V listopadu vzniká v Británii významná progresivní rocková skupina KING CRIMSON. Běžně bývá zařazována mezi zakládající skupiny progresivního rocku, v její tvorbě se ale mísí vlivy nejrůznějších hudebních stylů jako jsou jazz, vážná a experimentální hudba, psychedelický rock, heavy metal, nová vlna, hard rock, gamelan, folk, electronica a drum and bass. Původně britskou skupinu tvoří od roku 1981 mix hudebníků ze Spojeného království a Spojených států amerických. Ačkoliv se skupina příliš neprosadila v komerčním slova smyslu (rádia či videoklipy), vytvořila si kultovní pověst.

V srpnu 1967 si bubeník Michael Giles a jeho bratr baskytarista Peter, profesionální hudebníci v kapelách od svých mladých let v anglickém Dorsetu, podali inzerát na "zpívajícího varhaníka", který by se připojil ke skupině, kterou zakládali. Na inzerát odpověděl dorsetský hudebník Robert Fripp - kytarista, který nehrál na varhany ani nezpíval - a vznikla skupina Giles, Giles and Fripp. Trio nahrálo několik svérázných singlů a jedno eklektické album The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp. Pohybovali se na hraně úspěchu, dokonce se objevili i v televizi, ale nikdy se jim nepodařilo komerčně prorazit.

Ve snaze rozšířit svůj zvuk tato trojice angažovala Iana McDonalda, který hrál na klávesy a dechové nástroje. McDonald s sebou přivedl dva nové účastníky: svou tehdejší přítelkyni, bývalou zpěvačku Fairport Convention Judy Dybleovou, jejíž krátké působení ve skupině skončilo, když se rozešli, a textaře, roadie a uměleckého stratéga Petera Sinfielda, s nímž psal písně. Spolupráce vznikla, když McDonald Sinfieldovi řekl (ohledně jeho skupiny Creation): "Petere, musím ti říct, že tvoje kapela je beznadějná, ale píšeš skvělé texty. Nechtěl by ses dát dohromady na pár písniček?" Fripp mezitím viděl v londýnském klubu Marquee Clouds, což ho podnítilo k tomu, aby do svého psaní zapojil klasicky inspirované melodie a využíval improvizaci k hledání nových nápadů. Peter Giles už neměl zájem o rozmarnější popové písničky, a tak Fripp doporučil svému starému příteli, kolegovi kytaristovi a zpěvákovi Gregu Lakeovi, aby se k němu připojil a nahradil buď Petera, nebo Frippa samotného. Peter Giles to později označil za jeden z Frippových "roztomilých politických tahů", ale byl zklamán nedostatečným úspěchem kapely a odešel, přičemž Lake se stal baskytaristou a zpěvákem.

Tímto krokem vznikla 30. listopadu 1968 skupina King Crimson, přičemž nový název vymyslel Sinfield jako synonymum pro Belzebuba. Podle jiných zdrojů však nejde o Belzebuba, vládce démonů. Podle Frippa se jedná o anglicizovanou formu arabského „B'il Sabab“, tedy o „muže s cílem“. Historicky a etymologicky byl „crimson king“ jakýkoliv vládce, za jehož působení vládl mezi lidmi nepokoj a krveprolití; první album debutovalo v době vrcholu všeobecné nespokojenosti proti americkému působení ve vietnamské válce. Fripp byl v té době ovlivněn skupinou 1-2-3, později známou jako Clouds, která se stala inspirací pro crimsonovskou zálibu v klasické hudbě a jazzové improvizaci.

Krátce poté si skupina pořídila mellotron a začala jej využívat pro vytvoření originálního orchestrálního rockového zvuku, který měl obrovský vliv na rodící se progresivní rock. V této době byl hlavním skladatelem skupiny Ian McDonald, svým dílem ale přispívali i Lake a Fripp. Peter Sinfield nebyl pouze textařem, navrhl a obsluhoval také revoluční osvětlení jeviště, které kapela využívala. Svůj koncertní debut skupina absolvovala 9. dubna 1969, velkého úspěchu dosáhla na koncertě v Hyde Parku v červenci téhož roku, kde před více než 650 000 lidmi vystoupili s The Rolling Stones.

V říjnu 1969 vydala skupina svoje první album s názvem In the Court of the Crimson King. Veřejně jej pochválil kytarista Pete Townshend, který ho nazval tajuplným mistrovským kouskem. Styl této desky byl čerpán z nejrůznějších vlivů působících na všech pět členů skupiny včetně Jimiho Hendrixe, klasické i moderní vážné hudby, folku, jazzu, vojenské hudby, ambientní improvizace, viktoriánské hudby či britského popu. Všechny tyto byly skloubeny do díla, prvního takového v rockové hudbě, doplněného melodramatickými Sinfieldovými texty.

Na podzim roku 1969 se skupina vydala odehrát koncerty v USA, kde se představila po boku tehdy úspěšných a populárních hudebníků a skupin. Nicméně uvnitř skupiny vzrůstalo tvůrčí napětí. S rychlým úspěchem a životem na cestách se těžko vyrovnávali Michael Giles a Ian McDonald. Navíc Robert Fripp, ač nebyl frontmanem a ani hlavním skladatelem, postupně směřoval skupinu směrem do temnějších hudebních oblastí, zatímco McDonald s Gilesem měli v oblibě jemnější a romantičtější styl hudby. Oba členové ohlásili odchod ze skupiny během turné v Kalifornii, poslední koncert v původní sestavě byl odehrán 16. prosince 1969 v San Franciscu. Nahrávky koncertů z roku 1969 byly vydány v roce 1996 jako album Epitaph.

