| Původ: | Londýn a Los Angeles |
| Aktivní roky: | 1975 - 1984, 1993 - 1997, 2015 - současnost |
| Styl: | hard rock, heavy metal, AOR, neoklasický metal |
| Vydavatelé: | Polydor, BMG |
| Web: | www.rainbowfanclan.com |
RAINBOW (známá také jako RITCHIE BLACKMORE'S RAINBOW nebo BLACKMORE'S RAINBOW) je britsko-americká rocková skupina, kterou v roce 1975 v Londýně a Los Angeles založil kytarista Ritchie Blackmore. Vznikla po Blackmoreově prvním odchodu z DEEP PURPLE a původně v ní hráli čtyři členové skupiny ELF, včetně jejího zpěváka Ronnieho Jamese Dia. Po vydání debutového alba s názvem Blackmore Ritchie všechny americké muzikanty kromě Dia propustil a přijal bubeníka Cozyho Powella, baskytaristu Jimmyho Baina a klávesistu Tonyho Careyho. V této sestavě nahrála skupina druhé album Rising (1976), zatímco na dalším albu Long Live Rock 'n' Roll (1978) nahradili Baina Bob Daisley a Careyho David Stone. Long Live Rock 'n' Roll bylo také posledním albem s Diem před jeho odchodem do BLACK SABBATH v roce 1979. RAINBOW v počátcích své tvorby využívali především mystické texty a jejich hudební styl se nesl ve znamení hard rocku a rodícího se heavy metalu, po Diově odchodu ze skupiny se vydali poprockovějším směrem.
V roce 1979 Blackmore a Powell přijali tři nové členy - zpěváka Grahama Bonneta, klávesistu Dona Aireyho a dalšího tehdejšího člena DEEP PURPLE, baskytaristu Rogera Glovera a v této sestavě skupina prorazila na trhu singlem "Since You Been Gone" ze čtvrtého studiového alba Down to Earth.
S Joem Lynnem Turnerem, který v roce 1980 nahradil Bonneta (současně s ním odešel i Powell), natočili RAINBOW další tři alba, Difficult to Cure (1981), Straight Between the Eyes (1982) a Bent Out of Shape (1983), která měla podobný komerční úspěch jako předchozí alba skupiny. Dalšími členy skupiny v tomto období byli bubeníci Bobby Rondinelli a Chuck Burgi a klávesista David Rosenthal. Kapela se rozpadla v roce 1984, kdy se Blackmore a Glover znovu připojili k DEEP PURPLE.
V roce 1993, po druhém odchodu z DEEP PURPLE, Blackmore zreformoval RAINBOW v nové sestavě, v jejímž čele stál tehdy ještě neznámý Doogie White a nahrál své osmé a dosud poslední studiové album Stranger in Us All (1995). Blackmoreova změna směru od rocku k hudbě ovlivněné renesancí a středověkem vedla v roce 1997 k druhému rozpadu skupiny. V roce 2015 Ritchiie kapelu znovu obnovil a během několika následujících let příležitostně vystupovali naživo.
V průběhu let prošla skupina mnoha personálními změnami, každé studiové album bylo nahráno v jiné sestavě a Blackmore zůstal jediným stálým členem kapely. Nejdéle sloužící sestava, v níž hráli Blackmore na kytaru, Blackmorova manželka Candice Nightová zpívala doprovodné vokály, Ronnie Romero sólový vokál, Bob Nouveau hrál na baskytaru, David Keith na bicí a Jens Johansson na klávesy, vydržela od roku 2015 do roku 2023, kdy Romero oznámil svůj odchod z kapely.
Rainbow se umístili na 90. místě v žebříčku 100 největších umělců hard rocku, který sestavila stanice VH1. Kapela prodala po celém světě přes 28 milionů desek.
Příběh Rainbow začíná nenápadně už v roce 1972, kdy Ritchiho žloutenka stála za jeho pozdějším setkáním s Ronaldem Pavadonnou (známějším pod pseudonymem Ronnie James Dio), zpěvákem celkem málo známé newyorské kapely Elf. Díky Ritchiho nemoci bylo odloženo americké turné Deep Purple a Ian Paice a Roger Glover, kteří měli najednou spoustu volného času, přiletěli na návštěvu New Yorku. Zde je Ronniho manažér Bruce Payne, který shodou okolností zařizoval americké koncerty 'Párplů', vzal do studia na seznámení s mladou nadějnou skupinou Elf. Oba ostřílené muzikanty hudba mladíků zaujala a o tři týdny později už Ian a Roger produkovali jejich album a měsíc nato hráli Elf předkapelu na americkém turné Deep Purple. Tím vlastně začala budoucí plodná spolupráce Ronniho s Ritchiem, který přemýšlel o zpěvákovi, který by mu pomohl realizovat jeho sólové nápady a byl nadšený Ronniho hlasem. S Gillanem Blackmore v té době už prakticky nemluvil a jejich vztahy přerůstaly do otevřeného nepřátelství.
Vztahy mezi Ritchiem a Deep Purple se začaly rozpadat po vydání veleúspěšného alba Machie Head (stejně jako jeho předchůdce se dostalo až na vrchol britské hitparády), kdy vrcholilo soupeření mezi Blackmoorem a Gillenem o vůdčí pozici v Deep Purple. Kytarista byl se svým působením v kapele stále více nespokojený a otevřeně hovořil o odchodu. Déle trvající spory ale nakonec vyústili v odchod zpěváka Ian Gilliana. Společně s ním byl vyhozen i baskytarista Roger Glover, což bylo podmínkou proto aby Blackmore v kapele zůstal.
Začalo hledání nových muzikantů. Zatímco roli nového mistra tlustých strun a doprovodného zpěváka celkem rychle přijal baskytarista Trapeze Glenn Hughes, se zpěvákem to bylo horší. První úvaha směřovala k Paulu Rogersovi z Free, ten dal ale přednost své nově založené skupině Bad Company a hledání pokračovalo dál. Ze záplavy pásků nakonec vypadl neznámý mladíček ze severovýchodu Anglie, David Coverdale, zpěvák lokální skupiny The Government, která v roce 1969 hrála s Deep Purple na jednom koncertě.
Nová sestava se v roce 1974 uvedla povedeným albem Burn a učinkováním na festivalu California Jam, kde se Blackmore mimochodem zřejmě inspiroval symbolem festivalu, jímž byla duha táhnoucí se od jednoho konce pódia ke druhému. Vypadalo to, že s odchodem Gillana se Blackmoore zbavil největší překážky svých egoistických vizí, trvalo to ale jen krátce a jeho nespokojenost začala znovu narůstat, protože noví členové chtěli do zvuku kapely vnést vlastní hudební vlivy, z nichž některé nebyly Blackmorovi zrovna po chuti. Zejména Hughes, velký milovník černého amerického soulu a funku, vnášel do hudby prvky, které Blackmore přímo nenáviděl. Neshody dále narůstaly při nahrávání dalšího alba Strombringer. Blackmore se v jeho průběhu rozváděl, což odvádělo jeho pozornost a rušilo jeho soustředění, autorsky se tolik nepodílel a jeho zájem o Deep Purple upadal.
