V listopadu vzniká v Británii významná progresivní rocková skupina KING CRIMSON. Běžně bývá zařazována mezi zakládající kapely progresivního rocku, v její tvorbě se ale mísí vlivy nejrůznějších hudebních stylů jako jsou jazz, vážná a experimentální hudba, psychedelický rock, heavy metal, nová vlna, hard rock, gamelan, folk, electronica a drum and bass. Původně britskou skupinu tvoří od roku 1981 mix hudebníků ze Spojeného království a Spojených států amerických. Ačkoliv se kapela příliš neprosadila v komerčním slova smyslu (rádia či videoklipy), vytvořila si kultovní pověst.

V srpnu 1967 si bubeník Michael Giles a jeho bratr baskytarista Peter, profesionální hudebníci v kapelách od svých mladých let v anglickém Dorsetu, podali inzerát na 'zpívajícího varhaníka', který by se připojil ke skupině, kterou zakládali. Na inzerát odpověděl dorsetský hudebník Robert Fripp - kytarista, který nehrál na varhany ani nezpíval - a vznikla skupina Giles, Giles and Fripp. Trio nahrálo několik svérázných singlů a jedno eklektické album The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp. Pohybovali se na hraně úspěchu, dokonce se objevili i v televizi, ale nikdy se jim nepodařilo komerčně prorazit.

Ve snaze rozšířit svůj zvuk tato trojice angažovala Iana McDonalda, který hrál na klávesy a dechové nástroje. McDonald s sebou přivedl dva nové účastníky: svou tehdejší přítelkyni, bývalou zpěvačku Fairport Convention Judy Dybleovou, jejíž krátké působení ve skupině skončilo, když se rozešli, a textaře, roadie a uměleckého stratéga Petera Sinfielda, s nímž psal písně. Spolupráce vznikla, když McDonald Sinfieldovi řekl (ohledně jeho skupiny Creation): „Petere, musím ti říct, že tvoje kapela je beznadějná, ale píšeš skvělé texty. Nechtěl by ses dát dohromady na pár písniček?“

Fripp mezitím viděl v londýnském klubu Marquee Clouds, což ho podnítilo k tomu, aby do svého psaní zapojil klasicky inspirované melodie a využíval improvizaci k hledání nových nápadů. Peter Giles už neměl zájem o rozmarnější popové písničky, a tak Fripp doporučil svému starému příteli, kolegovi kytaristovi a zpěvákovi Gregu Lakeovi, aby se k němu připojil a nahradil buď Petera, nebo Frippa samotného. Peter Giles to později označil za jeden z Frippových roztomilých politických tahů, ale byl zklamán nedostatečným úspěchem kapely a odešel, přičemž Lake se stal baskytaristou a zpěvákem.

Tímto krokem vznikla 30. listopadu 1968 skupina King Crimson, přičemž nový název vymyslel Sinfield jako synonymum pro Belzebuba. Podle jiných zdrojů však nejde o Belzebuba, vládce démonů. Podle Frippa se jedná o anglicizovanou formu arabského 'B'il Sabab', tedy o 'muže s cílem'. Historicky a etymologicky byl 'crimson king' jakýkoliv vládce, za jehož působení vládl mezi lidmi nepokoj a krveprolití; první album debutovalo v době vrcholu všeobecné nespokojenosti proti americkému působení ve vietnamské válce. Fripp byl v té době ovlivněn skupinou 1-2-3, později známou jako Clouds, která se stala inspirací pro crimsonovskou zálibu v klasické hudbě a jazzové improvizaci.

V říjnu 1969 vydala King Crimson svoje první album s názvem In the Court of the Crimson King. Veřejně jej pochválil kytarista Pete Townshend, který ho nazval tajuplným mistrovským kouskem. Styl této desky byl čerpán z nejrůznějších vlivů působících na všech pět členů King Crimson včetně Jimiho Hendrixe, klasické i moderní vážné hudby, folku, jazzu, vojenské hudby, ambientní improvizace, viktoriánské hudby či britského popu. Všechny tyto byly skloubeny do díla, prvního takového v rockové hudbě, doplněného melodramatickými Sinfieldovými texty.

