| Původ: | Curych, Švýcarsko |
| Aktivní roky: | 1983 - 1996, 2010 - současnost |
| Styl: | Thrash metal, progresivní metal, avantgardní metal |
| Vydavatelé: | Noise |
| Web: | coroner-reunion.com |
CORONER je švýcarská thrashmetalová skupina z Curychu. Kapela vznikla v roce 1983, v roce 1996 se rozpadla, ale o 14 let později se reformovala. Mimo Evropu si ve své první fázi získala poměrně málo pozornosti, od roku 2011 ale vystupuje na mnoha koncertních místech a festivalech po celém světě a v roce 2023 plánuje vydat své první studiové album po třech desetiletích.
Hudba CORONER kombinuje prvky thrashe, klasické hudby, avantgardní hudby, progresivního rocku, jazzu a industriálního metalu s patřičně chraplavým vokálem. Díky svému stále komplexnějšímu stylu thrashe s příměsí progresivního rocku byli nazýváni 'RUSH of thrash metal' a spolu s VOIVOD a WATCHTOWER se zasloužili o to, že v polovině až na konci osmdesátých let 20. století pomohli založit subžánr 'technického thrash metalu' (nazývaného také 'progresivní thrash metal'). Jejich zvuk se pak dále vyvíjel a produkce se stávala rafinovanější, což vyústilo v progresivnější alba No More Color (1989), Mental Vortex (1991) a Grin (1993).
Píše se rok 1980 a Mark Edelmann se potkává se svou první přítelkyni, která byla stejně jako on velkou fanynkou skupiny Kiss. Sama hrála na kytaru a Mark, který chtěl hrát původně na basu (jako Gene Simmons) nakonec podlehl jejímu tlaku a skončil u bicích půjčených od kamaráda, aby spolu mohli jamovat v bunkru školní budovy, kde pracoval její otec. Marka přesto neopouštěla chuť hrát na basu nebo na kytaru, což vyůstilo v osudové setkání v obchodě s hudebninami, kde si zkoušel kytaru a kombo zesilovač. Olly Amberg (později hrál třeba s Celtic Frost), který v obchodě pracoval s ním hodil řeč a hned ho zlanařil jako bubeníka pro kapelu VoltAge.
Název VoltAge skupina používala jen krátce. Brzy se kluci shodli, že název příliš zavání AC/DC, a začali hledat jiný. Jejich tehdejší baskytarista Phil Pusztai přišel s názvem Coroner. Význam názvu souvisí s korunou nebo korunním úředníkem, na což odkazují některé jejich pozdější písně. Ranou inkarnaci kapely v té době tvořily Mark na bicí, Oliver Amberg a Tommy Ritter na kytary, Phil Pusztai na basu a Pete Attinger zpíval. V té době byl jejich prvním logem obrácený kříž s pentagramem. Logo druhé a konečné sestavy dělal Mark s kamarádem Mischou, se kterým chodil na uměleckou školu. Kresbu trojité lebky udělali poté, co viděli předlohu v knize ilustrátora Roberta Williamse, který dělal originální obaly desky Appetite for Destruction od Guns N' Roses, i když jeho verze byla s reálně vypadajícími lidskými lebkami. Vlastní logo bylo zase inspirováno skupinou Motörhead. A celkový vzhled, připomínající motorkářský odznak nebyl také úplně náhodný, kluci se často bavili v baru Stray Cat v Curychu, který patřil Hells Angels nebo hráli na jejich setkáních a postupně se s místním klubem spřátelili.