Možná že právě určitá autorská nemohoucnost znamenala, že další impulz k odchodu byl poněkud překvapivý. Ritchie chtěl do tracklistu alba zařadit cover verzi své oblíbené písně "Black Sheep Of The Family", kterou v roce 1970 natočili kolegové ze stáje Harvest, kapela Quatermass. Ostatní členové ale byli proti. Navíc se kapele nelíbila ani balada "Soldier of Fortune", kterou napsal společně s Coverdalem. Koncem roku 1974 se nicméně stroj na peníze znovu rozjel a Deep Purple vyrazily na další velké americké turné společně s Elf a vycházejícími hvězdami Electric Light Orchestra.
Protože si Ritchie přál nahrát svou interpretaci "Black Sheep of the Family", rozhodl se ji nahrát jako singl za doprovodu čtyř členů Elf což byl kromě Dia ještě baskytarista Craig Gruber, bubeník Gary Driscoll a klávesista Mickey Lee Soule. Raymond D'Addario, řidič Elf k tomu podotknul: „V Minneapolisu jsme měli několik dní volna a tak vzal Ritchie skupinu do studia, kde nahráli několik skladeb. Spíš než o nahrávání šlo ale o to, aby si před odchodem z kapely vyzkoušel Ronniho.“
Zkoušky ve studiu dopadly tak dobře, že se začalo rodit něco víc než jen pouhý singl. Blackmore a Dio začali spolupracovali na původních skladbách a jejich setkáni tak nakonec přineslo album s názvem Ritchie Blackmore's Rainbow (název kapely byl mimo jiné inspirován barem a grilem Rainbow v západním Hollywoodu v Kalifornii), které bylo nahráno mezi únorem a březnem 1975 ve studiích Musicland v Mnichově.
Styl byl částečně inspirován klasickou hudbou (hlavně Bachem), protože Blackmore začal hrát na violoncello, které mu pomáhalo vytvářet zajímavé akordové postupy, a Diovy texty odrážely středověká témata a obrazy. Dio ale hlavně disponoval silným a všestranným hlasovým rozsahem, kterým lehce obsáhl ostřejší hard rock i lehčí balady. Blackmore se jednou vyjádřil, že když slyšel Dia zpívat, běhal mu mráz po zádech. Ačkoli Dio nikdy na žádném albu Rainbow nehrál na hudební nástroj, připisuje se mu, že kromě psaní všech textů napsal s Blackmorem i hudbu a aranžmá. Blackmore a Dio našli společnou řeč také ve smyslu pro humor. Zpěvák později řekl: „ Kapela byla moji příležitostí se předvést. Za to Ritchiemu neustále děkuji. Ritchie Blackmore je ten, kdo mi dal příležitost ukázat, co ve mně je.“
Po pozitivních zkušenostech s nahráváním s Diem se Blackmore rozhodl Deep Purple opustit, v dubnu 1975 s nimi odehrál poslední koncert v Paříži a jeho odchod z legendární kapely byl oznámen 21. června.
Album Ritchie Blackmore's Rainbow vyšlo až v září a setkalo se smíšeným ohlasem, možná i proto že bylo mnohem klidnější než se očekávalo. Přesto se dostalo do top 20 ve Velké Británii a top 30 v USA. V dobových britských recenzích bylo chváleno pro svůj fantasy/hrdinský obsah textů a inovativní rockový styl. Recenzenta amerického časopisu Rolling Stone ale album nenadchlo a označil Blackmorovu hru za apatickou a znuděnou ve srovnání s minulými vystoupeními a kapelu za zcela anonymní skupinku.
Moderní recenze se nesou v podobném duchu. Recenzent AllMusic napsal, že album má několik poslouchatelných skladeb, přičemž mladý Dio je nejlepší, když se plně oddává svým a Blackmorovým středověkým fantazijním sklonům v tvrdě rockových skladbách jako "Sixteenth Century Greensleeves" a "Man on the Silver Mountain", ale poznamenal, že se kapela stala opravdovým trapasem, když se snažila odlehčit a boogovat. Kanadský novinář Martin Popoff si také všiml, že na tomto albu Blackmore potvrzuje tvůrčí vakuum, které se hodně projevovalo v jeho posledních letech s Purple, a napsal, že nabízí nudný, zastaralý, rozředěný a do značné míry nelogický švédský stůl kytarových rockových stylů, které jsou všechny neústupně přehrávané. Kritizoval také nevýraznou a lacinou produkci Martina Birche, která podle něj kazí to, co už tak pokulháva. Ocenil pouze písně "Man on the Silver Mountain" a "Sixteenth Century Greensleeves", které se blíží důstojnosti následujícího alba Rising. Poslední skladba alba, "Still I'm Sad", je instrumentální coververze písně skupiny The Yardbirds z jejich alba Having a Rave Up with the Yardbirds z roku 1965. Verze se zpěvem se následně objevila na živém albu skupiny On Stage a na jejich studiovém albu Stranger in Us All z roku 1995.
Album je přesto dodnes spoustou posluchačů hodnocené velmi kladně a Ronnie James Dio se nechal slyšet, že je jeho vůbec nejoblíbenějším.
Ačkoliv se členové kapely Elf nahrávání zhostili úspěšně, když vypukly zkoušky na živá vystoupení začal být Blackmore hodně tvrdý. Navzdory úspěchu debutového alba během tří měsíců z kapely postupně vyhodil bubeníka Garyho Driscola, baskytaristu Craiga Grubera a pod dojmem těchto vyhazovů odešel i klávesista Mickey Lee Soule. První sestava Rainbow za sebou do té doby neměla jediný koncert! V tomto světle působí rozeviratelný obal jejich prvního alba paradoxně, protože uvnitř byly umístěny fotografie živých vystoupení jednotlivých členů – pochopitelně v době, kdy hráli s Deep Purple respektive Elf. Dio s vyhazováním svých kamarádů zprvu nesouhlasil, nakonec byl ale nucen uznat, že to byly promyšlené kroky a smířil se, i když nerad, s tím, že být v Rainbow je byznys a byznys je bezohledný.
Prvním novým rekrutem byl skotský baskytarista Jimmy Bain z kapely Harlot, kterého Blackmore viděl hrát v londýnském klubu Marquee, další byl známý bubeník Cozy Powell a jako poslední přišel klávesista Tony Carey. Zatímco Bain a Carey byli téměř neznámí, Cozy se přinejmenším v Británii pohyboval o několik tříd výš. Úspěšně působil jak v kapele Jeffa Becka, tak na sólové dráze, v roce 1975 už měl na svém kontě tři singly, které se dostaly do Top 20. Powell byl také jedním z nejtrvanlivějších členů Rainbow, protože lidsky s Blackmorem dobře vycházel a měli podobný smysl pro humor. Později nicméně kvůli Cozyho přímé povaze vznikalo mezi oběma muzikanty napětí. Sám Blackmore to popsal slovy: „Cozy byl hodně silná osobnost, a když jsme se na něčem neshodli, tak to stálo za to. Byl jako oheň. Takže to v tu chvíli vypadalo, jako když oheň bojuje s ohněm.“
Tato nová sestava koncem roku 1975 vyrazila na první turné. Během něj představila tři písně, které se měli objevit na dalším albu – "Do You Close Your Eyes", epický "Stargazer" a na něj navazující "A Light In The Black". Spolu s dalšími třemi novými písněmi byly nahrány v únoru 1976 v pauze mezi dvěma turné.
