Nové skupiny
AC/DC
(AUS - hard rock, heavy metal)
Bad Company
(GBR - hard rock, blues rock)
Bachman-Turner Overdrive
(CAN - hard rock, blues rock)
CWT
(GBR - heavy rock, blues rock)
The Dictators
(USA - hard rock, protopunk)
Edda Müvek
(HUN - hard rock, heavy metal, progresivní rock, AOR)
Heart
(USA - pop rock, hard rock, glam metal)
Cheap Trick
(USA - hard rock, glam metal)
JPT Scare Band
(USA - hard rock, heavy metal)
Kansas
(USA - progresivní rock, hard rock, art rock)
Kiss
(USA - glam metal, heavy metal, shock rock, hard rock)
Mass
(DEU - heavy metal)
v letech 1973-1975 vystupovali pod názvem Black Mass
Montrose
(USA - hard rock, heavy metal)
Nutz
(GBR - hard rock)
Quiet Riot
(USA - heavy metal)
Ritual
(GBR - NWOBHM)
Vardis
(GBR - NWOBHM, hard rock)
Witchfynde
(GBR - NWOBHM, black metal)
Inspirativní alba
Aerosmith – Aerosmith (5.ledna USA hard/heavy)
Ainigma – Diluvium (DEU hard rock/progrock)
Alice Cooper – Billion Dollar Babies (25.února, USA hard/heavy)
Alice Cooper – Muscle of Love (20.listopadu, USA hard/heavy)
The Amboy Dukes – Call of the Wild (USA psychedelický rock/hard rock)
April Wine – Elecric Jewels (CAN hard rock)
Argent – In Deep (GBR hard rock/progresivní rock)
Atomic Rooster – Nice 'n' Greasy (GBR progresivní rock/hard rock)
Aunt Mary – Janus (NOR progresivní rock)
Bachdenkel – Lemmings (GBR psychedelický rock/progrock)
Bachman-Turner Overdrive – Bachman-Turner Overdrive (CAN hard rock/blues rock)
Bachman-Turner Overdrive – Bachman-Turner Overdrive II (CAN hard rock/blues rock)
Bang – Music (USA hard/heavy)
Bedlam – Bedlam (GBR hard rock)
Birth Control – Rebirth (DEU hard rock/progrock/krautrock)
Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath (1.prosince)
Bloodrock – Whirlwind Tongues
Blue Öyster Cult – Tyrany and Mutation (11.února)
Budgie - Never Turn Your Back on a Friend
Buffalo – Volcanic Rock
Captain Beyond – Sufficiently Breathless (USA psychedelický rock/progresivní rock)
Caravan – For Girls Who Grow Plump in the Night (GBR progrock)
CWT – The Hundredweight (GBR heavy rock)
Deep Purple – Who Do We Think We Are (12.ledna)
Edgar Broughton Band – Oora (GBR psychedelický rock/hard rock)
Flower Travellin‘ Band (FTB) – Make Up (JAP - psychedelický rock/progrock/hard/heavy)
Free – Heartbreaker (GBR blues rock/hard rock)
Genesis – Selling England by the Pound (GBR progrock)
Geordie – Hope You Like It (GBR hard rock/blues rock)
Golden Earring – Moontan (NDL hard rock/prodresivní rock)
Grand Funk Railroad – We're an American Band (USA hard rock)
Granicus – Granicus (USA hard/heavy)
Hard Stuff – Bolex Dementia (GBR hard rock)
Heavy Cruiser – Lucky Dog (USA heavy rock)
Humble Pie - Eat It (GBR hard rock/blues rock)
James Gang – Bang (USA hard rock)
Jethro Tull – A Passion Play (GBR progrock)
King Crimson – Larks' Tongues in Aspic (23.března)
Led Zeppelin – Houses of the Holy (28.března)
Les Variations – Take It or Leave It (FRA blues rock/hard rock)
Lucifer's Friend – I'm Just a Rock 'n' Roll Singer (DEU hard rock/progresivní rock)
Message – From Books and Dreams
Montrose – Montrose (USA hard/heavy)
Mott the Hoople – Mott (GBR hard rock)
Nazareth – Razamanas (GBR hard/heavy)
Nazareth – Loud 'n' Proud (GBR hard/heavy)
Nektar – ...Sounds Like This (DEU progrock)
Nektar – Remember the Future (DEU progrock)
New York Dolls – New York Dolls (USA hard/glam/protopunk)
Omega – Omega 5 (HUN progresivní rock/hardrock)
Pink Fairies – Kings of Oblivion (GBR psychedelický rock/protopunk)
Queen – Queen
Spooky Tooth – You Broke My Heart So I Busted Your Jaw (GBR hard rock rock/progrock)
Spooky Tooth – Witness (GBR hard rock rock/progrock)
Stooges – Raw Power (protopunk)
Stray – Mudanzas (GBR progrock/hard rock)
Strider – Exposed (GBR hard rock)
Styx – Styx II (USA hard rock/progresivní rock)
Styx – The Serpent Is Rising (USA hard rock/progresivní rock)
Thin Lizzy – Vagabonds of the Western World (21.září)
Titanic – Eagle Rock (NOR hard rock)
T.Rex – Tanx (GBR glam rock)
Tucky Buzzard – Allright on the Night (GBR hard rock/blues rock)
Tucky Buzzard – Buzzard (GBR hard rock/blues rock)
Uriah Heep – Sweet Freedom (3.září)
The Who – Quadrophenia (GBR hard rock)
Wishbone Ash – Wishbone Four (11.května)
XIT – Silent Warrior
Yes - Tales from Topographic Oceans (7.prosince)
ZZ Top – Tres Hombres (26.července)
Události podrobněji
BAD COMPANY
Bad Company byla anglická rocková superskupina, kterou v roce 1973 v Londýně založili zpěvák Paul Rodgers a bubeník Simon Kirke (oba hráli ve Free), kytarista Mick Ralphs (Mott the Hoople) a baskytarista Boz Burrell (King Crimson). Kirke byl jediným členem, který zůstal v kapele po celou dobu existence; on a Ralphs se objevili na všech studiových albech. Manažér Peter Grant, který vedl Led Zeppelin, vedl do roku 1982, kdy se klasická sestava rozešla, také Bad Company.
Kapela se těšila po celá sedmdesátá léta velkému úspěchu. Jejich první tři alba se dostala do první pětky albových žebříčků jak ve Velké Británii, tak v USA a mnohé z jejich singlů a písní zůstávají stálicemi klasických rockových rádií. Prodali 20 milionů alb v USA a 40 milionů po celém světě. Ačkoli se Bad Company poprvé rozpadli už v roce 1982, mnohokrát se znovu sešli, aby nahrávali a koncertovali, a to až do roku 2019. V roce 2023 Kirke prozradil, že po kvůli Rodgersovým zdravotním problémům už nebudou jako skupina pokračovat.
Skupina hned po založení podepsala smlouvu s vydavatelstvím Swan Song Records/Atlantic Records v Severní Americe a s Island Records v ostatních zemích, s kterými její členové spolupracovali už ve svých dřívějších kapelách. Na rozdíl od spekulací, že zpěvák Paul Rodgers pojmenoval kapelu podle filmu Jeffa Bridgese Bad Company, Rodgers v rozhovoru pro Spinner.com uvedl, že nápad pochází z knihy viktoriánských mravů, kde je obrázek nevinného dítěte, které se dívá na nepěknou postavu opřenou o sloup lampy. Nápis pod ním zněl: „Pozor na špatnou společnost“.
Debutové album Bad Company z roku 1974 bylo nahráno v Headley Grange v Hampshire v mobilním studiu Ronnieho Lanea. Dostalo se na první místo v žebříčku Billboard 200 v USA a na třetí místo v britském žebříčku alb, kde strávilo 25 týdnů. V USA získalo pětinásobnou platinu a stalo se 46. nejprodávanějším albem 70. let, singly "Can't Get Enough" a "Movin' On" se dostaly na 5. a 19. místo v žebříčku Billboard Hot 100.
O rok později se druhé album Straight Shooter dostalo na 3. místo ve Velké Británii i v USA a v USA se také stalo platinovým. Z tohoto alba vzešly také dva hity: Píseň "Good Lovin‚ Gone Bad" skončila na 36. místě a pomalejší "Feel Like Makin‘ Love“"na 10. místě.
Třetí album, Run with the Pack, vyšlo v roce 1976 a dosáhlo 4. místa ve Velké Británii a 5. místa v USA. Bad Company naplánovali na podporu tohoto alba britské turné s Back Street Crawler, novou skupinou bývalého člena Free Paula Kossoffa. TTurné mělo začít 25. dubna 1976, ale bylo zrušeno kvůli Kossoffově smrti 19. března 1976.
Deska Burnin' Sky, vydaná v roce 1977, si vedla nejhůře z prvních pěti desek, když se dostala na 15. místo v USA a na 17. místo ve Velké Británii. Následující Desolation Angels, vydaná v roce 1979 skončila lépe, dosáhla na 3. místo v USA a na 10. místo ve Velké Británii. Navíc obohatila zvuk skupiny o syntezátory a smyčce. Koncem sedmdesátých let se však kapela stále více rozptylovala hraním na velkých stadionech a Peter Grant navíc ztratil zájem o skupinu a management obecně poté, co 25. září 1980 zemřel bubeník Led Zeppelin John Bonham. A Podle slov Simona Kirka byl právě Peter tím lepidlem, které všechny drželo pohromadě, v jeho nepřítomnosti se začalo všechno rozparat.
Album Rough Diamonds ze srpna 1982 byla šestá a poslední LP deska v původní inkarnaci a nejhůře prodávaná z těch, na nichž se jako frontman podílel Paul Rodgers. Po jejím vydání se skupina rozpadla. Mick Ralphs k rozpadu později řekl: „Paul si chtěl dát pauzu a popravdě řečeno, všichni jsme potřebovali přestat. Bad Company se stali větší než my všichni a pokračování by někoho nebo něco zničilo. Z obchodního hlediska to byla špatná věc, ale Paulův instinkt byl naprosto správný“.
V roce 1985 se Mick Ralphs a Simon Kirke, kteří spolu v předchozím roce pracovali na Ralphsově sólovém albu Take This, rozhodli znovu spojit síly pro nový projekt, jejich vydavatelství Atlantic Records ale trvalo na obnovení názvu Bad Company. Bohužel Paul Rodgers už byl angažován v nové superskupině The Firm. Zbývající dva členové si jako nového zpěváka vybrali bývalého zpěváka Teda Nugenta Briana Howea a ke kapele se připojili ještě Steve Price jako nový baskytarista a Greg Dechert (ex-Uriah Heep) jako klávesista. Howeův styl zpěvu vnesl do kapely více poprockový zvuk, který Atlantic Records hledal, aby kapelu po klesající návštěvnosti předchozích koncertů a nevalném prodeji alba Rough Diamonds vrátil zpět do arény.
Na produkci Fame and Fortune, prvního alba nové sestavy z roku 1986, kapela najala producenta Foreigner Keitha Olsena. Ke skupině se vrátil také původní baskytarista Boz Burrell, a byl na albu Fame and Fortune jmenovitě uveden, i když na něm nehrál. Těsně před doprovodným turné však opět odešel a vrátil se Steve Price. Nové album odráželo hudební styl poloviny 80. let a na rozdíl od předchozích nahrávek bylo plné klávesových nástrojů, ale úspěch, v který skupina doufala, se nedostavil. V roce 1987 byl proto Dechert ze sestavy vyřazen, protože se skupina rozhodla klávesy ve svém zvuku tolik nevyzdvihovat. Toho roku absolvovali turné jako support
Pro další album Howeovy éry, Dangerous Age z roku 1988, skupina nahradila Olsena producentem Terrym Thomasem, který se zbavil většiny kláves a vrátil kapelu ke kytarovému zvuku. Albu se dařilo lépe než jeho předchůdci, stalo zlatým a dostalo se do Top 60. Vzniklo také několik videoklipů na MTV a AOR hity "No Smoke Without a Fire" ,"One Night" a "Shake It Up". Na turné kapelu posílil Larry Oakes (klávesy, kytara), který hrál také s Foreigner. Price i Oakes po skončení turné odešli.
Další album skupiny, Holy Water (1990), bylo nesmírně úspěšné jak z hlediska kritiky, tak i z komerčního hlediska a získalo platinu, když se ho prodalo více než milion kopií. Bylo prvním albem skupiny u dceřiné společnosti Atlantic Atco. Z alba vzešly singly "If You Needed Somebody", titulní skladba "Holy Water" a "Walk Through Fire". Album bylo významně hráno v rádiích (celkem pět skladeb se dostalo do hitparád AOR) a vzniklo z něj opět několik videoklipových hitů. Felix Krish nahrál baskytaru, zatímco Paul Cullen byl angažován pro živá vystoupení. Ralphs, který se v té době věnoval osobním a rodinným záležitostem, většinu turné k albu vynechal, od června 1990 jej na cestách a v klipech nahradil bývalý kytarista skupiny Crawler Geoff Whitehorn a producent Thomas hostoval na rytmickou kytaru a klávesy. Ralphs se vrátil později během turné. V té době se také připojil bývalý kytarista ASAP Dave 'Bucket' Colwell jako druhý kytarista. Jejich následné turné, na kterém je podpořili Damn Yankees, patřilo mezi pět nejvýdělečnějších turné roku 1991.
Poslední studiové album Howeovy éry, Here Comes Trouble z roku 1992, obsahovalo hity "How About That" a "This Could Be the One" a stalo se zlatým. Před turné na jeho podporu se do kapely přidal bývalý baskytarista skupin Foreigner, Roxy Music a Small Faces Rick Wills a Colwell, Ralphův chráněnec, byl nyní jejím stálým členem. Skupina absolvovala turné s několika kapelami, včetně Lynyrd Skynyrd, a nahrála živé album What You Hear Is What You Get: The Best of Bad Company, které obsahovalo živé verze hitů z Rodgersovy i Howeovy éry kapely.
Howe opustil skupinu v roce 1994. Ke svému odchodu uvedl: „Odchod z Bad Company nebyl těžkým rozhodnutím. Dostalo se to do bodu, kdy už nikdo nepřispíval k tvorbě písní a upřímně řečeno, kapela začínala být naživo velmi nedbalá. Jednoduše mě spolu s Terrym Thomasem přestalo bavit dělat všechnu práci a pak za to od Micka a Simona dostávat jen nelibost.“
V roce 1994 oslovili Mick Ralphs a Simon Kirke bývalého frontmana skupiny Distance Roberta Harta, zda by se k nim nechtěl připojit jako třetí zpěvák skupiny Bad Company po Paulu Rodgersovi a Brianu Howeovi. V červenci 1994 byla společnostmi Alliance Artists a Legend Management vypracována smlouva, kterou podepsala tehdejší sestava Bad Company ve složení Mick Ralphs, Simon Kirke, Hart, Dave Colwell a Rick Wills a která Hartovi dávala právo vystupovat, psát a nahrávat písně a alba a pobírat autorské honoráře jako plnohodnotný člen skupiny. V roce 1995 pak vydali ve vlastní produkci album Company of Strangers, které bsahovalo pět skladeb, které Hart a Ralphs napsali sami nebo společně. Mnohé z nich byly nahrány v Nashvillu a hostovaly v nich countryové hvězdy, například Vince Gill. Kapela poté podnikla propagační turné po USA společně s Bon Jovi.
V roce 1996 vyšlo další album Stories Told & Untold, na kterém Hart představil sedm nových skladeb a sedm akustických verzí, včetně písní "Can't Get Enough" a "Ready For Love". Na turné v roce 1996 se Bad Company představili v následující sestavě: Kirke, Hart, Rick Wills a Dave 'Bucket' Colwell. Ralphs toto turné opět vynechal ze zdravotních důvodů.
V listopadu 1998 Rodgers a Kirke jednali o vydání rozsáhlého kompilačního alba s biografií a fotografií. Rodgers rozhodl, že album by mělo obsahovat čtyři nové písně a znovu se sešel s ostatními třemi původními členy ve studiu, aby tyto čtyři nové skladby nahráli. Reunion trval krátce, ale přinesl hit "Hey Hey", který se dostal do Top 20 AOR hitparád. Druhá nová píseň "Hammer of Love" dosáhla vrcholu na 23. místě. Nové skladby se objevily na kompilačním albu The 'Original' Bad Co. Anthology, vydaném v březnu 1999, které se v hitparádě umístilo na 189. místě.
S Davidem Lee Rothem jako předskokanem vyjela znovu spojená původní čtveřice na jaře a v létě 1999 na 32denní reunionové turné po USA, které začalo 15. května 1999 v Ruth Eckerd Hall v Clearwateru na Floridě a skončilo 8. srpna v Greek Theater v Los Angeles. Koncerty sice měly dobrý ohlas, ale Ralphs oznámil, že končí s živým vystupováním, a Burrell odešel také, čímž reunion skončil. Koncert v Greek Theater se tak stal posledním vystoupením původních čtyř členů. V roce 2014 na DVD dokumentu ke 40. výročí Bad Company Kirke blíže rozvádí konec reunionu v roce 1999 a uvádí, že on a Rodgers nechtěli pokračovat, protože byli střízliví a druzí dva ne.
