Kapela byla známá tím, že hrála na drsných místech, a to se projevuje i v těžkém, scuzzy zvuku jejich jediné pětačtyřicítky z roku 1968. Klenotem je šílená psychedelie "Last Day on Earth", originál Mullinse a Martyho "Butche" Martineze. Fuzzový riff s vrtákem do lebky, zkreslený vokál, ostré sólo a parádní bicí break Toma Futche, který mlátí po celou dobu skladby. Na druhé straně je rovnou blues "Bad Women", jehož autory jsou Bullock a Martinez. Na nahrávce se podíleli: Marty "Butch" Martinez - zpěv, Jim Jost - zpěv, Mike Mullins - sólová kytara, Roger Bullock - kytara, Art Meushaw - baskytara, Tom Futch - bicí. "Last Day on Earth" vznikla doslova v garáži Toma Futche. Mike Mullins napsal a zahrál hlavní kytarový riff. Hrál na Gibson ES-335 přes Fender Super Reverb a standardní, z volného prodeje, Maestro "Fuzz-Tone".

Skupina Aaron Space vznikla v Sudbury v Ontariu, kde ji koncem 60. let minulého století založili kytarista Jake Thomas (původem z North Bay v Ontariu, bývalý člen Bucstone Hardware), Dave Moulaison z Yarmouthu, Gene Falbo (původem z Digigriano Cosenza Calabria v Itálii) na baskytaru a místní bubeník Bob DiSalle. Zatímco hráli v okolí jako cover kapela, pomalu začali psát vlastní materiál a zařazovat ho do svých playlistů. V roce 1970 se přestěhovali do Toronta, aby využili výhody velkého města. Brzy poté si jejich vystoupení všiml zástupce Warner Brothers John Pozer a podepsal s nimi smlouvu.

Na podzim roku 71 vydali svůj první singl "Keep On Movin'", na němž se podílela zpěvem i Lisa Garberová, který se setkal se smíšenými ohlasy. Díky silné podpoře torontských rádií se skladba dostala až na 83. místo, kde se udržela tři týdny. Začátkem příštího roku následovalo debutové eponymní album natočené v torontském studiu Eastern Sound a produkované Johnem Stewartem, kterému těsně sekundoval singl "Marsha"/"She Smiles". Navzdory spuštěné silné reklamní kampani se mu nepodařilo udělat díru do žebříčku, přesto však mnoho kritiků později album jako celek chválilo. Další písně jako "Silly Ceilings", "North Country Rock n Roll" a "Man In A Yellow Car", které si Moulaison a DiSalle napsali zcela sami a dělili se o hlavní vokály, byly plné těžkých riffů a fuzz kytar a příznačné pro tehdejší acid rockovou scénu.

Po sérii krátkých turné po střední Kanadě vznikaly plány na následné album, bylo napsáno několik písní a stráven nějaký čas ve studiích. Smlouva s Warnerem však byla na pokraji vypršení, kapela se rozpadla a každý se věnoval svým individuálním projektům. Falbo, nyní vystupující pod svým pravým jménem, se o několik let později připojil k Jackson Hawke.

Skupinu založili v květnu 1968 v Bienne (Švýcarsko) Pierre-Alain Kessi (Pakman) (kytara a zpěv) a André (Dédé) Pascal (bicí), posíleni o Bruna Zuesta (zpěv) (budoucího otce baskytaristy "QL") a "Noldiho" (baskytara). Jedním z prvních koncertů bylo na jaře 69 vystoupení v popové soutěži pořádané curyšským časopisem. Byli dDiskvalifikováni bez slávy s tímto komentářem: "skupina by mohla být dobrá, kdyby kytarista nepoužíval tolik zkreslení...". Nicméně skupina pokračovala v hraní blues z repertoáru Cream, Hendrixe, Mayalla, Led Zeppelin a Deep Purple. Byl natočen první singl, který však nebyl nikdy uveden na trh ("Look for a woman"), protože skupině došly peníze.

Po různých změnách v sestavě se skupina v roce 1970 po odstoupení zpěváka a baskytaristy skládala z tria, přičemž posledně jmenovaného nahradil Jean-Claude Fontana (Cacou). V této nové sestavě získala skupina v listopadu 1970 slavnou první cenu v Golf Drouot v Paříži. V prosinci 1970 se Dédé rozhodl ze skupiny odejít a nahradil ho zesnulý a litovaný Rodolphe (Jötu) Baumgartner.

V letech 1971-1974 se skupina proslavila a vytvořili si vlastní legendu a repertoár. Začali koncertovat ve Švýcarsku, Francii a Německu a dočkali se své první LP desky s názvem Skin Deep. Toto album je nyní slavně oceněno v "Hard rock anthology 1968-1980" Denise Meyera, Editions Enfer Magazine, a také v "Encyclopédie du hard rock des seventies" Denise Protata, Editions Alternatives. Tito dva specialisté mají v repertoáru více než tisíc skupin a nahrávek. Také vydali dva singly. Skupina přijala nového anglického zpěváka jménem Barry James Brown a Cacoua nahradil nový baskytarista Silvano "Gugus" Paroni. V té době měli Pierre-Alain Kessi a jeho bubeník Jötu velkou čest doprovázet šampiona Jacka Dupreeho na jeho posledním švýcarském turné.

V roce 1974 nahráli After Shave ve studiu navrženém producenty v Antibes novou desku s názvem Strange Feelings, na které je doprovázel druhý kytarista Peter "Misteli" Mischler. Bohužel, protože producenti nikdy nezaplatili účet, byly kazety zabaveny a znovu se objevily až na začátku 90. let v italském pirátském vydání, uvádějícím jiná jména a názvy skladeb. Vzhledem k tomu, že kopie původního mixu jsou stále v držení Pierra-Alaina Kessiho, lze stále uvažovat o nové produkci.

Na začátku roku 1975 nahráli After Shave demo se dvěma tituly : "So you r gone away" a "Ain't ready for you yet", které upoutalo pozornost anglické EMI, která byla připravena se skupinou podepsat smlouvu, pokud si změní název. Tak se z After Shave stali Slick. Smlouva nicméně podepsána nebyla, zrušili ji ředitelé EMI, kteří právě trefili jackpot s "I'm not in love" od Ten CC.

Skupinu Andromeda založil kytarista John Cann (později John Du Cann) v roce 1967 ještě jako člen skupiny The Attack. Původně jako nahrávací projekt. Nahrávací společnost SAGA ho požádala, aby s několika dalšími členy vytvořil kapelu pro jednorázové album. Kapela se jmenovala Five Day Week Straw People a Cann v ní hrál na zpěv a kytaru, Mick Hawksworth na baskytaru a Jack Collins na bicí. Později po skončení nahrávání začali tito tři hudebníci mluvit o založení kapely. Brzy začali zkoušet a koncertovat jako Andromeda. V roce 1968 se The Attack rozpadli a Cann přinesl do Andromedy některé z jejich posledních nahraných písní, které sám napsal, a tři členové chtěli nahrát těžší hudbu. Kapela často vystupovala na jednom koncertě s Yardbirds a Cann navázal přátelství s Jimmym Pagem. V říjnu 1968 byla Andromeda pozvána do pořadu Johna Peela "Top Gear" a měla se upsat Peelově vlastnímu labelu Dandelion. Cann a Hawksworth však chtěli bubeníka, který by vyhovoval jejich těžšímu směru, a nahradili Collinse Ianem McLanem. To se Peelovi z nějakého důvodu nelíbilo a z nahrávací smlouvy sešlo.

Andromeda pokračovala v koncertování, často s Yardbirds a poté, než přešli do skupiny Led Zeppelin, hráli s The New Yardbirds. Andromeda však byla méně založena na blues a stávala se progresivnější. Hráli na koncertech s rodícími se Black Sabbath a byli v té době zařazováni na plakáty nad nimi, protože si již vytvořili trochu dobré jméno. Další vydavatelství, RCA, podepsalo smlouvu s kapelou a ta nahrála svůj jediný singl "Go Your Way" b/w "Keep Out 'Cos I'm Dying". "Go Your Way" byla píseň, kterou původně nahráli The Attack během svých posledních dnů, a "Keep Out 'Cos I'm Dying" měla silný zvuk Cream. Vydavatelství chtělo, aby se kapela zaměřila na popové singly, ačkoli obě písně byly poměrně tvrdé a těžké. V roce 1969 nahráli vlastní album a vkládali do něj velké naděje, ale podle Canna byla nahrávací společnost zbytečná a album dostatečně nepropagovala.

V posledních dnech existence kapely napsali a nahráli další demosnímky, které měly být určeny pro druhé album. Špatná propagace prvního alba však hudebníky odradila. Poté byl Cann v roce 1970 požádán, aby se připojil k Atomic Rooster, a Andromeda se rychle rozpadla.

V roce 1990 zájem o kapelu inicioval vydání druhého demosnímku, dnes již dávno nevydaného. V roce 1994 vyšla kolekce živých nahrávek z let 67/68 a v roce 1995 další. V roce 1999 vydalo nakladatelství Angel Air "Andromeda - Definitive Collection 2 CD Set", který obsahuje celé debutové album, singl a b-stranu a kolekci demosnímků a živých vystoupení z let 1967-1970. Andromeda vyplňuje mezeru mezi britskou freakbeatovou scénou 60. let a nastupující progresivní/proto-metalovou hudbou let 69/70.

V anglickém Birminghamu vzniká z původního comba nazvaného U No Who, rocková skupina Bachdenkel. Sestavu tvořili Colin Swinburne (sólová kytara, zpěv), Peter Kimberley (basovka, zpěv), Brian Smith (bicí, zpěv) a Karel Beer (12strunná kytara).

Jejich jméno bylo vytvořeno počítačem - v té době inovativním využitím nové technologie - a byly koncem 60. let jednou z klíčových kapel na scéně v Birminghamu, která se zasloužila o vývoj psychedelické kultury a elektrické rockové hudby. Měli úzké vazby na Birmingham Arts Lab, místo pro experimentální umělce všech typů, a často vystupovali s plnou psychedelickou světelnou show. Po reklamní kampani, která zahrnovala rozvržení marketingového loga velkého obchodního domu a focení s klavírem v místní fontáně, opustili zemi. Následně se ocitli v Paříži, která byla dlouho útočištěm revolučních umělců a uměleckých revolucionářů.

Po událostech v květnu 1968 byla Francie připravena na nové nápady a nové anglické rockové kapely byly tehdy v módě. Bachdenkel se usadil ve Francii a během příštího desetiletí vydal dvě alba: Lemmings bylo natočeno v roce 1970, ale vyšlo až o tři roky později. Druhé nazvané Stalingrad vyšlo v roce 1977. Několikrát hráli mimo jiné i s Led Zeppelinem a Black Sabbath. Časopis Rolling Stone kdysi nazýval Bachdenkel „... největší britskou neznámou skupinou“.

V polovině roku v Berlíně vzniká sloučením dvou kapel The Earls a The Gents německá skupina Birth Control, hrající progresivní hardrock a provokující obaly svých alb. S přestávkami hraje dodnes.

Zakládajícími členy jsou Bernd Koschmidder (basa), Reinhold Sobotta (klávesy), Rolf Gurra (saxofon a zpěv), Fritz Groeger (zpěv), Klaus Orso (kytara), Reiner Borchert (kytara), and Hugo Egon Balder (perkuse). Zpočátku se kapela prezentovala jako coverband, hlavně tituly od Julie Driscoll. Po prvních perzonálních změnách: Balder a Orso skupinu opustili, přišel Bernd Noske, kapela přijala počátkem roku 1969 tříměsíční angažmá v bejrútském v nočním klubu. Kytarista Borchert poté zůstal v Libanonu, nahradil ho Bruno Frenzel. Poté, co byl na podzim odejit z kapely Fritz Gröger, začala kapela nahrávat vlastní kusy. Koncem roku odešel Rolf Gurra. Kapela byla jako jediná německá skupina pozvána na Super Concert '70 v Berlíně, kde účinkovali např. Jimi Hendrix, Ten Years After a Procol Harum. K tomu kapela účinkovala ve dvou filmech a to: v upírské komedii a ve filmu s Ingrid Steeger.

V únoru 1970 vydala stejnojmenné debutové album. Vyšlo v nezvyklém obalu, v kulaté dóze připomínající krabičku antikoncepčních prášků. V roce 1970 vyšlo druhé album Operation. Na obalu byl zobrazen papež s monstrem požírajícím děti. Jiný obal alba v anglicky mluvících zemích vyvolal dokonce stávku zaměstnanců distribuční firmy, kteří odmítly dávat desky do obalu, protože na něm byli zobrazeny kondomy. Tato publicita se nakonec postarala o pozvání ke koncertování do Anglie, jako první německé kapely do londýnského klubu Marquee. Ihned následovalo pozvání ke koncertu do francouzského Cannes.

Od začátku působení se kapela prosazovala energickou rockovou hudbou, která byla do té doby obvyklá jen u anglických formací. Po jejich druhé LP desce Operation (1971) a několika personálních změnách přešla kapela k vydavatelství CBS a představila v lednu 1973, pro kapelu průlomového roku, v novém obsazení třetí studiové album Hoodoo Man. Na albu obsažená desetiminutová skladba Gamma Ray se rychle stala poznávací melodií kapely. Tato skladba pak v 90. letech opanovala techno scénu.

V kapele tehdy hráli Bernd Noske (dr), Wolfgang Neuser (kb), Bruno Frenzel (g) a Bernd Kaschmidder (b). Kritici srovnávali jejich hudební styl s kapelami jako Deep Purple, Led Zeppelin nebo Emerson, Lake & Palmer, ale v popředí stála stylistická jistota, se kterou kvartet hledal a také našel cestu mezi svými britskými vzory. Ještě lépe to lze slyšet na studiovém albu č.4 Rebirth (1974), kde se Birth Control prezentovali už jako kvintet s novými členy, a to Dirk Steffens na druhou kytaru, u basy vystřídal Kaschmiddera Peter Föller. Nový klávesista Zeus B. Helder přinesl svou hrou akcenty, které ve hře kapely ještě chyběly.

Na podzim 1974 jela kapela koncertní turné po Německu a upevnila si pověst německé live kapely č.1 (Musik Express). Krátce na to bylo vydáno živé dvojalbum se sestřihem těchto koncertů, při kterých se kapela málokdy dostala pod 3 a půl hodiny na koncert. Dirk Steffens už této době nebyl v sestavě. Na albu Plastic People z roku 1974 už kapela hrála opět v osvědčené sestavě jako kvartet: Frenzel, Föller, Noske a Held. Vybroušená souhra přinesla fanouškům skladby, které se zařadily mezi milníky rockové hudby.

Ve druhé polovině 70. let se začaly solidní základy kapely pomalu rozpadat. Kapela zčaly koketovat se symfonickou složkou a slibovala si od přechodu k mladému labelu Brain více impulzů pro další vývoj kapely. To nepřineslo žádné výsledky. Personální změny: Horst Stachelhaus nahradil 1977 Föllera, Manni von Bohr (oba z kapely Message) se staral jako bubeník o to, aby se Noske mohl více zabývat zpěvem, a dále nízká prodejnost alb vedly nakonec k tomu, že z kapely zbyli jen Bernd Noske a Bruno Frenzel, který však roku 1983 zemřel na následky úrazu elektrický proudem. Kapela tím ztratila scého hlavního skladatele a textaře. Kapela byla obnovena až v roce 1993, znovu rozpuštěna byla v roce 2014. V roce 2016 obnovili činnost.