Nové album jménem Rising vyšlo v květnu 1976 a všeobecně je považováno za vrchol tvorby Rainbow. Bylo nahráno za necelý měsíc opět v Mnichově a dohlížel na něj znovu rockový producent a zvukový inženýr Martin Birch. V roce 1996 řekl Cozy Powell časopisu Record Collector, že většina alba byla nahrána na jeden nebo dva pokusy s následnými dotáčkami, což vysvětluje, proč neexistují žádné alternativní nebo demo verze, pouze původní nebo hrubé mixy. Album se umístilo na 48. místě v žebříčku Billboard Pop Albums a ve Velké Británii dosáhlo maxima na 11. místě. Na obalu vytvořil výtvarník Ken Kelley fantastický námět obří pěsti svírající duhu vynořující se z rozbouřeného moře, přičemž celý výjev na břehu sleduje tajemná postava.
Skupina na albu pokračovala v nastavené linii. V textech písní se opět objevují tajemné a magické motivy (například lykantropie v písni "Run With The Wolf" nebo kartářky v "Tarot Woman"). Album vrcholí osmiminutovou výpravou písní "Stargazer", na níž kromě Rainbow hrál také mnichovský filharmonický orchestr. Působivý instrumentální základ doplňuje Diův text o čaroději využívajícím nucené práce obyčejných lidí ke stavbě svého úžasného hradu. Na tento příběh navazuje poslední píseň "A Light In The Black", v níž čaroděj umírá a lidé jsou volní. Zejména první skladba je dodnes velmi pozitivně hodnocena, pochvalně se o ní vyjádřil i jinak sebekritický Blackmore. Naopak Dio s postupem let píseň zatratil.
Podle serveru AllMusic ukazuje album Blackmora a Dia na vrcholu jejich tvůrčích sil. Zachycuje jak kytaristovy neoklasické metalové kompozice v jejich nejambicióznější podobě, tak zpěvákovu rostoucí fixaci na fantaskní lyrická témata, která se stala předlohou pro celou jeho následující kariéru. Hudebníci Rob Halford z Judas Priest a švédský multiinstrumentalista Snowy Shaw v posledních letech vzdali albu hold, přičemž Shaw ho označil za mistrovské dílo a v podstatě milník. Ve 4. čísle časopisu Kerrang! z října 1981 bylo album Rising zvoleno nejlepším heavymetalovým albem všech dob a v roce 2017 se umístilo na 48. místě v žebříčku časopisu Rolling Stone '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)'.
Písně z alba se dočkali i četných cover verzí. Italská power metalová skupina Domine nahrála píseň "Stargazer" a vydala ji jako japonský bonus na svém albu Stormbringer Ruler z roku 2002. "Stargazer" rovněž přebrali Dream Theater na albu Black Clouds & Silver Linings (2009). A stějně tak faerská folkmetalová skupina Týr, která píseň "Stargazer" uvedla na svém albu The Lay of Thrym (2011). Na albu This Is Your Life, které je poctou Ronniemu Jamesi Diovi, se v roce 2014 objevila coververze písně "Starstruck" od skupiny Motörhead a Biffa Byforda a medley těchto písní: "Stargazer", "Tarot Woman", "Kill the King" a "A Light in the Black" nazvanou "Ronnie Rising Medley", který měla na svědomí Metallica.
Úspěšný rok završili Rainbow celosvětovým turné. Začalo koncem srpna 1976 v Evropě, poté zamířilo do Austrálie a koncem roku skončilo v Japonsku. Turné ukázalo, že popularita kapely roste a skoro každý koncert byl vyprodaný. Ihned po něm, zkraje roku 1977 se ale objevily problémy, které skončily vyhazovem Jimyho Baina. Důvody, které prosákly z tábora Rainbow se lišily. Někdo říkal, že v tom hrálo roli příliš alkoholu, jiný že za to mohla jeho falešná hra, každopádně to předznamenalo budoucí kolotoč sestavy. Na pozici baskytaristy se poté krátce objevil Ritchiho kamarád Mark Clarke, který právě opustil svou kapelu Natural Gas.
Od května do července se muzikanti věnovali natáčení nového alba, které probíhalo v Chateau D'Hereuville, starém šlechtickém sídle připomínajícím zámek, nedaleko Paříže, postaveném v roce 1740. Ve své době zde pobýval také polský skladatel Frederyk Chopin, který si místo vybral za své letní sídlo, a nahrávali zde třeba Pink Floyd, Fleetwood Mac nebo David Bowie. Rainbow místo přejmenovali na 'Horrorsville', protože tam údajne strašilo a během nahrávání se dělo hodně divných okultních záležitostí. K některým z nich ale mohli přispět samotní muzikanti, kteří se v té době zajímali o černou magií a pořádali různé spiritualistické seance. Ritchie, který seance vedl, byl přesvědčený, že je místo posedlé démonem jménem Baal, který se podle něj snažil překazit natáčení. Tour manažér Colin Hart, Martin Birch a Tony Carey se seancí odmítali zůčastnit.
Kromě seancí se v sidle také odehrávala spousta žertíků, většinou v režii Ritchiho a Cozzyho. Jejich obětí byl dost často Tony Carey, který prý býval občas dost namyšlený a rád experientoval s drogami, což vyvolávalo Ritchiho zlobu. Tony se tím pádem izoloval a pokud nenahrával, zůstával raději sám ve svém pokoji. Jedné noci toho měl ale konečně dost a opustil kapelu. Po jeho odchodu to zabalil i Mike Clarke, který měl neshody kvůli způsobu kterým hrál na basu. Hrál prsty a Ritchie dával přednost hře trsátkem.
Rainbow se tak naráz ocitli bez basáka a klávesisty, což vedlo k rozhodnutí přerušit natáčení a odletět do Los Angeles, kde proběhl konkurz na kterém nebyla nouze o muzikanty. Zástup klávesáku Ritchiho zklamal a tak povolal svého přítele Davida Stonea, který hrával v Symphonic Slam. A mezi baskytaristy nakonec padla volba na známého australana Boba Daisleho.
Když byla nová sestava konečně pohromadě začaly v losangelském studiu zkoušky, nícmeně brzy zase skončily, protože se nepředvídalený Blackmore rozhodl přesunout do Conecticutu na východní pobřeží. A jen co se vybalili museli vyrazit na evropské turné, během něhož bylo natočeno jejich živé album On Stage. Šňůra začala 23.září a skupina procestovala Skandinávské země, Nizozemí, Německo, Švýcarsko, Rakousko a Francii, a po sedmnácti koncertech v Anglii skončila 22. listopadu ve Walesu. Poté se vrátili do Chateau, aby dokončili nové album. Po jeho dokončení, v lednu 1978, čekalo kapelu další turné. Tentokrát v sedmnácti zastávkách projeli zemi vycházejícího slunce, kde se vždy těšili extrémní popularitě.
Třetí album s názvem Long Live Rock'n'Roll vyšlo až v dubnu 1978, bezmála devět měsíců poté, co kapela titulní píseň hrála na koncertech. Rainbow na něm opouštějí svůj dosavadní styl, texty mají prozaičtější témata, což nejlépe dokládá právě titulní píseň, jež je jednoduchou oslavou rock'n'rollu. Střízlivěji byl pojat i obal, na němž jsou tužkou zobrazeny obličeje členů kapely na prostém béžovém pozadí. Nad jejich hlavami se skví název kapely i alba vyvedený starým gotickým písmem použitým na předcházející desce. Pozoruhodná byla fotografie uvnitř rozevíratelného obalu. Na ní jsou vyobrazeni fanoušci na koncertě s transparentem Long Live Rock'n'Roll! Fotografie není původní ani pravdivá, jedná se o úpravu snímku z koncertu kapely Rush a na zmíněném transparentu byl původně nápis 'Plymouth vítá Rush'. Fotografie byla zrcadlově otočena a z triček některých fanoušků byly navíc vyretušovány viditelné nápisy Rush.
