| Původ: | Auburn, New York, USA |
| Aktivní roky: | 1980-současnost |
| Styl: | Heavy metal, power metal |
| Vydavatelé: | Magic Circle, Atco, Atlantic, Geffen |
| Oficiální web: | Manowar.com |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Manowar |
MANOWAR je americká heavymetalová kapela z Auburnu ve státě New York. Vznikla v roce 1980 a je známá svými texty vycházejícími zejména z fantasy podžánru Swords and Sorcery a severské a řecko-římské mytologie, stejně jako četnými písněmi oslavujícími heavymetalový žánr a jeho publikum. Skupina také proslula svým hlasitým a důrazným zvukem. V roce 1984 byli zapsáni do Guinnessovy knihy rekordů za nejhlasitější vystoupení, což je rekord, který od té doby ještě dvakrát překonali. Jsou také držiteli světového rekordu za nejdelší heavymetalový koncert, když v roce 2008 hráli v Bulharsku (na Kavarna Rock Festu) - 5 hodin a 1 minutu. Známí jsou také svým sloganem 'smrt falešnému metalu'. V rozhovoru pro MTV v únoru 2007 si baskytarista Joey DeMaio posteskl, že v této době je skutečný nedostatek velkého, epického metalu, který by byl prošpikovaný drtivými kytarami, sbory a orchestry... takže je příjemné být jednou z mála kapel, které to skutečně dělají.
Historie Manowar se začala psát v roce 1980, kdy budoucí baskytarista a lídr skupiny Joey DeMaio pracoval jako pyrotechnik a basový technik pro Black Sabbath na jejich turné Heaven & Hell Tour. Zde se seznámil s kytaristou Ross the Bossem, bývalým členem punkrockové skupiny The Dictators, který v té době hrál se skupinou Shakin Street, předkapelou Black Sabbath. Díky společným hudebním zájmům se stali přáteli a na návrh a radu zpěváka Ronnieho Jamese Dia se rozhodli během turné založit vlastní uskupení. Po skončení turné se duo dalo dohromady se zpěvákem Louisem Marullem, DeMaiovým bývalým spolužákem a přítelem, a s bubeníkem kapely The Rods Carlem Canedym (používal zde pseudonym Karl Kennedy), čímž byl položen základ formaci Manowar. Jediný problém byl se zpěvákovým jménem. Ross Louisovy řekl, že jeho jméno se pro heavy metalovou formaci nehodí, že by měl používat nějaké umělecké jméno. Marullo si poté zvolil jméno Eric Adams jako poctu svým synům Ericovi a Adamovi.
Název skupiny, který Joeymu DeMaiovi a Rossovi navrhl jejich designér nástrojů John 'Dawk' Stillwell, je zkrácenou verzí sousloví 'Man of war' (válečný muž, muž války), a přestože může být chápán jako odkaz na námořní lodě Man-of-war, DeMaio si jej jednoduše vybral jako synonymum slova 'Warrior'. Také hudba nové formace byla hned od počátku založena na epickém zvuku a ovlivněna skladatelem vážné hudby Richardem Wagnerem. Ve spojení s texty ovlivněnými fantasy literaturou a severskou mytologií je Manowar považován za prvního představitele žánru power metalu, hudebně na něj ovšem sedí spíše označení klasický heavy metal. Sami svůj styl označují jako 'true metal'.
Ještě ve svém původním složení nahrála formace demo nazvané jednoduše Demo '81. To stačilo k tomu, aby v roce 1981 získali nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Liberty Records a mohli se vrhnout na nahrávání svého debutového počinu, už s Donniem Hamzikem, novou posilou za bicími.
Deska Battle Hymns vyšla 14. června 1982 u Liberty Records. Obal alba, na němž je vyobrazena socha orla, vytvořil výtvarník Gary Ruddell. V době vydání byla přijata zpočátku negativně a kapela byla v jednu chvíli považována za úplné nováčky. Tento studiový počin jako takový neměl ani nijak pozoruhodné prodeje a nezískal zvláštní ocenění nebo uznání. Jon Young sice v listopadu 1982 v článku pro Trouser Press pochválil kytarovou práci Rosse The Bosse, ale ostatním členům vytkl, že nedokázali dát hudbě srovnatelnou razanci a o produkci prohlásil, že měla zvukovou konzistenci lepenky. Podobně Ethlie Ann Vareová ve svém sloupku Rock On v září 1982 poznamenala, že Battle Hymns je naprosto neposlouchatelná deska pro kohokoli kromě nejoddanějších metalistů a způsobí vám krvácení ušních bubínků.
John Kordosh v prosinci 1982 v časopise Creem byl vstřícnější, když konstatoval, že Manowar je seriózní heavymetalová formace, vyzdvihl skladby "Metal Daze" a titulní "Battle Hymn" jako vrcholy nahrávky, a příznivě se vyjádřil o Joeym DeMaiovi jako o virtuózovi na basovou kytaru, přičemž pochválil i Rosse the Bosse. Tim Sommer, píšící pro Sounds, byl o něco opatrnější, když napsal, že Battle Hymns je docela dobrá přehlídka mutantního hard rocku a popsal ji jako extrémní, vytrvalou věc, která zní majestátně, úderně a srozumitelně. Hudební publicista Colin Larkin označil za vrcholy alba skladbu "Dark Avenger", vyprávění Orsona Wellese a basové sólo v písni "William's Tale" a poznamenal, že Manowar se zdají být turbo-nabitým hybridem Teda Nugenta a Black Sabbath.
V průběhu let nicméně deska Battle Hymns silně ovlivnila heavy metal i power metal a připravila půdu pro silný kult Manowar, který od té doby uznávají hudebníci, kritici i novináři. V roce 2021 Vince Neilstein ze serveru MetalSucks poznamenal, že Manowar měli obrovský vliv na power metalisty ze Švédska, a vůbec velký vliv na téměř všechny power metalové kapely, které vznikly v posledních 25 letech. Mnozí novináři dokonce považují tento počin za vůbec první power metalové album.
Eric Adams zpočátku odmítal v písních křičet, protože se obával, že by si tím mohl poškodit hlas. Joey DeMaio ho ale přesvědčil, aby to udělal, a předpověděl mu, že pokud to neudělá, jeho hudební kariéra se příliš neposune. Vyškolil ho, jak správně používat techniku křiku a definoval tak jeho pěvecký styl.
