| Původ: | Hollywood, Kalifornie, USA |
| Aktivní roky: | 1981-2002, 2004-2015, 2018-současnost |
| Styl: | hard rock, glam metal, heavy metal |
| Vydavatelé: | Mötley, Beyond, Eleven Seven Music, Elektra, Leathür, Warner Music Group, Big Machine |
| Web: | www.motley.com |
MÖTLEY CRÜE je americká heavy metalová skupina, kterou v roce 1981 v Hollywoodu v Kalifornii založili baskytarista Nikki Sixx a bubeník Tommy Lee; hned poté se přidali kytarista Mick Mars a zpěvák Vince Neil. Skupina prodala po celém světě přes 100 milionů desek a dosáhla sedmi platinových nebo multiplatinových certifikací, měla devět alb v Top 10 žebříčku Billboard 200 (včetně alba Dr. Feelgood z roku 1989, které je jediným studiovým albem kapely, jež se dostalo na první místo), dvaadvacet mainstreamových rockových hitů v Top 40 a šest popových singlů v Top 20.
Členové skupiny jsou známí svým hédonistickým životním stylem a androgynní osobností. Po hardrockových a heavymetalových počátcích na prvních dvou albech skupiny Too Fast for Love (1981) a Shout at the Devil (1983) se MÖTLEY CRÜE po vydání třetího alba Theatre of Pain (1985) připojili k první vlně glam metalu. Kapela je také známá svými propracovanými živými vystoupeními, při kterých se objevují kytary s plamenometem, bicí souprava na horské dráze a hojně se používá pyrotechnika. 24. června 2008 vyšlo kapele zatím poslední studiové s názvem Saints of Los Angeles. Poslední vystoupení skupiny (jak se původně plánovalo) se uskutečnilo na Silvestra 31. prosince 2015 a bylo natočeno pro vydání v kinech a na Blu-ray.
Po dvou a půl letech nečinnosti Neil v září 2018 oznámil, že se MÖTLEY CRÜE dali znovu dohromady a pracují na novém materiálu. 22. března 2019 kapela vydala čtyři nové písně na soundtracku k životopisnému filmu The Dirt od Netflixu, který vznikl na základě stejnojmenné autobiografie kapely (bestseller New York Times). Soundtrack se dostal na první místo v žebříčku iTunes All Genres Album Chart, na třetí místo v žebříčcích Billboard Top Album a Digital Album sales, na desáté místo v žebříčku Billboard 200 a celosvětově do Top 10. Autobiografie se vrátila do žebříčku bestsellerů New York Times na šesté místo v kategorii Nonfiction Print a na osmé místo v kategorii Nonfiction Combined Print & E-Book. V létě a na podzim roku 2022 MÖTLEY CRÜE vyrazili na své první velké turné po sedmi letech, v rámci kterého společně s DEF LEPPARD vystupovali na severoamerickém turné.
V průběhu let došlo v kapele k několika změnám v sestavě, takže Sixx zůstal jediným členem, který ji nikdy neopustil; v letech 1992 až 1996 se v kapele vystřídali zpěvák John Corabi (který nahradil Neila) a bubeníci Randy Castillo a Samantha Maloney, kteří nahradili Leeho po jeho odchodu v roce 1999; vrátil se v roce 2004. V říjnu 2022, po 41 letech oznámil odchod Mick Mars a nahradil ho John 5 (dříve DAVID LEE ROTH, MARILYN MANSON a Rob Zombie).
Jádro skupiny vzniklo na začátku roku 1981, kdy se s cílem založit novou kapelu dali po čase znovu dohromady bývalí členové skupiny Suite 19 kytarista a zpěvák Greg Leon a bubeník Tommy Lee. Suite 19 se rozpadli v roce 1979, poté co Leon nahradil v Quiet Riot Randy Rhoadse, který začal nahrávat s Ozzym Osbournem. Leon vzpomínal, že Lee na něj byl po jeho odchodu z kapely řádně rozzuřený: „On a jeho rodiče mě nechtěli vidět ani se mnou mluvit. Byl jsem pro něj mrtvý. Tak jsem mu řekl: 'Poslyš, Tommy, nech mě, ať si udělám jméno, a až to dotáhnu do konce, tak se pro tebe vrátím.'“
Leonovo působení v Quiet Riot mělo jenom krátké trvání, protože se zpěvákem kapely Kevinem DuBrowem se podle něj nedalo pracovat. Následně se tedy po pozvání Dona Dokkena připojil k rozjíždějícím se Dokken a odehrál s nimi několik evropských koncertů. Ale ani toto angažmá nemělo trvat dlouho. Poté, co byla kapela odmítnutia nahrávacími společnostmi, které se více zajímaly o kapely nové vlny britského metalu, Leon Dokken opustil a nahradil ho George Lynch. V tomto období si Leon mimochodem také přivydělával jako učitel kytary na hudební škole Musonia v Burbanku, kterou vlastnila a provozovala rodina Randyho Rhoadse.
Po odchodu od Dokken se Leon s Tommym Leem udobřil a opět se společně pustili do realizace svých snů. Dvojice se zúčastnila rozlučkového koncertu populární místní kapely London (což byla mimochodem také první skupina kytaristů Guns N' Roses Izzyho a Slashe, stejně jako bubeníka skupiny Cinderella Freda Couryho) a Lee byl již tehdy ohromen image a pódiovým vystupováním jejich baskytaristy Nikkiho Sixxe. Ostatně, ještě předtím, než se Lee se Sixxem seznámil, měl prý plakáty London na stěnách své ložnice. „Tommymu se prostě líbilo, jak Nikki vypadá,“ vzpomínal Leon „byl z něj nadšený a říkal: 'Tohohle chlapa bychom měli získat'.“ Sixx se poté dvakrát zúčastnil konkurzu, ale Leon měl pocit, že je hrozný a snažil se to Tommymu rozmluvit: „Vypadá skvěle. Na pódiu je skvělý. Ale vůbec neumí hrát na basu.“
Lee se následně se Sixxem spřátelil a chodil k němu domů, aby si poslechl jeho nový materiál, který odmítli jeho londýnští spoluhráči kvůli tomu, že je příliš heavy. Lee později vzpomínal, že okamžitě začal bouchat do stolu v rytmu hudby a zdálo se, že vše do sebe zapadá. Následně najal Sixxe do nové kapely, což ale přimělo kytaristu a zpěváka Leona, aby na protest odešel. „Viděl jsem to tak, že mě prosadí moje hra na kytaru. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo jako Nikki táhl ke dnu. London jsem viděl mnohokrát a věděl jsem, že nic takového nechci. Nikdy jsem s Nikkim Sixxem nehrál na žádném koncertě. S Tommym jsme spolu hráli mnohokrát, ale jakmile se objevil Nikki, byl jsem pryč. Zpočátku ale nemohli najít kytaristu ani zpěváka, a tak mi neustále volali. Já jsem ale odmítl,“ vzpomínal později Leon, který poté založil skupinu The Greg Leon Invasion s kterou vydal několik alb.
Sixx a Lee byli nucení začít hledat nové členy a brzy se seznámili s kytaristou Robinem Moorem (Jeff Gill) a poté, co odpověděli na inzerát, který zněl: „K dispozici je hlasitý, hrubý a agresivní kytarista“ také s Bobem Dealem (známějším jako Mick Mars). Mars se zúčastnil konkurzu a následně byl přijat, zatímco Moore byl podle biografie kapely The Dirt na stejném sezení vyhozen. Ve stejný den jako Mars se ke kapele připojil také zpěvák Michael White, který předtím hrál s Nikki Sixxem v London, brzy ale také odešel.
S Vincem Neilem se Lee znal už ze střední školy Charter Oak High School v kalifornské Kovině a oba vystupovali s různými kapelami z oblasti. Když viděl Vince vystupovat se skupinou Rock Candy v kalifornském Starwoodu, Lee navrhl, aby se připojil k jejich kapele ačkoli byl na konkurzu vybrán zpěvák jménem O'Dean Peterson. Neil nabídku nejprve odmítl, když ale ostatní členové Rock Candy začali hudebně směřovat jinam a zapojili se do dalších bočních projektů, Vince Neil zatoužil zkusit něco jiného. Lee jej tedy znovu požádal o spolupráci a Neil nabídku 1. dubna přijal. O necelý měsíc později, 24.dubna, odehrála skupina v této klasické sestavě svůj první koncert v nočním klubu Starwood (kromě období od února 1992 do září 1996 a od března 1999 do září 2004 zůstala sestava Neil, Sixx, Lee a Mars stejná - až do října 2022, kdy Mars kapelu opustil).
