| Původ: | Oakland, Kalifornie, USA |
| Aktivní roky: | 1985 - současnost |
| Styl: | Alternativní metal, avantgardní metal, post metal, hardcore punk |
| Vydavatelé: | Neurot, Relapse, Alternative Tentacles, Lookout!, Alchemy, Your Choice |
| Web: | neurosis.com |
| Podrobnosti: | Neurosis - Metal Archives |
Skupinu NEUROSIS založili v roce 1985 v Oaklandu v Kalifornii bývalí členové VIOLENT COERCION Scott Kelly (kytara), Dave Edwardson (basa) a Jason Roeder (bicí) jako hardcore punkovou kapelu. Inspirací jim v té době byly crustové skupiny AMEBIX a CRASS. V roce 1986 se k trojici přidal druhý kytarista Chad Salter. V této sestavě nahrávají v roce 1987 debutovou desku Pain Of Mind. V roce 1989 Chada Saltera střídá nový kytarista Steve Von Till a v roce 1990 se ke skupině ještě přidává Simon McIlroy na klávesy. Tím se dotváří personální obsazení, ve kterém NEUROSIS vydrží až do roku 1995, kdy klávesistu Simona McIlroye střídá Noah Landis. A v této nezměněné sestavě NEUROSIS pokračují až do roku 2019. V tomto roce se na Scotta Kellyho provalí jeho fyzické týrání své ženy i dětí a je z kapely tajně vyhozen. Oficiální vyjádření Scotta Kellyho a NEUROSIS najdete na konci našeho putování.
„Jsme rodina! Strávili jsme spolu celé naše dospělé životy, prožili jsme tolik rozličných situací, tolik jsme cestovali – zejména ve starých časech. Prožili jsme věci, které většina lidí, které známe, nemohla prožít. Jezdili jsme malou dodávkou, žili mimo normy a jakékoliv konformní zkušenosti, cestovali jsme po světě. A tak mezi námi vznikla jedinečná vazba, jaká se každému nepoštěstí.“ (Steve Von Till)
Ve vývoji Neurosis se ukázaly jako zásadní dva přelomové roky. V roce 1995, společně s dalšími hudebníky, zakládají vedlejší projekt Tribes Of Neurot. V tomto uskupení zkoumají kmenové zvuky, ambientní plochy a práci se zvukem bez pevných hranic.
Roku 1999, po šesti řadových deskách a deseti letech existence, členové formace angažují na pozici producenta Steva Albiniho. Stává se jim zřejmým, že pokračovat ve šlépějích předchozích počinů nebo se je snažit překonat, by bylo marné. Právě díky tomu se různorodé zvukové nápady a důsledná péče o zvuk pod vedením Steva Albiniho společně s vizí Neurosis slévají do hudebního stylu, pro který neexistuje přesný výraz – ale poznáte ho okamžitě.
Není to metal, není to punk, ani hardcore, gothic rock, doom metal, industrial či noise. Neurosis prostě nemají žádnou škatulku – kromě té vlastní. Základ jejich tvorby by se dal označit jako sludge nebo post-metal, avšak s bohatou příměsí dalších žánrů. V pozdější fázi diskografie se dotýkají až post-rocku, avšak svůj styl stále vrství, pilují, rozšiřují a mění. Každá deska přináší hudební posun a nový mix. A i když někdy zní tiše a ambientně, zůstávají naléhaví, temní a stále nezaměnitelní.
Každý nástroj má svou hlavní a jedinečnou roli. Oba kytaristé jsou zároveň výbornými zpěváky, kteří dokáží střídat různé hlasové polohy a barvy, čímž se Neurosis jasně odlišují od všech ostatních hudebních uskupení.
Zdá se mi, jako by Neurosis postupně povýšili hudbu na nátlakovou práci se zvukem a atmosférou. Střídají temné pasáže s ambientními plochami a najednou přijde brutální metalové hřmění. Jejich tvorba byla zpočátku velmi nátlaková a agresivní, ale postupem času se pročistila do velmi naléhavé a temné roviny. Jako by se hudbou snažili dostat pod kůži posluchače až k samotným kořenům civilizace.
Před jejich zvukovým útokem není úniku. Posluchač se stává součástí jejich zvukové hry a Neurosis ho nutí proposlouchat se až do konce. Neurosis nedávají vydechnout, nemají slitování. Na nic nečekají, neptají se, jestli je všechno v pohodě – neberou ohledy na nic a nikoho. V jejich dlouhých skladbách nenajdete notu navíc, a i když některé trvají až 11 minut, posluchač se u nich rozhodně nenudí.
Není to hudba pro každého, ani na první poslech. Není to ani hudba pro většinu – ale kdo je trpělivý, rád objevuje a naslouchá, bude odměněn. Je třeba projít s kapelou jejich dlouhou cestu a pozorovat pečlivě jejich hudební proměnu. Jinak je nelze pochopit a mít rád.
Docela mě překvapilo, když mi několik lidí potvrdilo, že Neurosis skutečně docenili až po deseti letech poslouchání, odkládání a návratů. U tohoto souboru se těžko začíná uprostřed diskografie, nebo nedejbože na jejím konci.
Neurosis nejsou AC/DC ani Motörhead, kde předem víte, co od nové desky čekat a těšíte se na to. U Neurosis přináší každá další »studiovka« nejistotu – co se bude dít? A děje se toho mnoho! Pokud Neurosis ještě neznáte, ale chcete začít, doporučil bych Vám Eye Of Every Storm z roku 2004.
Postupem let si získávají čím dál větší respekt. Více a více formací se vydává podobnou cestou a Neurosis se pro ně stávají ikonou a vzorem. Mezi nejznámější následovníky patří Isis a Pelican. A posluchačům, kteří milují všechny tři kapely, se začalo říkat 'Neurisican' (kombinace jmen všech tří).
Mimochodem, byli to právě Neurosis, kteří inspirovali Sepulturu při objevování kořenů domorodé hudby.
Vydejme se tedy společně na temnou objevitelskou cestu po jednotlivých 'albových' kapitolách této výjimečné formace. Nesnažme se vše pochopit hned – buďme otevření a nechme se unášet hudebním novátorstvím muzikantů z Neurosis.
Neurosis debutovali v roce 1987 deskou Pain Of Mind u malého indie labelu Alchemy Records, která vyšla až rok po svém nahrání. Dave Edwardson vzpomíná: „V té době jsme z něho na koncertech už skoro nic nehráli. Zdálo se nám, že nás hardcore příliš omezuje. Chtěli jsme zkoumat jiné cesty a vyzkoušet nové směry. To by měl být přece smysl hudby. Nehledě na to, že se ten vinyl přestal úplně prodávat, protože chlápek, kterej měl prodejní práva, prostě zmizel i s prachama“.
Na úvod je třeba říci, že muzika na této fošně se pramálo podobá tomu, co Neurosis začnou tvořit v dalších dekádách. Startovali jako politicky angažované hardcore uskupení, inspirované veličinami jako Amebix, Black Flag, Discharge a Crass. Jejich prvotina je mixem D-Beatu (tedy stylu napodobujícího Discharge), západopobřežního hardcore punku s občasnými thrash a doom výjezdy. Výživný crossover, který si říká o to, abyste otočili volume doprava – hlavně ať to hraje nahlas a rychle. Zvuk desky je surový a zahulený – jako by byl nahrán živě někde v garáži. Přesto jsou všechny nástroje slyšitelné naprosto čistě. Během 38 minut tu kluci nasekali čtrnáct pecek.
Vypíchl bych dvě skladby: druhá v pořadí "Self-Taught Infection" začíná pomalým, opakujícím se kytarovým riffem – jasný náznak jejich budoucího směřování. Ale pak přijde zlom a nastoupí jedna z největších vypalovaček celé nahrávky. Mladí muzikanti tady servírují frustraci, vztek a agresi. Prostě jízda. Čtvrtá – téměř pětiminutová "Black" – je pak zcela mimo rámec zbytku desky. Krásná vyhrávka, bublající basa v pozadí a civilní zpěv ve slokách. Refrén je ostrý jak břitva. Tohle je opravdový pohled do budoucnosti.
Na této studiovce není hluché místo – na poměry hardcore pestrá, odsýpající a zahraná s obrovským nasazením i muzikantským citem. Ale pozor – není to poslech pro každého. Kdo nezná hardcore, může být ztracen. A kdo začal Neurosis vnímat až v jejich vyzrálejší fázi, bude mít s tímto LP problém. I tak by si ho ale měl pustit – jinak nepochopí evoluci Neurosis a ochudí se o začátek jedné velké cesty. Pro nás HxC fanoušky je Pain Of Mind legendární placka. Tady to celé začalo. Mekkou prvních koncertů Neurosis se stává Alternative Music Foundation na adrese 924 Gilman Street v industriální části Berkeley. Mimochodem – právě tento klub stál za punkovým revivalem 90. let. Svá první pódia zde okusily formace Green Day, Operation Ivy, Rancid a The Offspring. Cílem bylo umožnit koncertování napříč generacemi hudebníků.
Abychom se mohli přenést o 33 let zpět na samotný začátek téhle výpravy, přikládám dva odkazy na koncerty Neurosis z tohoto klubu – z roku 1988 a 1989.
Závěrem jedna kuriozita z hardcorové scény. Všimli jste si tečky nad 'i' v názvu Neurosis? Je to symbol 'x', což značí příslušnost ke hnutí Straight Edge (sXe). Jedná se o životní a sociální postoj, spjatý výhradně s hardcore punk subkulturou. Inspirací se stali Minor Threat, kde zpěvák Ian MacKaye už v roce 1981 zpíval v písni "Straight Edge": „Jsem člověk jako ty, ale mám lepší věci na práci, než jen tak posedávat a vymrdávat si hlavu a užívat si s živejma mrtvolama. Šňupat nosem bílou sračku a omdlívat na koncertech, Pervitin není nic, co bych fakt potřeboval. Mám čistou mysl. Jsem člověk jako ty, ale mám lepší věci na práci, než jen tak posedávat a hulit trávu, protože vím, že to bez toho přežiju. Vysmívám se požíračům prášků, vysmívám se čichačům lepidla, hlavně zůstat v kontaktu, nikdy nepotřebovat berličku...“
V USA bylo zakázáno pít alkohol do 21 let, a tak všem mladším návštěvníkům klubů ochranka fixou kreslila na hřbet ruky velké X, aby barmani věděli, že nesmí nalévat. Straight Edge si tento znak vzalo za svůj a hlásalo život bez drog, alkoholu a tabáku – a vzájemnou úctu mezi lidmi.
V roce 1990 několik přátel Neurosis založilo nahrávací studio Lookout Records a Neurosis vydávají svou druhou desku právě na této značce. Důležitou a zcela zásadní změnou v sestavě před nahráváním druhé studiovky byla výměna na postu kytaristy. Odchází Chad Salter a na jeho místo přichází Steve Von Till. Hlasový dvojzápřah obou kytaristů, Scotta Kellyho a Steva Von Tilla, se stane do budoucna naprosto neopakovatelným a výjimečným poznávacím znamením Neurosis.
První věcí, která posluchače okamžitě praští do uší, je bublající basa, vytažená na úroveň obou kytar. Může to působit rušivě, ale kytary zde tolik neřežou. Neurosis podřazují a šlapou na brzdu – jako by hrála úplně jiná formace. Experimentuje se s pomalejšími tempy, opakujícími se motivy a vyhrávkami. Z hardcoru se posouváme do post-hardcorového teritoria a poprvé se objevují i samply. Zpěv zůstává vypjatý a naléhavý, hudba tlačí na pilu jako nikdy předtím. Jako by parta opakujícími se strukturami chtěla posluchače doslova zavalit.
Poznávacím znakem desky je hluboký až growlingový zpěv Scotta Kellyho, kontrastující s agresivním, hysterickým hlasem Steva Von Tilla. Tyto dvě polohy výborně zapadají do sebe a připomínají překřikování při rvačce – viz "Tomorrow’s Reality". V textech Neurosis zůstávají u politických a sociálních témat: „Viníme jiné z problémů, které sami vytváříme. Bojíme se pohlédnout do svého nitra ze strachu, abychom nespatřili to, co vidíme u jiných“. Neskutečně pevné spojení Edwardsonovy basy a Roedersových bicích drží nahrávku pohromadě jako epoxidové lepidlo.
„Pamatuju si, že v dávných letech jsme byli všem úplně ukradení, ale něco v naší tvorbě muselo být odjakživa. Pro nás je ovšem nejdůležitější, že stále můžeme tvořit novou hudbu, že se můžeme vyvíjet a zlepšovat v tom, co děláme. Že jiní lidé v naší hudbě nacházejí něco pro ně důležitého, to je požehnání a velká čest. Ale naše tvorba je především otázkou velice osobního sebevyjádření, kterým musíme v našich životech znovu a znovu procházet.“ (Steve Von Till)
Tento studiový počin je jasně přechodový, jen ještě není úplně zřejmé, kam se vše vyvine. Když začnou být Neurosis hudebně podnětní ("Pollution", "Common Inconsistencies"), brzy se vracejí ke svým hardcore punkovým kořenům. Závěrečná skladba "Blisters" si však zaslouží zvláštní pozornost. Akustická a elektrická kytara spolu vytvářejí atmosféru, píseň se nese v naléhavých i klidnějších polohách, basa v pozadí dál bublá a skladba neustále graduje, aby se zlomila do krásného zklidnění s kytarovou vazbou a doznívajícími bicími. Dá se říci, že "Blisters" shrnuje celou desku do sedmi minut s pohledem upřeným k jasnější budoucnosti.
Vinylová verze obsahovala osm skladeb na ploše osmatřiceti minut. O rok později vyšlo CD s bonusem šesti songů navíc – čtyři nové nahrávky z debutu, jedna úplná novinka a jako největší kuriozita cover Joy Division "Day Of The Lords". Je fascinující, jak Neurosis dokázali tuto skvělou píseň přetavit do zcela jiného stylu. Výsledný cover se nese v pomalém až doommetalovém duchu s hutnou atmosférou, která je však zcela odlišná od originálu. Nahrávka zachycuje kapelu na cestě od jejich hardcore punkových kořenů k vlastnímu osobitému výrazu.
V tomto období přichází do sestavy nový člen – Simon McIlroy, který má na starosti klávesy a samply, i když na této desce se ještě nepodílel. Steve Von Till tehdy prohlásil, že chtěli vytvořit něco víc, ale zatím nebyli schopni zrealizovat to, co slyšeli ve svých hlavách. A to 'něco' se skutečně naplnilo o dva roky později – na třetí zastávce naší cesty.
