Týden před smrtí řešil Jimi dva probíhající soudní procesy, jeden se týkal otcovství a druhý, který měl následující týden projednávat britský nejvyšší soud, se zabýval sporem o nahrávací smlouvu. Trápilo ho také, že se chystal opustit svého manažera Michaela Jefferyho. Hendrix byl unavený a trpěl špatným zdravotním stavem, částečně kvůli silnému vyčerpání způsobenému přepracováním, chronického nedostatku spánku a přetrvávajícímu onemocnění, o němž se předpokládalo, že souvisí s chřipkou. K jeho frustraci přispíval také nedostatek důvěryhodných osobních vztahů, nejistota ohledně budoucnosti a rozčarování z hudebního průmyslu.

Dne 11. září 1970 poskytl poslední rozhovor ve svém apartmá v londýnském hotelu Cumberland, kde hovořil s Keithem Althamem, novinářem časopisu Record Mirror. Během interview potvrdil zprávy, že odchází Billy Cox, baskytarista jeho kapely. Cox, který trpěl silným vyčerpáním a projevovaly se u něj příznaky paranoie, se s Hendrixem vzájemně dohodl, že pozastaví své plány na hudební spolupráci.

Když se Altham Hendrixe zeptal: „Cítíš nějaké nutkání dokázat, že jsi Král kytary?“, Hendrix odpověděl: „Ne, ani se tím nenechávám obtěžovat. Protože se říká spousta věcí o lidech, kteří, kdyby se tím nechali obtěžovat, by tu dnes vůbec nebyli ... Král kytary teď? Páni, to je trochu těžký.“ Altham také naznačil, že Hendrix vymyslel psychedelickou hudbu, čemuž se on zasmál a odpověděl: „Přístup šíleného vědce ... Nemyslím si, že jsem svou hudbou vynalezl psychedelii, je to jen kladení spousty otázek“.

Následujícího dne Hendrixovi zavolala jedna z jeho přítelkyň, Devon Wilsonová, která začala žárlit poté, co se doslechla, že chodí s jinou ženou, Kirsten Neferovou. Neferová vzpomínala: „Slyšela jsem, jak Jimi mluví s Devon... byla naštvaná... dostala záchvat... Jimi řekl: 'Devon, jdi mi z očí'.“

Hendrix měl 13. září vystoupit v Rotterdamu, ale koncert byl spolu s dalšími třemi zrušen kvůli Coxově pracovní neschopnosti. 13. září večer navštívila Kirsten Hendrixe v Cumberlandu. Poté, co ho informovala, že se ten večer bude muset vrátit do práce, ji přesvědčil, aby zavolala svému šéfovi, herci Georgi Lazenbymu, a požádala ho o volno. Lazenby se rozzlobil a křičel do telefonu na Nefer: „Nejsi nic jiného než zasraná fanynka.“ Hendrixe, který to slyšel, tato výměna názorů rozčílila a řekl Nefer: „S tím chlapem už nikdy nechoď na rande.“ Nefer mu vysvětlila, že s Lazenbym strávila šest měsíců prací na filmu a nechce dát výpověď. Hendrix nakonec souhlasil. Nefer s ním strávila noc a ráno odešla.

Většinu časného odpoledne a večera 14. září strávil Jimi diskusemi o svých kariérních plánech s hudebním producentem Alanem Douglasem. V časných ranních hodinách 15. září odjel s Douglasem na londýnské letiště Heathrow, odkud se měl vrátit do New Yorku. V Londýně byla Hendrixova důvěrnice Sharon Lawrenceová, která s ním ten den mluvila. Lawrence se k tomu vyjádřila: „Jimi mě našel, podrobně popsal své tlaky a diskutoval o 'takzvaných přátelích'. Byl nervózní a rozzlobený.“ Řekl jí: „Nemůžu spát. Nemůžu se soustředit, abych napsal nějakou písničku.“ Později odpoledne přijela do Cumberlandu jeho přítelkyně Monika Dannemannová. Poté s Hendrixem odjeli do jejího pokoje v hotelu Samarkand.

Během odpoledne 15. září byl Hendrix požádán svým přítelem Ericem Burdonem, bývalým členem skupiny Animals, zda by se nechtěl zúčastnit jam session v jazzovém klubu Ronnie Scott's s Burdonovou nově založenou skupinou War. Hendrix souhlasil, ale když večer dorazil do klubu, k vystoupení nedošlo zřejmě kvůli jeho drogové dezorientaci. Burdon to komentoval takto: „Jimi přišel dolů a byl úplně mimo. Příliš se kymácel, než aby mohl hrát, tak jsem mu řekl, aby přišel další večer.“ Hendrix se vrátil další večer a vypadal lépe. Publikum bylo jeho vystoupením nadšené a ohromené, a to i přes jeho nezvykle tlumenou hru na kytaru ve skladbách "Tobacco Road" a "Mother Earth". Bylo to naposledy, kdy Hendrix hrál na kytaru na veřejnosti.

