V Hertfordu, v Anglii, byla založena skupina DEEP PURPLE. V tvorbě této skupiny docházelo ke spojení klasické hudby, jejímž propagátorem byl zejména John Lord, a hardrockových motivů, které prosazoval Ritchie Blackmore. Spojení těchto dvou druhů hudby oslovilo mladé posluchače první poloviny 70tých let. Deep Purple tehdy patřili mezi nejlepší rockové skupiny a z tohoto období také pocházejí jejich nejlepší desky a nejslavnější a nejúspěšnější koncertní vystoupení. Spolu s Led Zeppelin a Black Sabbath jsou považováni za průkopníky heavy metalu a moderního hardrocku, přestože oni sami se nikdy za heavymetalovou skupinu nepovažovali.

V roce 1967 kontaktoval bývalý bubeník Searchers Chris Curtis londýnského podnikatele Tonyho Edwardse v naději, že bude řídit novou skupinu, kterou dával dohromady a která se měla jmenovat Roundabout. Curtisovou vizí byla "superskupina", v níž by členové kapely nastupovali a vystupovali jako v hudebním kolotoči. Edwards, na kterého tento plán udělal dojem, souhlasil s financováním tohoto podniku spolu se svými dvěma obchodními partnery Johnem Colettou a Ronem Hirem, kteří tvořili společnost Hire-Edwards-Coletta Enterprises.

Prvním nováčkem v kapele byl klasicky vzdělaný hráč na Hammondovy varhany Jon Lord, Curtisův spolubydlící, který hrál především se skupinou Artwoods (vedenou Artem Woodem, bratrem budoucího kytaristy Faces a Rolling Stones Ronnieho Wooda, a zahrnující Keefa Hartleyho). Lord tehdy vystupoval v doprovodné kapele vokální skupiny The Flower Pot Men (dříve známé jako Ivy League) spolu s baskytaristou Nickem Simperem a bubeníkem Carlem Littlem. (Simper předtím působil ve skupině Johnny Kidd and the Pirates a v roce 1966 přežil autonehodu, při níž Kidd zahynul.) Lord je upozornil, že byl naverbován do projektu Roundabout, načež Simper a Little navrhli kytaristu Ritchieho Blackmora, kterého Lord nikdy neviděl. Simper znal Blackmora od počátku 60. let, kdy jeho první skupina Renegades debutovala ve stejné době jako jedna z Blackmorových raných kapel Dominators.

HEC přesvědčil Blackmora, aby přijel z Hamburku na konkurz do nové skupiny. Blackmore se proslavil jako studiový kytarista a byl také členem skupin Outlaws, Screaming Lord Sutch a Neil Christian, přičemž právě posledně jmenovaný umělec byl důvodem Blackmoreova přesunu do Německa. Curtisovo nevyzpytatelné chování a životní styl, podpořené užíváním LSD, způsobily, že náhle začal projevovat nezájem o projekt, který založil, a donutil HEC, aby ho z Roundabout propustili. HEC však nyní zaujaly možnosti, které Lord a Blackmore přinesli, a přesvědčil Ritchieho, aby se z Hamburku vrátil podruhé. Lord a Blackmore začali s náborem dalších členů a jako manažera si ponechali Tonyho Edwardse. Lord přesvědčil Nicka Simpera, aby se připojil na baskytaru, ale Blackmore trval na tom, aby pustili Carla Littla ve prospěch bubeníka Bobbyho Woodmana. Woodman byl bývalým bubeníkem skupiny Play-Boys Vince Taylora (pro kterou hrál pod jménem Bobbie Clarke). Původní sestava Deep Purple začínala v Cadogan Gardens v South Kensingtonu.

V březnu 1968 se Lord, Blackmore, Simper a Woodman přestěhovali do venkovského domu Deeves Hall v South Mimms v hrabství Hertfordshire, kde kapela bydlela, skládala a zkoušela; dům byl plně vybaven nejnovějšími zesilovači Marshall a na Lordovo přání i varhanami Hammond C3. Podle Simpera prošly konkurzem "desítky" zpěváků (včetně Roda Stewarta a Woodmanova přítele Davea Curtisse), dokud skupina neslyšela Roda Evanse z klubové kapely The Maze a usoudila, že jeho hlas se dobře hodí k jejich stylu. S Evansem se připojil bubeník jeho kapely Ian Paice. Blackmore viděl osmnáctiletého Paice na turné s Maze v Německu v roce 1966 a jeho bubnování na něj udělalo dojem. Kapela narychlo uspořádala pro Paice konkurz, vzhledem k tomu, že Woodman nebyl spokojen s hudebním směřováním kapely. Paice i Evans získali svá místa a sestava byla kompletní.

Během krátkého dubnového turné roku po Dánsku a Švédsku, na kterém stále vystupovali pod názvem Roundabout, navrhl Blackmore nový název: "Deep Purple", pojmenovaný podle oblíbené písně jeho babičky. Skupina se rozhodla vybrat si název poté, co všechny návrhy vyvěsili na nástěnku ve zkušebně. Druhým v pořadí za Deep Purple bylo "Concrete God", což kapela považovala za příliš drsné, než aby si vzala na paškál.

