| Původ: | Východní Londýn, Anglie |
| Aktivní roky: | 1975 - současnost |
| Styl: | Heavy metal |
| Vydavatelé: | EMI, Parlophone, BMG, UMe, Sanctuary, Legacy Records, Columbia, Portrait, CMC, Epic, Capitol, Harvest |
| Web: | www.ironmaiden.com |
IRON MAIDEN je anglická heavymetalová skupina založená v prosinci roku 1975 basistou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu „Running Free“). K roku 2017 prodali přes 100 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali i mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards.
Do roku 2021 skupina vydala celkem sedmnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci - Paul Di’Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (dvanáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři - Murray, Smith a Janick Gers, který Smitha v roce 1990 nahradil.
Hlavní postavou a pilířem Iron Maiden je její baskytarista Steve Harris. Nadějný fotbalista věnoval do svých zhruba 16 let veškerou svou mladickou energii touze stát se profesionálním hráčem West Hamu. Po čase ale ke svému vlastnímu zděšení zjistil, že místo k fotbalu se jeho zájem obrací k hudbě. Od reggae a skinheadů se postupně dopracoval ke kapelám jako byly King Crimson, Genesis nebo Jethro Tull. Nápad začít hrát na bicí hned zezačátku zavrhl a zvolil si jako svůj příští nástroj basovou kytaru. První nástroj, který si ale pořídil byla stará akustická kytara, na kterou chtěl začít. Krátce poté pochopil, že je to zbytečná oklika, prodal ji a pořídil si svou první baskytaru.
Svou první skupinu s názvem Influence založil počátkem sedmdesátých let spolu se svým kamarádem, kytaristou Davem Smithem. Sestavu doplnil zpěvák Bob Verschoile, bubeník Paul Sears a zpěvák Tim. Hráli například převzaté skladby od Free a The Who, ale zkoušeli skládat i první vlastní skladby. Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy’s Kiss. Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila. Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler, která hrála bluesové věci založené na boogie, hlavně převzaté věci od Savoy Brown, Wishbone Ash nebo ZZ Top. Po několika koncertech byla kapela nucena vyměnit stávajícího bubeníka za nového. Tím se stal budoucí bubeník Iron Maiden, osmnáctiletý Doug Sampson. Následně vyvstala potřeba sehnat nového sólového zpěváka, kterým se stal Dennis Wilcock, další budoucí člen Iron Maiden.
Se Smiler se Steve snažil nazkoušet své první vlastní skladby, například první verzi "Innocent Exile" nebo "Burning Ambition", která potom skončila na B-straně prvního singlu Iron Maiden nazvaného "Running Free", ostatní členové kapely ale nebyly z jeho věcí nijak odvázaní. Byly pro ně moc rytmicky složité. V tu chvíli se Steve rozhodl, že odejde a založí vlastní kapelu. Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, který odešel zároveň s ním, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse.
Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době běžel v televizi. Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day a jako náhrada za něj nastoupil Dennis Wilcock, se kterým již Harris dříve hrál. Rovněž začínali dělat problémy kytaristé, protože neuměli hrát sóla. To vyřešil Wilcockův kamarád Dave Murray, oba dosavadní kytaristé ale poté odešli.
Ještě před nástupem do Iron Maiden se Murray znal s Adrianem Smithem. Spolu s ním hrál rovněž ve své první skupině pojmenované Stone Free a později společně působili ještě v několika dalších skupinách. První skupina, ve které Murray vydržel déle (bez Smitha), se jmenovala The Secret. Byla to rovněž první kapela, se kterou nahrával ve studiu. Následně ho Wilcock s Harrisem přijali do Iron Maiden. Skupina odehrála nějaké koncerty jen ve čtyřech (Harris, Murray, Wilcock a Matthews), následně však přijala druhého kytaristu jménem Bob Sawyer.
Po neshodách se Sawyerem a Wilcockem Dave Murray z Maiden na čas odešel a přidal ke skupině Adriana Smitha s názvem Urchin (Uličník), která v té době právě podepsala smlouvu na dva singly s vyhlídkou na vydání celého alba. Dave Murray a Adrian Smith, kteří byli od dětství přátelé, založili první skupinu už v roce 1972 a spolu s baskytaristou Johnem Hoyem a různými bubeníky se zúčastnili několika místních talentových soutěží a odehráli první koncerty v Hoyeově škole.
Singl "Black Leather Fantasy", který Urchin vyšel 13. května 1977, je dnes velmi vzácným sběratelským kouskem. V červenci 1977 ale kapelu opustil zpěvák Hall a v lednu 1978 kytarista Coyne. Coynea nakrátko nahradil právě Dave Murray, který opustil po hádce Iron Maiden. Murray se ale rozhodl nezůstat a po nahrání druhého singlu skupiny - "She's a Roller" (původně se jmenoval "I'm a Roller")/"Long Time No Woman" - se vrátil k Iron Maiden.
V Maiden mezitím nezůstal po odchodu Boba Sawyera ani jeden kytarista a Harris, jako vůdčí osobnost skupiny, se odhodlal poprvé (a naposledy) k riskantnímu kroku a začal shánět klávesistu. Výsledkem inzerátu, otištěného v Melody Makeru, se stal nástup Tonyho Moora. Skupina však s klávesistou odehrála v listopadu 1977 pouhý jeden ne úplně podařený koncert v Bridgehouse a Harris poté koncept hry s klávesama na dlouhou dobu úplně zavrhnul. Na tomto koncertě nehrál ani stálý bubeník skupiny Ron Matthews, který skupinu opustil několik dní před plánovanou akcí. V Bridgehouse ho nahradil Barry Purkins (později známý jako Thunderstick, bubeník kapely Samson) a na místo kytaristy se postavil Terry Wapram. Ani Thunderstick ale ve skupině nevydržel déle než jeden koncert; nahradil ho ještě ten večer Harrisův starý známý Doug Sampson, který shodou okolností akci navštívil.
Situace v kapele se znovu zkomplikovala, když krátce poté odešel zpěvák Dennis Wilcock. Na místo kytaristy se naštěstí vrátil Dave Murray a Iron Maiden potom začali zkoušet v triu Harris, Sampson a Murray a usilovně pracovat na prvních verzích Stevových písní, které pak ve zdokonalené podobě skončily na prvních dvou albech. Mezitím se snažili najít na místo zpěváka někoho, kdo by tentokrát opravu přesně splňoval jejich představy.
V průběhu léta a podzimu 1978 Iron Maiden dál zkoušeli ve třech, až náhodné setkání v hospodě Red Lion v Leytonstone v listopadu 1978 vyústilo v úspěšný konkurz na zpěváka Paula Di'Anna. Steve Harris o něm prohlásil: "V Paulově hlase je jakási kvalita, chraplavost nebo jak to nazvat, která mu prostě dodávala ten skvělý náboj." V té době Murray obvykle působil jako jejich jediný kytarista, přičemž Harris to komentoval slovy: "Davey byl tak dobrý, že toho mohl hodně dělat sám. V plánu bylo vždycky přibrat druhého kytaristu, ale najít takového, který by se Daveymu vyrovnal, bylo opravdu těžké."
V té době skupina začala používat různé kouřové a světelné efekty, a přibližně ve stejném období vznikl i maskot skupiny, později nazvaný Eddie.
Poslední prosincový den roku 1978 Iron Maiden získali možnost nahrát své první demo. V sestavě Harris, Murray, Di’Anno a Sampson nahráli celkem čtyři skladby - „Iron Maiden“, „Prowler“, „Invasion“ a „Strange World“. Výsledek poskytli DJ Nealu Kayovi, vlastníkovi klubu Soundhouse, který byl nahrávkou ohromen a hned ji začal ve svém podniku v pravidelných intervalech pouštět. Dalším významným krokem pro skupinu bylo získání zkušeného a v muzikantském biznise se dobře orientujícího Rona Smalwooda jako manažéra, pod jehož vedení rázně nakročili do vedoucí pozice NWOBHM scény.
Skupina hrála poměrně dlouhou dobu jenom s jedním kytaristou, stále však měli zájem o zdvojení kytarového partu. Počátkem roku 1979 se druhým kytaristou stal Paul Cairns. Ten však vydržel přibližně tři měsíce a pak jej nahradil Paul Todd (který se skupinou odehrál pouze jeden koncert). V září 1979 do skupiny přišel Tony Parsons, který zde vydržel přibližně dva měsíce a odešel těsně před podepsáním smlouvy s EMI.
Ještě před podepsáním smlouvy s EMI Records si skupina v listopadu 1979 u fiktivního vydavatelství Rock Hard Records (vlastním nákladem) vydala EP pojmenované The Soundhouse Tapes. Obsahovalo tři skladby z původního dema ze Spacewardu, kvůli špatné technické kvalitě nahrávky neobsahovalo čtvrtou skladbu skladbu „Strange World“.
První prosincový den roku 1979 se členové skupiny pod vedením Roda Smallwooda sešli se zástupci společnosti EMI a podepsali smlouvu na vydání tří alb. Pro nahrání alba Harris chtěl sehnat ještě druhého kytaristu. Jako prvnímu bylo toto místo nabídnuto Adrianu Smithovi, který již dříve s Murrayem hrál. Ten to však odmítl, protože i jeho kapela Urchin v té době získala smlouvu. Nakonec volba padla na o pár let staršího Dennise Strattona. Ve stejné době rovněž odešel bubeník Sampson. Ještě v prosinci 1979 ho nahradil Strattonův přítel Clive Burr.
