Novinář Tony Scherman napsal, že na začátku roku 1977 se Presley stal groteskní karikaturou svého bývalého elegantního a energického já. S hrubou nadváhou, s myslí otupenou farmaky, která denně požíval, se sotva dokázal protáhnout svými zkrácenými koncerty. V Alexandrii ve státě Louisiana byl na pódiu necelou hodinu a "nebylo mu rozumět". 31. března Presley zrušil vystoupení v Baton Rouge, protože nebyl schopen vstát z hotelové postele; celkem čtyři koncerty musely být zrušeny a přeloženy na jiný termín. Navzdory zrychlujícímu se zhoršování zdravotního stavu Presley přesto dodržoval většinu závazků na turné.

Podle Guralnicka fanoušci stále hlasitěji dávali najevo své zklamání, ale zdálo se, že to všechno jde mimo Presleyho, jehož svět se nyní omezoval téměř výhradně na jeho pokoj a jeho spiritistické knihy. Presleyho bratranec Billy Smith vzpomínal, jak Presley seděl ve svém pokoji a celé hodiny si povídal, někdy vyprávěl oblíbené skeče Monty Pythonů a své vlastní minulé eskapády, ale častěji ho zachvacovaly paranoidní obsese, které Smithovi připomínaly Howarda Hughese.

"Way Down", Presleyho poslední singl vydaný za jeho života, vyšel 6. června 1977. Ten měsíc CBS natočila dva koncerty pro televizní speciál Elvis in Concert, který se měl vysílat v říjnu. Na prvním z nich, natočeném 19. června v Omaze, je Presleyho hlas, jak píše Guralnick, téměř k nepoznání, je to malý, dětský nástroj, při kterém ve většině písní více mluví, než zpívá, v jiných nejistě hledá melodii a prakticky není schopen artikulovat ani projektovat. O dva dny později, v Rapid City v Jižní Dakotě, vypadal zdravěji, zdálo se, že trochu zhubl, a také zněl lépe, ačkoli v závěru vystoupení byl jeho obličej orámován helmou modročerných vlasů, z nichž se pot rozléval po bledých, oteklých tvářích. 26. června 1977 se v Indianapolisu v Market Square Areně konal Presleyho poslední koncert.

Prvního května 1977 vyšla Kniha Elvis: What Happened?, napsána společně se třemi bodyguardy, kteří byli propuštěni v předchozím roce. Byla to první kniha, která podrobně popisuje Presleyho dlouholeté zneužívání drog. Presley byl knihou zdrcen a neúspěšně se snažil její vydání zastavit tím, že vydavatelům nabídl peníze. V té době už trpěl glaukomem, hypertenzí, poškozením jater a zvětšeným tlustým střevem, přičemž všechny tyto problémy byly umocněny - a možná i způsobeny - užíváním drog.

V úterý 16. srpna 1977 večer měl Presley odletět z Memphisu na další turné. Toho odpoledne ho Ginger Aldenová objevila v nereagujícím stavu na podlaze koupelny jeho sídla Graceland. Pokusy o oživení selhaly a v 15:30 byl v nemocnici Baptist Memorial Hospital prohlášen za mrtvého, bylo mu 42 let. V té době se mu narodil syn.

Prezident Jimmy Carter vydal prohlášení, v němž Presleymu připsal zásluhu na tom, že natrvalo změnil tvář americké populární kultury. Před Gracelandem se shromáždily tisíce lidí, aby se podívaly na otevřenou rakev. Jeden z Presleyho bratranců, Billy Mann, přijal 18 000 dolarů za tajné vyfotografování těla; snímek se objevil na obálce nejprodávanějšího čísla časopisu National Enquirer. Aldenová uzavřela s Enquirerem smlouvu na 105 000 dolarů (v přepočtu 470 000 Kč v roce 2021) za svůj příběh, ale spokojila se s nižší částkou, když porušila dohodu o exkluzivitě. Presley jí v závěti nic neodkázal.

Presleyho pohřeb se konal v Gracelandu ve čtvrtek 18. srpna. Před branami najelo auto do skupiny fanoušků, dvě mladé ženy zabilo a třetí těžce zranilo. Asi 80 000 lidí lemovalo cestu průvodu na hřbitov Forest Hill, kde byl Presley pohřben vedle své matky. Během několika týdnů se píseň "Way Down" dostala na první příčku country a britského singlového žebříčku. Po pokusu o krádež Presleyho těla koncem srpna byly ostatky Presleyho i jeho matky exhumovány a 2. října znovu pohřbeny v meditační zahradě Gracelandu.