V Anglii vzniká bluesová a hardrocková superskupina Blind Faith, kterou tvořili Eric Clapton (The Yardbirds, Cream), Ginger Baker (Graham Bond Organisation, Cream), Steve Winwood (Spencer Davis Group, Traffic) a Ric Grech (Family). Rockový kritik Bruce Eder skupinu nazval současně - vyvrcholením vývoje rockové hudby na konci 60. let a „největší katastrofou, která symbolizovala všechny nedostatky hudebního podnikání té doby“ Superskupina, která vzbudila neuvěřitelné vzrušení (a nakonec sloužila jako důvod pro sloučení dvou nahrávacích společností ve třetí, Warner Bros.), zjevně šla na americké turné předčasně. Nedostatek týmové práce extrémně otrávil Claptona, známého pro jeho perfekcionismus. Hudebníci, kteří byli šokováni nepřiměřenou pozorností k sobě samým a zároveň nespokojeni se sebou samým a jejich repertoárem,se rozhodli nevydat druhé album; na konci amerického turné se skupina rozpadla.

Počátky Blind Faith souvisí s rozpadem Cream v polovině roku 1968. Tato skupina měla jak přízeň kritiků, tak i komerční úspěch, prodala během několika let milióny nosičů a přinesla mezinárodní popularitu skupině i jednotlivým členům. I přes tento úspěch se kapela rozpadala zevnitř kvůli nepřátelství mezi basistou Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem, přičemž Eric Clapton udělal vše pro to, aby ji udržel. Navíc byl Clapton unavený hraním komerčně směřovaného blues a doufal, že se pohne kupředu s experimentálním, méně tradičním přístupem k žánru. Skupina se rozpadla v listopadu 1968 po dvou koncertech v Royal Albert Hall.

Steve Winwood čelil ve skupině Spencer Davis Group, kde byl tři roky hlavním zpěvákem, podobným problémům jako Clapton. Winwood chtěl experimentovat se zvukem skupiny tím, že by do něj začlenil jazzové prvky. Nakonec v roce 1967 vytvořil novou skupinu Traffic. Zatímco skupina měla na Vánoce v roce 1968 přestávku, Winwood začal jamovat se svým dobrým přítelem Claptonem v jeho suterénu v Surrey v Anglii. Clapton byl potěšen prací s Winwoodem, ale váhal s vytvořením seriózní skupiny. Hudební tisk doufal, že Clapton vytvoří kapelu ještě lépší než Cream. V jednu chvíli si Clapton a Winwood mysleli, že by mohli nahrávat s Duckem Dunnem a Al Jacksonem Jr., rytmickou sekcí Booker T. & the M.G.'s.

Na začátku roku 1969 se Clapton a Winwood přestěhovali do Aston Tirrold v Berkshire. Jednoho dne se objevil Baker, aby s nimi poseděl a začali vážně uvažovat i o vytvoření skupiny. Clapton pochyboval o účasti Bakera v kapele, protože sliboval Bruceovi, že pokud budou znovu spolupracovat, budou hrát všichni tři. Kromě toho se Clapton nechtěl znovu setkat s Cream sotva devět týdnů po rozpadu a také se nechtěl zabývat jinou kapelou, jejíž členové měli jednotlivě velkou reputaci. Winwood Claptona nakonec přesvědčil, aby Bakera vzal, a tvrdil, že Baker posíli jejich muzikantství a že by bylo obtížné najít stejně talentovaného bubeníka. Zbývající členové Traffic, multiinstrumentalista Chris Wood a bubeník a zpěvák Jim Capaldi, byli informování,že je činnost skupiny pozastavena. Winwood si později uvědomil, že Clapton by pravděpodobně měl raději v nové skupině Capaldiho místo Bakera.

Claptonovi a Winwoodovi dosavadní manažeři, Robert Stigwood a Chris Blackwell, uvedli, že by rádi vedli novou skupinu. Toto vytvořilo okamžité napětí; Stigwood chtěl rychle vydělávat peníze, zatímco kapela chtěla čas na psaní písniček a na celkový rozvoj. Winwood později řekl, oni chtěli superskupinu a my ne. Vznik skupiny byl oznámen tisku 8. února 1969. V květnu byl pozván basista Family Ric Grech, aby se k nim připojil. Bylo také potvrzeno nové jméno skupiny - Blind Faith.

V červenci 1969 vyšlo první a jediné album skupiny a vystoupalo na vrchol žebříčku v Británii i v USA (alba se prodalo více než půl milionu kopií v prvním měsíci a pomohlo oživit i prodej alb Cream. Best of Cream dosáhlo č. 3 v žebříčku Billboardu v době, kdy Blind Faith bylo na vrcholu. Obal alba vytvořil fotograf Bob Seidemann, osobní přítel a bývalý Claptonův spolubydlící , který je známý především svými fotografiemi Janise Joplina a Grateful Dead. Obal byl bezejmenný - pouze balicí papír sdělil kupujícímu, kdo je umělec a název alba. Vyvolalo to kontroverzi, protože na obale byla polonahá 11letá dívka, která v ruce držela stříbrnou kosmickou loď. Americká nahrávací společnost vydala alternativní obal s fotografií kapely na přední straně.

Zprávy o formaci Blind Faith vyvolaly mezi veřejností a tiskem vzrušení. Skupina debutovala na bezplatném koncertu v londýnském Hyde Parku 7. června 1969 před 100 000 fanoušky. Capaldi a Wood se zúčastnili koncertu, stejně jako Mick Jagger a Marianne Faithfull. Setlist obsahoval všech šest čísel, která by se objevila na debutovém albu, spolu s coverem „Under My Thumb“ od Rolling Stones, „Means to the end“ od Traffic a „Sleeping in the Ground“ od Sam Myers. Představení bylodobře přijato fanoušky, ale ustaraný Clapton si myslel, že skupina nezahrála kvalitně. Většinu koncertu strávil blízko svých zesilovačů a nechodil dopředu na pódium; pouze Baker dával představení nádech koncertního show.

Přestože se skupina stále vyvíjela, vedení společnosti trvalo na tom, aby pokračovala v turné a vydělávala. Clapton nechtěl na turné protože věděl, že kapela není dostatečně secvičena, ale nakonec souhlasil, protože mohl spolupracovat s Winwoodem a neměl lepší pracovní nabídky. Nahrávání alba pokračovalo, následovalo krátké turné po Skandinávii, kde skupina hrála menší koncerty a byla schopna se připravit na větší publikum v USA a Velké Británii. Po Skandinávii kapela cestovala po Spojených státech a debutovala 12. července v Madison Square Garden.

Hlavním problémem turné bylo to, že skupina měla v katalogu jen několik písní, sotva dost na to, aby naplnila hodinu, a publikum je dobře neznalo. Clapton byl proti nějakému zdlouhavému jamování, které bylo typické pro Cream. Skupina byla nucena hrát staré písně Cream a Traffic, k radosti davu, který obvykle dával přednost starým hitům před novým materiálem Blind Faith. Turné bylo zahajováno kapelami jako Free, Taste a Delayney & Bonnie, založenými na R & B. Protože se Claptonovi líbily oduševnělé, lidově znějící blues Delaney & Bonnie, začal s nimi trávit vvíce času než s Blind Faith a nechal Winwooda hrát v kapele významnější roli. Clapton se dokonce začal účastnit jejich vystoupení a projevoval o ně větší zájem než o vlastní kapelu. Chtěl také, aby se stali hlavními hvězdami místo Blind Faith.

Kapela cestovala dalších sedm týdnů v USA a skončila na Havaji 24. srpna. Po koncertu se Clapton a Winwood rozhodli skupinu ukončit. Grech byl okamžitě informován, ale Baker to nezjistil, dokud se nevrátil do Anglie po krátké dovolené na Jamajce. Když se konečně dostal domů do Velké Británie, setkal se s Winwoodem a byl rozrušený, když zjistil, že se kapela rozpadla. V průběhu roku 2000 bylo celé album remasterováno a znovu vydáno jako dvoudílné luxusní vydání od společnosti Polydor, které zahrnuje alternativní, out-take a studiové zkoušky hudby kapely vytvořené v prvních měsících roku 1969.

V Holandsku vzniká rocková skupina Brainbox. Kapelu založil v Amsterdamu kytarista Jan Akkerman, bubeník Pierre van der Linden a zpěvák Kazimir Lux (Kaz). Jejich debutový singl "Down Man", se vyznačoval progresivním bluesovým zvukem. V Nizozemsku měli několik hitových singlů, včetně „Between Alpha a Omega“, „Doomsday Train“, „Reason To Believe“ a „Smile“. Na konci roku 1969, brzy poté, co vydali své první album, odešel Akkerman ke kapele Focus, později přetáhl také Van der Lindena a basového hráče Cyrila Havermanse. Na jejich místo nastoupili kytaristé Herman Meyer a Rudie de Queljoe a bubeník Frans Smit. Meyer byl později nahrazen Johnem Schuursmou. Poté, co Kaz Lux v roce 1971 opustil Brainbox, popularita se pomalu vytrácela a v roce 1972 se rozešli. V tomto období natočili čtyři studiová alba.

Lux znovu sestavil skupinu v roce 2004 (i když bez Akkermana) a vystupovali v Nizozemsku. V letech 2010 a 2011 skupina nahrála nové studiové album The 3rd Flood.

V Británii vzniká rocková skupina Caravan, patřící do canterburské scény. Skupinu založili Pye Hastings (kytara, zpěv), Richard Sinclair (baskytara), Dave Sinclair (klávesy) a Richard Coughlan (bicí). Jedinými stabilními členy zůstali Hastings a Coughlan. Coughlan se skupinou vystupoval i přes svou nemoc až do roku 2013, kdy zemřel. Skupina vydala celkem třináct studiových alb; posledním je album Paradise Filter z roku 2013.

První album skupiny Caravan (1968) bylo hybridem populární hudby, jazzu a psychedelie, které hrály důležitou roli jak při utváření zvuku skupiny, tak při utváření charakteristik hudební školy v Canterbury jako celku. Album obsahovalo první významný psychedelický jam skupiny „Where But For Caravan I I“, napsaný Brianem Hopperem. Druhé album If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You (1970) bylo obrovským krokem vpřed a rozhodujícím okamžikem v historii skupiny, která dokázala vytvořit svůj vlastní styl. Materiál alba byl originální směsí humoru a progresivních zvuků převzatých z klasické, jazzové a tradiční anglické hudby. Síla alba byla postavena na klávesách Davida Sinclaira, který předváděl bleskově rychlá varhanní sóla a psal dlouhé, složité a pečlivě uspořádané skladby, jakož i na dvou velmi talentovaných zpěvácích, Pye Hastingsovi a Richardu Sinclairovi. Je třeba také zmínit, Jimmyho Hastingse, staršího bratra Pye Hastingse, který významně přispěl saxofonem a flétnou, jak na tomto, tak na většině následných alb, i když formálně nebyl členem skupiny.

Caravan brzy získal slávu v univerzitních kruzích a byl pozván do nejoblíbenějšího hudebního programu britské televize Top of the Pops. Poté, co se objevil v televizi, zájem o skupinu začal rychle růst po celé zemi. Další album skupiny In The Land of Grey and Pink (1971) se stalo nejslavnějším a pravděpodobně nejúspěšnějším albem skupiny. Předvádělo svůdnou směsici hard rocku, lidové hudby, klasiky a jazzu se smyslem pro melodii, jemný vtip a prvky tolkienistické fantazie. Obvykle je album rozděleno do dvou částí, z nichž první obsahuje skladby Richarda Sinclaira (s výjimkou jedné popové skladby od Pye Hastingse). Druhou částí je 23minutová suita Davida Sinclaira "Nine Feet Underground", jedna z nejodvážnějších dlouhých kompozic, které se objevily na úsvitu éry progresivního rocku.

V roce 1971 David Sinclair odešel do kapely Matching Mole. Na jeho místo nastoupil klavírista z jazzové skupiny Delivery Steve Miller. Pod vlivem Pye Hastingse začal hudební vývoj skupiny směrem k snadněji vnímatelnému a komerčnímu materiálu. Další album Waterloo Lily (1972) bylo jasným krokem ve směru syntézy jazzu s populární hudbou. První část byla složena se skladby Richarda Sinclaira „Waterloo Lily“ a dlouhého jamu "Nothing At All", kterou nahrál jazzový saxofonista Lol Coxhill a Steveův bratr, kytarista Phil Miller. Druhá část alba byla složena z krátkých popových písní Pye Hastingse a dlouhé vícedílné skladby "The Love In Your Eye" se strunnými nástroji a krásným flétnovým sólem od Jimmyho Hastingse. Po vydání tohoto alba Richard Sinclair a Steve Miller opustili kapelu a připojili se k Philu Millerovi v nové skupině Hatfield and The North. Do skupiny přišel houslista Jeff Richardson, který později začal také hrát na flétnu a kytary. Dalším novým členem je basista John Perry. Vzhledem k tomu, že klávesový hráč nebyl nalezen, skupina opět pozvala Davida Sinclaira, který se po nahrání nového alba a příštího turné rozhodl zůstat ve skupině průběžně.

Album For Girls Who Grow Plump In The Night (1973), se ukázalo být důstojné, i když neznělo úplně jako klasický Caravan. Cantenbury sound ustoupil jednoduššímu symfonickému přístupu. Pie Hastings byl autorem téměř veškerého materiálu, s výjimkou některých částí finální sady A-Hunting We Shall Go. V říjnu 1973, v divadle Drury Lane Theatre v Londýně, Caravan koncertoval s klasickým symfonickým orchestrem. Poměrně zajímavým, i když ne zcela dokonalým záznamem tohoto koncertu, bylo album Caravan a New Symphonia (1974).

John Perry brzy opustil skupinu a byl nahrazen Mikeem Wedgwoodem, který předtím hrál zejména ve skupině Curved Air. V roce 1975 odjela skupina 50-koncertní turné po Spojených státech a Kanadě, jehož recenze bylo pozitivní. Skupina také vydala nové album, Cunning Stunts (1975), které bylo prvním a jediným albem skupiny, které zasáhlo žebříčky ve Spojených státech a Velké Británii. Obecně platí, že album znamenalo odchod skupiny z původního britského stylu ve směru vyhlazeného amerického přístupu k produkci a aranžmá. Bohužel, Cunning Stunts, navzdory komerčnímu úspěchu, byly pro skupinu spíše koncem než novým začátkem. Následovala řada průměrných nahrávek a změn ve složení, které vyvrcholily sloučením původních členů až v roce 1982. V roce 1975 byl David Sinclair nahrazen Janem Shelhaasem, velmi dobrým klávesovým hráčem, ale ne tak plodným jako Sinclair.

Další album Blind Dog At St. Dunstans (1976) bylo více orientované na pop, ale také integrálnější, protože téměř veškerý materiál byl napsán samotným Hastingsem. Nejúspěšnější byly dvě středně dlouhé skladby - „A Very Smelly, Grubby Little Oik “ a lyrická „All The Way“, kde Jimmy Hastings hraje na flétnu, klarinet a alt saxofon. V listopadu-prosinci 1976 byl Caravan na turné po Británii a Evropě. David Sinclair se v tuto chvíli připojil ke skupině a střídavě hrál na klávesy se Shelhaasem. Ve francouzské části turné vystupoval Caravan se dvěma veterány scény v Canterbury - Soft Machine a Kevin Ayers. Po těchto koncertech byl Mike Wedgwood ve skupině nahrazen Decemarem.

