V Chile vzniká skupina Aguaturbia, rockové uskupení složené z Carlose Coralese, který hraje na kytaru, a jeho manželky Denise, která se stará o zpěv. Formace byla průkopníkem těžkého psychedelického rocku v Chile a dobyla si i mezinárodní uznání. Kromě psychedelických zvuků, wah-wah kytarových efektů a těžkých blues rockových akordových vzorů Aguaturbia do své hudby včlenila také prvky latinskoamerické lidové hudby. V chilském tisku vyvolala polemiku v době, kdy psychedelickým rockem bořila převládající sociální normy.

Apollo, jedna z prvních finských progresivních skupin, byla odrazovým můstkem pro světoznámého fusion bubeníka Edwarda Vesalu. Dag Erik Asbjornsen popsal tuto výjimečnou acidrockovou/protoprogovou partu v knize Of The Mind od Scented Garden, že zní, „jako by v jejich čele stál zpívající los“, což je příliš dokonalý popis na to, abychom se ho pokoušeli překonat, i když platí jen pro tu polovinu studiovky, kde se pohybují v post-creamovském acidovém pumprlíkovském módu.

April Wine je kanadská rocková skupina založená v roce 1969 v Halifaxu v Novém Skotsku. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století zaznamenala skupina mezinárodní úspěch a od roku 1971 vydala více než 20 alb.

Ačkoli April Wine oficiálně vznikli na konci roku 1969 ve Waverley v Novém Skotsku, jejich kořeny sahají až do St. John's v Newfoundlandu a Labradoru z let 1967/68, kde bratři David a Ritchie Henmanovi vyrůstali a společně hráli hudbu, než se přestěhovali do Nového Skotska.

Původní název této skupiny byl Prism, jejížmi členy byli David Henman (kytara), Ritchie Henman (bicí), jejich bratranec Jim Henman (baskytara) a Myles Goodwyn (zpěv, kytara). Když zjistili, že Halifax nenabízí příliš příležitostí k hraní a nahrávání, poslali demokazetu do Aquarius Records v Montrealu. Manažeři Terry Flood a Donald K. Tarlton jim poslali odmítavý dopis, který však kapela mylně považovala za pozvání. Dne 1. dubna 1970 se April Wine vydali do Montrealu, přivezli nástroje a 100 dolarů v hotovosti a přesvědčili Flooda a Tarltona, aby s nimi podepsali smlouvu. Po příjezdu se usadili v chatě a zamluvili si vystoupení v místním komediálním klubu Café Andre. Následujících pět měsíců strávili na turné po východní Kanadě se skupinou Mashmakhan.

Argent byla anglická rocková skupina, kterou v roce 1969 založil klávesista Rod Argent, bývalý člen The Zombies. Na svém kontě mají tři singly, které se dostaly do britské Top 40: "Hold Your Head Up", který se dostal na páté místo a v hitparádě strávil 12 týdnů, "Tragedy" (34. místo) a "God Gave Rock and Roll to You" (18. místo). Dvě jejich alba se umístila v britské hitparádě: All Together Now, které se v roce 1972 dostalo na 13. místo, a In Deep, které v roce 1973 strávilo jeden týden na 49. místě.

Původními členy kapely byli Rod Argent (klávesy), baskytarista Jim Rodford (Argentův bratranec, dříve působil ve skupině Mike Cotton Sound), bubeník Bob Henrit a kytarista Russ Ballard. O hlavní zpěv se dělili Ballard, Rodford a Argent.

Attila byla americká rocková kapela, jejímž členem byl mladý Billy Joel.

Blackfoot je americká jižanská rocková kapela z Jacksonville na Floridě, která (pod jiným názvem) vznikla v roce 1969. Ačkoli hrají především jižanský rock, jsou známí také jako hardrocková formace. Klasickou sestavu skupiny tvořili kytarista a zpěvák Rickey Medlocke, kytarista Charlie Hargrett, baskytarista Greg T. Walker a bubeník Jackson Spires. V sedmdesátých a na počátku osmdesátých let vydali několik úspěšných alb, včetně Strikes (1979), Tomcattin' (1980) a Marauder (1981).

Na jaře 1969 se Rickey Medlocke a Greg T. Walker setkali v Jacksonville s newyorským rodákem Charliem Hargrettem a společně založili skupinu Fresh Garbage. Medlocke hrál na bicí a zpíval, Walker hrál na baskytaru a Hargrett na kytaru. Klávesy ovládal Ron Sciabarasi. Kapela často vystupovala v klubu The Comic Book Club na Forsyth Street. Na podzim téhož roku se Fresh Garbage rozpadli po odchodu Sciabarasiho, který byl odveden do armády a poslán do Vietnamu. Medlocke, Walker a Hargrett se však přeskupili a založili skupinu Hammer. Medlocke se přesunul na pozici zpěváka a kytaristy, novými členy se stali bubeník Jackson Spires, klávesista DeWitt Gibbs a kytarista Jerry Zambito. Gibbs a Zambito dříve hráli v Tangerine. Brzy se přesunuli do Gainesville na Floridě, kde se stali domácí kapelou známého baru Dub's na okraji města, který byl proslulý vystoupeními nahoře bez.

Začátkem roku 1970 se skupina přestěhovala do New Yorku poté, co jim kamarádka, pracující v hudebním vydavatelství, dohodila kontakt na manažera. Brzy poté se dozvěděli o jiné kapele jménem Hammer a proto si změnili jméno na Blackfoot, aby odráželo indiánský původ svých členů. Jackson Spires měl otce Čejena a Francouze a matku Čerokíjku, otec Rickeyho Medlockeho byl příslušník Lakotských Siouxů a kmene Blackfoot, zatímco z matčiny strany měl předky z kmenů Creek a Cherokee, stejně jako skotské a irské kořeny. Greg 'Two Wolf' Walker měl předky z kmene Východních Creeků. Charlie Hargrett byl jediným bělochem v klasické sestavě.

Přesun do New Yorku skupině nepřinesl kýžený úspěch, a tak Gibbs odešel. Medlocke začal hrát na rytmickou kytaru a na jaře 1971 se on a Walker rozhodli přijmout nabídku připojit se ke Lynyrd Skynyrd. Blackfoot se tak na nějaký čas rozpadli. Charlie Hargrett mezitím krátce hrál ve skupině No Name, která zkoušela v Morristownu a koncertovala po New Jersey. Během roku 1972 došlo k pokusu o obnovu Blackfoot, ale Medlocke znovu odešel a Walker se krátce připojil k Cross Country. Hargrett mezitím zůstal v Hackettstownu v New Jersey.

Blues Creation byla japonská rocková skupina založená v Tokiu v roce 1969. V čele s kytaristou a zpěvákem Kazuo Takedou vystupovali v letech 1969 - 1972 pod názvem Blues Creation a po tříleté přestávce se v roce 1975 vrátili pod jednodušším názvem Creation.

Blues Creation založili v roce 1969 kytaristé Kazuo Takeda a Koh Eiryu a zpěvák Fumio Nunoya po rozpadu jejich The Bickies. V říjnu 1969 vydali své debutové album amerických bluesových coververzí, na kterém zazněly písně Sonnyho Boye Williamsona, Memphise Slima, Chestera Burnetta, E. Claptona, Blind Willie Johnsona, Willie Dixna a Otise Rushe.

Po několika změnách v sestavě vyšel v srpnu 1971 jejich první počin s původním materiálem Demon & Eleven Children. V tomtéž roce vydali také desku Carmen Maki & Blues Creation, na které vévodila zpěvačka Carmen Maki. Na konci téhož roku vydali i své poslední LP Blues Creation Live. Každé vydání kromě prvního obsahuje skladby napsané Takedou a mají jinou sestavu.

Další skvělá skupina nalezená v archivu Cavern Sound Studios. Hráli velmi tvrdý blues rock s ďábelskými texty, které se věnovaly tématům satanismu, války ve Vietnamu a heroinu. Jejich jediné album You Won't Remember Dying, nahrané v letech 1969 – 1970 nebylo tehdy vydáno a vyšlo až posmrtně. Formace pocházela z oblasti Kansasu a Missouri.

Když basák Jim 'Bugs' Wine v roce 1969 opouštěl armádu, byl rozhodnutý založit kapelu. Přes novinový inzerát sehnal kytaristu Alana Lewise a bubeníka Chucka Horstmanna. Chyběl jim ale zkušený textař – až do chvíle, kdy Wine na ulici narazil na svého kamaráda z dětství Paula Parkinsona, který se k nim záhy připojil. Na koncertech s nimi občas hostoval klávesista Lynne Wenner. Skupina ale čelila zásadnímu problému – hráli téměř výhradně vlastní materiál. Ačkoliv se to z dnešního pohledu nemusí zdát jako překážka, v tehdejším Kansas City to znamenalo velké potíže se sháněním koncertů. Svou roli mohl sehrát i fakt, že jejich hudba rozhodně nebyla o 'sluníčkářské' lásce – právě naopak. Mezi hlavními náměty jejich textů dominoval satanismus, drogy a válka ve Vietnamu. Díky tomu se brzy stali lokálním undergroundovým fenoménem.

V roce 1971 si našetřili dost peněz na jednodenní session ve studiu, během níž nahráli osm písní. Než však stačili dát dohromady finance na jejich vydání, výsostně individualistický Parkinson se odpojil a zahájil sólovou dráhu. Krátce nato odešel i Horstmann. Zbylí dva členové našli náhradu a založili skupinu Creation, která se ale příliš neprosadila – o jejím dalším působení totiž nejsou téměř žádné informace.

Bull Angus (název inspirovaný býčími farmami poblíž stodoly, kterou si pronajímali na zkoušení) byli psychedelicko-bluesové uskupení s výraznými progresivními sklony, známé především fanouškům vinylových desek z přelomu 60. a 70. let.

Skupinu založili koncem 60. let v Poughkeepsie ve státě New York kytaristé Larry LaFalce a Dino Paolillo. K této dvojici se brzy připojili Geno Charles (bicí), Frankie Previte (zpěv), Ron Piccolo (klávesy) a Lenny Venditti (baskytara). LaFalce a Venditti dříve působili v newyorském The Pyramid, Previte byl členem The Oxford Watchband a Piccolo hrál ve The Revells.

Pod producentským dohledem Vinnyho Testy vydali v roce 1971 u Mercury Records eponymní debut, ale slabý marketing a nízké prodeje způsobily, že o rok později vydali už jen jedno LP, Free For All, než se rozpadli. (I když Previte se nesmazatelně zapsal do historie popu jako autor písně "The Time of My Life" pro soundtrack k filmu Hříšný tanec!).

Cactus je americké hardrockové uskupení, které vzniklo v roce 1969. V současnosti jej tvoří zpěvák Jimmy Kunes, kytarista Paul Warren, bubeník Carmine Appice, baskytarista Jimmy Caputo a Randy Pratt na foukací harmoniku.

Skupinu Cactus původně založili na konci roku 1969 bývalí členové Vanilla Fudge – baskytarista Tim Bogert a bubeník Carmine Appice. To se stalo po zrušení plánů na spojení s kytaristou Jeffem Beckem, které bylo přerušeno jeho autonehodou, díky níž byl Beck více než rok mimo hudební scénu. Počátkem roku 1970 Bogert a Appice přivedli bluesového kytaristu Jima McCartyho z Mitch Ryder's Detroit Wheels a The Buddy Miles Express a zpěváka Rustyho Daye (rodným jménem Russell Edward Davidson) z The Amboy Dukes. Tato sestava vydala tři alba u Atco Records: Cactus (1970), One Way... or Another (1971) a Restrictions (1971), než koncem roku 1971 došlo k problémům uvnitř kapely, což vedlo k odchodu McCartyho a brzkému propuštění Daye. Na čtvrtém a posledním původním albu Cactus, 'Ot 'n' Sweaty (1972), se k původní rytmické sekci Bogertovi a Appiceovi připojili Werner Fritzschings na kytaru, Duane Hitchings na klávesy a Peter French (ex-Leaf Hound a Atomic Rooster) na vokály.

Po rozpadu Cactus v roce 1972 se Bogert a Appice spojili s Jeffem Beckem a založili skupinu Beck, Bogert & Appice. Po vydání jednoho studiového alba Beck, Bogert & Appice (1973) a jednoho živého alba Beck, Bogert & Appice Live (1973, vydáno pouze v Japonsku) se skupina rozpadla. Jejich druhé LP zůstalo dodnes nevydané, stejně jako záznam posledního koncertu kapely v Rainbow Theatre v Londýně 26. ledna 1974.

Po proslavení Rustyho Daya na detroitské rockové scéně se pokusil obnovit jednu z nejlegendárnějších detroitských kapel, The Band Detroit. Tato formace, která vznikla jako odnož Detroit Wheels, měla členy jako Steve Gaines, Ted "T-Mel" Smith, Nathaniel Peterson, Terry Emery a Bill Hodgeson. Skupina však brzy čelila problémům, které vedly k jejímu rozpadu. Existuje nahrávka The Driftwood Tapes, na níž Rusty Day, Steve Gaines a další členové kapely vystupují pod názvem The Band Detroit v roce 1973.

Skupina The New Cactus Band, kterou založil Duane Hitchings, vydala jedno album Son of Cactus (1973), na němž se nepodílel žádný z původních členů Cactus, ale připojil se kytarista Mike Pinera (ex-Blues Image a Iron Butterfly), baskytarista Roland Robinson a bubeník Jerry Norris. V polovině roku 1973 kapela absolvovala živé turné po Středozápadě a východním pobřeží USA s bubeníkem Captain Beyond Bobbym Caldwellem a bývalým baskytaristou Gregga Allmana, Charliem Souzou. The New Cactus Band se brzy rozpadli, přičemž jejich jediné album se dostalo na 183. místo v žebříčku Billboard Top 200 Albums.

V roce 1976 Rusty Day založil novou verzi Cactus v Longwoodu na Floridě. Tato sestava zahrnovala Steva "Kahouteka" Dansbyho na kytaru, Johna "Soybean Slima" Sautera (pozdějšího člena Weekend Warriors Teda Nugenta) na baskytaru a Garyho "Madmana" Moffatta (dnes člen .38 Special) na bicí. Tato sestava byla nejdéle působící verzí Cactus v 70. letech, ale rozpadla se kolem roku 1979. I když se tvrdilo, že nahráli několik demosnímků a možná i desku, žádné studiové nahrávky se nikdy neobjevily. Několik živých záznamů však koluje po internetu. Dne 3. června 1982 byl Rusty Day zavražděn ve svém domě v Longwoodu na Floridě. On a jeho syn byli zastřeleni neznámými drogovými dealery. Případ nikdy nebyl vyřešen a zůstává otevřený.

Cactus se znovu objevili v červnu 2006 v New Yorku. 3. června vystoupili v rozhlasovém vysílání The Radiochick Show a poprvé od roku 1972 v B.B. King's Blues Clubu na Times Square. Toto vystoupení bylo přípravou na koncert na Sweden Rock Festivalu ve švédském Norje 9. června. V roce 2006 se k původnímu triu Appice, Bogert a McCarty připojil bývalý frontman Savoy Brown Jimmy Kunes a Randy Pratt na foukací harmoniku. Skupina také vydala nové album Cactus V (2006).

V roce 2008 McCarty opustil skupinu a na jeho místo přišel Werner Fritzchings. Elliot Dean Rubinson nahradil Tima Bogerta, který se kvůli zdravotním problémům vzdal koncertní činnosti. V roce 2011 se McCarty do kapely vrátil a na baskytaru ho vystřídal Pete Bremy, který v minulosti působil ve Vanilla Fudge a je jediným nepůvodním členem, jenž hrál v obou kapelách. V roce 2012 hráli v sestavě Jim McCarty, Carmine Appice, Jimmy Kunes, Pete Bremy a Randy Pratt.

V září 2016 vyšlo album Black Dawn, které obsahuje osm nových písní a dvě dosud neslyšené skladby původní kapely, které nedávno objevil Carmine Appice. V roce 2017 byl novým baskytaristou kapely jmenován Jimmy Caputo a na kytaru se připojil Paul Warren (ex-Rare Earth, Richard Marx, Rod Stewart). To bylo po odchodu Jima McCartyho kvůli zdravotním důvodům. Dne 13. ledna 2021 zemřel Tim Bogert ve věku 76 let po dlouhém boji s rakovinou.

Crushed Butler byla britská protopunková/hardrocková kapela, která existovala v letech 1969 až 1971. Podle autorů knihy Prettyr Vacant: A History of UK Punk byla v mnoha ohledech první britskou proto-punkovou skupinou. Členové této formace později založili The Hammersmith Gorillas aka The Gorillas a The Darryl Read Group a věnovali se také sólové kariéře.

Crushed Butler vznikli v roce 1969 ve složení Jesse Hector (kytara, zpěv, autor písní), Alan Butler (basová kytara) a Darryl Read (bicí, doprovodné vokály, autor písní). Darryl Read vybral název Crushed Butler z dalších asi třiceti názvů kapel, které si poznamenal, včetně (v té době nepoužívané) přezdívky The Clash, kterou považoval za příliš otřepanou!

Crushed Butler se pyšnili výrazným, silně idiosynkratickým, futuristickým vizuálním stylem. Oblékali se do ručně střižených, krvavě rudých triček s proříznutým výstřihem a modrých nebo černých kalhot Levi's s cvočkovými pásky zavěšenými nízko na bocích. Jesse Hector měl nahoře krátce střižené vlasy s mohutnými skopičinami. Hector si upravoval vlasy dozadu na skinheada, nahoře na modro, s rockabilly kotletami a s rozdělením uprostřed. Alan Butler měl účes sestříhaný na střed a velké kotlety. Darryl Read měl lví kštici tmavých vlasů, chodil v černé kožené vintage bundě na motorku, modrobílém tričku a kubánských podpatcích. Celkově jejich image připomínala bovverské kluky a vypadali jako The Clash několik let předtím, než The Clash vznikli, a Hectorův hlas zněl jako John Lydon ze Sex Pistols, jen v roce 1969. Celkově plně zformovaná a moderní image Crushed Butler předcházela britské punkrockové vizuální estetice z roku 1976 o sedm let dříve.

Zpočátku hráli coververze písní jiných kapel, jako "Move It" od Cliffa Richarda, "Son of A Baker" od Small Faces a "Keep On Chooglin'" od Creedence Clearwater Revival, než začali psát a rozvíjet svůj vlastní "rychlý, těžký, hlasitý", vysoce agresivní a zároveň inovativní původní materiál. Energická a vzrušující živá vystoupení svým chuligánským rockem smetla z pódia nejednu špičkovou formaci zvučného jména. Včetně Slade, kteří po vystoupení Crushed Butler odmítli pokračovat.