Poslední hodiny - Ačkoli jsou podrobnosti Hendrixova posledního dne a smrti nejasné a široce zpochybňované, strávil většinu 17. září v Londýně s Monikou Dannemannovou. Pozdě ráno se probudil v jejím pokoji v hotelu Samarkand. Kolem druhé hodiny odpoledne už seděl na zahradě před hotelem a vychutnával si čaj, zatímco ho fotografovala s jeho oblíbenou kytarou Fender Stratocaster, kterou nazýval "Black Beauty". Podle názoru autora Tonyho Browna Jimi na těchto fotografiích nevypadá nijak zvlášť zdravě. Jeho obličej se zdá být trochu opuchlý a jen na několika málo snímcích se pokouší o úsměv.

Podle Dannemannové odešli ve tři hodiny odpoledne z hotelu do banky. Pokračovali na Kensington Market, kde se Hendrix podepsal jednomu mladému chlapci, koupil si koženou bundu a objednal si boty. Krátce také hovořil se svou bývalou přítelkyní Kathy Etchinghamovou a pozval ji, aby ho ten večer ve 20 hodin navštívila v jeho hotelovém pokoji; ta pozvání odmítla kvůli předchozím závazkům a později přiznala, že toho od té doby lituje.

Hendrix s Dannemannovou se poté vydali na trh se starožitnostmi v Chelsea, kde Hendrix nakoupil další oblečení. Po další zastávce, kde si koupil papír na psaní, který použil k napsání svého posledního textu, odjeli Monika a Hendrix do jeho apartmá v hotelu Cumberland. Cestou potkali Devon Wilsonovou, která šla po King's Road. Hendrix požádal Dannemannovou, aby zastavila auto, aby mohl vystoupit a promluvit si s Devon, která Hendrixe ten večer pozvala na večírek. Dannemannová začala žárlit a během krátkého setkání věnovala Wilsonové chladný pohled. Později Phillip Harvey pozval Dannemannovou a Hendrixe na čaj a ti pozvání přijali. Před příchodem k Harveymu se krátce zastavili v Cumberlandu.

Během pobytu v hotelu Hendrix několikrát telefonoval. Dannemannová uvedla, že volal svému právníkovi Henrymu Steingartenovi a žádal ho, aby našel způsob, jak se vyvázat ze smlouvy s jeho manažerem Mikem Jefferym, a producentovi Eddiemu Kramerovi, kterému zanechal hlasovou zprávu. 17. září Mitch Mitchell uvedl, že Hendrixovi volal do Cumberlandu poté, co ho o to požádal manažer turné Gerry Stickells, který s Hendrixem mluvil jen několik minut předtím. Mitchell uvedl, že během telefonického rozhovoru Hendrix souhlasil, že se k němu kolem půlnoci připojí v klubu Speakeasy na předem domluvenou jam session, které se zúčastnil i Sly Stone.

Pozdě odpoledne a večer - Po zastávce v Cumberlandu Hendrix a Dannemannová doprovodili Harveyho do jeho bytu, kam dorazili kolem půl šesté. Kouřili hašiš a popíjeli čaj a víno s Harveym a jeho dvěma společnicemi, přičemž probírali své individuální kariéry. Dannemannová, která se zřejmě cítila vynechaná z konverzace a žárlila na pozornost, kterou Hendrix věnoval Harveyho kamarádkám, se viditelně rozčílila a vyrazila z bytu. Hendrix ji následoval a došlo mezi nimi k hádce, během níž Dannemannová údajně křičela. Harvey, který se obával, že hluk přitáhne nežádoucí pozornost policie, je požádal, aby se ztišili.

Harvey, který o incidentu mlčel z úcty ke svému otci, anglickému šlechtici Arthuru Vere Harveymu, vydal po otcově smrti v roce 1994 čestné prohlášení, ve kterém tvrdí, že měl mírné obavy o Hendrixovu bezpečnost a obával se, že by se Dannemannová mohla uchýlit k vážnému fyzickému násilí. Podle Harveyho slovně napadala Hendrixe tím nejurážlivějším možným způsobem.

Přibližně po 30 minutách Hendrix znovu vstoupil do bytu, omluvil se za výbuch a ve 22:40 s Dannemannovou odešel. Dannemannová uvedla, že jim pak ve svém bytě kolem 23:00 připravila jídlo a s Hendrixem se podělila o láhev vína. Po návratu do bytu se Hendrix vykoupal a pak napsal báseň "Příběh života".