Ian McDonald a Michael Giles v roce 1970 společně nahráli společné album McDonald and Giles. McDonald se později stal členem skupiny Foreigner, Giles působí jako studiový bubeník. Počátkem roku 1970 odešel z King Crimson další hudebník, Greg Lake, který s Keithem Emersonem a Carlem Palmerem vytvořil skupinu Emerson, Lake & Palmer. Kytarista a příležitostný klávesista Robert Fripp se tak stal jediným zbylým muzikantem v kapele. Pro výpomoc při studiových nahrávkách se začal uplatňovat i zájem Petera Sinfielda v syntezátorech. Nicméně Lake souhlasil, že nazpívá chystané druhé album In the Wake of Poseidon (vyjma jedné písně), jeho hlas zní také na singlu „Cat Food“. Tou výjimkou se stala skladba „Cadence and Cascade“, kterou zpívá Frippův kamarád ze školy Gordon Haskell. Při rozhodování o zpěvákovi druhé desky zaznělo i jméno tehdy neznámého Eltona Johna, tato možnost ale byla kapelou zavržena.

Dalšími hudebníky na In the Wake of Poseidon se stali navrátivší se bubeník Michael Giles, jeho bratr, baskytarista Peter Giles, Mel Collins (saxofony, flétny) a jazzový pianista Keith Tippett. Ten se stal nedílnou součástí crimsonovského „soundu“ i na několika dalších nahrávkách a ačkoliv mu Fripp nabízel plnohodnotné členství ve skupině, působil vždy pouze jako studiový hudebník a s kapelou vystoupil na koncertě pouze jednou. Album vydané v květnu 1970 bylo kritizováno kvůli velice podobnému zvuku i stylu, jako měl debut, místy vypadajícímu až jako jeho imitace. Po vydání desky zůstali Fripp, Collins a Sinfield osamoceni a ačkoliv měli materiál, nemohli s ním koncertovat. Proto Fripp oslovil Gordona Haskella, zdali by se nestal stálým členem jako zpěvák a baskytarista. Ten s nabídkou souhlasil. Do King Crimson také přišel bubeník Andy McCulloch (předtím např. Manfred Mann's Earth Band).

V této sestavě nahráli King Crimson své třetí album s názvem Lizard (vydáno v prosinci 1970), které se stalo výhradním dílem Frippa a Sinfielda. Jako hostující hudebníci zde působil i zpěvák Jon Anderson (v jedné skladbě) a také dechová sekce, neboť deska je avantgardním jazzem a klasickou hudbou ovlivněna více než předchozí alba. Právě styl hudby se příliš nezamlouval rhythm and bluesově orientovaným Haskellovi a McCullochovi. Gordon Haskell opustil skupinu ještě před vydáním alba a nedlouho po něm odešel i Andy McCulloch.

Začátkem roku 1971 tedy došlo k dalšímu „náboru“ hudebníků. Novým bubeníkem se stal Ian Wallace, jako zpěvák přišel Boz Burrell. Jediným problémem byl post baskytaristy, byl osloven John Wetton, který ale přijal místo ve skupině Family, nicméně zůstal s Robertem Frippem v kontaktu. Dalším adeptem byl Rick Kemp, který si to ale na poslední chvíli rozmyslel. Nakonec se baskytaristou, ačkoliv na tento nástroj nikdy nehrál, stal Burrell, kterého to v nouzi naučil Fripp. King Crimson se tak mohli v první polovině roku 1971 vydat na turné, první od roku 1969. Rock and rollový životní styl a odlišné hudební sklony ale vedly k napětí mezi zbytkem kapely a více intelektuálně zaměřeným Robertem Frippem, nicméně skupina sérii koncertů dokončila.

Po hledání bubeníka, který by nahradil McCullocha, se podařilo získat Iana Wallace. Fripp byl příchodem nového člena znovu povzbuzen, připojil se ke Collinsovi a Wallaceovi a společně se zúčastnili konkurzu na zpěváky a baskytaristy. Mezi zpěváky, kteří to zkoušeli, patřili například frontman Roxy Music Bryan Ferry a John Gaydon, jeden z manažerů kapely. Pozici nakonec získal Raymond "Boz" Burrell. Na baskytaru byl pozván John Wetton, ale místo toho odmítl a šel hrát s Family. Rick Kemp (později ze Steeleye Span) s kapelou zkoušel, ale nabídku oficiálně se připojit odmítl. Fripp se rozhodl raději naučit Boza hrát na baskytaru, než pokračovat v pracných konkurzech. Ačkoli Burrell předtím na baskytaru nehrál, měl za sebou dost hraní na akustickou kytaru, aby mu pomohl se nástroj rychle naučit. Wallace byl schopen Burrella dále instruovat ve fungování na nástroj v rytmické sekci. S kompletní sestavou vyjela kapela v roce 1971 poprvé od roku 1969 na turné. Koncerty byly dobře přijaty, ale hudební rozdíly mezi Frippem a zbytkem skupiny a poněkud divoký životní styl Collinse, Wallace a Burrella odcizily drogy neberoucího Frippa, který se začal od svých spoluhráčů společensky stahovat, což vyvolalo další napětí.

V roce 1971 nová formace nahrála album Islands. Sinfield, který upřednostňoval jemnější přístup, se v textech inspiroval Homérovou Odysseou, v hudbě jazzovými hráči jako Miles Davis a Ahmad Jamal a sluncem zalitým výletem na Ibizu a Formenteru. Na albu zazněla instrumentální skladba "Sailor's Tale" s duněním mellotronu a Frippovým kytarovým sólem inspirovaným banjem, dravá, bluesově laděná "Ladies of the Road", v níž se na doprovodných vokálech podíleli Wallace a Collins, a "Song of the Gulls", která vznikla z dřívější Frippovy instrumentální skladby ("Suite No. 2"). 1" z alba Giles, Giles & Fripp z roku 1968 a byla jedinou nahrávkou, při níž skupina použila orchestr. Náznakem budoucích problémů bylo, když jeden z členů kapely údajně označil choulostivější části Islands za "vzdušné pohádkové sračky". Album vyšlo v prosinci 1971 a umístilo se na 30. místě britského žebříčku a na 76. místě v USA. Po turné po Spojených státech v prosinci 1971 Fripp Sinfieldovi oznámil, že s ním nemůže dále spolupracovat, a požádal ho o odchod z kapely. V lednu 1972 se zbývající členové kapely ve zkušebně ostře rozešli, částečně kvůli tomu, že Fripp odmítal brát v úvahu skladby ostatních členů pro repertoár kapely. Později to zdůvodnil "kontrolou kvality" s tím, že King Crimson budou hrát "správnou" hudbu.