Skupina se zúčastnila konkurzu a nahrávala pro několik nahrávacích společností, včetně demo nahrávky financované z vlastních zdrojů, ale žádná z těchto deseti písní jim však nezajistila nahrávací smlouvu. V roce 1970 jim bylo při nahrávání v EMI Demo Studios na Manchester Square v Londýně povoleno nahrát pouze vlastní originální píseň "Factory Grime", kterou si vybral producent Roger Ferris. Roger viděl jejich potenciál, ale nepodařilo se mu přesvědčit šéfy EMI, aby s nimi podepsali smlouvu. O sedm let později podepsali smlouvu se Sex Pistols.

Na podzim roku 1970 se kapela přejmenovala na Tiger a změnila se i sestava, do které přibyl Arthur Anderson. V říjnu 1970 nahráli Tiger ve studiu De Lane Lea pět písní, které zůstávají nezvěstné a nevydané k roku 2021. Stále se jim však nedařilo získat nahrávací smlouvu a koncem jara 1971 se rozpadli, když Read nastoupil jako skladatel u Track Records.

Dust založil v roce 1969 Richie Wise a dva teenageři, Kenny Aaronson a Marc Bell. Producent a manažer tria, Kenny Kerner, byl také autorem textů. Jejich eponymní debut vyšel v roce 1971 u Kama Sutra Records, následován druhým albem Hard Attack, vydaným u stejného vydavatelství v následujícím roce. Ačkoli Wise začal psát materiál pro třetí desku, skupina se rozpadla kvůli nedostatečné propagaci a Wiseovu zájmu o produkci.

Přestože vydali pouze tato dvě alba, stali se později historicky zajímavými pro sběratele raného amerického heavy metalu. 16. dubna 2013 byla obě alba znovu vydána jako kombinovaný CD set s názvem Hard Attack / Dust (Legacy Recordings) a také na vinylu 20. dubna u příležitosti Record Store Day.

Později se Wise a Kerner pustili do produkce mimo jiné s Kiss a produkovali první dvě desky této formace. Bellovým dalším projektem po Dust byla kapela Estus; hrál na jejich eponymním albu z roku 1973. V polovině 70. let se připojil k Richard Hell & the Voidoids a hrál na jejich prvním albu Blank Generation. V roce 1978 nahradil Thomase Erdelyiho ve formaci Ramones a přijal jméno Marky Ramone. V roce 2001 byl Marky spolu s Ramones uveden do Rock and Rollové síně slávy a v roce 2011 obdržel cenu Grammy za celoživotní dílo.

V roce 1968 byli dva kamarádi ze školy, devatenáctiletý kytarista Peter Grenville "Gren" Fraser z Parkstone a sedmnáctiletý baskytarista James Haines z Westbourne, unaveni popovým směrem, kterým se ubírala jejich kapela Free Love, a dali dohromady tvrdou R&B formaci The Parkers s Davidem Porterem na druhou kytaru a Mikem na bicí. Náhoda tomu chtěla, že byli pozváni jako hlavní hvězdy na Graville Pop Festival, který se konal kousek za kanálem La Harve ve Francii, a to jen proto, že byli z Anglie. Po návratu do Bournemouthu měli Gren a James ambice stát se profesionály a podali si inzerát ve výloze hudebního obchodu Dona Strikea, kde hledali podobně smýšlejícího bubeníka a zpěváka. Prvním úspěšným uchazečem byl bývalý bubeník formace Push Bernie James z Redhillu, který měl vlastní hudební ambice. Navrhl Petea Thorpa, vysokého, urostlého zpěváka ve věku kolem dvaceti let z Pokesdownu, který získal bohaté zkušenosti během působení v formaci The Harvey Wells Soul Band. V roce 1968 se soul stal passé a každá formace, která si chtěla prodloužit životnost, si buď oblékla rozevláté kalhoty, paisley košili, nechala si narůst vlasy a zapojila fuzz box, nebo se dostala na vedlejší kolej, což byl osud, který potkal Petovu formaci.

Ve zkušebně se čtveřice pustila do sestavování setlistu, ale brzy se ukázalo, že potřebují sólového kytaristu, který by rozšířil jejich zvuk, a Bill Napier, starší třicátník s mladou rodinou, na krátkou dobu zaplnil mezeru. Jeho neochota se angažovat však otevřela cestu Neilu Tatumovi, který po odpovědi na inzerát v Melody Makeru opustil svůj domov v New Mills u Stockportu a vydal se na jih. Nový kvintet se pustil do práce, vytvářel riffy a nekonečně jamoval, postupně si vytvořil základ, na který mohl Pete přidávat texty a stavět plně zformované písně. Postupem času se tvrdá práce vyplatila a jejich repertoár coververzí ustoupil novému a originálnímu tělesu těžkých, "svalnatých" rockových písní. Při diskusi o názvu kapely se všech pět členů shodlo na tom, že The Hulk dokonale vystihuje sílu a agresivitu jejich hudby, Elias byl přidán později, protože se obávali žaloby ze strany Marvel Comics, domova fiktivního superhrdiny "Neuvěřitelného Hulka".

Formace debutovala 12. října 1969 v nedělním Beat Clubu v Pavilion Ballroom, kde předskakovala Black Velvet. Následovaly koncerty podél jižního pobřeží na místa jako Steering Wheel Club's v Dorchesteru a Weymouthu, kde předskakovali Hawkwind a High Tide. Ve snaze dostat se na celostátní scénu podepsala formace smlouvu s agenturou Laidham Entertainments v londýnském Romfordu. Zanedlouho se vydali do vzdálenějších míst, např. do průmyslových center Birminghamu a Coventry, kde předskakovali anarchickým undergroundovým marnotratníkům The Pink Fairies, na sever do Stockportu a na jih do Canterbury, domov Caravan, kterým fandili na univerzitě, a na západ do Weston-Super-Mare, na venkov ve Walesu a do Granary v Bristolu, kde hráli druhé housle Warm Dust.

Bývalý kytarista Mindbender a budoucí kytarista 10cc Eric Stewart pozval formaci do svého komplexu Strawberry Studios ve Stockportu, kde nahráli několik skladeb na demo disk, který pak prodávali po Londýně v naději, že získají nahrávací smlouvu. Zpočátku o ně projevil zájem manažer Wishbone Ash a budoucí šéf The Police Miles Copeland, ale nakonec je odmítl. Poté měli štěstí na Mikiho Dallona, popového zpěváka z šedesátých let a zakladatele nově vznikajícího labelu Young Blood. Ten hledal nové talenty a podepsal s nimi smlouvu, aby se připojili k Dandovi Shaftovi, Julian's Treatment, Macovi a Katie Kissoonovým a Pythonu Lee Jacksonovi na jeho stále se rozšiřujícím seznamu umělců. Dallon zavedl formaci do studia, kde působil jako producent a dohlížel na to, aby Hulk připravili osmipísňový koncertní set, který během několika posledních měsíců zdokonalili na cestách. Nahrávání probíhalo ve dvou dnech, první den se nahrávaly doprovodné skladby a případné předělávky, druhý den se nahrávaly vokály. Album Unchained vyšlo v listopadu 1970 a dočkalo se jen několika příznivých recenzí a naprosté absence propagace či reklamy. Přesto se ho v Německu prodalo přes pět tisíc kusů, možná i díky změně obalu s fotografiemi formace, zalitými modrým nádechem. Kapela nikdy nezjistila, kolik kopií se prodalo po celém světě, protože mizerné honoráře po dvou letech vyschly.

Deska Unchained je poměrně typická nahrávka pro toto období, spíše bluesový hard rock než heavy metal se spoustou dunivých bicích, rozmlženou basou umístěnou vysoko v mixu, kvílejícími kytarami a tvrdým, chraplavým zpěvem. V některých kruzích bylo přirovnáváno k Deep Purple a Led Zeppelin, ale to je trochu přitažené za vlasy, protože na taková přirovnání je příliš drsné a hotové. Blíže by mělo k málo známým Leaf Hound nebo Dark, formacím podobného ražení, které jsou dnes, stejně jako Elias Hulk, vysoce sběratelsky ceněné. Unchained mělo být první příčkou na žebříčku k pokračující kariéře, ale ukázalo se, že je to sice jejich debut, ale zároveň i labutí píseň, přestože se snažili napsat nový materiál pro případné pokračování. Bez finanční podpory a úspěšného alba, které by mohli propagovat, koncerty vyschly a koncem roku 1970 rozčarovaní James a Bernie ukončili činnost.

Skupina Elonkorjuu byla založena na podzim roku 1969 v západofinském městě Pori. O rok později získala druhé místo v soutěži Finnish Rock Championship 1970 a podepsala smlouvu s EMI. Elonkorjuu vydali svůj debut Harvest Time v roce 1972. Originální výlisek je dnes považován za nejdražší finské vinylové album s cenou až 1 500 eur. V roce 2002 bylo znovu vydáno jako CD. Během 70. let se často objevovali na významných finských hudebních festivalech, jako jsou Ruisrock a Pori Jazz.

V roce 1978 skupina vydala své druhé album Flying High, Running Fast pod názvem Harvest, což je anglický překlad slova Elonkorjuu. LP vyšlo u RCA Records a cílem Elonkorjuu bylo prorazit na mezinárodní scéně, ale místo toho se skupina nakonec rozpadla. Kytarista Jukka Syrenius se přestěhoval do Norska a vydal několik alb se svou novou kapelou Jukka Syrenius Band, v níž působili také někteří zahraniční hudebníci, například americký bubeník Clifford Jarvis, jihoafrický baskytarista Johnny Dyani a norský klávesista Haakon Graf.

Elonkorjuu se znovu zformovala v roce 2003 a v následujícím roce vydali svůj třetí studiový počin. V prosinci 2009 odehráli koncert ke 40. výročí založení v divadle Pori. Ten byl později vydán jako dvojité živé album. V roce 2012 vydala společnost EMI boxovaný set 4 CD obsahující téměř všechny skladby, které kdy skupina nahrála. Box obsahuje také raritní koncertní materiál ze 70. let 20. století. Dnes jsou kytarista Jukka Syrenius a baskytarista Veli-Pekka Pessi jedinými původními členy skupiny. Současnou sestavu tvoří bubeník maďarského původu Zoltán Kárpáti, klávesista Jussi Reunamäki a saxofonista Jari Perkiömäki, který získal doktorát z jazzové hudby na Sibeliově akademii.

Epitaph je německá rocková skupina, která vznikla v roce 1969 v Dortmundu. Zpočátku hráli něco jako post-psych progresivní rock, okořeněný občasnými jazzovými akcenty a rozšířenými harmoniemi dvou kytar, v roce 1973 se začali orientovat na přímočařejší hardrockovou (později heavy metalovou) stylizaci a po vydání šesti studiových alb se v roce 1982 rozpadli. V roce 2000 se znovu spojili s vydavatelstvím Epitaph a následovalo několik nových desek, včetně dvou studiových alb.

Kapelu založili (původně jako Fagin's Epitaph) koncem roku 1969 v Dortmundu zpěvák a kytarista Cliff Jackson z Yorkshiru, skotský bubeník James McGillivray a německý baskytarista Bernd Kolbe. Po několika vystoupeních jako předkapela skupin jako Black Sabbath, Rory Gallagher, Yes a Argent podepsali nahrávací smlouvu s Polydorem, zkrátili si název a přestěhovali se do Hannoveru. Po angažování druhého kytaristy Klause Walze odjela skupina do Wessex Studios v Londýně, aby začala nahrávat eponymní debut, který byl dokončen ve Windrose Studios v Hamburku a vydán na podzim roku 1971. Po četných koncertech po celém Německu, včetně živého vystoupení v televizním pořadu Beat Club v roce 1972, skupina nahrála (v Audio Tonstudio v Berlíně) druhé album Stop, Look and Listen, opět pro Polydor.

V roce 1972 McGillivray odešel a byl nahrazen Achimem Wielertem, jehož styl hry se zasloužil o to, že se kapela vydala silnějším rockovým směrem, což demonstrovaly dva singly z roku 1973, "Autumn '71" a "We Love You Alice". Přesto byly prodeje neuspokojivé a Polydor od kapely upustil. Téměř okamžitě se Epitaph vydal do USA a podepsal tam smlouvu s nově vzniklým nezávislým vydavatelstvím Billingsgate, jehož šéf Gary Pollack produkoval třetí desku Outside the Law. Kapela (nyní s Norbertem Lehmannem, bývalým členem skupiny Cartago, na bicí) byla připravena vyrazit na americké turné, když Billingsgate zkrachoval. Poté, co přišli o všechny peníze, se Epitaph v lednu 1975 rozpadli, aby se vyhnuli sdílení dluhů své nahrávací společnosti.

V roce 1976 se znovu objevili v Německu (v sestavě Cliff Jackson, Bernd Kolbe, Klaus Walz a Jim McGillivray) a natočili koncert v Kolíně nad Rýnem pro hudební televizní pořad Rockpalast. Krátce před nahráváním, v lednu 1977, McGillivray kapelu opustil a nahradil ho Fritz Randow (ex-Eloy). Ještě téhož roku odešli Walz a Kolbe, zatímco přišli kytarista Heinz Glass, baskytarista Harvey Janssen a Michael Karch na klávesy. Tato nová sestava se pak připojila k maďarské progresivní rockové skupině Omega na jejím 36 denním evropském turné, které vyvrcholilo třemi velkými koncerty v Budapešti před více než 30 000 diváky.

Čtvrté album Return to Reality vyšlo u Brain Records v dubnu 1979. Boogie rocková deska, poznamenaná vlivy heavy metalu, byla označena za průměrnou a byla špatně přijata. Následovalo See You in Alaska, opět pro label Brain a stylově ve stejném duchu. Ještě téhož roku absolvoval Epitaph turné po Německu s Uli Rothem a Accept. Po Karchově odchodu pokračovala kapela bez klávesových nástrojů. V roce 1981 vyšla deska Live, nahraná ve Wertheimu, Dallau a Triburgu v rámci turné See You in Alaska. Ještě téhož roku se vrátili Waltz a Kolbe a Fritze Randowa nahradil Norbert Lehmann. Tato nová sestava nahrála desku Danger Man pro malé vydavatelství Rockport.

V roce 1982 Epitaph vystoupili na festivalu Pfingst ve Würzburgu a Mnichově, a to na programu, na němž se objevili ZZ Top, Saxon, Joan Jett and The Blackhearts, Extrabreit, Saga a Spliff. V roce 1983 se rozpadli, ale v roce 1986 se krátce vrátili, aby podpořili Grobschnitt na koncertě k 15. výročí jejich založení ve Stadthalle Hagen. To vedlo ke vzniku skupiny Kingdom (vedené Kolbem a Jacksonem), která se poté přejmenovala na Domain a vydala tři studiová alba.

V roce 1999 pozval kytarista Heinz Glass členy skupiny Epitaph na koncert v Kaiserslauternu v Kammgarnu, kde slavil 25. výročí své profesionální kariéry. To vedlo (zřejmě na popud Rudolfa Schenkera) k reunionovému koncertu Epitaph v lednu 2000 v Lindenbrauerei v Unně. V sestavě s Cliffem Jacksonem, Heinzem Glassem, Berndem Kolbem a Achimem Wielertem byl zdokumentován na DVD pod názvem Live at the Brewery a později vydán na CD pod názvem Resurrection u Hurricane Records. V roce 2007 skupina (Jackson, Kolbe, Heinz Glass a Achim Poret) vydala své sedmé studiové album Remember the Daze, které následovala deska Dancing with Ghost (2009), obě na labelu in-akustik.

Skupina vznikla v roce 1969 z augsburské školní kapely Phallus Dei. Dozvěděl se o nich mnichovský producent Otto Hartmann a podepsal s nimi smlouvu. První album Gift bylo nahráno v roce 1971 v Union Studios v Mnichově a vydáno společností Teldec. O dva roky později následovalo druhé, Blue Apple, které bylo nahráno ve vlastních studiích nahrávací společnosti v Hamburku. Kapela se stala známou díky televizním vystoupením a nespočtu koncertů po celém Německu, včetně německého rockového superkoncertu v roce 1973 ve frankfurtské Festhalle před 6000 diváky, který sponzorovala společnost Bravo a na kterém vystoupili všichni představitelé tehdejší krautrockové scény. Skupina se rozpadla v roce 1974.

V roce 2013 se členové kapely rozhodli, že se pokusí o comeback do televizního pořadu Millionärswahl, který se konal 9. ledna 2014 na ProSieben, nicméně byli vyřazeni hned na začátku jako předposlední.

Pololegendární acid heavy psychedelici ze západního pobřeží Goldenrod se vytasili s volně plynoucími, převážně experimentálními instrumentálními hard jamy s intenzivní, uši drásající kytarovou pyrotechnikou a mystickými a spirituálními texty. Bezpochyby ovlivnění Yellow Sunshine.

Všichni tři členové se v polovině a na konci 60. let pohybovali na místní losangeleské scéně a byli vyhledávanými session muzikanty a doprovodnými kapelami na cestách, kde předskakovali například sunshine popové skupině Millennium a The Association, Lee Mallorymu, Dariusovi, The 5th Dimension, The Doors, The Ventures a dokonce i Elvisovi Presleymu.

Jejich vlastní album z roku 1969 však neobsahuje žádný sunshine pop, proto je rozporuplným vyjádřením toho, co byli členové kapely zvyklí hrát pro ty, kteří je podporovali. Obsahuje něco, co v té době relativně nebylo slyšet, a je srovnatelné s High Tide a T2. Reedice z roku 2008 obsahuje všechny čtyři skladby z alba plus dosud nevydané monofonní nahrávky.

Gomorrha byla německá proto-metalová / progresivní rocková formace z Kolína nad Rýnem v Severním Porýní-Vestfálsku, která působila v letech 1969 – 1973. Vznikla na konci 60. let a na německé progresivní rockové scéně se zformovala díky pomoci producenta a zvukového inženýra Connyho Planka. Původní sestavu tvořili Helmut Pohl (bicí) a Eberhard Krietsch (varhany, baskytara), u kytar byli Ad Oschel a Ali Claudi.

Své první eponymní album vydali v roce 1970. Druhá nahrávka Trauma (1971) znamenala nový krok ve vývoji autorských písní Gomorrha. Vyznačují se hutným heavy psychrockovým prožitkem přerušovaným sekvencemi s dominancí varhan. Obsahuje texty v angličtině a zpěváka jménem Peter Otten. V roce 1972 vydávají LP, které bude považováno za jejich vrchol I Turned To See Whose Voice It Was; dobrodružné album s chytlavými instrumentálními záseky, originální krautrockovou psych/spacey náladou, pastorálními flétnovými party a těžkými kytarovými riffy. Koncept tohoto vydání je zaměřen na téma apokalypsy a knihy Zjevení. Po vydání dvou památných dokumentů německého nezávislého rocku se v roce 1973 náhle rozpadli.