„Už jsme to měli celé zmixované, ale znělo to úplně debilně“, vzpomíná Dave Edwardson. „Nevěděli jsme si s tím rady a pak Steve Von Till dostal nápad, zeptat se Jello Biafry. Ten se přece musí vyznat, když už byl tolikrát ve studiu. Zvládl to skvěle a deska zní naprosto fantasticky! A to na pouhých osm stop! Raději ani nedomýšlet, jak obrovsky by zněla na čtyřiadvaceti stopách!!“
Jello Biafra vytáhl mladé hudebníky z jejich pohodlného hardcore punkového prostředí do nového duchovnějšího, muzikálně komplexnějšího světa. Dokázal pochopit, co mají Neurosis připravené, a dal tomu úžasnou formu a dynamiku. Jello Biafrovi se podařilo prapůvodní hardcore zachovat, ale ne jako hudbu ve formě písní, spíš jako specifický zvuk nástrojů. Společně dokázali stvořit svět, který je daleko temnější, propracovanější a násilnější. Svět, kde se prolíná prazáklad lidstva v kmenovém bubnování s dalekou sci-fi budoucností a strachem z očekávaného konce světa. Vesmír, který neodpouští, je zcela brutální a nekompromisní. Celá deska zní jako nějaký soundtrack k hodně temnému sci-fi hororovému filmu. Formace využívá smyčců, syntezátorů, samplů a smyček, zkreslených kytar, děsivých kmenových chorálů, slovních úvodů k písním a na koncertech jsou za zády hudebníků promítány vybrané video koláže k umocnění dopadu hudebního sdělení. Připodobnil bych to celé k poslechu mixu Voivod s Ministry, to vše zahrané partou Faith No More a při sledování akčního sci-fi thrilleru Mad Max od George Millera. Proto nepřekvapí, že název alba si Neurosis vypůjčili z románu Cliva Barkera, anglického spisovatele dark fantasy a hororu, autora kultovní série Hellraiser.
Obsah textů se od politických témat přesunul více do emocionální roviny. Pro někoho se sice mohou zdát méně srozumitelné, ovšem pro vytvoření nálady mají svůj účel. Text a hudba tvoří nedělitelný celek, který jeden bez druhého nedává úplně smysl. „Není to tak, že bychom si vybrali téma a pak se snažili najít ta správná slova“, říká Steve Von Till. „Prostě se vžijeme do určité koncepce, do určitého pocitu a pak se jen necháme unášet a čekáme, co přijde. Někdy ani texty nezapisujeme, protože o nich sami mnoho nevíme“. Jako kdyby se sami Neurosis nechali infikovat svojí hudbou a teprve po totálním nasycení získaný vjem, jak na ně samotné jejich vlastní hudba působí, by začali popisovat onu scenérii slovy.
Rozepisovat se tu o všech písních není smyslem tohoto článku, jen bych se pro dokreslení atmosféry zmínil o několika z nich. Hned první téměř osmiminutový song "To Crawl Under One´s Skin" otvírá desku zvukem záhrobních zvonů, které doplňují zrychlené mumlavé proklamace, opatřené echem. Poté nastupuje různě se obměňující riff, který se opakuje tak dlouho, až se posluchači zadře pod kůži. Skladbu pohání kupředu ve valivém tempu nepolevující hradba bicích. A už je tu kvílivá kytara a hysterický nástup zpěváka, který křičí: „Tak dlouho izolován, sežehlý prvním mrazem, prahnoucí po teple lidského doteku, tě mohu vidět jen skrz tenhle ledový příkrov“.
Ve druhé téměř desetiminutové písni "Souls At Zero" se pro změnu zpívá: „Z této neplodné země nevyroste žádné semínko, naše naděje, nenarozený zemřel, spal jsem ve špíně, za svitu měsíce, a vím, že naše duše zahynuly“.
Osmý vál "Stripped" je výbušný valivý monolit, prodchnutý groovy atmosférou, přerušovaný klášterními zpěvy, plný zvratů, naléhavého kvílení kytary, trylků flétny a orchestrálního doprovodu či tympány.
A závěrečná, nejkratší, asi jen minutu a půl trvající instrumentálka "Empty" platí za kytarové zklidnění, jako by se jednalo o hudbu k závěrečným titulkům, běžícím na plátně kina po bezútěšném galaktickém putování vesmírem s lehce pozitivním pocitem na závěr, že prozatím vše dobře dopadlo.
Neurosis pravidelně koncertují a jejich vystoupení jsou pro posluchače absolutní katarzí. Od brutální zvukové palby bez slitování až po pečlivě vybrané záběry, promítané během koncertu na projekční plátno nad hudebníky. Neurosis začínají být vzorem mnoha hudebním formacím. Využívají až drogově pomalého tempa, které jde ruku v ruce s mrazivou, industriální tíží a naléhavostí. Jejich vlivy posléze můžeme slyšet například u prog-metalových Mastodon nebo u již zaniklých post-rockových Isis.
Souls at Zero je naprosto zásadní nahrávkou pro každého zvědavého, otevřeného hudebního fanouška. Nejde na první dobrou – jeho poslech zpočátku bolí. Doba pro pochopení může být dlouhá. Najít v naprosté temnotě malé světýlko na konci tunelu se zdá skoro nadlidský úkol. Ale rozhodně to stojí za to. Použiju kultovní hlášku z filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem (film natočený podle knihy Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven). Hlavní postava McMurphy (excelentně jej ztvárnil Jack Nicholson) jde vědomě do předem prohrané sázky. A když odchází poražen z místnosti za výsměchu ostatních, ve dveřích se otočí a potichu procedí skrz zuby: „Alespoň jsem to zkusil“.
Nejde o dílo, které by bylo zaseklé a zakonzervované v roce 1992, staré bezmála třicet let – je to stále jasně svítící hudební drahokam, kterému čas neubírá na aktuálnosti a naléhavosti. Osobně si myslím, že mi pochopení, přijetí a vzrušení u objevování světa Neurosis pomohlo vytříbit si svoje hudební naslouchání. A že i mně to trvalo několik let. Já, který miluju rychlou hudbu, si nyní užívám plnými doušky jejich valivý, střednětempový válec! God Save Neurosis And Thank You Very Much!
Je potřeba kout železo, dokud je žhavé. Inspirativní nálada v pětičlenné kapele byla na vrcholu, a tak hned rok po vydání eposu Souls At Zero Neurosis opět míří do studia a zůstávají u vydavatelství Alternative Tentacles Records. Ale tentokrát si s sebou na produkci a mix berou Billa Andersona (produkoval alba takovým formacím jako Swans, Melvins, Brutal Truth nebo později Fantomas). Sestava šla do studia s původním záměrem natočit pouze EP, ale tam se základní myšlenka začala rozvíjet, zajiskřilo se nápady, a nakonec ve studiu explodoval gejzír inovativního a kreativního noise. Hudebníci se noří ještě hlouběji do paranoidních krajin současné post-industriální reality. Je to nejméně přístupná studiovka v celé jejich dlouhé diskografii. Je drsná jako nejhrubší rašple, chladná a tvrdá jako pravá solingenská ocel, ostrá jako nabroušená břitva, nelítostná jako mistr kat a nekompromisní jako kulka z devítky mezi oči ze dvou metrů. A velice, velice naštvaná. Jako by jí Neurosis chtěli říci: „Nepochopil jsi? Tak ti tu naši vizi implantujeme rovnou do tvé DNA a už nebudeš mít druhou šanci uniknout“. Edwardsonova basa byla opět srovnána s kytarami a nevyčnívá nad ostatními nástroji. Bicí dostávají nebývale hodně prostoru a jsou spojující linkou celé nahrávky. Navazuje se na to nejlepší, co se vytvořilo na předešlé desce, ale je to o dvě patra intenzivnější, brutálnější a naprosto nelítostné.
Hned u prvního tracku "Lost" se vám roztřesou ruce už při prvních taktech. Úvod písně začíná zastřenou deklamací, ke které se přidává basová figura a lehké cinkání na hajtku. Do toho se mísí hlasy jakoby z ulice a už začíná velmi naléhavý pomalý zpěv, kytary začnou bolestně výt a vy tušíte, že TO přichází. Najednou se vše slije v homogenní monolit, který svojí silou drtí vaši nicotnou existenci a snaží se vás rozebrat na atomy. Konec světa nastává. Tady se dá ještě mluvit o nějaké melodii. Na první song plynule navazuje druhý "Raze The Stray" se snovým překrásným dívčím zpěvem. Krása a klid trvá pouze minutu a už je tu opět válec Neurosis, který všechno drtí. Když na počítadle času naskakuje osmá minuta, opět se do éteru rozezní ten krásný dívčí zpěv s houslemi. Poté přichází pro posluchače největší zkouška – plynule navazující trojice skladeb "Burning Flesh In Year Of Pig" (minutu a půl trvající samplování s hlasem a zvuky sirény z rušné ulice), "Cold Ascending" (bezmála pětiminutové šílenství s nejvíce disharmonickými figurami, ve kterém se zpívá: „Tvé oči jsou poskvrněny - slabě záříš, na tvé hvězdě hoří svíce - polož se, do starých skvrn, ulož se, do mozku vstupuje chlad - plíží se po kapkách, pryč - spoušť střílí – jásáš, ulož se“) a "Lexicon" (track podkreslený smyčkami evokujícími zpěv domorodců odněkud z buše). V tomto bezmála patnáctiminutovém bloku se už nedá mluvit o nějaké výrazné melodii, ale o noise-industrialu, který je postaven na stále se opakujícím motivu a hradbě ze zvukových efektů.
"Time Of The Beasts" vyznívá jako smutný pohřební pochod s kvílivou trubkou v pozadí. Píseň se pročišťuje pouze na stále se opakující figuru Roederových bicích. Takto končí vinylová verze. Ale na CD verzi skladba plynule přejde do závěrečné, sedmadvacet minut trvající "Cleanse". Celý track je rituální, masivní, obsahuje bubnování s domorodými zvuky, které je na posledních osmi minutách postupně nahrazeno opakujícím se nasamplovaným výkřikem, který zní jako střídající se otázka a odpověď. Jako by se Neurosis chtěli ubezpečit, že posluchač pochopil! Osobně mi celé dílo atmosférou evokuje vyhlazení civilizace mimozemským komandem a návrat ke kořenům lidstva – k rituálnímu bubnování.
„Vzdalujeme se čím dál víc klasické struktuře psaní písní a přibližujeme se prvotním zvukovým krajinám. V současnosti se zaměřujeme na historicky první lidský nástroj a tím je právě buben. Používáme stále více bicích. Naše hudba vychází odněkud zevnitř – není to racionální konstrukt, produkt mozku. Plyne organicky a přirozeně, je v ní duše. A čím déle ji skládáme, tím více to platí. Naučili jsme se naší hudbě věřit. Věříme, že je něčím, co nás přerůstá, vychází z našeho souznění a my jsme jejími prostředníky“ řekl Steve Von Till.
Ačkoliv je Enemy Of The Sun temné a chladné jako mrazivá prosincová půlnoc pod noční oblohou, je to dílo napěchované neotřelými nápady, zvukovými plochami a všemožnými hudebními finesami. Jediná naprosto neotřesitelná jistota jsou bicí Jasona Roedera, které duní a tlačí koráb v naprosto bezútěšném kosmu neochvějně stále kupředu. Když už se posluchač úplně ztrácí, nebo atak hudebních ploch se už nedá snést, stačí se zaposlouchat a hned se můžete chytit stále pravidelně až rituálně znějící bicí soupravy. Jako by jel po kolejích pomalu těžký nákladní vlak a naprosto pravidelný monotónní klapot pražců vám dával možnost se zase zorientovat a dodal vám zdánlivý pocit odvahy a relativního klidu.
Po vstřebání tohoto díla musí být znalým posluchačům naprosto jasné, co tak hluboce oslovilo Maxe Cavaleru, frontmana Sepultury, před vydáním fošny Roots v roce 1996. Rozdíl je, že Neurosis se vrátili ke kořenům a domorodému bubnování v jejich post-industriálním noise světě ve studiu, zatímco Max s partou domorodce fyzicky navštívil v jejich domovském prostředí. Dvě naprosto rozdílné cesty, jak objevit první domorodý hudební nástroj a kořeny lidstva na Zemi. Buben.
Jednoznačně doporučuji desky Souls At Zero a Enemy Of The Sun poslouchat ze sluchátek. Zaprvé vás nebude rozptylovat okolí a soustředěně se ocitnete v mezigalaktickém válečném prostoru, a zadruhé teprve v sluchátkách uslyšíte to množství zvukových detailů (zvuk hmyzu, cinkající zvonce, trubku v dáli, housle, flétnu a tisíce dalších krásných vsuvek). To z beden nikdy nevyleze, ani když otočíte volume nadoraz doprava.
A právě v této době vzniká volný projekt Tribes Of Neurot, kde se sešla kompletní sestava Neurosis spolu s jejich přáteli hudebníky. „Neklademe si žádná omezení, ale máme jasnou koncepci, jak by naše nahrávky měly znít,“ říká Steve Von Till. „Vytváříme další zvukové krajiny a věci, které přesahují typický zvuk Neurosis. Aktuálně probíhají projekty v oblasti jak zvukových záznamů, tak i tištěného slova, performancí, rituálů, videa, filmu a technologicky pokročilých médií. Snažíme se o znovuzrození prastarých kmenových struktur a duchovních praktik, protože ty jsou klíčem k pochopení konceptu NEUROSIS stejně jako je současnost lidstva klíčová pro jeho minulost. Zajímá nás duchovní bádání v oblasti zvuku a další cesty vedoucí ke změně vědomí.“ Asi nejznámějším studiovým počinem tohoto projektu je Silver Blood Transmission z roku 1995. Neurosis stojí na vrcholu – na vrcholu agrese a tlaku. Dosáhli nasyceného roztoku. Více vrstev už nejde do sebe poskládat, více agrese nelze doplnit. Kam se posunou příště, kdo ví? Příští zastavení nám jistě dá odpověď.
Neurosis live at Vera Groningen on November 12, 1993
Po vydání předchozí studiovky Enemy Of The Sun v roce 1993 Neurosis intenzivně koncertují. Vypětí všech muzikantů je maximální a po skončení turné klávesák Simon McIlroy zcela končí s hudbou a odchází z uskupení. Novým členem se stává kamarád basáka Dave Edwardsona – klávesák a obsluha samplů Noah Landis. Zapadl poslední kamínek do mozaiky Neurosis (formace v této sestavě funguje až do dneška – tedy plných 25 let ve stejném složení). Shání se vydavatelství pro vedlejší projekt Tribes Of Neurot, po kterém nakonec sáhne Relapse Records (nezávislé nahrávací studio založené v roce 1990, zaměřené na extrémní hudbu – grindcore, death metal, metalcore, sludge metal). Protože jsou muzikanti nadmíru spokojení s výsledkem mixu a produkcí Billa Andersona, berou si ho opět do studia a deska Through Silver In Blood nakonec vychází v roce 1996 také u Relapse Records.