Přes úspěšné tažení světem se ale nad Rainbow už nějakou dobu stahovala bouřková mračna a Ronniho nespokojenost vyvrcholila v prosinci roku 1978, kdy se rozhodl skupinu opustit. Důvody jeho odchodu se různí, on sám mluví o rozdílných představách o směřování skupiny – nesouhlasil s komerčnějším směřováním, které začal razit Blackmore. Navíc se mu nelíbilo Blacmorovo povýšené chování vůči fanouškům. Ještě předtím, než stihl svůj odchod oficiálně oznámit mu ale manažér Bruce Payne oznámil, že Ritchie rozpouší kapelu a nechává si jenom Cozzyho. Nakonec to pro Diovu kariéru paradoxně znamenalo krok výš, když odešel do Black Sabbath, kde nahradil Ozzyho Osbourna.
Po Diově odchodu zůstal Blackmoore jediným původním členem kapely. Powell také zůstal, ale Daisley byl propuštěn o pár měsíců později. Stone vydržel ještě o chvíli déle, ale bez Dia ze jeho zájem o kapelu brzy vytratil a odešel ze skupiny taky. Na volný post klávesisty navrhl Cozzy svého bývalého spoluhráče Dona Aireyho, který se ještě v prosinci 1978 dostavil do Ritchiho domu v Conecticuttu na přehrávku a místo dostal i díky tomu že dokázal pochybné žertíky Powella a Blackmora brát s humorem.
Ještě v závěru roku byl jako nový baskytarista zkoušen Jack Green z Pretty Things, ale dlouho nezůstal, protože si nesedl ani s Powellem ani s Aireym. Mezitím Blackmore požádal Iana Gillana aby nahradil Dia, ale Gillan odmítl a na oplátku mu nabídl post kytaristy. Na zámek Pelly de Cornfield se následně sjely davy zpěváků, ale žádný nebyl shledán tím pravým a po sérii konkurzů nebyl problém ze zpěvákem stále vyřešený. Pak do osudu kapely promluvila náhoda. Jednou během obvyklé zábavy poslouchali kluci píseň "Only One Woman" od Marbles, Ritchiho zpěv zaujal a Roger byl pověřen úkolem vyhledat jejího zpěváka. Grahamu Bonnetovi stačilo zazpívat jedinou píseň "Mistreated" a byl přijat i když váhal, protože si nebyl jistý stylem kapely. Nahrávání pěveckých linek se přesto neobešly bez potíží, protože Grahamovi nesedělo, že se natáčí na zámku, a chybělo mu klasické studio. Vokály tak nebyly nahrány s ostatními skladbami ve Francii, ale později v Kingdom Sound Studios na Long Islandu, poté co byly dokončeny všechny ostatní nahrávací relace. Problém s baskytaristou byl nakonec vyřešen tím, že producent Glover na albu hrál na basu a poskytl také texty ke všem písním.
Výsledné album Down to Earth přineslo skupině první velké úspěchy v singlovém žebříčku díky skladbě "Since You Been Gone", kterou napsal Russ Ballard a Blackmorově a Gloverově "All Night Long". Některé fanoušky a členy kapely ale nový zvuk zklamal, Cozzymu především neseděl úspěšný první singl "Since You Been Gone", který se dostal až na páté místo. Podle něj to byla popová věc, která v repertoáru Rainbow neměla co dělat. A byl to jeden z důvodů proč začal zvažovat odchod z kapely.
Recenze na novou nahrávku se nesly v celkem přijatelném duchu. Redaktor serveru AllMusic Stephen Thomas Erlewine definoval album jako skvělou hardrockovou desku, která možná nenabízí nic jedinečného, ale přináší to, co má. Kritizuje především Bonnetův zpěv a chválí kytarové umění a mystickou citlivost Ritchieho Blackmora. Podle recenzenta Record Collector je album možná nejrozporuplnější deskou v katalogu Rainbow, a to kvůli Blackmoreově cílevědomé snaze o mainstreamový úspěch a odklonu od zvuku předchozích alb. V roce 2005 se album Down to Earth umístilo na 431. místě v rubrice časopisu Rock Hard 'The 500 Greatest Rock & Metal Albums of All Time'.
Rainbow ale stále ještě nedobyli Ameriku, proto se vydali na další americké turné, které začalo v záři roku 1979, tentokrát jako předskokani Blue Öyster Cult. Podle Airyho to nebylo nejšťastnější tůrné, protože Ritchie měl nějaké, zřejmě finanční, problémy, ale kapela byla ve špičkové formě. Součástí turné byl i nechvalně známý koncert v aréně Richfield Coliseum v Clevelandu, kde se Don s Ritchim servaly na pódiu a koncert byl ukončen. Během následného evropského turné si kapela rezervovala pobyt v kodaňském studiu Sweet Silence, aby zde nahrála druhou stranu singlu "All Night Long", kterou se stala během několika hodin nahraná výborná instrumentálka "Weiss Heim".
Turné pokračovalo v Británii, kde byla většina koncertů rychle vyprodaná, včetně koncertu z 23. února v aréně ve Wembley, kde se Ritchii opět předvedl. Po skončení programu odmítl jít na přídavek, na což publikum zareagovalo ničením části hlediště a škoda dosáhla několika tisíc liber. Následovalo krátké šestidenní japonské turné na kterém se několik koncertů nahrávalo s cílem sestavit materiál pro další živé album. Mezitím v Británii Paul Loasby, který dohlížel na propagaci posledního britského turné, kontaktoval management Rainbow s návrhěm aby skupina vystoupila jako hlavní hvězda jednodenního festivalu věnovaného výhradně nové vlně britského metalu, s čímž Blackmore i manažér Payne okamžitě souhlasili.
Festival, pojmenovaný Monsters of Rock se uskutěčnil v neděli 18.srna 1980 na závodním okruhu Donington Park v hrabství Leicestershire a představila se na něm kombinace jak britských kapel včetně Judas Priest a Saxon, tak zahraničních, jako byli američtí Touch a Riot, kanadští April Wine nebo němečtí Scorpions. Přesto že několik dní před festivalem sužovaly oblast vydatné deště a plocha byla plná bahna, v den festivalu byl horký, jasný a slunečný den a oficiální zprávy uváděly účast 35 000 fanoušků. Podle neoficiálních odhadů jich ale ve skutečnosti mohlo byt kolem 50 000. A až na drobné výhrady byl festival hodnocen neobyčejně úspěšně a postupně se stal každoroční stežejní událostí britského hardrockového života. Bylo to však zároveň poslední vystoupení Cozzyho Powella, který dal už předtím výpověď, protože se mu nelíbilo Blackmorovo stále poprockovější směřování. Bicí po něm převzal Bobby Rondinelli, který přiletěl z New Yorku, aby viděl donningtonské vystoupení.
Také pro Bonneta byl Donnington vrcholem jeho spolupráce s Rainbow a zároveň také jejím ukončením, neboť krátce po festivalu odstoupil, aby se věnoval sólovému projektu. Blackmorova vzrůstající nespokojenost ze zpěvákem se už předtím odrazila v Grahamově nezájmu o nový materiál a celé neproduktvní období natáčení, kdy kapela trávila víc času v hospodě než ve studiu, skončila zpěvákovým odjedem domů do Los Angeles. Nicméně díky svému působení v Rainbow získal Bonnet okamžitě smlouvu jako sólový umělec a s prvním albem mu pomáhali Cozy Powell a John Lord. Po jeho odchodu z Rainbow pokračovali čtyři zbývající členové sprací na pátém albu. Většina instrumentálních stop byla hotová během zhruba pěti týdnů, bylo načase najít nového zpěváka.
