pod názvem All Over You Too (1999). O tři roky později kapela vyrazila na turné a vystoupila na několika festivalech.
V roce 2003 vydali Caravan novou studiocku The Unauthorised Breakfast Item. Obsahovala převážně nové skladby Pye Hastingse a jednu píseň Davida Sinclaira, "Nowhere to Hide", pocházející z dřívějších nahrávek. Šlo o první studiové album skupiny od roku 1995 a bylo dobře přijato kritikou. Následovalo intenzivní turné po Evropě, USA a Japonsku. V roce 2010 Pye Hastings oznámil obnovení činnosti kapely v souvislosti s nahráváním speciálního studiového koncertu pro britský televizní kanál ITV, který byl odvysílán v rámci seriálu Legends. V lednu 2013 vyrazili Caravan na turné po Velké Británii k 40. výročí vydání alba For Girls Who Grow Plump in the Night.
V prosinci 2013 zemřel dlouholetý bubeník kapely Richard Coughlan. Na jeho místo nastoupil Mark Walker, který se podílel na nahrávání nové studiové desky Paradise Filter, vydané na konci roku 2013.
Podrobnosti: Caravan - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Caravan (1969)
If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You (1970)
In the Land of Grey and Pink (1971)
Waterloo Lily (1972)
For Girls Who Grow Plump in the Night (1973)
Cunning Stunts (1975)
Blind Dog at St. Dunstans (1976)
Better by Far (1977)
The Album (1980)
Back to Front (1982)
Cool Water (1994)
The Battle of Hastings (1995)
The Unauthorized Breakfast Item (2003)
Paradise Filter (2013)
It’s None of Your Business (2021)
CROMAGNON
Cromagnon byla americká experimentální hudební skupina, která působila na konci 60. let. Pod vedením multiinstrumentalistů, zpěváků a skladatelů Austina Grasmereho a Briana Elliota vydala v roce 1969 jediné album Orgasm, které bylo později znovu vydáno pod názvem Cave Rock.
Často se uvádí, že předznamenali vznik noise rocku, no wave, industriální hudby a industrial rocku. Ačkoli kapela nebyla komerčně úspěšná ani významná, server Pitchfork Media zařadil jejich skladbu "Caledonia" na 163. místo v seznamu '200 nejlepších písní 60. let'. Tuto píseň později převzala japonská experimentální skupina Ghost.
Jejich album kombinovalo psychedelii, folk rock a noise s primitivní instrumentací, včetně klacků a kamenů.
Podrobnosti: Cromagnon - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Orgasm (1969)
DARK
Dark, kteří vytvořili hudební kostru mající stejně tak mnoho společného s britským folkem jako s jamovými kapelami ze západního pobřeží, byli podobní mnoha dalším psychedelickým skupinám z přelomu 60. a 70. let. To, co je odlišovalo, byla jedna věc: solidní porozumění fuzzy kytaře. Dark fuzzbox nepoužívali jen k předvádění se, ale zakomponovali ho do struktury svých skladeb a položili ho na náladové, těžké kompozice, které se blížily rozlehlosti.
Vše začalo v roce 1968, kdy kytarista Steve Giles dal dohromady dalšího kytaristu Martina Weavera, bubeníka Cliva Thorneycrofta a baskytaristu Ronalda Johnsona a ve škole v Northamptonu založili Dark. Následovalo několik let lokálního koncertování, až v roce 1972 skupina vydala své jediné album Round the Edges.
Vyšlo jen asi šedesát kopií, a původní výlisky jsou dodnes vyhledávaným sběratelským artiklem. Bylo označeno za nejdražší britskou nahrávku vůbec. Krátce po jeho vydání se kapela rozpadla a její členové se rozprchli do jiných skupin nebo se věnovali neúspěšným sólovým projektům.
Na počátku 90. let došlo k pokusu o obnovení činnosti, který přinesl několik dalších lokálních koncertů a další album Anonymous Days.
Podrobnosti: Dark - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Round the Edges (1972)
Anonymous Days (1996)
DIES IRAE
Dies Irae z německého Saarbrückenu působili od roku 1968 a hráli po klubech v jižním Německu, Švýcarsku a Francii ve složení Rainer Wahlman (zpěv/harmonika), Harald Thoma (kytara/zpěv), Joachim Shiff (baskytara) a Andreas Cornelius (bicí). Tuto temnou progresivní psychedelicko-bluesovou skupinu začátkem roku 1971 objevilo dnes již zaniklé hamburské vydavatelství PILZ. Ve stejném roce kapela vydala jediné LP First, jeden singl a objevila se na sampleru PILZ Heavy Christmas, než se v roce 1972 kvůli hudebním neshodám rozpadla. Z jejích členů později vznikly dvě odnože, Lucy Gang a Green Wave.
Název Dies Irae, což v doslovném překladu znamená 'Den hněvu', pochází z latinského hymnu odkazujícího na soudný den. V průběhu let jej používalo několik metalových kapel, ale původní němečtí Dies Irae bývají díky albu First často přirovnáváni k raným Black Sabbath. Jejich hudba kombinovala těžký bluesový zvuk kytary s texty odkazujícími na okultismus, přičemž vokály byly mnohem tripovější a surrealističtější. Deska obsahovala také rozsáhlé psychedelické elektronické koláže a freeform jamy.
Ačkoliv skupina vydala jen jediné album, v létě 1971 vzbudila pobouření, když většina německých rozhlasových stanic odmítla hrát jakoukoli skladbu kvůli kontroverzním textům s náboženskými motivy inspirovanými LSD. Přesto se v německé televizi objevil experimentální videoklip natočený na 8 mm film, což přispělo k tomu, že si Dies Irae udrželi svůj kultovní status v undergroundu. Na počátku 90. let se kapela pokusila o znovuzrození a několik jejích živých skladeb se objevilo na albu Saarrock Live, nahraném v místním klubu Le Garage v Saarbrückenu. Přestože se v roce 1993 opět rozpadli, tentokrát definitivně, jejich deska First zůstává mezi fanoušky těžkého progresivního rocku stále žádanou.
Podrobnosti: Dies Irae - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
First (1971)
DRAGONWYCK
Tato málo známá skupina vznikla v roce 1968 v Clevelandu ve Spojených státech, nejprve pod názvem Sunrise. V roce 1969 se přejmenovala na Dragonwyck a její hudební styl se posunul směrem k progresivnímu rocku. První album vyšlo v roce 1970 v nákladu pouhých 85 kusů jako demo LP. Hudebně kapela kombinovala prvky britské i americké psychedelie s raným heavy metalovým zvukem. Nálada jejich hudby byla temná a mystická, přičemž zvuku dominovaly kytary, hammondky, moogy a mellotrony.
Na počátku 70. let Dragonwyck intenzivně koncertovali a podařilo se jim vydat desku s vyšším nákladem. Sestava se v průběhu let měnila, ale klíčovými členy na všech nahrávkách zůstali kytarista Tom Brehm a zpěvák Bill Pettijohn. Dnes jsou jejich původní nahrávky remasterované a lze je doporučit všem fanouškům obskurních psychrockových kapel.
Lídr Tom Brehm v roce 2006 Dragonwyck reformoval s mladší sestavou, vydal nové album se starými skladbami a vyrazil na krátké evropské turné, než opět upadl v zapomnění.
Podrobnosti: Dragonwyck - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Dragonwyck (oficiálně 1990, natočeno 1970)
Chapter 2 (2006, natočeno 1972-1973)
EDGAR BROUGHTON BAND
V anglickém Warwicku vznikla skupina Edgar Broughton Band, která zpočátku hrála psychedelický rock. Později zasahovala do mnoha dalších rockových žánrů, včetně těžkého blues a hardrocku.
Kapela začala svou kariéru jako bluesová formace pod názvem The Edgar Broughton Blues Band, působící v okolí rodného Warwicku. Postupně se však přiklonila k nastupujícímu psychedelickému hnutí a vypustila Blues nejen ze svého názvu, ale i z hudby. V roce 1968 se Edgar Broughton Band přestěhovali do Notting Hill Gate v Londýně, kde hledali nahrávací smlouvu a širší publikum. Uspěli u společnosti Blackhill Enterprises v prosinci 1968. Jejich první singl "Evil" / "Death of an Electric Citizen" vyšel v červnu 1969.
Po prvním singlu následovalo debutové album Wasa Wasa. Deska si zachovala těžký bluesový zvuk, podtržený výrazným vokálním stylem Edgara Broughtona, který připomínal kapitána Beefhearta nebo Howlin' Wolfa. Kapela se pokusila zachytit svůj živý zvuk záznamem koncertu v Abbey Road 9. prosince 1969. Tehdy byla vydána pouze jedna skladba: "Out Demons Out", adaptace písně skupiny The Fugs "Exorcising the Demons Out of the Pentagon", která se stala hymnou kapely. Zbytek nahrávky byl považován za ztracený, dokud nebyl znovu objeven a vydán v remixované podobě v roce 2004 jako Keep Them Freaks a Rollin': Live at Abbey Road 1969.
Kapela byla známá kontroverzními koncerty, které často pořádala zdarma na neobvyklých místech, například na dětských hřištích. Jejich vystoupení občas provázely občanské nepokoje. Nejznámějšími incidenty byly koncert v Redcaru, kde došlo k potyčkám v publiku, jež vyústily v násilný policejní zásah, a vystoupení v Keele, kde diváci postříkali dějiště barvou, kterou jim kapela poskytla. Ačkoli členové skupiny popřeli, že by úmyslně podněcovali tyto incidenty, několik měst jim zakázalo vystupovat.
V roce 1971 se kapela rozhodla, že hraní ve třech je omezuje, a požádala Victora Unitta, který mezitím působil v Pretty Things, aby se k nim připojil. S novou sestavou vydali v květnu své eponymní třetí album, které si vedlo dobře především v Evropě, obzvláště v Německu. S rostoucím úspěchem se Edgar Broughton Band přestěhovali do Devonu, kde začali pracovat na další studiovce In Side Out. V roce 1972 nahráli své páté album Oora; krátce po jeho vydání Unitt kapelu opustil.
V roce 1975 podepsali smlouvu s vydavatelstvím NEMS. Ve stejném roce se k nim připojil kytarista John Thomas a kapela natočila šestý počin Broughtons Bandages, který přinesl měkčí zvuk než jejich předchozí nahrávky. Krátce po jeho vydání John Thomas odešel a nahradil ho Terry Cottam. V roce 1976, poté co nahráli živé album Live Hits Harder (které bylo vydáno až v roce 1979), se Edgar Broughton Band rozpadli.
Edgar a Steve Broughton se však spolu s Grantem přeskupili do skupiny The Broughtons a v roce 1979 vydali album Parlez-Vous English?, ve kterém hráli na kytaru Tom Nordon a Pete Tolson (ex-Pretty Things) a na klávesy Richard de Bastion. To bylo první dobrodružství kapely v plnějším, orchestrálnějším stylu heavy rocku. Pete Tolson se po vydání alba neudržel a na následující dva roky evropského turné ho nahradil John Thomas. Tom Nordon se znovu objevuje spolu s klávesisty Duncanem Bridgemanem a Dennisem Haynesem na albu Superchip, vydaném v roce 1982. Poté se skupina opět rozpadla; nenahrála žádný další studiový materiál, ale v průběhu 80. a 90. let minulého století jen zřídka koncertovala. V rámci miniturné v roce 1989 vystoupila v londýnském The Oval.
Kapela se znovu řádně reformovala v roce 2006, kdy se k ní připojil Edgarův syn Luke, který hrál na klávesy a kytaru, poté, co obnovené vydání jejich zpětného katalogu podnítilo nový zájem o jejich tvorbu. V roce 2007 absolvovali miniturné po Anglii a Německu a poté evropské turné, včetně vystoupení na německém festivalu Burg Herzberg. V roce 2010 se Edgar Broughton Band opět rozpadl a Edgar Broughton se rozhodl nadále vystupovat jako sólový umělec. Steve Broughton zemřel 29. května 2022.
Podrobnosti: Edgar Broughton Band - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Wasa Wasa (1969)
Sing Brother Sing (1970)
Edgar Broughton Band (1971)
In Side Out (1972)
Oora (1973)
Bandages (1976)
Parlez-Vous English? (1979, jako The Broughtons)
Superchip: The Final Silicon Solution? (1982, jako The Broughtons)
FLOATING BRIDGE
Kytarista Rich Dangel byl členem skupiny The Wailers, méně známé kapely The Rooks a pozdější inkarnace The Time Machine. Po rozpadu The Time Machine v roce 1967 se Dangel a baskytarista Joe Johnson rozhodli založit vlastní kapelu. Přibrali kytaristu Joea Johansena a bubeníka Michaela Marinelliho, čímž vznikla skupina The Unknown Factor. Toto kvarteto fungovalo jako najatá doprovodná kapela a spolupracovalo s místními interprety, jako byli Patti Allen a Ron Holden. V roce 1968 se k nim přidal bývalý zpěvák skupiny Punch Pat Gossan. Rychle získali smlouvu a stali se domácím uskupením v seattleském Eagle Auditorium. Vzbudili značnou pozornost jako jeden z účinkujících na Sky River Rock Festivalu 1968. Díky publicitě podepsali smlouvu s losangeleským vydavatelstvím Vault Records.
