V Chile vzniká skupina Aguaturbia, rocková skupina složená z Carlose Coralese, který hraje na kytaru a jeho manželky Denise, která se stará o zpěv. Kapela byla průkopníkem těžkého psychedelického rocku v Chile a dobyla si i mezinárodní uznání. Kromě psychedelických zvuků, wah-wah kytarových efektů a těžkých blues rockových akordových vzorů, Aguaturbia do své hudby včlenila také prvky latinskoamerické lidové hudby. V chilském tisku vyvolala polemiku v době, kdy psychedelickým rockem bořila převládající sociální normy.

Skupinu založili v polovině roku 1969 manželé Carlos Corales a Denise, bubeník Willy Cavada a basák Ricardo Briones. Byla to první rocková skupina v Chile, v jejímž čele stála žena, a to v době, kdy tento hudební trend měl silně transgresivní složku. Corales angažoval Cavadu, který byl bubeníkem skupiny Los Red Juniors a poté se ke kapele připojil Briones. Nakonec byla povolána Denise, která jako sólistka zpívala pop a gogo, protože záměrem kapely bylo mít zpěvačku s nadhledem, která by brzy vystihla ducha psychedelie. Hlavními vlivy kapely v jejích začátcích byli Cream a Jimi Hendrix, zatímco Denisin styl zpěvu byl inspirován Janis Joplinovou, Arethou Franklinovou a Billie Holidayovou.

Aguaturbia byla od svého vzniku charakterizována jako psychedelická rocková kapela a patřila k průkopníkům tohoto hudebního stylu v Latinské Americe. V roce 1970 vydala své první album Aguaturbia, které bylo nahráno za pouhé tři dny, skládalo se z několika verzí a bylo celé nahráno v angličtině. Nejkontroverznější skladbou jejich prvotiny je "Erótica", která je totální improvizací doprovázenou sténáním vyvolaným masturbací. Na obalu alba byli čtyři hudebníci zobrazeni nazí, sedící v kruhu s neutrálním výrazem ve tváři, což byl nápad inspirovaný albem Two Virgins, které John Lennon a Yoko Ono vydali krátce předtím v Anglii. V Chile si fotografie vysloužila očekávanou nálepku jako nemorální a špinavá, a dokonce byla 13. března 1970 zveřejněna na titulní straně konzervativních novin La Segunda, což se nakonec ukázalo jako vynikající marketingová strategie, která ke kapele obrátila pozornost. Album, vydané pod značkou RCA, se dobře prodávalo a jen o několik měsíců později vyšel jeho následovník Aguaturbia II (nebo Aguaturbia, Volume 2), který vyvolal opět rozruch, možná ještě vážnější než ten předchozí, tentokrát kvůli fotografii zobrazující ukřižovaného Denise (obraz inspirovaný obrazem Salvadora Dalího "Cristo de San Juan de la Cruz"). Kontroverze se mísila s politicko-společenskými otřesy éry Unidad Popular. Skupina se omluvila a podala vysvětlení katolické církvi. Toto album se mělo jmenovat "Crucificada", ale název byl zcenzurován, tak se rozhodli nazvat ho v souladu s číslováním předchozího alba.

V listopadu 1970 se skupina rozhodla opustit zemi a zkusit štěstí ve Spojených státech. V New Yorku zůstali tři roky, vystupovali pod jménem Sun a věnovali se latinskoamerickým rytmům, jako je bossa nova. Do Chile se vrátili v roce 1973, ale situace v zemi se v těch letech radikálně změnila. Vystoupili na XV. festivalu ve Viňa del Mar a rozloučili se posledním hromadným vystoupením v březnu 1974 v Teatro Andes a Teatro Caupolicán v Santiagu. Následně se Corales a Denise pustili do nových projektů jako Panal (1976) a La Mezcla (1984), zatímco Willy Cavada se rozhodl emigrovat do Německa.

V roce 1993 vyšlo kompilační album skupiny s názvem Psychedelic Drugstore, původně vydané anglickými sběrateli a později znovu vydané britským labelem Relics. O něco později prodali práva na svůj katalog a ve Spojených státech a v Anglii vyšly vinyly jejich prvních dvou alb. Po Cavadově návratu do země se skupina dala dohromady, aby v roce 2002 odehrála malý koncert v sále Sociedad Chilena del Derecho de Autor, a přestože se každý z členů Aguaturbie vydal svou cestou, jejich sporadická setkání přilákala nemalý počet fanoušků. Mezi tato vystoupení patřila mimo jiné vystoupení na festivalech Cumbres del Rock, Rockódromo, Festival Maquinaria, Woodstaco, Festival Rock Merkén. V roce 2010 nahráli album, které obsahuje jejich nejlepší hity v akustické verzi.

Bubeník Willy Cavada zemřel 1. října 2013 ve věku 65 let na infarkt. Koncem roku 2016 skupina, v níž nyní působí pouze Denise a Corales, oznámila, že pracuje na novém albu, prvním po téměř 50 letech. Album, které obsahuje osm dosud nevydaných písní ve španělštině, což se v jejich předchozí tvorbě objevovalo jen zřídka, vyšlo v červnu 2017 pod názvem Fe, amor y libertad. Kromě toho byla na začátku roku 2017 vydána kniha s názvem "Aguaturbia: retratos de una vida de luz", která obsahuje 124 stran plných fotografií skupiny, včetně některých ze studiového nahrávání alba, jehož premiéra byla naplánována na 1. července 2017 v Teatro Nescafé de las Artes.

Historie kapely Ancient Grease sahá až do konce 60. let, kdy čtveřice velšských kluků Gareth "Morty" Mortimer (zpěv), Jack Bass (baskytara), Dick "Ferndale" Owen (bicí) a Graham Williams (kytara) hrála v místní cover-skupině Strawberry Dust. Poté, co předskakovali na turné jiným velšským rockerům Eyes Of Blue, bubeník Eyes Of Blue John "Pugwash" Weathers byl instrumentálními schopnostmi hudebníků Strawberry Dust tak ohromen, že požádal šéfa Mercury Lou Reiznera, aby s nimi podepsal smlouvu. Reizner souhlasil, ale navrhl nový název kapely - Ancient Grease.

S pomocí Weatherse a dalších dvou členů Eyes Of Blue Phila Ryana (klávesy) a Garyho Pickforda-Hopkinse (zpěv, kytara) nahrála skupina své první a zároveň poslední album nazvané Women and Children First, které vyšlo v červenci 1970. Všechny skladby na tomto albu napsali členové Eyes Of Blue, ale přesto je toto dílo mnohem progresivnější než vše, co tato skupina vytvořila v dřívějších letech a jde o vzácný příklad alba zcela prostého slabých míst.

Bohužel se ukázalo, že Ancient Grease je klasika na jedno použití. Po jejím rychlém zániku Mortimer a Williams založili Racing Cars, Bass se přidal k Boogiemen, zatímco Owen se spojil s The Rattle. Další spřízněný jednorázový projekt se jmenoval Big Sleep - tato skupina nahrála v roce 1971 skvělé album Blue Bell Wood, na němž se podíleli Weathers, Ryan a Pickford-Hopkins. Posledně jmenovaný se brzy připojil k Wild Turkey - skupině, kterou vedl bývalý baskytarista Jethro Tull Glen Cornick. K jeho pozdějším hudebním aktivitám patřila i sessionová spolupráce s Cozy Powellem a Rickem Wakemanem. Ve stejné době se Weathers stal bubeníkem skupiny Gentle Giant, aby s ní v letech 1972-1980 vydal osm studiových alb.

Jediné album Ancient Grease zůstává nepřekonaným pokladem raného britského heavy progresivního rocku.

Apollo, jedna z prvních finských progresivních kapel, byla odrazovým můstkem pro světoznámého fusion bubeníka Edwarda Vesalu. Dag Erik Asbjornsen popsal tuto výjimečnou acidrockovou/protoprogovou partu v knize Of The Mind od Scented Garden, že zní, "jako by v jejich čele stál zpívající los", což je příliš dokonalý popis na to, abychom se ho pokoušeli překonat, i když platí jen pro tu polovinu alba, kde se pohybují v post-creamovském acidovém pumprlíkovském módu.

Apollo založili v roce 1969 tři bývalí členové Topmost (Harri Saksala, Eero Lupari, Heimo Holopainen) a jistý Edward Vesala. Topmost byli koncem 60. let ve Finsku velmi populární skupinou, takže když vznikli Apollo, byli považováni tak trochu za "superskupinu". Led Zeppelin právě vydali svůj debut a zřejmě měli na kapelu velký vliv, což je trochu zvláštní, protože tyto vlivy nejsou při poslechu jejich jediného, vlastního alba tak zřetelné.

Debut vyšel v roce 1970, kdy byl progresivní rock (alespoň ve Finsku) ještě v plenkách, a je to na něm znát.

April Wine je kanadská rocková skupina založená v roce 1969 v Halifaxu v Novém Skotsku. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století zaznamenala skupina mezinárodní úspěch a od roku 1971 vydala více než 20 alb.

Ačkoli April Wine oficiálně vznikli na konci roku 1969 ve Waverley v Novém Skotsku, jejich kořeny ale sahají až do St.John's v Newfoundlandu a Labradoru v letech 1967/68, kde bratři David a Ritchie Henmanovi vyrůstali a společně hráli hudbu, než se přestěhovali do Nového Skotska.

Původní název kapely byl Prism a jejími členy byli David Henman (kytara), Ritchie Henman (bicí), jejich bratranec Jim Henman (baskytara) a Myles Goodwyn na zpěv a kytaru. Uvědomili si, že Halifax neposkytuje příležitosti k hraní a nahrávání, a tak poslali demokazetu do Aquarius Records v Montrealu. Manažeři Aquarius Terry Flood a Donald K. Tarlton jim odepsali odmítavý dopis, ale kapela ho mylně považovala za pozvání. Dne 1. dubna 1970 se April Wine vydali do Montrealu, přivezli s sebou nástroje a 100 dolarů v hotovosti a Flooda a Tarltona přesvědčili, aby s kapelou podepsali smlouvu. Usadili se v chatě a zamluvili si místo v místním komediálním klubu Café Andre. Následujících pět měsíců strávili na turné po východní Kanadě s kapelou Mashmakhan.

V září 1971 skupina nahrála a vydala své debutové album April Wine, které obsahovalo singl "Fast Train", jenž se v Kanadě dostal do první čtyřicítky hitparád a etabloval Milese Goodwyna jako hlavního autora písní. Album se neprodávalo dobře, ale úspěch singlu vedl vydavatelství skupiny k žádosti o druhé album. Na podzim roku 1971 skupinu opustil Jim Henman a nahradil ho Jim Clench. Mezitím skupina strávila rok 1971 na turné po univerzitách, s výjimkou 30. července, kdy na montrealském Place Des Nations předskakovala skupině The Guess Who. Rok 1972 se nesl v podobném duchu, i když začali hrát ve větších sálech a předskakovali několika dalším velkým kapelám, jako byli Ike & Tina Turner, Jethro Tull, Badfinger a Stevie Wonder.

Pod vedením producenta Ralpha Murphyho nahráli April Wine v roce 1972 své druhé album On Record. Prvním singlem byla coververze písně Hot Chocolate "You Could Have Been a Lady". Deska byla komerčně úspěšná, jeden týden se umístila na druhém místě kanadské hitparády RPM a také pronikla do žebříčku Billboard Hot 100 ve Spojených státech, kde se udržela 11 týdnů a dosáhla na 32. místo. Druhý singl, coververze písně "Bad Side of the Moon" od Eltona Johna a Bernieho Taupina, se také hodně hrál v kanadských rádiích a byl menším hitem v USA. Obě skladby zůstaly stálicemi na klasických rockových rádiových stanicích v Kanadě. Album získalo v Kanadě zlatý certifikát a kapela se spolu s Murphym vrátila do studia.

V době, kdy skupina nahrávala své třetí album, David a Ritchie Henmanovi odešli. Goodwyn a Clench uspořádali konkurz a náhradníky se stali bubeník Jerry Mercer (dříve působící ve skupině Mashmakhan) a kytarista Gary Moffet. Dokončili album Electric Jewels, na kterém se objevily písně "Weeping Widow", "Just Like That" a "Lady Run, Lady Hide", které zůstaly v setlistech April Wine po mnoho let. Na podporu tohoto alba se skupina vydala na Electric Adventure Tour, kde ji viděla hrát téměř každá kanadská aréna nebo koncertní hala, která měla více než 2 500 míst k sezení. Součástí turné byla také masivní světelná a pyrotechnická show. Turné se ukázalo jako úspěšné; Gene Cornish a Dino Danelli z The Rascals navštívili v roce 1974 koncert v Massey Hall a byli tak ohromeni, že nabídli kapele natočení a produkci živého alba. Nahrávání během jedné noci bylo poněkud uspěchaným podnikem; chtěli, aby album vyšlo do konce turné. Goodwyn nebyl se zvukem spokojen, ale album April Wine Live se stalo zlatým.

Pátá deska kapely, Stand Back z roku 1975, získala v Kanadě dvojnásobnou platinu díky úspěchu singlů "Tonight Is A Wonderful Time To Fall In Love" a "I Wouldn't Want To Lose Your Love". April Wine se vydali na turné s Heart a poté s Thundermug. Po turné odešel Jim Clench k Bachman-Turner Overdrive a nahradil ho Steve Lang. Dalším albem, které skupina vydala v roce 1976, bylo The Whole World's Goin' Crazy. Bylo to první album April Wine, které získalo platinový status jen na základě objednávek z předprodeje. Album obsahovalo populární titulní skladbu a také hitový singl, baladu "Like A Lover, Like A Song". Šesté album, Forever for Now, bylo dalším platinovým albem a obsahovalo do té doby největší singl skupiny, "You Won't Dance With Me".

Ve dnech 4. a 5. března 1977 si April Wine objednali charitativní koncert ve slavném torontském klubu El Mocambo. Spoluhráčem na koncertě byla skupina s názvem The Cockroaches, ze které se vyklubali The Rolling Stones. Tento pseudonym byl špatně utajovaný a na akci přišly obrovské davy lidí. Vystoupení April Wine bylo zachyceno a vydáno jako album Live at the El Mocambo. Kapela poté dostala první šanci na turné po USA, kde předskakovala Rolling Stones, Styx a Rush.

V roce 1977 byl také do kapely přibrán Brian Greenway, pozdější člen The Dudes (nová Henmanova kapela), jako třetí kytarista a spoluzpěvák. Jeho příchod dodal April Wine silný tříkytarový útok, který měl vytvořit jejich hardrockový zvuk. To také umožnilo Goodwynovi přejít na klávesy pro balady. Skupina také podepsala smlouvu s Capitol Records (kromě Aquarius).

V roce 1978 začal kanadský úspěch přerůstat do úspěchu mezinárodního. Sedmým albem skupiny a prvním u Capitolu bylo First Glance, které mělo okamžitý ohlas a singly "Let Yourself Go" a "Get Ready For Love" byly úspěšné v kanadských rádiích. PTřetí singl, chraplavý "Roller", pak řinesl skupině masový ohlas v celé Severní Americe - v žebříčku Billboard Hot 100 se udržel jedenáct týdnů. Album se udrželo mnoho týdnů v žebříčku Billboard, čímž se stal první zlatou deskou April Wine mimo Kanadu. Neustálé koncertování pomohlo kapele k většímu úspěchu, protože Američané přijali hard rock této "nové" kapely z Kanady - v roce 1978 absolvovali turné s Rush a s Triumph, Starcastle a Teaze. V červenci odehráli koncert s Rolling Stones, Journey a Atlanta Rhythm Section.

V návaznosti na popularitu alba First Glance vydali April Wine v roce 1979 další album Harder ... Faster. Skladby "Say Hello" a "I Like to Rock" byly populárními hity na obou stranách hranice a album se ukázalo být další multiplatinovou nahrávkou skupiny. V žebříčku nejlepších alb Billboardu se udrželo 40 týdnů. Rok 1979 strávila kapela na turné se Styx, Rush, Toto, Boston, Squeeze a Blue Öyster Cult a do té doby nashromáždila dostatek hitů, aby Aquarius mohl vydat album Greatest Hits. V roce 1980 vydala BBC pro mezinárodní distribuci album In Concert a v roce 1981 vydala skupina Aquarius další kompilační album The Best of April Wine Rock Ballads.

Album The Nature of the Beast vyšlo v lednu 1981 a díky popularitě hitů "Just Between You and Me" a coververzi písně "Sign of the Gypsy Queen" od Lorence Huda dosáhlo v Kanadě multiplatinového úspěchu a bylo prvním albem April Wine, které dosáhlo platinového statusu na mezinárodní úrovni. April Wine se vydali na rozsáhlé turné na podporu alba, na kterém vystoupili před dosud největším počtem diváků. Kromě nabitého programu sólových koncertů absolvovali turné s kapelami Diamond Head, Harlequin, Krokus a Franke and the Knockouts, odehráli pět koncertů s kapelou Loverboy a odcestovali do Německa, kde odehráli koncert s Neilem Youngem, Jethro Tull, Michael Schenker Group (MSG) a King Crimson. Poté si kapela dala osmnáctiměsíční pauzu.

V červenci 1982 vydali April Wine své desáté studiové album Power Play. Album obsahovalo singly "Enough is Enough", "If You See Kay" a "Anything You Want, You Got It". Posledně jmenovaný se stal úvodním číslem skupiny na doprovodném turné, zatímco videoklip k "Enough is Enough" začal být často rotován na MTV. Navzdory slušným prodejům se album nesetkalo se stejným uznáním kritiky jako předchozí dvě alba. Přesto bylo v říjnu certifikováno jako zlaté a následně platinové. Turné Power Play v roce 1982 bylo nejrozsáhlejším turné kapely - trvalo tři měsíce, a to se skupinami Saga, Eddie Money a Uriah Heep. Newyorské koncerty se skupinami Saga a Money vyústily v samostatné album Live From Central Park.

Skupina začala psát a nahrávat další album Animal Grace, ale členové spolu nevycházeli a Myles Goodwyn se přestěhoval z Kanady na Bahamy. Album singl z něj "This Could be the Right One" se rychle vyšvihly do žebříčků, ale udržely se v nich jen krátce. V roce 1984 se skupina sešla na ohlášeném "Farewell Tour", což bylo měsíční turné po Kanadě, které bylo natolik úspěšné, že z něj vzešlo další živé album One for the Road. April Wine ještě dlužili Capitol Records jedno další album. Greenway se připojil k Goodwynovi v Nassau spolu s montrealskými session hudebníky Danielem Barbem (klávesy), Jeanem Pellerinem (baskytara) a bubeníkem Martym Simonem, aby nahráli album Walking Through Fire, které mělo být posledním albem skupiny. To vyšlo v září 1985 pod jménem April Wine.

V roce 1988 se Goodwyn přestěhoval zpět do Kanady. Přestože byl zájem o reunion April Wine a mezi bývalými členy se o něm diskutovalo, jiné závazky jim zabránily sejít se až do roku 1992. V tomto roce se April Wine vrátili na pódia a začali bezplatným koncertem v Portage la Prairie ve státě Manitoba. Znovuobnovenou kapelu tvořili Goodwyn, Greenway, navrátivší se bubeník Jerry Mercer a baskytarista Jim Clench, který s kapelou nehrál od roku 1975. Vystoupení doplnil třetí kytarista Steve Segal. Kapela absolvovala turné v Kanadě i v USA. V roce 1993, nyní u Flood Ross Entertainment, vydali první "pravé" album April Wine po deseti letech, Attitude, které bylo v Kanadě brzy po vydání certifikováno jako zlaté. Segal zůstal s kapelou ještě u jednoho studiového alba, Frigate z roku 1994. Následujících pět let vyjížděli každý rok na turné, kde hráli mimo jiné s Def Leppard, Foreigner, Meat Loaf, Lover Boy, Peter Frampton, Blue Öyster Cult a Nazareth.

V roce 2001 skupina vydala další album s názvem Back to the Mansion a v roce 2003 živé album s názvem Greatest Hits Live 2003. Mezitím různá vydavatelství vydala několik kompilačních alb. V letech 2001 až 2004 se na jejich živých vystoupeních podílel Carl Dixon (dříve působil ve skupinách Coney Hatch, The Guess Who), který hrál na kytary, klávesy a doprovodné vokály.

V roce 2006 vstoupili April Wine do 37. roku své existence. Dne 31. října téhož roku vydalo vydavatelství Aquarius Records kompilaci oblíbených skladeb April Wine Rocks! včetně bonusové živé skladby a 28. listopadu 2006 vyšlo nové album s názvem Roughly Speaking. Koncem téhož roku kapelu podruhé opustil Clench a nahradil ho baskytarista Breen LeBoeuf. O rok později Mercer oznámil odchod do důchodu; jeho plánovaný poslední koncert v Calgary v Albertě, kterým měl zazvonit na nový rok 2009, byl zrušen kvůli špatnému počasí. Mercera nahradil bubeník Blair Mackay.

April Wine byl uveden do kanadské hudební síně slávy na předávání cen Juno Awards v roce 2010 v St John's v Newfoundlandu a Labradoru.

Dne 3. listopadu 2010 zemřel v Montrealu Jim Clench ve věku 61 let na rakovinu plic. LeBoeuf opustil April Wine v červenci následujícího roku a nahradil ho Richard Lanthier z tribute skupiny Yes Close to the Edge. Mackay odešel v březnu 2012 a jeho nástupcem se stal Roy "Nip" Nichol, pozdější člen skupiny SamHill. Steve Lang zemřel 4. února 2017 ve věku 67 let na Parkinsonovu chorobu.

Vydavatelství pokračují ve vydávání jejich hudby; BGO Records vydalo v roce 2020 remasterovanou nahrávku The Nature Of The Beast / Power Play. Kapela pokračuje v každoročním koncertování po Kanadě a hrají také na festivalech v Evropě a ve Spojených státech, přičemž skupinu nyní tvoří Goodwyn, Greenway, Lanthier a bubeník Roy "Nip" Nichol. Svůj poslední koncert zatím odehráli v Ottawě v září 2021.

Argent byla anglická rocková skupina, kterou v roce 1969 založil klávesista Rod Argent, bývalý člen skupiny Zombies. Na svém kontě mají tři singly, které se dostaly do britské Top 40: "Hold Your Head Up", který se dostal na páté místo a v hitparádě strávil 12 týdnů, "Tragedy" (34. místo) a "God Gave Rock and Roll to You" (18. místo). Dvě jejich alba se umístila v britské hitparádě: All Together Now, které se v roce 1972 dostalo na 13. místo, a In Deep, které v roce 1973 strávilo jeden týden na 49. místě.

Původními členy kapely byli Rod Argent (klávesy), baskytarista Jim Rodford (Argentův bratranec, dříve působil v kapele Mike Cotton Sound), bubeník Bob Henrit a kytarista Russ Ballard. O hlavní zpěv se dělili Ballard, Rodford a Argent.

Když Ballard v roce 1974 odešel, nahradili ho kytarista/zpěvák John Verity a kytarista John Grimaldi. V této sestavě vznikla dvě alba a film, který nebyl nikdy vydán (i když klip je k vidění na webových stránkách Johna Verityho). Rozhodnutí kapely ukončit turné koncem roku 1976 nebylo nikdy zcela vysvětleno, i když toto rozhodnutí mohlo být ovlivněno zhoršujícím se zdravotním stavem jednoho z členů. Rodford, Henrit a Verity spolu krátce pokračovali pod názvem Phoenix, než se jejich cesty rozešly, přičemž nejprve Rodford a poté Henrit se stali členy skupiny Kinks. Rod Argent mezitím vystupoval s Andrewem Lloydem Webberem a produkoval několik sólových alb. Otevřel si také obchod s klávesami v londýnském West Endu.

Původní sestava se znovu sešla 25. července 2010 na festivalu High Voltage ve Victoria Parku v Londýně a v prosinci 2010 podnikla krátké koncertní turné o pěti termínech, během něhož vystoupila ve Frome, Southamptonu, Wolverhamptonu, Leamington Spa a Londýně. Argent se také znovu sešli na turné s pěti koncerty v lednu až únoru 2012 a poté naposledy vystoupili 2. června 2013 ve Waterside Theatre v Aylesbury v rámci benefičního koncertu jako support skupiny Zombies, na kterém vystoupili také členové skupiny Marillion Steve Hogarth a Steve Rothery.

Rodford zemřel po pádu 20. ledna 2018 ve věku 76 let.

Atomic Rooster je britská rocková kapela, kterou původně založili členové skupiny The Crazy World of Arthur Brown, varhaník Vincent Crane a bubeník Carl Palmer. Po celou dobu existence byl klávesista Vincent Crane jediným stálým členem a autorem většiny materiálu. Jejich historie je vymezena dvěma obdobími: počátkem a polovinou 70. let a počátkem 80. let. Kapela prošla radikálními stylovými změnami, ale nejvíce se proslavila tvrdým, progresivním rockovým zvukem svých hitů "Tomorrow Night" (UK No. 11) a "Devil's Answer" (UK No. 4), oba z roku 1971. V roce 2016 se Atomic Rooster se svolením vdovy po Craneovi reformovali, přičemž v nové sestavě působili dva členové z různých inkarnací skupiny ze 70. let.

V létě 1969 se skupina Crazy World of Arthur Brown uprostřed druhého amerického turné rozpadla. Klávesista Vincent Crane a bubeník Carl Palmer se rozhodli opustit Arthur Brown a vrátit se do Anglie - jejich cesta se uskutečnila v pátek 13. června 1969, což byl podle čínského kalendáře rok kohouta - a domluvili si schůzku s Brianem Jonesem, který byl právě propuštěn z Rolling Stones, aby s ním projednali spolupráci. Po Jonesově smrti 3. července 1969 přijali název Atomic Rooster a brzy přibrali Nicka Grahama na baskytaru a zpěv. Následovalo aranžmá Crazy World of Arthur Brown ve složení zpěv, varhany, basa a bicí. Brzy podnikli koncertní vystoupení po Londýně. Na jejich prvním hlavním koncertě v londýnském Lyceu 29. srpna 1969 jim předskakovali Deep Purple. Nakonec uzavřeli smlouvu s B & C Records a v prosinci 1969 začali nahrávat debutové album. Jejich první LP, Atomic Roooster, vyšlo v únoru 1970 spolu se singlem "Friday the 13th".

