| Původ: | Cortland, New York, USA |
| Aktivní roky: | 1982 - 2010 |
| Styl: | Heavy metal |
| Vydavatelé: | Eagle, Warner Bros., Reprise, Universal, Vertigo, Phonogram, Spitfire, Sanctuary |
| Web: | ronniejamesdio.com |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Dio |
DIO byla americká heavymetalová kapela založená v roce 1982 zpěvákem Ronniem Jamesem Diem, poté co Dio s bubeníkem Vinnie Appicem opustili BLACK SABBATH s úmyslem založit novou skupinu. Název Dio byl zvolen proto, že dával smysl z komerčního hlediska; jeho jméno bylo v té době již dobře známé, jak z RAINBOW, tak především z BLACK SABBATH, díky vynikajícímu albu Heaven and Hell.
Kapela vydala 10 studiových alb a v průběhu let prošla mnoha změnami v sestavě, přičemž jediným stálým členem byl sám Dio. Mezi kytaristy patřili Vivian Campbell, Craig Goldy, Doug Aldrich, Warren DeMartini, Tracy G, Jake E. Lee a Rowan Robertson.
Skupina se rozpadla v roce 2010, když Ronnie James Dio zemřel ve věku 67 let na rakovinu žaludku. Po celém světě prodali více než 5 milionů desek.
Ronnie James Dio zůstává jednou z nejuctívanějších postav heavy metalu. Jeho hlas, styl a charismatická osobnost ovlivnily generace hudebníků napříč subžánry tvrdé hudby – od klasického heavy metalu přes doom až po power metal. Jako frontman kapel RAINBOW, Black Sabbath a Dio se nesmazatelně zapsal do historie žánru nejen díky svému charakteristickému vokálnímu projevu, ale i schopnosti přetavit fantasy, mytologii a osobní témata do silných hudebních příběhů.
Dio je rovněž považován za popularizátora ikonického metalového gesta – 'rohy' – které převzal od své italské babičky jako ochranný symbol a proměnil jej v jeden z nejrozpoznatelnějších znaků metalové kultury. I po své smrti zůstává pro mnohé zosobněním hodnot jako věrnost fanouškům, pokora a nekompromisní přístup k hudbě.
Jeho tvorba stále žije – na vinylech, v přehrávačích, na pódiích díky projektům jako DIO DISCIPLES či LAST IN LINE a v srdcích metalových příznivců po celém světě. Ronnieho poselství o svobodě, temnotě i naději nepřestává rezonovat. Jeho hudba je i nadále průvodcem těm, kdo hledají něco víc než jen tóny – hledají pravdu, vášeň a duši ukrytou v hluku zesilovačů.
Po skončení turné k albu Mob Rules se Black Sabbath vrátili zpátky do Los Angeles, aby začali pracovat na živém albu Live Evil. To už ale v uskupení vrcholily několikaměsíční problémy a začaly kolovat zvěsti, že Dio s Vinny Appicem se chystají natočit sólovou desku (díky úspěchu Heaven and Hell totiž Warner Brothers nabídli Ronnimu sólovou smlouvu), což zbytek kapely nijak dobře nepřijal. Pomalu se schylovalo k bouři.
K výbuchu došlo v říjnu 1982 při mixování nahrávky. Zvukový inženýr Lee Don Carlo Tonymu namluvil, že Ronnie a Vinny vnikli večer do studia a zvýšili hlasitost bicích a zpěvu. Tonny Dia vzápětí obvinil a ten vše popřel (a popíral to do konce života). Iomimu navíc už delší dobu vadilo, že se Dio snažil převzít nad kapelou kontrolu a dělat věci po svém. Následovala zuřivá hádka, po které Ronnie a Vinny opustili Black Sabbath. Tony a Geezer pokračovali v produkci a LP nakonec vyšlo v prosinci. I přes hořkost rozchodu a na léta pokažené vztahy ale Ronnie vždy tvrdil, že doba v Black Sabbath byla jedna z nejkrásnějších v jeho životě.
Diův odchod od Black Sabbath byl pro jeho příznivce nečekaný a zanechal je na čas v nejistotě ohledně zpěvákovy budoucnosti. Nejistota nicméně netrvala dlouho, akční vokalista brzy využil toho, že si konečně může řídit věci po svém, a začal odhodlaně pracovat na nové bandě. První riffy začaly vznikat ještě ve dvojici, když Ronnie oprášil basu a společně s Vinnym začali tvořit nové skladby. Zároveň s tím probíhala ta nejdůležitější činnost pro novou smečku – hledání mistra šesti strun. První volbou se ze začátku jevil být Jake E. Lee, kytarový čaroděj z partičky Rough Cutt, Ronnie se ale nakonec rozhodl, že bude hledat mezi evropskými kytaristy, kteří podle něj preferovali srdce a duši před technikou a okázalostí. Proto odletěl s Vinnym do Londýna, kde měl schůzku s bývalým kolegou Jimmy Bainem. Výsledkem této schůzky bylo pozvání na konkurz a poté angažování irského kytaristy Sweet Savage Viviana Campbella a trošku mimo plán i Jimmyho Baina, který přirozeně zapadl do party.
I přesto, že osobní vztahy mezi Ronniem a mladým kytaristou nebyly od začátku, hlavně díky velkému věkovému rozdílu, úplně ideální, hudebně to klapalo a kompletní sestava začala prakticky ihned v Sound Studio v Los Angeles pracovat na svém prvním studiovém počinu.
Velice očekávaný debut Holy Diver formace vydala 23. května 1983 a nemohla si vybrat vhodnější dobu. Mladým fanouškům, okouzleným Dračím Doupětem a Tolkienovými fantasy knihami, padl obal nové desky i její fantasy texty do noty. A Dio úspěchu ještě napomohli stylovým videoklipem k titulní skladbě, který začal hojně rotovat na MTV. Na fantasy tématice založený přebal, kde démonický maskot skupiny Murray zjevně topí kněze omotaného řetězy, navíc velice záhy vzbudil rozruch mezi náboženskými skupinami, které nelenily a obvinily novou kapelu ze satanismu. Dio kontroval tím, že první pohled může být zavádějící a Murray může představovat dobro a kněz zlo. O reklamu bylo tedy postaráno.
Z nahrávky vzešly dva obrovské hity, které upevnily základy tehdejšího metalu – "Rainbow in the Dark" a "Holy Diver", kterým se dostalo hojně vysílacího času, jak v rádiích, tak na MTV. Prvně jmenovaná skladba se mimochodem Ronnimu ze začátku vůbec nezamlouvala, považoval ji za příliš 'popíkovou' a málem ji ve studiu zničil. Později svým spoluhráčům děkoval, že tomu zabránili. Celkově je debutové LP zřejmě zlatým hřebem Diovy diskografie a zůstává tou nejlepší ukázkou tradičního čistokrevného heavy metalu, kde (jak se vyjádřil kanadský recenzent Martin Popoff) Dio téměř sám přetváří goticky založený hard rock pro 70. léta, tím že do něj zapojuje silné melodické háčky a větší množství klasicky založených, hladce plynoucích, oslňujících výkonů, než je pro žánr běžné.