Příčina smrti

Ještě v den Presleyho smrti byla provedena pitva, ale soudní lékař Jerry Francisco z Memphisu oznámil, že bezprostřední příčinou smrti byla zástava srdce. Na otázku, zda v tom hrály roli drogy, prohlásil, že drogy nehrály v Presleyho smrti žádnou roli. "Ve skutečnosti se užívání drog na Presleyho smrti silně podílelo", píše Guralnick. Patologové provádějící pitvu například považovali za možné, že utrpěl anafylaktický šok vyvolaný tabletami kodeinu, které dostal od svého zubaře a na které, jak známo, měl mírnou alergii. Dvojice laboratorních zpráv podaných o dva měsíce později silně naznačovala, že hlavní příčinou smrti byla polyfarmacie; jedna z nich uváděla v Elvisově těle čtrnáct léků, z toho deset ve značném množství. V roce 1979 provedl soudní patolog Cyril Wecht revizi zpráv a dospěl k závěru, že Presleyho náhodnou smrt způsobila kombinace látek tlumících centrální nervový systém. Soudní historik a patolog Michael Baden považoval situaci za komplikovanou: "Elvis měl již delší dobu zvětšené srdce. To spolu s jeho návykem na drogy způsobilo jeho smrt. Jeho diagnóza se však obtížně stanovovala, bylo to na posouzení".

Kompetence a etika dvou ústředně zapojených lékařů byly vážně zpochybněny. Francisco navrhl příčinu smrti ještě před dokončením pitvy; tvrdil, že základním onemocněním byla srdeční arytmie, což je stav, který lze určit pouze u člověka, který je ještě naživu, a popřel, že by drogy hrály v Presleyho smrti jakoukoli roli ještě předtím, než byly známy výsledky toxikologie. Obvinění ze zastíracího manévru byla velmi rozšířená. Ačkoli soudní proces s Presleyho hlavním lékařem Georgem C. Nichopoulosem v roce 1981 jej zprostil trestní odpovědnosti za jeho smrt, fakta byla zarážející. Jen během prvních osmi měsíců roku 1977 předepsal více než 10 000 dávek sedativ, amfetaminů a narkotik - to vše Elvisovým jménem. Licence mu byla pozastavena na tři měsíce. Natrvalo mu byla odebrána v devadesátých letech poté, co Lékařská komise státu Tennessee vznesla nová obvinění z nadměrného předepisování.

V roce 1994 byla Presleyho pitevní zpráva znovu otevřena. Joseph Davis, který jako koroner okresu Miami-Dade provedl tisíce pitev, při jejím dokončení prohlásil: "V žádném z údajů není nic, co by potvrzovalo smrt v důsledku drog. Ve skutečnosti všechno ukazuje na náhlý, násilný infarkt." Novější výzkum odhalil, že Francisco nemluvil za celý tým patologů. Ostatní zaměstnanci nemohli s jistotou říct nic, dokud nedostali výsledky z laboratoří, pokud je vůbec dostali. To by byla otázka několika týdnů. Jeden z vyšetřovatelů, E. Eric Muirhead, nevěřil vlastním uším. Francisco nejenže se domníval, že mluví za tým nemocničních patologů, ale navíc oznámil závěr, k němuž nedospěli. Na počátku pečlivá pitva těla potvrdila, že Elvis trpěl chronickou cukrovkou, zeleným zákalem a zácpou. Při dalším postupu lékaři viděli důkazy, že jeho tělo bylo po léta zmáháno velkým a neustálým přísunem léků. Prostudovali také jeho nemocniční záznamy, které zahrnovaly dvě hospitalizace na detoxikaci od drog a léčbu metadonem.

Spisovatel Frank Coffey se domníval, že Presleyho smrt byla způsobena jevem zvaným Valsalvův manévr (v podstatě namáhání na záchodě vedoucí k zástavě srdce - pravděpodobné, protože Elvis trpěl zácpou, což je běžná reakce na užívání drog). Podobně se Dan Warlick, který byl přítomen pitvě, domníval, že Presleyho chronická zácpa - výsledek letitého užívání léků na předpis a přejídání se vysokým obsahem tuků a cholesterolu - způsobila takzvaný Valsalvův manévr. Zjednodušeně řečeno, námaha při pokusu o vyprázdnění stlačila zpěvákovu břišní aortu a zastavila činnost jeho srdce.