Paul Rodgers se ke Kirkovi znovu připojil v roce 2001 na turné, které začalo v USA a zahrnovalo společné koncerty se Styx a Billym Squierem jako speciálními hosty. Dave Colwell a Rick Wills nahradili odcházející Ralpha a Burrella. Turné si vedlo slušně a poté se přesunulo do Velké Británie. V lednu 2002 si kapela zajistila několik koncertů na západním pobřeží USA, kde natočila nové živé album a DVD Merchants of Cool. Po turné v roce 2002 se Bad Company opět odmlčeli, protože Rodgers se vrátil ke své sólové kariéře.
V roce 2006 vyšlo v limitované edici z 24karátového zlata první album Bad Company. Po více než roce hledání původních master pásků byly analogové mastery podrobeny vlastnímu analogově-digitálnímu převodníku, který skladby remasteroval pro co nejlepší zvuk. Ve stejném roce zakládající sestavu postihla první ztráta - Boz Burrell zemřel na infarkt 21. září 2006 ve věku 60 let ve svém domě ve Španělsku.
Dne 2. července 2008 bylo oznámeno, že zbývající původní sestava odehraje 8. srpna 2008 jednorázový koncert v Seminole Hard Rock Hotel & Casino v Hollywoodu na Floridě, na kterém se k přeživší trojici připojili Howard Leese (kytara, dříve působil ve skupině Heart) a baskytarista Lynn Sorenson. Živý záznam vystoupení vyšel 9. února 2010 na Blu-ray, DVD a CD a obsahuje 17 hitů. Skladbu "Gone, Gone, Gone" Rodgers věnoval původnímu baskytaristovi Bozu Burrellovi. Znovu vystupovali v létě 2009, kdy odehráli 10 koncertů po celých Spojených státech. V dubnu 2010 pak skupina odehrála koncerty ve Velké Británii a poté se vydala na turné po Severní Americe a Japonsku, které trvalo od července do října. Mick Ralphs byl nucen z koncertů v Japonsku odstoupit, protože podstupoval operaci kyčelního kloubu. Leese se tedy na japonském turné ujal sólové kytary.
V březnu 2012 bylo oznámeno, že Bad Company odehrají krátkou sérii evropských festivalů, která začne 9. června na Sweden Rock Festivalu v Sölvesborgu. Bylo by to poprvé po 37 letech, kdy by skupina vystoupila na evropském kontinentu mimo Velkou Británii, nicméně v květnu bylo oznámeno, že německé festivalové termíny byly zrušeny, ale vystoupení na Sweden Rock Festivalu se stále koná. V červnu 2012 převzal baskytaru Todd Ronning z Rodgersovy sólové kapely, který hrál po boku druhého kytaristy Howarda Leese, jenž se skupinou slavil čtvrtý rok.
V březnu 2013 ohlásily skupiny Bad Company a Lynyrd Skynyrd společné turné ke 40. výročí vydání prvního alba Lynyrd Skynyrd a vzniku Bad Company. O rok později si oě kapely společné turné zopakovaly.
V červnu 2016 skupina oznámila turné po britských arénách se speciálními hosty Richiem Samborou a Orianthi, které vyvrcholí 29. října vystoupením v londýnské O2 areně. Ralphs se ke skupině na dobu trvání turné opět připojil. V roce 2017 Bad Company obnovili turné ve složení Rodgers, Kirke, Todd Ronning na baskytaru a Howard Leese na sólovou kytaru. S Lynyrd Skynyrd se Bad Company opět spojili na jejich turné The Last of the Street Survivors Farewell Tour, které začalo 4. května 2018 v Coral Sky Amphitheater v Palm Beach na Floridě a trvalo celé léto.
V rozhovoru z 30. listopadu 2023 Kirke porvrdil, že dny Bad Company jsou v podstatě sečteny, přičemž jako jeden z faktorů uvedl Rodgersovy zdravotní problémy. Bývalý zpěvák Brian Howe zemřel 6. května 2020 ve věku 66 let.
V roce 2025 byli Bad Company poprvé nominováni na uvedení do Rock and Rollové síně slávy.
Podrobnosti: Bad Company - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Bad Company (1974)
Straight Shooter (1975)
Run with the Pack (1976)
Burnin' Sky (1977)
Desolations Angels (1979)
Rough Diamonds (1982)
Fame and Fortune (1986)
Dangerous Age (1988)
Holy Water (1990)
Here Comes Trouble (1992)
Company of Strangers (1995)
Stories Told & Untold (1996)
BACHMAN-TURNER OVERDRIVE
Bachman-Turner Overdrive, často jen zkráceně BTO, je kanadská rocková skupina z Winnipegu v Manitobě, kterou založili tři bratři Bachmanovi spolu s Fredem Turnerem v roce 1973. Jejich katalog ze sedmdesátých let obsahuje sedm alb, která se dostala do Top 40 (pět v USA), a jedenáct singlů, které se dostaly do Top 40 v Kanadě (šest v USA). V Kanadě mají šest platinových a jedno zlaté album; v USA mají pět zlatých a jedno platinové album. Kapela prodala po celém světě přibližně 30 milionů alb a mnoho jejich písní se stále pravidelně hraje na klasických rockových stanicích.
Původní sestavu tvořili Randy Bachman (sólová kytara, zpěv), Fred Turner (basová kytara, zpěv), Tim Bachman (kytara, zpěv) a Robbie Bachman (bicí, perkuse, doprovodný zpěv). V této sestavě vydali v roce 1973 dvě alba. Ve druhé a komerčně nejúspěšnější sestavě hrál místo Tima Bachmana Blair Thornton (sólová kytara). Tato sestava vydala v letech 1974-1977 čtyři alba, z nichž dvě se dostala do první pětky americké popové hitparády, a také jediný americký singl skupiny č. 1 ("You Ain't Seen Nothing Yet"). Následující sestavy zaznamenaly jen mírný úspěch.
Poté, co kapela v roce 2005 přerušila činnost se Randy Bachman a Fred Turner v roce 2009 znovu sešli v projektu Bachman & Turner s kterým vydali album a v roce 2010 odehráli poločasovou show na Grey Cupu v Edmontonu. Po Turnerově odchodu do důchodu v březnu 2018 přestali koncertovat. V červnu 2023 oznámil Randy Bachman na nové oficiální webové stránce, že BTO se vrací na turné. Tuto verzi BTO vede Randy Bachman a na vybraných koncertech hraje také Fred Turner. Zbytek skupiny tvoří Randyho syn Tal Bachman a koncertní sestava, která tvořila doprovodnou kapelu pro Bachman & Turner.
BTO je v mnoha hudebních kruzích uznávána za to, že nesla pochodeň kytarového rock and rollu v době, kdy žebříčkům dominoval soft rock a stále větší podíl v rádiích získávaly progresivní a glamové kapely. John Einarson, autor životopisné knihy Randy Bachman: Still Takin' Care of Business, uvedl: „Jestliže The Guess Who udělali z kanadské hudby hudbu severoamerickou, Bachman-Turner Overdrive ji udělali mezinárodní a získali zlaté a platinové desky nejen v USA a Kanadě, ale mimo jiné i ve Švédsku, Austrálii, na Novém Zélandu a v Jižní Africe.“ Spisovatel Stephen King odvozuje svůj pseudonym Richard Bachman od Bachman-Turner Overdrive a uvádí, že v době, kdy ho vydavatel požádal, aby si na místě vybral pseudonym, poslouchal jejich píseň "You Ain't Seen Nothing Yet"
Kořeny skupiny spadají až do roku 1970, kdy Randy Bachman opustil na vrcholu popularity skupinu The Guess Who, což zdůvodnil zdravotními problémy a neshodami s ostatními členy kapely. Vzpomínal, že byl označen za blázna a ztroskotance s kterým nechtěl nikdo pracovat. Výjimkou byl Chad Allan, bývalý zpěvák Guess Who, který tuto skupinu opustil čtyři roky před Randym. Dohodli se, že dají dohromady hudební projekt. Výsledkem byla skupina Brave Belt, která vznikla v roce 1971 ve Winnipegu a do které se přidal Randyho bratr Robin 'Robbie' Bachman na bicí a Gary Bachman působil jako manažer skupiny. První album Brave Belt bylo složeno převážně z country-rockových písní a neprodávalo se nijak zvlášť dobře, pouze singlu "Crazy Arms, Crazy Eyes" se podařilo proniknout do kanadské RPM Top 40 (35. místo). Vydavatelství přesto chtělo, aby Brave Belt vyjeli na turné, a tak Randy (na návrh Neila Younga) najal svého kolegu z Winnipegu, baskytaristu a zpěváka Freda Turnera, který s nimi měl vystupovat na plánovaných koncertech kapely.
Turner byl brzy požádán, aby se stal plnohodnotným členem a podílel se na nahrávání alba Brave Belt II (1972), které mělo tvrdší, riffovější zvuk než jeho předchůdce. Chad Allan se objevil jako vokalista pouze ve dvou písních a krátce po nahrání alba skupinu opustil. Během turné na podporu tohoto alba rozšířil kapelu další sourozenec Bachmanových, Tim Bachman, protože kapela považovala své tříčlenné uspořádání za příliš omezující. Druhé album ale také nedosáhlo žádného výrazného úspěchu v hitparádách a v polovině roku 1972 bylo rozjeté turné zrušeno. Randy Bachman si byl jistý, že vydavatelství Reprise Records skupinu pustí, ale nechtěl čekat, a tak požádal o uvolnění ze smlouvy a dostal ho. Pak vyprázdnil svůj vlastní bankovní účet, aby mohl financovat další nahrávky.
Kapela nakonec štastnou náhodou získala smlouvu s Mercury Records poté, co se dubnu 1973 Charlie Fach z Mercury Records vrátil do své kanceláře po cestě do Francie a na stole našel hromadu demokazet. Protože chtěl začít úplně od začátku, vzal koš na odpadky a všechny kazety do něj zahodil, až na jednu, která spadla na podlahu. Fach kazetu zvedl, všiml si na ní Bachmanova jména a vzpomněl si, že mu řekl, že pokud někdy dá dohromady demo, ať mu ho pošle. Shodou okolností Mercury právě přišlo o Uriah Heep a Roda Stewarta, kteří přešli k jiným vydavatelstvím, a Fach hledal nové rockové interprety, kteří by je nahradili. Zavolal Bachmanovi a smlouva byla na světě.
Fach přesvědčil kapelu, že je třeba nový název, který by využil známá jména členů kapely. Když se skupina vracela z koncertu v Torontu, zahlédla při večeři v restauraci Colonial Steak House ve Windsoru v Ontariu výtisk časopisu pro kamioňáky s názvem Overdrive. Turner si poté na ubrousek napsal 'Bachman-Turner Overdrive' a iniciály 'B.T.O.''. Zbytek kapely se rozhodl, že dodatek 'Overdrive' je dokonalým způsobem, jak popsat jejich hudbu.
BTO hned v květnu 1973 vydali své první eponymní album, které se udrželo se v hitparádách po mnoho týdnů, přestože mu chyběl hitový singl. Konečný úspěch alba byl do značné míry výsledkem neúnavného koncertování skupiny, protože Fach údajně souhlasil s jeho vydáním u labelu Mercury pouze v případě, že ho kapela bude propagovat intenzivním koncertováním. Druhé album BTO vyšlo v prosinci 1973 a stalo se obrovským hitem v USA (v roce 1974 se umístilo na 4. místě) i v rodné Kanadě (v žebříčku alb RPM se umístilo na 6. místě). Z alba také vzešly dva velké hity, "Let It Ride" a "Takin' Care of Business".
Tim Bachman opustil skupinu na začátku roku 1974, krátce po vydání druhého alba. Randy Bachman měl totiž velmi silné náboženské přesvědčení a stanovil si pravidla pro působení v BTO. Mezi nimi bylo i pravidlo, že na turné jsou zakázány drogy, alkohol a předmanželský sex, a Tim údajně všechna tato pravidla porušil. Údajně ale dostal příležitost změnit svůj životní styl a také to alespoň dočasně udělal. Některá další svědectví ale uvádějí, že Tim odešel, protože chtěl studovat nahrávací inženýrství a koncertní propagaci a také mu vadilo, že během několikaměsíčního období na cestách mohl vidět svého malého syna celkem jen tři dny.
BTO pokračovali v nabitém koncertním programu a Tima nahradil Blair Thornton z vancouverské skupiny Crosstown Bus, která vydala jedno album u MCA Records. V září 1974 vyšlo album Not Fragile, první v pozměněné sestavě. Stalo se velmi úspěšným a dosáhlo prvního místa v kanadské i americké albové hitparádě. Obsahovalo singl č. 1 "You Ain't Seen Nothing Yet" a oblíbenou AOR skladbu "Roll on Down the Highway". Zůstává nejprodávanějším nekompilovaným albem BTO, do dnešního dne se jej prodalo přes osm milionů kopií.
V roce 1975 skupina absolvovala velmi úspěšné turné po Evropě a USA, na kterém podporovala Thin Lizzy, další koně vydavatelství Mercury Records a pod tlakem managementu, který chtěl využít jejich rostoucího úspěchu, BTO v květnu rychle nahráli desku Four Wheel Drive, která obsahovala singl "Hey You". Ačkoli se v americké hitparádě nedostal výše než na 21. místo, stal se druhým singlem BTO na 1. místě kanadské hitparády RPM. Mezitím se album umístilo v první pětce žebříčku jak v USA, tak v Kanadě.
Po turné napříč Kanadou v létě 1975 začala příprava písní pro další album Head On, které vyšlo v prosinci 1975. Z tohoto alba v roce 1976 vzešel singl "Take It Like a Man", který se dostal do Top 40 a na kterém hostoval Little Richard na piano. Bylo to poslední studiové album BTO, které se umístilo v americké Top 40. V červenci 1976 vyšlo také první kompilační album Best of B.T.O. (So Far). Ačkoli se umístilo v hitparádě pouze na 19. místě, stalo se nejprodávanějším albem Bachman-Turner Overdrive a v USA dosáhlo dvojnásobné platiny.
Freeways, šesté studiové album, bylo vydáno v únoru 1977 a znamenalo konec nejúspěšnější sestavy. Randy Bachman, který čelil kritice za jednotvárnost písní na dvou albech navazujících na Not Fragile, chtěl zvuk kapely aktualizovat, včetně přidání rohů a smyčců do některých písní, ale zbytek kapely s tím zřejmě nesouhlasil. Album sice dosáhlo na 34. místo kanadského žebříčku, ale v americkém žebříčku pouze na 70. a neobsahovalo žádné singly, které by se umístily v hitparádě.
Randy Bachman opustil skupinu v květnu 1977, tři měsíce po vydání alba. Jeho původním záměrem bylo dočasně ji rozpustit, zatímco by pracoval na sólovém projektu, ale skupina se nakonec rozpadla. Robbie Bachman později poznamenal, že naplánovali schůzku, na níž se on, Fred a Blair chystali diskutovat o návratu k rokenrolovým kořenům, ale Randy šokoval ostatní prohlášením, že odchází, přestože měli stále smlouvu s Mercury na vydání dalších dvou alb v průběhu následujících 18 měsíců. Nahradil jej baskytarista Jim Clench, bývalý člen April Wine. Baskytarista Turner přešel na rytmickou kytaru a Thornton se stal hlavním kytaristou. Clench a Turner se podělili o zpěv. Přestože v této sestavě hrál i bubeník Robbie Bachman, kapela musela nahrávat a koncertovat pouze jako BTO kvůli dohodě s Randym, který si chtěl ponechat práva na své příjmení pro svou sólovou kariéru. Zbývající členové kapely tak koupili práva na název 'BTO', včetně loga převodovky.
Přestavěná skupina vydala v únoru 1978 neúspěšné album Street Action, které se nedostalo ani do první stovky amerického albového žebříčku. V březnu 1979 vyšlo další album Rock n' Roll Nights, první na kterém se výrazně podíleli externí autoři. Stejně jako jeho předchůdce se však prodávalo špatně (odhadem 350 000 kopií po celém světě) i když z něj vyšel mírně úspěšný singl "Heartaches". Koncem roku 1978 absolvovali BTO poměrně úspěšné turné k albu Street Action, které čítalo 80 koncertů. K albu Rock n' Roll Nights však odehráli pouze jeden koncert, a to 7. dubna 1979 ve Victoria Memorial Areně ve Victorii, a počátkem roku 1980 se oficiálně rozpadli.
BTO se znovu sešli v roce 1983. Jejich sestavu pro první studiovou desku po pěti letech tvořili Randy a Tim Bachmanovi, Fred Turner a bývalý bubeník Guess Who Garry Peterson, ke kterým se přidal Billy Chapman, jejich bubenický technik, na klávesy. Mladší bratr Robbie Bachman se po obchodních neshodách odmítl zúčastnit. Nové album s prostým názvem Bachman-Turner Overdrive vyšlo v září 1984 na novém labelu Compleat Charlieho Facha. Píseň "For the Weekend" z tohoto alba vyšla jako singl a byl k ní natočen videoklip. V americké hitparádě se umístila na 83. místě. V červenci 1986 vyšlo živé album Live! Live! Live!. Ve stejném roce byli také předkapelou Van Halen se Sammym Hagarem v čele na turné 5150. Po jeho skončení turné Randy odešel a Tim krátce pokračoval jako BTO. Ostatní mu to neochotně povolili, aby se dostal z dluhů.