Nahrávka vznikla ve studiu Criteria Studios v Miami na Floridě a Joey DeMaio vzpomínal, že Manowar při nahrávání písní ve studiu používali své pódiové vybavení a hráli normálně nahlas. Prý to všechny přivádělo k šílenství a způsobilo to v okolí studia takové problémy, že Bee Gees, kteří byli 'o dvě studia dál', museli přerušit nahrávání. Desku produkovali Ross 'The Boss' Friedman a Joey DeMaio. V rozhovoru pro časopis Kerrang! ze srpna 1982 se Friedman k produkci alba vyjádřil následovně: „No, po všech těch albech, kdy jsme byli obětí producentů, jsem si řekl, že bychom si to měli udělat sami. A myslím, že to dopadlo dobře.“
Ačkoli v té době byly časté eponymní písně, jako například "Black Sabbath", "Motorhead" nebo "Iron Maiden", píseň "Manowar", která otevírá stranu B desky, se přece jenom trochu liší, protože má text, který hovoří o kapele samotné. Píseň "Dark Avenger" zase vyžadovala úvodní vyprávění, a kapela zde chtěla zapojit nějakého známého herce. Výkonný producent Bob Currie zkusil kontaktovat manažera Orsona Wellese, který byl této myšlence otevřený a pro kapelu nahrál dvě vyprávění - k písním "Dark Avenger" a "Defender". Welles později pro kapelu nahrál také úvodní kazetu, kterou používala při živých vystoupeních.
Píseň "William's Tale" je coververze finále předehry opery Vilém Tell od Gioachina Rossiniho v úpravě pro sólovou baskytaru od Joeyho DeMaia. DeMaio v rozhovoru pro časopis Sounds v roce 1982 uvedl, že píseň zařadil, aby světu řekl, že je nejrychlejší baskytarista na světě, a také chtěl po letech cvičení dostat ven nějakou tu techniku.
Brzy po vydání desky se Manowar zapojili do svého prvního turné s Tedem Nugentem a Patem Traversem, na kterém vystupovali jako předkapela. Jejich spolupráce ale trvala jen několik měsíců. Z tohoto turné byli později 'vyhozeni' poté, co se údajně setkali s větším ohlasem publika než Nugent s Traversem. V propagačních rozhovorech pro tisk k desce Battle Hymns padly také první zmínky o étosu 'true metalu'. Joey DeMaio v rozhovoru pro časopis Sounds z roku 1982 tuto myšlenku dále rozvedl: „Americké publikum neví, co je to pravý heavy metal. Opravdu nemají metalový vkus. Neznají Motörhead nebo něco podobného“, zatímco Ross 'The Boss' vyjádřil svůj nesouhlas s novou vlnou a 'bubblegum' hudbou a zmínil své obavy z úpadku rock'n'rollové duše.
Manowar se poté rozhodli uspořádat krátké turné sami a veškeré přípravy provedl během několika týdnů jejich manažer. Kapela si získala určitou domácí slávu a začala přitahovat i první evropské fanoušky, zejména ve Velké Británii a v Německu. Nárůst příznivců měl ale i jeden nepříjemný důsledek - vystresovaný z narůstajícího počtu vystoupení se Hamzik rozhodl na konci tohoto turné kapelu opustit a za bicími ho nahradil Scott Columbus. První klasická sestava byla na světě.
Po vydání debutového alba se Liberty Records a Bill Aucoin vzdali Manowar kvůli negativnímu ohlasu v tisku a komplikacím s marketingem. Baskytarista Joey DeMaio je označil za idioty a popsal, že Manowar pak na nějakou dobu 'zůstali mrtví'. To bylo přiznáno v poznámkách k druhému albu, kde Manowar píší o svém znovuzrození poté, co je ´uzemnili´ podvodníci. Pro své druhé album si vybrali vydavatelství Megaforce Records a mihli se tak na obálkách v britském hudebním tisku, protože novou smlouvu podepsali vlastní krví. Stali se první skupinou, která tímto způsobem demonstrovala své odhodlání bojovat proti 'falešnému metalu'. O podpisu této smlouvy vyšel článek v 47. čísle časopisu Kerrang z července/srpna 1983 s Manowar na obálce.
Když se vrátili domů, okamžitě se vydali do nahrávacího studia, aby vytvořili něco, co mělo být původně pouhým EP, ale vzhledem k množství a kvalitě skladeb, které v tomto období vznikly, se přerodilo v Into Glory Ride, druhé řadové album Manowar.
Deska vyšla v červenci 1983 u Megaforce Records ve Spojených státech a u Music for Nations ve zbytku světa. Její atmosféra evokovala klasickou hrdinskou fantasy a mytologii a sloužila jako významná inspirace pro pozdější vikingský metal. Nahrávka obsahovala několik inovativních prvků, jak stylových, tak zvukových, a přispěla k dalšímu nárustu fanoušků skupiny, zejména ve Velké Británii, kde skupina původně plánovala dlouhé turné (bylo ale nakonec zrušeno). Manowar se v roce 1983 v rámci propagace alba objevili také v talk show Livewire na Nickelodeonu, kde naživo předvedli dvě písně, "Gloves of Metal" a "Revelation (Death's Angel)". Členové skupiny, oblečení v oděvu barbarských válečníků podobně jako na obalu propagované desky, odpovídali na otázky publika složeného jak z teenagerů, tak z rodičů a prarodičů. V roce 1983 vyšel také singl se skladbou "Defender", na níž se podílel Orson Welles (později byla skladba znovu nahrána a zařazena na album Fighting the World z roku 1987).
V rozhovoru s Rossem 'The Bossem' Friedmanem pro server TrueMetal.it ze září 2021 Ross uvedl, že je velký milovník historie a má rád především Vikingy a starověké Řecko. Tím se inspirovali, když spolu s Joeym DeMaio vymysleli image skupiny a koncept alba Into Glory Ride. Co se týče obalu desky a image skupiny, Friedman poznamenal: „Objednali jsme si skutečné meče; všechno bylo skutečné, byli jsme skuteční. Byli jsme do toho kompletně zapojeni. Mysleli jsme si tenkrát, že všechno v životě je bitva, musíte se snažit zlepšovat, připravovat, překonávat překážky a každý den se stávat lepším člověkem. Být dobří k ostatním a tvrdí k nepřátelům. Všichni jsme byli 'Manowary', nebo jsem si to tehdy alespoň myslel...“.