V roce 2013 však Forest Tennant, který vypovídal jako svědek obhajoby v Nichopoulosově procesu, popsal vlastní analýzu dostupných Presleyho lékařských záznamů. Dospěl k závěru, že Presleyho zneužívání drog vedlo k pádům, úrazům hlavy a předávkování, které poškodily jeho mozek, a že jeho smrt byla částečně způsobena toxickou reakcí na kodein - zhoršenou nezjištěnou poruchou jaterních enzymů, která může způsobit náhlou srdeční arytmii. Analýza DNA v roce 2014 ve vzorku vlasů, který měl patřit Presleymu, prokázala genetické varianty, které mohou vést ke glaukomu, migréně a obezitě; byla také zjištěna klíčová varianta spojená s onemocněním srdečního svalu hypertrofickou kardiomyopatií.

Konspirační teorie

Po Elvisově smrti v roce 1977 se občas objevily zprávy o jeho spatření. Konspirační teorii, že Elvis nezemřel a místo toho se skrýval, zpopularizovala Gail Brewer-Giorgiová a další autoři.

Nejstarší známé údajné spatření Elvise se odehrálo na mezinárodním letišti v Memphisu, kde muž podobný Elvisovi uvedl jméno "Jon Burrows", což bylo stejné jméno, které Elvis používal při rezervaci hotelů. Koncem 80. let 20. století došlo k řadě údajných spatření v Kalamazoo ve státě Michigan. Takové zprávy se setkaly s posměchem veřejnosti a staly se potravou pro humoristické publikace, jako je Weekly World News. V Kalifornii se mnoho lidí domnívalo, že Elvise viděli v kalifornském zábavním parku Legoland krátce po jeho otevření v roce 1999. Později vyšlo najevo, že jako atrakce na památku slavného zpěváka byli najati imitátoři Elvise.

Elvis se prý objevil v pozadí letištní scény ve filmu Sám doma z roku 1990. Tvrdilo se, že vousatý muž v roláku a sportovní bundě, který byl vidět přes levé rameno postavy Catherine O'Harové, když se hádala se zaměstnancem letecké společnosti, byl Elvis. Výzkumník paranormálních jevů Ben Radford reagoval na ty, kteří věřili, že viděli Elvise, slovy: "Proč předstírat svou smrt a pak se objevit jako komparzista v populárním filmu? Jak si mohli herci a štáb nevšimnout přítomnosti jedné z nejslavnějších postav světa? I kdyby vypadal úplně jinak, mohl snad zamaskovat svůj hlas a způsoby chování?" Radford byl vyzván, aby našel herce, který tuto roli hrál, a dokázal, že to nebyl Elvis. Vysvětlil, že důkazní břemeno je na tom, kdo to tvrdí. V rozhovoru pro USA Today režisér Chris Columbus odpověděl: "Kdyby byl Elvis na place, věděl bych to".

Poté, co byl Radford vyzván, aby zjistil skutečnou totožnost tohoto komparzisty, Kenny Biddle pátral a zjistil, že se jedná o Garyho Richarda Grotta, který zemřel v únoru 2016 na infarkt. Biddle vyhledal Grottova syna Romana, který vysvětlil, že jeho otec byl skutečně komparzistou ve scéně na letišti ve filmu Sám doma a že se osobně znal s režisérem Chrisem Columbusem. Díky tomu se objevil v řadě jeho filmů jako komparzista.

Bill Bixby, který s Elvisem hrál ve filmech Clambake a Speedway, uváděl dva televizní speciály vyšetřující spiknutí: Spiknutí se objevilo také ve videohře z roku 1990 Les Manley in: Search for the King. V této hře se titulní hrdina pokouší najít Elvise (ve hře známého jako "král"), aby vyhrál soutěž o milion dolarů.

Někteří se domnívají, že se Elvis zúčastnil svých vlastních 82. narozenin. Starý muž jménem Bob Joyce s ochrankou kolem sebe, celý prošedivělý, s prošedivělými vousy, slunečními brýlemi a s míčovou čepicí na hlavě, byl podle konspiračních teoretiků Elvis.

Podobně vypadající muž byl spatřen, jak pracuje jako správce pozemku v Gracelandu, a rovněž byl považován za Elvise.