Grand Funk Railroad založili v roce 1969 jako trio Mark Farner (kytara, klávesy, harmonika, zpěv) a Don Brewer (bicí, zpěv) z kapely Terry Knight and the Pack a Mel Schacher (baskytara) z Question Mark & the Mysterians. Knight se brzy stal manažerem kapely a také ji pojmenoval jako slovní hříčku po Grand Trunk Western Railroad, známé železniční trati v Michiganu. Poprvé se jim dostalo uznání na Mezinárodním popovém festivalu v Atlantě v roce 1969 a podepsali smlouvu s Capitol Records. Po bouřlivém a dobře přijatém setu v první den festivalu byli Grand Funk v následujícím roce znovu požádáni, aby na festivalu zahráli. Po vzoru hardrockových power trií, jako byli Cream, si kapela díky marketingovému umu Terryho Knighta vytvořila vlastní populární styl.

V srpnu 1969 skupina vydala své první LP s názvem On Time, kterého se prodalo přes milion kopií a v roce 1970 získalo zlatou desku. V únoru 1970 získalo zlatý status druhé album Grand Funk (známé jako "The Red Album"). Navzdory kritickým ohlasům a řídkému vysílání bylo prvních šest alb skupiny (pět studiových a jedno živé) poměrně úspěšných.

Na jaře 1970 Knight zahájil intenzivní reklamní kampaň na propagaci desky Closer to Home, která získalo multiplatinový certifikát, přestože nebyla kritikou přijata. Skupina utratila 100 000 dolarů za propagační billboard na newyorském Times Square.

V roce 1971 Grand Funk vyrovnali rekord Beatles v návštěvnosti Shea Stadium, ale vyprodali halu za pouhých 72 hodin, zatímco koncert Beatles se vyprodával několik týdnů. Později v roce 1970 vyšel také dvojdisk The Live Album, který získal další zlatou desku. V roce 1971 vyšly desky Survival a E Pluribus Funk. E Pluribus Funk oslavoval koncert na Shea Stadium reliéfním vyobrazením stadionu na zadní straně obalu.

Koncem roku 1971 byla skupina znepokojena Knightovým manažerským stylem a finanční "nespolehlivostí". Tato rostoucí nespokojenost vedla Grand Funk Railroad k tomu, že počátkem roku 1972 Knighta propustili. Knight podal žalobu pro porušení smlouvy, což vyústilo ve vleklou právní bitvu. V jednu chvíli Knight před koncertem v Madison Square Garden zabavil kapele vybavení. V epizodě pořadu Behind the Music Grand Funk Railroad na stanici VH1 Knight prohlásil, že původní smlouva by vypršela asi za tři měsíce a že rozumným rozhodnutím pro kapelu by bylo prostě počkat, až uplyne čas. Členové však v té chvíli cítili, že nemají jinou možnost než pokračovat a bojovat o práva na svou kariéru a jméno. Právní bitva s Knightem trvala dva roky a skončila mimosoudním vyrovnáním. Knight z něj vyšel jako jasný vítěz s autorskými právy a vydavatelskými honoráři ke každé nahrávce Grand Funk, která vznikla od března 1969 do března 1972, nemluvě o velké výplatě v hotovosti a akciích. Farner, Brewer a Schacher naštěstí získali práva na název Grand Funk Railroad. V roce 1972 se k nim na plný úvazek přidal Craig Frost, který hrál na klávesy. Původně se kapela snažila získat Petera Framptona, pozdějšího člena Humble Pie, ten však nebyl k dispozici kvůli podpisu smlouvy na sólovou desku s A&M Records. Příchod Frosta však znamenal stylový posun od původních rock and rollových kořenů Grand Funk, založených na garážových kapelách, ke stylu více orientovanému na rhythm and blues/pop rock. V nové sestavě vydali Grand Funk v září 1972 šesté album Phoenix.

Pro zdokonalení zvuku pak skupina získala jako producenta hudebního veterána Todda Rundgrena. Vznikla tak její dvě nejúspěšnější alba a dva hitové singly číslo jedna: Donem Brewerem napsaná skladba "We're an American Band" (z alba We're an American Band, vydaného v červenci 1973) a "The Loco-Motion" (z alba Shinin' On z roku 1974). "We're an American Band" se stala prvním hitem skupiny na prvním místě v den Farnerových 25. narozenin, následovaná Brewerovým hitem číslo 19 "Walk Like a Man". "The Loco-Motion" se v roce 1974 stala druhým singlem Grand Funk, po němž následoval Brewerův hit číslo 11 "Shinin' On". Skupina pokračovala v turné po USA, Evropě a Japonsku.

V roce 1974 Grand Funk angažovali Jimmyho Iennera jako producenta a vrátili se k používání svého plného názvu: Grand Funk Railroad. Z alba All the Girls in the World Beware!!! (prosinec 1974) vzešly poslední dva hity skupiny v Top 10, "Some Kind of Wonderful" a "Bad Time" na přelomu let 1974 a 1975. Ačkoli byli v polovině 70. let velmi úspěšní, v kapele narůstalo napětí kvůli osobním problémům, vyhoření a sporům o hudební směřování. Navzdory těmto problémům se Grand Funk vydali vpřed. Potřebovali ještě dvě desky, aby naplnili nahrávací smlouvu s Capitolem, a tak se Grand Funk vydali na velké turné a rozhodli se nahrát dvojalbum Caught in the Act (srpen 1975). Dvojalbum mělo splnit smlouvu s Capitolem, protože však obsahovalo již dříve vydaný materiál, Capitol si vyžádal další desku. Přestože mezi členy kapely stále existovaly tlaky, dohodli se, že budou pokračovat a dokončí pro Capitol ještě jedno LP, aby se vyhnuli podobným právním problémům, jaké zažili v roce 1972 s Terrym Knightem. Skupina nahrála album Born to Die (leden 1976), ale jeho nižší prodejnost a nedostatek hitových singlů je zklamaly. Začalo se mluvit o rozpadu.

Grand Funk však našli nový život díky zájmu Franka Zappy o produkci skupiny. Podepsali smlouvu s MCA Records a výsledkem bylo album Good Singin', Good Playin' (srpen 1976). Sice přineslo jedny z nejlepších kritických ohlasů vůbec, ale úspěch nepřineslo a poté se zcela rozčarovaní Grand Funk Railroad rozhodli koncem roku 1976 definitivně ukončit činnost. Po rozpadu zahájil Farner sólovou kariéru a podepsal smlouvu s Atlantic Records, jejímž výsledkem byla dvě alba. Brewer, Schacher a Frost zůstali v sestavě, založili skupinu Flint a v roce 1978 vydali jednu desku u Columbia Records.

Poté, co je v roce 1980 oslovil jejich bývalý manažer Andy Caviliere se Grand Funk Railroad v únoru 1981 znovu sešli bez Frosta (který hrál s Bobem Segerem) a s Dennisem Bellingerem, který nahradil Schachera na baskytaru. Schacher se omluvil s tím, že se u něj objevil strach z létání, ale později se svěřil, že už s Cavilierem nechtěl spolupracovat. Nová sestava vydala dvě LP Grand Funk Lives (červenec 1981) a What's Funk? (leden 1983). Ani jedno z těchto alb nedosáhlo většího ohlasu u kritiky ani prodejnosti, ale singl "Queen Bee" byl zařazen do filmu Heavy Metal a na soundtracku k němu. V letech 1981 a 1982 kapela absolvovala turné, na kterém se k nim připojil Rick Baker, který hrál na klávesy. Ale nevalný prodej desky Grand Funk Lives a smrt manažera Caviliereho v roce 1982 způsobily, že se skupina počátkem roku 1983, krátce po vydání alba What's Funk?, podruhé rozpadla.

Po několika zkouškách na konci roku 1995 se tři původní členové Grand Funk Railroad (ke kterým se na turné připojil klávesista/kytarista a doprovodný zpěvák Howard Eddy Jr.) v roce 1996 opět spojili a během tří let odehráli koncerty pro 500 000 lidí. V roce 1997 skupina odehrála tři vyprodané benefiční koncerty v Bosně. Na těchto koncertech vystoupil celý symfonický orchestr, který dirigoval Paul Shaffer (z *Late Show with David Letterman*). Grand Funk Railroad vydali živé dvoudiskové benefiční CD s názvem Bosna, nahrané v Auburn Hills ve státě Michigan. Koncem roku 1998 Farner skupinu opustil a vrátil se ke své sólové kariéře. Po dvouleté přestávce Brewer a Schacher angažovali zpěváka Maxe Carla, novou sestavu doplnili bývalý kytarista skupiny Kiss Bruce Kulick a klávesista Tim Cashion.

V roce 2005 byla skupina Grand Funk Railroad uvedena do Michiganské síně slávy rock and rollových legend. V roce 2018 zaskočil za Schachera baskytarista Stanley Sheldon (ex-Peter Frampton) poté, co Schacherova manželka Dena zemřela na rakovinu. Grand Funk Railroad pokračují v koncertování a 17. ledna 2019 zahájili turné "The American Band Tour 2019", "Celebrating 50 Years of Funk".

Granicus byla americká hardrocková skupina, která vznikla v roce 1969 v Clevelandu. Po vystupování v clevelandských klubech a následném hraní před šéfy vydavatelství byla 15. března 1973 podepsali smlouvu s RCA Records a ještě téhož roku vydali svůj eponymní debut. Granicus později předskakovali interpretům jako Bob Seger, Cactus a Spirit, aby propagovali tuto první desku, která byla od té doby v některých klasických rockových kruzích kritiky oceňována. Brzy poté se však skupina rozpadla, protože se necítila podporována svým vydavatelstvím a byla opuštěna svým manažerem. Většina členů se později dala znovu dohromady, asi po více než 25 letech, poté, co zjistila, že se jejich první deska pirátsky prodává v Evropě. V roce 2009 vydali na nezávislém labelu album Thieves, Liars and Traitors, ze sbírky nevydaného materiálu nahraného v roce 1974. Třetí deska, Better Days, byla vydána rovněž nezávisle. Skupina byla známá svou směsí těžkého blues rocku, progresivního rocku, psychedelického rocku a heavy metalu.

Kapelu původně tvořili kytarista Al Pinell a bubeník Joe Battaglia, kteří cvičili v jeho domě, než se přestěhovali do skladiště v Clevelandu, kde vznikla jejich první deska. Jejich hudba byla silně ovlivněna populárními kapelami té doby, včetně psychedelického rocku konce 60. let, jako byli Cream, The Jimi Hendrix Experience a Blue Cheer, stejně jako hardrockovými velikány počátku 70. let, Deep Purple a Led Zeppelin. Měli dvě kytary, baskytaru a bicí a byli vedena charakteristickým vokálem. Hlavní zpěvák Woody Leffel měl vysoko položený hlas velmi podobný Robertu Plantovi, Ianu Gillanovi a Geddymu Lee.

Hairy Chapter vznikli z bonnské skupiny The Concentric Movement, založené v roce 1966, z níž se v roce 1969 oddělili Harry Titlbach (kytara), Rudolf Oldenburg (baskytara) a Rudi Haubold (bicí), aby společně s Harrym Unte (zpěv) založili novou kapelu. Pod pseudonymem Chaparall Electric Sound Inc vydali v roce 1969 u nezávislého vydavatelství Maritim Records LP Electric Sound for Dancing.

Od roku 1970 vystupovali pod svým skutečným názvem Hairy Chapter, který si ponechali až do svého rozpadu v roce 1971. První album pod vlastním jménem jim vyšlo v roce 1970 u společnosti Opp a jmenovalo se Eyes. Obsahovalo stejný materiál jako Electric Sounds for Dancing, ale tyto skladby měly jiné názvy. Hudebně byla kapela Hairy Chapter silně ovlivněna britskými hardrockovými a bluesrockovými kapelami té doby.

Deska Can't Get Through bylo nahrána mezi listopadem 1970 a lednem 1971 v Dierks Studios v Kolíně nad Rýnem s producentem Dieterem Dierksem. Dierks vnesl do mnohem přímočařejšího blues rocku Hairy Chapter silné prvky psychedelického rocku a vytvořil tak album, které kombinovalo blues rock se silnými náznaky krautrocku. Deska vyšla u Bacillus Records, sub-labelu major labelu Bellaphon Records, který měl být konkurencí pro "skutečné" nezávislé labely. Can't Get Through bylo první a jediné album Hairy Chapter, které vyšlo u major labelu. Po vydání desky nahradil Rudiho Haubolda u bicích Werner Faus.

V londýnském psychedelickém uskupení Famous Cure působili Dave Brock a Mick Slattery. Při setkání s baskytaristou Johnem Harrisonem se ukázal jejich společný zájem o elektronickou hudbu, což vedlo trojici k tomu, že se společně pustili do nového hudebního podniku. Sedmnáctiletý bubeník Terry Ollis odpověděl na inzerát v hudebním týdeníku, zatímco Nik Turner a Michael 'Dik Mik' Davies, Brockovi staří známí, nabídli pomoc s dopravou a vybavením, ale brzy byli vtaženi do sestavy. Společně vpadli na místní večer talentů v All Saints Hall v Notting Hillu a byli tak neorganizovaní, že neměli ani název (na poslední chvíli se rozhodli pro Group X), ani žádné písně a zahráli prodloužený dvacetiminutový jam na "Eight Miles High" od Byrds. V publiku byl DJ BBC Radia 1 John Peel, který byl natolik ohromen, že řekl organizátorovi akce Douglasi Smithovi, aby je sledoval. Smith je zaregistroval a na základě smlouvy, kterou připravoval pro Cochise, jim zajistil kontrakt s Liberty Records. Po krátkém období, kdy vystupovali jako Group X a Hawkwind Zoo, se nakonec rozhodli pro název Hawkwind. V Abbey Road nahráli demosnímky "Hurry on Sundown" a několika dalších skladeb, načež Slattery odešel a nahradil ho Huw Lloyd-Langton, který se s Brockem znal z dob, kdy pracoval v hudebním obchodě.

K produkci debutové desky z roku 1970 byl přizván kytarista Pretty Things Dick Taylor. Ačkoli nahrávka neměla komerční úspěch, přivedla uskupení do povědomí britské undergroundové scény, která je začala vnímat na bezplatných koncertech, benefičních vystoupeních a festivalech. Při volném hraní před festivalem v Bathu se setkali s další partou z Ladbroke Grove, Pink Fairies, která sdílela podobné hudební i životní postoje. Mezi oběma soubory vzniklo přátelství, jež vedlo k tomu, že se často objevovaly společně pod přezdívkou "Pinkwind". Jejich užívání drog však vedlo k odchodu Harrisona, kterého nakrátko nahradil Thomas Crimble. Lloyd-Langton brzy opustil formaci rovněž.

Další studiový počin In Search of Space z roku 1971 přinesl větší komerční úspěch a dosáhl na 18. příčku britské albové hitparády. Tato nahrávka přinesla propracovanější image a filozofii skupiny díky grafikovi Barneymu Bubblesovi a spisovateli undergroundového tisku Robertu Calvertovi. Do tvorby začal přispívat i autor science fiction Michael Moorcock a tanečnice Stacia. 'Dik Mik' uskupení opustil a nahradil ho zvukař Del Dettmar, ale pro toto album se rozhodl vrátit, čímž vznikla neobvyklá sestava se dvěma hráči na elektroniku. Baskytarista Dave Anderson, který působil v německém souboru Amon Düül II se rovněž připojil, ale ještě před vydáním alba odešel kvůli sporům s některými dalšími členy. Anderson a Lloyd-Langton poté založili krátce existující projekt Amon Din. Mezitím odešel Ollis, nespokojený s komerčním směrem, kterým se skupina ubírala.

Haystacks Balboa byla americká formace, která hrála těžký progresivní rock plný hutných varhan a kytar s poměrně drsným zpěvem. Nahráli pouze jedno vlastní album (někdy známé jako Detoxified) v roce 1970. Několik skladeb na jejich desce napsal Larry West, bývalý člen legendárních Vagrants a mladší bratr kytarového kolosu Leslieho 'Mountain' Westa. Album produkoval Shadow Morton alias Shadow Mann. Mayo a Polott spolu stále hrají v hudebním uskupení Blue Lagoon.

"Hardrockové skladby jsou typické pro tu dobu, jako Sabbath nebo Mountain, s drtivými těžkými fuzzy kytarami a satanistickými texty. Progresivní momenty jsou docela pěkné, dlouhé skladby spoléhající na souhru hammondových varhan a kytary s delšími instrumentálními úseky."

Odkud se vzal název formace? "V šedesátých letech žil čtyřicetikilový zápasník jménem Haystacks Calhoun. Mark Mayo se potloukal s jednou skvělou místní partou, která se jmenovala The Vagrants, kytaristou byl Leslie West (Mountain). Jeden z přátel Vagrants, Bobby Pace, vymyslel frázi Haystacks Balboa, pravděpodobně v narážce na Mayovu tehdejší velikost. On a Leslie byli "dvojníci" a lidé je vždycky srovnávali... podobný vzhled i styl hry na kytaru a často byli spolu. Takže když jsme v té drogami prosycené době hledali název, vyskočil na nás Haystacks Balboa. Takhle si to pamatuju." (rozhovor s Markem Polottem, baskytaristou)

High Tide byla anglická rocková skupina, kterou v roce 1969 založili Tony Hill (kytara a zpěv), Simon House (housle a klávesy), Peter Pavli (baskytara) a Roger Hadden (bicí).

High Tide poprvé nahrávali jako doprovodná kapela na albu Dennyho Gerrarda Sinister Morning. Gerrard se jim odvděčil produkcí jejich první desky Sea Shanties, která vyšla v říjnu 1969. Ačkoli se setkala s rozhořčenou recenzí v Melody Makeru, recenze v undergroundovém tisku byly veskrze pozitivní a prodeje stačily na to, aby přesvědčily Liberty dát zelenou druhému albu. Toto druhé album, High Tide, vyšlo následujícího roku. V roce 1970 se nahrávala třetí deska, ale Roger Hadden, který trpěl chronickou psychickou labilitou a depresemi již před vstupem do kapely, se psychicky zhroutil a byl hospitalizován dříve, než se podařilo album dokončit. Hudební uskupení bez něj nebylo schopno pokračovat a rozpadlo se. Wilson Neate, autor Allmusic, o skupině prohlásil: "High Tide měli svalnatost nekompromisní proto-metalové kapely, ale odvážili se i do progresivních oblastí s měnícími se časovými signaturami a tempy, měkkou a tvrdou dynamikou, vícedílnými aranžemi a dokonce i některými zdobnými falešnými barokními intermezzy."

Koncem 70. let Hill a House nahráli jako duo LP Interesting Times, střídali se ve hře na baskytaru a místo Rogera Haddena používali bicí automat. Na albu byly hojně využívány syntezátory, které do jisté míry nahradily použití Housových houslí. Deska byla původně vydána jako zásilková kazeta a v letech 1989 a 1990 vyšla na vinylu a CD. Jakékoli možnosti dalších nahrávek z tohoto poloreunionu se rozplynuly, když se House v roce 1990 vrátil k Hawkwind. Nicméně na popud bubeníka Drachena Theakera Hill do konce následujícího roku vypustil pod hlavičkou High Tide ne méně než pět alb, počínaje dvěma disky retrospektivního materiálu a poté třemi alby nahranými zcela novou kapelou.

