| Původ: | Vällingby, Západní Stockholm, Švédsko |
| Aktivní roky: | 1983 - 2004 |
| Styl: | Black metal, thrash metal, vikingský metal |
| Vydavatelé: | Tyfon Grammofon, Under One Flag, Black Mark Production, Noise International |
| Web: | |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Bathory |
BATHORY byla švédská blackmetalová skupina, která vznikla v březnu 1983 ve Vällingby. Pojmenovali se po nechvalně známé maďarské hraběnce Alžbětě Báthoryové a jsou považováni za průkopníky black metalu (vedle skupin VENOM a MERCYFUL FATE) a viking metalu. Kniha Lords of Chaos popisuje první čtyři alba BATHORX jako předlohu pro skandinávský black metal. Mezi skupiny ovlivněné jejich ranými nahrávkami patří MAYHEM, BURZUM, DARKTHRONE, GORGOROTH, SATYRICON, EMPEROR, DARK FUNERAL, ENSLAVED, MARDUK, MOONSORROW a DIMMU BORGIR.
BATHORY opustili blackmetalový zvuk na své páté desce Hammerheart (1990), která je často uváděna jako první viking metalové album. V tomto stylu pokračovala skupina po většinu své další existence, i když na albech Requiem (1994) a Octagon (1995) experimentovala i s thrash metalem. BATHORY brzy přestali vystupovat živě a nikdy nejezdili na turné; frontman, zakladatel a hlavní autor písní Tomas 'Quorthon' Forsberg byl jediným stálým členem a občas zodpovídal za všechny nástroje. Skupina zanikla, když Quorthon v roce 2004 ve věku 38 let zemřel na selhání srdce.
Skupina Bathory vznikla v březnu 1983 ve Vällingby v západním Stockholmu. Ke 'Quorthonovi', tehdy sedmnáctiletému kytaristovi se připojili baskytarista Frederick Melander (známý jako 'Hanoi') a bubeník Jonas Akerlund ('Vans McBurger'). V té době ještě Tomas Forsberg používal přezdívku 'Ace Shoot' a o něco dříve také 'Black Spade'. Jméno Quorthon objevil později na jednom seznamu démonů.
Frederick později vzpomínal, že s Jonasem hráli v kapelách Drifter a později Diecast, ale vždycky měli kytaristy, kteří však nebyli fanoušky heavy metalu, proto vyvěsili inzerát, že hledají metalového kytaristu, na který odpověděl právě Quorthon. Mezi jejich vzory tenkrát patřili Black Sabbath a kapely nastupující nové vlny britského metalu, jako byly Saxon, Iron Maiden a hlavně Judas Priest. Později také Manowar nebo Venom. Quorthon vycházel více z punkového hnutí, ale poslouchal i metal a miloval třeba Kiss, jejichž covery občas hráli.
Podle Quorthona pojmenování kapely coby Bathory prosadil po návštěvě londýnského žaláře, i když Jonas říká, že je inspirovala také skladba "Countess Bathory" od britských Venom, vyprávějící o životě uherské hraběnky Alžběty Báthoryové, která je považována za jednu z nejkrvavějších vražedkyň historie. Než se kapela rozhodla právě pro tento název, zvažovala i jiné nápady; například Nosferatu, Natas, Mephisto, Elizabeth Bathory nebo Countess Bathory.
Quorthon pracoval na částečný úvazek v malém nahrávacím studiu 'Tyfon Grammofon', které vlastnil jeho otec Börje Forsberg. Koncem roku 1983 dávalo toto vydavatelství dohromady kompilaci písní skandinávských metalových kapel, ve které se pokoušelo zmapovat místní rodící se metalovou scénu. Na poslední chvíli však jedna ze skupin od účasti odstoupila a nabídla tak šanci začínající kapele. 'Tyfon Gramofon' souhlasil s tím, že se Bathory na desce objeví jako její náhrada.
Album nazvané Scandinavian Metal Attack vyšlo v březnu 1984 a bylo prvním představením Bathory na desce. Dvě jejich skladby "Sacrifice" a "The Return of Darkness and Evil" oslovily nečekaně velké množství posluchačů. K překvapení všech bylo více než 95 % dopisů, zaslaných do vydavatelství po vydání desky věnováno právě jim.
