| Původ: | Birmingham, hrabství West Midlands, Anglie |
| Aktivní roky: | 1968 - 2006, 2011 - 2017 |
| Styl: | Heavy metal |
| Vydavatelé: | Vertigo, Mercury, Virgin, EMI, Universal, Warner Bros., I.R.S., Sanctuary |
| Web: | www.blacksabbath.com |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Black Sabbath |
BLACK SABBATH byla anglická rocková skupina, kterou v roce 1968 v Birminghamu založili kytarista Tony Iommi, bubeník Bill Ward, baskytarista Geezer Butler a zpěvák Ozzy Osbourne. Často bývají uváděni jako průkopníci heavy metalu. Kapela pomohla definovat tento žánr vydáním alb jako Black Sabbath (1970), Paranoid (1970) a Master of Reality (1971). Po Osbournově odchodu v roce 1979 se sestava ještě několikrát změnila, přičemž jediným stálým členem po celou dobu její existence byl Tony Iommi.
Po prvních pokusech s názvy jako POLKA TULK BLUES BAND a EARTH se skupina v roce 1969 shodla na názvu BLACK SABBATH. Vyznačovali se texty inspirovanými hororem i okultní tématikou a podladěnými kytarami. V listopadu 1969 podepsali smlouvu s Philips Records a v lednu 1970 vydali svůj první singl "Evil Woman". Jejich debutové album vyšlo následující měsíc. Ačkoli se setkalo s negativním ohlasem kritiky, bylo komerčně úspěšné, což vedlo k vydání debutu Paranoid ještě téhož roku. Popularita skupiny rostla a v roce 1973, kdy vyšlo album Sabbath Bloody Sabbath již začala kritika reagovat příznivě.
Osbourneovo nadměrné užívání návykových látek vedlo v roce 1979 k jeho vyhazovu. Nahradil ho bývalý zpěvák skupiny RAINBOW Ronnie James Dio. Po dvou albech s Diem prodělali BLACK SABBATH v osmdesátých a devadesátých letech mnoho personálních změn, které zahrnovaly zpěváky Iana Gillana, Glenna Hughese, Raye Gillena a Tonyho Martina, stejně jako několik bubeníků a baskytaristů. Martin, který v roce 1987 nahradil Gillena byl druhým nejdéle sloužícím zpěvákem a do svého odchodu v roce 1991 nahrál s kapelou tři alba. V témže roce se k Iommimu a Butlerovi připojili Dio a bubeník Vinny Appice, aby nahráli desku Dehumanizer (1992). Po dalších dvou albech s Martinem, který v roce 1993 nahradil Dia se v roce 1997 dala původní sestava znovu dohromady a v následujícím roce vydala živák Reunion a až do roku 2005 pokračovala v příležitostných turné. Kromě různých reedicí a kompilací, jakož i sestavy z éry Mob Rules, která se znovu sešla pod názvem HEAVEN & HELL se pod jménem BLACK SABBATH šest let neuskutečnila žádná další aktivita. Znovu se dali dohromady v roce 2011 a vydali své poslední studiové a celkově devatenácté album 13 (2013), na kterém se podíleli všichni původní členové kromě Warda. Během rozlučkového turné odehrála skupina 4. února 2017 svůj poslední koncert v domovském Birminghamu.
BLACK SABBATH prodali do roku 2013 celosvětově přes 70 milionů desek, což z nich činí jednu z komerčně nejúspěšnějších heavymetalových skupin. Televizní stanice MTV je ocenila jako Největší metalovou kapelu všech dob a umístili se na druhém místě v žebříčku '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)', který sestavila stanice VH1. Časopis Rolling Stone je zařadil na 85. místo v žebříčku '100 Greatest Artists of All Time'. BLACK SABBATH byli v roce 2005 uvedeni do britské hudební síně slávy a v roce 2006 také do Rock and Rollové síně slávy. Získali dvě ceny Grammy za nejlepší metalový výkon a v roce 2019 jim byla udělena cena Grammy za celoživotní dílo.
Po rozpadu své skupiny Mythology se v roce 1968 kytarista Tony Iommi a bubeník Bill Ward pokusili v birminghamském Astonu založit heavy blues rockovou kapelu. Přizvali baskytaristu Geezera Butlera a zpěváka Ozzyho Osbourna, kteří spolu hráli ve skupině Rare Breed poté, co si Osbourne dal inzerát do místního obchodu s hudbou. Nová skupina se původně jmenovala Polka Tulk Blues Band, název byl převzat buď od značky mastku, nebo od indicko/pákistánského obchodu s oblečením; přesný původ je nejasný. V Polka Tulk Blues Bandu hrál ještě slide kytarista Jimmy Phillips, Osbourneův přítel z dětství a saxofonista Alan 'Aker' Clarke. Po nějaké době proběhlo zkrácení názvu na Polka Tulk a po dalším čase se opět přejmenovali na Earth (což Osbourne nesnášel) a pokračovali jako čtyřčlenný band bez Phillipse a Clarkea. Iommi se totiž začal obávat, že Phillips a Clarke nemají potřebné nasazení a neberou kapelu vážně. Místo toho, aby je požádal o odchod, rozhodl se raději kapelu rozpustit a poté v ji tichosti reformovat již jako čtyřčlennou.
Během vystupování pod názvem Earth nahráli několik skladeb (které napsal Norman Haines), jako například "The Rebel", "Song for Jim" a "When I Came Down", přičemž demo s názvem Song for Jim odkazovalo na Jima Simpsona. Simpson byl manažerem skupin Bakerloo Blues Line a Tea & Symphony a také trumpetistou skupiny Locomotive. Založil nový klub Henry's Blueshouse v hotelu The Crown v Birminghamu a nabídl Earth, že tam můžou hrát, když souhlasil s odpuštěním obvyklého poplatku pro předkapelu výměnou za jejich trička zdarma. Reakce publika byla pozitivní a Simpson souhlasil s tím, že bude skupinu řídit.
V prosinci 1968 Iommi náhle skupinu opustil a připojil se k Jethro Tull. Ačkoli jeho tamní působení mělo být krátkodobé, Iommi vystoupil s Jethro v televizní show The Rolling Stones Rock and Roll Circus. Nespokojen se směřováním Jethro Tull se Iommi koncem měsíce vrátil zpět do Earth. „Prostě to nebylo ono, tak jsem odešel,“ řekl Iommi, „zpočátku jsem si myslel, že Tull jsou skvělí, ale moc se mi nelíbilo mít v kapele lídra, což byl způsob Iana Andersona. Když jsem se z Tull vrátil, přišel jsem s úplně novým přístupem. Naučili mě, že když se chceš prosadit, musíš na sobě pracovat.“
Při koncertech v Anglii v roce 1969 zjistili, že si je pletou s jinou anglickou skupinou Earth. Rozhodli se proto znovu změnit název. V kině naproti zkušebně kapely se promítal horor Black Sabbath z roku 1963 s Borisem Karloffem v hlavní roli a v režii Maria Bavy. Když Butler sledoval, jak lidé stojí frontu na film, poznamenal, že je zvláštní, že lidé utrácejí tolik peněz za sledování strašidelných filmů. Následně Osbourne a Butler napsali text písně "Black Sabbath", která byla inspirována dílem spisovatele hororů a dobrodružných příběhů Dennise Wheatleyho spolu s vizí, kterou měl Butler, a to černou siluetou postavy stojící u nohou jeho postele. Využití hudebního tritónu, známého také jako 'ďáblův interval', zlověstného zvuku a temných textů posunulo kapelu temnějším směrem, což byl ostrý kontrast k populární hudbě konce 60. let, které dominovaly flower power, folk a kultura hippies. Frontman Judas Priest Rob Halford označil skladbu za pravděpodobně nejzlejší píseň, jaká kdy byla napsána. Inspirována novým zvukem změnila skupina v srpnu 1969 název na Black Sabbath a rozhodla se zaměřit na psaní podobného materiálu ve snaze vytvořit hudební ekvivalent hororových filmů.
První vystoupení skupiny jako Black Sabbath se konalo 30. srpna 1969 v anglickém Workingtonu. V listopadu 1969 podepsali smlouvu s Philips Records a v lednu 1970 vydali prostřednictvím dceřiné společnosti Philips Fontana Records svůj první singl "Evil Woman" (coververze písně kapely Crow), nahraný ve studiu Trident. O pozdější vydání se postarala nově založená progresivně rocková značka Philips, Vertigo Records.
Poprvé se výrazněji zviditelnili, když se v roce 1969 objevili v rozhlasovém pořadu Top Gear Johna Peela, kde krátce před zahájením nahrávání svého prvního alba zahráli celostátnímu publiku ve Velké Británii skladby "Black Sabbath", "N.I.B.", "Behind the Wall of Sleep" a "Sleeping Village". Přestože singl "Evil Woman" neuspěl v hitparádě, kapela dostala v listopadu dva dny času ve studiu, aby s producentem Rodgerem Bainem nahrála své debutové album. Iommi vzpomíná na živé nahrávání: „Říkali jsme si: 'Máme na to dva dny a jeden z těch dnů je mixování. Tak jsme hráli naživo. Ozzy zároveň zpíval, prostě jsme ho dali do samostatné kabiny a šli jsme na to. Většinu věcí jsme nikdy nestihli nazpívat podruhé.“
Album Black Sabbath vyšlo v pátek třináctého února 1970 a v britské hitparádě alb se umístilo na osmém místě. Po vydání v USA a Kanadě v květnu 1970 u Warner Bros. Records se album dostalo na 23. místo v žebříčku Billboard 200, kde se udrželo více než rok, přesto jej mnoho kritiků hodnotilo negativně. Lester Bangs ho v recenzi pro Rolling Stone odmítl jako nesourodé záseky s basou a kytarou, které se jako velocitizovaní rychlíci motají po celém hudebním obvodu, ale nikdy nenajdou synchronizaci. Navzdory kritikám se prodávalo ve značném množství, čímž se skupina poprvé dostala do mainstreamu. Od té doby získalo platinovou desku jak v USA od Recording Industry Association of America (RIAA), tak ve Velké Británii od British Phonographic Industry (BPI) a je dnes obecně považováno za první heavy metalové album.
Skupina se vrátila do studia v červnu 1970, pouhé čtyři měsíce po vydání svého debutu. Nové album se mělo původně jmenovat War Pigs podle písně "War Pigs", která kritizovala válku ve Vietnamu; Warner však název alba změnil na Paranoid. Jeho pilotní singl, skladba "Paranoid", vznikl ve studiu na poslední chvíli. Ward to vysvětluje: „Tony prostě zahrál kytarový riff a to bylo vše. Neměli jsme na desku dost písní. Trvalo to dvacet, pětadvacet minut odshora dolů.“ Singl vyšel v září 1970, dostal se na čtvrté místo UK Singles Chart a zůstal jediným hitem Black Sabbath v první desítce. Album následovalo ve Velké Británii v říjnu 1970, kde se pod tlakem úspěchu singlu "Paranoid" dostalo na první místo.