Skupina debutovala v roce 1968 skvělým singlem "Brought Up Wrong". Ačkoli singl komerčně příliš neuspěl, vzbudil dostatečný ohlas, aby Vault financoval následné album. V roce 1969 vyšla deska Floating Bridge, kterou kapela nahrála pod vedením producenta Jackieho Millse. Hudebně nabídla standardní směs originálních skladeb a populárních coververzí, avšak celkový výsledek měl nekompromisní energii. Většinu autorského materiálu měli na svědomí Dangel, Johnson a Gossan, přičemž skladby jako "Brought Up Wrong", starší singl "Watch Your Step" a "Three Minute & Ten Second Blues" vynikaly těžkým zvukem inspirovaným Jimi Hendrixem.
Podrobnosti: Floating Bridge - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Floating Bridge (1969)
FREE
V Londýně vzniká Free, jedna z nejslavnějších bluesových a hardrockových kapel. Proslavila se senzačními živými vystoupeními a neúnavným koncertováním. Jejich první studiová alba se sice neprodávala příliš dobře, a to až do vydání Fire and Water, které obsahovalo obrovský hit „All Right Now“. Tento úspěch jim zajistil status jedné z největších rockových skupin přelomu 60. a 70. let. Díky této písni byli pozváni na legendární Isle of Wight Festival 1970, kde hráli před 600 000 lidmi. Časopis Rolling Stone je označil za zakladatele britského hardrocku.
Jedním z nejvýraznějších rysů Free v době jejich vzniku byl nízký věk členů kapely. Sedmnáctiletý kytarista Paul Kossoff, který působil v bluesové kapele Black Cat Bones spolu s osmnáctiletým bubeníkem Simonem Kirkem jednou navštívili londýnský klub Fickle Pickle, kde vystupovala kapela Brown Sugar s osmnáctiletým zpěvákem Paulem Rodgersem. Kossoffa Rodgersův výkon natolik uchvátil, že se ho okamžitě zeptal, zda by si s ním mohl zajamovat na pódiu. Alexis Korner jim následně doporučil patnáctiletého baskytaristu Andyho Frasera, který už měl zkušenosti s hraním v Bluesbreakers Johna Mayalla. Nově vzniklá kapela odehrála svůj první koncert 19. dubna 1968 v hospodě Nag's Head na křižovatce York Road, Plough Road a Lavender Road v Battersea v Londýně. V listopadu téhož roku, na doporučení Alexise Kornera (který jim navrhl název Free), kvarteto podepsalo smlouvu s Island Records a vydalo debutové album Tons of Sobs. Deska obsahovala studiové verze skladeb, které tvořily základ jejich koncertního repertoáru v raných fázích kariéry.
Přestože Free získávali na koncertech stále větší úspěch, nahrávání ve studiu pro ně bylo obtížné. „Když jsme přišli do studia nahrát album, byli jsme opravdu nezkušení,“ vzpomíná Kirke. „Nevěděli jsme, co dělat. Producent Guy Stevens byl velmi talentovaný, ale neustále nás tlačil do nahrávání. Cítil, že se tomu bráníme, a tak nás do studia téměř vtáhl násilím. Řekl nám, abychom dvakrát odehráli celý náš 45 minutový koncertní set stejně jako v klubech – tak jsme vytvořili album. Název vymyslel Stevens a bylo nahráno za jediný týden. Když na to dnes myslím, připadá mi to neuvěřitelné. Dnes trvá týden jen nastavit správný zvuk bicích!“
Na rozdíl od předchozích desek bylo Fire and Water, vydané v červnu 1970, obrovským úspěchem, především díky singlu "All Right Now". Ten dosáhl prvního místa britského rockového žebříčku, druhého místa v britské singlové hitparádě a čtvrtého místa v americkém Billboard Hot 100. Album se vyšplhalo na druhou příčku ve Velké Británii a na sedmnácté místo v USA, čímž se stalo nejúspěšnější nahrávkou Free. "All Right Now" vedl žebříčky ve více než 20 zemích a v roce 1990 ASCAP (Americká společnost skladatelů, autorů a vydavatelů) oznámila, že do konce roku 1989 byla píseň v amerických rádiích odehrána více než milionkrát. V roce 2000 British Phonographic Industry ocenila Paula Rodgerse za to, že skladba v britském rozhlase zazněla přes dva miliony krát.
Čtvrté album Highway, vydané v září 1970, bylo nahráno v rekordním čase, ale komerčně propadlo – ve Velké Británii dosáhlo 41. místa, v USA skončilo až na 190. příčce.
V dubnu 1971 se skupina rozpadla kvůli neshodám mezi Paulem Rodgersem a Andym Fraserem, drogovým problémům Paula Kossoffa a také kvůli klesajícím prodejům nahrávek. V září téhož roku vyšlo živé album Free Live!, které se ve Velké Británii dostalo na čtvrté místo. Na začátku roku 1972 se hudebníci rozhodli dát své spory stranou a znovu se spojili, částečně ve snaze pomoci Kossoffovi v boji se závislostí. V červnu vydali desku Free at Last, problémy však přetrvávaly – tentokrát se hlavním kamenem úrazu stala Kossoffova drogová závislost.
Na léto 1972 bylo naplánováno americké turné, jehož začátek komplikoval Kossoffův zdravotní stav. V předvečer koncertu v Japonsku v červenci 1972 kapelu opustil Fraser. Na jeho místo nastoupil baskytarista Tetsu Yamauchi a k sestavě se přidal klávesista John 'Rabbit' Bundrick. Yamauchi v té době spolupracoval s Kossoffem a Kirkem na albu Kossoff, Kirke, Tetsu & Rabbit. Kvůli Kossoffovým problémům často na kytaru během koncertů hrál Rodgers. Do října 1972 se Kossoffův stav zlepšil natolik, že se mohl podílet na nahrávání posledníh desky Heartbreaker, která vyšla v lednu 1973. V Británii se dostala na deváté místo, singl "Wishing Well" obsadil sedmou příčku. Když se však Kossoffovy zdravotní problémy opět zhoršily, do kapely byl povolán kytarista Wendell Richardson z Osibisy, ale brzy nato, v červenci 1973, se Free definitivně rozpadli.
Po rozpadu kapely v roce 1973 odmítl Rodgers nabídku stát se novým zpěvákem Deep Purple a místo toho založil spolu s Kirkem, baskytaristou Bozem Burrellem (King Crimson) a kytaristou Mickem Ralphsem (Mott the Hoople) kapelu Bad Company. Fraser se spojil s kytaristou Chrisem Speddingem, který předtím hrál s Jackem Brucem, a založil skupinu Sharks. Kossoff dal dohromady Back Street Crawler. Ke konci roku 1975, když se Kossoffův zdravotní stav dočasně zlepšil, se k němu Rodgers a Kirke připojili na dva večery na pódiu. Turné Bad Company, které mělo začít 25. dubna 1976, však Kossoff kvůli svým problémům nedožil – 19. března 1976 zemřel během letu z Los Angeles do New Yorku na plicní embolii ve věku pouhých 25 let.
Po odchodu z Bad Company v roce 1982 se Rodgers vrátil k hraní blues a během 80. a 90. let rozjel sólovou kariéru, přičemž působil také v kapelách The Firm a The Law. V letech 2004 – 2009 spolupracoval s Brianem Mayem a Rogerem Taylorem z Queen pod hlavičkou Queen + Paul Rodgers, s nimiž v roce 2008 vydal studiové album The Cosmos Rocks. Během koncertů s Queen hrával i skladby Free a Bad Company. Rodgers a Kirke se dodnes čas od času účastní turné Bad Company. Andy Fraser zemřel 16. března 2015.
Podrobnosti: Free - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Tons of Sobs (1969)
Free (1969)
Fire and Water (1970)
Highway (1970)
Free at Last (1972)
Heartbreaker (1973)
FRESH BLUEBERRY PANCAKE
Fresh Blueberry Pancake byla rocková skupina z Pittsburghu v Pensylvánii. Jejími členy byli John Behrens (kytara), Tony Impavido (zpěv a baskytara) a Geoff Reidell (bicí). Působili od roku 1968 do přibližně roku 1974. Zpočátku hráli covery The Jimi Hendrix Experience, Cream, Steppenwolf, Iron Butterfly a dalších, ale nakonec začali psát vlastní materiál.
V roce 1970 vystupovali především s autorskými skladbami, což vedlo k natočení demo alba. Bylo vylisováno pouze 54 kopií, které sloužily k propagaci... dnes je poměrně obtížné je sehnat. Jejich hudba se pohybuje od post-hendrixovského/Blue Cheer těžkého acid-rocku přes bluesové nálady, lehčí jazzové doteky až po téměř folkrockovou střídmost. Texty občas směřují náboženským směrem, ale nejsou kazatelské.
Fresh Blueberry Pancake si před ukončením činnosti v roce 1972 zkrátili název na Pancake. V době nahrávání alba bylo všem členům kapely asi 16 – 17 let. Většina, ne-li všechny písně byly nahrány na jeden záběr, bez multitrackingu a overdubingu (s výjimkou harmoniky v jedné skladbě) a bez postprodukce. Jednoduše řečeno, šlo o záznam živého vystoupení, které se ten den odehrálo ve studiu.
Každá z devíti písní se liší stylem – od heavy přes jazzový až po těžko zařaditelný. Všechny skladby jsou opatřeny autorskými právy v Library of Congress z 18. srpna 1971, přičemž autory hudby i textů jsou všichni tři členové kapely.
Podrobnosti: Fresh Blueberry Pancake - Metal Music Archive
Diskografie (studiová alba):
Heavy (1970)
FROST
The Frost byla americká psychedelická rocková skupina z Alpeny v Michiganu, působící na konci 60. let 20. století. Vedl ji zpěvák a kytarista Dick Wagner, který v 70. letech spolupracoval s Ursa Major, Lou Reedem, Alice Cooper a Peterem Gabrielem. Zbytek kapely tvořili Gordy Garris (baskytara), Bob Rigg (bicí) a Don Hartman (kytara).
Skupina vznikla ze zbytků The Bossmen. Dick Wagner byl právě odmítnut kapelou Blood, Sweat & Tears, a tak se plně soustředil na The Frost. První velké vystoupení se uskutečnilo v Meadowbrook Theatre před desetitisícovým davem. Na stejném pódiu vystupovali také MC5 a Stooges, ale The Frost mezi nimi dokázali zaujmout. Díky rostoucí popularitě se o skupinu začaly zajímat nahrávací společnosti, které usilovaly o uzavření smlouvy. Nakonec kapela nahrála tři alba pro Vanguard Records: Frost Music, Rock and Roll Music a Through the Eyes of Love.
The Frost patřili mezi nejlepší kapely tehdejší detroitské scény, nicméně jejich vzestup brzdily nestandardní obaly alb a slabá distribuce i propagace ze strany Vanguard Records. Kvůli tomu se jim nepodařilo prorazit na celonárodní úrovni jako jiným skupinám z oblasti, například Bobu Segerovi z Ann Arbor, Tedu Nugentovi z Detroitu či Grand Funk Railroad z Flintu. V průběhu let proběhlo několik reunionových koncertů, zejména v době, kdy Wagner ještě aktivně vystupoval v Michiganu. V roce 2008 byli uvedeni do Michiganské síně slávy rock and rollových legend.
Podrobnosti: Frost - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Frost Music (1969)
Rock and Roll Music (1969)
Through the Eyes of Love (1970)
FUSE
V Rockfordu, v Illinois vznikla rocková skupina Fuse. V roce 1969 podepsala smlouvu s Epic Records. Na podzim bylo nahráno debutové eponymní album, které vyšlo začátkem roku 1970. V kapele hráli dva budoucí členové Cheap Trick Rick Nielsen a Tom Pettersson.
Skupina vznikla v roce 1968 v Rockfordu ve státě Illinois poté, co Rick Nielsen navrhl spojení dvou místních kapel: The Grim Reapers (Rick Nielsen a Joe Sundberg) a Toast and Jam (Chip Greenman, Craig Myers a Tom Peterson, později známý jako Tom Petersson).
Pro vydavatelství Smack Records byl nejdříve natočen singl obsahující skladby "Hound Dog" a "Crusin for Burgers". V roce 1969 kapela podepsala smlouvu s Epic Records. Na podzim nahnalo vedení společnosti kapelu do studia Columbia, kde bylo s producentem Jackie Millsovou průběžně během několika týdnů nahráno album Fuse. Deska však nebyla tak úspěšná, jak label nebo skupina doufali. Podle Richie Unterbergera z Allmusic je „album průměrným, možná poněkud podprůměrným hard-rockovým záznamem z konce šedesátých let. Obsahuje některé aspekty metalu a art rocku z 70. let ve svých nervózních vokálech, tandemových hard rockových kytarových riffech a klasických klávesách.“ Podle Peterssona byla „kapela mnohem lepší, než naznačuje album. Když vyšlo, byli jsme znechuceni. Producent byl idiot.“
Fuse, frustrovaní z neúspěchu, přijali v roce 1970 místo Sundberga a Greenmana dva zbývající členy Nazz (Thoma Mooneyho a Roberta 'Stewkeyho' Antoniho) a šest nebo sedm měsíců vystupovali po Středozápadě pod oběma jmény, Fuse nebo Nazz, podle toho, kde zrovna koncertovali. Po evropském turné v roce 1973 Nielsen, Petersson a Carlos založili spolu s Randym Hoganem skupinu Cheap Trick.