V květnu 1968 se skupina přestěhovala do studia Pye Studios v londýnské čtvrti Marble Arch, kde nahrála své debutové album Shades of Deep Purple, které vyšlo v červenci u amerického vydavatelství Tetragrammaton a v září u britského vydavatelství EMI. V Severní Americe skupina zaznamenala úspěch s coververzí písně "Hush" od Joea Southa a v září 1968 se píseň dostala na 4. místo v Billboard Hot 100 v USA a na 2. místo v kanadském žebříčku RPM, což LP Shades posunulo na 24. místo v žebříčku popových alb Billboardu. Následující měsíc byli Deep Purple objednáni jako předkapela Cream na jejich turné Goodbye.

Druhé album skupiny, The Book of Taliesyn, bylo rychle nahráno a poté vydáno v Severní Americe v říjnu 1968, aby se shodovalo s turné. Album obsahovalo coververzi písně "Kentucky Woman" od Neila Diamonda, která se dostala do Top 40 jak v USA (38. místo v žebříčku Billboard), tak v Kanadě (21. místo v žebříčku RPM), ačkoli prodejnost alba nebyla tak vysoká (54. místo v USA, 48. místo v Kanadě). The Book of Taliesyn vyšlo v domovské zemi kapely až v následujícím roce a stejně jako jeho předchůdce se příliš neprosadilo v UK Albums Chart.

Počátkem roku 1969 skupina nahrála singl s názvem "Emmaretta", pojmenovaný podle Emmaretty Marksové, tehdejší členky hereckého souboru muzikálu Hair, kterou se Evans snažil svést. V březnu téhož roku skupina dokončila nahrávání svého třetího alba Deep Purple. Album obsahovalo v jedné skladbě smyčce a dechové nástroje ("April"), což ukázalo Lordovy klasické kořeny, jako byli Bach a Rimskij-Korsakov, a objevilo se i několik dalších vlivů, zejména Vanilla Fudge. (Lord a Blackmore dokonce prohlásili, že skupina chtěla být "klonem Vanilla Fudge".) Byla to poslední nahrávka původní sestavy.

Severoamerická nahrávací společnost skupiny, Tetragrammaton, odložila produkci alba Deep Purple až do doby, kdy skončilo americké turné skupiny v roce 1969. To, stejně jako nedostatečná propagace ze strany téměř zkrachovalého vydavatelství, způsobilo, že se album špatně prodávalo a skončilo daleko mimo první stovku Billboardu. Brzy po případném vydání třetího alba Tetragrammaton zkrachoval, takže kapela zůstala bez peněz a s nejistou budoucností. (Majetek Tetragrammatonu převzala společnost Warner Bros. Records, která vydávala desky Deep Purple v USA po celá sedmdesátá léta).

Během amerického turné v roce 1969 se Lord a Blackmore setkali s Paicem, aby s ním prodiskutovali své přání posunout kapelu těžším směrem. Protože Evans a Simper by se k heavy rockovému stylu příliš nehodili, byli oba ještě téhož léta nahrazeni. Paice prohlásil: "Musela přijít změna. Kdyby neodešli, kapela by se úplně rozpadla." V té chvíli se však ukázalo, že se jedná o velmi důležitou změnu.

Při hledání náhradního zpěváka se Blackmore zaměřil na devatenáctiletého zpěváka Terryho Reida. Ačkoli mu nabídka "lichotila", Reid byl stále vázán exkluzivní nahrávací smlouvou s producentem Mickie Mostem a více ho zajímala jeho sólová kariéra. Blackmore neměl jinou možnost než se poohlédnout jinde. Vyhledal zpěváka Iana Gillana ze skupiny Episode Six, která v Británii vydala několik singlů, aniž by dosáhla většího komerčního úspěchu. Bubeník Six Mick Underwood - Blackmorův starý kamarád z dob jeho působení v Outlaws - představil kapele Gillana a baskytaristu Rogera Glovera. Podle Nicka Simpera se Gillan chtěl připojit pouze k Rogeru Gloverovi. Tím byla epizoda Six fakticky zničena, což Underwoodovi přivodilo neodbytný pocit viny, který trval téměř deset let, dokud ho Gillan koncem sedmdesátých let nepřijal do své nové kapely po Purple. Podle Blackmora měli Deep Purple zájem pouze o Gillana, nikoli o Glovera, ale Rogera si na radu Iana Paice ponechali.

Tím vznikla sestava Deep Purple Mark II, jejíž první nahrávkou byla skladba Rogera Greenawaye a Rogera Cooka s názvem "Hallelujah". V době jejího nahrávání si Nick Simper stále myslel, že je v kapele, a zavolal Johnu Colettovi, aby se zeptal na termín nahrávání této písně. Poté zjistil, že píseň již byla nahrána s Gloverem na baskytaru. Zbývající původní členové Deep Purple poté pověřili management, aby Simpera informoval, že byl oficiálně nahrazen. Navzdory televizním vystoupením, která měla singl "Hallelujah" ve Velké Británii propagovat, píseň propadla. Blackmore řekl britskému hudebnímu týdeníku Record Mirror, že kapela potřebuje mít v Británii komerční desku, a píseň popsal jako "takovou mezihru" - kompromis mezi typem materiálu, který by kapela normálně nahrávala, a otevřeně komerčním materiálem.