Na podzim roku 1969 se King Crimson vydali odehrát koncerty v USA, kde se představili po boku tehdy úspěšných a populárních hudebníků a skupin. Nicméně uvnitř King Crimson vzrůstalo tvůrčí napětí. S rychlým úspěchem a životem na cestách se těžko vyrovnávali Michael Giles a Ian McDonald. Navíc Robert Fripp, ač nebyl frontmanem a ani hlavním skladatelem, postupně směřoval King Crimson směrem do temnějších hudebních oblastí, zatímco McDonald s Gilesem měli v oblibě jemnější a romantičtější styl hudby. Oba členové ohlásili odchod ze King Crimson během turné v Kalifornii, poslední koncert v původní sestavě byl odehrán 16. prosince 1969 v San Franciscu. Nahrávky koncertů z roku 1969 byly vydány v roce 1996 jako Epitaph.

Ian McDonald a Michael Giles v roce 1970 společně nahráli společné album McDonald and Giles. McDonald se později stal členem Foreigner, Giles působí jako studiový bubeník. Počátkem roku 1970 odešel z King Crimson další hudebník, Greg Lake, který s Keithem Emersonem a Carlem Palmerem vytvořil Emerson, Lake & Palmer. Kytarista a příležitostný klávesista Robert Fripp se tak stal jediným zbylým muzikantem v kapele. Pro výpomoc při studiových nahrávkách se začal uplatňovat i zájem Petera Sinfielda v syntezátorech. Nicméně Lake souhlasil, že nazpívá chystané druhé album In the Wake of Poseidon (vyjma jedné písně), jeho hlas zní také na singlu "Cat Food". Tou výjimkou se stala skladba "Cadence and Cascade", kterou zpívá Frippův kamarád ze školy Gordon Haskell. Při rozhodování o zpěvákovi druhé desky zaznělo i jméno tehdy neznámého Eltona Johna, tato možnost ale byla kapelou zavržena.

Dalšími hudebníky na In the Wake of Poseidon se stali navrátivší se bubeník Michael Giles, jeho bratr, baskytarista Peter Giles, Mel Collins (saxofony, flétny) a jazzový pianista Keith Tippett. Ten se stal nedílnou součástí crimsonovského soundu i na několika dalších nahrávkách a ačkoliv mu Fripp nabídl plnohodnotné členství v King Crimson, působil vždy pouze jako studiový hudebník a s kapelou vystoupil na koncertě pouze jednou. Album vydané v květnu 1970 bylo kritizováno kvůli velice podobnému zvuku i stylu, jako měl debut, místy vypadajícímu až jako jeho imitace. Po vydání desky zůstali Fripp, Collins a Sinfield osamoceni a ačkoliv měli materiál, nemohli s ním koncertovat. Proto Fripp oslovil Gordona Haskella, zdali by se nestal stálým členem jako zpěvák a baskytarista. Ten s nabídkou souhlasil. Do King Crimson také přišel bubeník Andy McCulloch (předtím např. Manfred Mann's Earth Band).

V této sestavě nahráli King Crimson své třetí album s názvem Lizard (vydáno v prosinci 1970), které se stalo výhradním dílem Frippa a Sinfielda. Jako hostující hudebníci zde působil i zpěvák Jon Anderson (v jedné skladbě) a také dechová sekce, neboť deska je avantgardním jazzem a klasickou hudbou ovlivněna více než předchozí alba. Právě styl hudby se příliš nezamlouval rhythm and bluesově orientovaným Haskellovi a McCullochovi. Gordon Haskell je opustil ještě před vydáním alba a nedlouho po něm odešel i Andy McCulloch.