Podrobnosti: Fuse - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Fuse (1970)
HORSE
Horse byla britská kapela, která existovala v letech 1968 až 1971 a poté se změnila ve skupinu Saturnalia. Zakladateli byli Rod Roach (kytara) a Adrian Hawkins (zpěv). Sestava byla kompletní, když se k nim přidali Steve Holley na bicí a Colin Standring, předchozí člen Kit and the Saracens & Jimmy Brown Sound, na baskytaru. V té době Standring studoval na Surreyské univerzitě.
Jejich jediné album bylo nahráno v Olympic Studio Two v Barnes v Londýně během Vánoc 1969 s Georgem Chkiantzem. Před natáčením odešel Steve Holley, nahradil ho Rick Parnell. S. Holley později začal hrát s Kiki Dee, Eltonem Johnem, P. McCartneym a J. Cockerem. LP Horse vyšlo na jaře 1970 u RCA. V této sestavě skupina absolvovala turné po Evropě. Byla velmi populární v Německu. V červenci a srpnu 1970 odešel R. Parnell hrát do Atomic Rooster, ale do skupiny se vrátil. Konec kapely přišel na jaře 1971, kdy se R. Parnell a C. Standring rozhodli odejít.
Rick Parnell později začal hrát ve skupinách Atomic Rooster (1971 - 1973), Saturday, Ibis, Nova, legendárních Spinal Tap a Brown Ring. C. Standring odešel v roce 1971 z univerzity v Surrey, aby cestoval po Evropě jako profesionální hudebník. V letech 1977 - 1981 žil v německém Mnichově a nakonec se usadil ve švýcarském Curychu. V roce 1984 začal pracovat jako účetní. Stále však hrál na baskytaru v Big Band Sound. Rod Roach a
Podrobnosti: Horse - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Horse (1971)
INTERNATIONAL HARVESTER
Ve Švédsku vzniká progresivní formace International Harvester. Na počátku jejich existence byla kapela Pärson Sound, založena v létě 1967, která hrála experimentální styl psychedelického rocku, ale nikdy nevydala žádné oficiální nahrávky, ačkoli sbírka písní z let 1967 - 1968 byla vydána jako dvojité CD Pärson Sound (1967 - 68) v roce 2001 a jako 3 LP luxusní krabicová sada v roce 2010.
V srpnu 1968 skupina změnila jméno na International Harvester a později téhož roku bylo vydáno debutové album Sov gott Rose-Marie. V roce 1969 byl název zkrácen na Harvester, pod kterým byla vydána deska Hemat. V létě roku 1969 se skupina přejmenovala na Träd, Gräs & Stenar, nyní sestávající z Bo Anders Perssona, Torbjörn Abelliho, Arne Ericssona a Thomase Mery Gartze. V roce 1970 vydali debutové album Träd, Gräs & Stenar, které se někdy nazývalo také 'zelené album', jehož součástí byly i cover verze písní "All Along the Watchtower" od Boba Dylana a "(I Can't Get No) Satisfaction" od The Rolling Stones. Poté vydala skupina v průběhu let další desky, zatím poslední s názvem Träden v roce 2018.
Podrobnosti: International Harvester - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Sov gott Rose-Marie (1968)
Hemåt (1970)
JACULA
V roce 1968 založil v Miláně skladatel Antonio Bartoccetti skupinu Jacula, která měla za cíl zhudebnit řadu teologicko-filozofických a esoterických postřehů.
Jacula vydala alba In Cauda Semper Stat Venenum, Tardo Pede in Magiam Versus a Pre Viam. Projekt původně skončil v roce 1972, poté se přetvořil v Antonius Rex a pod tímto názvem točil od roku 1977 další alba. Vyjímkou je album z roku 2011, které vzniklo opět pod názvem Jacula. Projekt Antonius Rex byl aktivní do roku 2017.
Podle zdrojů kapely bylo album In Cauda Semper Stat Venenum nahráno a vydáno vlastním nákladem (na jejich labelu Gnome v roce 1969) v počtu 300 kopií pro distribuci přátelům a okultní komunitě. V roce 2001 vydavatelství Black Widow Records uvolnilo album na veřejný trh, ale Antonio Bartoccetti (kytarista a lídr kapely) tvrdí, že reedice (jak ji sám nazývá) je značně upravená pomocí Pro Tools, zkreslených kytar a samplerů. Žádnou kopii původního vydání, která by jeho tvrzení podpořila, však nelze najít (pokud vůbec existuje).
Podrobnosti: Jacula - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
In Cauda Semper Stat Venenum (1969)
Tardo Pede in Magiam Versus (1972)
PRE VIAM (2011)
KILLING FLOOR
V roce 1968 vznikla britská bluesrocková skupina Killing Floor. Předtím, než se na začátku roku 1972 rozpadli, vydali dvě alba a čtyři singly. Po obnovení činnosti v roce 2002 vydali další dvě desky. Název kapely pochází z názvu skladby od Howlin' Wolf z roku 1964.
Zakladatelé Mick Clarke (kytara) a Bill Thorndycraft (zpěv a harmonika) původně vystupovali v bluesové kapele známé jako The Loop. Na inzerát angažovali Lou Martina (klavír), Stuarta McDonalda (basová kytara) a Bazze Smitha (bubny). Poté, co podnikli první koncert, nabídl se jim bývalý DJ a agent Wonderful Radio London, John Edward. Edward je dovedl k podpisu smlouvy se Spark Records a v roce 1969 bylo za méně než dva týdny v Pye Recording Studios nahráno jejich eponymní debutové album. Edwards byl uveden jako producent, ačkoli v této oblasti neměl žádné předchozí zkušenosti. Většina skladeb byla přepracováním staršího bluesového materiálu, ačkoli jedinou skutečnou cover verzí byla Willie Dixonova "You Need Love". AllMusic popsal soubor jako méně pokornnou a celkově těžší aktualizaci soundu The Yardbirds. Ve Spojených státech bylo album vydáno na labelu Sire.
Kapela byla opět vděčna Edwardovi, který zařídil, aby se objevili v Kalifornském sále v Dunstable, kde předskakovali Ten Years After, Jethro Tull, Chicken Shack a The Herd. Hráli také v klubu Marquee v Londýně s Yes a The Nice. V roce 1969 skupina rozšířila svou věrnou fanouškovskou základnu, když podnikla dvě britské celonárodní koncertní turné s americkým bluesmanem Freddie Kingem. Po vydání alba a po několika BBC Radio 1 relacích Lou Martin kapelu opustil a chvíli pokračovali ve čtyřech. V březnu 1970 hráli na Velikonočním festivalu v německém Hamburku. V letech 1970 a 1971 došlo k dalším změnám sestavy, ke kterým se připojil bývalý zpěvák Juicy Lucy Ray Owen, bubeník Rod de'Ath a basista Mick Hawksworth. Ten dříve byl s Andromedou a později se připojil k Fuzzy Duck. V roce 1970 bylo vydáno u Penny Farthing Records druhé album skupiny Out of Uranus.
V polovině roku 1972 se kapela rozhodla skončit. Thorndycraft opustil hudební průmysl, zatímco Smith pokračoval v jiných skupinách. McDonald se připojil k bývalému zpěvákovi Free Paulu Rodgersovi v krátcetrvajícím seskupení s názvem Peace, než se přestěhoval zpět do rodného Walesu a hrál v místních kapelách. V té době se Lou Martin již připojil ke skupině Rory Gallaghera, kde se k němu přidal také De'Ath. Mick Clarke vytvořil nakrátko pubrockový Salt, než založil Mick Clarke Band. Následně vydal devatenáct sólových alb a pokračuje v kariéře se svou kapelou. Vydavatelství Repertoire Records a See for Miles Records znovu vydaly obě alba Killing Floor.
V roce 2002 se původní sestava z roku 1968 dala znovu dohromady a po téměř 35 leté přestávce vydala u Appaloosa Records další desku Zero Tolerance (2004). Kapela se účastnila koncertních šňůr po celé Evropě a v květnu 2012 vyšlo jejich čtvrté album, Rock 'n' Roll Gone Mad. Vystupovala také na švédském rockovém festivalu v červnu 2012 s Motörhead a Blue Öyster Cult.
Lou Martin zemřel v Bournemouth v Dorsetu 17. srpna 2012 ve věku 63 let.
Podrobnosti: Killing Floor - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Killing Floor (1969)
Out of Uranus (1970)
Zero Tolerance (2004)
Rock 'n' Roll Gone Mad (2012)
NAZARETH
Skupina byla založena ve skotském městě Dunfermline ze zbytků polo-profesionální místní kapely The Shadettes (původně Mark V a The Red Hawks) zpěvákem Danem McCaffertym, kytaristou Mannym Charltonem, basákem Petem Agnewem a bubeníkem Darrellem Sweetem. Jméno získali podle skladby "The Weight" od skupiny The Band („I pulled into Nazareth/Was feelin' half past dead…“). V roce 1970 se skupina přesunula do Londýna, kde roku 1971 vydala své první, stejnojmenné album.
Po získání nějaké té pozornosti díky desce Exercises z roku 1972 vydali Nazareth na začátku roku 1973 druhé album Razamanaz . Skladby jako "Broken Down Angel" a "Bad Bad Boy" se umístily v britském žebříčku Top 10 list. Poté následovalo LP Loud 'N' Proud na konci roku 1973, které obsahovalo hit "This Flight Tonight", původně od Joni Mitchell. Roku 1974 vydali album Rampant, které bylo neméně úspěšné, třebaže neobsahovalo žádný singl. Další skladba (neobjevuje se na žádné desce), opět coververze, tentokrát skladby "My White Bicycle", se na začátku roku 1975 umístila v UK Top 20.
Album Hair of the Dog bylo vydáno roku 1975. Americké vydání obsahuje skladbu "Love Hurts", původně od The Everly Brothers a také nahranou Royem Orbisonem. Tato píseň byla ve Spojeném království a USA vydána jako singl. V USA byla oceněna jako platinová. Je to jediná skladba od Nazareth, která se umístila v americké Top Ten. Titulní skladba alba s totožným názvem (nesprávně známá také jako "Now You're Messing With a Son of a Bitch") se stala základem rockových rádií 70. let a objevila se také na desce The Spaghetti Incident od Guns N' Roses. Traduje se, že zpěvák Axl Rose začal používat svůj pověstný ječák poté, co ho jeho kytarista Izzy Stradlin slyšel zpívat ve sprše vysoko položeným hlasem právě "Hair of the Dog". Tento styl zpěvu Izzyho údajně zaujal natolik, že Axlovi doporučil ho používat i při vystoupeních s kapelou.
V únoru 2008 vyšla u hamburského vydavatelství Edel Entertainment deska The Newz. Vydání alba souviselo s turné ke čtyřicátému výročí založení skupiny, které začalo 25. ledna ve Švédsku a navštívilo většinu Evropy, skončilo 4. listopadu 2008 v Norsku. Následné album Big Dogz vyšlo 15. dubna 2011.
V roce 2013 ze skupiny kvůli zdravotním potížím odešel původní zpěvák Dan McCafferty. V únoru 2014 jej nahradil Linton Osborne. V prosinci 2014 byla kapela kvůli Osbornově nemoci nucena zrušit několik koncertů a odložit turné po Spojeném království. 16. ledna 2015 Osborne na svém Facebooku oznámil odchod z Nazareth.
13. února 2015 skupina oznámila, že novým zpěvákem se stal Carl Sentance, který dříve působil ve skupinách Persian Risk, Geezer Butler Band a Krokus.
V říjnu 2018 vyšlo u vydavatelství Frontiers Records album Tattooed on My Brain. Na jeho podporu vyjeli Nazareth spolu s německou hardrockovou skupinou Formosa kapela na turné 'The 50th Anniversary Tour', které probíhalo v letech 2018 a 2019.
5. července 2022 zemřel ve věku 80 let původní kytarista Manny Charlton a 8. listopadu jej ve věku 76 let následoval také Dan McCafferty, posledním žijícím původním členem tak zůstal baskytarista Pete Agnew.