V září 1969 získala kapela potřebnou publicitu díky třívětému eposu Concerto for Group and Orchestra, který Lord složil jako sólový projekt a který kapela natočila v londýnské Royal Albert Hall s Královským filharmonickým orchestrem pod vedením Malcolma Arnolda. Vedle Days of Future Passed od Moody Blues a Five Bridges od Nice šlo o jednu z prvních spoluprací rockové kapely s orchestrem. Toto živé album se stalo jejich první nahrávkou, která zaznamenala nějaký úspěch v britských hitparádách. Gillan a Blackmore nebyli příliš spokojeni s tím, že kapela byla označena za skupinu, která hraje s orchestrem, oba měli pocit, že Concerto je rozptýlení, které by jim překáželo v rozvoji jejich vytouženého hardrockového stylu. Lord přiznal, že ačkoli členové kapely nebyli z projektu nadšeni, když do něj vstupovali, na konci vystoupení "jste mohli dát dohromady pět úsměvů a překlenout Temži". Lord pro kapelu koncem roku 1970 napsal také Gemini Suite, další spolupráci orchestru a skupiny ve stejném duchu. V roce 1975 Blackmore prohlásil, že podle něj Koncert pro skupinu a orchestr nebyl špatný, ale Gemini Suite byla příšerná a velmi nesourodá. Roger Glover později prohlásil, že Jon Lord se v prvních letech kapely jevil jako její vůdce.

Krátce po vydání orchestrálního alba zahájili Deep Purple hektické koncertování a nahrávání, od něhož si v následujících třech letech příliš neodpočinuli. Jejich první studiové album z tohoto období, vydané v polovině roku 1970, se jmenovalo In Rock (název podpořil i obal alba inspirovaný Mount Rushmore) a obsahovalo tehdejší koncertní stálice "Speed King", "Into The Fire" a "Child in Time". Nealbový singl "Black Night", vydaný ve stejné době, konečně vynesl kapelu do britské Top 10. Souhra Blackmorovy kytary a Lordových zkreslených varhan spolu s Gillanovým mohutným, široce rozkročeným zpěvem a rytmickou sekcí Glovera a Paice nyní začala nabývat jedinečné identity, která kapelu oddělila od jejích předchozích alb. Spolu s Led Zeppelin II a Paranoidem od Black Sabbath album In Rock kodifikovalo rodící se žánr heavy metalu.

Album In Rock si vedlo dobře, zejména ve Velké Británii, kde se dostalo na 4. místo, zatímco singl "Black Night" se dostal na 2. místo UK Singles Chart a kapela tuto píseň živě předvedla v pořadu BBC Top of the Pops. Kromě rostoucích prodejů ve Velké Británii si kapela získávala renomé i jako koncertní hvězda, zejména s ohledem na obrovský objem svých vystoupení a improvizační schopnosti Blackmora a Lorda. Lord k tomu řekl: "Vycházeli jsme z jazzu, ze staromódního rock and rollu, z klasiky. Ritchie a já... jsme si vyměňovali hudební vtípky a útoky. On něco zahrál a já musel zkusit, jestli se mu vyrovnám. To dodávalo kapele smysl pro humor, napětí, pocit "co se sakra stane dál?". Publikum to nevědělo a v devíti případech z deseti jsme to nevěděli ani my!".

Druhé album Mk. II, tvůrčím způsobem progresivní Fireball, vyšlo v létě 1971 a dostalo se na první místo UK Albums Chart. Titulní skladba "Fireball" byla vydána jako singl, stejně jako "Strange Kind of Woman", která nepocházela z alba, ale byla nahrána během stejných sezení (ačkoli na americké verzi alba nahradila "Demon's Eye"). "Strange Kind of Woman" se stala jejich druhým singlem v UK Top 10, když dosáhla 8. místa.

Během několika týdnů po vydání alba Fireball už skupina hrála písně plánované na další album. Jedna (z níž se později stala "Highway Star") zazněla hned na prvním koncertu turné Fireball, protože vznikla v autobuse na koncert v Portsmouthu jako odpověď na otázku jednoho novináře: "Jak se vám daří psát písničky?". Dne 24. října 1971 během americké části turné Fireball měla skupina hrát v Auditorium Theatre v Chicagu, když Ian Gillan onemocněl žloutenkou, což kapelu donutilo hrát bez něj a set odzpíval baskytarista Glover. Poté byl zbytek amerických koncertů zrušen a skupina odletěla domů.

