1967

Ve dnech 20. - 23. prosince 1967 se v pražské Lucerně konal 1. československý beatový festival. Na festivalu vystoupili mimo jiné Primitives Group, Framus Five, Mickey & Rock’n’roll Stars, Olympic, Synkopy 61, Flamengo, Prúdy, Rebels, Juventus, Soulmen, The Spies a další...

Podrobnější popis

Vzniká skupina REBELS

Rebels (někdy též označováni jako The Rebels) byli československá rocková skupina. Založili ji v Praze v červenci 1967 Jiří Korn a Svatopluk Čech. Zazářili v roce 1967 s west-coastovým repertoárem téměř kompletně převzatým od amerických The Mamas and the Papas. Ve své hudbě používali též prvky britského merseybeatu. Na 1. československém beatovém festivalu v témže roce zvítězila kapela v kategorii Objev roku, v roce 1968 vydali své první album Šípková Růženka.

Podrobnější popis

Vzniká skupina ROGERS BAND

V Praze vzniká skupina Rogers Band s Františkem Ringo Čechem za bicíma.

Události podrobněji

Tina Turner na obálce Rolling Stone

Tina Turner, která je často označovaná jako 'Královna rokenrolu', je považována za jednu z největších zpěvaček všech dob. Byla známá pro svou smyslnost, chraplavý vokál a nezastavitelnou energii, spolu s dlouhověkostí kariéry a svýma slavnýma nohama. Novinář Kurt Loder tvrdil, že hlas Turnerové v sobě spojoval emocionální sílu velkých bluesových zpěvaček s naprostou, tapety loupající silou, která se zdála být jako stvořená na míru pro věk zesilovačů.

Deset let po začátku své kariéry, v listopadu 1967 se stala první osobností černé pleti a zároveň první ženou, která se objevila na obálce prestižního magazínu Rolling Stone. A nebyl to zdaleka jediný úspěch její kariéry. Dříve byla držitelkou Guinnessova rekordu v počtu platících diváků (180 000 v roce 1988) pro sólového interpreta a ve Velké Británii byla prvním umělcem, který měl hit v Top 40 v sedmi po sobě jdoucích desetiletích; celkem má 35 hitů v Top 40. Celosvětově prodala přes 100 milionů desek, včetně certifikovaných prodejů alb RIAA ve výši 10 milionů. Do května 2023 Turnerová údajně prodala po celém světě zhruba 100 až 150 milionů desek.

Získala celkem 12 cen Grammy. Mezi tato ocenění patří osm soutěžních cen Grammy; sdílí rekord (s Pat Benatarovou a s Sheryl Crow) v počtu udělených cen (čtyři) za nejlepší ženský rockový vokální výkon. Tři její nahrávky, "River Deep - Mountain High" (1999), "Proud Mary" (2003) a "What's Love Got to Do with It" (2012), jsou v Síni slávy Grammy. Turnerová je jedinou umělkyní, která získala Grammy v oblasti popu, rocku i R&B. V roce 2018 získala cenu Grammy za celoživotní dílo. Turnerová získala Grammy také jako členka skupiny USA for Africa a jako účinkující na koncertu Prince's trust v roce 1986.

V roce 1986 získala hvězdu na hollywoodském chodníku slávy a v roce 1991 hvězdu na chodníku slávy v St. Louis. V roce 1991 byla uvedena do Rock and rollové síně slávy jako duo s Ikem Turnerem a v roce 2005 obdržela prestižní ocenění Kennedy Center Honors. V roce 2021 byla uvedena Angelou Bassettovou do Rock'n'rollové síně slávy jako sólová umělkyně.

Singl THE ACCENT - Red Sky At Night

V podstatě neznámá britská skupina The Accent z Londýna vydává svůj jediný singl z těžkými 'metalovými' skladbami "Red Sky At Night" a "Wind of Change".

The Accent pocházejí z Yorkshiru a původně byli známí jako The Blue Blood Group. Přestěhovali se do Londýna, kde jim byla nabídnuto zázemí v klubu Upper Cut Billyho Walkera, kde je objevil král Blue Horizon Records Mike Vernon, který jim také produkoval desku, díky čemuž vzniklo toto absolutní mistrovské dílo plné nálad, folkových kytar a nejtěžšího psychedelického beatu.

APHRODITE’S CHILD

V Paříži vzniká řecká progresivní formace Aphrodite's Child. Jejím členem byl i Vangelis, vlastním jménem Evangelos Odysseas Papathanassiou, proslulý instrumentalista a hudební skladatel řeckého původu. Patří k průkopníkům elektronického popu, jeho tvorba ale zasahuje do více hudebních stylů. Začátkem 60. let byl Vangelis členem řecké hudební skupiny The Forminx. Roku 1967 odešel z Řecka a v Paříži založil spolu se svými krajany Demisem Roussosem a Loukasem Siderasem skupinu Aphrodite's Child, jejíž tvorba se nesla ve znamení progresivního rocku. Roku 1972 se skupina rozpadla, Vangelis ale i později s Roussosem spolupracoval.

Tato kultovní skupina pozdních šedesátých let byla vytvořena ještě o něco dříve ve vlasti hudebníků - v Řecku. Historie spolupráce mezi nimi se ale táhne už od počátku šedesátých let. Poté, co dosáhli jistého úspěchu na regionální úrovni a rozhodli se pokračovat v budování hudební kariéry, byli nuceni opustit svou domovinu (protože moc v zemi byla převzata juntou Black Colonels (Černí plukovníci), která si stanovila cíl očistit řeckou společnost od projevů Západu, zejména rockové hudby) a pokusit se uspět v Anglii.

Zpočátku byli čtyři, ale čtvrtý člen skupiny - Silver Koulouris - neměl štěstí: neměl dovoleno opustit Řecko, protože musel sloužit v armádě. Navzdory tomu se ostatní rozhodli zahájit profesní kariéru ve třech a odjeli dobýt Londýn. Skupina ale měla byrokratické potíže spojené s vízem a pracovním povolením. Po dosažení Doveru byla poslána zpět na druhou stranu kanálu La Manche. Jejich problémy se však neomezily jen na to: jakmile se vrátili do Paříže, nemohli ji opustit, protože v těch dnech ve Francii došlo ke stávce zaměstnanců komunikací. Museli tedy zůstat ve Francii. V důsledku toho se Aphrodite's Child nikdy nedostali do Londýna a poté, co obdrželi nabídku na podepsání smlouvy s nahrávací společností Mercury, se rozhodli zůstat v Paříži. Stali se tak francouzskou skupinou skládající se z etnických Řeků zpívajících v angličtině.

Všichni tři byli tak odlišní a tažení každý jiným směrem, že se zdálo, že takový tým nemůže existovat ani dosáhnout jakéhokoliv úspěchu. V tomto rozdílu názorů a chutí se ale zrodil jedinečný styl, který se stal hlavnmim trumfem a zároveň i nedostatkem. Od samého začátku formování kolektivu bylo zřejmé, že hlavním zpěvákem by měl být Demis Roussos. Demis vlastnil skutečně jedinečný hlas, dokázal zpívat vysoké noty, aniž by ztratil barvu hlasu, měl originální techniku a pozoruhodnou vytrvalost, které si vyvinul jako dítě při hraní na trubku. Demise to táhlo k řecké lidové hudbě a chtěl, aby se skupina uvedla nejen umělecky, ale měla i kostýmy. Věřil také, že je lepší opustit elektrická zařízení a hrát výhradně na akustické lidové nástroje, ozvučené mikrofony. Bylo by tak možné zachovat autentičnost a rozšířit možnosti: hrát na velkých náměstích i na čerstvém vzduchu. Kromě skutečnosti, že tento směr byl Demisovi blízký, věřil, že vzhledem k tomu, že v té době tak nikdo nehrál, budou mít zaručenu přízeň alespoň určité části publika.

Jiný člen kolektivu, Lucas Sideras, chtěl jít naopak směrem, ve kterém skupiny pozdních šedesátých zněly, a věřil, že to přinese největší úspěch. Ospravedlňoval to tím, že nebyli horší než jejich současníci, spíš lepší (protože měli silného hudebního skladatele a skvělého zpěváka), a co je nejdůležitější, měli ve svých písních co říct. Tento formát byl mimo jiné v módě v hlavním proudu. Zde by měli zaručený jednoznačně pozitivní výsledek.

Konečně, úplně jiný styl imponoval třetímu členu skupiny - Vangelisi Papatanasiovi. Zajímala ho hudba, která se tehdy nazývala „progresivní“ - složitá instrumentální hudba, používající velké množství pokročilých syntezátorů a dalších elektronických nástrojů té doby; později bude Vangelis považován za skutečného průkopníka v tomto oboru. Protože byl o několik let starší než jeho přátelé, stal se Vangelis neformálním tvůrčím vůdcem týmu, i když s jeho názorem vždy nesouhlasili. Přesto to byl on, kdo určil směr, kterým se budou ubírat a řešil i další záležitosti jako je doprava, ubytování atd. Kromě toho se Vangelis ujal i skládání a aranžování. Textařem se stal Boris Bergman.

Kapela zpočátku experimentovala se zvukem a zkoušela různé formáty, především proto, že byli omezeni v „počtu rukou“ na jevišti a nechtěli vzít dalšího člena, protože místo bylo „vyhrazeno“ pro jejich přítele Silvera Koulourise, který zatím nemohl opustit Řecko. Nejčastěji vystupovali v následujícím formátu: Vangelis obsluhoval klávesový aparát, Demis zpíval a hrál na basu, zatímco Lucas hrál na bicí. Nicméně, v některých skladbách hrál na kytaru a zpíval Lucas, a Demis současně hrál na kytaru, flétnu, nebo dokonce lidové řecké nástroje, takové jako bouzouki.

Přítomnost druhého zpěváka v kapele umožnila skupině hrát dlouhá představení, protože hlavní zpěvák Demis Roussos mohl odpočívat, zatímco zpíval Lucas. Ale chyběl jim silný sólista. Protože Vangelis byl zaneprázdněn doprovázením (vytvářel vlastně veškerou hudbu souboru během hry), nemohl současně hrát sólovou roli naplno, což ovlivnilo jejich zvuk, který se nepodobal známým rockovým kapelám, a navzdory své složitosti a kráse zněl jako obyčejné popové písně, i když v progresivním a dokonce i jazzovém zpracování. To bylo v době, kdy na pódiu začala dominovat elektrická kytara extrémně netypické, a existovaly pouze dva běžné formáty: buď přední umělec s doprovodným souborem, nebo rocková skupina bez zjevného vůdce, ale s významnými instrumentalistickými sólisty. Většina kritiků se však shodla na tom, že skupina Aphrodite's Child, i když to není tak výrazné, má mnoho společného s jinými podobnými kapelami hrajícími psychedelický a progresivní rock, jako jsou Prokul Harum, Moody Blues nebo Jefferson Airplane.

Jejich první album End Of The World (známé také jako Rain and Tears), které vyšlo v říjnu 1968, se skládalo hlavně z melodických balad, tvrdých a nervózních skladeb a písní v duchu avantgardního jazzu. Druhý disk It´s Five O´Clock, byl nahrán v Trent Studios v Londýně - kam se kapela konečně dostala. V londýnských ateliérech bylo možné najít nejmodernější vybavení a nejnovější syntetizátory.

Skutečná sláva a uznání mezi hudebními kritiky však přišla po vydání třetího, koncepčního alba, na kterém začali pracovat v roce 1970 - 666 (The Apocalypse of John, 13/18). Hlavním autorem hudby byl Vangelis. Záznam byl vytvořen pod dojmem Zjevení Jana Teologa a vyšel o dva roky později. Do studia bylo pozváno mnoho jiných hudebníků, včetně Irene Papas. Tušíc, že se tato deska stane průlomem v kariéře skupiny, věnoval jí Vangelis veškerý svůj čas. Ale v praxi zjistil, že není možné kombinovat turné a studio, a že ve svém volném čase nestačí psát hudbu pro album, a tak, k překvapení dalších členů, učinil obtížné rozhodnutí: přestal se účastnit koncertní činnosti a zcela se věnoval nové desce. Ale když si uvědomil, jak je důležité, aby skupina nezastavila svou koncertní činnost, rozhodl se za sebe najít náhradu. Proto hrál na koncertech nájemný klávesista. Přibližně ve stejnou dobu konečně přišel Silver Koulouris, který si odslouži armádní službu. Přináší skupině zvuk elektrické kytary, který tam dříve chyběl. Aphrodite´s Child už nejsou po příchodu Silvera Koulourise vnímáni jako druh výrazného fenoménu v hudbě, ale začínají být srovnáváni s kapelami jako Led Zeppelin, The Jimi Hendrix Experience nebo Genesis.

Snad kvůli mírnému poklesu zájmu u veřejnosti, nepřítomnosti Vangelise na koncertech nebo jednoduše proto, že už byl unavený čekáním na realizaci svých vlastních nápadů, Demis Roussos odchází. Zpočátku jeho rozhodnutí podpořili i Lucas a Silver, kteří sami byli unaveni nekonečnými studiovými relacemi nahrávání "666". Nakonec ale Demis dal dohromady novou kapelu (protože Lucas a Silver chtěli pokračovat ve stejné hudbě jako Child of Aphrodite, ale méně progresivní a jednodušší), vydal své první sólové album a svou vlastní kariéru směroval úplně jiným směrem. Proto v době, kdy byla vydána dlouho očekávaná studiovka, skupina již v původní podobě prakticky přestala existovat. Avšak tato deska, jak věřil Vangelis, nebyla jen průlomem, ale navíc i kultem. Ocenil ji i surrealistický umělec Salvador Dalí.

Poté šli hudebníci každý svou cestou a jen příležitostně spolupracovali na společných projektech. Demis Roussos realizoval své počáteční plány a začal hrát pop music s příchutí řeckého folklóru. Autorem některých písní a klávesovým hráčem na řadě jeho nahrávek byl Vangelis. Lucas Sideras na nějakou dobu opustil hudební scénu, věnoval se vědě a učil antickou literaturu na Sorbonně, později hrál na bicích ve dvou dalších souborech, ale nedosáhl velkého úspěchu. A Vangelis Papatanasiou poté, co omezil jméno a příjmení na pseudonym Vangelis, začal pracovat v žánru elektronické hudby. Za soundtrack k britskému filmu Chariots of Fire získal Oscara v nominaci 'Best Original Soundtrack'. A nahrávání dalšího soundtracku k filmu Blade Runner se zúčastnil i Demis.

BLUE CHEER

V San Francisku vzniká americké rockmetalové trio Blue Cheer. Byli jednou z prvních formací, které spojily psychedelický rock s blues a hardrockem. Často jsou označováni za první heavy metalovou skupinu. Blue Cheer se vyznačovali extrémní hlasitostí hraní, která se stala rovnocennou součástí jejich hudebního projevu. Během nahrávání druhého alba Outsideinside v roce 1968 museli opustit nahrávací studio, protože místnost prý svou kapacitou nepostačovala jejich ohlušujícímu zvuku. Nahrávka nakonec vznikla unikátně pod širým nebem. Jejich coververzi hitu Eddieho Cochrana "Summertime Blues" z roku 1968 považují mnozí odborníci a fanoušci heavy metalu za první opravdovou heavymetalovou píseň.

První sestavu Blue Cheer vytvořili už v roce 1966 baskytarista Dickie Peterson, kytarista Leigh Stephens a bubeník Eric Albronda, který později kapelu opustil a stal se jejím producentem. Skupina se pak rozrostla až na šest členů, ale na konci roku 1967 se na popud manažera (kterého inspirovala kapela Jimi Hendrix Experience) zredukovala na trio: zpěvák a baskytarista Dickie Peterson, kytarista Leigh Stephens a bubeník Paul Whaley. V lednu 1968 vydali svůj první singl, coververzi "Summertime Blues", která se dostala na 14. místo v žebříčku Billboardu.

Debutové album Vincebus Eruptum, postavené na mohutných, šťavnatých riffech s duálními kytarovými sóly oddělenými do různých kanálů, vyšlo v lednu téhož roku a vyšplhalo se na 11. místo v americkém žebříčku. Stalo se tak komerčně nejúspěšnější nahrávkou kapely. Obsahovalo i jejich první hit, výše zmíněnou "Summertime Blues", a skladbu "Out Of Focus", kterou Dickie Peterson napsal během pobytu v nemocnici, kde se léčil s hepatitidou.

V určitém okamžiku byli Blue Cheer tak populární, že jim předskakovali i Pink Floyd. Jejich koncerty podle svědků zanechávaly ohromující dojem. Jeff Dalby, autor komentáře k albu Louder Than God (Rhino Records, 1986), napsal: „Na jejich koncertech jsem začal hluchnout a téměř jsem ztratil sluch – možná až do konce života. Blue Cheer byli nejhlasitější kapelou, jakou jsem kdy zažil. Pokud jde o hlasitost, nikdo se jim dodnes nevyrovná.“ Temnou auru skupiny doplňoval jejich manažer, přezdívaný 'Gut', který dříve patřil k Pekelným andělům.

Druhá deska Outsideinside (Philips Records, 1968) byla rozdělena na dvě části: poté, co studiové monitory selhaly kvůli nadměrné hlasitosti, museli hudebníci nahrávat venku. "Outside" bylo zaznamenáno ve skladech v New Yorku a Sacramentu, zatímco "Inside" vzniklo v klasickém studiu se stejným producentem, Abe 'Voco' Keshem. Skupina mírně snížila sílu zvuku a rozšířila jeho prostor díky příchodu klávesisty Ralpha 'Burnse' Kelloga. Kritici považují skladbu "Come And Get It" za jeden z prvních příkladů heavy metalu v rockové historii.

Kapela podpořila album riskantním turné, které Leigh Stephens později označil za zastrašující a nebezpečné. Každý koncert končil úplným zničením nástrojů, což publikum nadšeně přijímalo. Stephens vzpomínal: „Jednou moje kytara dopadla na hlavu diváka, podruhé byl zasažen talířem... Několikrát jsem se během hraní zastavil a přemýšlel: Bože, co se to děje?“ Násilí se postupně přeneslo i do zkušeben a studií. Nakonec odešel, protože situaci považoval za nezvládnutelnou.

Blue Cheer 1999 až 2009: Andrew Duck MacDonald (kytara), Paul Whaley (bicí), Dickie Peterson (basa a zpěv)

Stephens kapelu opustil v roce 1968 během nahrávání třetí desky. Později vydal dvě sólová alba v Británii a hrál ve skupinách Silver Meter a Pilot. V Blue Cheer jej nahradil Randy Holden z The Other Half, který zvuk kapely ještě více zostřil. Podílel se však jen na části alba New! Improved!, kde byla na první straně původního vinylu zaznamenána sólová kytara Bruce Stephense. Deska přinesla vedle psychedelických balad i prvky country rocku.

Po vydání čtvrtého eponymního studiového počinu v roce 1969 došlo ke změnám v sestavě. Paul Whaley odešel a nahradil ho Norman Mayell ze Sopwith Camel. Gary Yoder, zkušený hudebník a skladatel, se stal hlavní kreativní silou, která postupně přenesla sound od tvrdé psychedelie k hard rocku.

Páté album The Original Human Being (1970) bylo kritikou hodnoceno rozporuplně – někteří oceňovali návrat k psychedelickým kořenům, jiní jej za totéž kritizovali. Šesté Oh! Pleasant Hope (1971) již nemělo mnoho společného s ranou hlučností kapely a místy připomínalo zvuk Grateful Dead a The Band. V roce 1972 se kapela kvůli komerčnímu neúspěchu rozpadla.

Po několika neúspěšných pokusech o znovuobnovení činnosti vydali v roce 1984 album The Beast Is Back. V roce 1988 následovalo japonské turné a koncertní deska Hello Tokyo, Bye Bye Osaka. Pozdější alba, jako Highlights And Lowlives (1990) a Dinning with the Sharks (1992) již neměla výraznější ohlas.

Od roku 1994 do 1999 byla kapela neaktivní, poté se však Peterson, Whaley a MacDonald znovu spojili. V roce 2007 vydali album What Doesn't Kill You... a koncertní DVD Blue Cheer Rocks Europe. Jejich historie skončila 12. října 2009, kdy Dickie Peterson zemřel na rakovinu. Kytarista Andrew MacDonald poté oznámil, že Blue Cheer už nikdy hrát nebudou.

CONSORTIUM

West Coast Consortium byla britská psychedelická popová skupina, která nahrávala pro Pye Records v letech 1967 – 1970. Nejvíce ji proslavil popový singl "All the Love in the World", vydaný pod zkráceným názvem Consortium. Jeho autorem je Geoff Simpson a kapela jej nahrála ve složení: Robbie Fair (zpěv), Geoff Simpson (sólová kytara), Bryan Bronson (rytmická kytara), John Barker (baskytara), John Podbury (bicí) a Billy Mangham. Skladba se umístila na 22. místě hitparády.

West Coast Consortium poté nabrali čerstvý vítr do plachet příchodem nových členů – Briana Parkera (kytara), Kena Browna (baskytara) a Johna Alberta Parkera (bicí). Následně se posunuli k výrazně tvrdšímu, místy až psychedelickému stylu a získali si renomé jako koncertní uskupení. Několik let pilně pracovali na zdokonalení svého zvuku, až se jim ozvala společnost RCA s nabídkou natočení desky. Výsledkem bylo Rebirth z roku 1975. Brzy poté se však kapela ocitla pod tlakem nepříznivého politického a ekonomického klimatu, úspěch se nedostavoval a v roce 1980 oficiálně ukončila činnost. Její členové však zůstali spolu, pokračovali v nahrávání a příležitostně si zajamovali.

