| Původ: | South Mimms, hrabství Hertfordshire, Anglie |
| Aktivní roky: | 1968 - 1976, 1984 - současnost |
| Styl: | Hard rock, heavy metal, progresivní rock, psychedelický rock (v začátcích) |
| Vydavatelé: | Tetragrammaton, Warner Bros., Polydor, BMG, EMI, Edel |
| Web: | deep-purple.com |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Deep Purple |
V Hertfordu, v Anglii, byla založena kapela DEEP PURPLE. V tvorbě této skupiny docházelo ke spojení klasické hudby, jejímž propagátorem byl zejména John Lord, a hardrockových motivů, které prosazoval Ritchie Blackmore. Spojení těchto dvou druhů hudby oslovilo mladé posluchače první poloviny 70. let. DEEP PURPLE tehdy patřili mezi nejlepší rockové skupiny a z tohoto období také pocházejí jejich nejlepší desky a nejslavnější a nejúspěšnější koncertní vystoupení. Spolu s LED ZEPPELIN a BLACK SABBATH jsou považováni za průkopníky heavy metalu a moderního hardrocku, přestože oni sami se nikdy za heavymetalovou skupinu nepovažovali.
V roce 1967 kontaktoval bývalý bubeník Searchers Chris Curtis londýnského podnikatele Tonyho Edwardse v naději, že bude řídit novou skupinu, kterou dával dohromady a která se měla jmenovat Roundabout. Curtisova vize byla "superskupina", v níž by členové kapely přicházeli a odcházeli jako na kolotoči. Edwards, na kterého tento nápad udělal dojem, souhlasil s financováním projektu spolu se svými obchodními partnery Johnem Colettou a Ronem Hirem. Společně založili firmu Hire-Edwards-Coletta Enterprises.
Prvním hudebníkem, který se ke Curtisovi přidal, byl klasicky vzdělaný varhaník Jon Lord, Curtisův spolubydlící, známý z působení ve skupině Artwoods (vedené Artem Woodem, bratrem budoucího kytaristy Faces a The Rolling Stones Ronnieho Wooda). Lord tehdy hrál v doprovodné kapele vokální skupiny The Flower Pot Men (dříve Ivy League) společně s baskytaristou Nickem Simperem a bubeníkem Carlem Littlem. (Simper dříve působil ve skupině Johnny Kidd and the Pirates a v roce 1966 přežil autonehodu, při níž Kidd zemřel.) Lord je upozornil, že se připojil k projektu Roundabout, a Simper s Littlem navrhli jako kytaristu Ritchieho Blackmorea, kterého Lord osobně neznal. Simper se s Blackmorem seznámil už počátkem 60. let, kdy jeho kapela Renegades hrála po boku Blackmorovy rané skupiny Dominators.
HEC přiměli Blackmorea, aby přijel z Hamburku na konkurz. V té době byl známý jako studiový kytarista a měl za sebou působení ve skupinách Outlaws, Screaming Lord Sutch a Neil Christian – právě s posledně jmenovaným se přestěhoval do Německa. Curtisovo nestálé chování a experimenty s LSD však vedly k jeho rychlému odchodu z vlastního projektu. HEC ale zaujaly schopnosti Lorda a Blackmorea natolik, že přesvědčili Ritchieho k návratu z Hamburku. Lord a Blackmore převzali vedení a začali hledat další členy; manažerskou roli ponechali Tonyho Edwardsovi. Lord přizval Simpera na baskytaru, ale Blackmore trval na nahrazení Carla Littla bubeníkem Bobbym Woodmanem. Woodman, bývalý člen Play-Boys zpěváka Vince Taylora (kde vystupoval jako Bobbie Clarke), se tedy stal novým bubeníkem. Kapela začala zkoušet v Cadogan Gardens v South Kensingtonu.
