Zemřel Charles Hardin Holley (7.září1936 – 3.února 1959), známější spíše pod pseudonymem Buddy Holly, americký kytarista, zpěvák, autor písní, jeden z průkopníků rock’n’rollu. Změna příjmení z 'Holley' na 'Holly' vznikla náhodou. Měl totiž podepsat připravenou smlouvu s hudebním vydavatelstvím, ale jeho jméno bylo zkomoleno na 'Holly'. Pod tímto pseudonymem později budoval svoji profesionální kariéru. Ačkoliv jeho kariéra trvala pouze rok a půl, kritik Bruce Eder se o něm vyjádřil jako o nejvlivnějším umělci raného rock’n’rollu. Jeho hudební inovace byly přebírány mnoha jeho současníky. Patřili mezi ně třeba i The Beatles a Rolling Stones. Jeho hudební nápady tak hluboko zakořenily v populární hudbě. V žebříčku 100 nejlepších interpretů všech dob amerického hudebního časopisu Rolling Stone se Buddy Holly umístil na 13. místě.

23. ledna 1959 začalo v Milwaukee ve Wisconsinu Hollyho turné Winter Dance Party. Cestování ale působilo logistické problémy, protože při plánování vystoupení nebyla zohledněna vzdálenost mezi jednotlivými místy konání a k tomu se přidal problém s nevyhřívanými autobusy, které se v mrazivém počasí dvakrát porouchaly, což mělo fatální následky. Hollyho bubeník Carl Bunch byl hospitalizován kvůli omrzlinám prstů na nohou (které utrpěl na palubě autobusu), a tak se Holly rozhodl hledat jinou dopravu.

2. února, před vystoupením v Clear Lake ve státě Iowa, si Holly pro Jenningse, Allsupa a sebe pronajal čtyřmístné letadlo Beechcraft Bonanza od společnosti Dwyer Flying Service v Mason City ve státě Iowa. Hollyho chtěl odletět po vystoupení v Surf Ballroom v Clear Lake a letět na další místo konání, do Moorheadu v Minnesotě, přes Fargo v Severní Dakotě, aby měli čas si odpočinout, vyprat oblečení a vyhnout se náročné cestě autobusem. Ihned po vystoupení v Clear Lake (které skončilo těsně před půlnocí) Allsup souhlasil, že si hodí mincí o místo s Ritchiem Valensem. Valens tipoval hlavu a když vyhrál, údajně řekl: „To je poprvé v životě, co jsem něco vyhrál.“.

Waylon Jennings se dobrovolně vzdal svého místa ve prospěch J. P. Richardsona (známý jako Big Bopper), který měl chřipku a stěžoval si, že v autobusu na turné je pro muže jeho velikosti příliš chladno a nepohodlně.

Pilot Roger Peterson vzlétl za nepříznivého počasí, přestože neměl osvědčení pro létání pouze podle přístrojů. Krátce po jedné hodině ranní 3. února 1959 se letadlo krátce po startu zřítilo do kukuřičného pole pět mil severozápadně od Mason City. Tři hudebníci, kteří se při nárazu katapultovali z trupu letadla, utrpěli těžká zranění hlavy a hrudníku. Hollymu bylo 22 let. Tento den je známý jako 'The Day the Music Died' (den, kdy zemřela hudba) – podle písně Don McLeana "American Pie".

Buddyho bratr Larry Holley později řekl: „Dostal jsem kompletní zprávu z civilního letectví, trvalo mi rok, než jsem ji získal, ale dostal jsem ji. Do letadla nainstalovali nový gyroskop Sperry. Sperry funguje jinak než jakýkoli jiný gyroskop. V jednom se pohybuje pozadí a letadlo zůstává takhle, a v druhém zůstává pozadí stabilní a letadlo se pohybuje, funguje jenom obráceně. On [pilot] to mohl číst obráceně... klesali a mysleli si, že pořád stoupají.“

Zpráva se nezmiňuje o zbrani, která patřila Hollymu a kterou dva měsíce po nehodě našel jeden farmář. Novinové zprávy o nálezu zbraně podpořily mezi fanoušky fámy, že pilot byl nějakým způsobem postřelen, což způsobilo havárii. Dalším kuriózním nálezem při havárii bylo, že Richardsonovo tělo bylo objeveno téměř 40 stop (12 metrů) od havárie, zatímco ostatní byli nalezeni v troskách nebo v jejich blízkosti. Pitva provedená na žádost Richardsonova syna v roce 2007 ale nenašla žádné důkazy, které by tyto fámy potvrzovaly. Dr. Bill Bass, forenzní antropolog z univerzity v Tennessee, prohlásil, že nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o nečistou hru a že Richardson zemřel okamžitě.