Hned v lednu roku 1980 skupina začala nahrávat své historicky první studiové album. Obsahuje skladby, které již dlouhou dobu hráli na koncertech. Po neúspěšných zkouškách se dvěma různými producenty nakonec vyhrál Will Malone. Vydání eponymního alba Iron Maiden předcházel singl „Running Free“ se skladbou „Burning Ambition“ na B-straně. Singl vyšel v únoru a album v dubnu 1980. Na obalu singlu se ještě nenachází maskot Eddie, jeho autorem však už je Derek Riggs, který Eddieho na pozdějších albech ztvárnil.
V únoru 1980 Iron Maiden rozjeli spolu s několika dalšími turné nazvané Metal for Muthas Tour. Šlo o doprovodné turné ke kompilaci Metal for Muthas Neala Kaye. Ještě před vydáním prvního alba skupina v březnu 1980 dělala předkapelu skupině Judas Priest v britské části při jejich turné British Steel Tour. V dubnu se pak konalo několik posledních koncertů v rámci turné Metal for Muthas. Album Iron Maiden vyšlo 11. dubna a ihned se dostalo na čtvrté místo hitparády. Od května do srpna 1980 pak Iron Maiden odehráli společné turné se skupinou Praying Mantis. Od srpna pak své vůbec první evropské turné a to jako předkapela americké skupiny Kiss. Již během turné se začaly už dříve se probouzející problémy mezi Strattonem a ostatními členy zhoršovat. Po jeho ukončení byl Stratton ze skupiny propuštěn a jako náhrada do skupiny přišel Adrian Smith.“
V Evropě Iron Maiden odehráli 28 koncertů pro přibližně 400 000 lidí (převážně fanoušků Kiss). V prosinci hráli v londýnském Rainbow Theatre, kde byl natočeno vůbec první koncertní video kapely. Live at the Rainbow vyšlo v květnu 1981 a kousky "Iron Maiden" a "Wrathchild" z tohoto videa se během prvních hodin vysílání dostaly do ostré rotace na MTV jako první metalové videoklipy vůbec.
Eponymní debutové album dosáhlo uznání kritiky v Japonsku, kde byli Iron Maiden čtenáři časopisu Music Life vyhlášeni "Nejlepší nově příchozí zahraniční kapelou" a získali svůj vůbec první zlatý certifikát. O čtyři desetiletí později se debutové album umístilo na 13. místě žebříčku "Nejlepších hardrockových a metalových alb všech dob", který zveřejnili novináři názorově silného časopisu Rolling Stone, a bylo také označeno za třetí nejvýznamnější metalové debutové album všech dob. Na podobných pozicích se Iron Maiden umístili i v mnoha dalších světových anketách.
V roce 1981 vydala skupina své druhé studiové album Killers. Obsahovalo mnoho skladeb napsaných ještě před vydáním debutu, přičemž pro desku byly napsány pouze dvě nové písně, "Prodigal Son" a "Murders in the Rue Morgue". Leitmotivem textu první písně byla vražda uvažovaná z různých úhlů pohledu. Druhá jmenovaná skladba byla převzata z povídky Edgara Allana Poea. Skupina nebyla spokojena s produkcí svého debutového alba, proto tentokrát najala producentského veterána Martina Birche, který pak s Iron Maiden spolupracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1992.
Po vydání desky následovalo první světové turné, v rámci kterého skupina poprvé vystoupila ve Spojených státech, kde předskakovala Judas Priest v kasinu The Aladdin v Las Vegas. Iron Maiden odehráli v Severní Americe 45 koncertů pro několik set tisíc fanoušků, včetně dvou hlavních koncertů v Kanadě. Albem Killers debutovala skupina v USA na žebříčku Billboard 200. Na propagaci svého druhého alba si nakonec objednali 132 koncertů a hráli na malých nebo středně velkých místech s použitím standardního typu pódiového vybavení, včetně 200 lamp, kouřových strojů, dvou kulis s Eddiem a čtyř členů štábu, kteří měli během živého vystoupení písně "Iron Maiden" masky Eddieho.
Druhé album skupiny obsahovalo singl "Twilight Zone/Wrathchild" (vydaný jako dvojitá strana A) a speedmetalový opus "Purgatory", jakož i dvě instrumentální skladby ("The Ides of March", "Genghis Khan") a titulní proto-thrashovou skladbu. Hudební styl alba inspiroval generace thrashových, speed a powermetalových kapel a ilustrace obalu od Dereka Riggse se stala prvním z mnoha dalších ikonických obalů v historii žánru.
Album Killers se celosvětově prodávalo mnohem lépe než debutové album, rok po uvedení na trh dosáhlo milionové hranice a vyneslo skupině zlaté certifikáty v Německu, Japonsku, Kanadě, Belgii, Dánsku, Francii (dvojnásobné zlato) a ve Velké Británii. Debutovalo na 12. místě ve Velké Británii a dostalo se do Top 10 a Top 20 v mnoha zemích světa.
V rámci britského turné skupina vystoupila jako hlavní hvězda v Hammersmith Odeon. Problémy Paula Di'Anna se závislostí však vedly ke zrušení několika německých koncertů. V některých z těchto měst reagovali místní fanoušci pouličními nepokoji. Iron Maiden poté poprvé absolvovali turné po Japonsku, kde odehráli sedm koncertů. Všechny vstupenky byly vyprodány v rekordním čase, ale další problémy s Di'Annem přinutily kapelu zrušit dva koncerty.
Záznamy koncertů z Nagoje byly použity na minialbu Maiden Japan (Heavy Metal Army in Japan), které vyšlo v září 1981. Skupina navštívila také Jugoslávii jako headliner bělehradského festivalu, na který přišlo 50 000 lidí. Bylo to poprvé, kdy hráli za železnou oponou, a také přelomové vystoupení pro novou generaci heavymetalových umělců v takzvaném východním bloku. Během léta Iron Maiden odehráli několik festivalů v Evropě, včetně vystoupení jako "velmi speciální hosté" na festivalu série Golden Summernights 1981, který se konal na Zeppelinfeldu v Norimberku před 100 000 diváky, ale také ve Stuttgartu a Darmstadtu před desetitisícovým publikem.
V roce 1981 se Paul Di'Anno začal chovat stále sebedestruktivněji, zejména kvůli užívání drog, což Di'Anno komentuje slovy: "Nešlo však jen o to, že jsem šňupal trochu koksu; prostě jsem na to šel nonstop, 24 hodin denně, každý den... kapela měla závazky, které se vršily měsíce, roky, a já prostě neviděl cestu, jak to ukončit. Věděl jsem, že celé turné nevydržím. Bylo toho na mě moc." S ubývajícími výkony byl Di'Anno po skončení Killer World Tour okamžitě odvolán, v té době už měla kapela jeho náhradu vybránu.
Po setkání s Rodem Smallwoodem na festivalu v Readingu se Bruce Dickinson, dříve působící ve skupině Samson, v září 1981 zúčastnil konkurzu do Iron Maiden a byl okamžitě přijat. Následující měsíc se vydal s kapelou na malé turné po Itálii a také na jednorázové vystoupení v Rainbow Theatre ve Velké Británii. Na posledním vystoupení a v očekávání nadcházejícího alba kapela zahrála skladby "Children of the Damned" a "22 Acacia Avenue", čímž fanouškům představila zvuk, ke kterému postupně směřovala.
V roce 1982 vydala skupina své třetí, pozdější legendární studiové album Number of the Beast. To se stalo první deskou skupiny která dosáhla na vrchol britské hitparády, v mnoha dalších zemích se dostala do první desítky hitparád a v žebříčku Billboard 200 dosáhla na 33. místo. V té době měl Dickinson právní potíže s managementem předchozí kapely a nesměl přidat své jméno k žádnému z autorských titulů, přestože přispěl k písním "Children of the Damned", "The Prisoner" a "Run to the Hills", což označil za "morální příspěvek".
Skupina se vydala na světové turné nazvané The Beast on the Road, během něhož podruhé navštívila Severní Ameriku a dále Japonsko, Austrálii a Evropu, včetně hlavního vystoupení pro 40 000 lidí na festivalu v Readingu. Během 10 měsíců odehráli 188 koncertů a vůbec poprvé představili koncepční scénu včetně speciálně navrženého pódia a osvětlení s téměř 400 lampami. Poprvé v historii kapely se také na pódiu během vystoupení s písní "Iron Maiden" představil pohyblivý třímetrový Eddie.
Americká část The Beast on the Road se ukázala jako kontroverzní, když americká konzervativní politická lobbistická skupina prohlásila, že Iron Maiden jsou satanisté kvůli titulní skladbě nového alba a "démonickému" obalu, a to do té míry, že skupina křesťanských aktivistů na protest zničila jejich desky. V posledních letech Dickinson prohlásil, že to kapela brala jako hloupost a že jim demonstrace ve skutečnosti přinesly spoustu reklamy. Americký profesor Bryan A. Bardine s odkazem na vizuální stránku třetího alba skupiny uvedl, že poselství autorů se zdá být pochopitelné: "toto album evokuje sílu, vášeň a hudbu, která představuje temnější témata a obrazy".
Kapela odehrála více než 100 koncertů v Severní Americe jako support skupin Scorpions, Judas Priest a Rainbow. Sami byli headlinery některých kanadských koncertů, newyorské a chicagské volné show a sólových zastávek. Vystupovali také na největších amerických festivalech (Day on the Green, SuperFest, Pacific Jam, Rock Fest), které se konaly mimo jiné na velkých stadionech, jako jsou Rich Stadium, Anaheim Stadium, Oakland Alameda Coliseum nebo Comiskey Park.