Nově vzniklá kapela ale ještě neměla název. Neil později uvedl, že svým spoluhráčům řekl, že přemýšlí o názvu Christmas, čemuž ostatní členové nebyli příliš nakloněni. Pak si Mars při hledání vhodného názvu vzpomněl na příhodu, která se stala, když hrál se skupinou White Horse a někdo z nich je nazval 'a motley looking crew' (pestře vypadající partou). Tuto větu si zapamatoval a později si ji opsal jako 'Mottley Cru', z čehož po mírné úpravě pravopisu vznikl název Mötley Crüe, přičemž stylistické rozhodnutí přidat dvě sady kovových umlautů navrhl Neil, údajně inspirován německým pivem Löwenbräu, které členové v té době pili. Krátce na to potkali svého prvního manažera Allana Coffmana, jehož švagr Robert 'Stick' Crouch byl jeden z bedňákú a řidič Mikyho Marse. Coffman vlastnil společnost Grass Valley a plánoval investovat nějaké peníze v zábavním odvětví.
První singl kapely "Stick to Your Guns"/"Toast of the Town" vyšel pod nahrávací společností Leathür Records, která měla uzavřenou propagační a distribuční dohodu s Greenworld Distribution v Torrance. Singl předcházel debutovému albu Too Fast for Love jehož natáčení s inženýrem Avi Kipperem proběhlo v říjnu 1981 v malém studiu Hit City West v losangeleské čtvrti Hollywood, půl roku poté, co kapela poprvé zahrála v nočním klubu Starwood.
První vydání alba u původního vydavatelství skupiny Leathür Records proběhlo 10. listopadu 1981 v nákladu 900 kusů. Coffman a jeho společník Eric Greif mezitím připravili turné po Kanadě a zkusili využít úspěch kapely na klubové scéně v L.A., aby se dohodli s několika nahrávacími společnostmi. Nakonec v roce 1982 podepsali smlouvu s Elektra Records.
Album bylo poté pod dohledem Roye Thomase Bakera zremixováno a znovu vydáno 20. srpna 1982 společností Elektra Records. Verze Elektry měla jiné pořadí skladeb a vynechala "Stick to Your Guns", stejně jako první sloku z titulní skladby. Kromě toho se na reedici objevila znovu nahraná (a kratší) verze písně "Come On and Dance". Původní vydání alba u Elektry v Kanadě (na vinylu i na kazetě) však nebylo remixovanou verzí, ale původní verzí Leathür s nálepkou Elektra, a obsahovalo i "Stick to Your Guns". Toto vydání vyšlo dva měsíce před celosvětově vydaným remixem Elektry, protože Mötley Crüe se chystali na kanadské turné a Elektra chtěla zajistit dostupnost produktu v době, kdy byla skupina v zemi.
Během turné 'Crüesing Through Canada Tour '82' došlo k několika široce medializovaným incidentům. Nejprve byla kapela zatčena a poté propuštěna na mezinárodním letišti v Edmontonu za to, že na sobě při odbavení měla pódiovou garderobu s hroty (považovanou za 'nebezpečnou zbraň') a za to, že Neil přijel s malým příručním zavazadlem plným pornočasopisů (byly považovány za 'neslušný materiál'); v obou případech šlo o zinscenované PR akce. Celníci nakonec zabavené věci zničili.
Druhý incident se odehrál v Edmontonu - 9. června 1982 se na titulní straně deníku Edmonton Journal objevila falešná 'bombová hrozba' proti kapele a Tommy Lee a asistent manažera kapely Eric Greif byli díky tomu vyslýcháni policií. I tahle hrozba se nakonec ukázala jako zinscenovaný PR trik za kterým stál Greif. Na závěr ještě Lee vyhodil televizi z okna v horním patře hotelu Sheraton Caravan. Kanadský rockový časopis Music Express poté přinesl zprávu, že kapela dostala doživotní zákaz vstupu do města.
Přestože turné skončilo předčasně finanční katastrofou, stalo se základem pro první mezinárodní zprávy o kapele a mělo nakonec na prodej desky vytoužený efekt (ačkoli se album dostalo pouze na 77. místo v žebříčku Billboard 200 ve Spojených státech, ziskalo nakonec získalo platinu). Také od kritiků album obdrželo většinou pozitivní recenze. Steve Huey, recenzent serveru AllMusic, jej ohodnotil čtyřmi hvězdičkami a poznámkou, že Mötley Crüe se v podstatě jeví jako barová kapela, která svým nadšením dohání to, co jí chybí v technických dovednostech. Každopádně bylo Too Fast for Love prvním ze sedmi po sobě jdoucích studiových alb kapely (až do Generation Swine z roku 1997), které získalo zlatou nebo platinovou desku od RIAA.
V roce 1983 skupina změnila management a přešla od Coffmana k Dougu Thalerovi a Docu McGheemu (je známý především jako manažer skupiny Bon Jovi a později Kiss, počínaje jejich reunionovým turné v roce 1996). Greif následně všechny strany zažaloval u losangeleského vrchního soudu, což se táhlo několik let, a shodou okolností se později znovu objevil jako manažer Sixxovy bývalé skupiny London. Samotného Coffmana zažalovalo několik investorů, kterým prodal 'akcie kapely', včetně Billa Larsona z Michiganu. Coffman nakonec vyhlásil bankrot, protože nejméně třikrát zastavil svůj dům, aby pokryl výdaje kapely.
Po vystoupení na americkém festivalu 29. května 1983 se kapela ve Spojených státech stávala stále úspěšnější, k čemuž určitě napomohlo také nové médium v podobě MTV. Jejich druhé album Shout at the Devil, které vyšlo koncem září 1983 proto nemohlo přijít ve vhodnější dobu a nebylo žádným překvapením, že se stalo jejich průlomovou nahrávkou, které se během prvních dvou týdnů prodalo 200 000 kopií a nakonec získala čtyřnásobnou platinu (prodeje překonaly hranici čtyř milionů kusů). Shout at the Devil dosáhlo vrcholu na 17. místě v žebříčku Billboard 200 a singly "Looks That Kill" a "Too Young to Fall in Love" vyšplhaly v roce 1984 na 54., resp. 90. místo v žebříčku Billboard Hot 100.
Název alba a použití pentagramu na obalu vyvolaly hned po vydání velkou kontroverzi, protože křesťanské a konzervativní skupiny tvrdily, že kapela nabádá své posluchače k uctívání Satana. Motiv pentagramu si Nikki Sixx přinesl z teatrální skupiny Sister, jejímž členem byl (spolu s budoucím zpěvákem W.A.S.P. Blackiem Lawlessem) před založením Mötley Crüe na konci 70. let. Sister spojili hudbu s okultní symboliku a teatrální heavy metalovou show, v níž nechyběly litry umělé krve a nalíčené obličeje. Sixx tedy požádal Lawlesse o svolení použít některé z okultních obrazů pro album Shout at the Devil, protože Lawless se v té době hodlal vydat jiným směrem. „Řekl jsem mu ať si vezme co chce,“ vzpomínal později Lawless, „protože v tu chvíli jsem si uvědomil, že tyhle obrazy vás nakonec zaženou do kouta z kterého se budete těžko dostávat.“
Skandály provázely kapelu neustále. Těsně předtím, než se Mötley Crüe vrátili domů do Los Angeles a začali nahrávat album, byli slavně vyhozeni z místa předskokana na turné skupiny KISS k jejich desce Creatures of the Night. Kapely spolu odehrály pouze pět koncertů, než Gene Simmons zažádal o výměnu s odkazem na jejich špatné chování. Během nahrávání se pak baskytarista Nikky Sixx stal účastníkem vážné autonehody poté, co v Los Angeles opilý ukradl kamarádovi Porsche. Sixx si při nehodě vážně poranil rameno a byl mu předepsán Percocet, kombinace paracetamolu a silného opioidu oxykodonu, který se běžně předepisoval k léčbě silných krátkodobých bolestí. Sixxovo užívání Percocetu přímo přešlo v ochromující závislost na heroinu, která ho později v tomto desetiletí stála 3 500 dolarů denně a málem si vyžádala jeho život.
Po úspěchu alba se kapele podařilo získat pozornost Ozzyho Osbourna a získat místo předskokana na jeho turné k albu Bark at the Moon během kterého byli známí svými výstřelky v zákulisí, pobuřujícím oblečením, extrémními botami na vysokém podpatku, silným make-upem a zdánlivě nekonečným nadužíváním alkoholu a drog.
V průběhu turné byla kapela pozvána na festival Monsters of Rock 1984, kde doprovázela Van Halen a headlinery AC/DC. Během večeře byl kytarista Eddie Van Halen pokousán Vincem Neilem a bubeník Tommy Lee pokousal také Malcolma Younga. Van Halen i Young byli údajně kvůli tomuto chování rozzuřeni. Lee se také zapletl do pěstního souboje s Davidem Lee Rothem, kvůli kterému byli Mötley Crüe vyhoštěni z hotelu.