Brzy ráno - V pátek 18. září přibližně v 1:45 ráno odvezla Dannemannová Hendrixe na večírek, na který ho Wilson pozval dříve toho dne a který pořádal Hendrixův známý a obchodní partner Pete Kameron. Na večírku si Hendrix stěžoval Kameronovi na obchodní problémy, snědl nějaké jídlo a vzal si nejméně jednu tabletu amfetaminu.

Přibližně o 30 minut později zazvonila Dannemannová na interkom v bytě a ptala se po Hendrixovi. Další host, Stella Douglasová, ji požádala, aby přijela později. Podle hostující Angie Burdonové, bývalé manželky Erica Burdona ze skupiny Animals, když se Dannemannová asi po 15 minutách vrátila, Douglasová k ní byla asertivní až nezdvořilá. Dannemannová se dožadovala, aby mohla mluvit s Hendrixem. Burdon si vzpomněl: „Hendrix se rozčílil, protože ho nenechala na pokoji.“ Podle Burdona ostatní hosté na večírku křičeli z oken na Dannemannovou a žádali ji, aby odešla. Hendrix nakonec ustoupil a s Dannemannovou si promluvil. Kolem třetí hodiny ráno pak večírek nečekaně opustil.

Monika Dannemannová, jediná očitá svědkyně Hendrixových posledních hodin uvedla, že někdy po třetí hodině ráno, když přišli do jejího suterénního bytu, jim připravila dva sendviče s tuňákem. Kolem čtvrté hodiny ranní ji Hendrix, který se potýkal s nespavostí po požití amfetaminu o několik hodin dříve, požádal o prášky na spaní. Později uvedla, že jeho žádost odmítla v naději, že usne přirozeně. Také uvedla, že si někdy kolem šesté hodiny ráno, kdy byl Hendrix stále vzhůru, tajně vzala tabletu na spaní. Probudila se někdy mezi 10:00 a 10:20 a zjistila, že normálně spí v posteli vedle ní. Uvedla, že poté odešla koupit cigarety, a když se kolem 11:00 vrátila, našla ho v posteli dýchajícího, i když byl v bezvědomí a nereagoval. V 11:18 zavolala záchranku a ta přijela v 11:27.

Když členové posádky sanitky Reg Jones a John Saua dorazili do Samarkandu, dveře do bytu byly dokořán, v bytě hořel plyn, záclony byly zatažené a byla tam tma. Posádka několikrát volala, ale poté, co nedostala žádnou odpověď, vstoupila dovnitř a našla Hendrixe samotného v posteli. Dannemannová nebyla nikde k nalezení. Jones vypovídal: „No, museli jsme zavolat policii, měli jsme jen Hendrixe a prázdný byt, tak John vyběhl nahoru, zavolal vysílačkou a přinesl odsávačku. Bylo to strašné. Byl celý od zvratků. Byly toho tuny po celém polštáři - černé a hnědé to bylo. Měl úplně ucpané dýchací cesty až dolů ... Nahmatali jsme mu puls ... ukázalo se světlo v jeho očích. Ale vůbec nereagoval.“ V 11:30 dopoledne odpověděli policisté Ian Smith a Tom Keene na volání o policejní asistenci z dispečinku záchranky, což Jones komentoval: „Všichni jsme byli v pořádku. Jakmile policie dorazila, což se zdálo být jako chvilka, odvezli jsme ho do nemocnice, jak nejrychleji jsme mohli.“

Posádka sanitky vyjela z hotelu přibližně v 11:35, aby odvezla Hendrixe do nemocnice St. Mary Abbots, kam dorazila v 11:45. Lékařský registrátor Martin Seifert uvedl: „Jimiho odvezli na resuscitační pokoj. Byl připojen na monitor, ale ten [EKG stopa] byl plochý. Zkoušel jsem masáž srdce, ale nemělo to smysl, byl mrtvý.“ Podle Seiferta trval pokus o Hendrixovu resuscitaci jen několik minut. Chirurgický registrátor John Bannister to komentoval takto: „Byl studený a modrý. Měl všechny parametry někoho, kdo je už nějakou dobu mrtvý. Pracovali jsme na něm asi půl hodiny, aniž by vůbec reagoval.“ Bannister prohlásil Hendrixe za mrtvého v pátek 18. září 1970 ve 12:45: „Při příjmu byl zjevně mrtvý. Neměl puls, netlouklo mu srdce a pokus o resuscitaci byl pouhou formalitou.“

Reakce médií - Během dopoledne 18. září dorazil Eric Burdon do Samarkandu o něco dříve než posádka sanitky a zjistil, že Hendrix je již mrtvý. Burdon se okamžitě začal obávat, že policie najde v bytě drogy, a když sbíral usvědčující důkazy, našel báseň "Příběh života", kterou Hendrix napsal o několik hodin dříve. Burdon, který uvedl, že s Hendrixem dříve diskutoval o sebevraždě a smrti, předpokládal, že báseň je dopis na rozloučenou. Na základě této domněnky se vyjádřil pro tisk ohledně svého přesvědčení, že Hendrix spáchal sebevraždu, které později odvolal: „Učinil jsem nepravdivé prohlášení... Jednoduše jsem nepochopil, jaká je situace. Špatně jsem si ten vzkaz přečetl ... Myslel jsem si, že je to rozloučení.“ Dannemannová uvedla, že jí Hendrix řekl: „Chci, aby sis tuhle báseň navždy uchovala a nechci, abys zapomněla na nic z toho, co je tam napsáno. Je to příběh o tobě a o mně.“