Vydání v USA bylo odloženo až na leden 1971, protože ve Velké Británii byl jejich debut ještě stále v hitparádě. V březnu 1971 se dostalo v USA na 12. místo a prodaly se ho čtyři miliony kopií. Stejně jako debut byl i Paranoid dobovými rockovými kritiky odmítán, ale současní recenzenti, jako například Steve Huey z AllMusic ho uvádějí jako jedno z největších a nejvlivnějších heavymetalových alb všech dob, které definovalo zvuk a styl heavy metalu více než kterákoli jiná deska v rockové historii. Album se umístilo na 131. místě v žebříčku 500 nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone. Žebříčkový úspěch Paranoid umožnil kapele poprvé vyjet na turné po Spojených státech (svůj první americký koncert odehrála v klubu Ungano's na 210 West 70th Street v New Yorku) a dal vzniknout druhému singlu z alba "Iron Man". Přestože se singl nedostal do první čtyřicítky, zůstává "Iron Man" jednou z nejpopulárnějších písní Black Sabbath a zároveň nejlépe umístěným singlem skupiny v amerických hitparádách až do vydání "Psycho Man" v roce 1998.
Obsah skladeb (originálů a coververzí) z obou alb dával jemně ironicky najevo zájem skupiny o okultismus a černou magii. To byl rozhodující krok pro tvorbu jejich temných a hlubokých heavymetalových textů. Black Sabbath byli jednou z prvních skupin, která vystupovala s monotématickým obsahem skladeb a jiným tématům se téměř nevěnovali. Led Zeppelin, The Doors a další sice poukázali na magii nebo okultismus ve svých textech, ale jen velmi málo kapel (i současných) by se mohlo vyrovnat textům Sabbath (většinu napsal Geezer Butler) s jejich přímým odkazem na tato témata. Další inovací byl vedlejší efekt nehody. Tony Iommi přišel o konečky dvou prstů na ruce, když pracoval s plechem v továrně. Okamžitě si vytvořil protézu z roztavené plastové lahve od čisticího prostředku. Poraněné prsty byly pochopitelně citlivé, tak Iommi přeladil na své kytaře Gibson standardní tón E na Cis. Zmenšené napětí strun mu dovolovalo hrát s menší bolestí a zátěží na prsty. Geezer svou baskytaru také podladil tak, aby se přizpůsobil Tonymu. Nižší poloha dala hudbě hlubší a smysluplnější atmosféru a ta pak ladila spolu s texty.
V únoru 1971, po jednorázovém vystoupení na Myponga Pop Festivalu v Austrálii se Black Sabbath vrátili do studia, aby začali pracovat na svém třetím albu. Po žebříčkovém úspěchu Paranoid bylo kapele poskytnuto více nahrávacího času a také 'kufřík plný peněz' na nákup drog. „Začali jsme brát kokain, a to ve velkém,“ vysvětlil Ward, „Uppers, downers, Quaaludes, cokoliv chcete. Dostalo se to do fáze, kdy člověk přicházel s nápady a zapomínal na ně, protože byl prostě úplně mimo.“
Produkce byla dokončena v dubnu 1971, v červenci kapela vydala Master of Reality, pouhých šest měsíců po americkém vydání Paranoid. Album se dostalo do první desítky v USA a ve Spojeném království a za necelé dva měsíce získalo zlatou certifikaci, nakonec v 80. letech získalo platinovou certifikaci a na začátku 21. století dvojnásobnou platinu. Obsahovalo první akustické písně Sabbath spolu s oblíbenými skladbami fanoušků, jako jsou "Children of the Grave" a "Sweet Leaf". Ohlasy dobové kritiky byly vesměs nepříznivé.
Po světovém turné Master of Reality v roce 1972 si Sabbath dali první přestávku po třech letech. Jak vysvětlil Ward: „Kapela začala být velmi unavená a vyčerpaná. Byli jsme nepřetržitě na cestách, rok co rok, neustále jsme koncertovali a nahrávali. Myslím, že »Master of Reality« bylo něco jako konec jedné éry, prvních tří alb, a my jsme se rozhodli, že si s další deskou dáme na čas.“
V červnu 1972 se skupina znovu sešla v Los Angeles, aby v Record Plant začala pracovat na dalším albu. Díky delšímu času ve studiu skupina experimentovala s novými zvuky, jako byly smyčce, klavír, orchestr a vícedílné písně. Nahrávání provázely problémy, z nichž mnohé byly důsledkem konzumace návykových látek. Ward se snažil nahrát píseň "Cornucopia" poté, co seděl uprostřed místnosti a prostě bral drogy, a málem byl vyhozen. „Nenáviděl jsem tu píseň, byly tam některé patterny, které byly prostě... příšerné,“ řekl bubeník „Nakonec jsem ji natloukl, ale reakce, které jsem se dočkal, byla od všech chladná. Bylo to jako: 'Tak běž domů, teďˇ nejsi k ničemu'. Měl jsem pocit, že jsem to podělal, že mě za chvíli vyhodí.“ Butler si myslel, že výsledný produkt byl velmi špatně vyprodukovaný: „Náš tehdejší manažer trval na tom, že ho musí vyrobit, aby si mohl nárokovat výrobní náklady.“
Album se původně jmenovalo Snowblind podle stejnojmenné písně, která pojednává o zneužívání kokainu. Nahrávací společnost na poslední chvíli změnila název na Black Sabbath Vol.4. Ward poznamenal: „Nebyl žádný Volume 1, 2 nebo 3, takže je to vlastně dost hloupý název.“ Vyšlo v září 1972, a přestože se k němu kritika opět stavěla odmítavě, za necelý měsíc dosáhlo zlatého statusu a bylo čtvrtým po sobě jdoucím albem skupiny, kterého se v USA prodalo milion. Skladba "Tomorrow's Dream" vyšla jako singl, ale v hitparádě se neumístila. Po rozsáhlém turné po USA se skupina v roce 1973 vydala znovu do Austrálie, následoval poprvé Nový Zéland a poté se přesunula na evropskou pevninu. „Kapela byla rozhodně v rozkvětu,“ vzpomínal Ward, „v tom smyslu, že ještě nikdo nevyhořel.“
Po světovém turné k Volume 4 se Black Sabbath vrátili do Los Angeles, aby začali pracovat na další desce. Kapela byla s albem Volume 4 spokojená, a tak se snažila znovu vytvořit stejnou atmosféru nahrávání a vrátila se do studia Record Plant v Los Angeles. Pronajala si dům v Bel Air a v létě 1973 začala psát, ale částečně kvůli problémům s návykovými látkami a únavě nebyla schopna dokončit žádnou píseň. "Nápady nevycházely tak jako na Volume 4 a my jsme byli opravdu nespokojení," řekl Iommi. "Všichni tam seděli a čekali, až něco vymyslím. Já jsem prostě nemohl nic vymyslet. A když jsem s ničím nepřišel já, nikdo nic nedělal."
Po měsíci stráveném v Los Angeles, který nepřinesl žádné výsledky se kapela rozhodla vrátit do Anglie. Pronajali si hrad Clearwell v The Forest of Dean. "Zkoušeli jsme v kobkách a bylo to opravdu strašidelné, ale mělo to nějakou atmosféru, vykouzlilo to něco a věci začaly zase fungovat." Při práci v kobkách složil Iommi hlavní riff písně "Sabbath Bloody Sabbath", který udával tón novému materiálu. Nahrávalo se v Morgan Studios v Londýně u Mikea Butchera a navazovalo na stylistické změny, představené na 4. albu, nové písně obsahovaly syntezátory, smyčce a složitá aranžmá. Jako session hráč byl přizván klávesista Yes Rick Wakeman, který se objevil ve skladbě "Sabbra Cadabra".
V listopadu 1973 začali Black Sabbath po vydání desky Sabbath Bloody Sabbath získávat pozitivní recenze i v mainstreamovém tisku, přičemž Gordon Fletcher z Rolling Stone označil album za mimořádně strhující záležitost a nic menšího než naprostý úspěch. Pozdější recenzenti, jako například Eduardo Rivadavia z AllMusic, označují desku jako mistrovské dílo, nezbytné do každé heavymetalové sbírky, přičemž se na ní projevuje i nově objevený smysl pro jemnost a vyzrálost, což pro kapelu znamenalo páté platinové prodejní album v USA v řadě, když dosáhlo čtvrtého místa v žebříčku UK Albums Chart a jedenáctého místa v USA.
V lednu 1974 skupina zahájila světové turné, které vyvrcholilo 6. dubna 1974 na festivalu California Jam v Ontariu v Kalifornii. Black Sabbath, kteří přilákali více než 200 000 fanoušků, vystoupili po boku populárních rockových a popových skupin sedmdesátých let Deep Purple, Eagles, Emerson, Lake & Palmer, Rare Earth, Seals & Crofts, Black Oak Arkansas, Earth a Wind & Fire. Část pořadu vysílala americká televize ABC, čímž se kapela dostala do povědomí širšího amerického publika. V témže roce kapela změnila management a podepsala smlouvu s proslulým anglickým manažerem Donem Ardenem. Tento krok způsobil smluvní spor s bývalým managementem a během vystoupení na pódiu v USA bylo Osbournovi předáno předvolání k soudu, které vedlo ke dvěma letům soudních sporů.
Black Sabbath začali pracovat na svém šestém albu v únoru 1975, opět v Anglii v Morgan Studios ve Willesdenu, tentokrát s rozhodnou vizí odlišit zvuk od Sabbath, Bloody Sabbath. „Mohli jsme pokračovat dál a dál, být stále techničtější, používat orchestry a všechno ostatní, což jsme nijak zvlášť nechtěli. Podívali jsme se na sebe a chtěli jsme udělat rockové album, »Sabbath, Bloody Sabbathź vlastně rockové album nebylo.“ Album Sabotage, které produkovali Black Sabbath a Mike Butcher vyšlo v červenci 1975. Stejně jako jeho předchůdce se zpočátku setkalo s příznivými recenzemi, přičemž časopis Rolling Stone uvedl, že Sabotage je nejen nejlepší deskou kapely od dob Paranoid, ale možná i jejich nejlepší deskou vůbec, ačkoli pozdější recenzenti, například AllMusic poznamenali, že magická chemie, která dělala Paranoid a Volume 4 tak výjimečnými se začíná rozpadat.