V březnu 1968 se Lord, Blackmore, Simper a Woodman přestěhovali do venkovského domu Deeves Hall v South Mimms v hrabství Hertfordshire. Zde kapela bydlela, skládala a zkoušela – dům byl vybaven zesilovači Marshall a Hammondkami C3, které si Lord výslovně přál. Podle Simpera prošly konkurzem "desítky" zpěváků (např. Rod Stewart nebo Dave Curtis, Woodmanův přítel), než skupina narazila na Roda Evanse ze skupiny The Maze. Jeho hlas zapůsobil a padla volba právě na něj. Spolu s ním přišel i bubeník Ian Paice. Blackmore ho viděl už v roce 1966 během německého turné Maze a jeho bubnování na něj udělalo dojem. Woodman byl nakonec z kapely vyřazen a Evans s Paicem obsadili poslední volná místa – sestava byla kompletní.
Během krátkého dubnového turné po Dánsku a Švédsku, na němž skupina stále vystupovala pod názvem Roundabout, navrhl Blackmore nové jméno: Deep Purple – podle oblíbené písně jeho babičky. Kapela si vybírala název ze seznamu návrhů vyvěšených na nástěnce ve zkušebně. Druhým favoritem bylo Concrete God, které ale nakonec zavrhli jako příliš drsné.
V květnu 1968 se skupina přesunula do Pye Studios v londýnské čtvrti Marble Arch, kde nahrála své debutové album Shades of Deep Purple. To vyšlo v červenci u amerického vydavatelství Tetragrammaton a v září u britské EMI. V Severní Americe se Deep Purple prosadili s coververzí písně "Hush" od Joea Southa. V září 1968 se skladba dostala na 4. místo amerického žebříčku Billboard Hot 100 a na 2. místo kanadského RPM, což pomohlo albu Shades of Deep Purple vyšplhat na 24. příčku žebříčku Billboard Pop Albums. Následující měsíc kapela předskakovala Cream na jejich rozlučkovém turné Goodbye.
Druhé album The Book of Taliesyn bylo nahráno narychlo a vydáno v říjnu 1968 v Severní Americe, aby podpořilo aktuální turné. Obsahovalo mimo jiné coververzi písně "Kentucky Woman" od Neila Diamonda, která se dostala do Top 40 v USA (38. místo) i v Kanadě (21. místo). Prodejnost alba však byla nižší – 54. místo v USA a 48. v Kanadě. V Británii vyšlo The Book of Taliesyn až následující rok, ale stejně jako debut se v UK Albums Chart výrazněji neprosadilo.
Začátkem roku 1969 skupina vydala singl "Emmaretta", pojmenovaný podle Emmaretty Marksové, herečky z muzikálu Hair, kterou se Evans snažil zaujmout. V březnu pak Deep Purple dokončili své třetí album Deep Purple. Obsahovalo například skladbu "April", která využila smyčce a dechové nástroje – odkaz na klasické vlivy Jona Lorda, jako byli Bach a Rimskij-Korsakov. Na albu se odrážely i inspirace skupinou Vanilla Fudge (Lord a Blackmore dokonce prohlásili, že chtěli být "klonem Vanilla Fudge"). Šlo o poslední studiovou nahrávku původní sestavy.
Americké vydavatelství Tetragrammaton ale odložilo uvedení alba Deep Purple až po skončení turné, a kvůli nedostatečné propagaci a finančním problémům firmy se deska prodávala špatně. Nakonec se ani nedostala do první stovky Billboardu. Po jejím pozdějším vydání Tetragrammaton zkrachoval a kapela zůstala bez prostředků i zázemí. Práva na nahrávky následně převzala společnost Warner Bros. Records, která pak vydávala alba Deep Purple v USA po celé sedmdesátky.
Během amerického turné v roce 1969 se Lord a Blackmore sešli s Paicem a začali plánovat hudební posun k těžšímu, tvrdšímu stylu. Evans a Simper se podle nich pro nový směr příliš nehodili, a proto byli ještě během léta nahrazeni. Paice později uvedl: „Musela přijít změna. Kdyby neodešli, kapela by se úplně rozpadla.“ V daný moment to působilo riskantně – ale ukázalo se, že šlo o zásadní rozhodnutí.