Do kapely byl poté přijat americký zpěvák Joe Lynn Turner, dříve působící ve skupině Fandango, který nazpíval již hotové hudební skladby. To byl trošku problém, protože materiál pro album začal vznikat ještě se zpěvákem Grahamem Bonnetem, který se před svým odchodem dostal až k nahrávání rané verze písně "I Surrender". Turner později prohlásil, že kvůli tomu musel zpívat ve vyšších tóninách, než zpívá normálně ( poté v tom už pokračoval). Blackmore si nového zpěváka hned oblíbil především pro jeho schpnost psát texty, to nicméně nezabránilo tomu aby si v Dánsku, kde dokončovali album neprošel Ritchiho inciačním rituálem v podobě nezbytných žertíků.
Difficult to Cure, páté studiové album Rainbow, vyšlo devátého února 1981. Album znamenalo pokračující komercionalizaci zvuku skupiny (Ritchie Blackmore se jednou zmínil, že v té době oceňoval skupinu Foreigner) a stalo se nejvýše umístěným albem skupiny v žebříčku UK Albums Chart, kde dosáhlo na třetí místo. Titulní skladbou alba Difficult to Cure byla verze Beethovenovy Deváté symfonie.
Z alba také vzešel nejúspěšnější britský singl skupiny, "I Surrender", který se dostal na třetí místo. Blackmore ale touto další Ballardovou písní ze začátku nijak nadšený nebyl a trvalo nějakou dobu než ho kapela k předělávce skladby dokopala. Navíc zde byl určitý problém, protože o vydání písně usilovala i jedna z kapel nové vlny britského metalu, smečka Praying Mantis. Souhlas s nahráním ale dostali slavnější Rainbow, díky čemuž vzniklo mezi oběma kapelami určité nepřátelství.
Dvě perličky: Obal alba (navržený společností Hipgnosis) byl údajně původně navržen k použití na albu Never Say Die!, poslední studiovce Black Sabbath z Ozzym. Smích na konci poslední skladby patří Oliveru Hardymu. Na původní LP desce je smích nekonečnou smyčkou, protože hraje ve vyběhané drážce, zatímco na CD se několikrát zopakuje a pak zanikne.
Nová sestava se v únoru 1981 vydala na tříměsíční americké turné, během kterého mimochodem vznikla píseň "Jealous Lover", jedna z nejpopulárnějších skladeb Rainbow v tom období a před jehož koncem se Ritchii stihl oženit s přítelkyní Amy Rothmanovou. Následovalo evropské turné po Francii a Španělsku, kde byly jejich předskokanem vycházející hvězdy Def Leppard a poté se kapela přesunula do Británie, kde byly naplánovány dva koncerty v Hammersmith Odeon a dva v divadle Rainbow. Turné skončilo v Japonsku a kapela odcestovala domů s mezipřistáním na Havaji, kde odehrála ještě jeden koncert.
Byl to poslední koncert Dona Aireyho, který už měl všeho dost a odešel, oficiálně kvůli hudebním neshodám. Don vzpomíná: „Po dvou kouscích Ritchie odešel z pódia a zbytek kapely s ním. Ukázal na mě, ať hraju dál a držím pozici, zatímco mu opraví zesilovač. Tak jsem tedy hrál sólo a neviděl nikoho z kapely ani techniky. Zůstal jsem na pódiu úplně sám a hrál asi pětadvacet minut. Použil jsem všechny možné triky, hrál jsem "Hawaiian Love Chant" ze seriálu Hawaii Five-0 i Little Richarda, jen abych udržel koncert v chodu a přitom jsem se zoufale rozhlížel. Nakonec jsem si řekl, že představení skončilo, odešel a vrátil se do hotelu. Oni seděli u baru a vypadali velice spokojeně. Řekl jsem Colinovi: ‚Chci odsud pryč.‘ Ráno jsem si koupil letenku na první spoj pryč z ostrova a víckrát jsem je neviděl.“
Kapela dosáhla významného vysílání v rockových rádiích zaměřených na alba v USA se skladbou "Jealous Lover", která dosáhla 13. místa v žebříčku Rock Tracks časopisu Billboard. Skladba "Jealous Lover", původně vydaná jako B strana písně "Can't Happen Here", se následně stala titulní skladbou EP vydaného v USA, které mělo podobný obal jako Difficult to Cure.
V prosinci začali Rainbow v Le Studiu v kanadském městě Morin Heights nahrávat nové album. Bylo to velmi respektované studio; Rush v něm nahráli alba Permanent Waves a Moving Pictures a Police desku Ghost In The Machine. Aireyho nástupcem se stal američan David Rosenthal, čerstvý absolvent Music College. Nový rekrut byl opět požádán o autorskou spolupráci a upozorněn, že jeho autorství nebude uváděno. Navzdory nízkému věku byl ale Rosenthal mnohem protřelejší než někteří dřívější členové Rainbow a postoupil situaci svému právníkovi.
Album Straight Between The Eyes vyšlo v roce 1982 a kapela se na něm pustila ještě dál směrem k americkému rocku pro dospělé (AOR). Bylo ucelenější než Difficult to Cure a mělo větší úspěch ve Spojených státech. Singl "Stone Cold" byl baladou, která zaznamenala určitý úspěch v hitparádě (1. místo v žebříčku Rock Tracks časopisu Billboard) a její videoklip byl hojně vysílán na MTV. Kapela se však svým více AOR zvukem odcizovala některým svým dřívějším fanouškům. Úspěšné doprovodné turné také zcela vynechalo Velkou Británii a zaměřilo se na americký trh.
Vzhledem k tomu, že se Rainbow stali úspěšnou kapelou amerického středního proudu, koncertovali na novém kontinentu neúnavně od začátku května až do konce srpna. Playlist se nyní skládal většinou z nového materiálu. Z Diovy éry zbyla jen skladba "Long Live Rock’n’Roll", párplovskou klasiku "Smoke On The Water" si kapela šetřila na přídavky. Skupina využila také rostoucí popularity domácího videa, a tak byl koncert v texaském San Antoniu, jeden z posledních na turné, natočen a stal se z něj první oficiálně vydaný záznam vystoupení Rainbow. Rok byl završen šňůrami po Japonsku a Evropě, kde bylo turné zakončeno několika koncerty ve Španělsku. Předskakovala skupina UFO. Když její baskytarista Pete Way v hotelu spatřil Blackmorea v pyžamu s monogramem, údajně prohlásil: „To byl konec legendy.“
Koncem roku, poté co Ian Gillan ohlásil konec své kapely se objevily první fámy, že Turner, Rondinelli a Rosenthal dostanou výpověď, protože znovuzrození Deep Purple nyní nestojí nic v cestě. Pověsti se ale tentokrát ještě nepotvrdily, což se ovšem netýkalo bubeníka Rondinelliho. Objevily se zmínky o tom, že za jeho odchodem stál Turner, který v kapele získával stále větší vliv, sám zpěvák nicméně odmítá jakoukoli účast na této události. V knize Ritchie Blackmore - Černý rytíř k tomu řekl: „Nejsem si vědom toho, že bych mohl za jeho odchod. Jediná možnost, jak jsem tomu mohl napomoci byla, že Ritchie ho už měl dost a já, abych byl upřímný, jsem k němu taky měl výhrady. Bobby totiž ‚hrál pánubohu do oken,‘ jak jsme říkali. Při zvukovkách byl úžasný, ale během koncertů ztrácel energii. Ritchie se na mě vždycky při hraní podíval a řekl: ‚A jde do háje.‘ Bobby odešel dřív, než jsem se s ním vůbec stihl rozloučit. Takže nelze říct, že bych na tom měl nějaký zásadní podíl. A doufám, že on si to nemyslí. Možná tahle knížka pomůže uvést tuhle věc na pravou míru. Chápal jsem, proč se ho Ritchie chce zbavit, ale já jsem o ničem nerozhodoval, ani jsem nešel za Ritchiem a neřekl mu: ‚Zbav se Bobbyho.‘“
Pravý důvod Bobbyho odchodu zřejmě leží v jeho neschopnosti dodat energii novým skladbách. Kapele se v Kodani, kde se opět točilo nové album, nedařilo dát dohromady kloudný materiál, přestože čas utíkal a vyhazovala z oken moře peněz. Rondinelliho nakonec nahradil Turnerův kamarád a někdejší spoluhráč, bývalý bubeník Brand X a Balance Chuck Burgi.