V roce 1988 se sestava z let 1974-77 (Randy, Fred, Blair, Robbie) znovu reformovala, vyrazila na turné a nahrála také několik písní ( jediná která se dostala na veřejnost, byla coververze písně "Wooly Bully"). Koncem roku 1991 však Randy Bachman skupinu opět opustil. Existují dvě vysvětlení, proč se tak stalo. Prvním bylo podle Randyho Bachmana to, že se skupina dohodla na přestávce. V určitém okamžiku se však ostatní členové rozhodli, že chtějí pokračovat v koncertování, protože se rýsoval dobrý výdělek. Randy uvedl, že ho požádali, aby s nimi jel turné, ale on pracoval na svém sólovém projektu a musel odmítnout. Ostatní se pak rozhodli pokračovat jako BTO bez něj. V druhém vysvětlení ostatní členové (zejména Robbie a Blair) tvrdili, že Randy odešel.
Randyho Bachmana po jeho druhém odchodu z kapely na konci roku 1991 nahradil Randy Murray. Tato obnovená verze BTO (Murray s Robbiem Bachmanem, Fredem Turnerem a Blairem Thorntonem) se ukázala jako nejtrvalejší, protože společně koncertovali až do prosince 2004. Jediné album z tohoto období, Trial by Fire: Greatest and Latest vyšlo v roce 1996 a bylo to poslední studiové album kapely.
V roce 2003 kanadská hudební síň slávy rozhodla o zařazení Bachman-Turner Overdrive. Kapela by však musela hrát v sestavě Not Fragile, což znamenalo, že by se pro toto vystoupení musel do kapely zapojit také Randy Bachman. Současná verze BTO proto v té době pozvání odmítla. Síň tedy vzala své rozhodnutí zpět (klasická sestava Randy Bachman, Fred Turner, Blair Thornton a Robbie Bachman byla nakonec uvedena až v roce 2014).
Po rozpadu kapely v roce 2005 bylo znovu vydáno několik jejich alb. Jako první bylo po rozpadu znovu zpřístupněno Freeways v roce 2005, následovalo Bachman-Turner Overdrive II v roce 2006 a Four Wheel Drive v roce 2008. Brave Belt I a Brave Belt II byly znovu vydány na jediném CD 17. března 2009.
Vzhledem k velkému zájmu o reunion oznámili Randy Bachman a Fred Turner v prosinci 2009 na jejich tehdy nových webových stránkách bachmanandturner.com opětovné spojení. Jak Randy na stránkách napsal, projekt začal jeho žádostí Turnerovi, aby nazpíval píseň "Rock 'n Roll Is the Only Way Out". Poté, co Randy skladbu s Turnerovým vokálem slyšel, požádal svého bývalého spoluhráče, zda by mohl přispět dalšími vokály a několika původními skladbami, a nabídl mu, že svůj sólový projekt odloží ve prospěch jejich plnohodnotné spolupráce. Plány skupiny Bachman & Turner na turné a vydání alba vyústily v žalobu Roba Bachmana a Blaira Thorntona ohledně vlastnictví názvu skupiny a souvisejících ochranných známek.
Vlastní album dua vyšlo 7. září 2010 v Severní Americe a 20. září 2010 v Evropě. V listopadu 2010 vystoupili v rámci svého severoamerického turné ve slavném Roseland Ballroom v New Yorku. Na tomto koncertě bylo nahráno dvojalbum Live at the Roseland Ballroom, NYC, které bylo v roce 2012 vydánob také na DVD a Blu-ray. 10. března 2018 Randy Bachman oznámil, že Fred Turner končí s koncertováním.
V červnu 2023 Randy oznámil obnovení Bachman-Turner Overdrive na počest 50. výročí jejich založení v sestavě složené ze záložních členů Bachman & Turner (kteří ho také doprovázeli sólově): Mick Dalla-Vee (zpěv, baskytara), Marc LaFrance (zpěv, bicí, perkuse) a Brent Howard Knudsen (zpěv, kytara), spolu s Randyho synem Talem Bachmanem (zpěv, kytara a klavír), který předtím dosáhl úspěchu jako sólový umělec. Nová sestava absolvovala na podzim roku 2023 turné, další koncerty následovaly na začátku roku 2024. Bruce Allen, Blair Thornton a Fred Turner dali nové sestavě své požehnání, přičemž Turner se s nimi měl objevit na novém albu BTO a případně hostovat i na některých koncertech turné.
3. listopadu 2010 zemřel ve věku 61 let v montrealské nemocnici po boji se čtvrtým stadiem rakoviny plic Jim Clench. Robbie Bachman zemřel 12. ledna 2023 ve věku 69 let a o necelé čtyři měsíce později, 28. dubna 2023, zemřel ve věku 71 let po boji s rakovinou Tim Bachman.
Podrobnosti: CWT - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Bachman–Turner Overdrive (1973)
Bachman–Turner Overdrive II (1973)
Not Fragile (1974)
Four Wheel Drive (1975)
Head On (1975)
Freeways (1977)
Street Action (1978)
Rock n' Roll Nights (1979)
Bachman–Turner Overdrive (1984)
Trial by Fire: Greatest & Lates (1996)
CWT
CWT bylo anglické heavy rockové trio, které v roce 1973 vydalo u Kuckuck Records své jediné album The Hundredweight. CWT patřili k nejtěžším kapelám vydávaným na značce Kuckuck (na této značce působily také kapely Out of Focus, Armageddon (D) nebo Muphy Blend, ale label se proslavil především deskami Ihre Kinder).
CWT mají na tomto albu hostujícího hudebníka jménem Cy Payne, který má na svědomí dechové aranže. Díky němu ma kapela velmi zvláštní zvuk. Vedle fantastické kytarové a pěvecké práce Grahama Jonese dodává dechová sekce jejich heavy rocku skutečný groove.To dělá z The Hundredweight zajímavé album s několika rychlejšími a měkčími místy. Ale skladby jako "Steam Roller" jsou zničující, plné nejtvrdšího riffování a drsného vokálu. CWT by se dali přirovnat ke kapelám jako Sir Lord Baltimore nebo Cactus.
Sestava skupiny byla následující:
- Colin White (bicí)
- Graham Jones (kytara, klávesy, zpěv)
- Peter Kirk (basa)
- Cy Paine (aranžmá dechových nástrojů)
Podrobnosti: CWT - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
The Hundredweight (1973)
THE DICTATORS
The Dictators je americká rocková skupina, která vznikla v roce 1973 v New Yorku a je známá svým ostrým a provokativním přístupem k hudbě. Jejími zakládajícími členy byli hudebníci Andy 'Adny' Shernoff (baskytara, klávesy, zpěv), Ross 'The Boss' Friedman (sólová kytara, zpěv) a Scott 'Top Ten' Kempner (rytmická kytara, zpěv). V jednu chvíli v sestavě působili i 'Handsome' Dick Manitoba (zpěv) a Mark 'The Animal' Mendoza (baskytara, zpěv). V průběhu měnících se sestav byli Shernoff, Friedman a Kempner stálými členy.
S alby jako The Dictators Go Girl Crazy!, Manifest Destiny a Bloodbrothers neměli 'Diktátoři' v 70. letech zpočátku žádný komerční úspěch mimo punkrockovou scénu a přivolávali některé kontroverze, později siale získali respekt a jako jedni z průkopníků punkrocku se stali kultovní kapelou. Kritik John Dougan o nich prohlásil, že jsou jednou z nejlepších a nejvlivnějších proto-punkových kapel, které kdy chodily po světě.
Kapelu založili 'Adny' Shernoff, který studoval na Státní univerzitě New York v New Paltzu, a Ross 'The Boss' Friedman, který hrál v místní kapele Total Crudd. Scott 'Top Ten' Kempner byl požádán, aby se připojil poté si trio pronajalo dům v Kerhonksonu ve státě New York, kde bydlelo a zkoušelo s různými bubeníky. V roce 1975 nahráli pro Epic Records debutové album Go Girl Crazy! , které produkovali manažer Sandy Pearlman a Murray Krugman (známý především díky spolupráci s Blue Öyster Cult). Sandy Pearlman se také podílel na vytváření image Diktátorů, mimojiné navrhl, aby Friedman používal příjmení 'Funichello', ale Friedmanovi se nelíbilo a jméno bylo použito pouze jednou pro album. Album se tehdy prodávalo špatně, ale dnes je považováno za výchozí bod amerického punk rocku
Koncem roku 1975 se kapela, frustrovaná z nedostatečného prodeje, na několik měsíců rozpadla, ale začátkem roku 1976 se znovu sešla, přičemž Shernoffa nahradil baskytarista Mark 'The Animal' Mendoza a Stu Boy Kinga nový bubeník Ritchie Teeter. Po několika měsících se Shernoff nechal přesvědčit, aby se do skupiny vrátil jako klávesista. Tato sestava si brzy zajistila smlouvu s Asylum Records (přinejmenším částečně díky pověsti, kterou si skupina získala po dobře medializované rvačce mezi Manitobou a Jayne County) a v roce 1977 vydala své druhé album Manifest Destiny. Album produkovali Pearlman a Krugman a písně napsal Shernoff, který pozoroval rostoucí fanouškovskou základnu kapely a na druhém albu použil komerční zvuk.
Začátkem roku 1978 Mendoza skupinu opustil (brzy se připojil k Twisted Sister) a Shernoff se vrátil na své původní místo baskytaristy. V této sestavě Manitoba, Shernoff, Friedman, Kempner a Teeter nahráli album Bloodbrothers (opět produkované Pearlmanem a Krugmanem). Skladba "Baby, Let's Twist" z alba se stala menším hitem v řadě rádií na východním pobřeží, ale nedostatek mainstreamového úspěchu způsobil, že se skupina následujícího roku opět rozpadla.
Po rozpadu jezdil Manitoby s taxíkem, Shernoff pracoval jako hudební producent a skladatel a Friedman nejprve spolupracoval s francouzskou hardrockovou skupinou Shakin' Street a poté se v roce 1982 stal zakládajícím členem skupiny Manowar (kapelu opustil po vydání alba Kings of Metal v roce 1988). Produkoval také první demo Anthrax.
Kromě příležitostných reunionových koncertů nebylo poté o The Dictators v následujících letech příliš slyšet. Až koncem roku 1986 Shernoff a Manitoba (spolu s kytaristou Danielem Reyem) založili skupinu Wild Kingdom, která vydala verzi písně "New York New York" na soundtracku k filmu Mondo New York z roku 1988. V roce 1990 vydala společnost MCA Records debut Wild Kingdom nazvaný ...And You?, který napsal a produkoval Andy Shernoff, ačkoli nyní byli označováni jako Manitoba's Wild Kingdom, aby se vyhnuli žalobě z televizního pořadu Wild Kingdom. V té době už Rey skupinu opustil a nahradil ho Friedman (skupinu doplnil bubeník J. P. Patterson). Album získalo vynikající recenze, časopis Rolling Stone jej označil za první skvělé punkrockové album 90. let. Obal byl poněkud kontroverzní, protože byl převzat z náborového plakátu nacistů z druhé světové války.
V 90. letech se mnohé v životě členů kapely výrazně změnilo. Shernoff v letech 1989 a 1990 nahrával a koncertoval s The Fleshtones, psal a nahrával s The Ramones, stal se úspěšným hudebním producentem a pracoval jako sommelier. V roce 1999 otevřel bar Manitoba's ve východní čtvrti East Village. Kempner si získal určitý respekt roots-rockového publika díky své práci s The Del-Lords v 80. letech. V roce 1992 vydal sólové album Tenement Angels a v roce 1993 se připojil k The Brandos. Friedmanova práce s kapelami Manowar a Brain Surgeons mu zajistila určitý kredit u heavymetalového publika.
Skupina poté - nejprve s Frankem Funarem na bicí, poté opět s Pattersonem - začala koncem devadesátých let nahrávat nové album Dictators, které napsal a produkoval Andy Shernoff a které nakonec vyšlo pod názvem D.F.F.D. v roce 2001 a dočkalo se opět skvělých recenzí.
Dictators pokračovali v koncertování pro oddané publikum a v roce 2005 vydali živé album Viva Dictators, které produkoval Shernoff. V roce 2007 sestavili u Norton Records album demosnímků, rarit a nevydaných písní, které byly nahrány v různých obdobích jejich více než třicetileté kariéry, nazvané Every Day Is Saturday. Název vznikl na základě verše z písně "Weekend" z prvního alba skupiny. V roce 2009 skupina opět ukončila činnost.
28. května 2020 Andy Shernoff oznámil, že se Dictators reformují, aby nahráli nový materiál a případně hráli naživo, a to v sestavě Shernoff - baskytara a zpěv, Ross The Boss a Kempner - kytary a Albert Bouchard (dříve Blue Öyster Cult) - bicí. Scott Kempner o rok později kapelu ze zdravotních důvodů opustil a místo něj přišel Keith Roth. Kempner zemřel na komplikace způsobené demencí v pečovatelském domě v Connecticutu 29. listopadu 2023 ve věku 69 let.
v září 2024 vydali The Dictators své šesté album The Dictators.
Podrobnosti: The Dictators - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Go Girl Crazy! (1975)
Manifest Destiny (1977)
Bloodbrothers (1978)
...And You? (1990, jako Manitoba's Wild Kingdom)
D.F.F.D. (2001)
The Dictators (2024)
EDDA MŰVEK
Edda Művek je maďarská rocková skupina, která vznikla v roce 1973 původně pod názvem Griff. Krátce poté změnila název na Edda a nakonec na Edda Művek. Název byl inspirován prózou Edda ze severské mytologie, zatímco slovo 'Művek' (práce) symbolicky odkazuje na to, že kapela původně začínala svou kariéru v průmyslovém městě Miskolc, přezdívaném také 'Ocelové město'. Podle frontmana Attily Patakyho slovo 'Művek' také reprezentuje pracovní morálku kapely a její plodný přístup k psaní písní, nahrávání a koncertování. Jejich chytlavé, melodické rockové melodie a dojemné power balady se zpočátku zaměřovaly na společenský a citový život mládí, lásku, úzkost a odcizení. Později témata přešla k otázkám zabývajícím se sexualitou, spiritualitou, kulturním dědictvím, národní identitou a obecně nejistotami a potížemi současné maďarské společnosti uprostřed měnící se politické, sociální a ekonomické krajiny. Skupina každoročně odehraje více než sto koncertů po celém Maďarsku a okolních maďarských komunitách v sousedních zemích. Energické a vynalézavé muzikantství, kterým jsou známí, se nejlépe projevuje při živých vystoupeních.
Skupinu založil v roce 1973 v Miskolci, kde navštěvoval místní univerzitu, Jozsef Halász. V té době město pořádalo rozsáhlý místní rockový festival a inspirován touto událostí založil vlastní rockovou skupinu a jako hudebníky přibral své přátele. Díky pravidelným vystoupením v univerzitním klubu univerzity v Miskolci popularita skupiny rostla. Pro dosažení pozitivního ohlasu publika se v setlistech kapely objevovaly i mezinárodní hity.
Kvůli akademickému studiu členové často odcházeli, což vedlo k častým změnám v sestavě kapely; tento trend pokračoval po celá 80. a 90. léta, což vedlo k vysoké fluktuaci členů. Zpěváka Zoltána Zsigu nahradil Attila Fodor, kterého nakonec vystřídal současný lídr kapely Attila Pataky. Pataky byl jediným členem, jehož záměr věnovat se hudbě na plný úvazek směřoval k razantnímu pozvednutí kapely na profesionální úroveň. Jozsef Halász se rozhodl přestěhovat do města Zalaegerszeg a práva na název 'Edda' udělil Patakymu. Halászovu pozici bubeníka dočasně obsadil József Szepcsik, který v roce 1977 nečekaně zemřel na těžkou nemoc, což Patakyho přimělo požádat Halásze, aby se ke skupině vrátil. Neštěstí však zasáhlo znovu: Halászovi byla krátce po návratu diagnostikována rakovina v posledním stádiu a nakonec v roce 1980 zemřel. Přišel rok 1977 a Pataky s úmyslem vytvořit z Eddy Művek významnou rockovou skupinu přibral zkušené hudebníky z okolí Miskolce, včetně nového spoluautora písní a sólového kytaristy Istvána Slamovitse. Rozhodli se dobýt maďarskou hudební scénu, což bylo v sedmdesátých letech pro jakoukoli hudební skupinu pocházející mimo Budapešť nesmírně obtížné.
V roce 1979 se uskutečnilo debutové vystoupení kapely v Budapešti. I když bylo první vystoupení propadákem (navštívilo ho pouze 178 diváků) jejich popularita v celé zemi rychle rostla. V roce 1979 skupina nahrála svůj první singl ("Minden Sarkon Álltam Már"/"Álom") a v následujícím roce své debutové album Edda Művek 1 (v současné době je v Maďarsku certifikovaným diamantovým diskem s více než 500 000 prodanými kusy). Úspěch dále narostl, když se kapela objevila ve filmu Ballagás, ke kterému vytvořila i vlastní soundtrack.