Kvůli splnění smluv na turné ve Spojených státech v roce 1972 se King Crimson reformovali s úmyslem se ihned po turné rozpustit, přičemž nahrávky z různých severoamerických koncertů z ledna až února 1972 byly v červnu téhož roku vydány pod názvem Earthbound. Album bylo známé svým stylem hry, který občas směřoval k funku, a Burrellovým scatovým zpěvem v improvizovaných skladbách, ale bylo kritizováno pro svou podprůměrnou zvukovou kvalitu. V té době se hudební rozkol mezi Frippem a zbytkem kapely skutečně velmi prohloubil. Wallace, Burrell a Collins dávali přednost rhythm-and-blues, funku a soulu, Sinfield si liboval v mainstreamovém jazzu, zatímco Fripp se více zajímal o soudobou evropskou klasickou kompozici a experimentální volnou improvizaci. Osobní vztahy se během turné skutečně zlepšily do té míry, že se většina kapely rozhodla pokračovat, Fripp se však rozhodl rozloučit se zbylými třemi a restrukturalizovat King Crimson s novými hudebníky, protože měl pocit, že ostatní členové by se plně nezapojili do hudebního směru, který měl na mysli.

Třetí hlavní sestava King Crimson se od předchozích dvou radikálně lišila. Čtyři Frippovi noví členové byli volně improvizující perkusista Jamie Muir, bubeník Bill Bruford (který opustil Yes na komerčním vrcholu jejich kariéry ve prospěch "temnějších" Crimson), baskytarista a zpěvák John Wetton a houslista, klávesista a flétnista David Cross, kterého Fripp poznal, když byl pozván na zkoušku skupiny Waves, v níž Cross působil. Většina hudebních skladeb vznikla ve spolupráci Frippa a Wettona, kteří skládali jednotlivé segmenty nezávisle na sobě a ty, které považovali za kompatibilní, spojovali dohromady. Po odchodu Sinfielda skupina angažovala jako nového textaře Wettonova přítele Richarda Palmera-Jamese (z původních Supertramp). Na rozdíl od Sinfielda se Palmer-James nepodílel na uměleckých rozhodnutích, vizuálních nápadech ani zvukových směrech; jeho jediným příspěvkem pro skupinu byly texty, které posílal poštou ze svého domova v Německu. Po období zkoušek obnovili King Crimson turné 13. října 1972 ve frankfurtském Zoom Clubu, přičemž záliba skupiny v improvizaci (a Muirova překvapivá pódiová prezentace) jim znovu získala pozornost tisku.

V lednu a únoru 1973 nahrála skupina v Londýně album Larks' Tongues in Aspic, která vyšla v březnu téhož roku. Nový zvuk kapely ilustrovala titulní dvoudílná skladba alba - skladba, která představovala výraznou změnu oproti dosavadní tvorbě, zdůrazňovala ostrou instrumentální souhru kapely a čerpala vlivy z moderní vážné hudby, hlučné volné improvizace a dokonce i heavymetalového riffování. Na desce se projevil Muirův neobvyklý přístup k bicím, který zahrnoval vlastnoručně upravenou bicí soupravu, nejrůznější hračky, bullroarer, mbiru, gongy, balóny, hromový plech a řetězy. Na pódiu Muir také používal nepředvídatelné, maniakální pohyby, bizarní oblečení a falešné kapsle s krví (příležitostně plivanou nebo aplikovanou na hlavu), čímž se stal jediným příkladem takové teatrální pódiové aktivity v dlouhé historii kapely. Album se dostalo na 20. místo ve Velké Británii a na 61. místo ve Spojených státech. Po období dalšího koncertování Muir v roce 1973 odešel a zcela opustil hudební průmysl. Ačkoli se původně myslelo, že důvodem bylo zranění na pódiu způsobené gongem, který mu přistál na noze, později vyšlo najevo, že se Muir rozhodl, že život hudebníka není pro něj, a rozhodl se vstoupit do skotského kláštera.

Po odchodu Muira se zbývající členové znovu sešli v lednu 1974, aby vytvořili album Starless and Bible Black, které vyšlo v březnu 1974 a vysloužilo si pozitivní recenzi časopisu Rolling Stone. Ačkoli většina alba byla nahrána živě během turné skupiny koncem roku 1973, nahrávky byly pečlivě upraveny a přebity, aby zněly jako studiová nahrávka, přičemž "The Great Deceiver", "Lament" a druhá polovina "The Night Watch" byly jediné skladby nahrané výhradně ve studiu. Album se dostalo na 28. místo ve Velké Británii a 64. místo v USA. Po vydání alba se skupina začala opět rozcházet, tentokrát kvůli výkonům. Hudebně se Fripp ocitl v pozici mezi Brufordem a Wettonem, kteří hráli s takovou silou a rostoucí hlasitostí, že je Fripp jednou přirovnal k "létající cihlové zdi", a Crossem, jehož zesílené akustické housle byly neustále přehlušovány rytmickou sekcí, což ho vedlo k tomu, aby se více soustředil na Mellotron a přebuzené elektrické piano. Stále více frustrovaný Cross se začal hudebně i osobně stahovat, což mělo za následek, že byl po turné skupiny po Evropě a Americe v roce 1974 vyloučen ze skupiny.