V březnu Crane usoudil, že by bylo nejlepší, kdyby se doplnili o kytaristu, a angažoval Johna Canna z acid/progressive rockové kapely Andromeda Ale právě když se Cann připojil, tak odešel baskytarista a zpěvák Graham. Cann převzal vokální povinnosti, zatímco basové linky byly přetočeny na Craneovy Hammondovy varhany. Atomic Rooster pokračovali v koncertování až do konce června 1970, kdy Carl Palmer oznámil svůj odchod k Emerson, Lake & Palmer. Ric Parnell zaskočil za bubeníka až do srpna, kdy byl z Farm angažován Paul Hammond. Poté nahráli své druhé album Death Walks Behind You, které vyšlo v září 1970. Původně nebylo komerčně úspěšné, stejně jako první album, ale v únoru 1971 se singl "Tomorrow Night" dostal na 11. místo v UK Singles Chart a album na 12. místo v UK Albums Chart. Atomic Rooster vystoupili v pořadu Top of the Pops a na podporu alba absolvovali turné.

V červnu 1971, těsně předtím, než začali znovu konfigurovat svou sestavu, se singl "Devil's Answer" dostal ve Velké Británii na 4. místo. Atomic Rooster začali nahrávat album In Hearing of Atomic Rooster. Crane měl pocit, že skupina potřebuje zpěváka, který by se dokázal "promítnout" publiku, a požádal zpěváka Leaf Hound Peta Frenche, aby do skupiny udělal konkurz. Nedlouho poté, co French přišel do studia, se Cann začal cítit stále více odstrčený, protože byl zbaven vokálních povinností, a zejména poté, co se dozvěděl, jak moc Crane na albu smíchal většinu jeho kytarové práce. Okamžitě kapelu opustil, následoval ho Paul Hammond a založil skupinu Bullet, později přejmenovanou na Hard Stuff. French nahrál na album, které vyšlo v srpnu 1971, všechny vokály (kromě písně "Black Snake", kterou nazpíval Crane).

Atomic Rooster v sestavě Pete French - zpěv, Steve Bolton - kytara, navrátivší se Ric Parnell - bicí a Crane - klávesy absolvovali turné po Itálii, poté po Americe a Kanadě. Tato sestava hrála v září 1971 na benefičním koncertu na kriketovém hřišti The Oval, kde vystoupila před 65 000 diváky a podpořila skupiny The Faces a The Who. V turné pokračovali nejméně do prosince 1971, ale French poté podepsal smlouvu s Atlantic Records, připojil se k americké rockové skupině Cactus a objevil se na jejím albu 'Ot 'n' Sweaty z roku 1972.

V únoru 1972 Crane angažoval na Frenchovo místo zpěváka Chrise Farlowea, v té době působícího ve skupině Colosseum, vyrazili na turné a na jaře 1972 nahráli své první společné album. Poté vydali album Made in England spolu se singlem "Stand by Me" u Dawn Records. V této době se věnovali spíše soulu a progresivní a heavy rockové sklony z ostatních desek ustoupily. Singl se nedostal do hitparád a album jen stěží zaujalo, i když následovalo turné.

Koncem roku 1972 odešel kytarista Steve Bolton a nahradil ho John Goodsall, vystupující pod jménem Johnny Mandala. V roce 1973 vydali album Nice 'n' Greasy spolu se singlem "Save Me", předělávkou písně "Friday the 13th". Tentokrát byla v kompletním funkovém stylu. Po téměř dvou letech bez jakéhokoli hitu Dawn Records od skupiny upustili a Atomic Rooster se začali rozpadat. Po turné Farlowe, Mandala a Parnell odešli. Singl "Tell Your Story, Sing Your Song" vydala v březnu 1974 skupina Vincent Crane's Atomic Rooster u společnosti Decca. Všechny následující koncerty odehrál Crane spolu se členy bluesové skupiny Sam Apple Pie. Poslední koncert se uskutečnil v únoru 1975, šlo o benefiční vystoupení pro RSPCA; Crane poté Atomic Rooster rozpustil.

V letech 1976-1977 Vincent Crane vytvořil hudbu k řadě anglických divadelních her a muzikálů, včetně dvou rozhlasových pořadů Petera Greena. Crane se opět spojil s Arthurem Brownem, aby hrál na jeho albu Chisholm In My Bosom, a v roce 1979 vydali album Faster Than the Speed of Light.

Cann, Hammond a John Gustafson vydali v letech 1972 až 1973 dvě alba pod názvem Hard Stuff. Skupina skončila, když Cann a Hammond utrpěli zranění při autonehodě. Poté Cann v roce 1974 zaskakoval na místě kytaristy v Thin Lizzy na turné v Německu a poté odešel z turné, aby v Anglii psal hudbu pro reklamy a znělky. V roce 1979, kdy si změnil jméno na John Du Cann, se mu podařil menší hit s interpretací písně "Don't Be a Dummy", která byla použita v reklamě na džíny Lee Cooper. V roce 1977 hrál Paul Hammond také na bicí ve tříčlenné skupině T.H.E., ve které hráli Pete Newnham (Cockney Rebel/Window) na kytaru a zpěv a Mike Marchant (Third Ear Band) na basu a zpěv. V tomtéž roce vyšel u B&C Records pod jménem Pete Newnham singl s názvem "Rudi", který se stal sběratelským kouskem.

V roce 1980 se Crane spojil s Du Cannem a po několika diskuzích se podařilo prosadit obnovení Atomic Rooster. Přijali bubeníka Prestona Heymana a u EMI Records nahráli album a jeden singl. Po albu Atomic Rooster (1980) následovalo turné, ale Heyman v říjnu odešel a po dvoutýdenním záskoku Gingera Bakera se k bicím vrátil Paul Hammond. Pokračovali v turné a v letech 1981 a 1982 vydali dva singly. Du Cann však nemohl na poslední chvíli vystoupit na festivalu v Readingu, a tak Crane a Hammond využili Micka Hawkswortha (ex-Andromeda) jako náhradníka. Na naléhání Polydor Records nastoupil na baskytaru McCoy . Pro Polydor také vydali další dva singly, "Play It Again" a "End of the Day", které sice zaznamenaly určitou pozornost v heavy metalovém žebříčku, ale jinde se příliš neprosadily. Polydor krátce nato skupinu opustil.

Po odchodu Du Canna se Crane pustil do nové podoby Atomic Rooster. Paul Hammond zůstal a hrál na bicí na následujícím albu Headline News, nahraném koncem roku 1982. Na albu hrálo několik kytaristů, mimo jiné David Gilmour z Pink Floyd, Bernie Torme z Gillan a John Mizarolli. Crane na album přidal spolu se svou ženou vokály. Na turné po Německu a Itálii hrál na kytaru Bernie Torme a Mizarolli hrál na kytaru na několika koncertech ve Velké Británii. Album Headline News vyšlo v červnu 1983 a vyznačovalo se zcela odlišným zvukem od všeho, co kdy dělali, včetně elektroniky a syntezátorů. Album kompletně napsal Vincent Crane, což vedlo k tomu, že ho někteří vnímali jako Craneovo sólové album.

Koncem roku 1983 Crane Atomic Rooster opět rozpustil. V roce 1984 přešel do projektu Katmandu s Peterem Greenem, Rayem Dorsetem a Jeffem Whittakerem a nahráli album A Case for the Blues. V roce 1985 se Crane připojil k Dexy's Midnight Runners a hrál na klavír na jejich albu Don't Stand Me Down a dvou singlech, z nichž jeden se stal znělkou televizního seriálu Brush Strokes. Dexy's Midnight Runners se v roce 1987 rozpadli a Crane měl v úmyslu znovu s Du Cannem reformovat Atomic Rooster. Na rok 1989 bylo naplánováno německé turné, ale Crane 14. února zemřel na předávkování léky proti bolesti. Du Cann uzavřel smlouvu s Angel Air Records a dohlížel na vydávání a reedice většiny svého materiálu a materiálu Atomic Rooster, včetně živých nahrávek, kompilací, kompilací nevydaného materiálu a reedicí alb s přídavným materiálem. Paul Hammond zemřel v roce 1992 a Du Cann v roce 2011.

Attila byla americká rocková skupina, jejíž členem byl mladý Billy Joel.

Joel byl původně členem skupiny The Hassles. Spolu s bubeníkem Jonem Smallem se od Hassles odtrhli a v roce 1969 založili Attilu. Její nástrojové obsazení tvořily varhany a bicí, Joel navíc ovládal basové linky pomocí kláves, podobně jako Ray Manzarek z Doors. Jejich tvůrčí spolupráce skončila v roce 1970, kdy Joel utekl se Smallovou manželkou Elizabeth, kterou si později vzal, i když tím jejich spolupráce neskončila, protože Small produkoval Joelův videoklip i vystoupení Live at Shea Stadium.

Jejich jediné album Attila vyšlo 27. července 1970. Sám Joel se o albu vyjádřil jako o psychedelické sračce. "Koncem šedesátých let jsem hrál ve dvoučlenné skupině. Byli jsme heavy metal, chystali jsme se zničit svět pomocí amplifikace, měli jsme názvy jako "Godzilla", "March of the Huns", "Brain Invasion". Spousta lidí si myslí, že [jsem] právě vyšel z piáno baru... Chvíli jsem dělal hodně heavy metal. Měli jsme asi tucet koncertů a nikdo nemohl zůstat v místnosti, když jsme hráli. Bylo to moc nahlas. Doslova jsme vyháněli lidi z klubů. Bylo to skvělé, ale nemůžeme zůstat v klubu." Stephen Thomas Erlewine z AllMusic napsal: "Attila je nepochybně nejhorší album vydané v historii rock'n'rollu - sakra, v historii hudebních nahrávek jako takových. V rocku se objevilo mnoho špatných nápadů, ale žádný se nevyrovná kolosální hlouposti Attily."

Skupinu tvořili bubeník Tony Diorio, baskytarista a zpěvák Frank Ferrara a kytarista Frank Gilcken, vydali tři alba u Capitol Records a získali jeden menší singlový hit s písní "Questions", která se dostala na 90. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Byli silně ovlivněni skupinou Black Sabbath a jsou považováni za předchůdce žánru doom metal. Skupina se na začátku roku 2000 krátce reformovala a nahrála další dvě alba. V roce 2004 vyšlo na CD a LP koncepční album Death of a Country. Toto album bylo nahráno v roce 1971 a mělo být vydáno jako první deska skupiny, ale vydavatelství Capitol Records ho odložilo, protože se nedomnívalo, že by vydání "těžkého koncepčního alba" jako debutu skupiny bylo komerčně životaschopné. Později téhož roku vyšla jejich druhá deska, která se stala jejich oficiálním debutem.

Dne 6. ledna 2014 Bang oznámili svůj reunion. Původní bubeník a textař Tony Diorio nadále přispíval texty, zatímco Matt Calvarese hrál živě na bicí. Dne 15. srpna 2017 vydali Bang svou autobiografii s názvem The BANG Story: V knize se píše: From the Basement to the Bright Lights (Od sklepa k jasným světlům), kterou napsal společně s Lawrencem Knorrem. Knihu vydalo nakladatelství Sunbury Press.

Blackfoot je americká jižanská rocková skupina z Jacksonville na Floridě, která vznikla v roce 1969. Ačkoli hrají především jižanským rockovým stylem, jsou známí také jako hardrocková kapela. Klasickou sestavu skupiny tvořili kytarista a zpěvák Rickey Medlocke, kytarista Charlie Hargrett, baskytarista Greg T. Walker a bubeník Jackson Spires. V sedmdesátých a na počátku osmdesátých let minulého století vydali řadu úspěšných alb, včetně Strikes (1979), Tomcattin' (1980) a Marauder (1981).

Na jaře 1969 se Rickey Medlocke a Greg T. Walker setkali v Jacksonville s newyorským rodákem Charliem Hargrettem a založili skupinu Fresh Garbage, v níž Medlocke hrál na bicí a zpíval, Walker na baskytaru, Hargrett na kytaru a Ron Sciabarasi na klávesy. Většinu svých koncertů odehráli v klubu The Comic Book Club na Forsyth Street. Na podzim téhož roku se skupina Fresh Garbage rozpadla po odchodu Sciabarasiho, který byl odveden do armády a poslán do Vietnamu. Medlocke, Walker a Hargrett se však přeskupili a založili skupinu Hammer, přičemž Medlocke přešel na pozici zpěváka/kytaristy a do kapely přibyli noví členové Jackson Spires (bicí), DeWitt Gibbs (klávesy) a Jerry Zambito (kytary). Gibbs a Zambito spolu dříve hráli ve skupině Tangerine. Brzy se přestěhovali do Gainesville na Floridě, kde se stali domácí kapelou známého baru Dub's na okraji města, kde se hrálo nahoře bez.

Asi na začátku roku 1970 se kapela přestěhovala na Manhattan poté, co kamarádka, která pracovala v hudebním vydavatelství, řekla o kapele svému šéfovi a ten je nechal přestěhovat do New Yorku. Během brzkého jara téhož roku se kapela poté, co se dozvěděla o jiné skupině na západním pobřeží jménem Hammer, rozhodla změnit svůj název na Blackfoot, aby reprezentovala indiánský původ svých členů: Jakson Spires (z Oklahomy) měl otce Čejena/Francouze a matku Čerokíjku; otec Rickeyho Medlockeho byl indián z kmene Lakota Sioux a Blackfoot a z matčiny strany pocházel z kmene Creek/Cherokee, Skotů a Irů; Greg "Two Wolf" Walker je z části Východní (Muskogee) Creek, což je kmen uznaný státem Florida, ale ne federálně. Charlie Hargrett byl jediným bělochem v původní, klasické sestavě.

Když se skupině v důsledku přestěhování nepodařilo získat smlouvu, Gibbs ze skupiny odešel a Medlocke začal hrát na rytmickou kytaru na plný úvazek. Během jara 1971 Medlocke a Walker přijali nabídku připojit se k Lynyrd Skynyrd a Blackfoot na čas skončili. V New Jersey hrál Charlie Hargrett krátce v kapele No Name, která se kolem něj vytvořila. Zkoušeli v nedalekém Bondy's House v Morristownu a jejich členy byli místní obyvatelé New Jersey Steve Bondy na kytaru, Bert Carey na basu a Andy Peebles na bicí. Hrália covery i původní písně v Budd Lake a Stanhope v New Jersey. Během roku 1972 došlo ke krátkému pokusu o přeskupení, ale Medlocke opět odešel a Walker se na krátkou dobu připojil ke skupině Cross Country. Hargrett zůstal na severu a žil v Hackettstownu ve státě New Jersey.

Během srpna 1972 navštívil Hargretta starý přítel a bedňák Blackfoot John Vassiliou s baskytaristou Leonardem Stadlerem z Reidsville v Severní Karolíně ze skupiny Blackberry Hill. Hargrett se rozhodl přestěhovat do Severní Karolíny a pozval Medlockeho, který v té době opustil Lynyrd Skynyrd, aby Blackfoot reformoval se Stadlerem na basovou kytaru a Spiresem, který se vrátil jako bubeník. Jako druhý kytarista byl angažován Danny Johnson (později působil ve skupinách Derringer a Steppenwolf) z louisianské skupiny Axis. Medlocke se však brzy rozhodl být opět hlavním zpěvákem i kytaristou, a tak bylo Johnsonovo působení ve skupině krátké.

V létě 1973 Stadler ze skupiny odešel poté, co mu byl objeven nádor na jedné z plic. Později se rozpadl, ale Stadler se rozhodl opustit světskou hudbu a připojit se ke gospelové skupině. Nakonec se stal metodistickým kazatelem. V této době byl k opětovnému vstupu do kapely přizván Greg T. Walker. V roce 1974 se základna skupiny vrátila na severovýchod (severní New Jersey) a Medlockeovi se na hlasivkách objevily uzliny a dočasně ztratil hlas. Do kapely přišel další zpěvák, Patrick Jude. Po krátké době byl Medlocke opět schopen zpívat a Jude byl propuštěn. Brzy poté Medlocke a Walker poslali producentům/sessionovým hráčům Jimmymu Johnsonovi a Davidu Hoodovi kopii materiálu Blackfoot. Johnson a Hood pracovali s Medlockem a Walkerem v Muscle Shoals v Alabamě, když tam nahrávali s Lynyrd Skynyrd. Album No Reservations vydala společnost Island Records v průběhu roku 1975 v rámci dohody, kterou zorganizoval tehdejší manažer Blackfoot Lou Manganiello, a jejich druhé album Flying High vydala společnost Epic Records v průběhu roku 1976. Obě alba produkovali Johnson a Hood.

Koncem roku 1975 žila skupina opět v Gainesville na Floridě. V roce 1977 se spojili s manažerem Black Oak Arkansas Butchem Stonem, který je najal jako doprovodnou skupinu pro jednoho ze svých klientů, Ruby Starr, která byla doprovodnou zpěvačkou Black Oak, ale nyní se stala samostatně výdělečně činnou. Po ukončení spolupráce s Ruby se v roce 1978 setkali s manažerem Brownsville Station Alem Nallim a jeho partnerem Jayem Freyem, kteří jim zajistili smlouvu s Atco Records. Album Blackfoot Strikes, které produkoval Al Nalli a jehož inženýrem byl bubeník Brownsville Station Henry Weck, bylo nahráno v Nalliho sklepním studiu v Ann Arbor v Michiganu a mělo se stát komerčně nejúspěšnějším počinem skupiny. Jejich prvním úspěchem a nejznámější písní se stala píseň "Train, Train", kterou napsal Rickeyho dědeček "Shorty" Medlocke a která se později téhož roku ukázala být jejich dalším úspěchem. Během roku 1979 skupina často koncertovala; koncem roku předskakovala skupině The Who v Silverdome v Pontiacu ve státě Michigan a zároveň připravovala své další album Tomcattin, které vyšlo v průběhu roku 1980. V roce 1981 vydali album Marauder a v roce 1982 Highway Song.

Na počátku 80. let byl žánr "jižanského rocku" v popovém tisku považován za pasé, a tak se kapela začala pokoušet svůj styl poněkud změnit. Rozhodli se, že skupinu opět doplní o klávesové nástroje. Oslovili varhaníka Kena Hensleyho (ex-Uriah Heep), který souhlasil, že se připojí během roku 1982, tedy v době, kdy měla vyjít jejich další deska Siogo. Slabý prodej alba však přiměl skupinu k myšlence, že by se mohla "modernizovat" pro novou generaci MTV. Uvažovalo se, že Hargrett se svým motorkářským zhledem by možná nebyl pro televizi vhodný. Hargrett se během ledna 1984 neochotně rozhodl ukončit své působení ve skupině, protože si nezahrál na jejím dalším albu Vertical Smiles, které bylo nahráno v Atlantě koncem roku 1983 s bývalým inženýrem skupiny Yes Eddy Offordem. Toto album bylo společností Atco odmítnuto. Ale ani přepracovaná verze, která nakonec vyšla během října 1984, se neprodávala dobře.

Ken Hensley, který již nebyl zvyklý na intenzivní koncertní program Blackfoot, koncem roku 1984 odešel a byl nahrazen bývalým zpěvákem a kytaristou skupiny Axe Bobbym Barthem. V prosinci 1985 se však kapela rozhodla skončit, protože její popularita klesala a kvalitních angažmá bylo stále méně. Během února 1986 byla rozpuštěna. Medlocke se rozhodl pokračovat s novým týmem, který tvořili Doug "Bingo" Bare (klávesy, syntezátory, doprovodné vokály, ex-Whiteface), Jerry "Wizzard" Seay (baskytara, doprovodné vokály, z Mother's Finest) a Harold Seay (bicí, perkuse). Na albu Rick Medlocke and Blackfoot z roku 1987 (poslední album pro Atlantic Records) se nová skupina pokoušela o rockový zvuk ve stylu rádií 80. let. V průběhu roku 1988 Wizzard a Seay odešli a do kapely byli přijati Gunner Ross (bicí, perkuse), baskytarista Mark Mendoza (dříve působil ve skupině The Dictators) a Neal Casal (kytara). Mendoza ke konci roku odešel a na začátku roku 1989 začal ve skupině hrát na baskytaru Rikki Mayr (ex-Lizzy Borden band).

V roce 1990 vyšlo u nezávislé společnosti Loop nové album Medicine Man. V roce 1992 Medlocke znovu obnovil tým a najal tři další hráče: kytaristu Marka Woerpela (bývalého frontmana skupiny Warp Drive z Milwaukee, který pro Medlocke pracoval i ve studiu na dřívějších albech), Bennyho Rappu (bicí, perkuse, bývalého hráče Whiteface) a Tima Stunsona na basovou kytaru. Další nové album, After the Reign, vyšlo v průběhu roku 1994 u společnosti Wildcat a stejně jako i>Medicine Man mělo něco ze starého stylu kapely. Během roku 1994 vyšla také kolekce Rattlesnake Rock N' Roll: The Best of Blackfoot u Rhino Records. Začátkem roku 1998 vyšel koncertní záznam Live On The King Biscuit Flower Hour z roku 1983.

V roce 2004 došlo k druhému vzkříšení Blackfoot s původními členy Jaksonem Spiresem, Gregem T. Walkerem a Charliem Hargrettem. Medlocke nebyl k dispozici, a tak roli hlavního zpěváka převzal Bobby Barth (člen skupiny Axe). Spires náhle zemřel 16. března 2005 ve věku 53 let na aneurysma, ale kapela se rozhodla vytrvat. V souladu se Spiresovou vůlí byl jako nový bubeník najat rakouský bubeník Christoph Ullmann.

Během roku 2006 kapela absolvovala turné a poté, co byl Barth vyřazen z provozu kvůli operaci ramene a krku, se ke Skinny Molly připojil Jay Johnson (syn Jimmyho Johnsona, jejich původního koproducenta) na kytaru a zpěv. Barth později téhož roku obnovil koncertování, protože Johnson zůstal na krátkou dobu. Během listopadu 2006 Ullman odešel zpět do Rakouska a jeho nástupcem se stal Mark McConnell. V dubnu 2007 Blackfoot propustil Johnsona i McConnella. V tomto roce kapela absolvovala turné a hrála ve složení baskytarista Walker, Hargrett, Barth a bubeník Michael Sollars. Ještě téhož roku vyšlo živé DVD. V roce 2009 byl na místo bubeníka po Sollarsovi přijat Scott Craig.

Na jaře 2010 byl Barth nucen podstoupit akutní operaci zad. Na pozici zpěváka/kytaristy byl poté angažován bývalý kytarista skupiny Lynyrd Skynyrd Mike Estes a současný zpěvák/kytarista skupiny Skinny Molly a Scotta Craiga na bicí nahradil Kurt Pietro (bubeník skupiny Skinny Molly). V létě 2011 nahradil Charlieho Hargretta Randy Peak. V roce 2012 Rickey Medlocke reformoval Blackfoot ve zcela nové sestavě, přičemž působil jako jejich producent. Walker, Hargrett, Estes a Pietro se následně přeskupili pod názvem Fired Guns. V roce 2015 začali Walker, Hargrett, Barth a Ullman opět vystupovat společně pod názvem Warrior's Pride. Medlocke nadále vystupuje se skupinou Lynyrd Skynyrd. Dne 5. srpna 2016 vydala skupina Blackfoot své první album po dvaceti letech, Southern Native. Videoklip k písni a ukázky byly zveřejněny 2. srpna 2016 prostřednictvím běžných kanálů a sociálních sítí. Ačkoli v současné sestavě kapely nejsou žádní zakládající členové, Medlocke se na některých koncertech ke kapele na pódiu připojuje. Nová sestava debutovala na koncertě Gottrocks v Greenville v Jižní Karolíně 11. června 2021 s 82minutovým setem, který zahrnoval dvě písně (In The Night, Payin' For It), které nikdy předtím na koncertě nezazněly.

Japonská rocková skupina založená v Tokiu v roce 1969. V čele s kytaristou a zpěvákem Kazuo Takedou vystupovali v letech 1969-1972 pod názvem Blues Creation a po tříleté přestávce se v roce 1975 vrátili pod jednoduchým názvem Creation.

Skupinu založili v roce 1969 kytaristé Kazuo Takeda a Koh Eiryu a zpěvák Fumio Nunoya po rozpadu jejich skupiny The Bickies. V říjnu 1969 vydali své debutové album amerických bluesových coververzí, na kterém zazněly písně Sonnyho Boye Williamsona, Memphise Slima, Chestera Burnetta, E. Claptona, Blind Willie Johnsona, Willie Dixna a Otise Rushe.

Po několika změnách v sestavě vyšlo v srpnu 1971 jejich první album s původním materiálem Demon & Eleven Children. V tomtéž roce vydali také album Carmen Maki & Blues Creation, na kterém kapele vévodila zpěvačka Carmen Maki. Na konci téhož roku vydali i své poslední album Blues Creation Live. Každé album kromě prvního obsahuje písně napsané Takedou a má jinou sestavu.

V roce 1973 Takeda založil tříčlennou skupinu nazvanou jednoduše Creation, která absolvovala turné po Japonsku s americkou hardrockovou skupinou Mountain. Mountain se brzy po japonském turné rozpadli a částečně kvůli ztrátě sluchu z tak hlasitého hraní se baskytarista Felix Pappalardi zaměřil na produkci jiných kapel.

V roce 1975 vyšlo album Creation, které produkoval Yuya Uchida a na jehož obalu byla fotografie tuctu nahých močících chlapců. Pappalardi se rozhodl pomoci Creation s prací na dalším albu a pozval kapelu na dva měsíce zkoušek do svého domu v Nantucketu ve státě Massachusetts. Během této doby se projekt proměnil v hudební spolupráci, přičemž písně psali převážně Pappalardi, jeho žena a Takeda. Album nahrané v newyorských Bearsville Studios vyšlo v dubnu 1976 pod názvem Creation with Felix Pappalardi. V roce 1977 Creation vydali poslední album Pure Electric Soul, na jehož obalu jsou opět vyobrazeni nazí chlapci v přední části autobusu a které se v roce 2007 umístilo na 62. místě v žebříčku nejlepších japonských rockových alb všech dob časopisu Rolling Stone Japan, zatímco píseň "Spinning Toe-Hold" byla v roce 2019 časopisem Young Guitar Magazine označena za 37. nejlepší kytarovou instrumentálku.

Kazuo Takeda vydal více než 20 sólových alb včetně alba Super Rock in the Highest Voltage z roku 1978. Nyní pracuje jako session kytarista v Los Angeles. Svůj další hudební vývoj Takeda přičítá přátelství s Pappalardim, který ho povzbuzoval, aby se věnoval jazzu a dalším stylům. Občas ještě hraje živě v Asii s bývalým bubeníkem Creation Masayukim Higuchim a naposledy produkoval album Play My Blues (2006) předního hongkongského bluesmana Tommyho Chunga.

Bolder Damn byla skupina založená ve Fort Lauderdale na Floridě v létě 1969. Hráli těžkou rockovou hudbu ve stylu Black Sabbath a Alice Cooper, měli velkolepou živou show a předskakovali mnoha kapelám zvučných jmen té doby. V několika časopisech se o nich objevily citáty, jeden z autorů v roce 1971 napsal: "Bolder Damn způsobili, že Black Sabbath znějí jako kostelní kapela z nedělní školy". Kapela mohla a měla být obrovská, ale frontman John Anderson a baskytarista Ron Reflett byli povoláni do americké armády a nevyhnutelně skončili ve Vietnamu, z čehož se kapela už nikdy nevzpamatovala a zanechala jen jednu desku, která byla nahrána za pouhé čtyři hodiny.