AC/DC i Van Halen požadovali, aby byli Mötley Crüe z koncertu vyřazeni, ale tehdejší popularita kapely takový krok ztížila. Promotér nakonec přišel s neobvyklým řešením: Mötley Crüe nastoupili do svého přívěsu ihned po příjezdu na místo koncertu a velký jeřáb pak přívěs zvedl několik metrů nad zem, aby členové kapely nemohli před vystoupením odejít a způsobit problémy. Museli také opustit místo konání koncertu ihned po vystoupení. „Omlouvali jsme se každý den,“ vyprávěl manažer Doc McGhee o chování kapely v tomto období, „nakonec to vyústilo v situaci, kdy jsme museli zaplatit zálohu 15 000 dolarů, než nám jakýkoli hotel povolil pobyt.“ McGhee také zavedl pravidlo, podle kterého mu každý člen kapely musel před odhlášením předložit seznam všeho, co v hotelu zničil.
Kritiky byly i přes úspěch alba rozporuplné. V dobové recenzi pro 'The Village Voice' Robert Christgau Shout at the Devil odsoudil s tím, že komerční přitažlivost kapely spočívá ve falešném chvástání na albu, které je chudé i na poměry heavy metalu. Ani J. D. Considine z Rolling Stone nebyl nijak nadšený a považoval jejich rockový styl za šablonovitý, neškodný a neoriginální: „Smyslem kapel jako Moöley Crüe je poskytovat laciné vzrušení znuděným teenagerům, a právě v tom album nakonec zklamalo.“ V The Rolling Stone Album Guide (2004) hudbu odmítli jako znepokojivě mírnou destilaci klišé Kiss a Aerosmith‘. V roce 2017 ale tentýž časopis album zařadil na 44. místo v seznamu '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)'. Dave Constable z Metal Forces naopak napsal, že Mötley Crüe možná přišli s největším metalovým LP roku 83“. Kanadský novinář Martin Popoff označil Shout at the Devil za horší než debut, ale jeho hudbu považoval za i přes její neoriginalitu za nesmírně návykovou a označil ji za 'punkrockový lobotomický metal'.
Na začátku roku 1985 se kapela vrátila do studia, aby po dvou bouřlivých letech začala nahrávat pokračování veleúspěšného alba k jehož produkci byl opět najat producent Tom Werman. Záliba ve večírcích a sexu, která jí právem vynesla pověst nebezpečné kapely vyvrcholila 8. prosince 1984, kdy měl notně podroušený Neil automobilovou nehodu při které zahynul jeho spolujezdec, tehdejší bubeník Hanoi Rocks Nicholas 'Razzle' Dingley. Neil, obviněný z řízení pod vlivem alkoholu a neúmyslného zabití, byl odsouzen k 30 dnům vězení (ačkoli si odseděl pouze 18 dní) a následně zažalován o 2 500 000 dolarů. Kromě Neilových potíží se zakladateli kapely a hlavnímu autorovi písní Nikkimu Sixxovi začala vymykat z rukou závislost na heroinu. Ke zmatkům přispělo i to, že kapela vážně uvažovala o výměně kytaristy Micka Marse. Právě s těmito nejistotami visícími nad kapelou začalo v lednu 1985 nahrávání alba Theatre of Pain (během nahrávání se album pracovně jmenovalo Entertainment or Death, Sixx však název před vydáním změnil).
Třetí studiové album Theatre of Pain vyšlo 21. června 1985, po Neilově zatčení, a znamenalo začátek přechodu kapely od tradičního heavy metalového zvuku předchozích alb ke glam metal. Podpořeno hitovými singly "Smokin' in the Boys Room" a power baladou "Home Sweet Home". vyšplhalo na 6. místo v americké hitparádě a 36. místa ve Velké Británii. O dekádu později, 5. června 1995, získalo od RIAA opět čtyřnásobnou platini. Bylo věnováno památce Nicholase 'Razzle' Dingleyho.
Posun ke glam metalu se ale u některých fanoušků nesetkal zrovna s nadšením. Nový vzhled kapely odsoudil magazín People, který zašel tak daleko, že zpěváka Vince Neila označil za nejžhavějšího peroxidově blonďatého hermafrodita na okruhu head-bangerů. Někteří fanoušci byli zděšeni, když se v heavy metalovém tisku začaly objevovat snímky na kterých členové kapely nosili místo černé kůže růžové krajky. Kytarista Mars se ke změně image vyjádřil v rozhovoru pro The Georgia Straight v roce 1985: „Vždycky jsme byli trochu jinak vypadající kapela než kdokoli jiný. A všichni teď nosí spoustu kůže a cvočků a foukají si vlasy a tak. Takže nastal čas, abychom se změnili, protože nechceme být zaseknutí v tomhle mainstreamu. Chce to prostě něco jiného.“ Po letech ale kytarista přiznal, že se mu přechod kapely ke glam metalu v éře Theatre of Pain nelíbil: „Souhlasil jsem s tím líčením, ale nikdy se mi to nelíbilo. Vypadal jsem jako ošklivá stará ženská.“
Navzdory tomuto úspěchu byly názory samotných členů kapely na album v následujících letech rozhodně negativní. Zpěvák Neil označil Theatre of Pain za své nejméně oblíbené album a baskytarista Sixx, bojující v té době se závislostí na heroinu, o něm mluvil jako o hromadě odpadků a zasrané desce s možná několika momenty geniality. Původní kytarista Greg Leon ovšem tvrdí, že Sixx na albu Theatre of Pain ve skutečnosti nehrál. Leon, který byl přítomen při natáčení, byl šokován, když zjistil, že si Werman najal session muzikanta, aby hrál na basu. Nikki prý nebyl během nahrávání ve stavu, aby byl schopen svůj part nahrát kvalitně. Kytarista Mick Mars naproti tomu v roce 1985 prohlásil, že album je vybroušenější než předchozí desky skupiny a odkazy na sex a násilí tak nebijí do očí.
Videoklip ke skladbě "Smokin' in the Boys Room" se v létě 1985 stal hitem MTV. Video rozvíjelo téma, které bylo v 80. letech v metalu běžné, a sice 'vesmír středoškolských šprtů' v němž úlevu od útlaku přináší síla heavy metalu. Příkladem byly videoklipy k písním "We're Not Gonna Take It" a "I Wanna Rock" od skupiny Twisted Sister. Videoklip se stal pro svůj nevhodný obsah samozřejmě okamžitě terčem kritiky Tipper Goreové, vůdkyně aktivistické skupiny Parents Music Resource Center (PMRC). V klipu se objevil veterán hororových filmů Michael Berryman, pravděpodobně nejznámější díky své roli v hororu Wese Cravena The Hills Have Eyes z roku 1977 (Berryman se objevil také v klipu k písni "Home Sweet Home"). Album mělo i další spojitost s hororovým žánrem, když se píseň "Save Our Souls" objevila v italském hororu Demons z roku 1985.
Světové turné k nové desce zahájily Mötley Crüe 7. července 1985 sedmi koncerty v Japonsku, které vyvrcholily čtyřdenním turné po Tokiu. Bylo tak rychle vyprodáno, že pořadatelé museli přidat pátý koncert, aby uspokojili poptávku. Skupina zůstala na cestách osm měsíců a turné zakončila 3. března 1986 v Paříži. Tragédie nad skupinou visela v únoru, když se Sixx během pobytu v Londýně téměř předávkoval heroinem a osoba, která mu drogy prodala, vyhodila jeho tělo v bezvědomí do kontejneru. Tato událost Sixxe inspirovala k napsání písně "Dancing on Glass“ pro jejich další album.
Čtvrté album skupiny, Girls, Girls, Girls, vyšlo 15. května 1987, debutovalo na 2. místě žebříčku Billboard 200 a bylo opět čtyřikrát platinové. Sixx později v rozhovorech uvedl, že věří, že by album určitě debutovalo na 1. místě, nebýt zákulisních manévrů nahrávací společnosti, která vydávala Whitney Houston.
Deska obsahuje hitové singly "Girls, Girls, Girls", "You're All I Need" a na MTV oblíbenou skladbu "Wild Side". Jednalo se o poslední spolupráci kapely s producentem Tomem Wermanem, který produkoval dvě předchozí alba skupiny. Znamenalo změnu směrem k blues-rockovému zvuku, který se setkal s pozitivním přijetím a také změnu vzhledu, když glamové prvky předchozího alba vyměnila skupina za motorkářskou estetiku.
Nahrávka získala sice smíšené, ale obecně spíše pozitivní recenze. Ve svém vydání z 12. června 1987 kanadský týdeník 'The Georgia Straight' ocenil, že kytara Micka Marse je v konečném mixu zastoupena výrazněji než na předešlém albu a označil desku za nejlepší práci kapely od alba Too Fast for Love z roku 1981. Publikace uvedla, že se jim na na albu konečně podařilo obnovit některé vzrušující momenty z jejich první desky, například ve skladbách "Dancing on Glass", "Five Years Dead" a titulní skladbě, která má chytlavý kytarový riff a la "Draw the Line" od Aerosmith. Píseň "Wild Side" označil Ultimate Classic Rock za jednu z nejkomplexnějších skladeb vykazující složitost jak po hudební, tak textové stránce.