Hollyho pohřeb se konal 7. února 1959 v baptistickém kostele Tabernacle v Lubbocku. Obřad sloužil Ben D. Johnson, který jen o několik měsíců dříve oddával manžele Hollyovy. Hollyho tělo bylo pohřbeno na hřbitově města Lubbock ve východní části města. Hollyho náhrobek nese správný zápis jeho příjmení (Holley) a vytesanou podobiznu jeho kytary Fender Stratocaster.

Král surfové kytary Dick Dale zakládá skupinu Del – Tones. Dick propagoval surfový hudební styl, vycházející z východní hudební stupnice a experimentoval s dozvukem. Také úzce spolupracoval s Leo Fenderem na vývoji a výrobě muzikantské techniky, včetně vůbec prvního 100 wattového kytarového zesilovače a nových zařízení, které byly schopné produkovat zkreslené, silné a jasně definované tóny. Pro krkolomnou rychlost jeho „staccato techniky“, stejně jako jeho herectví s kytarou je považován za předchůdce heavy metalových kytaristů. Jeho hra měla vliv na kytaristy jako Jimi Hendrix a Eddie Van Halen.

Dale (vlastním jménem Richard Anthony Monsou, 4.5.1937 v Bostonu, stát Massachsetts - 16.3.2019, Loma Linda v Kalifornii. Po otci měl libanonský původ a po matce polsko běloruský. V mládí hrával na piano, trubku a ukulele. Začal hrát v místních country klubec , kde také jméno Dick Dale. Ve své hře nepoužíval jenom countryové stupnice, ale často stupnice východní, kde využíval svoje libanonské cítění. Pro svůj zvuk založený na hlasitém aparátu a silných strunách bývá často nazýván „Otec Heavy Metalu“

Daleovy výkony v Rendezvous Ballroom v Balboa v polovině až koncem roku 1961 se se pokládají za začátek fenoménu surfové hudby. Dale získal povolení používat taneční sál o kapacitě 3000 osob pro surfové tance. Dickovy koncerty v tanečních sálech, zvané „stomps“, se rychle staly legendárními. Jeho první celovečerní album bylo Surfers 'Choice v roce 1962. Album vydali Capitol Records, distribuováno bylo na národní úrovni a Dale se brzy začal objevovat na Ed Sullivan Show a ve filmech, kde hrál svůj známý singl „Misirlou“. Jeho druhé album bylo pojmenováno po jeho herecké přezdívce „Král surfařské kytary “.

Dale později řekl: „Při surfování jsem cítil obrovské množství energie a ten pocit síly byl jednoduše přenesen do mé kytary“.

Jeho styl hraní odrážel zážitek, který měl při surfování, a promítal sílu oceánu na lidi.

V Portlandu vzniká americká beatová a garážová skupina The Kingsmen. Svoji kariéru začínali hraním na módních přehlídkách, akcích červeného kříže nebo propagacích supermarketů, kde se ale vyhýbali rockovějším písním. Nejznámější je jejich nahrávka "Louie, Louie" od Richarda Berryho z roku 1963, která se držela šest týdnů na druhém místě žebříčku Bilbordu.

Další významnou skupinou ranné československé rokenrolové scény byly pražské Komety, pojmenované podle doprovodné skupiny Billa Haleyho (The Comets). V jejich středu stáli saxofonista Jan Obermayer, kytarista Petr Brožek, bubeník Miroslav Žižka a později hlavní magnet kapely zpěvák Jan Svrček. Instrumentálně zdatná kapela, v níž se vystřídala celá plejáda hvězd, patřila k těm nejpopulárnějším a později dobývala i kritická uznání. V původním složení hráli do r. 1968. Roku 1973 Jiří Kaleš obnovuje skupinu v jiné sestavě pod názvem Komety Jiřího Kaleše; součástí této nové sestavy bylo vokální trio Achill-Bolek-Zachar, vystupující i samostatně, nebo s dalšími popovými interprety (Karel Gott)