Při hledání nového zpěváka se Blackmore zaměřil na devatenáctiletého Terryho Reida. Ačkoli mu nabídka 'lichotila', Reid byl vázán exkluzivní smlouvou s producentem Mickiem Mostem a více ho lákala sólová kariéra. Blackmore se proto obrátil jinam — na Iana Gillana ze skupiny Episode Six, která v Británii vydala několik singlů, avšak bez většího úspěchu. Gillana a baskytaristu Rogera Glovera kapela poznala díky bubeníkovi Six Micku Underwoodovi, Blackmorovu starému známému z dob Outlaws. Podle Nicka Simpera Gillan chtěl přejít jen za podmínky, že s ním půjde i Glover. Tím se Episode Six fakticky rozpadli, což Underwooda dlouho trápilo — až do konce 70. let, kdy ho Gillan přizval do své nové skupiny. Blackmore později uvedl, že původně měli zájem pouze o Gillana, ale Glovera si ponechali na doporučení Iana Paice.
Tak vznikla sestava Deep Purple Mark II, jejíž první nahrávkou byla píseň "Hallelujah" od Rogera Greenawaye a Rogera Cooka. V době jejího nahrávání si Nick Simper stále myslel, že je členem kapely. Když se dotazoval na termín, zjistil, že píseň už byla natočena s Gloverem. Management ho následně oficiálně informoval o jeho nahrazení. Přestože Deep Purple píseň propagovali v britské televizi, singl propadl. Blackmore to komentoval v týdeníku *Record Mirror* jako "mezihru" – kompromis mezi tím, co by kapela chtěla hrát, a komerčně přístupnějším materiálem.
V září 1969 získala skupina značnou pozornost díky třívětému eposu Concerto for Group and Orchestra, který složil Jon Lord jako sólový projekt. Nahrávka vznikla v Royal Albert Hall ve spolupráci s Královským filharmonickým orchestrem pod vedením Malcolma Arnolda. Spolu s Days of Future Passed od Moody Blues a Five Bridges od Nice šlo o průkopnickou fúzi rocku a klasiky. Album se stalo jejich prvním, které zaznamenalo úspěch v britských žebříčcích. Gillan a Blackmore však měli obavy, že orchestrální projekt může zastínit jejich směřování k tvrdšímu rocku. Lord později přiznal, že ačkoli členové vstupovali do projektu s rozpaky, po koncertě panovalo nadšení. V podobném duchu pak složil i Gemini Suite (1970), kterou Blackmore později označil za 'příšernou a velmi nesourodou'. Roger Glover později uvedl, že Jon Lord působil v počátcích jako de facto vůdce kapely.
Krátce po vydání orchestrálního alba se Deep Purple vrhli do intenzivního koncertování a studiové práce. Výsledkem bylo album In Rock (1970), jehož obal odkazoval na Mount Rushmore. Obsahovalo skladby "Speed King", "Into The Fire" a "Child in Time", které se staly stálicemi jejich koncertního repertoáru. Ve stejném období vyšel i nealbový singl "Black Night", jenž katapultoval kapelu do britské Top 10. Kombinace Blackmorovy kytary, Lordových zkreslených varhan, Gillanova expresivního vokálu a sehrané rytmiky Glovera a Paice dala vzniknout charakteristickému stylu, který se výrazně odlišoval od předchozí tvorby. Spolu s Led Zeppelin II a Paranoid od Black Sabbath pomohlo In Rock definovat vznikající heavy metal.
Deska si vedla výborně — ve Velké Británii dosáhla 4. místa, zatímco "Black Night" vystoupala na druhou příčku UK Singles Chart. Kapela píseň představila i v pořadu *Top of the Pops*. Vedle rostoucích prodejů si Deep Purple budovali renomé i jako živá kapela, oceňovaná za množství vystoupení i improvizační schopnosti. Lord k tomu řekl: „Vycházeli jsme z jazzu, staromódního rock and rollu i klasiky. Ritchie a já jsme si vyměňovali hudební vtípky. On něco zahrál a já se ho snažil dohnat. To vytvářelo humor, napětí – takový pocit 'co se sakra stane dál?'. Publikum to nevědělo – a v devíti z deseti případů jsme to nevěděli ani my!“
Kapela najala baskytaristu a zpěváka z Midlands Glenna Hughese, který dříve působil ve skupině Trapeze. Podle Paice mu Glover s Lordem několik měsíců před oficiálním ukončením spolupráce sdělili, že chce z kapely odejít, a tak se začali zastavovat na koncertech Trapeze. Po získání Hughese debatovali o tom, že by pokračovali jako čtyřčlenná kapela s Hughesem jako baskytaristou a hlavním zpěvákem. Podle Hughese se nechal přemluvit, protože kapela chtěla přibrat Paula Rodgerse z Free jako spoluzpěváka, ale Rodgers v té době právě začínal s Bad Company.