COVEN

Coven je americká rocková skupina, která vznikla v Chicagu koncem 60. let 20. století. V roce 1971 se dostala do Top 40 s hitem "One Tin Soldier", jenž se stal ústřední písní filmu Billy Jack. Kapelu tvořili zpěvačka Esther 'Jinx' Dawsonová, baskytarista Greg 'Oz' Osborne, kytarista Chris Neilsen, klávesista Rick Durrett (později ho nahradil John Hobbs) a bubeník Steve Ross. Kromě toho, že byli průkopníky okultního rocku s texty a estetikou explicitně zaměřenými na satanismus a čarodějnictví, jsou metalovými fanoušky i historiky metalu uznáváni jako skupina, která do rocku, metalu a popkultury zavedla ikonické 'znamení rohů'. To je patrné i na jejich debutové desce Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls z roku 1969.

Dawsonová a Osborne po společném působení ve skupině Him, Her and Them založili koncem 60. let v Chicagu s Rossem kapelu Coven. V letech 1967 a 1968 absolvovali turné, na kterém vystupovali po boku umělců jako Jimmy Page's Yardbirds, Alice Cooper a Vanilla Fudge. Následně podepsali smlouvu s Mercury Records a v roce 1969 vydali debutovou desku Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls. Hudebně se album pohybovalo v rámci undergroundového rocku a jeho charakteristickým rysem byl důraz na ďábelskou tematiku. Obsahovalo skladby jako "The White Witch of Rose Hall" (inspirovanou příběhem Annie Palmerové), "For Unlawful Carnal Knowledge", "Black Sabbath" a "Dignitaries of Hell".

Album uzavírá třináctiminutová nahrávka zpěvů a satanských modliteb s názvem "Satanic Mass" (Satanská mše), kterou napsal producent Bill Traut ze společnosti Dunwich Productions. Sám ji označil za první černou mši, která byla kdy zaznamenána, ať už v psané nebo zvukové podobě. Tato skladba byla zároveň prvním případem, kdy byly v okultním rocku použity latinské fráze jako 'Ave Satanas', což inspirovalo pozdější satanistické a blackmetalové kapely. Součástí alba byl také nechvalně proslulý plakát 'Black Mass' (Černá mše), na němž členové kapely ukazují znamení rohů při přípravě satanistického rituálu nad nahou Dawsonovou ležící na oltáři.

Nechtěné publicity se skupině dostalo v březnu 1970, kdy časopis Esquire vydal článek 'Evil Lurks in California' (V Kalifornii se skrývá zlo), který spojoval zájem kontrakultury o okultismus s Charlesem Mansonem a vraždami v Tate-La Bianca. Zároveň zmiňoval desku Witchcraft a její skladbu "Black Mass". V důsledku toho bylo album staženo z prodeje.

Dawsonová nazpívala vokály k písni "One Tin Soldier", titulní skladbě filmu Billy Jack z roku 1971, která byla připsána kapele Coven. Skladbu, kterou napsali Dennis Lambert a Brian Potter, původně vydala skupina The Original Caste v roce 1969. Verze Coven se dostala na 26. místo v žebříčku Billboard Hot 100, v hitparádě Cash Box pronikla do první desítky a v letech 1971 a 1973 ji americké rozhlasové stanice označily za nejžádanější píseň číslo 1. V Austrálii dosáhla nejvýše 45. příčky. Ve stejném roce kapela vydala eponymní album, na kterém se skladba "One Tin Soldier" objevila. Jejich třetí desku Blood on the Snow produkoval Shel Talmy a vyšla u Buddah Records v roce 1974. Ke stejnojmenné skladbě natočilo studio Disney videoklip.

Po několika nelicencovaných CD reedicích Witchcraft bylo album v roce 2007 oficiálně znovu vydáno pod vlastním labelem Nevoc. O rok později kapela uvedla kolekci Metal Goth Queen: Out of the Vault 1976–2007, složenou z dosud nevydaných nahrávek. Na přelomu let 2016 a 2017 sestavila Jinx Dawsonová novou skupinu hudebníků, aby 20. dubna 2017 vystoupili na festivalu *Roadburn* v nizozemském Tilburgu. Šlo o historicky první koncert Coven v Evropě.

THE CRAZY WORLD OF ARTHUR BROWN

Arthur Brown zakládá anglickou psychedelickou rockovou skupinu The Crazy World of Arthur Brown. Jejich píseň "Fire" (vydaná v roce 1968 jako singl a na debutovém albu skupiny) se dostala do hitparád jak ve Velké Británii, tak v USA, a stala se jejich jediným hitem. Skupina se však rozpadla během amerického turné v roce 1969. Crane a Palmer založili Atomic Rooster, Sean Nicholas Greenwood odešel do Khan, Theaker se připojil k Love, Rustic Hinge a Arthur Brown následně pokračovali v Kingdom Come. Arthur Brown skupinu obnovil v roce 2000 s novými hudebníky.

Arthur Brown je držitelem hlasového spektra čtyř oktáv, ale přitahoval pozornost veřejnosti především svým šokujícím chováním při představeních. Při prvním vystoupení skupiny na festivalu Windsor v roce 1967 si nasadil na hlavu cedník namočený v methanolu, který následně zapálil. V dalších vystoupeních opakoval trik s hořící helmou. Aby se vyhnul popáleninám a tragickým následkům, dva pozvaní diváci nalili na Brownovu helmu včas vodu, případně pivo. V průběhu času se trik 'hořící hlavy' stal charakteristickým znakem Arthura Browna. Někdy se během představení svlékl do naha, jak se to stalo na koncertu v Itálii, kde byl po provedení triku s hořícími vlasy zatčen a následně deportován. Brown také používal specifický světlý make-up, podobný tomu, který později používali umělci jako Alice Cooper, Peter Gabriel, George Clinton, Bruce Dickinson a mnoho dalších.

V roce 1968 se debutové album Crazy World of Arthur Brown stalo hitem na obou stranách Atlantiku. Producentem byl manažer The Who Keith Lambert a výkonným producentem Pete Townsend. Deska obsahovala písně, jako je hit "Fire", který byl také vydán jako singl, a cover verzi hitu Screamin' Jay Hawkinse "I Put a Spell on You". Singlu se prodalo milion kopií, což mu zajistilo status zlata. První verš písně - I’m The God of Hellfire (Já jsem Bůh pekelného ohně) - byl od té doby opakovaně používán jinými umělci, přičemž nejslavnější citát pochází z roku 1992 z písně The Prodigy "Fire". Brownovy hry s ohněm někdy způsobovaly problémy. Na jednom turné Brown čekal na západ slunce, zatímco jeho skupina hrála, a pak se spouštěl dolů do středu jeviště na navijáku, oblečený v obleku a s helmou svařenou z plechu. Části kostýmu hořely a prskaly. Výsledkem bylo, že Brown získal pověst člověka, který je vždy na pokraji zapálení jeviště, a někteří organizátoři koncertů požadovali zálohu, pokud nemohl prokázat, že měl přiměřené pojištění proti nekontrolovanému ohni a plamenům.

Skupina se rozpadla v červnu 1969 během turné po Spojených státech. V roce 2000 byla obnovena a vydala album Tantric Lover.

Arthur Brown měl velký vliv na Alice Coopera. Alice se inspiroval, když viděl průkopníka shock rocku, jak v roce 1968 předvádí svůj americký hit číslo dvě "Fire". Cooper k tomu uvádí: „Dokážete si představit mladého Alice Coopera, jak se na to dívá, se vším tím make-upem a pekelným vystupováním? Bylo to, jako by všechny moje Halloweeny přišly najednou!“

V článku o Alice Cooperovi v deníku The Guardian z roku 2014 se o Arthuru Brownovi a jeho hořící helmě píše: „Britský rock byl vždy teatrálnější než jeho americký protějšek. Často to zahrnovalo destrukci nebo makabrózní triky.“ Na to Cooper odpověděl: „Proto si většina lidí zpočátku myslela, že jsme Britové.“

THE CROW

V Minneapolis vznikla bluesrocková a hardrocková skupina Crow. Na přelomu 60. a 70. let natočila 3 studiová alba. Jejich singl "Evil Woman" se v roce 1969 dostal do Top 20 Billboardu. Kapela se rozpadla v roce 1972. V roce 1980 se na krátko znovu sešli a o dva roky později natočili desku Crow On The Run. V roce 1988 se sešli znovu a hrají dodnes. V roce 2005 natočili poslední album Before The Storm. Cover "Evil Woman" hráli i Black Sabbath.

Skupinu Crow založili v roce 1967 zpěvák David Wagner, kytarista Dick Wiegand, baskytarista Larry Wiegand, klávesista Kink Middlemist a bubeník Harry Nehls pod názvem South 40, který kapela používala až do svého vstupu na národní scénu. Nehlse v té době nahradil Denny Craswell. V roce 1969 je Columbia Records přizvala k nahrání dema; to prošlo a Crow podepsali smlouvu s Amaret Records. V roce 1969 se skupina stala členem vydavatelství Amaret Records.

V roce 1969 bylo nahráno debutové Crow Music. Singl "Evil Woman (Don't Play Your Games With Me)" se na podzim téhož roku dostal do Top 40 žebříčku Billboard Hot 100 a v lednu následujícího roku se umístil na 19. místě. V letech 1970 a 1971 následovaly desky Crow by Crow a Mosaic. Několika pozdějším singlům se podařilo umístit v hitparádě, i když žádný z nich nedosáhl takových výšin jako "Evil Woman". Nakonec chtěla skupina přejít k Elektra Records, ale Amaret ji nechtěl uvolnit z nahrávací smlouvy, přičemž si ponechal práva na její jméno. Wagner skupinu kapelu opustil v roce 1971; skupina ho nahradila Mickem Stanhopem a pokusila se pokračovat, ale v roce 1972 se definitivně rozpadla. David Wagner natočil pro Amaret koncem roku 1972 sólové album.

V roce 1980 se skupina opět reformovala. Tato verze Crow zahrnovala původního zpěváka Davida Wagnera, Johna Richardsona a Jeffa Christensena na kytaru/zpěv, Dennyho Johnsona na baskytaru a Robbyho Bellevillea na bicí. Od září 1980 do července 1981 natáčeli mnoho nahrávek, z nichž v roce 1982 vzniklo nové studiové album s názvem Crow on the Run. Rozpadli se počátkem roku 1982.

V roce 1988 se Crow reformovala a pokračovala v koncertování po celých Spojených státech. Všichni členové získali hudební ceny Minnesota Music Awards za své jednotlivé nástroje. V roce 2005 byli uvedeni do Minnesotské rockové/country síně slávy a v roce 2009 do Rock & Roll Music Hall of Fame v Iowě. Crow stále příležitostně hrají na Středozápadě se zpěvákem Davem Wagnerem.

THE DEVIANTS

V Gloucestershire v Anglii vzniká rocková skupina The Deviants (dříve Social Deviants). Byla aktivní na konci 60. let, později však sloužila jako prostředek pro hudební dílo spisovatele Micka Farrena a to až do jeho smrti v roce 2013. Farren uvedl, že 'Devianti' byli původně komunitní kapelou, která tu a tam dělala věci - byla to totální útočná věc s velkým množstvím vzájemných vztahů a vzájemných závislostí. Hudebně Farren popsal jejich zvuk jako zuby obrušující psychedelický rock někde mezi Stooges a The Mothers of Invention. The Deviants byli popisováni jako přechod mezi klasickou britskou psychedelií a estetikou punk/heavy metalu sedmdesátých let.

Skupinu založil koncem roku 1966 zpěvák a skladatel Mick Farren z britské undergroundové komunity v Ladbroke Grove, kde hráli Pete Munro na baskytaru, Clive Muldoon na kytaru, Mike Robinson na kytaru a Phil Mari na bicí. Tato skupina hrála v UFO na Tottenham Court Road a zahajovala festival Alexandra Palace Love-In. Poté Phil Mari odešel a nahradil ho Russell Hunter. Po odchodu Munra a Muldoona kapela zkrátila svůj název na The Deviants a nahradili je Sid Bishop na kytaru a Cord Rees na baskytaru. S finanční podporou Nigela Samuela, jednadvacetiletého syna milionáře, s nímž se Farren spřátelil, skupina nezávisle nahrála své debutové LP Ptooff!, prodávali jeho kopie prostřednictvím britského undergroundového tisku, než se ho ujala Decca Records.

Rees opustil sestavu v červnu 1967 a nahradil ho Farrenův spolubydlící Duncan Sanderson. Kapela poté vydala druhoun desku Disposable u nezávislého labelu Stable Records. Když se Bishop oženil a kapelu opustil, Farren na návrh Jamieho Mandelkaua angažoval kanadského kytaristu Paula Rudolpha. Tato sestava nahrála a vydala u Transatlantic Records The Deviants 3.

Během turné po západním pobřeží Severní Ameriky se vztahy mezi Farrenem a hudebníky osobně i hudebně vyostřily a kapela se rozhodla pokračovat bez Farrena, který se vrátil do Anglie, kde se spojil s bývalým bubeníkem Pretty Things Twinkem a Stevem Peregrinem Tookem, aby nahráli Mona - The Carnivorous Circus, album prokládané rozhovory s Tookem a členem UK Hells Angels, než se začal věnovat hudební publicistice. Zbývající tři hudebníci - Rudolph, Sanderson a Hunter - pokračovali několik měsíců v Severní Americe, kde příležitostně vystupovali pod názvem Deviants, než se počátkem roku 1970 vrátili do Anglie a spojili se s Twinkem do Pink Fairies.

V polovině 70. let dostal Farren nabídku od vydavatelství Stiff Records, aby nahrál EP Screwed Up, které vyšlo pod názvem Mick Farren and the Deviants. Mezi muzikanty na této desce byli Rudolph, bývalý kytarista Pink Fairies/Motörhead Larry Wallis, bývalý kytarista Warsaw Pakt Andy Colquhoun a bývalý bubeník Hawkwind Alan Powell. Tato kapela bez Rudolpha nahrála album Vampires Stole My Lunch Money a nealbový singl "Broken Statue", které byly připsány Micku Farrenovi, nikoliv The Deviants.

Na konci 70. let se Farren opět soustředil na psaní a přestěhoval se do New Yorku. Jméno The Deviants vzkřísil pro příležitostná živá vystoupení, například v únoru 1984, kdy se spojil s Waynem Kramerem a Wallisovou kapelou, v níž hráli Sanderson a bubeník George Butler. Tento set vyšel pod názvem Human Garbage. V roce 2002 vydala skupina v nové sestavě (s baskytaristou Dougem Lunnem, bubeníkem Rickem Parnellem a zpěvákem Michaelem Simmonsem) desku Dr. Crow. Farren pak nadále sporadicky vystupoval a nahrával pod názvem The Deviants, přičemž využíval okruh hudebníků, mezi něž patřili Andy Colquhoun a bývalý saxofonista Blodwyn Pig Jack Lancaster. V roce 1996 vyšlo Eating Jello With A Heated Fork. Po návratu na koncertní pódia ve Velké Británii vystoupil Farren 25. června 2011 na 'Spirit of 71' festivalu v Glastonbury s kapelou The Last Men Standing. Její součástí byl Andy Colquhoun a rytmická sekce The Deviants z konce 60. let ve složení Sanderson a Hunter.

Během vzácného vystoupení The Deviants v klubu The Borderline v centru Londýna 27. července 2013 Farren na pódiu zkolaboval. Později v nemocnici zemřel.

ELF

V New Yorku byla zpěvákem a baskytaristou Ronnie Jamesem Diem (vlastním jménem Ronald Padavona), klávesistou Dougem Thalerem, bubeníkem Garym Driscollem a kytaristy Nickem Pantasem a Davidem Feinsteinem (Diovým bratrancem) založena rocková skupina Elf. Původně se nazývala The Electric Elves, ale v roce 1968 byl název zkrácen na Elves a konečně v roce 1972 na Elf. Kapela se rozpadla v roce 1975 po nahrání tří alb a většina sestavy přešla do nově vytvořených Ritchie Blackmore's Rainbow.

Skupina byla vytvořena v roce 1967 a ve stejném roce podepsala smlouvu s Decca Records. Na konci roku byl vydán singl "Hey Look Me Over"/"It Pays To Advertise". V následujícím roce kapela změnila svůj label na MCA Records a vydala třetí singl "Amber Velvet". 12. února 1968, když jeli na koncert, měli hudebníci nehodu. Nick Pantas zemřel a Ronald si odnesl 150 stehů na hlavě, poté co s ní prorazil čelní sklo. David měl zlomený kotník a lícní kost. Thaler se dostal do nemocnice také s mnoha zraněními. Nahradil ho Mickey Lee Soul, který se vrátil z armády. Na konci roku bylo jméno redukováno na Elves a Thaler, který se vrátil, se stal kytaristou, protože se nechtěli rozloučit s Micky Soulem.

V roce 1969 skupina vydala singl "Walking in different Circles" (prostřednictvím Decca Records). Do písně byl přidán i part strunných nástrojů. V polovině roku 1970 si skupina zkrátila své jméno na Elf. V roce 1972 je opustil Thaler. V té době si kapely všimnou Roger Glover a Ian Paice, kteří byli v té době na vrcholu popularity s Deep Purple. Roger Glover vzpomíná: „Paice a já jsme je poprvé viděli v New Yorku. Zněli nespoutaně a nádherně. Ronnie byl nejlepším zpěvákem, jakého jsem kdy slyšel nebo s ním předtím pracoval. Mickeyho neobvyklý doprovod klavíru činil hudbu zcela unikátní. Měli solidní autorské zázemí.“

Brzy v dubnu za pomoci Glovera a Paice začala kapela nahrávat ve studiu One v Atlantě. Debutové album s názvem Elf vyšlo v srpnu 1972 u společnosti Purple Records. Tím pomoc Párplů neskončila: skupina s nimi odjela dvě turné v USA. V roce 1973 se tým přestěhoval do Anglie a Feinstein zůstal doma v Americe. Poté do kapely přišel kytarista Steve Edwards a basový hráč Craig Gruber (Dio předtím hrál na basu). V létě 1973 podepsali Elf dvě smlouvy. Poté začal MGM prodávat svá CD v USA a Purple Records ve Velké Británii.

Začátkem roku 1974 přijeli Elf do Anglie, kde v The Manor Studios s producentem Gloverem nahráli své druhé album, Carolina County Ball. V dubnu až květnu kapela doprovázela skupinu Deep Purple na britském turné. Mickey Lee Soul a Ronnie Dio se také podíleli na nahrávání Glover's Butterfly Ball a Grasshopper's Feast. Poté znovu předskakovali koncertům Deep Purple ve Spojených státech.

Na konci roku 1974 Blackmore pozval Dia ke spolupráci a ten napsal přes noc text pro "Sixteenth Century Greensleeves". Hudebníci se pokusili vytvořit společnou nahrávku této skladby a Richiemu se to líbilo natolik, že už začal mluvit o seriózní spolupráci. V roce 1974 Dio zpíval také na koncepčním albu The Butterfly Ball and the Grasshopper's Feast, které produkoval Roger Glover. Vedle dalších hostujících zpěváků se na albu podíleli i členové Deep Purple Glenn Hughes a David Coverdale. Dio nazpíval písně "Homeward", "Sitting in a Dream" a britský singl "Love Is All".

V prosinci se ke skupině připojil bubeník Mark Nosif. Třetí album Trying to Burn the Sun bylo produkováno Gloverem, pod dohledem Richie Blackmora. Ihned po dokončení nahrávání byla ale kapela rozpuštěna a čtyři z jejích hudebníků (Dio, Soul, Gruber, Driskol) vstoupili do skupiny Rainbow vytvořené Blackmorem.

FLOWER TRAVELLIN‘ BAND (FTB)

Flower Travellin' Band byla japonská rocková kapela, která vznikla v roce 1967. Byla spojena s japonským kontrakulturním hnutím a vyznačovala se směsí raného heavy metalu s psychedelickým a progresivním rockem. Získala široké uznání kritiků, ale nedosáhla komerčního úspěchu a v roce 1973 byla rozpuštěna, aby se její členové mohli věnovat individuální kariéře. Skupina se znovu sešla na konci roku 2007, ale po smrti zpěváka Joea Jamanaky v roce 2011 se definitivně rozpadla. Přestože se jejich desky nikdy dobře neprodávaly, hudební průmysl si jich nadále velmi váží. Jejich alba se nikdy nedostala z prodeje a jsou nadále k dispozici na nových audiofilských formátech. Bývalí členové Flower Travellin' Band nadále společně s dalšími hudebníky hrají písně 'FTB' naživo pod názvem Flower Power.

Kapelu původně založil Yuya Uchida jako vedlejší projekt, když se v polovině 60. let vrátil do Japonska po návštěvě svého přítele Johna Lennona v Anglii, kde se seznámil s různými začínajícími umělci, jako byli Cream a The Jimi Hendrix Experience. Yuya chtěl Japoncům představit podobný zvuk a založil Yuya Uchida & the Flowers jako cover kapelu s různými hudebníky a dvěma zpěváky: mužským zpěvákem Hiroshi Chibou a ženskou zpěvačkou Remi Aso. V roce 1968 vydali album Challenge!, na kterém kromě původní písně zazněly i covery písní Jimiho Hendrixe, Cream, Jefferson Airplane a Big Brother and the Holding Company. Obal vyvolal v japonských médiích rozruch, protože na něm každý z členů pózoval nahý.