Podrobnosti: Nazareth - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Nazareth (1971)
Exercises (1972)
Razamanaz (1973)
Loud 'n' Proud (1973)
Rampant (1974)
Hair of the Dog (1975)
Close Enough for Rock 'n' Roll (1976)
Play 'n' the Game (1976)
Expect No Mercy (1977)
No Mean City (1979)
Malice in Wonderland (1980)
The Fool Circle (1981)
XS (1982)
Sound Elixir (1983)
The Catch (1984)
Cinema (1986)
Snakes 'n' Ladders (1989)
No Jive (1991)
Move Me (1994)
Boogaloo (1998)
The Newz (2008)
Big Dogz (2011)
Rock 'n' Roll Telephone (2014)
Tattooed on My Brain (2018)
Surviving the Law (2022)
PROGRESS ORGANIZATION
Progres 2 je brněnská rocková skupina hrající od roku 1968 dodnes s přestávkami v letech 1971 až 1977 a 1990 až 1992. Původně vystupovala pod názvem The Progress Organization (1968 – 1971), v roce 1977 nahrála jednu desku jako skupina Barnodaj. Od roku 1977 hraje již jako Progres 2 s výjimkou let 1987 až 1990, kdy používala název Progres - Pokrok. Lídrem kapely byl do roku 1990 bubeník Zdeněk Kluka, který jako jediný hudebník prošel všechna období a podílel se na všech albech. Od roku 1992, kdy skupina obnovila činnost, je kapelníkem kytarista Pavel Váně.
Skupinu The Progress Organization spoluzaložili bubeník Zdeněk Kluka, působící dříve v jiné brněnské kapele Atlantis, a kytarista Pavel Váně, bývalý člen Synkop 61. Tito dva muzikanti nějaký čas hráli s různými hudebníky, nakonec se k nim přidal klávesista Jan Sochor, Váněho kamarád z dětství, a také baskytarista řeckého původu Emanuel Sideridis, čímž definitivně na konci roku 1968 vznikli The Progress Organization.
První koncert odehráli 3. dubna 1969 v brněnském divadle Reduta, 1. května téhož roku otevírali klub Šelepka a na svém čtvrtém vystoupení 19. června 1969 hráli jako předkapela americkým Beach Boys na zimním stadionu Za Lužánkami.
The Progress Organization se stali brzo populárními, vyhráli např. beatový festival v Táboře, byli druzí na Jazzuniverziádě v Českých Budějovicích, hráli i v Bratislavě a Praze. Jejich vzorem byly kapely jako Cream, Vanilla Fudge, Beatles či začínající Pink Floyd. Při demonstraci 21. srpna 1969 byl zatčen a několik následujících týdnů vězněn Pavel Váně, takže skupina musela odehrát některé koncerty bez něj.
V roce 1970 The Progress Organization nahráli a u malého brněnského vydavatelství Discant, jež brzy nato zaniklo, svou první EP desku Klíč k poznání. Kvůli začínající normalizaci, která tomuto druhu hudby příliš nepřála, skupina na podzim toho roku po dlouhém rozmýšlení ukončila činnost. Díky producentu Hynku Žalčíkovi v lednu 1971 hudebníci ještě natočili svoje první LP Barnodaj a během toho roku také absolvovali několik vystoupení. Barnodaj byl oceněn časopisem Melodie jako Deska roku 1972. The Progress Organization za dobu svého trvání odehrál 44 koncertů.
Tři ze čtyř členů The Progress Organization, Kluka, Sochor a Sideridis, zůstali nadále pohromadě a stali se členy Skupiny Aleše Sigmunda, doprovodné kapely popových zpěvaček Marthy a Teny Elefteriadu. Pavel Váně působil krátký čas v Collegiu Musicu a následně v Atlantisu. Od roku 1972 začal hrát se Skupinou Aleše Sigmunda, v té době ale odešli Kluka i Sochor. Z jeho spoluhráčů tak zůstal pouze Emanuel Sideridis, který se ale brzy poté odstěhoval natrvalo do Řecka.
Kluka se Sochorem založili v roce 1972 Skupinu Jana Sochora, která doprovázela písničkáře Boba Frídla. O dva roky později do ní přišel i Váně, jako baskytarista zde působil Pavel Pelc, bývalý člen kapely Speakers. Tato čtveřice, opět díky producentu Žalčíkovi, začala v roce 1976 vytvářet své druhé album s texty básníka Pavla Kopty. Deska Mauglí byla nahrána na podzim 1977 a vyšla následujícího roku pod hlavičkou skupiny Barnodaj. V roce 1978 Kluka, Váně a Pelc přestali spolupracovat s Frídlem a začali se plně věnovat rockové hudbě.
Ještě během nahrávání alba Mauglí přibrali Zdeněk Kluka a Pavlové Váně a Pelc k sobě mladého klávesistu Karla Horkého (jako náhradu za Jana Sochora) a kytaristu Miloše Morávka, přejmenovali tuto skupinu na Progres 2 a začali koncertovat a zároveň pracovat na rozsáhlém audiovizuálním projektu na sci-fi texty manažera kapely Oskara Mana – první československé rockové opeře Dialog s vesmírem. Premiéra Dialogu s vesmírem se konala 27. února 1978 v brněnském Divadle na Výstavišti a skupina s tímto projektem objela do roku 1980 celé Československo (350 repríz). Na podzim 1979 ale odešel Horký, jenž se chtěl věnovat studiu na JAMU; Dialog tak musel být částečně přearanžován, nejdůležitější klávesové party převzal Pavel Pelc. Karel Horký se ale ještě podílel na studiové nahrávce z přelomu let 1979 a 1980.
Po ukončení projektu Dialog s vesmírem stála kapela před otázkou, co dělat dál. Zdeněk Kluka prosazoval další monotematický program na téma Knih džunglí, což ale vadilo Váněmu, neboť skupina před několika lety vydala LP Mauglí (rovněž koncepční album). Tímto naplno propukly spory mezi Klukou – bubeníkem a kapelníkem, a Váněm – kytaristou a frontmanem. Pavel Váně nakonec z Progres 2 odešel a založil vlastní skupinu Bronz, krátce před jeho odchodem naopak přišel klávesista a zpěvák Roman Dragoun.
Kapela tedy začala pracovat na dalším audiovizuálním programu Třetí kniha džunglí, k němuž napsal texty Vladimír Čort. S tímto projektem, jehož premiéra probíhla 30. května 1981, Progres 2 opět dva roky koncertovali po celé republice a v počtu repríz dokonce předstihli Dialog s vesmírem. V roce 1983 odešli Morávek a Dragoun, kteří založili vlastní skupinu Futurum, a novými členy se stali kytaristé Aleš Bajger a Peter Peteraj. V tomto složení kapela vytvořila další rockovou operu Mozek (texty opět Čort, tentokrát podle povídky Maxwellovy rovnice od Anatolije Dněprova).
Výraznou změnou v historii skupiny se stal rok 1985, kdy Progres 2 opustil Peteraj, naopak přišel klávesista Milan Nytra. Kapela vytvořila koncertní program s prostým názvem Progres 2, který již neměl příběh či nějaké nosné téma, neboť se jednalo o jednotlivé písničky. Některé z nich nahráli v roce 1987 ve studiu pro album, které vyšlo následujícího roku pod názvem Změna!.
Již koncem roku 1987 začal vznikat poslední projekt skupiny, která v té době nově nesla název Progres - Pokrok. Vyměnilo se i obsazení, zůstali Kluka a Nytra, k nimž se připojili kytarista Mirek Sova, baskytarista Dalibor Dunovský a zpěvačka Pavla Dvořáčková. Program byl pojmenován Otrava krve a jednalo se o pásmo skladeb parodující budovatelské písně a nadšení 50. let 20. století. Premiéra pořadu, jenž byl socialistickými orgány sice povolen, přičemž koncerty často bedlivě sledovala StB, se konala na jaře 1988 a do konce roku 1989 skupina odehrála 165 repríz. Zkrácená studiová verze mohla být nahrána až po sametové revoluci na přelomu let 1989 a 1990, deska vyšla v roce 1990. Skupina ale již v té době ukončila činnost.
Kapela Progres 2 byla obnovena v roce 1992 při příležitosti koncertů série Comeback. Staronovými členy v té době byli Kluka, Váně a Pelc, ke kterým se přidaly nové tváře v podobě kytaristy Ivana Manolova a klávesisty Borka Nedorosta. Skupina ale až na výjimky (např. píseň "Mladé vdovy") nový materiál nevytvářela a ani koncertní činnost nebyla příliš častá. Tento stav vydržel až do současnosti, pouze se vyměnili členové, Manolova nahradil Miloš Morávek a Nedorosta Roman Dragoun, čímž vznikla superskupina spojující dvě nejúspěšnější alba Dialog s vesmírem a Třetí knihu džunglí. (V této podobě kapela existovala již krátký čas v roce 1980, dokud neodešel Pavel Váně.)
V letech 1992 a 1993 vyšly v reedicích některé desky Progres (Třetí kniha džunglí, Barnodaj a Mauglí), nově bylo vydáno album Dialog s vesmírem (live), obsahující živou, nezkrácenou a necenzurovanou verzi této rockové opery nahranou v roce 1978. Další vlna reedicí probíhla v letech 1999 až 2001 (studiová verze Dialogu s vesmírem, kompilace Mozek/Změna a česká i anglická verze Třetí knihy džunglí). Nejnověji byla jejich alba vydána mezi lety 2006 a 2010 (Dialog s vesmírem /live/, Barnodaj, Mauglí, Třetí kniha džunglí, Otrava krve, Mozek a Dialog s vesmírem /studio & live/). Ve dnech 6. a 7. října 2008 byl uspořádán dvojkoncert ke 40. výročí založení The Progress Organization. Na těchto vystoupení, která se konala v brněnském Semilasse, hostovali téměř všichni hudebníci, kteří kapelou za celou její historii prošli. Výjimkou byli pouze klávesista Karel Horký a kytaristé Peter Peteraj a Ivan Manolov. V dobových sestavách muzikanti postupně zahráli skladby ze všech desek kromě Změny!, koncerty zároveň byly natočeny a jako 2CD a DVD byly vydány pod názvem Progres Story 1968 – 2008.
Na Žatecké dočesné konané 2. září 2011 poprvé odehráli Progres 2 v současné sestavě část Dialogu s vesmírem s dechovou sekcí a původní projekcí, kterou využívali na přelomu 70. a 80. let 20. století. Na koncertě k 45. výročí skupiny dne 23. května 2013 hostovali v brněnském Semilasse Aleš Bajger, Mirek Sova, Borek Nedorost, Emanuel Sideridis a Ivan Manolov.
V roce 2016 byla skupina Progres 2 uvedena do Beatové síně slávy.
Přes léto 2018 nahrála kapela ve studiu Davida Kollera v Mikulově nové studiové album Tulák po hvězdách, které vyšlo v listopadu 2018 v době výročních koncertů. Ty byly připraveny k 50. výročí založení, Česká televize o nich také natočila při této příležitosti televizní dokument. V roce 2020 vznikl videoklip k písni "Planeta Hieronyma Bosche II" z Dialogu s vesmírem. Pro reedici alba Třetí kniha džunglí natočila skupina počátkem roku 2021 jako bonusovou skladbu píseň "Svět příliš se roztočil". Skladba "Planeta Hieronyma Bosche II" byla toho roku uvedena do Beatové síně slávy.
V létě 2021 zemřel baskytarista Pavel Pelc, kterého již několik měsíců předtím na koncertech zaskakoval Jakub Michálek
Podrobnosti: Progres 2 - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Barnodaj (1971)
Mauglí (1978)
Dialog s vesmírem (1980)
Třetí kniha džunglí (1982, dvojalbum)
Mozek (1984)
Změna! (1988)
Otrava krve (1990)
ulák po hvězdách (2018)
ROOM
Room byl velmi dobrý kvintet z Blandford Forum v Dorsetu, který vznikl v roce 1968 a po získání druhé ceny v talentové soutěži Melody Maker v roce 1969 vydal jednu desku pro společnost Decca. Součástí skupiny byl kytarista Steve Edge a hráli v ní jedinečný hlas Jane Kevern, Roy Putt na baskytaru, Bob Jenkins na bicí a Chris Williams na sólovou kytaru. Pětice dosáhla velkého, dunivého zvuku spojením těžkého psychedelického rocku, progresivního jazzu a plné orchestrace.
Album Pre-Flight vyšlo v roce 1970 se starožitným trojplošníkem na obalu, a přestože bylo většinou ignorováno, ukázalo se být více než důstojným příspěvkem k rostoucí progresivní umělecké scéně, přičemž skupina se inspirovala umělci jako Julie Driscoll, John Mayall, Mick Abrahams a Fairport Convention. Smyčce a dechy aranžoval v 'Tin Pan Alley' Steve Edge a album bylo nahráno ve studiích Decca ve West Hampsteadu během jednoho nebo dvou dnů. Klávesista John Hutchinson, který působil v Ginger Man s bubeníkem Jenkinsem, se připojil později.
