Rok 1962

Jim Marshall neměl v plánu stavět aparatury, nýbrž je prodávat a učit hru na bicí. První myšlenka zabývat se prodejem zesilovačů přišla teprve po tom, co byl dotazován Pete Townshendem ze skupiny The Who a dalšími, proč neprodává nebo nevyrábí také kytarové aparatury. Jim napřed dovážel aparatury Fender. Fendery byly velmi oblíbené, ale i velmi drahé, proto se později pokusil se svými spolupracovníky opravářem Ken Branem a technikem Dudley Cravenem postavit jejich přibližnou kopii. Asi na šestý pokus se jim ovšem podařilo vyrobit aparaturu, která měla naprosto unikátní "křupavý" zvuk. Na trh se dostala pod označením JTM 45. Po velikém úspěchu začal Jim Marshall vytvářet další řady zesilovačů. Obrovsky úspěšným modelem se stal Marshall „Plexi“ 1959SLP, který v podstatě udával zvuk 60. a 70. let. Následovaly modely jako 1987X, Bluesbreaker, legendární a první zesilovač s Master Volume JCM 800 nebo Hi-Gain JCM 900.

Právě JCM 800 a JCM 900 byly aparatury, které je možné dodnes slyšet v téměř každém odvětví tvrdší muziky jako je hard rock, heavy metal, apod. Další model Marshall JCM 2000 je považován za kombinaci JCM 800 a JCM 900 a je nejdéle vyráběným modelem v historii Marshallovy firmy. Nejnovější řada se označují jako JVM. Marshall tvrdí, že JVM je nejuniverzálnější zesilovač v historii firmy.

Marshall patří mezi nejrespektovanější a nejznámější výrobce aparatur vůbec. Firma stála u zrodu několika revolučních změn v oblasti kytarových zesilovačů, mezi které patří např. zavedení nového rockového zvuku; Marshall JCM 800 stál u zrodu Master Volume, díky kterému šlo dostat z aparátu velké rockové zkreslení při nižších a heavy metalové při vyšších hlasitostech; Marshall na žádost Peta Townshenda jako první vyrobil reprobox osazený 4 reproduktory. Někteří hudebníci dokonce tvrdí, že si kupují Marshall výrobky (hlavně reproboxy) pouze na efekt, který poté na pódiu ani nevyužívají. Řada slavných kytaristů má u Marshall signature modely – např. Randy Rhoads, Jimi Hendrix, Kerry King, Slash, Zakk Wylde aj.

Efekt Maestro Fuzztone FZ 1

Vznikl nejznámější komerční zkreslovač zvuku Maestro Fuzztone FZ 1.

V roce 1961 Grady Martin přišel s fuzzy tónem náhodně způsobeným vadným předzesilovačem, který zkreslil jeho hraní na kytaru v písni Marty Robbins "Don't Worry". Ve stejném roce pak nahrál instrumentální melodii pod jeho vlastním jménem se stejným vadným předzesilovačem. Píseň na etiketě Decca se jmenovala "Fuzz". Martin je obecně brán jako objevitel „fuzz efektu“. Krátce nato se americká instrumentální rocková skupina The Ventures požádala svého přítele, hudebníka a nadšence elektroniky Orvilla "Red" Rhodose o pomoc s obnovením zvuku "Fuzz" Grady Martina. Rhodos nabídl The Ventures fuzzbox, který vytvořil. V roce 1962 jej použili k záznamu „2000 Pound Bee".

ATLANTIS

Na konci roku 1962 založili tři studenti střední elektroprůmyslové školy v brněnské Leninově (dnes Kounicově) ulici skupinu Brilant, hrající dixieland. Zanedlouho ji posílil olomoucký kytarista Stanislav Regal. Kapela se pod vlivem nástupu The Beatles zaměřila na bigbítovou hudbu a roku 1964 se přejmenovala na Atlantis. Hráli na lokální scéně, koncertovali ale také v Rakousku. Na podzim 1967 získali posilu v podobě zpěváka a skladatele Petra Ulrycha, který právě odcházel z Vulkánu, kde nastal pěvecký přetlak. Skupina Atlantis v té době hrála zahraniční skladby (např. od Cream nebo The Jimi Hendrix Experience), nicméně podobně jako ve Vulkánu se začal prosazovat Ulrychův autorský potenciál, jehož typickým znakem byla výrazná melodie svébytného moravského pojetí.

Již roku 1967 natočila kapela v brněnském studiu Československého rozhlasu svoje první profesionální nahrávky a v roce 1968 vydala ve vydavatelství Supraphon svoje první singly – některé písně se dostaly do hitparády Dvanáct na houpačce. Na jaře toho roku skupina koncertovala v Západním Německu, kde vyhrála III. mezinárodní beatový festival v Bottropu. Později se členkou skupiny stala i Ulrychova sestra Hana. Na podzim 1968 emigroval baskytarista Jiří Svoboda a z Atlantisu rovněž odešel poslední z původních členů, bubeník Zdeněk Kluka. V obměněné sestavě kapela chystala svoje první dlouhohrající album Odyssea, které ve spolupráci s Orchestrem Gustava Broma nahrála v červnu 1969, nicméně jeho vydání již komunistická cenzura neumožnila. Instrumentalisté Atlantisu v tomto roce působili v západoněmeckém nastudování muzikálu Vlasy, zatímco sourozenci Ulrychovi vystupovali v Československu se svým vlastním programem. Po návratů hráčů z Německa kapela opět začala působit jako jeden celek – v roce 1970 hráli jak svůj autorský repertoár, včetně písní z nevydané Odyssei, tak převzaté anglické skladby (např. od Manfreda Manna, Donovana, Boba Dylana, aj.). Ulrychovy písně „Nechoď do kláštera“ a „Brána milenců“, vydané rovněž na singlech, se staly tehdejšími hity.

Na podzim 1970 koncertoval Atlantis společně v Západním Německu, v roce 1971 se skupina ale opět rozdělila – sourozenci Ulrychovi využili nabídku pražského divadla Rokoko, kde během roku vystupovali s vlastním pořadem, zatímco zbytek kapely hrál sám. Kytarista Stanislav Regal, působící v kapele téměř od jejího založení, se oženil a přestěhoval do Berlína, takže jej v roce 1971 na krátkou dobu vystřídal Jan Milonig. Ten zanedlouho zamířil do Junior – Speakers, takže post kytaristy převzal Vladimír Severa. Sourozenci Ulrychovi nahráli s Atlantisem na konci roku 1971 album Hej dámy, děti a páni, které se již odklonilo od rockového stylu, ale díky Ulrychovu autorství obsahovalo moravskou melodiku a moravská folklorní témata. Petr Ulrych byl však kvůli své angažovanosti v srpnu 1968, kdy nazpíval protiválečnou píseň „Zachovejte klid“, ve veřejném prostoru postupně umlčován, takže ani Atlantis se nemohl více prosadit. Na jaře 1973 skupina odehrála v úplně odlišné sestavě několik koncertů pro Mezinárodní den žen, potom ale byla její aktivita definitivně zastavena a sourozenci Ulrychovi se přeorientovali k moravské lidové hudbě. Název Atlantis následně využili pro svůj doprovodný soubor ještě krátce v roce 1974, od té doby však vystupují se skupinou Javory.

