| Původ: | Tampa, Florida, USA |
| Aktivní roky: | 1984 - 1998, 2003 - současnost |
| Styl: | death metal |
| Vydavatelé: | Relapse, Candlelight, Roadrunner |
| Web: | oficiální stránky |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Obituary |
OBITUARY je americká kapela, založená v Tampě na Floridě v roce 1984, jež byla jednou z klíčových formací pro rozvoj žánru zvaného death metal. Skupina, která původně vystupovala pod jménem EXECUTIONER a později XECUTIONER, zaslouženě patří k nejúspěšnějším představitelům tohoto stylu od jeho zrodu v druhé polovině osmdesátých let až do současnosti. Vydali jedenáct studiových alb a s výjimkou pětileté pauzy v letech 1998 až 2003 stále natáčí nový materiál a obráží pódia po celém světě.
Formace prošla několika málo personálními změnami, jejím stabilním jádrem však po celou dobu její existence zůstali bratři Tardyové a jejich nerozlučný přítel Trevor Peres. Současnou sestavu tvoří (od roku 2012) zpěvák John Tardy, jeho bratr bubeník Donald Tardy, rytmický kytarista Trevor Peres, baskytarista Terry Butler a sólový kytarista Ken Andrews.
V březnu 2025 vydalo nakladatelství MetalGate poutavě napsanou knihu Davida E. Gehlkeho pod názvem Turned Inside Out: Oficiální příběh OBITUARY plnou faktů a okořeněnou množstvím vzácných a dříve nepublikovaných fotografií. Tato (nejen pro jejich fanoušky) zajímavá a informacemi nabitá biografie byla předlohou pro příběh publikovaný níže a pochází z ní také veškeré citace, jež byly použity v následujícím textu.
Brandon, malé mestečko, vzdálené přibližně dvacet minut jízdy z Tampy, rok 1984. Sluneční paprsky, tak typické pro tuto část Floridy, zahřívají záda dvou chlapců, ženoucích se ulicí na kolech a zplna hrdla vyřvávajících píseň "Unchained Angel", jeden z hitů místních metalových hrdinů Nasty Savage. Donald a John Tardyovi, někdy provázení kamarádem Trevorem Peresem, se v této části městečka prohání často a snaží se ulovit každý tón, vycházející ze zdejší zkušebny jejich oblíbenců. Dnešek však bude jiný. Konečně v sobě najdou odvahu a promluví si přímo s 'Nasty' Ronniem Galletim, frotmanem Nasty Savage, aby se dozvěděli odpověď na pro ně v tuto chvíli asi tu nejdůležitější životní otázku: „Jak se zakládá metalová kapela?“
Odpověď, která toho dne přišla zněla: „Executioner!“
Oba mladíci čerpali své hudební vzory z různých pramenů, včetně klasického country a jižanského rocku, které měl v oblibě jejich otec Jim Tardy, nejvíce však vzhlíželi k místním legendárním formacím, kterým vévodili Savatage a především Nasty Savage, kteří se už po dvou demech stali vlajkonoši floridské scény a žádanou kapelou na mezinárodním trhu s kazetami. Ačkoliv tyto dvě formace s death metalem neměly pranic společného, právě u nich by se daly najít počátky budoucí slavné floridské death metalové školy. Všechny pozdejší floridské hvězdy smrtícího metalu je bez vyjímky uvádějí jako své vzory, budoucí Obituary nevyjímaje.
Rok 1984 byl tou zlomovou dobou, kdy se oba bratři, doprovázeni pro muziku stejně zapáleným Trevorem Peresem, nadobro vzdali dřívějších snů o sportovních uspěších a plně se ponořili do hudebních vod. Donald Tardy podepsal životní smlouvu s bicí soupravou, zatímco Trevor Peres propadl kouzlu šesti strun; John Tardy o žádný nástroj zájem nejevil a zpočátku spíše házel hlavou než zahříval hlasivky. Chvíle, kdy objeví svůj jedinečný talent měla přijít až o něco později. Zkoušky v ložnici domu Tardyových během prvních týdnů příležitostně doplňovali muzikálně talentovaní spolužácí, včetně klávesáka Jeffa Ouelleta. Původní název rodíci se kapely byl Wasted Flesh, ten prý ale nevydržel ani měsíc. Další návrh už zněl lépe a s ním přišla i ta dlouho očekávaná chvíle, kdy se osud konečně naplnil a zrodil se Executioner!
Prvním zpěvákem 'Mistra Popravčího' se stal mladík jménem Chris Egger, jeho místo ale po pár zkouškách zaujal John, podle úmluvy do té doby, než někoho seženou. „John nám slíbil, že s námi bude zpívat, dokud si nenajdeme někoho jiného. Evidentně jsme toho pravého zpěváka ještě pořád nenašli,“ vtipkoval na toto téma jeho bratr Donald Tardy po čtyřech dekádách. John k tomu doplnil: „Nebyl jsem opravdový zpěvák. Nicméně si nemyslím, že Trevor s bráchou někdy hledali opravdového zpěváka. Já se vždycky poflakoval po zkouškách, protože se konaly u nás doma. Moje zaskakování nakonec dopadlo tak, že všichni řekli: 'Tak jo, pojďme v tom takhle pokračovat'. Jestli Trevor a Donald pořád někoho hledají, můžu jim nechat vytisknout nějaké inzeráty.“
Sestava se upevnila začátkem roku 1985, kdy se ke kapele přidali talentovaný sólový kytarista Jerry Tidwell, který úroveň ostatních muzikantů evidentně převyšoval, a basák Jerome Grable, u něhož doma ze začátku probíhaly i zkoušky. Brzy se však kluci vrátili zpátky k Tardyovým, kde se novou hudební svatyní stala speciálně upravená garáž a hudební vzory brzy doplnily další extrémní sebranky Venom, Slayer a Mercyful Fate. S postupujícím časem ale začalo převzatých skladeb valem ubývat, energie se čím dál tím víc přetavovala do vlastních nápadů a vše směřovalo k prvnímu demu Metal Up your Ass (shoda s původním návrhem názvu pro debut Metallicy je čistě náhodná).Přišel čas navštívit studio. Na doporučení 'starších bratrů' Ronniho Gallettiho a Freda Drescigana z Nasty Savage bylo vybráno později proslavené Morrisound Records a peníze na dvouskladbové demo poskytla mladým nadšencům Trevorova matka. V den nahrávaní se nacpali do Grableovy Toyoty a vyrazili do Tampy (Jerome a John byli jediní, kdo v té době směli řídit, Trevorovi bylo patnáct a Donaldovi s Jerrym pouhých čtrnáct let). Dílo se podařilo. Následně si nadšení mladíci nechali vylisovat 500 kopií této své studiové prvotiny a novotou vonící 'sedmipalce' se mohly začít prodávat. Šlo to dobře a peníze za studio tak mohly být brzo vráceny paní Peresové. Nedlouho po vydání dema ale kapelu opustil Jerry, jehož srdce tíhlo spíše ke hře ve stylu Randyho Rhoadse a tenkrát ještě thrash metalové směřování Executioner ho nijak zvlášť nebralo.
Thrashová éra kapely v té době pomalu doznívala a největší vliv na její hudební směřování začali získávat švýcarští Celtic Frost, kteří zahodili primitivní počátky spojené s Hellhammer, změnili jméno a vrhli do světa svůj extrémní debut Morbid Tales. Tato nahrávka učarovala především Trevorovi, ve kterém rozdmýchala do té doby pouze doutnajíci uhlíky death metalového ohně. S výšlehem těchto prozatím krocených plamenů se změnil i zvuk Trevorovy kytary. Poté, co byly na zesilovači i na samotném nástroji eliminovány středové frekvence, začalo z repráků vytékat špinavé, nefiltrované, extrémně zkreslené zvukové bahno, do kterého se logicky okamžitě zamiloval. Floridská death metalová bestie se zrodila a začala vystrkovat růžky...
Další krok byl na Johnovi. Jednoho dne, zatímco jeho spoluhráči už s novým sólovým kytaristou Markem Witto drtili novinku "I'm in Pain", bloumal po zkušebně a přemýšlel, jak pojmout refrén. Když příslušná pasáž nadešla, uchopil náhle stojan mikrofonu a s veškerou silou, agresí a hněvem zahřímal verš: „Help me, I'm in Pain“. Zbytek členů na sebe vrhnul překvapené pohledy. Nový vokální styl kapely byl definován, právě včas, v okamžiku, kdy na Floridě začala klíčit malá, ale dravá death metalová scéna, reprezentovaná jmény jako Death nebo Morbid Angel (původně Ice a poté Heretic) a také partičkou Massacre, v jejíž řadách se nacházel vzrůstem drobný sólový kytarista Allen West. Netrvalo dlouho a všechny tyhle partičky začaly vystupovat na pódiích společně. Patřili k nim také Hellwitch, kteří o dva roky později začali využívat služeb basového kytaristy Franka Watkinse.
Věhlas Executioner rostl a jejich pódiová show, obohacená v té době i o black metalové prvky (opět inspirace Celtic Frost) začala přitahovat stále více fanoušků. Suchý led a pyrotechnika zůstaly s kapelou i později, oblečení se ale postupně přesunulo k tričkům a džínám. V té době se Mark rozhodl odejít a parta musela opět řešit sólovou kytaru. Zpráva o jejich 'nedostatku' se rychle roznesla a osud to zařídil tak, že Allen West, který právě opustil Massacre, zamířil rovnou k Executioner a bez problémů zapadl do rozjeté smečky. S jeho příchodem nezískala kapela jen skvělého kytaristu, ale také druhého skladatele s nekonečnou zásobou smrtících rifů, který navíc inspiroval zbytek členů k vylepšení jejich 'nástrojovky' včetně nových bicí.
Stabilní základ sestavy se otřásl jednoho víkendu roku 1986, kdy Trevor po vcelku nevinné automobilové nehodě dostal od rodičů 'zaracha' a byl nahrazen dalším kytaristou Massacre, J.P. Chartierem. A aby toho nebylo málo, skloubit práci, školu a muziku se nedařilo ani Jeromemu a začal cítit, že jeho dny u kapely jsou sečteny. I přes tyto klíčící problémy vyrazili Executioner znovu do Morrisound, aby zde zvěčnili své dvě nové skladby pod jednoduchým názvem Demo 1986. Povedená nahrávka mimo jiné pasovalo Johna do pozice nejzajímavějšího deathmetalového zpěváka široko daleko. Další problém však souvisel s názvem. Když se formace dozvěděla, že se v okolí Bostonu činí stejnojmenná partička, vyřešila tuhle shodu jednoduchým vypuštěním úvodního písmena E a ´Mistr Popravčí´ byl pokřtěn novým jménem Xecutioner.
Nový sekerník Chartier už během působení v Massacre navázal kontakty s newyorským novinářem Borivojem Krginem, který stál v čele zinu Violent Noise. Ten měl původně zájem o demo Massacre, misto toho k němu ale doputovala novinka Xecutioner. Byla to jedna z posledních věcí, co mohl Chartier pro kapelu udělat. Holdování drogám a alkoholu vedlo na Valentýna 1987 k jeho vyhazovu a umožnilo tak návrat ztraceného syna Trevora. Ten se sice příležitostně zapojoval do aktivit i s jinými skupinami, jeho srdce však stále patřilo Xecutioner: „Pořád jsem se se všemi v kapele kamarádil. Když jsem se vrátil, řekli mi vlastně jen něco na způsob. 'Aha. To je super, že s námi zase hraješ!'“.
Během léta 1987 bylo sice koncertů jako šafránu, kapela nicméně zústávala v kontaktu s Borivojem Krginem a pomalu začala chystat materiál na debutovou desku. Mezitím se ještě stihla objevit na kompilaci Raging Death společně s Lethal Presence, Betrayal, Sadus a R.A.V.A.G.E. (pozdější Atheist).
