Rok 1963

V Praze vzniká ještě pod názvem Karkulka (Karlinský kulturní kabaret) základ pozdější skupiny Olympic. Původní členové patří mezi zakladatele české rockové hudby, debutové album Želva z roku 1968 je považováno za jedno z přelomových alb českého bigbeatu.

Podrobnější popis

Vzniká skupina VULKÁN

V Brně vzniká bigbítová skupina Vulkán.

Události podrobněji

BUNKER HILL - The Girl Can’t Dance

Rokenrolový zpěvák David “Bunker Hill” Walker natočil, pod vedením kultovního kytaristy Linka Wraye, singl s divokým rokenrolem „The Girl Can’t Dance“. Tato nahrávka je často uváděna jako jedna z inspirací k tvrdšímu pojetí rockové hudby.

První singly ROLLING STONES

Rolling Stones v tomto roce natočili a vydali první dva singly. První obsahuje píseň "Come On", kterou napsal a poprvé vydal Chuck Berry v roce 1961. Od jejího vydání ji v mnoha verzích nahrálo mnoho kapel. "Come On" se nedostala do americké Top 100, ale její béčková strana, "Go Go Go", se dostala na 38. místo britské singlové hitparády. Druhý singl, s písní “I Wanna Be Your Man”, se umístil na 12. místě britského žebříčku. "I Wanna Be Your Man" je píseň Lennona a McCartneyho, kterou nahráli a vydali jako singl Rolling Stones a poté nahráli Beatles. Píseň napsal především Paul McCartney a dokončili ji Lennon s McCartneym v rohu richmondského klubu, zatímco Mick Jagger a Keith Richards si povídali.

Bill Wyman poznamenává, jak si Rolling Stones přizpůsobili píseň svému stylu: "Naučili jsme se ji docela rychle, protože nebylo moc co se učit. Pak Brian vytáhl slide, steel (kytaru) a dadaw ... dadaw ... a řekli jsme si: "Jo, to je lepší, trochu to zašpinit a rozbít." A tak nějak jsme tu písničku úplně otočili a udělali ji mnohem tvrdší, podobnou Stones a Elmore Jamesovi.

BLOODROCK

Bloodrock byla americká hardrocková skupina z Fort Worthu v Texasu, která slavila úspěchy v 70. letech 20. století.

Úplné počátky skupiny lze vysledovat až do roku 1963, kdy se ve Fort Worthu dala dohromady parta mladíků pod názvem The Naturals. V této první sestavě měl Jim Rutledge na starosti bicí a zpěv, Nick Taylor kytaru a zpěv, Ed Grundy baskytaru a Dean Parks kytaru. Poté pilně cestovali po regionu a hráli kde se dalo. Také předskakovali na místní úrovni celostátním kapelám jako The Beach Boys, Paul Revere & The Raiders a The Five Americans. V roce 1965 vydali svůj první singl "Hey Girl". V roce 1966 si změnili název na Crowd + 1, podepsali smlouvu s Capitol Records a vydali další dva singly "Don't Hold Back" a "Circles".

Navzdory rostoucí regionální fanouškovské základně se singly nedostaly do hitparád a Capitol skupinu opustil, nedlouho poté, co z kapely odešel Dean Parks. Na kytaru ho nahradil Lee Pickens. V té době se ke skupině připojil Stevie Hill, který hrál na klávesy a zpíval. Jako Crowd + 1 vystupovali až do roku 1969, kdy si změnili název na Bloodrock, který vymyslel manažer a producent Grand Funk Railroad Terry Knight, jenž se skupinou podepsal smlouvu. S Knightem jako producentem také nahráli své první album Bloodrock. Album, vydané v březnu 1970, se umístilo na 160. příčce žebříčku Billboard 200 a bylo často zmiňováno v kontextu hard rocku a raného heavy metalu. V roce 1970 Bloodrock také předskakovali na turné Grand Funk Railoroad.

Krátce po nahrání prvního alba se Rutledge (na Knightův příkaz) přesunul zpoza bicí soupravy a převzal výhradně povinnosti zpěváka. Bubeník z Austinu Rick Cobb převzal bicí a přidal i svůj hlas. V této sestavě nahráli další čtyři alba: Bloodrock 2, Bloodrock 3, Bloodrock USA a Bloodrock Live. Album Bloodrock 2 nebylo tak ponuré a těžké a mělo větší úspěch v hitparádách, zatímco na albech Bloodrock 3 a Bloodrock U.S.A. skupina představila prvky progresivního rocku.

Bloodrock 2 bylo jejich nejúspěšnějším albem, v roce 1971 se umístilo na 21. místě Billboard Pop Album Chart, a to především díky singlu "D.O.A.", který se 6. března 1971 dostal na 36. místo Billboard Hot 100 a zajistil skupině značnou popularitut na jihozápadě a západě, zejména v Texasu a jižní Kalifornii. Některé rozhlasové stanice však píseň nechtěly hrát kvůli použití sirén. Obávaly se, že zvuk sirén by mohl mást řidiče. Motivaci k napsání této písně vysvětlil v roce 2005 kytarista Lee Pickens. "Když mi bylo sedmnáct, chtěl jsem se stát pilotem." vyprávěll Pickens. "Zrovna jsem vystoupil s kamarádem na jednom malém letišti z letadla a sledoval jsem ho, jak znovu startuje. Vyletělo asi 200 stop do vzduchu, převrátilo se a zřítilo." Kapela se rozhodla napsat o této události píseň a zařadit ji na své druhé album.

V květnu 1972 Lee Pickens i Jim Rutledge opustili skupinu a Pickens založil Lee Pickens Group (LPG), která počátkem roku 1973 vydala u Capitol Records album LPG. Mezitím Rutledge vydal v roce 1976 sólové album s názvem Hooray for Good Times. Bloodrock nahradili Rutledge na postu zpěváka a Pickense na postu kytaristy Warrenem Hamem (zpěvák, flétnista a saxofonista). Stevie Hill na klávesy se Hamově přítomnosti přizpůsobil posunem vlastního stylu. Tyto personální a stylové změny posunuly hardrockový zvuk kapely lehčím směrem, více k progresivnímu rocku, popu a jazzu, čímž si odcizili některé fanoušky. Následující album Passage bylo posledním, kdy skupina navštívila hitparády. V roce 1972 se umístilo na 104. místě žebříčku Billboard 200. Rok 1973 přinesl další personální změny: Z kapely odešel Rick Cobb a nahradil ho Randy Reader. Tato sestava nahrála jediné album Whirlwind Tongues (1974).

Konec skupiny přišel v roce 1975. Ze skupiny odešel Nick Taylor a nahradil ho Warrenův bratr Bill Ham, Randyho Readera nahradil Matt Betton. Album Unspoken Words zůstalo nevydáno až do roku 2000, kdy bylo zařazeno jako součást CD Triptych (spolu s Passage a Whirlwind Tongue).

12. března 2005 se ve Fort Worthu konal reunionový koncert, na kterém vystoupilo všech pět členů původní sestavy (Jim Rutledge, Lee Pickens, Ed Grundy, Nick Taylor a Stevie Hill) a Chris Taylor (Nickův syn, který nahradil bubeníka Ricka Cobba z klasické šestičlenné sestavy), ve prospěch klávesisty Stevieho Hilla, aby mu pomohli s léčebnými náklady spojenými s bojem proti leukémii. Reunionový koncert byl natočen a vydán na DVD. Nick Taylor zemřel 10. března 2010 po autonehodě v Cleburne v Texasu ve věku 63 let. Stevie Hill zemřel 12. září 2013 na leukémii.

THE GROUNDHOGS

Historie kapely začala v roce 1962, kdy bratři Pete a John Cruickshank založili v Londýně skupinu The Dollar Bills . O rok později se k nim přidal Tony McPhee, kytarista instrumentálního souboru Seneschals . Byl to on, kdo přeorientoval skupinu na blues a přejmenoval ji podle písně Johna Leeho Hookera „Groundhog’s Blues“. Kapela doprovázela Hookera na britském turné v roce 1964 a na návrh Johna Cruickshanka se dočasně přejmenovala na Groundhogs Johna Leeho. Později vystoupili s Little Walterem, Jimmym Reedem a Champion Jackem Dupreeem, kteří cestovali po zemi. Hooker, na druhé straně, zůstal natolik spokojený se spoluprací se skupinou, že ji pozval na všechny své další britské cesty, a raději cestoval v její dodávce Commer. V jednom ze svých tehdejších rozhovorů ji nazval „britskou bluesovou skupinou číslo jedna“. Champion Jack Dupree zároveň v rozhovoru pro Melody Maker uvedl, že Groundhogs jsou nejlepší kapelou, se kterou kdy hrál.

V lednu 1965 debutovali The Groundhogs singlem „Shake It“ /„Rock Me“ vydaným u Interphon Records. V těchto dnech hrála skupina soft blues rock s výrazným rytmem a prvky soulu. Později téhož roku nahráli The Hogs (jak se brzy zkrátili)s Johnem Lee Hookerem jako doprovodný soubor album, které bylo poprvé vydáno pod názvem John Lee Hooker, poté znovu vydáno jako Hooker & the Hogs . V roce 1966, Champion Jack Dupree pozval McPheeho (spolu s Ericem Claptonem), aby se podílel na nahrávání jeho alba From New Orleans to Chicago. Zároveň vyšly dva sólové singly McPheeho: „Ain’t Gonna Cry No More“ a „You Don’t Love Me“.