Album s názvem Mourning dodnes ukazuje, jak by se měla nahrávka dělat, žádné předělávky, jen šlapání do pedálů a silácké heavy groovy. Skladba "Dead Meat", která zabírá většinu hracího času alba, byla doom-metalová o 20 let dříve, než se tento název vůbec zpopularizoval. Na druhém konci stoner-doomového spektra stojí skladby jako "Got That Feeling", která je prostě čistým groovovým heavy boogie s neuvěřitelně temnou atmosférou. Síla alba spočívá v jeho vlivu, všichni od fanoušků Electric Wizard přes Kyuss až po Monster Magnet toto album milují a stejně tak ovlivnilo a inspirovalo nejednoho hudebníka.

Skupinu Bram Stoker založili v létě 1969 v anglickém městě Bournemouth na jižním pobřeží hráč na hammondky Tony Bronsdon, kytarista Pete Ballam, bubeník Rob Haines a baskytarista Jon Bavin. Spřízněné duše Tony, Pete a Rob v té době působili v různých kapelách, ale spolupracovali na projektu s Jetem Harrisem (bývalým baskytaristou Shadows). Když projekt skončil, přibrali k sobě kamaráda baskytaristu Jona Bavina. Chemie byla nyní ta správná a Bram Stoker se stal jejich příležitostí k objevování a tvorbě vlastní hudby.

Po intenzivních zkouškách v místnosti nad hospodou v Poole se kapela vydala na cesty. Léto 1969 bylo začátkem nabitého programu. Živá vystoupení kapely měla dobrý ohlas a přitahovala nadšené publikum. Z rozsáhlého okruhu klubů, vysokých škol a univerzit po celé Velké Británii si kapela vytvořila věrné příznivce. Přestože byla ovlivněna gotickou image, zvolila si skupina vlastní hudební směr, skládala vlastní materiál a experimentovala s novými hudebními styly. Nevyhnutelně tak získala nálepku "progresivního klasického rocku", ale podařilo se jí vytvořit si vlastní identitu. Bram Stoker se soustředili na pódiové vystupování a syrový, silný zvuk. Každý člen přijímal neotřelé nápady a podporoval originalitu.

Klasické vzdělání Tonyho Bronsdona je umocněno impozantní technikou, zvuk Hammondových varhan je majestátní, kousavý a strašidelný. Jeho strhující schopnost začlenit svou klasickou interpretaci do jejich hudebních kompozic - s hybnou rytmikou bubeníka Roba Hainese - definovala zvuk kapely. Výlevy Peta Ballama na pódiu byly spontánní a nepředvídatelné, jeho legendární "Doppler" (rotující reprobedna) se musel vidět - a slyšet - abyste mu uvěřili. Rob Haines přistupoval ke své roli v rytmické sekci individuálně a vytvořil si vlastní rotující činel, který je (stejně jako Peteův "Doppler") pro Bram Stoker jedinečný (patrné v písni "Poltergeist"). Jon Bavin obohatil jejich skladby o melodické motivy, éterické vokály a obratné basové linky.

Na jednom z prvních koncertů vystoupili jako support The Who v Bournemouth Pavilion. Frontman Roger Daltrey v nich viděl potenciál a pozval je do svého domu v Berkshire, kde pořídil demo nahrávky kapely. Po nahrání šesti skladeb se The Who vydali na rozsáhlé turné po USA, takže demosnímky byly odloženy do jeho návratu. Derek Lawrence, hudební producent rockové skupiny Deep Purple, projevil zájem a další skladby byly nahrány v londýnských De Lane Lea Studios s inženýrem Deep Purple Martinem Birchem. O několik měsíců později se Bram Stoker upsal nezávislému vydavatelství, které vlastnil manažer Rolling Stones Tony Calder.

Kapela si také získala nadšené příznivce v Holandsku a na jaře 1971 absolvovala úspěšné turné po této zemi. Po změně obsazení v roce 1972, kdy se k Tonymu a Robovi připojili Sheila Darcyová (autorka loga kapely Bram Stoker z roku 1969) a Harvey Coles, se skupina vydala na druhé zahraniční turné, tentokrát do Itálie a Řecka. V témže roce vyšlo album Heavy Rock Spectacular.

V roce 2009 se Bram Stoker znovu zformovali a složili nový materiál. Původní členy Tonyho Bronsdona (klávesy/zpěv) a Roba Hainese (bicí) opět doplnili Sheila Darcyová (baskytara/zpěv) a Harvey Coles (kytara/zpěv). V mezidobí let 1972-2009 Sheila Darcyová na plný úvazek vystupovala v profesionálních kapelách v Evropě, Asii a Severní Americe. V posledních letech se stala rezidentkou Floridy a občankou USA a zároveň sólově vystupovala na výletních lodích. Návratem do Anglie se jí uzavřel kruh; opětovné připojení ke kapele je jako "návrat domů" a její četné hudební zkušenosti a vystoupení byly tréninkovou půdou pro výzvy a odměny současné kapely Bram Stoker. Roky 1972-2009 byly také pro Harveyho velmi rušné. Absolvoval turné po Asii, Evropě a USA, než se přestěhoval do Texasu, kde založil vlastní kapelu. Později se přestěhoval do Chicaga, kde mu bluesová scéna poskytla velkou příležitost k růstu a získání zkušeností. Jeho přesun zpět do Velké Británie v roce 2009 se ukázal jako perfektně načasovaný, protože se znovu formovala skupina Bram Stoker. Do kapely přináší nejen své muzikantské umění, ale také skladatelské a aranžérské schopnosti. Kapela nyní sídlí v Tonyho současném domovském městě Salisbury ve Wiltshire.

Další skvělá kapela nalezená v archivu Cavern Sound Studios. Velmi tvrdý blues rock s ďábelskými texty. Texty pojednávají o satanismu, Vietnamu a heroinu. Jejich jediné album You Won't Remember Dying nahrané v letech 1969-70 nebylo v té době vydáno, ale vyšlo posmrtně. Skupina pocházela z oblasti Kansasu/Missouri.

Když basák Jim „Bugs“ Wine odcházel v roce 1969 z armády, byl rozhodnutý založit kapelu. Přes novinový inzerát sehnal kytaristu Alana Lewise a bubeníka Chucka Horstmanna. Chyběl jim ale šikovný textař – do chvíle, kdy Wine potkal na ulici svého kamaráda z dětství Paula Parkinsona, který se ke kapele záhy připojil. Na koncertech s nimi občas na klávesy hrál ještě Lynne Wenner. Kapela čelila problému – hráli téměř výlučně vlastní materiál. Ač z dnešního pohledu se to zdá být stěží problém, v tehdejším Kansas City to znamenalo pořádné trable se sháněním koncertů. Svou roli mohl hrát i fakt, že jejich hudba rozhodně nebyla sluníčkovými písničkami o lásce. Právě naopak, mezi nejčastějšími náměty textů se objevuje satanismus, drogy a válka ve Vietnamu. Kapela se tak stala lokálním undergroundovým fenoménem.

V roce 1971 si našetřili dost na to, aby zaplatili den ve studiu. Během této session nahráli osm písní. Než ale stihli našetřit na jejich vydání, výsostně individualistický Parkinson se trhnul a zahájil svou sólovou dráhu. Stejně tak z kapely odešel Horstmann. Zbylí dva členové sehnali za odpadlíky náhradu a zformovali kapelu Creation, se kterou to ale asi moc slavné nebylo, protože se o ní nedá najít ani zbla informací.

Kapela Bull Angus (název inspirovaný býčími farmami poblíž stodoly, kterou si pronajímali na zkoušení), která je známá především fanouškům vinylových desek z přelomu 60. a 70. let, byla psychedelická bluesová kapela s výraznými progresivními sklony. Založili ji někdy koncem 60. let v Poughkeepsie ve státě New York kytaristé Larry LaFalce a Dino Paolillo. K této dvojici se brzy připojili Geno Charles (bicí), Frankie Previte (zpěv), Ron Piccolo (klávesy) a Lenny Venditti (baskytara). LaFalce a Venditti dříve působili v newyorské skupině The Pyramid, Previte byl členem The Oxford Watchband a Piccolo členem The Revells.

S produkcí Vinnyho Testy vydala skupina v roce 1971 u Mercury Records debut s vlastním názvem, ale špatný marketing a prodej znamenaly, že skupina vydala později už jen jedno album, Free For All z roku 1972, než se rozpadli (i když Previte se navždy zapíše do dějin popu tím, že napsal píseň "The Time of My Life" pro soundtrack k filmu Hříšný tanec!).

Je zvláštní, že Bull Angus v té době nezanechali větší dojem. Jejich post-psychedelické heavy blues úspěšně přecházela mezi jamujícím jižanským rockem a začínajícím progresivním rockem. Jejich materiál byl často přirovnáván k těžkotonážníkům jako Uriah Heep, Atomic Rooster, Led Zeppelin, Deep Purple i domácím Grand Funk Railroad, ale díky obratnosti a rozsáhlému rejstříku mohla kapela občas opustit hardrock a zabrousit do raného folku ve stylu Crimson. Přesto si nikdy nevydobyli kultovní postavení a dodnes zůstali nedoceněni.

Cactus je americká hardrocková skupina, která vznikla v roce 1969 a v současnosti ji tvoří Jimmy Kunes jako zpěvák, kytarista Paul Warren, bubeník Carmine Appice, baskytarista Jimmy Caputo a Randy Pratt na harmoniku.

Skupinu Cactus původně koncipovali koncem roku 1969 bývalí členové Vanilla Fudge baskytarista Tim Bogert a bubeník Carmine Appice poté, co plány na spojení s kytaristou Jeffem Beckem byly zrušeny, když měl Beck autonehodu a byl více než rok mimo hudební scénu. Počátkem roku 1970 Bogert a Appice přivedli bluesového kytaristu Jima McCartyho z kapel Mitch Ryder's Detroit Wheels a The Buddy Miles Express a zpěváka Rustyho Daye (rodným jménem Russell Edward Davidson) z The Amboy Dukes. Tato sestava vydala u Atco Records tři alba: Cactus (1970), One Way... or Another (1971) a Restrictions (1971), než koncem roku 1971 došlo k problémům uvnitř kapely, které vedly k odchodu McCartyho a krátce poté byl ze skupiny propuštěn Day. Na čtvrtém a posledním původním albu Cactus, 'Ot 'n' Sweaty (1972), se k původní rytmické sekci Bogertovi a Appiceovi přidali Werner Fritzschings na kytaru, Duane Hitchings na klávesy a Peter French (ex-Leaf Hound a Atomic Rooster) na vokály.

Po rozpadu skupiny Cactus v roce 1972 se Bogert a Appice nakonec spojili s Jeffem Beckem a založili skupinu Beck, Bogert & Appice. Po vydání jednoho studiového alba Beck, Bogert & Appice (1973) a jednoho živého alba Beck, Bogert & Appice Live (1973, vydáno pouze v Japonsku) se skupina rozpadla. Jejich druhé album zůstalo dodnes nevydáno, stejně jako záznam posledního koncertu skupiny v Rainbow Theatre v Londýně 26. ledna 1974.

Poté, co se Rusty Day proslavil na detroitské rockové scéně jako síla, s níž se musí počítat, pracoval na obnovení jedné z nejlegendárnějších detroitských kapel, The Band Detroit, na národní scéně. Skupina The Band Detroit vznikla jako odnož skupiny Detroit Wheels a jejími členy byli Steve Gaines, Ted "T-Mel" Smith, Nathaniel Peterson, Terry Emery, Bill Hodgeson a další. Počáteční plamen kapely rychle vzplál kvůli mnoha různým problémům, které se řešily najednou. Existuje nahrávka The Driftwood Tapes, na níž Rusty Day, Steve Gaines a zbytek kapely vystupují v roce 1973 pod názvem The Band Detroit.

Skupina The New Cactus Band, kterou založil Duane Hitchings, vydala jedno album Son of Cactus (1973), na kterém se nepodílel žádný z původních členů Cactus, ale na kytaru přišel Mike Pinera, bývalý člen Blues Image a Iron Butterfly, na basu hrál Roland Robinson a na bicí Jerry Norris, který pak v polovině roku 1973 absolvoval živé turné na Středozápadě a na východním pobřeží s bubeníkem Captain Beyond Bobbym Caldwellem a bývalým baskytaristou Gregga Allmana Charlie Souzou. The New Cactus Band se brzy rozpadl, jejich jediné album se umístilo na 183. místě žebříčku Billboard Top 200 Albums.

V roce 1976 Rusty Day založil další verzi Cactus v Longwoodu na Floridě, kam se přestěhoval. V této verzi Cactus hráli Steve "Kahoutek" Dansby na kytaru, John "Soybean Slim" Sauter (který později hrál v kapele Weekend Warriors Teda Nugenta) na baskytaru a Gary "Madman" Moffatt (který v současnosti hraje v .38 Special) na bicí. Toto byla nejdéle trvající sestava kapely ze 70. let, která skončila kolem roku 1979. Ačkoli se proslýchalo, že tato sestava nahrála několik demosnímků a možná se pokusila natočit album, žádné studiové nahrávky floridské sestavy se nikdy neobjevily. Několik živých nahrávek však koluje po internetu. Dne 3. června 1982 byl Rusty Day zavražděn ve svém domě v Longwoodu na Floridě. On a jeho syn byli zastřeleni jedním nebo více neznámými drogovými dealery. Případ nebyl nikdy vyřešen a zůstává otevřený.

Cactus se znovu objevili v červnu 2006 v New Yorku. 3. června vystoupili v rozhlasovém vysílání The Radiochick Show a poprvé od roku 1972 v B.B. King's Blues Clubu na Times Square. Toto vystoupení bylo přípravou na koncert, který dal podnět k reunionu, a to vystoupení na Sweden Rock Festivalu ve švédském Norje 9. června. Ve verzi Cactus z roku 2006 se znovu sešli původní členové Appice, Bogert a McCarty, k nimž se připojil bývalý frontman Savoy Brown Jimmy Kunes, který zpíval. V New Yorku a ve Švédsku se ke kapele připojil Randy Pratt, který hrál na foukací harmoniku. Skupina také vydala nové album Cactus V (2006).

V roce 2008 McCarty skupinu opustil a na jeho místo opět nastoupil Werner Fritzchings. Elliot Dean Rubinson nahradil Tima Bogerta, který ze zdravotních důvodů ukončil koncertní činnost. V roce 2011 se McCarty do kapely vrátil a na baskytaru ho vystřídal Pete Bremy. Bremy vystřídal Bogerta také ve Vanilla Fudge a je jediným nepůvodním členem, který hrál v obou kapelách. V roce 2012 hráli ve složení Jim McCarty, Carmine Appice, Jimmy Kunes, Pete Bremy a Randy Pratt.

V září 2016 vyšlo album Black Dawn, které obsahuje osm zcela nových písní a také dvě dosud neslyšené písně původní kapely, které nedávno objevil Carmine Appice. V roce 2017 bylo oznámeno, že novým baskytaristou kapely se stal Jimmy Caputo a na kytaru se posadil Paul Warren (dříve působil ve skupinách Rare Earth, Richard Marx a Rod Stewart) poté, co byl Jim McCarty nucen ze zdravotních důvodů odstoupit od koncertování. Dne 13. ledna 2021 zemřel Tim Bogert ve věku 76 let po dlouhém boji s rakovinou.

Crushed Butler byla britská protopunková/hardrocková kapela, která existovala v letech 1969 až 1971. Podle autorů knihy "Prettyr Vacant: A History of UK Punk "byla v mnoha ohledech první britskou proto-punkovou kapelou. Členové kapely později založili skupiny The Hammersmith Gorillas aka The Gorillas a The Darryl Read Group a věnovali se také sólové kariéře.

Kapela vznikla v roce 1969 ve složení Jesse Hector (kytara, zpěv, autor písní), Alan Butler (basová kytara) a Darryl Read (bicí, doprovodné vokály, autor písní). Darryl Read vybral název Crushed Butler z dalších asi třiceti názvů kapel, které si poznamenal, včetně (v té době nepoužívané) přezdívky The Clash, kterou považoval za příliš otřepanou!

Crushed Butler se pyšnili výrazným, silně idiosynkratickým, futuristickým vizuálním stylem. Oblékali se do ručně střižených, krvavě rudých triček s proříznutým výstřihem a modrých nebo černých kalhot Levi's s cvočkovými pásky zavěšenými nízko na bocích. Jesse Hector měl nahoře krátce střižené vlasy s mohutnými skopičinami. Hector si upravoval vlasy dozadu na skinheada, nahoře na modro, s rockabilly kotletami a s rozdělením uprostřed. Alan Butler měl účes sestříhaný na střed a velké kotlety. Darryl Read měl lví kštici tmavých vlasů, chodil v černé kožené vintage bundě na motorku, modrobílém tričku a kubánských podpatcích. Celkově jejich image připomínala bovverské kluky a vypadali jako The Clash několik let předtím, než The Clash vznikli, a Hectorův hlas zněl jako John Lydon ze Sex Pistols, jen v roce 1969. Celkově plně zformovaná a moderní image Crushed Butler předcházela britské punkrockové vizuální estetice z roku 1976 o sedm let dříve.

Zpočátku hráli coververze písní jiných kapel, jako Move It od Cliffa Richarda, Son of A Baker od Small Faces a Keep On Chooglin od Creedence Clearwater Revival, než začali psát a rozvíjet svůj vlastní "rychlý, těžký, hlasitý", vysoce agresivní a zároveň inovativní původní materiál. Energická a vzrušující živá vystoupení svým chuligánským rockem smetla z pódia nejednu špičkovou kapelu zvučného jména. Včetně Slade, kteří po vystoupení Crushed Butler odmítli pokračovat.

Skupina se zúčastnila konkurzu a nahrávala pro několik nahrávacích společností, včetně demo nahrávky financované z vlastních zdrojů, ale žádná z těchto deseti písní nezajistila skupině nahrávací smlouvu. V roce 1970 jim bylo při nahrávání v EMI Demo Studios na Manchester Square v Londýně povoleno nahrát pouze vlastní originální píseň "Factory Grime", kterou si vybral producent Roger Ferris. Roger viděl potenciál skupiny, ale nepodařilo se mu přesvědčit šéfy EMI, aby s nimi podepsali smlouvu. O sedm let později podepsali smlouvu se Sex Pistols.

Na podzim roku 1970 se kapela přejmenovala na Tiger a změnila se i sestava, do které přibyl Arthur Anderson. V říjnu 1970 nahráli Tiger ve studiu De Lane Lea pět písní, které zůstávají nezvěstné a nevydané k roku 2021. Stále se jim však nedařilo získat nahrávací smlouvu a skupina se koncem jara 1971 rozpadla, když Read nastoupil jako skladatel u Track Records.

Skupinu Dust založil v roce 1969 Richie Wise a dva teenageři, Kenny Aaronson a Marc Bell. Producent a manažer tria, Kenny Kerner, byl také autorem textů. Jejich eponymní debutové album vyšlo v roce 1971 u Kama Sutra Records, následované druhým albem Hard Attack, vydaným u stejného vydavatelství v následujícím roce. Ačkoli Wise začal psát materiál pro třetí album, skupina se rozpadla kvůli nedostatečné propagaci a Wiseovu zájmu o produkci.

Přestože skupina vydala pouze tato dvě alba, stala se později historicky zajímavými pro sběratele raného amerického heavy metalu. 16. dubna 2013 byla obě alba znovu vydána jako kombinovaný CD set s názvem Hard Attack / Dust (Legacy Recordings) a také na vinylu 20. dubna u příležitosti Record Store Day.

Později se Wise a Kerner pustili do produkce mimo jiné s kapelou Kiss a produkovali první dvě alba této skupiny. Bellovým dalším projektem po Dust byla skupina

Estus; hrál na jejich eponymním albu z roku 1973. V polovině 70. let se připojil k Richard Hell & the Voidoids a hrál na jejich prvním albu Blank Generation. V roce 1978 nahradil Thomase Erdelyiho ve skupině Ramones a přijal jméno Marky Ramone. V roce 2001 byl Marky spolu s Ramones uveden do Rock and Rollové síně slávy a v roce 2011 obdržel cenu Grammy za celoživotní dílo.

V roce 1968 byli dva kamarádi ze školy, devatenáctiletý kytarista Peter Grenville "Gren" Fraser z Parkstone a sedmnáctiletý baskytarista James Haines z Westbourne, unaveni popovým směrem, kterým se ubírala jejich skupina Free Love, a dali dohromady tvrdou R&B kapelu The Parkers s Davidem Porterem na druhou kytaru a Mikem na bicí. Náhoda tomu chtěla, že byli pozváni jako hlavní hvězdy na Graville Pop Festival, který se konal kousek za kanálem La Harve ve Francii, a to jen proto, že byli z Anglie. Po návratu do Bournemouthu měli Gren a James ambice stát se profesionály a podali si inzerát ve výloze hudebního obchodu Dona Strikea, kde hledali podobně smýšlejícího bubeníka a zpěváka. Prvním úspěšným uchazečem byl bývalý bubeník skupiny Push Bernie James z Redhillu, který měl vlastní hudební ambice. Navrhl Petea Thorpa, vysokého, urostlého zpěváka ve věku kolem dvaceti let z Pokesdownu, který získal bohaté zkušenosti během působení v kapele The Harvey Wells Soul Band. V roce 1968 se soul stal passé a každá kapela, která si chtěla prodloužit životnost, si buď oblékla rozevláté kalhoty, paisley košili, nechala si narůst vlasy a zapojila fuzz box, nebo se dostala na vedlejší kolej, což byl osud, který potkal Petovu kapelu.

Ve zkušebně se čtveřice pustila do sestavování setlistu, ale brzy se ukázalo, že potřebují sólového kytaristu, který by rozšířil jejich zvuk, a Bill Napier, starší třicátník s mladou rodinou, na krátkou dobu zaplnil mezeru. Jeho neochota se angažovat však otevřela cestu Neilu Tatumovi, který po odpovědi na inzerát v Melody Makeru opustil svůj domov v New Mills u Stockportu a vydal se na jih. Nový kvintet se pustil do práce, vytvářel riffy a nekonečně jamoval, postupně si vytvořil základ, na který mohl Pete přidávat texty a stavět plně zformované písně. Postupem času se tvrdá práce vyplatila a jejich repertoár coververzí ustoupil novému a originálnímu tělesu těžkých, svalnatých rockových písní. Při diskusi o názvu se všech pět členů shodlo na tom, že The Hulk dokonale vystihuje sílu a agresivitu jejich hudby, Elias byl přidán později, protože se obávali žaloby ze strany Marvel Comics, domova fiktivního superhrdiny Incredible Hulka.

Kapela debutovala 12. října 1969 v nedělním Beat Clubu v Pavilion Ballroom, kde předskakovala Black Velvet. Následovaly koncerty podél jižního pobřeží na místa jako Steering Wheel Club's v Dorchesteru a Weymouthu, kde předskakovali Hawkwind a High Tide. Ve snaze dostat se na celostátní scénu podepsala kapela smlouvu s agenturou Laidham Entertainments v londýnském Romfordu. Zanedlouho se vydali do vzdálenějších míst, např. do průmyslových center Birminghamu a Coventry, kde předskakovali anarchickým undergroundovým marnotratníkům The Pink Fairies, na sever do Stockportu a na jih do Canterbury, domov Caravan, které podporovali na univerzitě, a na západ do Weston-Super-Mare, na venkov ve Walesu a do Granary v Bristolu, kde hráli druhé housle Warm Dust.

Bývalý kytarista Mindbender a budoucí kytarista 10cc Eric Stewart pozval kapelu do svého komplexu Strawberry Studios ve Stockportu, kde nahráli několik skladeb na demo disk, který pak prodávali po Londýně v naději, že získají nahrávací smlouvu. Zpočátku o ně projevil zájem manažer Wishbone Ash a budoucí šéf The Police Miles Copeland, ale nakonec je odmítl. Poté měli štěstí na Mikiho Dallona, popového zpěváka z šedesátých let a zakladatele nově vznikajícího labelu Young Blood. Ten hledal nové talenty a podepsal s nimi smlouvu, aby se připojili k Dandovi Shaftovi, Julian's Treatment, Macovi a Katie Kissoonovým a Pythonu Lee Jacksonovi na jeho stále se rozšiřujícím seznamu umělců. Dallon zavedl kapelu do studia, kde působil jako producent a dohlížel na to, aby Hulk připravil osmipísňový koncertní set, který během několika posledních měsíců zdokonalil na cestách. Nahrávání probíhalo ve dvou dnech, jeden den se nahrávaly doprovodné skladby a případné předělávky, plus jeden den se nahrávaly vokály. Album Unchained vyšlo v listopadu 1970 a dočkalo se jen několika příznivých recenzí a naprosté absence propagace či reklamy. Přesto se v Německu prodalo přes pět tisíc kusů, možná i díky změně obalu s fotografiemi kapely zalitými modrým nádechem. Kapela nikdy nezjistila, kolik kopií se prodalo po celém světě, protože mizerné honoráře po dvou letech vyschly.

Album Unchained je poměrně typická nahrávka pro toto období, spíše bluesový hard rock než heavy metal se spoustou dunivých bicích, rozmlženou basou umístěnou vysoko v mixu, kvílejícími kytarami a tvrdým, chraplavým zpěvem. V některých kruzích bylo přirovnáváno k Deep Purple a Led Zeppelin, ale to je trochu přitažené za vlasy, protože na taková přirovnání je příliš drsné a hotové. Blíže by mělo k málo známým Leaf Hound nebo Dark, kapelám podobného ražení, které jsou dnes, stejně jako Elias Hulk, vysoce sběratelské. Unchained mělo být první příčkou na žebříčku k pokračující kariéře, ale ukázalo se, že je to jejich debut a zároveň labutí píseň, přestože se snažili napsat nový materiál pro případné pokračování. Bez finanční podpory a úspěšného alba, které by mohli propagovat, koncerty vyschly a koncem roku 1970 rozčarovaní James a Bernie ukončili činnost.

Skupina Elonkorjuu byla založena na podzim roku 1969 v západofinském městě Pori. O rok později získala druhé místo v soutěži Finnish Rock Championship 1970 a podepsala smlouvu s EMI. Elonkorjuu vydali své debutové album Harvest Time v roce 1972. Originální výlisek je dnes považován za nejdražší finské vinylové album s cenou až 1 500 eur. V roce 2002 bylo znovu vydáno jako CD. Během 70. let se často objevovali na významných finských hudebních festivalech, jako jsou Ruisrock a Pori Jazz.