Hail to England, třetí studiovka, vyšlo v únoru 1984 u vydavatelství Music for Nations a jeho název je poctou věrné fanouškovské základně ve Spojeném království a Evropě, kterou si Manowar během let získali. Na obalu alba je však ve skutečnosti vyobrazena vlajka Spojeného království, nikoliv Anglie. Album je také poctou Nové vlně britského metalu, která vznikla na počátku 80.let. Bylo to také první album Manowar, které se dostalo do anglického albového žebříčku (na 83. místo UK Albums Chart). Celkově se setkalo s příznivým přijetím u kritiků i hudebních časopisů a je považováno za jedno z nejsilnějších alb skupiny.
Baskytarista Joey DeMaio chtěl ve studiu původně opět spolupracovat s producentem Jonem Mathiasem, který se postaral o produkci předchozích dvou alb, ale skupina se dozvěděla, že Mathias nemá zájem. Skupina tedy angažovala Jacka Richardsona a objednala si frekvence ve studiu Phase One Studios v kanadském Torontu. Při psaní písní si Ross a DeMaio vyměňovali nápady a postupně je rozvíjeli do podoby písní, přičemž DeMaio psal také texty. Hail to England bylo údajně nahráno za pouhých dvanáct dní v listopadu 1983. Friedman pro natáčení mimochodem použil také upravené ladění kytary pro písně jako "Each Dawn I Die" a "Bridge of Death"; v tomto ladění jsou všechny struny ve standardním ladění s výjimkou šesté struny, která je naladěna na C#. Friedman později uvedl, že žádnému producentovi předtím se nepodařilo zachytit Manowar na pás, dokud se nesetkali s Richardsonem, který si konečně dokázal poradit s jejich hlasitostí ve studiu.
V roce 2007 Adrien Begrand, píšící pro PopMatters, označil Hail to England za 'bezchybnou desku', vyzdvihl sladěná staccatová trsátka Rosse 'The Bosse' a Joeyho DeMaia a 'vyjící' zpěv Erica Adamse a tvrdil že Manowar jsou pravděpodobně stejně osvěžující jako jejich britští kolegové. Podobně Eduardo Rivadavia v článku pro AllMusic tvrdil, že album je 'nejlepší hodinou Manowar' a díky muzikantskému umění Friedmana a DeMaia je provedeno s neuvěřitelnou technickou zručností a procítěným přesvědčením. Někteří autoři a kritici ale považují basové sólo Joeyho DeMaia v písni "Black Arrows" za jednu z nejslabších částí alba.
V roce 2017 časopis Rolling Stone zařadil album na 87. místo svého seznamu '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)' a časopis Loudwire jej zařadil na 17. místo mezi nejlepšími powermetalovými alby. V roce 2019 jej časopis Metal Hammer zařadil dokonce na čtvrté místo mezi nejlepšími powermetalovými alby, ale později také uvedl jeho obal na svém seznamu '50 nejhumorněji ošklivých obalů rockových a metalových alb vůbec'. V roce 2019 byla vydána zremixovaná a remasterovaná 'Imperial Edition' alba, přičemž skupina uvedla, že revidovaná verze přidává hloubku, sílu a čistotu, které nemohly být přítomny v původních mixech a masterech.
Po odchodu z Music for Nations vydalo kvarteto deset měsíců po předchozím albu novinku Sign of the Hammer, čtvrté studiové album Manowar. Vyšlo 15. října 1984 u vydavatelství 10/Virgin Records a podle Rosse 'The Bosse' byly některé písně pro novinku nahrány na stejných sezeních, na kterých vzniklo předchozí album Hail to England, ve studiu Phase One v kanadském Torontu mezi rokem 1983 a zimou 1984 s producentem Jackem Richardsonem.
Skladba "Thor (The Powerhead)" pojednává o severském bohu Thorovi, který ničí to, co považuje za zlo světa. Napsal ji Joey DeMaio a je to jedna z písní Manowar, která se zabývá severskou mytologií, jež se bude opakovat v celém jejich repertoáru. Někteří členové uskupení, včetně Friedmana, vyjádřili nadšení pro titulní postavu. "Guyana (Cult of the Damned)" je píseň o masové sebevraždě, kterou v roce 1978 vedl Jim Jones z náboženského hnutí Peoples Temple of the Disciples of Christ v Jonestownu v severozápadní Guayaně.
Ken 'Sleazegrinder' McIntyre napsal pro Classic Rock příznivý komentář, v němž album označil za 'gonzo metal' a vyzdvihl skladby jako "Guyana (Cult of the Damned)", "All Men Play on 10" a "Animals". McIntyre považuje "Animals" za glam metalovou skladbu, o níž tvrdí, že zpochybňuje étos 'pravého metalu', který Manowar prosazovali. Podobně Colin Larkin napsal, že Sign of the Hammer obsahuje přístupné skladby, označil Rossovu kytarovou tvorbu za vynikající a album ohodnotil třemi hvězdičkami z pěti. Eduardo Rivadavia v recenzi pro AllMusic vyzdvihl a ocenil skladby jako "Thor (The Powerhead)", "The Oath" a "All Men Play on 10", ale poznamenal, že produkce alba zněla ploše a některé skladby považoval za nevyrovnané. Frank Trojan v článku pro Rock Hard tvrdí, že album Sign of the Hammer bylo pro Manowar návratem do formy, a přirovnává desku k jejich debutu Battle Hymns, přičemž vyzdvihuje titulní skladbu "Sign of the Hammer" a "Animals". Trojan také poznamenal, že se Manowar stávají příliš komerčními se skladbou "All Men Play on 10", ale jinak pochválil celkové muzikantské umění kapely. V roce 2005 se Sign of the Hammer umístilo na 418. místě v knize časopisu Rock Hard The 500 Greatest Rock & Metal Albums of All Time.
Po dalších neshodách s novým vydavatelstvím uskupení v roce 1987 opět změnilo nahrávací společnost, tentokrát byla vybrána Atlantic Records. Prostřednictvím Atlanticu vydali album Fighting the World, které se těšilo širší distribuci a zvýšilo význam skupiny na mezinárodní heavymetalové scéně.