Krátce poté, co Bannister prohlásil Hendrixe za mrtvého, mluvčí nemocnice sdělil tisku: „Nevíme, kde, jak a proč zemřel, ale zemřel na předávkování.“ Ještě téhož večera otiskly mnohé noviny v Londýně a New Yorku senzační titulky, které využívaly popis smrti z předávkování.

Hendrixův manažer pro styk s veřejností Les Perrin poskytl krátce po oznámení nemocnice rozhovor nizozemskému rádiu: „Vím jen to, že tělo pana Hendrixe bylo dnes v 11:45 převezeno do nemocnice St. Mary Abbots v londýnském Kensingtonu a při příjezdu bylo konstatováno jeho úmrtí. Jimi Hendrix, považovaný miliony lidí za jednoho z nejtalentovanějších a nejoriginálnějších interpretů moderní rockové hudby, je mrtev.“ Téhož dne večer ho deník The New York Times popsal jako geniálního černošského hudebníka, kytaristu, zpěváka a skladatele s brilantní dramatickou silou, který promlouval v tak velkých gestech, jaká si jen dokázal představit a vytvořit.

Dne 19. září Dannemannová hovořila s novinářem německého bulvárního deníku Bild. Během rozhovoru, který byl zveřejněn 24. září, prohlásila: „Milovala jsem ho a Jimi miloval mě. Už jsme byli zasnoubeni ... Já bych pak navrhoval obaly na jeho desky ... Nemohl spát. Tak jsem mu dala prášky.“ 20. září reportér listu The Daily Telegraph udělal rozhovor s jejímm bratrem Klausem-Peterem Dannemannem, který uvedl: „Hendrix si vzal devět tablet na spaní. Uvedla, že jí Jimi řekl, že se chce den a půl vyspat, než odjede do Ameriky. Řekla mi, že neměl v úmyslu se zabít.“

Post mortem - Pro určení příčiny smrti nařídil koroner Gavin Thurston Hendrixovo tělo pitvat, což 21. září provedl soudní patolog profesor Robert Donald Teare. Teare uvedl, že Hendrix byl dobře živený a svalnatý, a identifikoval čtvrtcentimetrovou jizvu na Hendrixově levém zápěstí. Uvedl, že nebyla zjištěna žádná stigmata [nitrožilní] drogové závislosti. Jakmile se tyto stopy v kůži jednou objeví, nikdy nezmizí. V tomto případě tam však žádné stopy nebyly.

Ačkoli Teare poznamenal, že pravá strana Hendrixova srdce byla široce rozšířená, nenašel žádné známky onemocnění srdečních chlopní. Objevil částečně zhroucenou levou plíci a 400 ml tekutiny v Hendrixově hrudníku. Obě plíce byly překrvené a v menších průduškách byly nalezeny zvratky. Podle Teareho Hendrixův žaludek obsahoval částečně natrávené jídlo, v němž bylo možné rozeznat rýži. Teare dospěl k závěru, že Hendrixovy ledviny jsou zdravé a játra jsou překrvená. Jeho močový měchýř byl z poloviny naplněn čirou močí. Uvedl, že obsah alkoholu v Hendrixově krvi byl 100 mg na 100 ml, což je dost na to, aby neprošel dechovou zkouškou, ekvivalent asi čtyř půllitrů piva. Teare uvedl, že analýza Hendrixovy krve odhalila směs barbiturátů odpovídající barbiturátům Vesparax a odhadl, že koncentrace drog odpovídá požití 1,8 g barbiturátů, 20 mg amfetaminu a 20 mg konopí. Teare uvedl jako příčinu smrti vdechnutí zvratků v důsledku intoxikace barbituráty. Čas Hendrixovy smrti se nepokusil určit.

Thurston zahájil 23. září vyšetřování a 28. září dospěl k závěru, že Hendrix vdechl vlastní zvratky a zemřel na udušení při intoxikaci barbituráty. S odvoláním na nedostatečné důkazy zaznamenal otevřený verdikt: „Příčinou smrti bylo jednoznačně vdechnutí zvratků v důsledku intoxikace barbituráty, ale neexistují žádné důkazy o úmyslu spáchat sebevraždu ... Pokud nelze odpovědět na otázku úmyslu, je na místě konstatovat příčinu smrti a ponechat ji jako otevřenou otázku.“ Dannemannová později uvedla, že Hendrix užil devět tablet Vesparaxu na spaní. Devět tablet silného sedativa, které se mělo užívat v polovičních dávkách, představovalo osmnáctinásobek doporučeného množství.