První retrospektivní vydání, Precious Cargo, se skládá ze sessions nahraných v roce 1970 původní skupinou, jejich přesný charakter však není specifikován. Existuje však teorie, že se jedná o zkušební sezení pro jejich nedokončené třetí počin. Druhé retrospektivní album The Flood je sbírkou demosnímků různého původu. Obsahuje čtyři demosnímky nahrané původní skupinou krátce před jejím rozpadem, šest demosnímků nahraných v letech 1971 a 1976 Tony Hillem a Peterem Pavlim s dalšími hudebníky a sólové demo Petera Pavliho z roku 1979.

Novou sestavu, která nahrála zbývající alba High Tide, tvořili Tony Hill (kytary a baskytara), Dave Tomlin (housle a baskytara) a Drachen Theaker (bicí), přispěli však i různí hostující hudebníci, včetně několika vystoupení Petera Pavliho a Simona House. Nová LP Ancient Gates a The Reason of Success, která se vyhnula sevřeným, komplexním kompozicím, jež byly základem původních High Tide, se skládala téměř výhradně z dlouhých improvizovaných vystoupení s malým nebo žádným kompozičním základem. Mezi těmito dvěma alby vyšlo i A Fierce Nature, kde Tony Hill napsal všechny písně a hrál na všechno kromě bicích.

Hudba tohoto mladého tria z Edinburghu byla v roce 1969 popsána jako electro-flagellation (elektro sebemrskačství), což je výraz, který výstižně charakterizuje jejich kruté kytarové linky s východním nádechem, dunivou baskytaru a zběsilé bicí. Jejich jediné album, natočené během jednoho dvanáctihodinového koncertu v Londýně v prosinci toho roku patří k nejosobitějším a nejznepokojivějším rockovým počinům, které kdy vznikly.

Šlo o krátce existující heavy psychedelické uskupení, jehož studiová nahrávka je dnes poměrně vzácná a mezi sběrateli ceněná. Dříve vystupovali pod názvem Skin. Skladby jako "Mystic Man", "Brush With The Midnight Butterfly" a "Reality Presented As An Alternative" jsou typickými ukázkami heavy psychedelického stylu, ale dvě výjimečné kompozice se nesou v klasičtějším psychedelickém duchu: "Appearance Is Everything Style Is A Way Of Living" připomíná bostonskou formaci Beacon Street Union a zaujme jemnou kytarovou prací ovlivněnou východními motivy, zatímco převážně akustická "Maybe Someday" vyniká hypnotickou melodií a výrazným orientálním nádechem.

Sestava: Gillies Buchan – kytara, zpěv; Edward Jones – baskytara, zpěv; David McNiven – klarinet; John Romsey – bicí.

Humble Pie je anglická hardrocková skupina, kterou založil Steve Marriott v roce 1969 v Moretonu v Essexu. Jsou známí jako jedna z prvních superskupin konce šedesátých let a na počátku sedmdesátých let zaznamenali úspěch na obou stranách Atlantiku s písněmi jako "Black Coffee", "30 Days in the Hole", "I Don't Need No Doctor" a "Natural Born Bugie". Původní sestavu tvořili zpěvák a kytarista Steve Marriott ze Small Faces, zpěvák a kytarista Peter Frampton z Herd, bývalý baskytarista Spooky Tooth Greg Ridley a sedmnáctiletý bubeník Jerry Shirley z Apostolic Intervention.

Marriott se s Framptonem spřátelil v posledních měsících roku 1968 a oba se sblížili kvůli svému nechtěnému statusu "lamače dívčích srdcí" ve Velké Británii a společné touze, aby byli jako hudebníci bráni vážněji. Frampton byl profesně na dně, protože nedávno opustil Herd. Marriott jako mentor svého nového mladšího přítele souhlasil, že Framptonovi pomůže najít nový hudební směr. Marriott původně chtěl, aby se Frampton připojil ke Small Faces jako druhý kytarista a rozšířil tak jejich hudební obzory, místo aby s ním založil zcela nové uskupení, ale tento návrh narazil na odpor jeho spoluhráčů Ronnieho Lanea a Iana McLagana. Frampton hostoval během několika říjnových koncertů, které sice byly publikem dobře přijaty, ale zřejmě nijak nepřesvědčily Marriottovy neochotné spoluhráče, aby Framptona k sobě pustili natrvalo. Marriott proto brzy pomohl Framptonovi založit vlastní band.

V prosinci 1968 na přání svého dlouholetého nahrávacího inženýra a producenta Glyna Johnse posloužili Small Faces jako doprovodná skupina francouzskému zpěvákovi Johnnymu Hallydayovi během nahrávání jeho posledního alba Riviere...Ouvre Ton lit a Marriott přizval Framptona k účasti. Týdenní sezení bylo možná dalším z Marriottových pokusů o rozšíření sestavy Small Faces, ale napětí se údajně vyhrotilo a bylo zaseto semínko pro rozpad skupiny v novém roce. Hallydayovy nahrávky se tak staly posledními studiovými nahrávkami Small Faces. Během sezení nahráli Small Faces a Frampton zárodečné verze písní "Bang!" a "What You Will" z debutové desky Humble Pie a na celém albu je možné slyšet, jak tato pětice hudebníků hraje společně (a také v různých kombinacích s Hallydayovou stálou partou), přičemž obzvláště výrazná je Framptonova kytarová práce. Jejich společné vystoupení nabízí lákavý pohled na to, jak by mohla znít rozšířená sestava Small Faces. K tomu však nedošlo. Z dodnes nejasných důvodů byli Lane a McLagan nyní více než kdy jindy proti tomu, aby se Frampton připojil k bandu. V důsledku toho se Marriottova snaha sestavit pro Framptona uskupení od základu zintenzivnila a na konkurz byli úspěšně pozváni Greg Ridley a Jerry Shirley. Stále frustrovanější Marriott následně na Silvestra během živého vystoupení Small Faces s Alexisem Kornerem v Alexandra Palace odešel z pódia a v zákulisí svým spoluhráčům oznámil, že končí. Poté oslovil Framptona, aby se k němu připojil ve formaci, kterou mu pomohl založit.

Poté, co Small Faces splnili své závazky, včetně lednového evropského turné, bylo v březnu 1969 oficiálně oznámeno jejich rozpuštění a Marriott s Framptonem představili své plány na založení nového bandu (ačkoli soubor již byl zformován a zkoušel společně od ledna). Britský hudební tisk je okamžitě označil za superskupinu, kapela si však zvolila název Humble Pie, aby taková očekávání bagatelizovala, a podepsala smlouvu s nahrávací společností Immediate Records Andrewa Looga Oldhama. Jejich debutová studiovka As Safe as Yesterday Is vyšla v srpnu 1969 spolu se singlem "Natural Born Bugie"/"Wrist Job", který dosáhl 4. místa v britské singlové hitparádě; nahrávka se umístila na 16. místě v britské albové hitparádě. As Safe as Yesterday Is bylo jedním z prvních alb, které bylo v roce 1970 v recenzi časopisu Rolling Stone označeno termínem "heavy metal".

Jejich druhá deska Town and Country byla narychlo vydána ve Velké Británii v listopadu 1969, zatímco Immediate Records bylo na pokraji finančního krachu a band byl na svém prvním turné po USA. Tento studiový počin se vyznačoval více akustickým zvukem a písněmi, které napsali všichni čtyři členové. Koncerty Humble Pie v této době zahrnovaly akustický set, jehož ústředním bodem byla radikální předělávka písně Grahama Gouldmana "For Your Love", po níž následoval elektrický set. Nedávno objevené magnetofonové archivy ukazují, že soubor během prvních devíti měsíců své existence nahrál asi 30 písní, z nichž mnohé zůstaly po desetiletí nevydány, včetně interpretace skladby Henryho Glovera "Drown in My Own Tears".

V roce 1970, po definitivním krachu vydavatelství Immediate, podepsali Humble Pie smlouvu s A&M Records a Dee Anthony se stal jejich manažerem. Anthony se zaměřil na americký trh a navrhl, aby skupina zavrhla akustický set a zavedla dravější zvuk s Marriottem jako frontmanem. První studiový počin formace pro A&M, Humble Pie, vyšel ještě téhož roku a střídal progresivní rock s hard rockem. K desce byl vydán singl "Big Black Dog", který se sice v hitparádách neumístil, nicméně sestava začala být známá díky populárním živým vystoupením v USA.

V tomto období si Peter Frampton pořídil svou proslulou kytaru "Phenix", černý Les Paul Custom z roku 1954, který se stal jeho signature nástrojem a oblíbenou kytarou na dalších deset let. Začátkem prosince 1970 odehráli Humble Pie sérii koncertů v klubu Fillmore West v San Franciscu a během prvního vystoupení Framptona trápily problémy se zvukem jeho tehdejší poloakustické kytary Gibson 335, která byla při vyšších hlasitostech náchylná k nežádoucí zpětné vazbě. Po koncertě ho oslovil fanoušek a hudebník Mark Mariana, který mu půjčil upravený Gibson Les Paul z roku 1954. Frampton si nástroj natolik oblíbil, že na konci druhého večera nabídl, že ho odkoupí, ale Mariana peníze odmítl. Frampton na kytaru hrál téměř výhradně dalších deset let. Objevila se na obálce alba Frampton Comes Alive a v roce 1980 byla považována za zničenou, když se ve Venezuele během jihoamerického turné zřítilo letadlo s jeho pódiovým vybavením. Posádka při nehodě zahynula, ale kytara ve skutečnosti přežila s drobným poškozením. Nakonec se v roce 2011 vrátila do Framptonových rukou.

Dne 9. července 1971 Humble Pie předskakovali Grand Funk Railroad na jejich historickém koncertě na Shea Stadium, který překonal dosavadní rekord The Beatles v nejrychleji prodaném stadionovém vystoupení. V témže roce vydala formace svou dosud nejúspěšnější desku Rock On a také živé album nahrané v newyorském Fillmore East s názvem Performance Rockin' the Fillmore. Tato koncertní nahrávka se vyšplhala na 21. místo amerického žebříčku Billboard 200 a získala zlatý certifikát RIAA. Skladba "I Don't Need No Doctor" se stala standardem amerických FM rádií, dosáhla 73. příčky v Billboard Hot 100 a posunula album výše v hitparádě. Krátce po vydání této desky Frampton opustil sestavu a vydal se na sólovou dráhu.

Framptona nahradil Clem Clempson a Humble Pie se posunuli k tvrdšímu zvuku, který zdůrazňoval Marriottovy bluesové a soulové kořeny. První studiový počin s Clempsonem, Smokin', vyšel v březnu 1972 spolu se singly "Hot 'n' Nasty" a "30 Days in the Hole". Jednalo se o nejúspěšnější desku skupiny, která se vyšplhala na 6. místo americké hitparády, čemuž pomohl i nabitý koncertní program. Po úspěchu Smokin' vydalo vydavatelství A&M první dvě alba jako jedno dvojalbum s názvem Lost and Found. Tento marketingový tah se ukázal jako úspěšný a deska obsadila 37. místo v žebříčku Billboard 200.

Marriott hledal autentičtější R&B zvuk a najal tři doprovodné vokalistky, The Blackberries. Trojici tvořily Venetta Fields, Clydie King a Sherlie Matthews, kterou později nahradila Billie Barnum. Dříve vystupovaly s Ikem a Tinou Turnerovými jako The Ikettes a s Rayem Charlesem jako The Raelettes. Tato nová sestava doplněná o saxofonistu Sidneyho George se podílela na dvojalbu Eat It, které vyšlo v dubnu 1973 a obsahovalo Marriottovy autorské skladby (některé akustické), R&B čísla a koncertní nahrávky z Glasgow. Album dosáhlo na 13. místo amerického žebříčku. Sedmá deska Thunderbox vyšla v únoru 1974, následovaná o rok později albem Street Rats. Street Rats vznikalo ve stejné době, kdy Marriott produkoval své sólové album a společnou desku s Gregem Ridleym. Po vydání tohoto studiového počinu a turné "Goodbye Pie Tour" se v roce 1975 skupina rozpadla kvůli hudebním neshodám. Marriott pokračoval v práci na svém prvním sólovém albu a přestěhoval se zpět do Velké Británie.

Koncem roku 1979 Marriott a Shirley obnovili Humble Pie a přizvali Bobbyho Tenche, bývalého zpěváka a kytaristu z The Jeff Beck Group, spolu s baskytaristou Anthonym "Sooty" Jonesem z New Yorku. Nahrávacím společnostem představili skladbu "Fool for a Pretty Face", kterou Marriott a Shirley právě napsali. Získali kontrakt s dceřinou společností Atlantic Records, Atco, a ve Velké Británii jejich materiál vydávala Jet Records, kterou vlastnil bývalý manažer Small Faces Don Arden. Výsledkem bylo album On to Victory (duben 1980), přičemž singl "Fool for a Pretty Face" dosáhl 52. příčky v americkém Billboard Hot 100. Deska se umístila na 60. místě žebříčku Billboard 200. Humble Pie následně absolvovali americké turné v rámci 'Rock 'N' Roll Marathon Bill' po boku Teda Nugenta a Aerosmith a v červnu 1981 vydali studiovku Go for the Throat.

V dubnu 1981, na začátku propagačního turné, si Marriott rozdrtil ruku ve dveřích hotelového pokoje, což zpozdilo plánovaná vystoupení skupiny. Později se u něj objevil dvanácterníkový vřed, který si koncem července 1981 vynutil zrušení všech zbývajících koncertů. Brzy poté se sestava rozpadla kvůli ztrátě smlouvy s Atlantic a ukončení finanční podpory ze strany Leber-Krebs. Aby toho nebylo málo, byl kapele ukraden i nákladní vůz s vybavením.

V roce 1982 se Marriott vrátil na turné s Jimem Levertonem (baskytara, doprovodné vokály), bývalým klávesistou Steppenwolf Goldym McJohnem a bubeníkem Fallonem Williamsem III. Toto uskupení se původně mělo jmenovat The Official Receivers, The Three Trojans (po odchodu McJohna) nebo The Pie, ale nakonec bylo pořadateli představeno jako Humble Pie. McJohn byl po problémech s drogami propuštěn a zbývající trio absolvovalo v říjnu 1982 turné po Austrálii pod hlavičkou Small Faces, aby nalákalo návštěvníky. V lednu 1983 se Leverton dostal do problémů na americkém imigračním úřadě a byl deportován zpět do Anglie.

Marriott se usadil v Atlantě ve státě Georgia, odkud pocházela jeho druhá manželka Pamela Stephensová, a pokračoval v turné po klubech jako Humble Pie. Atlantský hudebník Keith Christopher převzal baskytaru a přidal se i mladý kytarista z Tennessee Tommy Johnson. Po krachu smlouvy s Capricorn Records, které přestalo fungovat, se tato sestava vydala do studia Pyramid Eye Studios v Chattanooze ve státě Tennessee, kde nahrála tři písně určené pro nikdy nerealizované album. Po Johnsonově odchodu a jeho nahrazení Philem Dixem měly následovat demosnímky s producentem Eddym Offordem v jeho studiu v Atlantě, kde měl být novým kytaristou Rick Richards z Georgia Satellites. Ještě před začátkem nahrávání však Marriott Ricka a Keitha z kapely vyhodil, protože se na jedno ze sezení dostavili pozdě. Dne 4. září 1983 Humble Pie vystoupili na Electric Cowboy Festivalu v Columbii ve státě Tennessee a poté následovalo ještě několik amerických klubových koncertů, které se staly Marriottovými posledními oficiálními vystoupeními pod tímto jménem. Poté skupinu rozpustil a koncem roku 1983 se vrátil do Anglie.

V roce 1988 získal Jerry Shirley práva na název Humble Pie a sestavil novou formaci s jinými hudebníky. Tento projekt nesl názvy New Humble Pie nebo Humble Pie featuring Jerry Shirley, přičemž Shirley byl jediným původním členem. Skupina začala koncertovat a sídlila v Clevelandu ve státě Ohio, kde Shirley pracoval jako rozhlasový moderátor stanice WNCX. V srpnu 1989 se objevili na oslavách 20. výročí festivalu Woodstock. V roce 1990 nahradil Beavana na baskytaru Scott Allen a o něco později téhož roku se místo Stockera připojil clevelandský kytarista Alan Greene. Baskytarista Sam Nemon hrál v této sestavě od roku 1992 do roku 1996, kdy ho vystřídal Brad Johnson. V srpnu 1999 se Shirley vážně zranil při autonehodě a později se vrátil do Anglie.

Po návratu do Velké Británie Shirley v roce 2001 obnovil Humble Pie s původním baskytaristou Gregem Ridleym, zpěvákem a kytaristou Bobbym Tenchem a rytmickým kytaristou Davem Colwellem z Bad Company. Společně nahráli třinácté studiové album Back on Track (2002), které vyšlo u Sanctuary Records. Následovalo krátké turné po Velké Británii a Německu. Koncem roku 2002 však Ridley onemocněl a skupina se rozpadla.

Shirley vystoupil na koncertě Steve Marriott Tribute Concert, který se konal v londýnské Astorii v roce 2001 u příležitosti desátého výročí Marriottovy smrti (Marriott zemřel při požáru domu 20. dubna 1991). Na koncertě se sešli bývalí členové Humble Pie – Frampton, Clempson, Ridley a Shirley. Kytarista Bobby Tench se také objevil jako předskokan domácí kapely, kterou tvořili Zak Starkey, klávesista Rabbit Bundrick a baskytarista Rick Wills. Záznam tohoto koncertu vyšel v roce 2005 jako DVD u společnosti Chrome Dreams pod názvem The Steve Marriott Astoria Memorial Concert 2001 a v roce 2006 jako album One More for the Ol' Tosser.

V květnu 2003 se Ridley zotavil natolik, že odehrál dva koncerty, jeden z nich v Bukurešti s kapelou nazvanou Greg Ridley's Humble Pie, ve které s ním hráli Rees, Chris George (kytara), Stefan John (kytara) a Karl Randall (bicí). Bohužel téhož roku, 19. listopadu 2003, zemřel ve španělském Alicante na zápal plic a následné komplikace. Bylo mu 62 let.

V roce 2018 Jerry Shirley stále vlastnil jméno Humble Pie a inicioval vznik nové sestavy, kterou řídil, ale nevyjel s ní na turné. Shirley pověřil Davea "Bucket" Colwella, který s Humble Pie hrál a nahrával na Back on Track (2002), aby vedl kapelu naživo jako spolufrontman a hlavní kytarista. Druhým frontmanem se stal Jimmy Kunes, bývalý zpěvák Savoy Brown a Cactus. Novou sestavu doplnili kytarista James "Roto" Rotondi, baskytarista David C. Gross (v roce 2019 ho nahradil Ivan Bodley) a bubeník Bobby Marks. Turné po Spojených státech s patnácti koncerty zahájili 31. srpna 2018 v Riverheadu ve státě New York. Skupina hrála písně z katalogu Humble Pie i skladby jiných interpretů, například "Can't Get Enough (of Your Love)" od Bad Company a "All Right Now" od Free.