Album Better By Far (1977) se z větší části skládalo z popových melodií a pouze několika ambicióznějších skladeb. Celkově nechalo posluchače zmateného, jestli je to ta skupina, která vydala legendární alba počátkem 70. let. Nicméně, Caravan pokračoval na cestě po Británii a Evropě. V roce 1978 musela být skupina kvůli manažerským dluhům rozpuštěna na 2 roky. Během tohoto období pracoval Pye Hastings na sólových projektech, Coughlan hrál v jiných kapelách v Canterbury, Richardson pracoval v Penguin Cafe Orchestra a Shelhaas a David Sinclair se zúčastnili koncertního turné Camel. Nakonec zůstal Shelhaas v Camel až do roku 1981.

V říjnu 1979 byl Caravan znovu vytvořen ve staré sestavě (s výjimkou Davida Sinclaira) a v příštím roce skupina vydala The Album (1980), psané většinou ve stejném popovém směru jako předchozí album, i když tentokrát autorství většinou patřilo celému týmu. Součástí alba bylo i několik písní z nerealizovaného sólového projektu Davida Sinclaira ze 70. let, mezi nimi i smyslná skladba „Piano Player“. Na příštím albu byl místo Richardsona a Messekara znovu Richard Sinclair. Tak bylo obnoveno klasické složení Caravanu, které nahrálo album Back To Front (1982). Na albu jsou některé docela dobré věci jako Back To Herne Bay Front, All Aboard a Proper Job, stejně jako některé opravdu slabé písně.

Poté nebylo o Caravanu slyšet nic až do roku 1990, kdy byla skupina požádána, aby se sešla v původní sestavě (plus Jimmy Hastings) pro nahrávání v televizní show, po které skupina cestovala další 2 roky, hlavně v Anglii a Itálii. Poté skupina přestala pracovat, ale v prosinci 1994 Pye a Jimmy Hastings, David Sinclair, Richardson a Coughlan společně s basistou Jimmy Levertonem nahráli The Battle Of Hastings (1995), pěknou sbírku popových písní s klasickým zvukem Caravan, mezi které patří varhany, housle , flétna, saxofon a Hastingsovy nenapodobitelné vokály. Po dalších 2 letech Pye Hastings a Richardson nahráli pod názvem Caravan album All Over You (1996), skládající se z klasických skladeb z let 1968-73 v modernizovaném akustickém zpracování. David Sinclair a Richard Coughlan se podíleli na nahrávání pouze 2 písní, zbytek materiálu byl nahrán pomocí sekvencerů a bicího stroje.

V letech 1996-97 skupina vystupovala znovu v Evropě. V roce 1999 vydal Pai Hastings své druhé album přepracování klasických kompozic Caravan, nazvané All Over You Too (1999). V roce 2002 proběhlo další turné skupiny a účast na několika festivalech.

Nové album kapely, nazvané The Unaproved Breakfast Item, vyšlo v roce 2003. Skládá se převážně z písní Pai Hastingsa a také jedné skladby Davida Sinclaira „Nowhere To Hide“ z předchozích nahrávek. Toto první studiové album po roce 1995 bylo dobře přijato kritiky a po něm následovaly intenzivní turné po Evropě, USA a Japonsku. V roce 2010 Pie Hastings oznámil obnovení činnosti skupiny v souvislosti s nahráváním studiového koncertu pro britský televizní kanál ITV, který byl vysílán v seriálu Legendy. V lednu 2013 se Caravan vydala na koncertní turné po Velké Británii u příležitosti 40. výročí vydání filmu For Girls Who Grow Plump In The Night.

V prosinci 2013 zemřel stálý bubeník skupiny Richard Coughlan. Byl nahrazen Markem Walkerem, který se podílel na nahrávání nového studiového alba s názvem Paradise Filter, které vyšlo na konci roku 2013.

Cromagnon byla americká experimentální hudební skupina, která působila na konci 60. let. Pod vedením multiinstrumentalistů, zpěváků a skladatelů Austina Grasmereho a Briana Elliota vydala skupina v roce 1969 jediné album Orgasm, které bylo později znovu vydáno pod názvem Cave Rock.

Říká se, že předznamenali vznik noise rocku, no wave, industriálu a industrial rocku. Ačkoli kapela nebyla komerčně významná ani úspěšná, server Pitchfork Media zařadil jejich píseň "Caledonia", kterou později převzala japonská experimentální skupina Ghost, na 163. místo svého seznamu "200 nejlepších písní 60. let".

Jejich album kombinovalo psychedelii, folk rock a noise s primitivní instrumentací (včetně klacků a kamenů).

Dark, kteří vytvořili hudební kostru, jež má stejně tak mnoho společného s britským folkem jako s jamovými kapelami ze západního pobřeží, byli podobní mnoha dalším psychedelickým kapelám z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. To, co je odlišovalo, byla jedna věc: solidní porozumění fuzzy kytaře. Dark fuzzbox nepoužívali jen k předvádění, ale zapojili ho do stavby svých skladeb a položili ho na náladové, těžké skladby, které se blížily rozlehlosti. Vše začalo v roce 1968, kdy kytarista Steve Giles popadl dalšího kytaristu Martina Weavera, bubeníka Cliva Thorneycrofta a baskytaristu Ronalda Johnsona a ve škole v Northhamptonu založili Dark. Několik let následovalo lokální koncertování, až v roce 1972 kapela vydala pouze své první album, Round the Edges.

Bylo vydáno jen asi šedesát kopií a originální alba jsou dodnes sběratelským artiklem (od roku 72 byla několikrát znovu vydána. Zřejmě, jinak bych ho neslyšel) a bylo označeno za nejdražší britské album. Krátce po vydání alba se kapela rozpadla a její členové se rozprchli do čtyř světových stran (alias do jiných kapel a neúspěšných sólových projektů).

Na počátku devadesátých let se objevila snaha o obnovení činnosti, která vyústila ve více lokálních koncertů; nové album však nevzniklo. Navzdory několika nahrávkám zůstává jediným skutečným albem této inteligentní jamové kapely Round the Edges

Skupina Dies Irae,z německého Saarbrückenu, hrála od roku 1968 po klubech v jižním Německu, Švýcarsku a Francii ve složení Rainer Wahlman (zpěv/harmonika), Harald Thoma ( kytara/zpěv), Joachim Shiff (baskytara) a Andreas Cornelius (bicí). Tuto temnou progresivní psychedelicko-bluesovou kapelu začátkem roku 1971 objevilo dnes již zaniklé hamburské vydavatelství PILZ. V roce 1971 vydala pouze jednu LP desku a jeden singl a objevila se na sampleru PILZ, Heavy Christmas, než se v roce 1972 kvůli hudebním neshodám rozpadla a založila dvě odnože, Lucy Gang a Green Wave.

Existuje několik metalových kapel, které používaly název Dies Irae, což v doslovném překladu znamená Den hněvu (název latinského hymnu, který odkazuje na soudný den před Božím trůnem, kde jsou spasení vysvobozeni od zla a nespasení uvrženi do věčných plamenů). Původní Dies Irae jsou díky jejich albu First často přirovnáváni k ranným Black Sabbath, kvůli těžkému bluesovému zvuku kytary s textovými odkazy na okultismus, ačkoli vokály byly mnohem tripovější a více mimo. Na jediném albu se objevily také rozšířené psychedelické elektronické koláže a free form jamy.

Přestože kapela nahrála pouze jedno jediné album, vyvolala v létě 1971 pobouření, když většina německých rozhlasových stanic odmítla hrát cokoli z jejich alba kvůli kontroverzním textům s náboženskými konotacemi, které byly vyvolány LSD. V německé televizi však byl odvysílán ujetý videoklip natočený na 8mm film, který stačil k tomu, aby si kapela dodnes vydobyla omezený status v undergroundu. Počátkem 90. let se pokusili původní kapelu znovu reformovat a několik živých skladeb se objevilo na živém CD "Saarock Live", nahraném v místním klubu v Saarbruckenu s názvem Le Garage, kde vystoupilo i několik dalších kapel. V roce 1993 byla skupina opět rozpuštěna a tentokrát navždy zapadla do krautrockového folklóru, ačkoli jejich deska "First " je mezi fanoušky těžkého progresu stále žádaná v podobě CD.

Tato málo známá skupina vznikla v roce 1968 v Clevelandu ve Spojených státech, nejprve pod názvem Sunrise. Později v roce 1969 se její název mění na Dragonwyck a jejich hudební styl se posouvá směrem k progresivnímu rocku. Jejich první album vyšlo v roce 1970 v nákladu pouhých 85 kusů jako demo LP. Hudebně kombinují prvky britské i americké psychedelie s ranným heavy metalovým zvukem. Nálada jejich hudby je temná a mystická a jejich zvuku dominují kytary a hammondky, moogy a mellotrony. Na počátku 70. let kapela hodně koncertovala a podařilo se jí také vydat album s větším počtem kopií. Jejich sestava se měnila, ale klíčovými členy na všech albech jsou Tom Brehm hrající na kytary a zpěvák Bill Pettijohn. Dnes jsou jejich původní nahrávky také remasterované a jejich věci lze doporučit všem zájemcům o obskurní psychrockové kapely. Lídr kapely Tom Brehm v roce 2006 Dragonwyck reformoval v nové a mladší sestavě a vyrazil na krátké evropské turné, než opět upadl v zapomnění.

V anglickém Warwicku vzniká skupina Edgar Broughton Band, hrající zpočátku psychedelický rock. Později zasahovala do mnoha jiných rockových odvětví včetně těžkého blues a hardrocku.

Kapela začala svou kariéru jako bluesová skupina pod názvem The Edgar Broughton Blues Band, hrající v regionu kolem jejich rodného města Warwicku. Později se však začala přiklánět směrem k vznikajícímu psychedelickému hnutí a odhodila 'Blues' od svého jména i hudby. V roce 1968 se Edgar Broughton Band přestěhovali do Notting Hill Gate v Londýně, kde hledali nahrávací smlouvu a širší publikum, a byli úspěšní u společností Blackhill Enterprise v prosinci 1968. Jejich první singl „Evil"/ „Death of an Electric Citizen ” vyšel v červnu 1969.

Po prvním singlu následovalo první album Wasa Wasa. Album si zachovalo těžký bluesový zvuk, který byl poháněn bohatým vokálním stylem Edgara Broughtona, který byl podobný jako u kapitána Beefhearta nebo Howlin'Wolfa. Broughton se pokusili zachytit svůj živý zvuk záznamem koncertu na Abbey Road 9. prosince 1969. V té době byla vydána pouze jedna skladba: „Out Demons Out“, adaptace písně od The Fugs „Exorcising the Demons Out Of the Pentagon ”, který se stal hymnou kapely. Zbytek nahrávky byl ztracen až do jejího opětovného objevení a vydání v remixované podobě v roce 2004 jako Keep Them Freaks a Rollin': Live at Abbey Road 1969.

Cestování kapely bylo kontrverzní díky bezplatnýcm koncertům na místech, jako jsou dětská hřiště, a díky občanským nepokojům, ke kterým došlo na jejich vystoupeních. Nejznámějšími incidenty byly přehlídka v Redcaru, při které vypukl boj mezi členy publika a vedl k násilným policejním zásahům, a přehlídka v Keele, kde publikum postříkalo dějiště barvou, kterou jim dala kapela. Ačkoli kapela popřela, že by udělala cokoli, aby vyvolala některý z těchto incidentů několik měst zakázalo koncerty skupiny.

V roce 1971 se skupina rozhodla, že hraní ve třech je omezuje, a požádala Victora Unitta, který mezitím hrál v The Pretty Things, aby se ke skupině připojil. V květnu, s novou sestavou, vydali jejich titulní třetí album, které prodávalo se dobře v Evropě, obzvláště v Německu. S úspěchem jejich třetího alba se Edgar Broughton Band přestěhovali do Devonu, aby začali nahrávat své další album In Side Out. V roce 1972 pak skupina nahrála své páté album Oora; po vydání tohoto alba Unitt opustil skupinu.

V roce 1975 skupina podepsala smlouvu u NEMS. Ve stejném roce se ke skupině připojil kytarista John Thomas a natočili šesté album Broughtons Bandages. Toto představilo měkčí zvuk než předchozí nahrávka. Krátce po vydání alba John Thomas odešel a byl nahrazen Terry Cottamem. V roce 1976, poté, co nahráli živé album Live Hits Harder (které bylo vydáno až v roce 1979), se Edgar Broughton Band rozpadli.

Kytarista Rich Dangel byl členem skupiny The Wailers, méně známé skupiny The Rooks a pozdější inkarnace skupiny The Time Machine. Po rozpadu The Time Machine v roce 1967 se Dangel a baskytarista Joe Johnson rozhodli založit vlastní kapelu. Přibrali kytaristu Joea Johansena a bubeníka Michaela Marinelliho a vznikla skupina The Unknown Factor. Kvarteto fungovalo jako nájemná doprovodná kapela a spolupracovalo s místními interprety, jako byli Patti Allen a Ron Holden. V roce 1968 doplnili sestavu o bývalého zpěváka skupiny Punch Pata Gossana. Rychle získali smlouvu a stali se domácí kapelou v seattleském Eagle Auditorium. Vzbudili značnou pozornost jako jeden z účinkujících na Sky River Rock Festivalu 1968. Díky publicitě podepsali smlouvu s nahrávací společností Vault Records se sídlem v Los Angeles.

Skupina následně debutovala v roce 1968 skvělým singlem "Brought Up Wrong". Singl sice komerčně příliš neuspěl, ale přitáhl dostatečnou pozornost, aby Vault financoval následné album. V roce 1969 vyšlo album nazvané Floating Bridge, na kterém se kapela spojila s producentem Jackie Millsem. Po hudební stránce nabídlo standardní směs originálů a populárních coververzí, ale výsledek byl po celou dobu vražedný. Většinu původního materiálu měli na svědomí Dangel, Johnson a Gossan a skladby jako "Brought Up Wrong", starší singl "Watch Your Step" a "Three Minute & Ten Second Blues" měly výrazně těžký zvuk inspirovaný Hendrixem.

V Londýně vzniká Free, jedna z nejslavnějších blues a hardrockových skupin. Skupina byla slavná pro svá senzační živá vystoupení a nekončící turné. Jejich první studiová alba se neprodávala moc dobře, až do vydání Fire and Water které uvádělo obrovský hit „All Right Now“ a toto album jim přineslo status jedné z největších rockových skupin 60. a 70. let. Tato píseň jim zajistila účast na obřím festivalu Isle of Wight Festival 1970, kde hráli pro 600.000 lidí. Časopis Rolling Stone je označil jako zakladatele britského hardrocku.

Nejvýznamnějším rysem Free v době jejího vzniku byl mladý věk členů skupiny. Sedmnáctiletý kytarista Paul Kossoff, který hrál v bluesové skupině Black Cat Bones spolu s osmnáctiletým bubeníkem Simonem Kirkem, skončil jednou v londýnském klubu Fickle Pickle na koncertu Brown Sugar, kapely, s kterou zpíval osmnáctiletý Paul Rogers. Kossoff byl tak ohromen, že se okamžitě zeptal, zda je možné zahrát si zajamovat s Rogersem na pódiu. Alexis Corner jim doporučil patnáctiletého basistu Andyho Frasera, který už hrál s Bluesbreakers Johna Mayalla. Nová skupina zahrála svůj první koncert 19. dubna 1968 v Nag's Head Pub, která se nachází na křižovatce York Road, Plough Road a Lavender Road v Battersea v Londýně. A v listopadu téhož roku, na doporučení Alexise Cornera (který navrhl název Free), kvarteto podepsalo smlouvu s Island Records a vydalo své debutové album Tons of Sobs, které obsahovalo studiové verze skladeb, které byly základem koncertních vystoupení skupiny v rané fázi jejich existence.