Skupina lidí se domnívá, že Elvis byl v době, kdy byl rockovou hvězdou, nějak zapleten s mafií, sloužil jako tajný agent a byl odhalen. Proto se domnívají, že předstíral vlastní smrt, aby se pokusil mafii oklamat.

Příběh kapely se začal psát v St.Albans, v únoru 1978, kdy kytarista Rik Taylor doplnil na základě inzerátu partičku Roy Powell (zpěv, kytara), Stevie Trudgett (basa, zpěv) a Phil Goodfellow (bicí), která se v závěru minulého roku rozhodla založit rockovou skupinu. Kapela se okamžitě pustila do psaní písní a ještě téhož roku odehrála svůj první koncert v místním The Horn Of Plenty. V roce 1979 Clientelle navštívili Quest Studio v Lutonu, kde na osmistopém zařízení nahráli tři písně, konkrétně "Can't Forget", "Skyflier" a "Destination Unknown". První dvě byly vylisovány jako 7" EP a 500 kopií se brzy prodalo masám. Obal nenavrhl nikdo jiný než Rik Taylor. Kapela také nepřetržitě vystupovala naživo.

Rychlé tempo pokračovalo i v roce 1980 a kapela dokonce vystoupila na koncertě Friends Of The Earth. V té době už hrali i pro 750 lidí a byli pozváni do Londýna, aby předskakovali skupině Saga! Na jednom konkrétním koncertě jim předskakovala další místní kapela As Above So Below. Ta o dva roky později přišla o bubeníka právě kvůli Clientelle. V roce 1981 kapela nahrála šest nových písní, které se vedle tří výše zmíněných měli objevit na debutovém albu, poté co získaly smlouvu s místním vydavatelstvím Banana Records. Album Destination Unknown vyšlo v září 1980. Následovaly koncerty s kapelami Tobruk a Moonstone.

V únoru 1982 Goodfellow opoustil kapelu a na jeho místo nastoupil Martin Whitewick z Toad The Wet Sprocket. Je domluveno turné s Hawkwind, i když Whitewick kapelu opustil tři dny před šňůrou kvůli sporu o plat. Stoličku kapely rychle obsadil osvětlovač a bubeník As Above So Below Dave Ashcroft. V prosinci 1983 je na bicí angažován Ian Disspain, který však opět zůstává velmi krátce. Frustrace ze ztráty dalšího bubeníka přiměla k odchodu i Taylora, což kapelu donutilo přehodnotit budoucnost. Přesto je přijat nový bubeník (Terry Cox z Moonstone) a klávesista John Devine. Tato sestava nahrála koncem roku 1984 nové demo a odehrála několik koncertů, ale kouzlo bylo pryč a kapela se to rozhodla zabalit. Byli spolu 6 let a 9 měsíců a během této doby odehráli 227 koncertů včetně turné s Hawkwind a vystoupení se Saga, Y&T, Roy Wood, Stray, Motorhead, Magnum, Angelwitch a Lionheart.

Koncem roku 2001 se členové Clientelle znovu reformovali, aby to zkusili znovu, a odehráli i několik koncertů; po roce ale byla kapela znovu nefunkční.

Holocaust je skotská heavymetalová skupina založená v roce 1977 v Edinburghu. Momentálně (2023) hraje ve složení John Mortimer (kytara a zpěv), Scott Wallace (bicí), Mark McGrath (basa a zpěv) a Gogs (kytara). Holocaust byli jednou ze skotských kapel nové vlny britské heavymetalové scény na přelomu 70. a 80. let, která se odklonila od tehdejší komerčnější nové vlny a kombinovala starší metal s tempem a postojem punk rocku.

Původní sestavu tvořili kytaristé John Mortimer a Ed Dudley, zpěvák Gary Lettice, baskytarista Robin Begg a bubeník Phil Collins. V této sestavě natočili dvě EP a v roce 1981 debutové album The Nightcomers.

V roce 1983 kapelu opustil kytarista Ed Dudley a natočil album s novou kapelou s názvem Hologram, protožeže John Mortimer si ponechal jméno Holocaust. Album Steal The Stars ale nemá s Holocaust hudebně moc společného, protože Dudley a spol. se zjevně přiklonili k rádiově přívětivějšímu hardrockovému zvuku. Na daný styl to není špatné, i když je to nedostatečně vyprodukované, stejně jako mnoho tehdejších alb NWOBHM. Nakonec se album příliš neprosadilo a o kapele už nebylo slyšet.

Původní sestava natočila v roce 1984 ještě album No Man's Land, po kterém následovala přestávka do roku 1988.