The Groundhogs: Tony McPhee, Peter Cruickshank, Ken Pustelnik

V roce 1966 byly Groundhogs přejmenováni na Herbal Mixture; tato změna také znamenala odpovídající stylistický posun – od blues k psychedelii. Kapela vydala dva singly: „A Love That’s Died“ a „Machines“, druhý z nich byl později vydán v kompilacích psychedelických rarit, stejně jako na počáteční CD kompilaci Groundhogs vydaném Distortions Records. Poté, co se Herbal Mixture rozpadl, McPhee na chvíli spolupracoval s John Dummer Blues Band; brzy se však Groundhogs reformovali – z iniciativy Andrewa Laudera, vedoucího A&R United Artists Records.

V době, kdy začaly práce na jejich debutovém albu, skupinu tvořili McPhee, Peter Cruickshank , Ken Pustelnik (bicí) a Steve Rye (harmonika). Scratchin ‚the Surface vyšlo u Liberty Records v listopadu 1968. V roce 1969 následoval singl „BBD“ (Blind Deaf Dumb); ten byl neúspěšný v Británii, ale vystoupal nejvýš v Libanonu. Druhé album Blues Obituary bylo nahráno bez Steva Rye; jeho zvuk byl poznamenán vlivem progresivního rocku. Pro třetí album Thank Christ for the Bomb napsal Tony McPhee všechny písně sám. John Peel pak přispěl k úspěchu alba: poté, co v éteru zazněla píseň „Soldier“, se album začalo šplhat po žebříčcích, dosáhlo čísla 9 v britských hitparádách a prodalo se 30 000 výtisků.

Kreativní a komerční vrchol The Groundhogs znamenalo čtvrté album Split; vyšplhalo se na # 5 v žebříčcíchh a (podle historie skupiny na oficiálních webových stránkách) by bylo na čele, nebýt chyby nahrávací společnosti, která nedodala produkty do skladů včas, když se nečekaně rychle vyprodaly. Nahrávka zůstala v hitparádách šest měsíců, prodalo se 100 000 výtisků a obsadila šesté místo na seznamech britských bestsellerů roku. Ten stejný rok koncertovali The Groundhogs s Rolling Stones.

Sotva se The Groundhogs staly „power triem“, byli srovnáváni s Cream. Hlavním spojovacím faktorem zde byl hlasový styl Tonyho McPhee, připomínající Jacka Bruce. The Groundhogs nebyli tak inovativní a byli přímější, i když občas vykazovali neočekávané přechody a riffové kombinace. Současně ale McPheeho texty byly hodně neočekávané, a někdy zamlžené a temné (toto platilo obzvláště pro album Thank Christ for the Bomb. Kritici poznamenali, že McPhee je vynalézavý, špičkový kytarista, který skvěle ovládá akustiku i techniku ??hraní slidem. V určitém okamžiku se jeho aranže staly docela eklektické: příkladem je Who Will Save the World? The Mighty Groundhogs! (1972). Album, nahrané s Mellotronem, bylo posledním, které dosáhlo první britské dvacítky, a bylo již blíže progresivnímu rocku než blues. Od té chvíle skupina ztratila svůj komerční potenciál v Británii a ve Spojených státech se nikdy nestala slavnou. The Groundhogs se rozpadli v roce 1976; o deset let později se znovu sešli v nové sestavě a začali cestovat po Británii a Evropě – hlavně koncertovali v malých klubech pro malé, ale stabilní publikum.

Po letech variací v sestavě, v roce 2003, u příležitosti 40. výročí založení kapely, Tony McPhee sestavil originální sestavu, která spolu zůstala rok a půl. Od roku 2004 už McPhee vystupoval v duetu s Joannou Deacon a cestoval s Alvinem Leeem a Edgarem Winterem.

THE KINKS

V Muswell Hill, v severním Londýně, založili bratři Ray a Dave Daviesovi The Kinks, jednu z nejslavnějších a nejvýznamnějších rockových skupin. Vedle The Beatles, The Rolling Stones, The Who a několika dalších patřili k nejpopulárnějším hudebním skupinám.

Skupina vznikla v roce 1963 jako The Ravens. Pod tímto názvem nahráli jeden jediný nevydaný singl „I'm A Hog For You Baby“/„I Belived You“. Již jako The Kinks vydali debutový singl „Long Tall Sally“ (původně hit Little Richarda), který byl pravým opakem úspěšné cover verze od The Beatles. Píseň byla zpomalena a sám Ray Davies po letech přiznal, že jeho hlasu vůbec neseděla. Singl propadl. Jako pověstná první vlaštovka se na b-straně objevila autorská píseň Raye Daviese „I Took My Baby Home“. Druhého a již plně autorského singlu „You Do Something To Me“/„You Still Want Me“ se prodalo 127 kusů. Úspěch přišel až s třetím singlem. Syrová a energická nahrávka „You Really Got Me“ se vyšplhala v hitparádě na první příčku britské hitparády. Na úspěchu skladby se kromě energického a dnes již klasického riffu podepsal také zvuku kytary Dave Daviese, který propíchl pletací jehlicí reproduktor svého zeleného zesilovače a ten pak připojil na velký VOX. Kytara tak zněla nakřáple a syrově a dodala skladbě správný „drive“.

Producent Shel Talmy tehdy viděl v The Kinks zlatý důl a během následujících osmnácti měsíců dokázal z The Kinks dostat sérii hitů, jejichž autorem je Ray Davies. Od bezprostředních a úderných písniček Ray Davies přešel k textově propracovaným skladbám, v nichž dokázal převést typicky anglickou tematiku i humor do širší a srozumitelnější formy. Druhým hitem číslo jedna se rok po „You Really Got Me“ stala skladba „Tired of Waiting for You“.

Ještě v šedesátých letech napsal Ray Davies hudbu k filmu The Virgin Soldiers, jeho bratr Dave natočil v roce 1967 (s doprovodem The Kinks) hit „Death of a Clown“, který ve Spojených státech vyšel pod hlavičkou The Kinks. Jako doprovodná zpěvačka se na nahrávce objevuje první manželka Ray Daviese Rasa (ta pak zpívá vokály i na celém albu Something Else by the Kinks). Spolu s „Waterloo Sunset“ a hořkou skladbou „David Watts“ ji zachycuje album Something Else by the Kinks, kterým skončila spolupráce skupiny s Shelem Talmym. Ta byla ale „rozviklána“ již několik let před tím. Říká se, že když Talmy opustil studio, Ray Davies si písně předělal po svém./p>

Další nahrávky už produkoval výhradně Ray Davies. Podobně jako v případě The Beatles měla následující alba The Kinks charakter tematických celků, zvláště The Kinks Are the Village Green Preservation Society a Arthur (Or the Decline and Fall of the British Empire); druhá z nich byla vlastně jednou z prvních rockových oper, kterou Ray Davies napsal pro televizi Granada. Obě desky obsahují řadu autobiografických prvků. Novým baskytaristou se tehdy stal John Dalton.

V roce 1974 založili The Kinks vlastní značku Konk Records, pro kterou Ray Davies produkoval album Stage Door Johnnies pro zpěvačku Claire Hamillovou a debut skupiny Café Society. V roce 1977 přesunuli Konk pod Aristu. Novým baskytaristou se načas stal Andy Pyle (ex. Savoy Brown), dechová sekce odešla. V roce 1979 vyšla ve Spojených státech velmi úspěšná deska Low Budget, která byla prvou deskou, kterou The Kinks natočili v amerických studiích. Ke skupině se na albu přidal basista Jim Rodford, který před tím hrál ve skupině Argent svého bratrance Roda Argenta. Dále následovalo úspěšné živé dvojalbum One for the Road, které bylo natočeno během turné The Kinks po Spojených státech, živá verze skladby „Lola“ pronikla do amerického žebříčku Hot 100.

S albem Give the People What They Want se Kinks vrátili k přímočařejšímu rocku a syrovějšímu zvuku. Ray Davies znovu potvrdil svůj potenciál coby „hitmaker“ v roce 1983 skladbou „Come Dancing“ z alba State of Confusion. Následovalo album Word of Mouth, na němž se objevilo několik skladeb, které zazněly v úspěšném a kritiky ceněném televizním filmu Return to Waterloo, ke kterému napsal scénář a režíroval jej Ray Davies.

The Kinks v roce 2005: Mick Avory, Dave Davies, Peter Quaife and Ray Davies

Repertoár The Kinks inspiroval mnohé ke vzniku řady coververzí. K těm známějším patří „Stop Your Sobbing“ a „I Go To Sleep“ od The Pretenders, další natočili Fall, Kirsty MacColl, The Jam, David Bowie nebo Van Halen. V roce 1976 pronikli The Stranglers do žebříčků s pečlivě okopírovanou verzí „All The Day And All Of The Night“. Kapela byla uvedena do Rock and Roll Hall of Fame a patří k nejrespektovanějším britským kapelám, na čemž mají zásluhu skladby Raye Daviese, i jejich zcela specifický „britský“ postoj.

V roce 1991 přešli The Kinks k vydavatelství Columbia, kde vydali album Phobia. Posledním albem, které skupina vydala, bylo dvojalbum To the Bone. Album je složeno z živých elektrických i akustického vystoupení Kinks a ze studiových remaků jejich starších více i méně známých skladeb. Od roku 1996 Kinks jako skupina neexistovali. Ray i Dave Daviesové vystupují od roku 1996 sólově. Roku 2018 byla kapela obnovena se záměrem natočit nové album.