Po úspěšné premiéře na metalové kompilaci se nicméně cesty mladých muzikantů rozešly. Na stránkách Bathory se psalo, že se neshodovali v názorech na to, jakou hudební cestou by se měla kapela vydat. Frederick Melander ale podal i hlubší pohled na věc: „Byly tam hudební rozdíly, jak už jsem říkal, Jonas a já jsme v hloubi duše chtěli kapelu spíš ve stylu Judas Priest, ale zároveň jsme si s Quorthonem opravdu užili zábavu a vzrušení, to tedy nebyl důvod, proč jsme odešli. Před nahráváním Scandinavian Metal Attack jsme sice byli ve fázi rozchodu a několik měsíců jsme vůbec nezkoušeli, navíc jsme po vydání alba s Jonasem neslyšeli nic o pozitivních ohlasech, které deska měla. Quorthon a jeho otec, producent 'Boss' si nejspíš uvědomili, že je to skvělá příležitost, protože Quorthon mohl hrát na všechny nástroje sám a mohli prostě nahrávací studio využívat, kdykoli chtěli a přesně tak, jak Quorthon chtěl, bez jakéhokoli zasahování.“ Jonas se poté přestěhoval ke svému otci do Londýna a Frederick odešel do San Francisca.
Brzy poté 'Tyfon Gramofons' nabídl Quorthonovi nahrání plnohodnotného alba. Protože se však jeho spoluhráči odstěhovali, Quorthon angažoval Rickarda Bergmana ze své bývalé oi-punkové kapely Stridskuk jako baskytaristu a Stefana Larssona z další punkové kapely Obsklass jako bubeníka. 22. května 1984 se konala jejich první a jediná společná zkouška před nahráváním. Na této zkoušce byly nahrány písně "Witchcraft" a "Satan My Master", první nahrávky z debutové desky v této sestavě. Později se objevily i na kompilačním albu Jubileum Volume III.
Debutové album Bathory bylo nahráno v červnu ve studiu 'Heavenshore' (které bylo vytvořeno z přestavěné garáže, kde byl podomácku vyrobený osmistopý magnetofon) ve Stockholmu a vydáno v říjnu téhož roku. Vzhledem k jejich omezenému rozpočtu byl rekordér spuštěn na poloviční záznamovou rychlost, aby se vše vešlo na jednu master pásku. Kapela také musela pracovat rychle - nahrávání a míchání netrvalo déle než tři dny. Fanoušci i kritici považují tento debut, jehož náklad 1000 kusů byl vyprodán během dvou týdnů, za jednoho z kandidátů na první blackmetalovou desku.
Album se původně mělo jmenovat 'Pentagrammaton' a na obalu měl být pentagram, ale od tohoto názvu se upustilo, když si ho několik lidí špatně vyložilo jako 'Pentagon'. Pentagram byl přesunut na zadní stranu a nahrazen retušovanou částí kresby, kterou v roce 1981 vytvořil Joseph A. Smith pro knihu Witches od Eriky Jongové. Pro nápis na zadní straně obalu si Quorthon zakoupil sadu třecích písmen ve staroanglickém stylu; chybělo mu však jedno písmeno 'C', v důsledku čehož bylo druhé 'C' ve slově 'Necromancy' nahrazeno písmenem 'S'. Ze seznamu skladeb byl také omylem vypuštěn úvod "Storm of Damnation" a outro.
Kozel na obalu, jež byl převzat z kresby Josepha Smitha měl být původně vytištěn zlatou barvou. Ta však byla příliš drahá, a tak Quorthon požádal, aby se použitá barva co nejvíce přiblížila zlaté; výsledkem však byla jasně žlutá. Quorthonovi se zdálo, že to vypadá příšerně a po prvních 1000 výtiscích byl obal změněn na černobílý. Žlutý obal se stal sběratelským artiklem a dnes je dobře známý jako "'Gula Geten' (Žlutá Koza).
Daniel Ekeroth, autor knihy Swedish Death Metal popsal styl alba v podstatě jako směs satanského party rocku Venom a energie sanfranciského thrash metalu. Zatímco lídr Bathory Quorthon tenkrát tvrdil, že před natáčením Venom neslyšel a že se inspiroval Black Sabbath, Motörhead, Sex Pistols a GBH, bývalý bubeník Jonas Akerlund prohlásil, že Bathory se v těchto dnech inspirovali 'výhradně' právě Venom. Kanadský novinář Martin Popoff označil album za krutý, ale historicky dojemný vtip a poznamenal, že navzdory snaze být předvojem odpudivého extrému je Quorthonův debut oproti černohumorným norským počinům, které by ho uvedly jako hlavní vliv překvapivě velmi muzikální. Od té doby si deska získala pověst kultovní nahrávky a v roce 1990 bylo znovu vydána prostřednictvím vydavatelství 'Black Mark Production'.