Na této studiovce formace zkouší další hlubší experimenty s extrémním metalem, nahrávka je až pozoruhodně pomalá, zkreslená a těžká, čerpající z vlivů Black Sabbath a Swans. Už to není taková válečná apokalypsa jako na předchozí desce, ale spíš naléhavá beznaděj (smutek v 100 % koncentraci), podaná vyspělými a ostřílenými hudebníky, kteří přesně vědí, co chtějí sdělit. Kytary jsou po dlouhé době opět více slyšet, ale nehrají svoje riffy silně a tvrdě, spíš zastřeně doprovázejí melodii. Skladby mají jasnější strukturu, již zde není tolik zvukových experimentů vrstvených přes sebe, sound se zjednodušil, a tak vše do sebe daleko lépe zapadá. Co zůstává stejné, je bicí artilerie Jasona Roedera, i když nezní zdaleka tak dominantně jako na Enemy Of The Sun. Každým úderem přesně udává směr a drží celou nahrávku semknutou, pomalým nezastavitelným tempem kupředu. Velikost tohoto počinu nespočívá ve vlivu nebo revolučním přístupu. Kompaktnost a mimořádná vyrovnanost materiálu bez hluchých míst a vycpávek na ploše více než sedmdesát minut ho povyšuje nad ostatní. Toto není nahrávka, ze které si můžete vybírat jednotlivé skladby – musíte se na více než hodinu plně soustředit a pečlivě poslouchat bez přerušení, abyste se mohli společně s Neurosis vydat na post-apokalyptickou cestu lidského zoufalství, jak bylo dopředu zamýšleno.
Dave Edwardson o desce řekl: „Tato nahrávka je daleko epičtější než předchůdce. Snažili jsme se vytvořit počin, který by fungoval jako jedna skladba, aby význam jako celek byl podstatně důležitější než samostatné songy.“
Zmíním jen pár postřehů k několika písním. Titulní track "Through Silver In Blood" se rozjíždí nasamplovanou smyčkou, slyším zde, jak jede Korgüll The Exterminator od Voivod na jejich druhé desce Rrröööaaarrr z roku 1986. Alespoň hned od začátku víme, kde se s Neurosis budeme pohybovat – rozkvetlá louka zalitá slunečním svitem s hopsajícími zajíčky to rozhodně nebude. Vzápětí se přidávají bicí a známá domorodá kadence Roedera nás hned vrací do světa Neurosis. Monotónní figura bicích evokuje kmenové svolávání bojovníků na válečnou výpravu. Svojí bezútěšností si může skladba podat ruku s hlavním hudebním motivem filmu The Shining od Stanleyho Kubricka. V průběhu "Eye" do drsného industriálního podkladu Von Till a Kelly v souboji hlasů křičí slova: „Neexistuje světlo bez temnoty. Tělo, mysl a duše nás spojují.“ "Purify" (nejdelší track na deskce, přes 12 minut) – kytary bolestně kvílí a na konci postupně ustupují dechberoucímu sboru hráčů na dudy. "Locust Star" – na pomalý rozjezd navazuje jeden z nejsmutnějších riffů, jaký byl kdy složený. Nad tím Von Till expresivně křičí jako Tom Araya ze Slayer přes growling Kellyho a sekundující hlas Edwardsona. "Eye", "Purify" a "Locust Star" patří mezi nejtvrdší zářezy na desce a je na nich nejzřetelnější odkaz Swans, docílený využitím prvků industriálu, samplů a zvukových efektů.
"Strength Of Fates" je velmi umírněná skladba s náladou rezignace, která dokazuje, že silných emotivních výsledků lze dosáhnout i bez válečného hlomozu. Její ambientní pomalá melancholická atmosféra a civilní zpěv jsou směrem, kam se v budoucnu Neurosis vydá. Ale nebyli by to Neurosis – v sedmé minutě se do písně vrací rozběsněný živel, přinášející hluk, disharmonie a bolestné výkřiky. Předposlední "Aeon" začíná smutným klavírem a do pochodového rytmu se rozjíždí fenomenální dvanáctiminutová óda na všechny odstíny černé. Brutální, nervy drásající riffy nastoupí zcela nečekaně a rozpoutá se vichřice, která se najednou zlomí v klidnou pasáž, ta se však vzápětí opět obrací do běsnění. Poslední momenty skladby patří houslím a křehkým klávesám Noaha Landise. Konec nahrávky "Enclosure In Flame" patří jinému živlu. Velmi pomalu se rozhořívající plamínek, který se postupně promění na nezastavitelný požár. Poslední místo na desce, kde se všechno v prach obrátí. Amen.
Musím zde zmínit, že touto deskou Neurosis vytyčili mantinely žánru, kterému se později začne říkat post-metal. Sludge metalové riffy s doomovou atmosférou a se zvukovými technikami, které více připomínají post rocková uskupení, se vhodně doplňují samply coby pečlivě zvolenými citáty pro doprovod hudby a zvukovými kulisami pro vyšperkování pozadí skladeb, jež více připomínají ambientní industriální hudbu. Zářný příklad, jak metalové formace dokáže převzít nemetalové vlivy, zakomponovat je do své tvorby a znít tak ještě lépe. Připravte se, že po vyčerpávajícím cestování s Neurosis, kdy se časomíra zastaví na hodnotě 70:32, budete vypadat jako po dvou po sobě jdoucích nočních šichtách ve slévárně. Jako by z vás vysáli všechnu energii, kterou potřebovali k předvedení svého uměleckého díla. Již bylo zmíněno, že když se tahle parta rozhodne navodit vám jimi zvolenou náladu, nemáte šanci tomu odolat.
»Through Silver In Blood« je studiová nahrávka napěchovaná intenzivními, těžkými emocemi. Ale kdo se otevře hudebnímu vnímání, nic dopředu neočekává, nebojí se a pozorně poslouchá, bude se už navždy k této desce vracet a znovu si vychutnávat neotřelé hudební postupy a možnosti, jak lze obohatit metalovou hudbu o nové parametry a posunout ji do nové dimenze. Tento opus je jako obsidián – nebezpečný, temný a krásný. Neurosis v roce 1996 stojí opět na pomyslném vrcholu, ovšem ne na vrcholu agrese a tlaku, jako tomu bylo u předešlého studiového počinu, ale na podstatně vyšším kvalitativním vrcholu v kreativitě, hudebním inženýrství a v přenosu emocí na posluchače. Tím definitivně končí první vývojová etapa Neurosis. Opus »Through Silver In Blood«, který stvořili tímto přístupem a vyjadřovacími prostředky, již nejde překonat. Soubor v budoucnu čeká vykročení na novou cestu, na které se bude zkoušet či hledat nové vyjádření. Někdy slova k popsání prožitku nestačí, a tak jedna 'dlouhá' recenze na toto velkolepé dílo čítala celých pět slov a zněla: „NEUROSIS jsou PINK FLOYD metalu.“
V tom samém roce také Neurosis přijali pozvání na Ozzfest 1996 (festival metalových formací, který organizovali zpěvák Ozzy Osbourne a jeho žena Sharon), kde poprvé ve své historii zahráli během dne, což dokazuje jejich usmíření s temnotou a ochotu sdílet společný prostor se sluncem. Na dvou pódiích se střídaly takové veličiny jako Ozzy Osbourne, Slayer, Sepultura, Biohazard. Následně se domlouvají s Panterou (Neurosis jsou jejich velkými fanoušky) na společném turné. I v následujícím roce se soubor účastní druhého ročníku Ozzfestu (Black Sabbath, Marilyn Manson, Pantera, Type O Negative, Fear Factory, Machine Head). Phil Anselmo je při té příležitosti uvedl na pódium jako 'nejnebezpečnější bandu na světě'. A to bylo od zpěváka Pantery sakra vyznamenání. Co nás bude čekat na šesté zastávce? Sestup nebo vzestup monolitu Neurosis? Nechme se překvapit v třetím díle našeho putování.
Na konci roku 1998 se začaly objevovat zprávy o chystané nové desce, kterou měl produkovat jeden z nejlepších indie producentů současnosti Steve Albini (americký producent alternativního rocku, zvukový inženýr a hudebník, jehož služby využili například Pixies, Pj Harvey nebo Nirvana). Od poloviny 90. let byl klíčovým členem indie rockového tria Shellac, kde zpíval a hrál na kytaru. Je majitelem nahrávacího studia Electrical Audio v Chicagu.
Jejich šestá studiová nahrávka Times Of Grace uvádí posluchače do samotného srdce aktuálního vývoje formace. Postupné opouštění žánrových omezení, zmapovaných na Souls At Zero (1992) a Enemy Of The Sun (1993), vyvrcholilo v roce 1996 kolosálním, drtivým počinem Through Silver In Blood. Tato studiovka zůstává skutečně titánským hudebním dílem s ohromujícím smyslovým zážitkem.
Nahrávka Times Of Grace uznala marnost pokoušet se následovat nebo dokonce překonávat svého předchůdce. Výsledkem je krok zpět od okraje a jeden krok vpřed do neznáma. I název kolekce Times Of Grace – Časy milosti už něco naznačuje. Stále to není sluncem zalitá kvetoucí zahrádka, ale v temnotě začínají probleskovat, když ne sluneční paprsky, tak alespoň kousky světla. Je to opět koncepční deska s motivem psychedelické vize temné spirituality, do které začíná pronikat nové království krásy, jemnosti a světla. Na přiblížení smyslu alba použiju krásný popis od Tarbeaux: „Sedíš u dveří a díváš se na krajinu, která tě obklopuje. Země je v rozkladu. Úroda hyne pod žhnoucím sluncem, vše je suché a pusté. Ale najednou je vidíš přicházet, na obzoru se rýsují tmavé mraky. Rostou, bobtnají a zatemňují celou oblohu. Do této pustiny udeří blesky a prudký déšť. Vítáš bouři jako regeneraci pro tělo i půdu. Náhle bouře pomalu přestane a vše se na chvíli zdá být dobré. Ale najednou se s nesmírným násilím znovu zdvihne vichřice a uvědomíš si, že je tu apokalyptická povodeň, která všechno smete a utopí v hluboké a temné vodě. Celým albem se line červená nit, která ho spojuje dohromady – je to tok, proudění krve, vody nebo času? A posluchač je vyzván, aby se zamyslel nad tím, jak ho tento tok ovlivňuje. Vede nás proud ke spáse nebo úpadku? Máme jít s proudem, nebo proti proudu?“
Albinimu se podařilo usměrnit v Neurosis jejich vášně a emoce do jednoho společného směru, aniž by je přitom jakkoliv ovlivňoval. Ukázal jim, že prostor mezi klidnými pasážemi a kosti drtícími výbuchy má svůj význam a hodnotu. Pomohl zpřesnit a lépe zaměřit souřadnice bodu, kam pravděpodobně od samého počátku směřoval tento mohutný proud lidské touhy, bolesti, hněvu, brutality, ale i nevšední krásy a křehké sounáležitosti. Není důležité, zda tento bod či místo existuje, otázkou zůstává, kde se nachází. Možná někde v našem nitru nebo na opačném konci vesmíru. Kdo ví... Veškerá práce s mixem a nahráváním se odehrávala v Albiniho studiu Electrical Audio v Chicagu. Dá se předpokládat, že zapojení Steva Albiniho do procesu nahrávání pomohlo v hudebnících probudit mnoho skrytého vrozeného talentu a k tomu se doplnilo tolik potřebné psaní skladeb. Jeho 'Punk As Fuck' přístup se jasně otřel i o Neurosis, protože se zde obloukem vyhýbají úhledným metalovým produkčním technikám, které zanechávají výsledné desky sice dokonalé, ale ploché, překombinované a bez duše. Ve studiu se pracovalo podle sluchu se zkušenými nadšenci, milovníky starých dobrých kazet, a nahrávání probíhalo naživo přes analogové zesilovače. Je naprosto zřejmé, že to při poslechu desky cítit. Řeč alba je jiná, ale jsou to staří dobří Neurosis.
V době vydání studiovky Scott Kelly vzkázal posluchačům: „Všechno, co jste kdy viděli a slyšeli od Neurosis, se zrodilo z našeho potu a krve. Sakra na to nikdy nezapomeňte! Až se všichni vaši hrdinové převrátí na mainstreamové sračky, NEUROSIS tu stále budou stát, protože my odmítáme prohrát.“ Určitě jste si již všimli, že Neurosis je žánr sám o sobě. Formace má totiž jednu unikátní vlastnost, která jí umožňuje vytvářet čistou a zřetelně rozpoznatelnou hudební atmosféru. Těmto umělcům se zkrátka podařilo převzít žánr a naplnit jej vrstvou experimentu s přidáním své osobité nálady, podle které je vždy bezpečně poznáte, i když použijí různé vyjadřovací postupy.
A nebyli by to Neurosis, aby nepřišli s něčím naprosto unikátním. Vytvořili hudební experiment jednoho konceptu v podání dvou odlišných hudebních poloh své party. V projektu Tribes Of Neurot nahráli desku s názvem Grace, která je koláží různých vrstev zvuků a zvukových ploch (nedá se samostatně vůbec poslouchat). Záměr uskupení byl takový, že si můžete pustit album Times Of Grace samostatně a podruhé pustit obě nahrávky současně. Tím deska Neurosis dostane další dimenzi hudebního zážitku spojením s hudebními kolážemi bočního projektu. Je to neotřelý hudební nápad, který ovšem zanechává pozorné posluchače doslova vyždímané. Zda vás tento dvojitý poslech dopraví na tmavší nebo světlejší místo, nelze předvídat. Je na vás, abyste si to na sobě vyzkoušeli. Vydání v roce 1999 na Relapse Records obsahuje pouze album Times Of Grace a odkazuje na stránky Tribes Of Neurot, kde lze nahrávku Grace získat. V tomto roce také Neurosis zakládají svoje vydavatelství Neurot Recordings, kde začínají vydávat desky svého vedlejšáku a další spřízněné kapely (po vypršení smlouvy s Relapse Records tu budou vydávat v reedicích své starší i nové počiny). V roce 2009 vychází reedice desky Times Of Grace na Neurot Recordings, která obsahuje na druhém kotouči i nahrávku Grace. Tímto studiovým počinem Neurosis stojí na startovní čáře své nové cesty, jak vyjádřit hudební myšlenku. Založením vlastního vydavatelství mohou rozvíjet svou hudební vizi a zároveň mít také kontrolu nad svým osudem. Jak tato nová cesta bude vypadat, se dozvíme v sedmém zastavení.
Neurosis – San Francisco April 7, 1999
Vydávání singlů, mini alb a různých splitek, tolik oblíbených v hardcore komunitě, nikdy nebylo doménou Neurosis. Ale v roce 2000 tuto tradici porušili a měli k tomu pádný důvod. Na svém do té doby posledním počinu Times Of Grace poprvé spolupracovali s notoricky známým hudebním inženýrem Stevem Albinim. Z předchozích nahrávání si parta zvykla zarezervovat si raději více času na vytvoření nahrávky, a tak to udělali i se Stevem. To ale netušili, jak je Steve zatraceně efektivní, a tím pádem najednou vznikl ve studiu volný čas.