Kapela pokračovala v koncertování a skládání nové hudby, napětí mezi členy se však stupňovalo. Alfonz Bárta odešel do Švýcarska a už se nikdy nevrátil a došlo k dalším výměnám, především na pozocích baskytaristy a bubeníka. Nakonec v roce 1983 pokračující vnitřní konflikty a neshody mezi Patakym a Slamovitsem vedly k rozpadu. 17. prosince 1983 skupina odehrála emotivní rozlučkový koncert v Miskolci. Vystoupení bylo zaznamenáno živě a nakonec se stalo čtvrtým albem skupiny.
V roce 1985 se Pataky a Fortuna s najatými hudebníky z Budapešti rozhodli Edda Művek znovu založit. Comebackové vystoupení, které fanoušci velmi očekávali, bylo opět zaznamenáno a vydáno jako páté album skupiny, přičemž seznam skladeb obsahoval zcela nový materiál nahraný naživo. Po dalších změnách v sestavě během následujících let se v roce 1988 konečně vytvořila stabilní sestavu. Kapela se zapojila do intenzivního koncertování a hrála také na několika neobvyklých místech, mezi něž patřila ocelárna a nápravné zařízení.
V roce 1991 Péter Kun a László Kicska nahradili Istvána Alapiho a Gábora Pethőa, kteří nakrátko odešli do Kanady. Po krátkém působení v kapele Kun ale v roce 1993 zemřel při nehodě na motocyklu. Kapela za kytaristu uspořádala řadu vzpomínkových koncertů. Na žádost Patakyho se pak ke kapele vrátil István Alapi.
V roce 1997 došlo k další změně členů, když Tibora Donászyho nahradil Zoltán Hetényi. V roce 1998 kapela vydala své první anglicky zpívané album Fire and Rain. V současné době kapela vydává původní studiový materiál každé tři až čtyři roky a zároveň udržuje nabitý koncertní program. Pravidelně pořádá koncertní akce připomínající významné zlomové okamžiky její kariéry, jako například vydání debutového alba, které jim přineslo celonárodní uznání a průlom a etablovalo kapelu jako profesionální hudební těleso. Příležitostně v kapele hostují také bývalí členové klasické sestavy z let 1980-1984, což svědčí o tom, že se Pataky se starými spoluhráči v průběhu let usmířil. V roce 2022 došlo k další změně, když Zoltána Hetényiho nahradil Ákos Benkó.
Podrobnosti: Edda Művek - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Edda Művek 1. (1980)
Edda Művek 2. (1981)
Edda Művek 3. (1983)
Edda Művek 6. (1986)
Változó idők (7.) (1988)
Szaga van! (8.) (1989)
Pataky-Slamovits (9.) (1989)
Győzni fogunk (10.) (1990)
Szélvihar (12.) (1991)
Edda Művek 13. (1992)
Elveszett illúziók (15.) (1993)
Sziklaszív (17.) (1994)
Edda 20. (1997)
Nekem nem kell más (24.) (1999)
Örökség (26.) (2003)
Isten az úton (27.) (2005)
Átok és áldás (30.) (2009)
Inog a világ (31.) (2012)
A sólyom népe (32.) (2015)
Dalok a testnek, dalok a léleknek (33. a 34.) (2018, dvojalbum)
A hírvivő (35.) (2021)
HEART
Heart je americká rocková skupina založená v roce 1973 v Seattlu ve státě Washington. Vyvinula se z předchozích projektů zakládajících členů Rogera Fishera (kytara) a Steva Fossena (basová kytara), mezi něž patřily The Army (1967-1969), Hocus Pocus (1969-1970) a White Heart (1970-1973). Původní členové Fisher, Fossen a Ann Wilsonová (hlavní zpěv a flétna) spolu s Nancy Wilsonovou (rytmická kytara, zpěv), Michaelem Derosierem (bicí) a Howardem Leesem (kytara, klávesy a doprovodné vokály) tvořili nejúspěšnější sestavu od poloviny do konce 70. let, která byla v roce 2013 uvedena do Rock and Rollové síně slávy.
Skupina se proslavila hudbou ovlivněnou hardrockem, heavy metalem ale i lidovou hudbou. Začátkem 80. let prošla zásadní obměnou sestavy; v roce 1982 odešli Fisher, Fossen a Derosier a nahradili je Mark Andes (baskytara) a Denny Carmassi (bicí). Ačkoli v prvních letech s novou sestavou popularita kapely poklesla, v polovině 80. let se vrátila na scénu podpořena velkými rádiovými hity. Heart se rozpadli v roce 1998, od té doby několikrát obnovili činnost, přičemž jedinými stálými členy byly sestry Wilsonovy.
Heart jsou obecně považována za hardrockovou kapelu, ale pohybují se napříč různými žánry od folku přes pop až po hard rock a občas i heavy metal. Díky tomu se její singly umístily v žebříčcích Billboard Hot 100, Mainstream Rock Tracks, Hard Rock Tracks a Adult Contemporary. Prodali celosvětově přes 35 milionů desek, měli 20 singlů v první čtyřicítce, sedm alb v první desítce a získali čtyři nominace na cenu Grammy. v žebříčcích Billboardu měli singly a alba v první desítce v letech sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých i v novém tisíciletí. Čtyřicetileté období alb v první desítce je pro skupinu s frontwomen rekordní. Heart se v roce 2008 umístili v žebříčku VH1 '100 Greatest Artists of Hard Rock' a Ann a Nancy Wilsonovy se umístily na 40. místě (v roce 1999) v žebříčku VH1 '100 Greatest Women in Rock and Roll'. Ann Wilsonová byla navíc v roce 2006 zařazena do žebříčku Hit Paraderu 'Greatest Heavy Metal Vocalists of All Time'. V roce 2009 byla sestrám Wilsonovým udělena cena zakladatelů ASCAP jako uznání za jejich skladatelskou kariéru.
V roce 2011 si Heart vysloužili první nominaci na uvedení do Rock and Rollové síně slávy pro ročník 2012. Poté, co byli odmítnuti, byla kapela nominována znovu následující rok, kdy byla 11. prosince 2012 slavnostně uvedena. Sestry Wilsonovy působily na seattleské hudební scéně celá desetiletí a ovlivnily mnoho hudebníků z regionu, včetně kapel z éry grunge. Mezi umělce, kteří využívali jejich studio Bad Animals, patří Neil Young, R.E.M., Pearl Jam, Soundgarden a Alice in Chains.
Kořeny skupiny se táhnou až do roku 1965, kdy baskytarista Steve Fossen spolu s Rogerem Fisherem (kytara), Donem Wilhelmem (kytara, klávesy a zpěv) a Rayem Schaeferem (bicí) založil skupinu The Army, která hrála několik let v oblasti Bothell ve státě Washington, severovýchodně od Seattlu. V roce 1969 prošla skupina změnami v sestavě a přijala nový název Hocus Pocus, který později změnila na White Heart. V roce 1973 z těchto předchůdců nakonec vznikla skupina s jednoduchým názvem Heart.
Nová kapela odehrála řadu koncertů v okolí svého nového domova ve Vancouveru a nahrála demokazetu s pomocí producenta Mikea Flickera (produkoval nakonec prvních pět alb kapely)a session kytaristy a hráče na klávesy Howarda Leese, který se po dalších změnách stal jejím stálým členem, stejně jako bubeník Mike Derosier. Ve studiu Can-Base ve Vancouveru, později známém jako Mushroom Studios, vzniklo debutové album Dreamboat Annie. Někteří z kanadských investorů, kteří podpořili studio, podpořili také společnost Mushroom Records, kterou řídila Shelly Siegelová.
Shelly album převzala a během prvních měsíců od vydání v září 1975 se ho v Kanadě prodalo 30 000 kopií. Prodeji pomohlo, že kapela v říjnu otevírala koncert Roda Stewarta v Montreal Forum, což jim bylo nabídnuto den před koncertem, když předtím plánovaný předskokan koncert zrušil a rádiový úspěch písně "Magic Man" vedl organizátory koncertu k tomu, aby místo nabídli Heart. Kapela kvůli vystoupení přiletěla ze západního pobřeží Kanady přes noc do Montrealu. Siegelová poté vydala album v USA. Pomohly jí k tomu dva hitové singly z roku 1976 "Crazy on You" a "Magic Man", které dosáhly na 35. a 9. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Album se vyšplhalo na sedmé místo v žebříčku Billboard 200 a nakonec se ho prodalo přes milion kopií.
V roce 1977 vydavatelství Mushroom Records uveřejnilo celostránkovou reklamu, na níž byly sestry Wilsonovy zobrazeny s odhalenými rameny (jako na obalu alba Dreamboat Annie), se sugestivním nápisem 'Bylo to pro nás poprvé!'. V článku časopisu Rolling Stone z července 1977 sestry uvedly tuto reklamu jako hlavní důvod svého rozhodnutí opustit vydavatelství Mushroom Records a podepsat smlouvu s Portrait Records, dceřinou společností CBS, což vedlo k vleklému soudnímu sporu se Shelly Siegelovou. Mushroom poté vydali částečně dokončené druhé album Magazine na začátku roku 1977, těsně předtím, než Portrait vydal Little Queen. Každá ze společností se přitom snažila zabránit té druhé ve vydávání jakékoliv hudby Heart. Soud v Seattlu poté donutil Mushroom Records stáhnout album, aby Heart mohli remixovat skladby a přidat nové vokály, a album bylo znovu vydáno v roce 1978. V USA vyšplhalo na 17. místo a singl "Heartless" se dostal na 24. Album nakonec dosáhlo platinového statusu.
Little Queen s hitem "Barracuda" se stalo druhou milionovou deskou skupiny. Text písně napsala rozzuřená Ann Wilsonová ve svém hotelovém pokoji poté, co jeden z reportérů naznačil, že jsou sestry lesby. Koncem roku 1978 se další dvojnásobně platinové album Dog & Butterfly umístilo na 17. místě žebříčku Billboard 200 a přineslo hity "Dog & Butterfly" a "Straight On". V roce 1979 skončil vztah mezi Nancy a Rogerem a klasická sestava se rozpadla, když byl Roger Fisher ostatními členy vyloučen ze skupiny.
V roce 1980 Heart vydali album Bebe le Strange, které se dostalo na páté místo v žebříčku Top 10 a přineslo hit "Even It Up". Poté se kapela vydala na turné po 77 městech, aby album propagovala. Koncem roku pak zaznamenala svůj v té době nejlépe hodnocený singl, verzi balady "Tell It Like It Is", která se umístila na osmém místě. V listopadu 1980 vyšlo dvojalbum Greatest Hits/Live, které se dostalo na dvanácté místo americké hitparády a nakonec dosáhlo statusu dvojnásobné platiny. Dvoudiskový set obsahoval studiové verze většiny dosavadních singlů plus několik nových studiových skladeb a šest živých skladeb, mezi nimiž byly verze písní "Unchained Melody" a "Rock and Roll" od Led Zeppelin a "I'm Down" od Beatles.
Další album Private Audition (1982) přineslo menší hit "This Man Is Mine"“ (číslo 33) "a bylo prvním, které neprodukoval Mike Flicker. Původně se skupina obrátila na Jimmyho Iovina, jednoho z předních producentů té doby, který ale naznačil, že materiál postrádá potenciální hity, a nakonec si album produkovaly sestry Wilsonovy samy. Skladba "Perfect Stranger" předznamenala power balady, které pak dominovaly zvuku skupiny v první polovině 80. let. Na konci nahrávání byli Derosier a Fossen ze skupiny propuštěni a pro album Passionworks (1983) je nahradili Denny Carmassi na bicí a Mark Andes na baskytaru. Na naléhání nahrávací společnosti se skupina také obrátila na zavedeného producenta Keitha Olsena. Jak Private Audition, tak Passionworks měly sice poměrně nízké prodeje a nedosáhly zlatého statusu, ale navzdory tomu singl "How Can I Refuse" úspěšný byl a dosáhl prvního místa v Billboard Mainstream Rock Chart.
Kapela poté přešla ke Capitol Records a její první album pro tuto značku se jmenovalo jednoduše Heart (1985). Přechod ke Capitolu souvisel s glam metalovou proměnou, která zahrnovala minimalizaci akustických a folkových zvuků charakteristických pro jejich ranou tvorbu. Album se dostalo na první místo, prodalo se ho pět milionů kopií a mělo čtyři hity v top 10. Další album Bad Animals (1987), pokračovalo v odklonu od folkových a akustických sklonů kapely směrem k lesklejšímu arénově rockovému zvuku. Hlavní singl, power balada "Alone",se stal nejúspěšnější skladbou skupiny a často je považována za její nejlepší popovou píseň. V USA a Kanadě se album dostalo do první trojky hitparád a v těchto zemích získalo 3x, resp. 4x platinovou desku. Stalo se také prvním albem Heart v top 10 v UK Albums Chart.
Úspěch britských singlů "Alone", "Who Will You Run To", "There's the Girl" a alba Bad Animals vyvolal ve Velké Británii opětovný zájem o stejnojmenné album z roku 1985, což vedlo i k reedici a úspěchu několika starších singlů. Tento úspěch ve Spojeném království pokračoval i s dalšími alby a pomohl skupině stát se hlavní koncertní atrakcí ve Spojeném království. V roce 1990 se album Brigade stalo šestou multiplatinovou deskou skupiny a přidalo další tři hity v první pětadvacítce Billboard Hot 100.
Na podzim roku 1991 vydali Heart své první kompletní živé album. Rock the House Live! obsahovalo převážně skladby z alba Brigade namísto známějších hitů ve snaze zachytit tvrdší rockovou stránku kapely. Singl z alba, verze písně Johna Farnhama "You're the Voice", se dočkal mírného ohlasu na rockových stanicích a dostal se na 20. místo v žebříčku Mainstream Rock. Sestry Wilsonovy poté daly s Frankem Coxem s dlouholetou spolupracovnicí skupiny Sue Ennis dohromady neformální akustickou skupinu Lovemongers.
Heart se vrátili v roce 1993 s albem Desire Walks On, na kterém baskytaristu Andese nahradil Fernando Saunders. Album se umístilo na 48. místě žebříčku Billboard 200 a nakonec získalo zlatou desku. Hlavní skladba "Black on Black II" se stala AOR hitem a dosáhla čtvrtého místa v žebříčku Billboard Mainstream Rock, zatímco singl "Will You Be There (In the Morning)" byl mírným popovým hitem a dosáhl 39. místa v žebříčku Billboard Hot 100. Byl to první případ, kdy se singlům skupiny dařilo lépe v jiných zemích než v USA. V roce 1994 vyšel interaktivní CD-ROM Heart: 20 Years of Rock & Roll s pěti hodinami zvukového záznamu.
Další album The Road Home (1995) nabídlo akustické verze nejznámějších písní skupiny a produkoval ho John Paul Jones ze skupiny Led Zeppelin. Poté se Nancy Wilsonová rozhodla přerušit hudební činnost a soustředit se na založení rodiny. V následujících letech se skupina udržovala v povědomí tím, že se stala předmětem epizody pořadu Behind the Music na stanici VH1 a vydala box set Greatest Hits zahrnující její ranou tvorbu. Později v roce 2000 následoval druhý díl zaměřený na pozdější část jejich kariéry.
Mezitím vydali Lovemongers v roce 1992 živé EP coververzí s názvem Battle of Evermore, v roce 1997 album Whirlygig a o rok později kolekci převážně vlastních vánočních písní s názvem Here is Christmas. V roce 2001 bylo album Here Is Christmas znovu vydáno pod názvem Heart jako Heart Presents a Lovemongers' Christmas.
V roce 2002 se Ann a Nancy vrátily na turné se zcela novou sestavou, která zahrnovala Scotta Olsona, Bena Smithe, baskytaristu Alice in Chains Mikea Ineze a klávesistu Toma Kellocka. V následujícím roce nahradili Olsona a Kellocka na americkém turné Gilby Clarke (ex-Guns N' Roses) a Darian Sahanaja. V roce 2004, kdy Clarkea nahradil Craig Bartok, vydali Heart Jupiters Darling, první studiové album od roku 1993, které přineslo řadu písní s původním hardrockovým zvukem kapely.
V roce 2005 se sestry Wilsonovi objevili na předávání hudebních cen CMT jako speciální host country zpěvačky Gretchen Wilson (není to příbuzná) a společně s ní zahráli klasiku Heart "Crazy on You". S Gretchen Wilsonovou vystoupili také v pořadu Decades Rock Live!, který 10. března 2006 odvysílala stanice VH-1. Ve speciálním pořadu vystoupili také Alice in Chains, Phil Anselmo, Dave Navarro, Rufus Wainwright a Carrie Underwoodová. 25. ledna 2019 byl koncert vydán na LP, CD, DVD a Blu-ray s názvem Live in Atlantic City. Později v roce odešel basák Inez, aby se připojila k reformovaným Alice in Chains.