V roce 1969, po vydání alba, se Remi Aso a kytarista Katsuhiko Kobayashi přestěhovali do Spojených států. Yuya opustil všechny zbývající členy kromě bubeníka George Wady, přibral kytaristu Hidekiho Ishimu a zpěváka Joea Yamanaku z bluesové skupiny Mystic Morning a baskytaristu Juna Kobayashiho a založil Flower Travellin' Band, která měla oslovit mezinárodní publikum. Jejich první vydanou deskou bylo doprovodné album jazzového trumpetisty Terumasa Hino na singlu "Crash", po kterém následovalo v roce 1970 minialbum Anywhere, vytvořené tak, aby napodobovalo nahrávku Flowers pomocí coververzí písní a nahé fotografie na přední straně.

Na Expo '70 viděli členové kanadské rockové skupiny Lighthouse vystoupení Flower Travellin' Band, líbilo se jim, a navrhli kapele, aby se vydala do Kanady. Skupina rychle nahrála své první album původního materiálu Satori vydané v roce 1971, aby měla co přivézt. V prosinci 1970 se přestěhovala do Toronta, kde vystupovala s Dr. Johnem a Emerson, Lake & Palmer. V roce 1971 odehráli čtyři velké koncerty se skupinou Lighthouse v Ontario Place. Během pobytu v Torontu nahráli své druhé autorské album Made in Japan a byli osloveni vydavatelstvím GRT Records.

Do Japonska se vrátili v březnu 1972 na koncert v tokijské Metropolitní tělocvičně a v roce 1973 měli vystupovat s The Rolling Stones během jejich japonského turné; všechny koncerty však byly zrušeny, když Micku Jaggerovi bylo zamítnuto vízum kvůli odsouzení za drogy. Poté vydali napůl studiové, napůl živé album Make Up a v dubnu vystoupili v Maruyama Parku v Kjótu. Byl to jejich poslední koncert před dlouhou přestávkou, protože v té době se Yuya zapojil do mnoha projektů a každý člen se vydal na individuální dráhu. Joe Yamanaka nahrál řadu sólových desek a v 80. letech spolupracoval s kultovní reggae skupinou The Wailers. Poté, co v roce 1990 skončil s kytarou, pokračoval Hideki Ishima ve studiu hry na sitár, které započal kolem roku 1968 u indického klasického hudebníka Manilala Naga a jeho japonského učedníka v roce 1998 a v roce 2000 vynalezl sitarlu, která kombinuje vlastnosti elektrické kytary s pevným tělem a originálního sitáru.

Dne 25. listopadu 2007 se Flower Travellin' Band oficiálně znovu spojili a oficiálně přijali klávesistu Nobuhiko Shinohara, se kterým již dříve spolupracovali. Ishima prozradil, že předtím proběhlo několik jednání o návratu k sobě, ale všechna se točila pouze kolem nostalgie, o kterou nemá zájem. Teprve když jim producent navrhl, aby napsali nový materiál a hráli ho společně se starými písněmi po dobu tří let, došlo k reunionu. Ishima také uvedl, že i když Kobajaši a Wada už léta nehráli, byli ochotní a tlačili ho do toho, k čemuž jim pomohl i fakt, že díky jeho novému nástroji byl starý materiál zajímavý. V roce 2008, 35 let po svém posledním působení, vydali album We Are Here. V listopadu vystoupili v New Yorku a následující měsíc v Kanadě. V březnu 2010 byla další turné a produkce zastavena, když bylo oznámeno, že u Yamanaky byla diagnostikována rakovina plic. 7. srpna 2011 Yamanaka na rakovinu zemřel ve věku 64 let, čímž kapela skončila. 17. března 2019 zemřel Yuya Uchida v tokijské nemocnici na zápal plic ve věku 79 let.

FREEDOM’S CHILDREN

Vzniká jihoafrická acid rocková legenda Freedom's Children, jedna z nejméně doceněných rockových skupin na světě.

Kapela vznikla během nenáviděné éry apartheidu a během těch bouřlivých let se rychle stala nejinovativnější formací Jižní Afriky. Jejich explorativní zvukové exkurze vyvrcholily průlomovým albem Astra, patrně jednou z nejvíce přehlížených nahrávek doby. Problém byl v tom, že nikdo neposlouchal Jižní Afriku.

Když se v roce 1969 pokusili prorazit v Anglii, brzy se dostali do problémů. Díky britské politice týkající se apartheidu bylo většině členů Freedom´s Chidlren odmítnuto pracovní povolení a mohli hrát koncerty pouze nelegálně. Veškerá naděje na to, že se stanou součástí rozvíjející se londýnské rockové scény byla zmařena a tím i jakákoli šance na kariéru kapely na mezinárodní scéně.

Za svou kariéru vydali 3 alba, Battle Hymn Of The Broken Hearted Horde (1968), Astra (1970) a Galactic Vibes (1971). Čtvrté, pod názvem Mummies, nahrané po reunionu v roce 1996, dodnes nevyšlo. Astra je dnes považováno za jednu z perel psychedelického rocku.

FRIJID PINK

V americkém Detroitu byla založena skupina Frijid Pink, hrající psychedelický rock a hardrock. Nejvíce je známá svou předělávkou skladby "House of The Rising Sun". Rozpadli se v roce 1975, ale od roku 2007 jsou znovu pohromadě a hrají dodnes. Mezi jejich posledním albem ze sedmdesátých let a prvním albem nové sestavy je víc jak 35 let.

Frijid Pink vznikli, když se k místní detroitské kapele Detroit Vibrations, hrající převzaté písně, ve které vystupovali Rick Stevers a Tom Harris, připojili kytarista Gary Ray Thompson a zpěvák Tom Beaudry, který později vystupoval pod jménem Kelly Green. Thompson přesvědčil manažera Vibrations Clyde Steverse (Richardův otec), že je lepším hudebníkem než současný kytarista kapely. Skupina strávila první dva roky na turné po celé jihovýchodní oblasti Michiganu a nakonec podepsala smlouvu s Parrot Records.

Jejich první dva singly, "Tell Me Why" a "Drivin' Blues" (oba vydané v roce 1969), nedokázaly přilákat velkou pozornost, ale jejich třetí pokus z roku 1969, zkreslenou kytarou se vyznačující ztvárnění "House of the Rising Sun" dosáhl první desítky na americkém Billboard Hot 100 na jaře 1970. Disku se prodalo více než milion kopií, čímž obdržel zlato. Skladba také dosáhla na č. 4 ve Velké Británii a č. 3 v kanadském žebříčku RPM Magazine. Píseň byla používaná jako 'výplň' na konci hrávacího času. Kapela byla hodně populární v jejich rodné detroitské oblasti; jednou jim v proslulém sálu Detroit's Grande Ballroom předskakovali i mladí Led Zeppelin. Frijid Pink často vystupovali s MC5, Stooges, The Amboy Dukes a dalšími místními skupinami.

V roce 1970 natočili dvě alba, debutové s titulem Frijid Pink a druhé nazvané Defrosted. Prakticky veškerý materiál na nich byl vytvořen duem Beaudry a Thompson. Následné singly včetně "Sing A Song For Freedom" a coveru "Heartbreak Hotel" ale nenavázaly na dřívější úspěchy. Beaudry a Thompson se pokusili o záchranu skupiny a vytvořili novou sestavu. Zpěv měl na starost David Alexandr (později Jon Wearing), Craig Webb hrál na kytaru a Larry Zelanka na klávesy. Tato sestava nahrála desku Earth Omen v roce 1972. V roce 1975, když skupina natáčela další album All Pink Inside, bylo obsazení nástrojů ve skupině opět jiné. Jo Baker měl na starosti zpěv a Larry Popolizio hrál na basu.

V roce 1981 Stevers a Harris spojili své síly s Arlenem Viecelli, zpěvákem a kytaristou skupiny Salem Witchcraft, a Rayem Gunnem, kytaristou kapely Virgin Dawn, aby nahráli ve studiu Sound Suite v Detroitu další studiový počin. Hudba byla napsána Viecellim a Gunnem a byla natočena v létě 1982. Po neúspěšných vyjednávacích pokusech manažera skupiny (výše uvedený Clyde Stevers) s různými nahrávacími společnostmi byla skupina rozpuštěna a materiál nebyl nikdy vydán.

Další sestava (v které nebyli žádní dřívější členové) vznikla v roce 2001. Nahráli desku Inner Heat, která měla být vydána v roce 2002. Po jediné show, která neobsahovala největší hit skupiny, bylo album nahrávací společností Dynasty Records staženo.

V roce 2005 vznikla další sestava představující většinu původních členů. Bubeníkovi Steversovi se podařilo získat basáka Toma Harrise a zpěváka Toma Beaudryho spolu s kytaristou Steveem Dansbym (od konce sedmdesátých let v Cactus) a neznámým klávesistou Larinem Michaelsem.

Na konci roku 2006, po dalším neúspěšném pokusu o sloučení původních členů, začal Stevers hledat pomocí konkursu kytaristy pro reformaci Frijid Pink. Byl přijat také hráč na klávesy. V průběhu příštích pěti let odehrála tato nová sestava asi tucet koncertů v místních podnicích a na pouličních veletrzích, ale bez řádně fungujícího managementu nikdy neměla žádnou stabilní práci ani žádné turné. Kapela se tedy zaměřila na studiovou práci a napsala materiál na nové album, které bylo vydáno v březnu 2011 na labelu Repertoár. Tato deska je k dispozici v USA jako import a skládá se z přepsaných interpretací písní z předchozích alb skupiny a nové originální hudby.

Na konci roku 2011 byl nahrazen hlavní zpěvák a kytarista a také odešel hráč na klávesy, čímž se v tu chvíli rozpadla nejdelší souvislá sestava v jejich historii. Nahrávání a vystupování pokračovaly i u této nové sestavy podobným způsobem jako u té předešlé. Nové EP vyšlo koncem jara 2012. Na začátku roku 2017 vyšlo další EP s názvem Taste of Pink, ve kterém byly představeny 3 nové písně a nově nahraná verze "House Of A Rising Sun". Tři nové skladby, které se objevily na EP, byly zahrnuty do nové desky On the Edge, která vyšla v roce 2018.

V roce 2013 byli Frijid Pink uvedeni do síně slávy Michigan Rock and Roll Legends.

GENESIS

Genesis je britská artrocková a poprocková kapela (v obnoveném složení ji lze považovat za superskupinu) založená v roce 1967. S více než 150 miliony prodaných desek se řadí mezi 30 nejprodávanějších skupin všech dob. V roce 1988 obdrželi Grammy za hudební video k písni "Land of Confusion".

Vznikli v roce 1967 ze školní skupiny The Garden Wall, vzešlé z elitní internátní školy Charterhouse v Godalmingu v Surrey, jihozápadně od Londýna. Zakládajícími členy byli Peter Gabriel (zpěv, flétna, hoboj), Tony Banks (klávesy), Anthony Phillips (kytara), Chris Stewart (bicí) a Mike Rutherford (kytara, basová kytara). Bubeníci se zpočátku často měnili, Stewarta po roce nahradil John Silver a toho pak zase John Mayhew.

Roku 1970 vypsali Genesis opět konkurs na bubeníka, v němž uspěl Phil Collins, který teprve s náročným instrumentálním stylem kapely plně souzněl. V tomtéž roce odešel Phillips, kterého po půlročním hledání nového kytaristy nahradil Steve Hackett. Výsledné složení (Banks, Collins, Gabriel, Hackett, Rutherford) bývá označováno za 'klasické', a během období 1971 – 1975 vydala kapela klíčová alba Nursery Cryme, Foxtrot, Selling England by the Pound a koncepční dvojalbum The Lamb Lies Down on Broadway. Hudba tohoto období je charakteristická dlouhými instrumentálními sóly, složitou kompozicí a tendencí k experimentování. Během živých vystoupení si skupina získala osobitou tvář především díky převlekům, které používal Peter Gabriel.

Po turné v roce 1975 je opouští zpěvák a frontman Peter Gabriel, jeho post zaujímá Phil Collins, který až do té doby zpíval pouze výjimečně (skladby "For Absent Friends" a "More Fool Me"). Během živých vystoupení je na bicí doprovázeli nejprve Bill Bruford (turné 1976) a od turné k desce Wind & Wuthering až po turné We Can't Dance pak bubeník Chester Thompson. V roce 1978 během mixování živého dvojalba Seconds Out opustil kapelu kytarista Steve Hackett a vydal se na sólovou dráhu, skupina nadále zůstala ve třech, na živých vystoupeních ji doprovázel kytarista Daryl Stuermer. I zbylí členové se od konce 70. let věnovali sólovým projektům (Rutherford si později založil kapelu Mike & The Mechanics), zůstávali ale stále členy Genesis a nahrávali paralelně kapelní i vlastní alba.

Phil Collins, který se sám během 80. let stal jednou ze světově nejúspěšnějších poprockových hvězd, ze skupiny vystoupil teprve roku 1996, nahradil jej zpěvák Ray Wilson. Od posledního evropského turné 1998 Genesis nebyli aktivní až do roku 2006. V té době hráli ve složení: Ray Wilson, Tony Banks, Mike Rutherford, Nir Zidkyahu.

V roce 2007 se vydali na turné Turn It On Again v klasickém složení (Phil Collins, Mike Rutherford, Tony Banks). Jednou ze zastávek na této velkolepé koncertní šňůře byla i Praha, kde Genesis vystoupili 20. června.

Genesis jsou uváděni jako hlavní vliv na subžánr neo-progresivního rocku, který se objevil v 80. letech, v němž působily skupiny Marillion a Pallas. Práce Steva Hacketta ovlivnila kytaristy jako Brian May z Queen, Alex Lifeson z Rush a Eddie Van Halen z Van Halen. Zakladatel Iron Maiden Steve Harris uvádí Gabrielovu éru Genesis jako jeden ze svých hlavních vlivů a v rozhovoru pro časopis Prog označil skladbu "Supper's Ready" (spolu s písní skupiny Jethro Tull "Thick as a Brick") za jednu ze svých dvou nejoblíbenějších hudebních skladeb všech dob.

THE GUN

V Londýně vzniká rocková skupina The Gun. Po uzavření smlouvy s firmou CBS začátkem roku 1968 zabodovali ohromným hitem "Race With The Devil," který byl vydán jako singl v říjnu 1968. Obal desky byl prvním výtvorem umělce Rogera Deana. Vydali pak ještě další pozoruhodný hit "Drives You Mad" a druhé album. Adrian Gurvitz a Paul Gurvitz později spolupracovali s Gingerem Bakerem ve skupině The Baker Gurvitz Airforce.

The Gun se přejmenovali v roce 1967 z kapely The Knack, kterou založil kytarista a zpěvák Paul Gurvitz (do začátku 70. let byl znám pod příjmením Curtis, poté se vrátil ke svému původnímu jménu Gurvitz). The Knack vznikli na jaře 1966 a sestavu tvořili Paul Curtis (Gurvitz) na kytaru a zpěv, Louie Farrell (ke Knack připojil v polovině roku 1966) na bicí, Gearie Kenworthy na baskytaru, Tim Mycroft na varhany a později na krátkou dobu Jon Anderson z Yes.

Skupina vystupovala v klubu UFO a předskakovala kapelám jako Pink Floyd, The Crazy World of Arthur Brown a Tomorrow. Při nahrávání ve studiu Olympic Studios vznikl nikdy nevydaný singl "Lights on the Wall", zatímco v listopadu 1967 nahrávali pro alternativní hudební rozhlasový pořad BBC Top Gear a dvakrát hráli ve vysílání. Počátkem roku 1968 se sestava změnila na trio: Paul Curtis (Gurvitz) hrál na basu, Louie Farrell na bicí a Adrian Curtis (Gurvitz) na kytaru.

Poté, co počátkem roku 1968 podepsali smlouvu s CBS Records, zaznamenali hit s úvodní skladbou ze stejnojmenného alba (1968) "Race with the Devil". Skladba, vydaná jako singl v říjnu 1968, se v březnu 1969 dostala do první desítky britského singlového žebříčku, na 35. místo australského singlového žebříčku a na mnoha britských teritoriích na první místo. Riff písně použil Jimi Hendrix během své písně "Machine Gun" na festivalu Isle of Wight v roce 1970, stejně jako Status Quo v písni "Forty Five Hundred Times" během pódiové show v Apollo Theatre v Glasgow v roce 1976. Skladbu "Race with the Devil" předělali Judas Priest na remasterované CD verzi Sin After Sin z roku 2001, Black Oak Arkansas (na albu Race with the Devil z roku 1977), Girlschool (na desce Demolition z roku 1980) a Church of Misery (na demu z roku 1996, vydaném jako split album s Acrimony, a na plnohodnotném LP Vol. 1).

Obal jejich debutu je pozoruhodný, protože byl prvním, jehož autorem je Roger Dean (na zadní straně je uveden jako W. Roger Dean). AllMusic jej popsal jako album s výrazným psycho-povrchovým proto-metalovým zvukem.

Jejich druhý počin Gunsight vyšel v roce 1969. Navzdory vydání několika dalších singlů a snaze jejich vydavatelství identifikovat je s undergroundovou kontrakulturou neměla skupina žádné další hity.

JEFF BECK GROUP

Jeff Beck Group byla britská rocková skupina, kterou v lednu 1967 v Londýně založil bývalý kytarista The Yardbirds Jeff Beck. Jejich inovativní přístup k těžce znějícímu blues, rhythm and blues a rocku měl velký vliv na populární hudbu. V kapele hráli i kytarista The Rolling Stones a The Faces - Ronnie Wood, Rod Stewart (také Faces), budoucí člen Black Sabbath, Rainbow a Whitesnake Cozy Powell a budoucí spolupracovník Franka Zappy a člen skupiny Whitesnake Aynsley Dunbar.

První kapela Jeffa Becka vznikla v Londýně počátkem roku 1967 a tvořili ji kytarista Jeff Beck, zpěvák Rod Stewart a rytmický kytarista Ronnie Wood, přičemž baskytaristé a bubeníci se pravidelně střídali. Prvními basisty byli Jet Harris a Dave Ambrose, na bicí to zkoušeli Clem Cattini a Viv Prince. Sestava prošla několika měsíci personálních změn, vystřídali ne méně než čtyři bubeníky, než se ustálila na Aynsleym Dunbarovi a Wood přešel na baskytaru. V tomto složení trávili většinu roku 1967 hraním po britských klubech a několikrát se objevili v rádiu BBC. Beck podepsal osobní manažerskou smlouvu s hudebním producentem a manažerem Mickie Mostem, který však neměl zájem o skupinu, ale pouze o Becka jako sólového umělce.

Jeff Beck Group: Ronnie Wood, Jeff Beck, Micky Waller, Rod Stewart

Během roku 1967 skupina vydala tři singly v Evropě a dva ve Spojených státech, přičemž první z nich, "Hi Ho Silver Lining", byl nejúspěšnější a dosáhl 14. místa v britské singlové hitparádě; jako stranu B obsahoval instrumentální skladbu "Beck's Bolero", která byla nahrána o několik měsíců dříve. Sestavu pro tuto session tvořili kytarista Jimmy Page na rytmickou kytaru, John Paul Jones na baskytaru, Keith Moon na bicí a Nicky Hopkins na klavír. Frustrován tím, že kapela nehraje na jeho vkus dostatečně bluesově, odešel bubeník Dunbar a na jedno vystoupení ho nahradil Roy Cook, načež Stewart doporučil Mickyho Wallera, svého spoluhráče z kapely Steampacket. Waller s nima hrál po celý rok 1968 a začátkem roku 1969 a byl nejdéle působícím bubeníkem.

Peter Grant, tehdejší road manager, byl v USA s New Vaudeville Bandem a věděl o novém rockovém rozhlasovém formátu FM, který se tam rozvíjel a byl zaměřen na koncerty a alba. Nyní bylo možné prorazit s kapelou bez použití vzorce hitového singlu. Grant si uvědomil, že Beckova skupina je pro tento trh ideální, a několikrát se pokusil vykoupit Beckovu smlouvu od Mickieho Mosta, který však odmítl Becka pustit. Začátkem roku 1968 byla skupina připravena hodit ručník do ringu a Grant ji opět ke své cti přesvědčil, aby se nerozpadla, a objednal pro ni krátké turné po USA.

Grantova první zastávka byla v New Yorku, kde odehráli čtyři koncerty v klubu Fillmore East, kde jim sekundovali Grateful Dead. Podle všeho vzali město útokem. V New York Times vyšel článek Roberta Sheltona s titulkem 'British Pop Singers Delight Fillmore East Audience', který hlásal, že Beck a jeho skupina převálcovali Grateful Dead. Recenze v The Boston Tea Party byly stejně dobré nebo lepší: „Než se dostal k poslednímu číslu... fanoušci byli ve stavu pandemonie, jakou nezažili od doby, kdy do města přijeli Beatles.“ Než turné v sanfranciském Fillmore West ukončili, Peter Grant jim zajistil smlouvu na nové album s Epic Records.

Skupina se rychle vrátila do Anglie, aby nahrála desku Truth (jako Jeff Beck), která se v americké hitparádě dostala na 15. místo. Skladby byly nahrány během dvou týdnů, následující měsíc byly dělány předělávky. Most byl v té době zaneprázdněn jinými projekty a většinu práce delegoval na Kena Scotta, který v podstatě nahrál kapelu hrající ve studiu svůj živý set. Beckův zesilovač byl prý tak hlasitý, že se nahrávalo zevnitř skříně. V dodatečné sestavě pro tato sezení hráli John Paul Jones na Hammondovy varhany, bubeník Keith Moon a Nicky Hopkins na klavír. Základní skupina, označovaná jako Jeff Beck Group, se vrátila do USA na turné k propagaci vydání alba. Během tohoto a následujících turné si s nimi v Cafe Wha jamoval dlouholetý Beckův fanoušek Jimi Hendrix.