Hudba, kterou tato raná inkarnace Coroner začínala tvořit se tehdy nesla převážně ve stylu Mötley Crüe, jejíž první album Too Fast for Love bylo oblíbenou nahrávkou kapely. Velký vliv na mladé muzikanty měla samozřejmě i Nová vlna britského metalu. V jednom z rozhovorů Marky vzpomínal: „Když jsme jezdili po centru města v autě kamaráda, který měl řidičák, často jsme poslouchali Saxon, měl jsem rád taky Iron Maiden, ale hlavně Motörhead. Nejvíc mě zaujalo, jak vypadali. Nikdy se mi nelíbila sestava po odchodu Clarkea a Taylora. Další z kapel, které jsem zbožňoval byli Angel Witch. Ale docela rychle se objevili Venom, pak Metallica a Exodus, kteří nastoupili s brutální silou. Tehdy jsem se také poprvé setkal na metalových diskotékách na předměstí Curychu s Tomem, Martinem Ainem a Stevem Warriorem (Hellhammer).“
V té době se švýcarská metalová scéna začala pomalu rozvíjet a prorážet do zahraničí. Marky pokračuje ve vzpomínání: „Samozřejmě tu byli všemocní Krokus. Miloval jsem je, i když zněli podobně jako AC/DC. Chris von Rohr byl můj oblíbenec. Určitě jsem cítil, že s nastupujícími nezávislými značkami přichází změna. Předtím tu byly jen major labely, u kterých jste měli pocit, že je beznadějné, že se někdy dostanete do pozice, že s vámi podepíší smlouvu. A najednou Hellhammer dostali smlouvu s Noise Records. Jelikož byli považováni za špatné muzikanty (s ohledem na schopnosti, jak ovládat svůj nástroj), uvědomil jsem si, že začíná nová doba a všechno je možné. Samozřejmě, že punková scéna odvedla důležitou práci. Discharge byli brutálnější než jakákoli jiná kapela, která začala v roce 77! A myslím, že rozhodně existuje jedna kapela, o které se dá říct, že měla zásadní vliv na celý metalový žánr, a to jsou Celtic Frost a také Hellhammer.“
Po nástupu legendárních Krokus vznikla řada dalších švýcarských hardrockových kapel jako Killer, Black Angels, Crown, Steve Whitney Band, Stormbringer, Witchcraft, Bloody Six, Paganini a také China, Satrox a Alison, což může vyvolat pocit, že švýcarskou scénu ovládly především hardrockové, melodické heavy metalové formace. Marky ale tento pocit vyvrací: „Existovala samozřejmě i undergroundová scéna s kapelami jako Messiah a Excruciation, později Samael a Lunacy. Destruction byli sice z Německa, ale vznikli jen 'pár metrů' od hranic, takže byli téměř švýcarští (smích). Řekl bych, že centrem metalové scény byl rozhodně Curych. Přinejmenším té brutálnější hudby. Vždycky jsme se scházeli v sobotu odpoledne před obchodem s deskami, který se jmenoval Jamarico. Ti kluci podporovali underground od samého začátku. Martin Ain tam později pracoval, stejně jako já v polovině 90. let. Vyměňovali jsme si demokazety. V té době byl Curych mrtvý, co se týče klubů. V roce 1980 tam probíhaly velké nepokoje, protože mládež chtěla mít svůj vlastní prostor. Město vyhodilo miliony do opery a o potřeby mládeže se nestaralo. Byla tam budova AJZ, kterou okupoval underground a levicová scéna. Asi po roce došlo k razii a následně byla budova zbourána. Restaurace a bary většinou zavíraly hodinu před půlnocí. Bylo jen pár pivnic, které měly otevřeno do dvou do rána, ale pak už bylo ve městě mrtvo. My jako metalisti jsme se vždycky scházeli na předměstí, třeba v Klotenu (tam je curyšské letiště), tam byly nějaké komunitní podniky, ve středu asi dětské divadlo, ve čtvrtek bleší trh a v sobotu metalová diskotéka. Většinou tam kluci mlátili hlavou a hráli na air guitar. Málokdy tam byly holky. Naštěstí jsem měl v té době velmi pohlednou přítelkyni, která mi věnovala hodně pozornosti (jak mi bylo později řečeno). Ale většinou jsme tam chodili jen jako kluci bez ženského doprovodu.“
Podle Olivera Amberga odehrála skupina v roce 1983 několik koncertů a nahrála v malém studiu v centru Curychu (nhrávání a mixování trvalo asi šest hodin) demo Depth of Hell, na kterém Amberg zpíval, hrál na baskytaru a kytaru a Marky obstaral bicí. Bylo to zmíněno v dokumentu Rewind, kde je také zobrazen obal dema a fotografie kapely z té doby. Počátkem roku 1985 se kapela rozpadla.