Začátkem prosince 1971 skupina odcestovala do Švýcarska, aby nahrála desku Machine Head. Album se mělo nahrávat v kasinu Montreux s využitím mobilního studia Rolling Stones, ale během koncertu Franka Zappy a Mothers of Invention došlo k požáru, který způsobil muž střílející světlicí do stropu, a kasino vyhořelo. Tento incident se stal inspirací pro píseň "Smoke on the Water". Album bylo později nahráno na chodbě v nedalekém prázdném Grand Hôtel de Territet, s výjimkou skladby k písni "Smoke on the Water". Ta byla nahrána v prázdném divadle The Pavillon, než byla kapela požádána, aby odešla. O nahrávání "Smoke on the Water" Blackmore pro BBC Radio 2 prohlásil: "Celou věc jsme udělali asi na čtyři záběry, protože jsme museli. Policie bušila na dveře. Věděli jsme, že je to policie, ale měli jsme v tom sále tak dobrý zvuk. V Montreux jsme budili všechny sousedy v okruhu asi pěti mil, protože se to ozývalo přes hory. Zrovna jsem dohrával poslední část riffu, zrovna jsme ho dokončili, když dovnitř vtrhla policie a řekla: "Musíte toho nechat". Měli jsme skladbu hotovou."

Album Machine Head, navazující na obě předchozí alba, vyšlo koncem března 1972 a stalo se jedním z nejslavnějších počinů kapely. Bylo to druhé album skupiny na prvním místě ve Velké Británii a zároveň ji znovu prosadilo v Severní Americe, kde se dostalo na 7. místo v USA a na 1. místo v Kanadě. Obsahovalo skladby, které se staly klasikou koncertů, jako například "Highway Star", "Space Truckin'", "Lazy" a "Smoke on the Water", jimiž se Deep Purple proslavili nejvíce. Skupina pokračovala v koncertování a nahrávání v tempu, které by bylo o třicet let později vzácné; v době nahrávání alba Machine Head byla skupina pohromadě teprve tři a půl roku, přesto se jednalo o její šesté album.

V lednu 1972 se skupina vrátila na turné po USA, poté se vydala na turné po Evropě a v březnu pokračovala v koncertování v USA. Během pobytu v Americe se Blackmore nakazil žloutenkou a kapela se pokusila odehrát jeden koncert ve Flintu ve státě Michigan bez kytaristy, načež se pokusila získat služby Ala Koopera, který s kapelou zkoušel, než se odřekl, a místo něj navrhl kytaristu Spirit Randyho California. California odehrál se skupinou jeden koncert, a to 6. dubna v Quebec City v Quebecu, ale zbytek tohoto turné byl rovněž zrušen.

Koncem května 1972 se kapela vrátila do USA, aby absolvovala své třetí turné po Severní Americe (z celkových čtyř v tomto roce). Na turné po Japonsku v srpnu téhož roku vyšel dvojvinyl Made in Japan. Původně mělo jít o nahrávku určenou pouze pro Japonsko, ale po vydání po celém světě se dvojalbum stalo okamžitým hitem a dosáhlo platinového statusu v pěti zemích včetně USA. Dodnes patří k nejoblíbenějším a nejprodávanějším koncertním nahrávkám rockové hudby.

Klasická sestava Deep Purple Mark II pokračovala v práci a v roce 1973 vydala album Who Do We Think We Are. Album, z něhož vzešel hitový singl "Woman from Tokyo", se dostalo na 4. místo v britské hitparádě a na 15. místo v americké hitparádě, přičemž dosáhlo statusu zlaté desky rychleji než kterékoli do té doby vydané album Deep Purple. Vnitřní napětí a vyčerpání však byly patrnější než kdykoli předtím. Po úspěších alb Machine Head a Made in Japan se Deep Purple díky prodeji alba Who Do We Think We Are stali nejprodávanějšími umělci roku 1973 v USA. Gillan v rozhovoru z roku 1984 přiznal, že management kapely tlačil na to, aby včas dokončili album Who Do We Think We Are a vyrazili na turné, ačkoli nutně potřebovali pauzu. Špatné pocity, včetně napětí s Blackmorem, vyvrcholily Gillanovým odchodem z kapely po druhém turné v Japonsku v létě 1973, po němž následovalo na Blackmoreovo naléhání propuštění Glovera. V pozdějších rozhovorech Lord označil odchody Gillana a Glovera v době, kdy byla kapela na vrcholu, za největší ostudu v rokenrolu; "bůhví, co bychom udělali v následujících třech nebo čtyřech letech. Psali jsme tak dobře."

Kapela najala baskytaristu a zpěváka z Midlands Glenna Hughese, který dříve působil ve skupině Trapeze. Podle Paice mu Glover s Lordem několik měsíců před oficiálním ukončením spolupráce sdělili, že chce z kapely odejít, a tak se začali zastavovat na koncertech Trapeze. Po získání Hughese debatovali o tom, že by pokračovali jako čtyřčlenná kapela s Hughesem jako baskytaristou a hlavním zpěvákem. Podle Hughese se nechal přemluvit, protože kapela chtěla přibrat Paula Rodgerse z Free jako spoluzpěváka, ale Rodgers v té době právě začínal s Bad Company. "Zeptali se mě," vzpomínal Rodgers, "a já jsem se všemi dlouze mluvil o této možnosti. Purple absolvovali turné po Austrálii s finální sestavou Free. Neudělal jsem to, protože jsem byl velmi zaujatý myšlenkou založit Bad Company." Místo toho se konaly konkurzy na náhradu za zpěváka. Rozhodli se pro Davida Coverdalea, neznámého zpěváka ze Saltburnu v severovýchodní Anglii, především proto, že se Blackmorovi líbil jeho mužný, bluesově zabarvený hlas.