Začátkem roku 1971 tedy došlo k dalšímu náboru hudebníků. Novým bubeníkem se stal Ian Wallace, jako zpěvák přišel Boz Burrell. Jediným problémem byl post baskytaristy, byl osloven John Wetton, který ale přijal místo ve Family, nicméně zůstal s Robertem Frippem v kontaktu. Dalším adeptem byl Rick Kemp, který si to ale na poslední chvíli rozmyslel. Nakonec se baskytaristou, ačkoliv na tento nástroj nikdy nehrál, stal Burrell, kterého to v nouzi naučil Fripp. King Crimson se tak mohli v první polovině roku 1971 vydat na turné, první od roku 1969. Rock and rollový životní styl a odlišné hudební sklony ale vedly k napětí mezi zbytkem kapely a více intelektuálně zaměřeným Robertem Frippem, nicméně skupina sérii koncertů dokončila.

Po hledání bubeníka, který by nahradil McCullocha, se podařilo získat Iana Wallace. Fripp byl příchodem nového člena znovu povzbuzen, připojil se ke Collinsovi a Wallaceovi a společně se zúčastnili konkurzu na zpěváky a baskytaristy. Mezi zpěváky, kteří to zkoušeli, patřili například frontman Roxy Music Bryan Ferry a John Gaydon, jeden z manažerů kapely. Pozici nakonec získal Raymond 'Boz' Burrell. Na baskytaru byl pozván John Wetton, ale místo toho odmítl a šel hrát s Family. Rick Kemp (později ze Steeleye Span) se zúčastnil zkoušek, ale nabídku oficiálně se připojit odmítl. Fripp se rozhodl raději naučit Boza hrát na baskytaru, než pokračovat v pracných konkurzech. Ačkoli Burrell předtím na baskytaru nehrál, měl za sebou dost hraní na akustickou kytaru, aby mu pomohl se nástroj rychle naučit. Wallace byl schopen Burrella dále instruovat ve fungování na nástroj v rytmické sekci. S kompletní sestavou vyjeli v roce 1971 poprvé od roku 1969 na turné. Koncerty byly dobře přijaty, ale hudební rozdíly mezi Frippem a zbytkem souboru a poněkud divoký životní styl Collinse, Wallace a Burrella odcizily drogy neberoucího Frippa, který se začal od svých spoluhráčů společensky stahovat, což vyvolalo další napětí.

V roce 1971 nová formace nahrála album Islands. Sinfield, který upřednostňoval jemnější přístup, se v textech inspiroval Homérovou Odysseou, v hudbě jazzovými hráči jako Miles Davis a Ahmad Jamal a sluncem zalitým výletem na Ibizu a Formenteru. Na albu zazněla instrumentální skladba "Sailor's Tale" s duněním mellotronu a Frippovým kytarovým sólem inspirovaným banjem, dravá, bluesově laděná "Ladies of the Road", v níž se na doprovodných vokálech podíleli Wallace a Collins, a "Song of the Gulls", která vznikla z dřívější Frippovy instrumentální skladby ("Suite No. 2") z alba Giles, Giles & Fripp z roku 1968 a byla jedinou nahrávkou, při níž soubor použil orchestr. Náznakem budoucích problémů bylo, když jeden z členů formace údajně označil choulostivější části Islands za „vzdušné pohádkové sračky“. Album vyšlo v prosinci 1971 a umístilo se na 30. místě britského žebříčku a na 76. místě v USA. Po turné po Spojených státech v prosinci 1971 Fripp Sinfieldovi oznámil, že s ním nemůže dále spolupracovat, a požádal ho o odchod ze sestavy. V lednu 1972 se zbývající členové formace ve zkušebně ostře rozešli, částečně kvůli tomu, že Fripp odmítal brát v úvahu skladby ostatních pro repertoár. Později to zdůvodnil 'kontrolou kvality' s tím, že King Crimson budou hrát 'správnou' hudbu.