O několik měsíců později Marky skupinu znovu obnovil, tentokrát už jako thrashmetalovou. Vystupovala se stejným jménem Coroner, se stejným logem jako měla stará kapela, ale v nové sestavě, ve které byli kromě něj ještě Ronald 'Ron Royce' Broder (baskytara a zpěv) a Thomas 'Tommy T. Baron' Vetterli (kytara).
„V roce 1984 jsem musel na čtyři měsíce na vojenský základní výcvik,“ vypráví Marky, „Po mém návratu už kapela neexistovala. Byl jsem velmi zklamaný, ale měl jsem jediný cíl, a to pokračovat, ale s jiným stylem. Tommy Ritter se zmínil klukům, které znal a kteří hledali bubeníka. Sešli jsme se v místním baru a domluvili se na jamování. O dva týdny později se rozhodli, že se ke mně připojí pod názvem Coroner. Myslím, že na ně neudělaly takový dojem moje bubenické schopnosti, ale mnohem víc moje vize. Já sám jsem byl naprosto ohromen tím, jak dobře uměli hrát. Bylo to o světelné roky dál než moje tehdejší bubnování. Nejdřív jsem se snažil dát něco dohromady s Ollym Ambergem, ale nevyšlo to. A poté, co jsem si zajamoval s Tommym a Ronem, mi bylo jasné, že oni jsou ti praví!“
Marky také vzpomíná, jak došlo ke spolupráci se švýcarskými nastupujícími undergroundovými hvězdami Celtic Frost na turné Tragic Serenades: „No, o tom bych mohl mluvit celé týdny (smích). S Frost jsme se nějakou dobu přátelili (krátce jsem byl dokonce vybrán jako jejich bubeník, ale zrušil jsem to, protože jsem si chtěl dodělat vzdělání jako grafik). S Tommym jsme absolvovali pár koncertů v Německu a Belgii jako bedňáci, než nás Tom požádal, abychom se k nim připojili na jejich prvním severoamerickém turné s Voivod a Running Wild jako doprovodnými kapelami v roce 86. Samozřejmě jsme souhlasili! Turné bylo úžasné, ale pro nás, bedňáky, velmi náročné. Museli jsme pracovat od brzkého odpoledne, nakládat, zvukovka, koncert a pak v noci jezdit sami v podělané dodávce a spát na smradlavém oblečení vzadu. Byli jsme tři. Tommy, já a Brit jménem Tim Butcher. Ten se později stal na dlouhá léta Lemmyho osobním bedňákem. Pustit se do podrobných vzpomínek by zabralo příliš mnoho času.“
V roce 1986 začala také trojice tvořit vlastní skladby a nahrála demo Death Cult, na kterém jim ještě pomohl se zpěvem Tom G. Warrior ze zmíněných Celtic Frost. Na jejich prvním řadovém albu R.I.P., které vyšlo o rok později, zpíval už baskytarista Ron Broder, který tuto roli převzal po zbytek existence skupiny. V rozhovoru pro řecký Metal Hammer v roce 2011 Marky prohlásil, že nejdůležitější kapelou při formování zvuku Coroner byli v té době Mercyful Fate. Na pozdějším debutu něco takového není tak zřejmé, ale na demu je styl a hraní skladeb zcela v heavy metalovém stylu Mercyful Fate. Chybí zde samozřejmě božské sólování Michaela Dennera a Kingova jinotajnost. Ty jsou nahrazeny dávkou Celtic Frost, a to hlavně díky vokálu, ale i vlivu, který je velmi výrazný v poslední skladbě dema, "Invincible". Samotné demo je skvělou ukázkou temného heavy metalu, kde jsou slyšet první záblesky budoucích Coroner, byť v zárodečné podobě, ale výsledek je samozřejmě na hony vzdálen jejich pozdějšímu thrashovému kurzu, který nabrali poté co zrychlili a vypilovali své hráčské schopnosti.
Debutové album R.I.P. bylo natočeno během března roku 1987 a vyšlo 1.června pod společností Noise. Najdeme zde 13 skladeb a délka alba je téměř 45 minut. Vzhledem k jejich pozdější tvorbě může tahle deska působit až moc přímočaře a klasicky thrashově, výtečné hráčské mistrovství zdobí ale zdobí už tuhle prvotinu. Materiál vznikl v berlínském studiu MusicLab pod dozorem tamního gurua Harrise Johnse, člověka zodpovědného za nahrávání old-school metalových klasik druhé poloviny osmdesátých let – jmenovitě i alb od Helloween, Kreator, Celtic Frost, Sodom a dalších štik vydavatelské stáje Noise Records.