Iron Maiden se rychle vyšvihli do hardrockové extraligy a avantgardy heavy metalu. Album The Number of the Beast je považováno za přelomové album moderního heavy metalu a neustále se vrací do žebříčků prodejnosti alb a anket o nejlepší heavymetalová alba všech dob. Korunní skladba alba s názvem "Hallowed Be Thy Name" je považována za jednu z mála nejdůležitějších v historii žánru. V různých anketách se album opakovaně umisťovalo na předních místech, po prvním roce od vydání se ho prodalo 2,5 milionu kopií, čímž se upevnila nová a nesmírně úspěšná kapitola v budoucnosti kapely. Do roku 2010 se alba celosvětově prodalo přes 14 milionů kopií. Dnes je považováno za jedno z nejvýznamnějších alb všech dob v oblasti heavy music a do prosince 2021 se ho celosvětově prodalo téměř 20 milionů kopií.
Během turné se bohužel začaly množit problémy s bubeníkem Clivem Burrem, který nezvládal náročný program skupiny. V prosinci 1982 byl z kapely propuštěn a nahrazen Nicko McBrainem, který předtím hrál ve skupině Trust. Zrodila se klasická sestava Iron Maiden. Ačkoli Harris uvedl, že k jeho propuštění došlo proto, že jeho živé vystupování bylo ovlivněno aktivitami mimo pódium, Burr se proti tomu ohradil a tvrdil, že byl z kapely vyhozen nespravedlivě.
Krátce poté se skupina poprvé vydala na Bahamy, aby ve studiu Compass Point Studios nahrála první album s novou posilou za bicími. V roce 1983 vyšlo čtvrté studiové album Piece of Mind, které se ve Velké Británii umístilo na 3. místě a v žebříčku Billboard 200 na 14. místě. Album obsahuje úspěšné singly "The Trooper" a "Flight of Icarus", přičemž druhý jmenovaný je jedním z mála songů skupiny, které se výrazně prosadily v USA. Dalšími pozoruhodnými skladbami alba jsou "Where Eagles Dare" (pojmenovaná podle filmu Clinta Eastwooda), "Revelations", "Die with Your Boots On" a epická "To Tame a Land" na motivy knihy Franka Herberta Duna.
V rámci World Piece Tour Iron Maiden odehráli 151 koncertů v Evropě a Severní Americe a vůbec poprvé si jako headlineři objednali masivní turné po Severní Americe. Téměř 90 koncertů se odehrálo v arénách s kapacitou 10 000+ a kapela vyprodala také Madison Square Garden s 20 000 diváky. V Londýně odehráli čtyři po sobě jdoucí večery v Hammersmith Odeon, poté absolvovali turné po mnoha velkých sálech v západní Evropě, včetně rozsáhlé německé části.
World Piece Tour bylo zakončeno dvěma vystoupeními jako headliner na festivalu Rock & Pop ve Westfalenhalle v Dortmundu. Koncert byl živě vysílán pro 300 milionů lidí s výjimkou písně "Iron Maiden" kvůli "násilnému chování kapely na pódiu".
Prostředí turné bylo dalším krokem ve vizuálním vývoji koncertů kapely. Iron Maiden použili mimo jiné 100 000wattový zvukový systém, první pro jakoukoli skupinu, navržený speciálně pro velké sportovní arény. Osvětlovací technika zahrnovala kromě standardních ramp se spoty také čtyři pohyblivé trojúhelníkové rampy, které se tyčily do různých výšek nad pódiem a osvětlovaly publikum z různých úhlů. Jednalo se o první rampy tohoto typu na světě a jejich konstrukce se stala významným krokem vpřed jako výchozí bod pro vytvoření mobilních, rozsáhlých osvětlovacích systémů používaných na následujících turné. Základem osvětlovací plošiny bylo více než 520 lamp.
Stejně jako na předchozím turné měla kapela koncepční scénografii s řadou rekvizit odkazujících na podobu propagovaného alba, pohyblivého Eddieho a jeho velkou hlavu vystupující zpoza pódia, více se také využívala pyrotechnika. Objevily i další světelné efekty, které byly použity v průběhu celého turné.
Britský časopis Kerrang! shrnul uplynulý rok a čtenáři byli požádáni, aby vybrali sto nejlepších metalových alb všech dob, výsledkem bylo umístění Piece of Mind na prvním místě, následované The Number of the Beast, a všechny ostatní desky kapely se umístily v Top 50. Podobně vypadaly i žebříčky v jiných oblastech světa. Iron Maiden se stali nejvážnějšími uchazeči o titul "největší heavymetalová formace na světě". V roce premiéry přesáhl prodej čtvrtého alba 2 miliony kopií. V září 1983 vydala kapela video kompilaci Video Pieces obsahující oficiální klipy z alb The Number of the Beast a Piece of Mind.
Brzy po úspěchu Piece of Mind a doprovodném turné k němu vydala skupina 9. září 1984 páté studiové album Powerslave. Album obsahuje singly "2 Minutes to Midnight" a "Aces High", emotivní titulní skladbu a také epos "Rime of the Ancient Mariner", který vychází ze stejnojmenné básně Samuela Taylora Coleridge a trvá přes 13 minut. Nahrávka byla dalším hitparádovým úspěchem, dosáhla 12. místa v Billboard 200 a 2. místa ve Velké Británii (díky další popové kompilaci Now That's What I Call Music! vydávané nahrávací společností EMI, která obsadilo místo první).
Turné následující po vydání alba, nazvané World Slavery Tour, bylo doposud největším turné kapely, které zahrnovalo 193 koncertů ve 28 zemích během 13 měsíců, na nichž hráli asi pro tři a půl milionu lidí. Dosud nejpropracovanější turné proslulo použitím na zakázku vyrobených rekvizit, jako byly roztažitelné zlaté sarkofágy, 33metrový Eddie vystupující jako velký a mumifikovaný chodící fantom, koncepční scéna se staroegyptskými motivy a rozsáhlá pyrotechnika.
Vlastní vybavení kapely cestovalo v šesti 45stopých kloubových nákladních autech a turné vyžadovalo tři autobusy pro 60 členů silničního personálu a další dva pro hudebníky. Výkon předního PA systému měl 153 000 wattů a dalších 21 000 pro pódiové monitory. Na zakázku zkonstruovaná a flexibilní osvětlovací souprava pojala téměř 800 lamp v obrovských trojúhelníkových rampách z pohyblivého hliníku. Na pozdější turné skupiny Somewhere Back in Time World Tour v letech 2008-2009 byla pódiová sestava do značné míry kopírující World Slavery Tour.
Turné začalo v srpnu 1984 pěti koncerty v Polsku. Iron Maiden byli prvními západními umělci, kteří přivezli plnohodnotnou produkci za železnou oponu. Průměrná návštěvnost v Polsku se odhadovala na 12 000 lidí plus několik tisíc lidí venku každý večer. Na zahajovacím koncertu ve Varšavě, který se konal v Torwar Areně, se sešlo přes 14 000 lidí a dalších pět tisíc poslouchalo venku. V Budapešti zaplnilo parkoviště asi 50 000 fanoušků.
Iron Maiden hráli před plnými sály po celé Evropě a ve Velké Británii. Obrovský úspěch zaznamenalo 105 koncertů v Severní Americe. Mnoho vystoupení se odehrálo ve stejném městě po sobě, jako například v Long Beach v Kalifornii, kde skupina odehrála čtyři po sobě jdoucí koncerty v Long Beach Areně pro celkem 54 000 fanoušků. V New Yorku skupina odehrála pět večerů v Radio City Music Hall a pouze Dickinsonovo onemocnění zabránilo tomu, aby se z pěti plánovaných koncertů stalo sedm.
Třetí oficiální video skupiny s názvem Behind the Iron Curtain bylo vydáno v říjnu 1984. Dokument World Slavery Tour přinesl záběry z turné kapely po východní Evropě v roce 1984, z koncertů v navštívených zemích a navíc zachycoval hudebníky, jak hrají na polské svatbě v Poznani. Video obsahovalo dva propagační klipy k písním z alba Powerslave, zbrusu nové živé skladby a speciální rozhovory s hudebníky a členy cestovního štábu. Behind the Iron Curtain byl první dokument vydaný západním umělcem, který zobrazoval jeho turné po zemích východního bloku. MTV odvysílala rozšířenou (asi hodinovou) verzi tohoto dokumentu, která se stala součástí DVD Live After Death vydaného v únoru 2008.
Iron Maiden také poprvé vystoupili v Jižní Americe, kde společně s Queen vystupovali na festivalu Rock in Rio, který navštívilo odhadem 350 000 až 500 000 lidí. Turné bylo pro kapelu fyzicky i psychicky vyčerpávající a po jeho skončení si vyžádala šestiměsíční dovolenou (později ji však zkrátila na čtyři měsíce). Jednalo se o první výraznější přestávku v historii skupiny, včetně zrušení plánovaného doprovodného turné k novému živému albu, přičemž Bruce Dickinson vyhrožoval, že pokud turné neskončí, odejde.
V říjnu 1985 Iron Maiden vydali své první dvojité živé album Live After Death, které zaznamenalo kritický i komerční úspěch a umístilo se na 19. místě v žebříčku Billboard 200 a opět na 2. místě ve Velké Británii. Bylo nahráno v Long Beach Areně a obsahuje také další skladby ze čtyř večerů v londýnském Hammersmith Apollo. Live After Death je všeobecně považováno za jedno z nejlepších živých alb všech dob a časopis Classic Rock jej označil za poslední velké živé album vinylové éry a zásadní heavy metalové živé album.
Spolu s albem bylo vydáno i stejnojmenné oficiální video, který debutovalo na 1. místě britské hitparády a obsadilo přední příčky v žebříčcích hudebních videoklipů po celém světě. Video Live After Death bylo digitálně remasterováno a znovu vydáno v roce 2008 jako součást série "History of Iron Maiden". V listopadu 1985 byli Iron Maiden vyhlášeni nejlepší rockovou a metalovou kapelou na světě a oceněni v soutěži Public Choice International. Toto uznání zpečetilo jejich status největší heavy metalové skupiny na světě.