Na podzim roku 1987 vstoupili Xecutioner s osmi novými skladbami do studia Morrisound Records a díky Krginově záloze dvou tisíc dolarů disponovali dostatečně dlouhým časem pro nahrávání. Náhoda v podobě autonehody původního producenta také rozhodla, že se jejich debutu ujal tehdy začínající Scott Burns, jeden z prvních zvukových inženýrů, který byl schopen dát death metalu ten správný zvuk a šmrnc. Velmi důležitý moment nejen pro kapelu samotnou, ale i pro celou floridskou scénu. Ke klidné atmosféře ve studiu přispělo i to, že nahrávání alba Slowly We Rot proběhlo naživo v hlavní kontrolní místnosti a podobalo se tak jejich klasické zkoušce.
Studiové prostředí vyzdvihlo především výkon Johna Tardyho, který pod Burnsovým vedením vytvořil ze svého hlasu další smrtící nástroj a fenomén, stanovil standard pro deathmetalový zpěv a rozjel svou ikonickou kariéru, podpořenou navíc tím, že na rozdíl od jiných zpěváků neváhal obětovat text ve prospěch prostého vytváření úderného a agresivního zvuku. Donald a John se pak spolu s Burnsem pustili i do míchání nahrávky, což se jim zalíbilo natolik, že se od té doby podíleli na mixu všech jejich dalších nahrávek. Úplně vše ale v pohodě neprobíhalo; terčem nespokojenosti, především Allena Westa, se často stával basista Jerome, na kterém bylo čím dál více vidět, že ztrácí o skupinu zájem a nevěnuje se jí na sto procent. Ten později o svém konci v kapele poznamenal: „...Myslím, že nakonec jsem prostě přestal chodit na zkoušky. Nevzpomínám si, že by mi někdo řekl: 'Hele už s námi nehraješ,' a nevzpomínám si, jak přesně jsem odešel. Ale když jsem si pak šel vyzvednout svoje věci k Tardyovým do garáže, už měli jiného basáka.“
Začátkem roku 1989 vyvstal před kapelou hlavní problém: nahradit Jeroma. Hledání naštěstí netrvalo dlouho a novým basistou se brzy stal Daniel Tucker, Westův starý kamarád ještě z dob jeho působení v Massacre. V okamžiku, kdy se o konkurzu dozvěděl, aní chvíli neváhal, chopil se příležitosti a už při první společné zkoušce bylo vše jasné. Během čtvrthodinky bylo místo obsazeno. Teď, když mašina zase naplno šlapala, bylo potřeba konečně oficálně vydat studiový debut.
Krgin osmipísňovou nahrávku v té době aktivně nabízel slibným vydavatelům a mimo jiné ji poslal také Monte Connerovi z Roadrunner Records. Ten dlouho neváhal a zařídil si let z New Yorku do Tampy, aby se s Xecutioner dohodl na smlouvě. Přesto v té době osud kapely visel na vlásku. Trevor Peres, který pocházel z rodiny s vojenskou minulostí, si začal vážně pohrávat s myšlenkou vstupu do námořnictva Spojených státu a protože o Xecutioner, jak se mu jevilo, nikdo z vydavatelů nejevil zájem, dokonce se už se zástupci armády ústně dohodl. Den před oficiálním složením přísahy ozbrojených sil se však dozveděl, že se propadla střecha budovy, kde se měl celý akt uskutečnit a ceremoniál se tak přesouvá na následující týden. O dva dny později do jeho schránky naštěstí dorazila nahrávací smlouva od New Renaissance Records a vše bylo jinak. Death metal zvítězil nad armádní kariérou.
Neměli to však být Reinassance, kdo získal nadějnou formaci do své stáje. Vzápětí dorazil do Tampy Monte Conner s nabídkou smlouvy od Roadrunner. Zatímco vztah mezi Montem a skupinou byl veskrze pozitivní, samotná smlouva po nějakém čase už takové všeobecné nadšení nevzbuzovala. Donald Tardy, i když přitom skřípe zuby, přesto oceňuje její význam. „Monte byl most“, říká. „Kdoví, jak bychom bez smlouvy s Roadrunnerem dopadli. Klidně jsme se mohli rozpadnout a nikdy bychom si pak neuvědomili, jak skvělé věci spolu tvoříme. Naštěstí se něco takového stalo opravdu brzy a měli jsme smlouvu, která nás nakopla. Díky ní jsme si uvědomili, že jsme regulerní kapela.“ K detailům smlouvy se vyjádřil poněkud ostřeji: „Byli jsme mladá kapela a podobně jako spousta mladých kapel jsme i my podepsali strašnou smlouvu, díky chytrým právníkům Roadrunneru, kteří skupiny nalákají, podvedou je a nechají je podepsat podobné sračky. Musel jsem hodně z toho vytěsnit z paměti, protože to stálo za hovno!“
Jednou z podmínek nového kontraktu byla i povinost přidat ke stávající osmičce nahrávek další písně. Formace proto s další finanční podporou, tentokrát od Roadrunneru, vyrazila opět do Morrisoundu, kde natočila další čtveřici skladeb. Ty se bohužel od původních skladeb zvukově mírně lišily, což se ale při tehdejší úrovni nahrávací techniky dalo očekávat. O obal se postaral tampský výtvarník Rob Mayworth, který vdechl život jednoduchému návrhu Johna Tardyho. Vytvořil také nové logo Xecutioner, které ale brzo musel přepracovat ve prospěch nového názvu a které je bohužel zřejmě navždy ztraceno.
Jednoho večera zavolal Monte Conner Trevorovi a oznámil mu, že jistá bostonská formace si už na jméno Executioner opatřila ochrannou známku a problém by mohl být i s jejich upraveným názvem bez písmene E. V kapele sice zpočátku zavládlo zklamání, hned ale začaly padat návrhy na nový název. Původní náhrada - Desecration - se neujala, tak se John chopil Websterova slovníku a začal předčítat různá slova. U písmene 'O' se zastavil a pak pronesl ke svým spoluhráčům: „Co si myslíte o Obituary?“ Dobře znějící název byl s nadšením přijat a radost ještě posléze umocnil Rob Mayworth novým povedeným logem, které patří k těm nejlepším a nejvýraznějším ve světě death metalu a které skvěle doplnilo obal debutu. O další mystický náboj, obestírající mladou formaci se pak postaraly netradičně pojaté a také nechvalně známé 'oprátkové' fotky mladíků na přebalu.
Slowly We Rot vyšlo v červnu 1989 a stalo se součástí pro Roadrunner úspěšného roku, kdy se mohli pyšnit i dalšími legendárními tituly, jako je Beneath the Remains brazilské Sepultury, Alice in Hell kanadských Annihilator nebo Conspiracy dánských King Diamond. Svůj studiový debut Obituary v říjnu podpořili svým prvním výletem mimo Spojené státy, když zamířili na pár akcí do Mexika a rozšířili tak doposud skrovný počet svých koncertních vystoupení.
Zatímco živelný, tíživý a nespoutaný debut pouze naznačoval, kam formace vlastně míří, další album, ikonické Cause of Death už plně odhalilo potenciál Obituary a vydláždilo jim cestu, po které pak neochvějně kráčeli v dalších letech. Deska představila hutný groove zvuk, težké riffy a klenuté propletené aranže, které se vymykaly tradiční struktuře skladeb a po zásluze zaujala místo mezi elitou ranných deathmetalových alb jako je Altar of Madness od Morbid Angel, Tomb of the Mutilated od Cannibal Corpse, eponymní debut Deicide, Scream Bloody Gore Death a Seven Churches kultovních Possessed.
Materál pro nástupce úspěšného debutu se začal rodit v létě 1989 a zpočátku se ho účastnila také stejná sestava. Přestože pokrok jednotlivých muzikantů byl znatelný, kapela byla sehraná a nové skladby odrážely její muzikantský vývoj, natáčení nakonec přece jenom neproběhlo v klidu a pohodě. Osobní problémy Daniela Tuckera, který bydlel u své babičky, nakonec vyústily v jeho nucený odchod za otcem do Texasu, aniž by o tom dokázal informovat zbytek členů (mobily ani sociální sítě tehdy ještě nebyly) . Ukázal se až po šesti měsících a to už jeho místo zaujal Frank Watkins, jinak člen death-thrashových Hellwitch. Nebyla to bohužel jediná změna, Watkins se v kapele ještě nestačil ani ohřát a Obituary museli řešit další změnu. Allen West s partnerkou čekali koncem roku prvního potomka a Obituary, před nimiž stálo velké turné po státech na podporu debutu mu v té době nemohli nabídnout ani peníze ani čas, který by mohl strávit s rodinou. A Allen se rozhodl dát rodině přednost. Bylo mu ale naznačeno, že dveře pro něj zůstavají stále otevřené...
Po odchodu Allena, který už přispěl materiálem na novou studiovku, zůstala skladatelská zátěž na Trevorovi s Donaldem. Trevor toho dokonale využil a rozhodl se posunout strukturu skladeb trochu jiným, pestřejším a rafinovějším směrem. John zase usoudil, že nemá cenu snažit se cpát svůj zpěv do každého riffu a neměl problém odsunout se trochu do pozadí a nechat tak vyniknout kytary v instrumentálních pasážích. „Prostě si dělal, co chtěl a já nad tím nikdy nepřemýšlel, ani jsem si nepomyslel: 'Co to sakra děláš?'. Struktury na »Cause of Death« jsou tak zběsilé a podivné a my jsme riskovali naprosto ve všem. Jedna z těch písní má třiadvacet různých změn. Je tam asi dvacet riffů, které jsou něčím odlišné a vymykají se kontrole. Ono je těžké napsat takovou tu zpěvnou písničku, kterou si všichni společně zazpívají. Ani jednou jsme nešli za Johnem a neptali se ho, proč během těchto riffů nezpívá,“ vysvětlil Trevor.
Pro novou desku bylo brzy nachystáno osm pecek a byl čas znovu zamířit do Morrisoundu za Scotem Burnsem, i když zatím pouze coby kvarteto. Ve studiu se pak kluci rozhodli na album přidat ještě předělávku Circle of the Tyrants jejich oblíbenců Celtic Frost. Natáčení probíhalo v pohodě, později se ovšem Donald, který je hrdý na to, že je solidní deathmelový bubeník přiznal, že se mu vůbec nelíbila nová technologie, umožňující přesamplování bicích. Hlavní problém ale přišel po té, co byly všechny nástroje nahrány a mělo se přistoupit k mixu. Byl nejvyšší čas nahradit Allena Westa a poohlédnout se po slušném sólovém kytaristovi. K vyřešení problému naštěstí stačilo jen pár telefonátů agilního Scotta Burnse.
Jistý James Murphy měl v té době za sebou krátké angažmá u losangelských Agent Steel a turné s Death k podpoře jejich desky Leprosy (na pódiu se mimochodem sešel s budoucím basákem Obituary Terry Butlerem). Klíčovou roli hrály jeho sóla i na Spiritual Healing, následujícím albu Death. To už ale byla Murphyho labutí píseň, neshody s Chuckem Schuldinerem ukončily jeho anganžmá ne zrovna v dobrém. A právě v tomto momentě přichází zpráva od Scota Burnse o problémech Obituary se sólovou kytarou. Druhý den už se Murphy hlásil v Morrisoundu. Nové skladby ho zaujaly podstatně víc než věci na debutu a s nadšením se vrhl do práce. Bylo tady ovšem jedno ale. Hned v úvodu mu bylo řečeno, že v případě, že kdyby se vrátil Allen, pravděpodobně ho vezmou zpět a Murphy končí.
Hudebně vypadalo vše skvěle a nastal čas na grafickou stránku desky. Trevorovu prvnímu návrhu, který byl součástí jedné z publikací nakladatelství Time Life se nepodařilo zajistit licenci, muselo se tedy hledat dál. Trevor proto kontaktoval Monte Connera z Roadrunner Records a dostal tip na kresbu amerického umělce Michaela Whelana, kterou mu nedlouho předtím poslal Max Cavalera z brazilské Sepultury jako návrh na jejich nové album Beneath the Remains. Kresba nakonec skončila u Obituary a Sepultura dostala jiný z Michaelových ikonických obrazů (Max Cavalera, který si původní motiv už nechal vytetovat na paži, nebyl příliš šťastný). O tom ovšem kluci z Obituary neměli ani páru a dozvěděli se to až o několik let později. Posledním dílkem do skládačky, tvořící nové album, pak bylo všemi neoblíbené focení, tentokráte pro změnu v rakvích.