Na své třetí turné vyrazili v prosinci 1968 s Hopkinsem, který se, ačkoli byl ve špatném zdravotním stavu, rozhodl, že chce hrát živě. Přijal Beckovo pozvání, přestože mu Led Zeppelin nabídli více peněz. I přes jeho nejlepší úmysly byla poslední část turné zkrácena nemocí. Beck poté odložil čtvrté, únorové turné po USA v roce 1969. Důvodem byl i jeho pocit, že by neměli hrát stále stejný materiál, ke kterému nepřidávají nic nového. Byl tedy napsán nový materiál, Wallera nahradil power bubeník Tony Newman a Wood byl propuštěn, aby byl téměř okamžitě znovu přijat. Desku Beck-Ola nahrál Martin Birch v De Lane Lea Studios.

V květnu 1969 se Jeff Beck Group vydali na své čtvrté turné po USA, tentokrát s Hopkinsem jako plnohodnotným členem. Turné probíhlo hladce, album Beck-Ola bylo přijato velmi dobře a dostalo se na 15. místo v žebříčku alb Billboard 200. Ale objevily se zprávy, že v kapele nyní panují strašné neshody. Pro ilustraci, v té době se již možná uvažovalo o odchodu Roda Stewarta; v červenci 1969 přivedl do studia svého současného spoluhráče Wooda a bývalého spoluhráče Wallera, aby pro Mercury Records nahráli jeho debutové sólové album An Old Raincoat Won't Ever Let You Down. Skupina ukončila turné a vrátila se do Anglie, aby se v červenci 1969 vrátila do Států popáté a naposledy. Bylo to krátké turné, většinou po východním pobřeží, včetně Marylandu, jejich posledního vystoupení na Fillmore East a Newport Jazz Festivalu. V předvečer hudebního festivalu Woodstock, na němž měli vystoupit, Beck kapelu rozpustil, čehož, jak později uvedl, litoval.

Koncem roku 1970 Jeff Beck reformoval skupinu se zpěvákem Alexem Ligertwoodem, klávesistou Maxem Middletonem, bubeníkem Cozy Powellem a baskytaristou Clivem Chamanem. Během června 1971 podepsal Beck nahrávací smlouvu se společností CBS a hledal nového zpěváka. Poté, co slyšel Bobbyho Tenche vystupovat se svou kapelou Gass v jednom londýnském klubu, Beck ho zaměstnal jako zpěváka a druhého kytaristu. Tench dostal jen několik týdnů na to, aby napsal nové texty a přidal své vokály na album Rough and Ready, než se pokračovalo v míchání skladeb, které předtím Beck a ostatní členové kapely nahráli v Londýně. Album bylo dokončeno v červenci 1971 a kapela absolvovala turné po Finsku, Holandsku, Švýcarsku a Německu. Rough and Ready vyšlo ve Velké Británii 25. října 1971, v USA následovalo vydání během února 1972. Následovalo šestnáctidenní propagační turné v USA a deska se nakonec dostala na 46. místo v albové hitparádě.

V lednu 1972 skupina odcestovala do USA, aby se připojila k Beckovi ve studiích TMI v Memphisu ve státě Tennessee. Zde nahráli album Jeff Beck Group, přičemž jako producenta využili Steva Croppera. 9. června 1972 bylo vydáno ve Velké Británii. Součástí následného propagačního turné bylo i vystoupení v pořadu BBC Radio 1 'In Concert', které bylo natočeno 29. června 1972. Během této relace zahráli skladbu "Definitely Maybe", v níž hrál na kytaru Bobby Tench. Dne 24. července 1972 byla skupina Jeffa Becka oficiálně rozpuštěna a Beckův management vydal toto prohlášení: „Spojení hudebních stylů jednotlivých členů bylo v rámci možností jednotlivých hudebníků úspěšné, ale neměli pocit, že by vedlo k vytvoření nového hudebního stylu s takovou silou, o jakou původně usilovali“.

JETHRO TULL

V Blackpoolu ve Velké Británii se zformovala artrocková legenda Jethro Tull. Její vůdčí osobností je skotský hudebník (zpěvák, flétnista, kytarista, hráč na mandolínu) a skladatel Ian Anderson. Jethro Tull představují patrně světově nejproslulejší hard-folk rockový soubor, jehož vrcholným obdobím tvorby byl přelom 60. a 70. let 20. století. Jeho hudba byla od počátku inspirována starou britskou a keltskou lidovou hudbou, blues, rockem i prvky evropské klasické hudby. Progresivní přístup, originální zvuk a melodicko-harmonické principy, kombinující hard-rock s charakteristickými postupy různých forem lidové hudby včetně středověké či renesanční hudby a patrná návaznost na tradici pěvců a hudebníků té doby činí hudební výraz kapely nezaměnitelným. Je charakteristická zvláštním mužným zpěváckým projevem, výraznou rolí flétny i neobvyklou a často komplikovanou kompozicí písní. Z dlouhé řady alb vydaných skupinou si některá dobyla nejen nadšeného přijetí, ale stala se klasickými (např. Stand Up, Aqualung, Heavy Horses či Living in the Past). Skupina nese jméno anglického agronoma žijícího na přelomu 17. a 18. století, vynálezce secího stroje.

První skupina Iana Andersona, založená v roce 1963 v Blackpoolu se jmenovala Blades. V roce 1966 bylo jméno změněno na John Evan Band, po klavíristovi a bubeníkovi kapely Johnu Evanovi. Do této skupiny patřil i Barrie Barlow, který se později stal členem Jethro Tull. Při hledání lepší výchozí pozice se skupina přesunula do okolí Londýna - do města Luton. Často navštěvovala i Liverpool. Úspěch se však nedostavil a velmi brzy se většina členů vrátila zpět do Blackpoolu. Zbyli jen Ian Anderson a hráč na basu Glenn Cornick. Brzy spojily síly s bluesovým kytaristou Mickem Abrahamsem a bubeníkem Clive Bunkerem, kteří spolu hráli v místní skupině McGregor's Engine.

Zpočátku se novému souboru nedařilo a byly zřídkakdy pozváni vícekrát do téhož místa. Hudebníci považovali za nejlepší cestu, jak ven z této situace to, že neustále měnili název skupiny v naději, že si je majitelé klubů osobně nebudou pamatovat. Jména se měnila tak často, že členům skupiny prostě došla představivost a požádali o název kluky z technické podpory. Jeden z nich, milovník historie, navrhl variantu Jethro Tull na počest anglického agronoma a inovátora 18. století. Jediným důvodem, proč toto jméno skupině vydrželo, byla skutečnost, že pod tímto jménem ji viděl první ředitel klubu Marquee John Gee, kterému se vystoupení hudebníků víceméně zalíbilo, a proto je pozval znovu. Uzavřeli dohodu s prosperující agenturou Ellis-Wright a stali se tak třetí skupinou, kterou vedla společnost, která se brzy rozrostla v impérium Chrysalis.

První singl Jethro Tull, produkovaný Derekem Lawrencem nezískal moc veřejného uznání (šlo o docela sladkou píseň "Sunshine Day", napsanou Abrahamsem), ale pro sběratele se stal cenným úlovkem, protože název kapely na obalu byl chybně napsán jako 'Jethro Toe.' Skupina brzy vydala svůj debut ve stylu blues This Was (1968). Na tomto disku byla kromě původních výtvorů Andersona a Abrahamse i verze slavné písně "Cat's Squirrel", na níž byly patrné Abrahamsovy blues-rockové sklony. Anderson dostal příležitost plně předvést svůj flétnistický talent v jazzové kompozici "Serenade to a Cuckoo" od Rolanda Kirka, přitom vzal flétnu do ruky teprve šest měsíců před vydáním alba. Anderson definoval jejich obecný styl jako směs progresivního blues se špetkou jazzu.

Po tomto albu opustil Abrahams skupinu a založil si vlastní - Blodwyn Pig. Pro jeho odchod bylo několik důvodů: Abrahams byl vášnivým zastáncem klasického blues, zatímco Anderson chtěl použít jiné hudební styly; vzájemné nepřátelství Cornicka a Abrahamse; nechuť cestovat, zejména do zahraničí, a hrát více než třikrát týdně, zatímco celý zbytek týmu chtěl vidět svět a získat slávu mimo domovinu. V souvislosti s odchodem Abrahamse musela kapela hledat nového kytaristu. Bylo vyzkoušeno mnoho kandidátů, jedním z nich byl i Tony Iommi, který se později stal slavným s Black Sabbath. Ten, ačkoli se objevil s týmem na nahrávce slavné televizní show Rolling Stones rock a roll cirkus (kde všichni členové Tull, kromě Andersona, měli hrát na playback), nezůstal ve skupině (přesný důvod pro odchod je neznámý, existují tyhle verze: hudební neshody, Iommiho závislost na marihuaně nebo Tonyho touha hrát se svou skupinou).

Po dlouhých a bolestných zkouškách Anderson schválil kytaristu Martina Barreho. Nejvíc ze všeho oslovil Andersona vytrvalostí: při první zkoušce byl tak nervózní, že vůbec nemohl hrát, a když se objevil podruhé, zapomněl kabel kytary připojit k zesilovači. Přes tyto nedorozumění se stal Martin Barr trvalou náhradou za Abrahamse a strávil ve skupině tolik času, že je na druhém místě za Andersonem. S novou sestavou skupina nahrála album Stand Up (1969), které bylo jediným v historii kapely, kterému se podařilo vyšplhat na vrchol britské popularity. Celá hudba, s výjimkou Bachova jazzového Bourée, byla napsána Ianem Andersonem. Ve skutečnosti to už vůbec nebyla bluesová deska - hudební styl, ve kterém kapela začala hrát, lze s větší pravděpodobností definovat jako progresivní rock. Ve stejném roce 1969 skupina vydala singl "Living in the Past", který dosáhl na 3. místo v britských žebříčcích. V roce 1970 se vrátil zpět John Evan (zpočátku jako hostující hudebník) a již s ním skupina vydala desku Benefit.

Jethro Tull 1969 – 1970 :Evan, Anderson, Barre, Bunker, Cornick

Poté, co nahráli Benefit, basista Cornick kapelu opustil a Anderson pozval svého přítele z dětství Jeffreyho Hammonda, aby ho nahradil. Později bude Jeffrey hrát roli vypravěče ve skladbě "The Story of the Hare Who Lost His Spectacles" na albu A Passion Play. Na obalech disků a během živých představení se Jeffrey často jmenoval Hammond-Hammond. Byl to jeho osobitý humor, tento vtip naznačuje, že jméno Jeffryho matky bylo stejně jako jeho otce Hammond, ale nebyli příbuzní.

Se stejnou sestavou v roce 1971 vydali Jethro Tull svůj nejslavnější disk, Aqualung. V textech Anderson vyjádřil svůj ostrý názor na náboženské a sociální reality té doby. Přestože se album skládá z velmi rozmanitých písní, existuje mezi nimi jisté spojení, které umožňuje kritikům nazvat Aqualung konceptuálním dílem. Hlavní postavou je zoufalý tramp, který se potácí ulicemi a láskyplně slintá při pohledu na malé holčičky. Hrdinkou písně "Cross-Eyed Mary" byla školačka-prostitutka. Nejoblíbenější písní byla "Locomotive Breath", která se stále pravidelně hraje v rozhlasových stanicích, a žádný koncert Jethro Tull se bez ní neobejde.

Na začátku roku 1971 bubeník skupiny Bunker odešel, protože nedokázal vydržet těžký cestovní plán a chtěl trávit více času se svou rodinou. Místo za bicí soupravou zaujímá Barriemore Barlow. Jeho debut se odehrál při nahrávání disku Thick as a Brick z roku 1972. Druhé a poslední bylo další album A Passion Play, které vyšlo v roce 1973. Kvintet Anderson-Barr-Ivan-Hammond-Barlow spolupracoval až do roku 1975. Anderson si tentokrát jako hlavní téma vybral úvahy o životě po smrti. Z hudebního hlediska pokračovaly nejednoznačné experimenty se zvukem. Deska se prodávala celkem dobře, ale Andersonova nálada byla výrazně narušena hudebními kritiky.

Jakkoliv se kazily vztahy s kritiky, pozornost publika a láska ke skupině se prohloubila. Potvrzením tohoto trendu byla nahrávka War Child z roku 1974. Většina skladeb byla původně určena pro film stejného jména, který se na obrazovkách nikdy neobjevil. Díky tomu se disk dostal na druhé místo v žebříčku popularity časopisu Billboard a skladby "Bungle In The Jungle" a "Skating Away on the Thin Ice of the New Day" se staly rozhlasovými hity.

V roce 1975 představila skupina veřejnosti další album, Minstrel in The Gallery, které se obecně podobalo Aqualungu, kombinujíc jemné akustické věci s ostřejšími kompozicemi, které vycházely z Barrových elektrických kytarových pasáží. Písně na něm byly plné smutných myšlenek, někdy hraničících se zjevným cynismem, což vysvětluje Andersonova osobní krize způsobená rozvodem s jeho první manželkou. Kritika byla smíšená, fanoušci jako celek sympatizovali s novou prací svých oblíbenců. Obecně lze říci, že Minstrel in The Gallery byl uznán jako jedno z nejlepších LP v celé kariéře Jethro Tull, a to navzdory skutečnosti, že je jednoznačně horší v popularitě než jiné klasické dílo skupiny - Aqualung. Brzy po vydání záznamu tým opět utrpěl ztráty ve složení. Tentokrát se se skupinou rozloučil basista Hammond, který se rozhodl soustředit se plně na malování. Kapela na jeho místo obsadila Johna Glascocka.

Na konci 70. let byly nahrány tři desky související s lidovými tématy: Songs from the Wood, Heavy Horses a Stormwatch. Na tomto žánrovém obratu nebylo nic překvapivého, protože za prvé, skupina byla dlouho považována za folkrockovou, a za druhé se Anderson usadil na venkovské farmě a klidný venkovský život se zjevně odrazil na jeho práci.

V roce 1977 se v kapele objevil nový klávesový hráč. Byl to Dee Palmer, který s nimi předtím spolupracoval jako aranžér koncertů. Glascock nakonec opustil tým v létě 1979 kvůli progresivní nemoci; na podzim toho roku zemřel při operaci srdce. Nový hráč na basu byl Dave Pegg z Fairport Convention.

Album A, vydané v roce 1980, bylo původně plánováno jako Andersonův sólový počin. Kromě Barra a Pegga se na nahrávání podílel bubeník Mark Craney a speciálně pozvaný klávesista Eddie Jobson, který předtím spolupracoval s Roxy Music, UK a Frankem Zappou. Důraz na syntetizátory přinesl zvuku Jethro Tull nové odstíny. Poté, co tým opustil Craney, začalo hledání vhodného bubeníka. Během tohoto období hrálo střídavě s Jethro Tull několik známých hudebníků, včetně Phila Collinse.

Jethro Tull v současnosti: S. Hammond, O´Hara, Anderson, Opahle , Goddier

V roce 1987 se vrátili klasičtí Jethro Tull. Jejich nové album Crest of a Knave bylo návratem ke zvuku sedmdesátých let a v tisku bylo nadšeně přijato. Hudebníci skupiny byli oceněni nejvyšší cenou Grammy Music Award v nominaci 'Nejlepší hard rock/metalový výkon', čímž překonali silnou konkurenci ve skupině Metallica. Výsledky hlasování byly smíšené, protože mnoho pozorovatelů nepovažovalo Jethro Tull za hard-rockovou ani metalovou skupinu. Následující studiová práce Rock Island (1989) byla horší než předchozí Crest of a Knave. Deska Catfish Rising z roku 1991 se lišila od předchozí větší integritou materiálu. I přes Andersonovo oznámení o návratu ke kořenům blues došlo k významnému využití mandolínové a akustické kytary a účast elektronických nástrojů byla naopak minimalizována.

Do roku 2014, kdy ohlásili rozpad, natočili Jethro Tull další tři studiová alba a odehráli stovky koncertů. V roce 2017 oznámili, že se sejdou u příležitosti 50 let existence.

Mezi hudebníky, které Jethro Tull ovlivnili, patří Steve Harris a Bruce Dickinson z Iron Maiden, Eddie Vedder z Pearl Jam, John Myung z Dream Theater, Marcus Siepen z Blind Guardian, Joe Bonamassa, Jenny Conlee z Decemberists a folk doom metalová skupina Blood Ceremony. Iron Maiden nahráli svou vlastní verzi "Cross Eyed Mary" pro B-stranu singlu "The Trooper". Geddy Lee z Rush například o Jethro Tull řekl: „Od mládí jsem byl obrovským fanouškem Tull... a doufám, že se to odráží i v Rush. Ian Anderson mě fascinoval. Jeho prezentace byla prostě kouzelná a on ji podával s takovým smyslem pro humor a skvělým stylem ... My jsme to brali jako obrovskou výzvu, pokusit se vytvořit něco, co může na pódiu působit tak dynamicky.“

Derek Shulman z Gentle Giant zařadil Jethro Tull mezi nejlepší kapely v historii progresivního rocku. Po turné s nimi v roce 1972 je Shulman chválil jako hudebníky a přátele.

REBELS

Historie skupiny se začala psát na SVVŠ, kde Jiří Korn začal zakládat se spolužákem orchestr! Zpočátku byli jen dva. Posléze sehnali bubeníka. Jenže po šesti měsících nevznikl orchestr, ale bigbít! Skupina byla pojmenována jménem Mickey a v roce 1967 hráli v karlínské Besedě se skupinami tak zvučných jmen, jako byli Juventus, Donald, Hipps, College Band či Primitives Group. V červenci 1967 přišel za Kornem Sváťa Čech s tím, že by založili skupinu, která by byla založena hlavně na zpěvu. V krátké době se kapela vykrystalizovala do finálního personálního složení. Josef Plíva hrál první kytaru, Jiří Korn hrál druhou kytaru a na baskytaru hrál Svatopluk Čech. Varhany obsluhoval Bořek Kadlec a u bicích byl Jiří Šilder, kterého později nahradil Karel 'Káša' Jahn. Skupina se jmenovala The Rebels.

Kapela se velmi proslavila svým vystoupením v květinových hippies oblečcích na 1. československém beat festivalu v lednu 1967. Koncert a celý jejich repertoár byl směsicí skladeb Mamas & Papas, Turtles, Hollies, Byrds a Beatles. Hráli tehdy módním stylem west-coast s prvky mersey soundu. Takto to přímo napsal Jan Křtitel Sýkora v malé publikaci Czechoslovak beat music ´67. A pro zajímavost musíme zmínit i to, že jako manažer se o skupinu staral František Janeček.

V roce 1968 vyšla v Československu významná deska. Jmenovala se Beat – Line Supraphon 1968. Snímky z I. Československého festivalu beatové hudby. To byla bomba! A The Rebels tam měli dvě skladby na druhé, 'anglické straně'. Zazpívali "Creque Alley" z repertoáru Mamas & Papas a pak si střihli "Words" bratří Gibbů z tehdy slavné kapely Bee Gees. Výsledek byl docela ucházející. V "Creque Alley" se ve zpěvu střídali Korn s Plívou. Korn svým mečivým hlasem a Plíva svým sametově hebkým tenorem udělali skladbu po stránce zpěvu docela zajímavou. V rozněžnělé "Words" od Bee Gees se rozplýval hlavně Josef Plíva, ale vydatně mu pomáhali všichni ostatní. To byl jejich debut na černé analogové desce.

V roce 1968 ale natočili celé LP. Byla to Šípková Růženka. Michal Prostějovský tehdy dostal nápad, že zpracuje české pohádky a nakonec staří profíci našli príma kluky, kteří to nazpívali jen za to, že na druhé straně pohádek natočili skladby z repertoáru Mamas & Papas Johna Phillipse. Hudbu zaranžoval se svým orchestrem a nahrál Václav Zahradník. Jiří Juračka to později okomentoval slovy: „...klasickej model: natočil to a nashledanou kluci! Sám měl na baráček a kluci dostali na tramvaj.“

Jenže to již byl rok 1968 a po srpnu se jevilo zcela jasně, že to tady asi nebude to pravé ořechové. A do toho se Rebels rozpadli hlavně proto, že jim emigroval do Kanady hlavní zpěvák Josef Plíva. Ale manažerem byl zdatný Franta Janeček, který o sobě také prohlašuje, že je i herec a režisér, a ten věděl „...koruna je dobrá, ale marka je lepší…“ a tak The Rebels doplnil o Jiřího Juračku z Rogers Bandu, Miroslava Helcla z George & Beatovens, na basu Bořek Kadlec a na bicí Anatoli Kohout.

Kapela s Janečkem přejela jenom Šumavu a hned začali hrát od jedné hospody k druhé, od jednoho dancingu k druhému. V Německu ale museli přeladit na tvrdší repertoár. Od něžných vokálních výlevů přešli tvrdě na bluesový a hard rockový materiál. A co hráli? No přeci to, co dodnes posloucháme: Mayall, Cream, Ten Years After, Juicy Lucy... Jenže hraní po tančírnách a barech není žádná legrace. O tom by mohl povídat leckterý rocker, když to mastil někde v baru v Českém Těšíně, Ostravě, Praze či Brně. Je to tvrdý chleba. A Rebels ho měli asi hodně těžký, když po letech Juračka konstatoval: „...v pátek sedm hodin, v sobotu osm hodin a v neděli devět!“

První, kdo to nevydržel, byl Anatoli Kohout. Jednou v pauze při hraní řekl kapele, že jde na WC, a pak ho dva roky neviděli! Za bicí si musel někdo sednout a nakonec to byl Jirka Juračka. Ten se radoval z toho, že ho už nebudou bolet záda ze stání za mikrofonem s kytarou. Ale jak sám řekl: „...už jsem se těšil, jak si odpočinu! Nestojíš, ale sedíš a jen tak boucháš do škopků. Jenže za dvě hodiny ouha! Svaly na rukou byly naběhlé jak balóny! No horor. Ještě, že se podařilo sehnat Kášu Jahna a ten nás zachránil.“ Potom ale utekl basák Kadlec a co teď? Juračka začal učit Korna na basu. Prý byl velmi učenlivý a snaživý. Jako kapela začali být naprosto sehraní a Juračka se dostal do polohy dokonalého bluesového a hard rockového kytaristy a s Rebels začali pomalu dělat vlastní věci. Z převzatého repertoáru hráli především skladby od The Doors, The Gun a Ten Years After. Ježdění ale měl dost i další člen kapely – Miroslav Helcl. A tak vystoupil z rozjetého vlaku. Zbytek hrál jen v trojici. Ale zato par exelance!

