CELTIC FROST byla švýcarská extrémní metalová skupina z Curychu. Jsou připomínáni pro svůj silný vliv na vývoj několika odnoží extrémního metalu a pro svůj avantgardní přístup k hudbě obecně.

Ještě v říjnu 1984 bylo natočeno debutové EP Morbid Tales a už v listopadu vstoupilo na trh, příčmž mezi evropským a americkým vydáním byl jeden zásadní rozdíl. První evropské vydání u Noise Records bylo mini-LP se šesti skladbami, zatímco americké vydání u Enigma/Metal Blade přidalo další dvě skladby "Dethroned Emperor" a "Morbid Tales", čímž dosáhlo délky běžného LP.

Později, v roce 1999, vyšla u Noise Records remasterovaná edice Morbid Tales na CD, která obsahovala i skladby z dalšího EP Emperor's Return z roku 1985, stejně jako remasterovaná edice z roku 2017 vydaná stejným vydavatelstvím na CD a vinylu.

Během ledna až dubna 1987 se kapela vydala znovu do studia, aby zde natočili své další unikátní dílo Into the Pandemonium, druhé řadové album skupiny na němž se uplatňují různé hudební styly. Psaní trvalo šest měsíců, nahrávání čtyři měsíce a bylo prošpikováno neustálými hádkami mezi kapelou a vpodstatě skoro všemi. Pro Celtic Frost se ale tímhle albem všechno změnilo. Thomas, který byl páteří a nervovým centrem tohoto bizarního kultovního undergroundového metalového experimentu se smíšenými pocity vzpomíná na ponurý příběh, který stál za vznikem jejich nejslavnějšího alba; ačkoli o zásadní povaze samotné desky nepochybuje. „Byli jsme si jistí, že jsme s našimi experimenty zašli příliš daleko,“ vysvětluje kytarista a zpěvák, „Nevěděli jsme, kam směřujeme. Ale tohle bylo album, které vlastně udělalo Celtic Frost. Je to nejdůležitější deska kapely.“

Album je ve srovnání s předchozí tvorbou Celtic Frost výrazně eklektické. Může se pochlubit milostnými písněmi, industriálními rytmickými skladbami, několika případy symfonického nebo operního vlivu, několika party pro ženskou vokalistku a nepravděpodobným coverem "Mexican Radio" od Wall of Voodoo. Je považováno za unikátní oproti předchozí tvorbě kapely a pomohlo upevnit její označení jako avantgardní kapely; je také odklonem od těžšího a přímočařejšího stylu, který lze nalézt na předchozích albech kapely, Morbid Tales a To Mega Therion, ačkoli i ty obsahovaly prvky experimentování a symfonické spolupráce. Na albu se snoubí klasický heavy metalový styl s prvky industriálu a gotického rocku, a dokonce je zde použit rytmus inspirovaný elektronickou hudbou těla, který je slyšet ve skladbě "One in Their Pride". Přesto si však zachovává řídké prvky extrémního metalu pozorovatelné ve Fischerově zpěvu a hře na kytaru.

„Musíte pochopit, že jsme vždycky byli extrémní kapela,“ vzpomíná Fischer, „Vlastně když s námi Noise Records podepsali smlouvu, řekli: "Chceme nejextrémnější kapelu na světě, a tou jste vy". Neuvědomili si ale, jak extrémní ve skutečnosti jsme. Martin a já jsme měli tolik vlivů, které jsme byli odhodlaní zakomponovat do naší hudby. Vlastně od začátku jsme měli pro kapelu herní plán. Celtic Frost (kteří se původně měli jmenovat Celtic Fire) měli natočit tři alba, a to by bylo všechno. Pro všechna jsme měli vypracovaný základ - dokonce i názvy některých písní! - nápady na texty a výtvarné koncepty. Tak daleko jsme sahali.“