Písně na EP nejsou materiálem, který zbyl z nahrávky Times Of Grace, ale v přebytečném čase se nově tvořilo a více experimentovalo. Tři skladby "Prayer", "An Offering" a "Sovereign" se nesou v syrovém a drtivě těžkém doomovém stylu, který Neurosis sice hráli již na Times Of Grace, ale na EP vše provedli s nádechem melodičtější atmosféry, jaká byla přítomna i na následující desce A Sun That Never Sets. Vokály jsou syrově hardcoreové a čistý zpěv se objevuje jen sporadicky. Skladbě "Flood" dominují bicí, perkuse a tolik známá kmenová atmosféra. Zatímco "Prayer", "Flood" a "An Offering" jsou zcela nové kompozice, Sovereign je rozšířený a přepracovaný song, který obsahuje části písní z alba Times Of Grace. Konec skladby je převzat přímo z pohřebního pochodu písně "The Road To Sovereignty". Všechny songy na sebe plynule navazují, takže posloucháte jednu bezmála 35timinutovou skladbu. Mini deska Sovereign je příjemnou lahůdkou pro zaryté milovníky Neurosis. Rozhodně si ji poslechněte, pokud jste dostatečně obeznámeni s diskografií formace a líbí se vám, co Neurosis vytváří za hudbu. Jen neočekávejte, že z tohoto EP dostanete to samé, co byste dostali z řadové nahrávky. V mnoha ohledech je tato nahrávka pravděpodobně největším přiblížením k projektu Tribes Of Neurot. V roce 2011 byla deska Sovereign zremasterovaná a doplněná pátou skladbou "Misgiven" a tím toto EP nabobtnalo až na 40 minut hrací doby. Obě nahrávky, původní i zremasterovaná, byly vydány na Neurot Recordings.
V roce 2000 vydává kytarista Neurosis Steve Von Till svoje první sólové album As The Crow Files. V rozhovoru Von Till vysvětluje: „Práce v kapele je vždy o kompromisu. Kde je více jak jeden hudebník, je výsledek vždy fúzí emocí, nápadů, kreativity a nasazení všech zúčastněných a velkého kompromisu. A mě se najednou nahromadilo tolik nápadů, které se nehodily ani do Neurosis ani do Tribes Of Neurot, že jsem se rozhodl je vydat samostatně.“ O rok později vydává svojí první sólovou nahrávku Spirit Bound Flesh i druhý kytarista Scott Kelly. Neurosis pořádají čtyřdenní hudební festival věnovaný 'Duchu hudby'. První ročník se konal 16.–19. dubna 2001 v sanfranciské Great American Music Hall a představily se na něm soubory jako Angels Of Light, Amber Asylum, Shellac, Isis, Thrones, Zeni Geva, Zoviet France nebo Tribes Of Neurot. Sólisté Scott Kelly a Steve Von Till měli také svá sólová vystoupení.
Použijeme-li sportovní terminologii – že vítězný tým se nemění, pak nikoho nepřekvapí, že o mix a produkci tohoto studiového počinu se opět postaral Steve Albini ve svém studiu a deska vyšla u Relapse Records. V Times Of Grace Neurosis shrnuli vše, čím v 90. letech byli. Nehrálo se však na jistotu, ale podle not Neurosis. Nový počin A Sun That Never Sets byl vykročením ze startovní čáry k novému hudebnímu vyjadřování, do zvukové krajiny pro sestavu dosud nepoznané. Steve Von Till prohlásil pro média: „Zjistili jsme, že i my musíme během písní dýchat, a proto jsou nyní naše nahrávky daleko více o prostoru. Necháváme v nich proluky, kterými může proniknout paprsek slunce, aby vyniknul kontrast světla a temnoty.“ Na tomto debutu se poprvé objevují prvky folku ("Crawl Back In"), psychedelie ("Falling Unknown"), čistý hlas Scotta Kellyho ("The Tide") a opět i kmenová hudba ("From Where Its Roots Run"). Neurosis nikdy nebudou hrát pozitivní muziku, a proto je jejich tvorba tak silná a podmanivá. Slunce, které nikdy nezapadá se jednoznačně stalo nahrávkou atmosférického doomu, prošpikovaného post–hardcorem a ambientními pasážemi díky krásným samplům a klávesám.
V jejich podání je to až hypnotický způsob, jakým všechny písně splývají dohromady a vytvářejí zvuk hroutícího se světa kolem vás. Sestava je stále poničená a rozzlobená samotnou svou existencí, přesto poprvé někdy promluví s úlevou, jako by to nejhorší už pominulo. A s důrazem na to, že už to ví. Neurosis byli vždy tím typem formace, která si psala, co chtěla, a nestarala se o nikoho jiného. Tento počin konkrétně znamená kotvící bod v jejich kariéře, kdy nechali zahrát všechny své vlivy, které nasáli a zakomponovali je do své tvorby. A Sun That Never Sets možná nezasáhne posluchače tak silně jako jiná díla Neurosis. Je to první studiovka, kde je dokonalá rovnováha mezi klidem a agresivitou. Na této desce Neurosis zní skoro jako prog formace a v některých momentech má hudba až orchestrální vyznění. Ale rozhodně se tato kolekce písní zařazuje mezi jejich nejzajímavější a nejpestřejší počiny. Je to znepokojivá deska, která zní, jako by byla neustále napjatá a něco hledala. Každý poslech vám odhalí další nové zážitky a je na ní opravdu něco zvláštního a krásného. Soustředěně poslouchejte a uslyšíte, co tím myslím. S touto nahrávkou se proměňuje a rozšiřuje fanouškovská základna uskupení – částečně přicházející o ty, kteří měli rádi jejich drsný válečný hlomoz, ale získávající zástupy nových, kteří oceňují experimentálnější, klidnější a atmosféričtější vyznění jejich tvorby.
Už během nahrávání alba vznikl opět neotřelý nápad sladit zvukovou a vizuální složku do jednoho média, takže výsledkem bylo stejnojmenné DVD, které vyšlo o rok později. Najdete na něm kompletní počin se stejným track listem, kde ovšem každá skladba má i svoji vizuální podobu. Nečekejte ovšem žádné standardní video klipy, ale spíše jakési abstraktně–kinetické koláže, které jsou vždy úzce svázány s hudební složkou. Jedná se o průkopnický krok ve světě nezávislé muziky, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Celý koncept A Sun That Never Sets přestává být jen hudbou, ale stává se uměním.
Nyní necháme některé momenty spolupráce s partou popsat Steva Albiniho. O nahrávání s Neurosis řekl: „No, oni jsou příkladem kapely, která přišla na to, jak chtějí znít. Když jdou do studia, v podstatě realizují svůj připravený plán. Mají obrovskou sbírku vybavení, které si vyrobili tak, aby bylo odolné vůči hloupostem, takže se mohou vydat na jakoukoliv hudební cestu, a přitom si nastavit a znít přesně tak, jak chtějí. Mají velmi specifickou bicí soupravu, vlastní nastavení klaviatury a sampleru, nestandartně navolené zesilovače a efektové jednotky, které jsou speciálně zapojeny. Chci tím říct, že kytara Steva Von Tilla na sobě nemá ani volič snímače – protože ten je zapojen do jeho spínací jednotky, kterou používá k přepínání různých zvuků. Jde tedy o velmi sofistikovaný systém, kdy nemůžete zapojit jeho kytaru do normálního kytarového zesilovače – musíte ji zapojit do JEHO nastavení. A proto vždy budou Neurosis mezi ostatními ihned rozpoznatelní, i kdyby hráli Vánoční koledy.“
Je zřejmé, že partnerství Neurosis se Stevem Albinim je důvodem, proč se většina jejich studiovek nestává obětí tzv. války o hlasitost (loudness war). K tomu Steve Albini poznamenal: „Posledních 30 let se všechny výmluvy producentů točily kolem hlasitosti. Kdykoli někdo udělá podělanou desku, řekne se: No, oni chtěli, aby to bylo nahlas. Tohle vůbec neakceptuji. Myslím si, že je to jen hromada svinstva. Lidé komprimují komerční muziku od vynálezu kompresoru. Domnívám se, že zkomprimovaná muzika zní špatně a já to tak prostě nedělám. Samozřejmě existují nějaké nahrávky, které byly vyrobeny s velkou kompresí, kde to bylo tak nějak začleněno do stylu, který si s tou partou spojujete, a v tu chvíli se to stává neviditelným. Ale kdykoli jsem se pokusil použít kompresi na mix, na kterém jsem pracoval, tak jediné, čeho jsem si na něm všiml, že komprimovaný mix zní hůř.“
Proč to mezi Neurosis a Albinim perfektně funguje, zazní z jeho dalších slov: „Rád vyjádřím kapele uznání za to, že vědí, jak by měli znít. Já si osobně myslím, že by skupiny měly mít mentální představu o sobě a o svém zvuku. A to, o co se společně ve studiu snažíme, je prezentovat tento obraz sebe sama jejich publiku. A míchání je v mnoha případech ta snadná část procesu. Snažíte se vybalancovat nástrojům rovnováhu, která umožňuje slyšet to, co nástroje dělají.“ O atmosféře ve studiu Albini se smíchem řekl: „Jsou to velmi zábavní lidé. Jsou silně potetovaní a opravdu milují Oakland Raiders (tým amerického fotbalu, od roku 2020 Las Vegas Raiders). Ale obecně řečeno, jsou to opravdoví miláčci, víš? Myslím, že za celou dobu, co tu byli, nikdo nezvýšil hlas na nic jiného než na hru Raiders.“
V následujícím roce na vlastním labelu Neurot Recordings vychází dvě napůl oficiální živé nahrávky Official Bootleg.01.Lyon France.11.02.99 a Official Bootleg.02.Stockholm Sweden.10.15.99. Tyto živáky sice poskytnou posluchači jistou představu o tom, jak fungují Neurosis na živo, ovšem se skutečným koncertem to má opravdu pramálo společného. Jak by taky mohl nějaký malý, stříbrný kotouček přenést ten zdrcující zvukový nápor a gigantický proud energie, s nímž jste fyzicky konfrontováni coby přímý účastník jejich vystoupení? Steve Von Till ke koncertům poznamenal: „My živá vystoupení vnímáme jako setkání lidí, kteří sdílejí stejnou hlasitost, a jimiž prochází stejný zvuk, k němuž se ale každý staví po svém. Pokud vše funguje správně a jde o opravdu vydařený koncert, jsme stejně mimo své tělesné schránky jako naši fanoušci, takže to nedokážu posoudit. My sami usilujeme o to splynout s naším zvukem, stát se jeho ztělesněním. Ale řekl bych, že lidé obecně naši muziku docela prožívají. Vidíš jim to na očích. Někdo má obecenstvo v moshpitu s máváním rukou, my máme fanoušky, kteří to prožívají jinak. Ale i během našich koncertů cítíš odezvu, která většinou přichází ve vlnách. A to se mi zdá hodně unikátní.“
Neurosis se touto nahrávkou stávají dospělou sestavou. Znají svůj potenciál a vědí, s čím mohou pracovat. Nebojí se střídat agresivní pasáže s jemnými ambientními plochami. A hlavně se už nebojí ukázat svoji křehkost a lidskost. V roli producenta mají u sebe někoho, komu bezmezně důvěřují, kdo jim dokonale rozumí, umí je inspirovat a dodat jim potřebnou odvahu ke skládání písní. Nové směřování kolosu Neurosis začalo – vykročením za světlem, harmonií, rovnováhou a klidem duše.
Neurosis – A Sun That Never Sets 2001 official video
Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a jak se všechno seběhlo, nechme vyprávět přímo Jarboe: „Jedné noci na konci 90. let jsem poslouchala v Atlantě ve svém náklaďáku místní univerzitní rozhlasovou stanici, když mě zaujala jedna píseň. Silně na mě zapůsobila její rafinovaná těžkost. Nedočkavě jsem čekala, až v rádiu řeknou, kdo to hrál. Byli to Neurosis. Od té chvíle jsem pečlivě sledovala, kdy budou mít v Atlantě koncert. Tento zážitek jsem si nemohla nechat ujít. Po vystoupení jsme se s Michaelem (Michael Gira, hlavní mozek Swans) odebrali do zákulisí a představili se sestavě Neurosis.“
Ne, že by to bylo potřeba, členové Neurosis byli více než obeznámeni s Jarboe a Girou, ve skutečnosti měla hudební práce tohoto dua ze Swans klíčový vliv na jejich vlastní tvorbu. Jejich společný vztah byl zpečetěn, když jim Jarboe přinesla dárek. „Donesla jsem jim nějaké chilli papričky ze své zahrady, byli ohromeni, takže jsme se v podstatě okamžitě stali přáteli,“ vysvětlila Jarboe. Kytarista a zpěvák Neurosis Steve Von Till zůstal v kontaktu s Jarboe až do závěru nekonečně dlouhého turné. „Nepamatuji si, jak vznikla myšlenka spolupracovat, ale po celou dobu naší šňůry mi posílala ručně psané dopisy ze svého náklaďáku, zaparkovaného na ulici.“ Když konečně ukončili dlouhou sérii koncertů, Steve navrhl Jarboe: „Udělejme společnou nahrávku.“
Deska Neurosis & Jarboe vznikala během několika měsíců vyměňováním si skladeb online. Hudebně to byl pro obě strany trochu odklon od jejich uměleckých cest. Neurosis jsou zde v roli nezpívající doprovodné formace, Jarboe vystupuje jako sólová zpěvačka, která napsala texty ke všem skladbám. Nahrávka si zachovala bombastický rozmach Neurosis, ale kladla větší důraz na zlověstné elektronické plochy, vytvořené klávesistou Noahem Landisem. „Vymanili jsme se z našeho normálního procesu nahrávání a úmyslně jsme ze začátku projekt nepojmenovali Neurosis. V té době jsme ještě ani nevěděli, že tomu budeme nakonec říkat »Neurosis & Jarboe«. Začal jsem s Noahem procházet všechny naše staré dvoupalcové master pásky, šli jsme spolu do zkušebny a sekali jsme původní rytmy a údery bubnů do smyček. Takže jsme začali s opakováním částí z našich vlastních desek a pouštěli jsme je pozpátku. Stříhali jsme je, zastavovali je uprostřed rytmu nebo na špatném místě a hledali rytmický základ. Do toho jsme experimentovali s novými doprovodnými vzory, hukotem a hlukem...“ vypráví Steve Von Till.