Díky jediné zachované kopii pásků s nahrávkou Odyssei mohl Supraphon toto album poprvé vydat v roce 1990.

DE MASKERS

V holandském Amsterdamu vznikají rokenroloví DE MASKERS (původně jako ZZ & de Maskers ). Měli velký vliv na holandskou rockovou scénu. Skupina se po dvou vydaných albech rozpadla v roce 1965.

Skupina vznikla koncem roku 1962, když zpěvák Bob Bouber viděl na pódiu amsterdamskou skupinu Apron Strings. Napadl ho koncept ZZ & de Maskers, kde celá skupina (včetně jeho samotného jako ZZ) vystupovala v maskách. Později Bouber masku odložil. Skupina se zpočátku zaměřovala na holandský rock s písněmi jako "Dracula", "Ik Heb Genoeg Van Jou" a "Shake Hands". Kromě zpěvu Boba Boubera hráli i velké množství instrumentálních skladeb - i když Bouber se na nich nepodílel. Sólistou v těchto skladbách, z nichž klasickou se stala "La Comparsa", byl Jan de Hont. Inspirována britskou beatovou hudbou nahrála skupina v roce 1964 také písně v angličtině jako "Sloppin' in Las Vegas" a "Cheat, Cheat, Cheat".

Po pěti převážně instrumentálních letech jako "ZZ en de Maskers" a po rozchodu se zpěvákem Bobem Bouberem se Jan de Hont a jeho amsterdamští kolegové pokusili najít nové cesty jako De Maskers. Časy se změnily. Beat a Rhythm & Blues vystřídaly instrumentální skladby. Prvním singlem s novou tváří byl "Brand New Cadillac", coververze od The Renegades. Deska dosáhla 15. místa v nizozemské hitparádě. Poté přišel nový singl s Chubby Checkerem; "Baby, Baby, Balla, Balla!!!", který dosáhl v Holandsku #17 a v Německu se vyšplhal na první místo. De Maskers natočili tři originální lp, z nichž první Sensations In Sound bylo zřejmě nejlepší. Druhé lp smíchalo několik nových skladeb s několika staršími instrumentálkami. Nahrávací společnost měla určitě problémy s novou "beatovou tváří" De Maskers a snažila se tímto způsobem potěšit staré fanoušky. O to těžší bylo pro kapelu vybudovat si novou image u publika. Třetí a poslední dlouhohrající deska byla více orientovaná na Rhythm and Blues, ale chyběl jí ten pravý nádech dalších holandských R&B skupin. Celkově však byli De Maskers se svým vynikajícím kytaristou Janem de Hontem jednou z nejlepších a nejvýznamnějších holandských kapel šedesátých let.

HELLS DEVILS

Na počátku v roce 1961 byla dvojice Zdeněk Macháček a Jirka Sigmund, kteří si už tehdy říkali tak trochu pekelnicky Kelly a Satan. Hráli na gibsonky rokenrol a patřil jim svět. Tehdy alespoň kousek světa v Praze 5 – Košířích. Stále častěji se k dvojici přidával Emil Grőschel, majitel dvou zděděných činelů a malého bubínku z Kotců, vyřazeného z armády. Další větší bubny si mohl vypůjčit od svého otce, harmonikáře, který taktéž hrál na bicí. A když se pak objevil další majitel gibsonky Mirek Kyncl, pořídili si Macháček se Sigmundem elektrické kytary a jednu z nich používali jako basovku. To už se psal rok 1962 a rozšířené obsazení si začalo říkat Hells Devils.

Grőschel i Kyncl pracovali v Tatře Smíchov. Když jednou o pauze Kyncl brnkal na kytaru písničky, povědomé ze zahraničních rozhlasových vysílání, přisedl si k němu další Tatrovák, frézař Miloš Vokurka a vystřílel od boku několik procítěných rokenrolů. Kyncl jej bez váhání pozval na další zkoušku skupiny. Miloš Vokurka se tři roky učil na akordeon a měl tedy základní hudební vzdělání. Byl ale hlavně nadaným zpěvákem a uměl skvěle imitovat to, co slyšel. Anglicky neuměl, ale sluch měl výborný, ne-li geniální, a z rádia zapisoval texty foneticky. Řada jeho fandů se po celou dobu domnívala, že je perfektním angličtinářem. Jeho největším vzorem byl Cliff Richard, z jeho repertoáru zpíval nejvíce skladeb. K dalším inspiracím patřili Jerry Lee Lewis, trochu Elvis Presley a také Little Richards. Podle hitu Bumpse Blackwella "Ready Teddy" dostal i přezdívku Ready Kirken.

První celkem úspěšná etapa Hells Devils trvala asi půl až tři čtvrtě roku. K základní sestavě Vokurka, Kyncl, Macháček, Sigmund a Grőschel přistupovali podle potřeby další spoluhráči. Kapela hrála staticky, žádné šou, měli dost co dělat, aby zvládli své nástroje. Vokurka se při zpěvu držel mikrofonního stojanu, protože nevěděl co s rukama. Skoro každé vystoupení začínalo a končilo „požárem“. Nebyly to však důmyslné pyrotechnické efekty, nýbrž jen neblahý důsledek přetížení amatérsky vyráběných zesilovačů. Ještě že skupině počal pomáhat zvukařský mág Binny Laney, který byl schopen opravit a zprovoznit za účelem ozvučení cokoli, třeba i plotýnkový vařič. Hells Devils odehráli řadu vystoupení na Jezerce nebo na Urale. Zúčastnili se přehlídek společně s nejslavnějšími soubory té doby EP Hi-Fi Boys s Pavlem Sedláčkem nebo Crazy Boys s Miki Volkem, kteří je tehdy ovšem v popularitě hravě předčili.