"Další věc, kterou musíte pochopit, je, že když jsme začali pracovat na »Into The Pandemonium«, byli jsme ještě děti a od rozpadu Hellhammer neuplynuly ani dva roky. Ta kapela byla velmi ponurá a ultra heavy, ale zároveň tak vzdálená naší vizi Frostu. Takže se to seběhlo opravdu rychle.“

O půl roku později Warrior skupinu reformoval. Stephen Priestly hrál opět na bicí, Oliver Amberg na kytaru a Curt Victor Bryant na baskytaru. V této sestavě nahráli studiové album Cold Lake, které vyšlo v září 1988 u Noise Records. Přestože Tom na projektu spolupracoval, nejevil o něj příliš velký zájem, a tak nechal Amberga, aby se věnoval většině hudebních kompozic. Přestože bylo album prodáváno s cílem využít masového zájmu o glam metal, bylo přijato špatně, protože neoslovilo fanoušky extrémního stylu kapely a Fischer jím dodnes opovrhuje.

Po vydání bylo album většinou hudebních kritiků odsouzeno a jádro fanoušků označilo kapelu za zaprodance. Vzhled kapely prošel proměnou také - s natupírovaným účesem ve stylu Mötley Crüe vypadali jako populární glam metalová skupina. Moderní recenze jsou přece jenom lehce pozitivnější - Recenzent AllMusic Bradley Torreano napsal, že Cold Lake je stále nejhorší album Celtic Frost, ale že opravdu není tak špatné a že zdejší živý heavy metal touží po tom, aby ho fanoušci znovu objevili. Kanadský novinář Martin Popoff považoval Cold Lake za dobrou desku, plnou úžasných a zlověstných riffů a textů o hříchu ulice téměř děsivějších než dřívější blackmetalové.

Pokud se oprostíme od dřívějších i pozdějších počinů a odkazu Celtic Frost a budeme se na Cold Lake dívat samostatně, tak především zjistíme, že hudebně nejde o glam metal. Toto album nemá mnoho společného s takovými kapelami, jako jsou Ratt, Poison; dokonce ani s těžšími momenty Twisted Sister či Mötley Crüe. Místo toho je to špinavý heavy metal se středně rychlým thrashovým nádechem a punkovým vokálem. Produkce je stále dost crustová (rozhodně nás neoslňuje žádný glam metalový lesk) a texty jsou z větší části ponuré. V některých ohledech zní album na rok 1988 příliš staře, protože struktura riffů a celkový zvuk odkazuje spíše k NWOBHM z počátku 80. let, ale to ještě neznamená, že je úplně špatné.

Například píseň "(Once) They Were Eagles" má pěkný hybný riff, chytlavý refrén a skvělé malé sólo. "Cherry Orchards" má masivní riff, pěkně tlustou basu a patřičně rozpustilý ženský vokál. Dokonce i "Dance Sleazy" je lehce zábavná píseň se spoustou archetypálních chug riffů. Některé prvky mohly být lepší; například intro je vyloženě iritující. Lehce nakřáplý čistý vokál Toma Warriora není nejlepší, ale na druhou stranu to nebyl nikdy. Některé písně jsou sice docela slabé, ale obecně jsou dostatečně neškodné na to, aby se daly poslouchat dál. Ale i když albu ke konci přece jen dochází dech, Cold Lake je v některých směrech mnohem konzistentnější než schizofrenní Into The Pandemonium. Nepřináší proto-black nebo avantgardní metal a nezní jak by člověk očekával, že mají Celtic Frost znít, ale pro někoho to může být slizké, drsné a thrashmetalové album s parádními riffy.

Devadesátá léta začala pro Celtic Frost změnami v sestavě. Bryant vystřídal u kytary Amberga, a do kapely se vrátil dřívější baskytarista Martin Eric Ain. Natáčení nového alba Vanity/Nemesis se také zůčastnil bývalý koncertní kytarista Ron Marks. Přesto ze sebe pověst Celtic Frost plně nesetřásla zklamání způsobené albem Cold Lake.