V červenci 1974 začali Fripp, Bruford a Wetton nahrávat album Red. Před začátkem nahrávání se Fripp, nyní stále více rozčarovaný hudebním průmyslem, obrátil k dílům ruského mystika Georga Gurdžijeva a prožil duchovní zážitek, při kterém "mi odlétla horní část hlavy". Ačkoli většina alba vznikla během živých improvizací, než se Fripp stáhl do sebe a "stáhl svůj názor", nechal Bruforda a Wettona, aby řídili nahrávání. Album obsahuje jednu živou skladbu, "Providence", nahranou 30. června 1974 s Crossem hrajícím na housle. Na albu se podílelo několik hostujících hudebníků (včetně Mela Collinse a Iana McDonalda). Vyšlo 6. října 1974 a umístilo se na 45. místě ve Velké Británii a na 66. místě v USA. AllMusic jej označil za působivý úspěch na skupinu, která se měla brzy rozpadnout, s intenzivně dynamickou hudební chemií mezi členy kapely.

Dva měsíce před vydáním alba Red vypadala budoucnost King Crimson jasně (mluvilo se o návratu zakládajícího člena Iana McDonalda do skupiny). Fripp si však přál nekoncertovat, protože se cítil stále více rozčarován skupinou i hudebním průmyslem. Cítil také, že svět se do roku 1981 drasticky změní a že se na to musí připravit. Navzdory setkání skupiny během turné po USA, na kterém Fripp vyjádřil přání skupinu ukončit, se skupina formálně rozpadla až 25. září 1974 a později Fripp oznámil, že "přestali existovat" a "úplně skončili na věčné časy". Později vyšlo najevo, že se Fripp pokoušel zaujmout své manažery pro King Crimson s McDonaldem (ale bez něj), ale tato myšlenka byla zamítnuta. Po rozpadu skupiny vyšlo v květnu 1975 živé album USA, které bylo tvořeno nahrávkami z jejich severoamerického turné v roce 1974. Získalo několik pozitivních recenzí, mezi nimi i "povinnost" pro fanoušky kapely a "šílenství, které je lepší mít". Problémy s nahrávkami způsobily, že některé Crossovy hry nebyly slyšet, a tak byl najat Eddie Jobson, aby ve studiu provedl předělávky houslí a kláves; byly také provedeny další úpravy, aby se hudba vešla na jedinou LP desku. Mezi lety 1975 a 1981 byli King Crimson zcela neaktivní.

Koncem podzimu 1980, po několika letech strávených duchovním hledáním a postupném návratu k hudbě (hraní na kytaru pro Davida Bowieho, Petera Gabriela a Daryla Halla, experimentální sólová kariéra, vedení instrumentální novovlnné skupiny The League of Gentlemen), se Fripp rozhodl založit novou "prvoligovou" rockovou skupinu, ale neměl v úmyslu, aby to byli King Crimson. [81] Poté, co Fripp angažoval Billa Bruforda jako bubeníka, požádal zpěváka a kytaristu Adriana Belewa, aby se k němu připojil, což bylo poprvé, kdy Fripp aktivně usiloval o spolupráci s jiným kytaristou v kapele, a svědčilo to tedy o Frippově touze vytvořit něco, co by se nepodobalo žádné z jeho předchozích prací. Po turné s Talking Heads Belew souhlasil, že se připojí a stane se také textařem skupiny. Brufordův návrh jeho baskytaristy Jeffa Berlina byl odmítnut, protože Fripp považoval jeho hru za "příliš zaneprázdněnou", a tak se v New Yorku konaly konkurzy: třetí den Fripp zhruba po třech konkurzech odešel, aby se po několika hodinách vrátil s Tonym Levinem (který získal práci po zahrání jediného refrénu písně "Red") Fripp později přiznal, že kdyby věděl, že Levin (s nímž Fripp hrál ve skupině Petera Gabriela) je k dispozici a má zájem, vybral by si ho bez konání konkurzu. Fripp nový kvartet pojmenoval Discipline a odjel do Anglie zkoušet a psát nový materiál. Naživo debutovali 30. dubna 1981 v klubu Moles v Bathu v Somersetu a absolvovali krátké turné, na němž je podpořili Lounge Lizards. V říjnu 1981 se skupina rozhodla změnit název na King Crimson.

V roce 1981 nahráli s producentem Rhettem Daviesem album Discipline. Na albu se projevila zcela odlišná verze kapely s novějšími vlivy, včetně post-punku, nové vlny, funku, minimalismu, world music a afrických perkusí. Se zvukem, který byl v The New Rolling Stone Album Guide popsán jako "čelistní technika uzlově rytmických, harmonicky náročných cvičení". Fripp měl v úmyslu vytvořit zvuk "rockového gamelanu", přičemž rytmická kvalita spárovaných kytar mu připadala podobná indonéským gamelanovým souborům. Fripp se soustředil na hraní složitých trsátkových arpeggií, zatímco Belew poskytoval arzenál kytarových zvuků, které často napodobovaly zvířecí zvuky. Kromě basové kytary používal Levin Chapman Stick, desetistrunný polyfonní obouruční kytarový nástroj s tappingem, který má basový a výškový rozsah a na který hrál naprosto originálním stylem. Bruford experimentoval s akustickými soupravami bez činelů a elektronickou bicí soupravou Simmons SDS-V. Skladby skupiny byly ve srovnání s předchozími alby kratší a do značné míry je formovalo Belewovo popové cítění a svérázný přístup k psaní textů. Ačkoli dřívější záliba kapely v improvizaci byla nyní přísně omezena, jedna instrumentální skladba ("The Sheltering Sky") vzešla ze skupinových zkoušek; zatímco hlučná, napůl vyslovená/napůl vykřičená "Indiscipline" byla částečně napsaná, částečně improvizovaná skladba vytvořená s cílem dát Brufordovi možnost uniknout přísným rytmickým požadavkům zbytku alba. Discipline vyšlo v září 1981 a dosáhlo 41. místa ve Velké Británii a 45. místa v USA.