Fighting the World, které vyšlo v únoru 1987 u ATCO Records bylo první LP Manowar, na kterém se objevila grafika dlouholetého spolupracovníka Kena Kellyho. Od Fighting the World jsou obaly všech alb Manowar malovány Kenem. Obal je parodován v epizodě Dethfashion seriálu Metalocalypse. V epizodě Dethklok navštíví sadistický módní návrhář, který je naštvaný, že jejich míry pro módní řadu neodrážely jejich skutečnou postavu. Návrhář použil jako referenci pro své návrhy obal předchozího alba kapely a stejně jako na obalu alba Fighting the World stojí kapela bez trička na hromadě kamení. Obal byl upraven airbrushem tak, aby členové kapely vypadali mnohem štíhlejší a fyzicky zdatnější, než ve skutečnosti byli.
Album bylo také prvním, které bylo kompletně digitálně nahráno a smícháno na 32 stopém digitálním stroji v Universal Recording Studios v Chicagu, Illinois. V písni "Defender" je znovu použit projev amerického herce Orsona Wellese z původního dema písně z roku 1982. Album bylo vydáno dva roky po Wellesově smrti a je mu věnováno. V poznámkách k albu ostatně Manowar údajně na seznamu poděkování uvedli nejméně 195 lidí, včetně 'dámského pomocného personálu' a zdravotnického personálu.
Eduardo Rivadavia v článku pro AllMusic označil Fighting the World za mírné zlepšení oproti předchozímu albu, přičemž vyzdvihl skladby jako "Black Wind, Fire and Steel", "Holy War" a "Defender". Tvrdil ale, že Manowar se podpisem smlouvy s velkým vydavatelstvím stali 'zaprodanci' poté, co na prvních několika deskách dodržovali étos 'pravého metalu'. Paul Elliott v článku pro Classic Rock tvrdil, že Fighting the World se dařilo díky gonzoidním heavymetalovým hymnám a poznamenal, že pozdější boxset Black Wind, Fire and Steel možná ovlivnil evropský styl power metalu.
V recenzi pro box set Black Wind, Fire & Steel - The Atlantic Albums 1987-1992 Jon Deaux v All About the Rock napsal, že Fighting the World je jedním z alb s metalrockovými hymnami, při kterých vám zaručeně budou pumpovat pěsti, zatímco budete mít na rukou kožené náramky s hroty, a pochválil "Defender" jako absolutní monstrum skladbu.
O významu alba ostatně svědčí i obliba písní u ostatních kapel. "Fighting the World" převzala německá powermetalová skupina Mystic Prophecy jako bonusovou skladbu na svém albu Regressus. "Black Wind, Fire and Steel" převzala brazilská heavymetalová skupina Immortal Choir, švédská punková skupina Venerea a španělská rock/punková skupina Reserva Dos, tato poslední pod názvem "Viento negro, fuego y acero" (ve španělštině).
V roce 1988 Manowar vydali u Atlantic Records své šesté album Kings of Metal, které se stalo celosvětově nejznámějším a nejprodávanějším počinem kapely a časopis Loudwire jej v roce 2017 zařadil na 13. místo žebříčku nejlepších power metalových alb všech dob. Písně jako "Heart of Steel", "Kings of Metal" a "Hail and Kill" jsou od té doby pravidelně hrány na koncertech. V roce 2014 kapela desku dokonce znovu nahrála pod názvem Kings of Metal MMXIV.
Přesto nešlo zdaleka o bezchybné dílo, v recenzi na MetalStorm o nahrávce napsali: „Album »Kings Of Metal« mělo potenciál stát se vrcholem kariéry Manowar. V několika ohledech představuje krystalizaci známého a často parodovaného stylu kapely, oné zvláštní směsice bombastické šaškárny a čistého, nefalšovaného heavy metalu."
"Přesto se zdá, že se Manowar, jak už to tak bývá, z čistého úspěchu vyvlékli. Nahrávka demonstruje znatelný vývoj hudebního stylu kapely v průběhu několika prvních let jejich kariéry. Alba jako »Into Glory Ride« a »Hail To England« byla rozhodně konzistentnější; »Sign Of The Hammer« možná není mistrovské dílo, ale nedá se říct, že by na něm byly špatné skladby. V době, kdy se objevilo »Kings Of Metal«, skvělé písně Manowar dozrály v ještě skvělejší skladby, ale stejně tak se ty slabší zvrhly v naprosté sračky. "Hail And Kill", "Heart Of Steel", "Kingdom Come" a titulní skladba patří k tomu nejlepšímu z katalogu Manowar, protože dokonale ztělesňují velkolepost a teatrálnost, kterou si kapela tak oblíbila, a zároveň jsou hudebně vynikající."
"Současně ale existuje i "Sting Of The Bumblebee", která nemá ani tolik slušnosti, aby existovala na konci alba, aby se jí dalo snadno vyhnout; ne, vpadne vám do poslechu hned po třetí skladbě. Joey DeMaio se rád předvádí, jak to lidé často dělají, a já to dokážu akceptovat (i když, jak s velkým potěšením podotýká jeden můj kamarád, Joey hraje na baskytaru trsátkem a s kytarovými strunami a hraje na ni jako na sólový nástroj, takže je ještě větší kytarista, než byl Ross the Boss). Problém je v tom, že to v této fázi alba přerušuje jinak hvězdný poslech kvůli troše zbytečného pitvoření. Joey by mohl vzít všechna svá basová sóla, vydat je jako samostatné album, desky Manowar nechat na pokoji a problém by byl vyřešen."
"Později vám "The Warrior's Prayer" opět zkazí náladu tím, že vás provede bolestně hloupým příběhem vyprávěným někým, kdo tak snad v běžném životě nemluví. Popisy jsou zde k ničemu, věnujte tomu minutu svého času a uslyšíte. Bonusová skladba "Pleasure Slaves" je stejně nejapná. Text je prostě příliš beznadějně idiotský, než aby se dal snést (ano, i na Manowar), a hudební hodnota není taková, aby to vynahradila. To jsou věci, které srážejí »Kings Of Metal« z kategorie 'klasika všech dob' na 'docela dobré'. Většina skladeb je výborná, ale Manowar prostě jdou a potenciální mistrovské dílo ochcávají tím, že do něj strkají tyhle debilní, nudné výplně prostoru. Najděte mi jediného člověka, který by skutečně slyšel "The Warrior's Prayer" a řekl si: „Jo, to byste měli dát hned před "Blood Of The Kings", protože lidi zůstanou, aby si poslechli tuhle nářezovou písničku.“ To nikdo nikdy neřekl."