Skupina pod vedením Johna Mortimera poté do svého zvuku začlenila mnoho vlivů progresivního metalu, thrash metalu a post-punku a vydávala komplexní nahrávky, jako například EP Sound of Souls (1989) a koncepční album Covenant (1997). V devadesátých letech a po přelomu století natočila skupina, v rúzných obměnách sestavy, ještě alba Hypnosis of Birds (1992), Spirits Fly (1996), The Courage to Be (2000) a Primal (2003).

Tříčlenná sestava kapely, kterou spolu s Johnem tvoří ještě bubeník Scott Wallace a zpěvák a baskytarista Mark McGrath, funguje od roku 2003; v roce 2013 vydali EP Expander, v roce 2015 album Predator a naposledy v roce 2019 album Elder Gods. V roce 2022 se k nim přidal další kytarista Gordon Anthoney, vystupující pod přezdívkou Gogs.

Charlie 'Ungry byla britská rocková skupina, která existovala v letech 1977-1980. Styl její hudby je definován Novou vlnou britského heavy metalu a punk rockem, a vyznačuje se syrovým zvukem a nízkorozpočtovou produkcí.

Čtyři hudebníci z Enfieldu v severním Londýně se dali dohromady na jaře 1977 v sestavě Jeff Gibbs (baskytara a zpěv), Tony Sando (zpěv), Andy Demetriou (bicí) a Steve Prothero (sólová kytara) a začali společně hrát písně, které napsali Jeff a Tony. Postupně tak k nahrání připravili dvanáct písní. Již po dvou měsících, v květnu 77, nahráli ve studiu Toma Newmana (Tubular Bells/Mike Oldfield) v Maida Vale demo se třemi skladbami. Poté, co si Tom poslechl původní nahrávky, pozval kapelu znovu, aby během dvou dnů v srpnu 1977 nahrála další demo, tentokrát však bylo cílem nahrát všech 12 písní živě s několika předělávkami.

Zvuk, který Charlie 'Ungry vytvořili byl syrový a výbušný a zájem o nahrávky vedl k tomu, že kapela uspořádala předváděcí koncert v prestižním Greyhound, slavném rockovém klubu na Fulham Palace Road v Londýně. Zástupci nahrávacích společností A&R sledovali vystoupení v klidný pondělní večer před řídkým publikem, a přestože se muzikantům dařilo, nic z toho nebylo. Zklamaná kapela se v listopadu 1977 po pouhých sedmi měsících rozpadla.

V roce 1980 si Andy Demetriou a Tony Sando, kteří stále věřili ve zvuk Charlie 'Ungry, usmysleli, že se pokusí znovu vzbudit zájem vydáním třípísňového vinylu (EP) s příznačným názvem Charlie Ungry. EP rozeslali rozhlasovým stanicím a nahrávacím společnostem, aby zjistili, zda je o něj zájem. DJ Alan Freeman, který měl v té době rockový pořad na rádiu Capital, hrál "Who is my Killer". EP se na nezávislém trhu s deskami dobře vyjímalo a po návratu Jeffa Gibbse byly nahrány dvě nové písně s novým kytaristou Tonym Nursem. Již po několika měsících bez pozitivních ohlasů se muzikanti z Charlie 'Ungry rozhodli jít každý vlastní cestou.

V roce 2004 bylo na CD nazvaném The Chester Road Album vydáno dvanáct písní, které kapela vytvořila v roce 1977, a s nimi dvě skladby z roku 1980. Album vyšlo na kompilačním CD NWOBHM, které vydalo vydavatelství Obscure Records se sídlem v Řecku (tvůrce George Arvanitakis). Andy Demetriou také vytvořil oficiální webové stránky, které propagují kapelu s mnoha skladbami uvedenými na YouTube. V roce 2013 vydala italská nahrávací společnost Rave Up Records 10 skladeb z CD na 12" vinylu a v roce 2016 vydala společnost Hozac Records z Chicaga v USA třípísňové vinylové EP bez remasteringu.

Skupina Paralex vznikla koncem roku 1977 původně ve třech - Mark Gibson (kytara, zpěv), Carl Henfrey (bicí) a Gary 'Yogi' Curtis na baskytaru. K nim přidal zpěvák a rytmický kytarista Ian 'Lobba' Dobbs, který po Curtisovi, který dlouho nevydržel, převzal i povinnosti baskytaristy. Kapela brzy zjistila, že je třeba se vyvíjet, a v roce 1978 přibrala druhého kytaristu Roba Huntera. Hráli směs klasických rockových coververzí a původního materiálu a hojně koncertovali po svém domovském hrabství Nottinghamshire.