Kvůli splnění smluv na turné ve Spojených státech v roce 1972 se King Crimson reformovali s úmyslem se ihned po turné rozpustit, přičemž nahrávky z různých severoamerických koncertů z ledna až února 1972 byly v červnu téhož roku vydány pod názvem Earthbound. Deska byla známá svým stylem hry, který občas směřoval k funku, a Burrellovým scatovým zpěvem v improvizovaných skladbách, ale byla kritizována pro svou podprůměrnou zvukovou kvalitu. V té době se hudební rozkol mezi Frippem a zbytkem uskupení skutečně velmi prohloubil. Wallace, Burrell a Collins dávali přednost rhythm-and-blues, funku a soulu, Sinfield si liboval v mainstreamovém jazzu, zatímco Fripp se více zajímal o soudobou evropskou klasickou kompozici a experimentální volnou improvizaci. Osobní vztahy se během turné skutečně zlepšily do té míry, že se většina hudebníků rozhodla pokračovat, Fripp se však rozhodl rozloučit se zbylými třemi a restrukturalizovat King Crimson s novými hráči, protože měl pocit, že ostatní by se plně nezapojili do hudebního směru, který měl na mysli.

Koncem podzimu 1980, po několika letech strávených duchovním hledáním a postupném návratu k hudbě (hraní na kytaru pro Davida Bowieho, Petera Gabriela a Daryla Halla, experimentální sólová kariéra, vedení instrumentální novovlnné skupiny The League of Gentlemen), se Fripp rozhodl založit novou 'prvoligovou' rockovou formaci, ale neměl v úmyslu, aby to byli King Crimson. Poté, co Fripp angažoval Billa Bruforda jako bubeníka, požádal zpěváka a kytaristu Adriana Belewa, aby se k němu připojil, což bylo poprvé, kdy Fripp aktivně usiloval o spolupráci s jiným kytaristou v sestavě, a svědčilo to tedy o jeho touze vytvořit něco, co by se nepodobalo žádné z předchozích prací. Po turné s Talking Heads Belew souhlasil, že se připojí a stane se také textařem. Brufordův návrh jeho baskytaristy Jeffa Berlina byl odmítnut, protože Fripp považoval jeho hru za příliš zaneprázdněnou, a tak se v New Yorku konaly konkurzy: třetí den Fripp zhruba po třech uchazečích odešel, aby se po několika hodinách vrátil s Tonym Levinem (který získal místo po zahrání jediného refrénu písně "Red"). Později Fripp přiznal, že kdyby věděl, že Levin (s nímž dříve hrál v kapele Petera Gabriela) je k dispozici a má zájem, vybral by si ho bez konkurzu. Nové kvarteto pojmenoval Discipline a odjel do Anglie zkoušet a psát nový materiál. Naživo debutovali 30. dubna 1981 v klubu Moles v Bathu v Somersetu a absolvovali krátké turné, na němž je podpořili Lounge Lizards. V říjnu 1981 se soubor rozhodl změnit název na King Crimson.

V roce 1981 nahráli s producentem Rhettem Daviesem Discipline. Na této desce se projevila zcela odlišná verze uskupení s novějšími vlivy, včetně post-punku, nové vlny, funku, minimalismu, world music a afrických perkusí. Se zvukem, který byl v The New Rolling Stone Album Guide popsán jako „čelistní technika uzlově rytmických, harmonicky náročných cvičení“. Fripp měl v úmyslu vytvořit zvuk 'rockového gamelanu', přičemž rytmická kvalita spárovaných kytar mu připadala podobná indonéským gamelanovým souborům. Soustředil se na hraní složitých trsátkových arpeggií, zatímco Belew poskytoval arzenál kytarových zvuků, které často napodobovaly zvířecí projevy. Kromě basové kytary používal Levin Chapman Stick, desetistrunný polyfonní obouruční nástroj s tappingem, který má basový i výškový rozsah a na který hrál naprosto originálním stylem. Bruford experimentoval s akustickými soupravami bez činelů a elektronickou bicí soupravou Simmons SDS-V.