V červnu 1982 následovalo album Beat, první album King Crimson nahrané ve stejném složení kapely jako album předcházející. Beat je jediným albem, na jehož původní mixáži se Fripp nepodílel; produkce se ujali Davies a Belew. Album spojovalo téma Beat Generation a jejích spisů, což se odrazilo v názvech písní jako "Neal and Jack and Me" (inspirováno Nealem Cassadym a Jackem Kerouacem), "Heartbeat" (inspirováno knihou Carolyn Cassadyové "Heart Beat: My Life with Jack and Neal"), "The Howler" (inspirováno knihou Allena Ginsberga "Howl") a "Waiting Man" (inspirováno Williamem Burroughsem). Fripp požádal Belewa, aby si pro inspiraci přečetl Kerouacův román "On the Road", a album obsahovalo témata života na cestách, existenciální úzkosti a romantism.

Nahrávání Beat se potýkalo s napětím, protože Belew trpěl vysokým stresem kvůli svým povinnostem frontmana, zpěváka a hlavního autora písní. Při jedné příležitosti se s Frippem střetl a nařídil mu, aby opustil studio. Když album dosáhlo 39. místa ve Velké Británii a 52. místa v USA, kapela obnovila turné. Skladba "Heartbeat" byla vydána jako singl, který se umístil na 57. místě v žebříčku Billboard Mainstream Rock. Přibližně v této době skupina vydala pouze VHS The Noise: Live in Frejus, záznam koncertu odehraného 27. srpna 1982 v Aréně ve francouzském Frejusu. Tento videozáznam vyšel na DVD jako součást kompilace Neal and Jack and Me and On (and off) The Road (1981-1984).

Další album Three of a Perfect Pair, bylo nahráno v roce 1983 a vydáno v březnu 1984. Poté, co se kapela setkala s potížemi při psaní i určování směru alba, rozhodla se nahrát a nazvat první polovinu alba "levou stranou" - čtyři popovější skladby kapely plus jedna instrumentálka - a druhou polovinu "pravou stranou" - experimentální tvorba, improvizace, které čerpaly vliv z industriální hudby, plus třetí část kompoziční řady "Larks' Tongues in Aspic". Stres při psaní a napětí mezi členy kapely se projevily jak v obsahu textů, tak v hudbě a výsledkem je nervy drásající album. Remaster alba z roku 2001 obsahoval "druhou stranu", kolekci remixů a improvizačních výstupů plus Levinovu humornou píseň "The King Crimson Barbershop". Three of a Perfect Pair se umístilo na 30. místě ve Velké Británii a na 58. místě v USA, přičemž skladby "Three of a Perfect Pair" a "Sleepless" byly vydány jako singly. Poslední koncert turné Three of a Perfect Pair, který se konal 11. července 1984 v kanadském Spectru v Montrealu, byl zaznamenán a vydán v roce 1998 pod názvem Absent Lovers: Navzdory konfliktům zůstali hudebníci na pódiích profesionálními.

Po turné v roce 1984 Fripp rozpustil kapelu podruhé, přesně deset let po rozpuštění předchozí skupiny. Bruford a Belew kvůli tomu vyjádřili jisté rozčarování; Belew vzpomínal, že o rozpadu poprvé slyšel, když se o něm dočetl ve zprávě v časopise Musician.

V létě 1991 se Belew setkal s Frippem v Anglii, aby vyjádřil zájem o obnovení King Crimson. O rok později Fripp založil s producentem Davidem Singletonem nahrávací společnost Discipline Global Mobile (DGM). Následně se DGM stane hlavním domovem pro Frippovu tvorbu, přičemž větší alba budou distribuována větším nahrávacím společnostem (zpočátku Virgin records) a menší vydání bude mít na starosti DGM. To umožnilo Frippovi a jeho spolupracovníkům větší tvůrčí svobodu a větší kontrolu nad všemi aspekty jejich práce.

Koncem roku 1991 Fripp požádal bývalého zpěváka skupiny Japan Davida Sylviana, aby se připojil k novým King Crimson, ale Sylvian nabídku odmítl, ačkoli oba spolupracovali jako Sylvian/Fripp. V červnu 1993 začal Fripp sestavovat větší verzi kapely, ke které se připojili Belew a Levin z kvarteta z 80. let, hráč na Chapman Stick Trey Gunn (veterán Frippových kurzů Guitar Craft) a bubeník Jerry Marotta, se kterým Fripp hrál s Peterem Gabrielem. Po závěrečných koncertech Sylvian/Fripp v Royal Albert Hall v prosinci 1993 se Fripp rozhodl požádat bubeníka Pata Mastelotta, aby se k turné připojil místo Marotty. Bruford se nakonec stal posledním ze skupiny z 80. let, který se do kapely vrátil. Fripp vysvětlil, že měl vizi "Double Tria" se dvěma bubeníky, když jednoho odpoledne v roce 1992 projížděl údolím Chalke. Bruford později řekl, že za Frippa loboval na poslední chvíli, protože věřil, že Crimson jsou do značné míry "jeho koncert", a že Fripp přišel s filozofickým vysvětlením, proč později využil jak Mastelotta, tak sebe. Jednou z podmínek, které Fripp kladl Brufordovi, pokud by se chtěl vrátit, bylo vzdát se veškeré tvůrčí kontroly ve prospěch Frippa.

Po zkouškách ve Woodstocku ve státě New York vydala skupina v říjnu 1994 EP Vrooom. To odhalilo nový zvuk King Crimson, v němž se prolínající kytary 80. let mísily s vrstveným, těžším feelingem období 70. let. Byl zde také patrný vliv industriální hudby té doby. Mnoho písní napsal nebo dokončil Belew a vykazovaly silnější prvky popu 60. let než dříve; zejména vliv Beatles. Bruford o skupině říkal, že zní jako "disonantní Shadows na steroidech". Stejně jako v předchozích sestavách byly využity nové technologie, včetně MIDI, které Fripp použil k převodu Frippertronics na jeho digitální verzi nazvanou "Soundscapes" a univerzální kytara Warr tap, kterou Gunn v roce 1995 nahradil svůj Stick. King Crimson absolvovali turné k albu od 28. září 1994 v Buenos Aires v Argentině; části těchto koncertů byly vydány na dvojitém živém CD B'Boom: Live in Argentina v roce 1995.