23. prosince 1987 se Sixx předávkoval heroinem a cestou do nemocnice byl prohlášen za klinicky mrtvého. Naštěstí jej zdravotník, který byl fanouškem Mötley Crüe, oživil dvěma dávkami adrenalinu. Tato událost inspirovala Nikkyho k napsání písně "Kickstart My Heart", která se umístila na 16. místě americké mainstreamové hitparády a která se objevila na albu Dr. Feelgood z roku 1989, jejich prvním americkém albu číslo jedna. V letech 1986-1987 si Sixx psal deník o své závislosti na heroinu a nakonec v lednu 1988 nastoupil na odvykací kúru, což přimělo kapelu zrušit plánovaná turné.
Rok 1988 byl sice prvním rokem, kdy Mötley Crüe nejeli na turné, ale toho roku kapelu opět zasáhly problémy v podobě žaloby Matthewa Trippeho. Trippe tvrdil, že Sixx byl v roce 1983 hospitalizován po autonehodě, v níž figurovaly drogy, a on byl najat jako Sixxův dvojník. Žaloba se týkala ztráty tantiém z doby jeho působení v Mötley Crüe (případ byl uzavřen až v roce 1993, kdy Trippe stáhl svá obvinění a zmizel z očí veřejnosti). Dekadentní životní styl kapelu téměř rozbil, dokud manažeři Thaler a McGhee nezasáhli a nedovolili kapele vyjet na turné po Evropě, protože se obávali, že někteří z nich se vrátí v černých pytlích. Krátce poté všichni členové kapely, ve snaze posunout se jako kapela dál, společně nastoupili na protidrogovou léčbu.
Po vystřízlivění dosáhli Mötley Crüe 1. září 1989 vrcholu popularity, poté co vydali své páté album Dr. Feelgood, které se 14. října téhož roku stalo číslem 1 a v hitparádě se udrželo 114 týdnů. Producent Bob Rock odvezl kapelu do Vancouveru a donutil její členy poprvé nahrávat party odděleně, aby omezily vzájemné spory a soustředili se na individuální výkony. Zpěvák Aerosmith Steven Tyler, který nahrával ve stejném studiu album Pump, přispěl na desku doprovodnými vokály.
Každý z členů kapely v rozhovorech uvedl, že Dr. Feelgood je z velké části díky společnému úsilí o vystřízlivění jejich do té doby hudebně nejpevnějším albem. Titulní skladba a píseň "Kickstart My Heart" byly obě nominovány na cenu Grammy, ale obě prohrály se skladbami skupiny Living Colour. Kapela také zaznamenala určitý úspěch na American Music Awards, protože album bylo dvakrát nominováno na cenu Favorite Hard Rock/Metal, přičemž nejdřív prohrálo s Appetite for Destruction od Guns N' Roses a následující rok porazilo Pump od Aerosmith a Flesh & Blood od Poison. Mötley Crüe byli také dvakrát nominováni na cenu Favorite Hard Rock/Metal Artist.
V roce 1989 byl McGhee propuštěn poté, co kapela tvrdila, že porušil několik slibů, které dal v souvislosti s Moskevským hudebním festivalem míru, včetně toho, že poskytl své další kapele Bon Jovi výhody, co se týče umístění. Thaler poté převzal roli jediného manažera kapely.
Podzim roku 1989 a většinu roku 1990 strávili Mötley Crüe na rozsáhlém světovém turné, do té doby největším turné skupiny. Bylo finančně velmi úspěšné, ale kapela se cítila vyhořelá. V dubnu 1990 Lee utrpěl otřes mozku při nehodě, při níž se během koncertu v New Havenu ve státě Connecticut svezl po laně s bicí soupravou. Dne 1. října 1991 vyšlo první kompilační album kapely s názvem Decade of Decadence 81-91, které se v žebříčku alb Billboard 200 se umístilo na druhém místě.
Po úspěchu turné a alb Dr. Feelgood a Decade of Decadence byli členové Mötley Crüe unavení a potřebovali si odpočinout od nepřetržitého tlaku na cestách. Místo toho, aby si kapela dala pauzu, vrátila se ale do studia, aby začala pracovat na pokračování alba Dr. Feelgood z roku 1989. Během práce na novém materiálu se Sixx, Lee a Mars pohádali s Neilem, což vedlo k tomu, že zpěvák z kapely odešel a Mötley Crüe fakticky zůstali bez frontmana.
Neil opustil kapelu v únoru 1992, v době, kdy se většina ostatních významných glam metalových kapel 80. let rozpadala nebo ztrácela popularitu v souvislosti s nástupem grunge a alternativní hudby. Zůstává nejasné, zda byl Neil propuštěn, nebo z kapely odešel. Sixx dlouho tvrdil, že Neil odešel, zatímco Neil trvá na tom, že byl vyhozen. „Každá kapela má své malé spory,“ poznamenal Neil v roce 2000, „a tenhle v podstatě vznikl jen z několika 'fuck you' ve zkušebně. Z 'končím' se stalo 'máš padáka'... Bylo to idiotské. Management prostě nechal rozpadnout jednu z největších kapel na světě.“
O uvolněné místo frontmana se původně ucházel zpěvák skupiny Kik Tracee Stephen Shareaux, nakonec jej ale nahradil John Corabi, zpěvák losangeleské hardrockové skupiny Scream. Poté co si v jednom z čísel časopisu Spin přečetl rozhovor s Nikki Sixem zjistil, že Sixx byl velkým fanouškem jejich první desky Let It Scream. Chtěl se s ním tedy spojit a poděkovat mu za kompliment, případně si otevřít dveře ke spolupráci se Sixxem na materiálu pro další album Scream, a tak nechal svého manažera sehnat číslo na Douga Thalera, manažera Mötley Crüe. Po rozhovoru s Thalerovou sekretářkou bylo Corabimu řečeno, aby zanechal své telefonní číslo, aby se s ním Sixx mohl spojit. Corabi o tom příliš nepřemýšlel, nechal své číslo a pokračoval ve svých povinnostech u Scream.
Když mu Sixx a Lee zavolali a oznámili mu, že Neil už není členem kapely, byl Corabi pozván na konkurz. Po několika sezeních Corabimu sdělili, že je jejich volbou na Neilovo místo, ale řekli mu, aby o tom mlčel, dokud se jim nepodaří vyřešit některé nevyřešené právně technické záležitosti, protože Elektra Records by mohla případně odstoupit od nové smlouvy s kapelou, kdyby se vydavatelství dozvědělo, že Neil odešel.
Pro nahrávání alba se Mötley Crüe znovu spojili s Bobem Rockem, který produkoval jejich komerčně nejúspěšnější album Dr. Feelgood. Členové hned využili toho, že Corabi jako zpěvák a kytarista mohl kapele přinést více než Neil: Mars poznamenal, že spolupráce s druhým kytaristou mu dala možnost experimentovat a bavit se, místo aby se musel soustředit jen na udržování rytmu. Také podotkl, že kapela nikdy předtím nepsala písně formou jamování.
Během nahrávání alba se kapela zavázala ke střízlivosti a přísnému režimu bez drog, alkoholu, cigaret, červeného masa a kofeinu, každé ráno pracovali s fyzickým trenérem a užívali vitamínové pilulky. Přes občasné skluzy se nahrávání se ukázalo jako plodné - během deseti měsíců vzniklo a bylo nahráno celkem 24 písní.
Album debutovalo na 7. místě v žebříčku Billboard 200 a 3. května 1994 získalo od RIAA zlatý certifikát. Od vydání posledního plnohodnotného studiového alba Mötley Crüe však uplynulo pět let a v populární hudbě se mnohé změnilo. Grunge a alternativní rock pronikly do hlavního proudu a mnoho hardrockových a glammetalových kapel z 80. let se potýkalo s problémy s prodejem. Poté, co se album dostalo do první desítky žebříčků, rychle kleslo a nakonec se neprodávalo tak dobře jako ta předchozí.
Ačkoli se po odchodu populárního Neila očekával odpor fanoušků vůči albu, ke špatnému prodeji přispěly i další faktory. Kromě již zmíněného posunu v populární hudbě kapele neprospěla ani hádka s MTV. Sixx během jednoho rozhovoru vyhrožoval, že moderátorovi vyrazí zuby, protože se mu zdály jeho otázky hloupé. Poté on i zbytek kapely odešli v polovině rozhovoru. Vedení vydavatelství Elektra a Warner Bros. kapelu také zrovna nepodporovalo, protože mnoho manažerů dalo přednost válkám v zasedacích místnostech souvisejícím se změnou generálního ředitele Boba Krasnowa na Sylvii Rhoneovou. Bez podpory vydavatelství a bez propagace ze strany MTV po katastrofálním rozhovoru bylo následné turné nejdříve omezeno ze stadionů a arén na divadla a kluby a nakonec úplně zrušeno.