Tato nová sestava pokračovala i v roce 1974 a jejich jarní turné zahrnovalo koncerty v Madison Square Garden v New Yorku 13. března a v Nassau Coliseum o čtyři dny později. 6. dubna 1974 skupina spoluúčinkovala (s Emerson, Lake & Palmer) na festivalu California Jam na dráze Ontario Motor Speedway v Ontariu v jižní Kalifornii. Festivalu, který přilákal přes 250 000 fanoušků, se zúčastnili také rockoví velikáni 70. let Black Sabbath, Eagles a Earth, Wind & Fire. Části koncertu byly vysílány televizí ABC v USA, čímž se skupina dostala do povědomí širšího publika. O měsíc později bylo vystoupení skupiny 22. května ve státním kině Gaumont v londýnském Kilburnu zaznamenáno pro živé album Live in London.

První studiové album této sestavy, vydané v únoru 1974 a nazvané Burn, bylo velmi úspěšné, dosáhlo 3. místa ve Velké Británii a 9. místa v USA a následovalo další světové turné. Titulní skladba, která album otevírá a která bude zahajovat většinu koncertů v éře Mark III, byla vědomou snahou kapely přihlásit se k progresivnímu rockovému hnutí, které v té době popularizovaly kapely jako Yes, Emerson, Lake & Palmer, Genesis a Gentle Giant. Hughes a Coverdale dodali hudbě vokální harmonie a prvky funku, respektive blues, což se ještě výrazněji projevilo na albu Stormbringer z konce roku 1974. Kromě titulní skladby obsahovalo album řadu písní, které byly hojně hrány v rádiích, například "Lady Double Dealer", "The Gypsy" a "Soldier of Fortune", a album dosáhlo na první místo v hitparádách. 6. ve Velké Británii a 20. místo v americkém žebříčku Billboard. Blackmoreovi se však album a funky soulové prvky veřejně nelíbily, dokonce je označil za "hudbu na čištění bot". V důsledku toho 21. června 1975 skupinu opustil a založil vlastní kapelu s Ronniem Jamesem Diem z Elf, nazvanou Ritchie Blackmore's Rainbow, po prvním albu zkráceně Rainbow.

Po Blackmoreově odchodu skupina zvažovala rozpad, ale rozhodla se pokračovat a najít jiného kytaristu. Uvažovalo se o Clemu Clempsonovi (Colosseum, Humble Pie), Zalovi Cleminsonovi (The Sensational Alex Harvey Band), Micku Ronsonovi (The Spiders From Mars) a Rorym Gallagherovi, přičemž konečnou volbou se stal američan Tommy Bolin. Existují nejméně dvě verze příběhu o Bolinově náboru: Coverdale tvrdí, že to byl on, kdo navrhl Bolina na konkurz: "Přišel, hubený jako hrábě, vlasy měl obarvené na zeleno, žluto a modro s peřím. Vedle něj se ploužila úžasná havajská dívka v háčkovaných šatech, pod kterými neměla nic na sobě. Zapojil čtyři stowattové stacky Marshall a... práce byla jeho." V rozhovoru, který v červnu 1975 zveřejnil Melody Maker, však Bolin tvrdil, že na konkurz přišel na doporučení Blackmora. Bolin byl koncem šedesátých let členem mnoha kapel - Denny & The Triumphs, American Standard a Zephyr, která v letech 1969-1972 vydala tři alba. Než se připojil k Deep Purple, byly nejznámější nahrávky, které jako session hudebník nahrál na jazzovém fusion albu Spectrum Billyho Cobhama z roku 1973 a jako hlavní kytarista na dvou albech skupiny James Gang po Joe Walshovi: Bang (1973) a Miami (1974). Hrál také s Dr. Johnem, Albertem Kingem, Good Rats, Moxy a Alphonsem Mouzonem a byl zaneprázdněn prací na svém prvním sólovém albu Teaser.

Výsledné album Come Taste the Band vyšlo v říjnu 1975, měsíc před Bolinovým albem Teaser. Navzdory smíšeným recenzím a průměrným prodejům (19. místo ve Velké Británii a 43. místo v USA) kolekce opět oživila kapelu a vnesla do jejího hardrockového zvuku nový, extrémní funkový nádech. Bolinův vliv byl zásadní a s podporou Hughese a Coverdalea kytarista vyvinul většinu materiálu alba. Navzdory Bolinovu talentu začaly na povrch vyplouvat jeho osobní problémy s tvrdými drogami. Během turné Come Taste the Band mnoho fanoušků otevřeně bučelo na Bolinovu neschopnost hrát sóla jako Ritchie Blackmore, aniž by si uvědomili, že Bolinovi fyzicky brání jeho závislost. Ve stejné době, jak přiznal v rozhovorech o několik let později, trpěl Hughes závislostí na kokainu.