V druhé polovině roku 1962 začala kapela skomírat. Hudebníci chodili na zkoušky, jak chtěli, kšefty skoro žádné, morálka upadlá. Skupině tehdy pomáhal po organizační stránce další Tatrovák Jarda Malík. Díky němu se na Hells Devils napojila další, tentokrát smíchovská parta. Kytarista Jiří Hampl a bubeník Mirek Schwarz hráli spolu s dalším kamarádem Mirkem Čtvrtníkem již od roku 1961. Někdy si s nimi zazpíval i Honza Tuček. Malík nejprve nabídl záskoky v Hells Devils Schwarzovi a krátce po něm do kapely vplynul i Hampl. Mirek Schwartz pobýval již jako kluk díky příbuzenským svazkům několikrát ve Francii a tam jej zasáhla tvorba Johnny Holidaye. Bubnoval kde mohl, na stůl, na hrnce. Líbily se mu i instrumentálky Shadows, takže repertoár Hells Devils přijal bez váhání. Shadows dokonce zbožňoval natolik, že si podle jejich bubeníka Tonyho Meehana začal říkat Tony. Německé příjmení Schwarz pak přeložil do angličtiny (Black) a další pseudonym byl na světě.

Kapela měla dobrý potenciál, přitažlivý repertoár, ale stále to jaksi nefungovalo tak, jak by mohlo. Binny už to dál nemohl snášet a jednoho šťastného dne seznámil s kapelou svého přítele Evžena Fialu, který se stal vedoucím souboru a dal skupině nový směr. Ne snad z hlediska hudebního stylu. Bylo třeba pozdvihnout motivaci, zlepšit docházku na zkoušky a přístup k vystoupením. Bylo třeba promyslet šou na pódiu, zlepšit vizáž hudebníků, ucelit a vyhranit jejich image. Spolupráce se rozvíjela od podzimu 1962. Do činnosti se zapojil i Evženův otec Eugen Fiala, který byl pro své šlechtické předky španělského původu nazýván Toscani. Toscani vymyslel pro Hells devils charakteristické oblečení, založené na barvách, evokujících peklo a oheň: černé kalhoty a třpytivě červené košile. Sám oblečení také z převážné části ušil. Posléze zařizoval koncerty, staral se o dopravu a stal se jakýmsi produkčním nebo manažerem skupiny, zatímco jeho syn se soustředil na otázky, řekněme, umělecké. Funkce pana Fialy staršího spočívala také v žehlení průšvihů. Jeho styky a elegantní vystupování dokázalo otevřít mnohá zavřená vrátka, získat jinak zcela nedostupná razítka a povolení.

Proslulost Hells Devils začala v roce 1963 prudce narůstat. U baskytary se nejprve objevil Ivan Pešl. Po Pešlovi se pak střídali Zdeněk Rytíř ze skupiny Crossfire a Petr Baďura. V roce 1964 již zůstal jediným baskytaristou Petr Baďura. Od ledna 1964 byl na konkurz přijat Karel Kahovec jako doprovodný kytarista a zpěvák a vznikla nejslavnější sestava Hells devils: Reddy, Hampl, Kahovec, Baďura, Black. K tomu připočtěme uměleckého vedoucího Evžena Fialu, organizačního vedoucího Eugena Fialu-Toscaniho, zvukového režiséra Binny Laneyho a eventuelně ještě dalšího technika Jaroslava Šedivého a máme pohromadě skvělý tvůrčí tým, jaký v té době nikde nefungoval. Následovala řada dodnes památných vystoupení: na přehlídce amatérských souborů, pořádaných Bohoušem Durdisem ve Slovanském domě 10. prosince 1963, na Maškarním plese v Plzni 25. ledna 1964, na MDŽ v Hotelu Tichý 6. března, kam přijelo zasáhnout hned několik policejních vozů, v PKO Bratislava v březnu 1964, U Fleků 13. března 1964 pro zahraniční novináře, kteří se zúčastnili mistrovství světa v házené, na přehlídce v Lucerně v dubnu 1964, v Divadle Máj v Praze 2 v dubnu 1964, v sále tiskárny Svoboda na Smíchově 28. dubna 1964, ve Varnsdorfu, v Chebu a další.

Snad o žádné jiné kapele se nemluvilo a nepsalo v souvislosti s rozbitými židlemi tak často, jako o Hells Devils. Fakt je, že hudebníci hráli jen muziku, kterou z duše milovali a podávali ji svým posluchačům od srdce, jak nejlíp uměli. Panu Toscanimu se zalíbilo, že přenášejí do lůna totality ostrůvky svobodného myšlení a cítění. A publikum? Publikum se na vystoupeních Hell Devils dobře dařilo vybíjet všechnu přebytečnou energii. Bohužel při tom padla za oběť i nějaká ta židle a kapela byla čím dál tím víc sledovanější policií. Svou roli sehrály i závist, pomluvy a udání. Najít záminku nebylo těžké. Evžen Fiala byl zatčen 5. června, rozsudek byl vynesen v říjnu a dostal dvanáct měsíců s podmínkou na tři roky.

V říjnu 1964 odešel Jiří Hampl na vojnu. Karel Kahovec tedy přesedlal na sólovku a na doprovodnou kytaru vypomohl Mirek Čtvrtník. Baskytaristou se stal Ladislav Sandholc. Aktivita skupiny však již byla mizivá a ztrácela perspektivu. Pro Evžena Fialu to s podmínkou na krku také nebylo jednoduché. Poslední akcí pro Hells Devils bylo focení na Karlově mostě pro článek v časopise Stern 8. června 1965 a to společně se členy skupin Hurican, George & Beatovens a dalšími. Pak přišel definitivní konec. Black a Kahovec přijali lano od Matadors. Reddy měl dva roky pauzu, aby pak od roku 1967 chytil druhý dech v Kometách. A Evžen Fiala s otcem si nedali pokoj a v únoru 1967 se ujali skupiny Primitiv, aby z ní vytvořili první opravdovou českou psychedelickou skupinu – The Primitives Group.

JUVENTUS

Tato skupina, která se nikdy nestala takovou jedničkou jako třeba Olympic, byla zřejmě založena již v roce 1962! Bezesporu patři k nejstarším kapelám, jež vznikly v době beatové horečky v Praze. Založil ji Zdeněk Kučera, který hrál na trumpetu a zpíval. Skupinu tvořili vysokoškoláci a konzervatoristé. Složení se ustálilo na dvou kytarách a baskytaře, pianu, saxofonech a trubce. Kapela měla samozřejmě i bubeníka. Se skupinou vždy účinkovala dívčí vokální skupina. Z těch známějších to byly Hana Pazeltová a Lilka Ročáková. Ze zpěváků to byl Jiří Stárek. Juventusu se nepodařilo sjednotit repertoir, tak jako jiným skupinám v té době. Hráli převzaté skladby ranného rock & rollu i vlastní skladby či aranže. Pověstnou skladbou byla Beethovenova "Píseň pro Elišku", kterou přearanžoval pro saxofon Milota. Ročáková nyla "Loudá se půlměsíc", kterou známe jen z nahrávky Yvonne Přenosilové, kterou natočila s Olympicem. Pazeltová zpívala "See See Rider" a Kučera si neopomněl střihnout oblíbenou "St. Louis Blues".