Začalo plánování koncertů a s tím vyvstal ještě jeden personální problém. Ve studiu hráli na klávesy Dio a Bain, ale pro živá vystoupení bylo potřeba angažovat klávesistu. Volba padla na Clauda Schnella, bývalého klávesáka nadějných Rough Cutt, jejichž první sestava se nedávno rozpadla a kteří patřili pod vydavatelství, jehož majiteli byli Dio a jeho žena Wendy. Claude se po rozpadu Rough Cutt a po dalším krátkém působení u Hughes/Thrall místo tvorby muziky zabýval spíše přemítáním nad svou nejistou budoucností a nabídka pro něj byla vysvobozením z nelehké situace. Rough Cutt mezitím doplnili sestavu novými jmény a vyrazili na turné jako předkapela Dio.
Claude, zatím vystupující za oponou (na prvních dvou turné hrál po straně pódia, než v roce 1985 vystoupil do popředí), se tedy stal plnohodnotným členem bandu a Dio mohli vyrazit na své první světové turné. První zastávka se konala v Concert Barn v kalifornském Antiochu, 23. července 1983. Šlo v podstatě o velkou stodolu s hliněnou podlahou, která se nacházela uprostřed několikahektarové pastviny a byla těžko k nalezení. Ronnie proto nečekal nic velkého a byl v šoku, když se do stodoly sjelo tři tisíce lidí.
Později vzpomínal: „Zrovna jsme začínali, měli jsme venku prvotinu »Holy Diver«. Někdo přišel s tím, že budeme hrát v Concert Barn v Antiochu. Vyrazili jsme tam autobusem. Jeli jsme a jeli jsme, odbočili jsme doleva a jeli jsme skrz nic. Odbočili jsme doprava a jeli jsme skrz ještě větší nic. A pak zase doleva. Říkal jsem si: 'Tohle je vtip'. Víš, hrál jsem s Black Sabbath a hrávali jsme pro statisíce lidí. Sám sebe jsem se ptal: 'Tak to je to, kam můj život dospěl?' Dorazili jsme na místo a nebylo tam moc lidí, protože jsme přijeli opravdu brzy. Šli jsme do domu a oni nám tam udělali jídlo. Chutnalo skvěle. Pak jsme šli do šaten, což byl jakýsi karavan umístěný za pódiem. No a pak už jsme byli na scéně a před námi byli tři tisíce lidí. Z ničeho nic jsme překonali všechny rekordy, jaké Antioch kdy měl a jaké Antioch kdy bude mít. Bylo to fantastické. Hráli jsme poprvé a jediný materiál, který jsme měli, byla deska »Holy Diver«, kterou jsme taky přehráli, a nějaké věci od Black Sabbath a Rainbow. Ještě, že jsme je také měli. Nikdy na to nezapomenu. Jednalo se o jeden z momentů, které v mém životě nejvíce definovaly mou kariéru.“
Po Antiochu následovalo deset vystoupení v roli předskokana hardrockových velikánů Aerosmith. Po rvačce na pódiu, kdy se do sebe pustili Steven Tyler a Joe Perry, se však Dio rozhodli pokračovat vlastní cestou a přibrali k sobě mladé Queensrÿche jako support. V srpnu zamířili do Evropy a zahráli na festivalu Monsters of Rock na hradě Donington. O měsíc později už zase brázdili americké silnice, a to až do přelomu roku. Turné skončilo 7. ledna 1984 ve vyprodaném sále v Airingtonu.
Po skončení šňůry si skupina nedopřála dlouhý odpočinek, protože nechtěla ztratit tempo, a vrhla se prakticky ihned do skládání nového materiálu. Tentokrát se ale rozhodli opustit hektickou atmosféru Los Angeles a přesunuli se do coloradského nahrávacího studia Caribou Ranch, blízko Nederlandu ve Skalistých horách. Šlo o moderní zařízení, které během svého vrcholu hostilo více než 150 velkých jmen, včetně Michaela Jacksona, Eltona Johna nebo Franka Zappy. Samotné studio připomínalo malé soběstačné městečko usazené na úpatí hor, jehož hlavní budova byla přebudovaná stodola. V okolí se nacházelo přes půl tuctu venkovských chatek pojmenovaných indiánskými názvy. V největší, zvané Ouray, se ubytoval Dio.
Nahrávací dny začínaly kolem jedenácté dopoledne a končily dlouho po půlnoci, někdy sezení trvalo až do ranních hodin. Přestože klid přál tvůrčímu procesu, ze samoty jako takové začali někteří, zejména společensky založený Jimmy Bain, který izolaci těžko snášel, brzy šílet. Tvorba však probíhala bez větších zádrhelů a fanoušci netrpělivě vyhlíželi novinku.
2. července 1984 dostali příznivci v podobě desky The Last in Line konečně svou dávku metalové magie – a rozhodně nebyli zklamáni. Ačkoliv se většina shodla, že výšin debutu tahle výborná nahrávka přece jen nedosahuje, fantasy směřování zůstalo zachováno. Obalu opět dominoval démonický maskot Murray, texty byly plné magie, mečů a středověkých obrazů. Na MTV se navíc objevily klipy k hitům "The Last in Line" a "Mystery", které čerpaly z fantasy tématiky a nabídly nejen čaroděje a víly, ale i Dia v převleku za staroegyptského kněze.
Dne 12. září získala nová nahrávka zlato za více než půl milionu prodaných kusů a 3. února 1987 se stala prvním počinem Dio, který dosáhl platinové certifikace. Ve Velké Británii obdržela stříbrný status v lednu 1986, ve stejné době jako Holy Diver. Jsou to dodnes jediná dvě alba Dio, která dosáhla na platinu. V roce 2005 se navíc The Last in Line umístilo na 372. místě žebříčku 500 nejlepších rockových a metalových alb všech dob časopisu Rock Hard.
Následující turné ukázalo, že popularita souboru raketově roste – ruku v ruce s tehdejším boomem metalové hudby. Dio byli v té době na absolutním vrcholu sil a vyprodávali obrovské arény jako The Forum v Los Angeles či Madison Square Garden v New Yorku, které pojmou přes 15 tisíc diváků. Stejné nadšení je provázelo i v Evropě, Japonsku a Austrálii. Turné skončilo opět v lednu a po jeho ukončení si kolektiv dopřál zasloužený odpočinek, než se pustil do další tvorby. Mezitím ale v některých členech začalo klíčit napětí a schylovalo se k prvním vnitřním třenicím.