Poté, co Desmond Henley Hendrixovo tělo nabalzamoval, bylo 29. září letecky přepraveno do Seattlu ve státě Washington. 1. října byl po bohoslužbě v baptistickém kostele Dunlap pohřben na hřbitově Greenwood Cemetery v Rentonu ve státě Washington, kde se nachází hrob jeho matky. Hendrixova rodina a přátelé cestovali ve 24 limuzínách. Pohřbu se zúčastnilo více než dvě stě lidí, včetně několika významných hudebníků, jako byli původní členové skupiny Jimi Hendrix Experience Mitch Mitchell a Noel Redding, dále Miles Davis, John Hammond a Johnny Winter.

Nesrovnalosti a vyšetřování Scotland Yardu - Tony Brown, autor knihy Jimi Hendrix: The Final Days (1997) byl s Dannemannovou v pravidelném kontaktu od roku 1980 až do její smrti v roce 1996. Několikrát ji navštívil a mnohokrát s ní hovořil po telefonu. Brzy poté, co ji kontaktoval, dospěl Brown k závěru, že její výpověď o událostech Hendrixových posledních dnů se mění od jednoho rozhovoru k druhému. Ve dnech následujících po Hendrixově smrti podala dvě výrazně odlišné výpovědi o ránu 18. září.

Přibližně ve čtyři hodiny odpoledne 18. září sdělila Dannemannová policejnímu seržantovi Johnu Shawovi: „Šli jsme spát kolem sedmé hodiny ranní. Když jsem se v jedenáct hodin probudila, měl obličej celý od zvratků a hlučně dýchal. Poslala jsem pro sanitku a odvezli ho do nemocnice. Také jsem si všimla, že mi chybí deset tablet na spaní.“ Ve výpovědi, kterou poskytla P. Weyellovi z úřadu koronera 24. září, uvedla: „Udělala jsem sendvič a povídali jsme si asi do sedmi hodin ráno, pak řekl, že chce jít spát. Vzal si nějaké tablety a šli jsme spát. Probudila jsem se asi v 11:00 a viděla jsem, že Jimiho obličej je pokrytý zvratky. Snažil jsem se ho vzbudit, ale nešlo to. Zavolal jsem záchranku a ta ho odvezla do nemocnice v Kensingtonu ... Než jsem s ním odjela do nemocnice, zkontroloval jsem své zásoby tablet na spaní Vesparax a zjistila jsem, že devět z nich chybí...“

V původní výpovědi Dannemannová uvedla, že se 18. září probudila v 11:00. Při vyšetřování uvedla, že se probudila v 10:20. V průběhu vyšetřování se však probudila až v 10:00 (V roce 1971 napsala rukopis, v němž uvedla, že se probudila v 10:00). V roce 1975 během rozhovoru se spisovatelem Caesarem Glebbeekem Dannemannová uvedla, že se probudila v 9:00. V roce 2005 se Dannemannová probudila v 10:00. V roce 2005 se Dannemannová probudila v 10:00. Podle Burdona mu Dannemannová zavolala, když oknem pronikalo první světlo úsvitu. Stickells uvedl, že mu volali ohledně problému s Hendrixem mezi osmou a devátou hodinou ranní. Mitchell řekl, že na Hendrixe čekal v klubu Speakeasy, dokud ve čtyři hodiny ráno nezavřeli, a pár hodin po jeho hodinu a půl dlouhé cestě domů mu zavolal Stickells, který mu sdělil, že Hendrix zemřel. Ve svých výpovědích na policii a u koronera se Dannemannová nikdy nezmínila o telefonátu s Burdonem.

Přestože Dannemannová tvrdila, že Hendrix byl při umístění do sanitky přibližně v 11:30 naživu a že s ním jela na cestě do nemocnice, posádka sanitky později popřela, že by tam byla. Výpovědi záchranářů, kteří reagovali na volání, potvrzují, že když přijeli v 11:27, našli Hendrixe v bytě samotného, plně oblečeného a zřejmě již mrtvého. Jones to později komentoval: „Hendrix byl v bytě sám: Když jsme přijeli do bytu, dveře byly dokořán, nikde nikdo, jen tělo na posteli.“ Saua uvedl: „Když jsme přijeli do bytu, dveře byly otevřené dokořán, nikde nikdo, jen tělo na posteli. Byl jsem tam jen já, oběť a řidič Reg. Nikdo jiný.“ Burdon uvedl: „Všichni jsme byli v autě. Dannemannová neodjela v sanitce, byla se mnou.“