V průběhu roku 1965 došlo ke zlomu, když ve skupině hráli Jiří Lahoda- kytara, Petr Rezek – rytmická kytara, Vladislav Heráček (basová kytara), Václav Rákos (ionika), Miroslav Čech (bicí) a Karel Černoch (zpěv). Stálým hostem skupiny byl dětský zpěvák Petr Stůj. Toho skupina doprovázela i na jeho nahrávce pro Supraphon "Den na prérii". K převzatým skladbám od Beatles a Elvise Presleyho začal přibývat vlastní repertoár. Na tom se podílel hlavně Karel Černoch, Michael Prostějovský a Pavel Žák. Nejznámějšími skladbami se staly "Nářek Převozníka", "Zrcadlo", "Ona se brání", "Volej volej na celou kolej" a "Stůj občane". Ve skladbě "Zrcadlo" si při nahrávání ve studiu na bicí zahrál František Ringo Čech. Ve skupině v té době bubnoval Josef Randák a ten nahrál skladbu z druhé strany prvního singlu " Chrám".

V létě roku 1965 hrál Juventus ve filmu Škola hříšníků a potom jeli na dva měsíce hrát do restaurantů přímořských letovisek tehdejší Jugoslávie. To byla pro každou kapelu, které se podařilo vyjet, Amerika. Po návratu se, jak jinak, skupina plně zprofesionalizovala. Povedlo se jim vystoupit několikrát v televizi a protože jejich písničky moc neprovokovaly a na tehdejší dobu to byl jednoznačně střední proud rychle směřující k popu, podíleli se na sound tracku k filmu Bylo čtvrt a bude půl. To byl jeden z mála československých filmových muzikálů. Tady doprovázeli zpěváky z divadla Rokoko. Černoch si tam zazpíval také jednu písničku – "Broď se řekou". Napsal ji Angelo Michajlov a Eduard Krečmar a trvala jen minutu a padesát osm vteřin. Od ledna roku 1966 hráli pravidelně v divadle ABC. Také se podíleli na natáčení filmu Nahá pastýřka.

Popularita Karla Černocha vzrůstala a sílila jeho aktivita jako sólisty. Vystupoval s orchestry na zájezdech i v televizi a také vystoupil samostatně na písňovém festivalu pop music v Bratislavě. Tam se každoročně odehrával festival Bratislavská lýra. Pro bigbíty to byl festival kýče a uměleckých hodnot 4. kategorie, ale Karel se tak rozhodl. Snad udělal chybu, snad ne.

Juventus pokračoval ve své existenci bez něj. Od července 1968 vystupoval v sestavě Vladislav Heráček – basovka a zpěv, Petr Rezek – kytara a zpěv, Ladislav Tuček – varhany a Jiří Myslivec – bicí. Ve zcela novém repertoáru převažovala vlastní tvorba z pera Heráčka a Tučka. Skladby textoval Eduard Krečmar. První deska jim vyšla až za rok u Pantonu a bylo to EP se zajímavými skladbami "Bob Hands", "Kapka jedu", "Nemocné oči"... Hned po EP následoval ještě singl se skladbou "Vlasy", kde zpívá již jen Petr Rezek. To na EP zpívali všichni z kapely. Na B straně singlu, v písničce "Modrej len", si Rezek zazpíval v duetu s manželkou Irenou. Rezek byl ve skupině pěvecky nejaktivnější a po krátké době následoval Černochova příkladu: skupinu Juventus opustil. Tím skupina přestala existovat.

27.12.2007 zemřel po roční léčbě rakoviny tlustého střeva zpěvák Karel Černoch.

Původní zdroj. Upraveno

OMEGA

V Budapešti vznikla maďarská rocková legendaOmega. Společně s Locomotiv GT patřila v 70. letech 20. století k nejlepším interpretům progresívní rockové hudby a její sláva daleko překročila hranice tehdejšího tzv. východního bloku. Omegu založili v září 1962 hráč na klávesové nástroje László Benkő a zpěvák a kytarista János Kóbor jako skupinu hrající cover verze britských a amerických rockových skladeb. Po častém střídání členů skupiny v roce 1967 přišel hráč na baskytaru Tamás Mihaly, bubeník Jozsef Laux a kytarista György Molnár. První album bylo ještě ovlivněno hudbou Beatles, ale skupina pak začala hrát více progresívně, v tzv. space-rock stylu. Gábor Presser v roce 1968 napsal pro skupinu první původní skladby. V roce 1971 po třetím albu skupiny odešel Presser s Lauxem do Locomotiv GT, za bicí usedl Ferenc Debreczeni a tato sestava pak zůstala neměnná více jak 30 let: Skupina Omega měla výrazný úspěch i mimo Maďarsko. V 60. a 70. letech byla populární i v Československu, Polsku, Jugoslávii, NDR, koncertovali i v Anglii a NSR. Coververzi jejich skladby "Gyöngyhajú lány" naspívala na své koncertní album z roku 1995 i skupina Scorpions („White Dove“). U nás ji na svém albu Růže pro Algernon v roce 1994 vydal i Aleš Brichta pod názvem “Dívka s perlami ve vlasech“. V roce 2006 skupina Omega vydala své šestnácté studiové album Égi jel (Znak na nebi). Poslední anglické album skupiny je Transcendent z roku 1996.

THE ROLLING STONES

V Dartfordu, předměstí Londýna, vzniká jedna z nejslavnějších a nejvlivnějších rokenrolových skupin v historii - The Rolling Stones, pojmenovaná podle skladby Muddyho Watterse „Rollin' Stone“ V roce 1989 byli uvedeni do rokenrolové síně slávy a jsou nazýváni největší rokenrolovou skupinou světa. V Magazínu Rolling Stone se umístili na 4. místě v jejich anketě 100 největších umělců všech dob. Za svou kariéru prodali více než 200 miliónu alb.