V říjnu a prosinci 1994 nahráli King Crimson své jedenácté studiové album Thrak, které bylo tvořeno převážně přepracovanými verzemi skladeb z Vrooom a novými skladbami.Časopis Q album popsal jako rockové struktury s jazzovou vůní, charakterizované hlučnou, hranatou a vynikající kytarovou souhrou a atletickou, stále vynalézavou rytmickou sekcí, a zároveň jako souznící se zvukem alternativního rocku poloviny 90. let. Příkladem snahy skupiny o integraci více prvků byly přístupné (ale složité) skladby "Dinosaur" a "Sex Sleep Eat Drink Dream", přímočařejší balada "One Time" a také "Radio I" a "Radio II" - dvojice Frippových instrumentálek Soundscapes.

King Crimson obnovili turné v roce 1995 a v roce 1996; data z října a listopadu 1995 byla nahrána a vydána na živém albu Thrakattak v květnu 1996, což je hodina improvizované hudby integrující části z vystoupení z turné "Thrak" ve Spojených státech a Japonsku, smíchaná a aranžovaná Frippovým partnerem DGM, inženýrem Davidem Singletonem. Konvenčnější živá nahrávka z tohoto období byla později zpřístupněna na dvojcédéčku Vrooom Vrooom (2001), stejně jako celý koncert z roku 1995 na DVD Déja Vrooom (2003).

Zkoušení skladeb začalo v polovině roku 1997 v Nashvillu ve státě Tennessee. Fripp byl nespokojen s kvalitou nové hudby, kterou kapela připravovala; Dlouhodobé třenice a neshody mezi ním a Brufordem vedly k tomu, že se druhý jmenovaný rozhodl kapelu nadobro opustit. Vzniklá špatná atmosféra a nedostatek použitelného materiálu kapelu téměř úplně rozbily. Místo toho se šest členů rozhodlo pracovat ve čtyřech menších skupinách (nebo "fraKctalisacích", jak je Fripp nazýval) známých jako ProjeKcts. To skupině umožnilo pokračovat v rozvíjení nápadů a hledání nového směru, aniž by bylo prakticky obtížné (a nákladné) svolat všech šest hudebníků najednou. V letech 1997-1999 hrály první čtyři ProjeKcts živě ve Spojených státech a Velké Británii a vydaly nahrávky, které vykazovaly vysokou míru volné improvizace a vlivy od jazzu přes industrial, techno až po drum'n'bass.] Hudební kritik J. D. Considine je souhrnně označil za "často ohromující", ale postrádající melodii. Poté, co Bruford v prosinci 1997 odehrál čtyři koncerty s ProjeKct One, opustil King Crimson, aby pokračoval v práci s vlastní jazzovou skupinou Earthworks.

V roce 2000, kdy Fripp cítil, že by se Crimson měli znovu sejít, byl Tony Levin zaneprázdněn prací jako session hudebník a rozhodl se dát si od skupiny pauzu. Zbývající členové (Fripp, Belew, Gunn a Mastelotto) tak vytvořili "Double Duo", aby v Belewově sklepním studiu a garáži poblíž Nashvillu napsali a nahráli album The Construkction of Light. Vyšlo v květnu 2000 a ve Velké Británii se dostalo na 129. místo. Většina skladeb měla kovový, drsný a industriální zvuk, vyznačovala se výraznou elektronickou strukturou, silně zpracovaným zvukem elektrických bicích od Mastelotta, Gunn převzal roli baskytary Warr Guitar a odlišně pojal zvuk propojených kytar, který kapela zavedla v 80. letech. S výjimkou industriálního blues (zpívaného Belewem přes měnič hlasu pod pseudonymem "Hooter J. Johnson") byly písně hutné a komplexní. Album obsahuje čtvrtý díl "Larks' Tongues in Aspic". Pro nedostatek nových nápadů se setkalo s negativním přijetím. Kapela ve stejné době nahrála album improvizovaných instrumentálek, které vydala pod názvem ProjeKct X na CD Heaven and Earth.

King Crimson absolvovali turné na podporu obou alb, včetně dvojkoncertů s kapelou Tool. Turné bylo zdokumentováno na albu Heaven & Earth. Baskytarista Led Zeppelin John Paul Jones a jeho kapela podpořili Crimson na některých koncertech. Dne 9. listopadu 2001 vydala skupina King Crimson limitovanou edici živého rozšířeného záznamu nazvanou Level Five, která obsahovala tři nové skladby: "V říjnu 2002 následovalo druhé EP s názvem Happy with What You Have to Be Happy With. To obsahovalo jedenáct skladeb (včetně živé verze "Larks' Tongues in Aspic, Part IV"). Polovinu skladeb tvořily Belewem zpracované vokální úryvky a samotné písně se pohybovaly mezi soundscapes, gamelanem, heavy metalem a blues.

V březnu 2003 vydali ing Crimson své třinácté album The Power to Believe, které Fripp označil za vyvrcholení tříletého krimsonizování. Album obsahovalo, přepracované a přejmenované verze písně "Deception of the Thrush" ("The Power to Believe III"); skladby z jejich předchozích dvou EP; a výňatek z Frippova Soundscape s přidanou instrumentací a vokály. Album dosáhlo 162. místa ve Velké Británii a 150. místa v USA. King Crimson absolvovali v roce 2003 turné na podporu tohoto alba; nahrávky z něj byly použity pro živé album EleKtrik: Live in Japan. V roce 2003 bylo také vydáno DVD Eyes Wide Open, kompilace koncertů skupiny Live at the Shepherds Bush Empire (Londýn, 3. července 2000) a Live in Japan (Tokio, 16. dubna 2003).

V listopadu 2003 opustil skupinu Gunn, aby se věnoval sólovým projektům, a nahradil ho navrátivší se Tony Levin. Kapela se znovu sešla na začátku roku 2004 ke zkouškám, ale z těchto sezení se nic nevyvinulo. Následovala další pauza. V té době Fripp veřejně přehodnocoval svou touhu pracovat v hudebním průmyslu a často se odvolával na nesympatické aspekty života hudebníka na turné, jako je "iluze intimity s celebritami".