Přes vznikající úspěch skupiny na koncertech bylo nahrávání ve studiu podle hudebníků obtížným úkolem. "Byli jsme opravdu velmi nezkušení, když jsme přišli do studia nahrát Tons of Sobs," vysvětluje Kirk. "Nevěděli jsme, co dělat." Náš producent Guy Stevens byl velmi talentovaný a neustále nám vnucovalo studio. Cítil, že se tomu bráníme, a téměř nás tam vtáhl násilím. Řekl nám, abychom hráli dvakrát celý náš 45minutový koncertní program, jako jsme to dělali v klubech. Takto jsme vytvořili album. Ton of Sobs (název vymyslel Stevens) bylo nahráno za týden. „Když o tom dnes přemýšlím, vypadá to úžasně. Dnes to trvá týden, než dostanete ten správný zvuk bubnu!“

Na rozdíl od předchozích alb, v červnu 1970 vydané Fire and Water bylo obrovským úspěchem díky singlu „All Right Now“, který dosáhl na britských rockových žebříčcích číslo 1, na britské singlové hitparádě č. 2 a č. 4 na American Billboard Hot 100. Album dosáhlo na druhé místo v Británii a sedmnácté v USA, což z něj učinilo nejúspěšnější album Free. „All Right Now" vedl žebříčky ve více než 20 zemích a v roce 1990 ASCAP (Americká společnost skladatelů, autorů a vydavatelů) zaznamenala, že ve Spojených státech byla píseň do konce roku 1989 hrána v rádiu více než milionkrát a v roce 2000 British Phonographic Industry vyznamenala Paula Rogerse, když píseň zazněla v britském rozhlase více než 2 milionkrát.

Čtvrté album Highway, vydané v září 1970, bylo nahráno v rekordním čase, bylo méně úspěšné a dosáhlo 41. místo ve Velké Británii a 190. ve Spojených státech.

V dubnu 1971 se skupina kvůli neshodám mezi Paulem Rogersem a Andym Fraserem, drogovými problémy u Paula Kossoffa a také kvůli neudržitelné úrovni prodeje rekordů, rozdělila. Poté bylo v září vydáno živé album Free Live !, které dosáhlo čtvrtého místa ve Velké Británii. Začátkem roku 1972 se hudebníci rozhodli zapomenout na své neshody a znovu se shromáždili ve snaze zachránit Kossoffa před jeho rostoucí závislostí na drogách. V červnu vydali album Free at Last, problémy však přetrvávaly a hlavním byla Paulova drogová závislost.

Na začátku léta 1972 mělo být zahájeno turné po USA, jehož začátek byl narušen zdravotním stavem kytaristy. Poté, v předvečer představení v Japonsku v červenci 1972, opustil Fraser skupinu. Místo toho kapela získala klávesáka Johna „Rabbit“ Bundricka a basáka Tetsu Yamauchiho, který během rozpadu skupiny spolupracoval s Kossoffem a Kirkem a nahrál s nimi společné album Kossoff, Kirke, Tetsu a Rabbit. Paul Rogers hrál v tomto období během koncertů často na kytaru a nahrazoval Kossoffa. Do října 1972 se zdraví kytaristy poněkud zlepšilo, což mu umožnilo začít nahrávat poslední album Heartbreaker, vydané v lednu 1973. Album dosáhlo ve Velké Británii na 9. místo, singl „Wishing Well“ obsadil 7. místo v žebříčku. Když se Kossoffův stav opět zhoršil, byl do kapely pozván kytarista Wendell Richardson z Osibisy, ale brzy poté, v červenci 1973, byli Free rozpuštěni.

Rozdělení skupiny v roce 1973 bylo konečné. Rogers odmítl návrh na nahrazení Iana Gillana v Deep Purple a vytvořil spolu s Kirkem, basistou Boz Barrellem (z King Crimson) a kytaristou Mickem Ralphsem (Mott The Hoople) skupinu Bad Company. Fraser s kytaristou Chrisem Spaddingem, který předtím hrál s Jackem Brucem, založil skupinu Sharks. Paul Kossoff sestavil novou kapelu Back Street Crawler. V jeden moment na konci roku 1975, kdy se Kossoffův stav zlepšil, jej jeho bývalí kolegové Rogers a Kirk požádali, aby se k nim na dva večery připojil na jevišti. 25. dubna 1976 mělo začít turné Bad Company British, ale drogy opět přispěly k prudkému poklesu zdraví kytaristy. Během letu z Los Angeles do New Yorku 19. března 1976 Paul Kossoff zemřel na plicní tromboembolismus ve věku 25 let.

Po rozchodu s Bad Company v roce 1982 Rogers pokračoval v hraní heavy blues, v 80. a 90. letech zahájil sólovou kariéru a pracoval také v kapelách The Firm a The Law. Od roku 2004 do roku 2009 spolupracoval s Brianem Mayem a Rogerem Taylorem. V září 2008 vydali Queen + Paul Rodgers své studiové album The Cosmos Rocks. Během koncertů s Queen hrál Rogers také písně Free a Bad Company. Rogers a Kirk se také čas od času účastní koncertních šňůr Bad Company. Andy Fraser zemřel 16. března 2015.

Fresh Blueberry Pancake byla rocková skupina z Pittsburghu v Pensylvánii. Jejími členy byli John Behrens (kytara), Tony Impavido (zpěv a baskytara) a Geoff Reidell (bicí). Skupina působila od roku 1968 do přibližně roku 1974. Zpočátku hráli covery Jimiho Hendrixe, Cream, Steppenwolf, Iron Butterfly a dalších, ale nakonec začali psát vlastní materiál. V roce 1970 vystupovala především s původním materiálem, což si vyžádalo natočení demo alba. Bylo vylisováno pouze 54 kopií, které sloužily k propagaci... dnes je poměrně obtížné je dohledat. Pohybuje se od post-hendrixovského/Blue Cheer těžkého acid-rocku, přes bluesové nálady, lehčí jazzové doteky až po téměř folkrockovou střídmost. Texty občas směřují náboženským směrem, ale nejsou kazatelské. Fresh Blueberry Pancake si před ukončením činnosti v roce 1972 zkrátili název na Pancake. V době nahrávání alba bylo všem členům kapely asi 16-17 let. Většina, ne-li všechny písně byly nahrány na jeden záběr, bez multitrackingu, overdubingu (s výjimkou harmoniky v jedné písni) a bez postprodukce. Jednoduše řečeno, šlo o záznam živého vystoupení, které se ten den odehrálo ve studiu. Každá z devíti písní se liší stylem, od heavy přes jazzový až po těžko zařaditelný. Všechny písně jsou opatřeny autorskými právy v Library Of Congress z 18. srpna 1971, z nichž vyplývá, že všechna slova i hudba jsou dílem všech tří členů kapely.

The Frost byla americká psychedelická rocková skupina z Alpeny v Michiganu z konce 60. let 20. století, vedená zpěvákem a kytaristou Dickem Wagnerem, který v 70. letech hrál s Ursa Major, Lou Reedem, Alice Cooperem a Peterem Gabrielem. Zbytek kapely tvořili Gordy Garris (baskytara), Bob Rigg (bicí) a Don Hartman (kytara).

Kapela vznikla ze zbytků skupiny The Bossmen. Dick Wagner byl právě odmítnut z kapely Blood, Sweat, and Tears, a tak se plně věnoval The Frost. První velké vystoupení kapely se uskutečnilo v divadle Meadowbrook Theatre před desetitisícovým davem. Vystupovali zde také MC5 a The Stooges, ale Frost mezi nimi zaujali. Nahrávací společnosti intenzivně usilovaly o uzavření nahrávací smlouvy, protože si všimly rostoucí popularity kapely. Frost nahráli tři alba pro Vanguard Records: Frost Music, Rock and Roll Music a Through the Eyes of Love.

The Frost patřili k nejlepším kapelám té doby z oblasti Detroitu, nicméně nestandardní obaly alb a špatná distribuce a propagace ze strany Vanguard kapelu brzdily, což způsobilo, že se nedočkala celostátního úspěchu, kterého měly dosáhnout jiné kapely jako Bob Seger z Ann Arbor, Ted Nugent z Detroitu a Grand Funk Railroad z Flintu. V průběhu let se uskutečnilo několik reunionových koncertů, zejména v době, kdy Wagner ještě žil a vystupoval v Michiganu. V roce 2008 byla skupina zvolena do Michiganské síně slávy rock and rollových legend.

V Rockfordu, v Illinois vzniká rocková skupina Fuse. V roce 1969 skupina podepsala smlouvu s Epic Records. Na podzim bylo nahráno debutové eponymní album, které vyšlo začátkem roku 1970. V kapele hráli dva budoucí členové Chip Trick Rick Nielsen and Tom Pettersson.

Album, které bylo nahráno s producentem Jackie Millsovou nebylo tak úspěšné, jak doufala skupina nebo label. Podle Richie Unterberger z Allmusic, je „Album průměrným, možná poněkud podprůměrným, hard-rockovým záznamem z konce šedesátých let. Obsahuje některé aspekty metalu a art rocku z 70. let ve svých nervózních vokálech, tandemových hard rockových kytarových riffech a klasickyých klávesách. Podle Peterssona byla „Kapela mnohem lepší, než naznačuje album. Když vyšlo, byli jsme znechuceni. Producent byl idiot.“

Horse je britská kapela, která existovala v letech 1968 až 1971 a poté se změnila ve skupinu Saturnalia. Zakladateli byli Rod Roach (kytara) a Adrian Hawkins (zpěv). Sestava byla kompletní, když se k nim přidali Steve Holley na bicí a Colin Standring, předchozí člen Kit and the Saracens & Jimmy Brown Sound, na baskytaru. V té době Standring studoval na Surreyské univerzitě. Jejich jediné album bylo nahráno v Olympic Studio Two v Barnes v Londýně během Vánoc 1969 s Georgem Chkiantzem. Před natáčením alba odešel Steve Holly, nahradil ho Rick Parnell. S. Holley později začal hrát s Kiki Dee, Eltonem Johnem, P. McCartneym a J. Cockerem. LP Horse vyšlo na jaře 1970 u RCA. V této sestavě skupina absolvovala turné po Evropě. Byla velmi populární v Německu. V červenci a srpnu 1970 odešel R.Parnell hrát do Atomic Rooster, ale do skupiny se vrátil. Konec kapely přišel na jaře 1971, kdy se R.Parnell a C.Standring rozhodli odejít.

Rick Parnell později začal hrát ve skupinách Atomic Rooster (1971-1973), Saturday, Ibis, Nova, legendární Spinal Tap a Brown Ring. C.Standring odešel v roce 1971 z univerzity v Surrey, aby cestoval po Evropě jako profesionální hudebník. V letech 1977-1981 žil v německém Mnichově a nakonec se usadil ve švýcarském Curychu. V roce 1984 začal pracovat jako účetní. Stále však hrál na baskytaru v Big Band Sound. Road Roach a Adrian Hawkins založili skupinu Saturnalia a vydali LP Magical Love, jednu z prvních obrazových desek.

Ve Švédsku vzniká progresivní formace International Harvester. Na počátku jejich existence byla kapela Pärson Sound, založena v létě 1967, která hrála experimentální styl psychedelického rocku, ale nikdy nevydala žádné oficiální nahrávky, ačkoli sbírka nahrávek z let 1967-1968 byla vydána jako dvojité CD Pärson Sound (1967-68) v roce 2001 a jako 3 LP luxusní krabicová sada v roce 2010. V srpnu 1968 skupina změnila jméno na International Harvester a později téhož roku bylo vydáno debutové album Sov gott Rose-Marie. V roce 1969 byl název zkrácen na Harvester, pod kterým bylo vydáno album Hemat. V létě roku 1969 se skupina přejmenovala na Träd, Gräs & Stenar, nyní sestávající z Bo Anders Perssona, Torbjörn Abelliho, Arne Ericssona a Thomase Mery Gartze. V roce 1970 vydali debutové album Träd, Gräs & Stenar, které se někdy nazývalo také „zelené album“, jehož součástí byly i cover verze písní „All Along the Watchtower“ od Boba Dylana a „(I Can't Get No) Satisfaction" od Rolling Stones. Poté vydala skupina v průběhu let další alba, zatím poslední s názvem Träden v roce 2018.

Vznikla britská bluesrocková skupina Killing Floor. Předtím, než se na začátku roku 1972 rozpadli, vydali dvě alba a čtyři singly. Po obnovení činnosti v roce 2002 vydali další dvě alba. Název kapely pochází z názvu skladby od Howlin' Wolf z roku 1964.

Zakladatelé skupiny Mick Clarke (kytara) a Bill Thorndycraft (zpěv a harmonika) původně vystupovali v bluesové kapele známé jako The Loop. Na inzerát rekrutovali Lou Martina (klavír), Stuarta McDonalda (basová kytara) a Bazze Smitha (bubny). Poté, co podnikli první koncert, nabídl se jim bývalý DJ a agent Wonderful Radio London, John Edward. Edward je dovedl k podpisu smlouvy se Spark Records a v roce 1969 bylo za méně než dva týdny v Pye Recording Studios nahráno jejich eponymní debutové album. Edwards byl uveden jako producent, ačkoli v této oblasti neměl žádné předchozí zkušenosti. Většina skladeb byla přepracováním staršího bluesového materiálu, ačkoli jedinou skutečnou cover verzí byla Willie Dixonova „You Need Love“. AllMusic popsal soubor jako méně pokornnou a celkově těžší aktualizaci soundu The Yardbirds. Ve Spojených státech bylo album vydáno na labelu Sire.

Kapela byla opět vděčna Edwardovi, který zařídil, aby se objevili v Kalifornském sále v Dunstable, kde předskakovali Ten Years After, Jethro Tull, Chicken Shack a The Herd. Hráli také v klubu Marquee v Londýně s Yes a The Nice. V roce 1969 skupina rozšířila svou věrnou fanouškovskou základnu, když podnikla dvě britské celonárodní koncertní turné s americkým bluesmanem, Freddie Kingem. Po vydání albar a po několika BBC Radio 1 relacích, Lou Martin kapelu opustil a chvíli pokračovali ve čtyřech. V březnu 1970 skupina hrála na Velikonočním festivalu v německém Hamburku. V letech 1970 a 1971 došlo k dalším změnám sestavy, ke kterým se připojil bývalý zpěvák Juicy Lucy Ray Owen, bubeník Rod de'Ath a basista Mick Hawksworth. Ten dříve byl s Andromedou a později se připojil k Fuzzy Duck. V roce 1970 bylo vydáno u Penny Farthing Records druhé album skupiny, Out of Uranus.

V polovině roku 1972 se skupina rozhodla skončit. Thorndycraft opustil hudební průmysl, zatímco Smith pokračoval v jiných kapelách. McDonald se připojil k bývalému zpěvákovi Free Paulu Rodgersovi v krátcetrvajícím seskupení s názvem Peace, než se přestěhoval zpět do rodného Walesu a hrál v místních kapelách. V té době se Lou Martin již připojil ke kapele Rory Gallaghera, kde se k němu přidal také De'Ath. Mick Clarke vytvořil nakrátko pubrockový Salt než založil Mick Clarke Band. Následně vydal devatenáct sólových alb a pokračuje v kariéře se svou kapelou. Vydavatelství Repertoire Records a See for Miles Records znovu vydaly obě alba Killing Floor.