Keith Richards a Mick Jagger byli začátkem padesátých let 20. století kamarádi a spolužáci ze základní školy. Pak se jejich cesty rozdělily, Richards chodil na střední školu uměleckého zaměření, Jagger dal přednost ekonomické škole. Po letech se náhodou potkali ve vlaku. Jagger měl v ruce desky Chucka Berryho a Muddyho Waterse. V té době se tyto desky nedaly moc sehnat, Jagger si je objednával přímo z katalogu společnosti Chess. To na Richardse zapůsobilo a dohodli se, že spolu založí kapelu. Přizvali k sobě ještě Dicka Taylora, který později hrál v kapele Pretty Things. Společně hledali dalšího kytaristu a Jagger doporučil Briana Jonese, který hrál na slide kytaru ve skupině Blues Incorporated, kterou tehdy vedl Alexis Korner. V Blues Incorporated tehdy hráli další dva budoucí členové Rolling Stones, Ian Stewart a Charlie Watts. Sestava byla dokončena v červnu 1962 (Mick Jagger, Keith Richards, Brian Jones, Ian Stewart, Dick Taylor).

The Rolling Stones:
Brian Jones, Bill Wyman, Keith Richards, Charlie Watts, Mick Jagger

Ke svému názvu skupina přišla podle Richardse tak, že při telefonickém rozhovoru s novinářkou časopisu Jazz News byl Brian Jones požádán o název kapely. Všiml si, že na zemi leží deska Muddyho Waterse se skladbou „Rollin’ Stone“.

První koncert odehrála kapela 12. července 1962 v legendárním klubu Marquee, říkala si tehdy The Rollin’ Stones. Složení kapely tehdy bylo: Jagger zpěv, Richards a Jones kytary, Stewart piano,Taylor baskytara a Chapman bicí. Baskytarista Bill Wyman se ke kapele připojil v prosinci 1962, bubeník Charlie Watts o měsíc později. Společně pak vytvořili jednu z nejstálejších rytmických sekcí.

Manažer Rolling Stones Giorgio Gomelsky zajistil vystupování v klubu Crawdaddy, který, jak sám uvedl, stál za „mezinárodním znovuzrozením blues“. Byly to koncerty v tomto klubu a bezprecedentní nástup Beatles, jež podle něj hlavně stály za příchodem společenské změny, pro kterou se vžil název swingující Londýn. Kapela vzápětí oslovila jiného manažera, Andrew Loog Oldhama, se kterým také podepsala smlouvu. Oldham chtěl začít spolupracovat se zkušeným manažerem Erickem Eastonem. Při podpisu smlouvy s Eastonem se však objevila komplikace: Oldhamovi bylo pouhých devatenáct let, což mu znemožňovalo smlouvu podepsat; byl tedy mladší než kdokoli z kapely. Smlouvu s Eastonem za něj podepsala jeho matka. Gomelsky, který s kapelou neměl žádnou písemnou dohodu, nebyl osloven vůbec. Decca Records, která ještě stále litovala toho, že přišla o Beatles, podepsala s Oldhamem a Eastonem smlouvu za neobvykle výhodných podmínek. Rolling Stones měli vyjednány třikrát vyšší honoráře, a navíc plnou kontrolu nad nahráváním a vlastnictví svých originálů z nahrávacích studií. Smlouva také dovolovala Oldhamovi používat jiná nahrávací studia, než která vlastnila společnost Decca. Bylo vybráno Regent Sound Studios, které mělo ve své době nejlepší vybavení.

Ačkoli Oldham neměl s nahráváním žádné zkušenosti, sebevědomě se ujal role producenta. Sám k tomu dodal: „Zvuk z jednoho nástroje byl slyšet i ve stopách jiných nástrojů, ale mělo to tak být. Vytvořil se tak originální hutnější zvuk.“ Regentská studia nebyla drahá, což kapele dovolilo nahrávat déle než obvyklé tři hodiny. Dlouhá nahrávací sessions se pak stala pro kapelu typická. Všechny skladby na britské verzi první desky se nahrály v studiích Regent. Oldham poté prezentoval Rolling Stones jako kapelu, která používá nezávislá nahrávací studia. Podle něj to dávalo kapele větší svobodu, než měli Beatles. Ti používali firemní studia EMI, což jim podle Oldhama zaručovalo uhlazený strnulý zvuk. Jako manažer se zprvu pokoušel oblékat kapelu do stejných obleků, na koncerty se však kapela oblékala ležérně. Skupina se začala zviditelňovat jako ošklivý protipól Beatles. Napomáhala tomu fotografie nazlobených mladíků na obalu jejich první desky a také novinové titulky typu „Chtěli byste, aby si vaše dcera vzala někoho z Rolling Stones?“. Bill Wyman k tomu však dodává: „Naše pověst rozzlobených zlých hochů přišla později, a to úplně náhodou. Andrew tohle nikdy neřídil. On nás prostě jen důkladně ždímal.“

The Rolling Stones: Watts, Richards,Jagger,Wood,Wyman

Oldhama čím dál víc znepokojovalo, že by kapela chtěla hrát písničky „černochů ve středním věku“. Chtěl oslovit hlavně mladší publikum, ale s takovým repertoárem tušil problémy. Právě na jeho naléhání začali skládat Jagger s Richardsem první vlastní skladby. Svoje prvotiny však oba popisují jako „nemastné neslané napodobování“. Protože psaní vlastních skladeb šlo pomalu, na jejich prvním albu The Rolling Stones, vydaném 16. dubna 1964, byly hlavně cover verze. Výjimku tvořila písnička z dílny Jaggera a Richarda „Tell Me (You’re Coming Back)“ a dvě skladby podepsané pseudonymem Nanker Phelge, za kterým se skrývala celá skupina. V květnu album vyšlo ve Spojených státech pod názvem „England's Newest Hit Makers“.

První turné Rolling Stones po Spojených státech v červnu 1964 byla podle slov Billa Wymana katastrofa. „Když jsme přijeli, neměli jsme [tam] žádný hit nebo cokoli, podle čeho by nás mohli znát.“ Kapela byla pozvána do televizní show Deana Martina, kde si i zahrála několik songů. Martin se však posmíval nejen tomu, jak vypadali, ale také tomu, jak a co hráli. Stones měli také rezervovány dva dny v nahrávacích studiích společnosti Chess, z jejichž katalogu si Jagger léta objednával desky. Ve studiu se potkali se svým velkým vzorem Muddy Wattersem. Něco s ním i nahráli, ale Wattersova nahrávací smlouva nedovolovala nic z toho použít. Z těchto dvou nahrávacích sessions se později vyklubal první #1 hit Stones „It’s All Over Now“, cover verze písničky Bobbyho Womacka.

Druhá řadová deska v Británii The Rolling Stones No. 2 se již stala jedničkou britského albového žebříčku. Její americká verze The Rolling Stones, Now! dosáhla na pátou příčku amerického žebříčku. Album bylo nahráno na americkém turné, část ve studiích nahrávací společnosti Chess v Chicagu, část ve studiích RCA v Los Angeles. V lednu a únoru 1965 odehrála kapela koncertní turné po Novém Zélandu a Austrálii, které vidělo kolem sta tisíc fanoušků.