"Ještě drobnější poznámka: Manowar mají, zdá se, takový problémek s produkcí: nikdy ji neudělají správně. Na samozvanou a potvrzenou nejhlasitější kapelu na světě je tohle album docela tiché. Opravdu by to chtělo trochu vyleštit a zprofesionalizovat. V konečném důsledku je »Kings Of Metal« téměř dokonalé album zbytečně rozmělněné věcmi navíc, které se ani nepočítají jako skutečné písně."
Na podporu úspěšného alba se Manowar vzápětí vydali na světové turné, trvající přibližně tři roky, se zastávkami téměř ve všech evropských zemích. Do historie se deska ale zapsala především tím, že po jejím natočení Joey DeMaio vyhodil Rosse the Bosse, podle jednoho z pozdějších rozhovorů prý proto, že „Joey cítil, že Manowar budou lepší beze mě.” V roce 1990 se Friedman připojil ke skupině Manitoba's Wild Kingdom, kde si zahrál s bývalými kolegy z Dictators Andym Shernoffem a Handsome Dickem Manitobou. Později měl bluesrockovou formaci Heyday a v roce 1996 se podílel na oživení The Dictators, kteří začali v roce 1996 opět intenzivně koncertovat a o pět let později, kdy se do sestavy vrátil původní rytmický kytarista Scott Kempner, vydali LP D.F.F.D., které následně podpořili turné po USA a Evropě.
Friedmana nahradil David Shankle, který se před tím krátce mihl ve formaci Paradoxx. David později vzpomínal: „Pro ty, kteří to nevědí, k MANOWAR jsem se připojil už v roce 1988 poté, co jsem během konkurzu překonal asi 150 kytaristů. S hrdostí vám mohu říci, že jsem byl přítomen při mixu kultovní desky »Kings Of Metal« a měl jsem tu čest absolvovat turné k jejímu uvedení. Jak všichni vědí, do skládání tak skvělého počinu jsem nezasahoval. Situace se změnila až na dvojnásobně platinovém LP »The Triumph Of Steel«, kde jsem složil přibližně polovinu materiálu.”
Nebyla to jediná změna v sestavě. Scott Columbus se později během turné rozhodl opustit formaci také a sám si vybral svého nástupce Kennyho Earla Edwardse (brzy přezdívaného 'Rhino'). Mezi lety, kdy byl mimo Manowar, působil Columbus v místní souboru Gunshy a pracoval na plantážích křenu.
Manowar, po nedávných změnách nová hudební jednotka, vydali v roce 1992 další vcelku úspěšnou desku The Triumph of Steel, která proslula zejména 28 minut trvající komplexní skladbou s názvem "Achilles, Agony and Ecstasy in Eight Parts", inspirovanou událostmi z Iliady a hrdinou Achillem.
Kvůli svému homérskému obsahu vzbudila skladba dokonce pozornost skupiny vědců na Boloňské univerzitě v Itálii. Paní Eleonora Cavallini, profesorka klasických studií, o této písni napsala: „Texty Joeyho DeMaia naznačují pečlivé a svědomité čtení Iliady. Autor písní zaměřil svou pozornost v podstatě na klíčový boj mezi Hektorem a Achillem, parafrázoval některé pasáže básně, které s jistou plynulostí přizpůsobil melodické struktuře a částečně je nově interpretoval, ale nikdy nezměnil ani nenarušil Homérovu dějovou linii. Účelem textu (a také hudby) je evokovat některé charakteristické homérské scenérie: zuřící bouři bitvy, barbarskou, divokou radost vítěze, smutek a úzkost bojovníka, který cítí, že se k němu blíží smrt. Celý děj závisí na Hektorovi a Achilleovi, kteří jsou představeni jako zrcadlové postavy, rozdělené nesmiřitelnou nenávistí, a přesto předurčené sdílet podobný osud. Oba jsou zachyceni ve chvíli největšího povznesení, kdy se divoce radují z krve zabitých nepřátel, ale také v okamžiku největší bolesti, kdy se na ně nakonec vrhne démon války. Narozdíl od neuctivého a obrazoboreckého filmu Trója je ve skladbě neustále a neodvratně přítomna božská vůle, která s nevyzpytatelnou a ocelovou vůlí určuje lidské osudy. Zde je skutečným pánem lidských životů Zeus, jediný bůh, k němuž Hektor i Achilles adresují své modlitby.”
Po vydání tohoto počinu se sestava vydala na dvouleté světové turné a opět se nevyhnula změnám. Nejdříve po vypršení smlouvy s Atlantic podepsali Manowar smlouvu s Geffen Records a potom se měnila i sestava - v roce 1994 hudební uskupení nečekaně opustil David Shankle, který se rozhodl, že se postaví na vlastní nohy a stejně nečekaně se vrátil také ztracený syn Scott Columbus. Davia nahradil Karl Logan, kytarista skupin Arc Angel a Fallen Angel. V knize Hell on Earth Part I Logan vypráví, jak se poprvé setkal s Joeym DeMaiem, když ho málem přejel svou motorkou, a tak si oba padli do oka. Jejich následné debaty o motorkách a rockové muzice nakonec vyústily v Loganovo angažmá v Manowar.
V roce 1996 vydali Manowar po čtyřech letech nový studiový počin Louder Than Hell, který byl navzdory docela slušným prodejům a celkem vysokým umístěním v hitparádách (například sedmé místo v Německu, jedenácté ve Finsku a šestnácté v Rakousku) často kritizován pro svůj jednoduchý styl.