Po návratu z odmlky si skupina na studiovém albu Somewhere in Time z roku 1986 osvojila jiný styl. Poprvé v historii kapely se na něm objevily syntetizované basy a kytary, které zvuku dodaly textury a vrstvy. Album se dobře umístilo v hitparádách po celém světě, zejména singl "Wasted Years", ale neobsahovalo žádné skladby od Dickinsona, jehož materiál zbytek kapely odmítal.
Zatímco Dickinson se soustředil na vlastní tvorbu, kytarista Adrian Smith, který obvykle spolupracoval se zpěvákem, byl ponechán svému osudu" a začal psát písně sám, přičemž přišel s "Wasted Years", "Sea of Madness" a "Stranger in a Strange Land", z nichž poslední se měla stát druhým singlem alba. Album bylo dosud největším úspěchem kapely v americkém žebříčku, když se dostalo na 11. místo v Billboard 200 a už tradičně na 2. místo v britské hitparádě. Okamžitě dosáhlo zlatého statusu ve Velké Británii a platinového ve Státech, kde nakonec získalo dvojnásobnou platinu podle oficiální biografie kapely "Run to the Hills".
Produkce Somewhere on Tour byla dosud nejambicióznější. Kapela použila sedm nebo osm 45 stop dlouhých kloubových nákladních vozů nacpaných více než 100 tunami vybavení, tři autobusy pro 60 lidí a dva nightlinery pro pět hudebníků. Systém Turbosound, který kapela vlastnila na zakázku, byl pravděpodobně největší na světě používaný v interiérech. Celkový výkon (PA a pódiové monitory) se odhadoval na 180 000 wattů. Rozsáhlá a flexibilní osvětlovací souprava obsahovala přes 1100 lamp zavěšených nad futuristickou scénou včetně létajících vesmírných lodí, nafukovacích rekvizit, laserových děl, pyrotechniky, hydraulických stojanů, kulis a monumentálního Eddieho vzhledu.
Somewhere on Tour mělo všude velký úspěch. Kapela odehrála 157 koncertů pro dva a půl milionu fanoušků. Velkolepý úspěch zaznamenalo 81 koncertů v Severní Americe a hudebníci si zamluvili i větší kryté arény a některé stadiony. Iron Maiden opět navštívili Polsko, Maďarsko a Jugoslávii, aby v každé zemi zahráli pro desítky tisíc fanoušků. Masivní britská část turné včetně šesti večerů v Hammersmith Odeon byla předem vyprodána. V říjnu 1987 Iron Maiden vydali videodokument 12 Wasted Years, který se zaměřoval na historii kapely v letech 1975 až 1987. Obsahoval několik raritních videí a rozhovorů z kariéry kapely, z nichž některé byly později zařazeny do dokumentu The Early Days z roku 2004. V březnu 2013 zařadili celý dokument do reedice svého koncertního filmu Maiden England z roku 1989.
Experimentování patrné na albu Somewhere in Time pokračovalo i na dalším albu Seventh Son of a Seventh Son, které vyšlo v květnu roku 1988. Koncepční album nahrané v Musicland Studios v Mnichově, založené na románu Seventh Son od Orsona Scotta Carda z roku 1987, bylo první nahrávkou kapely, na níž se objevily klávesové nástroje v podání Harrise a Smitha. Poté, co jeho příspěvky nebyly použity na předchozím albu se Dickinsonovo nadšení obnovilo, protože jeho nápady byly pro to současné přijaty.
V rámci propagace alba uspořádala skupina před vydáním desky večer televizních, rozhlasových a tiskových rozhovorů na zámku Schnellenberg v německém Attendornu a poté uspořádala několik "tajných" klubových koncertů pod názvem "Charlotte and the Harlots" v Empire v Kolíně nad Rýnem a v L'Amour v New Yorku.
Nahrávka se stala druhým albem kapely po legendárním The Number of the Beast, které se dostalo na první místo britské hitparády a na první místo žebříčku prodejnosti. V Americe dosáhlo na 12. příčku v žebříčku Billboard 200, zpočátku zde ale na rozdíl od svých čtyř předchůdců získalo pouze zlatou certifikaci. Album zahrnovalo mnoho vlivů progresivního rocku a přineslo čtyři hitové singly "Can I Play with Madness", "Infinite Dreams", "The Evil That Men Do" a "The Clairvoyant" (všechny se objevily v první desítce hitparády singlů), epickou titulní skladbu a expresivní "Moonchild" nebo "Only the Good Die Young" inspirovanou dílem Aleistera Crowleyho.
Po hitovém turné v Severní Americe byli Iron Maiden vůbec poprvé headlinery festivalů Monsters of Rock v Evropě. Vystoupili jako headlineři na stadionech a festivalech ve Velké Británii, Německu, Nizozemsku, Švýcarsku, Francii, Itálii, Španělsku, Řecku a Maďarsku. Skupina měla rovněž naplánováno odehrát jeden koncert v Československu; mělo se tak stát na Stadionu na Letné v Praze dne 25. srpna 1988. Koncert byl však zrušen.
20. srpna 1988 během následujícího turné skupina poprvé vystoupila jako headliner festivalu Monsters of Rock v Donington Parku, kde hrála pro největší počet diváků v historii festivalu, jehož návštěvnost se odhaduje na 107 000. Na programu byli také Kiss, David Lee Roth, Megadeth, Guns N' Roses a Helloween. Festival však poznamenala smrt dvou fanoušků při davovém povyku během vystoupení Guns N' Roses; následující ročník festivalu byl v důsledku toho zrušen. Turné bylo zakončeno několika hlavními koncerty ve Velké Británii v listopadu a prosinci 1988, přičemž koncerty v birminghamské NEC Areně byly zaznamenány pro živé video s názvem Maiden England.
Aby skupina na pódiu ztvárnila klávesy z alba, najala Michaela Kenneyho, baskytarového technika Steva Harrise, aby po celou dobu turné hrál na klávesy, během nichž pod přezdívkou "The Count" (kvůli čemuž nosil černý plášť a masku) předváděl píseň "Seventh Son of a Seventh Son" na vysokozdvižném vozíku. Kenney od té doby působil jako živý klávesista skupiny a účinkoval také na čtyřech následujících albech skupiny, než Harris od alba Brave New World z roku 2000 převzal roli jediného studiového klávesisty skupiny. Vybavení, které kapela převážela, bylo naskládáno v desítkách nákladních aut a byla to dosud nejpropracovanější a jedna z největších hudebních scén na světě, včetně více než 200 000 wattů ozvučení a více než 1 500 bodových lamp. Iron Maiden byli za své vystoupení na festivalu Monsters of Rock v roce 1988 zapsáni do Guinnessovy knihy rekordů.
V roce 1989 spolu skupina neodehrála ani jeden koncert, namísto toho Harris pracoval ve studiu na koncertním albu a video záznamu nazvaném Maiden England. Album pak vyšlo v listopadu 1989. Adrian Smith se mezitím rozhodl vydat vlastní album nazvané Silver and Gold, které vyšlo pod hlavičkou skupiny A.S.A.P. (Adrian Smith and Project). Své první sólové album rovněž nahrál Dickinson. Dostalo název Tattooed Millionaire, vyšlo v květnu 1990 a po něm následovalo turné. Na kytaru zde hrál Janick Gers, který již dříve spolupracoval s Fishem z Marillion a Ianem Gillanem z Deep Purple.
Ve stejné době vydali Iron Maiden k desetiletému výročí nahrávání kompilaci The First Ten Years, sérii deseti CD a dvojitých dvanáctipalcových singlů. Mezi 24. únorem a 28. dubnem 1990 byly postupně vydávány jednotlivé díly, z nichž každý obsahoval dva singly, včetně původních B-stran. Kapela také vydala videokompozici zahrnující celou kariéru s názvem The First Ten Years: The Videos.
Osmdesátá léta uzavřela skupina s více než 25 miliony prodaných alb, z toho 10 milionů v Americe, přes pět milionů videí se prodalo jen v USA, což Iron Maiden vyneslo šest ze 120 zlatých a platinových certifikátů získaných po celém světě. The Number of the Beast se stalo nejprodávanějším albem skupiny, které za osm let od svého vydání dosáhlo prodejního výsledku šesti milionů kopií. Všechny tyto úspěchy zpečetily postavení skupiny jako největšího zástupce tehdejšího heavy metalového žánru. Hudebníci vytvořili ve Velké Británii nové rekordy: šest singlů v Top 5, deset dvojnásobných maxisinglů v Top 10, vůbec nejvyšší umístění debutového singlu rockové skupiny, nejvíce alb v Top 10 pro britského interpreta, nepočítáme-li The Rolling Stones, The Beatles a Queen, a 20 singlů vydaných v hitparádě po sobě.
Brzy poté se Iron Maiden přeskupili a začali pracovat na nové studiové desce. Během předprodukčních fází opustil skupinu Adrian Smith kvůli neshodám se Stevem Harrisem ohledně směru, kterým by se měla skupina ubírat, nesouhlasil s "odosobněným" stylem, k němuž se přikláněli. Na místo Smitha byl vybrán Janick Gers, který pracoval na Dickinsonově sólovém projektu a stal se prvním novým členem skupiny po sedmi letech.