Po komerčním zklamání, které přineslo album Mötley Crüe a zrušené turné byla kapela pod tlakem vedení vydavatelství Elektra Records natolik frustrována, že propustila řadu lidí z okolí skupiny, včetně dlouholetého manažera Douga Thalera a producenta Boba Rocka. Kapela poté najala Allena Kovaca jako svého nového manažera (vzhledem k jeho pověsti obnovitele upadajících kariér jiných veteránů) a začala hledat jiného producenta, s nímž by spolupracovala na své další desce, která se původně měla jmenovat Personality #9.
Po hromadném vyhazovu byla kapela pozvána na schůzku s generálním ředitelem Warner Bros Dougem Morrisem, aby s ním prodiskutovala své budoucí vyhlídky ve vydavatelství. Na schůzce se Morris snažil Sixxe a Leeho přesvědčit, aby se zbavili Corabiho, protože nebyl 'hvězdou', a dali se dohromady s původním zpěvákem Vincem Neilem. Sixxovi a Leemu se ale myšlenka na další spolupráci s Neilem nezamlouvala a trvali na tom, aby Corabi ve skupině zůstal. Po dodatečném přesvědčování ze strany generální ředitelky Elektry Sylvie Rhoneové s tím Morris nakonec souhlasil a skupina pokračovala ve své práci.
Crüe se vrátili do studia s úmyslem nahrát čistě rockovou desku, která by byla agresivnější než předešlé album. Poté, co byl Bob Rock vyhozen kvůli přílišné drahotě a nadprodukci hudby si kapela nakonec vybrala za producenta Scotta Humphreyho, přičemž Sixx a Lee se zhostili úlohy koproducentů. Proces se však stal neorganizovaným; Humphrey byl nezkušený a neustále se s Leem a Sixxem dohadoval o tom, jak by album mělo znít. Marsova role byla značně omezena kvůli pokračujícímu sporu mezi ním a Humphreym a Corabi byl stále více frustrován, protože se stále učil nový materiál, jen aby zjistil, že je po návratu do studia zcela změněný.
Nakonec Corabi navrhl, aby kapela přivedla zpět Neila což nakonec vyústilo v jeho vlastní vyhazov v roce 1996. Corabi celou situaci později shrnul slovy: „Moje deska byla první, která se nestala platinovou, nevyvolala žádný šílený poprask a všichni zpanikařili.“ Neil mezitím po svém odchodu z kapely vydal v roce 1993 mírně úspěšné sólové album Exposed a o dva roky později už komerčně méně úspěšné pokračování Carved in Stone.
Poté, co časopis Rolling Stone zveřejnil ve svém čísle z 26. listopadu 1996 zprávu o možném Neilově návratu, se skupina s bývalým frontmanem v roce 1997 znovu sešla. Schůzku domluvili jejich současný manažer Allen Kovac a Neilův manažer Bert Stein. Po dohodě, že 'nechají svá ega za dveřmi', skupina vydala album Generation Swine. Ačkoli album debutovalo na čtvrtém místě a navzdory živému vystoupení na American Music Awards bylo komerčně neúspěšné, částečně také kvůli nedostatečné podpoře ze strany jejich vydavatelství.
Po hudební stránce se Mötley Crüe snažili aktualizovat svou image a zvuk a experimentovat s trendy, jako je elektronika a alternativní rock. V první polovině desky jsou písně dost ovlivněny Cheap Trick, možní i proto, že Rick Nielsen a Robin Zander v některých nazpívali doprovodné vokály. Albu také neprospělo, že většina věcí byla napsána v době, kdy byl v kapele Corabi, takže Neil měl problém přizpůsobit svůj hlas materiálu a zvuku. „Na tom albu je spousta věcí, které bych změnil, kdybych tam byl od začátku,“ poznamenal, „Nemyslím si, že producent opravdu věděl, co dělá, protože mě nenechal zpívat stylem, na který jsem byl zvyklý. Ani Mickovi nedovolil hrát jeho obvyklým způsobem. Byla to noční můra.“
I s navrátivším se Neilem se tak album odklánělo od tradičního zvuku skupiny. Kromě již zmíněného experimentování se na albu Sixx a Lee také poprvé zhostili úlohy hlavních zpěváků: Sixx zpíval v "Rocketship" (milostná píseň pro jeho nový románek s modelkou Donnou D'Errico) a v části "Find Myself" a Lee v "Brandon" (píseň pro jeho prvorozeného syna a jeho tehdejší manželku Pamelu Andersonovou) a v "Beauty".
Generation Swine debutovalo na 4. místě v žebříčku Billboard 200 a během prvního týdne se prodalo přes 80 500 kopií (27. srpna 1997 získalo zlatý certifikát RIAA). Navzdory zdařilému debutu v žebříčcích se ale albu nepodařilo vrátit kapelu na úroveň kritického a komerčního úspěchu, v který se doufaly a podle Nielsen SoundScan se alba v USA do dnešního dne prodalo asi 306 000 kopií. V roce 2008 zpěvák Vince Neil prohlásil, že album bylo kvůli přílišnému experimentování hrozné.
Generation Swine bylo posledním albem skupiny u Elektra Records, protože roce 1998 skončila smlouva s vydavatelstvím, čímž skupina získala plnou kontrolu nad svou budoucností. Ukončením vztahu s Elektrou se Mötley Crüe stali jednou z mála skupin, které mají své vydavatelství (po odchodu od Elektry si skupina založila vlastní vydavatelství Mötley Records) a vlastní mastery ke svému materiálu.
Koncem roku 1998 vyšla kompilace Greatest Hits, která obsahovala dvě nové písně "Bitter Pill" a "Enslaved" a v roce 1999 vydala skupina znovu všechna svá alba pod názvem Crücial Crüe. Tyto digitální remastery v limitované edici obsahovaly demosnímky a navíc živé, instrumentální a dříve nevydané skladby. V roce 1999 kapela také vydala album Supersonic and Demonic Relics, aktualizovanou verzi alba Decade of Decadence obsahující původní skladby z tohoto alba, několik dříve nevydaných B-stran a remixů a také první oficiální živé album Entertainment or Death (což byl původní pracovní název studiového alba Theatre of Pain).Poté následovalo společné turné se skupinou Scorpions.
Přestože se skupina dala znovu dohromady, mezi Leem a Neilem přetrvávaly problémy, protože Lee měl pocit, že od doby, kdy se Neil ke skupině vrátil, se kapela ubírá opačným směrem. Lee měl také domácí problémy se svou manželkou, modelkou Pamelou Andersonovou, po jedné z bouřlivých hádek byl dokonce nucen strávit nějaký čas ve vězení. Leeho problémy se zákonem přinutily kapelu odmítnout pozvání na Ozzfest a různé rozhlasové festivaly, ačkoli se kapele podařilo nahrát dvě výše zmíněné nové písně pro album Greatest Hits, které byly více ve stylu jejich tvorby z 80. let.
Během pobytu ve vězení se Lee rozhodl, že Mötley Crüe opustí a založí vlastní projekt, z něhož se nakonec vyklubala skupina Methods of Mayhem. Lee přesto zůstal se skupinou na turné k jejich albu největších hitů, ale po každém koncertu se stáhl do svého přenosného studia a pracoval na materiálu pro svůj nový projekt. Když Lee konečně odešel ze skupiny, najala kapela jako náhradu Randyho Castilla, který předtím vystupoval s Litou Ford a Ozzym Osbournem. „Jediné, co jsme dostali, byl telefonát od jeho právníka, že se nevrátí,“ vzpomínal zpěvák, „už ho nebavil rock'n'roll. Dokonce řekl, že rock je mrtvý ... Všechno se to stalo během prázdnoty v Mötley. Ani jsme nezkoušeli, takže o nic nešlo.“.
Mötley Crüe se poté spojili s producentem Mikem Clinkem, aby nahráli album, které mělo být podle Sixxe nástupcem úspěšné desky Dr. Feelgood z roku 1989. Dlouholetý kytarista Mick Mars tvrdí, že se na New Tattoo fakticky příliš nepodílel a uvádí, že mu spoluhráči odepřeli účast kvůli přetrvávajícím špatným pocitům z nahrávání Generation Swine. „Žádnou z těch písní jsem nenapsal, protože jsem nebyl pozván,“ vzpomnal Mars, „Myslím, že jsem si na tom albu zahrál tak jeden lick."