MEFISTO

V době kdy skupina Matadors teprve nabírala dech k dobytí českého publika a kdy Karkulka Jiřího Brabce byla již přetavena v jinak zaměřený Country Beat, patřily k nejuznávanějším pražským beatovým kapelám vedle Olympicu ještě skupiny Donald a Mefisto. O Mefistu se tvrdívá, že bylo první českou profesionální rockovou skupinou. Na počátku historie této skupiny bylo několik jmen.

Antonín Gondolán, Milan Vobliza, Tomáš Weber, František Kopal, Karel Svoboda

Josef Smeták - Hrál na kontrabas, měl k dispozici šestsettrojku a motal se kolem bigbítu a tvářil se, že mu pomáhá. Jistě i lecčemus pomohl, ale poté, co řada mladičkých rockerů zmoudřela, zjistila, že je bral pěkně na hůl. Hodně inkasoval a málo rozdával. Pan Smeták se každopádně zapsal do historie českého bigbítu dvěma zásadními počiny. Byl u založení skupiny Olympic a vymyslel i její pojmenování. Staral se o její kšefty tak znamenitě, že kluci hráli někdy až čtyřikrát denně. A když ho zbytek kapely prokoukl a zprostil funkce, stál vzápětí u zrodu dalšího bigbítu – Mefisto.

Tomáš Weber - Samouk, který hrál už koncem padesátých let na kytaru s orchestrem Zdenka Bartáka, a zpíval, se stal v prvních letech šesté dekády profesionálním kytaristou, najímaným na různé estrády a podobné kšeftíky, ať už pod Pragokoncertem anebo Ústředním kulturním střediskem, z něhož se rodilo pozdější Pražské kulturní středisko. Bylo to právě na chodbě PKS, kde byl jakýmsi agenturním pracovníkem na podzim 1963 pan Weber seznámen s panem Smetákem. Čert ví, odkud přesně iniciativa vzešla. Nejspíš odkudsi shora. Agentura chtěla mít svůj vlastní pořádný bigbít a pan Smeták toužil olympické partě ukázat, že to půjde i bez nich a líp. Začala vznikat skupina, od počátku ryze agenturní, čímž se odlišovala od ostatních veskrze amatérských bigbítů, které vznikaly na školách, v továrnách, na ulicích a v parcích. Pánové Weber a Smeták pak chodili, rozhazovali sítě a sháněli další muzikanty.

Karel Svoboda - Karla Svobodu chytili v kavárně Vltava, kde hrával s orchestrem Oty Rendla. Talentovaný muzikant, hráč na piano nebo ioniku a později skladatel, ba přímo jeden z nejúspěšnějších českých hitmakerů, byl v té době ještě čerstvým zběhem ze studií medicíny. Před svým prvním profi angažmá v tanečním orchestru Oty Rendla stihl praxi v Dixielandu mediků a v kvintetu Hanuše Berky Jazztet, který hrál moderní jazz a s nímž se zúčastnil i karlovarské jazzové přehlídky v roce 1962. Na podzim 1963 se ochotně stal spoluzakladatelem vznikajícího Mefista a bylo rozhodnuto: zubařem nebude.

Ti další (Gondolán, Prunerová, Weber, Kopal,Richter) - Z orchestru Boba Šmidrkala vytáhli tenorsaxofonistu Františka Kopala, na bicí přizvali Milana Voblizu, známého z Crystalu, a druhým kytaristou se stal vedle Webera Allen Richter. Basovou kytaru zkoušel zpočátku obsluhovat sám Smeták, ale bylo to neúnosné. Brzy museli angažovat Antonína Gondolána, všestranně nadaného romského muzikanta. K základní sestavě ještě připočtěme sólové zpěváky: kmenovými zpěváky Mefista se stali Jaromír Mayer a Michaela Prunerová. Kromě nich začala s Mefistem hostovat celá plejáda populárních zpěváků: Karel Gott, Eva Pilarová, Pavel Sedláček, Eva Olmerová a další.

Míša Prunerová vyhrála jako šestnáctiletá soutěž Hledáme nové talenty, kde hrál Bartákův orchestr. Pak jí nebylo dopřáno studovat medicínu, a tak zůstala u zpívání. V době zakládání Mefista jí bylo devatenáct. Její otec dr. Vilém Pruner byl ředitelem divadla v Laterně Magice a nabídl skupině reprezentativní prostory tohoto divadla. Zkoušet se začalo v listopadu 1963, a už začátkem prosince byly první koncerty. Laterna Magica se stala prvním stánkem pravidelných vystoupení skupiny. A to hned v palbě ostře červených reflektorů, v jednotných tmavých oblecích a s gotickým „M“ na rukávech. Nejprve to byly pondělky, později i středy nebo pátky. Laterna byla záhy nabitá k prasknutí. Byl to zdařilý odrazový můstek. Několikrát s nimi úspěšně vystoupil i patnáctiletý syn peruánské zpěvačky Ymy Sumac, student z Los Angeles Carlos Vivanco Sumac, který kromě zpěvu i výtečně tancoval.

Mefisto působilo trochu nesourodým dojmem. V instrumentálkách bylo jemně melodické (Shadows, Ventures) a ve zpívaných skladbách různorodé podle toho, který zpěvák právě stál na scéně. Hodně byl zastoupen Elvis Presley. Záhy přišli z čista jasna Beatles. Karel Svoboda si honem letěl koupit foukací harmoniku. Nacvičili v triu nebo v kvartetu "Please, Please Me" a pár dalších hitů. Sóla zpíval Mayer, sbory Svoboda, Weber, Gondolán. V březnu a v dubnu 1964 už mohla stát na plakátech Mefista hrdá věta: „V pořadu skladby z repertoáru skupiny The Beatles“.

10. dubna pořídil soubor Mefisto ve strahovském studiu své první nahrávky. Kopii instrumentálního hitu Shadows "Midnight" se sólovou kytarou Tomáše Webera a úpravu písně memphiského rodáka, country zpěváka Dickie Lee, I" Saw Linda Yesterday" se zpěvem Michaely Prunerové a Tomáše Webera. Ani Míša Prunerová ani Mayer ani další spolupracující zpěváci nebyli vysloveně rockoví, neměli rock´n´rollový drive a bluesové cítění. Potvrdil to i jejich následující vývoj: Prunerová se po emigraci do Německa v dubnu 1965 orientovala na místní šlágrový trh a Mayer se stal rovněž zpěvákem tzv. středního proudu. Výraznější změna v zaměření Mefista nastala až s příchodem Pete Kaplana v září 1964.

Pete Kaplan, vystudovaný elektrotechnik, přinesl do skupiny i na svou dobu nebývalou aparaturu, postavenou na bázi pověstného poděbradského zesilovače Samuel. V kapele se ozval starý duch rock´n´rollu, Chuck Berry a Jerry Lee Lewis. Kaplan s sebou vzal i baskytaristu Jiřího ‘Kuzmu‘ Dospěla, s nímž se bez úspěchu pokoušel rozjet skupinu Black And Silver. Gondolán mezitím pendloval mezi Semaforem a Divadlem Na zábradlí, aby nakonec přijal nabídku do orchestru divadla Apollo, zakládanými bratry Štaidlovými a Karlem Gottem.

Mefisto značně sjednotilo a přitvrdilo zvuk i styl, i když v kapele se ještě nějakou dobu střídali tři kytaristé: Weber, Kaplan a od začátku roku 1965 též Ota Jahn, který začínal v roce 1962 ve své kapele Stíny (Shadows) a který k Mefistu nadšeně utekl z baru hotelu International. Každý kytarista měl svůj repertoár, každý si hrál svá sóla, některý z dalších kytaristů pak hrál doprovodnou, a ten třetí pak pro tu chvíli odešel z jeviště. Pak ale kapelník a vlastně i manažer Mefista Tomáš Weber dal přednost nabídce od orchestru Ladislava Bezubky a odjel s ním v roce 1965 do Švédska.

V kapele zůstali dva kytaristé. Milan Vobliza musel na vojnu, a tak jej u bicích nahradil Přemek Černý. V této etapě je Mefisto zachyceno ve filmu z vojenského prostředí Každý mladý muž, doplněné ovšem zpěvákem Viktorem Sodomou a dvěma herci. Koncem roku 1965 dostalo Mefisto nabídku doprovázet zpěváky Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou a Václava Neckáře v pražském divadle Rokoko. Toto angažmá, po boku orchestru Václava Hybše, přineslo kapele další profesionální vytříbení a stabilní a jisté postavení na scéně. Soubor zpěváky doprovázel i na domácích a zahraničních zájezdech a hráčsky rostl, ale jako svébytná beatová odpověď se už kapela pochopitelně dále nerozvíjela.

Doprovázení zpěváků příliš nevyhovovalo Pete Kaplanovi, a tak v květnu 1966 odešel i s basistou Jiřím Dospělem. Působil pak v Rogers Bandu F. R. Čecha a v roce 1968 obnovil svůj Samuels Band. Se jménem Mefisto však tehdy ještě dočista neskoncoval. Sólového kytaristu Oto Jahna doplnil jeho kolega ze Stínů Václav Šimeček a Dospěla nahradil u baskytary Zdeněk Rytíř (s minulostí v Crossfire, Hells Devils a Blue Five).