V roce 1978 skupina vydala své druhé album Flying High, Running Fast pod názvem Harvest, což je anglický překlad slova Elonkorjuu. Album vyšlo u RCA Records a cílem Elonkorjuu bylo prorazit na mezinárodní scéně, ale místo toho se skupina nakonec rozpadla. Kytarista Jukka Syrenius se přestěhoval do Norska a vydal několik alb se svou novou skupinou Jukka Syrenius Band, v níž působili také někteří zahraniční hudebníci, například americký bubeník Clifford Jarvis, jihoafrický baskytarista Johnny Dyani a norský klávesista Haakon Graf.

Elonkorjuu se znovu zformovala v roce 2003 a v následujícím roce skupina vydala své třetí studiové album. V prosinci 2009 Elonkorjuu odehráli koncert ke 40. výročí založení v divadle Pori. Ten byl později vydán jako dvojité živé album. V roce 2012 vydala společnost EMI boxovaný set 4 CD obsahující téměř všechny skladby, které kdy skupina nahrála. Box obsahuje také raritní koncertní materiál ze 70. let 20. století. Dnes jsou kytarista Jukka Syrenius a baskytarista Veli-Pekka Pessi jedinými původními členy skupiny. Současnou sestavu tvoří bubeník maďarského původu Zoltán Kárpáti, klávesista Jussi Reunamäki a saxofonista Jari Perkiömäki, který získal doktorát z jazzové hudby na Sibeliově akademii.

Epitaph je německá rocková skupina, která vznikla v roce 1969 v Dortmundu. Zpočátku hráli něco jako post-psych progresivní rock, okořeněný občasnými jazzovými akcenty a rozšířenými harmoniemi dvou kytar, v roce 1973 se začali orientovat na přímočařejší hardrockovou (později heavy metalovou) stylizaci a po vydání šesti studiových alb se v roce 1982 rozpadli. V roce 2000 se znovu spojili s vydavatelstvím Epitaph a následovalo několik nových desek, včetně dvou studiových alb.

Kapelu založili (původně jako Fagin's Epitaph) koncem roku 1969 v Dortmundu zpěvák a kytarista Cliff Jackson z Yorkshiru, skotský bubeník James McGillivray a německý baskytarista Bernd Kolbe. Po několika vystoupeních jako předkapela skupin jako Black Sabbath, Rory Gallagher, Yes a Argent podepsali nahrávací smlouvu s Polydorem, zkrátili si název a přestěhovali se do Hannoveru. Po angažování druhého kytaristy Klause Walze odjela skupina do Wessex Studios v Londýně, aby začala nahrávat eponymní debutové album, které bylo dokončeno ve Windrose Studios v Hamburku a vydáno na podzim roku 1971. Po četných koncertech po celém Německu, včetně živého vystoupení v televizním pořadu Beat Club v roce 1972, skupina nahrála (v Audio Tonstudio v Berlíně) druhé album Stop, Look and Listen, opět pro Polydor.

V roce 1972 McGillivray odešel a byl nahrazen Achimem Wielertem, jehož styl hry se zasloužil o to, že se kapela vydala silnějším rockovým směrem, což demonstrovaly dva singly z roku 1973, "Autumn '71" a "We Love You Alice". Přesto byly prodeje neuspokojivé a Polydor od kapely upustil. Téměř okamžitě se Epitaph vydal do USA a podepsal tam smlouvu s nově vzniklým nezávislým vydavatelstvím Billingsgate, jehož šéf Gary Pollack produkoval třetí album Outside the Law. Kapela (nyní s Norbertem Lehmannem, bývalým členem skupiny Cartago, na bicí) byla připravena vyrazit na americké turné, když Billingsgate zkrachoval. Poté, co přišli o všechny peníze, se Epitaph v lednu 1975 rozpadl, aby se vyhnul sdílení dluhů své nahrávací společnosti.

V roce 1976 se znovu objevili v Německu (v sestavě Cliff Jackson, Bernd Kolbe, Klaus Walz a Jim McGillivray) a natočili koncert v Kolíně nad Rýnem pro hudební televizní pořad Rockpalast. Krátce před nahráváním, v lednu 1977, McGillivray skupinu opustil a nahradil ho Fritz Randow (ex-Eloy). Ještě téhož roku odešli Walz a Kolbe, zatímco přišli kytarista Heinz Glass, baskytarista Harvey Janssen a Michael Karch na klávesy. Tato nová sestava se pak připojila k maďarské progresivní rockové skupině Omega na jejím 36denním evropském turné, které vyvrcholilo třemi velkými koncerty v Budapešti před více než 30 000 diváky.

Čtvrté album Return to Reality vyšlo u Brain Records v dubnu 1979. Boogie rocková deska, poznamenaná vlivy heavy metalu, byla označena za průměrnou a byla špatně přijata. Následovalo See You in Alaska, opět pro label Brain a stylově ve stejném duchu. Ještě téhož roku absolvoval Epitaph turné po Německu s Uli Rothem a Accept. Po Karchově odchodu pokračovala kapela bez klávesových nástrojů. V roce 1981 vyšla deska Live, nahraná ve Wertheimu, Dallau a Triburgu v rámci turné See You in Alaska. Ještě téhož roku se vrátili Waltz a Kolbe a Fritze Randowa nahradil Norbert Lehmann. Tato nová sestava nahrála desku Danger Man pro malé vydavatelství Rockport.

V roce 1982 Epitaph vystoupili na festivalu Pfingst ve Würzburgu a Mnichově, a to na programu, na němž se objevili ZZ Top, Saxon, Joan Jett and The Blackhearts, Extrabreit, Saga a Spliff. V roce 1983 se rozpadli, ale v roce 1986 se krátce vrátili, aby podpořili Grobschnitt na koncertě k 15. výročí jejich založení ve Stadthalle Hagen. To vedlo ke vzniku skupiny Kingdom (vedené Kolbem a Jacksonem), která se poté přejmenovala na Domain a vydala tři studiová alba.

V roce 1999 pozval kytarista Heinz Glass členy skupiny Epitaph na koncert v Kaiserslauternu v Kammgarnu, kde slavil 25. výročí své profesionální kariéry. To vedlo (zřejmě na popud Rudolfa Schenkera) k reunionovému koncertu Epitaph v lednu 2000 v Lindenbrauerei v Unně. V sestavě s Cliffem Jacksonem, Heinzem Glassem, Berndem Kolbem a Achimem Wielertem byl zdokumentován na DVD pod názvem Live at the Brewery a později vydán na CD pod názvem Resurrection u Hurricane Records. V roce 2007 skupina (Jackson, Kolbe, Heinz Glass a Achim Poret) vydala své sedmé studiové album Remember the Daze, které následovalo album Dancing with Ghost (2009), obě na labelu in-akustik.

Skupina vznikla v roce 1969 z augsburské školní kapely Phallus Dei. O skupině Gift se dozvěděl mnichovský producent Otto Hartmann a podepsal s ní smlouvu. První album Gift bylo nahráno v roce 1971 v Union Studios v Mnichově a vydáno společností Teldec. O dva roky později následovalo druhé album Blue Apple, které bylo nahráno ve vlastních studiích nahrávací společnosti v Hamburku. Kapela se stala známou díky televizním vystoupením a nespočtu koncertů po celém Německu, včetně německého rockového superkoncertu v roce 1973 ve frankfurtské Festhalle před 6000 diváky, který sponzorovala společnost Bravo a na kterém vystoupili všichni představitelé tehdejší krautrockové scény. Kapela se rozpadla v roce 1974.

V roce 2013 se členové kapely rozhodli, že se pokusí o comeback do televizního pořadu Millionärswahl, který se konal 9. ledna 2014 na ProSieben, nicméně byli vyřazeni hned na začátku jako předposlední.

Pololegendární acid heavy psychedelici ze západního pobřeží Goldenrod se vytasili s volně plynoucími, převážně experimentálními instrumentálními hard jamy s intenzivní, uši drásající kytarovou pyrotechnikou a mystickými a spirituálními texty. Bezpochyby ovlivnění Yellow Sunshine.

Všichni tři členové se v polovině a na konci 60. let pohybovali na místní losangeleské scéně a byli vyhledávanými session muzikanty a doprovodnými kapelami na cestách, kde přispívali například sunshine popové skupině Millennium a The Association, Lee Mallorymu, Dariusovi, The 5th Dimension, The Doors, The Ventures a dokonce i Elvisovi Presleymu.

Jejich vlastní album z roku 1969 však neobsahuje žádný sunshine pop, proto je rozporuplným vyjádřením toho, co byli členové kapely zvyklí hrát pro ty, které podporovali. Obsahuje něco, co v té době relativně nebylo slyšet, a je srovnatelné s High Tide a T2. Reedice z roku 2008 obsahuje všechny čtyři skladby z alba plus dosud nevydané monofonní nahrávky.

Gomorrha byla německá proto-metalová / progresivní rocková skupina z Kolína nad Rýnem v Severním Porýní-Vestfálsku, která působila v letech 1969-1973. Vznikla na konci 60. let a na německé progresivní rockové scéně se zformovala díky pomoci producenta a zvukového inženýra Connyho Planka. Původní sestavu kapely tvořili Helmut Pohl (bicí) a Eberhard Krietsch (ogan, baskytara), u kytar hráli Ad Oschel a Ali Claudi.

Své první eponymní album vydali v roce 1970. Druhá nahrávka Trauma (1971) znamenala nový krok ve vývoji autorské písně Gomorrha. Vyznačují se hutným heavy psychrockovým prožitkem přerušovaným sekvencemi s dominancí varhan. Obsahuje texty v angličtině a zpěváka jménem Peter Otten. V roce 1972 vydávají album, které bude považováno za jejich vrchol I Turned To See Whose Voice It Was; Dobrodružné album s chytlavými instrumentálními záseky, originální krautrockovou psych/spacey náladou, pastorálními flétnovými party a těžkými kytarovými riffy. Koncept tohoto vydání je zaměřen na téma apokalypsu a knihu zjevení. Po vydání dvou památných dokumentů německého nezávislého rocku se v roce 1973 náhle rozpadli.

Grand Funk Railroad založili v roce 1969 jako trio Mark Farner (kytara, klávesy, harmonika, zpěv) a Don Brewer (bicí, zpěv) z kapely Terry Knight and the Pack a Mel Schacher (baskytara) z Question Mark & the Mysterians. Knight se brzy stal manažerem kapely a také ji pojmenoval jako slovní hříčku po Grand Trunk Western Railroad, známou železniční trať v Michiganu. Poprvé se jim dostalo uznání na Mezinárodním popovém festivalu v Atlantě v roce 1969 a kapela podepsala smlouvu s Capitol Records. Po bouřlivém a dobře přijatém setu v první den festivalu byli Grand Funk v následujícím roce znovu požádáni, aby na festivalu zahráli. Po vzoru hardrockových power trií, jako byli Cream, si kapela díky marketingovému umu Terryho Knighta vytvořila vlastní populární styl.

V srpnu 1969 skupina vydala své první album s názvem On Time, kterého se prodalo přes milion kopií a v roce 1970 získalo zlatou desku. V únoru 1970 získalo zlatý status druhé album Grand Funk (známé jako The Red Album). Navzdory kritickým ohlasům a řídkému vysílání bylo prvních šest alb skupiny (pět studiových a jedno živé) poměrně úspěšných.

Na jaře 1970 Knight zahájil intenzivní reklamní kampaň na propagaci alba Closer to Home, které získalo multiplatinový certifikát, přestože nebylo kritikou přijato. 100 000 dolarů utratila skupina za propagační billboard na newyorském Times Square.

V roce 1971 Grand Funk vyrovnali rekord Beatles v návštěvnosti Shea Stadium, ale vyprodali halu za pouhých 72 hodin, zatímco koncert Beatles se vyprodával několik týdnů. Později v roce 1970 vyšel také dvojdisk The Live Album, který získal další zlatou desku. V roce 1971 vyšly desky Survival a E Pluribus Funk. E Pluribus Funk oslavoval koncert na Shea Stadium reliéfním vyobrazením stadionu na zadní straně obalu alba.

Koncem roku 1971 byla skupina znepokojena Knightovým manažerským stylem a finanční odpovědností. Tato rostoucí nespokojenost vedla Grand Funk Railroad k tomu, že počátkem roku 1972 Knighta propustili. Knight podal žalobu pro porušení smlouvy, což vyústilo ve vleklou právní bitvu. V jednu chvíli Knight před koncertem v Madison Square Garden zabavil kapele vybavení. V epizodě pořadu Behind the Music Grand Funk Railroad na stanici VH1 Knight prohlásil, že původní smlouva by vypršela asi za tři měsíce a že rozumným rozhodnutím pro kapelu by bylo prostě počkat, až uplyne čas. Členové kapely však v té chvíli cítili, že nemají jinou možnost než pokračovat a bojovat o práva na svou kariéru a jméno. Právní bitva s Knightem trvala dva roky a skončila mimosoudním vyrovnáním skupiny. Knight z něj vyšel jako jasný vítěz s autorskými právy a vydavatelskými honoráři ke každé nahrávce Grand Funk, která vznikla od března 1969 do března 1972, nemluvě o velké výplatě v hotovosti a ropných vrtech. Farner, Brewer a Schacher získali práva na název Grand Funk Railroad. V roce 1972 se ke Grand Funk Railroad na plný úvazek přidal Craig Frost, který hrál na klávesy. Původně se kapela snažila získat Petera Framptona, pozdějšího člena Humble Pie, ten však nebyl k dispozici kvůli podpisu smlouvy na sólovou desku s A&M Records. Příchod Frosta však znamenal stylový posun od původních rock and rollových kořenů Grand Funk, založených na garážových kapelách, ke stylu více orientovanému na rhythm and blues/pop rock. V nové sestavě vydali Grand Funk v září 1972 šesté album původní hudby Phoenix.

Pro zdokonalení zvuku Grand Funk pak skupina získala jako producenta hudebního veterána Todda Rundgrena. Vznikla tak její dvě nejúspěšnější alba a dva hitové singly číslo jedna: Donem Brewerem napsaná skladba "We're an American Band" (z alba We're an American Band, vydaného v červenci 1973) a "The Loco-Motion" (z alba Shinin' On z roku 1974). "We're an American Band" se stala prvním hitem skupiny na prvním místě v den Farnerových 25. narozenin, následovaná Brewerovým hitem číslo 19 "Walk Like a Man". "The Loco-Motion" se v roce 1974 stala druhým singlem Grand Funk, po němž následoval Brewerův hit číslo 11 "Shinin' On". Skupina pokračovala v turné po USA, Evropě a Japonsku.

V roce 1974 Grand Funk angažovali Jimmyho Iennera jako producenta a vrátili se k používání svého plného názvu: Grand Funk Railroad. Z alba All the Girls in the World Beware!!! (prosinec 1974) vzešly poslední dva hity skupiny v Top 10, "Some Kind of Wonderful" a "Bad Time" na přelomu let 1974 a 1975. Ačkoli byli v polovině 70. let velmi úspěšní, v kapele narůstalo napětí kvůli osobním problémům, vyhoření a sporům o hudební směřování. Navzdory těmto problémům se Grand Funk vydali vpřed. Potřebovali ještě dvě alba, aby dokončili nahrávací smlouvu s Capitolem, a tak se Grand Funk vydali na velké turné a rozhodli se nahrát dvojalbum Caught in the Act (srpen 1975). Dvojalbum mělo splnit smlouvu s Capitolem, protože však obsahovalo již dříve vydaný materiál, Capitol si vyžádal další album. Přestože mezi členy kapely stále existovaly tlaky, dohodli se, že budou pokračovat a dokončí pro Capitol ještě jedno album, aby se vyhnuli podobným právním problémům, jaké zažili v roce 1972 s Terrym Knightem. Skupina nahrála album Born to Die (leden 1976), ale jeho nižší prodejnost a nedostatek hitových singlů skupinu zklamaly. Začalo se mluvit o rozpadu.

Grand Funk však našli nový život díky zájmu Franka Zappy o produkci skupiny. Podepsali smlouvu s MCA Records a výsledkem bylo album Good Singin', Good Playin' (srpen 1976). Sice přineslo jedny z nejlepších kritických ohlasů vůbec, ale úspěch nepřineslo a poté se zcela rozčarovaní Grand Funk Railroad rozhodli koncem roku 1976 definitivně rozpustit. Po rozpadu kapely zahájil Farner sólovou kariéru a podepsal smlouvu s Atlantic Records, jejímž výsledkem byla dvě alba. Brewer, Schacher a Frost zůstali v sestavě, založili skupinu Flint a v roce 1978 vydali jedno album u Columbia Records.

Poté, co je v roce 1980 oslovil jejich bývalý manažer Andy Caviliere se Grand Funk Railroad v únoru 1981 znovu sešli bez Frosta (který hrál s Bobem Segerem) a s Dennisem Bellingerem, který nahradil Schachera na baskytaru. Schacher se omluvil s tím, že se u něj objevil strach z létání, ale později se svěřil, že už s Cavilierem nechtěl spolupracovat. Nová sestava vydala dvě alba Grand Funk Lives (červenec 1981) a What's Funk? (leden 1983). Ani jedno z těchto alb nedosáhlo většího ohlasu u kritiky ani prodejnosti, ale singl "Queen Bee" byl zařazen do filmu Heavy Metal a na album k němu. V letech 1981 a 1982 kapela absolvovala turné, na kterém se k nim připojil Rick Baker, který hrál na klávesy. Ale nevalný prodej alba Grand Funk Lives a smrt manažera Caviliereho v roce 1982 způsobily, že se skupina počátkem roku 1983, krátce po vydání alba What's Funk?, podruhé rozpadla.

Po několika zkouškách na konci roku 1995 se tři původní členové Grand Funk Railroad (ke kterým se na turné připojil klávesista/kytarista a doprovodný zpěvák Howard Eddy Jr.) v roce 1996 opět spojili a během tří let odehráli koncerty pro 500 000 lidí. V roce 1997 skupina odehrála tři vyprodané benefiční koncerty v Bosně. Na těchto koncertech vystoupil celý symfonický orchestr, který dirigoval Paul Shaffer (z Late Show with David Letterman). Kapela vydala živé dvoudiskové benefiční CD s názvem Bosna nahrané v Auburn Hills ve státě Michigan. Koncem roku 1998 Farner skupinu opustil a vrátil se ke své sólové kariéře. Po dvouleté přestávce Brewer a Schacher angažovali zpěváka Maxe Carla, novou sestavu doplnili bývalý kytarista skupiny Kiss Bruce Kulick a klávesista Tim Cashion.

V roce 2005 byla skupina Grand Funk Railroad zvolena do Michiganské síně slávy rock and rollových legend. V roce 2018 zaskočil za Schachera baskytarista Stanley Sheldon (ex-Peter Frampton) poté, co Schacherova manželka Dena zemřela na rakovinu. Grand Funk Railroad pokračují v koncertování a 17. ledna 2019 zahájili turné "The American Band Tour 2019", "Celebrating 50 Years of Funk".

Granicus byla americká hardrocková skupina, která vznikla v roce 1969 v Clevelandu. Po vystupování v clevelandských klubech a následném hraní před šéfy vydavatelství byla skupina 15. března 1973 podepsána s RCA Records a ještě téhož roku vydala své debutové eponymní album. Kapela později předskakovala interpretům jako Bob Seger, Cactus a Spirit, aby propagovala tuto první desku, která byla od té doby v některých klasických rockových kruzích kriticky oceňována. Brzy poté se však skupina rozpadla, protože se necítila podporována svým vydavatelstvím a byla opuštěna svým manažerem. Většina členů skupiny se později dala znovu dohromady, asi po více než 25 letech, poté, co zjistila, že se jejich první deska pirátsky prodává v Evropě. V roce 2009 vydali na nezávislém labelu album Thieves, Liars and Traitors, ze sbírky nevydaného materiálu nahraného v roce 1974. Třetí deska, Better Days, byla vydána rovněž nezávisle. Skupina byla známá svou směsí těžkého blues rocku, progresivního rocku, psychedelického rocku a heavy metalu.

Skupinu původně tvořili kytarista Al Pinell a bubeník Joe Battaglia, kteří cvičili v jeho domě, než se přestěhovali do skladiště v Clevelandu, kde vznikla jejich první deska. Hudba skupiny byla silně ovlivněna populárními kapelami té doby, včetně psychedelického rocku konce 60. let, jako byli Cream, The Jimi Hendrix Experience a Blue Cheer, stejně jako hardrockovými velikány počátku 70. let, Deep Purple a Led Zeppelin. Kapela hrála na dvě kytary, baskytaru a bicí a byla vedena charakteristickým vokálem. Hlavní zpěvák Woody Leffel měl vysoko položený projev velmi podobný Robertu Plantovi, Ianu Gillanovi a Geddymu Lee.

Hairy Chapter vznikli z bonnské skupiny The Concentric Movement, založené v roce 1966, z níž se v roce 1969 oddělili Harry Titlbach (kytara), Rudolf Oldenburg (baskytara) a Rudi Haubold (bicí), aby společně s Harrym Unte (zpěv) založili novou skupinu. Pod pseudonymem Chaparall Electric Sound Inc vydala skupina v roce 1969 u nezávislého vydavatelství Maritim Records LP Electric Sound for Dancing.

Od roku 1970 vystupovala skupina pod svým skutečným názvem Hairy Chapter, který si ponechala až do svého rozpadu v roce 1971. První album pod vlastním jménem vyšlo v roce 1970 u společnosti Opp a jmenovalo se Eyes. Album obsahovalo stejný materiál jako Electric Sounds for Dancing, ale tyto skladby měly jiné názvy. Hudebně byla kapela Hairy Chapter silně ovlivněna britskými hardrockovými a bluesrockovými kapelami té doby.

Album Can't Get Through bylo nahráno mezi listopadem 1970 a lednem 1971 v Dierks Studios v Kolíně nad Rýnem s producentem Dieterem Dierksem. Dierks vnesl do mnohem přímočařejšího blues rocku Hairy Chapter silné prvky psychedelického rocku a vytvořil tak desku, která kombinovala blues rock se silnými náznaky krautrocku. Deska vyšla u Bacillus Records, sub-labelu major labelu Bellaphon Records, který měl být konkurencí pro "skutečné" nezávislé labely. Can't Get Through bylo první a jediné album Hairy Chapter, které vyšlo u major labelu. Po vydání desky nahradil Rudiho Haubolda u bicích Werner Faus.

V londýnské psychedelické skupině Famous Cure působili Dave Brock a Mick Slattery. Při setkání s baskytaristou Johnem Harrisonem se ukázal společný zájem o elektronickou hudbu, což vedlo trojici k tomu, že se společně pustili do nového hudebního podniku. Sedmnáctiletý bubeník Terry Ollis odpověděl na inzerát v hudebním týdeníku, zatímco Nik Turner a Michael "Dik Mik" Davies, Brockovi staří známí, nabídli pomoc s dopravou a vybavením, ale brzy byli vtaženi do kapely. Společně vpadli na místní večer talentů v All Saints Hall v Notting Hillu a byli tak neorganizovaní, že neměli ani název, (na poslední chvíli se rozhodli pro Group X), ani žádné písně a zahráli prodloužený dvacetiminutový jam na "Eight Miles High" od Byrds. V publiku byl DJ BBC Radia 1 John Peel a ten byl natolik ohromen, že řekl organizátorovi akce Douglasi Smithovi, aby je sledoval. Smith je zaregistroval a na základě smlouvy, kterou připravoval pro Cochise, jim zajistil smlouvu s Liberty Records. Poté co byla krátce uváděna jako Group X a Hawkwind Zoo se kapela nakonec rozhodla pro název Hawkwind. V Abbey Road se uskutečnilo sezení, na němž se nahrály demosnímky písně "Hurry on Sundown" a několika dalších, načež Slattery odešel a nahradil ho Huw Lloyd-Langton, který se s Brockem znal z dob, kdy pracoval v hudebním obchodě.

K produkci debutového alba z roku 1970 byl přizván kytarista Pretty Things Dick Taylor. Ačkoli album nemělo komerční úspěch, přivedlo je do povědomí britské undergroundové scény, která je našla na bezplatných koncertech, benefičních vystoupeních a festivalech. Při volném hraní před festivalem v Bathu se setkali s další kapelou z Ladbroke Grove, Pink Fairies, která měla podobné zájmy o hudbu a volnočasové aktivity; vzniklo mezi nimi přátelství, které vedlo k tomu, že se obě kapely staly běžnými partnery a vystupovaly jako "Pinkwind". Jejich užívání drog však vedlo k odchodu Harrisona, nakrátko jej nahradil Thomas Crimble. Lloyd-Langton brzy odešel také.

Následující album In Search of Space z roku 1971 přineslo větší komerční úspěch a dostalo se na 18. místo britské albové hitparády. Toto album nabídlo zdokonalenou image a filozofii kapely díky grafikovi Barneymu Bubblesovi a spisovateli undergroundového tisku Robertu Calvertovi. Do skupiny začal přispívat také autor science fiction Michael Moorcock a tanečnice Stacia. Dik Mik kapelu opustil a nahradil ho zvukař Del Dettmar, ale rozhodl se pro toto album vrátit, čímž kapela získala dva hráče na elektroniku. Baskytarista Dave Anderson, který působil v německé skupině Amon Düül II, se také připojil aby hrál na albu, ale odešel ještě před jeho vydáním kvůli sporům s některými dalšími členy skupiny. Anderson a Lloyd-Langton poté založili krátce existující skupinu Amon Din. Mezitím odešel Ollis, nespokojený s komerčním směrem, kterým se skupina ubírala.

Připojení baskytaristy Iana "Lemmyho" Kilmistera a bubeníka Simona Kinga kapelu posunulo. Jedním z prvních koncertů, které kapela odehrála, byla benefice pro Greasy Truckers v The Roundhouse 13. února 1972. Z koncertu bylo vydáno živé album Greasy Truckers Party a po opětovném nahrání vokálu byl vydán i singl "Silver Machine", který se dostal na třetí místo britské hitparády. To vyneslo dostatek prostředků na následné turné k albu Doremi Fasol Latido Space Ritual. Na něm vystoupily tanečnice Stacia a Miss Renee, které obvykle vystupovaly buď nahoře bez, nebo pouze pomalované, mim Tony Carrera a světelná show skupiny Liquid Len. Turné bylo zaznamenáno a později vyšlo jako Space Ritual. Na vrcholu svého úspěchu, v roce 1973, vydala skupina singl "Urban Guerrilla", který se shodoval s bombovou kampaní IRA v Londýně, takže jej BBC odmítla hrát a management skupiny se neochotně rozhodl jej stáhnout z obav před obviněním z oportunismu, přestože se disk již vyšplhal na 39. místo britské hitparády.