Druhé studiové album švédských extremistů bylo vydáno na vinylu pod názvem The Return... (plným názvem The Return of the Darkness and Evil). Na trhu se objevilo 27. května 1985 prostřednictvím 'Black Mark/Tyfon' ve Švédsku (Combat Records v USA) a mělo významný vliv na rozvoj žánrů black metal a death metal.
Quorthon vysvětlil jeho název takto: „Chtěli jsme, aby lidé pochopili »The Return...« - jako druhé album nebo pokračování - a pak desku otočili a hledali seznam stop. Když ho nenašli, dostali tuhle apokalyptickou báseň, do které byly vetkány názvy písní. Teprve po poslechu alba až do konce se dozvěděli jeho celý název - »The Return of the Darkness and Evil«.“
Raná tvorba Bathory byla temná, rychlá, silně zkreslená a syrově nahraná. Quorthonův vokál byl drsný, vysoký a chraplavý s občasnými skřeky a výkřiky. Texty se zaměřovaly na ponurá témata a obsahovaly protikřesťanské a satanské odkazy. Tyto rysy se staly definicí black metalu a kapela tento styl rozvíjela na svých prvních čtyřech albech, i když to čtvrté se už začalo hudebně otáčet jiným, epičtějším směrem. Quorthon prohlásil, že kapela není satanistická, ale používá 'satanské' odkazy k provokaci a útokům na křesťanství. Později (s třetím a čtvrtým albem) začal křesťanství napadat z jiného úhlu, poté co si uvědomil, že satanismus je křesťanský konstrukt.
Třetí studiové album Bathory Under the Sign of the Black Mark bylo nahráno v září 1986 a vydáno 11. května 1987 pod vydavatelstvími New Renaissance Records a Under One Flag. Tato nahrávka byla klíčovou ve vývoji blackmetalového žánru a výrazně ovlivnila norskou blackmetalovou scénu, která ve zdejší mrazivé atmosféře vznikla na počátku 90. let.
Obal je dílem Gunnara Silinse podle fotografie ze Švédské královské opery ve Stockholmu. Jako model stál Leif Ehrnborg, tehdejší špičkový švédský kulturista. Píseň "Woman of Dark Desires" je poctou jmenovkyni skupiny, Alžbětě Báthoryové. "Enter the Eternal Fire" byla jejich první epickou skladbou, dosahující délky téměř sedmi minut, s textem odkazujícím na dohodu s ďáblem. Píseň "Equimanthorn" obsahuje odkazy na Dantovo Peklo i na severskou mytologii, včetně Odinova osminohého černého hřebce Sleipnira. Skladba "Call from the Grave" se v roce 2009 objevila ve hře Grand Theft Auto IV: The Lost and Damned. Píseň "Massacre" předělal Phil Anselmo ze skupiny Pantera se svou projektovou skupinou Scour.
Eduardo Rivadavia z AllMusic napsal, že deska zůstává vrcholem kariéry Bathory a zásadní nahrávkou pro všechny milovníky extrémního metalu. Fenriz z Darkthrone v různých rozhovorech album chválil a definoval ho jako esenci black metalu. Vedle Morbid Tales od Celtic Frost a dema Necrolust od Vader jej také uvedl jako hudební inspiraci pro album Panzerfaust z roku 1995.
K vlivu této nahrávky se v roce 2012 vyjádřil v rozhovoru pro časopis Decibel Daniel Ekeroth, autor knihy Swedish Death Metal: „I na poměry Bathory to bylo mistrovské dílo, které se vyrovná »Bonded by Blood« i »Reign in Blood«. Písně byly dotažené k dokonalosti a zvuk byl ještě atmosféričtější a strašidelnější než dříve. Bathory byli nyní nejextrémnější a jednou z nejlepších metalových kapel.“
V roce 2017 časopis Rolling Stone zařadil Under the Sign of the Black Mark na 81. místo svého seznamu '100 nejlepších metalových alb všech dob'.
Čtvrtá studiovka Blood Fire Death byla vydána 8. října 1988 u sublabelu Music for Nations, Under One Flag. Ačkoliv do značné míry navazovala na předchozí alba, některé skladby měly velmi odlišný styl. Tyto písně měly mnohem pomalejší tempo, akustické pasáže, sborový zpěv v pozadí a texty o Vikinzích a severské mytologii. Hudební kritik Eduardo Rivadavia z AllMusic popisuje tento epický styl jako pravděpodobně první skutečný příklad vikingského metalu.