Album No Prayer for the Dying vyšlo v říjnu 1990 a obsahovalo hitové singly jako "Holy Smoke" a "Bring Your Daughter... to the Slaughter", první (a dosud jedinou) jedničku kapely v UK Singles Chart, kterou původně nahrála Dickinsonova sólová sestava pro soundtrack k filmu A Nightmare on Elm Street 5: The Dream Child. Píseň byla zakázána BBC a byl odvysílán pouze 90sekundový živý klip v Top of the Pops. V roce 1990 získal Bruce Dickinson za nejúspěšnější singl skupiny ve Velké Británii cenu Zlatá malina v kategorii "Nejhorší původní píseň" a v roce 1992 byla Dickinsonova skladba nominována na americkou hudební cenu v kategorii "Nejlepší rocková píseň". V roce 1992 získala skladba "Bring Your Daughter... to the Slaughter" další nominaci na Brit Awards v kategorii "Nejlepší britský singl".
Deváté studiové album Iron Maiden debutovalo na 2. místě britského albového žebříčku a na 17. místě žebříčku Billboard 200. Album No Prayer for the Dying signalizovalo návrat kapely ke kořenům jejich hudebního stylu, zejména v jednoduchosti kompozice a syrovosti zvuku.
Turné No Prayer on the Road čítalo 120 koncertů v Evropě, Severní Americe a Japonsku. Hlavním supportem Iron Maiden byla americká thrashmetalová skupina Anthrax. Začalo 20 koncerty v britských hudebních divadlech a pokračovalo v evropských a amerických arénách. V kontinentální Evropě bylo vyprodáno 33 koncertů pro 530 000 fanoušků.
V roce 1991 hráli Iron Maiden také v Severní Americe, Japonsku a pod širým nebem ve Francii, Dánsku a Švýcarsku. Poprvé kapela vystoupila jako hlavní hvězda festivalu Roskilde pro 60 000 fanoušků. Po velkých pódiových show, které kapela odehrála v 80. letech, se hudebníci rozhodli pro méně propracovanou produkci zahrnující pouze mobilní a velkého Eddieho, tradiční osvětlovací soupravu a velké kulisy. Iron Maiden opět hráli pro přibližně dva miliony fanoušků.
Po dalším rozsáhlém turné a volnu kapela nahrála další studiové album Fear of the Dark, které vyšlo 11. května 1992. Titulní skladba je nyní pravidelnou součástí koncertních setlistů kapely. Dosáhlo třetího místa v britském albovém žebříčku a 12. místa v Billboard 200. Album obsahovalo také singl č. 2 "Be Quick or Be Dead", singl č. 21 "From Here to Eternity", "Wasting Love" a pacifistickou hymnu "Afraid to Shoot Strangers", založenou na válce v Perském zálivu v roce 1991. Na albu se poprvé podílel na tvorbě písní Janick Gers, Harris a Dickinson tentokrát spolu na písních vůbec nespolupracovali.
Následovalo rozsáhlé celosvětové turné, které zahrnovalo vůbec první latinskoamerickou část (12 koncertů na stadionech a v arénách po jediném koncertu během World Slavery Tour) a headlinování festivalů Monsters of Rock v sedmi evropských zemích. Druhé vystoupení Iron Maiden v Donington Parku před vyprodaným hledištěm se 75 000 diváky (návštěvnost byla po incidentu v roce 1988 omezena) bylo natočeno pro audio a video vydání Live at Donington a jako host na něm vystoupil Adrian Smith, který se ke kapele připojil a zahrál skladbu "Running Free". Křesťanské organizace zabránily kapele vystoupit v Chile a obvinily hudebníky, že jsou "emisary satanistické propagandy".
Fear of the Dark Tour 1992 zahrnovalo 66 koncertů odehraných na pěti kontinentech pro více než milion fanoušků. Kapela představila výkonnou a propracovanou světelnou aparaturu (přes 1000 lamp a laserů) a kulisy částečně připomínající 80. léta. Kulisy koncertů Monsters of Rock dotvářel obrovský Eddie korunující pódiu a obrazovky. Na Islandu Iron Maiden vystoupili poprvé a do Oceánie se vrátili po sedmileté pauze. Turné v Japonsku bylo největší v historii skupiny a bylo také svědkem osobních konfliktů mezi Brucem Dickinsonem a zbytkem kapely.
V roce 1993 Bruce Dickinson opustil skupinu, aby se mohl dále věnovat své sólové kariéře, ale souhlasil, že zůstane na rozlučkovém turné a dvou živých albech (později znovu vydaných v jednom balíčku). První, A Real Live One, obsahovalo písně z let 1986 až 1992 a bylo vydáno v březnu 1993. Druhé, A Real Dead One, obsahovalo písně z let 1980 až 1984 a bylo vydáno poté, co Dickinson skupinu opustil. Turné se nevyvíjelo dobře, Steve Harris prohlásil, že Dickinson se pořádně předvede jen na prestižních koncertech a že na několika koncertech jen mumlal do mikrofonu. Dickinson popřel, že by zpěv jakkoliv zanedbával, a prohlásil, že není možné se tvářit jako pan Happy Face (Veselá tvář), když není správná atmosféra, a že zprávy o jeho odchodu ze skupiny zabránily jakékoli šanci na dobrou atmosféru během turné.
1. května 1993 skupina vystoupila na "Primo Maggio Free Festival" v Římě na náměstí Piazza San Giovanni. Podle různých zdrojů se počet diváků odhadoval mezi 500 000 a jedním milionem lidí. Skupina absolvovala rozsáhlou italskou část turné a vůbec poprvé navštívila Rusko, kde odehrála tři po sobě jdoucí večery na moskevském Olympijském stadionu.
28. srpna 1993 Bruce Dickinson odehrál svůj rozlučkový koncert, na kterém kapela hrála na pódiu ve spojení s hororovým kouzelníkem Simonem Drakem, který nakonec "zabil" Dickinsona v mučícím zařízení železné panny, "amputoval" Daveu Murrayovi ruce na stolní pile a "zabil" členy štábu a diváky. Show byla natočena, odvysílána BBC a vydána na videu pod názvem Raising Hell.
V roce 1994 získala titulní skladba z alba Fear of the Dark nominaci na cenu Grammy v kategorii "Nejlepší metalový výkon", vůbec první v historii Iron Maiden. Důležitější ale byla volba nového zpěváka. Kapela si poslechla stovky nahrávek zaslaných zpěváky, než přesvědčila Blaze Bayleyho, bývalého člena skupiny Wolfsbane, která jim v roce 1990 předskakovala, aby se zúčastnil konkurzu. Bayley byl od počátku Harrisovou preferovanou volbou, měl ale jiný styl zpěvu než jeho předchůdce a nakonec se u fanoušků setkal se smíšeným přijetím.
Po tříleté pauze od vydávání studiových nahrávek, což byl v té době pro kapelu rekord, se Iron Maiden vrátili v roce 1995. Vydáním dalšího studiového alba The X Factor dosáhla skupina nejnižšího umístění v britském žebříčku prodejnosti alb od roku 1981 (debutovala na 8. místě), album ale následně získalo ocenění Album roku ve Francii, Španělsku a Německu. Po více než deseti letech neustálé dominance skupiny ve čtenářských anketách časopisu Kerrang! obdržel zakladatel skupiny Steve Harris prestižní cenu Kerrang Kreativity Award.
Album se setkalo s vlažnými reakcemi kritiků. AllMusic ohodnotil album dvěma hvězdičkami z pěti a uvedl, že trpí nedostatkem silných riffů a pevně napsaných písní, a je nevýrazným albem posledních dnů Iron Maiden. Ačkoli kapela na desce nezní nijak zvlášť špatně, nezní nijak inspirativně a na vystoupeních je patrný nedostatek energie, což nedostatek nápaditosti ještě více zvýrazňuje. O něco pozitivněji se o vydání vyjádřil Sputnikmusic, který album považoval za důležitou změnu pro Iron Maiden, protože připravilo půdu pro budoucí alba podobné délky. Pochválili také často kritizovaného Blaze Bayleyho, jehož hlas se podle nich na novinku perfektně hodil.
Deska obsahovala jedenáctiminutový epos "Sign of the Cross", nejdelší píseň skupiny od dob "Rime of the Ancient Mariner", a dále singly "Man on the Edge" (podle filmu Falling Down) a "Lord of the Flies" podle stejnojmenného románu. Album je pozoruhodné svým "temným" tónem, inspirovaným rozvodem Steva Harrise. Po zbytek roku 1995 a 1996 kapela absolvovala turné, na kterém poprvé vystoupila v Izraeli a Jihoafrické republice a v Evropě na Maltě, v Bulharsku a v Rumunsku. Turné ukončili v Americe. Největším koncertem celého turné bylo hlavní vystoupení pro 60 000 lidí na festivalu Monsters of Rock v brazilském Sao Paulu.
Obecně si Iron Maiden rezervovali menší sály včetně klubů, divadel a středně velkých arén, zejména ve Spojených státech. Kapela hrála na stadionech a ve velkých arénách v Jižní Americe a obnovila mainstreamovou popularitu v Řecku. Pódiová produkce byla menší než v předchozích letech, ale obsahovala mnoho prvků, kterými byla kapela proslulá: dva Eddie, mobilní osvětlovací soupravu, koncepční scénografii nebo kulisy.
Desátého studiového alba se prodalo 1,3 milionu kopií, což byl nejnižší prodejní výsledek od roku 1981. Po turné Iron Maiden vydali kompilační album Best of the Beast. Šlo o první kompilaci skupiny, která obsahovala nový singl "Virus", v jehož textu se útočí na kritiky, kteří skupinu nedávno odepsali. Původně hudebníci plánovali vydat i videoklipovou kompilaci, ale kvůli neuspokojivé kvalitě dostupného remasteringu videoklipů od toho upustili.