Ale ani Jarboe nezahálela a rozvíjela svá hlasová křídla na území, o kterém ani nevěděla, že existuje, dokud náhodou neslyšela Neurosis. Protože měla jasnou představu o popovém vyznění nahrávky, posílala uskupení různé záznamy svých vokálních nápadů, nálad, zvuků a výkřiků, aby formace měla lepší šanci najít přesně to, co potřebovali. Tento nový a vzrušující proces tvoření hudby všechny zcela pohltil. Byla to úplně nová hudební kreativita vyšší úrovně. Očividně to nebylo poprvé, co sestava nahrávala doma, a nakonec použila pro mix nástroj Pro-Tools (digitální audio pracovní stanice (DAW) vyvinutá a vydaná společností Avid Technology pro tvorbu a produkci hudby a pro procesy nahrávání, editace a masteringu zvuku). Ale vytvořit studiový počin v obývacím pokoji s tak vysokou přesností, intenzitou a úrovní péče, kterou Neurosis této nahrávce věnovali a jak vysokého levelu nakonec na této desce dosáhli, byl neskutečný výkon. Byl potvrzením, proč jsou Neurosis takovými novátory a průkopníky, pokud jde o těžkou hudbu, hlasité zvuky a temnou atmosféru. Jak pronesl Steve Von Till po nahrávání: „Nejde jen o hlasité zvuky, jde o hlasité zvuky, které ale dobře znějí. Asi jsme se u Steva (Albiniho) už něco přiučili.“ Pro Jarboe znamenal tento studiový počin po letech tvorby tišší hudby návrat k monolitické zvukové stěně, kterou zažívala ve Swans. „Mělo to pro mne v tu dobu velký význam, místo abych jen seděla s houslemi a akustickými kytarami,“ směje se Jarboe. „Na houslích a akustických kytarách není nic špatného, ale tak jsem to v tu chvíli necítila.“ Její texty na desce se mezitím zařadily mezi její nejosobnější, jaké do té doby napsala. „Podklady pro texty jsem si vzala ze svého deníku,“ vysvětluje. „Bylo pro mě velmi vzácné být tak zcela osobní, ale zdálo se, že je to způsob, jak na to jít, protože se to hodilo k hudbě, kterou mi posílali. Psala jsem o věcech, které byly přímo z mého srdce,“ prozradila Jarboe.
Píseň "His Last Words" vypráví o smrti jejího otce, který zemřel po operaci mozku před mnoha lety, "Receive" je o nedávné smrti její matky. A "Seizure" se týká vážné zlomeniny lebky, která navždy změnila její život. „Měla jsem traumatické poranění hlavy, které mě málem stálo život, takže od té doby slavím dvoje narozeniny,“ vysvětluje. „Oslavuji svůj skutečný den narození a podruhé ten den, kdy mě chirurgové vrátili z obětí smrti zpět mezi živé a já se podruhé narodila.“ Teorie jejího pádu je taková, že Jarboe šla po schodech nahoru na půdu pro kufr, zakopla a upadla dolů na zem. Byla v té chvíli v domě sama. První okamžik, který si pamatuje, je probuzení se na JIP v nemocnici. Okamžiky těsně před pádem a po něm jsou pryč a už se jí nikdy nevrátily. Takže vlastně nikdo dodnes neví, co se přesně stalo.
Zařazení Jarboe do formace znamenalo pro Neurosis odklon od jejich agresivního zvuku k melodičtějšímu industriálnímu až folk-rockovému vyznění. Nahrávka se pohybuje na pomezí scénické hudby a post-rocku. Jedná se o pomalou, apokalypticky valivou masu rytmizovaného zvuku, kterou hlas Jarboe jednou prorůstá jako zlatá žíla horninou, jednou ji seká jako když Mad Butcher porcuje kotlety. Jarboe předvádí neskutečné hlasové kreace, přičemž na rejstřík jejích hlasových projevů bývají obvykle potřeba tak tři lidé. Ať už zrovna šeptá, křičí, sténá, mluví, dýchá nebo zpívá, vždy vám při tom naskočí husí kůže. Je to mnohem více emocionálně odhalené umělecké dílo a velká část jeho síly je propůjčena Neurosis z vlivu ženské temnoty, která je standardnímu prostředí uskupení do značné míry cizí. Hlasové výkony Jarboe, často hysterické v jejich jevištním šepotu, zlověstném mluveném zabarvení nebo altovém vibratu, také většinu mužů vyvádí z jejich komfortní zóny. Je to deska krásná, výjimečná a rozhodně neosloví fanoušky Neurosis. To je patrné zejména z jedné ze silných stránek tohoto počinu – z rozmanitosti. Žádné dvě skladby neznějí stejně. Neurosis i Jarboe vložili do této nahrávky celé své srdce a duši, využívají uměleckého porozumění a vzájemného respektu, který mezi sebou chovají, a proto je tato deska nádherným vyjádřením jejich sentimentálního temného uměleckého vztahu. Po vydání nahrávky ve svém vydavatelství Neurot Recordings se Neurosis a Jarboe rozhodli, že spolu odehrají několik koncertů. Zkoušeli společně ve zkušebně Neurosis v Oaklandu a museli v podstatě provést zpětnou analýzu nahrávek, protože obě strany vytvářely své hudební části desky odděleně. „Takže máte hotovou nahrávku a teď se to snažíte znovu vytvořit a sladit naživo,“ vysvětluje Jarboe. „Byl to opravdu neobvyklý způsob práce, protože většinou se to dělá naopak. Vlastně jsem použila booklet CD k zapamatování si vlastních textů. Pořád ho mám, se všemi mými poznámkami, jako: Udělej to 24krát nebo Naplno! Mám ho podepsaný od všech kluků,“ svěřila se Jarboe.
Ještě mocnějším zážitkem pak byla živá vystoupení, kterých v letech 2004 a 2005 po Spojených státech pár odehráli. Během dvouhodinového setu Neurosis se vždy Jarboe přidala ke kapele, aby společně zahráli několik písní z desky a také cover verzi skladby "Easter" od Patti Smith. V Evropě se zastavili pouze v Londýně. Jeden z účastníků londýnského koncertu sdělil novinářům: „Jako jeden ze šťastlivců s lístkem na koncert jsem si uvědomil, kolik lidí mimo Spojené království zamířilo do Londýna na jedinou evropskou show NEUROSIS & JARBOE! Potkal jsem kluky a holky ze Španělska, Itálie, Řecka, Švédska, Francie, Holandska… bylo to ohromující! A myslím, že nikdo cesty nelitoval.“ Po šestnácti letech Jarboe řekla novinářům, že spolupráce s Neurosis byla pro ni čistá radost. „Toto studiové dílo je jednou z mých nejosobnějších nahrávek. Pracovat s Neurosis byla pro mě velká čest,“ zakončila rozhovor.
V roce 2019 vychází na Neurot Recordings tato nahrávka zremastrovaná a poprvé také na vinylu a se zcela novým artworkem od Aarona Turnera. Steve Von Till k remasteringu poznamenal: „Bob Weston (Chicago Mastering Service a člen Shellac) úzce spolupracoval s Noahem na tom, aby tato nové verze zněla tak dobře, jak je to jen možné. Noah má z nás všech nejtrénovanější kritické ucho pro věrnost zvuku. Původní verzi jsme nahrávali sami pomocí Pro–Tools na uživatelské úrovni, abychom mohli doma experimentovat se získáváním různých zvuků a spontánním skládáním. Tato technologie ale od té doby ušla dlouhou vývojovou cestu a my jsme se rozhodli, že se pokusíme převést nahrávku z digitální verze na analogovou a věřili jsme Bobovi, že z ní dokáže vytáhnout to nejlepší. Myslím, že se mu to povedlo. Tato nová verze je o něco otevřenější, s lepším stereo zvukem a vyváženým finálním mixem. Aaron cítil, že by mohl vytvořit něco, co by elegantním způsobem sjednotilo energii Jarboe a Neurosis. Nechali jsme ho dělat jeho práci a nový artwork rozhodně přidává na záhadnosti alba a odlišuje ho od zbytku našeho katalogu.“
Jako by tato nahrávka byla mladším duchovním sourozencem alba The Cure Pornography z roku 1982. Neurosis & Jarboe není snadné poslouchat. A to je dobře. Pokud máte rádi hudbu, která se vám brutálně vkrade přímo do vaší existence, stupňuje napětí, vyráží vám zuby a do vaší mysli vypaluje text: „Říkám ti, pokud si mě Bůh chce vzít, vezme si mě," a vy se cítíte naprosto nicotní a bezmocní – pak je toto studiové dílo stvořeno přímo pro vás. Poslední věc, kterou byste od Neurosis přeci chtěli, je cítit se při poslechu jejich projektů příliš pohodlně a bezpečně.
Neurosis & Jarboe - "Easter" (Patti Smith cover)
Nejtěžším úkolem každé nové desky je najít rovnováhu mezi pokrokem, změnou a zachováním si vnitřní identity. Není to vůbec snadné, ale Neurosis jsou rozhodně jedněmi z těch hudebních velikánů, kteří znovu dokazují, že to jde. Jaká je tedy nová kolekce songů Oko každé bouře? Je to studiovka, která si zaslouží daleko větší pozornost než všechny předešlé nahrávky. Je nezbytné ji poslouchat znovu a znovu, než se skutečně ujme. Při poslechu této kolekce (skoro) nikdy nebudete kývat hlavami do taktu, protože je tím nejklidnějším, nejsmutnějším a nejromantičtějším albem, co kdy Neurosis stvořili. Z nahrávky vyzařuje čistá, nezkreslená atmosféra, která převažuje nad agresí a hlukem. Formace dokončila svůj vývoj k experimentálnějšímu a střídmějšímu přístupu skládání, použily se zde zajímavější zvuky a samply, nevrstvilo se tolik zvukových ploch přes sebe, více se zvýraznily kytarové postupy, velmi často čisté, snižující hlasitost celé nahrávky. Vokály byly náhle méně agresivní, ale měly drsné a upřímné podání, jako když zvíře šeptá bolestí. Kytarista a zpěvák Scott Kelly brouká hlubokým barytonem ve stylu Nicka Cavea, zatímco Steve Von Till přidává na kytaře a ke zpěvu zkázou prolezlý riff. Bubeník Jason Roeder buší stejným pomalým, ale energickým stylem, který Bill Ward vybrousil s Black Sabbath k dokonalosti a společně s bublavou basou Davea Edwardsona drží nahrávku pohromadě s přesností švýcarských hodinek. A vše je zahaleno do čarokrásné zvukové malby samplů a kláves Noaha Landise.
Pokusím se přiblížit dvě nejdelší skladby desky (obě přes 11 minut), na kterých je zachován epický vzorec Neurosis tiché – hlasité – tiché – hlasité a je doveden k absolutní dokonalosti. Skladba "The Eye Of Every Storm" začíná neškodně varhanními tóny, jednoduchou figurou bicích a doprovodnými vokálními harmoniemi, které jsou téměř konejšivé. Ale zároveň atmosféra písně ve vás vyvolává až děsivý svíravý pocit. Song se nese v prog-rockovém duchu a za pět minut se skladba úplně zastaví. Ozývá se pouze strašidelný, pulzující tón syntezátoru Moog, ponuré deklamování textu a výkřik Von Tilla, který zní tak úzkostně a úpěnlivě, že si umíte představit jeho krční svaly napjaté námahou, když vyje: „Now oooooath breakerrrr sinks loooooowwwww!!!“ Celá formace se v plné síle vrací ve třetí části písně, opakuje hudební téma intra, čímž skladbu přivádí ke strhujícímu závěru. Krásná ukázka nového hudebního vyjadřování, kdy ponurou tísnivou atmosféru nemusím navodit jen hlomozem a agresí, ale i děsivou naléhavostí čistého zpěvu v doprovodu dvou tónů syntezátoru. "Bridges" je vzrušující směs vznešenosti stylu Pink Floyd a totální metalové hysterie. Song je směsí zastřeného naléhavého zpěvu s mistrovskými zvuky samplů, geniální podpory bicích a klavírního doprovodu. Když na počítadle času naskočí 5:25, klavír se během mrknutí oka překlopí v ohlušující brutální kytarovou stěnu. To se ještě dvakrát zopakuje a když skladba dospěje k srdceryvnému závěru s typickým albiniovským řevem zkreslených kytar, připomene vám to mistrovsky provedený závěr kytarovo-syntezátorové hradby songu "Hurt" od Nine Inch Nails.
Právě u této studiovky nezbytný časový odstup skutečně potvrdil, že jde o jedno z nejlepších děl, co kdy Neurosis natočili. Je to pravděpodobně nejhezčí deska sestavy. Je to ale ponurá a temná krása, kdy se jejich epické kompozice hodí k nějakému psychologickému hororu. Je v nich pocit zoufalství, zakořeněný hluboko v naší duši a všudypřítomný pocit opuštěnosti. Je to druh díla, které může změnit celý váš pohled na to, co je možné vytvořit v oblasti extrémního a experimentálního metalu. Jsou zde vlivy od folku, elektronického minimalismu, hluku, samplů až po hardcore, doom a sludge metal. To by ale nebylo nic neobvyklého, co už jsme předtím neslyšeli, ale způsob, jakým je vše smícháno a zvukově pečlivě ošetřeno, je velmi inspirativní a v tom spočívá kouzlo celé kolekce. Přeměna hlučné formace v tlumenější možná vyžadovalo několik pokusů, ale Neurosis a Steve Albini to napotřetí zvládli s překvapivě skvělým výsledkem.
Vyznění a rozsah této studiovky prověří trpělivost mnoha posluchačů, ale pro ty, kdo obdivují Lateralus od Tool nebo A Natural Disaster od Anathemy, je tahle deska téměř povinností pro rozšíření hudebního rozhledu. Celá kolekce vyžaduje vaši plnou pozornost a potvrzuje výjimečné postavení pěti vizionářů na jejich cestě do nové hudební éry.
Závěrem pár slov o spojení Neurosis s producentem Stevem Albinim. Jejich partnerství se stále prohlubovalo a vedlo k ohromujícímu průlomu, který kapelu posunul daleko od původního zvuku na nahrávce Through Silver In Blood. Redaktor se Steva Von Tilla zeptal: „Se Stevem Albinim spolupracujete od alba Times Of Grace z roku 1999, takže je jasné, že je to vztah, se kterým jste spokojeni. Není vůbec žádná touha po změně producenta?“
„Důvodem, proč jsem naprosto spokojený s tím, že Steve nahrává naše desky, je jeho metodika. Má nepřeberné množství zkušeností s nahráváním tisíců studiovek. A jeho postoj je takový, že se nestará o něčí hudbu. Možná se mu líbí naše písně, ale to je vedlejší. Jde o to, že nemá žádný názor na to, jaká by měla být něčí tvorba. Chce to jen zachytit organicky, čistě a líbivě znějícím způsobem. Slyšíš o formacích, které tráví někdy i měsíce nahráváním. Co to sakra dělají? Písně máme napsané a připravené už ve zkušebně. Nemáme v nich žádné studiové triky. Je to skutečné nahrávání, jaké bylo s Led Zeppelin nebo Black Sabbath nebo s jakoukoli vaší oblíbenou deskou ze 70. let. Se stoprocentní jistotou víme, že Jasonovy bicí budou znít, jako by vytloukal ty sračky z bubnů v pěkně znějící místnosti, protože chceme, aby to tak znělo. A Steve to tak zaznamená. Můj zesilovač bude znít tak, jako bys měl hlavu přilepenou k mému Marshallovi. Tak to má být a nic tomu nebrání. Žádný z těch hnidopišských počítačových keců, kdy lidé jeden po druhém v řídící místnosti přidávají své výmysly do nahrávky. Nevydržel bych dělat desku tímto způsobem. Nahráváme ve studiu živě. Samozřejmě dáváme vokály zvlášť, protože zpíváme lépe, když se nesoustředíme na dobrý riff na kytaře a zároveň na zpěv. Ale nahráváme nástroje, nahráváme vokály a pak mícháme ten výsledný tvar. A Steve Albini nám to umožňuje. Nepotřebuji jít do řídící místnosti, abych zjistil, jestli to zní dobře. Vím, že to zní přesně tak, jak to znělo z mého zesilovače. Takže my chceme stihnout nahrát desku za týden. Nechceme se s tím srát měsíc. Lidé slyší naši hudbu a myslí si, že je opravdu složitě vrstvená, ale to je jen způsob, jakým naše parta zní. Každý, kdo nás viděl naživo ví, že každý tón, který slyší, pochází z kytar, basy, bicích, našich hrdel nebo kláves, žádné počítačové úpravy a zasrané triky,“ odpověděl Steve Von Till.