Podrobnosti: Room - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Pre-Flight (1970)
Mauglí (1978)
Dialog s vesmírem (1980)
Třetí kniha džunglí (1982, dvojalbum)
Mozek (1984)
Změna! (1988)
Otrava krve (1990)
Tulák po hvězdách (2018)
SIR LORD BALTIMORE
Sir Lord Baltimore byla americká heavymetalová skupina z Brooklynu v New Yorku ve Spojených státech, kterou v roce 1968 založili zpěvák a bubeník John Garner, kytarista Louis Dambra a baskytarista Gary Justin. Někteří uvádějí recenzi jejich debutové desky Kingdom Come v časopise Creem z roku 1971 jako první doložené použití termínu 'heavy metal' pro označení hudebního stylu. Sir Lord Baltimore měli bubnujícího zpěváka, což bylo v rockové a metalové hudbě tradičně vzácností. Skupina je také zřejmě první kapelou, která byla zařazena do kategorie heavy metal. Byla nazývána 'kmotry stoner rocku'.
Garner (tvůrce kapely), Dambra a Justin se poprvé setkali na střední škole a začali spolu zkoušet v roce 1968. V době vzniku hrál Dambra (jako Louis Caine) také ve skupině Koala, která v roce 1969 vydala eponymní album. Justin uvedl jako vliv na výběr své rané kariéry Jacka Bruce ze skupiny Cream. Po relativně krátké době se nová kapela zúčastnila konkurzu u Mikea Appela, který tehdy pracoval jako hledač talentů (později nastartoval a řídil kariéru Bruce Springsteena). Appel souhlasil, že jim bude dělat mentora, a údajně jim dal jméno Sir Lord Baltimore, převzaté od postavy z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. Na debutovém albu skupiny Appel působil jako spoluproducent a podílel se také na aranžích a textech.
Deska Kingdom Come bylo nahrána ve Vantone Studios, inženýrem byl Nick Masse a Jim Cretecos působil jako Appelův koproducent. Další skladby, mixáž a overdubbing byly provedeny v Electric Lady Studios s legendárním inženýrem Eddiem Kramerem, známým spíše pro svou práci s Jimim Hendrixem. Podle Appela měli kapelu během těchto sezení možnost slyšet Pink Floyd a byli údajně ohromeni. Album, vydané u Mercury Records v roce 1970, se vyznačovalo velmi rychlým hardrockem s vysokou mírou zkreslení kytary a v některých případech i baskytary a rozsáhlým multitrackingem, který zvuk kytary ještě více umocňoval. Ačkoli se tento styl stal v pozdějších letech populárním, výrazně se lišil od většiny tehdejší soudobé rockové hudby.
Ve dnech 19. a 20. února 1971 odehráli Sir Lord Baltimore několik po sobě jdoucích večerů v newyorském klubu Fillmore East jako předskokani na koncertě, na kterém vystoupily skupiny J. Geils Band a Black Sabbath v rámci turné Paranoid. (Sir Lord Baltimore v rámci tohoto turné odehráli i další koncerty.) Fotografie kapely, použitá v programech Fillmore East byla později použita jako obal jejich reunionového alba Sir Lord Baltimore III Raw z roku 2006. V květnu 1971 napsal Mike Saunders (později proslulý jako Angry Samoans) příznivou recenzi na Kingdom Come pro časopis Creem. Za zmínku stojí Saundersovo tvrzení, že „...Sir Lord Baltimore zřejmě ovládá většinu nejlepších heavy metalových triků.“, což je jedno z prvních tištěných použití termínu 'heavy metal' pro označení hudebního žánru.
Album Sir Lord Baltimore, vydané v roce 1971 rovněž u vydavatelství Mercury, znamenalo změnu směru, kdy frenetické tempo debutu ustoupilo tempům pomalejším, která více připomínala hudbu produkovanou jejich hardrockovými kolegy. Sir Lord Baltimore se na tomto albu rozšířili na kvartet, ke kterému se jako druhý kytarista připojil bratr Louise Dambra, Joey Dambra. Deska obsahuje údajnou živou nahrávku "Where Are We Going", která byla ve skutečnosti nahrána ve studiu Mercury. Publikum bylo dabováno, protože producent považoval za dobrý nápad zařadit 'živou' skladbu.
Kariéra skupiny začala po vydání druhého alba upadat a Mercury je krátce nato opustilo. Kapela ze svého počátečního pádu veřejně obviňovala drogy, jako další příčinu uváděla nízký prodej desek a neplacení autorských honorářů. V polovině sedmdesátých let však začala pracovat na nevydaném třetím studiovém počinu, původně plánovaném na rok 1976, a hudba napsaná pro tento projekt byla nakonec použita na Sir Lord Baltimore III Raw.
V roce 1994 byla první dvě alba znovu vydána na jediném kompaktním disku Kingdom Come/Sir Lord Baltimore společností PolyGram, nicméně seznam skladeb na kombinovaném CD se od původních nahrávek lišil. V roce 2007 vyšlo Kingdom Come opět samostatně na digitálním nosiči, tentokrát u Anthology Recordings.
Přibližně 30 let po rozpadu skupiny se Garner a Dambra znovu sešli, aby nahráli a sami vydali nové album Sir Lord Baltimore III Raw. Garner ho produkoval, vyšlo u JG Records v červenci 2006 a bylo k dostání pouze prostřednictvím zásilkového obchodu. Většinu basové kytary tam hrál Tony Franklin, kytarista Anthony Guido a baskytarista Sam Powell byli uvedeni jako hostující hudebníci. Ačkoli hudba byla původně napsána pro přerušené vydání v roce 1976, texty byly upraveny tak, aby prezentovaly otevřenější křesťanský pohled. V roce 2007 Garner a švédský kytarista Janne Stark (dříve působící ve skupinách Overdrive a Locomotive Breath) nahráli novou verzi písně "Woman Tamer" z druhého alba "SLB". V březnu 2008 bylo oznámeno, že Garner a Stark s vybraným baskytaristou vystoupí v červnu 2008 na Sweden Rock Festivalu, ale nedostatek peněz a další nepříznivé okolnosti jim v tom zabránily...
Dambra je aktivním pastorem, který slouží rodinám bez domova v Los Angeles v Kalifornii.
Zpěvák a bubeník John Garner (narozen jako John Guarneri 2. února 1952 v Brooklynu v New Yorku) zemřel 5. prosince 2015 ve věku 63 let na selhání jater a to fakticky ukončilo činnost skupiny. Kytarista Louis Dambra zemřel 29.července 2019.
Podrobnosti: Sir Lord Baltimore - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
Kingdom Come (1970)
Sir Lord Baltimore (1971)
Sir Lord Baltimore III Raw (2006)
STEAMHAMMER
Steamhammer byla anglická rocková skupina z Worthingu v Anglii, kterou v roce 1968 založili zpěvák Kieran White, kytaristé Martin Quittenton a Martin Pugh, baskytarista Steve Davy a bubeník Michael Rushton.
p>První verze Steamhammer působila jako doprovodná kapela Freddieho Kinga na jeho dvou turné po Anglii v letech 1968 - 1969. Stejně jako řada jejich kolegů experimentovali s instrumentálními pasážemi, introspektivními texty a ultrazvukovými kytarovými efekty spolu s vlivy folku, jazzu a klasiky. Po hraní v anglických hospodách na konci 60. let debutovalo v roce 1968 u Columbia Records jejich stejnojmenné album Steamhammer (aka Reflection), které obsahovalo singl "Junior's Wailing" a coververze písní "You'll Never Know" od B. B. Kinga a "Twenty Four Hours" od Eddieho Boyda a také původní písně Whitea, Quittentona a Pugha. Na desce se podíleli také session hudebníci Harold McNair (flétna) a Pete Sears (klavír). Ačkoli album nebylo komerčně úspěšné, zvuk skupiny se stal populární na koncertech, zejména v západním Německu.
V létě 1969 skupinu opustili Quittenton a Rushton a místo nich nastoupili Steve Jolliffe (saxofon, flétna) a Mick Bradley (bicí). V této sestavě kapela nahrála desku Mk II, která vyšla v roce 1969. Skládala se výhradně z původních písní a hudební styl měl více jazzových a progresivně rockových vlivů. Jolliffe skupinu opustil v roce 1970. Zbývající členové nahráli album Mountains, které vyšlo v roce 1970. Obsahovalo coververzi skladby "Riding on the L & N" od Lionela Hamptona a sedm původních písní.
V roce 1971 Davy skupinu opustil a na jeho místo byl přijat Louis Cennamo (dříve člen původní sestavy Renaissance). Po evropském turné v létě 1971 White odešel a zbývající trojice Pugh, Bradley a Cennamo začala nahrávat novou desku. Tato sestava spolu s hostujícím zpěvákem Garthem Watt-Royem (ze skupiny Fuzzy Duck) nahrála album Speech, které vyšlo v roce 1972. Obsahovalo tři dlouhé, převážně instrumentální skladby, které se nesly v těžším progresivně-rockovém duchu než základní bluesové a jazzově-folkové vlivy jejich předchozích alb.
Bradley zemřel 8. února 1972 ve věku 25 let na nediagnostikovanou leukémii. Vzpomínkový koncert se konal 14. března téhož roku v londýnském Marquee Clubu, kde vystoupily další skupiny Atomic Rooster, Beggars Opera, If a Gringo. Steamhammer ještě nějakou dobu pokračoval s novým bubeníkem Johnem Lingwoodem a zpěvákem Ianem Ellisem (ex-Clouds). Nová sestava debutovala 3. května na londýnské Imperial College, v květnu následovalo evropské turné a v červnu turné po Velké Británii, na němž Ellise nahradil americký zpěvák a kytarista Bruce Michael Paine. V červnu 1973 Paine odešel a vrátil se k němu Martin Quittenton. Tato nová sestava se přejmenovala na Axis a 15. června odehrála první koncert pod tímto názvem v Marquee, ke konci roku 1973 se ale rozpadli.
V roce 1974, dva roky po smrti bubeníka Bradleyho, vyhledal Keith Relf, který pomáhal produkovat Speech, Cennama a Pugha, aby v Kalifornii založili kapelu. Armageddon vznikli koncem roku 1974 a časopis Rolling Stone o nich napsal dva články ještě předtím, než měli bubeníka, smlouvu nebo dokonce jméno. Relf přivedl Bobbyho Caldwella na bicí a představil kapelu producentovi A&M Records Jerrymu Mossovi. Po půl písničce v Charlie Chaplin Sound Stage v Hollywoodu Moss podepsal smlouvu s Armageddon – ti pak v roce 1975 vydali vlastní desku. Kapela nikdy nejela na turné, ačkoli deska si vedla poměrně dobře. Relf (a Cennamo) se vrátil do Anglie, zatímco zbytek kapely byl stále v Los Angeles, a uvažoval o nové skupině s dalšími bývalými členy Renaissance. V květnu 1976 však zemřel poté, co dostal zásah elektrickým proudem od vlastní kytary.
Pugh a Caldwell se na počátku 80. let pokoušeli Armageddon znovu sestavit, se zpěvákem Jeffem Fenholtem (z Jesus Christ Superstar) vyprodukovali několik skladeb pro druhou LP desku pro Capitol Records a byli blízko podpisu smlouvy – projekt se však nikdy nedostal přes fázi dema/zkoušek. Caldwell se nakonec vrátil ke Captain Beyond, Cennamo se později vrátil k původní sestavě Renaissance (tehdy známé jako Illusion) a později pracoval s Jimem McCartym ve skupině Stairway. Pugh opustil hudební byznys, ale zůstal v Kalifornii a nakonec se vynořil z důchodu, aby v letech 2002 - 2003 působil v americké rokenrolové kapele 7th Order.
Po odchodu ze Steamhammer nahrál White sólové album Open Door, které vyšlo v roce 1975. Později emigroval do USA (konkrétně do Oregonu), kde pracoval jako řidič kamionu až do své smrti v roce 1995 (rakovina). Quittenton hrál na kytaru a podílel se na tvorbě písní, včetně "Maggie May" a "You Wear It Well" na albech Roda Stewarta. Jolliffe se připojil v roce 1978 k Tangerine Dream a hrál na desce Cyclone.
V roce 2020 Pugh spolu s Petem Searsem a Longem Lingwoodem a zpěvákem a kytaristou Philem Colombattem oznámili vydání nového alba Steamhammer, které by mělo vyjít začátkem roku 2022.
Podrobnosti: Steamhammer - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Steamhammer (1969)
MK II (1969)
Mountains (1970)
Speech (1972)
SWEET
Sweet je britská glam rocková hudební skupina. Společně s kapelami Slade, T. Rex, Queen a zpěvákem Garym Glitterem patřila mezi nejpopulárnější interprety britské hudební scény v 70. letech 20. století. Vznikla v roce 1968 pod názvem Sweetshop. Založili ji zpěvák Brian Connolly, bubeník Mick Tucker, baskytarista Steve Priest a kytarista Frank Torpey. Ještě než roku 1970 přišel kytarista Andy Scott, zkrátil se název souboru na Sweet a odstartovala nejslavnější dekáda působení kapely.
K úspěchu dopomohla skupině dvojice skladatelů Nicky Chinn a Mike Chapman, s nimiž spolupracovali mezi lety 1971 a 1974 díky svému kontraktu s RCA Records. Z jejich pera pochází jak první větší hit bubblegum popového období "Funny Funny" (1971), tak úspěšný glam rockový singl "Block Buster!"" (1973), který dobyl čelo hitparády UK Singles Chart, "Hell Raiser" (1973), "The Ballroom Blitz" (1973) a "Teenage Rampage" (1974).