Podle knihy Black Metal: Evolution of the Cult od Dayala Pattersona zahájilo druhou trilogii, éru, kterou Quorthon popisuje jako švédské předkřesťanské vikingské období. Na tomto albu se také poprvé objevuje sestava ve složení Quorthon (kytara, zpěv), Vvornth (bicí) a Kothaar (basa), která tvořila základ skupiny do roku 1997. V roce 2009 zařadil IGN Blood Fire Death do svého žebříčku '10 Great Black Metal Albums'.
Text písně "For All Those Who Died" byl převzat z básně Eriky Jongové, poprvé publikované v její knize Witches (1981), zatímco první tři sloky skladby "A Fine Day to Die" jsou převzaty z "Cassildiny písně" z knihy Roberta W. Chamberse The King in Yellow. Přední strana obálky pochází z obrazu Divoký hon na Odina (1872) od Petera Nicolaie Arba. Obraz stejně jako úvodní skladba "Oden's Ride Over Nordland" využívají téma Divokého honu z lidových pověstí. Blood Fire Death tento motiv představil metalové kultuře, kde si ho od té doby oblíbila řada kapel a pořadatelů akcí.
Čtvrté album završilo první období kapely, jejíž raný zvuk Quorthon popsal jako směs Black Sabbath, Motörhead a GBH, přičemž vyzdvihl alba City Baby Attacked by Rats od GBH a Ace of Spades a Iron Fist od Motörhead. Byl také ovlivněn kapelami Exploited, Sex Pistols, Disorder, Riot / Clone, Anti-Nowhere League, Kiss a Exciter. Mnoho fanoušků a recenzentů tvrdilo, že Bathory byli ovlivněni Venom, nebo je dokonce obviňovali z jejich kopírování. Quorthon nejdříve často popíral, že by byl touto skupinou jakkoliv ovlivněn a tvrdil, že je poprvé slyšel až koncem roku 1984 nebo začátkem roku 1985 a nikdy nevlastnil žádné jejich album. Později ale v rozhovoru pro Metal Forces přiznal, že poprvé poslouchal Black metal od Venom už v roce 1983 a považoval ho za jednu z nejlepších nahrávek, která kdy vznikla.
Po Blood Fire Death se kapela plně zbavila svého raného blackmetalového stylu. Jejich páté album Hammerheart z roku 1990 bylo první archetypální vikingskou metalovou deskou. Říkalo se, že bylo ovlivněno americkou powermetalovou skupinou Manowar, i když Quorthon tuto fámu označil za další totální omyl.
Pojem 'Vikingský metal' patří v metalovém světě k těm nejostřeji diskutovaným, protože mu chybí jasná definice a to, co je pro jednoho člověka jednoznačným příkladem, může být v očích druhého pro žánr irelevantní. Amon Amarth se svými téměř mainstreamovými refrény a špičkovými produkčními hodnotami jistě nemohou být stejným žánrem jako frenetičtí a obrazoborečtí Enslaved. Přesto jsou Amon Amarth kvintesencí vikingského metalu a album Frost od Enslaved je označováno jako přelomové v tomto žánru. Pokud tedy padne otázka, co je to 'viking metal', může být album Hammerheart jedna z možných odpovědí.
Kritici kapele často vyčítali, že Quorthonův zájem o vikingské mýty a severské pohanství je povrchní, přesto však může být úlevou slyšet něco naprosto skandinávského, co nepůsobí rasově zaujatě. Hammerheart spíše oslavuje historickou severskou tradici, místo aby deklasoval multikulturalismus dneška. Navíc se zdá, že Quorthonovy vypravěčské schopnosti daleko převyšují mnohé jeho současníky, ba i mnohé jeho následovníky. Navzdory zdánlivé nelegitimitě jeho pohanských sklonů zní Quorthon ve všech písních alba upřímně. A i když není zrovna nejlepším zpěvákem, co mu chybí na zdatnosti, vynahrazuje snahou. Ke cti mu také slouží, že po celou dobu neuklouzl k falešným tónům a občas se mu povede i něco opravdu strhujícího.
Ještě sugestivnější než jeho nejlepší vokály jsou kytary. S bicím automatem a zdánlivě syntetickou basou, které podporují jeho amatérský zpěv, má Quorthon na šestistrunce co dohánět - a to se mu více než daří. Úvodní pasáž skladby "Shores In Flames" je bezpochyby jedna z nejemotivnějších hlavních linek. Její otevřené, rezonující akordy a syrovost lehce přebuzené kytary tvoří úvod, kterému se v metalu máloco vyrovná. Záhy však ustoupí tlumenému heavy metalovému riffování, kterému odpovídá hřmění bicích a napětí v textu.