V červenci 2000 kapela vydala album New Tattoo, které debutovalo na 41. místě v žebříčku Billboard 200 a krátce poté se propadlo dolů.Podle Nielsen SoundScan se alba v USA do dnešního dne prodalo asi 203 000 kopií. Jako singly k albu byly vydány písně "Hell on High Heels", ke které byl natočen videoklip a která se umístila na 13. místě mainstreamové rockové hitparády, "New Tattoo" a "Treat Me Like the Dog I Am". Jeho obal byl inspirován obalem alba Bruce Dickinsona Tattooed Millionaire, jehož titulní skladba údajně pojednává o Dickinsonově manželce, která ho podváděla s baskytaristou Nikki Sixxem, jak bylo odhaleno v biografii Mötley Crüe The Dirt.
Před zahájením následného turné Castillo onemocněl dvanácterníkovým vředem a kapela byla na turné Maximum Rock s Megadeth přibrat bývalou bubenici Hole Samanthu Maloney, zatímco Castillo se soustředil na své zdraví a pomalu se zotavoval z operace žaludku. Situace se ale nečekaně zkomplikovala, během rekonvalescence byl bubeníkovi nalezen nádor na čelisti a diagnostikován spinocelulární karcinom. Randy Castillo zemřel 26. března 2002 a brzy poté Mötley Crüe přerušili činnost.
Během pauzy kapely hrál Sixx ve vedlejších projektech 58 a Brides of Destruction, zatímco Neil se objevil v první sezóně reality show 'The Surreal Life' na stanici VH1 a měl vlastní speciál s názvem 'Remaking Vince Neil', který se zaměřoval na jeho sólovou kariéru a pokusy o získání lepší fyzické kondice. Mars, který trpí dědičnou formou artritidy, jež způsobuje rozsáhlé bolesti páteře se v roce 2001 stáhl do ústraní a řešil své zdravotní problémy. Lee pokračoval ve formování skupiny Methods of Mayhem a občas v této době vystupoval také jako sólový umělec.
V roce 2001 vyšla autobiografie s názvem The Dirt, jejímž spoluautory jsou všichni čtyři členové kapely a Neil Strauss. Kniha představila Mötley Crüe jako 'nejslavnější rockovou kapelu na světě' a dostala se do první desítky žebříčku bestsellerů The New York Times. Zde strávila deset týdnů a po uvedení filmové adaptace na jaře 2019 se na tento žebříček opět vrátíla.
V roce 2003 skupina vydala dva box sety Music to Crash Your Car To: Vol. 1 a Music to Crash Your Car To: Vol. 2, jejíchž názvy byly ostře kritizovány mimo jiné zpěvákem skupiny Hanoi Rocks Michaelem Monroem kvůli jejich možnému odkazu na Neilovu a Razzlovu smrtelnou autonehodu a kvůli tomu, že Neil byl za tuto nehodu shledán vinným ze zabití.
Počátkem roku 2004 se anglický promotér Mags Revell začal dožadovat reunionu Mötley Crüe a údajně se prezentoval jako hlas nedočkavých fanoušků, kteří čekají na obnovení kapely. Po několika schůzkách s managementem Sixx v září 2004 ukončil dohady a oficiálně oznámil, že se s Neilem vrátili do studia a začali nahrávat nový materiál. V závěru roku potvrdili čtyři původní členové, že se chystá reunionové turné a uspořádali propagační akci, při níž přijeli do Hollywood Palladium v pohřebním voze.
Na Silvestra 2004 se skupina objevila v živém vysílání pořadu The Tonight Show, což se samozřejmě neobešlo bez (aspoň malého) skandálu. Neil během vystoupení vykřikl obscénní nadávku, následovalo vyšetřování ze strany FCC a televize NBC reagovala zákazem vystoupení kapely, což vedlo k tomu, že Mötley Crüe televizi zažalovali s tím, že byla kapela nespravedlivě potrestána. Žaloba byla nakonec vyřešena mimosoudně a skupina v televizi vystoupila ještě několikrát.
Reunionové turné začalo 14. února 2005 v portorickém San Juanu a ve stejné době vyšlo kompilační album Red, White & Crüe, které kromě oblíbených hitů obsahovalo také tři nové skladby: originální "If I Die Tomorrow" a "Sick Love Song" a coververzi písně "Street Fighting Man od The Rolling Stones. Japonské vydání alba obsahuje navíc ještě další novou skladbu s názvem "I'm a Liar (and That's the Truth)". Drobnou polemiku přitom vyvolala informace, že na nových skladbách nehráli ani Lee ani Mars (jejich povinnosti údajně převzali bubeník Vandals Josh Freese a bývalý člen Beautiful Creatures, kytarista DJ Ashba). Pozdější dokumentární film stanice VH1 o reunionu kapely ale dokázal, že Lee v některých skladbách skutečně hrál. Album Red, White & Crüe se umístilo na 6. místě hitparády a postupně se stalo platinovým.
Turné překvapilo, stalo se jednou z nejúspěšnějších akcí roku 2005, vydělalo 33 mil. dolarů a skupina musela přidat další šňůru koncertů, aby splnila požadavky fanoušků. Spolu se skupinou Motörhead vystoupili Mötley Crüe 10. prosince také v australském Perthu, kde zahráli mimo jiné píseň "Anarchy in the U.K.", první singl od Sex Pistols. Ve stejném roce se kapela podílela na animované komediální parodii Disaster! jejímiž autory byli Paul Benson a Matt Sullivan a která byla použita jako úvodní film ke koncertům na turné (to bylo v následujícím roce připomenuto vydáním živého alba a DVD Carnival of Sins). Na podzim roku 2005 kapela znovu nahrála píseň "Home Sweet Home" jako duet se zpěvákem Linkin Park Chesterem Benningtonem a výtěžek věnovala obětem hurikánu Katrina.
V roce 2006 se Mötley Crüe vydali na turné Route of All Evil Tour, kde vystupovali společně s Aerosmith a vzali s sebou i interprety z cirkusové společnosti Lucent Dossier Experience. Ve stejném roce podepsali také smlouvu s Paramount Pictures a MTV Films na filmovou adaptaci své autobiografie The Dirt. Tento nápad se ale tenkrát ještě nepodařilo dotáhnou do konce, produkce se několik let odkládala a nakonec z dohody sešlo.
Červen 2007 zpestřilo malé evropské turné, které opět provázely hádky poté, co Neil, Mars a Sixx podali žalobu na Carla Stubnera, Leeho manažera. Všichni tři ho žalovali za to, že Lee uzavřel smlouvu na účinkování ve dvou neúspěšných reality show, které podle nich poškodily image kapely. Později se na webu Motley.com objevila zpráva, že žaloba byla mimosoudně urovnána.
V té době vydal Nikky Sixx pod názvem The Heroin Diaries: A Year in the Life of a Shattered Rock Star své zápisky ze světového turné kapely k albu Girls, Girls, Girls, které se kromě života kapely na turné věnovaly také jeho předávkování v roce 1987. Sixxova vedlejší kapela Sixx:A.M. bestseller podpořila nahrávkou The Heroin Diaries Soundtrack, která měla k autobiografii tvořit něco jako hudební paralelu.
Začátkem roku 2008 pořádala skupina ve dnech 24. až 28. ledna Motley Cruise, na kterém vystoupily skupiny Ratt, Skid Row a Slaughter. Zbytek roku opět zpestřily soudní obvinění, když na sebe Mötley Crüe a manažer Burt Stein 11. června vzájemně podali žalobu. Stein byl Neilovým osobním manažerem a podle kapely a konkurenčního manažera Kovace také jednu dobu působil jako manažer kapely. Kapela a Kovac podali žalobu u vrchního soudu v Los Angeles a tvrdili, že Stein nemá nárok na podíl z výdělku Mötley Crüe. Téhož dne Stein zažaloval federální soud v Nashvillu s tím, že má nárok na 1,875 % z toho, co kapela vydělá. Další soudní spory mezi stranami probíhaly také v Nevadě. V červenci 2009 právníci obou stran oznámili, že spory byly 'přátelsky vyřešeny' prostřednictvím 'globálního urovnání'.
Deváté studiové album skupiny Mötley Crüe s názvem Saints of Los Angeles vyšlo v Japonsku 17. června 2008 a v Americe 24. června 2008. Původně se jmenovalo The Dirt, protože volně vycházelo ze stejnojmenné autobiografie skupiny, ale později byl název změněn. Ve Spojených státech album vydalo vydavatelství Eleven Seven Music a stejná firma také převzala americkou distribuci jejich zpětného katalogu.
Od 1. července do 31. srpna 2008 byli Mötley Crüe headlinery populárního hudebního festivalu Crüe Fest, na kterém jim předskakovali Buckcherry, Papa Roach, Trapt a Sixx:A.M.. Podzim a zimu téhož roku pak strávili na turné se skupinami Hinder, Theory of a Deadman a The Last Vegas.