Kompozice této inkarnace byly ve srovnání s předchozí tvorbou kratší a do značné míry je formovalo Belewovo popové cítění a svérázný přístup k textům. Ačkoli dřívější záliba v improvizaci byla nyní přísně omezena, jedna instrumentální skladba ("The Sheltering Sky") vzešla ze skupinových zkoušek, zatímco hlučná, napůl vyslovená/napůl vykřičená "Indiscipline" byla částečně napsaná, částečně improvizovaná kompozice vytvořená s cílem dát Brufordovi možnost uniknout přísným rytmickým požadavkům zbytku materiálu. Discipline vyšlo v září 1981 a dosáhlo 41. místa ve Velké Británii a 45. místa v USA.

V červnu 1982 následovalo Beat, první nahrávka King Crimson pořízená ve stejném složení jako předchozí. Beat je jediným titulem, na jehož původní mixáži se Fripp nepodílel; produkce se ujali Davies a Belew. Deska spojovala téma Beat Generation a jejích spisů, což se odrazilo v názvech skladeb jako "Neal and Jack and Me" (inspirováno Nealem Cassadym a Jackem Kerouacem), "Heartbeat" (inspirováno knihou Carolyn Cassadyové *Heart Beat: My Life with Jack and Neal*), "The Howler" (inspirováno básní Allena Ginsberga *Howl*) a "Waiting Man" (inspirováno Williamem Burroughsem). Fripp požádal Belewa, aby si pro inspiraci přečetl Kerouacův román *On the Road*, a kolekce nesla témata života na cestách, existenciální úzkosti a romantismu.

Nahrávání Beat se potýkalo s napětím, protože Belew trpěl vysokým stresem kvůli svým povinnostem frontmana, zpěváka a hlavního autora. Při jedné příležitosti se s Frippem střetl a nařídil mu, aby opustil studio. Když LP dosáhlo 39. místa ve Velké Británii a 52. místa v USA, soubor obnovil koncertní činnost. Skladba "Heartbeat" byla vydána jako singl, který se umístil na 57. místě v žebříčku Billboard Mainstream Rock. Přibližně v této době formace vydala pouze VHS The Noise:

V létě 1991 se Belew setkal s Frippem v Anglii, aby vyjádřil zájem o obnovení King Crimson. O rok později Fripp založil s producentem Davidem Singletonem nahrávací společnost Discipline Global Mobile (DGM). Následně se DGM stane hlavním domovem pro Frippovu tvorbu, přičemž větší desky budou distribuovány větším nahrávacím společnostem (zpočátku Virgin records) a menší vydání bude mít na starosti DGM. To umožnilo Frippovi a jeho spolupracovníkům větší tvůrčí svobodu a větší kontrolu nad všemi aspekty jejich práce.

Koncem roku 1991 Fripp požádal bývalého zpěváka Japan Davida Sylviana, aby se připojil k novým King Crimson, ale Sylvian nabídku odmítl, ačkoli oba spolupracovali jako Sylvian/Fripp. V červnu 1993 začal Fripp sestavovat větší verzi uskupení, ke které se připojili Belew a Levin z kvarteta z 80. let, hráč na Chapman Stick Trey Gunn (veterán Frippových kurzů Guitar Craft) a bubeník Jerry Marotta, se kterým Fripp hrál s Peterem Gabrielem. Po závěrečných koncertech Sylvian/Fripp v Royal Albert Hall v prosinci 1993 se Fripp rozhodl požádat bubeníka Pata Mastelotta, aby se k turné připojil místo Marotty. Bruford se nakonec stal posledním ze čtveřice z 80. let, který se do sestavy vrátil.

Fripp vysvětlil, že měl vizi 'Double Tria' se dvěma bubeníky, když jednoho odpoledne v roce 1992 projížděl údolím Chalke. Bruford později řekl, že za Frippa loboval na poslední chvíli, protože věřil, že Crimson jsou do značné míry 'jeho koncert', a že Fripp přišel s filozofickým vysvětlením, proč později využil jak Mastelotta, tak sebe. Jednou z podmínek, které Fripp kladl Brufordovi, pokud by se chtěl vrátit, bylo vzdát se veškeré tvůrčí kontroly ve prospěch Frippa.