Od roku 1974 se začali více soustředit na hard rockový styl. Do tohoto období zapadají zejména singly „Turn It Down“ (1974) a „Fox on the Run“ (1975). Díky druhému jmenovanému se Sweet prosadili na americké hudební scéně a úspěch kapely dosáhl svého vrcholu. Po roce 1975 se skupina zaměřila více na vydávání hard rockových alb, která se však již neprodávala tak dobře, jako glamrockové singly a desky z předchozích let. Posledním singlem, jenž se vešel do desítky UK Singles Chart, se stal "Love Is Like Oxygen" (1978). V období let 1971 až 1978 skupina zaznamenala dohromady třináct písní, které se umístily mezi dvacet nejpopulárnějších ve Spojeném království. V roce 1979 odešel Connolly, neboť se rozhodl věnovat sólové kariéře. Zbývající tři členové společně hráli až do roku 1981, kdy oznámili rozchod kapely. Roku 1982, již po rozpadu, vyšlo poslední společné studiové album Identity Crisis. Již od roku 1985 začali jednotliví členové (zejména Connolly, Scott a Priest) formovat vlastní sestavy pod názvem Sweet.
Roku 1997 Connolly zemřel a o pět let později i Tucker. Zbývající členové nejslavnější sestavy jsou oba stále aktivní a hrají s vlastními kapelami se stejným názvem Sweet. Andy Scott's Sweet působí hlavně ve Spojeném království, Steve Priest's Sweet vystupují převážně ve Spojených státech.
Počátky kariéry (1966 – 1969) - Historie kapely sahá až do roku 1966, kdy se v soulových Wainwright's Gentlemen setkali hlavní pozdější iniciátoři nového seskupení, bubeník Mick Tucker a zpěvák Brian Connolly. Tucker hrál s touto skupinou již od konce roku 1965, Connolly přišel v polovině roku 1966 jako náhrada za Iana Gillana. Ten soubor opustil již před příchodem Tuckera a založil nejprve Episode Six a posléze Deep Purple. Roku 1967 se k Wainwright's Gentlemen připojil kytarista Frank Torpey, Tuckerův kamarád ze školy, avšak po měsíci byl z kapely vyhozen. Nedlouho poté potkal stejný osud i Tuckera, o jehož odchodu rozhodli ostatní členové na noční schůzce, na kterou ho nepozvali. Když o tom Tuckera druhý den ráno telefonicky informoval Connolly, jehož rozhodnutí kapely naštvalo, nabídl Tuckerovi, aby s ním udělal novou skupinu. Znovu se spojili s Torpeyem a začali shánět baskytaristu. Oslovili Stevea Priesta, jenž hrál ve skupině Army, se kterou se již dříve potkali při vystoupeních v londýnských klubech.
První zkoušky čtveřice probíhaly v lednu a únoru 1968 v domě Franka Torpeye. Connolly k tomu později uvedl: „Steve a Mick zpívali dvojhlasy a znělo to fantasticky, nemohl jsem uvěřit, jak skvěle nám to spolu zní.“
Nové skupině vybrali jméno Sweetshop. Podle jednoho rozhovoru s Andym Scottem byl název inspirován umístěním zkušebny, jež se nacházela přímo nad cukrářstvím. Connolly však v jiném rozhovoru uvedl, že šlo spíše o módní trend té doby – vznikalo větší množství kapel se „sladkými“ názvy, například Strawberry Jam, Marmelade, Orange Bicycle či Tangerine Peel – zvolili si proto pojem, z něhož všechny tyto věci vycházely, cukrárnu.
Zpočátku hráli převážně coververze jiných interpretů, vybírali si dle svých slov záměrně takové písně, které mohli podat vlastním osobitým způsobem. Veřejně poprvé vystoupili dne 4. března 1968 ve městě Hemel Hempstead, v klubu Pavilon. Manažerem skupiny se stal Paul Nicholas, přes kterého se kapela spojila s producentem Philem Wainmanem. Skupina díky Wainmanovi získala kontrakt s vydavatelstvím Fontana Records, u něhož vydala v červenci roku 1968 i svůj první singl "Slow Motion". Ještě před vydáním prvního singlu zjistili, že u Fontany existuje jiná nová kapela Sweetshop, která shodou okolností pár týdnů před tím vydala svůj singlový debut. Čtveřice si tak musela změnit jméno, rozhodli se vypustit z názvu slovo shop a vznikl zkrácený název Sweet. Singl nezaznamenal výraznější ohlas, což bylo zřejmě způsobeno i slabou propagací ze strany vydavatele. V červenci 1968 započali Sweet spolupráci s BBC Radio 1, kde znovu natáčeli své stávající skladby ze singlu, a také novou skladbu „Too Late Early in the Morning“. Od listopadu 1968 do června 1969 odehrála kapela několik koncertních sérií za sebou, kdy hráli v nejrůznějších klubech a na univerzitách. Výdělky kapely však byly nadále malé, a nejspíš proto rok po vydání prvního singlu kytarista Torpey odešel. Po několika týdnech ho nahradil Mick Stewart, kterého Tuckerovi dohodil tehdejší baskytarista Deep Purple Nick Simper. Ve stejnou dobu také skupina získala nového manažera, kterým se stal Roger Easterby, jenž měl zkušenosti ze spolupráce s kapelou Vanity Fare.
Bubblegum popový start (1970 – 1971) - S příchodem Stewarta a Easterbyho nastalo kritické období kariéry Sweet. Po odchodu předchozího manažera Nicolase se přerušily kontakty i s producentem Philem Wainmanem a vydavatelství Fontana, se kterým měli pouze jednorázovou smlouvu na nahrání singlu, jim další kontrakt nenabídlo. Easterby sehnal kapele angažmá u vydavatelství Parlophone, což byla dceřiná společnost EMI. Skupina zavítala do studií Abbey Road, kde vznikl nový singl "Lollipop Man". Ten předznamenal období, v němž se Sweet postupně stali protagonisty britského bubblegum popu, žánru, na který tehdejší rockoví experti nahlíželi s určitou skepsí, ačkoliv se mu dostávalo značné popularity zejména v podání amerických interpretů tohoto stylu. Hitparády jak ve Spojených státech, tak v Británii právě dobýval bubblegumový hit "Sugar, Sugar" skupiny The Archies. Navzdory předpokladům se druhému singlu také prodejně nevedlo. Další singl "All You'll Ever Get From Me" z pera autorské dvojice Roger Cook a Roger Greenaway se prodával lépe než předchozí singl, nicméně do hitparády se nedostal. B-sideovou skladbou byla bigbítová "The Juicier", již Dave Thompson ve své publikaci označil za jednu z nejlepších do té doby vydaných písní Sweet. V polovině roku 1970, těsně po vydání dalšího neúspěšného singlu "Get on the Line", Sweet znovu přišli do kontaktu s producentem Wainmanem, díky němuž se dostali ke spolupráci se skladatelskou dvojicí Nicky Chinn a Mike Chapman.
V té době už ovšem z kapely odešel Mick Stewart, který byl nespokojen s nedostatkem práce i peněz. Uskupení New Dawn, jak si trojice Wainman, Chinn a Chapman začala říkat, nabídla v té době tříčlenné kapele Sweet, aby nazpívala jejich nový singl "Funny Funny". Podmínky spolupráce s New Dawn byly dosti tvrdé, neboť skupina vlastnila práva ke všemu, co pod názvem Sweet vydali. Navíc při nahrávání áčkových písní singlů obstarávali Sweet pouze hlavní vokální linku, kterou nahrávali do instrumentální stopy připravené od levných pronajatých hudebníků. Pro kapelu to ovšem byla poslední záchrana. Nahráli demo nového singlu a Wainman začal pro skupinu shánět kontrakt u vydavatele, neboť Parlophone již nemělo zájem pokračovat ve spolupráci. Po řadě odmítnutí se nakonec podařilo získat smlouvu s vydavatelstvím RCA Records. Mezitím kapele stále chyběl kytarista, a tak v srpnu 1970 uspořádali konkurz, díky němuž se ke Sweet přidal Andy Scott. Od jeho příchodu se začalo kapele více dařit, zejména poté, co v prosinci vystoupili v televizním pořadu Lift Off.
Singl "Funny Funny" vyšel dne 29. ledna 1971 a i přes vlažný nástup se mu podařilo dostat se do žebříčku UK Singles Chart, kde vystoupal až na 13. místo. Stal se tak prvním úspěšným hitem Sweet. Ještě větší úspěch zaznamenal v evropském zahraničí, kde obsadila první místo v zemích Beneluxu, ve Skandinávii či dokonce v komunistické Jugoslávii. Vzestupu skupině vypomohla i pravidelná vystupování v pořadu Top of the Pops. V květnu 1971 vydala kapela singl "Co-Co", který se stal velkým letním hitem, když se dostal na druhé místo UK Singles Chart. Začalo se i s přípravou debutového studiového alba. Deska Funny How Sweet Coco Can Be vyšla v listopadu 1971, obsahovala kromě dvou úspěšných singlových hitů i některé starší kusy z dílny Chinn/Chapman a několik vlastních písní Sweet. Vydání předcházel singl "Alexander Graham Bell", který však v žebříčku nedosáhl ani do Top 30 a vzhledem k tomuto neúspěchu se nakonec vůbec nedostala na stopáž desky.
Nástup glam rocku (1972) - Ačkoliv Sweet slavili se svými bubblegumovými hity úspěchy, rozcházel se tento styl zcela s jejich hudebním vkusem a vizemi. Členové tíhli mnohem více k tvrdší rockovější muzice a o svých počátečních písních se v pozdějších letech vyjadřovali velmi kriticky. Důkazem toho byly vlastní spíše rockové či hard rockové písně z předchozích let, například skladba "Done Me Wrong All Right", "Co-Co", či píseň "Spotlight" z prvního alba. Přesto skupina nahrála další dva bubblegumové singly, nejprve "Poppa Joe", který vyšel v lednu 1972, a posléze "Little Willy", jenž byl na desce představen v květnu téhož roku. Květnový singl již obsahoval o něco tvrdší prvky, ale členům se stále nelíbil. Kapele rovněž nevyhovoval stav, kdy New Dawn propagovali všechny dosavadní úspěchy za své takovým způsobem, aby si lidé pod Sweet vybavovali spíše někoho z této trojice než samotné hudebníky. Navíc stále neměli vlastní áčkový singl, prostor pro svou nahrávku měli vždy jen na B-straně. Snažili se to kompenzovat výrazným vzhledem při vystoupeních (používání make-upu a třpytek, výstředních účesů a barevných kostýmů), jakožto i vulgárním až obscénním chováním při koncertech. Mezi oblíbené prvky patřilo i pozvání několika fanynek na pódium. Po jednom takovém koncertě večer 13. května 1971 v belgickém Liege se však situace zdramatizovala, když tamní policie zatkla kvůli vystupování Priesta a Connollyho. Strávili týden v belgickém vězení a bylo proti nim vzneseno obvinění ze sexuálního obtěžování od několika návštěvníků koncertu. Soud, který proběhl 19. května, nakonec líčení kvůli nejasnostem ve výpovědích poškozených odročil a oba Brity propustil na kauci. Případ byl uzavřen až roku 1974, kdy byli Connolly i Priest shledáni vinnými a odsouzeni na šest měsíců do vězení, k trestu však nenastoupili, nesměli ale již vstoupit na území Belgie.
Průkopníky glam rocku, který kombinoval prvky rockové hudby a výrazného zjevu na jevišti, byli na začátku roku 1972 kapely T.Rex a Slade. Sweet se v tomto novém stylu zhlíželi. Prvním krokem, jak přinutit trio New Dawn a především jeho producenta Wainmana, aby přestal využívat jiných hudebníků při nahrávání singlů, se stala B-strana z květnového singlu „Little Willy“, skladba „Man From Mecca“, která získala velmi pozitivní hodnocení v recenzi časopisu Rolling Stone. Když však Wainman nechtěl ustoupit, pohrozili Sweet odchodem od New Dawn. Nakonec však rozuzlení tohoto sporu přineslo až rozhodnutí Svazu hudebníků, že kapely účinkující v pořadu Top of the Pops musí divákům hrát hudbu, kterou samy nahrály. Pokud byli využiti studioví hudebníci, měli by vystoupit oni. Sweet tak museli znovu nahrát svoje předchozí singly, a když viděl jejich výkon ve studiu Mike Chapman, byl velmi překvapený tím, že jsou lepší než najímaní studioví hudebníci. Výsledkem získané svobody ve studiu byl první glam rockový singl „Wig-Wam Bam“, který vyšel v září 1972 a stal se číslem 4 v britské hitparádě.
Na vrcholu (1973) - Nejvyšší příčku britské hitparády dobyl však až následující singl. "Blockbuster!"" vyšel v lednu 1973, píseň debutovala po odvysílání v Top of the Pops na šestnáctém místě, což bylo nejvyšší dosavadní startovní umístění Sweet v žebříčku. Na jeho čelo se dostal singl ve třetím týdnu a zůstal tam celé 4 týdny, než ho vystřídala píseň "Cum On Feel The Noize" od Slade.