Výčitky vycházely především od Viviana. Mladý kytarista začal Ronnimu připomínat jejich původní finanční dohodu, podle které měl každý člen Dio dostávat rovný díl peněz, ale kapelník věc neustále odkládal. Vztahy mezi nimi se vyostřovaly a Vivian postupně ztrácel o uskupení zájem. Navíc procházelo krizí i Diovo manželství s Wendy – žili odděleně, hádky byly na denním pořádku, a tahle temná atmosféra se samozřejmě promítla i do tvorby. O to víc, že Wendy nadále plnila roli manažerky. Práce na nové desce sice pokračovala, ale to společné nadšení z prvních dvou studiových počinů už tu nebylo.
Rok 1985 se ale netočil jen kolem nahrávání. Campbell a Bain složili skladbu "Stars" pro projekt Hear'n Aid, který měl být metalovou odpovědí na píseň "We Are the World", iniciovanou Michaelem Jacksonem. Snažili se do něj zapojit i Dia, ten však veškerou svou energii věnoval aktuální tvorbě a o nápad zpočátku nejevil zájem. Nakonec však souhlasil, a jeho jméno i zápal pomohly tenhle ambiciózní plán dotáhnout do konce.
Dne 20. května 1985 proběhla v AaM Records Studios v Hollywoodu dvoudenní nahrávací sešlost, při níž vznikla skladba "Stars". O sólový zpěv se kromě Ronniho podělily hvězdy jako Robert Halford, Geoff Tate, Don Dokken a další, včetně dvojice Michael McKean a Harry Shearer, známých jako David St. Hubbins a Derek Smalls z komediálního projektu Spinal Tap. Kytarové sólo obstarala výběrová skupina, v níž nechyběli ani Dave Murray a Adrian Smith z Iron Maiden, kteří si na akci odskočili z legendárního World Slavery Tour. Píseň se objevila na kompilaci doplněné živými verzemi skladeb od Kiss, Motörhead, Dio, Accept, Rush a Scorpions, ale také studiovými nahrávkami Y&T a Jimiho Hendrixe. Ačkoli se vydání posunulo na 1. ledna 1986, během prvního roku nahrávka vynesla milión dolarů a další milióny přibyly v následujících letech.
Po dokončení projektu se Ronnie vrátil k desce Sacred Heart, která spatřila světlo světa 15. srpna 1985. A přestože mnozí fanoušci cítili, že jí chybí energie předchozích nahrávek, obsahovala několik silných skladeb a vyšplhala se až na 29. místo žebříčku Billboard. V říjnu získala zlatou certifikaci. Obal zůstal věrný fantasy tematice, tentokrát ale představil nového maskota – draka jménem Dean.
V říjnu vyrazili Dio na další mamutí světové turné čítající přes sto vystoupení s plánovanou délkou čtrnáct měsíců. Vivian Campbell ale dál zůstával nespokojený a neustále připomínal nedodržené finanční závazky. Napětí mezi ním a Diem gradovalo a Ronnie spolu s Wendy začali hledat náhradu.
Roztržka vyvrcholila v březnu 1986, když byl Campbell vyhozen z formace. Došlo k tomu během přestávky mezi americkou a evropskou částí šňůry – Vivian se vrátil do Irska, kde obdržel novou smlouvu. Tu však odmítl podepsat, čímž se jeho konec stvrdil. O práci nepřišel nadlouho – už v roce 1987 ho David Coverdale angažoval do Whitesnake.
O týden později podle plánu začala evropská část turné s novým kytaristou, Graigem Goldym z Rough Cutt. Několik skladeb, které zazněly ještě s Campbellem, bylo během šňůry nahráno pro živé EP Intermission, na němž se objevila i studiová novinka "Time To Burn", sloužící k představení nové posily.
Po měsíci koncertování v Evropě se Dio vrátili do Ameriky, aby odstartovali třetí fázi turné a opět zaplnili ohromné haly. S rostoucí slávou skupiny rostla i výpravnost show – na pódiu se objevoval obří drak, rytířské souboje a celá scéna si vysloužila přezdívku 'heavy metalový Disneyland'. Ačkoli se kvůli náročné přepravě kulis zvýšily náklady, Ronnie odmítl zvednout vstupné – důležité pro něj bylo především nadšení fanoušků.
Památná akce se odehrála především 17. června 1986 ve sportovní hale Spectrum Aréna ve Filadelfii. Ta byla natočena jako živé Sacred Heart "The Video" a zachycuje formaci na vrcholu sil včetně masivního scénického vybavení, které obsahovalo složitá mechanická zařízení a laserové efekty, jejichž výroba a přeprava stála odhadem 250 000 USD. Video bylo vydáno na VHS, Beta a VHD (pouze v Japonsku). Když bylo v roce 2004 znovu vydáno ve formátu DVD, bylo přejmenováno na Sacred Heart "The DVD". Na DVD byl navíc přidán rozhovor se zpěvákem Ronniem Jamesem Diem a kytaristou Craigem Goldym. A kompletní, remasterované provedení koncertu vydala společnost Eagle Vision v roce 2013 jako Blu-ray/DVD/CD/Vinyl pod názvem Finding the Sacred Heart - Live In Philly, spolu s dalšími videoklipy a rozhovory.
Enormně úspěšné turné skončilo v říjnu 1986 a o pár měsíců později začala práce na dalším studiovém počinu, který vyšel 21. července 1987 pod názvem Dream Evil. I když přípravy probíhaly hladce, vyznačovaly se tím, že Ronnie postupně přebíral čím dál větší kontrolu nad hudebním směřováním a tvůrčím přístupem skupiny i nad samotným kolektivem. Craiga jako nováčka nebo Clauda, který dostal větší prostor pro klávesy, to nijak netrápilo, zatímco Vinny Appice kapelníkovy zásahy snášel s rostoucím odporem.
Když se Dream Evil konečně objevilo na pultech, vedlo si i přes výraznější zastoupení kláves překvapivě dobře. Metal byl v té době stále na vrcholu a Dio patřili mezi čelní představitele tohoto žánru. Z novinky vzešly dva výrazné singlové hity – "I Could Have Been a Dreamer" a balada "All the Fools Sailed Away", ke kterým vznikly i videoklipy.
Turné k nové desce Dio odstartovali v srpnu 1987 dobročinným vystoupením pro nadační fond 'Children Of the Night' v Irwine Meadows Theatre. Záznam později vyšel jako živé 2CD, jehož veškerý výtěžek šel na charitu. Poté vyrazili na pětiměsíční evropské tažení. Ačkoliv tentokrát scéna postrádala draka, stále byla laděná do fantasy a nabídla například obří netopýry nebo masivního mechanického pavouka. V prosinci se Dio vrátili do Ameriky, kde sdíleli pódia s Savatage a Megadeth a šňůru zakončili o tři měsíce později.