Píseň "One Rode to Asa Bay" o pokřesťanšťování Skandinávie věnoval Quorthon C. Deanu Anderssonovi, který mu předtím zaslal několik svých knih. Jméno vesnice v písni, 'Asa Bay' pochází z pseudonymu 'Asa Drake', který Andersson používal v některých svých knihách. K této skladbě byl natočen i videoklip.
Následující album Twilight of the Gods pokračuje v objevování nově vytvořeného vikingského metalového stylu a vykazuje také těžké epické vlivy doomu a klasiky a je nazváno podle Wagnerovy opery. Je střednětempé, více akustické než předchozí desky, ačkoliv navazuje na Hammerheart. Důležité je, že Quorthon má album zcela pod kontrolou, hraje na všechny elektrické i akustické kytary, klávesy, basu a programuje si také bicí. Zvláštním rysem jsou doprovodné vokály, které stejně jako na Hammerheart nazpíval sám, i když na tomto albu zní více jako sbory.
'Soumrak bohů' mnozí považují za mistrovské dílo Bathory, kde má každá skladba své místo a vrchol toho, co může viking metal nabídnout. A není to vokální výkon, komplexní skladby ani produkce, co dělá z tohoto alba skutečné mistrovské dílo. Jsou to emoce. Emoce mohou být fantastickým měřítkem kvality. Zatímco při špatné hudbě necítíte nic a při dobré hudbě se můžete cítit komfortně, skvělá hudba ve vás dokáže vyvolat něco, co jste ještě nikdy necítili. Taková je celá jízda 'Soumrakem bohů', kde Quorthon svým umem budí nepoznané.
V "Song of Blood" vyvolává strach, aby pak v téže písni pokračoval v dodávání odvahy. "Through Blood By Thunder" vzbuzuje téměř náboženský zápal a v "Under The Runes" chrabrou neohroženost. "Blood And Iron" dává posluchači ohromující pocit úžasu nad jejím epickým příběhem, zatímco titulní skladba je tragickým nářkem nad stavem společnosti, který skutečně trhá srdce. "To Enter Your Mountain" vyvolává pocit spravedlivého vzdoru i fatální touhu po dobrodružství. A konečně "Hammerheart" posluchači přináší onen jedinečný pocit uspokojení, který zažijete jen na smrtelné posteli, zatímco vidíte Valkýry, jak si vás přicházejí odvést do Valhally. To vše dohromady vytváří jeden z nejvěrohodnějších, atmosférických, epických, krásných a inspirativních posluchačských zážitků všech dob, založeném na melodii z The Planets Gustava Holsta; konkrétně jde o Quorthonovo vlastní přearanžování střední pasáže čtvrté části zvané "Jupiter".
Produkce nahrávky sice není zrovna čistá, ale to paradoxně hudbě jen přidává. Je to právě temnota a občasné bahno, díky nimž některé momenty alba posluchače tak silně zasáhnou. Povedl se také mix, kdy každý nástroj má perfektní hlasitost a méně slyšitelné basy dodávají albu potřebnou hutnost. I když je to technicky tak trochu hrozné, ve výsledku to už nemůže být lepší. Samotný Quorthon je také v ráži, jeho hra na kytaru a zpěv jsou ve vrcholné formě. Najdeme zde jedny z jeho nejlepších sól a akustická kytara je téměř nadčasová. Předvádí také jeden z nejlepších metalových vokálních výkonů vůbec, když zde ukazuje více emocí než někteří vokalisté za celou svou kariéru.
Requiem, již sedmý studiový počin upouští od "vikingského" metalového stylu tří předchozích alb a přechází na thrash metal, který připomíná mnoho skupin, které Bathory původně inspirovaly. Představuje návrat kapely poté, co Quorthon pozastavil její činnost a nahrál mezitím svou první sólovou desku.
I přes převážně thrashmetalový zvuk má stále blackmetalové cítění, lehce evokující oldschoolový Destruction a raný Kreator a nápadně připomíná jihoamerický death / thrash. Zvuková produkce je velmi syrová, ale přitom hřejivě znějící a basa je skutečně slyšet. Bicí mají hodně neučesaný zvuk, ale to vlastně přidává na vyznění black metalového vlivu.