Poslední koncert turné se konal 15. března 1976 v liverpoolském Empire Theatre. Rozpad skupiny byl nakonec zveřejněn v červenci 1976. Bolin pokračoval v nahrávání svého druhého sólového alba Private Eyes. Dne 4. prosince 1976, po vystoupení v Miami na podporu Jeffa Becka, byl Bolin nalezen svou přítelkyní a spoluhráči z kapely v bezvědomí. Nemohla ho probudit, spěšně zavolala záchranáře, ale bylo už pozdě. Oficiální příčinou smrti byla intoxikace několika drogami. Bolinovi bylo 25 let. Po rozpadu skupiny většina bývalých i současných členů Deep Purple dosáhla značných úspěchů v řadě dalších kapel, včetně Gillana, Whitesnake a Rainbow. Již nefungující kapela začala získávat jakýsi mystický status, po zbytek 70. let vycházely kompilace, reedice a živé nahrávky, které byly vydávány na popud fanoušků.

Mk II reunion (1984–1989) - V dubnu 1984, osm let po zániku Deep Purple, se uskutečnil plnohodnotný (a legální) reunion v "klasické" sestavě Mark II z počátku 70. let: Gillan, Lord, Blackmore, Glover a Paice. Zreformovaná skupina podepsala celosvětovou smlouvu s PolyGramem, přičemž Mercury Records vydávala jejich alba v USA a Polydor Records ve Velké Británii a dalších zemích. Album Perfect Strangers bylo nahráno ve Vermontu a vydáno v říjnu 1984. Album bylo komerčně úspěšné, dosáhlo 5. místa v žebříčku UK Albums Chart a 12. místa v Billboard 200 v USA. Obsahovalo singly a koncertní stálice "Knockin' At Your Back Door" a "Perfect Strangers". Stalo se druhým studiovým albem Deep Purple, které získalo v USA platinovou desku. Následovalo reunionové turné, které začalo v Austrálii a do léta následujícího roku se vinulo napříč světem do Severní Ameriky a poté do Evropy. Turné bylo také finančně nesmírně úspěšné. V USA turné v roce 1985 překonalo tržby všech ostatních umělců kromě Bruce Springsteena. 22. června 1985 skupina v rámci návratu do Velké Británie odehrála koncert v Knebworthu (s hlavním supportem Scorpions; na programu byli také UFO a Meat Loaf), kde bylo špatné počasí (přívalový déšť a 15 cm bláta) před 80 000 fanoušky. koncert byl nazván "Return of the Knebworth Fayre". Sestava Mark II pokračovala, v roce 1987 vydala album The House of Blue Light, po němž následovalo světové turné (přerušené poté, co si Blackmore na pódiu zlomil prst, když se snažil chytit kytaru poté, co ji vyhodil do vzduchu) a další živé album Nobody's Perfect (1988), které bylo vybráno z několika koncertů tohoto turné, ale stále z velké části vycházelo z již známého setlistu Made in Japan. Ve Velké Británii byla u příležitosti 20 let existence kapely vydána nová verze písně "Hush" (s Gillanem na postu hlavního zpěváka).

Mk V (1989–1992) - Gillan byl propuštěn v roce 1989; jeho vztahy s Blackmorem se opět zhoršily a jejich hudební pohled se příliš rozcházel. Původně chtěla kapela jako náhradu angažovat frontmana Survivor Jimiho Jamisona, ale z toho sešlo kvůli komplikacím s Jamisonovou nahrávací společností Scotti Brothers Records. Nakonec po konkurzu několika významných kandidátů, mezi nimiž byli Brian Howe (White Spirit, Ted Nugent, Bad Company), Doug Pinnick (King's X), Australané Jimmy Barnes (Cold Chisel) a John Farnham (Little River Band), Terry Brock (Strangeways, Giant) a Norman "Kal" Swan (Tytan, Lion, Bad Moon Rising), byl do kapely přijat bývalý zpěvák Rainbow Joe Lynn Turner.

Tato sestava Mark V nahrála pouze jedno album, Slaves and Masters (1990), a absolvovala turné na jeho podporu. Dosáhlo skromného úspěchu, když se umístilo na 45. místě v britském žebříčku a na 87. místě v americkém žebříčku Billboard, ale někteří fanoušci ho kritizovali jako něco víc než takzvané "generické rádoby album Foreigner".

Druhý Mk II reunion (1992–1993) & Mk VI (1993–1994) - Po skončení turné byl Turner nucen odejít, protože Lord, Paice a Glover (a nahrávací společnost) chtěli, aby se Gillan vrátil do sestavy k 25. výročí. Blackmore neochotně ustoupil poté, co požádal o 250 000 dolarů a nakonec je obdržel na své bankovní konto a klasická sestava nahrála v roce 1993 album The Battle Rages On.... Gillan však pro album přepracoval velkou část stávajícího materiálu, který napsal s Turnerem. V důsledku toho se Blackmore rozčílil nad tím, co považoval za nemelodické prvky. Během jinak úspěšného evropského turné Blackmore v roce 1993 nadobro odešel po vystoupení 17. listopadu ve finských Helsinkách. Joe Satriani byl povolán, aby v prosinci doplnil japonská vystoupení, a zůstal na evropském letním turné v roce 1994. Byl požádán, aby se připojil natrvalo, ale jeho závazky vyplývající ze smlouvy s Epic Records tomu zabránily. Kapela 23. srpna 1994 jednomyslně vybrala kytaristu Dixie Dregs a Kansas Stevea Morseho, aby se stal Satrianiho nástupcem.