21. září 2006 zemřel Boz Burrell na infarkt, po něm 22. února 2007 zemřel Ian Wallace na rakovinu jícnu.

V roce 2007 byla oznámena nová formace King Crimson: Fripp, Belew, Levin, Mastelotto a nový druhý bubeník Gavin Harrison. V srpnu 2008, po období zkoušek, tato pětice absolvovala turné ke 40. výročí založení kapely. Setlist neobsahoval žádný nový materiál, místo toho čerpal ze stávajícího repertoáru z éry poloviny 70. let / éry Discipline / éry Double Trio / Double Duo. Další koncerty byly naplánovány na rok 2009, ale byly zrušeny kvůli kolizi termínů s Belewem. King Crimson po turné ke 40. výročí zahájili další pauzu. Belew nadále loboval za obnovení kapely a v letech 2009 a 2010 o tom několikrát jednal s Frippem. Mezi Belewovy návrhy patřil dočasný reunion sestavy z osmdesátých let na turné k třicátému výročí: tento nápad odmítli jak Fripp, tak Bruford, přičemž druhý jmenovaný se vyjádřil: "Bylo by velmi nepravděpodobné, že bych se pokusil obnovit stejnou věc, což je mise, o níž se obávám, že je odsouzena k neúspěchu."V prosinci 2010 Fripp napsal, že "přepínač" King Crimson byl od října 2008 nastaven na "vypnuto", a uvedl několik důvodů pro toto rozhodnutí.

V roce 2011 vydala skupina Jakszyk, Fripp a Collins (s podtitulem "A King Crimson ProjeKct") album nazvané A Scarcity of Miracles. V kapele hráli jako hlavní hráči/skladatelé kytarista a zpěvák Jakko Jakszyk, Fripp a bývalý saxofonista Crimsonů Mel Collins, na basu hrál Tony Levin a na bicí Gavin Harrison. V jednu chvíli Fripp kapelu označil jako P7 (ProjeKct Seven). Nezvykle pro ProjeKct byla založena na precizně propracovaných a středně rychlých originálních skladbách pocházejících z improvizovaných sezení. V srpnu 2012 Fripp oznámil svůj odchod z hudebního průmyslu a budoucnost King Crimson tak zůstala nejistá. V roce 2012 Fripp oznámil, že se chystá odejít do důchodu.

V září 2013 Fripp oznámil návrat kapely k činnosti s velmi odlišnou formou od toho, co bylo předtím: sedm hráčů, čtyři Angličané a tři Američané, se třemi bubeníky. Jako důvod návratu uvedl několik důvodů, od praktických až po rozmarné: "Začínal jsem být příliš šťastný. Nastal čas na špičatou hůl." Nová sestava čerpala jak z předchozí sestavy (ponechala Frippa, Levina, Harrisona a Mastelotta), tak z projektu Scarcity of Miracles (Jakszyk a Collins), sedmým členem byl absolvent Guitar Craft a bývalý bubeník R.E.M./Ministry Bill Rieflin. Adrian Belew nebyl o účast požádán, čímž skončilo jeho 32leté působení v King Crimson: Jakszyk nastoupil na jeho místo jako zpěvák a druhý kytarista. Tato verze skupiny získala přezdívku "Sedmihlavá bestie".

Na začátku roku 2014 King Crimson neplánovali nahrávat ve studiu, místo toho hráli "překonfigurované" verze minulého materiálu a poprvé od roku 1974 do repertoáru skupiny zařadili písně z alb mezi In The Court of the Crimson King a Larks' Tongues in Aspic a také instrumentálky z THRAK a The Power to Believe. Po zkouškách v Anglii absolvovali od 9. září do 6. října turné po Severní Americe. Záznamy z koncertů v Los Angeles byly vydány pod názvem Live at the Orpheum.

V druhé polovině roku 2015 následovala turné po Evropě, Kanadě a Japonsku. Živá nahrávka z kanadské části turné byla vydána pod názvem Live In Toronto. Na rok 2016 bylo naplánováno evropské turné. Po Rieflinově rozhodnutí dát si pauzu od hudby byl na termíny od září povolán bubeník Jeremy Stacey z kapely Noela Gallaghera High Flying Birds.

Dne 7. prosince 2016 zemřel na rakovinu zakládající člen King Crimson Greg Lake. 31. ledna 2017 zemřel na rakovinu tlustého střeva další bývalý člen King Crimson John Wetton.

Dne 3. ledna 2017 se do King Crimson vrátil Bill Rieflin. Jelikož si kapela přála zachovat Jeremyho Staceyho, Fripp novou sestavu nazval "Double Quartet Formation", čímž odkazoval na čtyři bubeníky. V důsledku toho se z King Crimson stal oktet. Později Rieflin změnil roli ve skupině a stal se prvním klávesistou kapely na plný úvazek, Fripp překřtil sestavu na formaci "Three Over Five" (nebo "Five Over Three").

Dne 2. června 2017 vydala skupina nové živé EP s názvem Heroes (podle písně Davida Bowieho) jako poctu tomuto umělci i albu, na němž se daná píseň nachází a na němž se po celou dobu objevovaly výrazné kytarové příspěvky Roberta Frippa. Videoklip k této písni získal ocenění "Video roku" na Progressive Music Awards 2017. Krátce poté King Crimson vyrazili na turné po Spojených státech, které začalo 11. června a skončilo 26. listopadu. 3. září Robert Fripp prohlásil, že jeho neshody s Adrianem Belewem byly vyřešeny a že v současné době není v plánu, aby vystoupil se současnou formací, ale dveře do budoucna jsou otevřené. Belew to potvrdil a dodal: "Znamená to, že se v budoucnu možná do kapely vrátím." 13. října bylo oznámeno, že Bill Rieflin se nebude moci připojit k formaci Three Over Five na podzimním turné v USA v roce 2017, dočasně ho nahradil kytarista Crafty ze Seattlu Chris Gibson. Během roku 2018 King Crimson absolvovali rozsáhlé turné Uncertain Times po Velké Británii a Evropě, které mělo 33 koncertů a konalo se od 13. června do 16. listopadu