Dik Mik odešel v průběhu roku 1973 a Calvert ukončil spolupráci, aby se mohl soustředit na sólové projekty. Dettmar také naznačil, že skupinu opustí, a tak byl na pozici klávesisty a houslisty přijat Simon House, který hrál na turné po Severní Americe a nahrával album Hall of the Mountain Grill z roku 1974. Dettmar odešel po evropském turné a emigroval do Kanady, zatímco Alan Powell na tomto evropském turné zastoupil nemohoucího Kinga, ale zůstal, takže kapela měla dva bubeníky. Na začátku roku 1975 skupina nahrála ve spolupráci s Michaelem Moorcockem album Warrior on the Edge of Time, volně založené na jeho postavě Eternal Champion. Během květnového turné po Severní Americe byl však Lemmy při přejezdu hranic z USA do Kanady přistižen při držení amfetaminu. Pohraniční policie si prášek spletla s kokainem a Lemmy byl uvězněn, což kapelu donutilo zrušit některé koncerty. Kapela měla dost jeho nevyzpytatelného chování, a tak baskytaristu propustila a nahradila ho svým dlouholetým přítelem a bývalým kytaristou Pink Fairies Paulem Rudolphem. Lemmy se poté spojil s dalším kytaristou Pink Fairies Larrym Wallisem a založili Motörhead, pojmenovanou podle poslední písně, kterou napsal pro Hawkwind.

V srpnu 1975 Calvert hostoval s kapelou na festivalu v Readingu, kde vystoupil jako hlavní zpěvák, a poté se rozhodl ke kapele vrátit jako zpěvák na plný úvazek. Kapela změnila nahrávací společnost na Charisma Records Tonyho Strattona-Smithe a na Stratton-Smithův návrh přešel management kapely z Douglase Smithe na Tonyho Howarda. Astounding Sounds, Amazing Music je prvním albem této éry. V předvečer nahrávání následného singlu "Back on the Streets" byl Turner propuštěn pro své nevyzpytatelné živé hraní a Powell byl považován za nadbytečného. Po turné k propagaci singlu a během nahrávání dalšího alba byl propuštěn i Rudolph, který se údajně snažil kapelu nasměrovat hudebním směrem, jenž byl v rozporu s Calvertovou a Brockovou vizí.

Adrian "Ade" Shaw, který jako baskytarista skupiny Magic Muscle podporoval Hawkwind na turné Space Ritual, přišel v roce 1977 na album Quark, Strangeness and Charm. Kapela se nadále těšila mírnému komerčnímu úspěchu, ale Calvertova duševní choroba často způsobovala problémy. V manické fázi kapela opustila evropské turné ve Francii, zatímco fáze deprese během severoamerického turné v roce 1978 přesvědčila Brocka, aby skupinu rozpustil. Mezi těmito dvěma turné skupina v lednu 1978 nahrála album PXR5, ale jeho vydání bylo odloženo až na rok 1979.

23. prosince 1977 Brock a Calvert odehráli v Barnstaple jednorázový koncert s devonskou skupinou Ark jako Sonic Assassins a z této akce se rekrutovali baskytarista Harvey Bainbridge a bubeník Martin Griffin. Jako klávesista byl přijat Steve Swindells. Kapela dostala název Hawklords (pravděpodobně z právních důvodů, protože se nedávno rozešla se svým managementem) a nahrávání probíhalo na farmě v Devonu s využitím mobilního studia, z čehož vzniklo album 25 Years On. Poté došlo k dalším personálním změnám.

Koncem roku 1979 se Hawkwind reformovali a k Brockovi, Bainbridgeovi a Kingovi se připojili Huw Lloyd-Langton (který hrál na debutovém albu) a Tim Blake. Debutovali na prvním festivalu Futurama 9. září v Leedsu a poté vyrazili na britské turné, přestože neměli nahrávací smlouvu ani žádný produkt, který by mohli propagovat. Některá vystoupení byla nahrána a byla uzavřena smlouva s Bronze Records, jejímž výsledkem bylo album Live Seventy Nine, po němž rychle následovalo studiové album Levitation. Během nahrávání King odešel a na natáčení byl povolán Ginger Baker, který se rozhodl zůstat s kapelou na turné, během kterého Blake odešel a nahradil ho Keith Hale. V roce 1981 Baker a Hale odešli poté, co bylo ignorováno jejich naléhání, aby byl Bainbridge propuštěn, a Brock s Bainbridgem se rozhodli sami obsluhovat syntezátory a sekvencery, přičemž se k nim opět připojil bubeník Griffin. Pro RCA/Active nahráli tři alba, na nichž se Moorcock opět podílel texty a vokály.

V roce 1988 skupina nahrála album The Xenon Codex s Guyem Bidmeadem, ale v kapele nebylo vše v pořádku a brzy poté Lloyd-Langton i Thompson odešli. Bubeník Richard Chadwick, který se ke kapele připojil v létě 1988, byl přizván, aby si s kapelou jen zahrál, ale nakonec nahradil stálého bubeníka Micka Kirtona a stal se bubeníkem kapely dodnes. Aby zaplnil mezeru na postu hlavního zvukaře, o kterou přišel po odchodu Lloyda-Langtona, byl v roce 1989 do sestavy znovu zařazen houslista House. Připojila se také Bridget Wishartová, Chadwickova spolupracovnice z festivalového okruhu, která se stala jedinou zpívající frontmankou kapely; v dřívějších dobách kapelu vedla Stacia, ale pouze jako tanečnice. Tato skupina vydala dvě alba, Space Bandits z roku 1990 a Palace Springs z roku 1991.

V roce 1990 se Hawkwind opět vydali na turné po Severní Americe, které bylo druhým dílem série amerických návštěv uskutečněných přibližně v této době ve snaze obnovit jméno Hawkwind v Americe. Původní obchodní plán počítal se třemi po sobě jdoucími americkými turné v letech 1989 až 1991, přičemž první turné mělo být ztrátové, druhé mělo být vyrovnané a třetí mělo být ziskové, což mělo nakonec vrátit skupině Hawkwind uznání za Atlantikem. Pokrok však byl poněkud zbrzděn, protože bývalý člen Nik Turner v té době jezdil po Spojených státech s vlastní kapelou, v níž se koncerty často prodávaly jako Hawkwind.

V roce 1991 Bainbridge, House a Wishart odešli a skupina pokračovala jako tříčlenná, přičemž se spoléhala především na syntezátory a sekvencery, aby vytvořila zvukovou stěnu. Album Electric Tepee z roku 1992 kombinovalo hardrockové a lehce ambientní skladby, zatímco It is the Business of the Future to be Dangerous rockové příklony téměř postrádá. Album White Zone vyšlo pod pseudonymem Psychedelic Warriors, aby se zcela distancovalo od rockového očekávání Hawkwind. V roce 1996, nespokojen s hudebním směřováním kapely, odešel baskytarista Davey, který založil vlastní hardrockovou skupinu Bedouin s příchutí Blízkého východu a tribut Motörhead s názvem Ace of Spades.

V roce 2005 vyšlo nové album Take Me to Your Leader. Nahrávalo se v základní sestavě Brock/Davey/Chadwick a podíleli se na něm nový klávesista Jason Stuart, Arthur Brown, bulvární spisovatel a televizní osobnost Matthew Wright, zpěvačka nové vlny 70. let Lene Lovich, Simon House a Jez Huggett. V prosinci 2006 došlo k oficiálnímu odchodu Alana Daveyho. Nahradil ho pan Dibs, dlouholetý člen road crew. Kapela vystoupila na každoročním festivalu Hawkfest, byla headlinerem amerického festivalu Nearfest a odehrála koncerty v PA a NY. Na konci roku 2007 se ke kapele opět připojil Tim Blake, který zastával hlavní roli a hrál na klávesy a theremin. Kapela odehrála pět vánočních koncertů, přičemž londýnský koncert vyšel jako audio CD a video DVD pod názvem Knights of Space.

Dne 8. září 2008 zemřel v důsledku krvácení do mozku klávesista Jason Stuart. V říjnu 2008 se k Hawkwind na jejich zimním turné 2008 připojil Niall Hone (bývalý člen Tribe of Cro), který hrál na kytaru, spolu s navrátivším se hráčem na synth/theremin Timem Blakem. V tomto období Hone také příležitostně hrál na baskytaru po boku pana Dibse a používal laptopy pro živou elektronickou improvizaci. V roce 2009 začal v kapele na některých koncertech příležitostně hostovat jako houslista Jon Sevink z The Levellers.

Dne 21. června 2010 vydali Hawkwind u Eastworld Records studiové album s názvem Blood of the Earth. V dubnu 2012 vyšlo další album Onwar, opět u vydavatelství Eastworld. Na turné k albu Onward v roce 2012 se ke skupině Hawkwind znovu připojil klávesista Dead Fred a od té doby v kapele zůstal. V listopadu 2012 vydali Brock, Chadwick a Hone - uváděni jako Hawkwind Light Orchestra - u Esoteric Recordings album Stellar Variations. Po Hawkeasteru 2015 Hawkwind poprvé navštívili Japonsko, kde odehráli dva vyprodané koncerty v Tokiu.

15. dubna 2016 vydala kapela koncepční album The Machine Stops, založené na stejnojmenné povídce E. M. Forstera. Na nahrávce se k Brockovi a Chadwickovi připojili Hone, Dibs a Wheaton, kteří se dělili o baskytaru, zatímco Hone a Dead Fred přispěli každý jednou sólovou skladbou. Album se umístilo v britském albovém žebříčku na 29. místě.

Trojice Brock, Chadwick a Wheaton nahrála album Into the Woods, které vyšlo 5. května 2017, na němž se dále podíleli Dibs, Magnus Martin a Big Bill Barry. Martin a saxofonista Michał Sosna (z polské skupiny hipiersoniK) se ke kapele připojili v témže měsíci na propagačním turné po Velké Británii, v červnu na festivalu Hellfest ve francouzském Clissonu a v červenci na Bluedot Festivalu v Jodrell Bank Observatory v hrabství Cheshire.

V říjnu 2019 skupina vydala album All Aboard the Skylark, propagované jako návrat ke svým space rockovým kořenům. Jednalo se o první album ve složení Brock, Chadwick, Hone a Martin. Album bylo propagováno listopadovým turné po Británii, které vyvrcholilo závěrečným koncertem v londýnské Royal Albert Hall. Skupinu doplnil klávesista Blake a jako hosté vystoupili Phil Campbell a Clapton. Brock začal pracovat na novém materiálu ve svém domácím studiu za přispění Chadwicka a Martina, když se rozšířila pandemie COVID-19 omezující další činnost kapely. Brock pokračoval v práci s dálkovým přispěním Martina a album Carnivorous (anagram z anglického coronavirus) vyšlo v říjnu 2020 pod jménem Hawkwind Light Orchestra. Když se skupina koncem roku 2021 vrátila k živým vystoupením, v sestavě byli Brock, Chadwick, Martin a noví členové Thighpaulsandra na klávesy a Doug MacKinnon na basu, kteří nahradili Blakea, respektive Honea. V září 2021 vyšlo nové album Hawkwind s názvem Somnia.

Haystacks Balboa byla americká kapela, která hrála těžký progresivní rock plný těžkých varhan a kytar s poměrně drsným zpěvem. Nahráli pouze jedno vlastní album (někdy známé jako Detoxified) v roce 1970. Několik skladeb na jejich albu napsal Larry West, bývalý člen legendárních Vagrants a mladší bratr kytarového kolosu Leslieho 'Mountain' Westa. Album produkoval Shadow Morton alias Shadow Mann. Mayo a Polott spolu stále hrají ve skupině Blue Lagoon.

" Hardrockové skladby jsou typické pro tu dobu, jako Sabbath nebo Mountain, s drtivými těžkými fuzzy kytarami a satanistickými texty. Progresivní momenty jsou docela pěkné, dlouhé skladby spoléhající na souhru hammondových varhan a kytary s delšími instrumentálními úseky.

Odkud se vzál název kapely? "V šedesátých letech žil čtyřicetikilový zápasník jménem Haystacks Calhoun. Mark Mayo se potloukal s jednou skvělou místní kapelou, která se jmenovala The Vagrants, kytaristou byl Leslie West (Mountain). Jeden z přátel Vagrants, Bobby Pace, vymyslel frázi Haystacks Balboa, pravděpodobně v narážce na Mayovu tehdejší velikost. On a Leslie byli "dvojníci" a lidé je vždycky srovnávali... podobný vzhled i styl hry na kytaru a často byli spolu. Takže když jsme v té drogami prosycené době hledali název, vyskočil na nás Haystacks Balboa. Takhle si to pamatuju." (rozhovor s Markem Polottem, baskytaristou)

High Tide byla anglická rocková skupina, kterou v roce 1969 založili Tony Hill (kytara a zpěv), Simon House (housle a klávesy), Peter Pavli (baskytara) a Roger Hadden (bicí).

High Tide poprvé nahrávali jako doprovodná kapela na albu Dennyho Gerrarda Sinister Morning. Gerrard se jim odvděčil produkcí prvního alba Sea Shanties, které vyšlo v říjnu 1969. Ačkoli se setkalo s rozhořčenou recenzí v Melody Makeru, recenze v undergroundovém tisku byly veskrze pozitivní a prodeje stačily na to, aby přesvědčily Liberty dát zelenou druhému albu. Toto druhé album, High Tide, vyšlo následujícího roku. V roce 1970 se nahrávalo třetí album, ale Roger Hadden, který trpěl chronickou psychickou labilitou a depresemi již před vstupem do kapely, se psychicky zhroutil a byl hospitalizován dříve, než se podařilo album dokončit. Skupina bez něj nebyla schopna pokračovat a rozpadla se. Wilson Neate, autor Allmusic, o skupině prohlásil: "High Tide měli svalnatost nekompromisní proto-metalové kapely, ale odvážili se i do progresivních oblastí s měnícími se časovými signaturami a tempy, měkkou a tvrdou dynamikou, vícedílnými aranžemi a dokonce i některými zdobnými falešnými barokními intermezzy."

Koncem 70. let Hill a House nahráli jako duo album Interesting Times jako duo, střídali se ve hře na baskytaru a místo Rogera Haddena používali bicí automat. Na albu byly hojně využívány syntezátory, které do jisté míry nahradily použití Housových houslí. Album bylo původně vydáno jako zásilková kazeta a v letech 1989 a 1990 vyšlo na vinylu a CD. Jakékoli možnosti dalších nahrávek z tohoto poloreunionu se rozplynuly, když se House v roce 1990 vrátil k Hawkwind. Nicméně na popud bubeníka Drachena Theakera Hill do konce následujícího roku vypustil pod hlavičkou High Tide ne méně než pět alb, počínaje dvěma disky retrospektivního materiálu a poté třemi alby nahranými zcela novou kapelou.

První retrospektivní vydání, Precious Cargo, se skládá ze sessions nahraných v roce 1970 původní skupinou, jejich přesný charakter však není specifikován. Existuje však teorie, že se jedná o zkušební sezení pro jejich nedokončené třetí album. Druhé retrospektivní album The Flood je sbírkou demosnímků různého původu. Obsahuje čtyři demosnímky nahrané původní skupinou krátce před jejím rozpadem, šest demosnímků nahraných v letech 1971 a 1976 Tony Hillem a Peterem Pavlim s dalšími hudebníky a sólové demo Petera Pavliho z roku 1979.

Novou kapelu, která nahrála zbývající alba High Tide, tvořili Tony Hill (kytary a baskytara), Dave Tomlin (housle a baskytara) a Drachen Theaker (bicí), přispěli však i různí hostující hudebníci, včetně několika vystoupení Petera Pavliho a Simona House. Nová alba Ancient Gates a The Reason of Success, která se vyhnula sevřeným, komplexním kompozicím, jež byly základem původních High Tide, se skládala téměř výhradně z dlouhých improvizovaných vystoupení s malým nebo žádným kompozičním základem. Mezi těmito dvěma alby vyšlo album A Fierce Nature kde. Tony Hill napsal všechny písně na a hrál na všechno kromě bicích.

Hudba tohoto mladého tria z Edinburghu byla v roce 1969 popsána jako electro-flagellation, což je výraz, který výstižně popisuje jejich kruté kytarové linky s východním nádechem, dunivou baskytaru a zběsilé bicí. Jejich jediné album, natočené během jediného dvanáctihodinového koncertu v Londýně v prosinci toho roku, je jedním z nejosobitějších a nejznepokojivějších rockových děl, která kdy byla nahrána.

Jednalo se o krátce existující heavy psychedelickou kapelu, jejíž album je dnes poměrně vzácné a některými sběrateli vyhledávané. Dříve byli známí jako Skin. Skladby jako "Mystic Man", "Brush With The Midnight Butterfly" a "Reality Presented As An Alternative" jsou typické pro žánr heavy psychedelického stylu, ale dvě vynikající skladby jsou pomalé a v klasickém psychedelickém duchu: "Appearance Is Everything Style Is A Way Of Living", která připomíná bostonskou skupinu Beacon Street Union a má jemnou kytarovou práci ovlivněnou východem, a více akustická než elektrická "Maybe Someday", která měla dobrou hypnotickou melodii a určitý východní feeling.

Obsazení kapely:Gillies Buchan - (kytara, zpěv), Edward Jones - (baskytara, zpěv), David McNiven - klarinet, John Romsey - bicí

Humble Pie je anglická hardrocková skupina, kterou založil Steve Marriott v roce 1969 v Moretonu v Essexu. Jsou známí jako jedna z prvních superskupin konce šedesátých let a na počátku sedmdesátých let zaznamenali úspěch na obou stranách Atlantiku s písněmi jako "Black Coffee", "30 Days in the Hole", "I Don't Need No Doctor" a "Natural Born Bugie". Původní sestavu kapely tvořili zpěvák a kytarista Steve Marriott ze skupiny Small Faces, zpěvák a kytarista Peter Frampton z kapely Herd, bývalý baskytarista Spooky Tooth Greg Ridley a sedmnáctiletý bubeník Jerry Shirley z kapely Apostolic Intervention.

Marriott se s Framptonem spřátelil v posledních měsících roku 1968 a oba se sblížili kvůli svému nechtěnému statusu "lamače dívčích srdcí" ve Velké Británii a společné touze, aby byli jako hudebníci bráni vážněji. Frampton byl profesně na dně, protože nedávno opustil skupinu Herd. Marriott jako mentor svého nového mladšího přítele souhlasil, že Framptonovi pomůže najít nový hudební směr. Marriott původně chtěl, aby se Frampton připojil ke skupině Small Faces jako druhý kytarista a rozšířil tak jejich hudební obzory, místo aby s ním založil zcela novou skupinu, ale tento návrh narazil na odpor jeho spoluhráčů ze Ronnieho Lanea a Iana McLagana. Frampton hostoval během několika říjnových koncertů skupiny, které sice byly publikem dobře přijaty, ale zřejmě nijak nepřesvědčily Marriottovy neochotné spoluhráče, aby Framptona k sobě pustili natrvalo. Marriott proto brzy pomohl Framptonovi založit vlastní kapelu.

V prosinci 1968 na přání svého dlouholetého nahrávacího inženýra a producenta Glyna Johnse posloužili Small Faces jako doprovodná skupina francouzskému zpěvákovi Johnnymu Hallydayovi během nahrávání jeho posledního alba Riviere...Ouvre Ton lit a Marriott přizval Framptona k účasti. Týdenní sezení bylo možná dalším z Marriottových pokusů o rozšíření sestavy Small Faces, ale napětí se údajně vyhrotilo a bylo zaseto semínko pro rozpad skupiny v novém roce. Hallydayovy nahrávky se tak staly posledními studiovými nahrávkami Small Faces. Během sezení nahráli Small Faces a Frampton zárodečné verze písní "Bang!" a "What You Will" z debutového alba Humble Pie a na celém albu je možné slyšet, jak tato pětice hudebníků hraje společně (a také v různých kombinacích s Hallydayovou stálou kapelou), přičemž obzvláště výrazná je Framptonova kytarová práce. Jejich společné vystoupení nabízí lákavý pohled na to, jak by mohla znít rozšířená sestava Small Faces. K tomu však nedošlo. Z dodnes nejasných důvodů byli Lane a McLagan nyní více než kdy jindy proti tomu, aby se Frampton připojil ke skupině. V důsledku toho se Marriottova snaha sestavit pro Framptona kapelu od základu zintenzivnila a na konkurz byli úspěšně pozváni Greg Ridley a Jerry Shirley. Stále frustrovanější Marriott následně na Silvestra během živého vystoupení Small Faces s Alexisem Kornerem v Alexandra Palace odešel z pódia a v zákulisí svým spoluhráčům řádně oznámil, že odchází. Poté oslovil Framptona, aby se k němu připojil v kapele, kterou mu pomohl založit.

Poté, co Small Faces splnili své závazky, včetně lednového evropského turné, bylo v březnu 1969 oficiálně oznámeno jejich rozpuštění a Marriott a Frampton představili své plány na založení nové skupiny (ačkoli kapela již byla zformována a zkoušela společně od ledna). Britský hudební tisk je okamžitě označil za superskupinu, skupina si však zvolila název Humble Pie, aby taková očekávání bagatelizovala, a podepsala smlouvu s nahrávací společností Immediate Records Andrewa Looga Oldhama. Jejich debutové album As Safe as Yesterday Is vyšlo v srpnu 1969 spolu se singlem "Natural Born Bugie"/"Wrist Job", který dosáhl 4. místa v britské singlové hitparádě; album se umístilo na 16. místě v britské albové hitparádě. As Safe as Yesterday Is bylo jedním z prvních alb, které bylo v roce 1970 v recenzi časopisu Rolling Stone označeno termínem "heavy metal".

Jejich druhé album Town and Country bylo narychlo vydáno ve Velké Británii v listopadu 1969, zatímco Immediate Records bylo na pokraji finančního krachu a skupina byla na svém prvním turné po USA. Toto album se vyznačovalo více akustickým zvukem a písněmi, které napsali všichni čtyři členové. Koncerty Humble Pie v této době zahrnovaly akustický set, jehož ústředním bodem byla radikální předělávka písně Grahama Gouldmana "For Your Love", po níž následoval elektrický set. Nedávné magnetofonové archivy ukazují, že skupina během prvních devíti měsíců své existence nahrála asi 30 písní, z nichž mnohé zůstaly po desetiletí nevydány, včetně interpretace skladby Henryho Glovera "Drown in My Own Tears".

V roce 1970, po definitivním krachu vydavatelství Immediate, podepsali Humble Pie smlouvu s A&M Records a Dee Anthony se stal jejich manažerem. Anthony se zaměřil na americký trh a navrhl, aby kapela zavrhla akustický set a zavedla dravější zvuk s Marriottem jako frontmanem. První album skupiny pro A&M, Humble Pie, vyšlo ještě téhož roku a střídalo progresivní rock s hard rockem. K albu byl vydán singl "Big Black Dog", který se v hitparádách neumístil, nicméně skupina začala být známá díky populárním živým rockovým vystoupením v USA.

V tomto období si Peter Frampton pořídil svou proslulou kytaru "Phenix", černý Les Paul Custom z roku 1954, který se stal jeho signature nástrojem a oblíbenou kytarou na dalších deset let. Začátkem prosince 1970 hráli Humble Pie sérii koncertů v klubu Fillmore West v San Franciscu a během prvního koncertu Framptona trápily problémy se zvukem jeho tehdejší kytary, poloakustické Gibson 335, která byla při vyšších hlasitostech náchylná k nežádoucí zpětné vazbě. Po vystoupení ho oslovil fanoušek a hudebník Mark Mariana, který mu půjčil upravený Gibson Les Paul z roku 1954, a na konci druhého koncertu se Framptonovi kytara natolik zalíbila, že na místě nabídl, že ji odkoupí, ale Mariana peníze odmítl. Frampton na ni hrál téměř výhradně dalších deset let. Kytara se objevila na obálce alba Frampton Comes Alive a v roce 1980 byla považována za zničenou, když se ve Venezuele během jihoamerického turné zřítilo letadlo s Framptonovým pódiovým vybavením, přičemž posádka zahynula, ale kytara ve skutečnosti nehodu přežila s drobným poškozením. Nakonec byla Framptonovi v roce 2011 vrácena.

Dne 9. července 1971 Humble Pie předskakovali Grand Funk Railroad na jejich historickém koncertu na Shea Stadium, který překonal dosavadní rekord Beatles v nejrychleji prodaném stadionovém koncertu. V roce 1971 také Humble Pie vydali svou dosud nejúspěšnější desku Rock On a také živé album nahrané v newyorském Fillmore East s názvem Performance Rockin' the Fillmore. Toto živé album se umístilo na 21. místě amerického žebříčku Billboard 200 a získalo zlatý certifikát RIAA. Skladba "I Don't Need No Doctor" se stala standardem FM rádií v USA, dosáhla 73. místa v žebříčku Billboard Hot 100 a posunula album v žebříčku nahoru. V době vydání alba Frampton opustil kapelu a pokračoval v úspěšné sólové kariéře.

Framptona nahradil Clem Clempson a Humble Pie se posunuli k tvrdšímu zvuku, který zdůrazňoval Marriottovy bluesové a soulové kořeny. První deska s Clempsonem, Smokin', vyšla v březnu 1972 spolu se dvěma singly "Hot 'n' Nasty" a "30 Days in the Hole". Jednalo se o komerčně nejúspěšnější desku skupiny, která se dostala na 6. místo americké hitparády, k čemuž přispělo i nabitý koncertní program. Po úspěchu Smokin' vydalo vydavatelství A&M první dvě alba jako jedno dvojalbum s názvem Lost and Found. Tento marketingový tah byl úspěšný a album se umístilo na 37. místě žebříčku Billboard 200.

Marriott hledal autentičtější R&B zvuk a najal tři doprovodné vokalistky, The Blackberries. Trojici tvořily Venetta Fields, Clydie King a Sherlie Matthews, kterou později nahradila Billie Barnum. Předtím vystupovaly s Ikem a Tinou Turnerovými jako The Ikettes a s Rayem Charlesem jako The Raelettes. Tato nová sestava zahrnovala ještě Sidneyho George na saxofon pro nahrávání Eat It, dvojalba vydaného v dubnu 1973, složeného z Marriottových originálů (některých akustických), R&B čísel a koncertu Humble Pie nahraného v Glasgowě. Album se umístilo na 13. místě americké hitparády. Album číslo sedm, Thunderbox, vyšlo v únoru 1974 a Street Rats o rok později. Album Street Rats (únor 1975) vzniklo ve stejné době, kdy Marriott produkoval sólové album a společné album s Gregem Ridleym. Po vydání tohoto alba a turné "Goodbye Pie Tour" v roce 1975 se Humble Pie rozpadli s odvoláním na hudební neshody. Marriott pokračoval v produkci svého prvního sólového alba Marriott a okamžitě se přestěhoval zpět do Velké Británie.