„Zeptali se mě“, vzpomínal Rodgers, „a já jsem se všemi dlouze mluvil o této možnosti. Purple absolvovali turné po Austrálii s finální sestavou Free. Neudělal jsem to, protože jsem byl velmi zaujatý myšlenkou založit Bad Company“. Místo toho se konaly konkurzy na náhradu za zpěváka. Rozhodli se pro Davida Coverdalea, neznámého zpěváka ze Saltburnu v severovýchodní Anglii, především proto, že se Blackmorovi líbil jeho mužný, bluesově zabarvený hlas.
Tato nová sestava pokračovala i v roce 1974 a jejich jarní turné zahrnovalo koncerty v Madison Square Garden v New Yorku 13. března a v Nassau Coliseum o čtyři dny později. 6. dubna 1974 skupina spoluúčinkovala (s Emerson, Lake & Palmer) na festivalu California Jam na dráze Ontario Motor Speedway v Ontariu v jižní Kalifornii. Festivalu, který přilákal přes 250 000 fanoušků, se zúčastnili také rockoví velikáni 70. let Black Sabbath, Eagles a Earth, Wind & Fire. Části koncertu byly vysílány televizí ABC v USA, čímž se skupina dostala do povědomí širšího publika. O měsíc později bylo vystoupení skupiny 22. května ve státním kině Gaumont v londýnském Kilburnu zaznamenáno pro živé album Live in London.
První studiové album této sestavy, vydané v únoru 1974 a nazvané Burn, bylo velmi úspěšné, dosáhlo 3. místa ve Velké Británii a 9. místa v USA a následovalo další světové turné. Titulní skladba, která album otevírá a která bude zahajovat většinu koncertů v éře Mark III, byla vědomou snahou kapely přihlásit se k progresivnímu rockovému hnutí, které v té době popularizovaly kapely jako Yes, Emerson, Lake & Palmer, Genesis a Gentle Giant. Hughes a Coverdale dodali hudbě vokální harmonie a prvky funku, respektive blues, což se ještě výrazněji projevilo na albu Stormbringer z konce roku 1974. Kromě titulní skladby obsahovalo album řadu písní, které byly hojně hrány v rádiích, například "Lady Double Dealer", "The Gypsy" a "Soldier of Fortune", a album dosáhlo na první místo v hitparádách — 6. ve Velké Británii a 20. místo v americkém žebříčku Billboard. Blackmoreovi se však album a funky soulové prvky veřejně nelíbily, dokonce je označil za hudbu na čištění bot. V důsledku toho 21. června 1975 skupinu opustil a založil vlastní kapelu s Ronniem Jamesem Diem z Elf, nazvanou Ritchie Blackmore's Rainbow, po prvním albu zkráceně Rainbow.
Po Blackmoreově odchodu skupina zvažovala rozpad, ale rozhodla se pokračovat a najít jiného kytaristu. Uvažovalo se o Clemu Clempsonovi (Colosseum, Humble Pie), Zalovi Cleminsonovi (The Sensational Alex Harvey Band), Micku Ronsonovi (The Spiders From Mars) a Rorym Gallagherovi, přičemž konečnou volbou se stal Američan Tommy Bolin.
Existují nejméně dvě verze příběhu o Bolinově náboru: Coverdale tvrdí, že to byl on, kdo navrhl Bolina na konkurz: „Přišel, hubený jako hrábě, vlasy měl obarvené na zeleno, žluto a modro s peřím. Vedle něj se ploužila úžasná havajská dívka v háčkovaných šatech, pod kterými neměla nic na sobě. Zapojil čtyři stowattové stacky Marshall a... práce byla jeho.“ V rozhovoru, který v červnu 1975 zveřejnil Melody Maker, však Bolin tvrdil, že na konkurz přišel na doporučení Blackmora.