Turner vypráví: „Byli jsme zase ve studiu Sweet Silence a vyplácali já už ani nevím kolik pásek na to, abychom dali dohromady základy. A tehdy se používaly obrovské cívky. Měli jsme šest cívek materiálu a ani jednu nahrávku, která by za něco stála. Všechny byly špatné. Plýtvali časem, vyhazovali z okna moře peněz a nehnuli se ani o krůček. Byl jsem vzteky bez sebe. Navíc jsem měl pocit, že jsem napsal, tedy nejen já, několik super písní, ale ten člověk jim prostě nedal šanci. A já jsem odmítal toho… no, od začátku se mi ten novej bubeník nelíbil. Cítil jsem, že se ubíráme špatným směrem. Ritchie prostě potřeboval někoho, kdo by to, kurva, zase nakopnul. Když už jsme se zbavili Bobbyho, musíme najít někoho, kdo je prostě úžasnej.
Takže jsme v Kodani – nemáme nahrávky, které by za něco stály, vydáváme haldy peněz, nahráli jsme šest velkých cívek magnetofonového pásu, ale jsou na nich jenom sračky. Moje písně se zrovna dokončovaly a já jsem se o ně začal bát, protože jsem chtěl udělat dobré album. Nechtěl jsem dopustit, aby je ten zkurvenej bubeník zničil. Nebudu ho jmenovat, proč taky? Ale řekl jsem: ‚Znám někoho úžasnýho.‘ Hned se mě ptali koho a já odpověděl: ‚Jmenuje se Chuck Burgi a je to můj kámoš. Hrávali jsme spolu a říkám vám, že jestli ho sem dostaneme, třeba svázanýho v sudu, tak z těch věcí okamžitě vymlátí, co se dá.‘ Tak se nakonec i stalo. Bruce Payne mě podpořil a řekl: ‚OK, přesvědčím všechny ostatní a uděláme to.‘ Dotáhli jsme Burgiho i s jeho malou soupravou, zahrál jako šílenec a Ritchie ho dodnes zbožňuje.“
Album Bent Out of Shape původně vyšlo v září 1983 jako LP a kazeta, která obsahovala oproti vinylové verzi několik delších úprav. Kritiky i fanoušky je obecně označováno za komerční počin, kterým se skupina snažila zopakovat úspěch písně "Stone Cold" a alba I. V důsledku toho jsou některé písně, jako například první singl vydaný z tohoto alba, "Street of Dreams", obvykle považovány spíše za AOR styl namísto hardrockového zvuku dřívějších alb. Album bylo zaměřeno zejména na americký trh, ale i ve Velké Británii album získalo pozitivní recenze. Howard Johnson z časopisu Kerrang! album pochválil jako pravděpodobně dosud nejkomplexnější dílo Rainbow a skladby "Desperate Heart" a "Street of Dreams" označil za dvě z nejlepších melodií toho roku.
V rozhovoru pro časopis Sounds v září 1983 řekl Blackmore Garymu Bushellovi, že má z alba Bent Out Of Shape dobrý pocit: „Myslím, že je velmi dobré, je solidní a jde k jádru věci. Jsem spokojený s tím, jak se vyvíjí moje autorská práce.“
Evropské turné k propagaci alba začínalo ve Spojeném království, kde se v roli předskokanky představila bývalá kytaristka kapely Runaways Lita Fordová, Blackmoreova někdejší krátká známost z doby, kdy žil v Hollywoodu. Důkazem, že kapela hrála pěkně zostra, byla první dvě vystoupení v cardifské St. David’s Hall, která byla nahrávána pro americké rozhlasové vysílání. V březnu 1984 pak kapela zamířila do tři koncerty do Japonska. Na úplně poslední vystoupení v hale Budokan se Blackmore rozhodl angažovat orchestr, který by společně s kapelou odehrál Beethovenovu Devátou. Rosenthal si vzal na starosti orchestrální aranžmá a Blackmore byl celou akcí inspirován tak, že odehrál naprosto jedinečné intro. Celý koncert byl naštěstí natáčen, a i když tento filmový materiál nikdy nevyšel za hranicemi Japonska, objevila se Devátá na kompilačním videu Rainbow The Final Cut, kde slouží jako přesvědčivý důkaz pro každého, kdo by snad pochybovali o Blackmoreově kytarovém umu.
Na počátku 80. let se manažerská společnost Thames Talent, která vedla i skupinu Rainbow, pokoušela domluvit reformu Deep Purple a její snaha byla nakonec úspěšná. V dubnu 1984 se Blackmore a Glover zavázali k reunionu a Rainbow byli rozpuštěni, i když o dva roky později ještě vyšlo jejich tehdy poslední kompilační album Finyl Vinyl, na kterém byly shromážděny zatoulané studiové béčka ze singlů "Weiss Heim" ("All Night Long" B-side), "Bad Girl" ("Since You Been Gone" B-side) a "Jealous Lover" ("Can't Happen Here" B-side), doplněné o živé nahrávky. Rozchod Rainbow ale nebyl jedinou změnou v Blackmoreově životě. Jeho manželství s Amy Rothmanovou se ukázalo být poměrně krátkou záležitostí a Ritchiho čekal další finančně náročný rozvod (Joe Turner má za to, že částka dost pravděpodobně ovlivnila kytaristovo rozhodnutí zúčastnit se reunionu Deep Purple).
Opravdové a legální opětovné sjednocení klasické sestavy Deep Purple z počátku sedmdesátých let (Blackmore, Gillan, Glover, Lord, a Paice) bylo oznámeno v pořadu rádia BBC The Friday Rock Show. Skupina podepsala celosvětovou smlouvu se společností PolyGram, přičemž Mercury Records vydávala její alba v USA a Polydor Records ve Velké Británii a dalších zemích. Album Perfect Strangers bylo vydáno v říjnu 1984 a hned poté začalo na Novém Zélandu turné, které pokračovalo kolem světa oklikou přes Evropu. Mělo ohromný úspěch.