Pro thrashovou kapelu bylo docela neobvyklé začít album klavírní instrumentálkou a určitě to úvodu nahrávky dodalo velmi zlověstnou a temnou náladu, celkově je atmosféra tohoto alba skutečně temná a zvuk je hodně syrový. První skladbou na albu je klasická "Reborn Through Hate", kterou kapela hraje naživo i dnes. Tato skladba okamžitě ukazuje neuvěřitelný talent, který tito chlapci měli, když hráli agresivní formu technického metalu. Následující věc s názvem "When Angels Die" obsahuje skvělé chytlavé riffy, zatímco refrén zaujme po textové stránce; nečekané sbory pak vnesly do této skladby další jedinečný aspekt. Co je na tomto albu také úžasné, je jeho rozmanitost inspirace, kterou kapela předvádí, a to, že není zcela zaměřena na brutalitu po celou dobu. Zajímavou součástí alba je instrumentální skladba, slavná "Nosferatu", která definitivně přesvědčí, že Coroner se s ničím nemažou. Je to naprostá pecka s klasikou ovlivněným intrem, po kterém následuje kus technického násilí. V podstatě každá skladba na albu má svá specifika v tom smyslu, že nic nezní stejně.
Pokud se podíváme na produkční práci odvedenou na tomto albu, není skoro co vytknout. Mix je téměř bezchybný, kytary a basa jsou naprosto čisté. Možná bicí mohly být vytaženy trochu více, protože jsou na albu méně výrazným nástrojem, i když jsou stále jasně nahoře a mají dobrý zvuk. Nicméně v některých částech napříč albem je basa hodně nahoře, například ve skladbách jako "Coma" nebo "Suicide Command" jsou slyšet části, kde vyniká. Coroner se samozřejmě časem vyvinuli v mnohem progresivnější počin, než jaký se objevuje právě na tomto albu, ale každopádně se jedná o solidní kousek raného technického thrash metalu.
O něco více než rok po debutu, 1.srpna 1988, vydávají švýcarští technici další placku Punishment for Decadence, která byla opět natočena v Berlíně, tentokrát v Sky Trak Studios pod vedením Guy Bidmeada. Vykazuje mnoho podobností s předchozím albem, ale projev kapely je preciznější a ve větší míře se na něm používá o něco melodičtější kytarová práce. Také se zde objevuje trochu jiný textový styl.
Po rychlém intru se album skladbou "Absorbed" rozjede do přívalu frenetických riffů a chraplavého vokálu Rona Royce. Ale nápor teprve začíná; "Masked Jackal" je kanonáda s ústředním riffem, který zní jako něco, co si Vio-lence připravovali pro Eternal Nightmare, a basa působí ještě hutněji než v první skladbě. Dvě kytarová sóla v této skladbě pěkně kontrastují; první je krátké, ale je to uragán tónů, druhé začíná jako groovy screamer, než se vyvine v další rychlé hráčské šílenství. Množství materiálu, které bylo představeno již po pouhých devíti minutách stopáže, je bizarní, a to tato nahrávka zdaleka ještě neukázalo všecho.
Charakteristickým rysem tohoto alba není jen jeho intenzita, ale i to, s jakou lehkostí kapela převádí vysoce technické, komplikované aranže do velmi chytlavých písní. Technické metalové kapely měly vždycky svá specifika, ale Coroner se dokázali vymanit z této škatulky a napsat věci, které byly stejně chytlavé jako to, co vycházelo v Bay Area v roce 87. A Royceův vokál je možná neortodoxní (i když na thrash není nijak přehnaný), ale k hudbě na tomto albu se hodí dokonale. Jeho hra na basu je také trvale vynikající, zejména ve skladbě "Shadow of a Lost Dream", kde dodává riffům dostatečný tah, aby byly elektrizující. Na celém albu nenajdete jediný nudný nápad nebo nudnou pasáž. Každý nápad je dokonale proveden a zdá se, že kapela hraje tím pevněji a přichází s tím více oživujícími nápady, čím hlouběji se do skladeb dostáváte. Tommy T. Baron předvádí bleskovou kytarovou akrobacii v písni "The New Breed", která je nádherně harmonická. Příjemným zpestřením jsou i nevyzpytatelné vokály v pozadí, které se tu a tam objeví a dodávají albu trochu teatrálnosti. Nemá však smysl vybírat jednotlivé písně jako hlavní lákadlo tohoto alba, protože nejlépe funguje jako soudržný celek.