20. června 1990, kdy do vydání Cause of Death zbývaly zhruba tři měsíce, začalo teprve opožděné oficiální turné k Slowly We Rot, společně se Sacred Reich a Forced Entry. Hudebně kapela šlapala jako dobře namazaný stroj a navíc, protože v té době neměla manažera, dychtivě nasávala ekonomickou stránku muzikantského života, zvláště obchodní triky, týkající se prodeje merchandise. Turné v Americe skončilo 25. srpna a Obituary se pak okamžitě přesunuli do Evropy, aby zahájili další šňůru, tentokrát s Demolition Hammer a Morgoth. Kluby praskaly ve švech a Obituary pomalu získávali pověst hvězd jedněch z nejintenzivějších živých show v ranku death metalu. Cause of Death vyšlo 19. září, zatímco skupina byla ještě pořád na cestách.
V průběhu evropského turné ale také začaly pomalu vystupovat na povrch neshody mezi Jamesem Murphym a zbytkem kapely, protože jeho povaha s ostatními mladíky přece jenom tak docela neladila; mezi Trevorem a bratry Tardyovými bylo vždycky zvláštní pouto, dané jejich společnou minulostí. Zatímco Frank Watkins tyto vazby vycítil a neměl se problém jim přizpůsobit, James tak úplně nepoznal kdy mlčet a kdy mluvit a jel si čím dál tím více po vlastní názorové linii...
Formace měla občas i notnou dávku štěstí. V úplném závěru roku je čekala ještě jedna šestitýdenní štace se Sepulturou a Sadus v rámci S.O.S. tour a právě během ní se odehrál neblahý incident s nepovolenou pyrotechnikou. Jen náhodou neskončil případným zraněním, i když si to krutě odskákal Donaldův pravý šlapák. „Dnes se tomu už můžeme smát, ale když se to stalo, nebyla to zase tak velká sranda. Nikdo nebyl naštěstí zraněn, ale ´Big Daddy´ neměl povolení na to, aby do té nádoby dal tolik výbušniny. Můj brácha musel dokončit skladbu jen levou nohou a James Murphy vykřikoval, že nic neslyší. Viděl jsem ten záznam a ten záblesk byl šílený. To světlo bylo neuvěřitelně jasné, tu noc jsme měli fakt štěsí,“ poznamenal k tomu John Tardy.
V lednu 1991 Obituary opustili S.O.S. Tour a začali se připravovat na nadcházející šňůru po Mexiku a Velké Británii. Jamesi Murphymu ovšem nedal nikdo vedět a kapela se mu neozývala. Po příjezdu k Tardyovým pak narazil na Trevora a Donalda, jak jamují s Allenem Westem. Tím byla mise Jamese Murphyho v Obituary oficiálně ukončena a skupina byla silnější než kdy předtím... Turné na podporu Cause of Death skončilo 22. prosince 1991 a do dalšího roku Obituary vstoupili v pozici, kterou ani oni, ani jejich label nečekali. S devadesáti tisici prodanými nosiči, zástupy oddaných fanoušků a pověstí jedné z nejlepších kapel nekompromisně nastupujícího death metalu. Muzika však stále zůstávala pouze jejich koníčkem a zarytě se drželi svých každodenních zaměstnání.
Do roku 1992 vstoupili Obituary s jednou podstatnou změnou. Ještě v závěru loňského roku, uprostřed pilné práce na třetím albu, je kontaktovala legendární manažerka Possessed Debbie Abonová, se kterou se Peres seznámil během turné k Slowly We Rot. Protože požadavky na kapelu narůstaly a kolem organizace bylo stále více práce, bylo docela štěstí, že v té době více jak šedesátiletá vlivná manažerka, která se dříve starala také o další thrashové party z Bay Area, jako byli Exodus, Forbidden nebo Vio-lence zaměřila tentokrát svou pozornost na floridskou scénu v čele s Obituary a nadějnými techno-deathovými Cynic.
Tlak Roadrunneru na vydání dychtivě očekávaného třetí desky Obituary mezitím stoupal a narůstalo také očekávání, zda mohou jako undergroundová death metalová kapela s novým albem dosáhnout sto tisíc prodaných nosičů. Death metal v té době nabíral na síle a odsouval do pozadí do té doby dominující thrashové smečky, alespoň co se týká metalového undergroundu. Hlavní proud v té době už plně podléhal dominaci grunge. Obituary se na třetí nahrávce na rozdíl od většiny ostatních deathových formací nepustili do ještě techničtějších skladeb a naopak se vrátili k přímočarému, hutnému a robustnímu zvuku. Nové album také nepřineslo tolik populárních koncertních skladeb jako to předešlé, i když "Back to One" a titulní "The End Complete" se držely v setlistech i v následujících desetiletích.
Titulní píseň se navíc stala jejich vůbec prvním videoklipem, ačkoliv během jeho natáčení muzikanti usoudili, že tvorba videí určitě nebude patřit k jejich oblíbeným činnostem. „Asi bychom to video netočili, kdyby o něj nestála nahrávací společnost,“ uvažoval později Donald. „Většinu muzikantů včetně nás nebaví stát před kamerami. Je to na nic, cítíš se hloupě a divně, ale byl to správný čas k natočení klipu. Hodně věcí v tom videu byl náš nápad. Můj brácha řekl režisérovi, že ví o jednom velkém poli na Floridě s obrovitým, sto let starým mrtvým stromem. Vlastně to dopadlo docela dobře.“
Natáčení alba začalo v Morrisoundu už v listopadu 1991 opět pod vedením osvědčeného Scotta Burnse. Vedle něj se jako asistent objevil mladý Mark Prator, který měl do historie Obituary výrazněji zasáhnout později. Kapela mohla tentokrát, díky výborným prodejním číslům dvou předešlých desek, pracovat s bohatším rozpočtem, neobešla se ale bez nevyžádaných připomínek vydavatelství. Vedle příliš bahnitého mixu vadilo především slabé zapojení Johna Tardyho. Roadrunner proto začali na Donalda tlačit, aby přesvědčil bratra, že je potřeba přidat více zpěvu. Došlo to dokonce tak daleko, že se do věci vložila Debbie s tím, že by mohla převědčit bývalého zpěváka Possessed Jeffa Becerru, aby na albu hostoval. Jeff, který skončil na vozíku poté, co byl v roce 1989 obětí ozbrojeného přepadení, se ovšem nenacházel v tom nejlepším psychickém stavu a tahle cesta se nakonec ukázala jako slepá. Vystresovaný a zdrogovaný Becerra nakonec po čtyřech dnech opustil studio, aniž by přispěl jedinou hláskou.
Naproti tomu však měli Obituary šťastnou ruku ve výběru výtvarníka. Německý grafik Andreas Marschall už patřil v té době k vyhledávaným umělcům. Na popud kluků z kapely přidal do loga draka na písmeno T a poté, co obdržel název titulu desky, použil logo jako ustřední motiv, vystupující na pozadí temného, skomírajícího světa. Práce probíhala bez nějakého dohadování a na zpracovaném námětu se v podstatě všichni hned shodli.
Formace také rozjela jednání o úpravě smlouvy a vzkázala Roadrunneru, že jim nepošlou mastery, pokud se nedohodnou na zvýšení autorských honorářů a poplatků za vydavatelská práva. Zvýšení jim bylo slíbeno, ale situace se napravila až více než po roce během turné Obituary po Evropě. Domluva se nicméně vydavatelství bohatě vyplatila. The End Complete se vyšplhalo na šestnáctou příčku Billboard Top Heatseekers a do dnešního dne se ho prodalo téměř sto dva tisíce kopií.
V květnu roku 1992 začalo zatím nejambicióznější turné kapely, která se ve společnosti britských Napalm Death a švédských Dismember prohnala Evropou a zanechala za sebou vetšinou vyprodané nebo téměř vyprodané koncerty. Setkání s Napalm Death později vyústilo v boční projekt Meathook Seed, ve kterém se Donald a Trevor spojili s Mitchem Harisem a Shanem Emburym. V létě pak koncertní aktivity pokračovaly v Severní Americe ve společnosti Agnostic Front, Cannibal Corpse a Malevolent Creation.
Jak se blížila polovina devadesátých let, začal Roadrunner přehodnocovat svou politiku a zaměřoval pozornost na více groovové formace jako Biohazard, Pantera nebo Prong. Death metalové soubory začaly z jejich stáje pomalu mizet, až zůstaly v podstaě jenom dva, Obituary a Sepultura, která se v té době vezla na úspěšné vlně s Chaos A.D. (jejich první zlaté album).
Obituary se rozhodli pro další nahrávku využít nejnovější technologické možnosti a natočit moderní desku bez toho, že by obětovali svůj zavedený zvuk. Tento úkol se jim podařilo beze zbytku splnit a výsledné album tak patří k jejich nejlépe znějícím a zároveň nejexperimentálnějším studiovkám. I díky tomu, že si Trevor a Donald prosadili svou a začlenili za pomoci studiového inženýra 'Super' Briana Benscotera do nahrávky i mnoho industriálních prvků. Především Donald ukázal, jak výborným bubeníkem se stal a tohle album je možná jeho vrcholným okamžikem.
Změna se udála i na producentském postu, kde se k přepracovanému Scottu Burnsovi připojil angličan Dave 'Big Shirts' Nicholls, kterého Debbie Abotová najala, aby se staral o zvuk na evropském turné s Napalm Death a Dismember. Kluci z Obituary si s tímhle pohodovým maníkem, který pomohl upevnit jejich pověst jedné z nejlíp živě znějících kapel, okamžitě padli do noty a začali diskutovat i o možnosti studiové spolupráce.
Při přípravě obalu se tentokrát Trevor obrátil na Connera s konceptem světa znečištěného továrnami a všeobecně mířícího do toxického pekla. Nakonec se pánové shodli na čtyřech fotkách, které poslali Lauře Michaelsové z Twelve Point Rule a ta je spojila do finálního obrázku. Tento obal odrážel znepokojivý pocit kapely a především Johna, který každý den jezdil do práce kolem továrny na hnojiva a sledoval, jak kolem roste hromada toxického odpadu a jak páchnoucí odpadní voda pomalu odtéka do místních řek. Desku v tomhle ekologickém duchu podpořil i singl "Don't Care".
Když 6. září 1994 album World Demise vyšlo, byl metalový svět jiný než před dvěma lety, žebříčku Billboardu vládla Pantera s Far Beyond Driven a nahoru šplhali Machine Head a Prong. Přesto se klukům podařilo prodat úctyhodných 65 tisíc kopií desky.
Turné na podporu aktuální novinky odstartovalo začátkem července ve finské Hämeelinně. Následovala rychlá série festivalů, v srpnu návrat do států, kde předskakovali Napalm Death a finální koncert na sklonku listopadu v Londýně. V příštím roce Obituary odehráli pouze jediný koncert a dopřáli si poprvé v kariéře zaslouženou delší přestávku. Trevor toho okamžitě využil a přihlásil se na dvouleté studium grafického designu, zatímco ostatní se plně soustředili na svá civilní zaměstnání.
Allen společně s Chrisem Barnesem z Cannibal Corpse, Terry Butlerem a Gregem Gallem rozjel projekt Six Feet Under a jejich spolupráce se přetavila ve výborný debut Haunted, k němuž absolvovali také turné po Státech. To skončilo na jaře 1996 a Allen se mohl vrátit k Obituary, kteří se po přestávce pomalu chystali k dalšímu studiovému zářezu.