Recenzent 'Moloch' o desce na webzinu Metal Forever napsal: „Čtyřleté čekání na nový materiál se Manowar snažili ukrátit fanouškům vydáním bestofky »The Hell Of Steel«, která spatřila světlo světa v květnu 1994. Byla to zároveň poslední nahrávka vycházející u labelu Atlantic Records. O dva roky později byla již na světě osmá řadová deska Králů metalu s názvem »Louder Than Hell«, jež vznikala pod patronátem Geffen Records. Název LP pravděpodobně poukazuje na fakt, že Manowar pro sebe znovu urvali titul 'nejhlasitěji hrající formace na světě', o který se pár let přetahovali s kolegy z Motörhead.”
»Louder Than Hell« představuje naprosto typickou desku Manowar. Uskupení moc dobře vědělo, v čem spočívá její síla, a dokázalo to šikovně zúročit. Rezignovalo na všelijaké experimenty a svým posluchačům naservírovalo přesně to, co mají rádi, tedy přímočarý a pěkně syrový heavy metal se silnými refrény a texty plnými patosu, jak se na Manowar sluší a patří. Oproti dvěma předchozím deskám ubralo na pompéznosti. Nahrávka má svoji povahou blízko k albu »Fighting The World«, ale jeho kvalit nedosahuje.
Jediný moment, kdy americká čtveřice vybočí ze zajetých kolejí, představuje téměř desetiminutová atmosférická instrumentálka "Today Is A Good Day To Die". Ve zbytku LP Manowar vaří již z důvěrně známých ingrediencí. Dojde na ódy na heavy metal ("Brothers Of Metal Pt. 1", "The Gods Made Heavy Metal"), speed metalové kvapíky ("Outlaw", "The Power"), podmanivou baladu ("Courage") i na nepostradatelnou sólovačku ("My Spirit Lives On"). Nejpovedenější momenty kolekce představují singlovky "Return of the Warlord" a "Number 1", jež zaujmou refrény s mimořádně chytlavými vokálními linkami. Eric Adams zde odvedl skvělou práci.
»Louder than Hell« přináší kvalitativně vyrovnaný materiál, kde není prostor pro žádnou vatu (snad jen "Today Is A Good Day To Die" mohla být o pár minut kratší). Na druhou stranu chybí zde nějaký opravdu silný hit či výrazný okamžik, který by posluchače posadil na zadek. V rámci diskografie hudebního uskupení plní »Louder Than Hell« funkci typické desky Manowar, kde je vše na svém místě.
I když studio v devadesátých letech Manowar navštívili pouze dvakrát, dalšími deskami rozhodně nešetřili. Po již zmiňované kompilaci The Hell of Steel: Best of Manowar vydali v roce další kolekci nazvanou Anthology a své první živé album Hell on Wheels, které vyšlo u BMG International v podobě dvojCD obsahujícího všechny nejpopulárnější písně skupiny. V závěru dekády pak následovaly další dvě kompilace The Kingdom of Steel a Steel Warriors a druhé živé LP Hell on Stage, vydané tentokrát u Metal Blade Records.
V červnu roku 2002, dlouhých šest let po posledním studiovém albu, vydali Manowar album Warriors of the World, které představilo stylově poněkud obnovený zvuk, ale zachovalo si obvyklou energii a sílu. Nejznámějšími skladbami z desky se staly "Warriors of the World United", "House of Death" a "Call to Arms", kromě toho zazněla Pucciniho árie "Nessun Dorma", která byla věnována Adamsově matce, jež zemřela na začátku téhož roku. Mezi různorodými skladbami se objevují pocty Wagnerovi, Pavarottimu a také Elvisi Presleymu. Albu se opět slušně dařilo v hitparádách, v Německu skončilo dokonce těsně pod vrcholem na druhém místě.
Ne všichni ovšem byli albem nadšeni. Recenzent Michal Renaud na Metacrypt.com o desce napsal: „Manowar předchází pověst kýčovitých textařů, takže se o tom nebudu ani obtěžovat zmiňovat kdekoliv jinde v této recenzi. Tohle album už od začátku křičí 'epické' a většina písní se nese v tomto duchu. Hlavním mínusem je nehorázné nadužívání balad a řazení skladeb, které to ještě více umocňuje. Po otvíráku "Call to Arms" si na další rockovější skladbu musíte počkat až do osmé (titulní). U metalového alba je to téměř zločin. Některé skladby znějí téměř jako písničky na dobrou noc, které se zpívají dětem, a mají trochu fantasy nádech. Jiné by se hodily na soundtracky k výpravným filmům - především "Nessun Dorma", což je takřka operní píseň, která by skoro mohla být na soundtracku k Titaniku, ale rozhodně by dobře zněla i na konci nějakého výpravného filmu (stačí si poslechnout konec písně a vzpomenete si na písně, které se hrají na konci některých starých filmů). "An American Trilogy" mi svými glory-alleluia věcmi připomíná "Battle Hymn of the Republic" od Stryper (z desky »Soldiers Under Command« - všimněte si, že píseň od Manowar je mnohem lepší).“
Po předávkování velmi jemnými písněmi a probuzení na "Warriors of the World" vás až poslední tři skladby potěší dobrým mixem heavy a speed metalu, velmi rychlým a agresivním in-your-face materiálem. Až do té doby zpíval Eric Adams velmi čistě a melodicky, zatímco zde předvádí hodně agresivity a přitom si zachovává určitou melodičnost. Musím podotknout, že Ericův výkon je vrcholem desky, jeho výkon je téměř bezchybný a mohu bez okolků říci, že je to jeden z nejlepších metalových vokalistů. Výborně ovládá svůj hlas a prokazuje velkou flexibilitu, přičemž vždy předvede to pravé.
Hudebně se jedná o velmi dobré album, jen je ve dvou třetinách příliš měkké a řazení skladeb tento nedostatek umocňuje desetinásobně. Měkké věci jsou sice zahrané velmi dobře (hlavně je výborný pěvecký výkon), ale od metalového alba očekávám rock... V tomto případě si musíte počkat až na konec, než se to opět rozhoupe. Dobré album, ale pokud jste u Manowar nováčci, doporučuji sáhnout nejprve po věcech z 80. let. Je to sice stejný typ hudby (za těch 20 let se skoro nezměnili), ale mnohem víc vás to do toho světa ponoří.“
Manowar poté zahájili dlouhé světové turné nazvané 'Warriors of the World United Tour', které je znovu na dlouhou dobu zaměstnalo a odvedlo od nahrávacího studia. Aby kapela nahradila nedostatek studiových alb, vydala několik DVD: v roce 2002 Fire and Blood/Hell on Earth Part II (jednička vyšla v roce 2000) a Warriors of the World United, v roce 2003 Hell on Earth Part III a v roce 2005 Hell on Earth Part IV. Všechna režíroval Neil Johnson a všechna získala v Německu zlatý certifikát. V roce 2003 založil navíc DeMaio vlastní nahrávací společnost Magic Circle Music, která se stala oficiálním domovem kapely, neboť byla vytvořena hlavně pro potřeby Manowar a dalších kapel podobného žánru. Pod hlavičkou Magic Circle bylo vydáno také EP The Sons of Odin se záznamem pořízeným během Earthshaker Festu 2005.