V roce 2002 se původní sestava z roku 1968 dala znovu dohromady a po téměř 35 leté přestávce vydala u Appaloosa Records další album Zero Tolerance (2004). Kapela se účastnila koncertních šňůr po celé Evropě a v květnu 2012 vyšlo jejich čtvrté album, Rock 'n' Roll Gone Mad. Vystupovala také na švédském rockovém festivalu v červnu 2012 s Motörhead a Blue Öyster Cult. Lou Martin zemřel v Bournemouth v Dorsetu 17. srpna 2012 ve věku 63 let.

Skupina byla založena ve městě Dunfermline ze zbytků polo-profesionální místní kapely The Shadettes (původně Mark V a The Red Hawks) zpěvákem Danem McCaffertym, kytaristou Mannym Charltonem, basákem Petem Agnewem a bubeníkem Darrellem Sweetem. Jméno získali ze skladby „The Weight“ od skupiny The Band („I pulled into Nazareth/Was feelin' half past dead…“). V roce 1970 se skupina přesunula do Londýna, kde roku 1971 vydala své první, stejnojmenné album.

Po získání nějaké té pozornosti díky albu Exercises z roku 1972, Nazareth vydali album Razamanaz na začátku roku 1973. Skladby jako „Broken Down Angel“ a „Bad Bad Boy“ se umístily v britském žebříčku Top 10 list. Poté následovalo album Loud 'N' Proud na konci roku 1973, které obsahovalo hit „This Flight Tonight“, původně od Joni Mitchell. Roku 1974 vydali album Rampant, které bylo neméně úspěšné, třebaže neobsahovalo žádný singl. Další skladba (neobjevuje se na žádném albu), opět coververze, tentokrát skladby „My White Bicycle“, se na začátku roku 1975 umístila v UK Top 20.

Album Hair of the Dog bylo vydáno roku 1975. Americké vydání alba obsahuje skladbu "Love Hurts", původně od The Everly Brothers a také nahranou Royem Orbisonem. Tato skladba byla ve Spojeném království a USA vydána jako singl. V USA byla oceněna jako platinová. Je to jediná skladba od Nazareth, která se umístila v americkém Top Ten. Titulní skladba alba se totožným názvem (nesprávně známá také jako „Now You're Messing With a Son of a Bitch“) se stala základem rockových rádií 70. let a objevila se také na albu The Spaghetti Incident od Guns N' Roses. Traduje se, že zpěvák GNR Axl Rose začal používat svůj pověstný ječák poté, co ho jeho kytarista Izzy Stradlin slyšel zpívat ve sprše vysoko položeným hlasem právě „Hair of the Dog“. Tento styl zpěvu Izzyho údajně zaujal natolik, že Axlovi doporučil ho používat i při vystoupeních s kapelou.

V roce 2013 ze skupiny kvůli zdravotním potížím odešel původní zpěvák Dan McCafferty. V únoru 2014 jej nahradil Linton Osborne. V prosinci 2014 byla kapela kvůli Osbornově nemoci nucena zrušit několik koncertů a odložit turné po Spojeném království. 16. ledna 2015 Osborne na svém Facebooku oznámil odchod z Nazareth. 16. února 2015 skupina představuje novou posilu, kterou je jedinečný zpěvák Carl Sentance.

Progres 2 je brněnská rocková skupina hrající od roku 1968 dodnes s přestávkami v letech 1971 až 1977 a 1990 až 1992. Původně vystupovala pod názvem The Progress Organization (1968–1971), v roce 1977 nahrála jednu desku jako skupina Barnodaj. Od roku 1977 hraje již jako Progres 2 s výjimkou let 1987 až 1990, kdy používala název Progres-Pokrok. Lídrem kapely byl do roku 1990 bubeník Zdeněk Kluka, který jako jediný hudebník prošel všechna období a podílel se na všech albech. Od roku 1992, kdy skupina obnovila činnost, je kapelníkem kytarista Pavel Váně.

Skupinu The Progress Organization spoluzaložili bubeník Zdeněk Kluka, působící dříve v jiné brněnské kapele Atlantis, a kytarista Pavel Váně, bývalý člen Synkop 61. Tito dva muzikanti nějaký čas hráli s různými hudebníky, nakonec se k nim přidal klávesista Jan Sochor, Váněho kamarád z dětství, a také baskytarista řeckého původu Emanuel Sideridis, čímž definitivně na konci roku 1968 vznikli The Progress Organization.

První koncert skupina odehrála 3. dubna 1969 v brněnském divadle Reduta, 1. května téhož roku otevírali klub Šelepka a na svém čtvrtém vystoupení 19. června 1969 hráli jako předkapela americkým The Beach Boys na zimním stadionu Za Lužánkami.

The Progress Organization se stali brzo populárními, vyhráli např. beatový festival v Táboře, byli druzí na Jazzuniverziádě v Českých Budějovicích, hráli i v Bratislavě a Praze. Jejich vzorem byly kapely jako Cream, Vanilla Fudge, The Beatles či začínající Pink Floyd. Při demonstraci 21. srpna 1969 byl zatčen a několik následujících týdnů vězněn Pavel Váně, takže kapela musela odehrát některé koncerty bez něj.

V roce 1970 The Progress Organization nahráli a u malého brněnského vydavatelství Discant, jež brzy nato zaniklo, vydali svoji první EP desku Klíč k poznání. Kvůli začínající normalizaci, která tomuto druhu hudby příliš nepřála, ale skupina na podzim toho roku po dlouhém rozmýšlení ukončila činnost. Díky producentu Hynku Žalčíkovi v lednu 1971 hudebníci ještě natočili svoje první LP Barnodaj a během toho roku také absolvovali několik vystoupení. Barnodaj byl oceněn časopisem Melodie jako Deska roku 1972. The Progress Organization za dobu svého trvání odehrál 44 koncertů.

Tři ze čtyř členů The Progress Organization, Kluka, Sochor a Sideridis, zůstali nadále pohromadě a stali se členy Skupiny Aleše Sigmunda, doprovodné kapely popových zpěvaček Marthy a Teny. Pavel Váně působil krátký čas v Collegiu Musicu a následně v Atlantisu. Od roku 1972 začal hrát se Skupinou Aleše Sigmunda, v té době ale odešli Kluka i Sochor. Z jeho spoluhráčů tak zůstal pouze Emanuel Sideridis, který se ale brzy poté odstěhoval na trvalo do Řecka.

Kluka se Sochorem založili v roce 1972 Skupinu Jana Sochora, která doprovázela písničkáře Boba Frídla. O dva roky později do ní přišel i Váně, jako baskytarista zde působil Pavel Pelc, bývalý člen skupiny Speakers. Tato čtveřice, opět díky producentu Žalčíkovi, začala v roce 1976 vytvářet své druhé album na texty básníka Pavla Kopty. Deska Mauglí byla nahrána na podzim 1977 a vyšla následujícího roku pod hlavičkou skupiny Barnodaj. V roce 1978 Kluka, Váně a Pelc přestali spolupracovat s Frídlem a začali se plně věnovat rockové hudbě.

Ještě během nahrávání alba Mauglí přibrali Zdeněk Kluka a Pavlové Váně a Pelc k sobě mladého klávesistu Karla Horkého (jako náhradu za Jana Sochora) a kytaristu Miloše Morávka, přejmenovali tuto skupinu na Progres 2 a začali koncertovat a zároveň pracovat na rozsáhlém audiovizuálním projektu na sci-fi texty manažera kapely Oskara Mana – první československé rockové opeře Dialog s vesmírem. Premiéra Dialogu s vesmírem se konala 27. února 1978 v brněnském Divadle na Výstavišti a skupina s tímto projektem objela do roku 1980 celé Československo (350 repríz). Na podzim 1979 ale odešel Horký, jenž se chtěl věnovat studiu na JAMU; Dialog tak musel být částečně přearanžován, nejdůležitější klávesové party převzal Pavel Pelc. Karel Horký se ale ještě podílel na studiové nahrávce z přelomu let 1979 a 1980.

Po ukončení projektu Dialog s vesmírem stála skupina před otázkou, co dělat dál. Zdeněk Kluka prosazoval další monotematický program na téma Knih džunglí, což ale vadilo Váněmu, neboť kapela před několika lety vydala album Mauglí (rovněž koncepční album). Tímto naplno propukly spory mezi Klukou – bubeníkem a kapelníkem, a Váněm – kytaristou a frontmanem. Pavel Váně nakonec z Progres 2 odešel a založil vlastní skupinu Bronz, krátce před jeho odchodem naopak přišel klávesista a zpěvák Roman Dragoun.

Skupina tedy začala pracovat na dalším audiovizuálním programu Třetí kniha džunglí, k němuž napsal texty Vladimír Čort. S tímto projektem, jehož premiéra proběhla 30. května 1981, Progres 2 opět dva roky koncertovali po celé republice a v počtu repríz dokonce předstihli Dialog s vesmírem. V roce 1983 odešli Morávek a Dragoun, kteří založili vlastní skupinu Futurum, a novými členy se stali kytaristé Aleš Bajger a Peter Peteraj. V tomto složení kapela vytvořila další rockovou operu Mozek (texty opět Čort, tentokrát podle povídky Maxwellovy rovnice od Anatolije Dněprova).

Výraznou změnou v historii skupiny se stal rok 1985, kdy Progres 2 opustil Peteraj, naopak přišel klávesista Milan Nytra. Skupina vytvořila koncertní program s prostým názvem Progres 2, který již neměl příběh či nějaké nosné téma, neboť se jednalo o jednotlivé písničky. Některé z nich nahrála kapela v roce 1987 ve studiu pro album, které vyšlo následujícího roku pod názvem Změna!.

Již koncem roku 1987 začal vznikat poslední projekt skupiny, která v té době nově nesla název Progres-Pokrok. Vyměnilo se i obsazení, zůstali Kluka a Nytra, k nimž se připojili kytarista Mirek Sova, baskytarista Dalibor Dunovský a zpěvačka Pavla Dvořáčková. Program byl pojmenován Otrava krve a jednalo se o pásmo skladeb parodující budovatelské písně a nadšení 50. let 20. století. Premiéra pořadu, jenž byl socialistickými orgány sice povolen, přičemž koncerty často bedlivě sledovala StB, se konala na jaře 1988 a do konce roku 1989 skupina odehrála 165 repríz. Zkrácená studiová verze mohla být nahrána až po sametové revoluci na přelomu let 1989 a 1990, deska vyšla v roce 1990. Skupina ale již v té době ukončila činnost.

Kapela Progres 2 byla obnovena v roce 1992 při příležitosti koncertů série Comeback. Staronovými členy v té době byli Kluka, Váně a Pelc, ke kterým se přidaly nové tváře v podobě kytaristy Ivana Manolova a klávesisty Borka Nedorosta. Skupina ale až na výjimky (např. píseň „Mladé vdovy“) nový materiál nevytvářela a ani koncertní činnost nebyla příliš častá. Tento stav vydržel až do současnosti, pouze se vyměnili členové, Manolova nahradil Miloš Morávek a Nedorosta Roman Dragoun, čímž vznikla superskupina spojující dvě nejúspěšnější alba Dialog s vesmírem a Třetí knihu džunglí. (V této podobě kapela existovala již krátký čas v roce 1980, dokud neodešel Pavel Váně.)

V letech 1992 a 1993 vyšly v reedicích některé desky Progres (Třetí kniha džunglí, Barnodaj a Mauglí), nově bylo vydáno album Dialog s vesmírem (live) obsahující živou, nezkrácenou a necenzurovanou verzi této rockové opery nahranou v roce 1978. Další vlna reedicí proběhla v letech 1999 až 2001 (studiová verze Dialogu s vesmírem, kompilace Mozek/Změna a česká i anglická verze Třetí knihy džunglí). Nejnověji byla alba skupiny vydána mezi lety 2006 a 2010 (Dialog s vesmírem /live/, Barnodaj, Mauglí, Třetí kniha džunglí, Otrava krve, Mozek a Dialog s vesmírem /studio & live/). Ve dnech 6. a 7. října 2008 byl uspořádán dvojkoncert ke 40. výročí založení The Progress Organization. Na těchto vystoupení, která se konala v brněnském Semilasse, hostovali téměř všichni hudebníci, kteří kapelou za celou její historii prošli. Výjimkou byli pouze klávesista Karel Horký a kytaristé Peter Peteraj a Ivan Manolov. V dobových sestavách muzikanti postupně zahráli skladby ze všech alb kromě Změny!, koncerty zároveň byly natočeny a jako 2CD a DVD byly vydány pod názvem Progres Story 1968–2008.

Na Žatecké dočesné konané 2. září 2011 poprvé odehráli Progres 2 v současné sestavě část Dialogu s vesmírem s dechovou sekcí a původní projekcí, kterou využívali na přelomu 70. a 80. let 20. století. Na koncertě k 45. výročí skupiny dne 23. května 2013 hostovali v brněnském Semilasse Aleš Bajger, Mirek Sova, Borek Nedorost, Emanuel Sideridis a Ivan Manolov.

V roce 2016 byla skupina Progres 2 uvedena do Beatové síně slávy.

Přes léto 2018 nahrála skupina ve studiu Davida Kollera v Mikulově nové studiové album Tulák po hvězdách, které vyšlo v listopadu 2018 v době výročních koncertů. Ty byly připraveny k 50. výročí založení kapely, Česká televize také natočila při této příležitosti televizní dokument o skupině. V roce 2020 vznikl videoklip k písni „Planeta Hieronyma Bosche II“ z Dialogu s vesmírem. Pro reedici alba Třetí kniha džunglí natočila skupina počátkem roku 2021 jako bonusovou skladbu píseň „Svět příliš se roztočil“. Skladba „Planeta Hieronyma Bosche II“ byla toho roku uvedena do Beatové síně slávy.

V létě 2021 zemřel baskytarista Pavel Pelc, kterého již několik měsíců předtím na koncertech zaskakoval Jakub Michálek

Room byl velmi dobrý kvintet z Blandford Forum v Dorsetu, který vznikl v roce 1968 a po získání druhé ceny v talentové soutěži Melody Maker v roce 69 vydal jedno album pro společnost Decca. Součástí skupiny byl kytarista Steve Edge a hráli v ní jedinečný hlas Jane Kevern, Roy Putt na baskytaru, Bob Jenkins na bicí a Chris Williams na sólovou kytaru. Pětice dosáhla velkého, dunivého zvuku spojením těžkého psychedelického rocku, progresivního jazzu a plné orchestrace.

Album Pre-Flight vyšlo v roce 1970 se starožitným trojplošníkem na obalu, a přestože bylo většinou ignorováno, ukázalo se být více než důstojným příspěvkem k rostoucí progresivní umělecké scéně, přičemž skupina se inspirovala umělci jako Julie Driscoll, John Mayall, Mick Abrahams a Fairport Convention. Smyčce a dechy aranžoval v "Tin Pan Alley" Steve Edge a album bylo nahráno ve studiích Decca ve West Hampsteadu během jednoho nebo dvou dnů. Klávesista John Hutchinson, který působil v Ginger Man s bubeníkem Jenkinsem, se připojil později.

Sir Lord Baltimore byla americká heavymetalová skupina z Brooklynu v New Yorku ve Spojených státech, kterou v roce 1968 založili zpěvák a bubeník John Garner, kytarista Louis Dambra a baskytarista Gary Justin. Někteří uvádějí recenzi jejich debutové desky Kingdom Come v časopise Creem z roku 1971 jako první doložené použití termínu "heavy metal" pro označení hudebního stylu. Sir Lord Baltimore měli bubnujícího zpěváka, což bylo v rockové a metalové hudbě tradičně vzácností. Skupina je také zřejmě první kapelou, která byla zařazena do kategorie heavy metal. Skupina byla nazývána "kmotry stoner rocku".