Další americké LP dostalo název Out of Our Heads. Vyšlo v červnu 1965 a stalo se další jedničkou hitparád. Na něm už bylo sedm originálních věcí – tři podepsané Jagger/Richards, čtyři pod pseudonymem Nanker Phelge. Na podzim pak vyšla další mezinárodní jednička, singl „Get Off of My Cloud“. Krátce po vydání následovalo další LP pro americký trh: „December's Children“. Jagger, Richards a Jones začali mít na začátku roku 1967 problémy s užíváním drog. Celé to odstartovala série článků v časopise News of the World nazvaná „Popové hvězdy a drogy: pravda, která vás šokuje“. Články popisovaly večírky pořádané kapelou The Moody Blues, na kterých se užívalo LSD a na které chodily hvězdy jako kytarista The Who Pete Townshend, bubeník Cream Ginger Baker a další. První článek byl zaměřený na Donovana, druhý na Rolling Stones.

V prosinci 1967 vyšla deska Their Satanic Majesties Request (třetí v Británii, druhá v USA),bohužel krátce po Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles. Deska vznikala v těžkých podmínkách, protože Jagger, Richards a Jones museli řešit soudní řízení. Kapela se při nahrávání už zcela zbavila Andrewa Oldhama. Rozchod byl přátelský, alespoň podle tisku. Nicméně v roce 2000 k tomu Jagger dodal: „Důvodem, proč Andrew odešel, bylo to, že si myslel, že už se nedokážeme plně soustředit na práci a že jsme stále více dětinští. Opravdu to nebylo příjemné – a myslím, že to nebylo příjemné ani jemu. Tehdy tam bylo spoustu rušivých elementů, ale my vždycky budeme potřebovat někoho, kdo nás dokáže nasměrovat tou správnou cestou. To byla jeho práce.“ Satanic Majesties se tak stalo prvním albem, které si Stones produkovali sami. Bylo také první deskou, která vyšla ve stejné verzi na obou stranách Atlantiku. Její psychedelický zvuk doplňuje obal, na kterém je 3D fotografie Michaela Coopera, autora fotografie slavného obalu desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Bill Wyman si sem napsal a zazpíval písničku „In Another Land“, která pak vyšla jako singl. Byla první, na které Jagger nezpívá hlavní hlas.

První měsíce roku 1968 strávila kapela prací na dalším albu. Z těchto nahrávacích sessions vzešel hit „Jumpin' Jack Flash“, který vyšel jako singl v květnu. Jeho zvuk, stejně jako zvuk celého alba Beggars Banquet (třetí v Británii, páté v USA), je směsí country a blues. Kapela se tak vrátila ke svým kořenům. S touto deskou také začala spolupráce s producentem Jimmy Millerem. Za zmínku stojí známé písničky „Street Fighting Man“, věnovaná politickým otřesům května 1968, a titulní „Sympathy for the Devil“. Rostoucí problémy Briana Jonese vedly k tomu, že na nahrávání Beggars Banquet skoro vůbec nechodil. Jagger pak řekl, že Jones „neměl na to, aby vedl takový způsob života“. Jeho soustavné užívání drog mu znemožnilo získat americké vízum. Celé kapele tak znemožnil vyjet na další americké turné. Ostatní členové donutili Jonese říct: „Odcházím z kapely, ale pokud budu chtít, můžu se kdykoli vrátit.“ 3. července 1969, méně než měsíc od svého odchodu z Rolling Stones, se Brian Jones utopil v bazénu na zahradě svého domu.

Od přelomu sedmdesátých let do roku 2016 pak Rolling Stones natočili dalších 16 studiových alb, které všechny získaly zlaté nebo platinové ohodnocení v Británii a USA, a odjezdili 21 světových koncertních turné.

THE STATUS QUO

Pod názvem „The Scorpions“ vzniká v Británii skupina Status Quo.V počátcích vystřídala několik názvů, mezi které patří The Spectres, Traffic Jam a The Status Quo. Své první album skupina vydala v roce 1968 pod názvem „Picturesque Matchstickable Messages from the Status Quo“. Následovala řada dalších alb, ze kterých vzešlo několik hitů, jako jsou skladby „Caroline“ (1973), „Rockin' All Over the World“ (1977), „Whatever You Want“ (1979) nebo „In the Army Now“ (1986). Kapela patří k nejdéle fungujícím rockovým skupinám vůbec a její dva členové (Rossi a Parfitt) v roce 2010 získali Řád britského impéria.

Historie kapely začíná roku 1962, kdy spolužáci Francis Rossi (kytara, zpěv), Alan Lancaster (baskytara) a Alan Kay (bicí) společně založili kapelu The Scorpions, kterou záhy přejmenovaly na The Spectres. Alana Kaye nahradil John Coghlan a řady doplnil organista Jess Jaworski, kterého po krátkém čase nahradil Roy Lynes. Skupina vydala pár neúspěšných singlů a obrat k lepšímu nenastal ani po přejmenování kapely na Traffic Jam, proto skupinu v roce 1967 rozšířil druhý zpěvák a rytmický kytarista Rick Parfitt. Po příchodu Parfitta kapela opět změnila název na The Status Quo a začátkem roku 1968 vydala singl Pictures of Matchstick Men, který rychle zaznamenal úspěch jak v britské (7. místo), tak i americké (12.) hitpáradě. Jmenovaný singl se objevily i na debutovém albu ze stejného roku s krkolomným názvem Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo. To se však žádného významného úspěchu nedočkalo. Status Quo vypustilo z názvu „the“ a zažívalo slabá léta, kdy zůstavala většina jejich publikované práce bez většího zájmu. Vše se začalo měnit roku 1972 se změnou image a singlem „Paper Plane“, který se umístil v Top10 britské hitparády, albem Piledriver z téhož roku, které bylo páté mezi alby, a koncerty v Readingu a na Great Western Festival, které vyšvihly Status Quo mezi žádané zboží. Následující rok vyšel velice úspěšný singl „Caroline“ a album Hello, které se dostalo na první místo. Na něm poprvé spolupracoval Andy Bown, který se později roku 1976 stal klávesistou skupiny. Roku 1975 se pak Status Quo poprvé dostalo na první místo hitparády se singlem „Down Down“. Všechna následující alba vydaná během 70. let se dostala mezi nejlepších pět alb hitparády.

Roku 1981 po vydání alba Never Too Late opustil kapelu John Coghlan poté, co vztekle rozmetal svou soupravu bicích a odešel ze studia. Náhradou se stal Pete Kircher. 14. května 1982 odehráli v Birminghamské aréně N.E.C. koncert, který navštívil i princ Charles. Koncert se totiž odehrál v rámci jeho charitativní nadace Princes' Trust a byl to první rockový koncert, na němž byl osobně přítomen člen královské britské rodiny.