Další studiové album Gods of War vyšlo v roce 2007 u Magic Circle Music. Jedná se o koncepční album zaměřené na Odina, krále bohů a hlavního boha války v severské mytologii. Mělo být původně prvním ze série koncepčních alb věnovaných různým bohům války z různých mytologií, ale nakonec jeho pokračování nebylo vydáno. Veškerý text na bookletu byl napsán v runové abecedě a je k dispozici ke stažení na oficiálních stránkách kapely. Obal samozřejmě namaloval Ken Kelly. Jedná se o poslední studiové album, na kterém se podílel bubeník Manowar Scott Columbus, který zemřel v roce 2011.
V hudbě desky se projevují vlivy symfonického metalu, časté použití kláves, sboru a symfonického orchestru a je zde cítit DeMaiův úzký vztah k opernímu cyklu Der Ring des Nibelungen Richarda Wagnera.
Poté, co odehráli řadu koncertů v Evropě, včetně koncertu trvajícího dvě noci, začali Manowar pracovat na novém EP s názvem Thunder in the Sky, které vyšlo v roce 2009. EP se skládalo ze dvou disků: první obsahoval běžný seznam skladeb; druhý nabídl píseň "Father" v patnácti různých jazycích.
1. června 2010 zveřejnil časopis Classic Rock rozhovor s bubeníkem Scottem Columbusem, ve kterém Scott uvedl, že od dubna 2008 s kapelou nespolupracuje a že ji opustil. Oznámil také, že prohlášení učiněná v minulosti, týkající se jeho přestávek v letech 1990 a 2008 z důvodu nemoci a osobní tragédie, jsou z velké části nepravdivá a byla učiněna bez jeho souhlasu. V reakci na to pak 15. října 2010 Joey DeMaio na Facebooku oznámil, že po 26 leté absenci je opět oficiálním členem Manowar původní bubeník Donnie Hamzik
Scott Columbus zemřel 4. dubna 2011 ve věku 54 let. Jeho dcera Teresa poté veřejně oznámila, že příčinou smrti jejího otce byla sebevražda, a vyzvala k větší informovanosti o duševních chorobách a depresích.
Následujícím vydaným albem kapely Manowar byla reedice jejich debutového alba Battle Hymns z roku 1982. Toto album vyšlo 26. listopadu 2010 s proslovy sira Christophera Lee a jeho oficiální název je Battle Hymns MMXI. Dne 21. července 2011 se pak kapela poprvé po 16 letech vydala na listopadové turné po Velké Británii, na kterém představila desku Battle Hymns celou.
Po epickém konceptuálním LP Gods of War se Manowar v roce 2012 vrátili s deskou The Lord of Steel, která znamenala obrat zpět k tvrdšímu, přímočařejšímu heavy metalu. Studiový počin byl vydán ve dvou verzích – nejprve 16. června jako limitovaná edice nazvaná "Hammer Edition" přiložená k časopisu Metal Hammer, a následně 19. října jako oficiální standardní verze s upraveným mixem a jiným obalem.
Deska zní syrověji než její předchůdce a opouští symfonické aranže a narativní výstavbu ve prospěch hutnějších riffů a "přímého útoku". Basák Joey DeMaio o nahrávce prohlásil: „Je to návrat k oceli – k tvrdému, surovému zvuku, který fanoušci chtějí. Žádné kudrlinky, jen pravý metal.“
Na obalu standardní edice se opět objevuje maskot Faceless Warrior, tentokrát ztvárněný umělcem Kenem Kellym. Ten se vrátil ke spolupráci s Manowar po delší pauze, během níž skupina využívala jiné výtvarníky.
Fanoušky zaujala především skladba "El Gringo", která zazněla i ve stejnojmenném akčním filmu, a rovněž epická "Hail, Kill and Die", v níž skupina rekapituluje svou vlastní mytologii. Někteří kritici desce vyčítali opakování zavedených schémat, jiní ji naopak ocenili jako návrat k síle a metalové přímočarosti po experimentálnějších letech.
22. května 2015 Manowar oznámili, že v současné době pracují na novém studiovém albu, které by mělo vyjít začátkem roku 2016. K jeho vydání ale nakonec nedošlo, místo toho se Manowar začátkem roku 2016 vydali do Evropy na turné nazvané 'Gods and Kings World Tour 2016', v rámci kterého poprvé koncertovali na Slovensku, v Lotyšsku a Bělorusku. O rok později Manowar oznámili, že se vydají na své další světové turné nazvané 'The Final Battle', na které později angažovali bubeníka Marcuse Castellaniho z tributní skupiny Kings of Steel.
25. října 2018 vyšlo najevo, že kytarista Karl Logan byl 9. srpna zatčen v Charlotte v Severní Karolíně za údajné přechovávání dětské pornografie a byl obviněn ze šesti případů zneužití nezletilé osoby třetího stupně. Manowar krátce poté vydali prohlášení, že Logan s nimi nebude nadále vystupovat a že jejich nadcházející album a turné to neovlivní. Po Loganově zatčení projevil zájem o návrat do Manowar bývalý kytarista David Shankle.
1. ledna 2019 Manowar oznámili, že se k nim na turné připojí kytarista E. V. Martel. O dva měsíce později Manowar oznámili, že vydají trilogii EP na základě světového turné The Final Battle (navzdory názvu turné baskytarista Joey DeMaio odmítl jakákoli tvrzení o odchodu Manowar do důchodu). První EP, The Final Battle I, vyšlo 29. března v exkluzivním předprodeji na stánku s merchandise ve Frankfurtu a také během evropských koncertů. Téhož dne pak bylo vydáno na iTunes po celém světě. Digitálně i fyzicky bylo vydáno 30. května. Krátce poté byl jako nový koncertní člen oznámen bývalý bubeník HammerFall a Yngwieho Malmsteena Anders Johansson, který debutoval 25. března na koncertě v Brně.