The Rebels: Zdeněk Juračka, Jiří Korn, Karel Káša Jahn

Na zimu v roce 1969 se vrátili domů. 21. ledna 1969 měli v Praze koncert, kterým naprosto překvapili hudební veřejnost. V triu hráli jak převzaté věci od gigantů světového rocku, o kterých již byla zmínka, tak i věci vlastní, které byly srovnatelné, ale přece jen měly melodiku a způsob hudebního myšlení neanglosaské. U Pantonu, kde již byl jako redaktor Aleš Sigmund, vydali singl se skladbami "Zakopanej pes"/"Měl v kapse díru". Singl vyšel až v roce 1970. V té době byli The Rebels na stejné kvalitativní úrovni jako Blue Effect, Flamengo a Framus Five. Patřili k absolutní špičce československé rockové scény. Na desku se nedostala legendami opředená skladba "Free Time". A po dovolené odjela kapela na další sjednané kšefty do Polska. Tam objížděli kluby a festivaly. Zpočátku tam dělali předkapelu Maryle Rodowicz, ale později jezdili po vlastech polských sami.

Výplaty nebyly zrovna špatné. Snad už to ani nikde není zjistitelné, ale například lékař míval kolem čtyřech tisíc i se sobotními a nedělními službami. Kvalifikovaný dělník míval za tři směny v chemickém průmyslu dva až tři tisíce. WC papír stál 1,50 Kčs a LP z Pantonu stálo 36 Kč. Jo, horníci, ti na tom byli super, ti brali za svou práci tehdy 15 tisíc! A teď si vemte, že mladí kluci z bigbítu brali za svoje dennodenní hraní až 100 000 měsíčně! No super. A co bral jejich manažer?! No přeci to samé. A tak The Rebels fungovali v Polsku dva roky, hráli dennodenně a vydělávali velký peníze. Snad tam byli i slavní, ale žádnou desku v Polsku nenatočili. A prachy utratili. Když se vrátili po dvou letech zpět do Československa, u mladého publika již neuspěli. Supraphon a Panton již neměli zájem něco natáčet a vydávat. V tisku nebyla ani zmínka o tom, že se Rebels vrátili. On hudební tisk v pravém slova smyslu ani neexistoval. Hlavní tiskovinou bylo Rudé Právo a to se naučil velmi rychle číst i Judr. František Janeček.

Kapela se snažila, ale v její poslední zkušebně se stalo, že Korn již tak usilovně nezkoušel a Jahn s Juračkou poznali, že je vše ztraceno, a tak jednoho dne řekli konec. Jiří Korn se spíše nechal zlákat na to, co asi vlastně chtěl. Peníze a jakoby slávu. Janeček ho přemluvil, aby vzal baskytaru v Olympicu. A Korn se chytil Franty Janečka.

Jednorázového reunionu se kapela dočkala v roce 1991 v rámci série koncertů Comeback. K obnovení činnosti skupiny došlo v roce 1999, kdy vydali nové eponymní album. Rebels následně koncertovali (též s hostem Davidem Jahnem na klávesy) minimálně do roku 2007.

Původní zdroj. Upraveno.

RHINOCEROS

Rhinoceros byla americká rocková skupina, která vznikla v roce 1967 na základě konkurzu, který pořádala společnost Elektra Records. Nicméně kapela, ačkoli byla v mnoha kruzích velmi uznávaná, nesplnila očekávání nahrávací společnosti. Byla také špatně přijata fanoušky, vydala pomalu prodávané debutové album a dvě ještě méně úspěšné LP desky, než se rozpadla. Jeden z recenzentů to komentoval slovy: „Navzdory skutečnosti, že skupina nedokázala naplnit očekávání, která vzbudila reklamní mašinérie Elektra Records, si přínos Rhinoceros pro rock přesto zaslouží větší uznání, než jí přisuzují pozdější rockové historie.“

Paul A. Rothchild, tehdejší hledač talentů a domácí producent společnosti Elektra Records a jeho kolega Frazier Mohawk se rozhodli individuálně podepisovat smlouvy s mladými talentovanými hudebníky a tímto způsobem je spojit do skupiny. Zatímco Mohawk se podílel na koordinaci členství v kapele, která se stala formací Buffalo Springfield, při zakládání skupiny, která se stala Rhinoceros hrála formálnější roli třetí strana.

Rothchild a Mohawk nejprve pozvali dvanáct hudebníků na konkurz v září 1967 do Mohawkova domu v Laurel Canyonu. V této počáteční skupině byli Doug Hastings (kytara) a Alan Gerber (klávesy a zpěv). Druhý konkurz se konal v jednom losangeleském motelu v listopadu 1967, kde bylo posouzeno přibližně dvacet hudebníků. Po tomto setkání byli pro spolupráci s Hastingsem a Gerberem vybráni John Finley (zpěv) a Danny Weis (kytara). Finley i Hodgson byli bývalými členy kapely Jon and Lee & the Checkmates, o jejíž podpis projevil Rothchild zájem již v roce 1965, ta se však v září 1967 rozpadla.

Weis byl původním členem Iron Butterfly a hrál na jejich debutovém albu. Hastings byl členem seattleské skupiny Daily Flash a krátce působil jako náhrada za Neila Younga v Buffalo Springfield během jednoho z Youngových odchodů. Ostatní členové Daily Flash byli pozváni na konkurz do Rhinoceros, vybrán byl však pouze Hastings. Weis poté navrhl jako baskytaristu pro Rhinoceros bývalého spoluhráče ze skupiny Iron Butterfly Jerryho Penroda, a jeho návrh byl přijat. Poté byl do sestavy přizván bývalý klávesista Checkmates Michael Fonfara. John Keleihor, bývalý bubeník The Daily Flash se podílel na některých raných nahrávkách, ale brzy odešel. Posledním vybraným členem se počátkem roku 1968 stal Billy Mundi, bývalý bubeník The Mothers of Invention.

Kapela poprvé společně nahrávala jako doprovodná skupina pro debutové album Davida Acklese, které vyšlo v roce 1968. Debut Rhinoceros, které produkoval Paul Rothchild, vyšel rovněž v roce 1968 a navzdory silné propagaci a pochvalným kritikám se příliš neprodával. Instrumentální skladba "Apricot Brandy", kterou napsali Weis a Fonfara, se však dostala na 46. místo v žebříčku Billboard Charts a později ji jako signální melodii použilo rádio BBC. Danny Gatton ji coveroval na kompilaci Rubáiyát z roku 1990. Další z písní, "I Will Serenade You", kterou napsal John Finley, převzala skupina Three Dog Night jako "Let Me Serenade You" a v roce 1973 se s ní dostala na 17. místo v USA. Kromě toho jejich coververzi "You're My Girl (I Don't Want to Discuss It)" převzala v roce 1969 skupina Amen Corner na svém albu National Welsh Coast Live Explosion Company a v roce 1970 Rod Stewart na své desce Gasoline Alley. "I Will Serenade You" byla debutovým singlem Rhinoceros ve Spojených státech, zatímco "You're My Girl" byla debutovým singlem ve Spojeném království. Obě písně byly vydány v roce 1968 na stejném singlu, přičemž každá z nich byla "B stranou" té druhé, v závislosti na zemi vydání.

V následujících dvou letech došlo k mnoha změnám v sestavě a k vydání dalších dvou desek. Od vydání druhého alba Satin Chickens (1969) se již Rothchild a Mohawk nepodíleli na produkci. Desku místo nich produkoval David Anderle. Po dokončení alba náhle odešel baskytarista Jerry Penrod. Krátce ho nahradil bratr Dannyho Weise, Steve, a později Finleyho bratranec a bývalý spoluhráč z Jon & Lee & The Checkmates, Peter Hodgson. Hodgson neprošel prvním konkurzem proti Penrodovi, a tak se připojil k Davidu Claytonovi-Thomasovi v Torontu v jeho David Clayton-Thomas Combine. Později se vrátil do Los Angeles, kde spolupracoval s Jacksonem Brownem, a v dubnu 1969 se konečně připojil k Rhinoceros.

Před nahráváním třetího alba kapelu opustili další tři členové. Nejprve kytarista Doug Hastings, který odešel ještě téhož léta a nahradil ho další člen Checkmates Larry Leishman. Ten do poloviny roku 1968 hrál s Freedom Fair a The Power Project, poté s Bobby Kris & The Imperials. O něco později odešel Alan Gerber kvůli neshodám s rozhodnutím manažera Billyho Fieldse, že kapela nebude vystupovat na Woodstocku. Krátce nato ho následoval Billy Mundi. Obě role, zpěváka i bubeníka, převzal manažer a bubeník Checkmates Duke Edwards, který na začátku roku 1969 hrál také s nováčkem v Rhinoceros, Leishmanem, v The Duke Edwards Cycle.

Sestava John Finley (zpěv), Danny Weis (kytary), Michael Fonfara (varhany), Peter Hodgson (baskytara), Larry Leishman (kytary) a Duke Edwards (bicí, zpěv) se přestěhovala do New Yorku a v roce 1970 nahrála třetí a poslední desku Rhinoceros, Better Times Are Coming. Poté kapela odehrála několik koncertů ve Fillmore East, po nichž Edwardse nahradil bubeník Dr. Johna, Richard Crooks. Toho měl později nahradit Malcolm Tomlinson, který ve skupině zůstal až do jejího rozpadu v polovině roku 1971.

ROGERS BAND

Tato kapela je produktem Františka Ringo Čecha a jeho osoba (stejně jako jeho pozdější spolupráce s Jirkou Schelingrem) je vlastně důvodem, proč ji vůbec zmiňovat. Čech měl možnost hrát v doprovodné hudební skupině Černého divadla Jiřího Srnce na turné po Spojených státech amerických. V té době však působil v Olympicu. Obrovský strach z toho, že by na něj někdo ze závisti mohl napsat hanopis a poslat jej na policii, aby mu znemožnil vycestovat, ho donutil nic neříct. Jednoho dne prostě nepřišel na zkoušku a zmizel. Kde Franta je, se v Olympicu dozvěděli až tehdy, když už byl s Černým divadlem za oceánem.

Po návratu se 'slavný bubeník' nemohl chvíli nikde uchytit. A to byl pravý důvod, proč na začátku roku 1967 založil svou kapelu. Název skupiny odvodil od svých milovaných bubnů značky Rogers, které si přivezl z USA. Kapela byla hvězdná a v té době ji tvořily superstar československé rockové scény. Na kytaru hrál a zpíval Petr Kaplan, na saxofon Míla Růžek, na piano Rudolf Rokl. Baskytaru ovládal a zároveň zpíval Ladislav Chvalkovský. Bicí měl na starosti Ringo, který zároveň fungoval jako kapelník. Další výraznou osobností byl zpěvák Pavel Sedláček. Repertoár se odvíjel podle vkusu jednotlivých členů a tvořil ho převážně klasický rock 'n' roll.

Na počátku léta ale došlo ke změnám. Ve skupině Donald tehdy bubnoval Jiří Jirásek – a právě on byl oním Georgem z George & Beatovens. Jakmile Petr Novák začal George & Beatovens znovu oživovat, Jirásek okamžitě v Donaldech skončil. Kapela bez bubeníka existovat nemůže a žádný volný zrovna nebyl po ruce. Zbytek Donaldů proto oslovil aktivního Frantu Čecha, který s nimi několik vystoupení odbubnoval. Brzy ale bylo jasné, že tohle není dlouhodobě udržitelné. Poslední ranou pro skupinu byl odchod Vladimíra Kulhánka do základní vojenské služby. Rogers Band pak pohltil zbytek Donaldů.

Do kapely tak přišli Pavel Černocký jako zpěvák, Zdeněk Juračka jako kytarista a Miloš Svoboda na doprovodnou kytaru. Vznikl doslova rock & rollový big band, který se zaměřil na rhythm & blues a rock & roll. Jenže hrát jen převzatý repertoár v té době už nestačilo. Československá televize se skupinou natočila několik písní, které se možná odvysílaly více než jednou. Získali i externí angažmá v divadle Semafor, což byl slušný začátek, ale pro takové profíky to bylo málo. Rogers Band objížděl republiku a těšil nadšené publikum. Se svým blokem převzatých skladeb vystoupili i na I. Československém beatovém festivalu v Praze. Jenže to byl propadák – u publika, u kritiků i u zástupců vydavatelství. Po pravdě, v té době zde byly jen dvě firmy: státní podniky Supraphon a Panton. Na festivalu se však objevily jiné hvězdy s mnohem kvalitnějším a zajímavějším repertoárem. A tak Rogers Band začátkem roku 1968 zanikl.

Hlavní osoba kapely se však neztratila. Okamžitě po rozpadu nastoupil František Ringo Čech do orchestru L. Rubeše a odjel na tzv. zahraniční angažmá – což v praxi znamenalo hraní po rakouských a německých hospodách a tančírnách. Tam se hrálo osm hodin denně, v neděli dokonce i deset. Byla to tvrdá dřina hudebních dělníků.

Roční existence Rogers Bandu v historii československého rocku nezanechala žádnou významnou stopu.

SKID ROW

Skid Row byla irská bluesrocková skupina z přelomu 60. a 70. let 20. století, působící v Dublinu. V jejím čele stál baskytarista Brendan 'Brush' Shiels. Byla to první kapela, ve které profesionálně hráli budoucí členové Thin Lizzy – Phil Lynott a Gary Moore.

Skupina vznikla v srpnu 1967 ve složení Brendan 'Brush' Shiels (baskytara), Noel 'Nollaig' Bridgeman (bicí), Bernard 'Ben' Cheevers (kytara) a Phil Lynott (zpěv). Shiels a Cheevers spolu předtím hráli v několika dublinských kapelách. První koncert Skid Row se konal v září 1967 ve sklepním klubu na Lower Abbey Street v Dublinu.

V září 1968 Cheevers kapelu opustil, aby se mohl věnovat práci v elektrotechnickém průmyslu. Ještě před jeho odchodem se ke skupině jako pátý člen přidal Gary Moore. Krátce tak působili společně, než Cheevers odešel definitivně. Původního bubeníka Bridgemana dočasně nahradil Robbie Brennan, než se v červnu 1969 do sestavy vrátil. Místo Cheeverse nakonec zaujal tehdy šestnáctiletý Gary Moore.

V této sestavě kapela nahrála singl "New Places, Old Faces" / "Misdemeanour Dream Felicity" pro label Irish Song Records – jedinou nahrávku, na které s Skid Row účinkuje Phil Lynott.

Později téhož roku Shiels Lynotta ze sestavy vyřadil a přeměnil Skid Row na power trio, když se sám stal hlavním zpěvákem. Jako kompenzaci mu daroval basovou kytaru, kterou v roce 1967 koupil od bývalého hudebníka Roberta Ballagha za 49 liber, a naučil ho na ni hrát. Lynott následně založil kapelu Orphanage a později se mezinárodně proslavil jako zakladatel, baskytarista a zpěvák Thin Lizzy.

Skupina nahrála pro label Song druhý singl "Saturday Morning Man" / "Mervyn Aldridge". Tyto dva singly a tři skladby z nahrávek pro BBC vyšly v dubnu 2006 na značce Hux pod názvem Live and on Song. Na konci roku 2006 byla navíc objevena řada demokazet Skid Row s Lynottovou účastí. Šlo o jeho nejranější nahrávky z roku 1968, které byly dlouho považovány za ztracené.

Po návratu Bridgemana Skid Row vystupovali jako předkapela významných rockových kapel 60. let, včetně Fleetwood Mac v lednu 1970. Moorea silně ovlivnil jejich kytarista Peter Green, kterého zase zaujal Moorův styl hry a představil ho nahrávací společnosti Columbia/CBS. V dubnu 1970 skupina vydala třetí singl "Sandie's Gone (Part 1)" / "Sandie's Gone (Part 2)" a v té době také nahrála několik koncertních i studiových session pro BBC.

V říjnu 1970 vyšlo debutové album Skid, následované druhou deskou 34 Hours na začátku roku 1971, která získala název podle délky jejího nahrávání. Předcházela jí singlová skladba "Night Of The Warm Witch" / "Mr. De-Luxe". Skid Row se 18. března 1971 objevili v německém televizním pořadu Beat Club a vyrazili na krátká turné po Evropě (v říjnu 1970 s Canned Heat) a USA.

Na podzim 1971 byla nahrána třetí deska, ale ještě před plánovaným americkým turné Moore v prosinci kapelu opustil. Na několik koncertů ho nahradil Eric Bell (Thin Lizzy), než se novým kytaristou stal Paul Chapman. Chapman následně přezpíval Moorovy party na nevydaném albu, ale žádná z verzí nevyšla téměř dvacet let. Když kapela začala upadat, Chapman v červenci 1972 odešel (později se přidal k UFO). Shiels poté spojil síly s bubeníkem Johnem Wilsonem (ex-Them, Taste a Stud) a kytaristou Adrianem Fisherem (pozdější člen Sparks) a založil skupinu Brush.

Skid Row se znovu reformovali v roce 1973 v Irsku. Členy byli Shiels, Wilson, zpěvák Eamonn Gibney a kytarista Ed Deane, později se přidal klávesista Kevin McAlea. Sestava Shiels / Deane / Wilson vydala singl "Dublin City Angels" / "Slow Down". Wilsona následně nahradil Paddy Freeney, než se skupina na začátku roku 1974 opět rozpadla. Shiels pak několik měsíců hrál s Bell-Brush Bandem, kde s ním působili Eric Bell a bubeník Timmy Creedon (ex-Orphanage), občas doplněni Gibneyem.

Ke krátkému reunionu došlo koncem roku 1974, kdy Shiels, Moore a Bridgeman odehráli sérii koncertů. V roce 1975 v sestavě Shiels, Bridgeman, Jimi Slevin, Timmy Creedon a Johann Brady nahráli singl "The Spanish Lady" / "Elvira". Roku 1976 se sestava obměnila – Jody Pollard nahradil Pata O'Farrella a kapela ve složení Shiels, Bridgeman, John Brady (baskytara) a Dave Gaynor (bicí) nahrála Phil Lynottem produkovaný singl "Coming Home Again" / "Fight Your Heart Out" a nevydanou skladbu "Skid Row Flashback". Sestava Shiels, Bridgeman, Brady, Pollard, Gaynor a Ian Anderson se podílela na dvoudiskovém živém albu Rock n' Roll Standards Alive and Kickin' (1976). Roku 1978 se Pollard znovu připojil, tentokrát místo Erica Bella, a doplnil sestavu Shiels, Bridgeman, Brady a Joe Staunton (kytara, ex-Orphanage).

John Brady tragicky zahynul 15. února 1993 při autonehodě, Phil Lynott zemřel v lednu 1986 na sepsi a Gary Moore v únoru 2011 na infarkt. Skid Row nikdy nezaznamenali velký komerční úspěch mimo Irsko a Velkou Británii, přesto se jejich alba dostala do UK Albums Chart, kde dosáhla 30. místa. Další nahrávky vydávali v letech 1990 až 2006.

V roce 1987 Jon Bon Jovi údajně požádal Garyho Moora, aby prodal název "Skid Row" americké heavymetalové kapele za 35 000 dolarů. Moore však podle Shielse pouze odkázal kapelu na něj, aby situaci projednali, ale k dohodě nakonec nedošlo. Shiels nadále příležitostně vystupoval pod názvem Brush Shiels Skid Row ještě v únoru 2005. Bridgeman se mezitím stal vyhledávaným studiovým bubeníkem a spolupracoval s kapelami Clannad, The Waterboys a Altan. V 80. a 90. letech byl také členem skupiny irské folkové zpěvačky Mary Black. Zemřel v březnu 2021.

SPOOKY TOOTH

V říjnu se v Carlisle, v hrabství Cumbria, zformovala anglická psychedelická skupina Spooky Tooth, která vznikla postupným vývojem uskupení The Ramrods (1960 – 1963), The V.I.P.'s (1963 – duben 1967) a Art (duben – říjen 1967). První album Supernatural Fairy Tales vydali v tomto roce ještě pod názvem Art.

Před vznikem Spooky Tooth působili čtyři z pěti zakládajících členů v kapele Art. Po jejím rozpuštění se kytarista Luther Grosvenor, zpěvák Mike Harrison, bubeník Mike Kellie a basista Greg Ridley v říjnu 1967 spojili s americkým klávesistou a zpěvákem Garym Wrightem a vytvořili Spooky Tooth. Jejich debut It's All About vyšel v červnu 1968 u Island Records a produkoval jej Jimmy Miller, který stál také za deskami Spencer Davis Group, Traffic a Blind Faith.

Spooky Tooth 1972–73: Wright, Jones, Harrison, Graham, Herbert

Druhé album Spooky Two (březen 1969), také produkované Millerem, získalo určitou pozornost v rockovém tisku, ale stejně jako debut se komerčně neprosadilo. Byla to poslední deska původní sestavy a obsahovala dnes již klasickou verzi skladby "Evil Woman" od Larryho Weisse a píseň "Better by You, Better than Me", kterou v roce 1978 na svém albu Stained Class předělali Judas Priest.