Konec dráhy Mefista souvisí s německým nastudováním muzikálu Hair, podobně jako v případě Matadors, Bluesmen nebo Atlantic i část Mefista se nechala zlákat. Ještě před tím v roce 1968 vyměnil Rytíře Pavel Petráš, odešel i Karel Svoboda. V té době už byl uznávaným skladatelem s festivalovými úspěchy. Své první skladatelské krůčky si odbyl právě v Mefistu: "Slunce za oknem" s Jaromírem Mayerem nebo "Čtyři koňský kopyta" s Waldemarem Matuškou. Pro Mefisto vznikly i brilantní instrumentálky "Start Gemini" a "Návrat Gemini" a hity jako "Stín katedrál".

Staré Mefisto na přelomu 60. a 70. let vymizelo z české scény, byť bylo v letech 1973-74 ještě nakrátko vzkříšeno se zpěváky Jaromírem Mayerem a Vlaďkou Prachařovou. Záhy přestalo existovat úplně. Léta však čekalo na své znovuzrození, ke kterému došlo v roce 1989. Tehdy Petr Kaplan oprášil Mefisto jako revivalovou rock´n´rollovou skupinu a se starými známými Jiřím Dospělem, Otou Jáhnem, Jiřím Jandou, Milanem Voblizou a dalšími začalo znovu koncertovat. Za mikrofonem stál Viktora Sodomu nebo Pavel Sedláček, u saxofonu Míla Růžek, za baskytarou Pavel Chrastinau a na bicí válel Jeňýk Pacák. V roce 1999 nahrávají album Rock'n'Roll a v roce 2004 vydávají CD Rock'n' Roll Vol. 2. Základem repertoáru byly klasické rock'n'rolly z konce padesátých a začátku šedesátých let, nejčastěji Chuck Berry, Jerry Lee Lewis a Little Richard, tradiční instrumentální tvorba, ale i hity pozdějších let. V roce 2007 Pete Kaplan zemřel

Po Pete Kaplanovi převzal kytaru bývalý člen Mefista (1966-69) Václav Šimeček. Mefisto hraje občas dál a v roce 2013 oslavilo výročí 50 let na scéně

Původní zdroj. Upraveno.

THE MISUNDERSTOOD

V Riverside, v Californii vznikla skupina The Misunderstood, hrající psychedelický rock. Ačkoliv natočili jenom několik písní než se v roce 1966 rozpadli, významně svými experimenty se zvukem ovlivnily žánr. Jsou brání jako pionýři acid rocku a světelné show.

Psychedelický rock je hudební styl, který vznikl v 60. letech 20. století. Je inspirovaný nebo pokoušející se napodobit mysl měnící zážitky z drog jako marihuana, psilocybin, mezkalin a hlavně LSD. Existují i jiné formy psychedelické hudby, které měly původ ve stejných kořenech a odklonily se od převažujícího rockového stylu do elektronické hudby. Avšak vnitřní jádro psychedelického rockového stylu, které se dostalo do veřejného povědomí v roce 1967 může být rozeznané podle charakteristických rysů jako jsou modální melodie, ezoterické texty často popisující sny, vize nebo halucinace, dlouhé skladby a dlouhá instrumentální sóla a elektronické efekty jako například zkreslení, umělý dozvuk, zpoždění a/nebo fázová modulace. Psychedelický rock se stal významným předchůdcem progresivního rocku, který se velké popularitě těšil v polovině 70. let.

Kapela The Misunderstood začala v roce 1963 jako jedna z mnoha garážových kapel vytvořených v USA po britské invazi. V roce 1966 se pomoci svého manažera Johna Peela, který se později proslavil jako vlivný DJ BBC Radia, přestěhovali do Londýna. Ve Velké Británii přibrali Angličana Tonyho Hilla na rytmickou kytaru. Hill a zpěvák Rick Brown vytvořili skladatelský tým společně s baskytaristou Steve Whitingem, který se také podílel na skládání materiálu pro kapelu.

The Misunderstood v roce 1966: Rick Brown – zpěv, Rick Moe – bicí, Glenn Ross Campbell – steel kytara, Tony Hill – kytara, Steve Whiting- basa

Kapela byla ovlivněna Yardbirds a často k nim byla přirovnávána. V roce 2004 byla časopisem Rolling Stone nazývána „americkými Yardbirds“. Mezi charakteristické rysy zvuku skupiny patřila steel kytara Glenna Rosse Campbella a inovativní styl basisty Whitinga, známý pro jeho použití slidu, fuzz tónu a zkreslení.Fontana Records představila kapelu živým vystoupením o čtyřech písních natočeném v londýnském studiu Philips. Reakce britských médií byla pozitivní, ale v tomto kritickém okamžiku bylo rozhodnuto, že Campbell, Whiting a Moe by měli jít do Evropy, aby si vyřídili britská víza a pracovní povolení, zatímco Brown se musel vrátit do Kalifornie, kvůli povolávacímu rozkazu do Vietnamu. V Londýně vydali ještě druhý singl „I Can Take You to the Sun“, než byli nuceni kapelu rozpustit. V Londýně nahráli pouze šest skladeb.

I přes svou relativně malou produkci je mnoho hudebníků považuje za vlivné průkopníky acid rockové hudby. Head Heritage v recenzi z roku 2006 napsal: „Materiál The Misunderstood zasáhl daleko za hranice období, ve kterém byl koncipován. Mimořádně pokročilé nahrávky na první straně z roku 1966 je představují jako jednu z prvních a nejoriginálnějších sond do psychedelického rocku. Britský DJ John Peel prosazoval hudbu Misunderstood po celou dobu své kariéry. Krátce před svou smrtí, v rozhovoru pro Index Magazine, Peel uvedl: „Kdybych měl uvést deset největších představení, jaké jsem v životě viděl, pak by jedno z nich bylo vystoupení The Misunderstood v Pandora’s Box v Hollywoodu v roce 1966. Můj bože, to byla skvělá kapela!"

Kapela je známá tím, že byla průkopníkem živé světelné show. Campbell zpočátku připájel kytarový konektor k žárovce automobilu a zapojil jej do výstupu každého zesilovače. Tento jednoduchý nápad vytvořil vizuální hudbu, protože reakce mezi kytarami a světly zapojenými do zesilovačů byla stejná. Poprvé tuto vlastnost ukázali v Hi Ho Clubu v Riverside počátkem roku 1966. K ohromení publika si také v polovině roku 1966 zahrali se světly v londýnském klubu Marquee. Pokročilá vícebarevná velkoplošná verze tohoto „světelného představení“ nebo „vizuálního zvukového“ systému byla plánována do Londýna, ale skupina byla nucena přerušit činnost hned na počátku své kariéry.

OLYMPIC

Ještě před tím, než se Olympic začal jmenovat Olympic, nesl tento soubor název Karkulka (KARlínský KULturní KAbaret). Později byl přejmenován podle klubu ve Spálené ulici s názvem Olympik. V roce 1963 Olympic hostoval v divadle Semafor v pořadech Ondráš a big beat, později Ondráš podotýká. Doprovázel zpěváky jako Josefa Laufera, Pavla Bobka, Mikiho Volka, Naďu Urbánkovou, Yvonne Přenosilovou a mnohé další. Pořad se dočkal 55 repríz a stal se startovní čarou nekonečné poutě tehdy neznámého hudebního tělesa.

V roce 1964 Olympic opouští Semafor a "vybaven" sólovými zpěváky vyjíždí na první zájezdy po vlastech českých. Díky Karlu Marešovi (další manažer souboru) natáčí i své první desky v legendární edici Big Beat Mladého světa. Snímky, kterých se prodalo na čtyři sta tisíc výlisků, se točili na jeden mikrofon v tehdejším studiu v Bráně borců Spartakiádního stadionu na Strahově. Paradoxně pod prvním singlem (Adresát neznámý/Roň slzy) je podepsán Taneční orchestr Čs.rozhlasu, řízený Josefem Vobrubou. Na desce ale skutečně hraje Olympic. Svědčí o tom i dochovaný "videoklip". Honorář 60,- Kč skupině nikdo neodepřel. Obsazení skupiny se postupně zúžilo na sestavu: Petr Janda - kytara, Miloslav Růžek - saxofon, Miroslav Berka - piano, Pavel Chrastina - baskytara, František Čech - bicí (ovšem občas již zaskakoval a dokonce i nahrával J.A.Pacák), Jaromír Klempíř - jonika, Jiří Laurent - kytara, stále doprovázející zpěváky: Mikiho Volka, Pavla Bobka, Josefa Laufera, Pavla Švába a Yvonnu Přenosilovou. Ale pomalu se osmělovali zpívat i hráči samotní.