Heart byli oceněni na druhém ročníku VH1 Rock Honors (24. května 2007) a vystoupili také společně s Ozzy Osbournem, Genesis a ZZ Top. V polovině roku 2008 zase podnikli americké turné s kapelami Journey a Cheap Trick a vystoupili v rámci benefiční akce na podporu hudebního vzdělávání na veřejných školách.
V roce 2010 vyšlo nové studiové album Red Velvet Car, které se stylově vrátilo k melodickému hardrockovému a folkovému zvuku raných alb. Umístilo se na 10. místě žebříčku Billboard 200 a stalo se tak prvním albem skupiny v top 10 po 20 letech. V květnu 2010 vystoupili na koncertě Synergia Northwest v Tacomě ve státě Washington bývalí mužští členové skupiny, včetně Rogera Fishera a Steva Fossena. V listopadu toho roku pak skupina oznámila, že po 30 letech uskuteční své první turné napříč Kanadou.
V roce 2011 se Heart vydali na letní turné, na kterém vystupovali společně s Def Leppard. Dne 18. září 2012 vydaly sestry Wilsonovy svou autobiografii Kicking and Dreaming: A Story of Heart, Soul, and Rock and Roll, kterou napsaly společně s Charlesem R. Crossem (Heavier Than Heaven: A Biography of Kurt Cobain). O týden později získaly Ann a Nancy hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy za svůj přínos hudbě.
Na podzim 2012 vydala skupina své čtrnácté studiové album Fanatic, které se stalo dvanáctým albem skupiny v Top 25 a bylo podpořeno turné po USA a Kanadě. Ke konci roku pak Ann a Nancy vystoupily na Kennedy Center Honors vysílaném televizí CBS v rámci pocty skupině Led Zeppelin. Spolu s orchestrem, dvěma sbory a Jasonem Bonhamem (synem zesnulého bubeníka Johna Bonhama) předvedly svou verzi "Stairway to Heaven", která si vysloužila ovace publika ve stoje a slzy radosti Roberta Planta. Video mělo během prvních pěti dnů po vystoupení na YouTube více než čtyři miliony zhlédnutí, a přimělo Kennedyho centrum k vydání limitované edice singlu z tohoto vystoupení na iTunes. Přestože byl singl k dispozici pouze dva týdny, okamžitě se dostal na první místo v žebříčku iTunes Rock Sin.
Na slavnostním uvedení do Rock and Rollové síně slávy 18. dubna 2013 se původní členové skupiny Heart (sestry Wilsonovy, Howard Leese, Michael Derosier, Steve Fossen a Roger Fisher) poprvé po 34 letech sešli, aby zahráli píseň "Crazy on You". Kapelu do Síně slávy uvedl Chris Cornell, který emotivně hovořil o tom, jakými hrdinkami a vzory byly Ann a Nancy Wilsonovy pro něj a další hudebníky v Seattlu. V roce 2014 skupina vydala další živé album Fanatic Live from Caesar's Colosseum, které se umístilo na 13. místě žebříčku Billboard's Top Hard Rock Albums Chart.
V roce 2016 vyšlo album Beautiful Broken jehož prvním singlem se stala titulní hardrocková skladba, ve které si s Ann Wilsonovou zazpíval Jamese Hetfieldz Metallicy. Bezprostředně po vydání nového alba se kapela vydala na Rock Hall Three for All, turné po USA, které mělo 30 koncertů a na kterém ji doprovázely Joan Jett a Cheap Trick.
Ráno 27. srpna 2016 byl Annin manžel Dean Wetter zatčen a následně se přiznal k napadení 16letých dvojčat Nancy poté, co chlapci nechali otevřené dveře jeho obytného vozu. Incident se odehrál během vystoupení Heart v amfiteátru White River Amphitheater v Auburnu ve státě Washington předchozího večera. Přestože kapela odehrála zbývající termíny turné 2016, které již byly rezervovány, sestry Wilsonovy spolu po zbytek turné hovořily pouze prostřednictvím třetích osob. Vztah dvojice byl kvůli incidentu napjatý; v článku v časopise Rolling Stone z dubna 2017 se uvádí, že spolu od konce turné v roce 2016 nemluvily a kontaktovaly se pouze sporadicky prostřednictvím textových zpráv. Po skončení turné v říjnu 2016 se sestry rozhodly pro turné s vlastními kapelami, které byly jejich vedlejšími projekty. V dubnu 2017 ale obě uvedly, že se kapela trvale nerozpadla, přičemž Ann řekla, že mají pouze pauzu.
V únoru 2019 Heart oznámili, že jejich pauza skončila a v létě vyrazí na turné Love Alive. V březnu 2019 obě sestry poprvé od přerušení činnosti kapely společně vystoupily na pódiu na benefičním koncertě Love Rock NYC, i když novou sestavu tvořila Annina koncertní kapela. V roce 2022 Nancy Wilson oznámila vlastní verzi skupiny nazvanou Nancy Wilson's Heart s kterou absolvovala turné. V posledních prosincových dnech roku 2023 hráli Heart poprvé po čtyřech letech společně, a to na dvou koncertech v Kalifornii, po nichž následoval silvestrovský koncert v Seattlu, a jako doprovod jim hrála skupina Ann Wilsonové Tripsitter.
29. ledna 2024 oznámili Heart své turné Royal Flush World Tour 2024, na kterém měli odehrát několik koncertů s kapelami Cheap Trick, Def Leppard, Journey a Squeeze. letní koncerty ve Velké Británii a Evropě v roce 2024 byly zrušeny, protože Ann Wilsonová se koncem května musela podrobit lékařskému zákroku.
Podrobnosti: Heart - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Dreamboat Annie (1975)
Magazine (1977)
Little Queen (1977)
Dog and Butterfly (1978)
Bébé le Strange (1980)
Private Audition (1982)
Passionworks (1983)
Heart (1985)
Bad Animals (1987)
Brigade (1990)
Desire Walks On (1993)
Heart Presents a Lovemongers' Christmas (2001)
Jupiters Darling (2004)
Red Velvet Car (2010)
Fanatic (2012)
Beautiful Broken (2016)
CHEAP TRICK
Cheap Trick je americká rocková skupina, kterou v roce 1973 v Rockfordu ve státě Illinois založili kytarista Rick Nielsen, baskytarista Tom Petersson, zpěvák Robin Zander a bubeník Bun E. Carlos. Jejich tvorba spojila prvky kytarového popu 60. let, hard rocku 70. let a nově vznikajícího punk rocku a pomohla vytvořit vzor pro pozdější power popové umělce. V roce 1977 vydali debutové album a ještě téhož roku zaznamenali úspěch v Japonsku, kde vydali druhé album. Ve Spojených státech dosáhla skupina mainstreamové popularity v roce 1979 s trojnásobně platinovým živým albem At Budokan a Top 10 singlem "I Want You to Want Me". Následné album Dream Police (1979), jejich komerčně nejúspěšnější studiové album, se dostalo na 6. místo v žebříčku Billboard 200. Poté, co se v 80. letech potýkali s poklesem popularity a změnami v sestavě, zažili ke konci dekády velké oživení, když se s power baladou "The Flame" dostali na vrchol americké hitparády.
Kapela pokračuje ve vydávání nové hudby i v 21. století a neustále koncertuje - od svého vzniku vystoupila naživo více než 5000krát.Prodala více než 20 milionů alb a vytvořili si kultovní status, na jejich vliv se odvolává celá řada rockových umělců z mainstreamu i undergroundu. V roce 2016 byla skupina uvedena do Rock and Rollové síně slávy. Současnou sestavu kapely tvoří Robin Zander, Rick Nielsen a Tom Petersson.
Cesta Cheap Trick byla započata vlastně už roce 1967, kdy Rick Nielsen založil s Tomem Petersonem (později známým jako Tom Petersson), který hrál v jiné kapele názvem Bo Weevils, skupinu Fuse. Skupina natočila jediné album, které se ale komerčně příliš neprosadilo. Po evropském turné v roce 1973 se Nielsen a Petersson vrátili do Rockfordu a spojili se s bubeníkem Bun E. Carlosem se kterým spolupracovali už dříve. Podle časopisu Rolling Stone přijala skupina 15. srpna 1973 název Cheap Trick. Název byl inspirován účastí kapely na koncertě skupiny Slade, poté co Petersson poznamenal, že Slade v rámci svého vystoupení použili 'všechny laciné triky'.
Původním zpěvákem byl Randy 'Xeno' Hogan, z kapely ale odešel krátce po jejím vzniku a nahradil ho Robin Zander, s kterým skupina nahrála v roce 1975 demo a hrála ve skladištích, bowlingových hernách a na různých dalších místech na středozápadě Spojených států. Počátkem roku 1976 podepsali Cheap Trick smlouvu s vydavatelstvím Epic Records a o rok později vydali své první album Cheap Trick, které se sice těšilo přízni kritiků, ale moc dobře se neprodávalo. Druhé album In Color vyšlo ještě téhož roku ale ani singly "I Want You to Want Me" a "Southern Girls" se do hitparád nedostaly, úspěch alba měl přijít později (v roce 2012 se album In Color umístilo na 443. místě žebříčku 500 nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone).
Když Cheap Trick v dubnu 1978 poprvé vyjeli na turné do Japonska, byli přijati s nadšením připomínajícím Beatlemánii. Během turné nahráli dva koncerty v Nippon Budokan. Deset skladeb pořízených z obou koncertů bylo sestaveno a vydáno exlusivně pro Japonsko jako živé album Cheap Trick at Budokan. Třetí studiové album skupiny s názvem Heaven Tonight vyšlo v květnu 1978 a úvodní skladba "Surrender" byla prvním singlem kapely, který se umístil v americké hitparádě (na 62. místě). Později se stala jednou z charakteristických písní skupiny.
Poptávka po Cheap Trick at Budokan tak vzrostla, že Epic Records nakonec vydalo album i v USA. Kapelu to vystřelilo mezi mezinárodní hvězdy a album se stalo ve Spojených státech trojnásobně platinové. Prvním singlem byla živá verze skladby "I Want You to Want Me", která původně vyšla na albu In Color. Dosáhla 7. místa v žebříčku Billboard Hot 100 a stala se dosud nejprodávanějším singlem skupiny.
Třetí řadové album Dream Police vyšlo v roce 1979. Na něm se kapela také vydala experimentálnějším směrem, když do svého stylu zakomponovala smyčce a ve skladbách jako "Gonna Raise Hell" se pustila i do heavy metalu. V roce 1980 už Cheap Trick vystupovali jako headlineři v arénách. Dne 26. srpna 1980 ale Petersson skupinu opustil, aby se svou ženou Dagmar natočil sólové album, stálou náhradou se stal Jon Brant. Další album All Shook Up (1980), které produkoval bývalý producent Beatles George Martin, se dostalo na 24. místo hitparády a získalo zlatý certifikát.
V červenci 1981 zažalovala společnost CBS Inc. skupinu a jejího manažera Kena Adamanyho o 10 milionů dolarů, protože se prý pokoušeli donutit CBS k novému vyjednání smlouvy a od října 1980 odmítali pro vydavatelství nahrát jakýkoli nový materiál. Žaloba byla vyřízena počátkem roku 1982 a začaly práce na dalším albu One on One, z kterého vzešly dva menší hity: power balada "If You Want My Love" (umístila se na 45. místě) a "She's Tight" (65. místo)
V roce 1983 vyšlo album Next Position Please, jehož singly se v hitparádách neumístily. V témže roce Cheap Trick nazpívali také dvě písně pro soundtrack animovaného filmu pro dospělé Rock & Rule, který se stal kultovní klasikou. V roce 1985 vyšlo další album Standing on the Edge[14], které bylo označeno za 'nejlepší kolekci bubblegum bazooka rocku za poslední roky' a jehož první singl "Tonight It's You" se umístil na 8. místě žebříčku Billboard's Top Rock Tracks. V roce 1986 kapela nahrála skladbu "Mighty Wings", která se stala závěrečnou znělkou filmu Top Gun a na podzim vydala album The Doctor. Jediný singl z alba, "It's Only Love" se v hitparádě neumístil, ale videoklip se zapsal do historie jako první hudební klip, v němž byly použity titulky pro osoby se sluchovým postižením. Album se stalo poslední nahrávkou s Jonem Brantem jako baskytaristou.
Petersson se ke skupině vrátil v roce 1987 a podílel se na nahrávání alba Lap of Luxury z roku 1988, které produkoval Richie Zito. Vzhledem ke komerčnímu úpadku skupiny trvalo ale vydavatelství Epic Records na tom, aby skupina na albu spolupracovala s profesionálními autory písní. Jako první singl z alba byla vydána balada "The Flame", která se stala vůbec prvním hitem kapely na 1. místě a druhý singl, coververze písně "Don't Be Cruel" od Elvise Presleyho, se umístil na 4. místě. Album se stalo platinovým a bylo uznáno jako comebackové album skupiny. Další album Busted vyšlo v roce 1990. Kapela měla větší tvůrčí kontrolu a profesionální skladatelé se podíleli už jen na několika písních. Jeho prodeje ale byly slabší a tak skupina opustila vydavatelství Epic a podepsala smlouvu s Warner Bros. Records, pod kterým v roce 1994 vydala album Woke Up with a Monster. Prodejnost alba ale opět nebyla dobrá dosáhlo pouze na 123. místo.
V roce 1997 podepsali Cheap Trick smlouvu s nezávislým vydavatelstvím Red Ant Records a vydali desku Cheap Trick. Kapela se pokusila znovu představit nové generaci, protože album neslo vlastní název a obal byl podobný jejich debutu, které vyšel před dvaceti lety. Album bylo kritikou kladně přijato a bylo označeno za návrat do formy. Jedenáct týdnů po vydání vyhlásila ale mateřská společnost Red Ant Alliance Entertainment Corporation bankrot a skupina se opět ocitla bez nahrávací společnosti.
Cheap Trick se vzpamatovali o rok později. Kapela absolvovala turné aby podpořila album Cheap Trick at Budokan: The Complete Concert a reedici prvních tří alb. Jeden z koncertů z tohoto turné vyústil také v živé album Music for Hangovers, na kterém se ve dvou skladbách podíleli členové skupiny Smashing Pumpkins.
Poté, co kapela strávila většinu roku 2001 psaním písní a asi šest týdnů předprodukcí, nastoupila v březnu 2002 do studia Bearsville ve Woodstocku ve státě New York, kde v květnu 2003 nahrála Special One, své první studiové album po šesti letech. V roce 2006 vyšlo další album Rockford u Cheap Trick Unlimited/Big3 Records. Dne 19. června 2007 přijal senát státu Illinois senátní usnesení č. 255, kterým byl 1. duben každého roku ve státě Illinois vyhlášen Dnem Cheap Trick. V srpnu téhož roku uctili Cheap Trick 40. výročí vydání alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band tím, že ho celé zahráli s Hollywood Bowl Orchestra pod vedením Edwina Outwatera a s hostujícími zpěvačkami Joan Osborne a Aimee Mann. Dne 24. dubna 2008 vystoupila kapela v japonské aréně Budokan v tokijské Čijodě u příležitosti 30. výročí vydání alba Cheap Trick at Budokan z roku 1978.
Bun E. Carlos skupinu oficiálně opustil v roce 2010. Bubeníkem kapely na turné se tak stal syn Ricka Nielsena, Daxx, který zaskakoval už v roce 2001, když se Bun E. zotavoval z operace zad. V roce 2013 podal Carlos na své bývalé spoluhráče z kapely žalobu. Tvrdil, že mu nedovolili účastnit se aktivit spojených s kapelou, včetně nahrávání. Zbývající tři členové Cheap Trick podali protižalobu, v níž se domáhali právního potvrzení Carlosova vyloučení. Jejich žaloba byla ale koncem roku 2013 zamítnuta. Právní spor byl nakonec urovnán, zbývající tři členové se nicméně rozhodli, že budou pokračovat jako trio.
1. dubna 2016 kapela vydala své první album po pěti letech, Bang, Zoom, Crazy... Hello. Jako upoutávku na album vydali singl "No Direction Home", který byl první nahrávkou kapely u velkého vydavatelství po 22 letech. Bicí nahrál Daxx Nielsen. O týden později byli Cheap Trick uvedeni do Rock and Rollové síně slávy. V červnu 2017 vyšlo album We're All Alright! a v říjnu vánoční Christmas Christmas
29. ledna 2021 vydali Cheap Trick singl Light Up the Fire v rámci propagace alba In Another World, které vyšlo 9. dubna 2021. Kapela také oznámila svou účast na australské koncertní sérii Under the Southern Stars spolu s kapelami Bush a Stone Temple Pilots, když nahradili původní headlinery Live. V dubnu byla koncertní série odložena na rok 2022. Když byl Petersson poté vyřazen z turné kvůli operaci srdce, na turné za něj zaskočil Zanderův syn Robin Zander mladší.