V únoru začalo turné, při kterém kromě Británie navštívili Německo, Nový Zéland, Austrálii a Hongkong. Popularita kapely dosáhla svého vrcholu. Fanoušci Sweet tehdy byli svými idoly doslova posedlí, před každým koncertem čekali na jejich příjezd do hotelu, kde byli ubytováni. Během koncertů často strhli některé členy z pódia mezi sebe. Kapela musela ovšem v rámci turné spolknout i jednu hořkou pilulku. Dne 30. března měli vystoupit v koncertním sále Rainbow Theatre v Londýně, jednom z největších a nejprestižnějších rockových sálů ve Spojeném království. Koncertu předcházely zdravotní obtíže s žaludečními vředy, jež trápily frontmana Connollyho, kvůli čemuž musel být odvolán koncert v Salisbury z 29. března. Londýnské představení ovšem skončilo nezdarem. Jejich zvukové vybavení se během přepravy zpozdilo a objevily se potíže s nasvětlením scény. V průběhu koncertu musela skupina několikrát přerušit své vystoupení kvůli technickým problémům s ozvučením a zesilovači.
Na úspěch singlu "Blockbuster!"" navázali dalším rockovým singlem z pera Chinna a Chapmana "Hell Raiser", jenž vyšel v březnu 1973. Čelo britské hitparády ovšem nezískal, obsadil nejvýše jen druhou pozici. Stejný osud potkal i následující singl ze září toho roku "Ballroom Blitz". Kapela ho nahrála už v červnu 1973 a během léta si její členové dopřáli dovolenou. Andy Scott trávil většinu té doby psaním písní, které se později měly objevit na druhé desce Sweet. Nakonec však byl projekt nového alba posunut. Skupina se připravovala zaútočit na americkou hudební scénu a připravovala si choreograficky náročnou podiovou show. Tu si zkoušeli při vystoupeních ve Velké Británii a Skandinávii. Plánované třítýdenní turné bylo však odloženo, ve Spojených státech totiž právě dobývala glam rockový trh nová hudební skupina a objev toho roku, kapela Kiss. Místo toho zakončili Sweet veleúspěšný rok 1973 koncertní sérií v Německu a několika koncerty ve Spojeném království. Vše vyvrcholilo v první zimní den návratem do Rainbow Theatre, tentokrát však bylo vše pečlivě připraveno. Vystoupení zaznamenávaly i kamery BBC a ze získaného videomateriálu byl vytvořen dokument All The Glitters.
Do propasti a zase zpět (1974) - Na začátku roku 1974 se kapela vydala do studia, aby natočila první nahrávky svého druhého alba. V lednu také vyšel nový singl "Teenage Rampage". Získal velmi pozitivní recenze, zejména od Record Mirror, navzdory jeho předpokladům však skončil opět nejvýše na druhém místě. Dobytí čela hitparády jim překazili jejich konkurenti ze stejné producentské skupiny okolo 'Chinnichap', Mud a jejích hit „Tiger Feet“.
Mezitím probíhalo nahrávání nového alba, pro které kapela vybrala jméno Sweet Fanny Adams. Skupina odmítala, aby nějaká ze skladeb na připravované desce byla předem vydána jako singl, proto ani „Teenage Rampage“ nebyla na album zařazena. V průběhu procesu však postihla kapelu naprostá katastrofa, když frontmana Connollyho jednoho večera přepadli v jeho tehdejším bydlišti ve Staines a poranili mu krk takovým způsobem, že nebyl schopný zpěvu. Album však kapela dokončila, část partů namísto Connollyho odzpívali Priest a Scott. Zbytek mohl nahrát Connolly díky účinné léčbě jeho ošetřujících lékařů a značnému množství bolest tlumících léků. Deska tak byla v dubnu 1974 vydána a dostalo se jí převážně pozitivních recenzí. Zotavování Connollyho poraněného hrdla však zbrzdila komplikace v podobě infekce, která vyřadila frontmana Sweet z aktivní činnosti na několik měsíců. A tak museli odložit své naplánované jarní turné na neurčito, dokonce museli odmítnout nabídku od Petea Townshenda, aby vystoupili s The Who na fotbalovém stadionu v Charltonu. To byla pro členy Sweet velká rána, neboť The Who považovali vždy za jeden ze svých největších vzorů. Tucker později přiznal, že zvažovali i možnost, že Connollyho vyhodí a s The Who vystoupí v nové sestavě. Ani novému albu se příliš nevedlo, obsadilo nejvýše 27. pozici na UK Albums Chart. Jedním z důvodů byl podle nich i fakt, že nemohli svou novou desku řádně propagovat na turné.
Vřít to začalo i v producentském triu. Chinn a Chapman chtěli mít větší vliv na produkci, a proto mezi nimi a Wainmanem narůstalo napětí. To nakonec vyústilo ve Wainmanův odchod od Chinnichap a Sweet. Éra glam rocku se pomalu blížila ke konci a na scéně se navíc objevila řada nových kapel; Wainman odešel k Bay City Rollers a Arrows slavili úspěchy se singly „Touch Too Much“, který původně "Chinnichap" zamýšleli pro Sweet, a svým vlastním "I Love Rock'n'Roll". Na konci května Connollyho stav konečně umožnil, aby se odebrali alespoň do studia a nahrála nový singl, který pro ně připravili Chinn a Chapman, píseň "The Six Teens". Nahrávání singlu provázely velké rozepře, obzvlášť mezi Tuckerem a Chapmanem. Výsledek však hodnotili pozitivně v recenzích všechny hudební časopisy, a to včetně NME, které se k tvorbě Sweet vyjadřovalo vždy velmi kriticky. Dokonce i členové kapely přiznávali, že šlo o nejlepší hit, jaký pro ně 'Chinnichap' kdy napsali. Singl se v britské hitparádě dostal na deváté místo.
V září roku 1974 zamířili do studia, kde nahráli nové studiové album Desolation Boulevard, jkteré vyšlo z popudu vydavatele už v listopadu téhož roku a představilo písně „Solid Gold Brass“, již označili její autoři Connolly a Priest za jednu ze svých nejmilejších skladeb, "Fox on the Run", pozdější senzační hit a také "My Generation", píseň, na jejímž nahrávání se měl původně podílet Pete Townshend, nicméně nakonec nepřijel. Prvním singlem se ovšem stala rocková vypalovačka "Turn it Down", jež na pulty přistála s několikatýdenním předstihem. Ačkoliv se singlu na evropské pevnině celkem dařilo, například v Německu se vyšplhal na druhé místo, na domácí scéně byl spíše propadákem, obsadil maximálně 41. pozici. Jednou z příčin zřejmě bylo, že stanice BBC odmítla píseň hrát. Samotné album postihl podobný osud – navzdory dobrým prodejům v Evropě se do žebříčku alb v Británii vůbec nedostalo.
Úpadek - V březnu 1976 vyšlo první album Sweet, které si sami plně produkovali a napsali, Give Us A Wink. V té době se snažili navázat na svou rostoucí popularitu v Americe a uspořádali více než padesát koncertů. Americké turné nebylo finančně úspěšné, na mnoha místech bylo málo diváků, což vedlo ke zrušení asi půl tuctu posledních vystoupení. Po skončení turné se vydali do Skandinávie a Německa a také strávili týden ve studiu Ramport Studios v Battersea, kde nahrávali demo materiál pro novou desku, než od tohoto projektu upustili a odehráli osm koncertů v Japonsku. Na konci japonských koncertů byl Connollyho extrémně ochraptělý hlas zjevným důkazem náročnosti neustálého koncertování a přetrvávajících následků útoku z roku 1974. Od října 1976 do ledna 1977 Sweet psali a nahrávali v londýnských studiích Kingsway Recorders a Audio International nový materiál. Nové album Off the Record vyšlo v dubnu. Další singl, "Fever of Love", představoval skupinu směřující poněkud více europopovým hardrockovým směrem a opět se umístil v hitparádách v Německu, Rakousku a Švédsku, zatímco v Jihoafrické republice dosáhl 10. místa. Na tomto albu opět spolupracovali s inženýrem Louisem Austinem, který se později stal inženýrem debutu Def Leppard On Through The Night z roku 1980. Skupina zrušila americké turné s nastupujícími americkými rockery Aerosmith, neodehrála žádné koncerty na podporu desky a vlastně za celý rok 1977 neodehrála jediný koncert.
Sweet opustili RCA v roce 1977 a podepsali novou smlouvu s Polydorem, která však vstoupila v platnost až později v tomto roce. Přestup, který měl údajně hodnotu přibližně 750 000 liber, vyjednal Sweetův manažer David Walker z Handle Artists. Ve Spojených státech, Kanadě a Japonsku vydával Capitol alba kapely od roku 1974 a měl v tom pokračovat až do roku 1980. Na prvním albu Polydoru, Level Headed (leden 1978), Sweet experimentoval s kombinací rockových a klasických zvuků. Album, které bylo z velké části nahráno v roce 1977 na zámku Château d'Hérouville u Paříže ve Francii, představovalo nový hudební směr, který do značné míry opustil hardrock a přešel k melodičtějšímu popovému stylu, prokládanému baladami za doprovodu třicetičlenného orchestru. Balada "Lettres D'Amour" obsahovala duet Connollyho a Stevieho Langeho (který se v roce 1979 stal zpěvákem skupiny Night).
Po doplnění o session a koncertní hudebníky, klávesistu Garyho Moberleyho a kytaristu Nica Ramsdena, podnikli Sweet krátké evropské a skandinávské turné, po němž následoval jediný britský koncert v londýnském Hammersmith Odeonu 24. února 1978.
Od března do května 1978 absolvovali rozsáhlé turné po USA jako předkapela Boba Segera a Silver Bullet Bandu. V rámci turné se 3. května odehrálo katastrofální vystoupení v Birminghamu v Alabamě, během něhož publikum vidělo opilého a nesouvisle blábolícího Briana Connollyho, který se na začátku setu zhroutil na pódiu a zbytek skupiny musel hrát bez něj. Kapela se krátce vrátila do Británie a koncem května pokračovala v druhé části amerického turné, na kterém podporovala další skupiny, včetně Foghat a Alice Cooper. Při ukončení amerického turné na začátku července 1978 se Brianův alkoholismus a odcizení se skupině stávaly stále větším problémem.
Koncem října přijeli do studia The Town House v londýnském Shepherd's Bush, aby nahráli deskum Cut Above the Rest (duben 1979). Kvůli napětí mezi jednotlivými členy, které bylo způsobeno Connollyho zdravotním stavem a klesajícím statusem ve skupině, byl produkcí Connollyho vokálů pověřen jeho dlouholetý přítel a spoluzakládající člen Mick Tucker. Mělo se za to, že Tucker dokáže z Connollyho dostat lepší výkon než Scott. Byla nahrána řada skladeb. Tyto snahy však byly považovány za neuspokojivé a Brian 2. listopadu 1978 skupinu opustil. Dne 23. února 1979 manažer David Walker oficiálně oznámil odchod Briana Connollyho ze skupiny Sweet. Veřejně se uvádělo, že se věnuje sólové kariéře se zájmem o nahrávání country rocku.
Sweet pokračovali jako trio s Priestem, který převzal lví podíl na zpěvu, ačkoli Scott a Tucker byli v této roli také aktivní. Skupinu na pódiu nadále doplňoval hostující klávesista Gary Moberley. V roce 1979 se k jejich koncertní sestavě připojil kytarista Ray McRiner, který na jaře a v létě 1979 absolvoval malé turné s Journey na východě Spojených států a s Cheap Trick v Texasu na podporu alba Cut Above The Rest (které vyšlo v dubnu 1979). McRiner také přispěl písněmi "Too Much Talking" a singlem "Give The Lady Some Respect" na další desku Sweet, Waters Edge (srpen 1980), která byla nahrána v Kanadě. Tragédie postihla Micka Tuckera, když se 26. prosince 1979 v jejich domě utopila ve vaně jeho manželka Pauline. Kapela se na celý rok 1980 stáhla z koncertní činnosti. V letech 1980 - 1981 bylo nahráno ještě jedno studiové album Identity Crisis, které však vyšlo pouze v Západním Německu a Mexiku. Sweet podnikli krátké turné po Velké Británii a 20. března 1981 odehráli svůj poslední koncert na univerzitě v Glasgow.
Steve Priest se poté vrátil do Spojených států, kde žil od konce roku 1979. Když Polydor v říjnu 1982 vydal desku Identity Crisis, byli původní Sweet již téměř rok rozpadlí.
Podrobnosti: Sweet - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Funny How Sweet Co-Co Can Be (1971)
Sweet Fanny Adams (1974)
Desolation Boulevard (1974)
Strung Up (1975)
Give Us a Wink (1976)
Off the Record (1977)
Level Headed (1978)
Cut Above the Rest (1979)
Waters Edge (1980)
Identity Crisis (1982)
URIEL
Uriel byla anglická psychedelická blues-rocková kapela založená v roce 1968 ve složení Steve Hillage (kytara/zpěv), Dave Stewart (varhany), Clive Brooks (bicí) a Mont Campbell (baskytara/zpěv). Své jediné album vydali pod názvem Arzachel v červnu 1969.