Mk VII (1994–2002) - Morseův příchod kapelu tvůrčím způsobem oživil a v roce 1996 vyšlo nové album Purpendicular, které ukázalo širokou škálu hudebních stylů, ačkoli se nikdy neumístilo v žebříčku Billboard 200 v USA.V roce 1997 pak sestava Mark VII vydala nové živé album Live at The Olympia '96. S přepracovaným setlistem na turné se Deep Purple těšili úspěchu po celý zbytek devadesátých let, v roce 1998 vydali tvrdší album Abandon a koncertovali s obnoveným nadšením.

V roce 1999 Lord s pomocí nizozemského fanouška, který byl zároveň muzikologem a skladatelem, Marca de Goeije, pečlivě obnovil Concerto for Group and Orchestra, jehož původní partitura se ztratila. Znovu byl proveden v Royal Albert Hall v září 1999, tentokrát s Londýnským symfonickým orchestrem pod taktovkou Paula Manna. Koncert zahrnoval také písně ze sólové kariéry každého člena a krátký set Deep Purple a tato událost byla připomenuta na albu In Concert with The London Symphony Orchestra z roku 2000. V roce 2001 vyšel box set The Soundboard Series, obsahující koncerty z australského turné z roku 2001 a dva z japonského Tokia. Velkou část následujících let strávili členové skupiny na turné. Skupina pokračovala vpřed až do roku 2002, kdy zakládající člen Lord (který byl spolu s Paicem jediným členem, který působil ve všech inkarnacích skupiny) oznámil svůj přátelský odchod ze skupiny, aby se mohl věnovat osobním projektům (zejména orchestrální tvorbě). Lord přenechal své varhany Hammond svému nástupci, rockovému klávesovému veteránovi Donu Aireymu, který Deep Purple vypomohl, když si Lord v roce 2001 poranil koleno.

V roce 2003 vydala skupina Deep Purple první studiové album po pěti letech (Bananas) a začala koncertovat na jeho podporu. Vydavatelství EMI Records s nimi odmítlo prodloužit smlouvu, pravděpodobně kvůli nižším prodejům, než se očekávalo. Album Actually In Concert with The London Symphony Orchestra se prodávalo více.

V červenci 2005 skupina vystoupila na koncertě Live 8 v Park Place (Barrie, Ontario) a v říjnu vydala další album Rapture of the Deep, po kterém následovalo turné Rapture of the Deep. Dvě studiová alba této sestavy Mark VIII produkoval Michael Bradford. V únoru 2007 Gillan požádal fanoušky, aby si nekupovali živé album Come Hell or High Water, které vydává Sony BMG. Jednalo se o záznam jejich vystoupení z roku 1993 na NEC v anglickém Birminghamu, nahrávky tohoto koncertu byly již dříve vydány bez asistence Gillana nebo ostatních členů kapely.

V roce 2011 uskutečnili koncertní turné ve 48 zemích[, v rámci turné Songs That Built Rock Tour použili 38členný orchestr a vystoupili i v londýnské O2 Areně. Až do května 2011 se členové kapely neshodli na tom, zda natočit nové studiové album, protože by už vlastně nevydělávalo peníze. Roger Glover prohlásil, že Deep Purple by měli natočit nové studiové album, "i kdyby nás to mělo stát peníze." Na začátku roku 2011 David Coverdale a Glenn Hughes řekli televizní stanici VH1, že by se při vhodné příležitosti, například při benefičním koncertu, rádi znovu sešli s bývalou sestavou Deep Purple Mark III. v Vzáří 2011 zemřel ve věku 57 let současný hlavní zvukař kapely Moray McMillin zemřel. Po mnoha skladatelských sezeních v Evropě se Deep Purple rozhodli nahrávat přes léto 2012 a kapela oznámila, že nové studiové album vydá v roce 2013. Steve Morse pro francouzský časopis Rock Hard oznámil, že nové studiové album bude produkovat Bob Ezrin.

6. července 2012 zemřel v Londýně ve věku 71 let spoluzakládající člen kapely a bývalý varhaník Jon Lord. V prosinci 2012 Roger Glover uvedl, že kapela dokončila práci na 14 písních pro nové studiové album, přičemž 11 nebo 12 skladeb by se mělo objevit na posledním albu, které vyjde v roce 2013. Dne 26. února 2013 byl oznámen název devatenáctého studiového alba skupiny jako Now What?!, které bylo nahráno a smícháno v Nashvillu v Tennessee a vydáno 26. dubna 2013. Album obsahuje skladbu "Vincent Price", pojmenovanou po hororovém herci, který s Gillanem i Gloverem spolupracoval na začátku jejich kariéry.