Garner (tvůrce kapely), Dambra a Justin se poprvé setkali na střední škole a začali spolu zkoušet v roce 1968. V době vzniku kapely hrál Dambra (jako Louis Caine) také ve skupině Koala, která v roce 1969 vydala eponymní album. Justin uvedl jako vliv na výběr své rané kariéry Jacka Bruce ze skupiny Cream. Po relativně krátké době se nová skupina zúčastnila konkurzu u Mikea Appela, který tehdy pracoval jako hledač talentů (později nastartoval a řídil kariéru Bruce Springsteena). Appel souhlasil, že jim bude dělat mentora, a údajně jim dal jméno Sir Lord Baltimore, převzaté od postavy z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. Na debutovém albu skupiny Appel působil jako spoluproducent a podílel se také na aranžích a textech.

Album Kingdom Come bylo nahráno ve Vantone Studios, inženýrem byl Nick Masse a Jim Cretecos působil jako Appelův koproducent. Další skladby, mixáž a overdubbing byly provedeny v Electric Lady Studios s legendárním inženýrem Eddiem Kramerem, známým spíše pro svou práci s Jimim Hendrixem. Podle Appela měli kapelu během těchto sezení možnost slyšet Pink Floyd a byli údajně ohromeni. Album , vydané u Mercury Records v roce 1970, se vyznačovalo velmi rychlým hardrockem s vysokou mírou zkreslení kytary a v některých případech i baskytary a rozsáhlým multitrackingem, který zvuk kytary ještě více umocňoval. Ačkoli se tento styl stal v pozdějších letech populárním, výrazně se lišil od většiny tehdejší soudobé rockové hudby.

Ve dnech 19. a 20. února 1971 odehrál Sir Lord Baltimore několik po sobě jdoucích večerů v newyorském klubu Fillmore East jako předskokan na koncertě, na kterém vystoupily skupiny J. Geils Band a Black Sabbath v rámci turné Paranoid. (Sir Lord Baltimore v rámci tohoto turné odehráli i další koncerty.) Fotografie kapely použitá v programech Fillmore East byla později použita jako obal jejich reunionového alba Sir Lord Baltimore III Raw z roku 2006. V květnu 1971 napsal Mike Saunders (později proslulý jako Angry Samoans) příznivou recenzi na album Kingdom Come pro časopis Creem. Za zmínku stojí Saundersovo tvrzení, že "...Sir Lord Baltimore zřejmě ovládá většinu nejlepších heavy metalových triků", což je jedno z prvních tištěných použití termínu "heavy metal" pro označení hudebního žánru.

Album Sir Lord Baltimore, vydané v roce 1971 rovněž u vydavatelství Mercury, znamenalo změnu směru, kdy frenetické tempo debutu ustoupilo pomalejším tempům, která více připomínala hudbu produkovanou hardrockovými kolegy skupiny. Sir Lord Baltimore se na tomto albu rozšířili na kvartet, ke kterému se jako druhý kytarista připojil bratr Louise Dambra, Joey Dambra. Album obsahuje údajnou živou nahrávku "Where Are We Going", která byla ve skutečnosti nahrána ve studiu Mercury. Publikum bylo dabováno, protože producent považoval za dobrý nápad zařadit "živou" skladbu.

Kariéra skupiny začala po vydání druhého alba upadat a Mercury je krátce nato opustilo. Kapela ze svého počátečního pádu veřejně obviňovala drogy, jako další příčinu uváděla nízký prodej desek a neplacení autorských honorářů. V polovině sedmdesátých let však začala pracovat na nevydaném třetím albu, původně plánovaném na rok 1976, a hudba napsaná pro tento projekt byla nakonec použita na Sir Lord Baltimore III Raw.

V roce 1994 byla první dvě alba znovu vydána na jediném kompaktním disku Kingdom Come/Sir Lord Baltimore společností PolyGram, nicméně seznam skladeb na kombinovaném CD se od původních nahrávek lišil. V roce 2007 vyšlo Kingdom Come opět samostatně na digitálním nosiči, tentokrát u Anthology Recordings.

Přibližně 30 let po rozpadu skupiny se Garner a Dambra znovu sešli, aby nahráli a sami vydali nové album Sir Lord Baltimore III Raw. Garner album produkoval, vyšlo u JG Records v červenci 2006 a bylo k dostání pouze prostřednictvím zásilkového obchodu. Většinu basové kytary na albu hrál Tony Franklin, kytarista Anthony Guido a baskytarista Sam Powell byli uvedeni jako hostující hudebníci. Ačkoli hudba alba byla původně napsána pro přerušené vydání v roce 1976, texty byly upraveny tak, aby prezentovaly otevřenější křesťanský pohled. V roce 2007 Garner a švédský kytarista Janne Stark (dříve působící ve skupinách Overdrive a Locomotive Breath) nahráli novou verzi písně "Woman Tamer" z druhého alba SLB. V březnu 2008 bylo oznámeno, že Garner a Stark s vybraným baskytaristou vystoupí v červnu 2008 na Sweden Rock Festivalu, ale nedostatek peněz a další polehčující okolnosti jim v tom zabránily. Dambra je aktivním pastorem, který slouží rodinám bez domova v Los Angeles v Kalifornii

Garner (narozen jako John Guarneri 2. února 1952 v Brooklynu v New Yorku) zemřel 5. prosince 2015 ve věku 63 let na selhání jater a fakticky ukončil činnost skupiny.

Steamhammer byla anglická rocková skupina z Worthingu v Anglii, kterou v roce 1968 založili zpěvák Kieran White, kytaristé Martin Quittenton a Martin Pugh, baskytarista Steve Davy a bubeník Michael Rushton.

První verze skupiny působila jako doprovodná kapela Freddieho Kinga na jeho dvou turné po Anglii v letech 1968-1969. Stejně jako řada jejich kolegů experimentovala kapela s instrumentálními pasážemi, introspektivními texty a ultrazvukovými kytarovými efekty spolu s vlivy folku, jazzu a klasiky. Po hraní v anglických hospodách na konci 60. let debutovalo v roce 1968 u Columbia Records jejich stejnojmenné album Steamhammer (aka Reflection), které obsahovalo singl "Junior's Wailing" a coververze písní "You'll Never Know" od B. B. Kinga a "Twenty Four Hours" od Eddieho Boyda a také původní písně Whitea, Quittentona a Pugha. Na albu se podíleli také session hudebníci Harold McNair (flétna) a Pete Sears (klavír). Ačkoli album nebylo komerčně úspěšné, zvuk skupiny se stal populární na koncertech, zejména v západním Německu.

V roce 1971 Davy skupinu opustil a na jeho místo byl přijat Louis Cennamo (dříve člen původní sestavy Renaissance). Po evropském turné v létě 1971 White skupinu opustil a zbývající trojice Pugh, Bradley a Cennamo začala nahrávat nové album. Tato sestava spolu s hostujícím zpěvákem Garthem Watt-Royem (ze skupiny Fuzzy Duck) nahrála album Speech, které vyšlo v roce 1972. Obsahovalo tři dlouhé, převážně instrumentální skladby, které se nesly v těžším progresivně-rockovém duchu než základní bluesové a jazzově-folkové vlivy jejich předchozích alb.

Bradley zemřel 8. února 1972 ve věku 25 let na nediagnostikovanou leukémii. Vzpomínkový koncert se konal 14. března téhož roku v londýnském Marquee Clubu, kde vystoupily další skupiny Atomic Rooster, Beggars Opera, If a Gringo. Steamhammer ještě nějakou dobu pokračoval s novým bubeníkem Johnem Lingwoodem a zpěvákem Ianem Ellisem (ex-Clouds). Nová sestava debutovala 3. května na londýnské Imperial College, v květnu následovalo evropské turné a v červnu turné po Velké Británii, na němž Ellise nahradil americký zpěvák a kytarista Bruce Michael Paine. V červnu 1973 Paine odešel a vrátil se k němu Martin Quittenton. Tato nová sestava se přejmenovala na Axis a 15. června odehrála první koncert pod tímto názvem v Marquee, ke konci roku 1973 se ale skupina rozpadla.

V roce 1974, dva roky po smrti bubeníka Bradleyho, vyhledal Keith Relf, který pomáhal produkovat Speech, Cennama a Pugha, aby v Kalifornii založili kapelu. Armageddon vznikli koncem roku 1974 a časopis Rolling Stone o nich napsal dva články ještě předtím, než měli bubeníka, smlouvu nebo dokonce jméno. Relf přivedl Bobbyho Caldwella na bicí a představil kapelu producentovi A&M Records Jerrymu Mossovi. Po půl písničce v Charlie Chaplin Sound Stage v Hollywoodu Moss podepsal smlouvu s Armageddon - ti pak v roce 1975 vydali vlastní desku. Kapela nikdy nejela na turné, ačkoli deska si vedla poměrně dobře. Relf (a Cennamo) se vrátil do Anglie, zatímco zbytek kapely byl stále v Los Angeles, a uvažoval o nové skupině s dalšími bývalými členy Renaissance. V květnu 1976 však zemřel poté, co dostal elektrický zásah vlastní kytarou. Pugh a Caldwell se na počátku 80. let pokoušeli Armageddon znovu sestavit, se zpěvákem Jeffem Fenholtem (z Jesus Christ Superstar) vyprodukovali několik skladeb pro druhou LP desku pro Capitol Records a byli blízko podpisu smlouvy - projekt se však nikdy nedostal přes fázi dema/zkoušek. Caldwell se nakonec vrátil ke Captain Beyond, Cennamo se později vrátil k původní sestavě Renaissance (tehdy známé jako Illusion) a později pracoval s Jimem McCartym ve skupině Stairway. Pugh opustil hudební byznys, ale zůstal v Kalifornii a nakonec se vynořil z důchodu, aby v letech 2002-2003 působil v americké rokenrolové skupině 7th Order.

Po odchodu ze Steamhammer nahrál White sólové album Open Door, které vyšlo v roce 1975. Později emigroval do USA (konkrétně do Oregonu), kde pracoval jako řidič kamionu až do své smrti v roce 1995 (rakovina). Quittenton hrál na kytaru a podílel se na tvorbě písní, včetně "Maggie May" a "You Wear It Well" na albech Roda Stewarta. Jolliffe se připojil v roce 1978 k Tangerine Dream a hrál na albu Cyclone.

V roce 2020 Pugh spolu s Petem Searsem a Longem Lingwoodem a zpěvákem a kytaristou Philem Colombattem oznámili vydání nového alba Steamhammer, které by mělo vyjít začátkem roku 2022.

Sweet je britská glam rocková hudební skupina. Společně s kapelami Slade, T. Rex, Queen a zpěvákem Garym Glitterem patřila mezi nejpopulárnější interprety britské hudební scény v 70. letech 20. století. Skupina vznikla v roce 1968 pod názvem Sweetshop. Založili ji zpěvák Brian Connolly, bubeník Mick Tucker, baskytarista Steve Priest a kytarista Frank Torpey. Ještě než roku 1970 přišel do skupiny kytarista Andy Scott, zkrátil se název souboru na Sweet a odstartovala nejslavnější dekáda působení kapely. K úspěchu dopomohla skupině dvojice skladatelů Nicky Chinn a Mike Chapman, s nimiž spolupracovala kapela mezi lety 1971 a 1974 díky svému kontraktu s RCA Records. Z jejich pera pochází jak první větší hit bubblegum popového období „Funny Funny“ (1971), tak úspěšné glam rockové singly „Block Buster!“ (1973), který dobyl čelo hitparády UK Singles Chart, „Hell Raiser“ (1973), „The Ballroom Blitz“ (1973) a „Teenage Rampage“ (1974).

Od roku 1974 se začala kapela soustředila více na hard rockový styl. Do tohoto období zapadají zejména singly „Turn It Down“ (1974) a „Fox on the Run“ (1975). Díky druhému jmenovanému se Sweet prosadili na americké hudební scéně a úspěch kapely dosáhl svého vrcholu. Po roce 1975 se zaměřila skupina více na vydávání hard rockových alb, která se však již neprodávala tak dobře, jako glamrockové singly a alba z předchozích let. Posledním singlem, jenž se vešel do desítky UK Singles Chart, se stal „Love Is Like Oxygen“ (1978). V období let 1971 až 1978 skupina zaznamenala dohromady třináct písní, které se umístily mezi dvacet nejpopulárnějších ve Spojeném království. V roce 1979 ze skupiny odešel Connolly, neboť se rozhodl věnovat sólové kariéře. Zbývající tři členové společně hráli až do roku 1981, kdy oznámili rozchod kapely. Roku 1982, již po rozpadu skupiny, vyšlo poslední společné studiové album Identity Crisis. Již od roku 1985 začali jednotliví členové (zejména Connolly, Scott a Priest) formovat vlastní sestavy pod názvem Sweet. Roku 1997 Connolly zemřel a o pět let později i Tucker. Zbývající členové nejslavnější sestavy jsou oba stále aktivní a hrají s vlastními kapelami se stejným názvem Sweet. Andy Scott's Sweet působí hlavně ve Spojeném království, Steve Priest's Sweet vystupují převážně ve Spojených státech.

Počátky kariéry (1966 – 1969) - Historie kapely sahá až do roku 1966, kdy se v soulové kapele Wainwright's Gentlemen setkali hlavní pozdější iniciátoři nové kapely, bubeník Mick Tucker a zpěvák Brian Connolly. Tucker hrál s touto skupinou již od konce roku 1965, Connolly přišel v polovině roku 1966 jako náhrada za Iana Gillana. Ten soubor opustil již před příchodem Tuckera a založil nejprve Episode Six a posléze Deep Purple. Roku 1967 se k Wainwright's Gentlemen připojil kytarista Frank Torpey, Tuckerův kamarád ze školy, avšak po měsíci byl z kapely vyhozen. Nedlouho poté potkal stejný osud i Tuckera, o jehož odchodu rozhodli ostatní členové na noční schůzce, na kterou ho nepozvali. Když o tom Tuckera druhý den ráno telefonicky informoval Connolly, jehož rozhodnutí kapely naštvalo, nabídl Tuckerovi, aby s ním udělal novou skupinu. Znovu se spojili s Torpeyem a začali shánět baskytaristu. Oslovili Stevea Priesta, jenž hrál ve skupině Army, se kterou se již dříve potkali při vystoupeních v londýnských klubech. První zkoušky čtveřice probíhaly v lednu a únoru 1968 v domě Franka Torpeye. Connolly k tomu později uvedl: „Steve a Mick zpívali dvojhlasy a znělo to fantasticky, nemohl jsem uvěřit, jak skvěle nám to spolu zní.“

Nové skupině vybrali jméno Sweetshop. Podle jednoho rozhovoru s Andym Scottem byl název inspirován umístěním zkušebny, jež se nacházela přímo nad cukrářstvím. Connolly však v jiném rozhovoru uvedl, že šlo spíše o módní trend té doby – vznikalo větší množství kapel se „sladkými“ názvy, například Strawberry Jam, Marmelade, Orange Bicycle či Tangerine Peel – zvolili jsi proto pojem, z něhož všechny tyto věci vycházely, cukrárnu.