Bolin byl koncem šedesátých let členem mnoha kapel – Denny & The Triumphs, American Standard a Zephyr, která v letech 1969 – 1972 vydala tři alba. Než se připojil k Deep Purple, byl nejznámější jako studiový kytarista na jazzovém fusion albu Spectrum Billyho Cobhama z roku 1973 a jako hlavní kytarista na dvou albech skupiny James Gang po odchodu Joea Washe: Bang (1973) a Miami (1974). Hrál také s Dr. Johnem, Albertem Kingem, Good Rats, Moxy a Alphonsem Mouzonem a v té době pracoval na svém prvním sólovém albu Teaser.
Výsledné album Come Taste the Band vyšlo v říjnu 1975, měsíc před Bolinovým Teaser. Navzdory smíšeným recenzím a průměrným prodejům (19. místo ve Velké Británii a 43. místo v USA) kolekce opět oživila kapelu a vnesla do jejího hardrockového zvuku nový, výrazně funkový nádech. Bolinův vliv byl zásadní – s podporou Hughese a Coverdalea vyvinul většinu materiálu na albu. Navzdory jeho talentu se ale začaly projevovat Bolinovy osobní problémy s tvrdými drogami. Během turné Come Taste the Band mnoho fanoušků otevřeně bučelo na jeho neschopnost hrát sóla ve stylu Ritchieho Blackmorea, aniž by si uvědomovali, že ho fyzicky limituje závislost. Ve stejné době, jak později přiznal, trpěl závislostí na kokainu také Glenn Hughes.
Poslední koncert turné se odehrál 15. března 1976 v liverpoolském Empire Theatre. Rozpad kapely byl oficiálně oznámen v červenci téhož roku. Bolin pokračoval v práci na svém druhém sólovém albu Private Eyes. Dne 4. prosince 1976, po koncertě v Miami, kde vystupoval jako předkapela Jeffa Becka, byl nalezen svou přítelkyní a spoluhráči v bezvědomí. Nemohla ho probudit, přivolala pomoc, ale bylo již pozdě. Oficiální příčinou smrti byla intoxikace několika drogami. Bylo mu 25 let.
Po rozpadu kapely většina bývalých i tehdejších členů Deep Purple dosáhla úspěchu v jiných projektech, mimo jiné ve skupinách Gillan, Whitesnake a Rainbow. I přes nečinnost začala kapela získávat až mystický status – po zbytek 70. let vycházely kompilace, reedice i dříve nevydané živé záznamy, často na popud fanoušků.
Mk. II reunion (1984 – 1989) – V dubnu 1984, osm let po rozpadu Deep Purple, došlo k plnohodnotnému (a právně ošetřenému) reunionu v klasické sestavě Mark II ze začátku 70. let: Gillan, Lord, Blackmore, Glover a Paice. Skupina podepsala celosvětovou smlouvu s PolyGramem – alba v USA vydávaly Mercury Records, ve Velké Británii a dalších zemích Polydor Records. Deska Perfect Strangers, nahraná ve Vermontu, vyšla v říjnu 1984. Komerčně uspěla: 5. místo v UK Albums Chart a 12. místo v americkém Billboard 200. Obsahovala singly a budoucí koncertní stálice "Knockin' At Your Back Door" a "Perfect Strangers". Šlo o druhé studiové album Deep Purple, které v USA získalo platinovou desku.
Následovalo rozsáhlé světové turné, které začalo v Austrálii a pokračovalo přes Severní Ameriku až do Evropy. Finančně šlo o obrovský úspěch – v roce 1985 mělo v USA vyšší tržby než jakýkoli jiný interpret s výjimkou Bruce Springsteena. 22. června 1985 se Deep Purple vrátili na britská pódia koncertem v Knebworthu (hlavní support: Scorpions, dále UFO a Meat Loaf), kde před 80 000 fanoušky čelili přívalovému dešti a bahnu. Koncert nesl název "Return of the Knebworth Fayre". V roce 1987 vyšlo další album The House of Blue Light, po němž následovalo světové turné – přerušené zraněním Blackmoreova prstu při pokusu chytit kytaru vyhozenou do vzduchu. Rok nato vyšlo živé album Nobody's Perfect (1988), složené z nahrávek z tohoto turné, převážně však opět s repertoárem z Made in Japan. U příležitosti 20. výročí skupiny byla vydána nová verze skladby "Hush" – tentokrát s Gillanem jako hlavním zpěvákem.