Skupina Chico Magnetic Band vznikla v roce 1969 ve francouzském Lyonu původně pod názvem Chico and the Slow Death (přejmenovala se o rok později). Jejich debut s eponymním názvem vyšel v roce 1971 u malé dceřiné společnosti francouzského labelu Disques Vogue s názvem 'Box Office'.

Kvarteto vzniklo v roce 1969 v britském Coventry. Jeho členy byli Malcolm Harker (baskytara), Paul Hooper (bicí), Bob Jackson (klávesy, zpěv) a Colin Williams (kytara).

Manažerem Indian Summer byl Jim Simpson, který v té době vedl i Black Sabbath. Právě díky němu získala skupina smlouvu se stejným produkčním týmem, který později dohlížel na jejich debut. Jediné studiové album, nesoucí název Indian Summer, vyšlo v roce 1971, tedy více než dva roky po vzniku kapely. Na začátku roku 1972 se uskupení rozpadlo.

Deska přináší poměrně dlouhé skladby s výraznými klávesami, dravým hard rockovým zvukem a množstvím instrumentálních pasáží – typickým prvkem tehdejší doby. Ačkoliv lze Indian Summer stylisticky zařadit po bok kapel jako Deep Purple či Uriah Heep, dokázali si vytvořit vlastní charakteristický sound.

Iron Claw byla skotská rocková skupina, která vznikla v roce 1969 a skončila v roce 1974. V březnu 2007 byla kapela zmíněna v článku v Classic Rock s názvem "Ztracení pionýři Heavy Metalu".

Skupinu založil v létě 1969 ve skotském Dumfries baskytarista Alex Wilson, který k sobě přibral kytaristu Jimmyho Ronnieho a bubeníka Iana McDougalla. V listopadu téhož roku se k nim připojil zpěvák Mike Waller. Wilson se rozhodl založit kapelu poté, co v červnu 1969 viděl koncert Led Zeppelin. Klíčovým momentem se stala i účast Wilsona a McDougalla na vystoupení Black Sabbath v Dumfries v listopadu 1969 – Wilson si tehdy koncert nahrál, čímž vznikla historicky první živá nahrávka Sabbath. Právě tento zážitek je inspiroval k tomu, aby nejen nahráli vlastní tvorbu, ale také aby vědomě formovali svůj zvuk podle raných "Sabatů". Skupina zpočátku hrála covery bluesrockových umělců, jako byli Free, Johnny Winter, Ten Years After nebo Taste, brzy však přešla k vlastní tvorbě. Název Iron Claw si Wilson vybral v březnu 1970 podle textu skladby "21st Century Schizoid Man" od King Crimson.

V roce 1971 musel Wilson najít náhradu za Mikea Wallera, který odešel, aby se mohl věnovat studiu kytarové hry. Do sestavy proto přibral zpěváka Wullieho Davidsona (který ovládal i foukací harmoniku a flétnu) a kytaristu Donalda MacLachlana. Tím se zvuk Iron Claw posunul ke strukturovanějším kytarovým aranžím s dvojhlasými harmoniemi. V říjnu 1971 však byl MacLachlan požádán, aby skupinu opustil – hlavním důvodem byla nespokojenost Jimmyho Ronnieho s druhým kytaristou. Po dokončení nahrávacích sessions opustil v květnu 1972 kapelu také bubeník Ian McDougall, kterého nahradil Neil Cockayne. Iron Claw se nakonec definitivně rozpadli v dubnu 1974. V roce 1993 odehráli jednorázový reunionový koncert pro charitativní účely.

Koncem 90. let se objevilo německé bootlegové CD s některými ranými nahrávkami. V roce 2009 pak bylo šestnáct skladeb z počátku 70. let remasterováno z původních master pásků Alexe Wilsona a oficiálně vydáno na CD u Rockadrome Records.

Úspěch této kompilace vedl k tomu, že se v roce 2010 Iron Claw reformovali a začali pracovat na novém albu, které kromě zcela nového materiálu obsahovalo i dosud nevydané skladby ze 70. let. Ke kapele se připojil zpěvák Gordon Brown, zatímco zbytek sestavy tvořili Alex Wilson (baskytara), Jimmy Ronnie (kytara) a Ian McDougall (bicí). Výsledné LP A Different Game vyšlo v říjnu 2011 u vydavatelství Ripple Music (se smlouvou na období 2011 – 2016). Krátce po vydání, v listopadu 2011, Brown kapelu opustil a jeho místo zaujal Gary Hair. Nakonec se v březnu 2013 cesty členů Iron Claw znovu rozešly.

Skupinu Jeronimo založili v roce 1969 Rainer Marz (sólová kytara, zpěv), Gunnar Schäfer (basová kytara, zpěv) a Ringo Funk (bicí, zpěv). Jejich první dva singly, "Heya" a "Na Na Hey Hey", vydané v letech 1969 - 1970 se staly hity v několika evropských zemích.

V roce 1970 Jeronimo absolvovali úspěšné turné po Německu se skupinou Steppenwolf. V témže roce vystoupili na legendárním festivalu Progressive Pop v Kolíně nad Rýnem. Následně se podíleli na evropských open-air festivalech, kde soupeřili o přední příčky se skupinami jako Deep Purple a Golden Earring. Ve dnech 9. a 11. června 1970 reprezentovali Německo v soutěži Barbarela de Conjuntos 70, která se konala v diskotéce Barbarela na Mallorce, ale byli diskvalifikováni za překročení časového limitu.

Jejich prvním studiovým albem bylo růžové vinylové split album s Creedence Clearwater Revival nazvané Spirit Orgaszmus, které mělo úspěch po celé Evropě. Všech šest skladeb Jeronimo z tohoto alba se dostalo na jejich debutovou dlouhohrající desku Cosmic Blues (1970, Bellaphone), jejíž hudba byla popsána jako "Cream meets The Kinks." V roce 1971 proběhlo největší pódiové vystoupení Jeronimo v Lausanne pro UNICEF, přenášené televizí po celém světě. Kapela se také objevila v mnoha evropských televizních pořadech, včetně Hits a Gogo, Beatclub a Bananas v Německu.

V roce 1971 opustil kapelu Marz a s Michaelem Kochem vydali své druhé album Jeronimo (1971). Třetí LP, Time Ride (1972), vydané u Bacillus Records, se ukázalo být jejich posledním.

V letech 1999 - 2000 byly jejich hity "Heya" a "Na Na Hey Hey" znovu vydány na mnoha hitových kompilacích. Po několika jednáních s nahrávací společností ve Frankfurtu nad Mohanem získal Ringo Funk v listopadu 2000 práva na všechny písně Jeronimo. Na jaře 2002 vyšla kolekce čtyř CD (Jeronimo, Cosmic Blues, Time Ride a The Best Of Jeronimo), digitálně remasterovaná z původních nahrávek, s bonusovými skladbami na každém z CD. Původní sestava se v roce 2001 znovu sešla, aby odehrála několik živých vystoupení, ale nový materiál už nebyl vydán.

Josefus byla americká rocková skupina z Houstonu v Texasu, která je považována za "jeden z prvních vzorů pro tupý zvuk texaského hard rocku a heavy metalu" a byla také zmíněna v článku v časopise Classic Rock s názvem "Ztracení pionýři heavy metalu". Členové kapely Dave Mitchell a Ray Turner spolu původně hráli ve skupině na střední škole s názvem Rip West. Spolu s Dougem Tullem nahráli demo s názvem "I Love You". Když se ke skupině připojil zpěvák Pete Bailey, přejmenovali kapelu na Josefus. V roce 1969 je opustil Phillip White, druhý kytarista.

Během prosince 1969 nahráli ve Phoenixu v Arizoně album s producentem Jimem Musilem a krátce vystupovali pod názvem Come. Další LP, Dead Man, nahráli v březnu 1970. Poslední koncert kapela odehrála v texaském Houstonu na autosalonu, i když se později koncem 70. let znovu dala dohromady. V roce 1978 se znovu sešli s bubeníkem Jerrym Ontiberezem a nahráli čtyři singly, které vyšly na značce Hookah: "Slave Of Fear", "Let Me Move You", "Hard Luck" a "Wheels". Doug Tull byl později nalezen oběšený ve vězeňské cele v Austinu v Texasu. Spojili tedy síly s bubeníkem Leesem Harringtonem-Squyresem a nahráli desku Son Of Deadman u Paradise Lost Records. V této sestavě odehráli několik koncertů, z nichž jeden byl zaznamenán a vydán - Halloween 2004.

V roce 2011 prodělal baskytarista Ray Turner mrtvici, která mu znemožnila hrát. Po dvou desetiletích se do kapely vrátil Mark Weathers, aby Turnera nahradil. Josefus během roku 2011 dvakrát vystoupili a plánují pokračovat v regionálních koncertech, když bude Harrington-Squyres k dispozici.

Leaf Hound je anglická hardrocková kapela založená v roce 1969. Je často uváděna jako průkopník heavy metalu, hard rocku, psychedelického rocku a stoner rocku.

Skupina vznikla v roce 1969 pod původním názvem Black Cat Bones. V prvních inkarnacích Black Cat Bones působili kytarista Paul Kossoff a bubeník Simon Kirke, kteří později přešli do skupiny Free. Black Cat Bones vydali album u Decca Records s názvem Barbed Wire Sandwich. Krátce po jeho vydání vyměnili zpěváka a přidali do sestavy Petera Frenche. Kytarista Rod Price brzy poté odešel do Foghat a French se přidal k Micku Hallsovi, který hrál na kytaru. Následně se Black Cat Bones přejmenovali na Leaf Hound. V té době kapelu tvořili French na zpěv, Halls na kytaru, bratři Brooksové, Derek a Stuart, na kytaru a baskytaru, a Keith George-Young na bicí.

Album Growers of Mushroom bylo nahráno ve Spot Studios v londýnské čtvrti Mayfair koncem roku 1970. Krátce poté bratři Brooksové odešli a na baskytaru je nahradil Ron Thomas. Kapela absolvovala turné po Evropě ve čtyřčlenné sestavě a vydala singl "Drowned My Life in Fear" a album Leaf Hound v Německu u společnosti Telefunken. Krátce poté vyšlo LP Growers of Mushroom (obsahující všechny skladby z původního alba), ale to už French odešel k Atomic Rooster, aby se připojil k nahrávání jejich desky In Hearing Of. Album Growers of Mushroom se v následujících letech stalo sběratelským artiklem a bylo v časopise Q zvoleno nejlepším sběratelským rockovým albem číslo 1. Říká se o něm, že je směsicí heavy metalu, hard rocku, psychedelického rocku a stoner rocku a že tyto žánry ovlivnilo. V Německu vyšlo na CD u Walhalla Records s jednou bonusovou skladbou "It's Gonna Get Better". V roce 1994 bylo znovu vydáno u See For Miles Records se dvěma bonusovými skladbami "It's Gonna Get Better" a "Hipshaker". V roce 2003 vydavatelství Akarma Records znovu vydalo vinylovou verzi s jednou bonusovou skladbou "It's Gonna Get Better". Potřetí ji na CD vydalo v roce 2005 vydavatelství Repertoire Records, a to se dvěma bonusovými skladbami z vydání See For Miles a třetí bonusovou skladbou "Too Many Rock 'n' Roll Times".

V roce 2004 dal Peter French dohromady novou inkarnaci kapely s Lukem Raynerem na kytaru. V roce 2006 vydali na Rise Above Records limitovaný 7" disk s živou verzí skladby "Freelance Fiend" nahranou v londýnském Soho v září 2005, ze stejné nahrávky pochází i b-strana. V roce 2007 vydali Leaf Hound na značce 'Rare Recording' desku Unleashed. Vydali také živé album nahrané během koncertu v Tokiu v roce 2012 pod názvem Leaf Hound Live in Japan. To vyšlo ve speciálním limitovaném balení, které obsahovalo pouze 500 kusů a skládalo se z vinylu zelené barvy, CD a DVD a ručně tištěného plakátového obalu.

Mahogany Rush byla kanadská rocková skupina vedená kytaristou Frankem Marinem. Vznikla v roce 1969 v Montrealu v Quebecu a vrcholu popularity dosáhla v 70. letech 20. století, kdy hrála na velkých akcích jako California Jam II. Kapela je pravděpodobně nejznámější díky Marinově vzletné sólové kytaře, která se silně podobá hře Jimiho Hendrixe.

Dlouhodobými členy byli baskytarista Paul Harwood, bubeník Jimmy Ayoub a Frankův bratr Vince na kytaru, ale jediným stálým členem byl Frank Marino. Od konce 70. let skupina nahrávala a koncertovala pod názvem Frank Marino & Mahogany Rush.

Ve snaze získat pozornost tisku vytvořila původní nahrávací společnost smyšlený příběh, že Frank Marino před založením kapely strávil nějaký čas v psychiatrické léčebně poté, co užil LSD a ve vizi ho navštívil Jimi Hendrix. Postupem času ale kapela přešla k větší a finančně podporovanější nahrávací společnosti a dosáhla svého největšího úspěchu v rádiích s písní "Strange Dreams". Singl "A New Rock & Roll" se umístil na 70. místě kanadské hitparády.

Když v roce 1993 Marino skončil s hudbou, živil rodinu stavbou počítačů. Poté, co se vrátil k nahrávání a koncertování, převzala počítačový byznys jeho žena Denise. Frank Marino je strýcem kytaristy a skladatele Dannyho Marina z melodické deathmetalové skupiny The Agonist.

May Blitz bylo kanadsko-britské hardrockové power trio, které působilo na počátku 70. let. Skupinu založili v roce 1969 baskytarista Terry Poole a bubeník Keith Baker, rytmická sekce blues-rockového tria Bakerloo, oba členové kapelu opustili po odchodu kytaristy Clema Clempsona do Colosseum. Jamie Black se připojil jako zpěvák a kytarista, ale Poole a Baker skupinu opustili ještě před nahráváním. Poole a Baker se připojili k Vinegar Joe, respektive Uriah Heep. Black pak angažoval svého kanadského kolegu Reida Hudsona na baskytaru a Tonyho Newmana, který hrál s Jeffem Beckem, The Hollies a Sounds Incorporated na bicí.

Po hraní v britských hospodách skupina podepsala smlouvu s Vertigo Records (v USA působila u Paramount Records) a v roce 1970 vydala eponymní debut. Druhé album 2nd of May následovalo na začátku roku 1971, ale kvůli nedostatečnému komerčnímu úspěchu se trio koncem roku 1971 rozpadlo. Black a Hudson, oba původem z Kanady, se vrátili do své rodné země, zatímco Newman se připojil k Three Man Army, kterou založili a vedli bratři Gurvitzové, Adrian a Paul.

Brazilské hnutí "Tropicalia" z konce 60. let, v němž se elektrické nástroje a současný pop spojily s místní hudbou, je považováno za jednu z nejživějších a nejzajímavějších hudebních scén na světě. Modulo 1000 ho na albu Nao Fale Com Paredes (Don't Talk To Walls) posunuli ještě dál. Reedice Nao Fale Com Paredes od RPM International ukazuje, že "Tropicalia" byla součástí příběhu – Brazílie byla domovem ještě podivnější hudby. Ačkoli byli ovlivněni Led Zeppelin a Steppenwolf, Modulo 1000 nezněli jako nikdo jiný. Syroví a exotičtí Modulo 1000 stavěli těžké kytary proti písním ovlivněným psychedelií. Na pomezí progresivního a hard rocku zněli stále brazilsky. Speciální, kapelou schválené vydání jejich jediného alba od RPM International je doplněno o všechny skladby, které Modulo 1000 nahráli na singly a raritní kompilační alba.

Mott the Hoople je anglická rocková skupina, která vznikla v hrabství Herefordshire v Anglii. Původně se jmenovala Doc Thomas Group, ale po podpisu smlouvy s Island Records v roce 1969 si změnila název. Vydávala alba po celý počátek 70. let, ale nedosáhla komerčního úspěchu. Byla na pokraji rozpadu, ale David Bowie ji povzbudil, aby zůstala pohromadě. Bowie pro ně napsal glamrockovou píseň "All the Young Dudes", která se v roce 1972 stala komerčně velmi úspěšnou. Navzdory personálním změnám kapela zaznamenala další komerční úspěch s alby Mott (1973) a The Hoople (1974). V roce 1974 odešel zpěvák Ian Hunter a poté začala její komerční úspěšnost upadat.

Kapela Doc Thomas Group vznikla v roce 1966 ve složení Mick Ralphs – kytara, Stan Tippins – zpěv a Pete Overend Watts – baskytara. Ralphs a Tippins působili v místní herefordské skupině Buddies a Watts v místní skupině Ross-on-Wye Soulents, kde hrál na bicí Dale "Buffin" Griffin. Byla jim nabídnuta nahrávací smlouva s italským vydavatelstvím Dischi Interrecord a v lednu 1967 vydala eponymní album. V roce 1968 se k nim připojil Griffin a varhaník Verden Allen. Ačkoli kapela koncertovala a nahrávala v Itálii jako Doc Thomas Group, ve Velké Británii vystupovala pod názvem Shakedown Sound a později jako Silence. Silence nahráli demosnímky v Rockfield Studios v Monmouthu ve Walesu, které byly bez úspěchu prodány společnostem EMI, Polydor, Immediate a Apple.

Kapela se dostala do povědomí Guye Stevense z Islandu, kterému se líbila, ale ne s Tippinsem jako zpěvákem. Byly podány inzeráty a jako zpěvák a klavírista byl vybrán Ian Hunter. Tippins převzal roli road managera. Když byl Stevens ve vězení za drogový delikt, přečetl si román Willarda Manuse "Mott the Hoople" o excentrikovi, který pracuje v cirkusové freak show, a rozhodl se ho použít jako název skupiny.

Debutové album Mott the Hoople (1969), které kapela nahrála za pouhý týden se stalo kultovním. V jejich repertoáru byly coververze písní "Laugh at Me" (Sonny Bono) a "At the Crossroads" (Doug Sahm's Sir Douglas Quintet) a instrumentální coververze "You Really Got Me" (The Kinks). Druhé album, Mad Shadows (1970), se prodávalo špatně a mělo vesměs negativní recenze. Wildlife (1971) si vedlo ještě hůře (přestože získalo nejvyšší umístění v britském albovém žebříčku v předglamových letech kapely) a koketovalo s otevřeně country-hippie postojem a akustičtější instrumentací některých Ralphsových písní. Přestože si skupina budovala slušnou popularitu, LP Brain Capers (1971) se neprodávalo dobře. Skupina byla blízko rozpadu.