V roce 1987 vydala skupina dvě alba, studiové The House of Blue Light a živé Nobody's Perfect, a pokračovala ve svém úspěšném tažení. V roce 1989 byl ale Ian Gillan, kvůli svým neshodám s Blackmorem, vyhozen ze skupiny a nahrazen zpěvákem Rainbow Joe Lynn Turnerem. Toto složení nahrálo pouze jedno album, Slaves and Masters (1990). Mnoho fanoušků i nahrávací společnost chtěli zpět Gillana, proto Lord, Paice a Glover tlačili na Turnera, aby odešel. Blackmore ustoupil a klasické složení nahrálo v roce ještě jedno album The Battle Rages On. Během velice úspěšného turné po Evropě koncem roku 1993 ale napětí mezi Blackmorem a Gillanem opět narůstalo a Blackmore nakonec v listopadu 1993 odešel, aby se už nikdy nevrátil. Místo něj zaskočil Joe Satriani, takže se prosincový koncert v Japonsku mohl konat. Satriani zůstal i na evropské letní turné v roce 1994, ale ačkoliv mu bylo nabídnuto stále členství v kapele a on s ním souhlasil, tak kvůli již podepsaným kontraktům a nesouhlasu firmy se stálým členem nemohl stát. Po krátkém hledání byl jednomyslně přijat Steve Morse z Dixie Dregs, aby definitivně nahradil Blackmorea.
O rok později, v roce 1994 se Blackmore rozešel také se svým dlouholetým manažerem Brucem Paynem a jeho firmou Thames Talent. Podepsal novou smlouvu s firmou Legend Artist Management vedenou Joem Boylandem a zároveň podle Boylanda podepsal mnohamilionovou smlouvu na několik alb s BMG. Ve svém dalším projektu se původně chtěl zbavit nálepky Rainbow a svou novou kapelu nazval Rainbow Moon, přičemž tvrdil, že slovem Moon má na mysli příjmení své babičky! Společnost BMG jej ale donutila držet se komerčně prověřeného názvu. Ovšem vzhledem k tomu, že v nové kapele byly samé nové tváře, se stěží dalo mluvit o comebacku.
V kapele působili skotský zpěvák Doogie White a američtí hudebníci Paul Morris (ex-Warlock) a John O'Reilly (ex Joe Lynn Turner band). Baskytaristu Roba de Martina (ex Virgin Steele) po prvních zkouškách nahradil Greg Smith (ex Alice Cooper a Joe Lynn Turner). Skupina ke konci roku 1994 v Americe intenzivně psala a zkoušela, v lednu 1995 pak v Nové Anglii vystřihla album Stranger In Us All, které vyšlo v září na začátku světového turné.
Album vydané v době postgrungeové scény v polovině 90. let, nedosáhlo kritického ani komerčního ohlasu předchozích desek a nebylo ani nijak zvlášť propagováno. Přesto dosáhlo mírného úspěchu, zejména v Evropě a Japonsku a v některých teritoriích (zejména ve Skandinávii a Japonsku) se prodávalo poměrně dobře. Obsahovalo několik coververzí. "Still I’m Sad" od skupiny The Yardbirds vyšla v instrumentální verzi už na prvním albu Rainbow, Griegovu "Hall of the Mountain King" Blackmore poprvé slyšel v roce 1960 od Nero & the Gladiators. V roce 1965 nahrál vlastní verzi pro Dereka Lawrence a hrával ji i na svém posledním turné s Deep Purple. Candice na album přispěla několika texty a doprovodnými vokály, mimo jiné i ve vynikající písni "Ariel", jíž Blackmore původně zamýšlel dát stranou pro plánovaný akustický projekt.
Krátce předtím, než se Rainbow v září 1995 vydali na turné, se Reilly zranil při fotbale (později se znovu krátce objevil v Blackmore's Night). Skupina sice našla náhradníka v Chucku Burgim (který hrál v té době už čtyři roky s Blue Öyster Cult), ale u Blackmorea, i když byl s novým albem spokojený, se začala projevovat malomyslnost. Neilu Jeffriesovi sdělil: „Uvidíme, jak ta věc s Rainbow dopadne, jestli lidi budou od téhle kapely chtít vůbec ještě něco slyšet. Necháme to na publiku. Navíc je pro mě čím dál těžší nacházet inspiraci jen v hlasitosti. Radši bych si jen tak sedl s kytarou a hrál.“
Po čtyřdenní generálce odehráli noví Rainbow 30. září 1995 svůj první koncert. Ironií osudu to bylo v Helsinkách, tedy ve městě, kde Blackmore před dvěma lety odehrál svůj poslední koncert s Deep Purple. I když v USA byl tradiční tvrdý rock vytlačován alternativně rockovými a grungeovými kapelami v čele s Nirvanou, turné bylo úspěšné. V Evropě a zejména v Japonsku byli noví Rainbow stále schopni zaplnit pětitisícové sály a v některých případech dokonce i větší haly, v nichž Blackmore dříve hrával s Deep Purple. Koncertní program kombinoval novinky s písněmi starších sestav Rainbow a došlo i na párplovské hity "Perfect Strangers" a "Burn".
Koncert v německém Düsseldorfu byl profesionálně natočen pro televizní pořad Rockpalast. Tato show, zpočátku hojně bootlegovaná (a mnohými sběrateli považovaná za nejlepší bootleg Rainbow té doby), byla v roce 2013 oficiálně vydána společností Eagle Records na CD a DVD pod názvem Black Masquerade. Živá vystoupení se vyznačovala častými změnami v setlistech a hudebními improvizacemi, které se u bootleggerů osvědčily a s mnoha koncerty se obchoduje i po více než deseti letech. Koncertování pokračovalo po celý rok 1996, i když v pomalejším tempu než poprvé. Po úspěchu prvního turné se Rainbow koncem června vydali do relativně neznámého prostředí Jižní Ameriky, kde odehráli celkem devět koncertů – jeden v Chile, dva v Argentině a šest v Brazílii, a po jihoamerickém turné, které bylo zakončeno v Rio de Janeiru, následovalo několik evropských festivalů pod širým nebem i koncertů v krytých halách.
Na americkém turné v roce 1997 hráli Rainbow převážně v malých klubech. Začínalo se 20. února v New Jersey, končilo 19. března na západním pobřeží v Kalifornii. Stačilo ale málo a turné se vůbec nekonalo poté co dva týdny před začátkem turné odešel kvůli finančně výnosnějšímu angažmá u Enrique Iglesiase bubeník Chuck Burgi. Na své místo doporučil Johna Micelliho, který tehdy hrál s Meat Loafem. Doogie White k tomu řekl: „Když jsem přijel za kapelou, už týden se zkoušelo. Já jsem se přidal až na poslední dva dny. Micelli nikdy předtím neslyšel Rainbow ani Deep Purple! Byl sice rockový fanda, ale nikdy je neslyšel. Bylo pro něj těžké přijít do kapely jen devět dnů před prvním koncertem. Dřel spolu s úžasným Gregem Smithem jako kůň, aby to všechno dali dohromady. John je víc jako Cozy Powell, není tak jazzový jako Burgi, takže trochu změnil rytmus kapely. Měl jsem pocit, že je pro kapelu přínosem.“
Celkově bylo ale turné méně úspěšné než vystoupení v letech 1995 a 1996 a kapela se pomalu rozpadala. Blackmore už také naznačil, že by album Stranger In Us All mohlo být vůbec poslední řadovou deskou Rainbow, protože v té době už věnoval pozornost ke své dlouholeté hudební vášni, renesanční a středověké hudbě. Po odehrání posledního koncertu v dánském Esbjergu v roce 1997 se Rainbow opět odmlčeli, tentokrát na dlouhých 18 let. Blackmore spolu se svou partnerkou Candice Night jako zpěvačkou založil renesancí ovlivněnou skupinu Blackmore's Night. Přibližně ve stejné době, kdy probíhala produkce alba Stranger in Us All (1995), již připravovali debutové album Shadow of the Moon (1997).