Sabotage se dostalo do první dvacítky jak v USA, tak ve Velké Británii, ale bylo jejich prvním albem, které v USA nezískalo platinový status. Singl "Am I Going Insane (Radio)" se sice v hitparádě neumístil, ale deska obsahuje fanoušky oblíbené skladby jako "Hole in the Sky" a "Symptom of the Universe". Black Sabbath absolvovali turné na podporu Sabotage jako předskokani KISS, ale v listopadu 1975 byli nuceni šňůru přerušit po té, co si při nehodě na motocyklu Osbourne natrhl sval na zádech. V prosinci 1975 vydala nahrávací společnost skupiny (bez přispění kapely) album jejich největších hitů s názvem We Sold Our Soul for Rock 'n' Roll, jež se v průběhu roku 1976 drželo v hitparádách a nakonec se ho v USA prodaly dva miliony kopií.
Black Sabbath začali v červnu 1976 pracovat na další desce ve studiu Criteria v Miami na Floridě. Aby rozšířili svůj zvuk, přibrali klávesistu Geralda Woodroffa, který se v menší míře objevil i na albu Sabotage. Osbourne přiznává, že během nahrávání Technical Ecstasy začal o kapelu ztrácet zájem a začal uvažovat o možnosti spolupráce s jinými hudebníky. Nahrávání Technical Ecstasy bylo obtížné; v době, kdy bylo album dokončeno, byl Osbourne přijat do Stafford County Asylum (psychiatrické léčebny) ve Velké Británii.
Album vyšlo 25. září 1976 a vyvolalo smíšené ohlasy a pozdější hudební kritici ho zpětně hodnotili méně příznivě. Mělo méně ponurý, zlověstný zvuk než předchozí počiny a obsahovalo více syntezátorů a rockových písní v rychlém tempu. V USA se mu nepodařilo dostat do první padesátky a bylo druhým po sobě jdoucím albem skupiny, které nedosáhlo platinového statusu, ačkoli později v roce 1997 získalo zlatou desku. Obsahovalo píseň "Dirty Women", která zůstává základem živých vystoupení, a také Wardův první hlavní vokál v písni "It's Alright". Turné na jeho podporu začalo v listopadu 1976 s předskokany Boston a Tedem Nugentem v USA a v dubnu 1977 bylo dokončeno v Evropě s AC/DC.
Koncem roku 1977, během zkoušek na další album a jen několik dní předtím, než měla skupina vstoupit do studia, Ozzy Osbourne Black Sabbath náhle opustil. Iommi zavolal zpěvákovi Daveu Walkerovi, dlouholetému příteli kapely, který byl předtím členem skupin Fleetwood Mac a Savoy Brown, a oznámil mu, že Osbourne odešel. Walker, který byl té době frontmanem skupiny Mistress, přiletěl koncem roku 1977 z Kalifornie do Birminghamu, aby s Black Sabbath psal nový materiál a zkoušel.
Dne 8. ledna 1978 Black Sabbath uskutečnili své jediné živé vystoupení s Walkerem jako zpěvákem, když zahráli ranou verzi písně "Junior's Eyes" v pořadu televize BBC "Look! Hear!". Walker později vzpomínal, že během pobytu v Birminghamu narazil na Osbourna v hospodě a došel k závěru, že Osbourne nebyl plně odhodlán kapelu opustit. „Poslední alba Sabbath pro mě byla prostě velmi depresivní,“ řekl Osbourne, „dělal jsem to kvůli tomu, co jsme mohli dostat od nahrávací společnosti, jen abychom se napakovali a vydali desku.“ Walker uvedl, že během svého krátkého působení v kapele napsal spoustu textů, ale žádný z nich nebyl nikdy použit. Pokud ještě existují nějaké nahrávky kapely s ním v sestavě kromě záznamu "Look! Hear!" tak Walker tvrdí, že o nich neví.
Osbourne se původně rozhodl založit sólový projekt, jehož členy byli bývalí členové Dirty Tricks John Frazer-Binnie, Terry Horbury a Andy Bierne. Když nová kapela v lednu 1978 začala zkoušet, Osbourne si to rozmyslel a vrátil se zpět k Black Sabbath. „Tři dny předtím, než jsme měli jít do studia, se Ozzy chtěl do kapely vrátit,“ vysvětlil Iommi, „nechtěl zpívat nic z toho, co jsme napsali s tím druhým (Walkerem), takže to bylo velmi obtížné. Do studia jsme šli v podstatě bez písní. Psali jsme ráno, abychom mohli zkoušet a nahrávat v noci. Bylo to strašně těžké, jako na běžícím pásu, protože člověk neměl čas nad věcmi přemýšlet. Je to správně? Funguje to správně? Bylo pro mě velmi obtížné vymýšlet nápady a dávat je tak rychle dohromady.“
Kapela strávila v Sounds Interchange Studios v Torontu v kanadském Ontariu pět měsíců, kdy skládala a nahrávala to, co se mělo stát Never Say Die! „Trvalo to docela dlouho,“ vzpomínal Iommi, „byli jsme pořádně zdrogovaní, hodně jsme fetovali. Chodili jsme na zkoušky a museli jsme to zabalit, protože jsme byli moc zhulení, museli jsme přestat. Nikdo nedokázal nic pořádně nazvučit, byli jsme všude možně, každý hrál něco jiného. Vrátili jsme se, vyspali se z toho a druhý den to zkusili znovu.“
Album vyšlo v září 1978 a dosáhlo dvanáctého místa ve Velké Británii a 69. místa v USA. Ohlasy tisku byly nepříznivé a ani časem se nezlepšily, Eduardo Rivadavia z AllMusic dvě desetiletí po vydání uvedl, že nesoustředěné písně této desky dokonale odrážejí vypjaté personální problémy kapely a užívání drog. Album obsahovalo singly "Never Say Die" a "Hard Road", které se ve Spojeném království dostaly do první čtyřicítky. Skupina také podruhé vystoupila v pořadu BBC Top of the Pops, kde předvedla skladbu "Never Say Die". Trvalo téměř 20 let, než bylo album v USA certifikováno jako zlaté.
Turné na podporu alba Never Say Die! začalo v květnu 1978 s předskokany Van Halen. Recenzenti označili vystoupení za unavené a neinspirující, což bylo v ostrém kontrastu s mladistvým elánem Van Halen, kteří byli na světovém turné poprvé. Skupina natočila v červnu 1978 vystoupení v Hammersmith Odeon, které bylo později vydáno na DVD pod názvem Never Say Die. Závěrečný koncert turné a Osbourneovo poslední vystoupení se skupinou (až do pozdějších reunionů) se konalo 11. prosince v Albuquerque v Novém Mexiku.
Po skončení turné se Black Sabbath vrátili do Los Angeles a opět si pronajali dům v Bel Air, kde téměř rok pracovali na novém materiálu pro další album. Celá kapela nadužívala alkohol i jiné drogy, ale Iommi říká, že Osbourne byl na úplně jiné úrovni. Ostatní přicházeli s novými nápady na písně, ale Osbourne o ně nejevil velký zájem a odmítal je zpívat. Tlak ze strany nahrávací společnosti a frustrace z Osbournova nedostatečného přínosu vrcholily, a tak Iommi v roce 1979 učinil rozhodnutí Osbourna vyhodit. Iommi se domníval, že jedinou možností, která se nabízí, je vyhodit Osbourna, nebo kapelu úplně rozbít.
„V té době Ozzy skončil,“ řekl Iommi, „Všichni jsme brali spoustu drog, spoustu koksu, spoustu všeho a Ozzy se v té době strašně opíjel. Měli jsme zkoušet a nic se nedělo. Bylo to jako 'Dneska zkoušíme? Ne, uděláme to zítra.' Bylo to opravdu tak zlé, že jsme nedělali nic. Prostě to vyšumělo.“ Bubeníka Warda, který si byl s Osbournem blízký Tony pověřil, aby tu novinku zpěvákovi 27. dubna 1979 sdělil. „Doufám, že jsem byl profesionál, vlastně jsem možná ani nebyl. Když jsem opilý, jsem hrozný, jsem příšerný,“ kál se Ward, „alkohol byl pro Black Sabbath rozhodně jednou z nejškodlivějších věcí. Byli jsme předurčeni k tomu, abychom se navzájem zničili. Kapela byla toxická, velmi toxická.“
Sharon Ardenová (později Sharon Osbournová), dcera manažera Black Sabbath Dona Ardena v roce 1979 kapele navrhla jako náhradu za Ozzyho bývalého zpěváka Rainbow Ronnieho Jamese Dia, i když Don Arden se v té době stále snažil přesvědčit Osbourna, aby se vrátil, protože původní sestavu považoval za nejvýhodnější. Dio se oficiálně připojil v červnu a kapela začala psát materiál na další album. Díky výrazně odlišnému stylu zpěvu znamenal Diův příchod změnu zvuku Black Sabbath. „Byli úplně jiní,“ vysvětloval Iommi, „nejen hlasově, ale i přístupem. Ozzy byl skvělý showman, ale když přišel Dio, byl to jiný hlas a jiný hudební přístup, co se týče vokálů. Dio zpíval napříč riffem, zatímco Ozzy ho následoval, jako třeba v "Iron Manovi". Ronnie přišel a dal nám jiný úhel pohledu na psaní.“
V září 1979 Geezer Butler z osobních důvodů dočasně skupinu opustil. Podle Diových slov kapela původně najala Craiga Grubera (s nímž Dio dříve hrál během působení v Elf na baskytaru), aby pomohl s psaním materiálu na nové album. Grubera však brzy nahradil Geoff Nicholls ze skupiny Quartz. Nová sestava se v listopadu vrátila do Criteria Studios, aby zahájila nahrávací práce, přičemž Butler se do kapely vrátil v lednu 1980 a Nicholls se přesunul ke klávesám.
Deska Heaven and Hell, kterou produkoval Martin Birch, vyšla 25. dubna 1980 a setkala se s příznivým ohlasem kritiky. Více než deset let po vydání AllMusic uvedl, že album je jednou z nejlepších nahrávek Sabbath, kapela zní po celou dobu jako znovuzrozená a plná energie. Album se umístilo na 9. místě ve Velké Británii a na 28. místě v USA, což byl nejlepší výsledek od dob Sabotage. Prodalo se ho nakonec v USA milion kopií a kapela se vydala na rozsáhlé světové turné, přičemž 17. dubna 1980 poprvé vystoupila naživo s Diem v Německu.