Mk. V (1989 – 1992) – V roce 1989 byl Gillan z kapely propuštěn, protože se jeho vztah s Blackmorem opět zhoršil a jejich hudební vize se výrazně rozcházely. Skupina původně uvažovala o angažování Jimiho Jamisona (Survivor), ale kvůli právním komplikacím s vydavatelstvím Scotti Brothers Records k tomu nedošlo. Po konkurzu několika výrazných jmen – Brian Howe (White Spirit, Ted Nugent, Bad Company), Doug Pinnick (King's X), Australané Jimmy Barnes (Cold Chisel) a John Farnham (Little River Band), Terry Brock (Strangeways, Giant) a Norman 'Kal' Swan (Tytan, Lion, Bad Moon Rising) – byl nakonec přijat bývalý zpěvák Rainbow Joe Lynn Turner.
Sestava Mark V nahrála jediné album Slaves and Masters (1990) a vydala se na turné. Deska měla jen mírný úspěch – 45. místo v britském a 87. v americkém žebříčku Billboard. Část fanoušků ji vnímala spíše jako 'generickou napodobeninu alba Foreigner'.
Druhý Mk. II reunion (1992 – 1993) & Mk. VI (1993 – 1994) – Po skončení turné byl Turner odvolán, protože Lord, Paice, Glover i vydavatelství si přáli návrat Gillana k 25. výročí skupiny. Blackmore souhlasil výměnou za 250 000 dolarů, které obdržel, a klasická sestava nahrála album The Battle Rages On... (1993). Gillan však přepracoval značnou část materiálu původně napsaného s Turnerem, což Blackmore považoval za nemelodické zásahy. Během jinak úspěšného evropského turné Blackmore opustil kapelu 17. listopadu 1993 po koncertu v Helsinkách. Joe Satriani byl povolán na prosincová japonská vystoupení a následně zůstal i na letní evropské turné v roce 1994. Byl sice požádán, aby se připojil natrvalo, ale jeho závazky vůči Epic Records tomu zabránily. 23. srpna 1994 kapela jednomyslně vybrala Stevea Morseho (Dixie Dregs, Kansas) jako Satrianiho nástupce.
Mk. VII (1994 – 2002) – Morseův příchod přinesl novou tvůrčí energii. Výsledkem bylo album Purpendicular (1996), které představilo širší spektrum hudebních vlivů, i když se nedostalo do amerického žebříčku Billboard 200. V roce 1997 vyšlo koncertní album Live at The Olympia '96. Skupina modernizovala setlist a v následujících letech slavila úspěchy, v roce 1998 vydala tvrdší desku Abandon a pokračovala v aktivním koncertování.
V roce 1999 obnovil Lord s pomocí nizozemského muzikologa Marca de Goeije ztracenou partituru Concerto for Group and Orchestra. Dílo bylo znovu provedeno v Royal Albert Hall v září 1999 s Londýnským symfonickým orchestrem pod taktovkou Paula Manna. Koncert obsahoval i skladby ze sólových projektů jednotlivých členů a zkrácený set Deep Purple. V roce 2000 vyšla nahrávka pod názvem In Concert with The London Symphony Orchestra. O rok později následoval box set The Soundboard Series, obsahující záznamy koncertů z australského a japonského turné 2001. Skupina nadále intenzivně koncertovala až do roku 2002, kdy Lord – poslední člen, jenž kromě Paicea působil ve všech inkarnacích kapely – oznámil přátelský odchod, aby se mohl soustředit na orchestrální tvorbu. Jeho místo zaujal zkušený klávesista Don Airey, který skupině již dříve vypomáhal během Lordovy rekonvalescence po úrazu kolena v roce 2001.