Podrobnosti: Cheap Trick - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Cheap Trick (1977)
In Color (1977)
Heaven Tonight (1978)
Dream Police (1979)
All Shook Up (1980)
One on One (1982)
Next Position Please (1983)
Standing on the Edge (1985)
The Doctor (1986)
Lap of Luxury (1988)
Busted (1990)
Woke Up with a Monster (1994)
Cheap Trick (1997)
Special One (2003)
Rockford (2006)
The Latest (2009)
Bang, Zoom, Crazy... Hello (2016)
We're All Alright! (2009)
Christmas Christmast (2009)
In Another World (2009)
JPT SCARE BAND
JPT Scare Band je americká rocková skupina. Její název je odvozen od prvních iniciál jejích členů (Terry Swope, Paul Grigsby, Jeff Littrell) a jejich strašidelného acid rockového a raně heavy metalového zvuku. Ačkoli kapela vydala své první album až počátkem 90. let, pořídila v polovině 70. let řadu nahrávek na kotoučový magnetofon ve sklepě.
Písně z alba Sleeping Sickness (2000) se dostaly do poměrně silné rotace na FM stanicích WFMU a WNYU v New Yorku, což sehrálo roli při vyzdvižení kapely ze zapomnění. Byla také představena v článku v březnovém čísle časopisu Classic Rock z roku 2007 s názvem 'The Lost Pioneers of Heavy Metal'. V roce 2010 označil Rhapsody (online streamovací služba) jejich album Past is Prologue za jedno z nejlepších proto-metalových alb všech dob.
Tři původní členové kapely jsou stále aktivní, vydali dvě alba na vlastním labelu Kung Bomar Records, třetí album vyšlo na labelu Kung Bomar o Halloweenu roku 2009 pod názvem Rumdum Daddy. V lednu 2010 kapela podepsala smlouvu s nezávislým vydavatelstvím Ripple Music. První album vydané na této značce se jmenovalo Acid Blues Is The White Man's Burden a vyšlo v červnu 2010.
Podrobnosti: JPT Scare Band - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Acid Acetate Excursion (1994)
Rape Of Titan's Sirens (1998)
Sleeping Sickness (2000)
Past is Prologue (2001)
Jamm Vapour (2007)
Rumdum Daddy (2009)
Acid Blues Is The White Man's Burden (2010)
KANSAS
Kansas je americká rocková skupina, která vznikla v roce 1973 v Topece v Kansasu. Popularitu si získali v 70. letech 20.století Kapela má na svém kontě devět zlatých alb, tři multiplatinová alba (Leftoverture 5×, Point of Know Return 4× a The Best of Kansas 4×), jedno další platinové studiové album (Monolith), jedno platinové živé dvojalbum (i) a milionkrát prodaný singl "Dust in the Wind". Kansas se v 70. a 80. letech 20. století objevovali více než 200 týdnů v amerických žebříčcích Billboard a hráli ve vyprodaných arénách a na stadionech po celé Severní Americe, Evropě a Japonsku. "Carry On Wayward Son" byla v roce 1995 druhou nejhranější skladbou v amerických klasických rockových rádiích a v roce 1997 se stala číslem 1. Hudební styl skupiny je fúzí hard rocku, jižanského rocku a progresivního rocku inspirovaný skupinami Yes a Genesis, což se projevilo zejména ve Walshových textech. Jako zásadní pro svůj vývoj Livgren uvedl skupinu Touch ze šedesátých let.
V roce 1969 vystupovali Don Montre a Kerry Livgren (kytary, klávesy, syntezátory) v kapele Reasons Why v rodném městě Topeka. Po odchodu a založení skupiny Saratoga s Lynn Meredith a Danem Wrightem začali hrát Livgrenův původní materiál, na baskytaru hrál Scott Kessler a na bicí Zeke Lowe. V roce 1970 změnili název kapely na Kansas a spojili se s členy konkurenční topecké progresivně rockové skupiny White Clover. Členové White Clover Dave Hope (baskytara) a Phil Ehart (bicí, perkuse) se připojili k Livgrenovi, zpěvákům Meredithovi a Gregu Allenovi, klávesistům Montreovi a Wrightovi a saxofonistovi Larrymu Bakerovi. Tato raná skupina Kansas, někdy nazývaná Kansas I, vydržela až do začátku roku 1971, kdy Ehart, Hope a někteří další odešli, aby znovu založili White Clover. Eharta nahradil Zeke Lowe a později Brad Schulz, Hopea nahradil Rod Mikinski a Bakera na saxofon a flétnu John Bolton. Tato sestava je někdy označována jako Kansas II a o 30 let později se znovu zformovala pod názvem Proto-Kaw.
V roce 1972, po Ehartově návratu z Anglie (kam odjel hledat další hudebníky), spolu s Hope znovu založili White Clover s Robbym Steinhardtem (zpěv, housle, viola, violoncello), Stevem Walshem (zpěv, klávesy, syntezátory, bicí) a Richem Williamsem (kytary). Počátkem roku 1973 přibrali Livgrena z Kansas II, kteří se poté rozpadli. Nakonec získali nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Dona Kirshnera poté, co Kirshnerův asistent Wally Gold slyšel jednu z jejich demokazet a přišel se podívat na kapelu na jednom z jejich místních koncertů v březnu 1973 v Ellinwoodu v Kansasu. Po podpisu smlouvy s Kirshnerem se skupina rozhodla vrátit k názvu Kansas.
Jejich debutové album z roku 1974, které produkoval Gold, vyšlo v březnu 1974, téměř rok poté, co bylo nahráno v New Yorku. Definovalo charakteristický zvuk skupiny, směs amerického boogie rocku a složitých symfonických aranží s měnícími se časovými signaturami. Steinhardtovy housle byly výrazným prvkem zvuku skupiny, který byl definován spíše heartland rockem než jazzovými a klasickými vlivy, jimiž se řídila většina progresivních rockových houslistů. íky Kirshnerově propagaci a rozsáhlému turné k debutovému albu a jeho dvěma následovníkům, Song for America (únor 1975) a Masque (říjen 1975), si skupina pomalu získávala kultovní postavení. Song for America produkoval Wally Gold společně s jejich bývalým spoluhráčem z White Clover Jeffem Glixmanem, který pak sám produkoval všechna jejich alba od Masque po Two for the Show (říjen 1978) a vrátil se ke kormidlu v roce 1995 u Freaks of Nature. Jak Masque, tak jejich další deska Leftoverture byly nahrány ve studiu uprostřed louisianského zálivu s názvem Studio in the Country.
V říjnu 1976 vydala skupina čtvrté album Leftoverture, z něhož v roce 1977 vyšel hit "Carry On Wayward Son". Následné album Point of Know Return, nahrané ve studiích Studio in the Country v Bogaluse v Louisianě a Woodland Sound Studios v Nashvillu a vydané v říjnu 1977, obsahovalo dva hity - titulní skladbu a "Dust in the Wind". Leftoverture znamenalo pro kapelu průlom a dostalo se na 5. místo v žebříčku popových alb Billboardu. Album Point of Know Return se umístilo ještě výše, na 4. místě. Obou alb se v USA prodalo přes čtyři miliony kopií. Album Leftoverture nakonec získalo v roce 2001 od RIAA pětinásobnou platinovou desku.
V tomto období se Kansas stali významným headlinerem a vyprodávali největší haly, které byly v té době rockovým kapelám k dispozici, včetně newyorské Madison Square Garden. Tuto éru kapela zdokumentovala v roce 1978 dvojalbem Two for the Show, které obsahuje záznamy z různých vystoupení z turné v letech 1977 a 1978. Kapela si získala solidní pověst díky věrné živé reprodukci svých studiových nahrávek. V březnu 1978 se Kansas poprvé dostali na turné po Evropě a ještě téhož roku byli jmenováni zástupci UNICEF jako vyslanci dobré vůle.
Následovníkem studiového alba Point of Know Return bylo album Monolith (květen 1979), které si kapela produkovala sama. Z alba vzešel singl "People of the South Wind" (Lidé jižního větru), jehož název odkazuje na význam indiánského národa 'Kanza' (Kaw), po němž je pojmenován stát i skupina. Album nedosáhlo takových prodejů a rádiového vysílání jako jeho dva předchůdci. Přesto se nakonec stalo platinovým a Livgrenova platinová deska za toto album je vystavena v Kansaském historickém muzeu. V létě a na podzim roku 1979 skupina absolvovala turné po USA a v lednu 1980 poprvé odjela na turné do Japonska.
Na počátku 80. let se členové Kansas začali rozcházet. Během turné na podporu alba Monolith se Livgren stal znovuzrozeným křesťanem (ke křesťanství brzy konvertoval také Hope), což se odrazilo v jeho textech na následujících třech albech, počínaje Audio-Visions (září 1980). Toto album bylo posledním albem v původní sestavě (až do jejich krátkého znovusjednocení v letech 1999-2000) a také posledním studiovým albem kapely, které získalo zlatý certifikát RIAA. Kvůli tvůrčím neshodám ohledně textového směřování dalšího alba odešel v říjnu 1981 Walsh a založil novou skupinu Streets. Na začátku roku 1982 Walshe nahradil zpěvák/klávesista/kytarista John Elefante, který - což Livgren a Hope v té době nevěděli - byl také křesťan.
První album Elefantem, Vinyl Confessions, vyšlo v červnu 1982. Deska obnovila zájem o skupinu a přinesla první Top 20 hit skupiny po několika letech, "Play the Game Tonight", který se dostal na 4. místo nově zavedeného žebříčku Billboard Mainstream Rock. Texty alba, které byly většinou založeny na křesťanství, přilákaly nové posluchače a získaly rozhlasové vysílání v tehdy začínajícím formátu Contemporary Christian Music. Na albu se objevily také doprovodné vokály bubeníka skupiny Queen Rogera Taylora, který nahrával ve vedlejším studiu. Přesto se album neprodávalo tak, aby získalo zlatou desku.
V červenci 1983 následovalo album Drastic Measures. Z různých důvodů se Livgren na albu podílel pouze třemi písněmi, zbytek napsali John Elefante a jeho bratr Dino. Vzhledem k tomu, že houslista Steinhardt opustil skupinu ještě před nahráváním, vzniklo mainstreamovější poprockové album. Na turné k albu v roce 1983 se ke Kansas na pódiu připojili Michael Gleason a Terry Brock (který zastoupil chybějící Steinhardtův harmonický zpěv).
V době, kdy byl zpěvákem kapely Elefante, se Livgrenovi stále více nelíbilo, že Kansas reprezentují jeho křesťanský světonázor. Po silvestrovském vystoupení roku 1983 Livgren a Hope odešli a založili s Warrenem Hamem a Michaelem Gleasonem kapelu AD. Připojil se k nim bubeník Dennis Holt.
Elefante, Ehart a Williams se snažili pokračovat jako Kansas a nahráli ještě jednu píseň "Perfect Lover", která se objevila na retrospektivním albu The Best of Kansas (srpen 1984), jehož se jen v USA prodalo přes čtyři miliony kusů (na remasterovaném vydání kompilace byla odstraněna ve prospěch jiných skladeb). Po jeho vydání se skupina rozpadla, stalo se tak poslední nahrávkou Kansas s Elefantem.
V červenci 1985 se skupina dala znovu dohromady s Ehartem, Williamsem a Walshem (který po rozpadu Streets krátce hrál na jaře a v létě 1985 na klávesy u Cheap Trick), ale bez Livgrena, Hopea a Steinhardta. V nové sestavě se objevili baskytarista Streets Billy Greer a kytarista Steve Morse (dříve působil v Dixie Dregs). Znovu zformovaná skupina vydala 28. října 1986 album Power, kterého se prodalo přibližně 400 000 kopií.
Do kapely se přidal Greg Robert, rodák z Baton Rouge, který hrál na klávesy a doprovodné vokály aby se podílel na dalším albu In the Spirit of Things. Koncepční album a následné turné byly u fanoušků oblíbené, ale kromě videoklipu "Stand Beside Me" na MTV se skladby nedočkaly širšího vysílání. Morse skupinu dočasně opustil na konci turné po Německu v dubnu 1989.
V listopadu 1990 zařídil německý promotér opětovné setkání všech původních členů Kansas (kromě Steinhardta) na evropském turné. K nim se připojil ještě Greer spolu s klávesistou Gregem Robertem. Na konci turné Hope opět odešel. V březnu 1991 byl do skupiny přizván houslista David Ragsdale a návrat houslí umožnil kapele hrát starší materiál v úpravách bližších originálům. Během letního turné v roce 1991 Livgren odešel a dočasně ho opět nahradil Steve Morse, který ale po skončení turné skupinu nadobro opustil, aby se vrátil k vlastním projektům a nakonec se stal členem Deep Purple. Výsledná sestava Ehart, Greer, Ragsdale, Robert, Walsh a Williams vydržela až do roku 1997. V tomto období vzniklo jedno živé album a jedno studiové album Freaks of Nature (květen 1995). Dne 28. července 1995 byli Kansas uvedeni na Rockový chodník slávy v Hollywoodu.
Na začátku roku 1997 Robert a Ragsdale skupinu opustili a vrátil se Steinhardt. V květnu následujícího roku Kansas vydali album Always Never the Same, na kterém se podílel Larry Baird pod taktovkou Londýnského symfonického orchestru. Album bylo směsí staršího materiálu s novými aranžemi, několika nových písní a coververze skladby "Eleanor Rigby".
Na dalším studiovém albu Somewhere to Elsewhere, vydaném v červenci 2000, se podíleli všichni původní členové Kansas a Greer, přičemž všechny písně napsal Kerry Livgren. Koncem devadesátých let a počátkem roku 2000 se Livgren občas účastnil koncertů Kansas a přišel na pódium, aby si s kapelou zahrál jednu nebo více písní, na koncertě 9. března 2002 u jezera Tahoe odehrál celý koncert, když zaskakoval za Riche Williamse. V říjnu téhož roku vyšlo další živé album a DVD Ks názvem Device - Voice - Drum, nahrané 15. června 2002 v Atlantě, současném domově skupiny.
V únoru 2009 Kansas natočili v Topece koncert, na kterém vystoupil celý symfonický orchestr pod vedením Larryho Bairda. Morse a Livgren vystoupili v několika písních jako speciální hosté. Vystoupení vyšlo v říjnu téhož roku na CD, DVD a Blu-ray pod názvem There's Know Place Like Home a DVD se týden po vydání dostalo na 5. místo v žebříčku Billboard Music Video Chart. V červenci 2010 Kansas absolvovali 30denní turné s dalšími klasickými rockovými kapelami Styx a Foreigner. V září 2010 pak zahájili turné pro vysokoškoláky. Na tomto turné vystupovali se symfonickými orchestry různých amerických vysokých škol ve snaze získat peníze pro hudební programy jednotlivých škol. Úspěch tohoto turné vedl kapelu k tomu, že se následující rok vydala na další.
1. března 2013 Kansas oznámil, že se chystá oslava 40. výročí. Steinhardt však několik dní před koncertem utrpěl infarkt a nemohl se ho zúčastnit. Přesto se koncert uskutečnil a odehrál se 17. srpna 2013 v Pittsburghu na stejném místě, v Benedum Center (dříve Stanley Theater), které je vyneslo k celostátnímu uznání. Na koncertě vystoupili jako hosté Kerry Livgren a Dave Hope a v prvním setu zazněl symfonický doprovod Three Rivers Orchestra pod vedením Larryho Bairda. O přestávce Phil Ehart dohlížel na losování cen o podepsané zboží kapely, videozáznamy přání ke 40. výročí od ostatních kapel a exkluzivní první pohled na trailer k připravovanému celovečernímu dokumentu Miracles Out of Nowhere.
2. července 2014 bylo na oficiální stránce kapely na Facebooku zveřejněno prohlášení, ve kterém byl oznámen blížící se odchod zpěváka Steva Walshe do důchodu a o pár dní později bylo oznámeno, že novým zpěvákem a hráčem na klávesové nástroje byl vybrán chicagský rodák Ronnie Platt (který dříve zpíval se Shooting Star). Dne 24. července 2014 skupina oznámila, že její dlouholetý osvětlovač David Manion bude na pódiu spolu s Plattem obstarávat hlavní klávesové party, čímž skupina poprvé od odchodu Grega Roberta v roce 1997 získala klávesistu na plný úvazek.
V březnu 2015 kapela vydala již zmíněný dokument Miracles Out of Nowhere, který zachycuje vznik kapely a sleduje ji po celou dobu úspěchu s alby Leftoverture a Point of Know Return. Původně byl k dispozici v limitované edici, která obsahovala navíc DVD s bonusovými rozhovory. Dokument byl vydán společně s doprovodným CD stejného názvu.
1. září 2015 bylo v tiskové zprávě oznámeno, že Kansas podepsali smlouvu s německým vydavatelstvím Inside Out Music, které se věnuje progresivnímu rocku a příbuzným žánrům, v září 2016 pak vydali své patnácté studiové album The Prelude Implicit. Následně byl za plnohodnotného člena kapely jmenován Zak Rizvi, který je spoluproducentem a spoluautorem alba, čímž Kansas poprvé od odchodu Steva Morseho v roce 1991 získali druhého kytaristu na plný úvazek. Poté zahájila současná sestava v Benedum Center v Pittsburghu několikaměstské turné na oslavu 40. výročí vydání alba Leftoverture. V listopadu 2017 vyšel dvoudiskový komplet Leftoverture Live & Beyond, který obsahoval devatenáct písní vybraných z různých koncertů během turné. V roce 2018 se skupina rozhodla oslavit 40. výročí vydání alba Point of Know Return tím, že na koncertech turné, které začne v září, zahraje toto album celé. Po skončení podzimních koncertů turné opustil skupinu klávesista David Manion a v prosinci byl jako nový klávesista oznámen Tom Brislin (který hrál s Yes, Meat Loaf, Debbie Harryovou, Renaissance, Camel, Dennisem DeYoungem a dalšími).