Po vydání alba následovalo v záveru roku 1988 několik koncertů v Itálii a Německu, včetně akce ze samotného konce roku (28.12) z Philipshalle v Dusseldoru společně s Candlemass, Destruction, Sacred Reich a Motörhead.
Rok 1989 odstartovala další řada koncertů po Francii, Německu a Holandsku, které proběhly mezi lednem až dubnem. Celé toto koncertní období mělo být 1. května završeno předskakovaním Motörhead v Paříži. Akce se ale bohužel nekonala, protože Lemmy utrpěl někde v Jugoslávii zranění a nemohl hrát.
V červnu kapelu čekal další nástup do studia, kde začala práce na novém albu. Pro aktuální nahrávku bylo opět zvoleno berlínské Sky Trak Studios, tentokrát ale pod produkčním dohledem Pete Hintona. Album obsahovalo deset kousků, mělo necelých pětatřicet minut a na trhu se objevilo 18. září.
Na albu No More Color se Coroner začali skutečně vyvíjet, protože skladby jsou sice stále podobné jejich staršímu, rychlému, evropskému thrash metalu, ale začínají už obsahovat prvky avantgardního progresivního thrashe z pozdějších alb, podobně jako u tehdejších amerických kolegů z Watchtower. Toto album se také vyznačuje velmi zdatnou instrumentací a začleněním prvků žánrů, jako je jazz fusion, progresivní rock a klasická hudba, což později ovlivnilo vývoj a vyspělost experimentální stránky heavy metalu například i u kapel jako byli američtí Death.
Marky k novému směru tvorby poznamenal: „Od »No More Color« jsme vytvořili jiný styl. Hodně to souviselo s tím, že jsme byli zkušenější v živém hraní. Extrémně komplikovaný styl z prvních dvou alb šel většině posluchačů přes hlavu. Hodně to souviselo s tím, co každý člen poslouchal doma. Byla to široká škála sahající od Franka Zappy a Jaco Pastoriuse přes Zep a The Doors, Belu Bartóka a Ala Di Meolu, Deutsch Amerikanische Freundschaft a Killing Joke a mnoho dalších. Myslím, že jsme odvedli dobrou práci, ale byly tu i jiné kapely, které byly přinejmenším stejně technické a výjimečné. Watchtower nebo Mekong Delta, abych jmenoval jen dvě z nich. Přesto si myslím, že čím jsme byli starší, tím míň jsme měli v hlavě maximálně komplikované, technické věci. Čím dál víc jsme si uvědomovali, že existuje ještě jeden svět, který staví na pocitu a hloubce.“
Na tomto albu zní kapela bezpochyby nejlépe, jak kdy doposud zněla. Produkce je natolik čistá, že basa Rona Royce a kytara Tommyho T. Barona jsou slyšet stejnou měrou, ale na rozdíl od uhlazenějšího zvuku dalšího alba Mental Vortex má stále jistou zrnitost. Navíc Markyho bicí jsou mnohem údernější než na Punishment for Decadence. Nemalou měrou se na tom podílelo i to, že kapela tentokrát k mixu alba přibrala Scotta Burnse, který byl producentem u alba Beneath the Remains brazilské smečky Sepultura, které mělo podobně skvělý zvuk. Mezi řízeným chaosem Baronových konzistentně vynikajících sól nezazní jediný tón špatně, a dokonce i Royceova basa dostane čas zazářit, jako například v prostřední části "D.O.A". Marky mezitím zvládá velmi složité rytmy a s lehkostí střídá časové signatury.