V roce 2003 vydali Deep Purple první studiové album po pěti letech, Bananas, a vyrazili na turné na jeho podporu. Vydavatelství EMI Records však s kapelou neprodloužilo smlouvu, pravděpodobně kvůli nižším prodejům, než se očekávalo. Lépe se prodávalo album Actually In Concert with The London Symphony Orchestra.
V červenci 2005 skupina vystoupila na koncertě Live 8 v Park Place (Barrie, Ontario) a v říjnu téhož roku vydala další studiové album Rapture of the Deep, po němž následovalo stejnojmenné turné. Obě alba této sestavy Mark VIII produkoval Michael Bradford. V únoru 2007 požádal Gillan fanoušky, aby si nekupovali živé album Come Hell or High Water, které vydala Sony BMG. Jednalo se o záznam koncertu z roku 1993 na NEC v anglickém Birminghamu, jenž byl již dříve publikován bez souhlasu Gillana nebo ostatních členů kapely.
V roce 2011 absolvovali Deep Purple koncertní turné ve 48 zemích. V rámci turné Songs That Built Rock Tour využili doprovod 38členného orchestru a vystoupili mimo jiné v londýnské O2 Areně. Až do května 2011 panovala v kapele nejistota, zda má smysl natočit nové studiové album, protože jeho vydání by již nepřinášelo významný zisk. Roger Glover však prohlásil, že Deep Purple by měli nahrát nové album, i kdyby nás to mělo stát peníze. Na začátku téhož roku vyjádřili David Coverdale a Glenn Hughes v rozhovoru pro VH1 ochotu zúčastnit se případného benefičního koncertu sestavy Mark III.
V září 2011 zemřel ve věku 57 let hlavní zvukař kapely Moray McMillin. Po řadě skladatelských sezení v Evropě se Deep Purple rozhodli nahrávat přes léto 2012 a oznámili, že nové studiové album vyjde v roce 2013. Steve Morse potvrdil francouzskému časopisu Rock Hard, že producentem novinky bude Bob Ezrin.
Dne 6. července 2012 zemřel v Londýně ve věku 71 let spoluzakládající člen skupiny a bývalý varhaník Jon Lord. V prosinci 2012 uvedl Roger Glover, že kapela dokončila 14 skladeb pro nové album, přičemž 11 až 12 z nich se mělo objevit na finální nahrávce. Dne 26. února 2013 byl oznámen název devatenáctého studiového alba jako Now What?!. Album, nahrané a smíchané v Nashvillu (Tennessee), vyšlo 26. dubna 2013 a obsahovalo mimo jiné skladbu "Vincent Price", pojmenovanou po známém hororovém herci, jenž v minulosti spolupracoval s Gillanem i Gloverem.
Dne 25. listopadu 2016 oznámili Deep Purple název svého dvacátého studiového alba – Infinite, které vyšlo 7. dubna 2017. Na jeho podporu odstartovali 13. května 2017 v rumunské Bukurešti turné s názvem The Long Goodbye Tour. V rozhovoru pro web Heavyworlds uvedl Paice, že by mohlo jít o jejich poslední rozsáhlé turné. „Nemáme žádné pevné plány, ale je zřejmé, že nemůžete koncertovat stejně, jako když vám bylo 21. Je to čím dál těžší. Lidé mají v životě jiné povinnosti. Ale nikdy neříkej nikdy,“ dodal. Již 3. února 2017 zveřejnila kapela videoklip k první skladbě z alba, "Time for Bedlam".
Dne 29. února 2020 byla na internetu představena nová skladba "Throw My Bones", přičemž vydání plnohodnotného alba Whoosh! bylo původně plánováno na červen, ale kvůli 'pandemii COVID-19' bylo odloženo na 7. srpna 2020. Gillan následně v rozhovoru potvrdil, že ani on, ani ostatní členové Deep Purple neplánují v nejbližší době ukončit kariéru.
Dne 6. října 2021 skupina oznámila název svého coververzního alba Turning to Crime, které vyšlo 26. listopadu 2021.