Black Sabbath koncertovali v USA po celý rok 1980 společně s Blue Öyster Cult na turné Black and Blue, přičemž vystoupení v Nassau Coliseum v Uniondale ve státě New York bylo natočeno a v roce 1981 promítáno v kinech pod názvem Black and Blue. 26. července 1980 hrála kapela pro 75 000 fanoušků ve vyprodaném Los Angeles Memorial Coliseum společně s Journey, Cheap Trick a Molly Hatchet. Následující den vystoupila kapela na festivalu 1980 Day on the Green v Oakland Coliseum. Během turné vydalo jejich bývalé anglické vydavatelství bez jakéhokoli přispění kapely živé album vybrané ze sedm let starého vystoupení s názvem Live at Last. To se dostalo na páté místo britské hitparády a došlo i k opětovnému vydání skladby "Paranoid" jako singlu, který se dostal do první dvacítky.
Dne 18. srpna 1980, po vystoupení v Minneapolis Ward ze skupiny odešel: „Bylo pro mě nesnesitelné vystupovat na pódiu bez Ozzyho. A já pil 24 hodin denně, můj alkoholismus se umocňoval.“ Geezer Butler uvedl, že po posledním vystoupení přišel bubeník opilý a prohlásil, že by mohl být klidně Marťan. Pak se naštval, sbalil si věci, nasedl do autobusu a odjel. Po jeho náhlém odchodu skupina najala bubeníka Vinnyho Appiceho. Další potíže přišly během koncertu 9. října 1980 v Milwaukee Areně, který se zvrhl ve výtržnosti, jež způsobily škodu 10 000 dolarů a vyústily ve 160 zatčení. Podle agentury Associated Press se dav převážně dospívajících mužů nejprve rozvášnil při vystoupení skupiny Blue Oyster Cult a poté zneklidněl při hodinovém čekání na začátek vystoupení Black Sabbath. Jeden z diváků hodil láhev od piva, která zasáhla baskytaristu Butlera a fakticky ukončila vystoupení. Kapela pak odešla, protože dav začal zuřit.
V únoru 1981 kapela dokončila světové turné Heaven and Hell a vrátila se do studia, aby začala pracovat na dalším albu. Druhá studiovka Black Sabbath, kterou produkoval Martin Birch a na níž se jako zpěvák podílel Ronnie James Dio, Mob Rules, vyšla v říjnu 1981 a byla příznivě přijata fanoušky, méně však kritikou. Recenzent časopisu Rolling Stone J. D. Considine udělil albu jednu hvězdičku a prohlásil, že Mob Rules nachází kapelu stejně tupou a plochou jako vždy. Stejně jako u většiny dřívějších počinů až čas pomohl zlepšit názory hudebního tisku; deset let po vydání označil Eduardo Rivadavia z AllMusic Mob Rules za velkolepou desku, album získalo zlatý certifikát a dostalo se do první dvacítky britské hitparády. Titulní skladba "The Mob Rules", která byla nahrána ve starém domě Johna Lennona v Anglii se objevila také v animovaném filmu Heavy Metal z roku 1981, ačkoli filmová verze je alternativní nahrávkou a od verze na albu se liší.
Nespokojena s kvalitou alba Live at Last z roku 1980 skupina nahrála v roce 1982 během světového turné Mob Rules po Spojených státech v Dallasu, San Antoniu a Seattlu další živé album nazvané Live Evil. Během procesu mixování se Iommi a Butler pohádali s Diem. Iommi a Butler, mylně informováni svým tehdejším mixážním inženýrem obvinili Dia, že se v noci vkrádá do studia, aby zvýšil hlasitost svých vokálů. Dio navíc nebyl spokojen s fotografiemi, na nichž je vyobrazen na obalu alba. Butler také obvinil Dia a Appice, že během mixování této desky pracovali na svém sólovém albu, aniž by o tom informovali ostatní členy Black Sabbath.
„Ronnie chtěl mít ve věcech větší slovo,“ řekl Iommi, „a Geezer se na něj zlobil, tak ta hniloba začala. Live Evil je ten moment, kdy se to všechno rozpadlo. Ronnie si chtěl dělat víc svoje věci a inženýr, kterého jsme tehdy ve studiu používali, nevěděl, co má dělat, protože Ronnie mu říkal jednu věc a my druhou. Nakonec jsme si prostě řekli: 'To je konec, kapela končí.'“
„Když přijde čas na zpěv, nikdo mi neříká, co mám dělat. Nikdo! Protože nejsou tak dobří jako já, tak si dělám, co chci,“ řekl později Dio, „odmítám poslouchat Live Evil, protože tam je příliš mnoho problémů. Když se podíváte na titulky, zpěv a bicí jsou uvedeny stranou. Otevřete album a podívejte se, kolik je tam fotek Tonyho a kolik je tam fotek mě a Vinnyho.“
Ronnie James Dio opustil Black Sabbath v listopadu 1982, aby si založil vlastní kapelu, a vzal s sebou bubeníka Vinnyho Appice. Album Live Evil vyšlo v lednu 1983, ale bylo zastíněno platinovým albem Ozzyho Osbourna Speak of the Devil.
Zbývající původní členové, Iommi a Butler začali vybírat zpěváka pro další desku kapely. V úvahu přicházeli David Coverdale z Deep Purple a Whitesnake, Nicky Moore ze Samson a John Sloman z Lone Star. Iommi ve své autobiografii uvádí, že na konkurz přišel i Michael Bolton. V prosinci 1982 se kapela rozhodla pro bývalého zpěváka Deep Purple Iana Gillana. Původně se projekt neměl jmenovat Black Sabbath, ale tlak nahrávací společnosti přiměl skupinu název neměnit. Do The Manor Studios v Shipton-on-Cherwell v Oxfordshiru tedy vstoupili v červnu 1983 s navrátivším se a čerstvě vystřízlivělým Billem Wardem za bicími. „To byla vůbec první deska, kterou jsem natočil čistý a střízlivý,“ vzpomínal Ward, „opil jsem se až poté, co jsem dokončil veškerou práci - což nebyl zrovna dobrý nápad... Šedesát až sedmdesát procent mé energie zabralo učení se, jak přežít den, aniž bych se napil, a učení se, jak dělat věci bez pití, a třicet procent samotná práce na albu.“
Album Born Again (vyšlo 7. srpna 1983) bylo po svém vydání kritikou odmítnuto. Navzdory tomuto negativnímu přijetí se dostalo na čtvrté místo ve Velké Británii a na 39. místo v USA. Ještě tři desetiletí poté označil Eduardo Rivadavia z AllMusic album za příšerné a poznamenal, že Gillanův bluesový styl a humorné texty byly naprosto neslučitelné s pány zmaru a ponurosti.
Ward, neschopný koncertovat kvůli tlaku na cestách z kapely odešel. „Zhroutil jsem se z myšlenky na turné,“ vysvětlil později, „z turné jsem dostal takový strach, že jsem o tom ani nemluvil, místo toho jsem se snažil ten strach přepít, a to byla velká chyba.“
Na světovém turné Born Again '83 - '84 (často neoficiálně označované jako 'Feighn Death Sabbath '83 - '84' World Tour), které začalo v Evropě s Diamond Head a později v USA s Quiet Riot a Night Ranger ho nahradil bývalý bubeník Electric Light Orchestra Bev Bevan. V roce 1983 skupina vystoupila jako hlavní hvězda na festivalu v anglickém Readingu a a jako přídavek zahrála skladbu "Smoke on the Water" od Deep Purple.
Součástí pódiové scény turné na podporu alba měla být i obří kulisa Stonehenge. V kroku, který byl později parodován ve výsměšném filmu This Is Spinal Tap, kapela udělala chybu při objednávání výroby této kulisy. Butler to vysvětlil: „Don Arden, táta Sharon Osbourneové, který nám dělal manažera přišel s nápadem, že kulisy budou Stonehenge. Napsal si rozměry a dal je našemu tour manažerovi. Napsal to v metrech, ale chtěl to napsat ve stopách. Lidé, kteří to dělali, viděli patnáct metrů místo patnácti stop. Mělo to 45 stop a nevešlo by se to nikam na pódium, takže jsme to museli nechat ve skladu. Výroba stála celé jmění, ale na světě nebyla budova, do které by se to vešlo.“
Po skončení turné Born Again v březnu 1984 opustil skupinu zpěvák Ian Gillan a připojil se k Deep Purple, kteří se po dlouhé pauze reformovali. Ve stejné době odešel i Bevan a Gillan poznamenal, že se s Bevanem cítili jako nájemní pomocníci. Kapela poté angažovala neznámého losangeleského zpěváka Davida Donata a opět se navrátil i Ward. Nová sestava psala a zkoušela po celý rok 1984 a nakonec v říjnu nahrála demo s producentem Bobem Ezrinem. Krátce poté, nespokojeni s výsledkem se s Donatem rozešli.
Ward, rozčarovaný z kolísající sestavy ji krátce nato opustil s prohlášením: „Tohle není Black Sabbath.“ Vzápětí odešel i Butler, aby založil sólovou kapelu. „Když to převzal Ian Gillan, byl to pro mě konec,“ řekl, „myslel jsem si, že je to jen vtip, a odešel jsem. Když jsme se dali dohromady s Gillanem, nemělo to být album Black Sabbath. Když jsme desku dokončili, dali jsme ji Warner Bros. a oni řekli, že ji vydají jako album Black Sabbath. Já jsem z toho byl opravdu rozčarovaný a Gillan byl opravdu naštvaný. Vydrželo to jedno album a jedno turné a pak to skončilo.“
Jedním ze zpěváků, o jejichž postavení se vedou spory jak uvnitř Sabbath, tak mimo ně, je křesťanský evangelista a bývalý frontman kapely Joshua, tajemný Jeff Fenholt. Fenholt trvá na tom, že byl zpěvákem Sabbath mezi lednem a květnem 1985, ale Iommi to nikdy nepotvrdil. Zachovaly se pouze demosnímky některých skladeb, na kterých pracoval. Fenholt o tom podává podrobnou zprávu v knize Garryho Sharpe-Younga Sabbath Bloody Sabbath: The Battle for Black Sabbath.