Po turné se Ronnie rozhodl k těžkému kroku – propustit Jimmyho Baina, který čelil osobním problémům. Osud však zamíchal kartami jinak. Goldy, který se chtěl věnovat sólové dráze, kapelu nečekaně opustil a problém s basákem byl rázem upozaděn. Prioritou se znovu stalo hledání nového kytaristy. Po týdnech poslechu dem a konkurzů se zdálo, že tím pravým bude takřka neznámý Gary Hoey, který si sedl s Vinniem, Claudem i Jimmym. Ronnie však rozhodl jinak – a tak byl nakonec v červnu 1989 jako Goldyho nástupce oznámen sedmnáctiletý Rowan Robertson, zázračné dítě z anglického Cambridge. A jen co se nová posila trochu otrkala, začaly práce na další desce.
Na začátku skladatelského procesu nic nenasvědčovalo tomu, že by obrozená sestava směřovala k nějakým zásadním konfliktům, ale po pár měsících práce se vše náhle začalo hroutit. Hudebníci nesli nelibě především to, že Ronnie nepřijal Garyho Hoeyho, a měli rostoucí potíže spolupracovat s mladým Rowanem, který byl sice technicky zdatný, ale o patnáct let mladší než Vinny a Claude – a Jimmy Bain byl ještě o dekádu starší. Vše vyústilo ve velkou změnu personálního složení. Po zuřivé hádce ve zkušebně byli Bain a Schnell propuštěni a nahrazeni basákem Teddy Cokem a klávesistou Jensem Johanssonem, známým z působení u Yngwie Malmsteena. Vinny Appice vydržel jen o pár týdnů déle, ale i on nakonec odešel. Za bicí usedl bývalý bubeník AC/DC Simon Wright.
Nově zformované uskupení ihned navázalo na rozpracovaný materiál a 15. května 1990 vyšel studiový počin Lock Up the Wolves. Nahrávka představovala určitý odklon od předchozích desek – zvukově hutnější a více kytarově orientovaná, textově se vzdalovala fantasy a středověkým motivům. I přes nejednoznačné přijetí nabídla několik povedených skladeb jako "Hey Angel", "Wild One" nebo "Why Are They Watching Me?". Někteří fanoušci ji považovali za energickou a pestrou, jiní – vyrůstající na Holy Diver a Last in Line – měli problém s pomalejším, těžším zvukem.
K rozpačitému přijetí přispěla i změna celkového vnímání metalu, který začínal být zastíněn nástupem grunge a nové vlny rocku ze Seattlu. Do popředí se dostávaly formace jako Nirvana, Alice in Chains, Pearl Jam, Soundgarden nebo Stone Temple Pilots. V hitparádách se nahrávka umístila hůře než předchozí čtyři desky a podle deníku Los Angeles Times "album zemřelo v hitparádách rychlou smrtí" a poloprázdné sály během turné nebyly ničím výjimečným.
Na podporu desky vyrazili Dio na pětiměsíční šňůru, která odstartovala 16. května v nizozemském Zwolle, kde vystoupili jako předskokani Metallice. Turné bylo tentokrát na poměry bandu relativně krátké. Důvodem bylo nenápadné setkání, při němž se v Roy Wilkins Auditorium v Minneapolisu připojil ke skupině Geezer Butler, aby si zahrál "Neon Knights", a po koncertě s Ronniem nezávazně zavzpomínal na staré časy.
Právě náhodné setkání s bývalým parťákem z Black Sabbath, kteří se tehdy nacházeli v tvůrčím útlumu, vedlo ke krátkodobému reunionu této legendy, z něhož nakonec vzešla jediná deska Dehumanizer. Jakmile Ronnie potvrdil svůj návrat ke Black Sabbath, skupina Dio byla rozpuštěna a její činnost pozastavena.
V obnovené sestavě však nepanovala ve všem shoda a problémy se začaly objevovat záhy. Ronnie trval na svém bubeníkovi Simonu Wrightovi, zatímco Tony Iommi prosazoval Cozyho Powella – a vztahy mezi ním a zpěvákem nebyly právě růžové. Na čas dokonce Dio projekt opustil a nahradil ho Tony Martin. Po několika týdnech se ale Ronnie vrátil a situace se poněkud nešťastně vyřešila: Powell se vydal na projížďku na koni, zvíře náhle dostalo infarkt, při pádu přistálo na bubeníkovi a zlomilo mu kyčel. Powell tak skončil na několik měsíců mimo hru a jeho místo převzal Vinny Appice.
Ačkoliv se mohlo zdát, že má vše opět optimistický výhled, práce na nové LP byla obtížná a vyčerpávající. Členové se neshodli ve všech ohledech – například Dio byl požádán, aby ve svých textech vynechal jakékoliv zmínky o dracích, kobkách a duhových motivech. Zpěvák to sice nelibě nesl, ale nakonec ustoupil. Po několika měsících zkoušek se formace uchýlila do studia Rockfield Studios ve Walesu, kde během šesti týdnů vznikl Dehumanizer – a rozhodně nezklamal, přestože počátek devadesátých let nebyl k tradičnímu metalu příznivý. V žebříčku Billboardu se album dostalo na solidní 44. příčku.
Black Sabbath podpořili nahrávku úspěšným turné, které odstartovalo v červnu 1992 v brazilském Sao Paulu a skončilo v listopadu na pódiu Kaiser Convention v kalifornském Oaklandu. Zdálo se, že nic nebrání další spolupráci. Nakonec z ní ale nebylo víc než jedno podařené album a krátká šňůra. Po hádce, v níž Ronnie odmítl předskakovat Ozzymu na jeho rozlučkovém koncertě, se vše zhroutilo. Dio byl nahrazen Robem Halfordem a společně s Vinnym koncem roku 1992 opět odešel z Black Sabbath.
Po tomto krátkodobém spojení se Ronnie rozhodl znovu sestavit skupinu Dio, přičemž si ponechal pouze Appiceho za bicími. Na baskytaru se k nim po krátkém telefonátu opět připojil Jimmy Bain, zdržel se ale jen přibližně čtyři měsíce a formaci z osobních důvodů opustil. Jeho místo obratem zaujal další Ronniho přítel, basista Jeff Pilson ze skupiny Dokken.