Během osmdesátých let eskalovaly problémy mezi zakládajícmi členy Rossim a Lancasterem, které vedly ke konci živého koncertování. To mělo mít podobu velkého tour s názvem "End of the Road" roku 1984, které vyvrcholilo velkým závěrečným koncertem v Milton Keynes dne 21. 7. 1984. Koncertu se zúčastnilo 35 000 diváků. Následující rok se však kapela opět sešla, když zahajovala britskou část charitativního koncertu Live Aid, a to s písní „Rockin' all over the world“.

Roku 1986 se Status Quo opět sešli ve studiu, ale s novým baskytaristou Johnem "Rhino" Edwardsem a bubeníkem Jeffem Richem, kteří předtím spolupracovali s Parfittem na jeho nevydané solové desce. Alanu Lancastrovi, který již nějakou dobu trvale žil v Austrálii, se situace samozřejmě nelíbila a vše se řešilo soudně a nakonec vyřešilo peněžitou sumou. Po veškerých soudních sporech pak Status Quo v nové sestavě vydalo album s názvem In The Army Now, jehož titulní skladba se stala jednou z nejúspěšnějších a nejznámějších skladeb Status Quo vůbec.

V roce 1991 obdrželi britskou hudební cenu za významný přínos rock'n'rollové hudbě a později téhož roku dostali stejně ocenění i na předávání světových hudebních cen v Monte Carlu. Roku 1991 se také zapsali do Guinessovy knihy rekordů, když v rámci turné k novému albu Rock 'Til You Drop odehráli čtyři koncerty ve čtyřech různých městech (Sheffield, Glasgow, Birmingham, Londýn - Wembley) během 11 hodin a 11 minut.

Roku 2005 se skupina objevila v dvojepizodě britského nekonečného seriálu Coronation Street, kde představili sami sebe. Francis Rossi a Rick Parfitt zde uštědřili několik ran pěstí jedné z postav seriálu, velkému fanouškovi Status Quo, jménem Les Battersby, aby mu později zahráli na jeho svatbě.

Roku 2013 kapela vydala svůj stý singl s názvem „Bula Bula Quo“ a účinkovala v akční komedii Bula Quo!. Francis Rossi a Rick Parfitt zde hráli v hlavní roli po boku Jona Lovitze, Laury Aikmanové a Craiga Fairbrasse. Oba ve filmu představovali sami sebe, když se po jednom z koncertů Status Quo na Fiji stali svědkem vraždy, a poté utíkali s důkazy před místními gangstery. K filmu vyšlo i stejnojmenné studiové album, které bylo zároven jeho soundtrackem. Stejného roku se poprvé po třiceti letech spolu sešli i všichni původní členové (Rossi, Parfitt, Lancaster, Coghlan) a odehráli krátké tour, které se pak opakovalo i na jaře následujícího roku.

Za svou existenci odehrálo Status Quo více než 6 000 živých koncertů (na cestách strávili celkem 23 let života), které vidělo dohromady více než 25 milionů lidí, a vydali 44 alb, která se umístila v britské hitparádě (28 studiových (z celkových 33), 11 kompilací a 5 zaznamenaných koncertů), úspěšnější byli pouze Rolling Stones. Dále vydali více než 100 singlů, z nichž 40 se v Británii dostalo mezi Top 20 singly hitparády, a 106krát vystoupili v britském pořadu o populární hudbě Top of the Pops, což z nich činí rekordmana tohoto hlavně od 60. do 80. let 20. stol. velice populárního pořadu.

THE TRASHMEN

The Trashmen byla americká surf rocková skupina, která vznikla v Minneapolisu ve státě Minnesota ve Spojených státech amerických. Původní sestavu skupiny tvořili kytaristé Tony Andreason a Dal Winslow, baskytarista Bob Reed a bubeník Steve Wahrer

Tony Andreason a Mike Jann byli přátelé, kteří se od roku 1955 společně učili a hráli na kytaru. Hráli především country. V roce 1957 se v Crystal Coliseum Tony a Mike seznámili se Stevem Wahrerem, bubeníkem a kytaristou Dallasem "Dal" Winslowem. Tony, Steve a Dal hráli krátce jako The String Kings. Mike se toho neúčastnil, protože se více zajímal o country hudbu. Tony se potom prostřednictvím Steva a Dalea seznámil s Jimem Thaxterem,zpěvákem který hledal kapelu. Vznikla tak skupina "Jim Thaxter and the Travelers" v následujícím složení: Jim Thaxter - zpěv a kytara (laděná na baskytaru), Tony Andreason - sólová kytara, Dal Winslow - rytmická kytara, Tom Diehl - piano a Steve Wahrer - bicí. Na jaře 1961 si skupina dala pauzu, protože Tony a Jim museli odejít do armády. V únoru nebo březnu 1962 se oba vrátili. Neshody v hudebním směřování mezi nimi však způsobily, že Tony skupinu opustil. Steve a Dal odešli s ním.

Ke skupině se poté připojil Don Woody, který hrál na baskytaru. Poté, co Donův kamarád ukázal skupině desku s názvem The Trashmen's Blues, rozhodl se Steve pojmenovat skupinu The Trashmen. Skupina byla převážně instrumentální, s občasným zpěvem Steva. Tony příležitostně zpíval hlavní písně. Don skupinu opustil a nahradil ho Bob Reed, vybraný na základě konkurzu. Po poslechu Dicka Dalea skupina získala zájem o surf rock. Píseň s názvem "Surfin' Bird" vymyslel Steve a jejich publikum si ji na koncertech okamžitě oblíbilo. Stala se největším hitem skupiny a v druhé polovině roku 1963 se dostala na 4. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Píseň byla kombinací dvou R&B hitů skupiny The Rivingtons, "The Bird's the Word" a "Papa-Oom-Mow-Mow". Na prvních výtiscích singlu byl jako autor skladby uveden bubeník a zpěvák skupiny Trashmen Steve Wahrer, ale po výhrůžce právního zástupce skupiny The Rivingtons bylo autorství Wahrerovi odebráno a převedeno na členy skupiny The Rivingtons.