Po Wardově i Butlerově odchodu si dal jediný zbývající původní člen Tony Iommi pauzu a začal pracovat na svém sólovém albu s dlouholetým klávesistou kapely Geoffem Nichollsem. Během práce na novém materiálu souhlasila původní sestava Black Sabbath s účastí na Live Aid Boba Geldofa a vystoupila na koncertě ve Filadelfii 13. července 1985. Tato akce - na které se také sešly skupiny The Who a Led Zeppelin - znamenala první vystoupení původní sestavy na pódiu od roku 1978. „Když jsme hráli na Live Aid, byli jsme všichni opilí,“ vzpomínal Geezer Butler, „ale opili jsme se každý zvlášť.“
Po návratu k sólové tvorbě Iommi angažoval baskytaristu Davea Spitze (bývalý člen skupiny Great White), bubeníka Erica Singera a původně zamýšlel využít více zpěváků, včetně Roba Halforda z Judas Priest, bývalého zpěváka Deep Purple a Trapeze Glenna Hughese a bývalého zpěváka Sabbath Ronnieho Jamese Dia. Tento plán nevyšel podle jeho prognóz: „Chtěli jsme na albu použít různé vokalisty, hostující zpěváky, ale bylo velmi těžké dát to dohromady a získat povolení od jejich nahrávacích společností. Glenn Hughes přišel, aby zazpíval v jedné skladbě, a my jsme se rozhodli, že ho použijeme na celé album.“
Zbytek roku strávila kapela ve studiu, kde nahrávala materiál, ze kterého mělo vzejít album Seventh Star (1986). Společnost Warner Bros. ho však odmítla vydat jako sólovou desku Tonyho Iommiho, místo toho trvala na použití názvu Black Sabbath. Na nátlak manažera kapely Dona Ardena oba přistoupili na kompromis a v lednu 1986 vydali album jako Black Sabbath featuring Tony Iommi. „Otevřelo to celou plechovku červů,“ vysvětloval Iommi, „kdybychom to mohli udělat jako sólové album, bylo by to přijato mnohem lépe.“ Seventh Star znělo jen málo jako album Sabbath, místo toho obsahovalo prvky zpopularizované hardrockovou scénou Sunset Strip 80. let. Tehdejší kritici jej odmítli, ačkoli pozdější recenzenti ho označili za často nepochopené a nedoceněné.
Nová sestava zkoušela šest týdnů a připravovala se na kompletní světové turné, ačkoli byla nakonec nucena používat název Black Sabbath. „Byl jsem pro 'projekt Tonyho Iommiho', ale nebyl jsem pro název Black Sabbath,“ řekl Hughes, „Myšlenka být v Black Sabbath mě vůbec nelákala. Glenn Hughes zpívající v Black Sabbath je jako James Brown zpívající v Metallice. Nefungovalo by to.“ Pouhé čtyři dny před začátkem turné se Hughes popral v baru s produkčním manažerem Johnem Downingem, který zpěvákovi naštípl očnicovou kost. Zranění narušilo Hughesovu schopnost zpívat a kapela angažovala zpěváka Raye Gillena, aby pokračoval v turné s W.A.S.P. a Anthrax, ačkoli téměř polovina amerických koncertů měla být zrušena kvůli špatnému prodeji vstupenek.
Na novém materiálu začali pracovat v říjnu 1986 v Air Studios na Montserratu s producentem Jeffem Glixmanem. Nahrávání bylo od počátku provázeno problémy, protože Glixman po prvních nahrávkách skončil a nahradil ho producent Vic Coppersmith-Heaven. Baskytarista Dave Spitz odešel kvůli osobním problémům a do kapely byl angažován bývalý baskytarista Rainbow a Ozzy Osbournaho Bob Daisley. Daisley znovu nahrál všechny basové party a napsal texty k albu, ale ještě před jeho dokončením odešel do doprovodné skupiny Garyho Moora a vzal s sebou i bubeníka Erica Singera.
Po problémech s druhým producentem Coppersmithem-Heavenem se skupina v lednu 1987 vrátila do Morgan Studios v Anglii, aby pracovala s novým producentem Chrisem Tsangaridesem. Během nahrávání ve Velké Británii byli ale náhle nuceni přerušit spolupráci s novým zpěvákem. Ray Gillen poté s kytaristou Johnem Sykesem (ex-Tygers of Pan Tang, Thin Lizzy, Whitesnake) založil skupinu Blue Murder. Tento projekt ovšem skončil fiaskem a mladý zpěvák si nakonec udělal jméno díky dvěma divokým albům s kapelou Badlands. 3. prosince 1993 však Ray zemřel na komplikace v souvislosti s AIDS.
Po Gillanově odchodu kapela přijala heavymetalového zpěváka Tonyho Martina, s jehož manažerem se Iommy znal ze školy, aby znovu nazpíval Gillenovy skladby, a bývalého bubeníka Electric Light Orchestra Beva Bevana, aby dokončil několik předělávek bicích. Před vydáním nového alba Black Sabbath přijali nabídku odehrát šest koncertů v Sun City v Jihoafrické republice v době apartheidu. Kapela za to sklidila kritiku aktivistů a umělců zapojených do organizace Artists United Against Apartheid, kteří Jihoafrickou republiku bojkotovali od roku 1985. I bubeník Bev Bevan koncertovat odmítl a nahradil ho Terry Chimes, bývalý člen skupiny Clash.
Po téměř roční produkci vyšla deska The Eternal Idol 8. prosince 1987 a doboví recenzenti ji ignorovali. On-line recenze z internetové éry byly smíšené. AllMusic uvedl, že Martinův mocný hlas dodal kapele nový oheň a album obsahovalo některé z Iommiho nejtěžších riffů za poslední roky. Blender dal desce dvě hvězdičky a tvrdil, že je to Black Sabbath pouze podle názvu. Album se zastavilo na 66. místě ve Spojeném království, zatímco v USA dosáhlo 168. místa. Kapela absolvovala na podporu Eternal Idol turné v Německu, Itálii a poprvé také v Řecku. Částečně kvůli odporu promotérů k incidentu v Jihoafrické republice byly další evropské koncerty zrušeny. Krátce před turné opustil kapelu baskytarista Dave Spitz, kterého nahradil Jo Burt, dříve působící ve skupině Virginia Wolf.
Po špatných komerčních výsledcích alba The Eternal Idol se Black Sabbath vzdali vydavatelství Vertigo Records i Warner Bros. Records a podepsali smlouvu s I.R.S. V roce 1988 si kapela vzala volno a vrátila se v srpnu, aby začala pracovat na dalším albu. V důsledku potíží s nahráváním Eternal Idol se Tony Iommi rozhodl, že další desku bude produkovat sám. „Byl to úplně nový začátek,“ řekl Iommi, „musel jsem to celé přehodnotit a rozhodl jsem se, že si musíme znovu vybudovat nějakou důvěryhodnost.“ Iommi angažoval bývalého bubeníka Rainbow Cozyho Powella, dlouholetého klávesistu Nichollse a session baskytaristu Laurence Cottla a pronajal si 'velmi levné studio' v Anglii.
Headless Cross vyšlo v dubnu 1989 a doboví recenzenti ho rovněž ignorovali, ačkoli přispěvatel AllMusic Eduardo Rivadavia udělil albu čtyři hvězdičky a označil ho za jejich nejlepší bez Ozzyho a Dia. Jeho singl "Headless Cross" se umístil na 62. místě britského žebříčku a deska dosáhla 31. místa a v USA 115. V písni "When Death Calls" si zahrál jako host sólo kytarista skupiny Queen Brian May, Iommiho dobrý přítel. Po vydání alba kapela na turné angažovala baskytaristu Neila Murraye, který dříve působil ve skupinách Colosseum II, National Health, Whitesnake, doprovodné skupině Garyho Moora a Vow Wow.
Turné Headless Cross po Spojených státech začalo v květnu 1989 s předskokany Kingdom Come a Silent Rage, ale kvůli špatnému prodeji vstupenek bylo zrušeno po pouhých osmi koncertech. V září začala evropská část turné, kde skupina slavila úspěchy v hitparádách. Po šňůře japonských koncertů se vydali na ruské turné s Girlschool, které mělo 23 termínů. Black Sabbath byli jedni z prvních, kteří se vydali do Ruska poté, co Michail Gorbačov v roce 1989 poprvé otevřel zemi západním kapelám.
V únoru 1990 se vrátili do studia, aby nahráli desku Tyr, která navazovala na Headless Cross. Ačkoli technicky vzato nešlo o koncepční album, některá témata textů volně vycházela ze severské mytologie. Vyšlo 6. srpna 1990 a dosáhlo 24. místa v britském žebříčku, bylo ale první deskou Black Sabbath, která se v USA neumístila v žebříčku Billboard 200. Dočkala se smíšených internetových recenzí, AllMusic uvedl, že kapela mísí mýtus s metalem v drtivé ukázce hudební syntézy, zatímco Blender ji udělil pouze jednu hvězdičku s tvrzením, že Iommi touto nevýraznou kolekcí pokračuje v pošpinění jména Sabbath. Kapela absolvovala turné na podporu alba Tyr s Circus of Power v Evropě, ale posledních sedm koncertů ve Spojeném království bylo zrušeno kvůli špatnému prodeji vstupenek. Poprvé v kariéře kapela do svého koncertního cyklu nezahrnula koncerty v USA.
Během turné Lock Up the Wolves po USA v srpnu 1990 se na pódiu v Roy Wilkins Auditorium k bývalému zpěvákovi skupiny Ronniemu Jamesi Diovi připojil Geezer Butler, aby společně zahráli skladbu "Neon Knights". Po vystoupení oba projevili zájem o návrat k Sabbath. Butler přesvědčil Iommiho, který následně rozbil stávající sestavu a propustil zpěváka Tonyho Martina a baskytaristu Neila Murrayho. „V mnoha ohledech toho lituji,“ řekl Iommi, „tehdy jsme byli v dobrém bodě. Rozhodli jsme se znovu se spojit s Diem a vlastně ani nevím proč. Je tu finanční aspekt, ale to nebylo ono. Zdálo se mi, že bychom mohli znovu získat něco, co jsme měli.“
Na podzim 1990 se Dio a Butler připojili k Iommimu a Cozymu Powellovi, aby se pustili do další desky Sabbath. Při zkouškách v listopadu Powell utrpěl zlomeninu kyčle, když mu jeho kůň spadl na nohy. Nemohl album dokončit, a tak ho nahradil bývalý bubeník kapely Vinny Appice, čímž se obnovila sestava z dob Mob Rules a kapela vstoupila do studia s producentem Reinholdem Mackem. Rok trvající nahrávání provázely problémy, které pramenily především z autorského napětí mezi Iommim a Diem. Písně byly několikrát přepisovány. „Byla to prostě dřina,“ řekl Iommi, „trvalo nám to příliš dlouho, to album nás stálo milion dolarů, což je zatraceně směšné.“ Dio na album vzpomínal jako na obtížnou práci, která ale stála za to: „Bylo to něco, co jsme ze sebe museli opravdu vymáčknout, ale myslím, že právě proto to funguje. Někdy takové napětí potřebujete, jinak skončíte u toho, že uděláte vánoční album.“
Výsledkem byla deska Dehumanizer, která vyšla 22. června 1992 a ve Spojených státech 30. června 1992 u Reprise Records, protože Dio a jeho stejnojmenná kapela měli v té době ještě s tímto vydavatelstvím smlouvu. Ačkoli získala smíšené recenze, byla největším komerčním úspěchem kapely za posledních deset let. Album, které se umístilo v top 40 rockových rádií se singlem "TV Crimes", obsadilo 44. příčku žebříčku Billboard 200. Obsahovalo také skladbu "Time Machine", jejíž verze byla nahrána pro film Wayne's World z roku 1992. Navíc vnímání návratu jakési podoby 'pravých' Sabbath fanoušky poskytlo kapele tolik potřebný impuls.