V červnu 2019 bylo z nezjištěných důvodů zrušeno vystoupení Manowar na Hellfestu. Fanoušci, kteří se měli koncertu zúčastnit, vyjádřili své zklamání vůči jejich zrušení. Manowar se do věci vložili a v oznámení, které se objevilo na jejich webových stránkách, uvedli, že své vystoupení nezrušili oni, ale že to byli organizátoři festivalu, nahradila je švédská skupina Sabaton. Joey DeMaio později uvedl, že Manowar podali na organizátory Hellfestu žalobu.
V květnu 2020 Manowar oznámili, že se vydají na turné, které začne v dubnu 2021 v Evropě, aby oslavili své 40. výročí. V letech 2020 a 2021 však Manowar na turné nevyjeli a v červnu 2022 bylo oznámeno, že bubeník Anders Johansson nemůže vystoupit a nahradí jej Dave Chedrick. V září 2022, poté co kytarista E. V. Martel oznámil, že v příštím roce nebude k dispozici pro turné, bylo zveřejněno i jméno nového kytaristy, kterým se stal američan Angelo Batio.
Dne 15. října 2023 Manowar oznámili, že v roce 2024 znovu nahrají své album Sign of the Hammer v nové, moderně znějící verzi. DeMaio k tomu dodal: „Je to pořád ta samá energie, jen s novou silou. Není to úplně jiné, ale je to přece jen o něco lepší.“. V lednu 2025 Manowar zahájili své nové turné The Blood of Our Enemies Tour 2025. Během koncertů zaznívá celé album Hail to England nebo Sign of the Hammer v plné délce, doplněné o jejich další 'klasiky'.
Manowar oznámili, že jejich dlouho očekávaná studiová nahrávka vyjde v průběhu roku 2025. Název zatím nebyl zveřejněn, ale podle Joeyho DeMaia půjde o silný a energický počin, který potěší fanoušky po celém světě.
Maskotem Manowar je Faceless Warrior (bojovník bez tváře), známý rovněž jako Král metalu. Tato postava se poprvé objevila v roce 1988 na obalu desky Kings of Metal a od té doby figuruje na většině dalších obalů formace, stejně jako na propagačním zboží a během většiny živých koncertů.
V rozhovoru pro Metal-Rules.com z května 2002 byl zpěvák Eric Adams dotázán: „Kdo je ten chlapík na obalu vašeho alba? Máte pro něj nějaké jméno?“ Odpověděl: „Ne, protože on je ty, on je ona, on je tenhle člověk, on je tamten člověk a tak dále. Nemá žádnou tvář a to byl záměr, protože každý potřebuje ve svém životě hrdinu a naše hudba je o hrdinech, o tom být vůdcem, ne následovníkem. Je to obraz hrdiny a vy jste ten hrdina, o tom to je. Takže nemá žádný skutečný název. Je to svět fantazie, člověče. Dejte tam svou tvář a jste hrdina!“
V roce 1984 byli Manowar zapsáni do Guinnessovy knihy rekordů jako nejhlasitější hudební uskupení světa, když hladina zvuku na jejich koncertě dosáhla 131 decibelů (někdy se uvádí i 139 decibelů).
Píseň "William's Tale" z debutového LP Battle Hymns se stala nejrychlejším basovým sólem.
Bicí Scotta Columbuse, známé spíše pod označením ´Drums of Doom´ (bubny zkázy), jsou vyrobené z nerezové oceli a patří tak mezi nejtěžší bicí soupravy na světě.
'The Sign of the Hammer' je kulturní gesto, které vzniklo v počátcích existence souboru, po vydání stejnojmenné čtvrté desky, a slouží jako jeho vizuální podpis. Gesto spočívá ve zvednutí pravé pěsti nad hlavu, zatímco levá ruka uchopí hřbet pravého zápěstí. Jeho autorem je s největší pravděpodobností zpěvák Eric Adams.
Mediální společnost 'Heilbronner Stimme' vydala článek, v němž znak kladiva popisuje jako: „úderný pozdrav. Gesto, které spojuje. Gesto, které odpovídá patosu samozvaných králů metalu. Gesto, které se stalo ochrannou známkou skupiny založené v roce 1980.“
Poprvé se toto gesto oficiálně objevilo na přední straně obalu páté nahrávky Fighting the World, kde je Eric Adams zachycen, jak jej provádí na kresbě všech členů. Gesto se následně objevilo v oficiálním videoklipu k písni "Blow Your Speakers", kde ho používají nejen členové formace, ale i dav během koncertu. Další zřetelný výskyt je na obalu LP The Triumph of Steel. Od té doby je symbol opakovaně k vidění téměř ve všech oficiálních videoklipech skupiny.
V roce 1984 zavedli Manowar pojem true metal (pravý metal) a ke svému albu Hail to England připojili následující prohlášení: „We are Manowar. We are invincible. Death to False Metal. Hail to England.“ (Jsme Manowar. Jsme neporazitelní. Smrt falešnému metalu. Sláva Anglii.)
Výrok 'Death to False Metal' vyjadřuje touhu Manowar být považováni za zástupce pravého metalu. Na stejné desce se v písni "Army of Immortals", kterou věnovali svým fanouškům, termín true metal objevuje přímo v textu. V následujících studiových počinech byl False Metal často terčem kritiky, zatímco true metal byl oslavován jako původní a pravá forma metalové hudby. Na albu Kings of Metal jsou ve stejnojmenné skladbě fanoušci označováni jako True Metal People. Od té doby se pojem rozšířil mezi metalovými fanoušky a stal se běžným označením kapel podobného smýšlení. Dokonce i největší metalový festival světa Wacken Open Air měl až do roku 2016 pódium pojmenované True Metal Stage. Fanoušci true metalu – zejména příznivci Manowar – často vnímají metal jako pokračování klasické hudby. Tento názor došel až tak daleko, že frontman Joey DeMaio označil Richarda Wagnera za 'prvního metalistu'.