V roce 1998 Iron Maiden vydali album Virtual XI, jehož výsledky v žebříčcích byly do té doby nejnižší, a poprvé v historii kapely se mu nepodařilo dosáhnout celosvětového prodeje jednoho milionu kusů. V Británii se album umístilo na 16. místě, to byl nejnižší výsledek nové studiové desky kapely. Steve Harris zároveň asistoval při remasterování celé diskografie kapely až po Live at Donington (které se poprvé dočkalo mainstreamového vydání). Virtual XI obsahuje singly "The Angel and the Gambler" a "Futureal", stejně jako epický opus s názvem "Clansman" a power baladu "Como Estais Amigos" věnovanou všem lidem, kteří padli ve válce o Falklandy. "Futureal" se udržel dva týdny na prvním místě hitparády amerických metalových rádií.
Před vydáním alba skupina uspořádala propagační turné, v jehož rámci pořádala fotbalové zápasy v různých evropských zemích s některými hostujícími hudebníky a profesionálními fotbalisty z Velké Británie a Evropy. Po návratu k základním pódiovým sestavám, které používala po sedmém turné sedmého turné z roku 1988, se vrátila ke koncepci propracované scénické výpravy. Hudebníci a management prohlásili, že Virtual XI World Tour přinese masivní show s obrovskou produkcí, včetně stadionově velkého množství pyrotechniky. Oznámili také účast Davea Lightse, který jim v 80. letech dělal světelné a efektové efekty.
Management si zamluvil více středně velkých arén a stadionů v Latinské Americe, včetně hlavního koncertu na festivalu Monsters of Rock v argentinském Buenos Aires jako závěrečného koncertu turné. Nakonec skupina použila větší kulisy, propracovanější světelnou techniku, koncepční scénu a nafukovací Eddieho hlavu a ruce, které objímaly obě strany pódia. Fanoušci se nedočkali pyrotechniky a takové produkce srovnatelné s monumentálními scénickými dekoracemi 80. let, jak bylo dříve avizováno. Turné bylo velkým zklamáním jak pro hudebníky, tak pro fanoušky.
Bayleyho působení v Iron Maiden skončilo v lednu 1999, kdy byl na schůzi kapely požádán o odchod. K propuštění došlo kvůli problémům, které měl Bayley se svým hlasem během Virtual XI World Tour, ačkoli Janick Gers prohlásil, že to byla částečně chyba kapely, která ho nutila hrát písně s výškou mimo přirozený rozsah jeho hlasu.
Zatímco skupina zvažovala náhradu za Bayleyho, Rod Smallwood přesvědčil Steva Harrise, aby do kapely znovu přizval Bruce Dickinsona. Ačkoli Harris přiznal, že se mu do toho zpočátku moc nechtělo, pak si řekl: "No, když dojde ke změně, koho bychom měli vzít? Jde o to, že Bruce známe a víme, čeho je schopen, a člověk si říká: 'No, lepší je ten ďábel, kterého znáš'. Chci říct, že jsme spolu profesně vycházeli dobře asi jedenáct let, a tak... když jsem o tom přemýšlel, neměl jsem s tím vlastně problém."
Kapela zahájila jednání s Dickinsonem, který během setkání v Brightonu v lednu 1999 souhlasil s návratem, spolu s kytaristou Adrianem Smithem, jemuž zatelefonovali o několik hodin později. S Gersem, který Smitha nahradil, zůstali Iron Maiden nyní v sestavě tří kytaristů (nazývané "The Three Amigos") a vyrazili na velmi úspěšné reunionové turné.
Turné, nazvané The Ed Hunter Tour, bylo spojeno s nově vydanou kolekcí největších hitů skupiny Ed Hunter, o jejímž seznamu skladeb rozhodovala anketa na internetových stránkách skupiny, a obsahovalo také stejnojmennou počítačovou hru s maskotem skupiny v hlavní roli. Reunionové turné z roku 1999 bylo z hlediska produkce největším podnikem od Fear of the Dark Tour 1992. Kapela navštívila Severní Ameriku a několik evropských zemí, aby představila koncepční show inspirovanou scénami ze hry a použila dvoudílné pódium související s grafikou z propagované hry, tři pohyblivá plátna obklopená světelnými rampami, projektory, obrovské kulisy, pyrotechniku (poprvé od roku 1988), barevné rekvizity, vizualizace a dva druhy Eddieho ve verzi známé ze hry. Vybavení putovalo v sedmi obrovských nákladních autech.
Jednou z hlavních Dickinsonových obav při návratu ke skupině bylo, zda skutečně natočí moderní desku, a ne jen obyčejné comebackové album. Protože se kapele nelíbily výsledky z Harrisova osobního studia Barnyard Studios umístěného na jeho pozemku v Essexu, které bylo použito pro poslední čtyři studiová alba Iron Maiden, nahrála novou desku Brave New World v Guillaume Tell Studios v Paříži ve Francii v listopadu 1999 s producentem Kevinem Shirleym.
Novinku propagovaly dva singly "The Wicker Man" a "Out of the Silent Planet", přičemž oba dosáhly úspěchu v britské singlové hitparádě. Tematické vlivy pokračovaly skladbami "The Wicker Man" (podle stejnojmenného britského kultovního filmu z roku 1973) a "Brave New World" (název převzatý ze stejnojmenného románu Aldouse Huxleyho). Album dále prohloubilo progresivnější a melodičtější zvuk přítomný na některých dřívějších nahrávkách, s propracovanými strukturami písní a klávesovou orchestrací. Bylo komerčně i umělecky úspěšné a je považováno za moderní klasiku vedle nahrávek skupiny z 80. let. Umístilo se na 7. místě v britské albové hitparádě, na 39. místě v žebříčku Billboard 200 a v Top 5 v mnoha dalších teritoriích a nakonec získalo zlatou a platinovou desítku v tuctu dalších zemí po celém světě. Album znovu upevnilo pozici kapely jako "metalové velmoci".
Následné světové reunionové turné čítalo hodně přes 100 koncertů (včetně 31 koncertního turné z roku 1999) a vyvrcholilo 19. ledna 2001 vystoupením na festivalu Rock in Rio v Brazílii, kde Iron Maiden hráli pro více než 250 000 diváků. Zatímco se z tohoto vystoupení připravovalo CD a velmi úspěšné DVD, které vyšlo v březnu 2002 pod názvem Rock in Rio, kapela si vzala roční pauzu od koncertování, během níž odehrála jenom tři po sobě jdoucí koncerty v Brixton Academy na podporu bývalého bubeníka Cliva Burra, který nedávno oznámil, že mu byla diagnostikována roztroušená skleróza. Kapela odehrála další dva koncerty pro Burrův charitativní fond MS Trust Fund v letech 2005 a 2007, než v roce 2013 zemřel.
Během turné v letech 2000-2002 odehráli Iron Maiden 91 koncertů pro více než dva miliony lidí ve 33 zemích. Kapela navštívila velké arény, stadiony a vystoupila na největších festivalech. Světové turné nazvané "Metal 2000 Tour" bylo velkým počinem, jehož hlavním cílem bylo obnovit koncertní slávu kapely z 80. let. Iron Maiden použili obrovskou osvětlovací soupravu s pohyblivými částmi a 600 lampami, pyrotechniku, chodícího Eddieho a velkého proutěného Eddieho s tanečníky uprostřed, hořící kříž zvedající Bruce Dickinsona do výšky a konceptuální kulisy související s ilustrací obalu alba Brave New World.
Kromě úspěchů na turné byla skupina dvakrát nominována na výroční ceny Grammy, na britském Channel 4 byli označeni za nejúspěšnější britskou metalovou skupinu a album The Number of the Beast bylo zařazeno do prestižní série "Classic Albums" společnosti Eagle Vision. V roce 2001 získala skupina gong na Online Music Awards Germany v kategorii "Nejlepší webová stránka umělce".
V listopadu 2002 Iron Maiden vydali svou třetí "best of" kompilaci Edward the Great a limitovanou edici velmi speciální sběratelské metalové kazety s názvem Eddie's Archive. Speciální krabička obsahovala tři dvojcédéčka: BBC Archives, Beast over Hammersmith a Best of the 'B' Sides s unikátními živými nahrávkami z festivalů v Readingu 1980 a 1982, Donington's Monsters of Rock Festival 1988, BBC Rock Friday 1979, písněmi z B-stran jednotlivých singlů a živým záznamem z londýnského Hammersmith Odeonu 1982 v plném znění. Jako speciální suvenýr pro fanoušky krabička obsahovala pergamenový svitek s rodokmenem kapely (autor Pete Frame), speciálně upravenou skleničku na panáka a kovový prsten.
V červnu 2003 Iron Maiden vydali dvojité DVD promo-video s názvem Visions of the Beast, které se stalo celosvětově multiplatinovým. Ve stejném období kapela zahájila propagační turné k novému DVD a připravovanému albu. Letní část turné nesla název Give Me Ed.... 'Til I'm Dead Tour a zahrnovala 57 koncertů v Evropě a Severní Americe. Hráli v krytých arénách, na stadionech, v amerických amfiteátrech a byli předskokany velkých festivalů, jako jsou Roskilde, Heineken Jammin' Festival, Rock am Ring a Rock im Park (celková návštěvnost 130 000 diváků) a prvního Download Festivalu, který se konal v Donington Parku jako nástupce Monsters of Rock.
Španělská část turné v roce 2003 zahrnovala devět koncertů, které navštívilo 160 000 fanoušků. Jednalo se o nejúspěšnější rekord v návštěvnosti na tomto území v kariéře kapely. V Evropě bylo odehráno dalších 28 koncertů pro 720 000 fanoušků a Iron Maiden navštívili také USA a Kanadu, kde odehráli 29 koncertů pro statisíce lidí. Fanoušci se dočkali klasického materiálu spolu se zbrusu novou písní "Wildest Dreams", prvním propagačním singlem z připravovaného studiového alba. Turné bylo další vizuální atrakcí, kulisy a téma odkazovaly na nejpopulárnější inkarnace Eddieho spolu se všemi světelnými efekty a pyrotechnikou, které fanoušci očekávali. Během písně "Iron Maiden" proběhla také veřejná lobotomie maskota skupiny.