Následovalo tradiční hledání kytaristy, prokládané zkoušením prvních nápadů pro nové LP. Ronnie kontaktoval všechny své staré známé, mezi nimiž byli například Neal Schon, Vinny Moore, Michael Schenker nebo Yngwie Malmsteen, všichni však byli zaneprázdněni vlastními aktivitami. Nakonec Vinny doporučil Tracyho Grijalvu, známého jako Tracy G, se kterým spolu s Jimmym Bainem působili v letech 1990 až 1992 v partě WWIII. Tracy sice zpočátku váhal, ale v létě se rozhodl nabídku přijmout a po dvou konkurzech byl oficiálně přijat. Práce na novém materiálu tak mohla naplno odstartovat.
Sotva kapela dokončila nahrávání svého šestého studiového počinu, došlo k další personální změně. Na podzim se ke skupině přidal nový klávesista Scott Warren z formace Warrant, a nutno říct, že v jeho případě měl Ronnie opravdu šťastnou ruku. Scott vydržel u Dio dlouhých sedmnáct let a stal se tak po zpěvákovi nejdéle sloužícím členem souboru.
LP Strange Highways vyšlo 26. ledna 1994 a fanoušky zaskočilo novým progresivním zvukem, tvrdším než jakákoli předchozí nahrávka této formace. Nahrávka působila temně, zněla moderně a přinesla těžké, doom metalově laděné skladby ve středním tempu. Textově šlo zřejmě o nejvíce pesimistickou práci v historii kapely. V této éře soubor zcela upustil od fantasy témat a zaměřil se na moderní motivy jako odcizení, nefunkční vztahy a životní deziluzi. Tracy G se navíc od svých předchůdců lišil i kytarovým stylem, jenž se vyhýbal klasické metalové přímočarosti. Pozornost upoutala rovněž mohutná a precizní rytmická sekce.
Reakce fanoušků na desku byly spíše rozporuplné. Šlo o výrazný odklon od tvorby, na níž vyrůstala starší generace příznivců, a mnohé nový styl zklamal. Jiní však hodnotili hudbu pozitivně jako krok pryč od zastaralého zvuku osmdesátých let. Nahrávka se tak dočkala uznání až s odstupem času. V hitparádách se ale nijak neprosadila – obsadila 142. místo v žebříčku Billboard a 79. příčku v německé German Albums Chart.
Oficiální světové turné zahájili Dio krátce po vydání desky evropskou šňůrou, která začala třemi koncerty v Aténách. V květnu se přesunuli do Spojených států, konkrétně do Texasu, kde odstartovala americká část turné. Doby, kdy uskupení vyprodávalo haly a stadiony, byly ale dávno pryč. Prodeje vstupenek klesaly spolu s upadajícím zájmem o metal jako takový, a tak soubor vystupoval v menších sálech, na lokálních festivalech i v klubech. Turné však mělo fenomenální zakončení, když se v Brazílii podařilo odehrát pět po sobě jdoucích vyprodaných koncertů.
Po skončení šňůry se band nenechal odradit vlažným přijetím a zamířil do kalifornského studia Total Access v Redondo Beach, aby začal pracovat na následníkovi Strange Highways. Nové album Angry Machines se hudebně od předchozí desky výrazně nelišilo – šlo opět o těžkou, tvrdou a 'naštvanou' kolekci skladeb, tentokrát snad ještě progresivnější a tím pádem méně přístupnou.
Do japonských obchodů se nahrávka dostala jako první – 23. září 1996 ji zde vydala společnost Mercury Records v podobě edice s jedenácti skladbami. Teprve poté vyšla 15. října v USA u Mayhem Records, a to s o jednu skladbu kratší stopáží. Reakce na nové LP byly ještě ostřejší než v předchozím případě. Mnozí fanoušci měli za to, že se Dio od původního zvuku odklonili až příliš a označili aktuální počin za dno diskografie. I tato deska si tak své místo vydobyla až s odstupem času.
Jeff Pilson k tomu podotknul: „Pokud jde o »Angry« Machines, pamatuji si, že z něj byl Ronnie v té době nadšený. Pak jsme o něm mluvili o několik let později a on si uvědomil, že ten materiál se až příliš vzdálil od očekávání posluchačů.“
Po vydání nahrávky se Dio opět vydali na světové turné, které odstartovalo v listopadu 1996 v USA a trvalo celý rok až do listopadu 1997. Evropská část začala 20. února koncertem v Estonsku a po třiadvaceti vystoupeních skončila 23. března v Londýně. Součástí evropské šňůry byla také dvě vystoupení v České republice – 18. a 19. března v Praze a Plzni.
Do konce června se kapela představila rovněž v Japonsku, Kanadě a opětovně ve Spojených státech. Závěrečná část turné se odehrála v Jižní Americe: čtyři koncerty v Brazílii, jeden v Chile a jeden v Argentině. Nezapomenutelný byl především ten v Sao Paulu před padesáti tisíci diváky, kde Dio vystoupili společně s The Jason Bonham Project, Scorpions a souborem Bruce Dickinsona.
Po ukončení turné skupina téměř dva a půl roku nevydala žádné nové studiové LP. Objevil se pouze živý záznam Dio's Inferno: Last In Live z roku 1998. Přesto Dio v letech 1998 a 1999 neúnavně koncertovali po celém světě a dekádu, která byla pro heavy metal a hard rock velmi složitá, završili 30. listopadu 1999 v estonském Tallinnu na turné Monsters of the Millennium.
Pro již tak nestabilní sestavu, v níž se na koncertech střídali různí muzikanti včetně bubeníků Simona Wrighta či Jamese Kotaka a basistů Larryho Denisona, Jerryho Besta nebo Boba Daisleyho, nastal čas pro zásadní změnu. Vzhledem k neuspokojivým prodejům desky Angry Machines požadoval management skupiny návrat k původnímu stylu a tlačil na odchod Tracyho G, což se nakonec podařilo. Dio tak opět zůstali bez kytaristy.
S odchodem Tracyho G se Ronnie rozhodl pojmout novou nahrávku oldschoolově, ale zároveň chtěl zkusit něco nového – koncepční fantasy album, na kterém pracoval už několik měsíců a které mělo nést název Magica. Šlo o epický příběh z dávných časů, pojednávající o věčném boji dobra a zla. Sága vypráví o planetě Blessing, kterou napadnou temné síly. Ty hubí její obyvatele a proměňují je v energii čistého zla. Zachránci planety jsou mistr Eriel a jeho učedník Challis, kteří musí přednesením zaklínadla z posvátné knihy Magica porazit svého protivníka jménem Shadowcast. LP je vyprávěno z pohledu záporné postavy a jeho konec zůstává záměrně otevřený.
Koncepce byla tedy hotová, zbývalo najít vhodného kytaristu. Ronnie proto opět oslovil Craiga Goldyho a svěřil mu svůj plán – mělo jít o první díl plánované trilogie. Nápad Goldyho zaujal a připojil se. Dio neztrácel čas a v naději, že stabilizuje sestavu, kontaktoval i starého parťáka Jimmyho Baina, který právě opouštěl léčebnu. Nedlouho poté se však Vinnie Appice rozhodl vrátit k Black Sabbath, a tak rytmickou sekci zachraňoval další osvědčený hráč – Simon Wright. U kláves zůstával věrný Scott Warren.