Olympic: Miroslav Berka, Ladislav Klein, nahoře Pavel Chrastina, Jan A. Pacák, Petr Janda

Začátkem dalšího roku odcházejí Josef Laufer, Jaromír Klempíř a Míla Růžek, na jaře Pavel Bobek, Pavel Šváb a Yvonne Přenosilová. V dubnu střídá Jiřího Laurenta Ladislav Klein. Ze zpěváků zůstává jediný Miki Volek. Olympic má první hity v podobě písní Hvězda na vrbě a Trezor, ale hlavně je na světě první vlastní česky zpívaná písnička skupiny, nesmrtelný megahit, Dej mi víc své lásky. Hudbu napsal Petr Janda a text Pavel Chrastina. František Ringo Čech přijal angažmá do Černého divadla a 12.prosince odcestoval s divadlem na rok do USA. Jan Antonín Pacák se tímto dnem stává stálým bubeníkem skupiny Olympic. Miki Volek odešel v dubnu 1966 do skupiny Old Stars. Olympic, ve složení Janda - Berka - Klein - Pacák - Chrastina, naplno nastupuje s vlastní tvorbou, i když na koncertech hraje stále převážně převzatý repertoár. Na světě je další hit: "Snad jsem to zavinil já" a dokonce i jeho televizní ztvárnění a Kleinova "Vzpomínka plíživá".

Na deskách již vychází pouze vlastní tvorba skupiny, některé písně Olympic natáčí znovu ve studiích Supraphonu. Další hit souboru, Želva, vychází na singlu pouze v nízkém nákladu a další není dolisován, protože odpovědní pracovníci Supraphonu byli přesvědčeni, že v závěru skladby skupina nezpívá "…oh, no…", ale "hovno". Aby mohla skladba vyjít na LP, byl skupinou vyslán Láďa Klein, aby závěrečný sbor přezpíval svým vokálem. Během roku 1967 se postupně, od ledna do října, natáčeli i další skladby na první elpíčko. 23.března byl v sále kina Kyjev Petr Janda vyhlášen "Beatmanem roku 1966".

V roce 1968 vychází první dlouhohrající album skupiny, nesoucí název Želva, které je vůbec prvním českým beatovým elpíčkem. Olympic se také jako první big beatová kapela zúčastnil písničkového festivalu Bratislavská lyra, určeného především interpretům středního proudu. Soutěžil s písní Krásná neznámá a neuspěl. Zdaleka ne naposledy. Invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihuje skupinu na dovolené ve Francii. Okamžitě získává nejrůznější angažmá ve francouzských klubech, ale zájem o Československo na Západě dost rychle opadl a šance uchytit se venku se rozpadly. Olympic zde nakonec pod názvem Five Travellers (Pět cestujících) natočil EP desku, která dokonce i vyšla a televizní film Olympic v Paříži. Svoji rozhodující šanci promarnil když odmítl nabídku rokenrolové hvězdy Johny Hollydaye, který chtěl kapelu jako svého předskokana na své prosincové sérii koncertů v Palais de Sport. Olympic dal nakonec přednost vánocům stráveným doma. Po návratu začíná kapela natáčet druhé album a před štědrým dnem pookřeje na II.Československém beat festivalu.

v roce 1969 Supraphon vydává druhé olympické LP s názvem po dalším neotřesitelném hitu Pták Rosomák a to s vloženou vystřihovánkou tvora samotného. 11.dubna si v Lucerně zahráli v "klasické" sestavě naposled. Basové kytary se na dva roky chopí Jan Hauser, přezdívaný "Papírek". Textování se ujal především Zdeněk Rytíř, ale i Eduard Krečmar a později mnozí další. V novém složení vyjíždí skupina opět do Francie, kde natáčí LP desku Back to Love. Ta však nikdy nevyšla, protože francouzský manažer odmítl do Olympiku dále investovat, když se místo zvažované emigrace kapela rozhodla pro návrat do vlasti. Z Paříže si to namířila rovnou na festival do Andorry, kde také Čs.televize natočila skupině další medailon.

Olympic 1972 : Petr Hejduk, Miroslav Berka, Petr Janda, Jiří Korn

Sedmdesátá léta začala natáčením třetího alba Jedeme, jedeme, a změnami v sestavě. Na bicí přichází Petr hejduk a basové kytary se ujímá Jiří Korn. V lednu 1973 začíná kapela točit čtvrté album, ale vztahy ve skupině jsou napjaté, protože Olympic stále více působí dojmem spíše doprovodné kapely populárního zpěváka, kterým se jIří Korn stal. Výpověď dává k 1.květnu. Náhrada však již byla zajištěna od března. Ladislav Chvalkovský dotočil tři zbývající snímky na nové LP, ale ještě na podzim také odchází a 24.listopadu vychází v Mladé frontě lakonická zpráva: "Olympic, naše nejstarší beatová skupina, se definitivně rozpadl." Naštěstí v době, kdy to nikoho moc nezajímalo. Petr Janda sice rezignoval, ale na popud Mirka Berky se na truc všem, kteří jim konec přáli, pokusili Olympic zase oživit. Vychází čtvrté album nesoucí prostý název Olympic 4. Skupina neprožívá nejlepší období, až v závěru roku 1975 přijde oživení v osobě nového baskytaristy Milana Brouma.

Milan Broum je přesně to, co v této době potřebuje Olympic a hlavně Petr Janda. Broum je dravec a Janda s ním najednou musí držet krok. Hraní ho zase začíná bavit, stejně jako celou skupinu na jejímž zvuku se to záhy projeví. Na festivalu politické písně v Sokolově skupina rozbouřila kuloáry jedenáctiminutovou, skutečně rockovou, skladbou Marathón. Čestné uznání poroty si sice neodnesla, ale přesto na ní mnozí vzpomínají jako na opravdový zážitek festivalu. V roce 1977 Olympic s Milanem Broumem natáčí první album. Vzniká na objednávku Artie a má anglický název i texty. Overhead (podle písně Nebe nad hlavou), je po desce Handful další výběr určený zahraničním posluchačům. Po dokončení práce se skupina vrhá na přípravu svého pátého studiového alba a na konci roku vychází LP Marathón. Olympic v téměř hardrockové podobě, jejíž hutného rockové spodku v podobě razantní baskytary si všímá téměř každý kritik. Prostor zde však mají i Jandovo melodické písničky.V anketě Zlatý slavík je zavedena kategorie skupin a Olympic je na poprvé šestý.

V dubnu 1979 Olympic natáčí na desky první část zamýšlené trilogie Prázdniny na Zemi, zaměřenou na ekologii. 13.května má v Hudebním divadle v Karlíně premiéru jeho koncertní podoba, která znamená zvrat ve ztvárnění Olympických vystoupení. Pro pořad je sestrojena speciální konstrukce s šikmo nakloněným plátnem, na které se promítají diapozitivy trpící Země. Skupina využívá, na tuto dobu, nezvyklé množství světelných efektů, k čemuž si zve skutečné odborníky. Pod režijním vedením Jana Bonaventury vzniká v televizi i stejnojmenný film, který má premiéru 1.března příštího roku a dočká se pouze jedné reprízy. Skladbu Kraj, odkud odletěli ptáci na koncertech zpívá Petr Hejduk. Přestože v pořadu není žádný hit, mají "Prázdniny" obrovský úspěch, proto vzniká i anglická verze alba pod názvem Holidays on Earth. Popularita Olympiku stoupá. V anketě Zlatý slavík končí na třetím místě.

Olympic: Milan Peroutka, Petr Janda, Milan Broum, Jiří Valenta

V roce 1981 vychází druhá část trilogie, album Ulice. Zabývá se tentokrát mezilidskými vztahy a premiéru si odbude 27.dubna v pražské Lucerně. Scéna má podobu několika dvoumetrových (ale i menších) nafukovacích balónů, které diaprojektory dokáží proměnit v opravdovou ulici. Okamžitým hitem se stává Okno mé lásky, kterou si, ke zděšení Petra Jandy, diváci s Olympikem zazpívají hned při premiéře. Dva týdny po premiéře už skupina projekt natočí na desku a rovnou i v anglické verzi s názvem The Street. Album je natolik úspěšné, že se ho prodá přes 170.000 ks. V anketě Zlatý slavík už Olympic, podle očekávání, vítězí!

V roce 1983 se Olympic pouští do přípravy třetí části komponované trilogie, tentokrát o vědě, technice, chemii a počítačích, s názvem Laboratoř. Program je nazkoušen i úspěšně uveden, ale do nahrávacího studia skupina, díky zákazu z vyšších míst, nesmí. Jaromír Tůma dokončil knihu Čtyři hrají rock , ale kvůli emigraci Pavla Chrastiny zůstává u ledu, stejně jako připravované reedice starých desek Olympiku. Mimořádný úspěch sklízí Petr Janda v duetu s Petrou Janů "Jedeme dál". V lednu 1984 je skupině opět povoleno nahrávat a natočí LP Laboratoř i jeho anglickou verzi Laboratory. Její koncertní scéna je opět překvapením. Ve "sterilním" prostředí za skupinou během koncertu vyrostou roboti až do výše čtyř metrů. Sterilitu zničí a postupně vyjíždějí mezi hráče, kde v závěru působí jako monstrózní hrozba.