Ridley v roce 1969 odešel k Humble Pie a na LP Ceremony jej nahradil Andy Leigh. Experimentálně laděná nahrávka se výrazně odlišovala od předchozí tvorby kapely a dočkala se smíšených recenzí. Přestože projekt inicioval Gary Wright, paradoxně vedl k rozpadu skupiny. Wright k tomu uvedl: „Udělali jsme projekt, který nebyl naším albem. Byla to spolupráce s francouzským skladatelem elektronické hudby Pierrem Henrym. Řekli jsme vydavatelství: 'Víte, tohle je jeho album, ne naše. My na něm budeme jen hrát jako studioví hudebníci.' A když bylo hotové, řekli: 'Ale ne – je to skvělé, vydáme to jako vaše další album.' My na to: 'To nemůžete udělat. Nemá to nic společného se »Spooky Two« a zničí to naši kariéru.' A přesně to se stalo.“ Wright po vydání desky odešel.

Harrison, Grosvenor a Kellie zůstali a nahráli The Last Puff (1970) spolu s členy Joe Cocker's Grease Band – kytaristou Henrym McCulloughem, klávesistou Chrisem Staintonem a basistou Alanem Spennerem. První album obnovené kapely, You Broke My Heart So I Busted Your Jaw, vyšlo v květnu 1973 u Island Records. Zakládající kytarista Grosvenor se ke skupině nevrátil, protože se připojil k Mott the Hoople a změnil si jméno na Ariel Bender. Jeho místo zaujal Mick Jones, zatímco původního bubeníka Kellieho nahradil Bryson Graham. Na baskytaru hrál nejprve Ian Herbert, kterého později vystřídal Chris Stewart.

Na dalším albu Witness (listopad 1973) se k bicím vrátil původní bubeník Mike Kellie. Gary Wright v této fázi zůstal hlavním autorem hudby. Po vydání desky ale odešel spoluzakladatel Harrison a jeho místo zaujal Mike Patto, který se podílel na zpěvu spolu s Wrightem. V říjnu 1974 nahráli The Mirror, přičemž na baskytaru hrál Val Burke a za bicí se vrátil Bryson Graham. Neúspěch alba však vedl k tomu, že Wright znovu odešel na sólovou dráhu a skupina se v listopadu 1974 rozpadla.

STONE GARDEN

V Lewistonu v americkém Utahu vznikla skupina Stone Garden, jejíž kořeny sahají až na počátek 60. let. Hráli psychedelický rock s prvky heavy metalu. V roce 1969 vydali svůj jediný tvrdý singl "Oceans Inside Me"/"Stop My Thinking". Rozpadli se v roce 1972. V roce 1998 vyšlo album s kolekcí jejich skladeb z konce šedesátých let.

Vášeň pro kytaru se u zakladatele Paula Speera objevila už v devíti letech, když ho oslovil surf rock a skupiny jako The Ventures. Spolu s bratry Garym a Nealem založili v polovině 60. let svou první kapelu Three Dimensions. Krátce nato přibrali do sestavy souseda a spolužáka, baskytaristu Dana Merrella, a přejmenovali se na Knights of Sound. V roce 1965 profesionálně nahráli svou původní skladbu "The World Is Coming to an End". Název Stone Garden pak vznikl díky psychedelickému plakátu, který viděl jejich manažer a usoudil, že je mnohem modernější než Knights of Sound. Kontaktovali vydavatele plakátu a požádali o povolení použít tento název pro kapelu.

Gary Speer dokončil v roce 1969 střední školu a odešel na vysokou. Na jeho místo přijali varhaníka a zpěváka Russe Pratta. Původní verze písně "Oceans Inside Me" byla nahrána v domácím studiu v Clarkstonu ve státě Washington, jehož inženýr Doug Smith vlastnil spoustu profesionálního vybavení. Stejně jako mnoho tehdejších nahrávek byla pořízena živě v mono, bez overdubů nebo multitrackingu. Doug Smith s nimi uzavřel dohodu, že nahrají dvě písně a on vylisuje 300 pětačtyřicítek za 300 dolarů. Mastering proběhl ve studiu ve Spokane ve státě Washington a jeho majitel jim nabídl vydání u Angelus-Bell Records v Los Angeles. Gary napsal obě skladby a nazpíval hlavní vokály. V době nahrávání byla kapela pětičlenná, přičemž John Purviance hrál na saxofon a harmoniku.

Po většinu existence skupiny byli členové stále ve škole, takže turné na podporu desky probíhalo především o víkendech. Svými koncerty pokrývali Idaho, Washington, Montanu, Britskou Kolumbii, Oregon a severní Kalifornii. Zastupovala je jedna seattleská bookingová agentura, přičemž většina jejich vystoupení byla taneční akce pro teenagery. Mezi zajímavé koncertní zážitky patřilo vystoupení na veletrhu pro teenagery ve Spokane, kde sdíleli pódium s různorodou sestavou interpretů včetně Canned Heat a Sam the Sham and the Pharaohs.

V roce 1972 měl Paul pocit, že se skupina nikam neposouvá, a rozhodl se odejít na hudební školu. Byl nejen lídrem, ale také vlastnil dodávku a PA systém, takže když odešel, kapela se rozpadla. Dva roky studoval hudbu a po jejím dokončení se přestěhoval do Seattlu, kde získal angažmá v koncertní skupině, která byla neustále na cestách. V polovině sedmdesátých let strávil několik let v Los Angeles, kde se věnoval nahrávání a stal se producentem a zvukovým inženýrem. Jeho první deska vyšla v roce 1984, třináctá pak v roce 2009. Má za sebou také úspěšnou producentskou kariéru, během níž pracoval na přibližně 250 albech. V roce 1998 byl nominován na cenu Grammy za videoalbum, na kterém spolupracoval se Scottem Rockenfieldem, bubeníkem metalové skupiny Queensrÿche.

V roce 1998 se kopie singlu "Oceans Inside Me" dostala do rukou Riche Haupta, majitele Rockadelic Records, kterému se nahrávka velmi zalíbila. Díky tomu vyšla deska obsahující nahrávky z let 1965 až 1972.

STOOGES

V americkém Michiganu vzniká skupina Stooges, hrající hard rock a punk rock. Vůdčí osobností je Iggy Pop. Je považována za jednu z nejvlivnějších kapel historie rocku – jejich tvrdý a syrový styl pomohl položit základy punku a ovlivnil mnoho rockových žánrů i celou řadu významných kapel, jako například Sex Pistols nebo Nirvanu. Skupina byla hudebně aktivní do roku 1974, kdy zanikla. Od roku 2003 znovu vystupovala, až v roce 2016 kytarista James Williamson oznámil její definitivní rozpad. V prvním období své existence vydala tři alba, další studiová nahrávka s názvem The Weirdness následovala v roce 2007.

Detroitský rodák James Newell Osterberg si prošel několika lokálními uskupeními (z nichž nejznámější byli asi The Iguanas), než dospěl k závěru, že klasické blues není nijak zvlášť progresivní a že je čas uchopit muziku jiným způsobem. Samotnému se mu do toho ale nechtělo, a tak k sobě přibral bratry Rona (kytara) a Scotta (bicí) Ashetonovy a jako bonus i basáka Davea Alexandera. Psal se rok 1967, kapela dostala název The Stooges, Osterberg přijal umělecký pseudonym Iggy Pop a skupina se vrhla na koncertování. A že to byly koncerty vskutku netradiční! Bizarní pseudo-blues prokládali zvuky mikrofonem snímaného vysavače nebo mikrofonem umístěným do zapnutého mixéru. Korunu těmto pekelným vystoupením však nasazoval zpěvák Iggy Pop, který se vyžíval v kutálení po střepech, skákání do davu či oblíbené hře 'Hoď po mně, co chceš, a já si to na sebe napatlám.' Zkrátka a dobře – bylo to šílené. Právě živelná vystoupení kapele rychle získala popularitu, a tak s nimi v roce 1968 hudebně spřízněná skupina MC5 uzavřela kontrakt se společností Elektra.

Stooges 1973 – Williamson, Pop, R. Asheton, S. Asheton

Debutová stejnojmenná deska spatřila světlo světa v roce 1969 a její produkce se ujal slovutný John Cale, bývalý člen kapely The Velvet Underground. Syrový garážový rock se však nesetkal ani s komerčním úspěchem, ani s pochvalou kritiky. O rok později se v obchodech objevilo druhé album s názvem Fun House, které si vedlo navlas stejně jako jeho předchůdce.

Stooges se rozhodli reagovat a přibrali druhého kytaristu Jamese Williamsona a pianistu Boba Sheffa, kterého ale záhy nahradil Scott Thurston. Mezitím kapelu opustil Alexander, jehož nejprve nahradil Zeke Zettner, kterého však vzápětí vystřídal James Recca. Skupina se v té době nacházela v těžkém rozkladu, neboť drogy tvořily podstatnou část jejich jídelníčku, a obzvláště Iggy se ve společensky přijatelném stavu vyskytoval jen výjimečně. Koncerty se proměnily v loterii – zda Iggy vůbec vyleze na pódium, a pokud ano, jestli dokáže něco zazpívat a neporvat se s půlkou hlediště. Když se tak náhodou stalo, šlo o malý zázrak. Logickým vyústěním neschopnosti kapely plnohodnotně fungovat byl vyhazov od Elektry, což znamenalo přerušení jejich činnosti.

Iggy Pop se v té době seznámil s Davidem Bowiem, který byl tehdy plně ponořen do své 'Ziggy Stardust éry', a oba se rychle sblížili. Bowie přesvědčil Popa k přesunu do Británie, kde se rozhodli reformovat The Stooges, a tak s sebou vzali i Williamsona. Najít vhodné spoluhráče z řad britských hudebníků se však nedařilo, a tak byli nakonec zpět do USA povoláni bratři Ashetonovi. Kapela pod hlavičkou Iggy & The Stooges a pod producentským dohledem Bowieho natočila v roce 1973 desku Raw Power, ale opakoval se stejný scénář jako u předchozích alb – komerční neúspěch. Skupina sice koncertovala, ale v roce 1974 byl Iggy zcela zničen heroinem, a tak to nakonec zabalili. Iggy se dva roky dával dohromady a poté s pomocí Bowieho a Williamsona odstartoval úspěšnou sólovou kariéru. Ashetonovi založili vlastní kapelu, která však neměla dlouhého trvání, a Ron následně přesídlil do kultovní americké formace Destroy All Monsters. Dave Alexander zemřel v roce 1975 na zánět jater.

V roce 2003 natočil Iggy Pop album Skull Ring a obohatil jej o některé skladby, na nichž spolupracoval s bratry Ashetonovými – a reunion Stooges byl na světě. Po téměř 30 letech začali opět koncertovat a v roce 2007 vydali po 34 letech novou desku s názvem The Weirdness.

Stejně jako mnoho svých současníků z americké klubové scény se The Stooges ve své době nesetkali s masovou popularitou ani výrazným finančním úspěchem. Avšak stejně jako u jiných tzv. proto-punkových kapel platí, že svou tvorbou předběhli svou dobu o několik let. Mnozí punkeři – a nejen oni (například Kurt Cobain nebo Jack White z White Stripes) – označují jejich hudbu za klíčový vliv na své vlastní hudební směřování. Kritika, která jejich první desky zpočátku nešetřila, je na konci 70. let vynášela do nebes a Iggy Pop se dočkal přízviska 'Kmotr punku' (někdy také Otec punku). The Stooges ovlivnili hudební vývoj nezanedbatelnou měrou a svými prvními třemi alby se zařadili mezi legendy. Jejich skladby předělali například The Damned, Red Hot Chili Peppers, Sex Pistols, Slash, thrash metaloví Slayer nebo Rage Against The Machine.

TASTE OF BLUES

Skupinu Taste of Blues založili v roce 1967 ve švédském Malmö hudebníci Claes Ericsson, který hrál na klávesy a housle a později působil v eklektické rockové formaci Lotus ze 70. let, zpěvák Anders Stridsberg, kytarista Fred Rolf Berg, baskytarista Robert Möller a bubeník Patrick Erixson.

V roce 1969, poté co Anderse Stridsberga nahradil americký zpěvák Don Washington, nahrála kapela své jediné album Schizophrenia. To patří spolu s deskami International Harvester a Mecki Mark Men k ryzí undergroundové psychedelické klasice švédských 60. let. Titulní skladba zabrala celou jednu stranu a byla postavena na repetitivních voodoo rytmech (připomínajících raný styl Can) s přízračnými tóny varhan Farfisa (evokujícími raný styl Richarda Wrighta z let 1967 – 68). Flétna, housle, saxofon a kytara se střídaly v sólech, která byla jak předem promyšlená, tak improvizovaná. Výsledkem byl uhrančivý příklad švédského krautrocku! Zbývající skladby byly konvenčnější a více založené na blues, včetně coververze písně Johna Mayalla "Another Kinda Love", jejíž vokály nazpíval Don Washington.

Krátce nato se Taste of Blues rozpadli a Ericsson spolu s Erixsonem založili progresivní hardrockovou skupinu Asoka. Album Schizophrenia bylo znovu vydáno v roce 1992 u švédského vinylového vydavatelství Garageland a na CD u Transubstans Records.

T.REX

V Londýně vznikli T. Rex, původně folk rocková skupina Tyrannosaurus Rex, vedená kytaristou a zpěvákem Marcem Bolanem. V roce 1968 vydali své debutové album My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows, které dosáhlo 15. pozice v britské hitparádě. V 70. letech pak T. Rex dosáhli úspěchu jako glam rocková skupina s hity "Hot Love", "Get It On", "Telegram Sam" a "Metal Guru".

Ať už mluvíme o Tyrannosaurus Rex nebo T. Rex, vždy bude platit, že obě tyto kapely jsou neoddělitelně spjaté s kytaristou a zpěvákem Marcem Bolanem (vl. jménem Marc Feld). Bez něj by tato uskupení nebyla ničím jiným než partami doprovodných muzikantů. Marc dostal svou první kytaru v devíti letech a už ve čtrnácti ho vyhodili ze školy. To ho ale příliš netrápilo – stal se členem hnutí 'mod' a následně se vydal na dráhu manekýna. Jenže při předvádění oblečení toho zřejmě hudebně moc neprodukoval, a tak se v roce 1967 připojil k anglické mod kapele John’s Children, kam přispěl singlem "Desdemona". BBC jej však kvůli textu o zvedání sukně zakázala a kapela se záhy rozpadla.

Marc se poté vydal do Paříže, kde se setkal s jakýmsi čarodějem a stal se jeho učněm. Zájem o magii a mystiku ho výrazně ovlivnil, což se promítlo i do jeho rané tvorby. V této době začíná používat pseudonym Marc Bolan, přičemž příjmení Bolan údajně vzniklo z kombinace jména Bob Dylan, kterého Marc tehdy obdivoval a napodoboval.

Po návratu do Londýna se dal dohromady s perkusistou Stevem 'Peregrinem' Tookem a společně vytvořili akustické folkové duo Tyrannosaurus Rex, které na sebe hned následující rok upozornilo singlem "Debora". Úspěch se dostavil, následovaly další desky a kapela se pevně zabydlela na undergroundové hippie scéně. Jenže v roce 1969 se mezi oběma hudebníky začaly projevovat rozdíly – Bolan odmítal na desky zařazovat Tookovy skladby, což vedlo k neshodám a následné americké turné skončilo fiaskem a Tookovým odchodem. Steve Took se později vydal na dráhu drogového dealera a na počátku 80. let ho jeho životní styl přivedl do hrobu.

Bolan ale nevěsí kytaru na hřebík a ještě téhož roku začíná spolupráce s dalším perkusistou Michaelem Finnem, kterého si vybral nejen pro jeho hudební kvality, ale prý také kvůli tomu, že se Bolanovi líbila jeho motorka. Ale úspěch se opět dostavuje, a to díky singlu "Ride a White Swan". Název kapely je zkrácen na T. Rex (vcelku nechtěně, protože producenty už nebaví na pásky ve studiu neustále psát jejich dlouhý název) a hudebně se skupina stále více přibližuje k popu než k undergroundu. Pro potřeby turné se k dvojici přidávají další dva hudebníci (Steve Currie – basa, Bill Legend – bicí) a z T. Rex se stává regulérní rocková formace.

Zásadním zlomem pro britskou scénu počátkem 70. let bylo vystoupení T.Rex v pořadu Top of the Pops, kam Bolan přišel nalíčen, a právě toto vystoupení se stalo začátkem glam rockového období, jehož stěžejní deskou byla Electric Warrior (1971). Singl "Get It On" dokonce boduje i v glam-rockem téměř nezasažené Americe. T. Rex jsou na vrcholu popularity a i další deska s názvem The Slider je velice úspěšná. Bolan v tomto období vypadá jak velice ošklivá ženská a patří mu primát ve vystupování v ženských šatech. Novináři mluví o tzv. 'T. Rextasy', kterou srovnávají s 'beatlemánií', protože šílenství teenagerských fanynek, které ječí a omdlévají na koncertech, je enormní. Bolan dokonce koncertně spolupracuje s Eltonem Johnem a Ringem Starrem, mimo jiné i na koncertním záznamu Born to Boogie.

Rok 1973 sice přináší veleúspěšný singl "20th Century Boy", ale zároveň je posledním rokem výsadního postavení skupiny na hudební scéně. Bolanovi stoupá kromě slávy do hlavy také kokain do nosu, což vede k diktátorskému přístupu k ostatním muzikantům, jenž způsobil nejprve odchod Billa Legenda (konec roku 1973) a po totálním propadáku, kterým se stala deska Zinc Alloy and The Hidden Raiders of Tomorrow opouští formaci i producent Tony Visconti, jehož podíl na úspěchu kapely byl rozhodně nezanedbatelný. A aby těch rozchodů nebylo málo, tak se Marc rozvádí se svou ženou June Child a zakládá nový poměr. Partnerkou se mu stává zpěvačka Gloria Jones, která vstupuje i do skupiny a v roce 1975 Markovi naděluje syna, kterého pojmenují Rolan Bolan (pozn. David Bowie, který byl Bolanovým velkým kámošem, pojmenoval syna Zowie).

V roce 1975 vzniká deska Bolan's Zip Gun, kterou produkuje sám Marc, ale na počátku téhož roku kapela dostává další ránu odchodem Mickeyho Finna. V té době už Marc nežije v Anglii a kvůli daním se stěhuje nejprve do Monte Carla a později do USA, kde vegetariánství mění za hamburgry a muzikant, kdysi připomínající spíše elfa než člověka, začíná vypadat jako otylý páprda. Jenomže deska Futuristic Dragon (1976) a singly z ní vyjmuté se stávají částečně úspěšnými a singl "Born to Boogie" (1976) dokonce dosahuje na 13. pozici britské hitparády a deska Dandy in the Underworld (1977) je dokonce pochválena i kritikou, která v posledních letech nešetřila výsměchem nad Bolanovu produkci. Marc se vzpamatoval i fyzicky, podařilo se mu zhubnout a na televizní stanici ITV má dokonce vlastní show, kam zve mladé nadějné punkové smečky a s kapelou The Damned pořádá úspěšné turné. Zdá se, že jeho hvězda opět zazáří naplno...

Marc Bolan se bál aut a dokonce si ani neudělal řidičák. Míval totiž vidění, že se zabije právě v autě a tyto představy se promítly i do textů jeho skladeb. Zároveň o sobě tvrdil, že se nikdy nedožije 30 let. Zjevně byl dobrým prorokem, protože 16. 9. 1977 (14 dní před 30. narozeninami) umírá na místě spolujezdce, když se spolu s Glorií vrací domů z kalby. O páté hodině ranní vůz vyjíždí z cesty a v zatáčce v Barnes Common v jihozápadním Londýně naráží do stromu. Policejní zpráva označila za příčinu nehody podhuštění pneumatik a nedotažení šroubů kol. Defekt pravděpodobně zavinila nedbalá práce v autoservisu, kde bylo auto na vyvažování kol. Glorie vyvázne jen s několika zraněními a skončí v nemocnici, ale Bolan je na místě mrtev. Dnes je na tomto místě postaven památník připomínající událost a je cílem mnoha jeho fanoušků i mnoho let po tragédii. Existence kapely pochopitelně končí.

Bolanův pohřeb se konal 30.9. v londýnském krematoriu Golder Green. Rakev zdobila ohromná labuť z květin, kterou dala na připomínku Bolanova prvního velkého hitu vyrobit společnost Capitol Records. Mezi smutečními hosty nechybí ani zdrcený Bowie. Předčasná smrt obestřela 'Pavího prince britského rocku' podobnou aurou jako třeba herce Jamese Deana. Jeho kult dnes posiluje vedle vlny zájmu o psychedelickou tvorbu konce 60. let i činnost fan clubu, který se stará o vydávání Bolanovy pozůstalosti. Strom, do kterého Bolan narazil, se stal pro fanoušky poutním místem.

Gloria Jonesová dnes žije v Los Angeles a syn Rolan vystudoval na Kalifornské univerzitě obor se specializací na nahrávací techniku. Bolanův syn se ale věnuje také hudbě. V 90. letech spojil své síly s bývalým členem T. Rex Mickeym Finnem a dalšími muzikanty a zahráli při příležitosti 20. výročí smrti Bolana. Finn sice v roce 2002 umírá, ale Rolan Bolan dodnes vystupuje pod hlavičkou T. Rex (Celebration of Marc and Mickey) a šíří slávu svého otce dál.