Novým albem se kapela částečně obrátila ke své dávné hlomozící minulosti, i když je celé pojaté mnohem profesionálněji a je víc učesaně. Navázat na přetrženou nit ale bylo těžké. Spíš než ke stařičkému black metalu či avantgardnímu experimentu se nahrávka natačí k thrash metalu (i když ne až tak úplně). Zvuk je ostrý a čitelný a nové skladby jsou různorodější a fungují na jiných základech než tomu bylo kdykoliv dříve. Album například obsahuje úderný singl "Wine In My Hand", výtečný Fischerův duet s Michelle Amar "Wings Of Solitude" a Bowieho cover "Heroes". Dá se říct, že v sobě pojí veškerá kladná poznávací znamení ze všech částí tvorby Celtic Frost – je stejně hutné, dynamické a tvrdé jako To Mega Therion, mnohdy nepředvídatelné jako Into The Pandemonium a zároveň si uchovává i trochu té všeobecně akceptovatelné melodiky jako Cold Lake. Jde tedy o to pravé shrnutí. Působí jakoby kapela po sedmi letech definitivně nalezla svůj pevný výraz, své těžiště, rovnováhu a přístav ze kterého bude nadále vysílat své vize.

Efektivní, ale nakonec těžko zařaditelný styl kapely je zde opět v plném rozkvětu, a přestože pro změnu přebírá vedení thrash, není to nic jako průměrná, obvyklá thrashmetalová odysea, stále visí ve vzduchu základní moment překvapení a pocit nepředvídatelnosti, v dobrém i zlém. "The Heart Beneath" a lyričtější (s pěkným ženským vokálem) "Wings Of Solitude" příjemně aktualizují efektní heavy podání kluků ze starých časů pro novější, groove předjímající generaci. Je tu rychlá horská dráha "Wine in My Hand (Third from the Sun)", bojovná dupavost "The Name Of My Bride" a cválající naléhavost "Phallic Tantrum", které pohánějí album kupředu a kompenzují mírně rozkolísaný charakter delšího, ambicióznějšího materiálu, který tvoří poněkud monotónní doomovka "Nemesis" a baladická psychedelická "This Island Earth" (cover Bryana Ferryho z Roxy Music) s Warriorem pokoušejícím se o čistší vokál.

Přestože se kapela dočkala toho, že ji mezitím předběhli její učedníci Coroner, rovněž nepříliš dobře zapadající do náročnějšího technicko-progresivního metalového prostředí na úsvitu nové dekády, měla by se s konečným výsledkem cítit alespoň částečně spokojená, protože to byl obdivuhodný způsob, jak se pokusit pohřbít své marné glamové sny něčím mnohem vhodnějším. Naprosto výstižný, sebereflexivní název alba by jim měl každopádně přidat pár dalších bodů do životopisu, protože kapela si byla očividně dobře vědoma chyby, kterou udělala, a už vůbec nehodlala šlapat stejnou cestou. Album bylo prvním pokusem o návrat na nohy po katastrofálním propadáku a rozhodně nedopadlo znovu katastrofálně. Švýcarské legendy do jisté míry smyly ostudu ze svého repertoáru (ještě více pak s comebackovým opusem Monotheist), a jejich příběhy o morbiditě, pandemoniu, marnosti atd. si už dávno vydobyly své právoplatné místo na metalovém panteonu.

O dva roky později kompilací Parched With Thirst Am I And Dying (1992), která obsahuje několik předělávek staršího materiálu, B strany singlů, rarity a dvě zbrusu nové kompozice, svou existenci k překvapení všech kapela opět ukončuje. Poslední navrhované album s názvem Under Apollyon's Sun nikdy nevzniklo, ačkoli Fischer později spoluzaložil se svým přítelem, kytaristou Erolem Unalou novou skupinu Apollyon Sun a nahrál EP God Leaves (And Dies) a album Sub. Ačkoli Apollyon Sun zjevně vycházeli z dobrodružnější hudby Celtic Frost, jednalo se o industriálně metalový projekt. Během přestávky Fischer také dokončil práci na autobiografické knize s názvem Are You Morbid?, která vyšla v londýnském nakladatelství Sanctuary Publishing a sklidila v roce 2000 velký ohlas fanoušků.