David Bowie byl jejich dlouholetým fanouškem. Poté, co se od Wattse dozvěděl, že se chystají rozpadnout, je přesvědčil, aby zůstali spolu, a nabídl jim skladbu "Suffragette City" z tehdy ještě nevydaného alba Ziggy Stardust, kterou odmítli. Bowie pro ně také napsal píseň "All the Young Dudes", která se stala jejich největším hitem a která vyšla jako singl v červenci 1972 a ve Velké Británii zaznamenala úspěch, přičemž kapela využila Tippinse, který byl v té době jejich tour manažerem, k nazpívání doprovodných vokálů během koncertu. Bowie produkoval album, které se rovněž jmenovalo All the Young Dudes a na němž byla skladba "Sea Diver" v aranžmá Micka Ronsona se smyčci a dechy. Prodávalo se dobře, ale v UK Albums Chart se zastavilo na 21. místě. Verden Allen odešel před vydáním jejich dalšího LP Mott. Mott se vyšplhalo do Top 10 UK Albums Chart, a stalo se dosud nejprodávanějším albem skupiny v USA. Přineslo dva britské hity, "Honaloochie Boogie" a "All the Way from Memphis".

V květnu 1973, po odchodu Verdena Allena sestavu rozšířili dva noví hráči. Morgan Fisher nastoupil jako klávesista a Mick Bolton na Hammondovy varhany. Bolton odešel na konci roku 1973 a na turné ho nahradil Blue Weaver, zatímco Fisher zůstal a stal se oficiální náhradou za Allena. Ralphs odešel v srpnu 1973, aby založil Bad Company, a nahradil ho bývalý kytarista Spooky Tooth Luther Grosvenor.

V roce 1974 zaznamenali v britské hitparádě úspěch s písní "Roll Away the Stone", kterou nahráli ještě před odchodem Micka Ralphse. Ralphs hrál na sólovou kytaru a Thunderthighs poskytly ženský vokální doprovod a bridge. Skladba se dostala na 8. místo britské singlové hitparády.

V roce 1974 absolvovala skupina turné po Americe s Arielem Benderem, který hrál na sólovou kytaru. Při jednom z prvních Benderových vystoupení s kapelou hráli 12. října 1973 v Masonic Temple v Detroitu, kde koncert zahajovali mladí Aerosmith. Na turné v roce 1974 je podporovala především skupina Queen. Toto turné se později stalo inspirací pro singl Queen z roku 1975 "Now I'm Here", který obsahuje text "Down in the city, just Hoople and me".

V době po vydání LP The Hoople (1974) bylo rychle vydáno živé album Live, po němž Mick Ronson nahradil Bendera. Konec se blížil, když Hunter i Ronson odešli a vytvořili duo, po němž skupina zkrátila svůj název na Mott.

Novou sestavu tvořili Watts, Griffin a Fisher spolu s kytaristou Rayem Majorem a frontmanem Nigelem Benjaminem. Tato sestava vydala další dvě alba, Drive On (1975) a Shouting and Pointing (1976), která se obě prodávala špatně. Po Benjaminově odchodu v roce 1976 ho Mott krátce nahradil Stevem Hyamsem, než spojili síly s Johnem Fiddlerem a stali se z nich British Lions, kteří nahráli dvě desky, British Lions (1977) a Trouble With Women (posmrtně vydané na Cherry Red Records 1980), než se definitivně rozpadli bez jakéhokoli úspěchu v hitparádách. Hunter a Ronson spolu sporadicky pracovali a koncertovali až do Ronsonovy smrti v roce 1993, Hunter pak pokračoval v sólové kariéře.

V roce 1990, po krátkém setkání v roce 1989, se bývalí členové The Silence znovu sešli ve studiu, aby nahráli směs nových písní a stálic z dob společného vystupování. Výsledné album Shotgun Eyes vyšlo v roce 1998 v kombinaci s albem The Italian Job (reedice stejnojmenného alba skupiny Doc Thomas). Před rokem 2009 nedošlo k žádnému reunionu Mott the Hoople, ačkoli v roce 1985 se o něj pokoušeli.

Dne 16. ledna 2009 bylo oznámeno, že se kapela znovu sejde na dvou koncertech v londýnském Hammersmith Apollo v říjnu 2009. Dne 27. listopadu 2009 Mott the Hoople vystoupili na charitativním večeru The Tartan Clefs v Glasgow. Několik let po reunionu v roce 2013 přišla kapela o dva ze svých zakládajících členů: Dale Griffin zemřel 17. ledna 2016 ve věku 67 let a Overend Watts zemřel 22. ledna 2017 ve věku 69 let. V únoru 2018 bylo oznámeno, že Mott the Hoople odehrají v létě 2018 několik evropských koncertů. Iana Huntera by měli doplnit bývalí spoluhráči Morgan Fisher na klávesy a Ariel Bender na kytaru. V lednu 2019 kapela oznámila turné "Tax the Heat", krátké tour po Velké Británii se šesti koncerty v dubnu 2019, kterému předcházelo turné po USA s osmi koncerty pod názvem "Mott the Hoople '74". V říjnu a listopadu 2019 měla kapela absolvovat turné po Spojených státech, na kterém měla odehrát 11 koncertů. Termíny turné byly zrušeny kvůli tinitu Iana Huntera.

Mountain byla americká hardrocková skupina, která vznikla v roce 1969 na Long Islandu v New Yorku. Původně ji tvořili zpěvák a kytarista Leslie West, baskytarista a zpěvák Felix Pappalardi, klávesista Steve Knight a bubeník N. D. Smart (brzy nahrazen Corkym Laingem). Skupina se rozpadla v roce 1972 a od roku 1973 se často scházela. Nejznámější je jejich píseň "Mississippi Queen" s kovovými zvonky, stejně jako silně samplovaná píseň "Long Red" a jejich vystoupení na festivalu Woodstock v roce 1969. Mountain jsou jednou z mnoha kapel, kterým se běžně připisuje vliv na vývoj heavy metalové hudby v 70. letech 20. století. Hudební styl skupiny se skládal především z hard rocku, blues rocku a heavy metalu.

Na začátku roku 1969 Leslie West, bývalý člen R&B skupiny The Vagrants z Long Islandu, sestavil spolu s Normanem Landsbergem (klávesy, baskytara) a Kenem Janickem (bicí) skupinuLeslie West Mountain a začal koncertovat a nahrávat demosnímky. Přesně v té době projevil zájem o produkci Westovy tvorby bývalý spolupracovník a producent kapely Cream Felix Pappalardi, který předtím produkoval The Vagrants. West, předtím nespokojený a neuspokojený nedostatkem úspěchu, po kterém toužil ve svém prvním projektu, zjistil, že Cream jsou pro něj velkou inspirací. Začal pociťovat rozčarování z R&B a bluesové scény šedesátých let, na které dříve působil. Představoval si projekt, který by převzal syrovější a mnohem tvrdší styl, který začal preferovat, přičemž jeho nově vyvinutý kytarový styl byl inspirován poslechem Erica Claptona z Cream.

Pappalardi odmítl demosnímky tria West-Landsberg-Janick, ale přijal návrh, aby hrál na baskytaru na Westově sólovém albu Mountain. Na albu se podíleli také Landsberg a bývalý bubeník Remains N. D. Smart. Na albu vynikl Westův syrový vokál a melodický, bluesový kytarový styl a Pappalardiho basové linky byly v celé desce výrazné. Podle Westa, když se Pappalardi zeptal, co bude dál, West navrhl, aby se dvojice vydala na cesty. Klávesista Steve Knight přišel poté, co Landsberg odešel a založil s Janickem další skupinu Hammer.

Pojmenovali se Mountain, podle Westova sólového alba z roku 1969. Hráli koncerty na západním pobřeží, než se dostali ke svému třetímu koncertu na festivalu Woodstock 1969 v Bethelu ve státě New York. Byli nadšeně přijati festivalovým publikem, ale kapela se neobjevila ve filmu z této akce, ani nebylo jejich vystoupení zařazeno na 1. díl živého alba festivalu. Jejich vystoupení s písněmi "Blood of the Sun" a "Theme for an Imaginary Western" (píseň, kterou plánovali nahrát na album Climbing a kterou napsal bývalý baskytarista Cream Jack Bruce) se však objevily na druhém svazku vystoupení z Woodstocku nazvaném "Woodstock II" (obě tyto "živé" písně však nebyly na Woodstocku nahrány). Brzy po Woodstocku nahradil Smarta Kanaďan Laurence "Corky" Laing, který byl bubeníkem na klasickém albu Climbing!, jež vyšlo v březnu 1970 a na jehož začátku zazněla píseň, která se stala poznávacím znamením Mountain, "Mississippi Queen", která se dostala na 21. místo v Billboard Hot 100 a objevila se v kultovním filmu Vanishing Point z roku 1971, zatímco album se dostalo na 17. místo v Billboard Top 200.

Mountain zahájili hektické turné, uprostřed kterého nahráli následné album Nantucket Sleighride, vydané v lednu 1971, které se dostalo na 16. místo, ale nepřineslo žádný hitový singl. Po těchto LP se kapele nadále dostávalo jisté míry uznání kritiky, ale nikdy již nedosáhla velkého komerčního úspěchu. Po albu Nantucket Sleighride vydali desku Flowers of Evil (listopad 1971), která se skládala z jedné strany studiového materiálu a jedné strany živého materiálu, vybraného z koncertu v newyorském Fillmore East.

Mountain se rozpadli v únoru 1972 po turné po Velké Británii. West od té doby uvádí jako hlavní faktory kombinaci zneužívání drog a Pappalardiho únavu z cest a narůstajícího poškození sluchu. Pappalardi se vrátil ke studiové práci, zatímco West a Laing založili s bývalým baskytaristou Cream Jackem Brucem kapelu West, Bruce and Laing. Jejich prvním americkým vystoupením byl koncert v Carnegie Hall. Nové trio během následujících dvou let natočilo dvě studiová alba a jeden živák. Poté, co Bruce v roce 1973 z tria náhle vystoupil, pokračovali West a Laing krátce jako Leslie West's Wild West Show.

V srpnu 1973 West a Pappalardi obnovili Mountain s Allanem Schwartzbergem na bicí a Bobem Mannem (ex-Dreams) na klávesy a kytaru. Nová sestava absolvovala turné po Japonsku a vydala z něj dvojalbum Twin Peaks (únor 1974). Studiový počin Avalanche (červenec 1974), na němž se Laing vrátil k bicím a David Perry se stal novým druhým kytaristou (od listopadu 1973 do září 1974), bude posledním albem Mountain s Pappalardim jako účastníkem, skupina se znovu rozpadla po odehrání posledního koncertu ve Felt Foru v New Yorku 31. prosince 1974.

Dne 17. dubna 1983 Gail Collins Pappalardiová, Pappalardiho manželka a partnerka při psaní písní (navrhla mnoho obalů alb a napsala mnoho jejich textů), střelila Pappalardiho do krku v jejich bytě v pátém patře East Side na Manhattanu a on zemřel.

Poté, co se West a Laing téměř deset let věnovali každý jiným hudebním aktivitám, dali v roce 1981 znovu dohromady Mountain a přibrali Millera Andersona na baskytaru. Poté, co měl Anderson problémy s cestovními vízy, ho v roce 1984 nahradil Mark Clarke a formace nahrála album Go for Your Life (březen 1985). Mountain se opět odmlčeli až do roku 1992, kdy se West a Laing opět spojili a přibrali Richieho Scarleta (známého ze sólové tvorby a spolupráce s Ace Frehleym), aby doplnil sestavu, která měla živé vystoupení v The Dennis Miller Show. V roce 1993 Scarleta nahradil Randy Coven a v roce 1994 vznikla sestava Mountain, kterou tvořili West, Laing, Noel Redding a příležitostný speciální host, kytarista Elvin Bishop. V roce 1995 se vrátila sestava z let 1984 - 1985 ve složení West, Laing a Mark Clarke a v roce 1996 nahrála album Man's World. V roce 1998 v táboře Mountain opět nastal klid, který trval až do roku 2001. V tomto roce, kdy se do sestavy vrátil Scarlet, formace absolvovala turné a poté nahrála desku Mystic Fire, která vyšla v roce 2002.

V roce 2003 West a Laing sepsali knihu vzpomínek Nantucket Sleighride and Other Mountain On-the-Road Stories, v níž podrobně popisují své působení v bandu v době jejího největšího rozkvětu a následnou kariéru. Jejich nejnovějším albem je Masters of War z roku 2007, na kterém je dvanáct coververzí Boba Dylana a hostující Ozzy Osbourne. V říjnu a listopadu 2008 se formace vydala na turné po Severní Americe, kde předskakovala Joe Satrianimu a kde na baskytaru hrál bývalý člen Michael Schenker Group Rev Jones.

Mountain nadále příležitostně vystupovali s Leslie Westem, Corky Laingem a Revem Jonesem. 20. června 2011 byla Westovi v důsledku komplikací způsobených cukrovkou amputována pravá dolní končetina. Po operaci West vystupoval a nahrával pod svým jménem; na jeho koncertech zaznělo mnoho písní formace Mountain. Leslie West zemřel 22. prosince 2020 po infarktu. Bylo mu 75 let.

Nektar (německy "Nectar") je anglické progresivní rockové uskupení, které v roce 1969 v Hamburku založili kytarista a zpěvák Roye Albrighton, klávesista Allan "Taff" Freeman, baskytarista Derek "Mo" Moore a bubeník Ron Howden.

Skupina vznikla v roce 1969 v západoněmeckém Hamburku. Zakládajícími členy byli Angličané Roye Albrighton na kytaru a zpěv, Allan "Taff" Freeman na klávesy, Derek "Mo" Moore na baskytaru, Ron Howden na bicí a umělci Mick Brockett a Keith Walters, kteří měli na starosti světla a "speciální efekty". Ačkoli koncept neúčinkujících členů nebyl bezprecedentní (např. textař Keith Reid v Procol Harum), bylo neobvyklé, že třetina sestavy Nektar se nepodílela na hraní ani psaní hudby. Po celou dobu rané existence formace bylo na obalech alb připisováno autorství písní všem šesti členům, ale podle záznamů BMI hudbu psali pouze čtyři vystupující členové. Brockett však psal texty společně s Moorem a podílel se na vymýšlení nebo původních názvech alb.

Jejich debut Journey to the Centre of the Eye (1971) se skládal z jediné písně trvající přes 40 minut, přičemž posledních 100 sekund první strany se pro zachování kontinuity opakovalo na začátku strany druhé. Jednalo se o koncepční album, sledující osudy astronauta, kterému mimozemšťané poskytnou ohromující vědomosti, se zvukovými texturami připomínajícími psychedelický rock. Následující LP A Tab in the Ocean (1972) čerpalo z konvenčnějších rockových a bluesových vlivů. V době vydání třetího silně improvizovaného dvojalba ...Sounds Like This (1973), Walters odešel, přestože skupina ještě nějakou dobu používala jeho výtvarné návrhy na svých koncertech a při tvorbě alb. Formace si vytvořila kultovní základnu, založenou převážně na ústním podání.

Americké vydání Remember the Future (1973) vystřelilo Nektar na krátkou dobu mezi masově populární skupiny. Koncepční album se vracelo k tématu mimozemšťanů poskytujících člověku osvícení, ale jeho hlavním hrdinou byl slepý chlapec. LP mělo mnohem melodičtější zvuk než předchozí alba a v USA se dostalo do první dvacítky albových žebříčků. Následující Down to Earth (1974) bylo dalším koncepčním albem (tentokrát s cirkusovou tematikou); také se dobře prodávalo, proniklo do první čtyřicítky albových žebříčků a obsahovalo jedinou píseň "Astral Man", která se umístila v singlové hitparádě Billboardu. Další LP, Recycled (1975), bylo stylově blízké skupinám jako Gentle Giant a pokračovalo v úzkém spojení kapely s progresivním rockem.

Albrighton opustil skupinu v prosinci 1976, těsně před studiovými nahrávkami pro první desku Nektar vydanou u velké značky, Magic Is a Child (1977). Ke zbývajícím členům se v té době připojil kytarista/zpěvák Dave Nelson. Album bylo eklektičtější, i když s kratšími písněmi a poměrně přímočarou rytmikou. Textově pokrývalo širokou škálu témat od severské mytologie a magie až po přízemnější témata jako železnice a řidiči kamionů. V roce 1978 se skupina rozpadla, nicméně v roce 1979 Albrighton a Freeman formaci reformovali s baskytaristou Carminem Rojasem a bubeníkem Davem Praterem a vydali nové album Man in the Moon (1980), než se skupina v roce 1982 opět rozpadli.

V roce 2000 se Nektar obnovili v sestavě Albrighton, Freeman a bubeník Ray Hardwick a v roce 2001 vydali desku The Prodigal Son. Následující rok kapela vystoupila na NEARfestu v plné klasické sestavě včetně Moora na basu, Howdena na bicí a Larryho Fasta hostujícího na syntezátory. V roce 2003 Moore z formace odešel a nahradil ho Randy Dembo. Nektar natočili ještě jedno album, Evolution (2004), než Freemana nahradil Tom Hughes. Dembo a Hughes odešli v srpnu 2006 s odvoláním na problémy v komunikaci, finanční problémy, osobnostní problémy a problémy s důvěrou v management. Demba nakrátko nahradil navrátivší se Carmine Rojas, než se kapela ustálila na sestavě, kterou tvořili Albrighton, Howden, kytarista Steve Adams, baskytarista Desha Dunnahoe a klávesista Steve Mattern. Tato sestava však nikdy nevystoupila naživo na pódiu.

Později v roce 2006 našli nový management v osobě Roye Claye, který nahradil zaměstnance The Eclectic Records, a na částečný úvazek vystupovali na festivalech s progresivní rockovou tematikou po celém světě a příležitostně se objevovali v některých svých starých působištích v oblasti New Jersey/New York. Clay byl počátkem roku 2007 po sporu o finanční záležitosti z manažerských povinností propuštěn a kapela podala oficiální stížnost, která odhalila další podvodné jednání. Clay byl nakonec odsouzen za podvod, lhaní a padělání a "vyfasoval" 2 roky a 11 měsíců vězení.

V polovině roku 2007 podnikl Albrighton sólové turné. Promotér se sídlem v Evropě (především v Německu) naplánoval turné celé formace po Evropě, které však museli odložit, protože bylo zapotřebí dalších finančních prostředků na dokončení nového alba Book of Days, které vyšlo až v následujícím roce, kdy už Adams, Dunnahoe a Mattern ze skupiny odešli. Na desce se oproti předchozím více objevovala kytarová tvorba Roye Albrightona.

Koncem roku 2007 se skupina vydala na turné, na kterém představila celé album Remember the Future, přičemž v sestavě nyní hráli Klaus Henatsch na klávesy a Peter Pichl na baskytaru. V této sestavě absolvovali v roce 2008 rozsáhlé turné po Evropě. Výsledkem těchto koncertů bylo vysoce ceněné živé dvojalbum Fortyfied, které vyšlo v roce 2009 pod Royeovým vlastním labelem Treacle Music. V roce 2009 skupina také poprvé znovu koncertovala v USA, kde vystoupila jako headliner festivalu Rites of Spring a týdenního turné po východním pobřeží.