Koncem roku 1979 Marriott a Shirley obnovili Humble Pie a přidali Bobbyho Tenche, bývalého zpěváka a kytaristu z The Jeff Beck Group, spolu s baskytaristou Anthonym "Sooty" Jonesem z New Yorku. Nahrávacím společnostem předložili píseň "Fool for a Pretty Face", kterou Marriott a Shirley právě napsali. Získali nahrávací smlouvu s dceřinou společností Atlantic Records Atco a ve Velké Británii jejich materiál vydala společnost Jet Records, kterou vlastnil bývalý manažer Small Faces Don Arden. Nahráli album On to Victory (duben 1980) a skladba "Fool for a Pretty Face" se dostala na 52. místo amerického žebříčku Billboard Hot 100. Album se umístilo na 60. místě v žebříčku Billboard 200. Humble Pie absolvovali v roce 1980 turné po USA v rámci 'Rock 'N' Roll Marathon Bill' s Tedem Nugentem a Aerosmith a také nahráli album Go for the Throat (červen 1981).

V dubnu 1981, na začátku propagačního turné, si Marriott rozdrtil ruku ve dveřích hotelového pokoje, což zpozdilo dříve plánovaná vystoupení skupiny, a později se u něj objevil dvanácterníkový vřed, který si koncem července 1981 vynutil zrušení všech dalších koncertů turné. Brzy poté se tato sestava rozpadla kvůli ztrátě smlouvy s Atlantic a ukončení finanční podpory ze strany Leber-Krebs. A aby toho nebylo málo, byl kapele ukraden i nákladní vůz s vybavením.

V roce 1982 se Marriott vrátil na turné s Jimem Levertonem (baskytara, doprovodné vokály), bývalým klávesistou skupiny Steppenwolf Goldym McJohnem a bubeníkem Fallonem Williamsem III. Toto seskupení se původně mělo jmenovat The Official Receivers, The Three Trojans (po odchodu McJohna) nebo The Pie, ale nakonec bylo pořadateli představeno jako Humble Pie. McJohn byl po problémech s drogami propuštěn a zbývající trio absolvovalo v říjnu 1982 turné po Austrálii pod hlavičkou Small Faces, aby nalákalo návštěvníky. V lednu 1983 se Leverton dostal do problémů na americkém imigračním úřadě a byl deportován zpět do Anglie.

Marriott se usadil v Atlantě ve státě Georgia, odkud pocházela jeho druhá manželka Pamela Stephensová, a pokračoval v turné po klubech jako Humble Pie. Atlantský hudebník Keith Christopher převzal baskytaru a přidal se i mladý kytarista z Tennessee Tommy Johnson. Poté, co padla smlouva s Capricorn Records kvůli tomu, že vydavatelství přestalo obchodovat, se tato sestava vydala do studia Pyramid Eye Studios v Chattanooze ve státě Tennessee, aby nahrála tři písně určené pro album, které se neuskutečnilo. Po Johnsonově odchodu a jeho nahrazení Philem Dixem měli nahrát demosnímky s producentem Eddym Offordem v Eddyho studiu v Atlantě, kde měl být novým kytaristou Rick Richards z Georgia Satellites. Ještě před začátkem nahrávání však Marriott Ricka a Keitha z kapely vyhodil, protože se na jedno ze sezení dostavili pozdě. Dne 4. září 1983 Humble Pie vystoupili na Electric Cowboy Festivalu v Columbii ve státě Tennessee a poté následovalo ještě několik amerických klubových vystoupení, která byla Marriottovým posledním oficiálním živým vystoupením pod názvem Humble Pie. Poté skupinu rozpustil a koncem roku 1983 se vrátil do Anglie.

V roce 1988 získal Jerry Shirley práva na název Humble Pie a skupinu reformoval s jinými hudebníky. Tento projekt se jmenoval New Humble Pie nebo Humble Pie featuring Jerry Shirley, kde byl Shirley jediným původním členem. Skupina začala koncertovat a sídlila v Clevelandu ve státě Ohio, kde Shirley pracoval jako rozhlasový moderátor v clevelandském rádiu WNCX. V srpnu 1989 se v této sestavě objevili na oslavách 20. výročí festivalu Woodstock, v roce 1990 nahradil Beavana na baskytaru Scott Allen a o něco později téhož roku se místo Stockera připojil clevelandský kytarista Alan Greene, baskytarista Sam Nemon hrál v této sestavě od roku 1992 do roku 1996, kdy ho vystřídal Brad Johnson. V srpnu 1999 se Shirley vážně zranil při autonehodě a později se vrátil do Anglie.

Po návratu do Velké Británie Shirley v roce 2001 znovu založil Humble Pie v sestavě s původním baskytaristou Gregem Ridleym, bývalým členem Humble Pie, zpěvákem a kytaristou Bobbym Tenchem a novým rytmickým kytaristou Davem Colwellem z Bad Company. Nahráli třinácté studiové album Humble Pie, Back on Track (2002), které obsahovalo nové písně a vyšlo u Sanctuary Records. Následovalo krátké turné po Velké Británii a Německu. Koncem roku 2002 však Ridley onemocněl a skupina se rozpadla.

Shirley vystoupila na koncertu Steve Marriott Tribute Concert, který se konal v londýnské Astorii v roce 2001 u příležitosti 10. výročí Marriottovy smrti (Marriott zemřel při požáru domu 20. dubna 1991). Na koncertě vystoupilo seskupení prvních členů Humble Pie Frampton, Clempson, Ridley a Shirley. Bývalý člen, kytarista Bobby Tench, se také objevil jako předskokan domácí kapely, kterou tvořili Zak Starkey, klávesista Rabbit Bundrick a baskytarista Rick Wills. Tento koncert vyšel v roce 2005 jako DVD u společnosti Chrome Dreams pod názvem The Steve Marriott Astoria Memorial Concert 2001 a jako album s názvem One More for the Ol' Tosser (2006).

V květnu 2003 se Ridley zotavil natolik, že podnikl dva koncerty, jeden v klubu v rumunské Bukurešti se skupinou, kterou nazval Greg Ridley's Humble Pie a kterou tvořili Ridley, Rees, Chris George (kytara), Stefan John (kytara) a Karl Randall (bicí). Bohužel však ještě téhož roku, 19. listopadu 2003, ve španělském Alicante zemřel na zápal plic a následné komplikace. Bylo mu 62 let.

Během roku 2018 Jerry Shirley stále vlastnil jméno Humble Pie a podnítil vznik nové sestavy, kterou řídil, ale nejel s ní na turné. Shirley si vybral Davea "Bucket" Colwella, který s kapelou hrál a nahrával na albu Back on Track z roku 2002, aby vedl kapelu na živém turné jako spolufrontman a hlavní kytarista spolu s bývalým zpěvákem Savoy Brown a Cactus Jimmym Kunesem. Novou sestavu tvořili druhý kytarista James "Roto" Rotondi, baskytarista David C. Gross (v roce 2019 ho nahradil Ivan Bodley) a bubeník Bobby Marks. Turné po Spojených státech s patnácti koncerty zahájili 31. srpna 2018 v Riverheadu ve státě New York. Kapela hrála písně z katalogu Humble Pie a také písně jiných autorů, například "Can't Get Enough (of your Love)" od Bad Company a "All Right Now" od Free.

Kvarteto vzniklo v roce 1969 v britském Coventry. Členy byli Malcolm Harker na baskytaru, Paul Hooper na bicí, Bob Jackson na klávesy a zpěv a Colin Williams na kytaru.

Jejich manažerem byl Jim Simpson, který v té době řídil Black Sabbath. Simpson podepsal s Indian Summer smlouvu se stejným produkčním týmem, který nahrál jejich první a jediné album. Toto album s eponymním názvem (Indian Summer) vyšlo o dva a půl roku později, v roce 1971. Indian Summer se rozpadli na začátku roku 1972.

Jejich album se skládá z poměrně dlouhých čísel s hodně KB řízeným hard rockem a spoustou instrumentálních meziher - typické vydání té doby. Ačkoli by se kapela dala zařadit mezi takové jako Mk2, Deep Purple nebo Uriah Heep, daří se jí mít vlastní zvuk.

Iron Claw byla skotská rocková skupina, která vznikla v roce 1969 a skončila v roce 1974. V březnu 2007 byla kapela zmíněna v článku v Classic Rock s názvem "Ztracení pionýři Heavy Metalu".

Skupinu založil v létě 1969 ve skotském městě Dumfries Alex Wilson, který do ní přibral Jimmyho Ronnieho (kytara) a Iana McDougalla (bicí). V listopadu 1969 se k nim připojil zpěvák Mike Waller. Wilson, baskytarista skupiny, se rozhodl založit kapelu poté, co v červnu 1969 viděl koncert Led Zeppelin. Účast Wilsona a McDougalla na vystoupení Black Sabbath v Dumfries v listopadu 1969 (které Wilson nahrál a které představuje první živou nahrávku Sabbath) je přesvědčila, aby nejen nahráli první album a singl Sabbath naživo, ale aby na nich vědomě postavili svůj zvuk. Kapela původně hrála covery bluesrockových umělců, jako byli Free, Johnny Winter, Ten Years After a Taste, ale brzy začala psát a hrát původní skladby. Název kapely (Iron Claw) nakonec vybral Wilson v březnu 1970 z textu písně "21st Century Schizoid Man" od King Crimson.

V roce 1971 musel Wilson nahradit Mikea Wallera (odešel, protože chtěl hrát na kytaru), a tak Wilson přibral dva nové členy (Wullieho Davidsona na zpěv, foukací harmoniku a flétnu, a Donalda MacLachlana, který hrál na kytaru), čímž se zvuk kapely změnil do strukturovanějšího kytarového směru s dvojitou harmonií. V říjnu 1971, kdy se blížilo nové nahrávání, byl však Donald MacLachlan požádán, aby skupinu opustil, protože Jimmy Ronnie nebyl s jeho přítomností ve skupině spokojen. Po skončení nahrávacích sessions odešel v květnu 1972 bubeník Ian McDougall, kterého nahradil Neil Cockayne. Skupina se definitivně rozpadla v dubnu 1974. V roce 1993 Iron Claw odehráli jedno reunionové vystoupení pro charitativní účely. Koncem devadesátých let se objevilo německé "bootlegové" CD s některými ranými nahrávkami. V roce 2009 bylo šestnáct nahraných písní z počátku 70. let zremasterováno z původních master pásků Alexe Wilsona a oficiálně vydáno na CD u Rockadrome Records.

V reakci na úspěch alba se skupina v roce 2010 reformovala a začala pracovat na albu nového materiálu a dosud nevydaných věcí ze 70. let. K dokončení alba byl přijat nový zpěvák Gordon Brown a tři zbývající členové skupiny: Alex Wilson (baskytara), Jimmy Ronnie (kytara) a Ian McDougall (bicí). Výsledné album A Different Game vyšlo v říjnu 2011 na mezinárodní úrovni u vydavatelství Ripple Music (smlouva na období 2011-2016). V listopadu 2011 se s kapelou rozloučil Gordon Brown a po jeho odchodu byl na pozici zpěváka vybrán Gary Hair. V březnu 2013 se cesty členů kapely opět rozešly.

Skupinu Jeronimo založili v roce 1969 Rainer Marz (sólová kytara, zpěv), Gunnar Schäfer (basová kytara, zpěv) a Ringo Funk (bicí, zpěv). Jejich první dva singly vydané v letech 1969-1970, "Heya" a "Na Na Hey Hey", se staly hity v několika evropských zemích.

V roce 1970 Jeronimo se skupinou Steppenwolf úspěšně absolvoval turné po Německu. V témže roce vystoupili na legendárním festivalu Progressive Pop v Kolíně nad Rýnem. Následně se Jeronimo na různých evropských open-air festivalech dělili o přední příčky se skupinami jako Deep Purple a Golden Earring. Ve dnech 9. a 11. června 1970 reprezentovali Německo v soutěži Barbarela de Conjuntos 70, která se konala v diskotéce Barbarela na Mallorce, ale byli diskvalifikováni za překročení časového limitu.

Prvním studiovým albem Jeronima bylo růžové vinylové splitko s Creedence Clearwater Revival nazvané Spirit Orgaszmus, které mělo úspěch v celé Evropě. Všech šest skladeb Jeronimo se dostalo na debutovou dlouhohrající desku Cosmic Blues (1970, Bellaphone), jejíž hudba byla popsána jako "Cream meets The Kinks." V roce 1971 bylo největší pódiové vystoupení Jeronimo v Lausanne pro UNICEF přenášeno televizí po celém světě. Jeronimo bylo možné vidět v mnoha evropských televizních pořadech a v Německu se objevili v pořadech Hits a Gogo, Beatclub a Bananas.

V roce 1971 Marz odešel a s Michaelem Kochem skupina vydala své druhé album Jeronimo (1971). Třetí, Time Ride (1972), nyní u Bacillus Records, se ukázalo být jejich posledním.

V letech 1999-2000 byly jejich hity "Heya" a "Na Na Hey Hey" znovu vydány na mnoha hitových kompilacích. Po několika jednáních s nahrávací společností ve Frankfurtu nad Mohanem se Ringo Funku podařilo v listopadu 2000 získat práva na všechny písně Jeronimo. Na jaře 2002 vyšla 4 CD (Jeronimo, Cosmic Blues, Time Ride a The Best Of Jeronimo), digitálně remasterovaná z původních nahrávek, s bonusovými skladbami na každém z CD. Původní sestava se v roce 2001 znovu sešla, aby hrála živě, ale žádný nový materiál nebyl vydán.

Josefus byla americká rocková skupina z Houstonu v Texasu ve Spojených státech amerických, která je považována za "jeden z prvních vzorů pro tupý zvuk texaského hard rocku a heavy metalu" a byla také zmíněna v článku v časopise Classic Rock s názvem "Ztracení pionýři heavy metalu". Členové kapely Dave Mitchell a Ray Turner spolu původně hráli ve skupině na střední škole s názvem Rip West. Spolu s Dougem Tullem nahráli demo s názvem "I Love You". Když se ke skupině připojil zpěvák Pete Bailey, skupina se přejmenovala na Josefus a v roce 1969 ji opustil Phillip White, druhý kytarista skupiny.

Během prosince 1969 nahráli ve Phoenixu v Arizoně album s producentem Jimem Musilem a krátce vystupovali pod názvem Come. Další album Dead Man nahráli v březnu 1970. Poslední koncert odehráli Josefus v texaském Houstonu na autosalonu, i když se skupina později koncem 70. let dala znovu dohromady. V roce 1978 se znovu sešli s bubeníkem Jerrym Ontiberezem. Nahráli čtyři singly, které vyšly na značce Hookah ("Slave Of Fear", "Let Me Move You", "Hard Luck" a "Wheels"). Doug Tull byl nalezen oběšený ve vězeňské cele v Austinu v Texasu. Spojili tedy síly s bubeníkem Leesem Harringtonem-Squyresem a nahráli desku Son Of Deadman u Paradise Lost Records. V této sestavě odehráli za posledních dvacet let několik koncertů, z nichž jeden byl zaznamenán a vydán - Halloween 2004. V roce 2011 prodělal baskytarista Ray Turner mrtvici, která mu znemožnila hrát. Po dvou desetiletích se do kapely vrátil Mark Weathers, aby Turnera nahradil. Josefus během roku 2011 dvakrát vystoupili a plánují pokračovat v regionálních koncertech, když bude Harrington-Squyres k dispozici.

Leaf Hound je anglická hardrocková skupina založená v roce 1969. Skupina je často uváděna jako průkopník heavy metalu, hard rocku, psychedelického rocku a stoner rocku.

Vznikli v roce 1969 pod původním názvem Black Cat Bones.V prvních inkarnacích Black Cat Bones působili kytarista Paul Kossoff a bubeník Simon Kirke, kteří odešli do skupiny Free. Black Cat Bones vydali u Decca Records jedno album s názvem Barbed Wire Sandwich. Krátce po vydání alba vyměnili zpěváka a do sestavy přidali Petera Frenche. Kytarista Rod Price brzy poté odešel ke skupině Foghat a French se přidal ke svému bratranci Micku Hallsovi, který hrál na kytaru. Brzy poté se Black Cat Bones přejmenovali na Leaf Hound. V té době kapelu tvořili French na zpěv, Halls na kytaru, bratři Brooksové, Derek a Stuart, na kytaru, respektive baskytaru, a Keith George-Young na bicí.

Album Growers of Mushroombylo nahráno ve Spot Studios v londýnské čtvrti Mayfair koncem roku 1970. Krátce poté bratři Brooksové odešli a na baskytaru je nahradil Ron Thomas. Kapela absolvovala turné po Evropě ve čtyřčlenné sestavě a vydala singl "Drowned My Life in Fear" a album Leaf Hound v Německu u společnosti Telefunken. Krátce poté vyšlo album Growers of Mushroom (obsahující všechny skladby z vlastního alba), ale to už French odešel k Atomic Rooster, aby se připojil k jejich albu In Hearing Of. Album Growers of Mushroom se v následujících letech stalo sběratelským artiklem a v časopise Q bylo zvoleno nejsběratelštějším rockovým albem číslo 1. O albu se říká, že je směsicí heavy metalu, hard rocku, psychedelického rocku a stoner rocku a že tyto žánry ovlivnila. V Německu vyšlo na CD u Walhalla Records s jednou bonusovou skladbou "It's Gonna Get Better". V roce 1994 bylo znovu vydáno u See For Miles Records se dvěma bonusovými skladbami "It's Gonna Get Better" a "Hipshaker". V roce 2003 vydavatelství Akarma Records znovu vydalo vinylovou verzi s jednou bonusovou skladbou "It's Gonna Get Better". Potřetí ji na CD znovu vydalo v roce 2005 vydavatelství Repertoire Records, a to se dvěma bonusovými skladbami z vydání See For Miles a třetí bonusovou skladbou "Too Many Rock 'n' Roll Times".

V roce 2004 dal Peter French dohromady novou inkarnaci kapely s Lukem Raynerem na kytaru. V roce 2006 vydali na Rise Above Records limitovaný 7" disk s živou verzí skladby "Freelance Fiend" nahranou v londýnském Soho v září 2005, ze stejné nahrávky pochází i b-strana. V roce 2007 vydali Leaf Hound na značce 'Rare Recording' desku Unleashed. Vydali také živé album nahrané během koncertu v Tokiu v roce 2012 pod názvem Leaf Hound Live in Japan. To vyšlo ve speciálním limitovaném balení, které obsahovalo pouze 500 kusů a skládalo se z vinylu zelené barvy, CD a DVD a ručně tištěného plakátového obalu alba.

May Blitz bylo kanadsko-britské hardrockové power trio, které působilo na počátku 70. let. Skupinu založili v roce 1969 baskytarista Terry Poole a bubeník Keith Baker, rytmická sekce blues-rockového tria Bakerloo, oba skupinu opustili po odchodu kytaristy Clema Clempsona do skupiny Colosseum. Jamie Black se připojil ke skupině jako zpěvák a kytarista, ale jak Poole, tak Baker skupinu opustili ještě před nahráváním, Poole a Baker se připojili k Vinegar Joe, respektive Uriah Heep. Black pak přidal svého kanadského kolegu Reida Hudsona na baskytaru a Tonyho Newmana, který hrál s Jeffem Beckem, The Hollies a Sounds Incorporated, na bicí.

Po hraní v britských hospodách skupina podepsala smlouvu s Vertigo Records (v USA působila u Paramount Records) a v roce 1970 vydala eponymní debutové album. Druhé album 2nd of May následovalo na začátku roku 1971, ale kvůli nedostatečnému komerčnímu úspěchu se trio koncem roku 1971 rozpadlo. Black a Hudson, oba původem z Kanady, se vrátili do své rodné země, zatímco Newman se připojil k Three Man Army, kterou založili a vedli bratři Gurvitzové, Adrian a Paul.

Brazilské hnutí Tropicalia z konce 60. let, v němž se elektrické nástroje a současný pop spojily s místní hudbou, je považováno za jednu z nejživějších a nejzajímavějších hudebních scén na světě. Modulo 1000 ho na albu Nao Fale Com Paredes (Don't Talk To Walls) posunuli ještě dál. Reedice Nao Fale Com Paredes od RPM International ukazuje, že Tropicalia byla součástí příběhu - Brazílie byla domovem ještě podivnější hudby. Ačkoli byli ovlivněni Led Zeppelin a Steppenwolf, Modulo 1000 nezněli jako nikdo jiný. Syroví a exotičtí Modulo 1000 stavěli těžké kytary proti písním ovlivněným psychedelií. Na pomezí progresivního a hard rocku zněli Modulo 1000 stále brazilsky. Speciální, kapelou schválené vydání jejich jediného alba od RPM International je doplněno o všechny skladby, které Modulo 1000 nahráli na singly a raritní kompilační alba.

Mott the Hoople je anglická rocková skupina, která vznikla v hrabství Herefordshire v Anglii. Původně se skupina jmenovala Doc Thomas Group, ale po podpisu smlouvy s Island Records v roce 1969 si změnila název. Skupina vydávala alba po celý počátek 70. let, ale nedosáhla komerčního úspěchu. Byla na pokraji rozpadu, ale David Bowie ji povzbudil, aby zůstala pohromadě. Bowie pro ně napsal glamrockovou píseň "All the Young Dudes", která se v roce 1972 stala komerčně velmi úspěšnou. Navzdory personálním změnám kapela zaznamenala další komerční úspěch s alby Mott (1973) a The Hoople (1974). V roce 1974 ze skupiny odešel zpěvák Ian Hunter a poté začala její komerční úspěšnost upadat.

Skupina Doc Thomas Group vznikla v roce 1966 ve složení Mick Ralphs - kytara, Stan Tippins - zpěv a Pete Overend Watts - baskytara. Ralphs a Tippins působili v místní herefordské skupině Buddies a Watts v místní skupině Ross-on-Wye Soulents, kde hrál na bicí Dale "Buffin" Griffin. Skupině byla nabídnuta nahrávací smlouva s italským vydavatelstvím Dischi Interrecord a v lednu 1967 vydala eponymní album. V roce 1968 se ke skupině připojil Griffin a varhaník Verden Allen. Ačkoli skupina koncertovala a nahrávala v Itálii jako Doc Thomas Group, ve Velké Británii vystupovala pod názvem Shakedown Sound a později jako Silence. Silence nahráli demosnímky v Rockfield Studios v Monmouthu ve Walesu, které byly bez úspěchu prodány společnostem EMI, Polydor, Immediate a Apple.

Skupina se dostala do povědomí Guye Stevense z Islandu, kterému se líbila, ale ne s Tippinsem jako zpěvákem. Byly podány inzeráty a jako zpěvák a klavírista byl vybrán Ian Hunter. Tippins převzal roli road managera. Když byl Stevens ve vězení za drogový delikt, přečetl si román Willarda Manuse "Mott the Hoople" o excentrikovi, který pracuje v cirkusové freak show, a rozhodl se ho použít jako název skupiny.

Debutové album Mott the Hoople (1969), které skupina nahrála za pouhý týden, se stalo kultovním. V jejich repertoáru byly coververze písní "Laugh at Me" (Sonny Bono) a "At the Crossroads" (Doug Sahm's Sir Douglas Quintet) a instrumentální coververze "You Really Got Me" (The Kinks). Druhé album, Mad Shadows (1970), se prodávalo špatně a mělo vesměs negativní recenze. Wildlife (1971) si vedlo ještě hůře (přestože získalo nejvyšší umístění v britském albovém žebříčku v předglamových letech kapely) a koketovalo s otevřeně country-hippie postojem a akustičtější instrumentací některých Ralphsových písní . Přestože si skupina budovala slušnou popularitu, album Brain Capers (1971) se neprodávalo dobře. Skupina byla blízko rozpadu.

David Bowie byl dlouholetým fanouškem skupiny. Poté, co se od Wattse dozvěděl, že se chystají rozpadnout, je přesvědčil, aby zůstali spolu, a nabídl jim skladbu "Suffragette City" z tehdy ještě nevydaného alba Ziggy Stardust, kterou odmítli. Bowie pro ně také napsal píseň "All the Young Dudes", která se stala jejich největším hitem a která vyšla jako singl v červenci 1972 a ve Velké Británii zaznamenala úspěch, přičemž kapela využila Tippinse, který byl v té době jejich tour manažerem, k nazpívání doprovodných vokálů během koncertu. Bowie produkoval album, které se rovněž jmenovalo All the Young Dudes a na němž byla skladba "Sea Diver" v aranžmá Micka Ronsona se smyčci a dechy. Prodávalo se dobře, ale v UK Albums Chart se zastavilo na 21. místě. Verden Allen odešel před vydáním jejich dalšího alba Mott. Mott se vyšplhalo do Top 10 UK Albums Chart, a stalo se dosud nejprodávanějším albem skupiny v USA. Přineslo dva britské hity, "Honaloochie Boogie" a "All the Way from Memphis".

V květnu 1973, po odchodu Verdena Allena, kapelu rozšířili dva klávesisté. Morgan Fisher nastoupil jako klávesista a Mick Bolton se připojil na Hammondovy varhany. Bolton odešel na konci roku 1973 a na turné ho nahradil Blue Weaver, zatímco Fisher zůstal a stal se oficiální náhradou za Allena v kapele. Ralphs odešel v srpnu 1973, aby založil Bad Company, a nahradil ho bývalý kytarista Spooky Tooth Luther Grosvenor.

V roce 1974 zaznamenala skupina v britské hitparádě úspěch s písní "Roll Away the Stone", kterou nahrála ještě před odchodem Micka Ralphse ze skupiny. Ralphs hrál na sólovou kytaru a Thunderthighs poskytly ženský vokální doprovod a bridge. Skladba se dostala na 8. místo britské singlové hitparády

V roce 1974 absolvovala skupina turné po Americe s Arielem Benderem, který hrál na sólovou kytaru. Při jednom z prvních Benderových vystoupení s kapelou hráli 12. října 1973 v Masonic Temple v Detroitu, kde koncert zahajovali mladí Aerosmith. Na turné v roce 74 je podporovala především skupina Queen. Toto turné se později stalo inspirací pro singl skupiny Queen z roku 1975 "Now I'm Here", který obsahuje text "Down in the city, just Hoople and me".

V době po vydání alba The Hoople (1974) bylo rychle vydáno živé album Live, po němž Mick Ronson nahradil Bendera. Konec se blížil, když Hunter i Ronson skupinu opustili a vytvořili duo, po němž skupina zkrátila svůj název na Mott.