20. března 2020 kapela oznámila chystané vydání nového studiového alba The Absence of Presence. Kvůli výrobním průtahům bylo ale album vydáno až 17. července 2020. K jeho bylo naplánováno turné po Evropě na podzim 2020, ale po 'pandemii' COVID-19 v roce 2020 bylo turné odloženo na rok 2022. V dubnu 2021 opustil kapelu kytarista Zak Rizvi, aby se mohl věnovat novým projektům a v létě byla zveřejněna smutná zpráva - bývalý houslista a zpěvák Robby Steinhardt zemřel 17. července 2021 ve věku 71 let na zánět slinivky břišní.
Následující období je charakterizováno především neustálou obměnou sestavy. V květnu 2023, těsně před začátkem turné k 50. výročí kapely, bylo oznámeno, že houslista David Ragsdale z osobních důvodů odchází a nahradí ho houslista/kytarista Joe Deninzon z progresivní rockové skupiny Stratospheerius. V listopadu 2023 zase na turné zaskočil za Billyho Greera basák a zpěvák Kyle Henderson ze skupiny The Producers. V lednu 2024 bývalý kytarista skupiny Zak Rizvi zaskočil za Riche Williamse na některých koncertech na Floridě, zatímco se Williams zotavoval z krátké nemoci. Dne 23. února 2024 Kansas oznámili, že Phil Ehart byl nucen odejít z pódia poté, co utrpěl infarkt a bicích se opět ujal Eric Holmquist. 18. dubna se ke kapele opět připojil Zak Rizvi. Baskytaristu Billyho Greera na koncertech nadcházejícího turné k padesátému výročí nahradil Dan McGowan z kapely The Tea Club, ale i když se Greer poté vrátil, koncert skupiny v The Colosseum at Caesars Windsor ve Windsoru v kanadském Ontariu 1. září 2024 byl jeho posledním vystoupením, protože po devětatřiceti letech oznámil odchod do důchodu. Dan McGowan byl poté přiveden jako stálá náhrada.
Podrobnosti: Kansas - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Kansas (1974)
Song for America (1975)
Masque (1975)
Leftoverture (1976)
Point of Know Return (1977)
Monolith (1979)
Audio-Visions (1980)
Vinyl Confessions (1982)
Drastic Measures (1983)
Power (1986)
In the Spirit of Things (1988)
Freaks of Nature (1995)
Always Never the Same (1998)
Somewhere to Elsewhere (2000)
The Prelude Implicit (2016)
The Absence of Presence (2020)
MASS
Mass byla bavorská heavymetalová skupina z Regensburgu, která vznikla v roce 1973 pod názvem Black Mass a rozpadla se v roce 1987. Kapela se koncem roku 2016 zreformovala a klasická sestava byla rozšířena o klávesové nástroje.
V roce 1973 shromáždil baskytarista Günther Viktor Radny ve svém rodném městě Lappersdorfu u Regensburgu hudebníky Josefa Hartla (zpěv), Waltera Specka (kytara) a Charlese Freye (bicí). Společně se zaměřili na tvrdý rock a ovlivněni
V dubnu 1975 bylo v mnichovském Studiu 70 pod vedením Davea Siddlea, s nímž opakovaně spolupracovali světoví velikáni jako Jimi Hendrix a Deep Purple, ale i mnozí němečtí průkopníci krautrocku, nahráno album Back to the Music. Kromě Thackerayovy nadměrné konzumace alkoholu ohrozily projekt i drogové eskapády zpěváka Hartla, takže nakonec musel být odložen a mezitím se pořízené nahrávky ztratily. S Detlefem 'Davem' Schreiberem, který přišel z Berlína a měl zkušenosti s krautrockovou skupinou Walpurgis, jako novým kytaristou, pokračovala skupina jako tříčlenná, přičemž Radny a Schreiber se dělili o zpěv. Alba Back to the Music a Rock'n'Roll Power at 25th Hour byla poté nahrána s odstupem něco málo přes rok.
První obsahovalo devět původních skladeb a také coververzi hitu "Painter Man" od The Creation. 5 000 prodaných kusů lze považovat za úspěch, stejně jako slušné ohlasy na koncerty v okolí Regensburgu. Mimo Německo vystupovala kapela méně často, ale i tak se našlo několik památných vystoupení, například počátkem roku 1977 ve švýcarském Churu, kde večer zahajovala tehdy ještě ne příliš slavná a stylově nerozhodná skupina Krokus. Na druhém albu sestavu na poslední chvíli rozšířil zpěvák 'Jack E.' Burnside, zřejmě jediný frontman hudební skupiny tvrdšího ražení se snědou pletí v Německu.
V roce 1979 se věci začaly pomalu sunout kupředu. LP Slaughter House se dostalo do dobrých rukou pod hlavičkou hamburské nahrávací společnosti Teldec, na sublabelu Strand, a v řecké albové hitparádě vyskočilo na čtvrté místo, turné po Řecku však bylo zrušeno, protože nedorazila slíbená záloha. Podobně rozporuplně se věci vyvíjely i v následujících letech. V letech 1980 až 1983 vyšla ještě tři alba, která se dobře prodávala, ale skok mezi metalovou elitu se nepodařilo uskutečnit. Kapela byla sice dostatečně vytížená, ale přesto se vpodstatě stále snažila přežít. A pokud se vůbec objevily nějaké zprávy v tisku, pak menší pozitivní část byla vyvážena převážně 'pohrdavou'. Při zpětném pohledu vidí Radny příčiny neúspěchu své kapely v jejich mladém věku (všichni se narodili těsně po sobě kolem roku 1950), přesněji v naivním přístupu k hudebnímu průmyslu a drogám.
S albem War Law, které bylo nahráno v srpnu 1984 potřetí v řadě pod vedením producenta Krokus Martina Pearsona a vydáno v témže roce, vše zdánlivě zapadlo na své místo: struktura kapely, úspěšný producent, nezávislý label, pódiová výprava, speedmetalové zaměření, obal. Bohužel zase něco chybělo, poslední velké turné odehráli Mass v květnu 1985 společně s německou skupinou Beast jako předkapely švýcarské avantgardní hvězdy Celtic Frost. Album s názvem Kick Your Ass na malém labelu GVR, který distribuovala společnost Roadrunner Recordsuž bylo labutí písní. Především kvůli podlomenému zdraví opustili skupinu Burnside a Schreiber, které nahradili zpěvák Ritchie Newton a dva kytaristé Heinz Götz a Bernie Hohenester. Následovala lokální vystoupení a v září 1987 se skupina objevila na sampleru Iron Tyrants - European Blitz vydavatelství World Metal Records se skladbou "Pay It by Kick Your Ass". A to už byl úplný konec.
Radny se spolu se zpěvákem Donem A. Bianchim, kytaristou Dieterem Sallerem, klávesistou Gothem Krumbachem a bývalým bubeníkem skupiny Tyrus Michaelem Hartingerem pokusil o zcela nový začátek pod názvem Monsters. Jejich jediné LP z roku 1990 bylo později natočeno opět v jiné sestavě a Radnymu po neúspěšném pokusu zbylo podnikání se starožitnostmi a členství v cover kapele, v níž hrál již na začátku své hudební kariéry.
roce 2017 Radny obnovil svou kapelu Mass, tentokrát se zpěvákem Matthiasem Pfallerem , kytaristou Hannesem Heidem, Andym Gmeinwieserem na bicí a Clemensem Matejkou na klávesy. V dubnu 2019 vyšlo u Pride & Joy Music album Still Chained, které získalo pozitivní recenze v hudebním tisku po celém světě.
Podrobnosti: Mass - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
Back to the Music (1977)
Rock’n’Roll Power at 25th Hour (1978)
Slaughter House (1979)
Angel Power (1980)
Swiss Connection (1981)
Metal Fighter (1983)
War Law (1984)
Kick Your Ass (1986)
Still Chained (2019)
MONTROSE
Montrose byla americká hardrocková skupina založená v roce 1973 a pojmenovaná po kytaristovi a zakladateli Ronniem Montroseovi. V původní sestavě kapely působil zpěvák a frontman Sammy Hagar, který později dosáhl velkého úspěchu jako sólový umělec a zpěvák skupiny Van Halen. Původní sestavu doplňovali baskytarista Bill Church a bubeník Denny Carmassi. Než se počátkem roku 1977 skupina rozpadla zaznamenala mírný úspěch. Debutové album z roku 1973 se stalo mezinárodním hitem až později, prodalo se ho přes milion kopií a v roce 1986 získalo platinový status.
Před založením skupiny Montrose byl kytarista Ronnie Montrose úspěšným session hudebníkem, hrál (spolu s budoucím baskytaristou Montrose Billem Churchem) na albu Tupelo Honey Vana Morrisona, které produkoval Ted Templeman, a na albech Beavera & Krause a Herbieho Hancocka. Byl také členem skupiny Edgara Wintera a hrál na hitu "Frankenstein" z nejprodávanějšího alba They Only Come Out at Night.
Původní sestava Montrose, kterou tvořili Ronnie Montrose (kytara), Sammy Hagar (tehdy známý jako Sam Hagar, zpěv), Bill Church (baskytara) a Denny Carmassi (bicí), vznikla na začátku roku 1973 poté, co se Ronnie Montrose rozhodl opustit skupinu Edgar Winter Group. Hagar i Carmassi spolu spolupracovali již dříve a rekrutovali se z místních cover kapel z oblasti San Francisca, zatímco Bill Church a Ronnie Montrose se znali ze session spolupráce se zpěvákem Van Morrisonem a producentem Tedem Templemanem. Toto předchozí spojení umožnilo kapele přístup k Templemanovi, který si poslechl jejich demosnímky a pomohl nově vzniklé skupině získat smlouvu s Warner Bros.
Skupina, zatím oficiálně nepojmenovaná a vystupující pod názvem 'Ronnie Montrose and Friends', veřejně debutovala 21. dubna 1973 prostřednictvím 45minutového rozhlasového vysílání v pořadu Toma Donahuea na stanici KSAN FM. Ve vysílání zazněl kompletní materiál skupiny v podobě deseti písní nahraných v Record Plant v Sausalitu, které se skládalo z celého prvního alba (kromě "Space Station No. 5") a také z dosud nevydaných skladeb "Roll Me Nice", "You're Out of Time" a "Roll Over Beethoven". Vysílání bylo několik let v oběhu jako bootlegová nahrávka, než bylo v roce 2017 vydáno na Deluxe verzi jejich prvního alba.
Debutové album, produkované Tedem Templemanem, vyšlo koncem roku 1973 u Warner Bros a ačkoli se při svém prvním vydání příliš neprodávalo a v americkém žebříčku Billboard se umístilo na 133. místě, ukázalo se, že se jedná o mezinárodní hit, kterého se v průběhu několika desetiletí prodalo více než milion kopií a dosáhlo platinového statusu. Je často uváděno jako 'americká odpověď na Led Zeppelin' a ovlivnilo mimo jiné heavy metalovou skupinou Iron Maiden, která hrála několik písní z tohoto alba.
Prvním členem, který opustil původní sestavu Montrose, byl baskytarista Bill Church, kterého na druhém albu skupiny Paper Money (1974) nahradil Alan Fitzgerald. Ronnie Montrose, který byl rozčarován z komerčně slábnoucí popularity hardrockového/proto-metalového zvuku skupiny, rozšířil stylovou, kompoziční, rytmickou a zvukovou škálu skupiny a celkově zmírnil vysokou intenzitu a metalový crunch, které definovaly první album skupiny. Navzdory výraznému stylovému odklonu od kultovního debutu skupiny, vlažným ohlasům kritiky a smíšeným reakcím fanoušků se alba Paper Money prodalo zpočátku dvakrát více kopií než debutu a dostalo se na 65. místo v žebříčku Billboard 200.
Poté, co neshody mezi zakladatelem skupiny, kytaristou Ronniem Montrosem, a zpěvákem Sammym Hagarem vyvrcholily během evropského turné skupiny v letech 1974-75, se Hagar v únoru 1975 se skupinou rozešel a nahradil ho Bob James z Los Angeles. Ve snaze dále rozšířit a změnit svůj zvuk skupina angažovala také klávesistu Jima Alcivara, rytmická sekce ve složení bubeník Denny Carmassi a baskytarista Alan Fitzgerald zůstala. Nová sestava kvintetu Montrose debutovala naživo 5. dubna 1975 v San Franciscu v sále Winterland Ballroom a později s malou změnou vydala další dvě alba, Warner Bros. Presents Montrose! (1975) a Jump On It (1976), které produkoval Jack Douglas, známý svou spoluprací s Aerosmith. Na albu Jump On It nahradil Alana Fitzgeralda na baskytaru Randy Jo Hobbs a na následném turné k propagaci alba vystupovala skupina ve čtyřčlenné sestavě bez baskytaristy, přičemž basu hrál s klávesami Jim Alicivar.
Pod vedením impresária a koncertního promotéra Billa Grahama dosáhli Montrose v letech 1975-1977 vrcholu své komerční popularity, kapela absolvovala vyčerpávající turné po Americe a Kanadě a vystupovala převážně ve velkých arénách a na stadionech společně s významnými kapelami, jako byli The Rolling Stones, KISS, Yes, Rush, The Eagles, Journey a Aerosmith, a také jako headlineři vlastních koncertů ve středně velkých arénách. V důsledku téměř smrtelného předávkování amfetaminem během svého působení ve skupině Edgar Winter Group dbal v tomto období Ronnie Montrose na to, aby všichni členové skupiny vystupovali bez drog a alkoholu.
Po odchodu zpěváka Boba Jamese po vystoupení skupiny ve Winterlandu 31. prosince 1976 se skupina rozpadla a Ronnie Montrose se znovu objevil o rok později na sólovém instrumentálním albu Open Fire, vydaném v lednu 1978. V roce 1979 založil Ronnie Montrose spolu s dalšími členy Montrose Jimem Alcivarem a Alanem Fitzgeraldem, bubeníkem Skipem Gillettem a skotským zpěvákem Daveym Pattisonem novou skupinu v duchu progresivního hard rocku s názvem Gamma. Debut Gamma 1 vyšel v roce 1979. Na druhém albu Gamma 2 (1980) nahradil Skipa Gillettea bývalý bubeník Montrose Denny Carmassi a Alana Fitzgeralda nahradil baskytarista Glenn Letsch, zakládající člen kapely Night Ranger.
V roce 1987 Ronnie Montrose vytvořil novou sestavu Montrose se zpěvákem Johnnym Edwardsem, bubeníkem Jamesem Kottakem (oba ze skupiny Buster Brown) a baskytaristou Glennem Letschem, který nahradil Fitzgeralda ve skupině Gamma. Tato sestava kapely vydala jedno album, Mean (1987). Kottak se později připojil k německým skupinám Kingdom Come a Scorpions. Původní sestava Montrose se Sammym Hagarem, Billem Churchem, Dennym Carmasim a Ronniem Montrosem se znovu sešla na albu Sammyho Hagara Marching to Mars (1997), kde zahrála píseň "Leaving the Warmth of the Wom"“, a také se společně objevila na pódiu během přídavků na několika Hagarových koncertech v letech 2003 a 2005.
Ronnie Montrose vystupoval s přestávkami od roku 2001 až do své smrti v sestavě Montrose, v níž zpíval Keith St John (podporovaný Sammym Hagarem) a na bicí se střídali hardrockoví veteráni Chuck Wright, Ricky Phillips, Dave Ellefson, Mick Mahan a Sean McNabb a Pat Torpey, Mick Brown (Dokken), Eric Singer, Jimmy DeGrasso a Bobby Blotzer (Ratt). V letech 2007 až 2009 Ronnie úspěšně bojoval s rakovinou prostaty a od roku 2009 začal být hudebně aktivnější, pravidelně koncertoval a poskytoval rozhovory. Za zmínku stojí, že v roce 2009 Montrose (s Keithem St Johnem, Mickem Brownem a Seanem McNabbem) vystoupili na West Festu, 40. reunionu Woodstocku v Golden Gate Parku pro 70 000 diváků. Po dlouhém boji s klinickou depresí si Ronnie Montrose 3. března 2012 vzal život. 27. dubna 2012 se b se Sammym Hagarem, Dennym Carmasim a Billem Churchem zúčastnil koncertu na počest Ronnieho Montrose, na kterém hrál na sólovou kytaru Joe Satriani.