V polovině roku 2011 se ke skupině na Space Rock Invasion Tour Cleopatra Records v USA připojil na baskytaru Lux Vibratus. V době, kdy kapela přišla nahrávat desku coververzí A Spoonful of Time (2012), se o basové povinnosti dělili session hudebník Jürgen Engler, baskytarista Billy Sheehan a bývalý člen Yes Billy Sherwood, který zároveň působil jako producent. Ve složení Albrighton-Howden-Henatsch-Sherwood nahráli a vydali album Time Machine (2013). Po nahrávání byl uspořádán speciální koncert v Coach House v South Orange County v Kalifornii. V lednu 2014 se ke kapele připojil baskytarista Tom Fry, který s ní absolvoval evropské turné. Na tomto turné se poprvé jako bubeník objevil Che Albrighton, Royeův syn, protože Howden měl jiné angažmá. Che předtím pracoval jako tour manažer Nektar na několika turné.

Dne 26. července 2016 Albrighton po blíže nespecifikované nemoci zemřel ve věku 67 let. Po jeho smrti se Henatsch, Howden a Fry rozhodli pokračovat v produkci nového LP u vydavatelství On Stage Records, se kterým spolupracovali od roku 2015. Jako první vyšlo dvojalbum Live in Bremen (2017), které dokumentuje poslední turné s Albrightonem. Po konkurzu v roce 2017 se Henatsch, Howden a Fry dohodli na pokračování Nektaru s Alexandrem Hoffmeisterem jako novým frontmanem

Na začátku roku 2018 Howden kapelu opustil, aby založil vlastní skupinu, která se rovněž jmenovala Nektar a sídlila v USA. Požádal Moora, aby se k němu připojil, s čímž souhlasil, a následně se k němu přidali bývalí členové Dembo, Mick Brockett (světla, projekce a atmosféra) a Ryche Chlanda (kytara a zpěv) a nově klávesista Kendall Scott, Chlandův přítel. V Německu usazený Nektar působí pod novým názvem New Nektar, aby si vytvořil určitou odlišnost a odstup od starých úspěchů. V roce 2018 nahráli New Nektar koncepční album Megalomania (2018), na kterém se podílel Che Albrighton hrající na bicí, a v prosinci 2018 absolvovali Megalomania Release Tour. Albrighton byl pro účast zaneprázdněn, a tak ho nahradil Norbert "Panza" Lehmann. Americká verze sestavila sadu dosud nenahraných skladeb z doby Chlandova působení v kapele, které vyšly na albu The Other Side (2020) jako Nektar

Neon Rose byla švédská hardrocková formace. V letech 1974 – 1975 vydali tři desky, ale mimo svou rodnou zemi se jim nepodařilo výrazněji prosadit.

Skupinu založili v roce 1969 Roger Holegard, Piero Mengarelli a Benno Mengarelli pod názvem Spider; když se v roce 1973 připojil bubeník Stanley Larsson, formace přijala název Neon Rose. V roce 1974 podepsali smlouvu s vydavatelstvím Vertigo Records a ještě téhož roku vydali debutovou desku A Dream of Glory and Pride, na kterou navázali počátkem roku 1975 druhým počinem Two, po jehož nahrání Stanley Larsson skupinu opustil a nahradil ho Thomas Wiklund, dříve působící v uskupení Uppat Väggarna. Poslední studiová nahrávka formace, Reload, vyšla v roce 1975, a poté se Neon Rose rozpadli. Holegard se připojil k Wasa Express.

Piero Mengarelli se v roce 1977 pokusil formaci reformovat s novými členy, ale tato inkarnace se po nahrání několika demosnímků rozpadla. V roce 1981 se uskupení opět sešlo s bratry Mengareliovými a několika novými členy. Pro vydavatelství Rosa Honung Records nahráli jeden singl, který však nikdy nevyšel.

November byla švédská rocková formace, kterou v roce 1969 ve Stockholmu založili Christer Stalbrandt, Richard Rolf a Björn Inge. Někdy je označována za první švédskou hardrockovou/heavy metalovou kapelu.

Byli známí tím, že hráli "co nejrychleji" a s mnoha kytarovými sóly, ale jejich styl nemá se speed metalem mnoho společného. Jejich hudba byla naopak částečně inspirována americkým acid rockem, ale také heavy a bluesovým základem jako směs některých raných hitů Uriah Heep, Cream a Led Zeppelin. November začali v roce 1968 v Tegelhögen, mládežnickém klubu ve Vällingby (předměstí Stockholmu). V tomto klubu hráli Christer Stalbrandt a Björn Inge společně se dvěma kamarády jako The Imps. Po několika měsících Stalbrandt skupinu opustil a založil novou formaci Train. Björn Inge se připojil krátce poté. Součástí Train byl také Snowy White, který hrál na kytaru. Na začátku podzimu 1969 se Snowy rozhodl vrátit do své rodné země, Anglie, a jako nový kytarista se k nim připojil Richard Rolf.

Dne 1. listopadu 1969 předskakovali v göteborském Que-Clubu formaci Fleetwood Mac Petera Greena, a proto se rozhodli, že si budou říkat November. Byli jednou z prvních švédských rockových skupin se švédskými texty. Většinu z nich napsal Stalbrandt pod vlivem hnutí "flower power" 60. let. Navzdory švédským textům byli v Anglii poměrně populární. Při turné v Anglii byly texty často překládány do angličtiny, publikum však trvalo na tom, aby formace vystupovala ve švédštině.

November nahráli tři desky, které se všechny umístily na vysokých příčkách švédských hitparád. Po posledním koncertu v klubu Domino na Silvestra 1972 se formace rozpadla a až do roku 2007 vystoupili pouze jednou, a to 30. listopadu 1993 na večírku k vydání CD November-Live, a později se připojili k Nature.

Dne 27. ledna 2007 vystoupili na oslavě 20. výročí založení uskupení Mellotronen. Odehráli i další koncerty. Ve Švédsku jsou November považováni za jednu z nejlegendárnějších formací v užším okruhu lidí od 40 let, a to nejen v jejich domovském Velkém Stockholmu.

Na počátku 70. let byla většina švédských rockových formací v médiích řazena k tzv. progresivnímu rocku. Byla to doba s demonstracemi proti americkému angažmá ve Vietnamu a divokými stávkami. Téměř desítka komunistických stran se zúčastnila parlamentních voleb v letech 1968, 1970 a 1973. Všechny se snažily být "více nebo lépe komunistické" než všechny ostatní (pouze stará VPK však získala dostatek hlasů pro parlamentní křesla). V této době s velmi hlasitou skupinou rudých agitátorů, kteří na denní bázi prostřednictvím rozhlasu a televize oslovovali zejména švédskou mládež. A víceméně se prohlašovalo, že veškerá "Progg-music" je politická a rudá ("stojí na straně dělnické třídy"), zatímco ABBA a formace taneční hudby se brzy staly "komerční výjimkou". Ve skutečnosti však November zdaleka nebyli politická formace a o zařazení do "progg-kategorie" si vůbec neřekli. Hudba November je naopak příbuzná s těžkým instrumentálním rockem a kapelami jako Cream, raní Uriah Heep a Mountain. November, stejně jako několik dalších formací a sólových umělců, byli do "progg-kategorie" zařazeni médii, a to zcela bezdůvodně.

PAX je hardrocková a acidrocková skupina, která vznikla koncem roku 1969 v Limě. Tato formace, kterou od počátku vedl kytarista Pico Ego-Aguirre, je jedním z průkopníků hard rocku v Latinské Americe. V roce 1971, ve stejné době, kdy vznikly první produkce Black Sabbath a Deep Purple, vydala LP, které je dnes považováno za klenot peruánského a latinskoamerického rocku. Po nástupu vojenské diktatury Juana Velasca Alvarada v Peru se skupina rozpadla a následně se v 80. letech přeskupila. Po další přestávce se vrátila a v roce 2008 vystoupila s Deep Purple na peruánském národním stadionu.

Na konci roku 1969 se Pico Ego Aguirre rozhodl založit kapelu, která by odpovídala tehdejším vrcholným uskupením, jako byly The Jimi Hendrix Experience, Deep Purple a Cream, a kterou pojmenoval PAX, což v latině znamená "mír". S ním jako sólovým kytaristou skupinu zpočátku tvořili Manuel Montenegro (zpěv), Jorge Pomar (baskytara), Carlos Torres (baskytara) a Richard Macedo (bicí), který ale brzy odjel do Anglie s formací The Mad's. V této sestavě nebyly pořízeny žádné nahrávky.

Pak Pico zavolal Marku Aguilarovi (Slick Aguilar), americkému baskytaristovi, který cestoval po Peru, Miguel Flores se přidal na bicí a Jaime Orué na zpěv. Vznikla sestava, se kterou formace začala nahrávat LP. V roce 1972 absolvovali mnoho koncertů se skupinami jako El Álamo, Tarkus, La Nueva Cosecha, Telegraph Avenue a dalšími, se kterými hráli v centru Limy, Magdaleně a Miraflores. V polovině téhož roku kapela natočila LP s názvem May god and your will land you and your soul miles away from evil. Bubeník Miguel Flores při živých vystoupeních vystupoval v pončách a pytlích typických pro peruánskou vysočinu Cusco, doplněných svršky pokrytými flitry ve stylu andského glamour. Formace byla velmi populární a hrála v různých částech Peru, například v Cajamarce, Trujillu, Cuscu, Arequipě, Punu, Huancayu a v takzvaných Limských kuželích. Podle některých dobových svědectví prý měli malý oltář na slavném Trocadero del Callao. Ačkoli v té době byli žádáni v Argentině a Španělsku, kvůli dezorganizaci a nedostatečnému profesionálnímu vedení formace nemohli opustit zemi.

V roce 1973 se baskytarista Mark Aguilar zamiloval do Američanky, kapelu opustil a přesídlil do USA. Nahradil ho Rafel Ego-Aguirre. Brzy poté odcestoval Jaime Orué do Německa a jeho místo na postu zpěváka zaujal Gerardo Manuel. Po nástupu diktatury a národního chaosu se Pico Ego Aguirre rozhodl skupinu rozpustit a "zazimovat" ji.

V roce 1977 se formace představila pod názvem Pax Demonium, hrající jazz rock a progresivní hard rock ve stylu Mahavishnu Orchestra nebo Kansas. Jedna z nejpamátnějších prezentací se uskutečnila na koncertě jazz rocku a progresivního rocku v Colegio Champagnat, nicméně vystoupení byly stále méně časté, protože tehdejší diktatura to nedovolovala. Zpočátku byla skupina čistě instrumentální, ale pak se to změnilo, když se k ní přidali zpěvák Rubén Vásquez. Nahrávky, pořízené v Picových studiích zůstaly nepublikovány. Brzy poté začíná diskotékový boom a média věnují tomuto novému hudebnímu žánru větší pozornost.

Na konci roku 1983 se formace vrátila, tentokrát Pico povolal zpěváka Tita Vinatea, Juniora Caipa na baskytaru, Juana Carlose Caipa na klávesy a Nicoláse Mantaniho na bicí. Brzy poté kapelu opustili Tito Vinatea a Junior Caipo a na postu zpěváka a baskytaristy se k nim připojil Jorge Mora. V této sestavě začala skupina hrát písně ve španělštině. V roce 1984 už byla kapela kvartetem a rozhodla se natočit novou desku, tentokrát pro vydavatelství Fono Video a jako nahrávací studio využila rádio Sono. Formace nahrála písně "Exterminio", kterou složili Pico a Jorge Mora (Coco Silva), a píseň "Radar de amor", která byla coververzí formace Golden Earring, kterou kapela nahrála již v 70. letech, tentokrát však ve španělštině. Před vydáním alba 45 R.P.M. s těmito dvěma písněmi vydala kapela samostatně skladbu "Exterminio" doprovázenou videoklipem natočeným studenty z Limské univerzity, se kterou se formace opět vrátila do rádií, a poté vydavatelství Fono Video vydalo singl s oběma písněmi.

V roce 1986 vydavatelství zkrachovalo a master pásky byly znovu použity a přehrány, čímž se ztratily všechny skladby kromě dvou již nahraných. Poté práva přešla na společnost Iempsu, která singl znovu vydala, a ještě téhož roku se "Radar de amor" hrál v místních rádiích a formace získala velmi dobré recenze. Později, když se začalo mluvit o nahrávání v Argentině, opustil skupinu klávesista Juan Carlos Caipo a založil vlastní kapelu.

V roce 1987 skupina znovu přerušila činnost.

V únoru 2008 vystoupila v Limě britská formace Deep Purple. K zahájení koncertu byli pozváni i PAX, kteří za sebou měli pouhé čtyři měsíce obnovené činnosti. Tentokrát sestavu tvořili Pico Ego Aguirre (sólová kytara), Jorge Mora (zpěv a baskytara) a Nicolás Mantani (bicí). Jako doprovodný hudebník je doprovázel původní klávesista formace Los Shain's Lynn Stricklin. Navzdory dobrým výsledkům tohoto večera nebyl Velasco nakonec do formace zařazen, protože zvuk PAX byl vždy zvukem power tria. Kapela je celosvětově populární, o čemž svědčí i fakt, že jejich první LP z roku 1971 bylo v roce 2006 remasterováno německým vydavatelstvím Walhalla WH3, nebo nespočet komentářů k videím PAX na YouTube. Recenze se objevují i na stránkách tak vzdálených, jako je Uzbekistán, a jejich alba znovu vydává mnoho dalších vydavatelství po celém světě. Formace je uznávána i evropskými fanoušky Black Sabbath pro svou spřízněnost s touto skupinou. Jediným původním členem je Pico Ego Aguirre, mnohými považovaný za prvního kytaristu peruánského rocku. Kapela vystupuje v různých částech Limy, je stále aktivní a těší se z rockové tvorby, kterou dělala na začátku 70. let a která předběhla svou dobu.

Skupina Phafner vznikla v roce 1969 v Marshalltownu ve státě New York a okamžitě na sebe upoutala pozornost místního publika hraním tvrdého, drogami ovlivněného rock'n'rollu. Kapelu tvořily dvě bratrská dua - Dale Shultz hrál na kytaru a zpíval, James Shultz hrál na baskytaru, Steve Smith na sólovou kytaru, Greg Smith zpíval a Steven Gustafson obstaral bicí. V roce 1971 se skupina rozhodla nahrát album s vlastním originálním materiálem, a tak se sešli v místním sklepním studiu a dali dohromady šest písní, z nichž vzniklo LP Overdrive. Aby přilákali pozornost velkého vydavatelství, nechali vylisovat 50 kopií desky (na značce Dragon). Overdrive se stal legendou mezi sběrateli hardrockové hudby a kopie původního LP se na dnešním sběratelském trhu prodává za více než 3000 dolarů. Nyní je album díky licenční smlouvě s Buckskin Music poprvé k dispozici na CD. CD je uloženo v digipackovém obalu s uměleckými díly s dračí tematikou a obsahuje šest písní z původní desky. Trvá něco málo přes 25 minut a obsahuje skvělý, bluesově laděný hard rock se spoustou fuzz kytary ve stylu kapel jako Josephus nebo raný Johnny Winter.

Pink Fairies je anglická proto-punková rocková skupina, která původně působila na londýnské undergroundové a psychedelické scéně počátku 70. let. Propagovali svobodnou hudbu, užívání drog a anarchii a často vystupovali na improvizovaných koncertech a dalších akcích, například v roce 1970 hráli zadarmo před branami popových festivalů v Bathu a na ostrově Wight, vystupovali na Phun City, prvním Glastonbury a mnoha dalších svobodných festivalech včetně Windsoru a Trentishoe.

Toto těžké bluesově-progresivní power trio vzniklo v Německu v roce 1969.

V roce 1971 natočili (ve Windrose Studios v Hamburku) jedno zajímavé, stejnojmenné album pro Metronome. Nejlepším zářezem byla dvacetiminutová suita "Second Life". Začínala jako folková, akustická píseň, vygradovala v těžkou kytarovou sólovou sekci podobnou Jimi Hendrixovi nebo Ten Years After, po níž následovalo dlouhé sólo na bicí. Druhá strana obsahovala čtyři jemné hardrockové písně. LP Second Life je dnes velmi vzácné a jeho cena přesahuje 150 USD. V roce 1972 se skupina přejmenovala na Tiger B. Smith a nahrála dvě horší desky pro Vertigo a Bacillus.

Skupinu Tin House založili v roce 1969 Floyd Radford - kytara, Mike Logan - bicí a Jeff Cole - zpěv a baskytara. Byla to jedna z prvních progresivních rockových kapel, která podepsala smlouvu s velkým vydavatelstvím z oblasti střední Floridy. Jejich debutové album s názvem Tin House vyšlo u Epic Records v roce 1970. Toto LP produkované Rickem Derringerem získalo mezinárodní uznání.

Tin House vznikli, když se šestnáctiletý Floyd Radford, sedmnáctiletý Mike Logan a šestnáctiletý Jeff Cole oddělili od své šestičlenné skupiny Marshmellow Steamshovel a založili jednu z nejoblíbenějších floridských tříčlenných skupin. Všechno se to stalo na jednom z jejich koncertů "Winter's End Pop Festival" poblíž Orlanda. Hráli druzí v pořadí a zbytek je historie, ten den strhli přes 100 000 lidí a byli povoláni zpět na pódium na tři přídavky, takže je pořadatelé požádali, aby další večer předskakovali Johnnymu Winterovi. V křídle stál Steve Paul (Johnnyho manažer), který zastavil Mikea Logana (bubeníka), když odcházel z pódia, a dal mu své telefonní číslo. Řekl Mikeovi, že byli skvělí, a kdyby se kapela někdy dostala do New Yorku, ať mu zavolá, rád by jim pomohl. Mike si vzal číslo a odešel z pódia.

Festival je opravdu vystřelil z pozice garážové kapely na jednu z nejlepších na jihu téměř přes noc, předskakovali téměř každé velké skupině, která přijela do Orlanda. A tak se v roce 1970 vydali do studia v Bee Jay studios Orlando. Floyd a Jeff byli ještě v posledním ročníku střední školy a Mike právě maturoval. Mike měl blízkého přítele, pro kterého ve volném čase pracoval (Bruce Behrens), a tak ho požádal, aby kapelu vedl a pomohl mu zaplatit demokazety a nové vybavení. Poté, co byly demokazety hotové, poslal jejich inženýr z Bee Jay kopii Cliveovi Davisovi do CBS Records. Kazety skončily v kanceláři Larryho Coena (prezidenta Epic Records) a před ním neseděl nikdo jiný než Steve Paul, který pracoval na nahrávací smlouvě Edgara Wintera. Larry se zeptal: "Hrál Johnny na popovém festivalu Winters End na Floridě?" - "Ano, hrál". Steve řekl: "Ano, proč?" Larry odpověděl: "Byla tam mladá kapela Tin House, která zahajovala koncert a sklidila víc ovací vestoje než všechny skupiny dohromady, slyšel jsi je?" Steve odpověděl: "Ano, to je moje nová skupina." Larry řekl: "Mám tady jejich demokazetu a je skvělá!".