Později skupina koketovala i s heavy metalem, ale její nejsilnější polohou jsou melodické rockové písně s kvalitními texty a nápaditými aranžemi. Texty dodávali zejména Zdeněk Rytíř a Pavel Vrba (v období 1965–1969 byl téměř výhradním textařem Pavel Chrastina). V roce 2012 skupina oslavila své 50. narozeniny halovou koncertní šňůrou a vydáním kolekcí alb. V květnu 2013 zemřel po koncertě v Karlových Varech dlouholetý bubeník skupiny Milan Peroutka. V květnu 2013 do kapely nastoupil bubeník Martin Vajgl. Kapela následně v letech 2013-2015 natočila novou albovou trilogii Souhvězdí a pravidelně koncertovala v České republice i na Slovensku s programem Permanent Tour. V roce 2016 proběhlo akustické turné Plugged Unplugged a v roce 2017 Olympic v zaplněné O2 Aréně slavil 55. výročí svého vzniku. Koncert byl zaznamenán televizními kamerami pro živé DVD. V následujícím roce pak vzniklo nové album Olympiku s názvem Trilobit, které vyšlo v září 2018. V roce 2019 kapela vedle aktuálního koncertního programu oživuje materiál z prvního řadového alba Želva, který jako připomínku 50. výročí vydání původního LP představuje na speciálním vzpomínkovém koncertu. V březnu 2020 ze zdravotních důvodů odchází Jiří Valenta. Na uvolněné místo klávesáka byl vypsán konkurz. Přihlásilo se do něj více než 50 uchazečů, konkurz vyvrcholil živě přenášeným koncertem, kde se představili čtyři finalisté. Vítězem konkurzu se stal Pavel Březina. V červenci a srpnu 2020 skupina nahrála ve studiu Propast A nové album Kaťata, které v září 2020 vyšlo tradičně u vydavatelství Supraphon. Na začátku roku 2021 se Olympic připravuje na promo turné k novému albu, natáčí dva nové videoklipy a chystá program na oslavy 60. výročí svého založení.

Olympic 2021 : Pavel Březina, Petr Janda, Martin Vajgl, Milan Broum

PRETTY THINGS

V Londýně vzniká v září 1963 garage rocková skupina Pretty Things. Skupina se pojmenovala podle písně významného amerického rokenrolového zpěváka, textaře a kytaristy Bo Diddleye, který zásadním způsobem ovlivnil celou generaci britských skupin. Skupina zpočátku hrála ryzí rhytm and blues, později přešla k psychedelickému rocku, hardrocku a v osumdesátých letech k nové vlně. Navzdory tomu se jí nikdy nepodařilo navázat na úspěchy, které měla v počátcích kariéry.

Pretty Things předcházela skupina Little Boy Blue and the Blue Boys, kde kromě Dicka Taylora působili mimo jiné také Keith Richards a Mick Jagger. Poté byli všichni naverbování Brianem Johnsonem do začínajících Rolling Stones. Protože zde bylo příliš mnoho kytaristů, přešel Taylor ke hře na basu. O pět měsíců později, poté co byl přijat na střední uměleckoprůmyslovou školu, opustil „Stouny“ a s dalším spolužákem Philem Mayem založil na škole novou skupinu, kde hrál na kytaru a May hrál na harmoniku a zpíval. Po náboru dalších členů pak vznikají Pretty Things.

Pretty Things: Viv Prince (bicí), Brian Pendleton (rytmická kytara), Phil May (zpěv a harmonika), John Stax (baskytara), Dick Taylor (sólová kytara)

Raný materiál Pretty Things se skládal z hard-edged blues-rocku ovlivněného Bo Diddleyem a Jimmym Reedem. Ve Spojených státech nikdy neměli hit, ale měli značný úspěch ve své rodné Británii a v Austrálii, na Novém Zélandu, v Německu a Nizozemsku. Jejich vzhled a chování byly provokativní, May prohlašoval, že ma nejdelší vlasy ve Velké Británii a bubeník Prince působil chaos kdekoli přišel. Během jejich dvou týdnů na Novém Zélandu způsobili tolik pobouření v médiích že se parlament Nového Zélandu musel zabývat otázkou, jestli bude dávat povolení ke vstupu skupinám jako jsou Pretty Things.

První singl „Rosalyn“vydali v roce 1964 a první album Pretty Things v roce 1965. To dosáhlo až na šestou příčku britské Top Ten. Později se skupina, inspirována tím, co začalo přicházet z Kalifornie, snažila o svou verzi psychedelického rocku. V prosinci 1968 se na albu S. F. Sorrow pokusili o první rockovou operu, tím o několik měsíců předešli The Who s albem Tommy. V americe album příliš úspěšné nebylo i proto, že vyšlo až po Tommym. Kapela se cítila rozčarovaná selháním S. F. Sorrow a v červnu 1969 Taylor opustil skupinu. Na konci roku 1971 se dali znovu dohromady a o rok později vydali album Freeway Madness, které však bylo komerčně neúspěšné. Do roku 1981, kdy se rozpadli, natočli další 3 alba, které nezaznamenala výraznější úspěch. V devadesátých letech pak vedli soudní spor s EMI o nezaplacené licenční poplatky, který vyhráli. V roce 1999 obnovili činnost a natočili nové album. Do roku 2018, kdy definitivně ukončili činnost pak vznikla ještě další dvě studiová alba.

Jimmy Page později poznamenal: „The Pretty Things byly kapelou, která opravdu změnila hudbu a to proto, že pravděpodobně udělali jeden z nejlepších singlů „Rosalyn“. Ten je vážne divoký! A pak přišli s SF Sorrow a hudba, kterou dělali na Swan Song, byla neuvěřitelná. Byla to ta skupina, kterou, když někdo řekl: „Och, přišly nějaké pásky,“ jsem chtěl slyšet, protože co udělali, to bylo vždycky tak dobrý! Dobré psaní, dobrý výkon od všech. Skvělá kapela.“

VULKÁN

Vznik bigbítové skupiny Vulkán v roce 1963 je spjat s amatérským divadelním souborem DIBETRA (Divadlo bez tradic), od kterého se se oddělila hudební skupina, která začala používat pro raný bigbít sugestivní název.Její začátky jsou datovány rokem 1963 a první sestavu tvořili Oldřich Matoušek (kytara), Jiří Lešenar (kytara), Miroslav Lešenar (baskytara) a dnes neznámý bubeník, místo nějž později za bicí nástroje zasedl Jaroslav Ptáček.

Vulkán – zleva Sigmund, Martha, Tomeček, Tena, Ptáček, dole Kukleta

Působili v ní sourozenci Petr a Hana Ulrychovi, on talentovaný skladatel, textař a zpěvák, jenž byl zakládajícím členem Vulkánu, a ona majitelka vynikajícího silného hlasu. Jejich otec, Jaroslav Ulrych, byl známý operní zpěvák, který se zprvu nemohl smířit s okolností, že se jeho děti budou věnovat bigbítu, protože jako interpret „seriózního" umění pohlížel na nový žánr s despektem a nedůvěrou.

V Československém rozhlasu v Brně v prosinci 1965 skupina Vulkán natočila Píseň skleněné báně, která se stala hitem, jenž prorazil i v Praze. Koncem léta 1966 ji manželé Černí pod názvem Skleněná báň zařadili do populárního pořadu 13 na houpačce, kde si získala zaslouženou pozornost, a třebaže Vulkán v Praze nikdo neznal, ve spojení se sourozenci Ulrychovými už byla kapela zviditelněna. Úspěšnou byla i píseň Kouzelná lampa. Ulrych se etabloval jako zpěvák s jasnou výslovností a jako autor s výrazným melodickým potenciálem.

Na přelomu let 1966 a 1967 kapela změnila sestavu. Po skončení vojenské služby přišel do řad Vulkánu Aleš Sigmund, jehož kytarové party byly inspirovány Shadows a Beatles a jenž vedle technicky precizního kytaristy Radko Täubera aspiroval na dobově nejuznávanějšího hráče v Brně. Svůj styl stavěl na zvonivých sólech a projevoval vlastní autorské ambice. Nový Vulkán tvořil doprovodný kytarista bulharského původu Ivan Sultanov (ex-Shakers) a baskytarista Jiří „Dany" Svoboda.

Úspěch měly i další melodické písně a Brno je často pouštělo do éteru. Za všechny jmenujme Tvé město, nebo lyrickou píseň Sen ve výtečné interpretaci Hany Ulrychové. První nahrávky byly na studiových pásech rozhlasu. Pozdější písně převzal z rozhlasu Supraphon, ale i malá neznámá brněnská firma Discant, a začaly je vydávat na singlech. V roce 1966 přivedl do Vulkánu Sultanov dvě sestry řeckého původu Marthu (1946) a Tenu (1948) Elefteriadu, které měly být původně v kapele využity jako sboristky. Brzy se však ukázalo, že jejich velmi zajímavě zabarvené hlasy, způsob interpretace a nasazení je předurčují do role suverénních sólistek, a tak se obě sestry brzy staly hlavním poznávacím znakem skupiny. Navíc z nich sálala exotika a sex-appeal a vedle podmanivé dívčí krásy byly hodně fotogenické a na vystoupeních bezprostřední, což bylo pro kapelu cennou devízou.

Nastal ovšem problém, protože ve Vulkánu působili i sourozenci Ulrychovi, a tak bylo zjevné, že dojde k personálnímu třesku. Ulrychovi a Svoboda na podzim 1967 odešli a spojili svoje další osudy se skupinou Atlantis. Rozchod proběhl bez napětí a vzájemných třenic a Sigmund a Ulrych v dalších letech spolu i nárazově autorsky dále spolupracovali. Do Vulkánu přišel bývalý druhý zvukař skupiny Shakers Kamil Tomeček, který krátký čas působil v kapele jako baskytarista po Svobodovi, ale brzy po něm převzali jeho post další hráči. Tomeček se později objevil po odchodu Pelce do zahraničního angažmá krátce i v řadách Speakers. Za ostatní bych uvedl Lubomíra Hlouška ze známé brněnské rokenrolové skupiny Rocky Eagles.