V červenci 1992 zahájili turné na podporu alba, na kterém se představili s Testament, Danzig, Prong a Exodus. Během turné vyhlásil bývalý zpěvák Ozzy Osbourne svůj první odchod do důchodu a pozval Sabbath, aby předskakovali jeho sólové kapele na posledních dvou koncertech jeho turné No More Tours v kalifornské Costa Mesa. Kapela souhlasila, kromě Dia, který Iommimu řekl: „Do toho nejdu. Nebudu předskakovat klaunovi.“ Dio o této situaci promluvil také o několik let později: „V polovině turné mi řekli, že budeme předskakovat Ozzymu v Los Angeles. A já jsem řekl: Ne, promiň, mám větší hrdost než tohle. Mezi oběma tábory rezonovala spousta špatných věcí a vznikl z toho strašný rozkol. Takže tím, že kapela souhlasila, že bude hrát s Ozzym v L.A., to pro mě znamenalo reunion. A to samozřejmě znamenalo zánik tohoto konkrétního projektu.“
Dio odešel ze Sabbath po vystoupení v kalifornském Oaklandu 13. listopadu 1992, jeden večer předtím, než měli vystoupit na Osbourneově odchodu do důchodu. Na poslední chvíli ho zastoupil zpěvák Judas Priest Rob Halford, který s kapelou odzpíval dva večery. Iommi a Butler se připojili k Osbournovi a bývalému bubeníkovi Wardovi na pódiu poprvé od koncertu Live Aid v roce 1985 a zahráli krátký set písní Black Sabbath. To připravilo půdu pro dlouhodobější reunion původní sestavy, ačkoli se tento plán ukázal jako krátkodobý. „Ozzy, Geezer, Tony a Bill oznámili reunion Black Sabbath - znovu,“ poznamenal Dio, „já si myslel, že je to skvělý nápad. Ale Ozzy si to asi nemyslel, že je to až tak skvělý nápad... Nikdy mě nepřekvapí, když se s nimi děje cokoli. Vůbec nikdy. Jsou velmi předvídatelní.“
Bubeník Vinny Appice po reunionovém koncertu odešel a připojil se k sólové kapele Ronnieho Jamese Dia, později se objevil na jeho albech Strange Highways a Angry Machines. Iommi a Butler angažovali bývalého bubeníka Rainbow Bobbyho Rondinelliho a bývalého zpěváka Tonyho Martina a společně se vrátili do studia, aby pracovali na novém materiálu, ačkoli projekt původně neměl být vydán pod hlavičkou Black Sabbath. Jak vysvětluje Geezer Butler: „Nemělo to být album Sabbath; ani bych ho nedělal pod hlavičkou Sabbath. Bylo to v době, kdy původní kapela mluvila o tom, že se dá znovu dohromady na reunionové turné. Tony a já jsme do toho prostě s pár lidmi šli, udělali jsme album jen tak, aby bylo, zatímco (údajně) probíhalo reunionové turné. Bylo to něco jako album projektu Iommi/Butler.“
Pod tlakem nahrávací společnosti vydala skupina 8. února 1994 svou sedmnáctou studiovku Cross Purposes pod názvem Black Sabbath. Album se setkalo se smíšenými recenzemi, Blender mu udělil dvě hvězdičky a desku Soundgarden z roku 1994 Superunknown označil za mnohem lepší album Sabbath než tohle. Naopak Bradley Torreano z AllMusic označil Cross Purposes za první desku od Born Again, která zní jako skuteční Sabbath. Album těsně minulo Top 40 ve Velké Británii a dosáhlo 41. místa a také 122. místa v Billboard 200 v USA. Obsahovalo také píseň "Evil Eye", kterou napsal kytarista Van Halen Eddie Van Halen, i když bez uvedení autorství kvůli omezením nahrávací společnosti.
Turné na podporu alba začalo v únoru s Morbid Angel a Motörhead v USA. 13. dubna 1994 skupina natočila živé vystoupení v Hammersmith Apollo, které vyšlo na VHS spolu s CD pod názvem Cross Purposes Live. Po evropském turné s Cathedral a Godspeed v červnu 1994 odešel bubeník Bobby Rondinelli a na pěti koncertech v Jižní Americe ho nahradil původní bubeník Bill Ward.
Po skončení turné odešel z kapely podruhé baskytarista Geezer Butler: „Nakonec jsem byl z posledního alba Sabbath naprosto rozčarovaný a mnohem raději jsem měl věci, které jsem psal, než ty, které dělali Sabbath.“ Butler založil sólový projekt GZR a v roce 1995 vydal album Plastic Planet. To obsahovalo píseň "Giving Up the Ghost", která byla kritická vůči Tonymu Iommimu za to, že pokračuje jménem Black Sabbath, s textem: „Plagioval jsi a parodoval / kouzlo našeho významu / legenda ve vlastní mysli / nechal jsi za sebou všechny své přátele / nedokážeš přiznat, že se mýlíš / duch je mrtvý a odešel“. „Slyšel jsem, že je to něco o mně...“ řekl Iommi, „před časem mi tu desku někdo dal. Jednou jsem si ji přehrál, pak ji měl někdo jiný, takže jsem textům nevěnoval pozornost.... Je hezké vidět, jak dělá svou vlastní věc - jak ze sebe dostává věci. Nechci se dostat do rozporu s Geezerem. Pořád je to můj kamarád.“
Po Butlerově odchodu opět odešel i nově se navrátivší bubeník Ward. Iommi do kapely vrátil bývalé členy Neila Murrayho na baskytaru a Cozyho Powella na bicí, čímž fakticky obnovil sestavu alba Tyr z roku 1990. K produkci nové studiovky, která byla nahrána v Londýně na podzim roku 1994 kapela přizvala kytaristu Body Count Ernieho C. Na albu hostoval ve skladbě "Illusion of Power" i zpěvák Body Count Ice-T. Výsledné album Forbidden vyšlo 8. června 1995, ale v amerických hitparádách se neumístilo a bylo kritikou značně odmítáno; Bradley Torreano z AllMusic uvedl, že s nudnými písněmi, příšernou produkcí a neinspirovanými výkony se tomuto albu snadno vyhnou všichni, kromě těch nejnadšenějších fanoušků; zatímco časopis Blender označil Forbidden za trapas... nejhorší desku kapely.
Black Sabbath vyrazili v červenci 1995 na světové turné s předskokany Motörhead a Tiamat, ale po dvou měsících kapelu opustil bubeník Cozy Powell s odvoláním na zdravotní problémy a nahradil ho bývalý bubeník Bobby Rondinelli. „Členové, které jsem měl v poslední sestavě - Bobby Rondinelli, Neil Murray - jsou skvělí, skvělé postavy...“ řekl Iommi fanzinu Sabbath Southern Cross, „To pro mě byla ideální sestava. Nebyl jsem si jistý, co bychom měli dělat po hlasové stránce, ale s Neilem Murrayem a Bobbym Rondinellim jsem si opravdu dobře rozuměl.“
Po absolvování asijských koncertů v prosinci 1995 dal Tony Iommi kapele pauzu a začal pracovat na své sólové desce s bývalým zpěvákem Glennem Hughesem a bývalým bubeníkem Judas Priest Davem Hollandem. Album nebylo po svém dokončení oficiálně vydáno, ačkoli se brzy poté objevil hojně prodávaný bootleg nazvaný Eighth Star. Oficiálně bylo vydáno v až roce 2004 pod názvem The 1996 DEP Sessions, přičemž Hollandovy bicí znovu nahrál studiový bubeník Jimmy Copley.
V roce 1997 Tony Iommi rozpustil současnou sestavu, aby se oficiálně spojil s Ozzym Osbournem a původními členy Black Sabbath. Zpěvák Tony Martin tvrdil, že na reunionu původní sestavy se pracovalo od krátkého shledání kapely na koncertě Ozzyho Osbourna v Costa Mesa v roce 1992 a že akupina vydala další desky, aby splnila nahrávací smlouvu s I.R.S. Records. Martin později vzpomínal na Forbidden (1995) jako na výplňové album, které kapelu zbavilo smlouvy s vydavatelstvím, zbavilo zpěváka a přivedlo k reunionu. V roce 1996 vydala společnost I.R.S. Records kompilační album, aby naplnila smlouvu se skupinou, nazvané The Sabbath Stones, které obsahovalo písně z desek Born Again (1983) až Forbidden.
V létě 1997 se Iommi, Butler a Osbourne znovu sešli, aby společně s Osbournovou sólovou kapelou vystoupili na turné Ozzfest. V sestavě byl Osbourneův bubeník Mike Bordin, který zaskakoval za Warda. „Začalo to tím, že jsem se na pár čísel připojil k Ozzymu,“ vysvětlil Iommi, „a pak se to zvrhlo v krátký set Sabbath, do kterého se zapojil i Geezer. A pak se to rozrůstalo, jak to pokračovalo... Měli jsme obavy pro případ, že by Bill nemohl přijít - nemohl to udělat - protože to bylo hodně termínů, a důležitých termínů... Jediná zkouška, kterou jsme museli udělat, byla pro bubeníka. Ale myslím, že kdyby Bill přišel, zabralo by to mnohem víc času. Museli bychom se na něj mnohem víc soustředit.“
V prosinci 1997 se ke skupině připojil i Ward, což znamenalo první reunion původního kvarteta od Osbourneovy 'důchodcovské show' v roce 1992. Tato sestava nahrála dva koncerty v birminghamském NEC, které vyšly 20. října 1998 jako dvojalbum Reunion. To se dostalo na jedenácté místo v žebříčku Billboard 200, v USA se stalo platinovým a vznikl z něj singl "Iron Man", za který Sabbath v roce 2000 získali svou první cenu Grammy za nejlepší metalový výkon, a to 30 let po původním vydání písně. Reunion obsahoval dvě nové studiové skladby, "Psycho Man" a "Selling My Soul", které se obě dostaly do první dvacítky žebříčku Billboard Mainstream Rock Tracks.
Krátce před evropským turné v létě 1998 Ward utrpěl infarkt a dočasně ho nahradil bývalý bubeník Vinny Appice. Ward se vrátil na americké turné s předskokany Pantera, které začalo v lednu 1999 a pokračovalo přes léto, kdy byli headlinery každoročního Ozzfestu. Po těchto vystoupeních byla činnost kapely přerušena, zatímco členové pracovali na sólovém materiálu. Iommi vydal své první oficiální sólové album Iommi v roce 2000, zatímco Osbourne pokračoval v práci na desce Down to Earth (2001).