No More Color je deska, která maximálně využívá svou hlavní přednost, jíž je technická zdatnost členů kapely, a zároveň se vyhýbá jakékoli přehnanosti či okázalosti. Výsledkem je vysoce konzistentní soubor skladeb, který při délce pouhých 34 minut nemá prakticky nikde žádnou výplň. Žádná ze skladeb nepřesahuje délku 5 minut, což je u takto technického alba také velmi neobvyklé, ale znamená to, že každá z 8 skladeb má alespoň několik jedinečných nápadů, které vás chytnou hned od začátku a nepustí. Všechno prostě plynule přechází od začátku do konce, což má za následek, že i když se dějí všelijaké technicky působivé nebo neortodoxní věci, posluchači to připadá přirozené. V polovině skladeb se nevyskytují žádné trhavé přechody, kterýmy se některé jiné technické kapely snaží působit progresivněji; jediný takový je tu hned na konci "Last Entertainment", kde intenzita narůstá a pak se náhle zhroutí do tajemné ambientní sekce, která zanikne se závěrečným mluveným veršem, jenž vám připomene, že zážitek je u konce.
2. září, těsně předtím než se nové album objevilo na trhu zahájili Coroner dvouměsíční americké turné s německými hvězdami Kreator. Turné obsahovalo 44 koncertů a vyvrcholilo 28.října v New Yorku. Začátkem února příštího roku pak Coroner rozjeli na propagaci nového alba také evropské turné. Konalo se převážně ve Francii a Německu, s jedním koncertem v Rakousku, dvěma v Anglii a čtyřmi závěrečnými vystoupeními v Holandsku, které proběhly začátkem dubna a zůčastnili se jich také američtí kolegové Watchtower. Hned po náročné šňúře zamířili švýcarští technici opět do studia.
Na dalším albu Mental Vortex, které vyšlo 12.srpna 1991, Coroner pokračují v experimentální formuli svého předchůdce a představují směs thrash metalu s progresivními vlivy, jazzovou fúzí a avantgardou, přičemž nespoutanou rychlost a agresi nahradilo vysoce technické a nekonvenční písničkářství. Točilo se opět v osvědčeném Sky Trak Studios v Berlíně a produkci měl tentokrát na starost Tom Morris. Album obsahuje opět osm skladeb, ale je skoro o polovinu delší než jeho předchůdce. Stopáž se zastavila na délce 47:30.
Jedna z věcí, která Coroner vždy odlišovala od ostatních kapel nesoucích nálepku technického thrash metalu, je, že jejich rytmika byla mnohem uvolněnější a Mental Vortex je toho možná vlastně nejlepším příkladem. Přes všechny složité riffy a zvrácené melodie, které Tommy Vetterli hraje, mají bicí Markuse Edelmanna vždy uvolněný groove, a to i během některých lichých časových signatur nebo když žene vpřed agresivnější sekce. Vetterli zde také lépe využívá disonantní akordy způsobem, který vůbec nezní divně nebo vykonstruovaně. Dalším působivým počinem na albu je to, jak jsou skladby zapamatovatelné. Když kapela nacpe do písně velké množství komplikovaných riffů, jen málokterý - pokud vůbec nějaký - utkví v paměti. Navíc, i když žlučovitý vokál Rona Brodera není zrovna melodicky zapamatovatelný, několik částí písní na Mental Vortex zůstane v posluchačích ještě dlouho poté, co album skončí. Refrény písní "Son Of Lilith", "Metamorphosis" a "About Life" jsou prostě tak neuvěřitelně chytlavé, že si je průměrný posluchač určitě bude vykřikovat spolu s nimi. Což je docela překvapivé u tak hutného a složitého alba, jako je toto.
"Divine Step (Conspectu Mortis)"" je ideální úvodní skladbou, protože má stylově nejblíže k předchozímu albu No More Color, i když přítomnost disonantních akordů tak trochu slouží jako správný úvod pro zvuk alba. "Sirens" chvílemi zní jako progresivní rocková skladba nahraná thrashmetalovou kapelou, která si zároveň libuje v post-punku, zatímco "Semtex Revolution" je dokonalou lekcí dynamiky, která v nejtemnějších pasážích dokonce obsahuje jemnou akustickou kytaru. Obsahuje také nejlepší Vetterliho kytarové sólo na albu. "Pale Sister" a "Son Of Lilith" obsahují několik vynikajících, zvrácených a typicky coronerovských riffů.