6. dubna 2019 bylo na tiskové konferenci oznámeno, že Rieflin si dá od King Crimson další pauzu, aby se mohl věnovat rodinným záležitostem, a jeho místo u klávesových nástrojů na turné k 50. výročí založení kapely v roce 2019 zaujme Theo Travis, známý spíše jako saxofonista, člen skupiny Soft Machine a příležitostný spolupracovník v duu s Robertem Frippem. Ačkoli se Travis připojil ke kapele na zkoušky, Fripp 2. května uvedl, že se kapela rozhodla, že již není možné, aby Rieflina zastupovali jiní hudebníci, a z tohoto důvodu "pokračují jako Sedmihlavá bestie" bez Travise. Rieflinovy party byly rozděleny mezi ostatní členy kapely, Fripp, Stacey, Jakszyk a Collins doplnili své pódiové aparáty o klávesy a Levin opět použil syntezátor, který používal během turné v 80. letech. 11. června byla brzy poté v rámci oslav 50. výročí založení kapely zpřístupněna celá diskografie kapelyn k online streamování na všech hlavních streamovacích platformách.

Dne 24. března 2020 zemřel na rakovinu Bill Rieflin. 15. října téhož roku zemřel na rakovinu plic Gordon Haskell.

V roce 2021 skupina absolvovala turné po Severní Americe a poté po Japonsku. Levin na svém blogu napsal, že poslední japonské datum bylo posledním koncertem turné a dost možná i posledním koncertem King Crimson. To a komentáře Frippa krátce předtím na sociálních sítích byly interpretovány tak, že King Crimson, nebo alespoň tato sestava, skončily. Levin také v komentářích pro časopis Prog hovořil o tom, že je to pravděpodobně poslední koncert.

Dne 9. února 2022 zemřel na rakovinu zakládající člen King Crimson Ian McDonald.

King Crimson ovlivnili progresivní rock počátku 70. let i řadu současných umělců. Původní styl symfonického mellotronového rocku kapely přímo ovlivnil skupiny Genesis a Yes a mnoho členů King Crimson působilo v dalších významných kapelách: Lake ve skupině Emerson, Lake & Palmer (jejíž některé skladby lze stylově považovat za Lakeův pokus navázat na ranou tvorbu King Crimson, McDonald ve Foreigner, Burrell v Bad Company a Wetton v U.K. and Asia. Bubeník kanadské rockové skupiny Rush Neil Peart připisoval dobrodružnému a inovativnímu stylu Michaela Gilese zásluhy na svém vlastním přístupu k bicím nástrojům.

Vliv King Crimson se rozšířil na mnoho kapel z různých žánrů, zejména z 90. let a z roku 2000. Kurt Cobain, frontman grungeové skupiny Nirvana, prohlásil, že album Red mělo zásadní vliv na zvuk jejich posledního studiového alba In Utero. Je známo, že skupina Tool je hudbou King Crimson silně ovlivněna, zpěvák Maynard James Keenan žertoval na společném turné: "Teď už víte, koho jsme vykradli. Jen to nikomu neříkejte, hlavně ne členům King Crimson." Jako svůj vliv je uvádějí i moderní progresivní, experimentální, psychedelické a indie rockové kapely, včetně Mars Volta, Primus, Mystery Jets, Fanfarlo, Phish a Anekdoten, kteří spolu poprvé cvičili a hráli skladby King Crimson. Steven Wilson, lídr skupiny Porcupine Tree, byl zodpovědný za remixování zpětného katalogu King Crimson v prostorovém zvuku a řekl, že tento proces měl obrovský vliv na jeho sólová alba, a jeho kapela byla ovlivněna King Crimson. V listopadu 2012 vydali Flaming Lips ve spolupráci se Stardeath a White Dwarfs reinterpretaci skladby "In the Court of the Crimson King" s názvem "Playing Hide and Seek with the Ghosts of Dawn". Colin Newman z kapely Wire řekl, že viděl King Crimson vystupovat mnohokrát a že ho hluboce ovlivnili. Zásadní hardcore punková skupina Black Flag uznává Wettonovu éru King Crimson jako vliv na své experimentální období v polovině 80. let. Melvin Gibbs řekl, že kapela Rollins Band byla nejvíce ovlivněna King Crimson, protože používala podobné akordy. Bad Religion citují text "21st Century Schizoid Man" na svém singlu "21st Century (Digital Boy)" a název jejich nahrávací společnosti Epitaph (založené jejich kytaristou Brettem Gurewitzem) pochází ze stejnojmenné písně na debutovém albu Crimson. kytarista Living Colour Vernon Reid považoval Roberta Frippa za jeden ze svých kytarových vlivů.

King Crimson jsou často uváděni jako průkopníci progresivního metalu a jako vliv na přední kapely tohoto žánru, mezi něž patří Opeth, Mastodon, Between the Buried and Me, Leprous, Haken, The Ocean, Caligula's Horse, Last Chance to Reason a Indukti. Také členové metalových kapel Mudvayne, Voivod, Enslaved, Yob, Pyrrhon, a Pallbearer, stejně jako těžké experimentální a avantgardní skupiny jako Dillinger Escape Plan, Neurosis, Zeni Geva, Ancestors a Oranssi Pazuzu, uváděli jako jeden z vlivů hudbu King Crimson.

Mezi další umělce ovlivněné skupinou King Crimson patří skladatel videoher Nobuo Uematsu, autor noise music Masami Akita ze skupiny Merzbow, jazzový kytarista Dennis Rea ze skupiny Land, folktronická exponentka Juana Molina, hiphopový producent RJD2, hiphopový a soulový skladatel Adrian Younge, filmový režisér Hal Hartley a folk-popový zpěvák Ian Kelly.