Po zformování jádra se uskupení pustilo do dokončování projektu. Simon Wright vzpomínal: „Spolu s Craigem jsme Ronnimu hodně pomáhali s demoverzemi. Trvalo to zhruba devět měsíců. Strašně nás bavilo sledovat ho při tvorbě – byl tím albem velice nadšený. Vyprávěl mi příběh, který za deskou stojí, a mě to opravdu zaujalo. Ronnie připravil hlavní témata a nálady ke všem skladbám – bylo to úžasné. Já jsem pomáhal vytvořit hrubé bicí na automatu, takže jsme si mohli skladby projet od začátku do konce. Každá z nich se pak dál vyvíjela a rostla. Bylo to velice tvůrčí a inspirativní období.“
Magica vyšla 21. března 2000 a byla obecně vnímána jako nejlepší a nejinspirativnější počin Dio za poslední roky. Kompaktní a plynulé LP získalo uznání kritiků i fanoušků. V té době už byl Ronnie James Dio plnohodnotnou heavymetalovou ikonou a jeho vliv překračoval hranice rockové scény. Svědčí o tom například jeho účast v animovaném sitcomu South Park nebo pocta, kterou mu složila komediální kapela Tenacious D, tvořená Jackem Blackem a Kylem Gassem, skladbou "Dio".
Po vydání nahrávky a následném turné chtěl Ronnie původně v roce 2001 začít pracovat na dalším díle trilogie, ale nakonec uznal, že ještě nenastal ten pravý čas. Už během koncertování však narůstalo napětí mezi Goldym a dvojicí Bain–Dio, neboť Craig musel řešit rodinné záležitosti. Jeho manželka byla těhotná a zároveň měl řadu povinností ve svém civilním zaměstnání. Nedokázal se tedy plně soustředit a v lednu 2002 uskupení opustil. Nahradil ho mladý talent Doug Aldrich, který dříve působil v Lion a Black Rain. Jimmy Bain se s ním seznámil při práci na tributním albu věnovaném Metallice.
Doug se hudbě věnoval od raného věku – svou první kytaru uchopil už v jedenácti letech a od té doby ji téměř neodložil. Ještě jako teenager se ucházel o post kytaristy v Kiss, ale nebyl vybrán, přesto se s Genem Simmonsem stali přáteli. Stal se rovněž uznávaným učitelem hry na kytaru. Kvůli svému pozdnímu příchodu se však na nové nahrávce Killing the Dragon podílel jen okrajově – většinu materiálu složili Dio a Bain. I tak se do party skvěle začlenil.
Deska Killing the Dragon vyšla 21. května 2002 pod hlavičkou Spitfire Records a v metalové komunitě sklidila kladný ohlas. Oproti předešlému albu jde o ještě konvenčnější rockový počin – ryze diovský návrat ke klasickému heavy metalu. Nahrávka pronikla i do žebříčků: ve Švédsku obsadila 24. místo, ve Finsku 28., v Německu 30. a v americkém Billboardu skončila na 199. příčce.
Deska se později dočkala několika reedicí – v roce 2007 vyšla v balíčku se dvěma CD Magica, roku 2019 prošla remasterem a v roce 2020 se objevila znovu s novým obalem a bonusovým diskem, na němž bylo šest skladeb z turné k Killing the Dragon.
V televizním pořadu Uranium uvedl Dio, že 'drak' v názvu alba symbolizuje technologii a varoval před jejím vlivem na společnost. Vysvětlil, že titulní píseň je o těch, kteří páchají nespravedlnost, a o tom, jak se jim svět snaží postavit. V klasických fantasy příbězích byli draci známi tím, že unášeli děti a krmili jimi svá mláďata. V první části skladby se zpívá o únosu dítěte, druhá část je o krutém feudálním vládci a třetí pojednává o elektronickém nevolnictví. Dio také vyjádřil přesvědčení, že se počítač v moderní době stal novodobým bohem – malým bohem s elektrickým srdcem – a je načase se proti němu vzepřít.
Píseň "Push" se stala hitem a vznikl k ní i videoklip, v němž si zahráli malou roli Jack a Kyle z Tenacious D. A nebylo to jejich poslední setkání s Diem. Podle zpěvákova rozhovoru z roku 2005 se právě při natáčení tohoto klipu Ronnie James Dio spřátelil s Jackem Blackem, který mu tehdy vyprávěl o svém záměru natočit film o Tenacious D a požádal ho, aby v něm v případě realizace ztvárnil sám sebe. V témže roce pak Dio obdržel od Blacka dopis, v němž ho informoval o začátku natáčení a jeho nabídku zopakoval. Klip režíroval Bill Schacht (známý svou prací pro Alice Cooper, Amon Amarth, Sister Sin, Saxon a další) pro společnost Aestheticom a na stanici VH1 se umístil jako 54. nejmetalovější moment všech dob v pořadu 100 'Most Metal Moments'.
Po vydání desky následovalo tradiční světové turné, které trvalo od května 2002 až do srpna 2003. Ronnie mezitím, i přes své četné podnikatelské závazky, znovu začal pracovat na jubilejní desáté studiovce. Zpočátku opět zvažoval návrat k projektu Magica, ale časové podmínky mu nepřály, a tak se rozhodl tento záměr odložit. Místo toho začal vznikat nový nekoncepční materiál, který dostal název Master of the Moon. Prvotních příprav se účastnil i Jimmy Bain, ten ale nakonec odešel a připojil se k Vinny Appicemu ve formaci WWIII. Craig Goldy i Jeff Pilson naopak zůstali, alespoň prozatím, a práce mohla pokračovat. Stálými členy i nadále zůstávali Simon Wright a Scott Warren.
Své desáté studiové LP Master of the Moon vydalo uskupení Dio 30. srpna 2004 v Evropě u SPV Records a o týden později v USA pod hlavičkou Sanctuary Records. Tentokrát už Dio neladil do fantasy tónů – novinka se většinou zaměřovala na reálné problémy současného světa. Oproti Killing the Dragon je hudebně temnější a pomalejší, atmosférou spíše připomíná desky Strange Highways nebo Magica, přesto je však žánrově rozmanitější. Výsledkem je silný počin, který s odstupem času nabyl na hodnotě.