Spousta věcí se ale v posledních pár letech změnila. Death metal byl stále více upozaďován nastupujícími novými smečkami jako Fear Factory, Machine Head nebo Pantera a zažíval po zlatých časech období stagnace. Do sveřepého útoku navíc vyrazila druhá blackmetalová vlna v čele s Darkthrone, Dimmu Borgir, Emperor a Satyricon. Scott Burns, vyčerpaný neustálým chrlením stejné hudby, se nemohl zbavit nálepky 'deathmetalového producenta' a marně hledal práci v hudebně odlišných vodách. Byl zaškatulkovaný, vyhořelý a s tím, jak klesaly prodeje navíc klesala i jeho finanční odměna za produkci. Zapsal se proto na dálkové studium informatiky a rozhodl se postupně vzdát práce producenta. Když pak Obituary koncem roku 1996 dorazili do Morrisoundu, dozveděli se, že Scott už není k mání...
Novým nahrávacím místem se pro kapelu stalo legendární Criteria Studios v Miami, které v roce 1958 založil Mark Emerman a ve kterém nahrávaly hvězdy jako Bee Gees nebo Eric Clapton. (Black Sabbath zde mimochodem v roce 1976 zaznamenali Technical Ectasy a Manowar v roce 1982 Battle Hymns). Na producentskou židli tentokrát usedl Jamie Locke, který byl spojen s newyorskou hardcorocou scénou a formacemi jako Agnostic Front, Leeway nebo Madball. S death metalem neměl sice skoro žádné zkušenosti, přesto neměli kluci s Obituary žádné pochyby, že je Locke mužem na svém místě a brzy si ho oblíbili pro jeho pečlivý a zároveň uvolněný přístup.
Experimentování tentokrát probíhalo v jiné rovině. Blížil se konec nahrávání, když Frank Watkins nadhodil dlouho zvažovaný nápad na spoluprácí s rapery, tedy něco, co odstartovali Aerosmith s "Walk This Way" a dále rozvinuli Anthrax s "Bring the Noise". Původně chtěl Frank napsat úplně novou píseň, nakonec ale rapující Alvarez a Skinner T dostali možnost vybrat si jednu z už natočených věcí. Volba padla na "By The Light", která v této podobě získala oproti původní verzi dvě sloky navíc. Plány na natočení videoklipu se sice neuskutečnily, přesto se skladba okamžitě stala s velkým náskokem 'nejrozporuplnějším' dílem Obituary.
Obal tentokrát vytvořil komiksový kreslíř Bernie Wrightson. Ztvárnil na něm pětici zombíků a obal i název alba tak symbolizují návrat kapely z říše mrtvých po dlouhé tříleté pauze. Vnitřek obalu si vzal na starost Trevor, který tak mohl zužitkovat svá dokončená studia grafického designu. Studiemi získanou znalost výpočetní techniky uplatnil i při tvorbě bonusového multimedeálního bonusu na CD, čimž Obituary prokázali svou počítačovou gramotnost a poněkud předběhli svou dobu.
Deska vyšla 22. března 1997 a kromě převahy populárního alternativního metalu musela čelit i nástupu nových death melodických smeček At the Gates, Dark Tranquility nebo In Flames, kteří dovedně proplétali death metal s postupy klasického metalu. Alba se tak prodalo zase o pár tisíc kusů méně než toho předešlého, přesto je 45 tisíc prodaných kopií pořád slušné číslo. Stále více se tak ukazovalo, jak špatná byla jejich smlouva s Roadrunnerem, protože si sotva vydělali na živobytí.
Turné k podpoře Back From The Dead odstartovalo v březnu 1997 evropskými koncerty s Entombed, Samael a Crowbar. Americká část se rozjela v červenci za účasti Broken Hope, Cradle of Filth, Cryptopsy, Hypocrisy, Napalm Death, Malevolent Creation, znovusjednocených S.O.D. a Venom. Závěr turné poněkud zkomplikovala Johnova civilní práce, ze které se už nemohl uvolnit, protože se k němu termíny prosincových koncertů dostaly pozdě. Bylo nutné hledat záskok a tím se nakonec stal Keith DeVito z formace Pyrexia. Podle všeho se své role zhostil na výbornou, i když Donald si o tom myslel něco jiného a později natvrdo prohlásil, že co se týká Obituary, pro něj má smysl vystupovat jenom s bráchou.
Do roku 1998 vstoupila kapela na dvou lednových koncertech v Americe a sérii evropských dubnových akcí. Vydali také živák Dead, čímž se počet nasmlouvaných alb, která ještě dlužili Roadrunneru, smrskl na jediný titul. Živáku se prodalo patnáct tisíc ve Státech a dalších třicet celosvětově, což jsou stále vynikající čísla. Mixu se tehdy ujal zatím ještě skoro neznámý Andy Sneap. Koncem června pak bylo turné nenápadně zakončeno dvěma festivalovými vystoupeními v Nizozemí a Belgii, protože o další koncerty nejevil nikdo zájem. Z neplánované přestávky se pak náhle stala dlouhá pětiletá hudební dovolená, během které kapela přestala být aktivní. Kluci se sice stýkali dál, ale už nebyli fungující kapelou.
Následující tři roky, než v roce 2001 vyšla kompilace Anthology s výběrem dvaceti jejich nejznámějších písní, nebylo o Obituary téměř slyšet. Ponořili se do své civilní práce, založili rodiny,nebo se věnovali jiným hudebním projektům. John se stal zaměstnancem na plný úvazek v Product Safety Engineering a držel se stranou hudebního průmyslu. Allen West odstartoval hned v roce 1998 novou kapelu Lowbrow a Trevor Peres založil v roce 2000 v Nashvillu formaci Catastrophic. Frank Watkins pokračoval v hraní v partách z Fort Lauderdale, získal licenci makléře a založil rodinu, zatímco Donald si zahříval svaly s floridskou partou Intoxicated.
Poté co odešel ze Six Feet Under se Allen zapojil do dalšího projektu, složeného z veteránů floridské scény, jako byl kytarista Ben Mayer (dříve Nasty Savage), baskytarista Richard Bateman (dříve také Nasty Savage) a bubeník Curtis Beeson (dříve taktéž Nasty Savage a Massacre). S nápadem na projekt přišel bedňák Obituary Rich Hornberger, který se směle ujal mikrofonu. V roce 1999 vypustili Lowbrow na svět pětiskladbové demo, plné hutného přímočarého death metalu a později téhož roku debut Victims At Play. O dva roky později vydali další řadovku Sex, Violence, Death a vyrazili na sérii koncertů. Budoucnost nové kapely ale brzy narušily osobní problémy Allena Westa, jehož závislosti a nevypóčitatelné chování vedly k hromadnému rušení akci. Po dalším roce tak došlo k rozpadu formace (v roce 2008 sice došlo k jejímu oživení, to však trvalo pouze krátce).
Trevor Peres přistoupil ke svému hudebnímu dítku o něco zodpovědněji. Přestože si užíval své stabilní, slušně placené práce grafika, kde mohl naplno využít svou kreativitu, touha po hraní ho neopouštěla. Poté, co se s Keithem DeVitem během jeho záskoku za Johna Tardyho shodli, že plují na stejné hudební vlně, spojovalo je přátelské pouto, které se během spánku Obituary přetvořilo do skupiny Catastrophic, ve které si chtěl Trevor vyzkoušet ještě extrémnější polohy death metalu, než mu nabízela jeho domovská kapela. Přibrali k sobě Keithovi kolegy z formace Pyrexia, kytaristu Chrise Basila, basáka Briana Hobbiho a bubeníka Roba Marescoua a užívali si tvůrčí atmosféry nově stvořené party. Netrvalo dlouho a Catastrophic měli kromě nového materiálu podepsanou také smlouvu s Metal Blade.
Jejich debut, nazvaný The Cleansing z roku 2001 nezapře Trevorův rukopis, vyšperkovaný několika novinkami, jakými byly třeba blast beaty v písni "Lab Rats", které Obituary nikdy nepoužili. Album mezi fanoušky slušně zabodovalo a mohlo se vyrazit na turné do Evropy. Dobře rozjeté působení na Starém kontinentě bylo ale neplánovaně přerušeno 11. září, kdy před berlínským koncertem s hrůzou sledovali pád budov obchodního centra. Po návratu do států pak spolu s Witchery předskakovali The Haunted. O rok později dostali Catastrophic příležitost předskakovat na americkém turné kapel Manowar a Immortal, po kterém se přesunuli do Evropy.
Když pak začali plánovat druhé album, jeho přípravu narušil nejprve první potomek v Peresovic rodině a poté pomalu se rozbíhající reunion Obituary. Bylo jasné, že na novou formaci už Trevorovi nebude zbývat čas. Skupina s ním ještě vydala v květnu 2005 EP Born into Bondage a pak už jeho srdce začalo opět tlouct jen pro Obituary. Castrophic se rozpadli v roce 2008, krátce po vydání desky Pathology of Murder.
Donald, který během odpočinku své hlavní kapely přijal místo v místní smečce Intoxicated, si jednoho dne v roce 2000 pouštěl nahrávky, které mu přišly poštou. Jejich odesilatelem byl nějaký Andrew Wilkes-Krier, multiinstrumentalista a nadšený fanoušek Obituary, který usiloval o smlouvu s velkým vydavatelstvím a doufal, že se mu podaří ke spolupráci získat členy jeho oblíbené kapely. Trevor Peres byl tou dobou zaneprázdněný svým projektem v Nashvilu, tak se obrátil s žádostí na Donalda. Donald, kterému se demo hned zalíbilo, kontaktoval své přátele z Inoxicated a starého kamaráda, kytaristu Franka Wernera. Dalšího kytaristu Jimmyho Coupa si osobně vybral Andrew a první sestava projektu Andrew W.K. byla na světě.
Album I Get Wet vyšlo 13. listopadu 2001 a první singl "Party Hard" se dočkal také videoklipu, který se brzy dostal do vysílání MTV. Na jaře následujícího roku učinkovala kapela dokonce v celostátním pořadu Saturday Night Live, který moderoval herec a někdejší wrestler Dwayne 'The Rock' Johnson. Andrew W. K. ten večer odehráli dvě skladby, kromě nezbytné "Party Hard" ještě "I Get Wet". Při závěrečných titulcích Donald využil situace a zablbnul si před kamerou v mikině s logem Obituary. Ve zbytku roku si soubor užíval vyprodané koncerty v Americe i Evropě včetně vystoupení na Ozzfestu 2002.
John se během pauzy oženil se svou dlouholetou přítelkyní Any a koupil pozemek v Gibsontonu na Floridě. A jakkoliv mu koncertování s Obituary chybělo, neprojevoval žádný zájem o jakékoliv hudební aktivity. Prostě a jednoduše odmítal hrát s kýmkoliv jiným než se svým bratrem a Trevorem Peresem. Svou energii plně věnoval svému zaměstnání v laboratoři Product Safety Engineering, kde obsluhoval testovací zařízení na různé spotřebiče a předměty pro domácnost. A to až do okmažiku, kdy mu dorazila pozvánka od jeho bratra na vystoupení Andrew A.K. během jejich zastávky na Ozzfestu ve West Palm Beach 26. července 2002. Ve chvíli, kdy se o chystaném příjezdu Johna s Frankem dozvěděl Andrew, napadlo jej uspořádat improvizovaný poloreunion Obituary, (Peres byl v Arizoně a West nedostupný).
Andrew W.K. vtrhli na pódium zhruba o půl jedenácté. Po dvou odehraných peckách pozval Andrew na pódium Johna a Franka, vyznal se ze svého obdivu k Obituary a pak se rozpoutal divoký průřez čtyřmi písněmi death metalových průkopníků. Druhý den zavolal John Trevorovi a popsal mu celý 'ozzfestovský příběh' následovaný nabídkou, zda by si nepřijel do Tampy 'lehce zajamovat'. Bestie začala opět procitat...
Poslední akce Donalda s Andrew A.K. proběhla 17. prosince 2003 v japonském městě Fukuoka. Floridský bubeník začal už předtím připravovat svého technika Riche Russoa na převzetí své role, protože obnovení Obituary se v roce 2004 jevilo jako více než pravděpodobné. Trevor Peres sice stále pokračoval s Catastrophic v podpoře jejich debutu, ale jeho odpověď v téhle otázce byla jasná. Frank také nepotřeboval dlouhé přesvědčování a Allen West, který právě opusti Lowbrow se samozřejmě také nijak nebránil obnovení legendy.