Desátého října 1991 odstartovalo krátké evropské turné (10 akcí) s další techno thrashovou hvězdou Mekong Delta, které se na konci října přehouplo do několika zámořských akcí s Nuclear Assault a Panic. Další rok byl na živé akce poměrně chudý, proběhlo pouze 6 evropských koncertů.
Únor až duben roku 1993 proběhl ve znamení práce na dalším albu. Tentokrát se natáčelo ve Švýcarsku, v Greenwood Studios, produkci měl na starosti opět Tom Morris. Grin je považováno za výrazný odklon od předchozí tvorby Coroner, který směřuje k mnohem většímu experimentování. Je více zaměřeno na aspekty progresivního a technického metalu, na rozdíl od tradiční thrashmetalové šablony svých předchůdců. Album také obsahuje prvky alternativního metalu, groove metalu a industriálního metalu a zachovává některé avantgardní vlivy z předchozích alb skupiny No More Color a Mental Vortex.
V 90. letech thrash stagnoval, nabobtnal nejen příliš velkým počtem kapel, které nedokázaly vytvořit nic velkého, ale i sklonem k nafouklým strukturám skladeb a koncentrované nudě pod rouškou 'progresivních' prvků. V mainstreamu i metalovém undergroundu pomalu převládaly nové zvuky. Coroner tohle všechno ignorovali. Nikdy nepatřili k těm, kteří by následovali trendy nebo stagnovali ve svém tvůrčím procesu, a tak není divu, že v tom jednoduše viděli příležitost pokusit se o další nový zvuk a ještě více se vyvinout ze stylového směru, který nabrali na předchozích albech.
Toto album představuje nejdrastičtější posun ve stylu, jaký kdy tato kapela podnikla. Thrashové riffování je úplně pryč a nahradil ho nový groove metalový základ. Minimalistické riffy zaujímají své místo v pozadí a uvolňují místo hypnotické atmosféře, které je dosaženo neuvěřitelně výraznou prací s basou, disonantními akordy a mnoha dalšími různými druhy zvuků, od filmových samplů přes domorodé perkuse až po vrstvy syntezátorů. Hypnotické atmosféře alba napomáhá i větší důraz na opakování, což je příčinou toho, že skladby jsou delší než na předchozích albech. Zatímco ale většina groove metalových kapel se soustředí pouze na hutnost a podceňuje atmosféru, Grin sází na zmíněnou atmosféru, protože vás vezme na cestu do hlubin lidské psychiky. Aby tento nový zvuk doplnil, střídá zpěvák Ron Royce své obvyklé ostré štěky s lehčím, klidnějším tónem hlasu, s občasným monotónním projevem ne nepodobným Snakeovi z Voivod. V jistém smyslu lze toto album považovat za vrcholné dílo Coroner, neboť představuje závěrečnou etapu jejich hudebního vývoje, ve kterém si kapela až do konce zachovala smysl pro individualitu.
No More Color, Mental Vortex, Grin a také kompilační album Coroner (1995), které obsahovalo i nový a dosud nevydaný materiál, bylo kritikou i veřejností kladně přijato. Kromě toho, že Coroner více než půl desetiletí vytrvale koncertovali (včetně tří turné v USA) a všechny jejich videoklipy byly odvysílány v pořadu Headbangers Ball na MTV ("Masked Jackal", "Last Entertainment" a coververze písně "I Want You (She's So Heavy)" od Beatles), nikdy nedosáhli většího komerčního úspěchu, což přispělo k tomu, že se kapela v polovině 90. let pomalu rozpadala. Coroner se oficiálně rozešli po rozlučkovém turné, které následovalo po vydání kompilačního alba v lednu a únoru 1996.
V březnu 2005 se začalo mluvit o opětovném setkání, ale později bylo odvoláno. Hlavním důvodem bylo, že ani Marky, ani Ron, ani Tommy neměli tolik času, kolik by to vyžadovalo, a také to, jak poznamenali, že nikdo z nich nerad 'ohřívá věci, kromě omáčky na špagety'. V červnu 2010 ale Coroner oznámili, že se znovu sejdou na příštích ročnících Maryland Deathfest, Hellfest Summer Open Air a Bloodstock Open Air. Kapela byla také dotázána, zda plánuje napsat nové album. Kytarista Tommy Vetterli odpověděl: „Víte, udělat nové album je docela těžké... No, člověk nikdy neví. Možná se do toho po čtyřech nebo pěti koncertech dostaneme a řekneme si: 'Hej! Pojďme udělat album! Nikdo neví, co se stane. Nemáme žádný hlavní plán.'“.