Steve Albini k nahrávání ve svém studiu prozradil: „Myslím si, že je například nemožné mít jen jednu metodu pro nahrávání bandu a aplikovat ji na všechny ostatní. Nahrávat indie rockovou sestavu Low je úplně něco jiného než nahrávat přímočarou rockovou formaci, jako jsou řekněme Jesus Lizard. A to je zase úplně něco jiného než nahrát velmi pevně uspořádanou, technologicky složitou kolekci, jako je studiovka Neurosis, a to je opět úplně jiný soubor požadavků než nahrávání jakési orchestrální popové produkce, jako Edith Frost. Příprava na každého z těchto interpretů je úplně jiná. Nemyslím si však, že je nutné vše plánovat předem. Musíte být jen otevřeni tomu, co je v tu chvíli potřeba. A pokud nejste připraveni udělat vše, co je v daný okamžik požadováno, pak jeden nebo druhý z těch záznamů poserete. Jsem skálopevně přesvědčen, že povinností inženýra je, aby byl připraven a věděl co dělá, aby ho žádné okolnosti nezarazily. Nejhorší situace nastává, když přijdou lidé, jejichž čas je velmi napjatý a cenný, utrácet své celoživotní úspory na natočení desky. S hrůzou sledují chlapa, který jim má album nahrát, jak se škrábe na hlavě a říká: „Já nevím, co mám dělat!“ To je katastrofa, které se vždy snažím vyhnout.“ Je potřeba k tomu něco dodávat? Z celého vesmíru se sešli dvě rozdílné hudební entity s neskutečným citem pro hudbu – Steve Albini a Neurosis v čele se Stevem Von Tillem a porozuměli si v otázce práce se zvukem tak, že oboustranný přístup do sebe zapadl jako dvě správné kostičky lega. Album The Eye Of Every Storm vyšlo u Neurot Recordings pro Severní Ameriku a u Relapse Records pro zbytek světa. Bude zajímavé sledovat, kam se další cesta Neurosis a jejich hudebního vývoje bude ubírat. Unplugged nebo návrat k agresi? Tipněte si. Na desátém zastavení se to určitě dozvíme a máme se jistě na co těšit.
Neurosis - "Burn" (oficiální video)
„Hudba mluví sama za sebe, slova jsou klamné myšlenky“ (Steve Von Till).
Neurosis a Steve Albini na minulé nahrávce společně smíchali ještě poslední nevyzkoušenou polohu – klidnou čistou nahrávku. Pokračovat dál touto cestou bez opakování však nebylo možné. Desáté album již velmi vlivné formace z Bay Area sice obsahuje fragmenty jejich předchozích počinů, nejde ale o návrat do žádné konkrétní fáze uskupení. Hudební náplň se vzdaluje atmosféričtějšímu směru a post–rockovému nádechu poslední studiovky a vrací se k přímějšímu a tvrdšímu přístupu. Kapela nevytváří hudebně nic nového, ale jako kdyby vydestilovala tu nejlepší esenci z každé desky, kterou udělala v nahrávací kariéře trvající dvacet let, a pak to použila k napsání Given To The Rising.
Nahrávka se vyznačuje vyváženým poměrem zpěvu Scotta Kellyho a Steva Von Tilla a odlišným používáním samplů a kláves. Elektronické plochy jsou subtilní a často se skrývají pod povrchem, ale jsou přítomny v každé skladbě a dělají obrovskou práci při umocnění atmosféry celého studiového počinu. Žádné ústupky, žádné výplně, prostě nic, co by neznělo upřímně, mocně a hluboce. Nová kolekce je vystavěna ve třech rovinách. První vrstvou je nejtišší, stále přítomný temný ambientní hluk, který je slyšitelný vždy, když ostatní nástroje utichnou. Druhou vrstvu tvoří snová rytmika s dominujícími táhlými kytarami. A vše přebíjí třetí vrstva, což je industriálně nemilosrdný tlak zvukových stěn. Souhra mezi těžkotonážním a téměř jemným prostředím už dlouho nezněla tak skvěle. Nahrávka Given To The Rising je nejtěžší a nejtemnější kolekcí od Times Of Grace, vydaného v roce 1999. Skvělá dynamika písní a teplý zvuk celé nahrávky jsou ty hlavní atributy, co nový počin nesmírně pozvedá.
Desku bez upozornění otvírá velký sabbatovský riff, který je svázán s poněkud archaickými psychedelickými pavučinami, jako by zde Neurosis obrátili svůj pohled až někam na počátek 70. let ke formacím, jako byly Hawkwind či Van Der Graaf Generator. V hlasitých úsecích je naprosto jasný a silný odkaz Black Sabbath. Celá kolekce je překvapivě vyrovnaná, nejsou zde žádné jednotlivé vrcholy. Songy na Given To The Rising se čistě a plynule střídají, aby dohromady na ploše téměř 71 minut vytvořily hudební zážitek, který je prostě bezkonkurenční. Poslouchat nahrávku se podobá ponoru do izolační nádrže – hudba vás dokonale obklopuje, podvrací smysly surrealistickými vizemi, o kterých bychom přísahali, že jsou naše vlastní, chytře ruší a dezorientují naše vědomí, které přesahuje rámec reality. Netroufnu si odhadnout, kolik poslechů deska potřebuje, aby člověk mohl zodpovědně oznámit, že má kolekci naposlouchanou a zná ji. K počinu je potřeba přistupovat se značným respektem a obrovskou trpělivostí, odměna je však královská. Tato sbírka písní se jen tak neoposlouchá. Kdo je trpělivý a pokorný, posléze zjistí, že Given To The Rising je víc než jen mocná kolekce skladeb – blíží se to spíše hudebnímu náboženskému zážitku.
Kapely, které jsou schopné produkovat zásadní nahrávky s touto frekvencí, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Ale formace, která dokáže s takovým citem vytušit trajektorii, která spojuje Ozzyho Osbournea a Floriana Frickea, Michaela Giru a Iana MacKaye, je jen jedna. Neurosis. Jisté je, že Neurosis už dávno nejsou ti nejagresivnější parchanti široko daleko a že se postupem času jejich zájem stále více zaměřuje na vnitřní prožitek, na atmosféru a hledání nových podnětů. Jejich tvorba je temná, velmi temná, ultra temná, jako pustá pustina uprostřed ničeho (pravděpodobně na okraji pekla nebo na úplném konci vesmíru) s malým nebo žádným světlem, kolem se povalují mrtvoly a nad tím vším poletují krkavci. Tak těžkou, ponurou atmosféru, jakou tento počin zprostředkovává, nelze zopakovat ani zapomenout. Given To The Rising je Neurosis ve své nejpodmanivější a nejhypnotičtější podobě. Jak velice trefně napsal na netu jeden fanoušek kapely: „Kapela opět dokazuje šikovnost vystavit dlouhé kompozice v podstatě na pár motivech, schopnost najít přesně ty frekvence, které přinutí hudbu vnímat celým tělem, upoutat veškerou pozornost na několik málo tónů během několika minut. Osvědčený postup funguje: pohladit, postrašit, oddálit, umlátit, umlátit, umlátit, vytrhat, udupat, zasypat, a nakonec snad vzkřísit.“Jednoznačně bychom do slovníku cizích slov k výrazu katarze mohli nově přiřadit jako významový audio ekvivalent formaci Neurosis.
Artwork obalu vytvořil Josh Graham (autor vizualizací) pomocí koláže z různých fotek sousoší na Náměstí hrdinů (Heroes' Square) v Budapešti. Po rozevření bookletu tak poprvé v historii tvorby Neurosis máte před sebou onen temný Neurosis World – rozkvetlá zahrádka zalitá sluncem to rozhodně není a nikdy asi nebude. Černá barva naprosto přesně odpovídá atmosféře zachycené na médiu. Vnitřní vložená část bookletu má na zadní straně citát Jacka Londona: „Raději bych byl popel než prach! Byl bych raději, kdyby moje jiskra vyhořela v oslnivém plameni, než aby ji udusila suchá hniloba. Raději bych byl nádherný meteor, každý můj atom ve velkolepé záři, než ospalá a stálá planeta. Funkcí člověka je žít, ne existovat. Nebudu ztrácet své dny snahou je prodloužit. Využiji svůj čas.“ Na dotaz redaktora magazínu Decibel, proč použili citát tohoto dobrodružného člověka, Steve Von Till odpověděl: „Jack London má na nás vliv z mnoha důvodů, ale pravděpodobně tím hlavním je myšlenka, žít inspirativní život a žít tak, jak chcete vy. Ten citát sám o sobě sálá jako zářivé světlo.“
A ještě tři zajímavé dopovědi Steva Von Tilla. K delší době mezi alby prozradil: „Náš tvůrčí rytmus nemá žádná pravidla, žádné zlomové situace, kdy si řekneme – jdeme složit novou desku. Když se to stane, stane se to. Naši největší překážkou je najít dostatek společného času. Bydlíme od sebe dost daleko a abychom se sešli ve stejné místnosti, to vyžaduje pauzu od našich zaměstnání, rodin a také cestování letadlem. To všechno jen proto, abychom se sešli ve zkušebně. Takže vše plyne pomalu a pouze ve chvíli, kdy se začneme opravdu soustředit a pracovat na aktuálních nápadech, můžeme začít mluvit o nové desce na obzoru. A v tu chvíli začneme pomalu uvažovat, kdy budeme mít týden na společné setkání a dokončení skladeb. Až potom se začneme poohlížet po termínu nahrávání.“ K vlastnímu vydavatelství a nahrávacímu studiu v čele se Stevem Albinim sdělil: „Je dobré, když nikdo další nestrká pracky do toho, co ti je vzácné. Naše hudba je naše životní práce. Znamená pro nás příliš mnoho, než abychom do ní pustili někoho jiného a on mohl způsobit, že by to, co považujeme za nejcennější dar, vyznělo jinak, nesprávně. Ale není to jednoduché. Financovat takto malý podnik je vždycky problém a je hodně věcí, co se může pokazit. A jsem opravdu rád, že se nám daří přežívat a jsme na tom aktuálně docela slušně. Začali jsme v roce 1999, kdy se hudební průmysl začínal hroutit, vše se měnilo a lidé si kupovali méně a méně hudby. Tak snad se nám bude i dále dařit přizpůsobovat se změnám.“
Třetí dotaz redaktora zněl: „Jak se člověk stane takovým audiofilem, když pro většinu z nás je kvalita zvuku o něco víc, než cena za slušná sluchátka?“ po krátkém zamyšlení Steve Von Till odpověděl: „Myslím, že to pramení v době prvních zkušeností s hudbou. Byl jsem dítětem v 70. letech a vyrostl jsem v domě, který miloval hudbu. Moji rodiče měli vždycky pěkně znějící hi-fi a gramofon. Vždy jsem rád poslouchal hudbu a pamatuji si, že mě obzvláště fascinovaly nálady, které zvuky dokážou navodit. Můj táta poslouchal Simona & Garfunkela, Elvise, Johna Denvera, Jima Croce a podobné věci, zatímco moje máma poslouchala tehdejší rocková rádia a kapely jako Foreigner, Queen, Styx nebo Elo. Brzy jsem měl v ložnici své vlastní stereo a nahrával si písničky z rádia, které se mi líbily a kupoval jsem si hardrockové nahrávky od uskupení jako AC/DC, Jimi Hendrix, Deep Purple nebo Kiss. Moji rodiče měli stereo systém Sansui a dodnes si pamatuji jeho vůni, když se po zapnutí zahřál. Měl ten zcela charakteristický zápach elektroniky 70. let. Mám zesilovač Marshall, který voní úplně stejně, jako to stereo mých rodičů. A tak se čas od času jen tak vrátím k hornímu otvoru Marshalla, zavřu oči a nasaju tu specifickou vůni rozpálených lamp a přivodím si závan sedmdesátkové nostalgie! Poslouchám to uklidňující bzučení zesilovače, prsty se dotýkám strun kytary a hraju si nějaký známý song z těchto let.“
Na závěr ještě jedna pozitivní hudební poznámka. Ve světě hudby se něco pohnulo správným směrem a začíná být v posledních letech hlavně v undergroundové (i české) scéně velký zájem vydávat nahrávky na vinylech, které jsou nahrávány analogově. Každý zkušený muzikant vám potvrdí, že zvuk na vinylu má ze všech hudebních nosičů nejlepší dynamiku. Proto také Neurosis vydává na Neurot Recordings své původní remastrované nahrávky na vinylu. Na Bandcamp poté pověsí ke koupi soubory v kvalitě Hi-Res Audio (zvuk je slyšet tak, jak nahrávka zněla ve studiu, když ji umělec nahrával). A světe div se – od doby nabídky hudby v Hi-Res Audio kvalitě se výrazně zvýšil zájem o hudbu.
Given To The Rising je historicky první nahrávka Neurosis, která pro celý svět vychází pouze u vydavatelství Neurot Recordings. Temnokrásná hudební cesta Neurosis nadále pokračuje. Co nám nachystá tento výjimečný kvintet na jedenáctém zastavení? Nechme plynout čas a nespěchejme. Až nastane ten správný okamžik inspirace, jistě nám to Neurosis nezapomenou svým nátlakovým způsobem oznámit.
Neurosis – "Given To The Rising" + live visuals
Gaia pomalu končí svůj pátý oběh kolem Slunce od vydání zatím poslední desky Given To The Rising v roce 2007 a někomu se může zdát, že u Neurosis se nic neděje. Ale zdání klame. V tomto pětiletém období se v jejich společenství odehrálo mnoho zajímavých hudebních aktivit, tak se na ně pojďme společně podívat.
V roce 2007 se poprvé zúčastnili mezinárodního festivalu Roadburn (zaměření od stoner rocku po experimentální hudbu), konaného každoročně od roku 1999 v Tilburgu v Holandsku (audiozáznam „Live At Roadburn 2007“ vydali v roce 2010 na Neurot Recordings). Scott Kelly a Wino (Robert Scott Weinrich, americký rockový zpěvák) společně založili stoner-doom metalové uskupení Shrinebuilder, s nímž v roce 2009 nahráli eponymní studiovku. Jason Roeder se přidal k reunionu stoner doom rockového souboru Sleep. Na samostatná akustická turné po Evropě vyjeli Scott Kelly (hrad Točník, leden 2010) i Steve Von Till jako Harvestman (hrad Točník, červenec 2010). Dave Edwardson založil v Oaklandu veteránskou punkovou partu Kicker, která v roce 2012 vydala svoji první desku Not You. Scott Kelly s Noahem Landisem a Gregem Dalem vytvořili projekt Scott Kelly And The Road Home a v témže roce vydali debut The Forgiven Ghost In Me. Steve Von Till, Scott Kelly a Wino společně nahráli také kolekci písní Songs Of Townes Van Zandt jako poctu americkému zpěvákovi a skladateli Johnu Townes Van Zandtovi. A v závěru roku 2012 opět kompletní Neurosis odehráli v Londýně koncert s kapelou, kterou celou kariéru obdivovali – anglickými industriálně metalovými Godflesh. Nicnedělání? Ani náhodou.