Píseň později převzali The Ramones, The Cramps, Silverchair, The Psychotic Petunias, Pee-Wee Herman, Equipe 84 a thrashmetalová skupina Sodom. Zazněla také v několika filmech, například ve filmech Full Metal Jacket, Fred Claus, Pink Flamingos, Back to the Beach a The Big Year. V roce 2010 byla na Facebooku spuštěna kampaň, jejímž cílem bylo poslat píseň na první místo ve Velké Británii během vánoční sezóny; to bylo z velké části zamýšleno (stejně jako v případě písně "Killing in the Name" od Rage Against the Machine v roce 2009) jako protest proti převzetí vánoční první příčky písní vítěze soutěže The X Factor. Skladba poprvé debutovala v britské Top Ten 19. prosince na 3. místě.

Skupina se rozpadla v roce 1967.

V 70. a 80. letech se skupina občas scházela a vystupovala společně až do roku 1989, kdy Steve Wahrer zemřel na rakovinu. Později Wahrera na postu bubeníka nahradil bratr Tonyho Andreasona Mark. Na turné v roce 2009 ho na bicí nástroje nahradil Reedův syn Robin. V roce 1999 zahráli Trashmen na festivalu Las Vegas Grind. V letech 2007 a 2008 vystupovali také ve státech Illinois, Ohio, Wisconsin a Španělsko. V letech 2008 a 2010 absolvovali Trashmen turné po Evropě, během kterého vystoupili v Německu, Nizozemsku, Francii, Španělsku, Belgii, Itálii, Rakousku, Norsku, Švédsku a Finsku.

Kapela nahrála čtyři skladby v Custom Recording Studios v Golden Valley v Minnesotě s dlouholetým fanouškem a kytaristou Deke Dickersonem pro nahrávací společnost Major Label a v březnu 2013 vydala 7" EP I'm a Trashman. V dubnu 2014 vyšlo navazující plnohodnotné LP Bringing Back the Trash. Po několika koncertech v roce 2015 v rodném městě Minneapolis se kapela opět odebrala do důchodu.

BEACH BOYS – Surfin' Safari

Surfin' Safari je debutové album americké rockové skupiny Beach Boys, vydané 1. října 1962 u Capitol Records. Oficiální producentské zásluhy připadly Nicku Venetovi, ačkoli na produkci alba se významně podílel Brian Wilson se svým otcem Murrym; Brian také napsal nebo se podílel na napsání devíti z dvanácti skladeb. Album se během 37 týdnů pobytu v hitparádě dostalo na 32. místo v USA. Albu předcházely dva singly: "Surfin'" a "Surfin' Safari", které se v hitparádě umístily na 75., resp. 14. místě. Úspěch písně "Surfin' Safari" pomohl skupině zajistit vydání celého alba, zatímco byl vydán další singl "Ten Little Indians", který se umístil na 49. místě hitparády.

Úryvek z původních poznámek k albu: Skupinu tvoří převážně lidé z kalifornského Hawthornu, kteří se jmenují Wilsonovi... jsou to Brian, Dennis, Carl a jejich otec Murry Wilson, dlouholetý skladatel, který působí jako manažer skupiny. Dále je tu talentovaný bratranec chlapců, Mike Love ... který v jejich neobvyklých vokálních aranžích zpívá jak hlavní tenorové, tak hluboké basové party. ... [a] mladý David Marks, soused Wilsonových, který hraje na hybnou rytmickou kytaru. Brian, nejstarší z Wilsonových, je lídrem skupiny a aranžérem vokálů. Carl je velmi zdatný sólový kytarista, zatímco bratr Dennis zpívá a hraje na bicí. Nikdo z nich mimochodem neměl žádné formální vzdělání, ale všichni vyrůstali v prostředí, kde byla hudba běžnou součástí jejich života.

DICK DALE – Surfers‘ Choice

V listopadu vydává průkopník surfového stylu, Dick Dale, své debutové album Surfers’ Choice. Album bylo nahráno převážně živě v tanečním sále Rendezvous Ballroom, ve studiu byly přidány overduby. Deska byla poté dlouho nevydaná, až v říjnu 2006 ji znovu vydalo na CD vydavatelství Sundazed Records. Album později znovu vydalo vydavatelství Not Now Music s bonusovým diskem singlů pod názvem Surf Beat.

Na albu je i předělávka řecké folkové písně „Misirlou“. Dickova verze později inspirovala mnohé další rockové umělce jako Beach Boys, The Ventures nebo The Trashmen k jejich vlastním verzím a v roce 1994 zazněla i ve filmu Pulp Fiction od Quentina Tarantina.

Jen málo raných rock'n'rollových alb bylo skutečně přelomových, ale tohle je jedno z nich: nejenže samo o sobě založilo žánr surfové hudby (a hegemonii Dicka Dalea nad ním), ale také prodalo celý koncept masové Americe, kde surfování ve vnitrozemských oblastech bylo jen stavem mysli. Nahrávka byla z velké části pořízena v tanečním sále Rendezvous v Balboa Beach - Daleově domovské scéně, kde je zřetelně slyšet, jak děti na začátku "Surf Beat" křičí v očekávání - a obsahuje vokální vrcholy z Dickova setlistu ("Peppermint Man", "Lovey Dovey", "Night Owl", "Fanny Mae" a "Sloop John B.", která zde zní velmi zvláštně s přehnanými smyčci) a instrumentální skladby, které tento styl skutečně vytvořily. "Miserlou Twist" - jiná verze než na původním singlu Del-Tone - a původní, předreverbová singlová verze "Let's Go Trippin'" se zdají být jedinými studiovými skladbami na palubě. Ale živé verze "Surfing Drums" (později přejmenované na "Tribal Thunder" na jednom z Daleových comebackových alb), "Take It Off", "Shake 'n' Stomp" a lowdown stomp "Death of a Gremmie" stejně jasně vymezují divoké, reverbované vzrušení nového stylu v jeho přirozeném prostředí. Bezpochyby nejlepší hodina surfové kytary.

THE SHADOWS – Out of the Shadows

Britské publikum v letech 1961-62 očekávalo druhé album, které by bylo celé instrumentální, ale Shadows a Paramor chtěli místo toho natočit album, na němž by se projevily jejich rozmanité talenty. Album přesto obsahuje 6 (ze 13) zcela nových původních skladeb, které v různých obměnách napsali všichni členové skupiny. Naproti tomu druhé album konkurenční instrumentální rockové skupiny The Ventures bylo zcela instrumentální. Album je také mnohem pomalejší a plynulejší než předchozí deska.

Album se dostalo na první místo v žebříčku v britské albové hitparádě v roce 1962. Nebyly z něj vydány žádné singly, ale dvě EP: "Out of the Shadows" a "Out of the Shadows no.2", obě v mono i stereofonním provedení. Pouze skladba "Little B" byla použita k propagaci tohoto alba při turné v roce 1962 a byla použita jako první volba bubenického sóla Shadows při živých koncertech od roku 1962 do roku 2004.