Po koncertě Give Me Ed... 'Til I'm Dead Tour v létě 2003 vydala skupina své třinácté studiové album Dance of Death, které se opět setkalo s celosvětovým kritickým i komerčním úspěchem. Album se dostalo na 2. místo v žebříčku UK Albums Chart a na 18. místo v žebříčku Billboard 200. Produkoval ho Kevin Shirley, který je nyní stálým producentem kapely, a podle mnoha kritiků se toto album vyrovnalo jejich dřívějším počinům, jako byly Killers, Piece of Mind a The Number of the Beast.
Jako obvykle nechyběly historické a literární odkazy, zejména skladba "Montségur", zaměřená na katarskou pevnost dobytou v roce 1244, a "Paschendale", vztahující se k významné bitvě, která se odehrála během první světové války. Album obsahuje úspěšné singly "Wildest Dreams" a "Rainmaker", spolu s epickou titulní skladbou a oblíbenou koncertní "No More Lies". No More Lies vyšlo 29. března 2004 jako EP a obsahovalo tuto skladbu spolu s orchestrální verzí Paschendale a "elektrickou" verzí písně "Journeyman". "Journeyman", který byl pro kapelu odklonem, se na albu objevil jako převážně akustická balada, o což se nepokusili od roku 1982, kdy se na albu Killers objevila píseň "Prodigal Son". Na albu se také objevila vůbec první píseň složená bubeníkem Nicko McBrainem s názvem "The New Frontier". Kapela album nahrála v londýnském studiu Sarm West Studios, které znovu využila pro následující album v roce 2006.
Turné Dance of Death Tour 2003-04 začalo v září 2003 a bylo dosud nejatraktivnějším turné skupiny. Pódium představovalo středověký hrad s otevírací branou, sochami Smrťáka po obou stranách pódia, velkými věžemi a dvěma verzemi Eddieho jako zlověstné postavy Smrťáka. Bruce Dickinson použil mnoho rekvizit a kostýmů, například zlověstný černý plášť, karnevalové masky, trůn a uniformu a helmu z první světové války. Během vystoupení písně "Paschendale" byli fanoušci svědky proměny pódia v bitevní pole s figurínami zesnulých vojáků, zákopy, ostnatým drátem a barikádami a světelným systémem imitujícím záblesky výbuchů, které se ozývaly přes silný zvukový systém.
Iron Maiden odehráli 53 koncertů, při kterých navštívili evropské kryté arény, Severní Ameriku, stadiony v Latinské Americe a Japonsko. Během turné se členové kapely zúčastnili charitativních fotbalových akcí nazvaných Music Soccer Six. Vystoupení skupiny ve Westfalenhalle v německém Dortmundu bylo nahráno a v srpnu 2005 vydáno jako živé album a DVD s názvem Death on the Road.
V roce 2005 kapela oznámila turné Eddie Rips Up the World Tour, které navazovalo na DVD The History of Iron Maiden - Part 1: The Early Days z roku 2004, na němž zazněl pouze materiál z prvních čtyř alb a které bylo prvním ze tří retrospektivních turné v rámci série "History of Iron Maiden" odkazující na 80. léta.V rámci této oslavy dřívějších let byl znovu vydán singl "The Number of the Beast", který se dostal na první místo hitparády.
Turné zahrnovalo mnoho hlavních koncertů na stadionech a festivalech, včetně vystoupení na stadionu Ullevi ve Švédsku pro téměř 60 000 diváků. Tento koncert byl také živě přenášen satelitní televizí po celé Evropě pro přibližně 60 milionů diváků. Turné bylo prvním krokem v přeměně znovuzrozených Iron Maiden na stadiónovou kapelu. Pódiová produkce byla větší než kdykoli předtím a odrážela vizuální prvky z turné propagujících první čtyři alba skupiny. Skupina použila více kulis, několik inkarnací Eddieho a výkonnější osvětlovací soupravu s trojúhelníkovými rampami, hrazdami a pyrotechnikou.
Po této sérii evropských koncertů skupina společně s Black Sabbath vévodila americkému festivalovému turné Ozzfest. Průměrná návštěvnost koncertu na Ozzfestu se odhadovala na 30 000 lidí. Koncert v San Bernardinu před 50 000 fanoušky si vysloužil ohlas v mezinárodním tisku poté, co jej sabotovala rodina zpěváka Ozzyho Osbourna, kterou urazily Dickinsonovy výroky o televizní reality show, což se stalo známým jako The Eggfest Incident. 26.-28. srpna skupina zakončila turné vystoupením na festivalech v Readingu a Leedsu a 31. srpna na stadionu RDS v Irsku. Podruhé kapela odehrála charitativní koncert pro The Clive Burr MS Trust Fund, který se konal v Hammersmith Apollo. Ve stejném roce byla kapela uvedena do Hollywood RockWalk na Sunset Boulevard v Los Angeles a do Kerrang! Hall of Fame.
Na konci roku 2005 začali Iron Maiden pomalu pracovat na svém čtrnáctém studiovém albu A Matter of Life and Death, které se natáčelo od března do dubna a vyšlo v srpnu 2006. Produkce se opět ujali Shirley s Harrisem. Ačkoli se nejedná o koncepční album, v textech i na obalu se opakovaně objevují témata války a náboženství. Vydání alba bylo kriticky i komerčně úspěšné, kapele vyneslo první desítku v žebříčku Billboard 200 a debutovalo na prvním místě v albových hitparádách třinácti zemí.
Nový počin obsahoval singly "Different World" a "The Reincarnation of Benjamin Breeg", ale samotné album zaujalo kritiku svým zaměřením na temná témata a úvahy o marnosti války. Zaznamenalo také progresivní skladby jako "Brighter Than a Thousand Suns", "The Longest Day", "For the Greater Good of God" a "The Legacy". Čtrnácté album Maiden získalo kromě mnoha ocenění také cenu Album roku na Classic Rock Roll of Honour Awards 2006.
V prosinci roku 2006 nahrála kapela ve studiu Abbey Road živé vystoupení pro pořad Live from Abbey Road. Měsíc před tím Iron Maiden spolu se svým manažerem Rodem Smallwoodem ohlásili, že po 27 letech končí se spoluprací se Sanctuary Music. Založili společnost Phantom Music Management, nicméně nenastaly žádné významné změny.
Následovalo doprovodné turné, během něhož kapela hrála celé album. Ohlasy na něj byly ale smíšené. Hráli v Severní Americe, Japonsku a Evropě a všude vyprodávali kryté arény. Odehráli několik koncertů na místech, jako je Earls Court Exhibition Centre v Londýně, Forum di Assago v Miláně a Globen Arena ve Stockholmu nebo Hartwall Arena v Helsinkách. Prostředí turné 2006-07 bylo rozšířením myšlenek doprovázejících prezentaci písně "Paschendale" z turné k albu Dance of Death. Scéna připomínala opevnění na bitevním poli s pytli s pískem, barikádami, zákopy a podobně. Pohyblivé světelné rampy byly pokryty maskovací sítí a látkou v barvě khaki. Do scény byly vetkány také figuríny uniformovaných výsadkářů. Bylo použito i dodatečné osvětlení a v okamžiku vyvrcholení představení se kulisy proměnily v obrovský pohyblivý tank.
Druhá část turné k albu A Matter of Life and Death, která se uskutečnila v roce 2007, byla nazvána "A Matter of the Beast" na oslavu 25. výročí vydání alba The Number of the Beast a zahrnovala vystoupení na několika velkých festivalech a stadionech po celém světě. Turné bylo zahájeno na Blízkém východě vůbec prvním vystoupením kapely v Dubaji na festivalu Dubai Desert Rock Festival pro 25 000 lidí, poté zahráli pro více než 40 000 lidí v areálu Bangalore Palace Grounds, což znamenalo první koncert jakékoli velké heavymetalové kapely na indickém subkontinentu.
Kapela dále odehrála řadu evropských koncertů, včetně vystoupení na Download Festivalu, čtvrtého hlavního vystoupení v Donington Parku, pro přibližně 80 000 lidí. Iron Maiden vystoupili na Olympijském stadionu v Římě, stadionu Bazaly v Ostravě (6. června 2007 odehráli svůj druhý koncert v Ostravě), stadionu Lokomotiv v Sofii, Sudweststadionu v Ludwigshafenu, Fair Areně v Bělehradě, Bezigrad Stadionu v Ljubjaně a odehráli koncerty ve velkých krytých arénách v Düsseldorfu a Aténách. Nakonec kapela vystoupila jako hlavní hvězda na festivalech BBK Live v Bilbau, Graspop Metal Meeting v Desselu, Fields of Rock Festival v Biddinghuizenu a Heineken Jammin Festival v Benátkách. 24. června zakončila turné vystoupením v londýnské Brixton Academy na podporu fondu The Clive Burr MS Trust.
Čtyři po sobě jdoucí světová turné, dvě úspěšná studiová alba a tři vydaná DVD upevnila status Iron Maiden jako jedné z nejvýznamnějších a nejúspěšnějších metalových kapel na světě. V období 2003-2007 vydala skupina Iron Maiden dvě studiová alba a odehrála 215 koncertů, na kterých se dohromady vystřídalo odhadem pět milionů diváků.
V únoru 2008 skupina zahájila velké turné Somewhere Back in Time World Tour, které se zaměřovalo na slavné období skupiny v 80. letech, obzvláště na album Powerslave, neboť celkové ladění obsahuje egyptské prvky, podobně jako na albu a tehdejších vystoupeních. Turné začalo v indické Bombaji a také poprvé navštívili Kostariku a Kolumbii.