V roce 2000, kdy Fripp cítil, že by se Crimson měli znovu sejít, byl Tony Levin zaneprázdněn prací jako session hudebník a rozhodl se dát si od skupiny pauzu. Zbývající členové (Fripp, Belew, Gunn a Mastelotto) tak vytvořili 'Double Duo', aby v Belewově sklepním studiu a garáži poblíž Nashvillu napsali a nahráli desku The Construktion of Light (Stavba světla). Vyšla v květnu 2000 a ve Velké Británii se dostala na 129. místo.

Většina skladeb měla kovový, drsný a industriální zvuk, vyznačovala se výraznou elektronickou strukturou, silně zpracovaným zvukem elektrických bicích od Mastelotta, Gunn převzal roli baskytary Warr Guitar a odlišně pojal zvuk propojených kytar, který soubor zavedl v 80. letech. S výjimkou industriálního blues (zpívaného Belewem přes měnič hlasu pod pseudonymem 'Hooter J. Johnson') byly písně hutné a komplexní. Nahrávka obsahuje čtvrtý díl "Larks' Tongues in Aspic" ("Jazýčky skřivánčí v aspiku"). Pro nedostatek nových nápadů se setkala s negativním přijetím.

Současně vznikl projekt improvizovaných instrumentálek, které kvartet vydal pod názvem ProjeKct X na CD Heaven and Earth (Nebe a Země).

King Crimson absolvovali turné na podporu obou nahrávek, včetně dvojkoncertů se skupinou Tool. Šňůra byla zdokumentována na albu Heaven & Earth. Baskytarista Led Zeppelin John Paul Jones a jeho band podpořili Crimson na několika vystoupeních. Dne 9. listopadu 2001 vydalo uskupení King Crimson limitovanou edici živého rozšířeného záznamu nazvanou Level Five, která obsahovala tři nové skladby.

V říjnu 2002 následovalo druhé EP s názvem Happy with What You Have to Be Happy With ("Spokojený s tím, co máš, abys byl spokojený"). To obsahovalo jedenáct písní (včetně živé verze "Larks' Tongues in Aspic, Part IV"). Polovinu tracklistu tvořily Belewem zpracované vokální úryvky a samotné kompozice se pohybovaly mezi soundscapes, gamelanem, heavy metalem a blues.

V březnu 2003 vydali King Crimson svůj třináctý studiový počin The Power to Believe (Síla věřit), který Fripp označil za vyvrcholení tříletého krimsonizování. Obsahoval přepracované a přejmenované verze skladby "Deception of the Thrush" ("The Power to Believe III"); písně z předchozích dvou EP a výňatek z Frippova soundscape s přidanou instrumentací a vokály.

LP dosáhlo 162. místa ve Velké Británii a 150. příčky v USA. King Crimson absolvovali v roce 2003 turné na jeho podporu; nahrávky z něj byly použity pro živý záznam EleKtrik: Live in Japan (EleKtrik: Živě v Japonsku). V témže roce vyšlo i DVD Eyes Wide Open, kompilace koncertů Live at the Shepherds Bush Empire (Londýn, 3. července 2000) a Live in Japan (Tokio, 16. dubna 2003).

V listopadu 2003 odešel ze sestavy Gunn, aby se věnoval sólovým projektům, a nahradil ho navrátivší se Tony Levin. Formace se znovu sešla na začátku roku 2004 ke zkouškám, ale z těchto sezení nevzešlo nic konkrétního. Následovala další přestávka. V té době Fripp veřejně přehodnocoval svou chuť pracovat v hudebním průmyslu a často se odvolával na nepřívětivé aspekty života hudebníka na cestách, jako je „iluze intimity s celebritami“.

21. září 2006 zemřel Boz Burrell na infarkt, o několik měsíců později, 22. února 2007, zemřel taktéž Ian Wallace na rakovinu jícnu.