V červnu 2009 vystoupila kapela na Download Festivalu na motoristickém okruhu Donington Park (12.-14. června) a hned poté se uskutečnil první koncert Mötley Crüe v České republice (17. června 2009 v O2 aréně v Praze). Dále byli headlinery festivalu Crüe Fest 2, který proběhl od července do září 2009 a na kterém jako předskokani vystoupili Godsmack, Theory of a Deadman, Drowning Pool a Charm City Devils. 20. výročí slavného alba Dr. Feelgood oslavila kapela tím, že jej každý večer turné zahrála celé a znovu jej vydala jako speciální deluxe edici. V roce 2010 byli Mötley Crüe spolu s Ozzym Osbournem a Robem Halfordem hlavními hvězdami Ozzfestu a Neil stihl vydat své třetí sólové album a autobiografii, obojí s názvem Tattoos and Tequila.
Rozsáhlá koncertní činnost neustávala ani v dalších letech. V roce 2011 Mötley Crüe nejdříve společně s kapelou Poison a speciálními hosty New York Dolls uspořádali turné k 30. výročí založení kapely a 25. výročí založení Poison a v prosinci vyrazili společně s Def Leppard a speciálními hosty Steel Panther na turné po Velké Británii. V březnu 2012 následovalo několik koncertů v Las Vegas a další turné, tentokrát s legendárními KISS, které začalo 20. července v Bristow ve Virginii a trvalo do 23. září. Na jaře a v létě 2013 skupina absolvovala turné po Kanadě s kandskoamerickými Big Wreck a na podzim se vrátila na několik koncertů do Las Vegas.
Koncem ledna 2014 na konferenci v Beacher's Madhouse Theater v Hollywoodu oznámili Mötley Crüe všechny podrobnosti o svém odchodu do důchodu, včetně turné, které mělo začít 2. července 2014 v Grand Rapids ve státě Michigan, zahrnout 70 koncertů v Severní Americe a na kterém měl jako speciální host vystoupit Alice Cooper. Členové kapely také podepsali 'dohodu o ukončení turné', která jim bránila v koncertování pod jménem Mötley Crüe po konci roku 2015. Záverečný koncert první severoamerické části The Final Tou proběhl 22. listopadu 2014 ve Spokane Areně ve státě Washington.
15. ledna 2015 bylo oznámeno, že kapela ukončí kariéru mezinárodními koncerty v Japonsku, Austrálii, Brazílii a Evropě a poté se v průběhu roku 2015 vydá na druhou část koncertů v Severní Americe, kterou zakončí 27. prosince koncertem v MGM Grand Garden Aréně v Las Vegas a následně třemi koncerty ve Staples Center (28., 30. a 31. prosince). Dne 19. září 2015 skupina vystoupila na hlavním pódiu festivalu Rock in Rio. V úplném závěru roku 2015 vystoupili Mötley Crüe na svém (jak bylo tehdy uvedeno) posledním koncertě ve Staples Center v Los Angeles. Její silvestrovská show byla v roce 2016 uvedena jako film s názvemn Motley Crue: THE END.
V roce 2017 řekl sice frontman Vince Neil moderátorovi Sammymu Hagarovi v pořadu Rock and Roll Road Trip, že Mötley Crüe úplně skončili, nicméně 13. září 2018 přesto na Twitteru oznámil, že nahrávají čtyři nové písně, což později potvrdil i baskytarista Nikki Sixx, který doplnil, že nový materiál byl natočen pro filmovou adaptaci biografie kapely The Dirt. Neil také upřesnil, že ačkoli kapela podepsala smlouvu, podle níž již nebude koncertovat, plánuje i do budoucna pokračovat ve vydávání nové hudby.
Životopisný film The Dirt podle stejnojmenné knihy vydal Netflix 22. března 2019 zároveň s osmnáctipísňovým soundtrackem. Jeho režisérem je Jeff Tremaine (Jackass), producenty Julie Yorn a Erik Olsen, výkonným producentem Rick Yorn a koproducentem manažer kapely Allen Kovac. Ve filmu hrají Daniel Webber jako Neil, Iwan Rheon jako Mars, Douglas Booth jako Sixx a Colson Baker jako Lee. Časopis Rolling Stone napsal, že The Dirt je skutečně zhýralý film, který se noří hluboko do historie kapely od jejich vzestupu z metalové scény Sunset Strip z počátku osmdesátých let až po dny, kdy byli headlinery v arénách. Film zachycuje mnoho dobrodružství, která kapela prožila, včetně turné s Ozzym Osbournem a turné k albu Theatre of Pain.
První novou písní ze soundtracku byla skladba "The Dirt (Est.1981)", která vyšla 22. února 2019. Další dvě nové skladby, "Ride With the Devil" a "Crash and Burn" doplnila coverze Madonniny písně "Like a Virgin" a čtrnáct dříve vydaných písní Mötley Crüe. Soundtrack, který vyšel 22. března 2019 u vydavatelství Mötley Records a Eleven Seven Music a produkoval jej Bob Rock, se umístil v žebříčku Billboard Top 10 na 10. místě, což bylo poprvé po více než deseti letech, kdy se Mötley Crüe dostali do Billboard Top 10. Odkaz skupiny byl představen také v epizodě dokumentárního seriálu Breaking the Band společnosti Reelz z roku 2019, na kterou ale Neil i Sixx reagovali negativně a prohlásili, že kvůli ní budou podnikat právní kroky.
V listopadu 2019 se začaly šířit zvěsti o tom, že se kapela po úspěchu reunionového turné Guns N' Roses na pódiu znovu sejde s Def Leppard a Poison a časopis Rolling Stone přinesl informaci, že všichni čtyři členové kapely souhlasili s návratem na turné, přičemž využili mezery ve smlouvě o ukončení turné. Kapela všechny zprávy potvrdila prohlášením na svých webových stránkách, kde zveřejnila také video se zničenou smlouvou. 4. prosince 2019 bylo oficiálně potvrzeno, že Mötley Crüe vyrazí v létě 2020 na The Stadium Tour s kapelami Def Leppard, Poison a Joan Jett & the Blackhearts. Mick Mars navíc oznámil, že jeho debutové sólové album vyjde na jaře 2020.
1. června 2020 Mötley Crüe oznámili, že The Stadium Tour bude kvůli pandemii COVID-19 přeloženo na červen až září 2021 (později bylo znovu odloženo na rok 2022). Mezitím prodali Mötley Crüe celý svůj zpětný katalog společnosti BMG Rights Management. V září 2022 Neil v rozhovoru pro Las Vegas Review-Journal oznámil, že se skupina v roce 2023 vrátí na turné po USA, ale zároveň vyloučil možnost dalších studiových alb s tím, že jsou striktně koncertní kapelou.
26. října 2022 Mick Mars kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům oficiálně ukončil koncertní činnost v kapele a hned následující den kapela potvrdila, že na Marsovo místo nastoupí jako nový koncertní kytarista John 5; později v dubnu 2023 byl potvrzen jako stálý člen kapely. Co se týká budoucnosti, v prosincovém rozhovoru pro brazilské A Radio Rock Sixx potvrdil, že se kapela v dohledné době nechystá odejít, a dodal, že skupina bude koncertovat ještě nejméně osm let.
V dubnu 2023 Mick Mars zažaloval svoji bývalou skupinu zažaloval. V žalobě Mars tvrdí, že po jeho odchodu z turné měli schůzku, na které se probírala jeho budoucnost jako člena, a on dal jasně najevo, že bude stále schopen nahrávat ve studiu a hrát 'omezená vystoupení'. Tvrdil, že ho spoluhráči ze skupiny 'jednostranně' odstranili a snížili jeho podíl ze zisku skupiny z 25 % na 5 %, protože už nebude koncertovat. V rozhovoru pro časopis Rolling Stone z 3. července 2023 Mars dále upřesnil, že odmítl s jakýmikoliv členy kapely kdykoliv znovu mluvit a uvedl, že má v úmyslu vymáhat svůj plný procentuální podíl na autorských honorářích. V září 2023 zůstávala záležitost stále předmětem soudního sporu.
Dne 19. dubna 2023 skupina oznámila, že s Bobem Rockem pracuje na nové hudbě, čímž vyloučila možnost, že by znovu spolupracovala s Marsem. V červnu navíc Neil potvrdil, že se v roce 2024 se chystají na další stadionové turné. V dubnu následujícího roku bylo oznámeno, že Mötley Crüe podepsali smlouvu s Big Machine Records, a o tři dny později kapela vydala "Dogs of War", první píseň po pěti letech a první s Johnem 5. Ten samý měsíc řekl Neil časopisu Billboard, že další hudba Crüe by mohla být vydána do konce roku 2024 nebo v roce 2025, ale plnohodnotné nepotvrdil. 4. října 2024 bylo vydáno nové EP s názvem Cancelled.
Teprve druhé vystoupení Mötley Crüe v České republice proběhlo 2. června 2023 v Praze na Letišti Letňany.