Quorthon prošel v 90. letech poměrně drastickou hudební změnou. Možná až příliš mnoho dopisů od fanoušků ho přimělo složit opět nějaký oldschoolový materiál a dát přednost death/thrashovému směru, což byla docela odvážná volba, protože v té době byl reprezentantem vikingského metalu a mnohým dalším se toto rozhodnutí nelíbilo. Navíc zapomeňte na techniku, protože tady jde především o zběsilost, i když nějaké epické stopy se zde také najdou. Zbytek je víceméně o totální rychlosti s čistě thrashmetalovými riffy a utrápenými vokály. Vše holé a aseptické, s chladnými zvuky jako při postnukleárním útoku. Zápory přicházejí s příliš monolitickým náporem nástrojů, riffy nejsou vždy tak skvělé a skladby jsou si příliš podobné.
Celkově lze album těžko považovat za seriózní počin v katalogu Bathory, protože všechna ta nedbalost, primitivní riffování a do puntíku vypointované texty vám prostě velí prothrashovat se až do brzkého hrobu. Žádné přemýšlivé básně, žádná literatura, prostě jen drtič lebek pro thrash milující metalisty.
Osmá studiovka s názvem Octagon spatřila světlo světa 17. října 1995 u společnosti Black Mark Production a navazuje na retro thrash metalový styl předchozího Requiem. V roce 2003 byla znovu vydána, přičemž první dvě skladby byly spojeny v jednu a bylo přidáno outro "Winds of Mayhem".
Devadesátá léta byla dobou, kdy se téměř každý důvěryhodný metalový umělec ocitl v krizi identity a snažil se rozhodnout, zda se má zaprodat a jít s hlavním proudem, nebo se držet svého. Quorthon podlehl a i díky tomu je album většinou kritiků považováno za absolutní dno jeho kariéry, které vikingskému či blackmetalovému znalci z řad jeho fanouškovské základny muselo připadat nevkusné a matoucí. Objevily se i řeči o tom, že je to groove/nu-metalová deska a i když se k tomuto klišé blíží víc než kterákoli jiná, je to spíš nepovedený pokus o moderní a špinavý thrash, z kterého vlastně výrazně nevystupuje ani jedna skladba.
Quorthon chtěl pro fanoušky vždycky to nejlepší, a když mu mnozí z nich napsali, že chtějí syrovější black/thrash ve stylu debutu, snažil se to udělat. Epický metal byl v té době tím nejlepším, co z toho Quorthonovi vycházelo a zřejmě zapomněl, jak se dělá pořádně syrový metal. Byl fixovaný na jiný žánr a je jasné, že to byla dost drastická a násilná změna a krok vedle.
Blood on Ice, deváté studiové album Bathory bylo vydáno 27. května 1996 u společnosti Black Mark Production. Master byl nahrán už v roce 1989, ale deska nebyla ihned vydána, jednak proto, že nebyla nikdy řádně dokončena a jednak proto, že se zakladatel a skladatel Quorthon obával, že představuje příliš drastický odklon od předchozího blackmetalového zvuku kapely. Nakonec byla vydána po remasterování a opětovném sestříhání na modernějším studiovém vybavení v roce 1996, částečně díky tlaku fanoušků, který byl důsledkem zmínky o projektu v jednom rozhovoru. Quorthon tuto skutečnost, stejně jako konkrétnější záležitosti týkající se nahrávání tohoto a mnoha dalších raných alb Bathory rozvádí ve svých poznámkách k tomuto vydání. Obal alba nakreslil Kristian Wahlin.
Blood on Ice je koncepčním dílem, kde se děj drží nápadů a formátů typických pro ságy, ale napsal ho sám Quorthon. Anonymní ústřední postava, které je na začátku příběhu deset let je jediným přeživším nájezdu dvaceti černě oděných jezdců s praporem 'dvouhlavé bestie' na jeho vesnici. Všichni muži jsou pobiti, ženy a děti odvedeny na daleký sever, zatímco hlavní hrdina přežije, když se ukryje na stromě. Stráví patnáct let sám v divočině, kde vyspívá a učí se lesním zvyklostem, a vzpomínky na zvěrstva, jichž byl svědkem, ho posilují. Jednoho dne se setká s jednookým starcem (pravděpodobně Odinem, i když v příběhu se o něm vždy mluví jen jako o jednookém starci) který mu řekne, že jeho příchod předvídal už tisíc let a že byl vybrán jako válečník bohů aby bojoval v jejich stínech za jeho svět. Za tímto účelem mu bude předána řada mocných artefaktů a schopností a stařec ho bude po sto dní a nocí cvičit. Prvním z těchto artefaktů je mocný meč (pravděpodobně bájný Tyrfing), ukovaný za úsvitu světa, a druhým je mocný osminohý hřebec, na němž jezdí bůh jeho otce (Sleipnir, Odinův oř).