A mezi tím vším najednou v galaktickém prostoru zasvítila skoro nerozpoznatelná jiskřička, která stačila k zažehnutí plamínku, jenž opět rozhýbal jednotlivá kolečka v soukolí hudebního tvoření Neurosis. Říká se, že velké umění má tu moc vzít nás mimo nás samotné a zároveň nás přiblížit k sobě samým. Neexistuje mnoho uskupení, která by to dokázala na hlubším a soudržnějším základě než Neurosis. Čtvrtstoletí se jejich hudba dotýká srdcí a myslí mužů a žen, kteří hledají kontakt s něčím mimo fyzický svět, s něčím nehmotným, s něčím, co vyjadřuje vnitřní zmatek lidského bytí způsobem, který přesahuje čas i prostor. To něco nejen vyvolává otázky, ale možná i našeptává odpovědi.
Hrdost je první slovo, které mě při poslechu této desky napadne. Honor Found In Decay má v sobě animální sílu, skoro až děsivě neotřesitelnou jistotu ve vlastní schopnosti, které jsou prověřené časem, získanými hudebními zkušenostmi ve vedlejších projektech, a ne dlouhým zástupem následovníků. Jeden z hlavních aspektů hudby Neurosis, její nepředvídatelnost, zůstává stále ochrannou známkou zvuku formace. Nejnovější zářez není na první poslech tak trýznivý jako některý z předchůdců, ale přetrvávající hutná atmosféra zůstává. Z velké části je celá studiovka více introspektivní a méně zuřivá.
Klíč k pochopení desky je ukrytý na sólovkách obou kytaristů, při jejichž tvorbě Steve Von Till i Scott Kelly objevili spoustu krásných a prázdných míst, které pak mohli na nahrávce Neurosis naplnit rachotem kompletní kapely. Songy jsou okouzlující, plné jemně dávkované citlivosti a ukazují schopnost skupiny vytvořit hudební monolity, které v sobě nesou stejné množství krásy i hrubé síly. Album poskytuje řadu nových zvuků a zároveň si zachovává základní rysy sestavy: folkové úseky, hutné riffy, kmenové bicí, střídání tichého a hlasitého, pomalá tempa, směsici bluesových prvků, úpěnlivý řev Steva Von Tilla a surové vrčení Scotta Kellyho. Klávesista Noah Landis je na této desce ve zvláště kreativní formě.
Posluchači jen těžko uvěří, že na albu neznějí skutečné housle, violy nebo akordeony. Všechny tyto zvuky jsou ale produktem Landisových kláves a samplů. Jeho tryskající děsivé pípání a bzučení v klidnějších pasážích alba udržuje posluchače v napjatém očekávání kovového řevu, který nevyhnutelně přichází o pár taktů později. Základním tématem textů je výzva, které člověk čelí, když se snaží osvobodit od své minulosti. Písně jsou vnitřním dialogem, který je plný obrazů čištění, odcházení a uvolnění. Až se může zdát, že veškeré soužení a těžké zkoušky lidstva jsou vedeny přes těchto pět vizionářů. A přitom budou první, kdo vám řekne, že jsou jen obyčejní lidé, se svými zaměstnáními a rodinami, kteří se jen snaží pochopit svět kolem sebe. Postupem času se desky Neurosis stávají ještě poutavější, pronikavější, krásnější a zároveň stále tvrdě decimující. Jak členové formace stárnou, více si uvědomují svůj smysl hudebního počínání. Stvořili svůj vlastní hudební svět, a pro každého posluchače se Neurosis World může otevírat a zavírat jinak. Takže pro někoho Honor Found In Decay může znamenat stagnaci, pro druhého totální majstrštych. Za sebe mohu říci, že deska Honor Found In Decay mi připadá přes všechnu tu obrovskou a hlučnou porci decibelů prostě tak nějak lidsky obyčejně smutná, intimní studiovka. A je to smutek, který mnoho z nás důvěrně zná, jen ho nedovedeme přetavit do tónů a rytmů, jako tito hudební kazatelé.
„Pokaždé, když posouváme své vlastní hranice, posouváme tím své vlastní limity a útočíme tak na vlastní slabosti. Nikdy nechceme dělat jednoduché věci. Chceme se neustále měnit a vyvíjet. Je pro nás důležité, zůstat vitální a inspirativní. Jediný důvod, proč to děláme, je fakt, že to děláme pro sebe. Tvorba je naše láska a naše vášeň, není to naše práce. Neděláme hudbu proto, že si s ní vyděláváme peníze. Musí v nás zůstat motivace a vnitřní oheň, jinak k tvorbě není důvod,“ řekl kytarista a zpěvák Steve Von Till, který zároveň přidal několik postřehů k nové nahrávce a celkovému hudebnímu vývoji skupiny: „Nespoléháme se pouze na naše přednosti. Víme přesně, jak utlouct k smrti, takže jsme strávili desítky let zkoumáním jiných zvukových a hudebních teritorií a našli jsme nové způsoby, jak se hudebně vyjadřovat. Jak zaznamenat hloubku, rozsah a tíži myšlenky. A naše současná agresivní poloha, kterou jsme schopni vytvořit, když jsme starší, se nedá vůbec srovnávat s tou z minulosti. Potřebujeme-li velký těžký riff, víme, že ho můžeme hned použít. Jenom jsme se prostě rozhodli vyprávět hudební příběhy jemnějšími způsoby. V textech jste si jistě všimli, že se v naší hudbě objevují opakující se témata a obrazy, ale nikdy se neopakují stejným způsobem. Ať už je to jemné, tlumené, klidné, hlasité nebo se jedná o celkovou atmosféru, vždy to musí být emocionálně těžké. Myslím si, že jsme na této nahrávce získali vyšší smysl pro plynulost, nové způsoby, jak zvýšit kontrast mezi disonancí a melodií, harmonií a disharmonií. Objevujeme stále nové způsoby, jak postavit vedle sebe světlo a tmu. Vždy vidím naši hudební evoluci jako spirálu směrem dovnitř k jádru, k sobě samému. Jsme čistší a čistší a stále se přibližujeme k podstatě toho, čím by naše hudba podle nás měla být. Vokálně se střídáme se Scottem, někdy zpíváme současně, někdy podle toho, jak se písně vytvarují, se textově ujme vedení jeden z nás. Ale na této desce se také většinou střídáme i uvnitř písní. Velmi dobře si pamatuji pocity z nahrávky Through Silver In Blood, ty byly prostě – no byli jsme mladí, rostli jsme jako skupina a sbírali jsme zkušenosti. Když se dívám zpět na tu hudbu, jsem na ni docela hrdý, ale zároveň je tam spousta nezralosti, úzkosti a šílených sraček, které do toho šly z našeho přístupu. Víme, že lidé si této nahrávky velmi váží, ale my jsme se zatím posunuli daleko za ní. Hrát ty písně naživo, znovu a znovu, bylo zatraceně brutální a zničující. Ta jejich energie byla prostě hnusná. Nechtěli jsme to dělat do konce života. Doba Through Silver In Blood bylo bahno a jen bahno, hudebně i v kapele. Všechny věci, které jsme v té době řešili v našich životech a v našem podnikání – to byla naprosto šílená doba. Myslím si, že deska Times Of Grace (1999) byla prvním signálem, že vylézáme z tohoto období. Být schopen z toho vyjít silnější a s nadějí do budoucnosti pro nás znamenalo strašně moc. OK, tam jsme se topili ve sračkách, přežili jsme to, prolezli jsme tunely pekla, a nyní se postavíme na vrchol hory a vrátíme se do bitvy s větší moudrostí, jasný? Zpátky do války o naše duše s touto hudbou, s větším porozuměním a vyrovnanější polohou. Naše zocelení pak udávalo tón všemu, co vzniklo poté. Každá vydaná nahrávka je svým způsobem podkladem té následující. Given To The Rising (2007) by nikdy neexistovalo bez The Eye Of Every Storm (2004). A Honor Found In Decay (2012) by nikdy nevzniklo bez Given To The Rising.“
Vznik obalu Honor Found In Decay má velmi poutavý příběh. Scotta Kellyho jednou zaujal v knize od tatéra Jondixe symbol tří šípů. Jedná se o středověký znak jednoty v rámci společenství (byl to stejný emblém, který kdysi použili pro Tribes Of Neurot). Neurosis hledali silný ústřední motiv pro booklet a vzpomněli si, že od jejich slovenského kamaráda Rastislava, který pracuje jako archeolog, dostali jako dar špičky skutečných prastarých šípů. Z těchto historických šípů vytvořili fyzický objekt, představující onen symbol. S výtvarníkem Joshem Grahamem přišli na nápad zasadit tento předmět do prostoru zaplněného dalšími artefakty (deníky, mapami, totemy a obětinami, komunikačními nástroji, fotkami, ale i texty písní), které odkazují k jakémusi nevyřčenému příběhu. Konečný výsledek celého bookletu představuje uzavřený prostor, kde zjevně kdosi žil, meditoval, posedle si zapisoval, studoval a prováděl duchovní oběti. A přes onu izolovanost je znát i potřeba sdělovat to venkovnímu světu.
Zásadní změnou u Neurosis je také ukončení videoprojekcí a přátelský rozchod s vizuálním umělcem Joshem Grahamem. Když s projekcemi formace v devadesátých letech začínala, byla to naprostá rarita. Museli si vystačit s filmovými promítačkami a projektory. Záběry ukradli snad ze všech psychedelických snímků, co kdy kdo natočil, a kombinovali je se zprávami a válečnými dokumenty. Tím útočili na smysly posluchačů, aby prolomili jejich hranice vnímavosti a donutili je ponořit se hlouběji do hudby. Projekce se vyvíjela souběžně s vývojem muziky a díky Grahamovi se stala jak profi, tak hi-tech. Při práci na Honor Found In Decay kapele najednou došlo, že už nedělá nic neobvyklého. Svět se mezitím změnil, skoro každý je dnes připoutaný k displeji a hltá proud obrazu. Nastala epocha vypínání obrazovek, a tak jednu obrazovku vypnuli i Neurosis. Nahrávka Honor Found In Decay vyšla v říjnu 2012 na CD u Neurot Recordings a o rok později jako kolorované 2xLP na Neurot Recordings a Relapse Records. Premiéra alba se konala 17. listopadu 2012 v The Fox Theatre v Atlantě za spoluúčasti uskupení Yob a Voivod. A jsme téměř na konci naší cesty, čeká nás poslední dvanácté zastavení. Jaké bude? Opět jiné podle tradice vývoje Neurosis? Modří už vědí, ale zatím nebudou nic prozrazovat ani naznačovat.
Neurosis – "Through Silver in Blood" – Live in Oakland 2012
S posledním studiovým počinem a třiceti křížky na bedrech to vypadá, že se kvintet zatím nejvíce přiblížil k představě svého nového hudebního vyjadřování. Skladby, které obsahuje nová deska Fires Within Fires, nejsou jen soundtrackem k tématu na nahrávce, ale představují skutečnou cestu po evoluční hudební spirále k sobě samým. A říkat jim písně? To je mírně řečeno nepřesné. Jsou to kompozice, hudební kusy, které stvořila múza těchto pěti inovátorů. Fires Within Fires je syrová a hluboce oduševnělá studiovka, která všem jasně ukazuje, že transfigurace zvuku zůstává u Neurosis jejich nejvyšší a nenapodobitelnou silou.
Deska se ubírá temnějším směrem a připadá mi, že se více přiblížila stavu, který popisuje současné rozpoložení kapely. Jejich dřívější tvorbu bych nazval postapokalyptickou, ale jak stárnou, jako by si sami připustili, že konec světa může být více introspektivní. Téma, které Fires Within Fires zprostředkovává, jsou ozvěny lidské rasy vymírající z deprese a izolace vynucené technologiemi. Neurosis poprvé od Pain Of Mind (1987) a The World As Law (1990) představují posluchačům novou kolekci s překvapivě krátkou stopáží. Jako by si uvědomili, že už není potřeba motivy dlouze opakovat. Skladby se podstatně zkrátily a vše má daleko účelnější styl. Na desku se vrací nezkreslené titánské crustové, a dokonce stonerové riffy, které hrozivě hřmí naprosto přesně stanovenou dobu. To samé platí i pro každý jemný okamžik inspirovaný folkem. Nepoužívají se hutné industriální zvukové plochy, klávesy a samply zde nehrají dominantní roli. Spousta jemných vsuvek, které se ve skladbách rychle střídají, opět nutí posluchače přepečlivě naslouchat a zpěv obou kytaristů je mnohokrát úplně civilní a čistý. Označit ale desku za stručnou nebo snad málo naplněnou by bylo nespravedlivé hodnocení, protože i když je každá skladba podle standardů Neurosis relativně krátká, všechny stále obsahují stejné množství hloubky a složitosti, na jaké jsme od kapely zvyklí.
Celkové vyznění nahrávky je neočekávaně suché, nevlídné, úplně ohlodané na kost. Je to víc o dřevní intenzitě, což zní ve vztahu k této sestavě jako ta nejfádnější možná slova, ale je to pravda. Hlavně nic nervat přes závit. A to se novému počinu daří a je to jeho poznávací znamení. Neurosis k tomu stačilo pět skladeb a něco málo přes čtyřicet minut. Podle Steva Von Tilla je novinka bezprostřední, což minulé desce Honor Found In Decay chybělo. Působí skoro jako manifest pro pochopení souboru Neurosis jako takového. Dotýká se podstaty, kým jsou, a usiluje o hlubší pochopení jejich hudební existence. I přesto, že se v ohňové zemi nestalo vůbec nic nového, je album opravdovější a dám ruku do ohně, že je to tou stopáží. Ta se zkrátka povedla úplně nejvíc. Privilegium mistrů? Bezpochyby.