Podle Jonese Hendrixova střeva a močový měchýř uvolnily část svého obsahu ještě před příjezdem posádky sanitky do Samarkandu. Saua uvedl, že zvratky byly při jejich příjezdu suché, takže použití odsávačky bylo neúčinné. Saua to komentoval: „Když jsme přijeli na místo, byl Hendrix v bezvědomí“. Podle policisty Smithe: „Když jsme Hendrixe přenášeli, plyny z něj ucházely, to se stává, když někdo zemře. Byli tam saniťáci, ale Jimi byl mrtvý. Opravdu pro něj nemohli nic udělat.“

Smith také zpochybňuje tvrzení Dannemannoé, že byla s Hendrixem v bytě i v sanitce: „Ne, vzpomínám si zcela jasně, jak se za posádkou zavřely dveře a Jimi ... nikdo tam nebyl. Kdyby byla v bytě, nikdy by nám nevolali, abychom přijeli ... Ale protože tam nikdo nebyl, byl mrtvý a okolnosti byly trochu zvláštní, podezřelé, zavolali nás vysílačkou... dovnitř. Až později jsem zjistil, že to byl Jimi Hendrix.“

V roce 1992, poté, co provedla rozsáhlou revizi událostí z 18. září 1970, vydala londýnská záchranná služba oficiální prohlášení:„V době příjezdu nebyl v bytě kromě zemřelého nikdo jiný, ani je nikdo jiný nedoprovázel v sanitce do nemocnice St Mary Abbotts.“

V roce 1992 Kathy Etchinghamová zařídila soukromé vyšetřování Hendrixovy smrti, jeho výsledky poskytla britským úřadům a požádala je o obnovení koronerova vyšetřování. Po několikaměsíčním vyšetřování Scotland Yardu, během něhož byli vyslechnuti všichni zainteresovaní účastníci událostí, byli úředníci přesvědčeni, že žádosti bude vyhověno. Vyšetřování se nakonec v roce 1993 ukázalo jako bezvýsledné, když generální prokurátor Sir Nicholas Lyell rozhodl, že pokračování ve vyšetřování by neprospělo veřejnosti, mimo jiné kvůli příliš dlouhé době, která uplynula od Hendrixovy smrti.

Aunt Mary je jedna z prvních norských progresivních kapel, mnohými považovaná za jednu z nejlepších. Jejich hudba je směsicí těžkých hardrockových melodií, kombinovaných postupem času s jasnými vlivy symfonického žánru.

V roce 1970 podepsali nahrávací smlouvu s dánskou nahrávací společností Polydor Records, která jim umožnila vydání debutového alba Aunt Mary.

Později se skupina s nahrávkami Loaded (1972) a Janus (1973) postupně posunovala směrem k symfonickému progresivnímu rocku. Rozpadla se v roce 1973, ale od roku 1978 se několikrát znovu sešla na příležitostných koncertech. V roce 2019 skupina absolvovala turné po USA.

Bývalý zpěvák skupiny Jan Groth zemřel 27. srpna 2014 ve věku 68 let na rakovinu.

Blackwater Park byla progresivní rocková kapela (s anglickým zpěvákem), vzešlá z Berlínské undergroundové scény, která ve své hudbě přináší podmanivý, účinný bluesově těžký rockový 'trip' se spoustou řízných kytarových riffů, progresivních aranží Hammondových varhan, melodických těžkých vokálů a psychedelických efektů.

Bratři Jay (bicí) a Gary Leavittovi (kytara, zpěv) z amerického Maine se spolu s kytaristou a producentem Bobbym Hernem poprvé představili už v roce 1966 jako Cobras s garážovou klasikou, singlem "I Wanna Be Your Lover"/"Instant Heartache", to se ale pouze připravovali na náročnější roli.

To pravé ořechové přišlo až v roce 1970, kdy se oba bratři spolu s kytaristou a zpěvákem Ralphem Mazottou (ex-Lazy Smoke), kytaristou Haroldem Perinem Jr. a basákem Marisem transformovali do tvrdého psychedelického spolku Euclid, podepsali smlouvu s dceřinou společností Boba Thieleho 'Flying Dutchman Amsterdam' a byli jedním z mála rockových titulů vydaných u tohoto labelu.

Bob Herne na producentské židli (tuto roli si později zopakoval i u LP Philosophy Of The World od The Shaggs) pak vytvořil hudební "bad trip" okořeněný efektem zpětného pásku, temně znějícím vokálem a řádně ohulenými kytarami - jejich první a jediné LP Heavy Equipment.