V roce 2007 byla oznámena nová sestava King Crimson: Fripp, Belew, Levin, Mastelotto a nový druhý bubeník Gavin Harrison. V srpnu 2008, po období zkoušek, tato pětice absolvovala turné ke 40. výročí založení ansámblu. Setlist neobsahoval žádný nový materiál, místo toho čerpal ze stávajícího repertoáru z éry poloviny 70. let, období Discipline, Double Tria a Double Dua.

Další koncerty byly naplánovány na rok 2009, ale byly zrušeny kvůli kolizi termínů s Belewem. King Crimson po jubilejní šňůře zahájili další přestávku. Belew nadále loboval za obnovení souboru a v letech 2009 a 2010 o tom několikrát jednal s Frippem.

Mezi Belewovy návrhy patřil dočasný reunion sestavy z osmdesátých let na turné k třicátému výročí: tento nápad však odmítli jak Fripp, tak Bruford. Druhý jmenovaný se vyjádřil: „Bylo by velmi nepravděpodobné, že bych se pokusil obnovit stejnou věc, což je mise, o níž se obávám, že je odsouzena k neúspěchu.“

V prosinci 2010 Fripp napsal, že přepínač King Crimson byl od října 2008 nastaven na vypnuto, a uvedl několik důvodů pro toto rozhodnutí.

V roce 2011 se na scéně zjevil nečekaný projekt Jakszyk, Fripp and Collins (s podtitulem 'A King Crimson ProjeKct'), který vydal studiovou desku A Scarcity of Miracles. Ústřední trojici tvořili kytarista a zpěvák Jakko Jakszyk, nenapodobitelný Fripp a bývalý saxofonista King Crimson Mel Collins. Rytmickou sekci doplnili Tony Levin na basu a Gavin Harrison za bicí soupravou. V jednu chvíli Fripp označil ansámbl jako P7 (ProjeKct Seven). Na rozdíl od většiny předešlých ProjeKctů se soubor neponořil do chaotické improvizace, ale stavěl na precizně vystavěných, středně tempových skladbách vycházejících z improvizovaných sezení. V srpnu 2012 Fripp oznámil svůj odchod z hudebního průmyslu a budoucnost King Crimson tak zůstala nejistá. O pár měsíců později záměr odejít do důchodu potvrdil znovu.

V září 2013 Fripp překvapivě oznámil návrat kapely k činnosti – tentokrát však v radikálně odlišné podobě. Nová sestava čítala sedm hudebníků: čtyři Angličany a tři Američany, včetně tří bubeníků. Důvody k návratu? Fripp je popsal s nadsázkou i vážností: „Začínal jsem být příliš šťastný. Nastal čas na špičatou hůl.“ Do nové inkarnace se promítly prvky z předchozí sestavy (Fripp, Levin, Harrison a Mastelotto), i z projektu Jakszyk, Fripp and Collins (tedy Jakszyk a Collins). Sedmým členem se stal absolvent Guitar Craft a někdejší bubeník R.E.M. a Ministry, Bill Rieflin. Adrian Belew nebyl o účast požádán, čímž se uzavřelo jeho 32leté působení ve King Crimson. Na jeho místo nastoupil Jakszyk jako zpěvák a druhý kytarista. Sedmičlenná formace získala přezdívku "Sedmihlavá bestie".

Začátkem roku 2014 se King Crimson rozhodli nepořizovat nový studiový materiál. Místo toho představili překonfigurované verze starších skladeb – a poprvé od roku 1974 sáhli i po repertoáru z období mezi In the Court of the Crimson King a Larks' Tongues in Aspic. Do setlistu se dostaly i instrumentálky z THRAK a The Power to Believe. Po zkouškách v Anglii následovalo turné po Severní Americe (9. září – 6. října), z něhož vzešel záznam pod názvem Live at the Orpheum.

Druhá polovina roku 2015 přinesla koncertní šňůry po Evropě, Kanadě a Japonsku. Z kanadské části turné vzešla další živá nahrávka Live in Toronto. Na podzim 2016 měl následovat návrat na evropská pódia. Kvůli Rieflinově dočasné pauze nastoupil jako záskok Jeremy Stacey z High Flying Birds Noela Gallaghera.