V roce 1979 došlo k další změně v sestavě, kdy se ke kapele přidal samostatný zpěvák Phil Ayling, který nějakou dobu působil jako zvukař. Kapela se nyní soustředila na psaní vlastního materiálu a začala se odklánět od komerčního zvuku směrem k těžší, metalové části hudebního spektra. Brzy si vybudovala pevné zázemí a získala pověst nejlepší rockové kapely v Newarku, která neustále vyprodávala sály, kdekoli hrála. Kvůli problémům se sluchem byl ale Rob nucen z kapely odejít a nahradil ho Kev 'Biffo' Bower. To byl pro kapelu zásadní zlom, nyní psala mnohem silnější materiál a mnohem více dbala na vizuální stránku svých vystoupení s choreografickými sekvencemi, maroony, pyrotechnikou a samozřejmě povinným suchým ledem.

V roce 1980 Paralex nahráli pětistopé demo ve studiu Revolvo v Hullu a hotovou nahrávku rozeslali všem potenciálním heavymetalovým vydavatelstvím v naději, že získají smlouvu. Narazili ale na zeď, většina vydavatelství si stěžovala na nedostatek komerčnosti kapely. Kapela však neměla náladu na žádné kompromisy a pokračovala v koncertování, kde rozdávala svou značku čistého metalu rozvášněným metalistům po celé zemi. Konkurence ostatních kapel byla tvrdá, na okruzích vystupovaly doslova stovky nepodepsaných kapel, které vytvořily hnutí známé jako New Wave Of British Heavy Metal neboli NWOBHM. Paralex prorazili nečekaně, když pár členů kapely navštívilo koncert skupiny Quartz. Jejich management je poté pozval na schůzku se svou nahrávací společností Reddington's Rare Records z Birminghamu, která dychtivě sháněla mladé naděje stojící v čele NWOBHM. Paralex u nich ale natočili pouze EP White Lightning v roce 1980. Poté přišlo ještě několik demo nahrávek a kapela se v roce 1986 rozpadla.

V roce 2011 se kapela dala znovu dohromady a vydala od té doby několik singlů a v roce 2016 kompilaci Key to a Thousand Doors.

Kořeny skupiny se datují až do roku 1974, kdy vznikla jejich první inkarnace, známá jako Bandy Legs. Před jejím založením hrál její zakládající člen, Mick Hopkins v krátce působící birminghamské skupině Wages of Sin, která v roce 1970 koncertovala jako doprovodná kapela Cata Stevense. Po rozpadu této kapely se dva z jeho spoluhráčů, emigranti z Kanady Ed a Brian Pillingovi, vrátili do Kanady a založili skupinu Fludd; Hopkins se k této skupině krátce připojil v roce 1972 jako náhrada za zakládajícího kytaristu Micka Walshe, ale koncem roku ji opustil poté, co byla vyřazena ze své původní nahrávací společnosti.

Skupinu založily v roce 1977 ve Wandsworthu v jižním Londýně sestry Jody (zpěv a kytara) a Julie (bicí) Turnerovy, když jim bylo třináct, respektive devět let. Na basovou kytaru přibraly kamarádku ze střední školy Tracey Lambovou, čímž byla jejich první sestava kompletní. Později se na druhou kytaru přidala Donnica Colmanová, (po jejím odchodu ji nahradila Jackie Apperleyová). Po odchodu Apperleyové kapela intenzivně zkoušela jako trio a a podařilo se jim umístit skladbu na sampler, který koloval v londýnském hudebním undergroundu.

Mezitím jejich manažer John Turner, otec Jody a Julie, který vlastnil obchod s hudebninami a zkušebny, využil svých hudebních kontaktů, aby kapele zajistil první koncerty. Po vystoupení na festivalu v Readingu v roce 1982 se kapele podařilo získat nahrávací smlouvu s A&M a v únoru 1983 vydali s producentem Vicem Mailem debutové studiové album . V té době se objevily dočasné problémy se zákonem - Julie Turner byla ještě nezletilá a navštěvovala střední školu, takže jí byl omezen počet koncertů, kterých se mohla zúčastnit. V tomto období se ke kapele také krátce připojila Kat Burbellová jako druhá kytaristka.