Steve Paul ještě ten večer zavolal Mikeu Loganovi a navrhl mu, aby Tin House řídil a sehnal jim nahrávací smlouvu s CBS Epic Records. Kluci odjeli do New Yorku, ale nejdřív museli Floyd a Jeff dokončit školu, jinak by je rodiče nepustili. V létě 1970 se kapela přestěhovala do domu se šesti ložnicemi hned vedle Johnnyho Wintera na severu státu New York u řeky Hudson. Byli v sedmém nebi, měli nahrávací smlouvu, velký dům na břehu řeky, všechny koncerty, které mohli odehrát, a pak to přišlo. Edgar chtěl, aby Floyd hrál v jeho kapele, takže Tin House by museli jet na turné s ním místo s Johnnym. To bylo v pořádku, dokud Leslie West ze skupiny Mountain nechtěl, aby kluci jeli turné s jeho kapelou. Bylo to kalifornské turné z jednoho konce na druhý, 28 dní a 20 koncertů. Steve kapele řekl: "Nemůžete jet turné s Mountain, musíte jet koncerty s Edgarem." Tin House tedy zůstali na severovýchodě a dokončili vystoupení s Edgarem. Bubeník Mike Logan brzy po turné skupinu opustil a vrátil se do Winter Parku na Floridě. To bylo v roce 1971.

V dubnu 2006 Mike zavolal Floydovi a řekl: "Floyde, musíme dát kapelu zase dohromady." A tak se po šesti měsících zkoušení Tin House po více než pětatřicetileté odluce vrátili na pódia v Orlandu. Byl to "THE ORLANDO REUNION CONCERT" 16. září 2006 na kterém kluci strhli nejméně patnáct set fanoušků. V roce 2009 vydali album Winds of Past.

Skupina vznikla v Norsku v roce 1969. Jejími členy byli Kenny Aas (varhany a basová kytara), Kjell Asperud (bicí a zpěv), John Lorck (bicí), Janne Loseth (kytara a zpěv) a Roy Robinson (zpěvák). Po určitou dobu také John Williamson. Janne Loseth byl hlavním autorem písní a Roy Robinson hlavním textařem, texty dodával převážně v angličtině.

Kapela vydala několik úspěšných alb a singlů, a v roce 1979 se rozpadla. V říjnu 1971 se Titanic s instrumentální písní "Sultana" dostali na páté místo britské singlové hitparády, a to ve stylu tehdy populární skupiny Santana. Skladba se objevila také na jejich druhém LP Sea Wolf z roku 1972. Vzhledem k absenci další odpovídající účasti v hitparádě jsou však Titanic známí jako jednohitová skupina.

Koncem sedmdesátých let se Janne Loseth vydal na sólovou dráhu a vydal nejprve několik singlů, včetně "Take Me Down" a "I Wished I Was a Poet", v nichž se projevil jeho silný operní vokál, a poté se stal zpěvákem francouzské elektronické skupiny Space. Koncem osmdesátých let, po odchodu ze Space, Janne Loseth znovu angažoval Roye Robinsona a duo vydalo jedno album, Lower the Atlantic (1991). Toto shledání však trvalo jen krátce.

V roce 2006 Janne Loseth reformoval Titanic se třemi dalšími členy: Mick Walker, Phil Wilton a Didier Blum. Později se rozhodl přijmout zpět na palubu Roye Robinsona a tento kvintet ještě téhož roku vydal nový singl s názvem "I'm the Law", který je k dispozici na DVD. Jejich poslední reunionové album Ashes and Diamonds vyšlo v Evropě 20. února 2009. Koncem roku 2009 prodělal Roy Robinson mozkovou mrtvici, kvůli které opustil kapelu a čekal na své případné uzdravení. Hlavní vokály převzal Janne Loseth. Robinsona a Walkera nahradili dva noví členové: Chris Kleiner a Jean-Pierre Sjoberg. Původní zpěvák Roy Robinson zemřel 8. června 2015. Zakladatel skupiny Janne Loseth (nar. 1947) zemřel 4. září 2019.

Skupina Trapeze vznikla v březnu 1969 a její původní sestavu tvořili bývalí členové The Montanas John Jones (trubka, zpěv) a Terry Rowley (klávesy, kytara, flétna) spolu s bývalými členy Finders Keepers Glennem Hughesem (baskytara, zpěv, klavír) Melem Galleyem (kytara, zpěv) a Davem Hollandem (bicí). Jedno z jejich prvních vystoupení bylo natočeno pro pořad BBC2 Colour Me Pop, bylo nahráno 5. července 1969 v klubu Lafayette ve Wolverhamptonu, kde skupina předvedla píseň "Send Me No More Letters". Místní promotér Tony Perry popsal vystoupení jako jeden z nejvydařenějších večerů v podniku a pochválil vystoupení kapely jako fantastické. Později v roce Trapeze podepsali smlouvu jako první akt na Threshold Records, nahrávací společnosti založené The Moody Blues, kterou ve Spojených státech distribuovala London Records a jinde Decca Records. Kapela údajně odmítla nabídku připojit se k Apple Records, vydavatelství založenému The Beatles, protože se domnívala, že u Threshold bude mít větší tvůrčí svobodu.

Ve spolupráci s baskytaristou The Moody Blues Johnem Lodgem jako producentem natočila skupina v londýnských studiích Morgan Studios a Decca Studios své eponymní debutové album. Přestože byl Jones jejich oficiálním zpěvákem, Hughes na albu nazpíval všechny vokály. Později prozradil, že ho o zpěv na albu požádal management skupiny, který ho považoval za lepšího z obou zpěváků. Před koncem roku vyšla jako první singl skupiny Rowleyho skladba "Send Me No More Letters", kterou podpořila píseň "Another Day" (napsaná Galleyem, Hughesem a Jonesem). LP vyšlo v květnu 1970 a bylo kritikou obecně přijato kladně - časopis Billboard jej označil za album se silnou rockovou osobností a navrhl jej za kandidáta na velké hitparádové úspěchy, zatímco novinář Nigel Williamson jej označil za klasický dobový příklad anglického progresu, v němž se mísí pastorální rozmar, vířící psychedelie, rockové kytary a popové harmonie. Skupina byla propagována v řadě pořadů ve Velké Británii mezi lednem a červencem.

V srpnu 1970 Jones a Rowley Trapeze opustili a vrátili se do skupiny The Montanas. Místo aby nahradili odcházející členy, Hughes, Galley a Holland pokračovali jako power trio, které přijalo styl více podobný hard rocku a funk rocku. Dne 13. listopadu 1970 vydali ve Velké Británii své druhé album Medusa, které bylo v USA vydáno v březnu 1971. Album, které produkoval opět Lodge, bylo od té doby vyzdvihováno mnoha kritiky jako nejlepší deska skupiny a také jako jedno z nejvíce nedoceněných hardrockových alb desetiletí.

Trapeze v rámci propagace desky absolvovali rozsáhlé turné, především v USA, včetně předskakování skupině The Moody Blues v prosinci 1970 a četných hlavních turné v průběhu roku 1971, než vydali své třetí album You Are the Music.... We're Just the Band (1. prosince 1972), které napsal především Hughes (tři skladby napsali bratři Galleyové), produkoval je Neil Slaven a podílela se na něm řada hostů včetně Roda Argenta na klavír a B. J. Colea na steel kytaru. Deska obsahovala narozdíl od alba Medusa nárůst měkčích, melodičtějších skladeb, které byly mnohými recenzenty chváleny jako vrcholy kolekce. We're Just the Band bylo prvním LP Trapeze, které se umístilo v hitparádě, a to na 9. místě v americkém žebříčku Billboard Bubbling Under, který funguje jako prodloužení žebříčku Billboard 200. V rámci propagace kapela absolvovala koncem roku 1972 a začátkem roku 1973 turné, včetně koncertů v USA a Velké Británii.

V dubnu 1973 se členové Deep Purple Ritchie Blackmore, Jon Lord a Ian Paice zúčastnili koncertu Trapeze v klubu Whisky a Go Go v Los Angeles v Kalifornii a požádali Hughese, aby v kapele nahradil baskytaristu Rogera Glovera. Když byl Hughes následující měsíc osloven na dalším koncertě, odmítl pozvání a chtěl zůstat v Trapeze s tím, že v té době byl "hudebně úplně jinde" a Deep Purple označil za "pro mě příliš jednoduchý rock". Nicméně vzhledem k tehdejšímu vysokému postavení "Párplů" a vyhlídce na spolupráci s bývalým frontmanem Free Paulem Rodgersem, který byl osloven, aby nahradil zpěváka Iana Gillana, si to Hughes rozmyslel a souhlasil, že se ke skupině připojí jako baskytarista a druhý zpěvák. Změna sestavy byla oficiálně oznámena v hudebním časopise Melody Maker 14. července 1973. Rodgers nakonec možnost připojit se k kapele odmítl a místo toho se soustředil na formování Bad Company. Jako náhrada za Gillana byl později přiveden David Coverdale, který skupinu kontaktoval v reakci na článek v Melody Makeru, kde bylo zmíněno, že stále hledají nového zpěváka. Hughes od té doby popisoval rozhodnutí opustit Trapeze jako "strašné", kapelu označil za svou "rodinu" a v několika rozhovorech tvrdil, že odchodu do jisté míry lituje.

Po krátké přestávce se Trapeze vrátili v roce 1974 s Galleyem na postu hlavního zpěváka a doplnili sestavu o druhého kytaristu Roba Kendricka a baskytaristu Petea Wrighta. V červenci bylo oznámeno, že skupina podepsala smlouvu s Warner Bros. Records, přičemž vydání nového alba bylo naplánováno na konec roku. V říjnu vydala společnost Threshold první kompilaci The Final Swing, která obsahovalo skladby z prvních tří alb skupiny a také dosud nevydané písně "Good Love" a "Dats It". LP bylo prvním, které skupina zařadila do americké hitparády Billboard 200, kde se umístilo na 184. místě a později dosáhlo 172. příčky. V prosinci vyšlo čtvrté studiové album skupiny Hot Wire, které se začátkem roku 1975 umístilo na 146. místě v žebříčku Billboard 200. Jako host se na něm podílel také bývalý klávesista Terry Rowley, který hrál na syntezátory, varhany, elektrické piano a doprovodné vokály. Rowley zůstal v koncertní sestavě skupiny i na turné k LP Hot Wire a objevil se na albu Live at the Boat Club 1975, i když opět nebyl uveden jako člen skupiny.

Později v roce 1975 Trapeze vydali druhé stejnojmenné LP, na kterém se Hughes vrátil, aby zpíval ve dvou skladbách. Billboard kapelu chválil jako příklad "hutného, vřícího, soulově laděného hard rocku", ačkoli Dave Thompson z AllMusic jej kritizoval jako "nudnou malou desku, které zoufale chybí funková infuze Glenna Hughese a z větší části zastiňuje i svého zklamávajícího předchůdce". V listopadu si Galley a Holland od Trapeze na chvíli odpočinuli, aby absolvovali britské koncertní turné s Justinem Haywardem a Johnem Lodgem v rámci propagace jejich společného alba Blue Jays, které vyšlo na začátku roku. Následující rok, po rozpadu Deep Purple, Hughes dočasně znovu spojil klasické trio Trapeze pro turné The Appreciation Tour, které mělo v srpnu navštívit USA a v září Velkou Británii. Po krátké sérii koncertů v USA Hughes opět odešel kvůli problémům způsobeným užíváním drog, zejména kokainu. Když Galley v roce 2007 hovořil o krátkém reunionu, vzpomínal, že Hughes nebyl v té době v dobrém rozpoložení. Podobně i manažer skupiny Tony Perry vzpomínal, že Hughes měl v té době velké problémy a bylo velmi těžké s ním jednat, a dodal, že s ostatními členy skupiny diskutovali o možnosti jeho vyhazovu a nahrazení během turné. Během reunionu trojice nahrála také řadu nových písní, včetně "L.A. Cut Off" a "Space High", které později vyšly na Hughesově debutovém sólovém albu Play Me Out z roku 1977.

Poté, co Hughes skupinu podruhé opustil, se Trapeze vrátili v roce 1978 s novým frontmanem Peterem Goalbym a Wrightem, který se vrátil na basovou kytaru. Skupina podepsala smlouvu s nově založeným vydavatelstvím Aura Records a koncem roku 1979 vydala své poslední studiové album Hold On, které produkoval Jimmy Miller. LP, které původně vyšlo v Německu v roce 1978 pod názvem Running s odlišným seznamem skladeb, označil Graham Neale z časopisu Sounds za vyvrcholení "zjevného regenerovaného entuziasmu" kapely po nedávných problémech, zatímco Galley jej prezentoval jako jejich evoluci ve zvuku a stylu psaní písní. Album se dočkalo pozitivní recenze od časopisu Billboard a naznačilo, že několik zde obsažených písní by se mohlo stát stálicemi AOR.

V srpnu 1979 Holland kapelu opustil, aby se připojil k heavymetalové skupině Judas Priest. Později ho nahradil Steve Bray, když kapela pokračovala v turné na podporu alba Hold On, včetně koncertů s Humble Pie a předskakování skotské skupině Nazareth po boku švýcarských Krokus. Skupina vydala své první živé LP Live in Texas. V době vydání alba Goalby skupinu opustil a připojil se k Uriah Heep; později se ke kapele přidali Mervyn Spence (baskytara, zpěv) a Richard Bailey (klávesy) a v roce 1982 Braye nahradil Kex Gorin. Trapeze oficiálně skončili na konci roku 1982, kdy se Galley připojil k nové sestavě Whitesnake v době turné Saints & Sinners Tour, které začalo v říjnu. Finální sestava Trapeze začala nahrávat materiál pro potenciální nové album ještě před Galleyho odchodem, přičemž materiál byl později upraven pro Whitesnake a Phenomena, projekt, který začal Tom Galley.

Hughes, Galley a Holland obnovili Trapeze v roce 1991 na koncertním turné, na kterém se podílel i klávesista Geoff Downes. 20. března 1992 předskakovali kapele Fish v Hammersmith Apollo. V květnu 1992 skupina nahrála živé LP Welcome to the Real World. Další živé album, Live at the Borderline, vyšlo v roce 1998. Trojice se znovu sešla v roce 1993 a nahrála několik demosnímků pro plánované budoucí album. Dne 9. února 1994 skupina vystoupila v Irving Plaza v New Yorku v rámci koncertu věnovaného zpěvákovi Rayi Gillenovi, který zemřel 1. prosince 1993. Později v průběhu roku následovala krátká šňůra koncertů v USA a Velké Británii. Na koncertech se k triu připojil druhý kytarista Craig Erickson. Album Live at the Boat Club 1975 vyšlo v roce 2006, než Galley 1. července 2008 zemřel, čímž skončila jakákoli šance, že by se kapela v budoucnu znovu vrátila. 16. ledna 2018 zemřel Holland, a Hughes tak nyní zůstává jediným žijícím členem tria.

Truth and Janey byla americká rocková skupina z Iowy, jejíž název je odvozen od alba Truth Jeffa Becka a příjmení člena Billyho Janeyho. Skupina byla ovlivněna takovými power trii, jako jsou Cream a The Jimi Hendrix Experience. Kapelaa absolvovala turné s Leslie Westem a vystoupila na hudebním festivalu s Blue Öyster Cult. V roce 2005 byli uvedeni do Rock'n'rollové síně slávy v Iowě.

Vznikli v roce 1969, původně s bubeníkem Johnem Fillingsworthem. Zhruba za rok ho nahradil Denis Bunce. V roce 1972 vydali svůj debut Midnight Horseman spolu s coververzí písně The Rolling Stones "Under My Thumb". Následující rok vydali na vlastním labelu Driving Wheel skladby "Straight Eight Pontiac" a "Around and Around". Do roku 1976 nahráli desku No Rest for the Wicked, které se při původním vydání prodalo pouhých 1 000 kusů.

V druhé polovině 70. let se několikrát rozpadli. Baskytarista Steve Bock se nakonec připojil ke skupině Nowhere Fast, BillyLee vydal několik sólových alb a Bunce z hudební branže odešel úplně.

Tucky Buzzard byla britská hardrocková kapela, kterou v roce 1969 založili tři bývalí členové skupiny The End. Původní sestava byla Jimmy Henderson (zpěv), Terry Taylor (kytara), David Brown (baskytara), Paul Francis (bicí) a Nick Graham (klávesy). V polovině nahrávání debutového alba Francis odešel a nahradil ho Chris Johnson, který nahrál zbývající bicí party a byl uveden na obalu desky. Tucky Buzzard natočili v letech 1969 - 1973 celkem pět desek, producentem byl Bill Wyman z Rolling Stones.

Terry Taylor spolupracoval s Billem Wymanem na řadě hudebních skladeb a hrál s ním v několika jeho kapelách, Willy and The Poor Boys, Bill Wyman's Rhythm Kings, poté co opustil The Rolling Stones. V roce 2006 se Tucky Buzzard objevili v článku "Top 6 Classic Rock Bands You Never Knew You Didn't Know", který napsal Dave White.

Valhalla byla newyorská kapela z Long Islandu ve složení Don Krantz (kytara, baskytara), Rick Ambrose (baskytara, zpěv), Eddie Livingstone (bicí), Bob Huling (perkuse, zpěv) a leader Mark Mangold (klávesy, zpěv), která hrála kombinaci těžkého psychedelického blues s mohutnými symfonickými aranžemi.

Skupina vydala v roce 1969 své eponymní a jediné album, divoce eklektickou záležitost, která místy připomíná Deep Purple, Procol Harum, Cream, ELP a další symph-psych kapely jako Room. Ačkoli se pohybuje od folk-popu šedesátých let až po jazz a přidání orchestru dodává albu pompézní, téměř filmový ráz, byla vždy psych-bluesovou kapelou a tento vliv je cítit napříč celou deskou.

Valhalla bohužel nestihla dozrát a zanedlouho se rozpadla. Láska Marka Mangolda k varhanám (kromě jiných symfonických klávesových nástrojů) však bude pokračovat i v jeho pozdějších AOR, těžkých klávesových experimentech, včetně skupiny American Tears z poloviny 70. let.

United Artists se podařilo podepsat smlouvu s několika dobrými uskupeními (například Thunder and Roses, Boffalongo, Pookah), ale nikdy jim nevěnovali větší propagaci. Valhalla v čele s Markem Mangoldem, který jim složil materiál, je další z těchto zapomenutých skupin a jejich album si zaslouží být znovuobjeveno. Mísí se na něm heavy rock, prog a psychedelie s převažujícími varhanami a silným vokálem ve skladbách jako "Psychedelic Minds Going Nowhere" nebo "Overseas Symphony".