7. prosince 2016 zemřel na rakovinu zakládající člen King Crimson Greg Lake. O necelé dva měsíce později – 31. ledna 2017 – podlehl rakovině tlustého střeva John Wetton, další důležitý člen minulých inkarnací kapely.

3. ledna 2017 se Rieflin vrátil do sestavy. Stacey však zůstal a Fripp tak nově mluvil o 'Double Quartet Formation' – narážce na čtyři bubeníky. Skupina se rozrostla na oktet. Později Rieflin přenechal bicí kolegům a stal se prvním stálým klávesistou v historii King Crimson. Nový název formace? 'Three Over Five', případně 'Five Over Three'.

2. června 2017 vydala skupina nové živé EP Heroes (coververze písně Davida Bowieho), které vzdávalo hold nejen této legendě, ale i albu, na němž Fripp zanechal svůj výrazný kytarový podpis. Videoklip k "Heroes" získal ocenění Video roku na Progressive Music Awards 2017. V červnu odstartovalo rozsáhlé severoamerické turné, zakončené 26. listopadu. Fripp 3. září na sociálních sítích oznámil, že si vyjasnil vztahy s Adrianem Belewem, který sice aktuálně neplánuje návrat na pódium, ale dveře zůstávají otevřené. V říjnu bylo zároveň oznámeno, že Rieflina během podzimního amerického turné nahradí Chris Gibson, další absolvent Guitar Craft. V roce 2018 se King Crimson vydali na evropské turné Uncertain Times, které čítalo 33 koncertů mezi 13. červnem a 16. listopadem.

6. dubna 2019 se na tiskové konferenci objevila zpráva, že Rieflin si bere další přestávku – tentokrát z rodinných důvodů. U kláves ho měl nahradit Theo Travis, saxofonista známý ze Soft Machine i ze spolupráce s Frippem. Přestože se Travis zapojil do zkoušek, Fripp 2. května oznámil, že nahrazování Rieflina jiným hráčem již není možné. Skupina tak pokračovala jako Sedmihlavá bestie. Klávesové party si mezi sebe rozdělili Fripp, Stacey, Jakszyk, Collins a částečně i Levin, který se vrátil k syntezátorovým basám z osmdesátých let. 11. června 2019, při příležitosti padesátého výročí, byla kompletní diskografie King Crimson zpřístupněna ke streamování na všech hlavních platformách.

24. března 2020 zemřel na rakovinu Bill Rieflin. Dne 15. října téhož roku podlehl rakovině plic Gordon Haskell.

V roce 2021 podnikli King Crimson další severoamerické turné, následované koncerty v Japonsku. Tony Levin na svém blogu napsal, že poslední vystoupení v Japonsku mohlo být zároveň definitivním koncem této sestavy – a možná i celé historie King Crimson. Jeho slova, stejně jako předchozí Frippovy poznámky na sociálních sítích, v mnohých fanoušcích vyvolaly dojem, že se skupina odebrala do hudebního důchodu.

Dne 9. února 2022 zemřel na rakovinu další zakládající člen King Crimson, Ian McDonald.

V listopadu 2024 zemřel Peter Sinfield, textař a spoluzakladatel King Crimson. Sinfield přispěl k prvním čtyřem albům kapely a jeho texty byly známé svou mystickou a politickou povahou

Jakko Jakszyk, kytarista a zpěvák King Crimson, oznámil vydání svého nového sólového alba Son of Glen, které vyjde 27. června 2025. Album bude doprovázet jeho paměti Who’s The Boy With The Lovely Hair? z října 2024 a bude se zabývat tématy jako láska, ztráta a rodinné vztahy.

Robert Fripp a jeho manželka Toyah Willcox obnovili svou populární sérii domácích videí 'Sunday Lunch'. Po přestávce se v roce 2024 vrátili s novými coververzemi, které opět baví jejich fanoušky.