V České republice vystupovala skupina dne 8. srpna 2008 na stadionu Eden v Praze. Se začátkem tohoto turné také souvisí vydání živého dvou-DVD se záznamy Live After Death a Maiden England. Právě při tomto turné vznikl dokumentární film Iron Maiden: Flight 666. Během turné skupina cestovala speciálně upraveným Boeingem 757 zvaným „Ed Force One“, který pilotoval zpěvák skupiny Bruce Dickinson.
Po oznámení, že kapela začala skládat nový materiál a na začátek roku 2010 si zamluvila studio, kde pracuje s producentem Kevinem Shirleym, byl 4. března oznámeno nové album The Final Frontier, které obsahovalo tři singly "The Final Frontier", "El Dorado" a "Coming Home", stejně jako epické, progresivní opusy jako "Isle of Avalon", "The Talisman" a "When The Wild Wind Blows". Album, patnácté v pořadí, vyšlo 16. srpna, sklidilo uznání kritiky a největší komerční úspěch v dosavadní historii skupiny, když se dostalo na první místo v osmadvaceti zemích světa. Album debutovalo na 4. místě v Billboard 200 a dosáhlo tak nejvyššího umístění v americkém žebříčku alb v kariéře skupiny.
Ačkoli se Steve Harris v minulosti nechal slyšet, že kapela vydá pouze patnáct studiových nahrávek, členové kapely následně potvrdili, že vznikne ještě minimálně jedna další deska. Album bylo dalším komerčním úspěchem kapely, když dosáhlo zlatého nebo platinového statusu ve 24 zemích světa. Iron Maiden byli oceněni speciální plaketou za uznání prodejů za prodej více než 750 000 kusů svých alb ve Finsku.
V rámci doprovodného turné k albu kapela odehrála 101 koncertů po celém světě, které navštívilo podle odhadů hodně přes dva a půl milionu diváků, včetně prvních návštěv Singapuru, Indonésie a Jižní Koreje, než turné skončilo 6. srpna 2011 v Londýně. Jelikož část turné v roce 2010 předcházela vydání alba The Final Frontier, kapela 8. června zpřístupnila skladbu "El Dorado" ke stažení zdarma, ta 13. února 2011 získala cenu za nejlepší metalový výkon na předávání cen Grammy 2011. Bylo to první vítězství kapely po dvou předchozích nominacích na Grammy ("Fear of the Dark" v roce 1994 a "The Wicker Man" v roce 2001).
Během obou ročníků turné kapela headlinovala největší světové festivaly, včetně Rock Werchter, Roskilde, Nova Rock, Pukkelpop, Soundwave (pět termínů), Wacken, Sziget, Ottawa Bluesfest, Festival d'été de Québec také festival Sonisphere ve Velké Británii, Švédsku, Finsku, Polsku, České republice, Bulharsku, Itálii, Španělsku, Řecku, Turecku a Švýcarsku. Iron Maiden hráli ve velkých krytých arénách, na stadionech a festivalech po celém světě, někdy i pro 100 000 lidí. Koncert v rámci putovního festivalu Sonisphere se konal i na Holešovickém výstavišti 11. června 2011.
V červnu stejného roku se skupina vydala na další světové turné nazvané Maiden England World Tour. Turné pokračovalo do října 2013; jeden koncert z turné odehráli i v Česku, přesněji 29. července 2013 v pražské aréně Eden.
V roce 2012 vydal Smith společně s projektem Primal Rock Rebellion album Awoken Broken a ve stejném roce vydal první sólové album s názvem British Lion i Steve Harris. V červenci 2012 Dickinson v rozhovoru prohlásil, že skupina chystá na rok 2014 nové studiové album.
V březnu 2013 zemřel ve věku 56 let bubeník Clive Burr, který se skupinou nahrál první tři alba.
Koncem roku 2014 byla Dickinsonovi diagnostikována rakovina a přestože měla skupina kompletně dokončené studiové album, její členové prohlásili, že s vydáním počkají do doby, než bude frontman zdráv a vyrazí se skupinou na koncertní turné. Album nakonec dostalo název The Book of Souls a vyšlo v září 2015. Nahrávka je nejdelším studiovým albem v historii skupiny. Na album navázalo celosvětové turné The Book of Souls World Tour čítající 117 vystoupení. Kapela při turné létala na zakázku upraveným vlastním letadle, oproti předchozím turné došlo ke změně typu, tentokrát to byl Boeing 747-400.
Z turné vzešlo koncertní album The Book of Souls: Live Chapter, které vyšlo v listopadu 2017. Od května 2018 až do roku 2019 by kapela měla odehrát turné nazvané Legacy of the Beast World Tour. Kapela ohlásila pokračování turné Legacy of the Beast World Tour na rok 2019 – 2020 a tento rok měla vystoupit v Praze 7.7.2020, ale koncerty byli kvůli koronavirové pandémii zrušeny a kapela vydala prohlášení že na turné vyrazí v roce 2021 bude to takové malé evropské turné v roce 2021. Kevin Shirley , který pracuje s kapelou na nových albech prohlásil, že kapela na čemsi pracovala v polovině roku 2019 a prý mu ještě ta nahrávka duní v uších. Očekávané nové 17. studiové album bylo naplánováno na podzim 2021.
Dne 15. července 2021 Iron Maiden zveřejnili po šesti letech další videoklip k první písni "The Writing on the Wall", který režíroval Nicos Livesey. O čtyři dny později kapela oznámila, že její sedmnácté studiové album Senjutsu vyjde 3. září 2021. Dne 19. srpna 2021 kapela vydala další singl z alba, "Stratego".
Album Senjutsu se nakonec dostalo na vrchol žebříčku nejprodávanějších alb ve 24 zemích, mj: Belgie (Valonsko a Flandry), Chile, Brazílie, Kolumbie, Mexiko, Bulharsko, Rakousko, Švýcarsko, Německo, Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Slovinsko, Rusko, Finsko, Itálie, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Řecko, Skotsko, Wales a Lucembursko. Bylo to tak první album skupiny za posledních patnáct let (od alba A Matter of Life and Death z roku 2006), které se nedostalo na první místo britské hitparády, ačkoli se dostalo na první místo britské hitparády rockových a metalových singlů a alb. V žebříčku prodejnosti fyzických alb ve Velké Británii a USA obsadilo dvoudiskové vydání první příčku, zaznamenanou také v žebříčku European Album Chart Top 200.
Senjutsu se také dostalo do Top 5 nejprodávanějších fyzických a digitálních alb dohromady v USA (nejvíce v historii skupiny), Austrálii, Irsku, Islandu, Dánsku, Indonésii, Singapuru, Izraeli, Jihoafrické republice, Indonésii, Anglii, Nizozemsku, Francii, České republice, Slovensku, Černé Hoře, Polsku, Estonsku, Kostarice, Salvadoru, Bolívii, Nepálu, Hondurasu, Uruguayi, Kypru, Litvě, Lotyšsku, Tchaj-wanu, Maltě a na Ukrajině. V Jižní Americe se album začalo prodávat až týden po oficiálním datu vydání. Současně s albem Iron Maiden se na žebříčcích nejprodávanějších desek objevily i nejnovější nahrávky nejpopulárnějších představitelů popové scény a rapu, jako jsou Drake, Kanye West, Imagine Dragons a Billie Eilish. Celkově se Senjutsu dostalo mezi tři nejprodávanější alba v 55 zemích světa a mezi pět nejprodávanějších v 63 zemích.
Animovaný videoklip k singlu "The Writing on the Wall" byl nominován na UK Music Video Awards 2021 v kategorii "Nejlepší animace ve videoklipu". Senjutsu získalo titul "Nejlepší metalové album roku 2021" časopisu Rolling Stone a obsadilo přední příčky v mnoha souhrnech roku po celém světě.
Sedmnáctý studiový počin kapely byl stejně jako řada předchozích ceněný kritikou a byl i komerčně úspěšným albem, oceňovaným zejména pro svůj ambiciózní epický rozsah. Kapela se rozhodla v roce 2022 pokračovat v odloženém Legacy of the Beast Tour a přidat dalších více než 30 koncertů v Severní Americe a v některých nových teritoriích v Evropě. Produkce turné byla naplánována jako ještě velkolepější s využitím zbrusu nových kulis věnovaných albu Senjutsu a včetně změn v setlistu tak, aby zazněly skladby ze sedmnáctého studiového počinu.
Manažer kapely Rod Smallwood k tomu uvedl: "Příští léto se konečně dočkáme velkého evropského stadionového a festivalového turné k albu Legacy of the Beast, které bylo původně naplánováno na rok 2020. Nová show bude ještě velkolepější, takže po návštěvě Rock in Rio na začátku září 2022 jsme se rozhodli, že ji přivezeme i k našim fanouškům v Severní Americe a Mexiku a zahrajeme ve městech nebo na místech, kam jsme se při posledním turné v roce 2019 nedostali. Přidáváme také některá velká města východní Evropy, která jsme původně nenavštívili! V produkci a setlistu provedeme několik doplňků a změn, abychom zařadili některé písně z našeho nového alba a připravujeme ještě velkolepější verzi než byla proslulá původní show. Můžete si být jisti, že i nadále budeme uvádět všechny "hity" a klíčové prvky původního turné, jako je Spitfire, Icarus, Hell, plamenomety a pyro a další - ale trochu tím otřeseme a Trooper Eddie bude mít v novém "světě Senjutsu", který přidáváme, vážnou konkurenci". Během vystoupení v podcastu "Talk Is Jericho" Bruce Dickinson potvrdil, že Iron Maiden plánuje uspořádat turné, na kterém představí dvojalbum Senjutsu, a to v plném znění.