Podrobnosti: Montrose - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Montrose (1973)
Paper Money (1974)
Warner Bros. Presents Montrose! (1975)
Jump on It (1976)
Mean (1987)
NUTZ
Nutz byla hardrocková skupina z anglického Liverpoolu, která vznikla v roce 1973 a kterou si dnes možná bohužel více lidí pamatuje pro jejich drzé obaly alb než pro jejich hudbu. Přesto si získala věrné fanoušky po celé Velké Británii. K vrcholu jejich kariéry patřilo předskakování UFO v roce 1976 a Black Sabbath v březnu 1977. V roce 1980 se obnovila jako NWOBHM skupina Rage.
Vznik kapely inicioval kytarista Mick Devonport přitáhnutím bubeníka Johna Myletta a baskytaristy Keitha Mulholanda. Jejich hlavní zpěvák Dave Lloyd byl nalezen prostřednictvím televize. Zpěvák propůjčil svůj vokální talent do znělky reklamy na tyčinku Cadbury's Crunchy, což trio přimělo k jeho vyhledání. Shodou okolností měl Lloyd hned následující den vystupovat ve světoznámém Cavern Clubu a byl tak náležitě přesvědčen, aby se stal frontmanem Nutz.
Kapela se usadila v klubu Cavern, kde přes den nahrávala a večer vystupovala naživo. Debut vydavatelství A&M Records z roku 1974 bohužel nesplnil očekávání. Album Nutz Too z roku 1975 se ukázalo jako mnohem přitažlivější záležitost, obdařená tvrdší produkcí, interpretací skladby "Changes Coming" od Pete Pizera a hostováním Johna 'Rabbita' Bundricka z v v baladě "The Love That You Lost". Je zvláštní, že se kapela vydala na turné po Severní Americe, přestože tam ani jedno z alb nebylo k dispozici, čímž doma ztratila cenný impuls. Naštěstí je oživilo cenné turné s Black Sabbath v roce 1976 ve Velké Británii a vystoupení na festivalu v Readingu.
V polovině roku 1977 se kapela rozrostla o klávesistu Kennyho Newtona, se kterým nahráli třetí opus Hard Nutz. Zanedlouho se vrátili na turné a na dalších koncertech ve Velké Británii se spojili s kapelou Budgie. V roce 1978 vydali album Nutz Live Cutz, čímž přerušili smlouvu s A&M. Nahrávací společnost však poté uplatnila smlouvu v plném rozsahu a nedovolila kapele nahrávat další dva roky. V tomto období se členové kapely přestěhovali do Jersey.
Nahrávací producent Geoff Appleby zlákala hudebníky zpět do Londýna a uspořádala pro ně předváděcí koncert v klubu Croydon Greyhound. Načasování bylo ideální, protože punk byl zastíněn a hnutí NWoBHM nabíralo na síle. Na tomto koncertě uspořádal legendární DJ Neal Kay pro kapelu sezení, na kterém nahráli novou skladbu "Bootliggers". Tato píseň byla řádně zařazena na dnes již legendární kompilaci NWoBHM Metal For Muthas, kterou vydalo EMI Records v únoru 1980. Brzy se kapely ujalo francouzské vydavatelství Carrere Records, které ji znovu uvedlo na trh pod názvem Rage.
Podrobnosti: Nutz - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Nutz (1974)
Nutz too... (1975)
Hard Nutz (1977)
RITUAL
Záhadná skupina z Londýna, která vznikla v září roku 1973 a v roce 1983, v době vrcholícího NWoBHM, vydala album financované vlastními silami. Album se jmenuje Widow, ale název kapely byl na etiketě vynechán a existovaly spekulace, že se kapela ve skutečnosti jmenovala Widow. Je to proto, že na úplně prvním výlisku u Legend Records název kapely chyběl. Podle jejich oficiálních webových stránek bylo prodáno 5000 kopií a v roce 1989 byly všechny zbývající kopie zničeny při požáru. Je známo, že existuje asi 12 kopií, které byly rozeslány jako promo. Určitě jeden z nejvzácnějších a nejdražších kousků historie NWOBHM.
Obal a názvy skladeb tohoto vzácného debutu obsahují satanské obrazy a členové kapely používali satanské pseudonymy jako: ReBeth (kytara/zpěv), Rex Duval (bicí) a Les Hains (basa). Gypsy Rebethe strávil nějaký čas mimo kapelu jako úspěšný flamengový kytarista.
Další album vydala skupina v roce 1993, jmenovalo se Valley of the Kings. V roce 1995 ukončila činnost.
Skladba "Come to the Ritual" se objevila na kompilaci Britannia Infernus - A History Of British Occult And Black Metal (Godreah Records, 2002).
Podrobnosti: Ritual - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
Widow (1983)
Valley of the Kings (1993)
VARDIS
Vardis je anglická tříčlenná hardrocková, boogie rocková a heavy metalová kapela z Wakefieldu v hrabství West Yorkshire, která se proslavila v letech 1978 až 1986 a v roce 2014 se reformovala.Tvořili ji frontman a kytarista Steve Zodiac (vlastním jménem Stephen John Hepworth), basák Alan Selway a bubeník Gary Pearson. Alana Selwaye později nahradil Terry Horbury (dříve působil ve skupině Dirty Tricks).
Kapela původně vznikla pod názvem Quo Vardis (jako pocta Status Quo). Později byl tento název zkrácen na Vardis. Své první nahrávky pořídili už v roce 1973 ve studiu Holyground Studios v Cass Yard ve Wakefield. Vůbec první skladba nahraná na vinyl se jmenovala "Jiving All Night Long" a strana B nesla název "Stay with Me", obě z pera Zodiaca. Následoval druhý singl s dvěma coververzemi, kterými byly "Roll Over Beethoven" (Chuck Berry) a "Don't Waste My Time" (Status Quo). Vardis se rychle proslavili svými energickými živými vystoupeními, unikátním přístupem, který zahrnoval prvky glam rocku a heavy metalu sedmdesátých let, a pronikavým zvukem Fender Telecaster frontmana Steva Zodiaca. Zodiac byl proslulý tím, že hrál na koncertech bosý a s odhalenou hrudí; jeho vzhled dotvářely dlouhé, přirozeně ledově blond vlasy.
Pro své první LP z roku 1979, 100MPH, zvolili neortodoxní přístup a ssestavili jej výhradně z živých nahrávek, což byl dobrý nápad a kapela si díky tomu hned na začátku kariéry získala velké množství příznivců. V srpnu 1981 byli pozváni, aby zahráli na hudebním festivalu Heavy Metal Holocaust po boku Motörhead, Ozzy Osbourne a Triumph. Odhaduje se, že se ho zúčastnilo asi 30 000 fanoušků heavy metalu, přičemž výkon PA údajně dosáhl více než 100 000 wattů.
Jejich první studiové album album, vydané v dubnu 1981 a nazvané The World's Insane, obsahovalo coververzi skladby "Silver Machine" od Hawkwind, ve které se hrálo se na dudy v podání Judda Landera, což z něj učinilo jedno z mála heavymetalových alb té doby, na kterém se objevily dudy. Na albu také hostoval Andy Bown ze Status Quo, který hrál na klávesy. V roce 1982 kapela vydala další eponymní album a Steve Zodiac byl čtenáři časopisu Sounds zvolen mezi 15 nejlepších rockových kytaristů. V roce 1986 vyšlo třetí album Vigilante, poté se skupina Vardis rozpadla kvůli vleklým právním sporům s bývalým managementem.
V březnu 2014 se Vardis zreformovali v sestavě Zodiac/Horbury/Person a až do odchodu Garyho Persona na konci roku vystupovali na festivalech ve Velké Británii a Německu. 1. dubna vydalo vydavatelství Hoplite Records poprvé remasterovanou edici alba Vigilante (1986) na CD a digitálně ke stažení. V lednu 2015 byl představen nový bubeník Joe Clancy, protože kapela oznámila, že má v úmyslu napsat a nahrát nový materiál. Tato nová sestava vydala 18. července EP 200 MPH, první nový materiál Vardis po 29 letech, který se setkal s příznivým ohlasem kritiky.
V listopadu 2015 Vardis podepsali celosvětovou smlouvu s SPV/Steamhammer, přičemž německý label oznámil, že nové album kapely, Red Eye, bylo naplánováno k vydání na rok 2016. 15. prosince téhož roku náhle zemřel baskytarista Terry Horbury po krátkém boji s rakovinou. Na jeho místo poté nastoupil Martin Connolly, aby splnil koncertní závazky na podporu Red Eye v následujícím roce. V září 2019 byl jako nový stálý baskytarista představen Roly Bailey. Koncem roku 2021 vyšlo živé album 100 M.P.H. @ 100 Club.
Podrobnosti: Vardis - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
The World's Insane (1981)
Quo Vardis (1982)
Vigilante (1986)
Red Eye (2016)
WITCHFYNDE
Kořeny britské skupiny Witchfynde sahají až do roku 1973, kdy se Montalo (kytara) a Gra Scoresby (bicí) poprvé dali dohromady. Oba v té době sice působili v jiných formacích, ale začali podnikat kroky k založení vlastní kapely. Rok založení kapely proto bývá uváděn různě a pohybuje se v rozmezí let 1973-76. Byli mezi prvními, kteří použili 'satanské' texty, čímž možná ovlivnili skupinu Venom a přispěli k rozvoji black metalového stylu i když hudebně s ním nemají moc společného.
Někdy v polovině 70. let doplnili sestavu Steve Bridges (zpěv) a Andro Coulton (baskytara) a na konci 70. let Witchfynde konečně debutovali jako živá kapela. Hned pro svůj první koncert si mladíci zajistili místo předskokana Thin Lizzy, což kapele zajistilo fanouškovskou základnu a umožnilo zahájit rozsáhlé koncertování, které přineslo tolik potřebné peníze, potřebné pro nahrávání ve studiu.
Jejich debutové album Give 'Em Hell, původně plánované jako EP, vyšlo na začátku roku 1980 u nově vzniklého vydavatelství Rondelet Records, které založili místní podnikatelé s vírou v kapelu. Hned po vydání alba následovalo předskakování Def Leppard a později předskakovali všem nejvýznamnějším kapelám nyní již pevně etablovaného hnutí New Wave of British Heavy Metal. Později v roce 1980 vyrazili sami na koncertní šňůru jako headlineři a na sklonku roku 1980 vyšlo i jejich druhé album Stagefright.
Vypadalo to, že kapela jde strmě nahoru a nic jí nebrání zaujmout místo ve špičce hnutí, ale pak se vše začalo hroutit. V době nahrávání alba Stagefright opustil kapelu baskytarista Coulton, kterého nahradil Pete Surgey. Pak jejich nahrávací společnost zrušila finanční podporu a zpěvák Bridges se, jako přímý důsledek této tíživé finanční situace, rozhodl kapelu opustit. Jejich tehdejší manažer Ben Silks jim však dokázal poskytnout dobrou právní pomoc a podporoval a udržoval kapelu v těchto těžkých časech v dobré náladě.
Nakonec se k nim připojil zpěvák Luther Belz a začali nahrávat skladby pro další album. V roce 1983, kdy byly jejich právní problémy víceméně vyřešeny, podepsala kapela smlouvu s Expulsion Records a vydala svůj třetí dlouhohrající počin Cloak and Dagger. Bohužel jejich nové vydavatelství krátce nato zkrachovalo, a kvůli tomu byla propagace jejich nejnovější produkce takřka nulová. Basák Surgey se krátce nato rozhodl z kapely odejít a nahradil ho Edd Wolfe.
Nová sestava se dostala do nahrávacího studia Phila Chiltona, skalního příznivce kapely, který jim poskytl své studio i pro jejich předchozí počin. Téměř po roce stráveném ve studiu měli Witchfynde dostatek materiálu na nové album. V této fázi podepsali smlouvu s belgickým vydavatelstvím Mausoleum Records, u kterého jim v roce 1984 vyšlo další album Lords of Sin.
Události se pro tuto zkoušenou kapelu ale opět začaly vyvíjet jinak. Wolfe odešel hned po vydání alba a na basu ho nahradil Al Shor. Následovalo negativní přijetí jejich posledního počinu hudebním tiskem a nedlouho poté Mausoleum Records, stejně jako jejich předchozí vydavatelství, zkrachovalo. Bez vydavatelství, se dvěma alby vydanými během dvou let, která v podstatě neměla žádnou propagaci, a bez pozitivních vibrací kolem kapely se členové rozhodli, že je čas prozkoumat jiné možnosti.
Následujících víc jak deset let měla kapela pauzu. Rostoucí zájem o NWOBHM v druhé polovině 90. let a kompilace Best Of Witchfynde, vydaná v roce 1996, vedla ale nakonec k tomu, že se Montalo, Scoresby a Belz v roce 1999 dali znovu dohromady a prodiskutovali možnost obnovení své staré kapely. Brzy se připojil i bývalý baskytarista Surgey. Belz se však nakonec rozhodl, že chce prozkoumat jiné možnosti, a za mikrofonem ho nahradil Harry Harrison.
Tato nová sestava se brzy poté vydala do studia. Sedmnáct let po předchozím počinu byl připraven nový materiál a v roce 2001 mohlo vydavatelství Edgy Records uvést na trh album The Witching Hour. Na podporu tohoto alba absolvovali Witchfynde turné v Německu, Holandsku, Švédsku a dokonce i ve Spojených státech; a zájem byl dostatečně silný na to, aby mohli pokračovat v činnosti. Jejich starší nahrávky byly v průběhu několika následujících let zpřístupněny na různých labelech ve formátu CD a v roce 2007 byla sestavena i nová kolekce Best Of.
V roce 2008 se objevil nový studiový počin Play It to Death, ale krátce poté byl Harrison nucen ze zdravotních důvodů kapelu opustit, což vedlo k tomu, že se k Witchfynde vrátil zpěvák Luther Belz. V červenci 2014 se k nim přidal druhý kytarista Tracey Abbott z kapely Overdrive. Witchfynde odehráli jeden ze svých prvních koncertů na festivalu Metalcova ve španělské Barceloně 28. listopadu 2015 a pokračovali v koncertování až do roku 2020, kdy se kvůli špatnému zdravotnímu stavu konalo poslední vystoupení zbývajících původních členů kapely, Montala a Gra Scoresbyho. Koncert se konal ve slavném newcastleském rockovém baru Trillions a brzy po něm odešel do důchodu i zpěvák Luther Beltz.
Po odchodu Witchfynde z živé hudební scény se dlouholetý kytarista Tracey Abbott dohodl se zakladateli kapely, že bude pokračovat v koncertním turné kapely jako Abbottoir (hříčka s Traceyho jménem) spolu s baskytaristou Ianem Hamiltonem. Jako The Witchfynde-X hrají set, který obsahuje písně ze šesti studiových alb kapely.
Podrobnosti: Witchfynde - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
Give 'Em Hell (1980)
Stagefright (1980)
Cloak & Dagger (1983)
Lords of Sin (1984)
The Witching Hour (2001)
Play It to Death (2008)
Výročí osobností
leden 1973
17.1.1973 - narodil se slovenský bubeník PETER SCHLOSSER, člen skupiny Tublatanka
únor 1973
22.2.1973 - narodil se švýcarskoněmecký bubeník DANIEL LÖBLE, člen skupiny Helloween
březen 1973
6.3.1973 - narodil se švédský kytarista a skladatel PETER LINDGREN, člen skupiny Opeth
duben 1973
11.4.1973 - narodil se finský kytarista, skladatel a zpěvák TOMI KOIVUSAARI, zakládající člen skupiny Amorphis
27.4.1973 - narodil se švédský baskytarista SHARLEE D'ANGELO (vlastním jménem Charles Petter Andreason), člen skupin Mercyful Fate, Arch Enemy a dalších
29.4.1973 - narodil se švédský zpěvák JOHAN HEGG, člen skupiny Amon Amarth
květen 1973
13.5.1973 - narodil se americký bubeník WILL CARROLL, člen skupiny Death Angel
červen 1973
3.6.1973 - narodil se finský bubeník TOMMI LILLMAN (3.6.1973 - 13.2.2012), člen Sinergy, Lordi, Vanguard a mnoha dalších kapel
červenec 1973
6.7.1973 - narodil se moravský kytarista MARTIN 'DALMATIN' DUFKA, člen skupiny >Nemesis
28.7.1973 - narodil se švédský bubeník NIKO KAUKINEN, člen skupin Amon Amarth, Dark Funeral a jiných
srpen 1973
9.8.1973 - narodil se český bubeník LUKÁŠ DOKSANSKÝ, člen skupiny Arakain
20.8.1973 - narodil se nizozemský bubeník IVAR DE GRAAF, člen skupin Kingfisher Sky a Within Temptation
25.8.1973 - narodil se švédský kytarista a skladatel OLAVI MIKKONEN, zakládající člen skupiny Amon Amarth
září 1973
8.9.1973 - narodil se americký baskytarista a zpěvák TROY SANDERS, člen skupin Mastodon a Thin Lizzy
říjen 1973
18.10.1973 - narodil se americký bubeník DAVID KEITH, člen skupin Blackmore's Night a Rainbow
prosinec 1973
31.12.1973 - narodil se finský bubeník KAI HAHTO, člen skupin Nightwish, Wintersun a dalších
31.12.1973 - narodil se americký kytarista OLI HERBERT (31.12.1973 - 16.10.2018), člen skupiny All That Remains