19. července 2024 vydali Deep Purple své 23. studiové album s názvem =1. Producentem alba je Bob Ezrin, který s kapelou spolupracuje od roku 2013. Album je prvním studiovým počinem s kytaristou Simonem McBridem, který nahradil Stevea Morse v roce 2022. Název =1 symbolizuje myšlenku, že v čím dál složitějším světě se vše nakonec zjednodušuje na jednotnou podstatu.
Z alba byly vydány tři singly: "Portable Door", "Pictures of You" a "Lazy Sod". Vystoupení kapely v londýnské O2 Areně v listopadu 2024 bylo kritiky chváleno za energii a sílu nových skladeb, které se vyrovnaly klasickým hitům jako "Highway Star" a "Lazy".
V roce 2025 pokračuje kapela v koncertování. Například 16. listopadu 2025 vystoupí v Tbilisi, Gruzie...
Deep Purple jsou spolu s Led Zeppelin a Black Sabbath uváděni jako jedni z průkopníků hard rocku a heavy metalu. Britský Classic Rock (BC) je označuje za 'nesvatou trojici' britského hard rocku a heavy metalu během zlaté éry tohoto žánru v 70. letech. Skupina zásadně ovlivnila řadu rockových a metalových kapel, včetně Metallicy, Judas Priest, Queen, Aerosmith, Van Halen, Alice in Chains, Pantery, Bon Jovi, Europe, Rush, Motörhead a mnoha zástupců nové vlny britského heavy metalu jako Iron Maiden či Def Leppard.
Steve Harris, baskytarista a hlavní skladatel Iron Maiden, uvedl, že „těžkost“ jeho kapely byla inspirována „Black Sabbath a Deep Purple s trochou Zeppelinů“. Zakladatel Van Halen Eddie Van Halen označil skladbu "Burn" za jeden ze svých nejoblíbenějších kytarových riffů. Kytarista Queen Brian May nazval Ritchieho Blackmorea „průkopníkem, technicky neuvěřitelným – nepředvídatelným ve všech ohledech... nikdy jste nevěděli, co uvidíte, když jste šli na Purple“. Bubeník Metallicy Lars Ulrich prohlásil: „Když mi bylo devět, bylo to všechno o Deep Purple. Moje nejoblíbenější [album] je stále Made in Japan.“ Album Stormbringer (1974) bylo první deskou, kterou vlastnil Till Lindemann, zpěvák německé skupiny Neue Deutsche Härte Rammstein.
Ačkoli jsou Deep Purple tradičně zařazováni do kategorií hard rock a heavy metal, jejich hudba často obsahovala i prvky progresivního a blues rocku. To vedlo kanadského hudebního novináře Martina Popoffa k tomu, že skupinu označil za referenční bod metalu „bez potřeby přesné kategorizace“.
V roce 2000 se Deep Purple umístili na 22. místě v žebříčku VH1 '100 Greatest Artists of Hard Rock'. Na World Music Awards 2008 obdrželi cenu Legend Award a v roce 2011 převzali ocenění Innovator Award na Classic Rock Awards v Londýně. V anketě čtenářů časopisu Rolling Stone z roku 2012 bylo album Made in Japan označeno za šesté nejlepší živé album všech dob. K 40. výročí vydání alba Machine Head (1972) vyšlo tributní album Re-Machined: A Tribute to Deep Purple's Machine Head (2012).
Na tribute albu se podíleli Iron Maiden, Metallica, Steve Vai, Carlos Santana, The Flaming Lips, Black Label Society, zpěvák Papa Roach Jacoby Shaddix, superkapela Chickenfoot (Sammy Hagar a Michael Anthony – ex-Van Halen, kytarista Joe Satriani a bubeník Chad Smith z Red Hot Chili Peppers) a superskupina Kings of Chaos (Joe Elliott z Def Leppard, Steve Stevens a bývalí členové Guns N' Roses Duff McKagan a Matt Sorum).
V roce 2007 byli Deep Purple jedním z účinkujících ve čtvrté epizodě dokumentární série BBC/VH1 Seven Ages of Rock, zaměřené na historii heavy metalu. V květnu 2019 obdržela skupina prestižní ocenění Ivor Novello Award for International Achievement od Britské akademie autorů, skladatelů a skladatelek.