Zpočátku hráli převážně coververze jiných interpretů, vybírali si dle svých slov záměrně takové písně, které mohli podat vlastním osobitým způsobem. Veřejně poprvé vystoupili dne 4. března 1968 ve městě Hemel Hempstead, v klubu Pavilon. Manažerem skupiny se stal Paul Nicholas, přes kterého se kapela spojila s producentem Philem Wainmanem. Skupina díky Wainmanovi získala kontrakt s vydavatelstvím Fontana Records, u něhož vydala v červenci roku 1968 i svůj první singl „Slow Motion“. Ještě před vydáním prvního singlu zjistili, že u Fontany existuje jiná nová kapela Sweetshop, která shodou okolností pár týdnů před tím vydala svůj singlový debut. Čtveřice si tak musela změnit jméno, rozhodli se vypustit z názvu slovo shop a vznikl zkrácený název Sweet. Singl nezaznamenal výraznější ohlas, což bylo zřejmě způsobeno i slabou propagací ze strany vydavatele. V červenci 1968 započali Sweet spolupráci s BBC Radio 1, kde znovu natáčeli své stávající skladby ze singlu, a také novou skladbu „Too Late Early in the Morning“. Od listopadu 1968 do června 1969 odehrála kapela několik koncertních sérií za sebou, kdy hráli v nejrůznějších klubech a na univerzitách. Výdělky kapely však byly nadále malé, a nejspíš proto rok po vydání prvního singlu kytarista Tropey odešel. Po několika týdnech ho nahradil Mick Stewart, kterého Tuckerovi dohodil tehdejší baskytarista Deep Purple Nick Simper. Ve stejnou dobu také skupina získala nového manažera, kterým se stal Roger Easterby, jenž měl zkušenosti ze spolupráce s kapelou Vanity Fare.

Bubblegum popový start (1970 – 1971) - S příchodem Stewarta a Easterbyho nastalo kritické období kariéry Sweet. Po odchodu předchozího manažera Nicolase se přerušily kontakty i s producentem Philem Wainmanem a vydavatelství Fontana, se kterým měli pouze jednorázovou smlouvu na nahrání singlu, jim další kontrakt nenabídlo. Easterby sehnal kapele angažmá u vydavatelství Parlophone, což byla dceřiná společnost EMI. Skupina zavítala do studií Abbey Road, kde vznikl nový singl „Lollipop Man“. Ten předznamenal období, v němž se Sweet postupně stali protagonisty britského bubblegum popu, žánru, na který tehdejší rockoví experti nahlíželi s určitou skepsí, ačkoliv se mu dostávalo značné popularity zejména v podání amerických interpretů tohoto stylu. Hitparády jak ve Spojených státech, tak v Británii právě dobýval bubblegumový hit „Sugar, Sugar“ skupiny The Archies. Navzdory předpokladům se druhému singlu prodejně nevedlo. Další singl „All You'll Ever Get From Me“ z pera autorské dvojice Roger Cook a Roger Greenaway se prodávala lépe než předchozí singl, nicméně do hitparády se nedostala. B-sideovou písní singlu byla bigbítová skladba „The Juicier“, již Dave Thompson ve své publikaci označil za jednu z nejlepších do té doby vydaných písní Sweet. V polovině roku 1970, těsně po vydání dalšího neúspěšného singlu „Get on the Line“, se Sweet znovu dostali do kontaktu s producentem Wainmanem, díky němuž se dostali ke spolupráci se skladatelskou dvojicí Nicky Chinn a Mike Chapman.

V té době už ovšem z kapely odešel Mick Stewart, který byl nespokojen s nedostatkem práce i peněz. Uskupení New Dawn, jak si trojice Wainman, Chinn a Chapman začala říkat, nabídla v té době tříčlenné kapele Sweet, aby nazpívala jejich nový singl „Funny Funny“. Podmínky spolupráce s New Dawn byly dosti tvrdé, neboť uskupení vlastnilo práva ke všemu, co pod názvem Sweet vydali. Navíc při nahrávání áčkových písní singlů obstarávali Sweet pouze hlavní vokální linku, kterou nahrávali do instrumentální stopy připravené od levných pronajatých hudebníků. Pro kapelu to ovšem byla poslední záchrana. Nahráli demo nového singlu a Wainman začal pro skupinu shánět kontrakt u vydavatele, neboť Parlophone již nemělo zájem pokračovat ve spolupráci. Po řadě odmítnutí se nakonec podařilo získat smlouvu s vydavatelstvím RCA Records. Mezitím kapele stále chyběl kytarista, a tak v srpnu 1970 uspořádali konkurz, díky němuž se ke Sweet přidal Andy Scott. Od jeho příchodu se začalo kapele více dařit, zejména poté, co v prosinci vystoupili v televizním pořadu Lift Off.

Singl „Funny Funny“ vyšel dne 29. ledna 1971 a i přes vlažný nástup se mu podařilo dostat se do žebříčku UK Singles Chart, kde vystoupal až na 13. místo. Stal se tak prvním úspěšným hitem od Sweet. Ještě větší úspěch zaznamenal v evropském zahraničí, kde obsadila první místo v zemích Beneluxu, ve Skandinávii či dokonce v komunistické Jugoslávii. Vzestupu skupině vypomohla i pravidelná vystupování v pořadu Top of the Pops. V květnu 1971 vydala skupina singl „Co-Co“, který se stal velkým letním hitem, když se dostal na druhé místo UK Singles Chart. Začalo se i s přípravou debutového studiového alba Sweet. Deska Funny How Sweet Coco Can Be vyšla v listopadu 1971, obsahovala kromě dvou úspěšných singlových hitů i některé starší kusy z dílny Chinn Chapman a několik vlastních písní Sweet. Vydání alba předcházel singl „Alexander Graham Bell“, který však v žebříčku nedosáhl ani do Top 30 a vzhledem k tomuto neúspěchu se nakonec vůbec nedostala na stopáž.

Nástup glam rocku (1972) - Ačkoliv Sweet slavili se svými bubblegumovými hity úspěchy, rozcházel se tento styl zcela s jejich hudebním vkusem a vizemi. Členové Sweet tíhli mnohem více k tvrdší rockovější muzice a o svých počátečních písních se v pozdějších letech vyjadřovali velmi kriticky. Důkazem toho byly vlastní spíše rockové či hard rockové písně z předchozích let, například skladba „Done Me Wrong All Right“, „Co-Co“, či píseň „Spotlight“ z prvního alba. Přesto skupina nahrála další dva bubblegumové singly, nejprve „Poppa Joe“, který vyšel v lednu 1972, a posléze „Little Willy“, jenž byl na desce představen v květnu téhož roku. Květnový singl již obsahoval o něco tvrdší prvky, ale členům kapely se stále nelíbil. Kapele rovněž nevyhovoval stav, kdy New Dawn propagovali všechny dosavadní úspěchy za své takovým způsobem, aby si lidé pod Sweet vybavovali spíše někoho z této trojice než samotné hudebníky. Navíc stále neměli vlastní áčkový singl, prostor pro svou nahrávku měli vždy jen na B-straně. Sweet se to snažili kompenzovat výrazným vzhledem při vystoupeních (používání make-upu a třpytek, výstředních účesů a barevných kostýmů), jakožto i vulgárním až obscénním chováním při koncertech. Mezi oblíbené prvky patřilo i pozvání několika fanynek na pódium. Po jednom takovém koncertě večer 13. května 1971 v belgickém Liege se však situace zdramatizovala, když tamní policie zatkla kvůli vystupování Priesta a Connollyho. Strávili týden v belgickém vězení a bylo proti nim vzneseno obvinění ze sexuálního obtěžování od několika návštěvníků koncertu. Soud, který proběhl 19. května, nakonec líčení kvůli nejasnostem ve výpovědích poškozených odročil a oba Brity propustil na kauci. Případ byl uzavřen až roku 1974, kdy byli Connolly i Priest shledáni vinnými a odsouzeni na šest měsíců do vězení, k trestu však nenastoupili, nesměli ale již vstoupit na území Belgie.

Průkopníky glam rocku, který kombinoval prvky rockové hudby a výrazného zjevu na jevišti, byli na začátku roku 1972 kapely T.Rex a Slade. Sweet se v tomto novém stylu zhlíželi. Prvním krokem, jak přinutit trio New Dawn a především jeho producenta Wainmana, aby přestal využívat jiných hudebníků při nahrávání singlů, se stala B-strana z květnového singlu „Little Willy“, skladba „Man From Mecca“, která získala velmi pozitivní hodnocení v recenzi časopisu Rolling Stone. Když však Wainman nechtěl ustoupit, pohrozili Sweet odchodem od New Dawn. Nakonec však rozuzlení tohoto sporu přineslo až rozhodnutí Svazu hudebníků, že kapely účinkující v pořadu Top of the Pops musí divákům hrát hudbu, kterou sama nahrála. Pokud byli využiti studioví hudebníci, měli by vystoupit oni. Sweet tak museli znovu nahrát svoje předchozí singly, a když viděl jejich výkon ve studiu Mike Chapman, byl velmi překvapený tím, že jsou lepší než najímaní studioví hudebníci. Výsledkem získané svobody ve studiu byl první glam rockový singl „Wig-Wam Bam“, který vyšel v září 1972 a stal se číslem 4 v britské hitparádě.

Na vrcholu (1973) - Nejvyšší příčku britské hitparády dobyl však až následující singl. „Blockbuster!“ vyšel v lednu 1973, píseň debutovala po odvysílání v Top of the Pops na šestnáctém místě, což bylo nejvyšší dosavadní startovní umístění Sweet v žebříčku. Na jeho čelo se dostal singl ve třetím týdnů a zůstal tam celé 4 týdny, než ho vystřídala píseň „Cum On Feel The Noize“ od Slade.

V únoru začalo turné, při kterém kromě Británie navštívili Německo, Nový Zéland, Austrálii a Hongkong. Popularita kapely dosáhla svého vrcholu. Fanoušci Sweet tehdy byli svými idoly doslova posedlí, před každým koncertem čekali na příjezd členů skupiny do hotelu, kde byli ubytováni. Během koncertů často strhli některé členy z pódia mezi sebe. Kapela musela ovšem v rámci turné spolknout i jednu hořkou pilulku. Dne 30. března Sweet měli vystoupit v koncertním sále Rainbow Theatre v Londýně, jednom z největších a nejprestižnějších rockových sálů ve Spojeném království. Koncertu předcházely zdravotní obtíže s žaludečními vředy, jež trápily frontmana Connollyho, kvůli čemuž musel být odvolán koncert v Salisbury z 29. března. Londýnské představení ovšem skončilo nezdarem. Jejich zvukové vybavení se během přepravy zpozdilo, objevily se potíže s nasvětlením scény. V průběhu koncertu musela skupina několikrát přerušit své vystoupení kvůli technickým problémům s ozvučením a zesilovači.

Na úspěch singlu „Blockbuster!“ navázala skupina dalším rockovým singlem z pera Chinna a Chapmana „Hell Raiser“, jenž vyšel v březnu 1973. Čelo britské hitparády ovšem nezískal, obsadil nejvýše jen druhou pozici. Stejný osud potkal i následující singl ze září toho roku „Ballroom Blitz“. Kapela ho nahrála už v červnu 1973 a během léta si její členové dopřáli dovolenou. Andy Scott trávil většinu té doby psaním písní, které se později měly objevit na druhém albu Sweet. Nakonec však byl projekt nového alba posunut. Skupina se připravovala zaútočit na americkou hudební scénu a připravovala si choreograficky náročnou podiovou show. Tu si zkoušela při vystoupeních ve Velké Británii a Skandinávii. Plánované třítýdenní turné bylo však odloženo, ve Spojených státech totiž právě dobývala glam rockový trh nová hudební skupina a objev toho roku, kapela Kiss. Místo toho zakončila kapela Sweet veleúspěšný rok 1973 koncertní sérií v Německu a několika koncerty ve Spojeném království. Vše vyvrcholilo v první zimní den návratem do Rainbow Theatre, tentokrát však bylo vše pečlivě připraveno. Vystoupení zaznamenávaly i kamery BBC a ze získaného videomateriálu byl vytvořen dokument All The Glitters.

Do propasti a zase zpět (1974) - Na začátku roku 1974 se kapela vydala do studia, aby natočila první nahrávky do svého druhého alba. V lednu také vyšel nový singl „Teenage Rampage“. Získal velmi pozitivní recenze, zejména od Record Mirror, navzdory jeho předpokladům však skončil opět nejvýše na druhém místě. Dobytí čela hitparády jim překazili jejich konkurenti ze stejné producentské skupiny okolo Chinnichap, kapela Mud a její hit „Tiger Feet“.

Mezitím probíhalo nahrávání nového alba, pro které kapela vybrala jméno Sweet Fanny Adams. Skupina odmítala, aby nějaká ze skladeb na připravovaném albu byla předem vydána jako singl, proto ani „Teenage Rampage“ nebyla na album zařazena. V průběhu procesu však postihla kapelu naprostá katastrofa, když frontmana Connollyho jednoho večera přepadli v jeho tehdejším bydlišti ve Staines a poranili mu krk takovým způsobem, že nebyl schopný zpěvu. Album skupina dokončila, část partů namísto Connollyho odzpívali Priest a Scott. Zbytek mohl nahrát Connolly díky účinné léčbě jeho ošetřujících lékařů a značnému množství bolest tlumících léků. Album tak bylo v dubnu 1974 vydáno a dostalo se převážně pozitivních recenzí. Zotavování Connollyho poraněného hrdla však zbrzdila komplikace v podobě infekce, která vyřadila frontmana Sweet z aktivní činnosti na několik měsíců. A tak musela skupina odložit své naplánované jarní turné na neurčito, dokonce museli odmítnout nabídku od Petea Townshenda, aby vystoupili s kapelou The Who na fotbalovém stadionu v Charltonu. To byla pro členy Sweet velká rána, neboť The Who považovali vždy za jeden ze svých největších vzorů. Tucker později přiznal, že zvažovali i možnost, že Connollyho z kapely vyhodí a s The Who vystoupí v nové sestavě. Ani novému albu se příliš nevedlo, obsadilo nejvýše 27. pozici na UK Albums Chart. Jedním z důvodů byl podle kapely i fakt, že nemohli svou novou desku řádně propagovat na turné.

Vřít to začalo i v producentském triu. Chinn a Chapman chtěli mít větší vliv na produkci, a proto mezi nimi a Wainmanem narůstalo napětí. To nakonec vyústilo ve Wainmanův odchod od Chinnichap a Sweet. Éra glam rocku se pomalu blížila ke konci a na scéně se navíc objevila řada nových kapel; Wainman odešel k Bay City Rollers a Arrows slavili úspěchy se singly „Touch Too Much“, který původně Chinnichap zamýšleli pro Sweet, a svým vlastním „I Love Rock'n'Roll“. Na konci května Connollyho stav konečně umožnil, aby se kapela odebrala alespoň do studia a nahrála nový singl, který pro ně připravili Chinn a Chapman, píseň „The Six Teens“. Nahrávání singlu provázely velké rozepře, obzvlášť mezi Tuckerem a Chapmanem. Výsledek však hodnotili pozitivně v recenzích všechny hudební časopisy, a to včetně NME, které se k tvorbě Sweet vyjadřovalo vždy velmi kriticky. Dokonce i členové kapely přiznávali, že šlo o nejlepší hit, jaký pro ně Chinnichap kdy napsali. Singl se v britské hitparádě dostal na deváté místo.