Na podporu nahrávky vyrazila formace na další světové turné. Došlo však na klasický problém s personálním obsazením – Jeff Pilson se sice na nahrávání podílel, ale kvůli očekávanému přírůstku do rodiny a předchozím závazkům u Foreigner se koncertní části neúčastnil. Na šňůře, kde jako support vystupovali Fireball Ministry a Anthrax a kde zaznívaly skladby z celé Diovy kariéry, včetně éry Rainbow a Black Sabbath, ho nahradil zkušený Rudy Sarzo, který dříve působil například ve skupinách Ozzy Osbourne, Quiet Riot, Whitesnake či Blue Öyster Cult.
Rok 2005 přinesl řadu důležitých událostí. Vyšlo živé album Evil or Divine – Live in New York City, zachycující stejný koncert, jenž již v roce 2003 vyšel na DVD. Během téhož roku absolvovali Dio turné po Jižní Americe, Japonsku, Evropě a Rusku. Podzimní šňůra nesla název 'An Evening With Dio' a nabídla kromě klasického setlistu i druhou část věnovanou celé desce Holy Diver. Z vystoupení v Londýně vzniklo DVD a dvojCD pod názvem Holy Diver – Live, které vyšlo v dubnu 2006.
Během turné se Ronnie znovu setkal s Tenacious D a ztvárnil sám sebe ve filmu Králové ro(c)ku, jenž se stal komerčně úspěšným snímkem a fanouškům přinesl velkou radost. V témže období hostoval i na ambiciózní koncepční desce progresivní veličiny Queensrÿche – na albu Operation: Mindcrime II se ujal role manipulativního Doktora X. Turné skončilo v prosinci 2006 a kapela Dio se na čas stáhla do ústraní. Čekal ji totiž zcela nový projekt.
Už v září Ronniho oslovil Tony Iommi, zda by měl zájem zúčastnit se tvorby dvou nových věcí pro kompilační album Black Sabbath, a Ronnie souhlasil. Nakonec se spolupráce stala natolik inspirativní, že nezůstalo jen u dvou skladeb a došlo k rozhodnutí, že se zbytek Black Sabbath znovu spojí s Diem a budou vystupovat pod názvem Heaven & Hell. Chvíli to vypadalo na původní sestavu, tu ale nakonec opustil Bill Ward, kterému se návrat na cesty nezamlouval, a musel být nahrazen Vinnym Appicem.
Do března byla připravena kompletní šňůra na podporu kompilačky The Dio Years, která se protáhla do konce roku. Po krátké tvůrčí přestávce, kterou v srpnu 2008 vyplnilo Metal Master Tour, se formace vrátila k psaní písní. To bylo završeno v srpnu 2009, kdy Heaven & Hell vydali desku The Devil You Know, které se dostalo fantastického přijetí a v Americe se vyšplhala na osmé místo žebříčku Billboard.
S novinkou se hudebníci ukázali v květnu 2009 v Jižní Americe a o dva měsíce později vystoupili na obřím německém festivalu Wacken Open Air. Z show vzniklo živé DVD Neon Nights: 30 Years of Heaven & Hell, z kterého se nakonec vyklubalo poslední Diovo natočené vystoupení. Následovalo 15 koncertů po Americe a poté se Dio chtěl opět začít věnovat své kapele. Už několik měsíců ho ale trápily problémy se žaludkem a koncem října nabyly takový rozměr, že ho konečně přinutily jít na vyšetření.
Výsledky všechny šokovaly. Zjistilo se, že jde o rakovinu ve třetím stádiu a krvácivý vřed v žaludku. Okamžitě začala léčba a evropské turné muselo být zrušeno kvůli Diově hospitalizaci. Jeho manažerka a manželka Wendy poděkovala příznivcům a řekla: „Až zabije tohoto draka, Ronnie se vrátí na pódium, kam patří, a bude dělat to, co má nejraději, vystupovat pro své fanoušky.“
Dne 19. února 2010 bylo na Diových oficiálních webových stránkách oznámeno, že vyjde box set s názvem Tournado Box Set, který bude k zakoupení v omezeném množství. Sada obsahuje CD Killing the Dragon, DVD Evil or Divine (pouze ve formátu PAL), bonusový materiál na DVD, rozhovory, fotogalerii, nikdy předtím neviděné záběry ze zákulisí, promo video ke skladbě "Push", exkluzivní Diovy karty a bonusový singl "Electra" (což je poslední píseň, kterou skupina nahrála) z rozpracovaných a nedokončených alb Magica II a Magica III.
Po několika týdnech léčby se začaly projevovat náznaky zlepšení. Doktoři zjistili, že nádor se zmenšuje. Nadšená Wendy vypustila v březnu následující oznámení: „Toto byla Ronniho sedmá chemoterapie, k tomu další tomografie a další endoskopie a výsledky jsou dobré – hlavní nádor se značně zmenšil a kliniku v Houstonu nyní navštěvuje každé tři týdny místo dalších dvou.“
Optimismus také dodala jeho účast na události Golden Gods Awards, pořádané magazínem Revolver, kde si osobně vyzvedl cenu pro nejlepšího metalového zpěváka. Ve věku 67 let se stal nejstarším oceněným v rámci ankety. I přes jeho pozitivní naladění (mluvilo se dokonce o evropském turné) to ale bylo jeho poslední veřejné vystoupení. Od té doby se jeho stav začal zhoršovat.
Geezer Butler, který mu dělal během posledních dní společnost, popsal tyto neveselé časy: „V pátek 14. května mi volala Wendy a řekla mi, že ho odvezla do nemocnice. Bolest se stala nesnesitelnou. Dorazili jsme za ním kolem druhé hodiny odpoledne. Doktoři ho nadopovali sedativy. Na návštěvu přicházelo stále víc a víc přátel; střídali jsme se, abychom ho drželi za ruku a šeptali mu naše myšlenky. Wendy ho neopouštěla vůbec – zůstávala stočena na jeho posteli celou noc. Společnost jí dělala Debi, asistentka mojí ženy Glorie. Napsal jsem e-mail Tonymu, abychom ho připravili na špatné zprávy.“
Ronnie James Dio zemřel 16. května 2010 v Texas Medical Center v texaském Houstonu ve věku 67 let na rakovinu žaludku. Ještě v den jeho skonu vydala jeho manželka Wendy krátké prohlášení: „Mé srdce je dnes zlomené. Ronnie zemřel dnes, v neděli 16. května v 7:45 ráno. Své soukromé sbohem přišlo říct mnoho, mnoho přátel a rodinných příslušníků ještě předtím, než v míru odešel. Ronnie věděl, jak moc byl všemi milován. Moc oceňujeme lásku a podporu, kterou jste nám všichni projevovali. Prosíme, dejte nám několik dní soukromí, abychom se s touto strašnou ztrátou vypořádali. Prosíme, mějte na paměti, že vás všechny miloval a že jeho muzika bude žít navždy.“
Pohřeb se konal 29. května a vzpomínkové shromáždění proběhlo o den později ve Forest Lawn Memorial Park v Hollywood Hills. Uváděl jej Diův přítel Eddie Trunk, známý z pořadu That Metal Show. V průběhu dne přišlo téměř dva tisíce fanoušků a jelikož kapacita prostoru se rychle naplnila, sešli se ti, kdo se nedostali dovnitř, ve velkém počtu venku a sledovali dění na obrazovkách.