Bude také veden dvěma havrany (Huginnem a Muninnem) a je mu propůjčena řada nadpřirozených schopností; nejprve si lesní žena - čarodějka vezme jeho srdce, za jehož cenu vydrží jakýkoli řez či podříznutí. Poté se vydá k bezednému jezeru, v němž jsou uloženy všechny znalosti světů, staré i nové. Stařec do jezera vhodí své levé oko, aby získal schopnost moudrosti a předvídavosti (čímž se jezero stává zhruba obdobou Mimirovy studny), a ústřední postava do jezera vhodí obě oči, což znamená nejen to, že získá všechny jeho schopnosti vědění a vidění, ale také to, že nebude muset během závěrečného boje hledět do očí Bestii. Pod vedením havranů a starých bohů poté odjíždí na sever, aby se postavil svému osudu. Zaútočí na bránu Helu a v boji porazí Šelmu, stejně jako osvobodí duše těch, kteří zde byli drženi v zajetí a odjede s nimi do Valhally.
Toto album, pod dvou nezdařených thrashových pokusech, znamenalo vlastně návrat Bathory. Škoda, že Quorthon podcenil vlastní schopnosti a nechal ho nedokončené až do roku 1996. Výsledkem bylo, že ve skutečnosti první pořádné vikingské metalové album vlastně vyšlo až ve chvíli, kdy se základní koncept již ustálil ve fungující žánr. I když Blood Fire Death mohlo být tématicky první vikingskou metalovou deskou, Blood on Ice posunulo tento koncept mnohem dál a mnohem zřetelněji zviditelnilo rozdíl mezi planoucím thrashujícím black metalem a heroickým vikingským metalem. Je to mrazivá záležitost, velký, odvážný, promyšleně rozjetý epický metal s odstíny folku a náladotvornými samply (frkání koní, zvuků kování mečů, řinčení zbraní a starých, rapujících o dávných severských proroctvích). Díky mechanickému zvuku bicích a celkově střednětempému cvalu zní album občas jako dílo pro nadšence středověku. Na jedné straně primitivní záležitost s jednoduchými písněmi a zmršenou produkcí, a na druhé krásně inspirovaný metal vynesený do nových výšin epické velkoleposti.
Protože bylo považováno za nevhodné k vydání, je zvuk, byť remasterovaný, syrový, neohrabaný a plochý. Quorthon byl tehdy ve zpěvu nováčkem a jeho hlas je divoce nevyrovnaný. Když ale opravdu přitlačí na pilu, jako tomu je třeba v "The Lake", je stejně zvučný a silný jako to nejlepší, co metal nabízí. A nakonec je to právě neokoukaná upřímnost jeho projevu, který postrádá rozsah, ale čiší z něj autenticita. Blood on Ice možná bylo pohřbeno, ale přesto splnilo svůj účel; bylo prototypem pro metalový zvuk s folkovým nádechem, z něhož budou čerpat budoucí kapely (Falkenbach, Einherjer, Thyfring, Enslaved a další). Album definuje mrazivé vnější hranice black metalu, možnosti, které leží za samoúčelným satanismem a ďábelským pozérstvím. Včleněním prvků z lidové hudby a severské mytologie Quorthon vlastnoručně vytvořil vikingský metal.
Jubilejní, desáté studiové album Destroyer of Worlds bylo vydáno 9. října 2001 opět u společnosti Black Mark Production. Jeho název je převzat ze slavného citátu J. Roberta Oppenheimera o jeho vytvoření atomové bomby: „Stal jsem se smrtí, ničitelem světů“, jež byl převzat z 32. verše 11. kapitoly Bhagavadgíty a který původně pronesl bůh Višnu.
Stylově je deska křížencem vikingského metalu z období let 1988 - 1991 a pozdějšího thrashmetalového stylu alb Requiem a Octagon. Jedná se také o nejdelší studiovou nahrávku Bathory, což je vlastně jedním z jejích největších problémů, protože není dostatečně soudržná, aby se dala poslouchat celá. Většina riffů je ve skutečnosti velmi těžká a energická a téměř připomíná groove metalové kapely jako Pantera nebo Lamb of God. Tento chytlavý styl není vůbec špatný, ale vytváří určitý nesoulad oproti epičtějším věcem na albu.