Začátek roku 2004 byl tedy naplněn především zkoušením a oživovaním materiálu po dlouhých šesti letech. Prvních zkoušek se ale účastnil poze John, Donald a Allen, který měl tím pádem příležitost představit nějaký ten materiál, který mu zůstal po rozpadu Lowbrow. Pro Johna to byla zase příležitost oprášit svůj proslavený vokál, který v posledních letech poněkud zanedbával. V téhle sestavě vznikla "Redneck Stomp", první nová píseň Obituary po sedmi letech, ze které se nakonec stal otvírak prvního reunionového alba a to i přesto, že se v ní John nakonec rozhodl nezpívat.
Po několika měsících se ke zkoušejícím přidali konečně také Frank a Trevor, který se samozřejmě hned pochlubil dostatečnou zásobou riffů, připravených pro nové album. Brzy tak mohly vzniknot písně "Back Inside" a "Stand Alone". V okamžiku, kdy se začalo mluvit o návratu legendy, také nepřestávaly telefonáty od promotérů koncertů. V říjnu se Obituary vrátili také do Evropy během turné s názvem Legends Are Back, které podnikli spolu s Master a Visceral Bleeding. Turné jim potvrdilo, že i v Evropě si stále udrželi významnou část své fanouškovské základny, kterou navíc výrazně obohatila i mladší generace. To se samozřejmě projevovalo i na množství prodaného merchandise a bohatě navštěvovaných podpisových akcích.
Plodné a tvůrčí období se plynule přeneslo do následujícího roku, kdy kapela začala dolaďovat písně pro nový studiový počin Frozen In Time. Měli v tomto okamžiku šest skladeb od Westa a čtyři další, které dodal Trevor Peres. Těchto deset kousků v celkové délce zhruba pětatřicet minut vytvořilo solidní návratové dílko, plné nekompromisních a přímočarých písní, i když se zároveň jednalo o nejkratší studiový počin v jejich historii. Thrashově pojaté kousky "On the Floor" a "Back Inside" odkazují na jejich vzory Slayer a Possessed, zatímco "Slow Death" aspiruje na titul jednoho z nejtvrdších kusů jejich kariéry. Svůj typický groove pak kapela předvádí ve skladbách "Mindset" nebo "Lackjaw".
O produkci nového alba se postaral Mark Prator, který pro to mohl využít své vlastní studio Red Room Records v Tampě. V týmu se ale objevil i starý známý přítel Scot Burns v roli výkonného producenta, pomáhajícího především cennými radami a všeobecnou podporou. Prator, který asistoval kapele už v dobách The End Complete, jim pomohl také v orientaci na měnící se metalové scéně, alespoň co se týkalo jejich nového příspěvku. Prator, který se přes své hevymetalové kořeny zaměřoval i na jiné žánry, si práci opět užíval, protože k jednomu z jeho cílů patřilo obsáhnout jako producent a zvukový místr co nejvíce stylů a naučit se pracovat s hudebníky různých žánrů. Navíc měl i muzikantské zkušenosti, jako studiový bubeník působil na dvou albech Iced Earth a na debutu projektu Demons & Wizards z roku 2000.
Vlastně by nahráváni mohlo probíhat v absolutní pohodě, nebýt nevyzpytatelného chování Alana Westa, u kterého byl kolikrát problém ho vůbec dostat do studia. Nikdy nebylo jisté, jestli se na nahrávání v určený čas vůbec dostaví a pokud ano, v jakém bude rozpoložení. Přesto je v jeho prospěch nutné říct, že pokud se už do nahrávání pustil, podával vždycky zabijácké výkony a po muzikální stránce nebyl v jeho hře sebemenší problém. Skupina si byla těchto Allenových omezení jasně vědoma, přesto stále doufala že se situace vyvine tím žádoucím směrem.
Na jaře 2005 bylo vše smícháno a připraveno k vydání. Co se týče výtvarného pojetí, obrátili se opět na starého známého Andrease Marschalla, tvůrce nádherných kompozic pro The End Comlete a Anthology. Název desky přímo vybízel k podobnému zpracování, navíc symbolizoval odhodlání legendární formace zůstat tím, kým jsou, ať už se ve světě kolem nich děje cokoliv. Původní návrh, inspirovaný filmem Věc Johna Carpenera obsahoval dokonce postavy a nákladní vozy, což ale kapele připadalo trochu moc sci-fi a bylo to nakonec z finální verze obalu vypuštěno.
Roadrunner, pro které to podle smlouvy bylo poslední album Obituary, stanovili datum vydání na 18. července 2005. Během realizace desky byla komunikace mezi kapelou a vydavatelstvím oproti počátkům jejich spolupráce výrazně omezená, což ovšem skupině vůbec nevadilo a ochotně se postarala o většinu kroků spojených s produkcí. Na propagaci nahrávky už se názory kapely a vydavatelství poněkud různí. V Roadrunner tvrdili, že není pravda, že by propagaci nového LP nevěnovali dostatečnou pozornost, o čemž má kapela určité pochybnosti, přestože si obě strany uvědomovaly, že jde o ukončení smlouvy, která zcela jistě nebude prodloužena a situace je každopádně úplně jiná, než na počátku devadesátých let, v době zlatého death metalového období.
Především Donald si nebral žádné servítky. Řekl: „Nemyslím si, že »Frozen In Time« (Roadrunner) propagovali, myslím, že nejspíš záměrně neudělali nic pro to, aby za propagaci utratili nějaké peníze. Podle mě udělali naprosté minimum, protože věděli, že si fanoušci budou říkat: 'Bože můj, další fošna Obituary! Bože můj, to už je tolik let!' Chápali, že to samo o sobě bude stačit k tomu, aby se toho prodalo tolik, kolik se toho prodalo. Navíc po »Frozen in Time« neměli žádné závazky. Veděli, že odejdeme a že jim nedáme ani vteřinu další skladby ani za milión let, protože jsme od začátku byli nespokojení mladíci a teď jsme byli nespokojení dospěláci, připravení odejít. Věděli jsme, že musíme udělat ještě jedno album v rámci té zasrané smlouvy, a tak nám bylo jasné, že udělají absolutní minimum. Zřejmě udělali jen tolik, aby se ujistili, že časopisy a a všechny tyhle sračky se dozví o tom, že jsme zase zpátky. Vyrobili reklamy, aby na té poslední nahrávce vydělali tolik peněz, kolik mohli, ale není pochyb o tom, že jsme neměli tolik celostránkových reklam a nebyli jsme na předních stranách časopisů a vůbec tam nebyl tlak srovnatelný s tím, kdyby se to snažili protlačit v rámci nové smlouvy na tři desky nebo tak něco!“
Vydání Frozen In Time tak ukončilo letitý vztah kapely s Roadrunner, poznamenaný bohužel tím stínem, že Roadrunner bude navždy vlastnit práva na jejich prvních sedm alb. Firma toho později využila při vydáni kompilace The Best of Obituary (2008) a setu The Complete Roadrunner Collection 1989 - 2005 (2013). Odchod Obituary ale znamenal i pro Roadrunner konec jedné éry. Byli pro ně posledním vlivným spolkem zlaté éry death metalu, který ještě vlastnili, poslední ikonou, která před lety definovala žánr. Monte Conner, který se mezitím přesunul k Nuclear Blast je nicméně stále hrdý na kapelu, kterou tenkrát podepsal a nedá na ně dopustit.
Na podporu desky byl naplánovan koncerty nabitý rok, který obsahoval vesměs všechny hlavní evropské festivaly a také turné po amerických pódiích se starými přáteli Napalm Death. Propagace začala 9. dubna 2005 a to ve velkém stylu, když společně s Shadows Fall otevírali pro v té době už všeobecně uznávaný platinový Slipknot koncert v aréně Forum v kalifornském Inglewoodu. Devítihlavá hydra při té příležitosti neopomněla vyslovit kapele své uznání.
Formace se opět dostávala do té správné provozní teploty, která ji provázela celá devadesátá léta a dokonce to vypadalo, že se umoudřil i Allen West. Jeho 'pokání' ale bohužel netrvalo dlouho. Jakmila se vrátili z cest zpátky do Tampy, začalo vše nanovo. Jednou z dalších kapek, díky kterým nakonec pohár přetekl, bylo reklamní focení, na které Allen dorazil s děsivou kocovinou, vypadal příšerně a neustále odcházel ze záběru. V červnu na Fury Festu ve francouzském Le Mans se zase poprvé nedostavil na začátek koncertu a přišoural se až ke konci úvodní písně. Incidenty opilého Westa se začaly množit, kapelu navíc čím dál častěji stresovalo jeho zpoždění při odletech, i když se nakonec na palubu letadla vždycky nějak dohrabal.
Ostatní členové se Allenovi neustále snažili domluvit, ale kytarista nereagoval. Situace se vyhrotila 27. srpna na festivalu Hole in the Sky v norském Bergenu, kde se silně opilý West postaral o nejhorší koncert Obituary v jejich kariéře. Následoval nepříjemný rozhovor, po kterém kytarista pohrozil, že odejde, což po svém příchodu domů také učinil, ovšem bez toho, že by to spoluhráčům oznámil. Vše se odehrálo den před severoamerickým turné s Napam Death a to pouze na diskuzním fóru skupiny. Kapela po předchozích zkušenostech naštěstí očekávala už jen to nejhorší a dopředu si zajistila záskok v podobě J. P. Soarse, kytaristy Divine Empire a Malevolent Creation, který byl připraven naskočit do rozjetého vlaku. Tentokrát se ale bez jeho pomoci ještě obešli, když se Allen v poslední chvíli vrátil a odehrál zářijové turné v nejlepší formě za poslední měsíce. Situace se tak uklidnila - na chvíli...
16. května 2007 byl Allen West zatčen a uvězněn za opakované řízení pod vlivem alkoholu a hrozilo mu několik měsíců vězení. Právě v době, kdy se Obituary chystali začít s psaním materiálu na novou desku a bylo potřeba dořešit situaci kolem nové smlouvy. John Tardy tedy 'Velkýmu Allovi', jak ho jeho kumpáni nazývali, oznámil, že už nadále není součásti kapely, jakkoliv to v tomto kolektivu od počátku založeném na přátelství a věrnosti bylo težké. Odchod jednoho z členů, který pamatoval ještě začátky Executioners, tím ukončil další éru v historii této death metalové legendy.
V roce 2006 ze sebe Obituary konečně setřásli balvan s názvem Roadrunner a dostali se na volný trh. Kluci se rozhodli, že tentokrát se pokusí hned v zárodku vyhnout všem chybám a najali si poradce, který jim měl pomoci s hledáním vydavatele, který by akceptoval všechny jejich požadavky na novou smlouvu. S nástupem jara 2007 se možnosti zúžily na několik málo vydavatelství, z nichž nakonec vzešlo vítězně britské Candlelight Records (v roce 1993 zrozené dítě Lee Barretta, bývalého basáka Extreme Noise Terror). Firma, která začala svou činnost legendárním splitem Emperor/Enslaved, nabývala i díky jménům jako Emperor, Opeth, 1349 nebo Insomnium postupně na významu a vybudovala si solidní distribuční síť; v roce 2000 otevřela také svou severoamerickou pobočku ve východní Pelsynvánii. Obituary měli v podstatě jednoduché požadavky, hledali partnera s dobrou pověstí, požadovali vydavatelská práva na své studiovky a chtěli někoho, pro koho by byli prioritou. Vypadalo to, že jim to Candlelight mohou bez problému splnit a legendární kapela se tak rázem stala vlajkovou lodí firmy.