V sobotu 21. prosince 1967 v rámci I. československého beatového festivalu vystoupil Vulkán v pražské Lucerně coby reprezentant Brna. Jako host na elektrofonicky preparovaný cimbál s nimi vystoupil i Petr Oliva, člen BROLNu. Martha a Tena zde interpretovaly píseň Then He Kissed Me (Sonny And Cher) a Somebody To Love (Jefferson Airplane) a byla to jedna z mála kapel, která měla na festivalu ve svých řadách zpěvačky.

29. března 1968 se Vulkán zúčastnil přehlídky bigbítových skupin v rámci soutěžního klání Brněnské beatové ligy v Besedním domě v Králově Poli a o úspěch publika soutěžil s F.G.B. Stellars. V témže roce skupina získala profesionální statut. Vedle melodického bigbítu do jejich hudby pronikly i prvky podmanivé řecké lidové hudby s řadou lichých rytmů a instrumentální zařazení strunného nástroje bouzouki. První natočenou písní byla Tam chtěla bych být (1968). Po emigraci Sultanova do Austrálie přišel kytarista a zpěvák Jan Kukleta, ale i ten později kvůli vlastním ambicím odešel.

V roce 1969 vyšel na novém československém labelu Panton jejich první EP Rescue Me/Soul Of The Man/Saturday Nights/It's Always Ever The Same. Na Bratislavské lyře 1969 získaly Martha a Tena Elefteriadu jednu z hlavních cen, stříbrnou lyru, za slovensky zpívanou píseň To všetko bolo včera za doprovodu Orchestru Josefa Vobruby, což je expandovalo do první ligy. Přicházely lákavé nabídky z Prahy. Vystupovaly v programu Karla Černocha, ale i v Shut Up F. R. Čecha. Jiří Štaidl jim nabídl angažmá v divadle Apollo a do svého programu je přizval Karel Gott. Usmálo se na ně štěstí a byly vyslány do Švýcarska do pořadu Europarty, působily v hamburském televizním programu Hits A Go Go a vystupovaly rovněž na festivalu v polských Sopotech. I přes lákavé a lukrativní nabídky se obě sestry nenechaly oslnit blyštivým pozlátkem pražského show-businessu a nakonec se vrátily do Brna do Sigmundova společenství. Do jejich repertoáru pronikaly i vlivy soulu, Aretha Franklin a Ike And Tina Turnerovi, a později i swingu. Skupina Vulkán procházela dalšími personálními proměnami. Novým baskytaristou se stal Cyril Kajnar, varhaníkem a klavíristou Bedřich Crha. Bicí nástroje byly v rukou Karla Antonína.

Vulkán – zleva Sigmund, Antonín, Crha a Kajnar

I přes četné koncertování a řadu nahrávek se Vulkánu nepodařilo natočit standardní album, ostatně jako jiným brněnským bigbítovým skupinám té doby. Panton jim v roce 1969 vedle již zmíněného EP natočil tři singly Dancing In The Street/Nejvíc má, kdo se umí smát a Přání děravé loďky/Když má srdce půst. Pozoruhodná byla i osobitá verze „prvního českého blues" Život je jen náhoda (od Jaroslava Ježka a Voskovce a Wericha)/Přijď. Vedle Sigmunda, který se stal v soukromí jejím partnerem, se jako nadějná textařka začala etablovat i Martha Elefteriadu.

Pod názvem Vulkán se skupina rozpadla 5. července 1970. Její nevýhodou bylo příliš časté střídání hudebníků, takže kapela i přes jisté ambice nestačila vyprofilovat jasnou hudební tvář. Aleš Sigmund navíc zápasil se skutečností, že členskou základnu tvořili studenti, kteří přes různé výjimky a úlevy nebyli pochopitelně zcela vyvázáni ze studijních povinností. Historické nahrávky Vulkánu, ještě bez Marthy a Teny Elefteriadu, lze nalézt na výběrovém CD Hany a Petra Ulrychových Seď a tiše poslouchej (Bonton 1999). Československá televize Brno pak stačila natočit několik příjemných černobílých televizních klipů s dominujícími Marthou a Tenou a písněmi natáčenými v exteriérech Brněnské přehrady, ale i v televizním studiu. Pod hlavičkou Vulkánu ještě vznikly singly Píseň pro vás/ Bouře a River Deep, Mountain High/Poslední závěj.

Bývalý Vulkán potom pokračuje jako Skupina Aleše Sigmunda, ve které byl leader opět kapelníkem, ale také skladatelem, textařem a rovněž i producentem. V ní se objevovali mimo jiné hráči Progress Organization, talentovaný kytarista Ivo Křižan a hostovali s nimi i známí jazzmani Bromova big-bandu. Díky normalizačním poměrům, kdy se profesionální hudebníci bigbítem nemohli uživit, měl repertoár univerzálnější charakter. Z historického pohledu skupina Vulkán sice nepatřila mezi kapely ryze progresívního instrumentálního bigbítu, ale její existence výrazným způsobem obohatila brněnskou hudební scénu díky Petrovi a Haně Ulrychovým a později Marthě a Teně Elefteriadu, jež jí vtiskly osobitou interpretační tvář a učinily ji nedílnou součástí hudební historie brněnské scény.

Původní zdroj

THE YARDBIRDS

V Londýně vznikají The Yardbirds, ve které začínali svou kariéru tři z nejznámějších rockových kytaristů: Eric Clapton, Jeff Beck a Jimmy Page. Začínali jako bluesová skupina, jejíž zvuk se vyvinul do experimentálního pop-rocku. Byli spojovníkem mezi britským R&B a psychedelickým rockem. Yardbirds byli průkopníky v téměř každé kytarové inovaci 60. let, kterými byly různé boxy na deformaci zvuku, využití zpětné vazby a podobně. Pojem "Yardbird" je na jihu Spojených států používán pro kuře (drůbež) a je též slangovým výrazem pro slovo "vězeň".

The Yardbirds vznikli v květnu 1963 a do širšího povědomí se dostali již v září téhož roku, kdy jako stálá kapela nahradili v Crawdaddy Club v té době stoupající hvězdu britského rock 'n' rollu The Rolling Stones. Jejich repertoár tvořily především skladby velikánů blues jako byl např Muddy Waters nebo Howlin‘ Wolf. Nicméně rodiče tehdy teprve patnáctiletého sólového kytaristy Tophama nesouhlasili s tím, aby ukončil studia na umělecké škole a věnoval se pouze hudbě, což vyústilo v jeho odchod v říjnu 1963. Na jeho místo nastoupil osmnáctiletý Eric Clapton. The Yardbirds se rychle zdokonalovali a především chemie mezi Claptonovými sóly a bluesovou harmonikou Keith Relfa zaujala producenta Giorgia Gomelského (mimo jiné byl tím, kdo objevil výše zmíněné Rolling Stones). Ten jim zajistil kontakt s nahrávací společností, což vedlo k vydání prvního alba s názvem Five Live Yardbirds, která bylo sice nahráno živě a přineslo živelné blues, ale komerčně zcela propadlo.

S blues tedy Yardbirds neuspěli. Úspěch však přinesla popová skladba Grahama Gouldmana (mimo jiné pozdější člen kapely 10CC) s názvem „For You Love“ S blues nic společného neměla, ale hit byl na světě. Yardbirds však svým příklonem k popu velmi rozladili Claptona, který skladbu nesnášel natolik, že kapelu v roce 1965 opustil a zamířil do doprovodné kapely Johna Mayalla. Ke spolupráci byl pozván tehdy již proslulý studiový kytarista Jimmy Page, který ale nechtěl vyměnit svoje jisté místo ve studiu za kapelu s nejistou budoucností. Místo sebe doporučil svého kamaráda, kterým byl kytarista Jeff Beck, s jehož angažmá problém nebyl. Kapela se rozhodla expandovat i na americký trh, kam uvedla dvě desky s názvy „For Your Love“ a „Having a Rape Up“(obě 1965). Obě dvě však kompilovaly starší i novější materiál, a tak si na regulérní desku fanoušci museli počkat až roku 1966. Nesla název The Yardbirds , ale známější je pod názvem Roger the Engineer podle postavičky, která je na jejím obalu (v USA vyšla pozměněna s názvem Over, Under, Sideways Down). Beckův vliv byl nepřeslechnutelný mimo jiné i díky jeho experimentování s kytarovým zvukem a kapela se v konečném důsledku odklonila od popu směrem k undergroundu.

Krátce po dokončení alba se Samwell-Smith rozhodl, že už v kapele fungovat nechce a bude se věnovat pouze úloze producenta. Muselo tak dojít k další reorganizaci kapely a basy se (možná poněkud překvapivě) chopil Jimmy Page. Bylo to jen dočasné řešení do doby, než se Dreja přeorientuje z kytary na basu. Když se tak stalo, v Yardbirds vedle sebe stáli sóloví kytaristé Beck a Page. Z období kytarových bitev obou interpretů pochází především psychedelický singl „Happening Ten Years Ago“. V tomto složení se kapela také objevila v kultovním filmu režiséra Antonioniho Zvětšenina. Ve finále scény rozmlátí Jeff Beck svoji kytaru na padrť. Oba špičkoví kytaristé vedle sebe vydrželi jen cca 4 měsíce. Jejich vzájemná nevraživost a problémy způsobované Beckovým perfekcionismem a výbušnou povahou vyvrcholily jeho odchodem v říjnu 1966.