Dlouholetý klávesista formace, Scott Warren, zahájil setkání svým aranžmá balady "This is Your Life". Geoff Tate přednesl jímavé provedení písně "Hallelujah" od Leonarda Cohena a Paul Shortino zadržoval slzy, zatímco zpíval "In My Life" od Beatles. Další vystoupení si přichystali John Payne, zpěvák skupiny Asia, a frontman Anthrax, Joey Belladonna, jenž předvedl klasiku "Man on the Silver Mountain". Vrchol hudebních představení přišel s Glennem Hughesem. Ronniho dlouholetý přítel a oblíbený zpěvák zabroukal "Coast To Coast" a "Catch the Rainbow". Obě si vysloužily potlesk ve stoje.
Dne 9. listopadu 2010 vyšlo posmrtné živé album Dio at Donington UK: Live 1983 & 1987. Na desce je kromě skladeb z Diova vlastního katalogu představeno i několik písní z jeho éry v kapelách Rainbow a Black Sabbath, a to z let 1983 a 1987, kdy vystoupil na festivalu Monsters of Rock.
23. ledna 2016 zemřel během plavby skupiny Def Leppard, nazvané 'Hysteria on the High Seas', ve své kajutě Jimmy Bain. Následující den měl na plavbě vystoupit se svou skupinou Last In Line. Koncert se neuskutečnil a členové souboru informovali fanoušky na lodi, že již nějakou dobu bojoval se zápalem plic. Jako příčina smrti byla stanovena rakovina plic, i když mu nebyla diagnostikována a věděl pouze o svém zápalu plic. Je pohřben ve Forest Lawn Memorial Park (Hollywood Hills), nedaleko svého kolegy z kapely Ronnieho Jamese Dia.
Mezi fanoušky Dio je velmi oblíbený Murray, démonicky vyhlížející maskot skupiny, který se objevuje na obalech desek Holy Diver, The Last in Line a Dream Evil, a také na některých singlech a výběrovkách. Figuroval rovněž ve scénografiích živých vystoupení. Prvním nosičem, na jehož obalu se Murray ukázal, bylo debutové LP Holy Diver z roku 1983. Vypadá zde jako démon mučící kněze, ale Ronnie James Dio k tomu řekl: „Nemusí být jasné, který z nich je monstrum a který kněz.“
Murray se znovu objevuje i na druhém studiovém počinu The Last in Line, jehož obálka znázorňuje Soudný den: vzkříšené duše se vynořují z hrobů a z dálky na ně hledí obří Murray. Na třetím albu Sacred Heart maskot chybí, naposledy se ve své původní podobě vrátil až na přebalu nahrávky Dream Evil. V záběru okna ložnice, v níž spí dítě, pronásledované několika strašidelnými tvory, zírá Murray z temnot. Koncept této desky se točí kolem nočních strachů a pověr. Obal přímo odkazuje na skladbu "Faces in the Window". Příběh Murraye byl otištěn v publikaci Dream Evil Tour.
Komediální rockové duo Tenacious D, které tvoří herec Jack Black a jeho parťák Kyle Gass, vydalo na svém prvním albu skladbu "Dio". Šlo o poctu Ronniemu, ale zároveň v ní zazněla výzva, aby předal heavy metalovou pochodeň dál, konkrétně právě jim, a odešel 'do důchodu'. Dio si to vzal s humorem a poznamenal jen, že žádné pochodeň předávat nebude. Jack Black před živým provedením písně často mluvil o tom, jak ho Diova éra v Black Sabbath inspirovala k cestě do světa metalu.
Duo Tenacious D se objevilo také ve videoklipu k písni "Push". V roce 2006 si Ronnie zahrál a zazpíval v jejich šílené komedii Králové ro(c)ku (v originále Tenacious D in The Pick of Destiny). Film byl kasovním trhákem a pro některé fanoušky byl jeho výstup vrcholem celé podívané.
V roce 2010 byla v bulharském městě Kavarna odhalena Diova socha. Iniciativa vzešla z městského zastupitelstva, přičemž klíčovou postavou byl tehdejší starosta a nadšený metalista Tzonko Tzonev. Dio patřil mezi první heavymetalové ikony, které zde koncertovaly.
Nášivka Dio na džínové bundě Eddieho Munsona (Joe Quinn) v seriálu Stranger Things od Netflixu pochází z trička z Ronniho pozůstalosti. Kostýmní výtvarnice Amy Parrisová v Q&A na webu Netflixu uvedla: „Munson je fanouškem čarodějnického metalu, je fanouškem Dio, je fanouškem Metallica. Opravdu. Dio byli v 80. letech populární skupina a oslovili jsme jeho manželku, která se stará o jeho pozůstalost. Nabídla nám, že nám pošle historická trička, což bylo jako sen.“
Podle formace byl pojmenován také Dio Brando, hlavní padouch z manga série JoJo's Bizarre Adventure. Jde o dvojitý význam – jednak narážku na Dio, jednak na italské slovo pro 'Boha', čímž se odkazuje na vysoké sebevědomí postavy.
Na skladbě "Death by Love" se podílel baskytarista Chuck Garric, který hrál na turné k albu Magica. V poznámkách k desce však není uveden mezi autory.
18. března 2011 oznámili přeživší členové poslední sestavy Dio vznik projektu s bývalým frontmanem Judas Priest Timem 'Ripperem' Owensem. Nové uskupení dostalo název DIO Disciples a od té doby intenzivně koncertuje.
V květnu 2012 oznámil bývalý kytarista Vivian Campbell, navzdory dřívějším sporům s Diem, záměr znovu sestavit původní verzi Dio a odehrát několik koncertů. Spolu s ním se na pódiu měli objevit bubeník Vinny Appice, baskytarista Jimmy Bain a klávesista Claude Schnell. Za zesnulého Ronnieho měl zpívat Andrew Freeman, známý z Lynch Mob i koncertní sestavy The Offspring. Projekt vystupoval pod názvem Last in Line a vydal tři desky: Heavy Crown (2016), II (2017) a Jericho (2023).
Dne 18. ledna 2017 byl Ronnie James Dio jako vůbec první uveden do nově vzniklé Hall of Heavy Metal History.
V roce 2021 vydalo nakladatelství MetalGate knihu Jamese Curla Ronnie James Dio: Životopis heavymetalové ikony. Publikace představuje výjimečného průvodce Diovou kariérou a byla hlavním zdrojem pro tento článek.