Fanny Adams byla krátce existující hardrocková superskupina, kterou v polovině roku 1970 založili v Londýně bývalí Australané a Novozélanďané. Kvarteto tvořili Johnny Dick na bicí (ex-Max Merritt and the Meteors, Billy Thorpe and the Aztecs, Doug Parkinson in Focus), Vince Melouney na kytaru (ex-Billy Thorpe and the Aztecs, Vince Maloney Sect, Bee Gees), zpěvák a kytarista Doug Parkinson (ex-Questions, In Focus) a Teddy Toi na baskytaru (ex-Max Merritt and the Meteors, Billy Thorpe and the Aztecs, Little Sammy and the In People). V prosinci se přestěhovali do Austrálie, kde se po několika měsících rozpadli. V červnu 1971 vyšlo jejich jediné eponymní album, které australský muzikolog Ian McFarlane popsal jako dobrodružný, těžký, progresivní blues-rock. Melouneyho skřípavé, mnohovrstevnaté kytarové riffy ve stylu Jimmyho Page držely nahrávku pohromadě.

Night Sun byla německá hardrocková a heavy metalová skupina z Mannheimu. Díky náhlým změnám rytmu, kytarovému riffování s varhanami a některým studiovým efektům se kapela vzdálila běžným boogie a rock'n'rollovým postupům. Jejich zvuk se skládal z mnoha prvků, z nichž všechny budou zajímat fanoušky thrashe, stoneru, doomu, power a prog metalu a jejich kořenů ze sedmdesátých let.

Zárodek Night Sun se začal probouzet koncem 60. let v jazzové skupině Take Five, která byla populární v německé oblasti Rýn-Neckar. Právě z ní vznikla počátkem 70. let původně osmičlenná kapela Night Sun Mournin’. V této sestavě byl jediný člen, který se později účastnil nahrávání LP, multiinstrumentalista Knut Rössler. Uvnitř tak velkého ansámblu se záhy projevily různé představy o žánrovém směřování.

Night Sun Mournin’ se rozdělili v červenci 1970. Část muzikantů založila Kin Ping Meh, druhá polovina si ponechala (zkrácený) název Night Sun a po doplnění o nové spoluhráče začala fungovat jako sextet. Po několika obměnách se koncem roku sestava ustálila: Joachim Romeis (trubka, housle), Edmund Seiboth (trubka), Freddie Münster (saxofon, zpěv), Knut Rössler (saxofony, flétna, trombon, klávesy), Walter ‘Jimi’ Kirchgessner (kytara), Ernst Vöster (baskytara) a Uli Staudt (bicí).

Speed, Glue & Shinki bylo japonské psychedelic rockové power trio, které v roce 1970 v Tokiu založili kytarista Shinki Chen a hudební producent Ikuzo Orita. Původně hráli ve složení Chen, Masayoshi Kabe (baskytara) a Joey Smith (bicí a zpěv) a vydali jedno studiové album. Masayoshi Kabe odešel během nahrávání druhého studiového alba na konci roku 1971 a Joey Smith poté do skupiny přibral dalšího filipínského hudebníka Mikea Hanopola a před rozpadem na konci roku 1972 vydali druhé studiové album. Přestože se Speed, Glue & Shinki během své činnosti nedočkali velkého uznání, od té doby si získali kultovní postavení po celém světě jako skrytý klenot psychedelického rocku 70. let.

Když Ikuzo Orita vydal sólovou desku Shinkiho Chena, který byl považován za japonskou obdobu Jimiho Hendrixe, byla mezi muzikanty, kteří se na albu podíleli také skupina s názvem Shinki Chen & His Friends. Orita, který převzal japonskou divizi Atlantic Records, pomohl Shinkimu založil trio Speed, Glue & Shinki s Kabeem na baskytaru a filipínským zpěvákem a bubeníkem Joeym Smithem, kterého Chen objevil, když vystupoval se skupinou Zero History v nákupním centru v Jokohamě. Název kapely byl odvozen od Smithova užívání amfetaminů a Kabeho zájmu o šňupání lepidla Pro-Bond v 60. letech.

Debutové album Eve vydala kapela v roce 1971, ale krátce poté se rozpadli kvůli smíšeným recenzím, nízkému prodeji a tomu, že Chen a Kabe nebyli schopni tolerovat Smithův osobní život. Po rozpadu vydal Smith nezávisle na nich velké dvojLP s názvem Speed, Glue & Shinki, které bylo převážně dílem jeho samotného a nového baskytaristy/spolupěvce Mikea Hanopola ze Smithovy skupiny Zero History. Smith také nasamploval Chenovy kytarové nahrávky z předchozí studiové práce. Album obsahovalo dvě nevydané písně s názvy "Sniffin & Snortin" a "Run And Hide", které byly nahrány pro album Eve, ale byly vyřazeny, protože se nehodily do celkového zvuku.