Vznikli v době, kdy Hillage, Campbell a Stewart studovali na škole City of London, a zpočátku hráli covery Cream, Jimiho Hendrixe, Johna Mayalla & The Bluesbreakers a Nice. Poté, co Hillage v polovině roku 1968 odešel na univerzitu, začalo zbývající trio hrát původní materiál, který napsali Campbell a Stewart. Na nátlak svých manažerů se začátkem roku 1969 přejmenovali na Egg. Krátce poté, co Egg podepsali smlouvu s Deccou, dala malá společnost Zackariya Enterprises hudebníkům příležitost nahrát psychedelickou session pro rozvíjející se trh. Protože se nejednalo o materiál Egg (a kromě toho měli nyní smlouvu s Deccou), Uriel se znovu spojili, aby v červnu 1969 natočili své jediné album, jednorázový psychedelický projekt pod smyšleným názvem Arzachel (pojmenovaný podle kráteru na Měsíci, který sám nese jméno středověkého španělského astronoma). Hudebníci na desce rovněž používali pseudonymy, ačkoli jejich životopisy obsahují každý určitou míru pravdy.
Simon Sasparella (Steve Hillage) - sólová kytara a zpěv. Sim se narodil v roce 1948 v Seatolleru v Cumberlandu a na kytaru hraje už od 11 let. Jeho temnou severskou drsnost vyvažuje chladné vystupování. Tyto dvě vlastnosti se odrážejí v jeho hře - těžká, emotivní práce a měkké, jemné zvuky. Věří, že hudba je jedinou skutečně fyzickou formou umění - a celý život hledá nejvyšší hudební sílu, ve stejném měřítku jako skalnaté útesy Lake District, odkud pochází.
Njerogi Gategaka (Mont Campbell) - basová kytara a zpěv. Njerogi se narodil v Mzumi Springs, malém pohraničním městečku na severu keňské Rift Valley. Vyučil se bubeníkem Manjanga pro místní tance Kyuma, ale v roce 1962 přišel s rodinou do Anglie. Pět let žil v Brightonu, pak se přestěhoval do Londýna, kde se Simem, Basilem a Samem založili skupinu Arzachel. Je přesvědčen, že hudba vychází z velké části ze sexuálního pudu, který má v rytmu nedílnou roli, což se naučil v rámci bubenického výcviku.
Basil Dowling (Clive Brooks) - bicí. Basil se narodil v roce 1947 v Tottenhamu; jak se dalo očekávat, v mládí byl vášnivým příznivcem Tottenham Hampton F.C., ale když jeho husté vlasy dosáhly délky po ramena, rozhodl se, že už by nebylo rozumné chodit na fotbalové zápasy. Působil v sedmi skupinách a hrál všechny možné hudební styly od taneční kapely po skiffle. Basil je těžký, brutální bubeník; je o něm známo, že zlomí čtrnáct paliček během tolika taktů. Je přesvědčen, že nebýt Arzachelovy hudby, jeho násilí by se stále projevovalo lomcováním sedačkami a házením záchodových rolí.
Sam Lee-Uff (Dave Stewart) - varhany. Sam se narodil v Lewishamu v roce 1949 - na klavír uměl hrát už ve dvou letech a v sedmi začal chodit na hodiny varhan. Byl vyloučen ze státní školy a osm měsíců žil o chlebu a vodě a hrál na otlučený akordeon na nárožích ulic. Toto období označuje za své 'období visení'. Když začala rozkvétat psychedelická scéna, Sam se připojil k různým neúspěšným skupinám. Arzachel byl výsledkem setkání se Simem a Njerogim. Mezi Samovy oblíbené interprety patří Heinz; Mike Ratledge; Holst; P. J. Proby; Vincent Crane. Věří, že hudba je vyjádřením nitra člověka - toto vyjádření podle něj povede ke konečnému duchovnímu osvobození osobnosti.
Album Arzachel bylo nahráno a smícháno během jediné session v Londýně. Strana A obsahuje čtyři písně, zatímco strana B se skládá pouze ze dvou psychedelických skladeb, z nichž delší je sedmnáctiminutový jam s názvem "Metempsychosis". Deska vyšla na krátce existujícím labelu Evolution (kde vyšel i debut Raw Material) a rychle se stala sběratelským artiklem. Předpokládá se, že koncem sedmdesátých let kolovala pirátská verze a v posledních letech je hojně nelegálně šířena. Nakonec vyšla na CD u Demon Records v roce 1994.
Podrobnosti: Uriel - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Arzachel (1969)
WARPIG
Warpig je kanadská rocková skupina. V 70. letech 20. století si získali fanoušky v ontarijských klubech a vystupovali na koncertech s kapelami Wishbone Ash, Savoy Brown, Manfred Mann, Quicksilver Messenger Service a Mahogany Rush.
Před založením Warpig v roce 1968 hráli členové kapely Rick Donmoyer, Dana Snitch, Terry Hook a Terry Brett v několika dalších kanadských rockových skupinách, včetně Mass Destruction, Wot a The Kingbees. Podepsali smlouvu s nezávislým vydavatelstvím Fonthill Records a ve studiích Sound Canada nahráli v roce 1970 své debutové album, které produkoval Ken Friesan. V roce 1973 vydavatelství London Records znovu vydalo desku Warpig s novým obalem a dvěma skladbami znovu nahranými v Toronto Sound s Terrym Brownem, producentem kanadských rockových ikon Rush. Později, v červnu a červenci téhož roku, se znovu nahraná verze singlu Warpig "Rock Star" dostala na 7 sedmi týdnů do hitparády RPM s maximem na 52. místě.
V letech 1974 - 1975 odešli členové Terry Hook a Dana Snitch a skupina se nakonec rozpadla. Rick Donmoyer později koncertoval s kapelou Ash Mountain. Warpig se znovu sešli v roce 2004 poté, co kopie jejich debutového alba začaly být na eBay prodávány za vysoké ceny. Jejich stejnojmenná deska byla oficiálně znovu vydána v roce 2006 u Relapse Records, ačkoli se nadále objevovalo mnoho jejích bootlegovaných verzí na CD a vinylech. Album bylo digitálně remasterováno Peterem Moorem (Cowboy Junkies) a mělo novou grafickou úpravu, kterou vytvořil výtvarník Orion Landau. CD verze Warpig vyšla u Relapse v říjnu 2006.
Podrobnosti: Warpig - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Warpig (1972)
WRITING ON THE WALL
Writing on the Wall byla skotská rocková skupina z přelomu 60. a 70. let, která se stala populární na koncertech ve Spojeném království. Původně vznikla pod názvem Jury, na začátku roku 1968 ho změnila na Writing on the Wall. Jejich manažer Brian Waldman přestěhoval skupinu do Londýna a nechal ji vystupovat ve svém klubu Middle Earth. Téhož roku natočili rozhlasovou relaci pro BBC diskžokeje Johna Peela a natočili také živé demo album.
Nakonec v roce 1969 nahráli pro Waldmanův label Middle Earth své jediné album The Power of the Picts. V roce 1971 skupina natočila další session pro Johna Peela a v roce 1972 natočila ve Skotsku LP, které nikdy nevyšlo, poté prošla několika změnami v sestavě. Koncem roku 1973 se pokusila nahrát další desku ve Walesu, ale vzdala to, když jim v prosinci téhož roku ukradli vybavení.
Podrobnosti: Writing on the Wall - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
The Power of the Picts (1969)
YEARNING LORRY
V roce 1968 byla v Jablonci nad Nisou založena skupina s názvem Roztoužený náklaďák. Anglicky je to Yearning Lorry. Tenhle hippisácký název byl stejně nádherný jako třeba Strawberry Alarm Group. (To byla jiná československá kapela).
Hlavním strůjcem byl Tony Vacek. Muzikant, který hrál na hoboj a flétnu, zpíval i skládal a byl šéfem skupiny. Na varhany hrál Karel Papež. Dalšími hudebníky byli Sally Miller na bicí, kytarista Ladislav Špitzer a baskytarista Ladislav Sobotník. Zpočátku hráli skladby od Beatles, The Hollies a The Bee Gees. Postupně se ale hudební repertoár začal měnit tak, že místo vícehlasých vokálů a krásných zpěvů začal Roztoužený náklaďák přebírat rythm & bluesový repertoár britských skupin, jako třeba Spencer Davis Group. Velmi rychle se jim podařilo se zprofesionalizovat a začali objíždět celé Čechy. A protože byli všichni velmi zdatnými zpěváky a Tony Vacek plodným komponistou, skupina si vytvořila sound, ve kterém se mísil bílý rythm & blues s west coastem. West coast byl hodně vokální styl ze západního pobřeží USA, jehož hlavními představiteli byli Mamas & Papas nebo Loving Spoonful. U nás to byli Rebels v jejich první fázi. Na Yearning Lorry zůstaly jen vzpomínky pamětníků. Na desky se nedostalo nic. Jen ten krásný název snad zůstal.
Výročí osobností
leden 1968
17.1.1968 - narodil se americký baskytarista SCOTT CLENDENIN (17.1.1968 - 24.3.2015), člen skupin Control Denied a Death
24.1.1968 - narodil se německý zpěvák a skladatel MICHAEL KISKE, člen skupin Helloween, Unisonic a dalších
27.1.1968 - narodil se americký zpěvák, textař a producent MIKE PATTON, člen Faith No More a dalších skupin
29.1.1968 - narodil se měmecký bubeník OLAF ZISSEL, člen skupiny Tankard
únor 1968
13.2.1968 - narodil se německý kytarista MICHAEL 'ANO' PIRANIO, člen skupiny Destruction
19.2.1968 – narodil se americký baskytarista FRANK WATKINS (19.2.1968 – 18.10.2015), člen skupin Obituary a Gorgoroth
22.2.1968 - narodil se americký kytarista GLEN ALVELAIS, člen skupin Testament a Forbidden
23.2.1968 - narodil se americký muzikant CHRIS REIFERT, člen skupin Death, Autopsy a dalších
březen 1968
8.3.1968 - narodil se americký zpěvák ROBERT DUKES, člen skupiny Exodus
9.3.1968 - narodil se americký bubeník JOHNNY KELLY, člen skupin Type O Negative, Danzig a Quiet Riot
22.3.1968 - narodil se norský kytarista EURONYMOUS (vlastním jménem ØYSTEIN AARSETH, 22.3.1968 - 10.8.1993), člen skupiny Mayhem
duben 1968
6.4.1968 - narodil se švýcarský bubeník DIEGO RAPACCHIETTI, člen skupin Coroner, Paganini a mnoha dalších
13.4.1968 - narodil se americký kytarista JON HUDSON, člen skupinyFaith No More
červen 1968
8.6.1968 - narodil se švédský multiinstrumentalista PER WIBERG, člen skupiny Opeth a mnoha dalších
22.6.1968 - narodil se maďarský zpěvák ZSOLT MOLICS (22.6.1968 - 30.11.2021), člen skupin Moby Dick, Cool Head Klan nebo Classica
červenec 1968
2.7.1968 - narodil se americký bubeník TONY COSTANZA (2.7.1968 - 4.8.2020), člen skupiny Machine Head
25.7.1968 - narodil se švédský bubeník, kytarista, zpěvák a skladatel SNOWY SHAW (vlastním jménem Tommie Mike Christer Helgesson), člen skupin Mercyful Fate, King Diamond, Therion, Memento Mori a mnoha dalších
srpen 1968
11.8.1968 - narodil se americký basista RICHARD BATEMAN (11.8.1968 - 5.9.2018), mimo jiné člen skupiny Nasty Savage
18.8.1968 - narodil se americký bubeník BRIAN TICHY, člen skupin Ozzy Osbourne a Whitesnake
24.8.1968 - narodil se brazilský kytarista, skladatel a producent ANDREAS KISSER, člen skupiny Sepultura
září 1968
8.9.1968 - narodil se německý kytarista MARCUS SIEPEN, člen skupiny Blind Guardian
15.9.1968 - narodil se americký kytarista BOBBY KOELBLE, člen skupin Death, Leviathan Project a dalších
20.9.1968 - narodil se americký baskytarista BEN SHEPHERD, člen kapely Soundgarden
29.9.1968 - narodil se americký kytarista a skladatel ALEX SKOLNICK, člen skupiny Testament
říjen 1968
29.10.1968 - narodil se americký kytarista a skladatel ROB CAVESTANY, člen skupiny Death Angel
listopad 1968
25.11.1968 - narodil se brazilský kytarista JAIRO GUEDZ, člen skupiny Sepultura
29.11.1968 - narodil se americký baskytarista ROGER PATTERSON (29.11.1968 - 12.2.1991), člen skupiny Atheist
prosinec 1968
6.12.1968 - narodil se anglický baskytarista DAVE RIMMER, člen skupiny Uriah Heep
22.12.1968 - narodil se americký baskytarista DAVE EDWARDSON, člen skupiny Neurosis