Během prvních dvou tří let počínající rockandrollové horečky vznikaly především v Praze kapely v rychlém tempu. V roce 1958 kytarista a zpěvák Tomislav Vašíček založil Sputniky a našel silné opory v kytaristovi Petru Jandovi a saxofonistovi Janu Obermayerovi, důležitým článkem souboru byl Eduard Krečmar, který přišel první na trh s českými texty, zpočátku (jako kdysi V+W) na zahraniční melodie.Asi právě ta čeština i určitá učesanost způsobovaly, že pravověrným rockerům Sputnici nikdy tak docela nevoněli, zejména později, když se objevila živelnější a anglicky zpívající konkurence. Ale kdyby nic jiného, tak právě Krečmarovo průkopnictví a první pokusy o vlastní muziku navždycky zajišťují Sputnikům čestné místo v historii. Ironií osudu se právě tahle jediná česky zpívající kapela nikdy nedostala na desky, a tak jen pár amatérských pásků může podat svědectví o jejich tvorbě. Rozhodně však dopadali lépe v očích kulturních inspektorů – v šedesátém roce koncertovali společně se Samuels, ale už téhož roku museli právě anglicky zpívající Samuelové skončit a Chrastina dokonce opustit školu, zatímco Sputnici pokračovali ještě několik sezón.

Ovlivnili řadu dalších českých beatových souborů a odstartovali kariéru kytaristy Petra Jandy, textaře Eduarda Krečmara a pozdějšího jazzového hudebníka Jiřího Stivína. Po vrcholném bodě kariéry Sputniků, jímž byl rok 1962 s pořadem Skála a rohlík a vystoupením v Lucerně, začalo stále více převládat propojení pořadů s divadelními scénkami. V září 1962 přišli do souboru noví hudebníci a zpěvačky, postupně došlo ke sporům i mezi členy základní sestavy. Na konci roku opustili skupinu Petr Janda, Jan Obermayer a sestry Němcovy. Po dalších změnách v souboru znamená v červnu 1963 derniéra úspěšného pořadu Jak se dělá jaro (režie Ivo Paukert) konec prvotního směřování.

Od října 1959 do června 1963 měli Sputnici 115 vystoupení (22 premiér jevištních pořadů, koncerty, hraní k tanci atd.). V silně pozměněné a redukované sestavě hráli ještě v druhé polovině roku 1963 a během roku 1964 se aktivity skupiny rozplynuly. Ze Sputniků jsou ve svém oboru i v současnosti stále činní a známí např. Petr Janda, Eduard Krečmar, Jiří Stivín, Jan Obermayer, Viktor Sodoma; do svého předčasného úmrtí také Jan Reiner, Jan Antonín Pacák a Pavel Vrba.

Pravděpodobně šlo o první hudební skupinu, která v někdejším Československu použila termín bigbít (14.4.1961 v pořadu Písničky a Big Beat).

Po úspěchu s únorovým singlem "Tall Cool One", který obsadil 36. místo v žebříčku Billboard Hot 100, odjíží The Wailers z Tacomy přes celý kontinent do New Yorku, aby zde natočili své první album. To vychází v prosinci pod názvem The Fabulous Wailers.

Rock'n'rollových alb bylo v dobách před Beatles málo. Ale když už se nahrávací společnosti rozhodly něco vydat, byl to obvykle artefakt s vysokou rockovou hodnotou a významným vlivem. Ačkoli tomu nikdo nevěří, toto debutové album prvního velkého rock'n'rollového komba na Severozápadě je právě takovým artefaktem. The Wailers rozdávali syrovou, převážně instrumentální rock'n'rollovou hudbu pro ty, kteří si přišli zatrsat, a to všechno je zde pěkně, rytmicky a otevřeně vidět. Tohle album je úžasné svým vlastním, zjednodušeným, ničím výjimečným způsobem, jeho hrubost je téměř hmatatelná. Na palubě je jen jeden vokál, "Dirty Robbera" Kenta Morrilla, později převzatý a přepálený Sonics. Všechno ostatní je postaveno na pevných kostech jejich největšího hitu "Tall Cool One". Se dvěma kytarami, klavírem, saxofonem a bicími - nikde tu není žádný baskytarista, což je další hrubý ukazatel doby a místa, kde se nahrávalo -, si to rozdávají jako na taneční zábavě. Ještě úžasnější je, že tónová syrovost této nahrávky je na stereofonních výliscích tohoto alba ještě umocněna! Severozápadní grunge ve své původní inkarnaci z padesátých let, který může ocenit každý, kdo slyší jeho základní poselství, pokud náhodou nemáte něco proti třem akordům a spoustě energie.