Kvůli tomu, že mu Smith kradl nahrávky, se Chen přestal věnovat nahrávání hudby a rozhodl se věnovat výhradně živé hudbě, v čemž pokračuje dodnes. Kabe pokračoval ve své vlastní úspěšné hudební kariéře, především s Charem a Johnnym Yoshinagou v superskupině Pink Cloud, zatímco Smith znovuobjevil svou pódiovou osobnost jako 'Pepe Smith' a spolu s Hanopolem se vrátil na Filipíny, kde se znovu spojil se svým bývalým spoluhráčem a kytaristou Wallym Gonzalezem a kde se všichni tři stali fenoménem se svou superskupinou Juan de la Cruz Band.

25. prosince 2019 byla obě alba skupiny oficiálně znovu vydána na vinylu společností Atlantic, což byla první oficiální vinylová reedice alb po 48 letech v Japonsku. Dne 6. října 2021 vydala společnost Super Fuji Discs živé album z roku 1971 s názvem Maahngamyauh.

Joey Smith zemřel v lednu 2019 ve věku 71 let. Masayoshi Kabe zemřel v září 2020 ve věku 70 let.

Kapela byla krátkověkým a nešťastným dítětem Petera Spearinga, úžasného kytaristy a skladatele. Před založením Stonehouse absolvoval v letech 1966 - 1967 turné po Německu, nahrál několik singlů pro Deutsche Vogue a dokonce se objevil i v brémské televizi. Po návratu do Velké Británie vydal několik singlů u společností Decca a Columbia.

Stonehouse vznikli v roce 1970, kdy se Peter spojil s Jamesem 'Jimmy' Smithem, zpěvákem s mohutným vysokým hlasem, který v některých momentech přechází až do hysterie a křičí jako ztracená duše, bubeníkem Ianem 'Snowy' Snowem a basákem Terry Parkerem.

Kapela brzy dostala nabídku od RCA a už v roce 1971 během pouhých tří dnů nahrála v londýnských Advision Studios dnes vzácné album Stonehouse Creek, pojmenované podle malé lokality v Plymouthu, známé v dobách královny Viktorie také jako Deadlake.

Skupina se bohužel po vydání desky rozpadla a James Smith a Ian Snow se připojili k Asgard.

Skupina Sunday ze skotského Glasgow byla kvartetem ve složení Jimmy Forest (piano, varhany, zpěv), John Barclay (kytara, zpěv), Davy Patterson (zpěv, baskytara) a Pete Gavin (bicí). Někdy byla uváděna pouze jako trio bez bubeníka Pete Gavina. V roce 1972 vydala v Německu svůj jediný eponymní počin. Kromě něj bylo o této obskurní kapele z počátku 70. let známo jen málo.

T2 vznikli v Londýně z dřívější kapely Neon Pearl, kterou vedl bubeník Pete Dunton a kde působil i basák Bernard Jinks. Když se tato skupina v roce 1969 rozpadla, Dunton nastoupil do Gun po boku Adriana Gurvitze, zatímco Jinks se stal členem Bulldog Breed.

Nové uskupení vzniklo, když se Dunton spojil s baskytaristou Jinksem a kytaristou Keithem Crossem, který byl kdysi členem Bulldog Breed. Trio hrálo psychedelický nebo proto-prog rock, který navazoval na tvorbu jejich předchozích kapel. T2 založil a řídil John Morphew, někdejší manažer Bulldog Breed. Financoval jejich vznik a úspěšně dojednal smlouvu s Deccou za tehdy obrovskou částku 10 000 liber jako zálohu na honorář.

Po vydání debutové desky It'll All Work Out in Boomland odehráli T2 řadu úspěšných koncertů, včetně vystoupení na festivalu Isle of Wight 1970, kde byl Cross přirovnáván k novému Ericu Claptonovi. Objevili se také v pořadu BBC 2 a poté se vrátili do studia, aby začali pracovat na dalším studiovém počinu. Během nahrávání se ale kvůli vnitřním konfliktům rozpadli.

V roce 1992 vyšla deska It'll All Work Out in Boomland znovu na CD, což vyvolalo krátký reunion T2, bohužel už bez Keitha Crosse, který byl původní hvězdou souboru. Kapela, kterou tehdy tvořili Dunton, Jinks a Moore, vydala v devadesátých letech další nahrávky Second Bite (1992), Waiting For The Band (1993) a On The Frontline (1994). V době vydání posledně jmenovaného opustil Jinks sestavu a Moore se přesunul na baskytaru, aby se přizpůsobil novému kytaristovi Rayi Leeovi. V roce 1997 vyšla kolekce demosnímků (původně pod názvem Fantasy a později pouze jako T2 nebo 1970), které původní sestava napsala po vydání alba It'll All Work Out in Boomland. V roce 2012 u Acme Records vyšlo třetí album demosnímků s názvem 1971 - 1972, které obsahuje materiál napsaný a nahraný Duntonem a dalšími střídajícími se hudebníky po odchodu Crosse a Jinkse.

Bubeník a zpěvák Peter Dunton zemřel 20. ledna 2022 na rakovinu mozku.