Součástí celého obchodu bylo také založení Gibtown Records, což bylo jejich vlastní vydavatelství pro licencování nahrávek. Skupina se tak stala kolektivním podnikem a z toho vyplynulo několik dalších událostí, které změnily způsob jejich práce. Když muzikanti probírali způsoby, jak zlevnít a zefektivnit způsob natáčení alb, poradil jim Mark Prator, aby investovali do vlastního nahrávacího studia. Vzhledem k tomu, že členové kapely slušně ovládali práci s výpočetní technikou, byl tento návrh přijat a program Pro Tools posléze úplně změnil jejich tvůrčí procesy. Následovalo zakoupení nemovitosti se samostatně stojící garáží, která byla postupně přebudována na centrum, kde se napříště odehrávaly všechny aktivity formace; od zkoušek až po kompetní nahrávání desky.
Vzhledem k tomu, že Allen West byl už mimo hru a nový materiál, napsaný dvojicí Donald a Trevor dostával své konečné obrysy, byl nejvyšší čas angažovat kvalitního sólového sekerníka. Obituary se nakonec rozhodli nepořádat žádný konkurz a zalovili mezi svými přáteli ve floridských vodách. Volba padla na zkušeného a nesmírně talentovaného studiového hráče a toho času člena Deicide, Ralpha Santollu, jinak příležitostného zaměstnance Morrisound Records, který měl za sebou i koncertní zkušenost s Death nebo Iced Earth. Další vývoj situace nebyl nijak komplikovaný, Ralph přijal pozvaní na jam, chvíli si zahráli a stal se okamžitě členem kapely. Obituary, kteří tak setřásli všechno, co je mohlo brzdit na jejich další cestě, mohli s klidem vypustit do světa své další dítě Xecutioner's Return - 'Mistr Popravčí' tak byl opět svobodný a dychtivý.
Nahrávání nového LP už probíhalo ve znamení nových technologií. Peres, který stále bydlel v Arizoně a nemohl se pravidelně účastnit každé zkoušky, si nainstaloval nahrávací software na svůj notebook, s pomocí simulátoru bicích 'Drumkit from Hell' připravil dema skoro pro celou desku a poslal výsledek bratrům Tardyovým. Nová situace vyhovovala hlavně Johnovi, který teď měl možnost nahrávat zpěv, kdy chtěl a když byl v tom správném rozpoložení. Jak sám přiznal, míval se správným naladěním v minulosti občas problémy. Odrazilo se to také v tom, že začal častěji využívat klasické texty, zatímco předtím si většinou jen vymýšlel slova a zvuky. Jakmile byly všechny rytmické party natočeny, mohl zbytek skupiny s nadšením sledovat fantastické kytarové výkony nového muže na palubě.
„Bylo úžasné sledovat Ralpha hrát sóla, protože se to celé odehrávalo přímo před námi,“ popisuje Donald. „Byl zatraceně dobrý v tom, co dělal. Někdy dokončil sólo a vyprskl smíchy, protože ohromil i sám sebe. Nikdy jsem nezažil, že by někdo něco hrál a potom ve zlomku vteřiny, když to dohraje, zvolal: 'Sakra chlape, pusť mi to. Chci si to poslechnout.' A pak, když jsme si to poslechli, se tomu znovu zasmál a říkal: 'Sakra chlape, co si o tomhle myslíš?' A já na to: 'Můžeme pokračovat, protože tohle je v cajku. Jestli se ti to líbí, tak já to zbožňuju.' Pro mě jako pro neandrtálce to bylo prostě opravdu skvělé a zábavné sledovat někoho s takovým talentem. Já jsem celkem solidní bubeník, ale když jsi pak s géniem tohoto formátu, uvědomíš si, že sám nijak úžasně talentovaný nejsi.“
Album Xecutioner's Return bylo oficiálně vypuštěno 28.srpna, po něm kapela odehrála několik koncerů a začátkem října si dala pauzu. Další turné se rozjelo v prosinci a přelilo se plynule do nového roku. Tuzemští fanoušci si je mohli vychutnat hned 27. ledna 2008 na vystoupení v pražském Abatonu, kde se představili společně s Holy Moses a Avatar. Ve zbytku roku Obituary nijak nezaháleli a nakonec během něj odehráli 92 koncertů.
Než se pustili do dalšího studiového díla, odskočili si bratři Tardyovi splnit jeden Donaldův dávný sen. Už v dobách Executioner Donald využíval chvíle, kdy si mohl v pauzách vypůjčit Trevorovu kytaru, a ačkoliv sám sebe popisuje jako kytaristu, který je schopen zahrát jen základy, pomalu hromadil riffy a čekal na svou příležitost. Po dokončení alba Xecutioner's Return usoudil, že konečně přišla a vybaven celkem solidními znalostmi programu Pro Tools zvládl natočit veškeré rytmické kytary, basu a bicí. O sóla se postaral Ralph a několik starých přátel z okolí, včetně prvního kytaristy Executioner Jerryho Tidwella. Zpěv si vzal na starost samozřejmě John a název tak nebylo třeba dlouze vymýšlet. Devítiskladbové dílko projektu Tardy Brothers s názvem Bloodline nabídlo nekomplikovanou směs thrashe a klasického metalu, i když se díky Johnovu hlasu úplně nezbavilo deathového nádechu.
Darkest Day, osmá studiovka Obituary a druhá s Raplhem Santollou vyšla 30. června 2009. Její délka se natáhla na 52 minut a je tak zatím jejich nejdelším studiovým titulem. Nabízí nejen jedny z nejpomalejších a nejdrtivějších songů v podobě "Blood to Give", "Payback" a "Lost Inside", ale i rychlé zuřivé vypalovačky, jako je třeba úvodní "List odf Dead" nebo "Violent Dreams". Ralph se pak vyřádil především ve skladbách Fields of Pain" a "Outside My head". Písně "Forces Realign" a "Left To Die" se představily už o třičtvrtě roku dříve na EP Left To Die. Obal si vzal na starost starý známý Andreas Marschall.
Ačkoliv není důvod, proč by Darkest Day mělo být povážováno za slabší oproti ostatním titulům, je z nějakého důvodu jednou z nejvíce přehlížených položek katalogu Obituary. Podle kapely je důvod ve slabé propagaci ze strany labelu Candlelight. Obituary měli dojem, že se nové desce nedostává stejné mediální podpory jako té předešlé a spousta fanoušků z jejich okolí podle nich ani neměla ponětí, že něco vydali. Candelight s tím samozřejmě nesouhlasili a prohlásili, že pro album udělali vše, co bylo v jejich silách. To vedlo k dalšímu přehodnocení obchodních vztahů a společně se dohodli, že po konci propagačního cyklu půjdou každý svou cestou.
Po završení jihoamerického turné v roce 2010 se Obituary náhle rozešli s Frankem Watkinsem. Kapela k tomu nevydala žádné oficiální oznámení a v rozhovorech se otázkám na toto téma vyhýbala. Příčinou byl zřejmě rozdílný pohled na obchodní vztahy a nedostatek času. Frank se už v roce 2007 přidal k norským blackmetalistům Gorgoroth a ještě rok předtím založil firmu Back from the Dead Production, která poskytovala poradenské služby v oblasti managementu. Tyhle další aktivity se pak samozřejmě střetávaly s jeho povinostmi vůči Obituary.
Na jarním evropském tažení se místo Franka objevil Terry Butler, baskytarista Six Feet Under a někdejší člen Death a Massacre. Byl tady ale problém, protože v roce 2010 se Terryho harmonogram hraní se Six Feet Under překrýval s harmonogramem Obituary. Na záskok tak musel být povolán další přítel, Steve DiGorgio ze Sadus. Ten měl na naučení repertoáru jen pár dní a situaci před prvním společným koncertem, kterým mělo být shodou okolností vystoupení na významném belgickém festivalu Graspop metal Meeting, navíc zkomplikovaly zpožděné lety. Santollovi se nakonec nepodařilo dorazit vůbec a Obituary tak byli nuceni odehrát koncert jen ve čtyřech; žádný velký průšvih se nicméně nekonal. Koncem roku už se situace zklidnila, Terry Butler se k nim natrvalo připojil a přinesl po dlouhé době zase pocit klidu a profesionality.
Sotva se vyřešila jedna nepříjemnost, byla tady další. Tentokrát se v hlavní roli ocitl Ralph Santolla. Poté co si svou pověst lehce pošramotil svou neúčastí na Graspop festivalu, začalo u kapely vzbuzovat obavy i jeho nadměrné holdování alkoholu. Stále častěji začal vystupovat v podnapilém stavu, což u ostatních členů vyvolávalo neblahé vzpomínky na poslední měsíce s Allenem Westeem. Situace ale byla komplikovanější a v podstatě ještě horší, protože Ralph pitím zakrýval začínajíci problémy se zánětem šlach na levé ruce, díky kterému ztrácel kontrolu nad některými prsty. Navíc byl stále členem Deicide a tento vyčerpávající režim ho začal unavovat a ničit. Bohužel to dusil v sobě a kompenzoval alkoholem. V roce 2011 nešťastná situace vygradovala a Ralph Santolla byl z Obituary propuštěn.
Ralphovo místo tentokrát nezaujala žádná vyhlášená kytarová hvězda, ale Kenny Andrews, dlouholetý kamarád formace a bývalý člen thrashových Azrael, později jeden z kytaristů projektu Andrew W.K.. Výběr Kennyho Andrewse byl docela překvapivý, protože v devadesátých letech death metalu zrovna nefandil a jeho pracovní závazky na rok 2013 způsobily, že se ke kapele mohl naplno připojit až o rok později během evropského turné. Do té doby Obituary vypomáhal na někteých koncertech ještě Lee Harrison z Monstrosity, popřípadě hráli jen ve čtyřech. Ve výsledku příchod dvou nových hudebníků posílil dynamiku a stabilitu a Obituary měli konečně zase pět chlapíků, oddaných řemeslu a mohli směle pohlédnout do budoucnosti.
V momentě, kdy se chystali k práci na novém, v pořadí už devátém studiovém počinu, neměli už o spolupráci s dalším vydavatelstvím typu Candlelight zájem a hledali jiné způsoby, jak nahradit tradiční nahrávací smlouvu. Začali se tedy více zajímat o 'crowfundingové' kampaně na internetu, které by jim pomohly zajistit nezbytné finance na tvorbu další desky. Tyto kampaně začaly vznikat ve chvíli, kdy si hudebníci začali uvědomovat, že fanoušci jsou ochotní financovat jejich tvorbu výměnou za různé výhody, jako například podepsaná trička nebo desky, případně osobní setkání.
Jejich vlatní crowfundingová kampaň na Kickstarteru byla tedy zahájena 2. srpna 2013 a za cíl si vytyčila obdržet částku 10 000 dolarů, která byla k jejich velkému překvapení dosažena hned druhý den. To skupinu ujistilo v tom, že cesta, kterou si vybrali, nebyla pouze mátožnou iluzí. Peníze ale naskakovaly dál, a tak 29. dubna 2015 bylo k jejich překvapení vybráno přes 60 000 dolarů od 925 přispěvatelů!
„Začali jsme se sami sebe ptát, na co vůbec potřebujeme label? Jak dneska funguje distribuce? Kupují si mladí cédéčka v obchodech? Stejně jich už moc nezbývá (obchodů). U nahrávacích společností jsou mechanismy, které dokážou pomoci, ale i přesto tohle nebylo poprvé, kdy nás napadlo, že do toho půjdeme sami. V minulosti jsme vždycky trochu ustoupili, ale tohle byl moment, kdy jsme se do toho s vervou pustili na vlastní pěst,“ vzpomíná John Tardy.
Inked in Blood byla už třetí deskou, kterou Obituary nahráli ve svém vlastním studiu Redneck Studios v Gibsontonu na Floridě. Část prostředků, vybraných díky kampani šla nejdříve na vylepšení vybavení studia, další část pak pomohla pokrýt náklady na produkci, mix a mastering. Zbytek byl zaslán Andreasi Marschallovi, který opět dostal na starost obal a design. Díky tomu, že nad kapelou nevisely žádné termíny, se ale samotný proces tvorby tentokrát poněkud protáhl a uběhlo celých pět let, než se nahrávka 24. října 2014 objevila na trhu.