Od rozpadu skupiny v roce 1984 a poté v roce 1997 mnoho písní Rainbow živě zpívali bývalí členové skupiny, v posledních letech zejména bývalí frontmani Ronnie James Dio, Graham Bonnet, Joe Lynn Turner a Doogie White. Také Don Airey často hrál během svých sólových vystoupení písně z let 1979-1981. Blackmore's Night občas naživo zaháli jednu nebo dvě písně Rainbow, konkrétně "Ariel", "Rainbow Eyes", "Street of Dreams" a "Temple of the King". Poslední tři jmenované skladby také znovu nahráli ve studiu. A v letech 2002-2004 hrál na svých koncertech řadu písní Rainbow také Hughes Turner Project.
Dne 9. srpna 2007 odehráli Joe Lynn Turner a Graham Bonnet koncert na počest Rainbow ve finských Helsinkách. Koncert se skládal z písní z éry 1979-1983. V roce 2009 vytvořili Joe Lynn Turner, Bobby Rondinelli, Greg Smith a Tony Carey koncertní tributní skupinu Over the Rainbow, v níž působí jako kytarista Jürgen Blackmore (Ritchieho syn) a která hrála písně ze všech období historie kapely. Po prvním turné musel Tony Carey ze zdravotních důvodů kapelu opustit; nahradil ho další bývalý člen Paul Morris. Z plánů kapely nahrát původní materiál ale sešlo a Over the Rainbow se v roce 2011 formálně rozpadli.
V roce 2015 Blackmore oznámil, že v létě 2016 odehraje koncerty pod hlavičkou Ritchie Blackmore's Rainbow, což budou jeho první rockové koncerty od roku 1997. Nová sestava Rainbow byla oznámena 6. listopadu 2015. Vystoupili v ní zpěvák skupiny Lords of Black Ronnie Romero, klávesista skupiny Stratovarius Jens Johansson, bubeník skupiny Blackmore's Night David Keith a baskytarista Bob Curiano (používá jméno Bob Nouveau).
Kapela debutovala 17. června 2016 v Loreley Freilichtbüh na německé verzi open-air festivalu 'Monsters of Rock' před 15 000 návštěvníky. Dne 18. června odehráli další koncert pod širým nebem pro 30 000 fanoušků v Bietigheim-Bissingen (Festplatz am Viadukt). Třetí a poslední koncert se uskutečnil v birminghamské Genting Areně v Anglii. Koncem roku 2016 vyšlo také živé album a DVD Memories in Rock.
Na otázku, zda Rainbow plánují natočit nové studiové album, odpověděl v květnu 2016 baskytarista Bob Curiano: „Rád bych šel s Rainbow do studia. Potřebujeme jen, aby Ritchie řekl: 'Jdeme na to!'. Myslím, že se všichni cítíme pod tlakem kvůli očekávání fanoušků. Mě ten tlak nutí pracovat tvrději a dosahovat lepších výsledků.“. Blackmore však řekl, že nemají žádné plány na nové album nebo světové turné a že reunion je jen pár koncertů pro zábavu. Také ale řekl, že Rainbow dostali mnoho nabídek, aby v budoucnu opět odehráli 'pár dalších koncertů'.
Navzdory dřívějšímu rozhodnutí nevydávat novou hudbu Blackmore v rozhovoru pro časopis Burrn! z května 2017 prozradil, že Rainbow jsou ve studiu a nahrávají dvě nové skladby: „Napsal jsem jednu novou píseň a také jsem nahrál jednu ze starých. Ronnie, který je teď v Madridu, k ní přidal své vokály a poslal ji zpátky. Spíš než album je možné, že to vydáme jako singly.“ V červnu 2017 se skupina Rainbow vydala na čtyřdenní turné po Velké Británii. Začalo prvním vystoupením skupiny v Londýně od roku 1995 na druhém ročníku Stone Free Festivalu v O2 areně, po kterém následovaly koncerty v Manchesteru, Glasgow a Birminghamu; koncert v Manchesteru byl zrušen po bombovém útoku v Manchester Areně.
V roce 2018 Rainbow vydali další živé album a DVD Memories in Rock II, které zachycuje koncertní vystoupení v Německu. Závěrečná skladba na albu, "Waiting for a Sign", je studiová skladba nahraná se současnou sestavou kapely a znamenala první píseň Rainbow po 23 letech. V dubnu 2018 kapela odehrála pět koncertů, a to v Moskvě, Petrohradě, Helsinkách, Berlíně a Praze. Koncerty byly dobře navštívené, přičemž v Helsinkách bylo vyprodáno. Setlist se opět lišil večer od večera, přičemž výběr skladeb Rainbow a Deep Purple byl téměř půl na půl.
V květnu 2019 Rainbow vydali další singl, "The Storm", který byl rockovou předělávkou stejnojmenné písně Blackmore's Night z roku 2001, a v létě téhož roku kapela pokračovala v turné po Evropě. Budoucnost Rainbow je ale od ukončení evropského turné 2019 nejistá. Když byl Romero v listopadu 2020 dotázán na aktuální stav kapely, odpověděl: „Příští rok se samozřejmě nic dít nebude. A Ritchie a Candice se opravdu soustředí na novou desku Blackmore's Night. Takže pokud se v příštích letech všechno vrátí do normálu, pravděpodobně odehrajeme ještě nějaké koncerty. Ale v tuto chvíli je všechno pozastaveno.“
V dubnu 2022 Romero prohlásil, že je v kontaktu se zbývajícími členy Rainbow, ale opět vyjádřil pochybnosti, že kapela ještě někdy vyjede na turné nebo nahraje novou hudbu: „Nemyslím si, že v blízké budoucnosti bude nějaký plán, protože pandemie byla samozřejmě pro celý hudební byznys hodně komplikovaná. A teď jako by se všechno vracelo do normálu, ale se zpožděním dvou let. Takže se koná spousta koncertů. A než se to vrátí úplně do normálu, tak to bude trvat minimálně pár let. Takže si myslím, že Ritchie se zatím moc nehrne do toho, aby něco natočil. A on se teď soustředí na Blackmore's Night - myslím, že nedávno vydali album. Zatím žádný plán není, o žádném jsme nebyli informováni. Takže prostě čekáme... U Ritchieho člověk nikdy neví - třeba za pár dní přijde s nějakým nápadem. Člověk nikdy neví.“
V únoru 2023 Romero fakticky potvrdil svůj odchod ze skupiny prohlášením v pořadu The Classic Rock Podcast: „Nemám pocit, že by se to mohlo vrátit. I kdyby se to přišlo a Ritchie chtěl znovu hrát další koncerty... Nemám pocit, že bych to mohl dělat znovu, myslím, že to už není moje místo... hrát s Ritchiem. Víte, cítím se velmi vděčný za příležitost, kterou mi dal, abych udělal kariéru, ale už bych do toho nešel.“. Zároveň se pozitivně vyjádřil o svém působení ve skupině
Zdroje:
Wikipedie
Jerry Bloom - Ritchie Blacmore, černý rytíř
James Curl - Ronnie James Dio