Komerční úspěch byl v té době už minulostí, protože Page pokračoval v experimentátorském stylu Becka a hitparády na novátorské hraní smyčcem přes struny (později jeden z hlavních prvků koncertů Led Zeppelin), zvědavé ještě nebyly. Kapela pak vydala poslední desku, psychedelickou Little Games, která však nezaznamenala komerční úspěch. Následně se Yardbirds zcela zapletli do kolotoče drogových problémů a hudební schizofrenie, protože nahrávací společnosti je nutily vydávat popové hity, ale koncerty byly plné experimentálních a improvizovaných pasáží.

V lednu roku 1968 vyšel Yardbirds poslední singl, ale kapela se rozpadla z důvodu rozdílného směřování svých členů už na konci roku 1967. Materiál z tohoto období ještě vyšel na desce Live Yardbirds! Featuring Jimmy Page, což však byla snaha společnosti Epic vydělat na kapele ještě nějaké peníze. Nicméně absence smlouvy a právní kroky Page vůči Epicu jakýkoli úspěch této desky zhatily. Smluvně podložené ale bylo turné po Skandinávii. Page to řešil najmutím nových hudebníků, kteří s ním toto turné odehráli stále pod názvem Yardbirds. Page chtěl s nimi dále pokračovat pod hlavičkou Yardbirds, ale právní tahanice s Drejou mu tento název znemožnily používat. Page a jeho noví spoluhráči: Robert Plant, John Paul Jones a John Bonham tak mění název kapely na Led Zeppelin. Keith Relf také hudebně pokračoval, a to s uskupením s názvem Armaggedon, ale v roce 1976 zemřel, když ho zabil elektrický proud z neuzemněného aparátu v jeho domě.

McCarty, Samwell-Smith, Dreja, Page a Beck se setkali v krátce fungujícím uskupení Box of Frogs v 80. letech, které mělo spíše revivalový charakter. K znovufungování kapely pod názvem Yardbirds došlo až v roce 1992, kdy Dreja a McCarty angažovali zpěváka Johna Idana a začali znovu koncertovat, což jim vydrželo přes různé změny v sestavách až dodnes. V roce 1992 byli The Yardbirds uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame.

BEACH BOYS – Surfin' U.S.A.

Surfin' U.S.A. je druhé album americké rockové skupiny Beach Boys, vydané 25. března 1963 u Capitol Records. V USA se dostalo na druhé místo v žebříčku, kde se drželo 78 týdnů, a nakonec získalo zlatý certifikát RIAA, což skupině přineslo nový národní úspěch. Vedl ji jeden singl, titulní skladba s b-stranou "Shut Down". Ve Velké Británii vyšlo album koncem roku 1965 a dostalo se na 17. místo.

Většina nahrávání alba začala v prvním týdnu roku 1963, tři měsíce po vydání Surfin' Safari. Stejně jako u debutového alba skupiny byla produkce připsána zdánlivě zástupci Capitolu pro umělce a repertoár Nicku Venetovi, ačkoli na složení alba se významně podílel kapelník Brian Wilson. Album představuje počátek jeho praxe zdvojovat vokály, což vedlo k plnějšímu zvuku.

THE BEATLES – Please, Please me

The Beatles vydávají své první album Please, Please me. V květnu 1963 se toto album dostalo na vrchol britských hitparád a zůstalo v něm třicet týdnů, dokud ho nevystřídalo album With the Beatles. Pro hudební trh Spojeného království bylo toto neobvyklé, jelikož se v tomto období na vrcholu prodeje držely většinou alba s filmovou hudbou a s lehkými písněmi na poslech.

Album produkované Georgem Martinem vyšlo 22. března 1963 ve Spojeném království u vydavatelství EMI Parlophone po úspěchu prvních dvou singlů skupiny "Love Me Do", který se umístil na 17. místě UK Singles Chart, a "Please Please Me", který se umístil na 1. místě žebříčků NME a Melody Maker. Album bylo 30 týdnů na vrcholu žebříčku LP Record Retailer, což byl v té době nevídaný úspěch pro popové album. Kromě již vydaných singlů nahráli Beatles většinu alba během jednoho dlouhého nahrávání ve studiu EMI 11. února 1963. Dne 20. února Martin přidal předělávky písní "Misery" a "Baby It's You". Ze čtrnácti písní alba jich osm napsali Lennon-McCartney (původně připsáno "McCartney-Lennon"). Časopis Rolling Stone později citoval tyto původní skladby jako raný důkaz toho, že Beatles vynalezli myšlenku samostatné rockové kapely, která si píše vlastní hity a hraje na vlastní nástroje. V roce 2012 se Please Please Me umístilo na 39. místě v seznamu časopisu Rolling Stone "500 nejlepších alb všech dob" a ve třetím vydání žebříčku Colina Larkina All Time Top 1000 Albums (2000) se umístilo na 622. místě.

DICK DALE – King Of The Surf Guitar

King of the Surf Guitar je druhé studiové album surfové hudby Dicka Dalea vydané v roce 1963, které obsahuje původní skladby i coververze starších písní.

Dick Dale se v roce 1962 stal jedním z největších rock'n'rollových interpretů v historii Kalifornie, když podepsal smlouvu s Capitol Records, které znovu vydalo jeho album Surfer's Choice (které se na Daleově vlastní značce Deltone prodalo v téměř 90 000 kopiích) a poslalo ho do studia, aby pro své nové sponzory natočil nový materiál. Celkově bylo King of the Surf Guitar pravděpodobně Daleovým nejlepším albem pro Capitol, ale zároveň naznačovalo zásadní nepochopení Dalea a jeho hudby ze strany vydavatelství. Album začíná titulní skladbou, v níž ženská vokální skupina Blossoms (s Darlene Love) vyzývá: "Poslouchejte! Listen to the King!", zatímco Dale odříkává značkové riffy, jako by každý, kdo si desku koupí, mohl udělat něco jiného, a kuriózní otvírák poukazoval na vadu alba. Capitol zřejmě chtěl album, které by mělo pro každého něco, takže vedle Daleových rozervaných surfových kytarových smrští obsahuje folkové melodie ("Greenback Dollar"), rokenrolové oldies ("Kansas City"), country standardy ("You Are My Sunshine"), zamilované balady ("If I Never Get to Heaven") a spoustu vokálních čísel, ačkoli Dale se vymyká tomu, aby do každé skladby vnesl svou silnou osobnost, a jeho zpěvu, i když nebyl tak působivý jako jeho kytarová práce, nebylo co vytknout. Přesto toto album skutečně září v melodiích, kdy se Dale dostane ke kytaře v plné síle, a "Hava Nagila", "(Ghost) Riders in the Sky" a "Mexico" jsou stejně ohnivé jako cokoli, co kdy vystřihl.

THE KINGSMEN – The Kingsmen In Person

Kapela The Kingsmen vydává své první album In Person, na kterém byla i cover verze písně „Louie, Louie“ od Richarda Berryho z roku 1955. Byl to největší úspěch skupiny a později se objevila v bezpočtu dalších verzí. V roce 1978 ji předělali i britští Motörhead na singlu k albu Overkill.

The Kingsmen nahráli skladbu "Louie Louie" v nahrávacím studiu Northwestern Inc. 6. dubna 1963. Po reedici u Wandu debutovala skladba "Louie Louie" 9. listopadu v žebříčku Billboard Hot 100 na 83. místě a rychle začala stoupat v hitparádě. Ve snaze využít úspěchu písně se Kingsmen rozhodli vydat celé album a na 15. a 16. listopadu si zamluvili koncerty v nočním klubu Chase, aby nahráli to, co se mělo stát "The Kingsmen in Person". Jack Ely, zpěvák písně "Louie Louie", se na albu neobjevil v žádné další skladbě, protože odešel ještě před jeho nahráním. Wand album rychle vydal, aby udělal díru do vánoční nákupní sezóny.

Album se poprvé objevilo v žebříčku Billboard Top LPs 18. ledna 1964, nakonec se umístilo na 20. místě a v žebříčku se udrželo více než dva roky (celkem 131 týdnů) až do roku 1966.

THE VENTURES – The Ventures Play Telstar and the Lonely Bull

Album The Ventures Play Telstar and the Lonely Bull

The Ventures vydávají album Ventures Play Telstar. Skládá se výhradně z cover verzí populárních instrumentálů od konce padesátých let do začátku šedesátých let a stalo se jejich největším hitparádovým albem, které dosáhlo na 8. místo v žebříčku Billboardu a získalo kapele zlatou desku za více než 500 000 prodaných kopií. Na albu je i cover známé skladby „Green Onion“ od skupiny „Booker T. & the M.G.'s“, která byla v roce 2018 uvedena do Bluesové síně slávy.

Kritik Fred Thomas ve své recenzi pro Allmusic o albu napsal: "Navzdory poněkud dřevěnému provedení mnoha skladeb je díky tvrdé stereofonní produkci zvuk velmi velký. Ačkoli se v kontextu následujících desetiletí jedná o něco mezi campy a nostalgií, The Ventures Play Telstar je stále vrcholem ohromující diskografie kapely a tak silnou ukázkou komerčně životaschopného surf rocku počátku 60. let, jakou pravděpodobně najdete.