Obituary původně předpokládali, že by vydali album pod svou společností Gibtown Records a potom si najali PR společnost, která by jim pomohla s propagací. Nakonec se ale navzdory ne uplně dobrým dojmům ze spolupráce s Candleligt přece jenom rozhodli spojit s vydavatelstvím Relapse Records, což se ukázalo jako dobrý tah a poprve se cítili doceňeni ze strany nahrávací společnosti.
Inked in Blood přineslo 11 'klasických' skladeb Obituary, které okořenila jedna novinka: akustická kytara v songu "Visions in My Head", kterou obstaral Kenny Andrews na nástroji své přítelkyně. Na albu se také výrazně podepsal Terry Butler, který na rozdíl od Franka neměl tendenci svou basou neustále následovat Peresovy kytarové riffy. V kobinaci s jeho poněkud 'jiným zvukem tak jednoznačně posílil celkový projev kapely.
Album vstoupilo do hitparády Billboard 200 na 75. místě, což bylo dosud nejvyšší umístění jejich nahrávek v žebříčku. Potěšila také prodejní čísla, prodalo se 5 200 kopií během prvního týdne. Spolu se slušnou odezvou od fanoušků tak novnka skupině potvrdila, že cesta, kterou si zvolili s crowfundingovou kampaní, byla ve výsledku správná, i když pracnější, než se zpočátku zdálo, především díky únavnému rozesílání zásilek. Kariéru Obituary nové album ale bezesporu posílilo a koncertní tažení s Cannibal Corpse, Carcass a Death To All probíhalo před největšími davy od devadesátých let. V roce 2014 tak Obituary oslavili 30 let své existence opět na vrcholu a s nejstabilnější sestavou za poslední léta.
Ještě předtím, než se Obituary vrhli na další studiovku, zasáhla jejich tábor smutná novina. V roce 2012 byl jejich bývalému basákovi Franku Watkinsovi diagnostikován lymfom centrálního nervového systému. Díky léčbě si pak prožil dva krušné bolestivé roky, během níž rakovina sice načas ustoupila, ale v roce 2015 se vrátila v plné síle zpět. Frank Watkins zemřel 18. října 2015 ve věku 47 let. Zanechal po sobě manželku a dva syny.
Nebyla to bohužel poslední ztráta v rodině Obituary. O tři roky později odešel další bývalý člen, Ralph Santolla. Ke konci května 2018 způsobila krevní sraženina v noze, že zkolaboval a následně upadl do kómatu, ze kterého se už neprobudil. Lékaři jej odpojili od přístrojů 6. června 2018, dvě minuty před půlnocí, jako by se jednalo o narážku na Iron Maiden. Za mrtvého byl prohlášen následujícího dne; bylo mu 51 let.
Jejich jubilejní desáté eponymní LP vstoupilo na trh 17. března 2017, v roce, kdy death metal znovu zvedl hlavu a zaplavil trh dalšími silnými alby starých harcovníků jako Cannibal Corpse, Decrepit Birth, Dying Fetus, Immolation, Incantation a Suffocation. Kapela, která šlapala jako za mlada, přetvořila uvolněnou atmosféru do jedné z nejucelenějších a nejdynamičtějších desek ve své historii. Jedenáct zabijáckých skladeb se znovu natáčelo v jejich domácím studiu za dohledu Marka Pratora. Album zabodovalo mezi kritiky a znovu vtrhlo do hitparád, v Billboardu to bylo tentokrát 184. misto, v Rakousku 21., v Německu 24. a v Čechách obsadilo 42. místo.
Nahrávku zahajují dvě vypalovačky: "Brave" a "Sentence Day". Následuje brutální "A Lesson In Vengeance". Další pecky "It Lives" a "Turned to Stone" oživují ducha Celtic Frost, který na kapelu dýchnul v jejich počátcích. Druhá jmenovaná se objevila už měsíc před vydáním jako lyric video a narušila tak Johnova tajemství ohledně textů Obituary. Dva zářezy "End It Now" a bonusová "No", kterou později vydal na flexi vinylu časopis Decibel, padají na vrub nové kytarové posily.
Obal Andrease Marschalla se tentokrát soustředil na hrátky se samotným logem. Na první pohled vypadá jednoduše, ale při podrobnějším zkoumání člověk odhalí plno drobných detailů, které se týkají jak draka, vévodícího celému logu, tak tváří vetkaných do jednotlivých písmen.
Pánové z Obituary se nikdy příliš nehrnuli do výroby videoklipů a netajili se názorem, že předvádění se před kamerou nepatří k jejich oblíbené činosti a berou ho pouze jako nutné zlo. Jejich přístup se poněkud změnil poté, co začali spolupracovat s maďarským výtvarníkem Balázsem Grófem, který v roce 2014 vytvořil animovaný videoklip ke skladbě "Violence" z Inked In Blood. O dva roky později jeho služby skupina využila podruhé, aby poskytl ten správný vizualní doprovod skladbě "Ten Thousand Ways To Die" a zároveň vzdal hold kapele Nasty Savage, kmotrům floridského metalu a jejich hitu "Unchained Angel". Důležitou animovanou roličkou v klipu se blýskl i dlouholetý osvětlovač a v tomto případě zachránce skupiny Bryan 'Big Daddy' Geisler, který v poslední chvíli dostal kapelu na vyprodaný koncert Nasty Savage. Do léta 2021 dosáhly oba animované klipy dohromady deset miliónů shlédnutí.
'Nasty' Ronnie Galletti dokonce tvrdí, že klip pomohl znovu upevnit jméno Nasty Savage a jeho souboru vdechl nový život. „Společně jsme byli silnější, díky čemuž jsme pomohli s budováním scény,“ hodnotí Galletti. „A o to šlo. Více kapel, více lidí na koncertech, více domácích i mezinárodních ohlasů v médiích... a nejednou začalo do Morrisondu v Tampě jezdit nahrávat víc a víc skupin. Tyhle partičky tomu dávaly slušně na prdel a ze Scotta Burnse se stal legendární deathmetalový producent. Je mi velkou ctí, že jsme toho byli součástí a vážím si každého, kdo Nasty Savage podporoval. Znamená to, že jsme to nedělali jenom pro sebe. Pomohlo to rozpoutat doslova ohnivou bouři těch nejlepších deathmetalových kapel všech dob.“
Rok 2018 přinesl Obituary splněný sen. Po všech těch letech koncertování se kupodivu nikdy nestalo, že by na pódiu stáli s jedním ze dvou svých největších vzorů. Zatímco v případě Celtic Frost se jim podařilo sdílet pódium alespoň s Tomem 'Wariorem' a jeho novou skupinou Triptykon, v případě Slayer takové štěstí nikdy neměli. Poté, co Slayer oznámili své rozlučkové turné (nakonec tak úplně rozlučkové nebylo) a oznámili Obituary, že si je vybrali jako předskokany na jeho evropskou část, vypukla v táboře floridské legendy vlna nadšení. „Když se dostali do cílové rovinky a my měli šanci jet s nimi na šňůru, cítili jsme se, jako bychom byli zpátky na střední a před zkouškou se dívali na kazetu s »The Ultimate Revenge«. Nemohli jsme být šťastnější. Já jsem se trochu obával, abychom nebyli zklamáni, protože se říká: 'Buď opatrný, když se setkáš se svými hrdiny. Mohli by tě zklamat.' Ale přístup lidí od Slayer a organizátorů k nám snad ani nemohl být hezčí a přátelštější. Všichni byli úžasní,“ vzpomínal po turné John.
Evropská část turné odstartovala 1. listopadu 2018 v irském Dublinu spolu s Lamb of God a Anthrax a skončila o pět týdnů později. Obituary vždy hráli zhruba třicet minut, což obnášelo šest nebo sedm písní a na rozdíl od Ameriky, kde jsou haly většinou plné až při vystoupení hlavní hvězdy, v Evropě si od počátku užívali skoro narvaný 'chrám'. Stali se také jednou z mála kapel, které divoká armáda fanoušků Slayer vzala za své. Koncertní aktivity pokračovaly v roce 2020 akcemi v Austrálii, Japonsku, Novém Zélandu a severomaerickým turné s Black Label Society, s kterými se kupodivu také dobře doplňovali. Vše klapalo podle plánu až do okamžiku než bylo turné přerušeno kvůli 'pandemii' Covid-19, která jejich koncertní aktivitu na skoro rok a půl umrtvila. Během 'pandemie' začali alespoň pracovat na novém albu, které předznamenal 10. listopadu 2022 singl "The Wrong Time".
Dying of Everything - jedenáctá studiovka Obituary vyšla 13. ledna 2023. Vznikla opět kompletně v RedNeck Studios v Gibsontonu, domácím studiu kapely, ve spolupráci s producentem Joe Cincottem. Kritiky byly většinou příznivé, na Blabbermouth.net například napsali, že „těchto deset nových skladeb drtí, kope a zabíjí s obdivuhodnou vehemencí a krutostí, jako by Obituary probudili mužného, nebojácného ducha svých mladších já.“ Dan Slessor z Kerrang! byl přece jenom lehce kritičtější, když uvedl, že „»Dying Of Everything« nedosahuje úrovně svého předchůdce, ale to neznamená, že by mu něco chybělo, protože je to drtivá deska temného a tvrdého materiálu, provedená s nemilosrdnou přesností a dodaná s vražedným mixem.“
Na Metal Utopia o albu napsali: „Rok 2022 byl rokem comebacků a úspěchů starých veteránů. Autopsy, Megadeth, Immolation, Blut Aus Nord, Psycroptic, Satan a další vydali desky různé vysokosti kvality. Obituary se chystají začít nový rok ve stejném duchu s jejich jedenáctým albem »Dying Of Everything«.
Pokud je neznáte, Obituary jsou jedni z nejstarších gigantů death metalu. Jejich album »Cause Of Death« z roku 1990 zůstává albem, kterému se nelze vyhnout, pokud se ponoříte dostatečně hluboko do death metalu, a od té doby pokračují s několika menšími přestávkami. Nepovažoval bych za spravedlivé popisovat jejich zvuk ve srovnání s jinými death metalovými kapelami; jiné kapely znějí jako oni. Bez ohledu na to, Obituary hrají starší styl death metalu, který stále zkoumá své kořeny jako odnož thrash metalu, spíše než jako plnohodnotný žánr, který se rozpadl na své vlastní odnože.
Jádrem death metalu ve všech jeho různých variantách byly vždy riffy. Obituary v tomto ohledu nezklamou. Kapela odhazuje všechny pokušení k extravaganci a místo toho se soustředí téměř výhradně na masivní, přímočaré kytarové linky. Tito hoši jsou legendami death metalu z dobrého důvodu a rozhodně vědí, co dělají. Riffy na albu »Dying Of Everything« drží album pohromadě a poskytují nepřetržitý požitek bez ohledu na to, kolikrát jsem si ho poslechl.
Zbytek hudby už tolik ne. Zatímco riffy Obituary zestárly a jsou nyní výjimečné a elegantní, vokály zestárly tak, že působí zastarale a nepatřičně. Na starších albech Obituary byly vokály součástí jejich kouzla. Death metal z Floridy z konce 80. a začátku 90. let měl vokály, které zněly spíše jako mix hardcoreového křiku a thrashových vokálů než jako hrdelní řev, který se později vyvinul a Obituary tento přístup nezměnili. S moderní produkcí to nakonec zní divně, jako když procházíte městem a vidíte někoho jezdit na koni v plátové zbroji.
Kromě toho baskytara dobře vyplňuje spodní část zvuku a bicí ji podporují agresivními výplněmi a povinnými blast beaty. Ani jedno z toho nijak zvlášť nevyniká, ale deska přesto plyne dál. Obituary mají v tomto ohledu již dostatek zkušeností a vědí, že k vytvoření účinné atmosféry nemusí hrát nic divokého a šíleného.
Kromě vynikajících riffů není na albu »Dying Of Everything« nic zvláštního ani neočekávaného. Obituary vytvořili jednoduchý, zábavný death metal, který je přímočarý. Poslechněte si úvodní minuty skladby "War" a pak se mi podívejte do očí a řekněte, že nemilujete život. Pomalu se rozvíjející skladba, následovaná jednoduchým, ale devastujícím riffem, po kterém se Obituary vyžívají ve své těžkosti a velkoleposti.