Koncem roku 2001 začali Fischer a Ain skládat společně s Unalou nové skladby a brzy poté v roce 2002 se k nim připojil švýcarský bubeník Franco Sesa. Cílem bylo nahrát nové, temné a těžké album. Dokončení projektu trvalo déle, než se předpokládalo (zčásti kvůli DIY povaze projektu a jeho financování), ale nakonec vzniklo to, co Fischer a Ain popisují jako možná nejtemnější album, jaké kdy Celtic Frost nahráli.

Finální album Celtic Frost financovala kapela prostřednictvím vlastního labelu Prowling Death Records. Prowling Death Records byl původně vydavatelství, které vydalo demosnímky Hellhammer a v letech 1983 a 1984 řídilo jejich kariéru. Album produkovala kapela s Peterem Tägtgrenem a mixovali Fischer a Ain. Celtic Frost a Prowling Death Records nakonec uzavřely celosvětovou licenční smlouvu s Century Media Records. Album s názvem Monotheist vyšlo v květnu 2006 a bylo slušně přijato kritikou i fanoušky kapely. Ačkoli je experimentální a těžké povahy, je považováno za následovníka jak extrémních metalových stylů, které se poprvé rozvinuly na albech Morbid Tales a To Mega Therion, tak avantgardního stylu alba Into the Pandemonium.

Album, které mnozí tehdy i později označovali za comeback všech comebacků, je gigantickou deskou doomového, drtivého extrémního metalu, který přebírá klasický riffově těžký zvuk raných Celtic Frost, který všichni od Darkthrone po Autopsy stavěli na piedestal, a dělá s ním tři věci. Zaprvé, stopáž a délka skladeb naprosto zasťiňuje předchozí alba Frost a hned ukazuje, že se pustili do něčeho mnohem velkolepějšího než kdykoli předtím. Zadruhé, ty staré Frostovské fráze skloubili s rafinovanější a mnohem silněji zdůrazněnou gotickou atmosférou, která působí jako děsivější, nelidštější perverze Type O Negative. Ale za třetí, a to je nejvíce patrné hned na první poslech, si dali záležet na té nejdokonalejší produkci, jakou si lze pro takovou hudbu představit. Navzdory tomu, jak je vše hlasité, každý nástroj je jasný, zřetelný a vitální. Pravděpodobně nejdiskutovanější částí celé záležitosti je kytarový tón. Kytary jsou ve své extrémnosti tónu zatraceně odvázané a ukazují, jak devastujícím způsobem mohou znít těžké elektrické kytary se středy vytočenými až po střechu namísto stále častěji převládajících nabasovaných nebo basově těžkých tónů.

Škoda, že kapela nebyla plně schopna skutečně dobře využít ten krásný kytarový tón a správně skloubit ten obrovský gotický katedrální zvuk s jeho vrstvenými vzdálenými melodiemi a ženským vokálem upíří nevěsty se skladbami, které využívají dobré riffy, s maximálním efektem. Navzdory jednotící síle produkce a Tomovu možná vůbec nejlepšímu vokálnímu výkonu jsou na Monotheist opravdu jen dva naprosto odlišné písničkářské přístupy: písně s riffy a písně bez riffů. To, že jde o dva různé skladatelské styly, není samo o sobě problém, ale upozorňuje to na skutečný problém. Agresivnější, riffověji zaměřené písně jsou prostě tak nějak děsivě úsporné, často opakují ty samé kytarové linky pořád dokola a jejich někdy nabubřelá délka stopáže opravdu vyčerpává. "Ain Elohim", která je pravděpodobně nejlepší z riffovějších skladeb na tomto albu, a to i díky obratnějším přechodům mezi riffy, se začne táhnout už po třech minutách, natož po sedmi a půl.