Melody Maker přidělil Bolanovi nálepku 'proroka nové generace'. Faktem je, že i po více než dvou desetiletích od jeho smrti se dobře prodává vše, co s ním souvisí. Jeho umělecký odkaz je srovnatelný s velikány rockové hudby, jakými byli Jimi Hendrix, Janis Joplinová nebo Jim Morrison.

13TH FLOOR ELEVATORS – Easter Everywhere

Američtí 13th Floor Elevators vydávají u IA své druhé album Easty Everywhere, plné uzemněných psychedelických skladeb. Kromě singlové "Levitation" zaujme také těžkotonážní skladba "Earthquake".

Na přední straně obálky, kterou ručně nakreslil neformální manažer kapely George Banks, je vyobrazeno prastaré východní slunce, které má představovat otevřené planoucí třetí oko. Nad ním se nachází sedmá čakra, nejvyšší říše nirvány. Zlatá barva, na níž je vytištěna, byla zvolena jako symbolická barva pro božství. Pod sluncem je název kapely, zbarvený červeně a naformátovaný tak, aby vypadal jako Buddhovo obočí. Tento koncept obrázku vybral textař a hráč na džbán Tommy Hall spolu s obrázkem meditujícího jogína na zadní straně obalu, který pochází z fotografie obrazu z 18. století visícího v Národním muzeu indického umění v Dillí. Hall vybral tyto obrazy z knihy o tantrickém umění se záměrem sdělit, že evoluce lze dosáhnout vyrovnáním čaker a otevřením třetího oka (odpovídajícího epifýze); duše se tak spojí s kolektivní prapůvodní životní silou a uchová si latentní vědomosti o své předchozí existenci, a proto vědomě dosáhne nesmrtelnosti.

THE AMBOY DUKES – The Amboy Dukes

Album bylo vydáno v listopadu 1967 u Mainstream Records. O The Amboy Dukes se zajímala nahrávací společnost, která produkovala především jazzová alba. Ted Nugent sestavil novou kapelu z místních detroitských hráčů, aby s nimi získal nahrávací smlouvu. Jako hlavního zpěváka okamžitě angažoval soulový barytonový hlas Johna (J.B.) Drakea. S Drakem měl dlouhou společnou historii v místní kapele The Lourds. Nugent s Drakem pak přibrali zbývající hráče. Steve Farmer byl známý jako rytmický kytarista, textař, skladatel a zpěvák a k Nugentovi se přirozeně hodil. Pocházel z místní skupiny The Gang. Dave Palmer byl bubeník a perkusionista se zkušenostmi ze dvou místních kapel, The Galaxy Five a The Citations. Bill White hrál na basovou kytaru a Rick Lober byl eklektický klávesista doplňující nové uskupení.

Deska obsahovala sedm originálních skladeb, přičemž šest z nich složil nově vznikající autorský tým Nugent & Farmer. Toto album se vyznačuje oduševnělým, bluesovým, psychedelickým garážovým zvukem v celém svém rozsahu. Obsahovalo jejich první singl "Baby, Please Don't Go", coververzi delta bluesové písně Big Joe Williamse, která se umístila v hitparádě. Dále byl zařazen cover od The Coasters spolu s coververzemi britských skupin Cream a The Who, které byly přidány pro dobrou míru. Debutové album se umístilo v hitparádách a bylo skvělým počátečním úspěchem nové rockové skupiny u jazzového vydavatelství.

ART (SPOOKY TOOTH) – Supernatural Fairy Tales

Vychází tvrdé rock metalové album od britských Art, známějších v té době spíše jako V.I.P.´S, pod názvem Supernatural Fairy Tales. Deska obsahuje převážně vlastní skladby kapely, vyjímku tvoří covery od The Young Rascals - "Come on Up" a Buffalo Springfield's - "For For It Worth".

Na rok 1967 bylo album netradičně vydáno pouze v monofonní verzi. Krátce po vydání tohoto alba se skupina rozpadla a všichni čtyři hudebníci z poslední sestavy později v roce 1967 založili spolu s americkým hudebníkem Garym Wrightem skupinu Spooky Tooth.

Richie Unterberger z Allmusic o albu napsal: „Roztříštěná, ale občas hodnotná britská psychedelie, zejména pokud se jedná o zádumčivou část tohoto subžánru. Těžké kytary a varhany to táhnou k progresivnímu rocku, ale písně jsou spíše na přímočařejší a popovější straně než ty, které by hráli Spooky Tooth, když se Art do této skupiny vyvinuli. "I Think I'm Going Weird" poukazuje na morbidní rysy, které se u Spooky Tooth ještě více vyostří; "African Thing" s dlouhým bubenickým sólem v africkém stylu je takovou zvláštní, alespoň na poměry roku 1967, položkou, kterou skupiny přihazovaly, aby ukázaly, že se už neomezují na tradiční rockové formy; "Come On Up" je téměř soulově-rockovým návratem do V.I.P.´S; a titulní skladba s mellotrony je blízko k triphopové barokní/imaginární náladě, kterou v letech 1967 a 1968 procházela většinou britské psychedelie. Album bylo znovu vydáno na CD u společnosti Edsel.“

CAPTAIN BEEFHEART AND HIS MAGIC BAND - Safe As Milk

Safe as Milk je debutové studiové album americké rockové skupiny Captain Beefheart and his Magic Band, vydané v červnu 1967 u Buddah Records. Na desce, která je silně ovlivněná blues, se podílel dvacetiletý Ry Cooder, který hrál na kytaru a napsal některé aranže.

Před nahráváním Safe as Milk vydala skupina několik singlů u A&M Records a právě této společnosti v roce 1966 poprvé nabídla své debutové album. Předložila jí sadu demosnímků ovlivněných R&B, které se vydavatelství zdály příliš nekonvenční a rozhodlo se kapelu vyřadit. Beefheart později uvedl, že je label opustil poté, co slyšel píseň "Electricity" a prohlásil ji za příliš negativní. Jerry Moss z A&M považoval obsah za příliš riskantní pro uši své dcery. Síla Beefheartova vokálu při nahrávání finální verze 'rozbila' mikrofon. To, plus odchod Leonarda Granta z pozice manažera, přispělo k nespokojenosti. Kapela se místo toho obrátila na Boba Krasnowa, který v té době pracoval pro Kama Sutra Records; ten je získal pro nahrávání pro nový dceřiný label této společnosti, Buddah.

Na deluxe verzi desky Daydream Nation od Sonic Youth, vydané v roce 2007, je na bonusovém disku coververze písně "Electricity", původně nahrané v roce 1988 pro tributní album Captain Beefheart vydané u Imaginary Records pod názvem Fast 'n' Bulbous - A Tribute to Captain Beefheart. Americká noise-rocková/post-hardcorová skupina Racebannon coververzi písně nahrála na jednu ze svých desek s názvem In the Grips of the Light z roku 2002.

CREAM – Disraeli Gears

Pod názvem Disraeli Gears vychází druhé album Cream. Vyšlo v listopadu 1967 a dosáhlo čísla 5 v britské hitparádě. Byl to také americký průlom, díky masivnímu prodeji v roce 1968 deska dosáhla na 4. místo v americké hitparádě. Album bylo také dva týdny č. 1 v Austrálii. Obsahuje singly "Strange Brew" a "Sunshine of Your Love", stejně jako jejich příslušné B-strany "Tales of Brave Ulysses" a "SWLABR". Cover "Sunshine of Your Love" později udělali Jimi Hendrix, Living Colour, Earth Crisis, Ozzy Osbourne a mnoho dalších.

Na albu se skupina poměrně výrazně odklonila od svých bluesových kořenů a pustila se do psychedeličtějších zvuků, zejména ve skladbách jako "Tales of Brave Ulysses", "SWLABR", "World of Pain" a "Dance the Night Away", v poslední z nich zazní i dvanáctistrunná kytara (jediný případ, kdy byl tento nástroj použit na nahrávce Cream). Nejvíce bluesovým skladbám na desce se podobají Claptonova úprava "Outside Woman Blues", Bruceova a Brownova skladba "Take it Back", která byla inspirována dobovými mediálními záběry amerických studentů pálících své odvodní lístky, v nichž se objevila hra na foukací harmoniku Jacka Bruce, a úvodní skladba "Strange Brew", která vznikla na základě dvanáctitaktové bluesové písně "Lawdy Mama" a obsahuje kytarové sólo Alberta Kinga, okopírované notu po notě.

Na rozdíl od předchozího alba Fresh Cream, kterému vokálně dominoval Bruce, byly vokály na Disraeli Gears demokratičtější záležitostí. Clapton zpívá hlavní roli ve skladbách "Strange Brew" a "Outside Woman Blues" a spoluzpívá ve skladbách "World of Pain", "Dance the Night Away" a "Sunshine of Your Love". Baker mezitím zpívá hlavní vokály ve své skladbě "Blue Condition". Všichni tři členové kapely zpívají společně ve skladbě "Mother's Lament". Na rozdíl od většiny ostatní tvorby se album skládá převážně z krátkých, samostatných písní, bez improvizace a jamování, jimiž byla kapela na pódiích proslulá.

THE CREATION – We Are Paintermen

We Are Paintermen je debutové studiové album britské rockové skupiny The Creation, původně vydané prostřednictvím Hit-Ton Records v Západním Německu a Sonet Records v Dánsku v červnu 1967. Deska působí jako kompilační, obsahuje prakticky veškerý jejich nahraný materiál, od "Making Time" z roku 1966 až po "If I Stay Too Long", která byla vydána jako singl v Západním Německu ve stejném měsíci. Znamená také propast mezi hlavními vokalisty, zatímco na dřívějším materiálu zpívá Kenny Pickett, zatímco na pozdějším zpívá Bob Garner, jejich předchozí baskytarista.

Album bylo jediné, které skupina vydala během svého původního působení, a bylo jejich jediným po dobu 29 let, dokud v roce 1996 nevyšlo Power Surge. Po vydání bylo z velké části ignorováno, ačkoli se mu zpětně dostalo uznání a chvály. Bylo několikrát znovu vydáno, například firmou Numero Group v roce 2018.

THE DEVIANTS – Ptoof!

Ptooff! je studiový debut anglické rockové skupiny The Deviants, který se v roce 1969 dočkal širšího vydání u Sire Records.

Ptooff!! vyšel v roce 1967 a 8 000 kopií se prodalo na jejich vlastním labelu Impresario prostřednictvím zásilkového prodeje v britském undergroundovém tisku jako jsou Oz a International Times, než je převzala a vydala Decca Records.

Album bylo znovu vydáno v polovině osmdesátých let u nahrávací společnosti Psycho. Obal vyšel v šestipanelovém rozkládacím formátu s rozsáhlými poznámkami, včetně recenze Johna Peela: „Na kresbě, která vyplňuje tři panely, jsou dva citáty; jeden z nich, ´Když se změní režim hudby, zdi města se otřásají!!!´, je citátem Tuliho Kupferberga.“ Album Ptooff! bylo v roce 1992 znovu vydáno také na CD u Drop Out Records.

THE DOORS – The Doors

The Doors je eponymní debutové studiové album americké rockové skupiny The Doors. Nahrávalo se v srpnu 1966 v Sunset Sound Recorders v Hollywoodu v Kalifornii, produkoval ho Paul A. Rothchild a vyšlo 4. ledna 1967. Od svého vydání je nahrávka kritiky i vydavateli často považována za jeden z nejlepších debutů všech dob. Obsahuje dlouhou verzi průlomového singlu "Light My Fire" a dlouhou píseň "The End" s oidipovskou částí mluveného slova.

The Doors ho začali nahrávat pod vydavatelstvím Elektra Records v srpnu 1966. Nahrávka byla považována za zásadní součást vývoje psychedelického rocku a zároveň byla uznána jako zdroj inspirace pro další tvorbu. Paul McCartney z Beatles prohlásil, že po vydání alba chtěl, aby jeho skupina využila hudební styl The Doors jako jedno z 'alter eg' kapely pro své nadcházející album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.

The Doors a skladba "Light My Fire" byly uvedeny do Síně slávy Grammy. V roce 2015 vybrala Knihovna Kongresu USA skupinu pro zařazení do Národního registru nahrávek na základě jejího kulturního, uměleckého nebo historického významu.

GOLDEN EARRING – Winter Harwest

V lednu 1967 vyšlo druhé album Winter Harvest holandských Golden Earring. Všech 14 písní na desce byly originály (napsané především baskytaristou Rinusem Gerritsenem a kytaristou Georgem Kooymansem) a stylový rozsah této kolekce je znatelně širší než u debutu: severským soulem ovlivněná "Smoking Cigarettes", temně vtipná charakterová studie "Lionel the Miser" a úsporná, ale sofistikovaná "You Break My Heart" zkoumají zvuky a styly, kterým se skupina předtím nevěnovala. (Dokázali také zahrát tvrdší rock než kdykoli předtím, o čemž svědčí rozmáchlá "You've Got the Intention to Hurt Me").

Kapela je pevnější a ostřejší, trefuje se do konzistentnějšího rytmu a maximálně využívá možností studia. Gerritsen začal na těchto nahrávkách hrát na klávesy i na basu a přidané barvy tónů materiálu dobře slouží a zpěvák Frans Krassenburg po roce soustavného nahrávání a koncertování pochytil spoustu nuancí. Jestliže Just Earrings bylo Please Please Me Golden Earring, Winter Harvest je jejich Rubber Soul, album, které mistrně upevňuje jejich staré silné stránky a zároveň odhaluje mnoho nových. Toto LP nedosahuje vznešené úrovně raného mistrovského díla Fab Four, ale pohodlně stojí vedle tvorby většiny známějších anglických kapel té doby a zůstává působivé i více než čtyři desetiletí po svém vydání.

GRATEFUL DEAD – The Grateful Dead

V březnu vychází stejnojmenné a vysoko hodnocené debutní album kalifornských Grateful Dead, které v sobě spojovalo více stylů. Na původně připraveném obalu byla v horní části desky uvedena pasáž „In the land of the dark, the ship of the sun is drawn by the Grateful Dead (V temné zemi je sluneční loď tažena vděčnými mrtvými)“, převzatá z Egyptské knihy mrtvých.

Když se kniha rozšířila, někteří se mylně domnívali, že skupina si dala jméno na základě citátu: „"We now return our souls to the creator, as we stand on the edge of eternal darkness. Let our chant fill the void in order that others may know. In the land of the night, the ship of the sun is drawn by the grateful dead. (Nyní vracíme své duše stvořiteli, když stojíme na okraji věčné temnoty. Nechť náš zpěv zaplní prázdnotu. V zemi noci je sluneční loď tažena vděčnými mrtvými.)“. Protože to nebyla pravda a Garcia se obával, aby nebyli spojováni s nějakou konkrétní filosofií, požádali umělce Stanley Mouse, aby návrh předělal tak, aby byl celý nápis kromě názvu kapely nečitelný.

Skladbu "Morning Dew" nahráli skotští rockeři Nazareth na svém debutu z roku 1971 ve verzi s rozšířeným aranžmá podobným tomu od Jeff Beck Group (na desce Truth) a v následujícím roce vydali singlovou verzi. Long John Baldry nazpíval "Morning Dew" na své stejnojmenné desce z roku 1980 a téhož roku ji vydal jako singl. Také německá skupina Einstürzende Neubauten zařadila verzi "Morning Dew" na svou desku Fünf auf der nach oben offenen Richterskala z roku 1987. Americká skupina Blackfoot ji rovněž přebrala na úvod svého alba Vertical Smiles z roku 1984. Rocková skupina Damnation of Adam Blessing z Clevelandu v Ohiu přebrala píseň "Morning Dew" na svém debutu z roku 1969, který nese její název. "Morning Dew" nazpívali také Duane a Greg Allmanovi na svém albu vydaném u Bold Records. Robert Plant píseň umístil na svou desku Dreamland z roku 2002.

JEFFERSON AIRPLANE – Surrealistic Pillow

Surrealistic Pillow je druhé album americké rockové skupiny Jefferson Airplane, které vyšlo 1. února 1967 u společnosti RCA Victor. Je jejich prvním se zpěvačkou Grace Slick a bubeníkem Spencerem Drydenem. Deska se umístila na třetím místě v albovém žebříčku Billboardu a získala platinový certifikát RIAA. Album je považováno za jedno z kvintesenciálních děl rané éry psychedelického rocku a kontrakultury 60. let.

Skladba "My Best Friend" vyšla jako první singl v lednu 1967, ale v žebříčku Billboard Bubbling Under dosáhla pouze 103. místa. Dva singly byly vydány později v tomto roce, "Somebody to Love" a "White Rabbit" a dosáhly pátého, respektive osmého místa v žebříčku Billboard Hot 100 a jsou jedinými hity skupiny v Top 40 tohoto žebříčku. Skladba "Today" nebyla vydána jako singl, ale byla často hrána v univerzitních rádiích a rockových stanicích a zůstává jednou z jejich nejoblíbenějších písní. Nahrál ji také jazzový saxofonista Tom Scott na své desce The Honeysuckle Breeze z roku 1967; tuto verzi vysamplovali v písni "They Reminisce Over You" Pete Rock & C.L. Smooth.

Píseň "Today" použili Dokken na desce Broken Bones z roku 2012.

JIMI HENDRIX EXPERIENCE – Are You Experienced

V květnu vyšlo debutové album The Jimi Hendrix Experience Are You Experienced, které se stalo prvním LP nové společnosti Track Records. Deska je kombinací Hendrixových experimentů se základy rocku a blues, psychedelií a inovativní hrou na elektrickou kytaru s využitím zpětné vazby, což Hendrixe a jeho skupinu odstartovalo ke kariéře mezinárodních hvězd. Je to jeden z nejúžasnějších debutů v dějinách rocku. Jimi Hendrix zde spojil řadu různých vlivů a vytvořil moderní psychedelický zvuk vycházející z rocku, blues, popu a soulu. Dokázal skvěle skloubit to nejlepší z hudebních tradic na obou stranách Atlantiku – cit pro soul, blues a R&B s britskou kytarovou školou založenou takovými inovátory jako byli Jeff Beck, Pete Townshend nebo Eric Clapton – a povýšil je na novou úroveň.

Posluchače samozřejmě v první řadě uchvátí jeho kytarová hra plná zpětných vazeb, elektrizujících riffů i průzračných melodií. Co píseň, to vybroušený klenot. Ať už máme na mysli psychedelické výlety typu "Foxy Lady" nebo "Manic Depression", instrumentální jam "Third Stone From the Sun" nebo bluesovou záležitost "Red House", každá z nich dokazuje jeho obrovský hudební, skladatelský i pěvecký talent.

Chybou by však bylo připisovat veškeré zásluhy pouze Hendrixovi. Toto album je mimořádné také proto, že se k Hendrixově neoddiskutovatelnému talentu přidala vysoce výkonná rytmická sekce Mitche Mitchella a Noela Reddinga, kteří měli cit pro hudební nápady svého kapelníka a dokázali je skvěle doplnit. Část písní z tohoto alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy Hendrix nahrál, a v mnoha ohledech se mu debut nepodařilo nikdy překonat. Deska je pravidelně citována jako jedno z největších v rockové historii. Televize VH1 ji roku 2001 umístila jako páté největší album všech dob. Roku 2003 dosáhla 15. příčky v žebříčku 500 největších alb všech časů časopisu Rolling Stone. Také je obsažena v knize 1001 Albums You Must Hear Before You Die (1001 alb, které musíte slyšet předtím než zemřete). Skladba "Purple Haze" je někdy považována za první heavymetalový hit.

JIMI HENDRIX EXPERIENCE – Axis: Bold as Love

Axis: Bold as Love je druhé album skupiny The Jimi Hendrix Experience z tohoto roku. Pod tlakem jejich nahrávací společnosti, která chtěla, aby deska následovala jejich úspěšný debut, bylo album ve Spojeném království vydáno v prosinci 1967. Tam dosáhlo 5. příčky a 3. později v USA. Nahrávka byla připravena, aby kapela splnila smlouvu, která říkala, že v roce 1967 musí vydat dvě desky. V USA bylo album vydáno až začátkem roku 1968 z obav, že by mohl klesnout prodej jejich prvního počinu. Basák Noel Redding poznamenal, že toto album patří k jeho nejoblíbenějším ze všech tří desek The Jimi Hendrix Experience. Na některých skladbách hrál na osmistrunnou baskytaru.

Hendrixovo dvojka je oproti debutu stylově různorodější kolekcí skvělých skladeb a ukázkou fungující interakce mezi všemi třemi členy Experience.Hendrix se nacházel na vrcholu tvůrčích sil. Podařilo se mu složit melodicky čisté a zároveň instrumentálně propracované skladby, které doplnil nejrůznějšími studiovými dohrávkami. Do této skupiny se řadí písně "You Got Me Floating", "Up From the Skies" nebo "Little Miss Lover", které navázaly na úspěch "Foxy Lady" či "Purple Haze". Balady "Little Wing", "Castles Made of Sand", "One Rainy Wish" nebo titulní píseň zároveň dokumentují dosud neodhalenou, lyrickou stránku umělce. Na desce se objevily i experimentální záležitosti jako avantgardní úvodní skladba "EXP" nebo proto-jazzová fúze "If 6 Was 9". Ještě před dokončením nahrávky nechal Hendrix v taxíku hotový materiál z první strany. Nikdy nebyl nalezen, a tak musela být A-strana znova rychle zmixována. Roku 2003 dosáhla deska 82. místa v žebříčku 500 největších alb všech časů časopisu Rolling Stone.

Cover skladby "Little Wing" se později objevil u Skid Row, Def Leppard nebo Pearl Jam. Naživo jej hrála i Metallica. "Spanish Castle Magic" hrál kytarista Yngwie Malmsteen živě na albu Trial by Fire.