Novou sestavu tvořili Watts, Griffin a Fisher spolu s kytaristou Rayem Majorem a frontmanem Nigelem Benjaminem. Tato sestava vydala další dvě alba, Drive On (1975) a Shouting and Pointing (1976), která se obě prodávala špatně. Po Benjaminově odchodu v roce 1976 ho Mott krátce nahradil Stevem Hyamsem, než spojili síly s Johnem Fiddlerem a stali se z nich British Lions, kteří nahráli dvě alba, British Lions (1977) a Trouble With Women (posmrtně vydané na Cherry Red Records 1980), než se definitivně rozpadli bez jakéhokoli úspěchu v hitparádách. Hunter a Ronson spolu sporadicky pracovali a koncertovali až do Ronsonovy smrti v roce 1993, Hunter pokračoval v sólové kariéře.

V roce 1990, po krátkém setkání v roce 1989, se bývalí členové The Silence znovu sešli ve studiu, aby nahráli směs nových písní a stálic z dob společného vystupování. Výsledné album Shotgun Eyes vyšlo v roce 1998 v kombinaci s albem The Italian Job (reedice stejnojmenného alba skupiny Doc Thomas). Před rokem 2009 nedošlo k žádnému reunionu Mott the Hoople, ačkoli v roce 1985 se o něj pokoušeli.

Dne 16. ledna 2009 bylo oznámeno, že se kapela znovu sejde na dvou koncertech v londýnském Hammersmith Apollo v říjnu 2009. Dne 27. listopadu 2009 Mott the Hoople vystoupili na charitativním večeru The Tartan Clefs v Glasgow. Několik let po reunionu v roce 2013 přišla skupina Mott the Hoople o dva ze svých zakládajících členů: Dale Griffin zemřel 17. ledna 2016 ve věku 67 let a Overend Watts zemřel 22. ledna 2017 ve věku 69 let. V únoru 2018 bylo oznámeno, že Mott the Hoople odehrají v létě 2018 několik evropských koncertů. Iana Huntera by měli doplnit bývalí spoluhráči Morgan Fisher na klávesy a Ariel Bender na kytaru. V lednu 2019 kapela oznámila turné "Tax the Heat", krátké turné po Velké Británii se šesti koncerty v dubnu 2019, kterému předcházelo turné po USA s osmi koncerty pod názvem "Mott the Hoople '74". V říjnu a listopadu 2019 měla kapela absolvovat turné po Spojených státech, na kterém měla odehrát 11 koncertů.Ttermíny turné byly zrušeny kvůli tinitu Iana Huntera.

Mountain byla americká hardrocková skupina, která vznikla v roce 1969 na Long Islandu v New Yorku. Původně ji tvořili zpěvák a kytarista Leslie West, baskytarista a zpěvák Felix Pappalardi, klávesista Steve Knight a bubeník N. D. Smart (brzy nahrazen Corkym Laingem). Skupina se rozpadla v roce 1972 a od roku 1973 se často scházela. Nejznámější je jejich píseň "Mississippi Queen" s kovovými zvonky, stejně jako silně samplovaná píseň "Long Red" a jejich vystoupení na festivalu Woodstock v roce 1969. Mountain jsou jednou z mnoha kapel, kterým se běžně připisuje vliv na vývoj heavy metalové hudby v 70. letech 20. století. Hudební styl skupiny se skládal především z hard rocku, blues rocku a heavy metalu.

Na začátku roku 1969 Leslie West, bývalý člen R&B skupiny The Vagrants z Long Islandu, sestavil spolu s Normanem Landsbergem (klávesy, baskytara) a Kenem Janickem (bicí) skupinu Leslie West Mountain a začal koncertovat a nahrávat demosnímky. Přesně v té době projevil zájem o produkci Westovy tvorby bývalý spolupracovník a producent skupiny Cream Felix Pappalardi, který předtím produkoval Vagrants. West, předtím nespokojený a neuspokojený nedostatkem úspěchu, po kterém toužil ve svém prvním projektu, zjistil, že Cream jsou pro něj velkou inspirací. Začal pociťovat rozčarování z R&B a bluesové scény šedesátých let, na které dříve působil. Představoval si projekt, který by převzal syrovější a mnohem tvrdší styl, který začal preferovat, přičemž jeho nově vyvinutý kytarový styl byl inspirován poslechem Erica Claptona z Cream.

Pappalardi odmítl demosnímky tria West-Landsberg-Janick, ale přijal návrh, aby hrál na baskytaru na Westově sólovém albu Mountain. Na albu se podíleli také Landsberg a bývalý bubeník skupiny Remains N. D. Smart. Na albu vynikl Westův syrový vokál a melodický, bluesový kytarový styl a Pappalardiho basové linky byly v celém albu výrazné. Podle Westa, když se Pappalardi zeptal, co bude dál, West navrhl, aby se dvojice vydala na cesty. Klávesista Steve Knight přišel poté, co Landsberg odešel a založil s Janickem další skupinu Hammer.

Pojmenovali se Mountain, podle Westova sólového alba z roku 1969. Hráli koncerty na západním pobřeží, než se dostali ke svému třetímu koncertu na festivalu Woodstock 1969 v Bethelu ve státě New York. Byli nadšeně přijati festivalovým publikem, ale kapela se neobjevila ve filmu z této akce, ani nebylo jejich vystoupení zařazeno na 1. díl živého alba festivalu. Jejich vystoupení s písněmi "Blood of the Sun" a "Theme for an Imaginary Western" (píseň, kterou plánovali nahrát na album Climbing a kterou napsal bývalý baskytarista Cream Jack Bruce) se však objevily na druhém svazku vystoupení z Woodstocku nazvaném "Woodstock II" (obě tyto "živé" písně však nebyly na Woodstocku nahrány). Brzy po Woodstocku nahradil Smarta Kanaďan Laurence "Corky" Laing, který byl bubeníkem na klasickém albu Climbing!, jež vyšlo v březnu 1970 a na jehož začátku zazněla píseň, která se stala poznávacím znamením kapely, "Mississippi Queen", která se dostala na 21. místo v Billboard Hot 100 a objevila se v kultovním filmu Vanishing Point z roku 1971, zatímco album se dostalo na 17. místo v Billboard Top 200.

Mountain zahájili hektické turné, uprostřed kterého nahráli následné album Nantucket Sleighride, vydané v lednu 1971, které se dostalo na 16. místo, ale nepřineslo žádný hitový singl. Po těchto albech se kapele nadále dostávalo jisté míry uznání kritiky, ale nikdy již nedosáhla velkého komerčního úspěchu. Po albu Nantucket Sleighride vydali desku Flowers of Evil (listopad 1971), která se skládala z jedné strany studiového materiálu a jedné strany živého materiálu, vybraného z koncertu v newyorském Fillmore East.

Mountain se rozpadli v únoru 1972 po turné po Velké Británii. West od té doby uvádí jako hlavní faktory kombinaci zneužívání drog v kapele a Pappalardiho únavy z cest a narůstajícího poškození sluchu.Pappalardi se vrátil ke studiové práci, zatímco West a Laing založili s bývalým baskytaristou Cream Jackem Brucem skupinu West, Bruce and Laing. Jejich prvním americkým vystoupením byl koncert v Carnegie Hall. Nové trio během následujících dvou let natočilo dvě studiová alba a jeden živák. Poté, co Bruce v roce 1973 z tria náhle vystoupil, pokračovali West a Laing krátce jako Leslie West's Wild West Show.

V srpnu 1973 West a Pappalardi obnovili Mountain s Allanem Schwartzbergem na bicí a Bobem Mannem (ex-Dreams) na klávesy a kytaru. Nová sestava absolvovala turné po Japonsku a vydala z něj dvojalbum Twin Peaks (únor 1974). Studiový počin Avalanche (červenec 1974), na němž se Laing vrátil k bicím a David Perry se stal novým druhým kytaristou (od listopadu 1973 do září 1974), bude posledním albem Mountain s Pappalardim jako účastníkem, skupina se znovu rozpadla po odehrání posledního koncertu ve Felt Foru v New Yorku 31. prosince 1974.

Dne 17. dubna 1983 Gail Collins Pappalardiová, Pappalardiho manželka a partnerka při psaní písní (navrhla mnoho obalů alb skupiny a napsala mnoho jejich textů), střelila Pappalardiho do krku v jejich bytě v pátém patře East Side na Manhattanu a on zemřel.

Poté, co se West a Laing téměř deset let věnovali odděleným hudebním cestám, dali v roce 1981 znovu dohromady Mountain a přibrali Millera Andersona na baskytaru. Poté, co měl Anderson problémy s cestovními vízy, ho v roce 1984 nahradil Mark Clarke a skupina nahrála album Go for Your Life (březen 1985). Mountain se opět odmlčeli až do roku 1992, kdy se West a Laing opět spojili a přibrali Richieho Scarleta (známého ze sólové tvorby a spolupráce s Ace Frehleym), aby doplnil sestavu, která měla živé vystoupení v The Dennis Miller Show. V roce 1993 Scarleta nahradil Randy Coven a v roce 1994 vznikla sestava Mountain, kterou tvořili West, Laing, Noel Redding a příležitostný speciální host, kytarista Elvin Bishop. V roce 1995 se vrátila sestava z let 1984-85 ve složení West, Laing a Mark Clarke a v roce 1996 nahrála album Man's World. V roce 1998 v táboře Mountain opět nastal klid, který trval až do roku 2001. V tomto roce, kdy se do sestavy vrátil Scarlet, kapela absolvovala turné a poté nahrála desku Mystic Fire, která vyšla v roce 2002.

V roce 2003 West a Laing sepsali knihu vzpomínek Nantucket Sleighride and Other Mountain On-the-Road Stories, v níž podrobně popisují své působení v kapele v době jejího největšího rozkvětu a následnou kariéru. Jejich nejnovějším albem je Masters of War z roku 2007, na kterém je dvanáct coververzí Boba Dylana a hostující Ozzy Osbourne. V říjnu a listopadu 2008 se skupina vydala na turné po Severní Americe, kde předskakovala Joe Satrianimu a kde na baskytaru hrál bývalý člen Michael Schenker Group Rev Jones.

Mountain nadále příležitostně vystupoval s Leslie Westem, Corky Laingem a Revem Jonesem. 20. června 2011 byla Westovi v důsledku komplikací způsobených cukrovkou amputována pravá dolní končetina.Po operaci West vystupoval a nahrával pod svým jménem; na jeho koncertech zaznělo mnoho písní skupiny Mountain. Leslie West zemřel 22. prosince 2020 po srdečním infarktu. Bylo mu 75 let.

Nektar (německy "Nectar") je anglická progresivní rocková skupina, kterou v roce 1969 v Hamburku založili kytarista a zpěvák Roye Albrighton, klávesista Allan "Taff" Freemon, baskytarista Derek "Mo" Moore a bubeník Ron Howden.

Skupina vznikla v roce 1969 v západoněmeckém Hamburku. Zakládajícími členy byli Angličané Roye Albrighton na kytary a zpěv, Allan "Taff" Freeman na klávesy, Derek "Mo" Moore na baskytaru, Ron Howden na bicí a umělci Mick Brockett a Keith Walters na světla a "speciální efekty". Ačkoli koncept neúčinkujících členů kapely nebyl bezprecedentní (např. textař Keith Reid v Procol Harum), bylo neobvyklé, že třetina sestavy Nektaru se nepodílela na hraní ani psaní hudby. Po celou dobu rané existence kapely bylo na obalech alb připisováno autorství písní všem šesti členům, ale podle záznamů BMI hudbu psali čtyři vystupující členové. Brockett však psal texty společně s Moorem a vymyslel nebo se podílel na původních názvech alb.

Debutové album Journey to the Centre of the Eye (1971) se skládalo z jediné písně trvající přes 40 minut, přičemž posledních 100 sekund první strany se pro zachování kontinuity opakovalo na začátku strany druhé. Jednalo se o koncepční album, sledující osudy astronauta, kterému mimozemšťané poskytnou ohromující vědomosti, se zvukovými texturami připomínajícími psychedelický rock. Následující album A Tab in the Ocean (1972) čerpalo z konvenčnějších rockových a bluesových vlivů. V době vydání třetího silně improvizovaného dvojalba ...Sounds Like This (1973), Walters odešel, přestože kapela ještě nějakou dobu používala jeho výtvarné návrhy na svých koncertech a při tvorbě alb. Kapela si vytvořila kultovní skupinu, založenou převážně na ústním podání.

Americké vydání alba Remember the Future (1973) vystřelilo Nektar na krátkou dobu mezi masově populární skupiny. Koncepční album se vracelo k tématu mimozemšťanů poskytujících člověku osvícení, ale jeho hlavním hrdinou byl slepý chlapec. Album mělo mnohem melodičtější zvuk než předchozí alba a v USA se dostalo do první dvacítky albových žebříčků. Následující album Down to Earth (1974) bylo dalším koncepčním albem (tentokrát s cirkusovou tematikou); také se dobře prodávalo, proniklo do první čtyřicítky albových žebříčků a obsahovalo jedinou píseň "Astral Man", která se umístila v singlové hitparádě Billboardu. Další album, Recycled (1975), bylo stylově blízké skupinám jako Gentle Giant a pokračovalo v úzkém spojení kapely s progresivním rockem.

Albrighton opustil kapelu v prosinci 1976, těsně před studiovými nahrávkami pro první album Nektar vydané u velké značky, Magic Is a Child (1977). Ke zbývajícím členům se v té době připojil kytarista/zpěvák Dave Nelson. Album bylo eklektičtější, i když s kratšími písněmi a poměrně přímočarou rytmikou. Textově album pokrývalo širokou škálu témat od severské mytologie a magie až po přízemnější témata jako železnice a řidiči kamionů. V roce 1978 se skupina rozpadla, nicméně v roce 1979 Albrighton a Freeman skupinu reformovali s baskytaristou Carminem Rojasem a bubeníkem Davem Praterem a vydali nové album Man in the Moon (1980), než se skupina v roce 1982 opět rozpadla.

V roce 2000 se Nektar obnovili v sestavě Albrighton, Freeman a bubeník Ray Hardwick a v roce 2001 vydali album The Prodigal Son. Následující rok kapela vystoupila na NEARfestu v plné klasické sestavě včetně Moora na basu, Howdena na bicí a Larryho Fasta hostujícího na syntezátory. V roce 2003 Moore z kapely odešel a nahradil ho Randy Dembo. Nektar natočili ještě jedno album, Evolution (2004), než Freemana nahradil Tom Hughes. Dembo a Hughes odešli v srpnu 2006 s odvoláním na problémy v komunikaci, finanční problémy, osobnostní problémy a problémy s důvěrou v management. Demba nakrátko nahradil navrátivší se Carmine Rojas, než se kapela ustálila na sestavě, kterou tvořili Albrighton, Howden, kytarista Steve Adams, baskytarista Desha Dunnahoe a klávesista Steve Mattern. Tato sestava však nikdy nevystoupila naživo na pódiu.

Později v roce 2006 kapela našla nový management v osobě Roye Claye, který nahradil zaměstnance The Eclectic Records, a na částečný úvazek vystupovala na festivalech s progresivní rockovou tematikou po celém světě a příležitostně se objevovala v některých svých starých působištích v oblasti New Jersey/New York. Clay byl počátkem roku 2007 po sporu o finanční záležitosti z manažerských povinností propuštěn a kapela podala oficiální stížnost, která odhalila další podvodné jednání. Clay byl nakonec odsouzen za podvod, lhaní a padělání a dostal 2 roky a 11 měsíců vězení.

V polovině roku 2007 podnikl Albrighton sólové turné. Promotér se sídlem v Evropě (především v Německu) naplánoval turné celé kapely po Evropě, které však museli odložit, protože bylo zapotřebí dalších finančních prostředků na dokončení nového alba Book of Days, které vyšlo až v následujícím roce, kdy už Adams, Dunnahoe a Mattern ze skupiny odešli. Na albu se oproti předchozím více objevovala kytarová tvorba Roye Albrightona.

Koncem roku 2007 se skupina vydala na turné, na kterém představila celé album Remember the Future, přičemž v sestavě nyní hráli Klaus Henatsch na klávesy a Peter Pichl na baskytaru. V této sestavě absolvovali v roce 2008 rozsáhlé turné po Evropě. Výsledkem těchto koncertů bylo vysoce ceněné živé dvojalbum Fortyfied, které vyšlo v roce 2009 pod Royeovým vlastním labelem Treacle Music. V roce 2009 kapela také poprvé znovu koncertovala v USA, kde vystoupila jako headliner festivalu Rites of Spring a týdenního turné po východním pobřeží.

V polovině roku 2011 se ke kapele na Space Rock Invasion Tour Cleopatra Records v USA připojil na baskytaru Lux Vibratus. V době, kdy kapela přišla nahrávat coververzní album A Spoonful of Time (2012), se o basové povinnosti dělili session hudebník Jürgen Engler, baskytarista Billy Sheehan a bývalý člen Yes Billy Sherwood, který zároveň působil jako producent alba. Ve složení Albrighton-Howden-Henatsch-Sherwood nahráli a vydali album Time Machine (2013). Po nahrávání byl uspořádán speciální koncert v Coach House v South Orange County v Kalifornii. V lednu 2014 se ke kapele připojil baskytarista Tom Fry, který s ní absolvoval evropské turné. Na tomto turné se poprvé jako bubeník objevil Che Albrighton, Royeův syn, protože Howden měl jiné angažmá. Che předtím pracoval jako tour manažer Nektaru na několika turné.

Dne 26. července 2016 Albrighton po blíže nespecifikované nemoci zemřel ve věku 67 let. Po jeho smrti se Henatsch, Howden a Fry rozhodli pokračovat v produkci nového alba u vydavatelství On Stage Records, se kterým spolupracovali od roku 2015. Jako první vyšlo dvojalbum Live in Bremen (2017), které dokumentuje poslední turné s Albrightonem. Po konkurzu v roce 2017 se Henatsch, Howden a Fry dohodli na pokračování Nektaru s Alexandrem Hoffmeisterem jako novým frontmanem a kytaristou.

Na začátku roku 2018 Howden kapelu opustil, aby založil vlastní skupinu, která se rovněž jmenovala Nektar a sídlila v USA. Požádal Moora, aby se k němu připojil, s čímž souhlasil, a následně se k němu přidali bývalí členové Dembo, Mick Brockett (světla, projekce a atmosféra) a Ryche Chlanda (kytara a zpěv) a nově klávesista Kendall Scott, Chlandův přítel. V Německu usazený Nektar působí pod novým názvem New Nektar, aby si vytvořil určitou odlišnost a odstup od starých úspěchů. V roce 2018 nahráli New Nektar koncepční album Megalomania (2018), na kterém se podílel Che Albrighton hrající na bicí, a v prosinci 2018 absolvovali Megalomania Release Tour. Albrighton byl pro účast zaneprázdněn, a tak ho nahradil Norbert "Panza" Lehmann. Americká sestava sestavila sadu dosud nenahraných skladeb z doby Chlandova působení v kapele, které vyšly na albu The Other Side (2020) jako Nektar

Neon Rose byla švédská hardrocková skupina. V letech 1974-1975 vydali tři alba, ale mimo svou rodnou zemi se jim nepodařilo nijak výrazněji prosadit.

Skupinu založili v roce 1969 její členové Roger Holegard, Piero Mengarelli a Benno Mengarelli pod názvem Spider; když se v roce 1973 ke skupině připojil bubeník Stanley Larsson, skupina přijala název Neon Rose. V roce 1974 podepsali smlouvu s vydavatelstvím Vertigo Records a ještě téhož roku vydali debutové album A Dream of Glory and Pride, na které navázali počátkem roku 1975 druhým počinem Two, po jehož nahrání Stanley Larsson skupinu opustil a nahradil ho Thomas Wiklund, dříve působící ve skupině Uppat Väggarna. Poslední album skupiny, Reload, vyšlo v roce 1975 a skupina se rozpadla, přičemž Holegard se připojil k ,b>Wasa Express.

Piero Mengarelli se v roce 1977 pokusil skupinu reformovat s novými členy, ale tato inkarnace se po nahrání několika demosnímků rozpadla. V roce 1981 se skupina reformovala s bratry Mengareliovými a několika novými členy. Pro vydavatelství Rosa Honung Records nahráli jeden singl, který však nikdy nebyl vydán.

November byla švédská rocková skupina, kterou v roce 1969 ve Stockholmu založili Christer Stalbrandt, Richard Rolf a Björn Inge. PNěkdy je označována za první švédskou hardrockovou/heavy metalovou kapelu.

Byli známí tím, že hráli "co nejrychleji" a s mnoha kytarovými sóly, ale jejich styl nemá se speed metalem mnoho společného. Jejich hudba byla naopak částečně inspirována americkým acid rockem, ale také heavy a bluesovým základem jako směs některých raných hitů Uriah Heep, Cream a Led Zeppelin. November začali v roce 1968 v Tegelhögen, mládežnickém klubu ve Vällingby (předměstí Stockholmu). V tomto klubu hráli Christer Stalbrandt a Björn Inge společně se dvěma kamarády jako The Imps. Po několika měsících Stalbrandt skupinu opustil a založil novou skupinu Train. Björn Inge se připojil krátce poté. Součástí skupiny Train byl také Snowy White, který hrál na kytaru. Na začátku podzimu 1969 se Snowy rozhodl vrátit do své rodné země, Anglie, a jako nový kytarista se k nim připojil Richard Rolf.

Dne 1. listopadu 1969 předskakovali v göteborském Que-Clubu skupině Fleetwood Mac Petera Greena, a proto se rozhodli, že si budou říkat November. NByli jednou z prvních švédských rockových kapel se švédskými texty. Většinu textů napsal Stalbrandt pod vlivem hnutí flower power 60. let. Navzdory švédským textům byli v Anglii poměrně populární. Při turné v Anglii byly texty často překládány do angličtiny, publikum však trvalo na tom, aby kapela vystupovala se švédskými texty.

November nahráli tři alba, která se všechna umístila na vysokých příčkách švédských hitparád. Po posledním koncertu v klubu Domino na Silvestra 1972 se skupina rozpadla a až do roku 2007 vystoupila pouze jednou, a to 30. listopadu 1993 na večírku k vydání CD November-Live a později se připojil k Nature.

Dne 27. ledna 2007 vystoupili na oslavě 20. výročí založení skupiny Mellotronen. Odehráli i další koncerty. Ve Švédsku jsou November považováni za jednu z nejlegendárnějších kapel v užším okruhu lidí od 40 let, a to nejen v jejich domovském Velkém Stockholmu.

Na počátku 70. let byla většina švédských rockových kapel v médiích řazena k tzv. progresivnímu rocku. Doba s demonstracemi proti americkému angažmá ve Vietnamu a divokými stávkami. Téměř desítka komunistických stran se zúčastnila parlamentních voleb v letech 1968, 1970 a 1973. Všechny se snažily být "více nebo lépe komunistické" než všechny ostatní (pouze stará VPK však získala dostatek hlasů pro parlamentní křesla). V této době s velmi hlasitou skupinou rudých agitátorů, kteří na denní bázi prostřednictvím rozhlasu a televize oslovovali zejména švédskou mládež. A víceméně se prohlašovalo, že veškerá "Progg-music" je politická a rudá ("stojí na straně dělnické třídy"), zatímco ABBA a kapely taneční hudby se brzy staly "komerční výjimkou". Ve skutečnosti však November zdaleka nebyly politická kapela a o zařazení do "progg-kategorie" si vůbec neřekly. Hudba November je naopak příbuzná s těžkým instrumentálním rockem a kapelami jako Cream, raní Uriah Heep a Mountain. November, stejně jako několik dalších kapel a sólových umělců, byli do "progg-kategorie" zařazeni médii, a to zcela bezdůvodně.

PAX je hardrocková a acidrocková skupina, která vznikla koncem roku 1969 v Limě. Kapela, kterou od počátku vedl kytarista Pico Ego-Aguirre, je jedním z průkopníků hard rocku v Latinské Americe. V roce 1971, ve stejné době, kdy vznikly první produkce Black Sabbath a Deep Purple, vydala LP, které je dnes považováno za klenot peruánského a latinskoamerického rocku. Po nástupu vojenské diktatury Juana Velasca Alvarada v Peru se kapela rozpadla a poté se v 80. letech přeskupila, po další přestávce se vrátila a v roce 2008 vystoupila s Deep Purple na peruánském národním stadionu.

Na konci roku 1969 se Pico Ego Aguirre rozhodl založit kapelu, která by odpovídala tehdejším vrcholným formacím, jako byly The Jimi Hendrix Experience, Deep Purple a Cream, a kterou pojmenoval PAX, což v latině znamená "mír". S ním jako sólovým kytaristou skupinu zpočátku tvořili Manuel Montenegro (zpěv), Jorge Pomar (baskytara), Carlos Torres (baskytara) a Richard Macedo (bicí), který ale brzy odjel do Anglie s kapelou The Mad's. V této sestavě nebyly pořízeny žádné nahrávky.

Pak Pico zavolal Marku Aguilarovi (Slick Aguilar), americkému baskytaristovi, který cestoval po Peru, Miguel Flores se přidal na bicí a Jaime Orué na zpěv. Vznikla sestava, se kterou skupina začala nahrávat LP. V roce 1972 absolvovali mnoho koncertů se skupinami jako El Álamo, Tarkus, La Nueva Cosecha, Telegraph Avenue a dalšími, se kterými hráli v centru Limy, Magdaleně a Miraflores. V polovině téhož roku kapela natočila LP s názvem May god and your will land you and your soul miles away from evil. Bubeník Miguel Flores při živých vystoupeních vystupoval v pončách a pytlích typických pro peruánskou vysočinu Cusco, doplněných svršky pokrytými flitry ve stylu andského glamour. Skupina byla velmi populární a hrála v různých částech Peru, například v Cajamarce, Trujillu, Cuscu, Arequipě, Punu, Huancayu a v takzvaných Limských kuželích. Podle některých dobových svědectví prý měli malý oltář na slavném Trocadero del Callao. Ačkoli v té době byli žádáni v Argentině a Španělsku, kvůli dezorganizaci a nedostatečnému profesionálnímu vedení skupiny nemohli opustit zemi.

V roce 1973 se baskytarista Mark Aguilar zamiloval do Američanky, opustil skupinu a vrátil se do USA, nahradil ho Rafel Ego-Aguirre. Brzy poté navíc odcestoval Jaime Orué do Německa a jeho místo na postu zpěváka zaujal Gerardo Manuel. Po nástupu diktatury a národního chaosu se Pico Ego Aguirre rozhodne opustit skupinu a "zazimovat" ji.

V roce 1977 se kapela představila pod názvem Pax Demonium, hrající jako jazz rock a progresivní hard rock ve stylu Mahavishnu Orchestra nebo Kansas. Jedna z nejpamátnějších prezentací se uskutečnila na koncertě jazz rocku a progresivního rocku v Colegio Champagnat, nicméně prezentace byly stále méně časté, protože tehdejší diktatura to nedovolovala. Zpočátku byla kapela čistě instrumentální, ale pak se změnila, když se k ní přidali zpěvák Rubén Vásquez. Zůstaly nepublikované nahrávky pořízené v Picových studiích. Brzy poté začíná diskotékový boom a média věnují tomuto novému hudebnímu žánru větší pozornost.