Největším zklamáním, které album nakonec přineslo, ale nespočívá v něm samotném, ale hlavně v tom, že kapela nepřišla s propracovanějším a lépe provedeným pokračováním a nakonec se nadobro rozpadla. Tom se sice pokusil úspěch tohoto alba zopakovat v nově vzniklé skupině Triptykon, ale výsledek nebyl tak přesvědčivý. Ve výsledku zní Monotheist skvěle, ale je těžké se k tomuto albu vracet, aniž by si člověk představil, co mohlo být dál.

Dne 29. května 2006 se Celtic Frost vydali na nejrozsáhlejší turné v kariéře kapely, Monotheist Tour, na kterém byli zpočátku headlinerem festivalů (např. Wacken Open Air) po Evropě, v roce 2006 projeli Spojené státy a Kanadu a na začátku roku 2007 měli vůbec první koncerty v Japonsku. Poté se uskutečnila další evropská část turné a následoval návrat do Spojených států, kde turné dokončili s Type O Negative. Další festivalová vystoupení a koncerty následovaly v polovině roku 2007. Na pódiu hráli Celtic Frost i s druhým kytaristou, který se staral o rytmické kytarové party. Tuto pozici zpočátku zastával Anders Odden a později V Santura.

Poslední dva koncerty Celtic Frost se konaly v Mexiku, jeden 12. října 2007 v Monterrey a závěrečný koncert následující den v Mexico City. Fischer podal 9. dubna 2008 výpověď ze skupiny, přičemž tento na oficiálních webových stránkách kapely se objevil tento vzkaz: „Zpěvák a kytarista Celtic Frost Tom Gabriel Fischer opustil Celtic Frost z důvodu neřešitelného a vážného narušení osobního základu, který je tak naléhavě nutný pro spolupráci v rámci tak jedinečné, proměnlivé a ambiciózní kapely.“ Po této poznámce baskytarista Ain prohlásil, že kapela stále žije, i když v jakémsi kómatu. Dále uvedl, že zbývající členové kapely nebudou pokračovat v nahrávání ani v koncertování, protože bez Fischera by to bylo absurdní. Fischer poté založil skupinu Triptykon s kytaristou V Santurou, který byl na turné s Celtic Frost, původním bubeníkem Reedem St. Markem a baskytaristou Vanjou Slajhem. Fischer tehdy prohlásil, že jeho nová kapela půjde podobným směrem, kterým se Celtic Frost vydali na svém posledním albu Monotheist.

Dne 9. září 2008 se stěžejní členové Celtic Frost, Martin Eric Ain a Tom Gabriel Fischer, shodli a na oficiálních stránkách potvrdili, že se kapela společně rozhodla Celtic Frost nadobro uložit k odpočinku.

V sobotu 21. října 2017 zemřel ve věku 50 let na infarkt Martin Eric Ain. Jeho smrt potvrdil Ainův blízký přítel Jan Graber, který pro švýcarskou televizi 20 Minuten uvedl, že Martin náhle zkolaboval, když přestupoval na jinou tramvaj. Graber si nebyl vědom žádných vážných zdravotních problémů, které by Ain mohl mít. Měl podle něj zjevně určitou nadváhu, přesto byla Ainova smrt pro Grabera naprostým překvapením. „Obědvali jsme spolu teprve před dvěma týdny,“ řekl, „Dařilo se mu jako nikdy předtím.“

Zvuk kapely prošel v průběhu let značným vývojem, takže je obtížné ji zařadit. Raná tvorba kapely byla popisována jako thrash metal a death metal, často jsou také označováni jako black metal, ale někteří s tím nesouhlasí, například autoři Axl Rosenberg a Christopher Krovatin, kteří tvrdí, že hudba kapely byla příliš sevřená a její spojení se starou školou rock'n'rollové hudby příliš zřetelné, než aby se jednalo o black metal. V některých případech jsou Celtic Frost popisováni jako avantgardní díky kombinaci ambientních, klasických a elektronických prvků v jejich hudbě. Pozdější tvorba, zejména album Monotheist, bývá označována jako doom metal.