Samozřejmě, pak následují další minuty skladby "War", které už tak dobré nejsou. »Dying Of Everything« jsem neposlouchal tak často, jak jsem si myslel. I když jsou riffy vynikající a dobře podpořené zvukem zbytku kapely, mají tendenci roztahovat jednotlivé nápady více, než by na této desce měly. Výsledkem je album, které se v polovině vleče a trvá déle, než by mělo. I když se mi »Dying Of Everything« líbí, mám tendenci se nudit a odcházet ještě před koncem desky.
Každopádně JSOU TO OBITUARY. Žádná překvapení vás nečekají. Solidní death metal, který je v tuto chvíli již zastaralý a unavený. Špatnou zprávou je, že kvalitou se blíží spíše novému LP Megadeth než novému albu Autopsy. Dobrou zprávou je, že jsem si »Dying Of Everything« i přes slabší stránky desky náramně užil. Pokud vás zajímá old school death metal, je to pro vás dobré album. Pokud hledáte nejnovější, nejmodernější inovace v extrémní hudbě, tohle vás možná neuspokojí.“
Nové album se v obchodech ještě ani nestačilo ohřát a Obituary už vyrazili společně s Heaven Shall Burn a Trivium na evropské turné. To začalo 17. ledna v Holandském Tilburgu a po dalších dvaceti šesti koncertech skončilo 20. února ve Franktfurtu; 22.ledna byla jednou z jeho zastávek také Praha (Forum Karlín). Následné americké turné proběhlo v dubnu a květnu a po něm se Obituary začátkem srpna předvedli na několika významných festivalech, včetně Brutal Assault (9. srpna). Festivalové akce poté plynule přešly v srpnové a zářijové turné po Velké Británii. Nabitou sezónu čítající i s osmi festivaly dohromady 80 koncertů Obituary zakončili 1. prosince na festivalu Life After Death Horror Fest 2023 v Mexiku. Nasledující 'narozeninový' rok nabídl ještě o tři akce více, opět včetně dvou vystoupení v Praze v O2 Universum (23. a 24. listopadu). V následujícím roce sice Obituary lehce zvolnili tempo (64 akcí), ale po roční přestávce opět navštívili Brutal Assault v Jaroměři.
18. července 2025 byl prostřednictvím Dissonance Productions vydán Box set Obituary s názvem Godly Beings, který obsahuje první čtyři alba kapely v kompletní podobě s bonusovými skladbami a je doplněn o liner notes od spisovatele Davida Gehlkeho, autora oficiální biografie kapely. Podle basisty Terryho Butlera momentálně pracují na novém albu, které by snad mohlo vyjít v roce 2026 nebo 2027.
V roce 2016 se klukům z Obituary podařilo zahrát si společně dvě klasiky od Savatage, "City Beneath the Surpace" a "The Dungeons Are Calling" přímo s jejich velkým vzorem, zpěvákem Savatage Jonem Olivou. Koncert se odehrál v rámci festivalu Florida Metal fest v Ybor City, který organizovali samotní Obituary a na kterém nechyběli veteráni místní scény jako Deicide, Malevolent Creation a Atheist, hardcorové spolky Corrosion of Conformity a Madball i legendy stoner doomu Trouble. Hlavní pódium neslo jméno Crisse Olivy, Jonova bratra a spoluhráče ze Savatage, který tragicky zahynul v roce 1993, kdy ho srazil opilý řídič.
„Asi jde o vrchol mé hudební kariéry. Všichni jsme byli v posvátném úžasu. Nejlepší bylo, když přišel (Jon Oliva) na pódium. Ten večer to bylo tak nabušené. Koncert se konal venku, ale tu noc jsme měli opravdu dobrý zvuk. Měli jsme monstrózní aparaturu. Dorazil k nám zvukař z Evropy, od kterého si rádi necháváme zvučit naše vystoupení. Celá noc byla neuvěřitelná. Jonovi budu navždy vděčný, za to, že si na nás našel čas. Bylo to lepší než všechno, co jsme dosud udělali. Moc si vážím toho, že si ty dvě skladby přišel zahrát s námi,“ uzavíra John.
Článek v časopisu Decibel z roku 2009 představil celou plejádu muzikantů hrajících extrémní druhy metalu, kteří se netají svým vřelým vztahem ke svým kočkám. Jen málo z nich je ovšem takovým milovníkem koček jako Donald Tardy, který svou lásku neomezil pouze na domácí mazlíčky.
Každý, kdo slyšel vrnět kočku ví, že je to asi ten nejvíc uklidňující zvuk, jaký můžeš zažít,“ říká. „Psi jsou skvělí, a když jsem byl malý, pár jsme jich měli, ale kočky jsou prostě úžasné. Jsou inteligentní a tajemné. Každá má svou osobnost. Pokud se napojíš na kočku, je to něco jiného než u jiného zvířete. Myslím, že to je nejspíš ten důvod, proč jsou metalisté a hudební nadšenci velkými milovníky koček. Ale to, že jsem se stal 'kočkomilem' nutně nesouviselo s tím, že bych chtěl kočku vlastnit. Mohlo za to okolí Tampy. musel jsem s tím něco udělat.“
Problém koček, které se na Floridě ocitly bez domova, dokumentuje studie Pamely Jo Hatleyové z roku 2003, nazvaná Kolonie zdivočelých koček na Floridě: Srst a peří létají.
Donald spolu se svou přítelkyni Heather Winkerovou si zkraje milénia všimli, že tampská populace koček bez domova se stává vážným problémem. Srdce jim pukala při pohledu na houfy opuštěných koťat na parkovištích, nebo ještě hůř na mrtvé kočky, které padly za oběť hustému provozu. Poté se dozveděli o programu TNVR (zkratka anglických slov Trap, Neuter, Vaccinate, Rescue - chytit, vykastrovat, naočkovat, zachránit) organizace Humane Society, která pomáhá snižovat populaci koček a přidali se k této aktivitě.
Donald podotýká, že jejich cílem je kočky zachránit a dát je zdravotně dohromady, aby mohly být umístěny do adopčního programu. Některé ovšem byly v takovém stavu, že musely zůstat u nich doma. V jejich domě tak žije spolu s nimi také deset adoptovaných koček. Jeho běžný denní režim tak dostal přísný řád. Ráno vstane a vyčistí všechny bedny s kočkolitem, vytře podlahy, zamete srst, doplní vodu, případně vypere dečky. Odpoledne cvičí nebo zkouší s Obituary, po návratu obstará kočky, dá jim lěky a poté vyrazí se svým náklaďákem k dalším třiceti koloniím, což představuje skoro sto koček, které jsou rozptýlené po oblasti Tampy. Vrací se kolem desáté večer.
„Pro úplnost, nechtěli jsme mít dům plný koček,“ dodává. „Ze všech sil se snažíme zachránit kočky, dokud jsou ještě dostatečně mladé, abychom je dostali z kolonie, dali je dohromady a pokusili se je socializovat a zařadit do adopčního programu. Za ta léta jsme v tom dost úspěšní, ale někdy to s několika z nich prostě nevyšlo. Šly do adopčního centra a byly hrozně vyděšené. Žádná rodina je nechtěla. Každý chce tu roztomilou, mazlivou, hopsající, úžasnou , super přátelskou kočku, což je naprosto pochopitelné. Několik z mých kočičích kluků jsou ti, co se nepodařilo adoptovat tradičním způsobem. Po několika týdnech v adopčním centru jsem je nehodlal vrátit zpátky tam, odkud přišli. Z kolonie byli pryč několik týdnů nebo měsíců. Možná by už nemuseli vedět, jak tam žít. Pár mých kocourů je takových, což znamená, že nejsou zrovna přátelští, dokonce ani vůči mně. Někteří se nechají pohladit a můžu se s nimi i mazlit. Někteří mě k sobě pustí, ale jak říkám, je to hlavně o tom poskytnout jim domov. Byli v dost zlé situaci na to, abych je sem vzal, takže se nemusí vrátit tam, kde po nich lidi hází kamení nebo kde žijí ve špatné čtvrti. Někteří z nich jsou samozřejmě tak kamarádští jak to jen jde a my je zbožňujeme.“
Během svého záskoku za Terryho Butlera na festivalu Graspop Metal Meeting v roce 2010 musel Steve DiGiorgio řešit problém, jak do sebe rychle nahustit repertoár Obituary, což byla nakonec mnohem větší výzva, než čekal. Stresující situace se navíc před festivalem ještě vyhrotila, když měl let Tardyových zpoždění ve Filadelfii. Santolla se zasekl v Columbii a Peres byl stále v areálu festivalu a do hotelu přijel až pozdě téhož dne. Problémy způsobily, že DiGiorgio byl jediným 'členem' Obituary, který mluvil na tiskovce před festivalem. Navíc se také samozřejmě neuskutečnila pracovní schůzka se Santollou.
Steve tak zůstal sám se svým iPodem a pětadvaceti skladbani Obituary, které se měl naučit: „Moje pětistrunka mě doháněla k šílenství, protože jsem hrál píseň, pak přišla změna partu a já jsem hrál něco, co jsem myslel, že je správně, ale on to byl part z jiné skladby. Ale byl jsem vedle jen o pár not. Říkal jsem si: K sakru! Přirovnal bych to k havajské abecedě. Ta má velmi málo písmenek, takže v havajštině se jejich kombinace hodně opakují. Je to jen o tom, že tu a tam něco změníš. Takhle nějak na mě působilo učení skladeb Obituary. Řikal jsem si: Oni mají šest riffů pro dvacet songů. Tady to udělali jenom trochu jinak v jiné rychlosti, ale je to tak podobné. A já z toho šílel. Myslel jsem si. že se to nezvládnu naučit. Díval jsem se na tu basovku a říkal jsem si: Kdybych se zaměřil jenom na jednu strunu, možná by mi to pomohlo vytvořit si svalovou paměť. začal jsem sundávat struny, abych to snadněji dostal pod kůži. Dopracoval jsem se ke dvěma. Myslel jsem, že mi to pomůže zapamatovat si riff, ale v těch dvou strunách nebyl dostatečný odpor. Na hotelu jsem neměl žádné nářadí, takže jsem vrátil třetí strunu a díky ní jsem pak měl odpor tak akorát, abych z basy dostal ty správné tóny.“
Noc strávil Steve hraním skladeb dokola. Že je na tom dobře, poznal ve chvíli, kdy dokázal přeskakovat v rámci playlistu. Poté si pohrával s myšlenkou, že vrátí struny nazpět, nakonec ale dopspěl k závěru, že bude lepší dobře hrát než dobře vypadat. Když druhý den vytáhl basu z pouzdra Peres vykřikl: „Ty vole, to vypadá jako trojzubec!“. A tak se zrodila trojzubcová basa.
Ralph Santolla nakonec na festival vůbec nedorazil. Obituary tak vystoupili pouze jako kvarteto, ale koncert se jim podařilo přesvědčivě zvládnout. Steve si tak mohl úlevně vydechnout: „Když hraješ technický metal, děje se toho víc. Zaměřuješ se na pohyb mezi nástroji, ale pokud hraješ něco, co má přímočařejší groove, co je chytlavé jako Obituary, pak musíš mít tu píseň víc v krvi, protože tam není ta technická stránka, která by ti pomohla se v tom zorientovat. Je to zkrátka jiné. Ono neplatí, že technika je vyústěním snadného. Jsou to dva odlišné Světy. Pokud nejsi zběhlý v něčem chytlavém a šlapavém, pak se v tom ztratíš, protože to vyžaduje jiný typ soustředění a musíš to cítit.“
Kapela měla přestávku v letech 1998 - 2003
Nejsou uvedeni bývalí členové Executioner a Xecutioner
Slowly We Rot (1989)
Cause of Death (1990)
The End Complete (1992)
World Demise (1994)
Back from the Dead (1997)
Frozen in Time (2005)
Xecutioner's Return (2007)
Darkest Day (2009)
Inked in Blood (2014)
Obituary (2017)
Dying of Everything (2023)