V dubnu 2011 byl bubeník Marky Edelmann dotázán, proč se Coroner po patnáctileté pauze rozhodli dát znovu dohromady. Odpověděl: „Byl to totální výlet, bylo to opravdu jako časová deformace. Bylo to úplně zvláštní. Někdy se ty písničky daly hrát automaticky, pořád to bylo nějak naprogramované. Bylo to opravdu legrační; ruce vám lítaly doleva a doprava a vy jste nevěděli proč. Páni, tak proto. Teď musím udeřit do tohohle činelu. A taky jsem to udělal (Smích). Takže to byl opravdu docela výlet. Mám z toho pocit, jako bych se vrátil v čase o patnáct nebo více let zpátky. A hraní na bicí mi fakt chybělo. To bylo také něco, z čeho mám teď velkou radost - že můžu prostě hrát na bicí.“ Marky také prohlásil, že nové album není v plánu, ale zároveň uvedl, že by kapela mohla znovu vydat svůj katalog.
V červnu 2011 Vetterli pro server RadioMetal.com uvedl, že Coroner nahrávají koncerty pro budoucí živé album a v budoucnu také plánují vydat DVD zahrnující celou kariéru. Na otázku ohledně nového materiálu zmínil, že by mohli nahrát jednu nebo dvě písně. Tommy také uvedl, že pokud se Coroner rozhodne natočit nové album, bude se muset pokusit přesvědčit Markyho a Rona a že bez nich by do toho nešel.
Dne 12. února 2014 bubeník Marky Edelmann oznámil, že na konci měsíce kapelu opustí, což zdůvodnil nezájmem o nový materiál, na rozdíl od Brodera a Vetterliho. 24. května 2014 byl jako nový bubeník Coroner oznámen Diego Rapacchietti, Tommyho kolega z kapely 69 Chambers.
Navzdory dřívějšímu rozhodnutí nevydávat nový materiál kytarista Tommy Vetterli uvedl, že Coroner plánují pracovat na potenciálním pokračování alba Grin. V červnu 2015 Ron v rozhovoru prozradil: „Stále jsme individuálně v procesu sbírání nápadů na písně. S nahráváním jsme zatím nezačali, ale jakmile se dáme dohromady, bude to pravděpodobně probíhat rychle. Plánujeme, že do studia vyrazíme snad koncem tohoto roku.“ 26. července 2016 bylo oznámeno, že Coroner vstoupili do studia, aby začali nahrávat nové album, jehož vydání bylo původně stanoveno na rok 2017; v roce 2017 se však neobjevilo a až do dubna 2020, kdy Coroner prostřednictvím Twitteru oznámili, že 'letos budou nahrávat NOVÉ album', o něm nebyly žádné zprávy. V rozhovoru pro Agoraphobic News z května 2021 bývalý bubeník Markus Edelmann (který od odchodu z Coroner v roce 2014 zůstal v kontaktu se svými bývalými spoluhráči) uvedl, že kapela plánuje jít konečně na podzim do studia a pracovat na novém albu. V květnu 2022 Vetterli uvedl: „Vlastně jsme začali nahrávat, začali jsme nahrávat bicí, šest písní je nahraných a další dvě jsou hotové, ale chybí Ronův part a pak musíme napsat další, a pak vyrazíme do studia a nahrajeme to.“
V listopadu 2020 začaly také práce na oficiální biografii kapely. Této knihy se ujala spisovatelka Kriscinda Lee Everittová a bude vycházet z rozsáhlého mezinárodního tisku od roku 1986 do současnosti a neméně obsáhlých osobních rozhovorů s Markym Edelmannem, Ronem Broderem a Tommym Vetterlim, plus s dalšími hudebníky, producenty, promotéry, manažery, nesčetnými spolucestujícími a fanoušky. Od roku 2022 má kniha i svůj Instagram a Facebook, kde mohou fanoušci průběžně sledovat její vývoj.