Dne 25. listopadu 2016 Deep Purple oznámili, že Infinite je název jejich dvacátého studiového alba, které vyšlo 7. dubna 2017. 13. května 2017 Deep Purple na podporu tohoto alba vyrazili v rumunské Bukurešti na turné The Long Goodbye Tour. V době ohlášení turné v prosinci 2016 Paice pro web Heavyworlds uvedl, že "to může být poslední velké turné". Popsal, že turné bude trvat dlouho, a řekl: "Nemáme žádné pevné a rychlé plány, ale je zřejmé, že nemůžete koncertovat stejně, jako když vám bylo 21 let. Je to čím dál těžší. Lidé mají v životě jiné věci, které vyžadují čas. Ale nikdy neříkej nikdy." 3. února 2017 Deep Purple zveřejnili videoverzi písně "Time for Bedlam", první skladby převzaté z nového alba a první nové skladby Deep Purple po téměř čtyřech letech.

Dne 29. února 2020 byla na internetu zveřejněna nová skladba "Throw My Bones", přičemž vydání nového alba Whoosh! bylo naplánováno na červen. Vydání plnohodnotného alba bylo později kvůli pandemii COVID-19 odloženo na 7. srpna 2020. 4. srpna 2020 Gillan v rozhovoru potvrdil, že on ani ostatní členové Deep Purple nemají v nejbližší době v plánu odejít do důchodu.

Dne 6. října 2021 skupina oznámila název svého coververzního alba Turning to Crime, které vyšlo 26. listopadu 2021.

Deep Purple jsou spolu s Led Zeppelin a Black Sabbath uváděni jako jedni z průkopníků hard rocku a heavy metalu. BC uvádí, že tvořili 'nesvatou trojici' britského hard rocku a heavy metalu v době zlatého věku tohoto žánru v 70. letech 20. století. " Skupina ovlivnila řadu rockových a metalových kapel včetně Metallicy, Judas Priest, Queen, Aerosmith, Van Halen, Alice in Chains, Pantery, Bon Jovi, Europe, Rush, Motörhead a mnoha kapel nové vlny britského heavy metalu, jako jsou Iron Maiden a Def Leppard. Steve Harris, baskytarista a hlavní autor písní Iron Maiden, uvádí, že "těžkost" jeho kapely byla inspirována "Black Sabbath a Deep Purple s trochou Zeppelinů." Zakladatel Van Halen Eddie Van Halen označil "Burn" za jeden ze svých nejoblíbenějších kytarových riffů vůbec. Kytarista skupiny Queen Brian May označil Ritchieho Blackmorea za "průkopníka a technicky neuvěřitelného - nepředvídatelného ve všech možných ohledech... nikdy jste nevěděli, co uvidíte, když jste šli na Purple." Bubeník Metallicy Lars Ulrich prohlásil: "Když mi bylo devět let, bylo to všechno o Deep Purple. Moje nejoblíbenější [album] je stále Made in Japan." Album Stormbringer z roku 1974 bylo první deskou, kterou vlastnil Till Lindemann, zpěvák německé skupiny Neue Deutsche Härte Rammstein.

Ačkoli jsou Deep Purple pevně zařazeni do kategorií hard rock a heavy metal, jejich hudba často obsahovala prvky progresivního rocku a blues rocku, což přimělo kanadského novináře Martina Popoffa, aby kapelu jednou označil za referenční bod žánru v metalu bez kategorizace.

V roce 2000 se Deep Purple umístili na 22. místě v pořadu VH1 "100 Greatest Artists of Hard Rock", na World Music Awards 2008 obdrželi cenu Legend Award, v roce 2011 obdrželi cenu Innovator Award na Classic Rock Awards 2011 v Londýně, v anketě čtenářů časopisu Rolling Stone v roce 2012 bylo album Made in Japan označeno za šesté nejlepší živé album všech dob, v rámci oslav 40. výročí vydání alba Machine Head (1972) vyšlo album Re-Machined: V roce 2012 vyšlo album A Tribute to Deep Purple's Machine Head. Na tomto tribute albu se podíleli Iron Maiden, Metallica, Steve Vai, Carlos Santana, The Flaming Lips, Black Label Society, zpěvák Papa Roach Jacoby Shaddix, Chickenfoot (bývalí členové Van Halen Sammy Hagar a Michael Anthony, kytarista Joe Satriani a Chad Smith z Red Hot Chili Peppers) a superskupina Kings of Chaos (zpěvák Def Leppard Joe Elliott, Steve Stevens a bývalí členové Guns N' Roses Duff McKagan a Matt Sorum).

V roce 2007 byli Deep Purple jedním z účinkujících ve čtvrté epizodě seriálu BBC/VH1 Seven Ages of Rock - epizodě zaměřené na heavy metal. V květnu 2019 skupina obdržela od Britské akademie autorů, skladatelů a skladatelek cenu Ivor Novello Award for International Achievement.