Mötley Crüe byli často označovaní za protagonisty hair metalu a porovnávaní s takovými skupinami jako Warrant, Poison, Whitesnake nebo Faster Pussycat. Ve skutečnosti se ale jejich hudba víc přibližovala ke kapelám jako Cheap Trick nebo New York Dolls. Skupiny jako Poison ve skutečnosti vznikly jako odezva na úspěch Mötley Crüe a jsou jim za mnoho dlužní.
Jako jedna z vůdčích skupin hair metalu metalu byli Mötley Crüe často kritizovaní hudebním průmyslem i přesto, že byli klíčovými strůjci rock and rollu v 80. letech, získali velmi početnou základnu fanoušků a stali se také inspirací pro mnohé pozdější umělce. Například Green Day, Moby, Murderdolls, Wednesday 13 a Marilyn Manson je vyzdvihovali za alba Too Fast for Love a Shout at the Devil. Na druhou stranu byli častým námětem mnohých hudebních videoklipů, které parodovaly jejich glamrockový vzhled. Nastavili také laťku dekadentního rokenrolového chování - po vydání biografie The Dirt byli známí jako jedna z nejdekadentnějších sebezničujících skupin v rockové historii, i když ne největší.
Vztahy Mötley Crüe k ostatním kapelám někdy nebyl nejvřelejší. Nejvíc nenávisti v tomto směru proudilo zřejmě ke čveřici Metallica, Guns N' Roses, Godsmack a Steel Panther.
Na počátku 80. let před přesunem Metalliky do Bay Area se obě kapely často střetávaly a bojovaly o dominanci na metalové scéně v Los Angeles. Jak zpěvák a kytarista James Hetfield, tak bubeník Lars Ulrich v té době vyjadřovali svou nenávist k losangeleské heavymetalové scéně a v mnoha rozhovorech často útočili na několik nadějných místních kapel, včetně Mötley Crüe. Bývalý kytarista Dave Mustaine například během rozhovoru v roce 1983 prohlásil, že 'Crüe' a GLAM metal jsou zkratkou pro 'Gay LA Music'. Přestože Metallica glam metalem veřejně opovrhovala, produkce a komerční úspěch alba Dr. Feelgood z roku 1989 na ni udělaly dojem a později si najala producenta Boba Rocka, aby produkoval její 'Black album'.
O několik let později se mezi Sixxem a Ulrichem znovu rozhořela nevraživost poté, co Ulrich obvinil Mötley Crüe, že v roce 1997 na udílení American Music Awards vystupovali na playback. Sixx reagoval prostřednictvím internetového fóra, zkritizoval Load, tehdejší aktuální album Metallicy a urazil několik členů kapely kvůli změně jejich zvuku a image. Podobné přestřelky pokračovaly také v dalších letech. Situace se údajně uklidnila až v roce 2017, kdy Hetfield vystoupil v Sixxově rozhlasovém pořadu 'Sixx Sense'. Později, během rozhovoru v roce 2021, Sixx ocenil dlouhověkost Metalliky a pochválil několik jejích desek.
Ačkoli byli Guns N' Roses původně najati, aby v létě 1987 Mötley Crüe předskakovali, o rok později se vztahy mezi oběma stranami zhoršily, když Vince Neil prohlásil, že tehdejší kytarista Guns N' Roses Izzy Stradlin napadl ve slavném klubu Cathouse jeho tehdejší manželku Sharise. Incident vyvrcholil na předávání cen MTV Video Music Awards v roce 1989 poté, co Mötley Crüe předali Guns N' Roses cenu za nejlepší metalový videoklip; na pódiu se však objevili pouze baskytarista Duff McKagan a bubeník Steven Adler. Po jejich vystoupení s Tomem Pettym se Neil vrhl na Stradlina a udeřil jej, než ho ochranka zkrotila. To rozzuřilo frontmana Axla Rose, který poté, co je ochranka od sebe oddělila, Neilovi vyhrožoval. Během rozhovoru v srpnu 1990 Rose později v rozhovoru s Kurtem Loderem vyzval Neila na souboj. Eddie Van Halen a tehdejší zpěvák skupiny Van Halen Sammy Hagar údajně nabídli peníze za uspořádání zápasu v Madison Square Garden v New Yorku. Rose ani Neil však z neznámých důvodů na nabídku nereagovali.
Neil tvrdí, že mu Stradlin zavolal s omluvou za incident, i když skladba "Shotgun Blues" od Guns N' Roses z roku 1991 byla údajně namířena proti němu. Napětí údajně opadlo krátce poté, když se Tommy Lee a bývalý kytarista Guns N' Roses Gilby Clarke zúčastnili spolu s bývalým baskytaristou Metallicy Jasonem Newstedem reality show s názvem 'Rockstar: Supernova'. Vztahy zůstaly srdečné až do roku 2009, kdy Neil v reakci na poslední album Guns N' Roses Chinese Democracy pronesl na Roseovu adresu urážky, označil desku za propadák a kritizoval Rose za jeho tehdejší vedení kapely. V roce 2014 časopis Revolver Rose ocenil tím, že ho označil za 'nejlepšího zpěváka na světě'; Neil se tomuto ocenění na Twitteru žertem vysmál, ale krátce poté svou reakci smazal.
Spor mezi alternativní metalovou kapelou Godsmack a Mötley Crüe vznikl během turné Crüe Fest 2 v roce 2009, kde Godsmack hráli jako jeden z několika předskokanů. Frontman Godsmack Sully Erna a bubeník Shannon Larkin kritizovali chování hlavních hvězd k doprovodným kapelám a k jejich fanouškům. Slovní přestřelky poté trvaly několik let. V roce 2015 během vystoupení v 'Jasta Show', kterou moderoval frontman Hatebreed Jamey Jasta, Erna zaútočil na Sixxe, když ho označil za tlustého a vymytého starouše a prohlásil: „Řeknu to na rovinu: V životě jsem nepotkal většího čuráka, než je Nikki Sixx. Je to debil. Je to přímo debil a je mi úplně u prdele, co říká. Přesně ví, kde jsem, a přesně ví, jak mě může najít, pokud má ten zmrd koule na to, aby mě přišel hledat.“ Sixx na Ernovy komentáře reagoval v živém vysílání na Facebooku, kde ho označil za 'děcko'. Prohlásil také, že kapela odmítne jakékoliv budoucí festivaly, pokud na nich bude Godsmack.
Komediální glam metalová kapela Steel Panther se dostala do sporu s Mötley Crüe po turné těchto dvou kapel a Def Leppard v roce 2011. Ačkoliv členové Steel Panther tvrdí, že byli silně ovlivněni hudbou Mötley Crüe, na turné se přesto vytvořilo nepřátelské prostředí, zejména ze strany Nikkiho Sixxe a Tommyho Lee. V letech následujících po turné kytarista Satchel tvrdil, že Tommy Lee se choval k členům kapely spíše nepřátelsky kvůli obvinění, že on a zpěvák Michael Starr měli sex s Leeho tehdejší přítelkyní. Starr se také vyjádřil k jejich sporu s Godsmack, když prohlásil, že Sully Erna by Sixxe v pěstním souboji surově zmlátil.
Situace se vyhrotila v roce 2019, kdy se zpěvák Michael Starr a bubeník Stix Zadinia objevili ve videu na kanálu 'Little Punk People', kde se jich ptali, které mrtvé hudebníky by chtěli oživit; Starr žertem prohlásil, že by chtěl oživit Vince Neila z osmdesátých let, čímž rozzuřil Sixxe, který později Starra za jeho komentář napadl na Twitteru. Krátce po Sixxově reakci přinesl účet kapely Steel Panther rozhovor, který Mötley Crüe poskytli v roce 1994 (v době, kdy Neil nebyl členem kapely) a v němž se Sixx a kytarista Mick Mars Neilovi posmívali a žertovali o jeho váze po nehodě na vodním skútru.
V knize hudebního kritika Martina Popoffa The Top 500 Heavy Metal Songs of All Time je v žebříčku uvedeno sedm skladeb Mötley Crüe.
Mötley Crüe se umístili na desátém místě v žebříčku MTV 'Top 10 Heavy Metal Bands of All-Time', na devátém místě v žebříčku VH1 'All Time Top Ten Metal Bands' a hudební web Loudwire je označil za 22. nejlepší metalovou kapelu všech dob. V roce 2013 LA Weekly označil kapelu za 3. nejlepší hair metalovou kapelu všech dob.
Hudební časopis Spin označil album Shout at the Devil za 11. nejlepší metalové album všech dob a magazín Rolling Stone Too Fast For Love za 22. nejlepší metalové album všech dob.
V roce 2006 obdržela skupina hvězdu na hollywoodském chodníku slávy.
V roce 2014 vyšlo tribute album Nashville Outlaws, na kterém hvězdy country hudby včetně Rascal Flatts, LeAnn Rimesové a Dariuse Ruckera hrají písně Mötley Crüe. Album debutovalo na 2. místě v žebříčku Billboard Country Album a na 5. místě v Billboard 200.