V září roku 1974 kapela zamířila do studia, kde nahrála nové studiové album. Desolation Boulevard, jak se deska jmenovala, vyšla z popudu vydavatele už v listopadu téhož roku a představila písně „Solid Gold Brass“, již označili její autoři Connolly a Priest za jednu ze svých nejmilejších skladeb, „Fox on the Run“, pozdější senzační hit a také „My Generation“, píseň, na jejímž nahrávání se měl původně podílet Pete Townshend, nicméně nakonec nepřijel. Prvním singlem alba se ovšem stala rocková vypalovačka „Turn it Down“, jež na pulty přistála s několikatýdenním předstihem. Ačkoliv se singlu na evropské pevnině celkem dařilo, například v Německu se vyšplhal na druhé místo, na domácí scéně byl spíše propadákem, obsadil maximálně 41. pozici. Jednou z příčin zřejmě bylo, že BBC rozhlas odmítl píseň hrát. Samotné album postihl podobný osud – navzdory dobrým prodejům v Evropě se do žebříčku alb v Británii vůbec nedostalo.

Úpadek - V březnu 1976 vyšlo první album Sweet, které si sami plně produkovali a napsali, Give Us A Wink. V té době se Sweet snažili navázat na svou rostoucí popularitu v Americe a uspořádali více než padesát hlavních koncertů. Americké turné nebylo finančně úspěšné, na mnoha místech bylo málo diváků, což vedlo ke zrušení asi půl tuctu posledních koncertů. Po skončení turné se skupina vydala do Skandinávie a Německa. Kapela také strávila týden ve studiu Ramport Studios v Battersea, kde nahrávala demo materiál pro nové album, než od tohoto projektu upustila a odehrála osm koncertů v Japonsku. Na konci japonských koncertů byl Connollyho extrémně ochraptělý hlas zjevným důkazem náročnosti neustálého koncertování a přetrvávajících následků útoku z roku 1974. Od října 1976 do ledna 1977 Sweet psali a nahrávali v londýnských studiích Kingsway Recorders a Audio International nový materiál. Nové album Off the Record vyšlo v dubnu. Další singl z alba, "Fever of Love", představoval kapelu směřující poněkud více europopovým hardrockovým směrem a opět se umístil v hitparádách v Německu, Rakousku a Švédsku, zatímco v Jihoafrické republice dosáhl 10. místa. Na tomto albu opět spolupracovali s inženýrem Louisem Austinem, který se později stal inženýrem debutového alba Def Leppard On Through The Night z roku 1980. Kapela zrušila americké turné s nastupujícími americkými rockery Aerosmith, neodehrála žádné koncerty na podporu tohoto alba a vlastně za celý rok 1977 neodehrála jediný koncert.

Sweet opustili RCA v roce 1977 a podepsali novou smlouvu s Polydorem, která však vstoupila v platnost až později v tomto roce. Přestup, který měl údajně hodnotu přibližně 750 000 liber, vyjednal Sweetův manažer David Walker z Handle Artists. Ve Spojených státech, Kanadě a Japonsku vydával Capitol alba Sweet od roku 1974 a měl v tom pokračovat až do roku 1980. Na prvním albu Polydoru, Level Headed (leden 1978), Sweet experimentoval s kombinací rockových a klasických zvuků. Album, které bylo z velké části nahráno v roce 1977 na zámku Château d'Hérouville u Paříže ve Francii, představovalo nový hudební směr, který do značné míry opustil hardrock a přešel k melodičtějšímu popovému stylu, prokládanému baladami za doprovodu třicetičlenného orchestru. Balada "Lettres D'Amour" obsahovala duet Connollyho a Stevieho Langeho (který se v roce 1979 stal zpěvákem skupiny Night).

Po doplnění o session a koncertní hudebníky, klávesistu Garyho Moberleyho a kytaristu Nica Ramsdena, podnikli Sweet krátké evropské a skandinávské turné, po němž následoval jediný britský koncert v londýnském Hammersmith Odeonu 24. února 1978.

Od března do května 1978 Sweet absolvovali rozsáhlé turné po USA jako předkapela Boba Segera a Silver Bullet Bandu. V rámci turné se 3. května odehrálo katastrofální vystoupení v Birminghamu v Alabamě, během něhož Brian Connolly v publiku viděl opilého a nesouvislého Briana Connollyho, který se na začátku setu zhroutil na pódiu a zbytek skupiny musel hrát bez něj. Kapela se krátce vrátila do Británie a koncem května pokračovala v druhé části amerického turné, na kterém podporovala další skupiny, včetně Foghat a Alice Coopera. Při ukončení amerického turné na začátku července 1978 se Brianův alkoholismus a odcizení se skupině stávaly stále větším problémem.

Koncem října přijeli do studia The Town House v londýnském Shepherd's Bush, aby dokončili a nahráli album Cut Above the Rest (duben 1979). Kvůli napětí mezi jednotlivými členy, které bylo způsobeno Connollyho zdravotním stavem a klesajícím statusem ve skupině, byl produkcí Connollyho vokálů pověřen jeho dlouholetý přítel a spoluzakládající člen Mick Tucker. Mělo se za to, že Tucker dokáže z Connollyho dostat lepší výkon než Scott. Byla nahrána řada skladeb s Connollym. Tyto snahy však byly považovány za neuspokojivé a Brian 2. listopadu 1978 skupinu opustil. Dne 23. února 1979 manažer David Walker oficiálně oznámil odchod Briana Connollyho ze skupiny Sweet. Veřejně se uvádělo, že Connolly se věnuje sólové kariéře se zájmem o nahrávání country rocku.

Sweet pokračovali jako trio s Priestem, který převzal lví podíl na zpěvu, ačkoli Scott a Tucker byli v této roli také aktivní. Skupinu na pódiu nadále doplňoval hostující klávesista Gary Moberley. V roce 1979 se k jejich koncertní sestavě připojil kytarista Ray McRiner, který na jaře a v létě 79 absolvoval malé turné s Journey na východě Spojených států a s Cheap Trick v Texasu na podporu alba Cut Above The Rest (které vyšlo v dubnu 1979). McRiner také přispěl písněmi "Too Much Talking" a singlem "Give The Lady Some Respect" na další album Sweet, Waters Edge (srpen 1980), které bylo nahráno v Kanadě. Tragédie postihla Micka Tuckera, když se 26. prosince 1979 v jejich domě utopila ve vaně jeho manželka Pauline. Kapela se na celý rok 1980 stáhla z koncertní činnosti. V letech 1980-81 bylo nahráno ještě jedno studiové album Identity Crisis, které však vyšlo pouze v Západním Německu a Mexiku. Sweet podnikli krátké turné po Velké Británii a 20. března 1981 odehráli svůj poslední koncert na univerzitě v Glasgow. Steve Priest se poté vrátil do Spojených států, kde žil od konce roku 1979. Když Polydor v říjnu 1982 vydal album Identity Crisis, byli původní Sweet již téměř rok rozpadlí.

Uriel byla anglická psychedelická blues-rocková kapela založená v roce 1968 ve složení Steve Hillage (kytara/zpěv), Dave Stewart (varhany), Clive Brooks (bicí) a Mont Campbell (baskytara/zpěv). Své jediné album skupina vydala pod názvem Arzachel v červnu 1969.

Vznikli v době, kdy Hillage, Campbell a Stewart studovali na škole City of London, a zpočátku hráli covery Cream, Jimiho Hendrixe, Johna Mayalla & The Bluesbreakers a Nice. Poté, co Hillage v polovině roku 1968 odešel na univerzitu, začalo zbývající trio hrát původní materiál, který napsali Campbell a Stewart. Na nátlak svých manažerů se začátkem roku 1969 přejmenovali na Egg. Krátce poté, co Egg podepsali smlouvu s Deccou, dala malá společnost Zackariya Enterprises hudebníkům příležitost nahrát psychedelickou session pro rozvíjející se trh. Protože se nejednalo o "materiál Egg" (a kromě toho měli nyní smlouvu s Deccou), Uriel se znovu spojili, aby v červnu 1969 natočili své jediné album, jednorázový psychedelický projekt pod smyšleným názvem Arzachel (pojmenovaný podle kráteru na Měsíci, který sám nese jméno středověkého španělského astronoma). Hudebníci na albu rovněž používali pseudonymy, ačkoli jejich životopisy obsahují každý určitou míru pravdy.

Simon Sasparella (Steve Hillage) - sólová kytara a zpěv. Sim se narodil v roce 1948 v Seatolleru v Cumberlandu a na kytaru hraje už 11 let. Jeho temnou severskou drsnost vyvažuje chladné vystupování. Tyto dvě vlastnosti se odrážejí v jeho hře - těžká, emotivní práce a měkké, jemné zvuky. Věří, že hudba je jedinou skutečně fyzickou formou umění - a celý život hledá nejvyšší hudební sílu, ve stejném měřítku jako skalnaté útesy Lake District, odkud pochází.

Njerogi Gategaka (Mont Campbell) - basová kytara a zpěv. Njerogi se narodil v Mzumi Springs, malém pohraničním městečku na severu keňské Rift Valley. Vyučil se bubeníkem Manjanga pro místní tance Kyuma, ale v roce 1962 přišel s rodinou do Anglie. Pět let žil v Brightonu, pak se přestěhoval do Londýna, kde se Simem, Basilem a Samem založili skupinu Arzachel. Je přesvědčen, že hudba vychází z velké části ze sexuálního pudu, který má v rytmu nedílnou roli, což se naučil v rámci bubenického výcviku.

Basil Dowling (Clive Brooks) - bicí. Basil se narodil v roce 1947 v Tottenhamu; jak se dalo očekávat, v mládí byl vášnivým příznivcem Tottenham Hampton F.C., ale když jeho husté vlasy dosáhly délky po ramena, rozhodl se, že už by nebylo rozumné chodit na fotbalové zápasy. Působil v sedmi skupinách a hrál všechny možné hudební styly od taneční kapely po skiffle. Basil je těžký, brutální bubeník; je o něm známo, že zlomí čtrnáct paliček během tolika taktů. Je přesvědčen, že nebýt Arzachelovy hudby, jeho násilí by se stále projevovalo lomcováním sedačkami a házením záchodových rolí.

Sam Lee-Uff (Dave Stewart) - varhany. Sam se narodil v Lewishamu v roce 1949 - na klavír uměl hrát už ve dvou letech a v sedmi začal chodit na hodiny varhan. Byl vyloučen ze státní školy a osm měsíců žil z kůrky a hrál na otlučený akordeon na nárožích ulic. Toto období označuje za své "období visení". Když začala rozkvétat psychedelická scéna, Sam se připojil k různým neúspěšným skupinám. Arzachel byl výsledkem setkání se Simem a Njerogim. Mezi Samovy oblíbené interprety patří Heinz; Mike Ratledge; Holst; P. J. Proby; Vincent Crane. Věří, že hudba je vyjádřením nitra člověka - toto vyjádření podle něj povede ke konečnému duchovnímu osvobození osobnosti.

Album Arzachel bylo nahráno a smícháno během jediné session v Londýně. Strana "A" obsahuje čtyři písně, zatímco strana "B" se skládá pouze ze dvou psychedelických skladeb, z nichž delší je sedmnáctiminutový jam s názvem "Metempsychosis". Deska vyšla na krátce existujícím labelu Evolution (kde vyšel i debut Raw Material) a rychle se stala sběratelským artiklem. Předpokládá se, že koncem sedmdesátých let kolovala pirátská verze a v posledních letech se hodně bootleguje. Nakonec vyšla na CD u Demon Records v roce 1994.

Warpig je kanadská rocková skupina. V 70. letech 20. století si získali fanoušky v ontarijských klubech a vystupovali na koncertech s kapelami Wishbone Ash, Savoy Brown, Manfred Mann, Quicksilver Messenger Service a Mahogany Rush.

Před založením skupiny Warpig v roce 1968 hráli členové kapely Rick Donmoyer, Dana Snitch, Terry Hook a Terry Brett v několika dalších kanadských rockových skupinách, včetně Mass Destruction, Wot a The Kingbees. Podepsali smlouvu s nezávislým vydavatelstvím Fonthill Records a ve studiích Sound Canada nahráli v roce 1970 své debutové album, které produkoval Ken Friesan. V roce 1973 vydavatelství London Records znovu vydalo album Warpig s novým obalem a dvěma skladbami znovu nahranými v Toronto Sound s Terrym Brownem, producentem kanadských rockových ikon Rush. Později, v červnu a červenci téhož roku, se znovu nahraná verze singlu Warpig "Rock Star" dostala na 7 sedmi týdnů do hitparády RPM s maximem na 52. místě.

V letech 1974-1975 skupinu opustili členové Terry Hook a Dana Snitch a skupina se nakonec rozpadla. Rick Donmoyer později koncertoval se skupinou Ash Mountain. Warpig se znovu sešli v roce 2004 poté, co kopie jejich debutového alba začaly na eBay přitahovat vysoké ceny. Jejich stejnojmenné album bylo oficiálně znovu vydáno v roce 2006 u Relapse Records, ačkoli se nadále objevovalo mnoho bootlegovaných verzí na CD a vinylech. Album bylo digitálně remasterováno Peterem Moorem (Cowboy Junkies) a mělo novou grafickou úpravu, kterou vytvořil výtvarník Orion Landau. CD verze Warpig vyšla u Relapse v říjnu 2006.

Writing on the Wall byla skotská rocková skupina z přelomu 60. a 70. let, která se stala populární na koncertech ve Spojeném království. Skupina původně vznikla pod názvem Jury, na začátku roku 1968 si změnila název na Writing on the Wall. Manažer skupiny Brian Waldman přestěhoval skupinu do Londýna a nechal ji vystupovat ve svém klubu Middle Earth. téhož roku skupina natočila rozhlasovou relaci pro BBC diskžokeje Johna Peela a natočila také živé demo album.

Nakonec v roce 1969 nahráli pro Waldmanův label Middle Earth své jediné album The Power of the Picts. V roce 1971 skupina natočila další session pro Johna Peela a v roce 1972 natočila ve Skotsku LP, které nikdy nevyšlo, poté prošla několika změnami v sestavě. Koncem roku 1973 se skupina pokusila nahrát další album ve Walesu, ale vzdala to, když jim v prosinci téhož roku ukradli vybavení.

V roce 1968 byla v Jablonci nad Nisou založena skupina s názvem Roztoužený náklaďák. Anglicky je to Yearning Lorry. Tenhle hippisácký název byl stejně nádherný jako třeba Strawberry Alarm Group. To byla jiná česká kapela. Hlavním strůjcem byl Tony Vacek. Muzikant, který hrál na hoboj a flétnu, zpíval i skládal a byl šéfem skupiny. Na varhany hrál ve skupině Karel Papež. Dalšími hudebníky byli Sally Miller na bicí, kytarista Ladislav Špitzer a baskytarista Ladislav Sobotník. Zpočátku hráli Yearning Lorry skladby The Beatles, The Hollies a The Bee Gees. Postupně se ale hudební repertoár začal měnit tak, že místo vícehlasých vokálů a krásných zpěvů začal Roztoužený náklaďák přebírat rythm & bluesový repertoár britských skupin, jako třeba Spencer Davis Group. Velmi rychle se jim podařilo se zprofesionalizovat a začali objíždět celé Čechy. A protože byli všichni hudebníci ve skupině velmi zdatnými zpěváky a Tony Vacek plodným komponistou, skupina si vytvořila sound, ve kterém se mísil bílý rythm & blues s west coastem. West coast byl hodně vokální styl ze západního pobřeží USA, jehož hlavními představiteli byli Mamas & Papas nebo Loving Spoonful. U nás to byli The Rebels v jejich první fázi. Na Yearning Lorry zůstaly jen vzpomínky pamětníků. Na desky se nedostalo nic. Jen ten krásný název snad zůstal.