Na jaře 2001 se Sabbath vrátili do studia, aby pracovali na novém materiálu se všemi čtyřmi původními členy a producentem Rickem Rubinem, ale sezení bylo zastaveno, když byl Osbourne v létě odvolán, aby dokončil skladby pro své sólové album. Tonny řekl: „Prostě to skončilo... Je to škoda, protože ty písně byly opravdu dobré.“ Vjádřil se také k tomu, že bylo obtížné dát všechny členy dohromady, aby pracovali: „Je to úplně jiné, když teď nahráváme. Všichni jsme toho mezitím udělali tolik. V raných dobách nezvonil každých pět vteřin mobilní telefon. Když jsme začínali, neměli jsme nic. Všichni jsme pracovali na tom samém. Teď už každý dělal tolik jiných věcí. Je to skvělá zábava a všichni si dobře popovídáme, ale je to prostě jiné, když se snažíme dát dohromady album.“
V březnu 2002 debutovala na MTV Osbournova reality show The Osbournes, která získala cenu Emmy a rychle se stala celosvětovým hitem. Pořad představil Osbourna širšímu publiku, a aby z toho vytěžil, vydavatelství Sanctuary Records, které vydává zpětný katalog kapely, vydalo také dvojalbum Past Lives (2002), které obsahovalo koncertní materiál nahraný v sedmdesátých letech, včetně alba Live at Last (1980). Kapela měla přestávku až do léta 2004, kdy se vrátila a byla headlinerem Ozzfestů 2004 a 2005. V listopadu 2005 byli Black Sabbath uvedeni do britské hudební síně slávy a v březnu 2006, po jedenácti letech způsobilosti - Osbourne slavně odmítl "nesmyslnou" první nominaci do síně v roce 1999 - byla skupina uvedena do americké Rock and Roll Hall of Fame. Na slavnostním předávání cen zahrála Metallica jako poctu dvě písně Sabbath, "Hole in the Sky" a "Iron Man".
Zatímco Ozzy Osbourne pracoval v roce 2006 na svém novém sólovém albu, vydavatelství Rhino Records vydalo desku Black Sabbath: Dio Years, kompilaci skladeb vybraných ze čtyř desek Black Sabbath, na kterých se podílel Ronnie James Dio. Pro toto vydání se Iommi, Butler, Dio a Appice znovu sešli, aby jako Black Sabbath napsali a nahráli tři nové písně. Album The Dio Years vyšlo 3. dubna 2007 a dosáhlo 54. místa v žebříčku Billboard 200, zatímco singl "The Devil Cried" se umístil na 37. místě v žebříčku Mainstream Rock Tracks. Iommi a Dio byli s výsledky spokojeni a rozhodli se znovu spojit sestavu z dob Dia na světové turné.
Zatímco sestava Osbourne, Butler, Iommi a Ward se stále oficiálně jmenovala Black Sabbath, nová sestava se rozhodla nazývat se Heaven & Hell podle stejnojmenného alba, aby se předešlo záměně. Když byl Iommi dotázán na název skupiny, prohlásil: „Je to opravdu Black Sabbath, ať už děláme cokoli... aby každý věděl, co dostává a aby lidé nečekali, že uslyší "Iron Man" a všechny ty písně. Dělali jsme je tolik let, je příjemné udělat znovu jen všechny věci, které jsme dělali s Ronniem.“
Původně se měl turné zúčastnit i Ward, ale před jeho začátkem z něj odstoupil kvůli hudebním neshodám s 'několika členy kapely'. Nahradil ho bývalý bubeník Vinny Appice, čímž se fakticky znovu sešla sestava, která se objevila na albech Mob Rules (1981) a Dehumanizer (1992).
Skupina Heaven & Hell absolvovala turné po USA s předskokany Megadeth a Machine Head a 30. března 2007 nahrála v New Yorku živé album a DVD s názvem Live from Radio City Music Hall. V listopadu 2007 Dio potvrdil, že kapela plánuje vydat novou studiovku, která bude nahrána v následujícím roce. V dubnu 2008 skupina oznámila nadcházející vydání nového box setu a účast na Metal Masters Tour po boku Judas Priest, Motörhead a Testament. Box set s názvem The Rules of Hell, obsahující remasterované verze všech alb s Diem byl podpořen Metal Masters Tour. V roce 2009 skupina oznámila název svého debutového studiového alba The Devil You Know, které vyšlo 28. dubna.
Dne 26. května 2009 podal Osbourne u federálního soudu v New Yorku žalobu na Iommiho, v níž tvrdil, že si neoprávněně nárokoval název skupiny. Iommi poznamenal, že byl jediným stálým členem kapely po celou její 41 letou kariéru a že jeho spoluhráči se v 80. letech vzdali práv na název, a proto si nárokuje větší práva na název skupiny. Ačkoli Osbourne v žalobě požadoval 50 % vlastnictví ochranné známky, uvedl, že doufá, že řízení povede k rovnému vlastnictví mezi čtyřmi původními členy.
V březnu 2010 Black Sabbath oznámili, že společně s Metallicou vydají limitovanou edici společného singlu u příležitosti Record Store Day. Ten vyšel 17. dubna 2010. 16. května 2010 zemřel Ronnie James Dio na rakovinu žaludku. V červnu 2010 skončila právní bitva mezi Ozzym Osbournem a Tonym Iommim o ochrannou známku názvu Black Sabbath, ale podmínky vyrovnání nebyly zveřejněny.
V rozhovoru z ledna 2010, který poskytl při propagaci své biografie I Am Ozzy, Osbourne prohlásil, že ačkoli to nevylučuje, pochybuje o tom, že by došlo k reunionu se všemi čtyřmi původními členy. Prohlásil: „Je to tak: Nebudu říkat, že jsem to navždy odepsal, ale právě teď si myslím, že není žádná šance. Ale kdo ví, co mi přinese budoucnost? Jestli je to můj osud, tak fajn.“ V červenci Butler uvedl, že v roce 2011 k žádnému reunionu nedojde, protože Osbourne se již věnoval turné se svou sólovou kapelou. Nicméně již v srpnu téhož roku se sešli ke společným zkouškám a pokračovali v nich i na podzim.
Dne 11. listopadu 2011 Iommi, Butler, Osbourne a Ward oznámili, že se znovu dávají dohromady, aby nahráli nové album a na jeho podporu od roku 2012 absolvovali turné. 9. ledna 2012 byl však kytaristovi Iommimu diagnostikován lymfom, což kapelu přinutilo zrušit všechny koncerty kromě dvou (Download Festival a festival Lollapalooza) z dříve naplánovaného evropského turné. Později bylo oznámeno, že odehrají "intimní" koncert v rodném Birminghamu. Bylo to první vystoupení od reunionu a jediný halový koncert v tomto roce. V únoru 2012 bubeník Ward oznámil, že se nebude dále podílet na reunionu kapely, dokud mu nebude nabídnuta 'podepsatelná smlouva'.
21. května 2012 v O2 Academy v Birminghamu odehráli Black Sabbath svůj první koncert od roku 2005, na bicí hrál Tommy Clufetos, v červnu vystoupili na Download Festivalu na motoristickém okruhu Donington Park v anglickém Leicestershiru, následovalo poslední vystoupení krátkého turné na festivalu Lollapalooza v Chicagu a koncem téhož měsíce začala skupina nahrávat album. Dne 13. ledna 2013 kapela oznámila, že novinka vyjde v červnu pod názvem 13. Jako bubeník byl vybrán Brad Wilk z Rage Against the Machine a jako producent Rick Rubin. V únoru začalo míchání alba a 12. dubna skupina zveřejnila seznam skladeb. Standardní verze obsahuje osm nových skladeb a deluxe verze obsahuje tři bonusové skladby. První singl "God Is Dead?" byl vydán 19. dubna 2013.
20. dubna 2013 zahájili Black Sabbath své první turné po 40 letech po Austrálii a Novém Zélandu, po kterém následovalo turné po Severní Americe. Druhý singl z alba, "End of the Beginning", debutoval 15. května v epizodě CSI: Crime Scene Investigation, kde se objevili všichni tři členové. V červnu se nová deska dostala na vrchol britského žebříčku alb i amerického žebříčku Billboard 200. V roce 2014 Black Sabbath obdrželi první cenu Grammy od roku 2000, když skladba "God Is Dead?" získala ocenění za nejlepší metalový výkon.
V červenci 2013 se Black Sabbath vydali na severoamerické turné (poprvé od července 2001), po němž v říjnu 2013 následovalo turné po Latinské Americe. V listopadu 2013 kapela zahájila evropské turné, které trvalo do prosince 2013. V březnu a dubnu 2014 se v rámci druhé části severoamerického turné zastavili na dvanácti místech v Severní Americe (převážně v Kanadě) a v červnu 2014 vyrazili na druhou část evropského turné, které zakončila koncertem v londýnském Hyde Parku.
9. září 2014 řekl Osbourne časopisu Metal Hammer, že skupina začne začátkem roku 2015 pracovat na svém dvacátém studiovém albu s producentem Rickem Rubinem, po kterém bude následovat závěrečné turné v roce 2016. V rozhovoru z dubna 2015 však Osbourne uvedl, že se tyto plány mohou změnit a dodal: „Každý žijeme v jiné zemi a někteří z nich chtějí pracovat a někteří ne. Ale chystáme se na další společné turné.“
Dne 3. září 2015 bylo oznámeno, že od ledna 2016 do února 2017 vyrazí Black Sabbath na své poslední turné s názvem The End, které se uskuteční v mnoha termínech a místech po celých Spojených státech, Kanadě, Evropě, Austrálii a Novém Zélandu. Závěrečné koncerty The End se uskutečnily 2. a 4. února 2017 v Genting Areně v domovském Birminghamu v Anglii. 26. října 2015 bylo oznámeno, že se kapela ve složení Osbourne, Iommi a Butler vrátí 11. června 2016 na Download Festival. Navzdory dřívějším zprávám, že před rozlučkovým turné vstoupí do studia, Osbourne prohlásil, že další studiovka Black Sabbath nebude, nicméně na koncertech turné se prodávalo osmistopé CD s názvem The End. Spolu s několika živými nahrávkami CD obsahuje i čtyři nepoužité skladby z 13.
Dne 4. března 2016 Iommi hovořil o budoucích reedicích katalogu z éry Tonyho Martina: „Zatím jsme reedice těchto alb brzdili kvůli současným záležitostem Sabbath s Ozzym Osbournem, ale určitě k nim dojde... Rád bych pro ně udělal pár nových skladeb s Tonym Martinem... Budu se také zabývat prací na Cross Purposes a Forbidden.“ Martin naznačil, že by se to mohlo shodovat s 30. výročím vydání alba The Eternal Idol, tedy v roce 2017. V rozhovoru v srpnu téhož roku Martin dodal: „Tommy má samozřejmě stále problémy s rakovinou, a to dost možná zabrání tomu, aby se to všechno uskutečnilo, ale pokud bude chtít něco udělat, jsem připraven.“ 10. srpna 2016 Iommi prozradil, že jeho rakovina je v remisi.