MASTER'S APPRENTICES – Master's Apprentices

V červnu vydávají australští Master's Apprentices svůj eponymní debut. Album, hudebně řazené do psychedelického a garážového rocku, je směsí coververzí populárních rokenrolových hitů 60. let a několika vlastních skladeb.

V polovině roku 1966 se rocková skupina Masters Apprentices z Adelaide zúčastnila koncertu s popovou hvězdou Bobbym Brightem (z melbournského dua Bobby & Laurie), na který zapůsobili a doporučil je svému vydavatelství Astor Records. O několik týdnů později je kontaktoval Max Pepper z Astoru, který si vyžádal čtyřstopé demo. Kapela se vydala do Pepperova místního dvoustopého studia, aby je nahrála: "Hot Gully Wind", "Buried and Dead", "She's My Girl" a "Undecided". Z dema se stala jejich debutová rozšířená deska The Masters Apprentices.

Album vyšlo u Astor Records v červnu 1967. Později bylo znovu vydáno na nízkorozpočtové značce Summit Records v roce 1971. V roce 2009 vyšla speciální edice na 2 CD u reedice vydavatelství Aztec Music.

THE MOTHERS OF INVENTION – Absolutely Free

Absolutely Free je druhé studiové album americké rockové skupiny The Mothers of Invention, vydané 26. května 1967 u Verve Records. Stejně jako jejich debut Freak Out! z roku 1966 je deska ukázkou komplexní hudební kompozice s politickou a sociální satirou. Od vydání alba Freak Out! se skupina rozrostla o hráče na dechové nástroje Bunka Gardnera, klávesistu Dona Prestona, rytmického kytaristu Jima Fieldera a bubeníka Billyho Mundiho; Fielder ze skupiny odešel ještě před vydáním desky a jeho jméno bylo z popisek desky odstraněno.

Není neobvyklé, že v hudbě Franka Zappy najdeme melodie nebo partitury jiných skladatelů. Album je plné hudebních odkazů na jiné skladby a umělce, včetně Igora Stravinského. Například skladba "Amnesia Vivace" začíná koláží citací ze Stravinského baletů: Nejprve kapela zahraje "Rituální akci předků" ze Svěcení jara, II. část; poté cembalo a štěbetající hlasy evokují úderný "Tanec mladistvých" z I. části, nad nímž saxofon a Zappův hlas začnou citovat fagotovou melodii ze samotného úvodu Svěcení a pokračují lyrickou Berceuse (rovněž pro fagot) ze závěru Stravinského "Ptáka Ohniváka". Úvodní sekvence Petroušky je citována v prostřední části skladby "Status Back Baby". "Soft-Sell Conclusion" končí verzí melodie pro trombon, která otevírá Stravinského "Marche Royale" z Příběhu vojáka.

"Invocation & Ritual Dance of the Young Pumpkin" na začátku saxofonového sóla (první kadence) cituje trio přímo ze čtvrté části "Planety, Jupiter, nositel veselí" Gustava Holsta.

PINK FLOYD – The Piper At The Gates of Down

V srpnu vydávají londýnští Pink Floyd svůj debut The Piper at the Gates of Dawn. Je to jediné album, které vzniklo pod vedením zakládajícího člena Syda Barretta. Bylo vydáno 5. srpna 1967 u společnosti EMI Columbia. Název pochází z názvu sedmé kapitoly románu Kennetha Grahamea Vítr na vrbách z roku 1908, který odkazuje na boha přírody Pana, jenž za úsvitu hraje na své dudy.

Album bylo nahráno ve studiích EMI v londýnském Abbey Road od února do května 1967. Kapelu tvořili Barrett (zpěv, sólová kytara), Nick Mason (bicí), Roger Waters (baskytara, zpěv) a Richard Wright (klávesy, zpěv). Barrett byl hlavním autorem písní skupiny, i když dvě skladby na desce jsou připsány skupině společně a jednu skladbu napsal Waters. Album produkoval Norman Smith, který pro Pink Floyd produkoval ještě další dvě desky. Ve Spojených státech vyšlo album pod názvem Pink Floyd v říjnu u Tower Records s pozměněným seznamem skladeb, z něhož byly vypuštěny tři písně a zařazen britský nealbový singl "See Emily Play". Ve Spojeném království nebyl z alba vydán žádný singl, ale v USA byla jako singl nabízena skladba "Flaming".

Dvě z písní, "Astronomy Domine" a "Interstellar Overdrive" se staly dlouhodobými stálicemi koncertního setlistu skupiny, zatímco ostatní písně zazněly naživo jen několikrát. Deska byla označována za stěžejní psychedelické rockové album. Skladbu "Astronomy Domine" později v roce 1989 na albu Nothingface předělali kanadští progresivní metalisti Voivod. Hojně předělávaná byla také "Interstellar Overdrive" (např. T. Rex, Pearl Jam, Hawkwind nebo Melvins).

ROLLING STONES – Their Satanic Majestic Request

V prosinci vychází deska Their Satanic Majestic Request od The Rolling Stones. Jde o první album kapely, které bylo vydáno celosvětově ve stejném formátu. Jeho nahrávání bylo zkomplikováno soudními procesy se členy kapely za držení drog. Mick Jagger byl odsouzen na tři měsíce a Keith Richards na rok, ale po protestech byli brzy propuštěni. Album nebylo dobře přijato, bylo považováno za špatně koncipovaný pokus předčit desku Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band skupiny Beatles. Umístilo se druhé na americkém a třetí na britském hudebním žebříčku. Z počátku se prodávalo dobře, ale jeho komerční úspěch později prudce klesal. Odpověď publika a sílící odmítání květinové síly Jaggerem a Richardsem mohly pro Stouny znamenat bod zlomu. V roce 1968 se The Rolling Stones mohli vrátit k tvrdému, energickému blues, které je proslavilo v začátcích jejich kariéry. Název je hříčkou s textem „Her Britannic Majesty requests and requires...“, který je obsažen v britských pasech.

Není mnoho alb, na která se sneslo tolik kritických a rozporuplných ohlasů, jako na tento psychedelický úlet. Jedni ho odmítají jako nezdařený pokus o stounovského 'Seržanta Pepře', jiní jsou naopak fascinováni vynalézavými aranžemi, které dokázaly spojit africké rytmy nebo mellotrony s orchestrální hudbou. Ve studiu skupina doposud, ani nikdy poté, tolik nezariskovala jako při práci na této desce. To je možná také důvod, proč zůstala nedoceněna a zavrhována puritánskými posluchači, kteří očekávali, že The Rolling Stones zůstanou natrvalo ve svých zajetých, blues-rockových kolejích. Neprávem. Dobrá polovina materiálu je velmi kvalitní, zejména píseň "She's a Rainbow" s nádhernými melodiemi klavíru a smyčců, rytmická "Citadel", zamlžená až snová "In Another Land" (vůbec první autorská skladba Billa Wymana, který v ní i zpívá) nebo temná, skličující vypalovačka "2000 Light Years from Home", jejíž děsivou atmosféru vytvořil Brian Jones pomocí syntezátorů. Příčina negativního ohlasu je tak v tom, že obsahuje i několik slabých skladeb, zejména nekonečný psychedelický jam "Sing This All Together (See What Happens)". Celkově se ale jedná o dobrou desku, která se jen nevyvarovala některých zbytečných uměleckých přikrášlení. Tato zkušenost byla pro skupinu nicméně důležitá, neboť již v následujícím roce se vrátila zpět ke svým hudebním kořenům a dala vzniknout dalším fascinujícím nahrávkám.

Skladbu "2000 Light Years from Home" později předělali Grave Digger nebo Monster Magnet.

STRAWBERRY WINDOW – Strawberry Window

Strawberry Window natočili své jediné, stejnojmenné album. Poté se rozpadli a většina jejich členů zakládá skupinu Dandelion Win.

Nahrávky přežívaly čtyřicet let v krabici na polici ve skříni jednoho z členů kapely, než byly v roce 2009 vydány. Byla věnována velká péče detailům, aby byly tyto nahrávky zvládnuty se svěžím, otevřeným přístupem a zároveň bylo zajištěno, že zvuk a integrita historických písní zůstaly nedotčeny.

Úžasná hudba tohoto kytarového kvarteta se pohybuje od chytlavých elektrických folkových melodií a 'west coast' garážového rocku až po syrové energické acid jamy trvající přes 10 minut. Nahrávky disponují kvalitou stereofonního zvuku ve všech deseti originálních kouscích, nemluvě o ujeté coververzi skladby "Tobacco Road" od JD Loudermilka. Je vyloženě škoda, že tahle talentovaná parta tehdy nepodepsala nahrávací smlouvu. Naštěstí má díky tomu World In Sound možnost vůbec poprvé hrdě představit hudbu a historii této talentované skupiny písničkářů a divokých performerů, známých jako Strawberry Window. Album obsahuje 65 minut intenzivní, ale melodické muziky a je k němu přiložen také 16 stránkový barevný booklet, který vás vezme na výlet do zlatých časů 'Léta lásky'.

TEN YEARS AFTER – Ten Years After

V říjnu vychází eponymní debut od bluesrockových Ten Years After. Album neobsahuje moc původního materiálu, většina písní jsou coververze starších hitů. Jedním z nich je i skladba "Spoonful" od Howlin´ Wolfa, kterou na albu Fresh Cream předělali i Cream.

Na této desce se poprvé představil výborný bluesrockový kytarista Alvin Lee.

Jeff Kallman na Allmusic o albu napsal: „Debutové album Ten Years After je tak dobré, jak se dalo očekávat, protože položilo základ stylu, který je nakonec proslavil. Ale na to, aby lidem přiblížilo jejich strhující styl živých vystoupení, je příliš krátké. Je to dobře zahrané a dobře zprodukované, ale kromě "I Can't Keep From Crying, Sometimes" a "Help Me" toto album nenaznačuje, jakým živým ohňostrojem už byli při svých klubových vystoupeních a koncertních vystoupeních. Jsou už plně zformovaní - jazzová rytmická sekce, klávesy ovlivněné Jimmym Smithem, letitá jazzově-bluesová kytara, dobové psychedelické prvky -, ale zatím si nejsou jistí, jak to ve studiu podat.“

VANILLA FUDGE – Vanilla Fudge

V srpnu vychází první stejnojmenné album americké psychedelické skupiny Vanilla Fudge. Bylo velice úspěšné, v září se vyšplhalo na 6. místo žebříčku Billboardu. Obsahovalo nejúspěšnější píseň skupiny, původně hit od Supremes – "You Keep Me Hanging On". Skladba byla v roce 1966 složena týmem Holland-Dozier-Holland a vyšplhala se na vrchol hitparády. Později ji předělala kromě Vanilla Fudge řada dalších umělců. Její coververzi vydala v roce 2002 i norská gothic metalová skupina Theatre of Tragedy na albu Assembly.

Zaujme také zpracování beatlesovské písně "Eleanor Rigby".

Paul Collins z Allmusic album později (někdy v roce 2000) ohodnotil čtyřmi hvězdičkami z pěti. Konstatoval, že nikdo nemůže Vanilla Fudge obvinit ze špatného vkusu v jejich repertoáru a že většina skladeb má společnou strukturu nesouvislého zahřívacího jamu, hammondovsky těžké špíny s harmonizovanými vokály uprostřed a závěrečného plochého jamu. Zároveň však uvedl, že každá skladba stále funguje jako časová kapsle americké psychedelie.

THE WHO – The Who Sell Out

V prosinci vydávají The Who svůj třetí studiový počin The Who Sell Out. Jedná se o konceptuální album, které sestává ze sbírky nesouvisejících písní proložených umělými reklamami a oznámeními veřejnosti. Představuje vysílání pirátského rádia Radio London.

Autorsky se na albu se podílel především kytarista Pete Townshend, tři skladby však napsal baskytarista John Entwistle a jednu Speedy Keen, zpěvák skupiny Thunderclap Newman, který na albu také zpívá. K Townshendovi a Entwistlovi se připojili zpěvák Roger Daltrey a bubeník Keith Moon, ve dvou skladbách hostuje varhaník Al Kooper. Album produkoval manažer skupiny Kit Lambert.

Obsahuje i skladbu "I Can See for Miles". Ta zřejmě inspirovala Paula McCartnyho k napsání písně "Helter Skelter", poté co si v recenzi na album přečetl, že "I Can See for Miles" byla nejtvrdší skladba, kterou recenzent do té doby slyšel. Její coververze se objevila v roce 2004 na desce Cause for Pauze japonské thrash metalové skupiny Outrage a v roce 2005 na albu Big Bang Theory skupiny Styx. Tato skladba, společně s "I Can't Explain“, byla také zahrána kapelou Incubus v roce 2008 na VH1 Rock Honours jako pocta skupině The Who.

YARDBIRDS – Little Games

V červenci vychází čtvrté album britské rockové formace The Yardbirds nazvané Little Games. Byla to jejich první deska nahraná poté, co se stali kvartetem s Jimmy Pagem jako jediným kytaristou a Chrisem Dreja jako basovým kytaristou. Bylo to také jediné album Yardbirds produkované Mickie Mostem.

Ačkoli se nová sestava stala experimentálnější s delšími improvizovanými koncertními vystoupeními, nahrávací společnost přivedla úspěšného producenta singlů Mosta, aby vytvořil více komerční produkt. Nebyl však připraven žádný materiál, který by zapadl do jeho představ, ani žádný hit. Deska se stala posledním studiovým albem skupiny v šedesátých letech, i když Most dále pokračoval v produkování jejich singlů. Ty byly později shromážděny a vydány i s původním albem spolu s vystoupeními a alternativními mixy v rozšířené edici nazvané Little Games Sessions & More v roce 1992. Skladbu "White Summer" později Page hrával i na koncertech Led Zeppelin.

Výročí osobností

leden 1967

9.1.1967 - narodil se americký kytarista RICK ROZZ, člen skupin Death a Massacre

12.1.1967 - narodil se český kytarista, zpěvák a skladatel ROMAN 'IZZY' IZAIÁŠ, člen skupin Doga a Törr

14.1.1967 - narodil se americký kytarista a skladatel ZAKK WYLDE, člen skupin Ozzy Osbourne a Black Label Society

24.1.1967 - narodil se americký baskytarista JOHN MYUNG, zakládající člen skupiny Dream Theater

únor 1967

4.2.1967 - narodil se kanadský zpěvák a kytarista BOB REID, člen skupiny Razor

8.2.1967 - narodil se americký zpěvák BRET HOFFMANN (8.2.1967 - 7.7.2018), člen skupiny Malevolent Creation

14.2.1967 - narodil se americký kytarista JASON RAINEY (14.2.1967 - 16.3.2020), člen skupiny Sacred Reich

20.2.1967 - narodil se americký zpěvák, kytarista a skladatel KURT COBAIN (20.2.1967 - 5.4.1994), zakládající člen kapely Nirvana

20.2.1967 - narodil se polský basový kytarista PAWEL MACIWODA, člen skupin Scorpions a TSA

březen 1967

11.3.1967 - narodil se německý bubeník ULI KUSCH, člen skupin Helloween, Gamma Ray, Masterplan a Holy Moses

duben 1967

2.4.1967 - narodil se americký kytarista PHIL DEMMEL, člen skupin Machine Head a Vio-lence

6.4.1967 - narodil se švédský kytarista MIKE WEAD (vlastním jménem Mickael Vikström), člen skupin Mercyful Fate, King Diamond, Hexenhaus a Memento Mori

7.4.1967 - narodil se americký bubeník PHIL 'PHILO' BUERSTATTE (7.4.1967 - 19.5.2013), člen skupin White Zombie a Last Crack

20.4.1967 - narodil se americký bubeník MIKE PORTNOY, zakládající člen Dream Theater

22.4.1967 - narodil se německý baskytarista FRANK THORWARTH, člen skupiny Tankard

květen 1967

3.5.1967 - narodil se německý kytarista a skladatel ANDRÉ OLBRICH, zakládající člen Blind Guardian

13.5.1967 - narodil se německý zpěvák ANDREAS 'GERRE' GEREMIA, člen skupiny Tankard

13.5.1967 - narodil se americký kytarista CHUCK SCHULDINER (13.5.1967 - 13.12.2001), zakladatel skupin Death a Control Denied

26.5.1967 - narodil se americký klávesista a skladatel KEVIN MOORE, člen skupin Dream Theater, Fates Warning a OSI

červen 1967

20.6.1967 - narodil se český zpěvák PETR KOLÁŘ, člen skupiny Arakain

červenec 1967

7.7.1967 - narodil se americký bubeník VINNY DAZE (vlastním jménem VINCENT CIVITANO Jr., 7.7.1967 - 11.3.1996), člen skupiny Demolition Hammer

8.7.1967 - narodil se švýcarský kytarista a skladatel TOMMY T. BARON (Thomas Vetterli), člen skupin Kreator a Coroner

12.7.1967 - narodil se americký kytarista JOHN PETRUCCI, zakládající člen Dream Theater

13.7.1967 - narodil se holandský baskytarista BAREND COURBOIS, člen skupin Blind Guardian, Vengeance a dalších

16.7.1967 - narodil se americký kytarista, zpěvák a skladatel SCOTT KELLY, zakládající člen skupiny Neurosis

16.7.1967 - narodil se německý kytarista JÖRG 'TRITZE' TRZEBIATOWSKI, člen skupiny Kreator

18.7.1967 - narodil se švýcarsko americký baskytarista MARTIN E. AIN (18.7.1967 - 21.10.2017), člen skupin Hellhammer a Celtic Frost

19.7.1967 - narodil se americký zpěvák, kytarista a skladatel ROB FLYNN, člen skupin Vio-lence, Machine Head a Forbidden

30.7.1967 - narodil se americký kytarista JAMES MURPHY, člen skupin Death, Obituary a Testament

srpen 1967

20.8.1967 - narodil se americký zpěvák mexického původu RAY ALDER, člen skupiny Fates Warning

22.8.1967 - narodil se kanadský bubeník ROB MILLS, člen skupiny Razor

22.8.1967 - narodil se americký zpěvák a skladatel LAYNE STALEY (22.8.1967 - 5.4.2002), člen skupiny Alice in Chains

24.8.1967 - narodil se italský basák DARIO CARRIA (24.8.1967 - 24.4.1988), člen skupiny Bulldozer

28.8.1967 - narodil se americký kytarista GUS PEPA, člen skupiny Death Angel

31.8.1967 - narodil se americký bubeník GENE HOGLAN, člen skupin Dark Angel, Death, Strapping Young Lad, Devin Townsend, Fear Factory, Dethklok a Testament

září 1967

6.9.1967 - narodil se americký kytarista a zpěvák WILLIAM DUVALL, člen kapely Alice in Chains

a dalších

7.9.1967 - narodil se americký bubeník CHRIS FRAZIER, člen skupiny Whitesnake

9.9.1967 - narodil se americký kytarista a skladatel CHRIS CAFFERY, člen skupin Savatage a Trans-Siberian Orchestra

12.9.1967 - narodil se americký kytarista a skladatel FRANK ARESTI, člen skupiny Fates Warning

13.9.1967 - narodil se americký zpěvák TIM 'RIPPER' OWENS, člen skupin Judas Priest a Iced Earth

26.9.1967 - narodil se americký baskytarista DENNIS PEPA, člen skupiny Death Angel

říjen 1967

16.10.1967 - narodil se JASON EVERMAN americký kytarista a baskytarista, člen kapel Nirvana, Mind Funk nebo Soundgarden

19.10.1967 - narodil se německý baskytarista OLIVER HOLZWARTH, člen skupin Blind Guardian, Coldseed a dalších

29.10.1967 - narodil se maďarský kytarista PÉTER 'KUNOS' KUN (29.10.1967 - 10.7.1993), člen skupin Pokolgép nebo Edda Művek

listopad 1967

7.11.1967 - narodil se americký basový kytarista STEVE DI GIORGIO, člen skupin Testament, Megadeth, Death a dalších

10.11.1967 - narodil se americký baskytarista TERRY BUTLER, člen skupin Death, Massacre, Obituary, Denial Fiend a dalších

19.11.1967 - narodil se belgický bubeník PHIL BAHEUX (19.11.1967 - 10.8.2013), člen skupiny Channel Zero

30.11.1967 - narodil se kanadský bubeník GUS PYNN, člen skupiny Sacrifice

prosinec 1967

2.12.1967 - narodil se kanadský bubeník RIK CHARRON, člen skupin Necronomicon, Dark Ministry a Exciter

10.12.1967 - narodil se americký kytarista SHANNON HAMM, člen skupin Control Denied a Death

18.12.1967 - narodil se německý kytarista, zpěvák a skladatel MILLE PETROZZA, člen skupiny Kreator

22.12.1967 - narodil se americký baskytarista DEEN DELL, člen skupiny Vio-lence

22.12.1967 - narodil se americký bubeník EDDIE LIVINGSTON (22.12.1967 - 11.6.2018), člen skupiny Armored Saint, Evildead a mnoha jiných

Zakk Wylde, kytarista Ozzy Osbourne a Black Label Society

Rok 1967

Události

Tina Turner na obálce Rolling Stone

Nové skupiny

Aphrodite’s Child

Blue Cheer

Consortium

Coven

The Crazy World of Arthur Brown

Crow

The Deviants

Elf

Flower Travellin‘ Band (FTB)

Freedom’s Children

Frijid Pink

Genesis

The Gun

Jeff Beck Group

Jethro Tull

Rebels

Rhinoceros

Rogers Band

Skid Row

Spooky Tooth

Stone Garden

Stooges

Taste of Blues

T.Rex

Inspirativní alba

Inspirativní skladby

Československá scéna

1. československý beatový festival