Pro někoho to může být prostě nepochopené dílo. Drzost a odvaha Quorthona zkoumat různé zvuky je více než pozoruhodná a ukazuje jeho všestrannost, pokud mluvíme o psaní skladeb s cílem potěšit široké spektrum fanoušků. Deska jako celek je možná zmatená a nejednoznačná, přesto byla dobrou odpovědí na dlouhé čekání na nové album a zároveň návratem do formy, ovšem ve viking/death/groove metalovém formátu. Brutální a místy melodické sekce se mísí způsobem, který nezakrývá původní podstatu kapely, takže by se toto dílo mělo líbit jak těm, kteří ji sledovali dříve, tak i těm, kteří o ní vědí méně. Každopádně je většinou hodnoceno jako výrazně lepší než Octagon a Requiem.
Poslední dvě desky z katalogu Bathory, nazvané Nordland I a Nordland II byly vydány v rozmezí několika měsíců 18. listopadu 2002 a 31. března 2003 opět u společnosti Black Mark Production. Jsou návratem k vikingskému metalu středního období kapely a obsahují písně týkající se především severské mytologie. Přesto se liší od Quorthonovi rané vikingské éry a jejich prvky jsou hudebně vzdálené tomu, co Bathory v tomto bodě dělali. Na první pohled výrazným detailem je zařazení neortodoxních nástrojů (které však nejsou výrazné a spíše podmalovávají nebo fungují v pozadí) a upřednostnění vyšší rychlosti a údernosti namísto doom/power orientace éry Hammerheart nebo Twilight of God.
První kapitola Nordlandu představuje také první nabídku solidní hudby po téměř deseti letech, pokud budeme Blood On Ice považovat za pouhý zachráněný starý materiál, který byl znovu vydán v okamžiku, kdy konečně musel vyjít na světlo. Zvuk kytary zde naštěstí nabývá na síle a Quorthon je vážnější, přestává být těmi neuhlazenými Bathory, kteří kličkovali v Blood On Ice a bloudil po zemi nikoho ve svém thrashovém období.
Z pohledu starších věcí je netypický skvělý zvuk a vůbec produkce alba jako celku, která se soustředí na čistotu vyznění nástrojů, což je výrazné zlepšení, pokud jej srovnáme například s Destroyer of Worlds. Folkové pasáže uvádějí skladby, které díky environmentálním klávesám a silným riffům přináší solidní a elegantní materiál. Quorthonův zpěv zdobí nekonečné instrumentální aranže a velkolepě nazpívané ženské vokály, které ho zkrášlují a vytváří pořadovanou atmosféru.
Druhá kapitola pokračuje v rozvíjení nálad. Quorthon je mistr v tom, jak z extrémně jednoduchých riffů udělat výrazné a úderné a jak docílit toho, aby skladby přesahující 10 minut, které nemají žádné progresivní kudrlinky hladce plynuly. Přestože se toho tolik slévá, tohle album nikdy nepůsobí nekonzistentně nebo chaoticky, všechno dává smysl. Každá píseň sem patří a přispívá k celku a jeho vyznění. Většina skladeb se opírá o pár velmi silných úderných riffů a také o sbory, které vytvářejí nádhernou náladu, jíž je tvorba Quorthona pověstná a která řadí Bathory i nadále do čela metalových kapel s vikingskou tematikou.
V červnu 2004 byl Quorthon nalezen mrtvý ve svém domě, zemřel zřejmě v důsledku selhání srdce. Bylo známo, že už v minulosti trpěl srdečními problémy a užíval různé drogy.
3. června 2006 vydala společnost Black Mark Production na jeho poctu box set, který obsahuje tři CD s jeho oblíbenými písněmi Bathory, 176 stránkovou brožuru, plakát a DVD s dlouhým videoklipem k písni "One Rode to Asa Bay", rozhovory a několika vzácnými promo fotkami.
Blackmetaloví umělci sestavili několik tribute alb Bathory, například In Conspiracy with Satan - A Tribute to Bathory a Voices from Valhalla - A Tribute to Bathory. V srpnu 2004 se na festivalu Hole in the Sky v norském Bergenu sešlo několik členů norské blackmetalové scény, aby zahráli písně Bathory v setu nazvaném 'A Tribute to Quorthon'. Mezi těmito hudebníky byli Abbath (Immortal), Apollyon (Aura Noir), Faust a Samoth (Emperor a Zyklon), Gaahl (Gorgoroth), Grutle Kjellson a Ivar Bjornson (Enslaved), Nocturno Culto (Darkthrone) a Satyr (Satyricon).