Na otázku, jaké má plány po skončení posledního turné Black Sabbath, Iommi v listopadu 2016 odpověděl: „Budu se věnovat psaní. Možná budu něco dělat s klukama, možná ve studiu, ale žádné turné.“ Skupina odehrála svůj poslední koncert 4. února 2017 v Birminghamu. Poslední píseň byla živě přenášena na facebookové stránce kapely a při závěrečném poklonu kapely vybuchl ohňostroj. Poslední turné nebylo jednoduché, protože se na povrch vrátilo dlouholeté napětí mezi Osbournem a Iommim. Iommi prohlásil, že nevylučuje možnost jednorázových koncertů: „Neodepisoval bych to, kdyby k tomu jednoho dne došlo. Je to možné. Nebo dokonce udělat album, protože pak jste zase na jednom místě. Ale nevím, jestli by k tomu došlo.“ V rozhovoru z dubna 2017 Butler prozradil, že Black Sabbath uvažovali o natočení bluesové desky jako následovníka alba 13, ale dodal, že turné jim stálo v cestě.
Dne 7. března 2017 Black Sabbath oznámili svůj rozpad prostřednictvím příspěvků na svých oficiálních účtech na sociálních sítích.
V rozhovoru pro ITV News v červnu 2018 Osbourne vyjádřil zájem o znovusjednocení Black Sabbath při vystoupení na Hrách Commonwealthu v roce 2022, které se mají konat v jejich domovském městě Birminghamu. Iommi řekl, že pokud by vystoupili jako Black Sabbath, byla by to skvělá věc, která by pomohla reprezentovat Birmingham. Nevyloučil také možnost, že se kapela zreformuje pouze na jednorázové vystoupení, nikoliv na celé turné.
V září 2020 Osbourne v rozhovoru uvedl, že o reunion již nemá zájem: „Pro mě ne. Už je to za námi. Jediné, čeho lituji je, že jsem neudělal poslední rozlučkový koncert v Birminghamu s Billem Wardem. To mě opravdu mrzelo. Bylo by to tak hezké. Nevím, jaké okolnosti za tím stály, ale bylo by to hezké. Párkrát jsem s Tonym mluvil, ale nemám sebemenší zájem o další koncert. Možná se teď Tony začíná nudit.“
Butler také v rozhovoru pro Eonmusic 10. listopadu 2020 vyloučil možnost jakéhokoli dalšího vystoupení Black Sabbath a prohlásil, že kapela skončila, Iommi však v rozhovoru pro The Mercury News uvažoval o možnosti dalšího reunionového turné a uvedl, že by si s klukama rád znovu zahrál a že mu chybí publikum a pódium. Bill Ward v rozhovoru s Eddiem Trunkem prohlásil, že už nemá schopnosti ani sílu vystupovat s Black Sabbath na koncertech, ale vyjádřil se, že by rád natočil další album s Osbournem, Butlerem a Iommim.
Přestože Osbourne vyloučil možnost dalšího reunionu, v epizodě Ozzy Speaks v pořadu Ozzy's Boneyard prozradil, že spolupracuje s Iommim, který se objeví jako jeden z hostů na jeho připravovaném třináctém sólovém albu. V rozhovoru pro deník Metro z října 2021 Ward prozradil, že udržuje kontakt se svými bývalými spoluhráči a uvedl, že je velmi otevřený možnosti natočit další desku Black Sabbath. Dne 30. září 2020 Black Sabbath oznámili novou kolekci bot Dr. Martens. Spolupráce s britskou obuvnickou firmou byla oslavou 50. výročí vydání alb Black Sabbath a Paranoid, přičemž boty zobrazovaly artwork z prvního z nich.
13. ledna 2021 kapela oznámila, že 5. března 2021 znovu vydá Heaven & Hell a Mob Rules v rozšířených deluxe edicích, které budou obsahovat dosud nevydaný materiál.
Black Sabbath prodali po celém světě více než 70 milionů desek, z toho 15 milionů v USA s certifikací RIAA. Jsou jednou z nejvlivnějších heavymetalových kapel všech dob a pomohli vytvořit tento žánr svými průlomovými nahrávkami, jako je například Paranoid (1970), album, které podle časopisu Rolling Stone navždy změnilo hudbu. Nazval kapelu 'Beatles heavy metalu'. Časopis Time označil album Paranoid za zrod heavy metalu a zařadil ho do své stovky nejlepších desek všech dob.
MTV umístila Black Sabbath na první místo v žebříčku deseti nejlepších heavymetalových kapel a VH1 je zařadila na druhé místo v seznamu 100 největších umělců hard rocku. VH1 zařadila píseň "Iron Man" na první místo ve svém seznamu 40 nejlepších metalových písní. Časopis Rolling Stone zařadil kapelu na 85. místo v seznamu '100 největších umělců všech dob'. William Ruhlmann z AllMusic uvedl: „Black Sabbath ovlivnili vývoj heavy metalové rockové hudby natolik, že se stali určující silou tohoto stylu. Skupina dovedla bluesrockový zvuk kapel z konce 60. let, jako byli Cream, Blue Cheer a Vanilla Fudge do logického konce, zpomalila tempo, zdůraznila baskytaru a kladla důraz na vřískavá kytarová sóla a vyjící vokály plné textů, vyjadřujících duševní úzkost a makabrózní fantazie. Jestliže jejich předchůdci zjevně vycházeli z tradice elektrifikovaného blues, Black Sabbath tuto tradici posunuli novým směrem a pomohli tak zrodit hudební styl, který i po desetiletích přitahoval miliony fanoušků.
Podle Holly George-Warrenové z časopisu Rolling Stone byla skupina Black Sabbath heavymetalovým králem 70. let. Ačkoli jí zpočátku rockoví kritici opovrhovali a ignorovali ji i rozhlasoví dramaturgové, do konce tohoto desetiletí prodala více než 8 milionů alb. Kapela, která se neomlouvala za to, že přijela do města; když přijela do města, prostě šlápla na budovy.Lars Ulrich z Metalliky, který spolu se svým kolegou Jamesem Hetfieldem uvedl Black Sabbath do Rock and Rollové síně slávy v roce 2006, řekl: „Black Sabbath je a vždy bude synonymem heavy metalu“, zatímco Hetfield řekl: „Sabbath mě přivedli ke všem těm ďábelsky znějícím 'sračkám' a to mi zůstalo. Tony Iommi je král těžkých riffů.“ Kytarista Guns N' Roses Slash o albu Paranoid řekl: „Je to pro mě velká výzva. Na celé té desce je prostě něco, co, když jsi dítě a jsi na ni zaměřen, je jako úplně jiný svět. Prostě vám otevře mysl do jiné dimenze... Paranoid je celá zkušenost Sabbath; velmi příznačná pro to, co Sabbath v té době znamenali. Tonyho styl hry - je jedno, jestli je z Paranoid nebo z Heaven and Hell - je velmi osobitý.“ Kytarista Anthrax Scott Ian řekl: „Vždycky dostávám otázku v každém rozhovoru, který dělám. Jakých je tvých pět nejlepších metalových alb? Já si to usnadňuji a vždycky říkám: prvních pět alb Sabbath.“
Chris Adler ze skupiny Lamb of God řekl: „Pokud někdo, kdo hraje heavy metal tvrdí, že ho hudba Black Sabbath neovlivnila, pak si myslím, že vám lže. Myslím, že veškerá heavy metalová hudba byla nějakým způsobem ovlivněna tím, co dělali Black Sabbath.“ Zpěvák Judas Priest Rob Halford se k tomu vyjádřil takto: „Můžete si pustit první album Black Sabbath a bude znít stejně svěže dnes jako před třiceti a více lety. A to proto, že skvělá hudba má nadčasovou schopnost: Pro mě jsou Sabbath stejná liga jako Beatles nebo Mozart. Jsou na přední hraně něčeho výjimečného.“ K postavení Black Sabbath se vyjadřuje kytarista Rage Against the Machine Tom Morello: „Nejtěžší, nejděsivější a nejhustší riffy a apokalyptické Ozzyho kvílení nemají obdoby. V každém nářezovém, ďábelském groovu je slyšet zoufalství a hrozba dělnických birminghamských ulic, ze kterých vzešli. Jejich příchod rozemlel hippiesáckou flower-power psychedelii na padrť a nastavil měřítka pro všechny budoucí heavy kapely.“ Phil Anselmo z Pantery a Down prohlásil, že jen blázen by ignoroval to, co Black Sabbath přinesli heavy metalovému žánru.
Podle Traciiho Gunse z L.A. Guns a bývalého člena Guns N' Roses byl hlavní riff skladby "Paradise City" od Guns z alba Appetite for Destruction (1987) ovlivněn skladbou "Zero the Hero" z alba Born Again. Kytarista King Diamond Andy LaRocque potvrdil, že čistý kytarový part skladby "Sleepless Nights" z alba Conspiracy (1989) je inspirován hrou Tonyho Iommiho na albu Never Say Die!.
Kromě toho, že jsou průkopníky heavy metalu, jsou jim připisovány také zásluhy za položení základů heavymetalových subžánrů stoner rock, sludge metal, thrash metal, black metal a doom metal a také alternativního rockového subžánru grunge. Podle kritika Boba Gully se zvuk kapely objevuje prakticky ve všech nejpopulárnějších grungeových kapelách, včetně Nirvany, Soundgarden a Alice in Chains.
Tony Iommi je považován za průkopníka kytarových strun s lehčím průměrem. Špičky prstů mu byly uříznuty v ocelárně a při používání náprstků (umělých špiček prstů) zjistil, že standardní kytarové struny se příliš špatně ohýbají a hraje se mu na ně těžce. Zjistil, že je k dispozici pouze jedna velikost strun, a tak si po letech u Sabbath nechal vyrobit struny na zakázku.
Z kulturního hlediska měli Black Sabbath obrovský vliv v televizi i v literatuře a v mnoha případech se stali synonymem heavy metalu. Ve filmu Téměř slavní dává Lester Bangs hlavnímu hrdinovi úkol napsat o kapele reportáž (první bod zápletky) s nesmrtelnou větou: „Dejte mi 500 slov o Black Sabbath“. Současná hudební a umělecká publikace Trebuchet Magazine to uvedla do praxe tím, že požádala všechny nové autory, aby napsali krátký článek (500 slov) o Black Sabbath jako prostředek k prokázání své kreativity a názoru na dobře zdokumentované téma.