Celý proces tvorby desky byla zcela přirozená a rychlá záležitost. Kapela si rezervovala jeden společný víkend v únoru 2015. Část party se sešla o víkendu předtím, aby podle slov Steva Von Tilla zasadila nějaká semínka, ze kterých vyklíčí základní nápady. A během následujícího víkendu byla celá kostra desky na světě. Poté veškerou práci na nové nahrávce odložili až do listopadu a na prosinec si objednali studio u Steva Albiniho. „Věříme našemu procesu. Věděli jsme, že když budeme mít pár dní v listopadu a pár v prosinci, budeme připraveni, než se pojede do studia. A opravdu se nám to jen ukázalo a my to zaznamenali. Bylo to naše nejrychlejší a nejspontánnější skládání, co se nám kdy povedlo,“ řekl Steve Von Till. Produkce dlouholetého partnera Steva Albiniho opět pomohla složený materiál zvýraznit. Basy Davea Edwardsona jsou hřejivé, vždy přítomné a slyšitelné i v těch nejchaotičtějších momentech desky, Jason Roeder dává najevo svou přítomnost, aniž by musel kmenovými bicími svolávat válečníky k bitvě, Noah Landis podmalovává a dotváří velmi decentně celou nahrávku a k tomu všemu jsou kytary Steva Von Tilla a Scotta Kellyho jasné bez zkreslení, a tak dobře už dlouho nezněly. Steve Albini nasnímal nahrávku opět tak věrně, že všechno je jasně a čistě slyšitelné a deska má neskutečnou dynamiku. Proto když budete poslouchat se slušnými sluchátky nebo dobrými reproduktory, budete přísahat, že kapela hraje před vámi v pokoji.
Pro ztvárnění obalu nové desky tentokrát skupina oslovila svého dlouholetého fanouška a umělce Thomase Hoopera. „Bylo pro mne těžké získat vizuální představu artworku, protože jsem nechtěl vložit svou uměleckou osobnost do jejich hudby, ale chtěl jsem prezentovat jejich monumentální odkaz a ikonickou vizuální identitu bez opakování jejich předchozích nápadů,“ řekl Thomas Hooper. Společně se Stevem Von Tillem cítili, že to tentokrát chtějí udělat jinak, bez zásahu techniky a digitálních úprav. A proto se rozhodli, že to bude ručně malované umělecké dílo. Thomas Hooper obdržel energii nového studiového počinu a začal připravovat návrhy. „Když už se mi naskytla příležitost vytvořit obal desky pro bandu, kterou 25 let sleduji a obdivuji, chopil jsem se příležitosti a vlil jsem do projektu každý kousek své kreativní energie,“ vysvětlil. „Začal věci skicovat a kreslit, my jsme na to reagovali, chodilo to tam a zpátky a dolaďovali jsme různé detaily. Obrazy, které se objevily na začátku, byly planetární červená koule, solární mandaly, lidské srdce a strom – mnoho z těchto věcí mělo několik různých podob a tvarů, až jsme nakonec dospěli do bodu, kdy jsme všechno poskládali a odsouhlasili, jak bude vypadat finální obrázek,“ popsal proces vzniku Steve Von Till. Thomase Hoopera tvorba tak pohltila, že vytvořil nejen obal CD, ale také kompletní booklet a grafický návrh pro vložený prospekt k LP, dokonce ručně napsal všechny texty, informace o nahrávání a nakreslil i logo kapely. Nakonec se spojil s lidmi v Neurot Recordings a svými přáteli v Deathwish Inc. (nezávislá nahrávací společnost, založená roku 2000 Jacobem Bannonem z Converge, zaměřená na hardcore punkovou hudbu), kteří mu pomohli s vydáním a distribucí obrazů v muzejní kvalitě, které vytvořil z kreseb pro desku Fires Within Fires. Byl to pro všechny strany opravdu obohacující zážitek.
Neurosis se v březnu 2016 vydali na své nejrozsáhlejší světové turné ke kulatému výročí – 30 let od založení bandy. Pro fanoušky bylo velmi potěšující zařazení songů i ze starších desek. Začali třemi koncerty v Regency Ballroom v San Francisku a jako support postupně vystoupili Shellac, Sleep, Negative Approach a Converge. V dubnu odehráli dva koncerty na festivalu Roadburn v Holandsku. K výročí také vydávají na Neurot Recordings mohutný sběratelský boxset Strength And Vision v počtu 1 300 kusů, který obsahuje 11 CD a 19 LP. V září vychází nová nahrávka Fires Within Fires opět pro celý svět na Neurot Recordings. Na podporu nové studiovky odjeli krátké evropské turné (např. Brutal Assault Pevnost Josefov), na které navázalo s přelomem roků 2016/2017 rozsáhlé severoamerické putování s Converge a Amenra (pod křídly Neurot Recordings). V únoru 2017 obletěli matičku Zemi a koncertovali v Austrálii a na Novém Zélandu. Poté opět transport do Skandinávie, kde zahráli dokonce na Islandu na festivalu Eistnaflug v rybářské osadě Neskaupsta?ur, kde žije 1 481 obyvatel. Konec roku 2017 Neurosis zastihl na jejich vůbec prvním putování po Jižní Americe.
Tak jsme společně doputovali dechberoucí cestou skrz tajemný Neurosis World na zatím poslední dvanáctou zastávku. Pevně doufám, že to není konečná stanice tvorby Neurosis. I když pod tíhou nových informací o vyhazovu Scotta Kellyho z kapely si nedovedu další fungování Neurosis reálně představit. Ale jistě jste po našem putování plni dojmů a já doufám, že se jejich alba pro vás stanou hudebními kolekcemi, ke kterým se budete nadále vracet pro nevyčerpatelné zvukové zážitky. I pro mne to bylo díky mnoha poslechům během psaní tohoto seriálu úžasné hudební znovuobjevování. Snažil jsem se v tomto pětidílném seriálu použít co nejvíce informací i z rozhovorů, abyste co nejvíce pronikli do nitra společenství Neurosis.
Pokusil jsem se také zmínit maximum hudebních odboček členů sestavy a je jich opravdu požehnaně. Rozhodně stojí za poslech, protože jsou plné další zajímavé a pestré hudební náplně a mohou vám pomoci doskládat si celé hudební puzzle Neurosis. Není mezi nimi ani jedna nepovedená nahrávka. Někomu se bude více líbit ranné tvrdé období, někdo se zamiluje do jejich pozdějšího ambientnějšího tvoření. Jak kdysi pronesl Forrest Gump: „Máma vždycky říkala – život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.“ A pro Neurosis platí to samé, každá jejich deska je jiná a je brilantním originálem. Proto jakékoliv známkování a srovnávání pro mne ztrácí smysl. Nelze srovnávat nesrovnatelné. V prologu v prvním díle jsem napsal, že posluchač s nimi musí projít celou jejich evoluční hudební štreku od začátku, aby měl vůbec šanci pochopit a ocenit neskutečný progres, kterého tato formace za 30 let dosáhla. A věřte, cesta je to hlučná, temná a namáhavá. Ale pro ty, kteří se jí nezaleknou a budou dostatečně trpěliví, čeká na konci královská odměna. Nová poslechová citlivost na vnímání hudby. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že od mé srážky s megalitickým útvarem Neurosis jsem už nemohl poslouchat hudbu stejným způsobem. Nejen, že mě to vyzvalo vnímat hudbu jinak, ono mě to přímo donutilo vnímat hudbu jinak. Otevřelo mi to dveře, které byly až za hranicemi mých vlastních úzkých hudebních zkušeností. A za to budu Neurosis vděčný do skonání věků.
Neurosis – Roskilde Festival 2017
V závěru našeho objevování Neurosis jsem na konci v Epilogu napsal: „Tak jsme společně doputovali dechberoucí cestou skrz tajemný Neurosis World na zatím dvanáctou zastávku. Pevně doufám, že to není konečná stanice tvorby Neurosis.“ Ani nevím, proč jsem tu poslední větu psal. Jako by už tehdy vyskočila nějaká podvědomá obava z možného konce Neurosis. Bohužel po šesti letech od vydání jejich zatím finálního hudebního díla to ale vypadá, že dvanáctá zastávka bude i konečnou stanicí. Co se stalo? Nechme promluvit aktéry vzniklého dramatu.
Novinové titulky v srpnu roku 2022 hlásají: „Zpěvák skupiny Neurosis Scott Kelly se veřejně přiznal, že týral svojí manželku a děti!“ V komunitě Neurosis se rozlévá zděšení:"Co se to proboha děje? To přeci nemůže být pravda!"
Oficiální vyjádření Scotta Kellyho (SPARK 08/2022):
Zakládající kytarista a zpěvák Neurosis Scott Kelly veřejně přiznal, že se zapojil do psychického i fyzického týrání své manželky a dětí. Dále oznámil, že se už nebude věnovat dráze profesionálního muzikanta. Kelly se chce po zbytek svého života starat o svou rodinu, poskytnout jí bezpečný prostor pro uzdravení a obnovit její důvěru. V obsáhlém prohlášení, které zveřejnil na své facebookové stránce, napsal:
„Vzhledem k nedávným událostem cítím, že se musím vypořádat s některými fámami a uvést věci na pravou míru. Posledních několik let jsem emocionálně, finančně, psychicky i fyzicky týral svoji manželku a mladší děti. Když jsem začal být paranoidní, že to lidé zjistí, našel jsem způsoby, jak zabránit manželce v chození do práce a dětem do školy. Oddělil jsem je od jejich přátel a zbytku rodiny. Stal jsem se posedlý kontrolou a používal jsem vydírání, manipulaci, hrozby sebepoškozováním a sebevraždou. Fyzicky jsem lidi napadal nebo je pomlouval, abych si tuto kontrolu udržel. Když jsem si myslel, že mě moje žena opustí, snažil jsem se ji a ostatní přesvědčit, že jsem blázen a že nevím, co dělám. Chtěla mi pomoci skrz terapii a psychiatry. Moje lži a podvody se pak před profesionály samozřejmě rozpadly na kousíčky. Když se moje žena konečně pokusila odejít, pronásledoval jsem ji, obtěžoval ji dnem i nocí a způsobil, že ona i naše nejmladší děti žily v neustálém strachu.“
Dále dodal, že se nyní stahuje z veřejného života, aby se dokázal srovnat s vlastními psychickými problémy. K prohlášení o svém stavu ho donutily pomluvy, které se začaly valit na jeho ženu. „Svoji ženu neskonale miluji. Je to nejlepší člověk, kterého znám. Je velmi upřímná, milující a hodná až do morku kostí. Když pravda začala prosakovat ven, našli se lidé, kteří se pokusili hodit vinu na moji ženu, aby mě zbavili všech obvinění. Šířili o ní směšné a škodlivé fámy.“
Jen pár dní po tomto vyjádření Scotta Kellyho vychází oficiální stanovisko formace Neurosis (08/2022):
„Nejsme schopni vyjádřit míru znechucení a zklamání, které cítíme k muži, kterého jsme kdysi nazývali Bratrem. Jako kapela jsme se rozešli se Scottem Kellym na konci roku 2019 poté, co jsme se dozvěděli o hrubém zneužívání, kterého se dopustil vůči své rodině v předchozích letech. V minulosti Scott zmínil své manželské problémy a akty verbálního zneužívání, stejně jako svůj záměr získat pomoc a změnit své chování. Informace, které jsme se dozvěděli v roce 2019, jasně ukázaly, že Scott již překročil hranici a není cesty zpět. Tyto informace jsme nesdíleli z úcty k přímé žádosti jeho ženy o soukromí a přání rodiny, aby se jejich situace nestala drbárnou v hudebních časopisech. Když Scott 27. srpna 2022 zveřejnil svůj příspěvek na Facebooku a odhalil většinu těchto skutečností, můžeme konečně i my říci, co si o tom všem myslíme.
Posledních dvacet let jsme žili daleko od sebe a Scotta jsme vídali jen při schůzkách kvůli práci na hudbě nebo hraní na koncertech. Neměli jsme tušení, jaká je realita v jeho rodině, protože jsme mu nebyli nablízku. Podle Scottova vlastního přiznání bylo jeho zneužívání úmyslné, cílené a přísně střežené tajemství – dokonce i pro nás, kteří mu byli nejblíže. Jakmile jsme se dozvěděli o jeho devastujícím chování, bylo těžké si spojit tyto hrozné informace s osobou, o které jsme si mysleli, že ji dobře známe. Není divu, že zneužívání skrýval tak dlouho, protože je to zrada naší etiky jako spoluhráčů, partnerů, rodičů a lidských bytostí.
Od roku 2019 jsme učinili řadu pokusů kontaktovat Scotta. Chtěli jsme si upřímně promluvit o stavu kapely a zjistit, jak se jemu a jeho rodině daří, ale on s námi tři roky odmítal mluvit. Poté, co jsme toho s někým zažili tolik – více než 35 let – by člověk očekával přinejmenším odpověď. Nyní, aniž by reagoval na telefonáty, textové zprávy nebo e-maily svých spoluhráčů a přátel, Scott zveřejnil svůj příspěvek o rodinné situaci. Nám toto rozhodnutí připadá jako další pokus o manipulaci, další příležitost pro jeho narcismus ovládat vyprávění. Obvykle bychom veřejnou otevřenost a upřímnost ohledně duševních nemocí považovali za statečnou a dokonce úctyhodnou. Ale my si prostě myslíme, že tomu tak není. Není nic statečného na systematickém zneužívání vaší ženy a dětí. Není nic odvážného na přiznání provinění, když jste neudělali nic pro to, abyste změnili své chování. Není nic odvážného na tom, když odmítnete upřímně mluvit nebo vůbec nemluvíte s nejbližšími přáteli a spoluhráči, lidmi, kteří vás podporovali a drželi při vás po většinu vašeho života. Ve srovnání s dopadem Scottových činů na jeho rodinu dopad na naši sestavu ztrácí význam. Nicméně s hrůzou a zlomeným srdcem truchlíme nad ztrátou našeho životního díla a odkazu, který byl pro nás posvátný. Naším prvořadým zájmem je bezpečnost a blaho Scottovy ženy a dětí, stejně jako kohokoli jiného v podobné situaci. Toto je jediné prohlášení, které k této situaci hodláme učinit. V pravý čas, až to bude vhodné, poskytneme více informací o našich budoucích hudebních snahách, ale to není nyní na pořadu dne.“
A od té doby je z okolí Neurosis ticho po pěšině. Známe mnoho hudebních příběhů, kdy slavný muzikant odešel od kapely a všichni říkali, že je to konec formace. Mnohdy se tak nestalo. Můj dědeček říkával: „Každý jsme nahraditelný.“ Ale já si osobně myslím, že Scotta Kellyho nelze v Neurosis nahradit a že tímto jeho strašným činem se končí jedna dlouhá třicetiletá novátorská a objevitelská hudební cesta. Ale netruchleme – mnohým posluchačům bude do konce života stačit objevování všech hudebních zákoutí na dvanácti vydaných opusech, mnohým je to úplně šumák. A my z rodiny Neurosis, zrození v Neurosis Worldu, můžeme jen doufat v sílu životem otlučeného hesla – 'Never Say Never.'
Od posledního přehledu událostí kolem Neurosis v roce 2022, kdy došlo k odchodu Scotta Kellyho a následnému pozastavení činnosti formace, se situace nezměnila.
V roce 2025 Jason Roeder oznámil ukončení vystupování a prodeje většiny svého hudebního vybavení, přičemž uvedl, že neví, zda Neurosis budou pokračovat.
V současnosti tedy neexistují žádné nové informace o aktivitách Neurosis. Všichni její členové se věnují jiným projektům.
Například Steve Von Till vydal 16. května 2025 sólové album Alone In A World Of Wounds, které se odklání od jeho předchozího stylu a nabízí ambientní a gotsky laděné skladby.
Text: Kelly