Na konci roku 1983 se skupina vrátila, tentokrát Pico povolal Tita Vinatea na zpěv, Juniora Caipa na baskytaru, Juana Carlose Caipa na klávesy a Nicoláse Mantaniho na bicí. Brzy poté kapelu opustili Tito Vinatea a Junior Caipo a na postu zpěváka a baskytaristy se k nim připojil Jorge Mora. V této sestavě začala kapela hrát písně ve španělštině. V roce 1984 už byla kapela kvartetem a rozhodla se natočit novou desku, tentokrát pro vydavatelství Fono Video a jako nahrávací studio využila rádio Sono. Skupina nahrála písně "Exterminio", kterou složili Pico a Jorge Mora (Coco Silva), a píseň "Radar de amor", která byla coververzí skupiny Golden Earring, kterou skupina nahrála již v 70. letech, tentokrát však ve španělštině. Před vydáním alba 45 R.P.M. s těmito dvěma písněmi vydala kapela samostatně píseň "Exterminio" doprovázenou videoklipem natočeným studenty z Limské univerzity, se kterou se kapela opět vrátila do rádií, a poté vydavatelství Fono Video vydalo singl s oběma písněmi.

V roce 1986 vydavatelství zkrachovalo a master pásky byly znovu použity a přehrány, čímž se ztratily všechny skladby kromě dvou již nahraných. Poté práva přešla ke společnosti Iempsu, která singl znovu vydala, a ještě téhož roku se "Radar de amor" hrál v místních rádiích a kapela získala velmi dobré recenze. Později, když se začalo mluvit o nahrávání v Argentině, opustil kapelu klávesista Juan Carlos Caipo a založil vlastní skupinu.

V roce 1987 skupina znovu přerušila činnost.

V únoru 2008 vystoupila v Limě britská skupina Deep Purple. K zahájení koncertu byla pozvána i skupina PAX, která měla za sebou pouhé čtyři měsíce obnovené činnosti. Tentokrát ji tvořili Pico Ego Aguirre (sólová kytara), Jorge Mora (zpěv a baskytara) a Nicolás Mantani (bicí). Jako doprovodný hudebník je doprovázel původní klávesista skupiny Los Shain's Lynn Stricklin. Navzdory dobrým výsledkům tohoto večera nebyl Velasco nakonec do skupiny zařazen, protože zvuk PAX byl vždy zvukem power tria. Kapela má celosvětovou popularitu, o čemž svědčí i fakt, že jejich první LP z roku 1971 bylo v roce 2006 remasterováno německým vydavatelstvím Walhalla WH3, nebo nespočet komentářů k videím PAX na YouTube. Recenze se objevují i na stránkách tak vzdálených, jako je Uzbekistán, a jejich alba znovu vydává mnoho dalších vydavatelství po celém světě. Skupina je uznávána i evropskými fanoušky Black Sabbath pro svou spřízněnost s touto skupinou. Jediným původním členem kapely je Pico Ego Aguirre, mnohými považovaný za prvního kytaristu peruánského rocku. Kapela vystupuje v různých částech Limy, je stále aktivní a těší se z rockové tvorby, kterou dělala na začátku 70. let a která předběhla svou dobu.

Skupina Phafner vznikla v roce 1969 v Marshalltownu ve státě New York a okamžitě na sebe upoutala pozornost místního publika hraním tvrdého, drogami ovlivněného rock'n'rollu. Kapelu tvořily dvě skupiny bratrů - Dale Shultz hrál na kytaru a zpíval, James Shultz hrál na baskytaru, Steve Smith na sólovou kytaru, Greg Smith zpíval a Steven Gustafson obstaral bicí. V roce 1971 se skupina rozhodla nahrát album s vlastním originálním materiálem, a tak se sešli v místním sklepním studiu a dali dohromady šest písní, z nichž vzniklo album Overdrive. Aby přilákali pozornost velkého vydavatelství, nechali vylisovat 50 kopií desky (na značce Dragon). Overdrive se stal legendou mezi sběrateli hardrockové hudby a kopie původního alba se na dnešním sběratelském trhu prodává za více než 3000 dolarů. Nyní je album díky licenční smlouvě s Buckskin Music poprvé k dispozici na CD. CD je uloženo v digipackovém obalu s uměleckými díly s dračí tematikou a obsahuje šest písní z původního alba. Trvá něco málo přes 25 minut a obsahuje skvělý, bluesově laděný hard rock se spoustou fuzz kytary ve stylu kapel jako Josephus nebo raný Johnny Winter.

Toto těžké bluesově-progresivní power trio vzniklo v Německu v roce 1969.

V roce 1971 natočili (ve Windrose Studios v Hamburku) jedno zajímavé, stejnojmenné album pro Metronome. Nejlepším zářezem byla dvacetiminutová suita "Second Life". Začínala jako folková, akustická píseň, vygradovala v těžkou kytarovou sólovou sekci podobnou Jimi Hendrixovi nebo Ten Years After, po níž následovalo dlouhé sólo na bicí. Druhá strana obsahovala čtyři jemné hardrockové písně. Album Second Life je dnes velmi vzácné a jeho cena přesahuje 150 DEM. V roce 1972 se skupina přejmenovala na Tiger B. Smith a nahrála dvě horší alba pro Vertigo a Bacillus.

Skupinu Tin House založili v roce 1969 Floyd Radford - kytara, Mike Logan - bicí a Jeff Cole - zpěv a baskytara. Byla to jedna z prvních progresivních rockových kapel, která podepsala smlouvu s velkým vydavatelstvím z oblasti střední Floridy. Jejich debutové album s názvem Tin House vyšlo u Epic Records v roce 1970. Toto album produkované Rickem Derringerem získalo mezinárodní uznání.

Tin House vznikli, když se šestnáctiletý Floyd Radford, sedmnáctiletý Mike Logan a šestnáctiletý Jeff Cole oddělili od své šestičlenné skupiny Marshmellow Steamshovel a založili jednu z nejoblíbenějších floridských tříčlenných skupin. Všechno se to stalo na jednom z jejich koncertů "Winter's End Pop Festival" poblíž Orlanda. Hráli druzí v pořadí po zahájení koncertu a zbytek je historie, ten den strhli přes 100 000 lidí a byli povoláni zpět na pódium na tři přídavky, takže je pořadatelé požádali, aby další večer předskakovali Johnnymu Winterovi. V křídle stál Steve Paul (Johnnyho manažer), který zastavil Mikea Logana (bubeníka), když odcházel z pódia, a dal mu své telefonní číslo. Řekl Mikeovi, že byli skvělí, a kdyby se kapela někdy dostala do New Yorku, ať mu zavolá, rád by jim pomohl. Mike si vzal číslo a odešel z pódia.

Festival opravdu vystřelil skupinu z garážové kapely na jednu z nejlepších kapel na jihu téměř přes noc, předskakovali téměř každé velké skupině, která přijela do Orlanda. A tak se v roce 1970 vydali do studia v Bee Jay studios Orlando. Floyd a Jeff byli ještě v posledním ročníku střední školy a Mike právě maturoval. Mike měl blízkého přítele, pro kterého ve volném čase pracoval (Bruce Behrens), a tak ho požádal, aby kapelu vedl a pomohl mu zaplatit demokazety a nové vybavení. Poté, co byly demokazety hotové, poslal jejich inženýr z Bee Jay kopii Cliveovi Davisovi do CBS Records. Kazety skončily v kanceláři Larryho Coena (prezidenta Epic Records) a před ním neseděl nikdo jiný než Steve Paul, který pracoval na nahrávací smlouvě Edgara Wintera. Larry se zeptal: "Hrál Johnny na popovém festivalu Winters End na Floridě?" "Ano, hrál. Steve řekl: "Ano, proč?" Larry řekl: "Byla tam mladá skupina Tin House, která zahajovala koncert a sklidila víc ovací vestoje než všechny skupiny dohromady, slyšel jsi je?" Steve odpověděl: "Ano, to je moje nová skupina." Larry řekl: "Mám tady jejich demokazetu a je skvělá".

Steve Paul ještě ten večer zavolal Mikeu Loganovi a navrhl mu, aby Tin House řídil a sehnal jim nahrávací smlouvu s CBS Epic Records." Kluci odjeli do New Yorku, ale nejdřív museli Floyd a Jeff dokončit školu, jinak by je rodiče nepustili. V létě 1970 se kapela přestěhovala do domu se šesti ložnicemi hned vedle Johnnyho Wintera na severu státu New York u řeky Hudson. Kluci byli v sedmém nebi, měli nahrávací smlouvu, velký dům na břehu řeky, všechny koncerty, které mohli odehrát, a pak to přišlo. Edgar chtěl, aby Floyd hrál v jeho kapele, takže Tin House by museli jet na turné s ním místo s Johnnym. To bylo v pořádku, dokud Leslie West ze skupiny Mountain nechtěl, aby kluci jeli turné s jeho kapelou. Bylo to kalifornské turné z jednoho konce na druhý, 28 dní a 20 koncertů. Steve kapele řekl: "Nemůžete jet turné s Mountain, musíte jet koncerty s Edgarem." Tin House tedy zůstali na severovýchodě a dokončili koncerty s Edgarem. Bubeník Mike Logan brzy po turné skupinu opustil a vrátil se do Winter Parku na Floridě. To bylo v roce 1971.

V dubnu 2006 Mike zavolal Floydovi a řekl: "Floyde, musíme dát kapelu zase dohromady." A tak se po šesti měsících zkoušení Tin House po více než pětatřicetileté odluce vrátili na pódia v Orlandu. Byl to "THE ORLANDO REUNION CONCERT" 16. září 2006 na kterém kluci strhli nejméně patnáct set fanoušků. V roce 2009 vydali album Winds of Past.

Skupina vznikla v Norsku v roce 1969. Jejími členy byli Kenny Aas (varhany a basová kytara), Kjell Asperud (bicí a zpěv), John Lorck (bicí), Janne Loseth (kytara a zpěv) a Roy Robinson (zpěvák). Po určitou dobu také John Williamson. Janne Loseth byl hlavním autorem písní a Roy Robinson hlavním textařem, texty dodával převážně v angličtině

Skupina vydala několik úspěšných alb a singlů a v roce 1979 se rozpadli. V říjnu 1971 se Titanic s instrumentální skladbou "Sultana" dostali na páté místo britské singlové hitparády, a to ve stylu tehdy populární skupiny Santana. Skladba se objevila také na jejich druhém albu Sea Wolf z roku 1972. Vzhledem k absenci další odpovídající účasti v hitparádě jsou však Titanic známí jako jednohitová skupina.

Koncem sedmdesátých let se Janne Loseth vydal na sólovou dráhu a vydal nejprve několik singlů, včetně "Take Me Down" a "I Wished I Was a Poet", v nichž se projevil jeho silný operní vokál, a poté se stal zpěvákem francouzské elektronické skupiny Space. Koncem osumdesátých let, po odchodu ze Space, Janne Loseth znovu angažoval Roye Robinsona a duo vydalo jedno album, Lower the Atlantic 1991). Toto shledání trvalo jen krátce.

V roce 2006 Janne Loseth reformoval Titanic se třemi dalšími členy: Mick Walker, Phil Wilton a Didier Blum. Později se rozhodl přijmout zpět na palubu Roye Robinsona a tento kvintet ještě téhož roku vydal nový singl s názvem "I'm the Law", který je k dispozici na DVD. Jejich poslední reunionové album Ashes and Diamonds vyšlo v Evropě 20. února 2009. Koncem roku 2009 prodělal Roy Robinson mozkovou mrtvici, kvůli které opustil kapelu a čekal na své případné uzdravení. Hlavní vokály převzal Janne Loseth. Robinsona a Walkera nahradili dva noví členové: Chris Kleiner a Jean-Pierre Sjoberg. Původní zpěvák Roy Robinson zemřel 8. června 2015. Zakladatel skupiny Janne Loseth (nar. 1947) zemřel 4. září 2019.

Skupina Trapeze vznikla v březnu 1969 a její původní sestavu tvořili bývalí členové The Montanas John Jones (trubka, zpěv) a Terry Rowley (klávesy, kytara, flétna) spolu s bývalými členy Finders Keepers Glennem Hughesem (baskytara, zpěv, klavír) Melem Galleyem (kytara, zpěv) a Davem Hollandem (bicí). Jedno z prvních vystoupení skupiny bylo natočeno pro vystoupení v pořadu BBC2 Colour Me Pop, které bylo nahráno 5. července 1969 v klubu Lafayette ve Wolverhamptonu, kde skupina předvedla píseň "Send Me No More Letters". Místní promotér Tony Perry popsal vystoupení jako jeden z nejvydařenějších večerů v podniku a pochválil vystoupení kapely jako fantastické. Později v roce Trapeze podepsali smlouvu jako první akt na Threshold Records, nahrávací společnosti založené The Moody Blues, kterou ve Spojených státech distribuovala London Records a jinde Decca Records. Skupina údajně odmítla nabídku připojit se k Apple Records, vydavatelství založenému The Beatles, protože se domnívala, že u Threshold bude mít větší tvůrčí svobodu.

Ve spolupráci s baskytaristou The Moody Blues Johnem Lodgem jako producentem natočila kapela v londýnských studiích Morgan Studios a Decca Studios své eponymní debutové album. Přestože byl Jones oficiálním zpěvákem skupiny, Hughes na albu nazpíval všechny vokály. Později prozradil, že ho o zpěv na albu požádal management skupiny, který ho považoval za lepšího ze dvou zpěváků. Před koncem roku vyšla jako první singl skupiny Rowleyho skladba "Send Me No More Letters", kterou podpořila píseň "Another Day" (napsaná Galleyem, Hughesem a Jonesem). Album vyšlo v květnu 1970 a bylo kritikou obecně přijato kladně - časopis Billboard jej označil za album se silnou rockovou osobností a označil jej za kandidáta na velké hitparádové úspěchy, zatímco novinář Nigel Williamson jej označil za klasický dobový příklad anglického progresu, v němž se mísí pastorální rozmar, vířící psychedelie, rockové kytary a popové harmonie. Skupina byla propagována v řadě pořadů ve Velké Británii mezi lednem a červencem.

V srpnu 1970 Jones a Rowley Trapeze opustili a vrátili se do skupiny The Montanas. Místo aby nahradili odcházející členy, Hughes, Galley a Holland pokračovali jako power trio, které přijalo styl více podobný hard rocku a funk rocku. Dne 13. listopadu 1970 vydala skupina ve Velké Británii své druhé album Medusa, které bylo v USA vydáno v březnu 1971. Album, které produkoval opět Lodge, bylo od té doby vyzdvihováno mnoha kritiky jako nejlepší deska skupiny a také jako jedno z nejvíce nedoceněných hardrockových alb desetiletí.

Trapeze v rámci propagace alba absolvovali rozsáhlé turné, především v USA, včetně předskakování skupině The Moody Blues v prosinci 1970 a četných hlavních turné v průběhu roku 1971, než vydali své třetí album You Are the Music.... We're Just the Band (1. prosince 1972), které napsal především Hughes (tři skladby napsali bratři Galleyové), produkoval je Neil Slaven a podílela se na něm řada hostů včetně Roda Argenta na klavír a B. J. Colea na steel kytaru. Album znamenalo od alba Medusa nárůst měkčích, melodičtějších skladeb, které byly mnohými recenzenty chváleny jako vrcholy kolekce. We're Just the Band bylo prvním albem Trapeze, které se umístilo v hitparádě, a to na 9. místě v americkém žebříčku Billboard Bubbling Under, který funguje jako prodloužení žebříčku Billboard 200. V rámci propagace alba kapela absolvovala koncem roku 1972 a začátkem roku 1973 turné, včetně koncertů v USA a Velké Británii.

V dubnu 1973 se členové Deep Purple Ritchie Blackmore, Jon Lord a Ian Paice zúčastnili koncertu skupiny Trapeze v klubu Whisky a Go Go v Los Angeles v Kalifornii a požádali Hughese, aby v kapele nahradil baskytaristu Rogera Glovera. Když byl Hughes následující měsíc osloven na dalším koncertě, odmítl pozvání a chtěl zůstat v Trapeze s tím, že v té době byl "hudebně úplně jinde" a Deep Purple označil za "pro mě příliš základní rock". Nicméně vzhledem k tehdejšímu vysokému postavení skupiny a vyhlídce na spolupráci s bývalým frontmanem Free Paulem Rodgersem, který byl osloven, aby nahradil zpěváka Iana Gillana, si to Hughes rozmyslel a souhlasil, že se ke skupině připojí jako baskytarista a druhý zpěvák. Změna sestavy byla oficiálně oznámena v hudebním časopise Melody Maker 14. července 1973. Rodgers nakonec možnost připojit se k kapele odmítl a místo toho se soustředil na formování Bad Company. Jako náhrada za Gillana byl později přiveden David Coverdale, který skupinu kontaktoval v reakci na článek v Melody Makeru, kde bylo zmíněno, že stále hledají nového zpěváka. Hughes od té doby popisoval rozhodnutí opustit Trapeze jako "strašné", kapelu označil za svou "rodinu" a v několika rozhovorech tvrdil, že odchodu do jisté míry lituje.

Po krátké přestávce se Trapeze vrátili v roce 1974 s Galleyem na postu hlavního zpěváka a doplnili sestavu o druhého kytaristu Roba Kendricka a baskytaristu Petea Wrighta. V červenci bylo oznámeno, že skupina podepsala smlouvu s Warner Bros. Records, přičemž vydání nového alba bylo naplánováno na konec roku. V říjnu vydala společnost Threshold první kompilační album The Final Swing, které obsahovalo skladby z prvních tří alb skupiny a také dosud nevydané písně "Good Love" a "Dats It". Album bylo prvním, které skupina zařadila do americké hitparády Billboard 200, kde se umístilo na 184. místě a později dosáhlo 172. příčky. V prosinci vyšlo čtvrté studiové album skupiny Hot Wire, které se začátkem roku 1975 umístilo na 146. místě v žebříčku Billboard 200. Na albu se jako host podílel také bývalý klávesista Terry Rowley, který hrál na syntezátory, varhany, elektrické piano a doprovodné vokály. Rowley zůstal v koncertní sestavě skupiny i na turné k albu Hot Wire a objevil se na albu Live at the Boat Club 1975, i když opět nebyl uveden jako člen skupiny.

Později v roce 1975 Trapeze vydali druhé stejnojmenné album, na kterém se Hughes vrátil, aby zpíval ve dvou skladbách. Billboard kapelu chválil jako příklad "hutného, vařícího, soulově laděného hard rocku", ačkoli Dave Thompson z AllMusic jej kritizoval jako "nudnou malou desku, které zoufale chybí funková infuze Glenna Hughese a z větší části zastiňuje i svého zklamávajícího předchůdce". V listopadu si Galley a Holland od Trapeze na chvíli odpočinuli, aby absolvovali britské koncertní turné s Justinem Haywardem a Johnem Lodgem v rámci propagace jejich společného alba Blue Jays, které vyšlo na začátku roku. Následující rok, po rozpadu Deep Purple, Hughes dočasně znovu spojil klasické trio Trapeze pro turné The Appreciation Tour, které mělo v srpnu navštívit USA a v září Velkou Británii. Po krátké sérii koncertů v USA Hughes opět odešel kvůli problémům mimo pódium způsobeným užíváním drog, zejména kokainu. Když Galley v roce 2007 hovořil o krátkém reunionu, vzpomínal, že Hughes nebyl v té době v dobrém rozpoložení. Podobně i manažer skupiny Tony Perry vzpomínal, že Hughes měl v té době velké problémy a bylo velmi těžké s ním jednat, a dodal, že s ostatními členy skupiny diskutovali o možnosti jeho vyhazovu a nahrazení během turné. Během reunionu trojice nahrála také řadu nových písní, včetně "L.A. Cut Off" a "Space High", které později vyšly na Hughesově debutovém sólovém albu Play Me Out z roku 1977.

Poté, co Hughes skupinu podruhé opustil, se Trapeze vrátili v roce 1978 s novým frontmanem Peterem Goalbym a Wrightem, který se vrátil na basovou kytaru.Skupina podepsala smlouvu s nově založeným vydavatelstvím Aura Records a koncem roku 1979 vydala své poslední studiové album Hold On, které produkoval Jimmy Miller. Album, které původně vyšlo v Německu v roce 1978 pod názvem Running s odlišným seznamem skladeb, označil Graham Neale z časopisu Sounds za vyvrcholení "zjevného regenerovaného entuziasmu" kapely po nedávných problémech, zatímco Galley jej prezentoval jako evoluci ve zvuku a stylu psaní písní kapely. Album se dočkalo pozitivní recenze od časopisu Billboard a naznačil, že několik zde obsažených písní by se mohlo stát stálicemi AOR.

V srpnu 1979 Holland kapelu opustil, aby se připojil k heavymetalové skupině Judas Priest. Později ho nahradil Steve Bray, když kapela pokračovala v turné na podporu alba Hold On, včetně koncertů s Humble Pie a předskakování skotské skupině Nazareth po boku švýcarské skupiny Krokus. Kapela vydala své první živé album Live in Texas. V době vydání alba Goalby skupinu opustil a připojil se k Uriah Heep, později se ke kapele připojili Mervyn Spence (baskytara, zpěv) a Richard Bailey (klávesy) a v roce 1982 Braye nahradil Kex Gorin. Trapeze oficiálně skončili na konci roku 1982, kdy se Galley připojil k nové sestavě Whitesnake v době turné Saints & Sinners Tour, které začalo v říjnu. Finální sestava Trapeze začala nahrávat materiál pro potenciální nové album ještě před Galleyho odchodem, přičemž materiál byl později upraven pro Whitesnake a Phenomena, projekt, který začal Tom Galley.

Hughes, Galley a Holland obnovili Trapeze v roce 1991 na koncertním turné, na kterém se podílel i klávesista Geoff Downes. 20. března 1992 předskakovali kapele Fish v Hammersmith Apollo. V květnu 1992 skupina nahrála živé album Welcome to the Real World. Další živé album, Live at the Borderline, vyšlo v roce 1998. Trojice se znovu sešla v roce 1993 a nahrála několik demosnímků pro plánované budoucí album. Dne 9. února 1994 skupina vystoupila v Irving Plaza v New Yorku v rámci koncertu věnovaného zpěvákovi Rayi Gillenovi, který zemřel 1. prosince 1993. Později v průběhu roku následovala krátká šňůra koncertů v USA a Velké Británii. Na koncertech se k triu připojil druhý kytarista Craig Erickson. Album Live at the Boat Club 1975 vyšlo v roce 2006, než Galley 1. července 2008 zemřel, čímž skončila jakákoli šance, že by se kapela v budoucnu znovu vrátila. 16. ledna 2018 zemřel Holland, a Hughes tak nyní zůstává jediným žijícím členem tria.

Truth and Janey byla americká rocková skupina z Iowy, jejíž název je odvozen od alba Truth Jeffa Becka a příjmení člena Billyho Janeyho. Skupina byla ovlivněna takovými power trii, jako jsou Cream a The Jimi Hendrix Experience. Skupina absolvovala turné s Leslie Westem a vystoupila na hudebním festivalu s Blue Öyster Cult. V roce 2005 byli uvedeni do Rock'n'rollové síně slávy v Iowě.

Skupina vznikla v roce 1969, původně s bubeníkem Johnem Fillingsworthem. Zhruba za rok ho nahradil Denis Bunce. V roce 1972 vydali svůj debut Midnight Horseman spolu s coververzí písně The Rolling Stones "Under My Thumb". Následující rok vydali na vlastním labelu Driving Wheel skladby "Straight Eight Pontiac" a "Around and Around". Do roku 1976 nahráli desku No Rest for the Wicked, které se při původním vydání prodalo pouhých 1 000 kusů.

V druhé polovině 70. let se několikrát rozpadli. Baskytarista Steve Bock se nakonec připojil ke skupině Nowhere Fast, BillyLee vydal několik sólových alb a Bunce z hudební branže odešel úplně.

Tucky Buzzard byla britská hardrocková skupina, kterou v roce 1969 založili tři bývalí členové skupiny The End. Původní sestava byla Jimmy Henderson (zpěv), Terry Taylor (kytara), David Brown (baskytara), Paul Francis (bicí) a Nick Graham (klávesy). V polovině nahrávání debutového alba Francis ze skupiny odešel a nahradil ho Chris Johnson, který nahrál zbývající bicí party a byl uveden na obalu alba. Tucky Buzzard měli v letech 1969-1973 celkem pět alb, producentem skupiny byl Bill Wyman z Rolling Stones.

Terry Taylor spolupracoval s Billem Wymanem na řadě hudebních skladeb a hrál s ním v několika jeho kapelách, Willy and The Poor Boys, Bill Wyman's Rhythm Kings, poté co opustil The Rolling Stones. V roce 2006 se Tucky Buzzard objevili v článku Top 6 Classic Rock Bands You Never Knew You Didn't Know, který napsal Dave White

Valhalla byla newyorská kapela z Long Islandu ve složení Don Krantz (kytara, baskytara), Rick Ambrose (baskytara, zpěv), Eddie Livingstone (bicí), Bob Huling (perkuse, zpěv) a leader Mark Mangold (klávesy, zpěv), která hrála kombinaci těžkého psychedelického blues s mohutnými symfonickými aranžemi.

Skupina vydala v roce 1969 své eponymní a jediné album, divoce eklektickou záležitost, která místy připomíná Deep Purple, Procol Harum, Cream, Elp a další symph-psych kapely jako Room. Ačkoli se kapela pohybuje od folk-popu šedesátých let až po jazz a přidání orchestru dodává albu pompézní, téměř filmový ráz, byla vždy psych-bluesovou kapelou a tento vliv je cítit napříč celou deskou.

Valhalla bohužel nestihla dozrát a zanedlouho se rozpadla. Láska Marka Mangolda k varhanám (kromě jiných symfonických klávesových nástrojů) však bude pokračovat i v jeho pozdějších AOR, těžkých klávesových experimentech, včetně skupiny American Tears z poloviny 70. let.

United Artists se podařilo podepsat smlouvu s několika dobrými skupinami (například Thunder and Roses, Boffalongo, Pookah), ale nikdy jim nevěnovali větší propagaci. Valhalla v čele s Markem Mangoldem, který jim složil materiál, je další z těchto zapomenutých skupin a jejich album si zaslouží být znovuobjeveno. Mísí se na něm heavy rock, prog a psychedelie s převažujícími varhanami a silným vokálem ve skladbách jako "Psychedelic Minds Going Nowhere" nebo "Overseas Symphony".