Tina, která je často označovaná jako 'Královna rokenrolu', je považována za jednu z největších zpěvaček všech dob. Byla známá pro svou smyslnost, chraplavý vokál a nezastavitelnou energii, spolu s dlouhověkostí kariéry a svýma slavnýma nohama. Novinář Kurt Loder tvrdil, že hlas Turnerové v sobě spojoval emocionální sílu velkých bluesových zpěvaček s naprostou, tapety loupající silou, která se zdála být jako stvořená na míru pro věk zesilovačů.

Deset let po začátku své kariéry, v listopadu 1967 se stala první osobností černé pleti a zároveň první ženou, která se objevila na obálse prestižního magazínu Rilling Stone. A nebyl to zdaleka jediný úspěch její kariéry. Dříve byla držitelkou Guinnessova rekordu v počtu platících diváků (180 000 v roce 1988) pro sólového interpreta a ve Velké Británii byla prvním umělcem, který měl hit v Top 40 v sedmi po sobě jdoucích desetiletích; celkem má 35 hitů v Top 40. Celosvětově prodala přes 100 milionů desek, včetně certifikovaných prodejů alb RIAA ve výši 10 milionů. V květnu 2023 Turnerová údajně prodala po celém světě kolem 100 až 150 milionů desek.

Získala celkem 12 cen Grammy. Mezi tato ocenění patří osm soutěžních cen Grammy; sdílí rekord (s Pat Benatar a s Sheryl Crow) v počtu udělených cen (čtyři) za nejlepší ženský rockový vokální výkon. Tři její nahrávky, "River Deep - Mountain High" (1999), "Proud Mary" (2003) a "What's Love Got to Do with It" (2012), jsou v Síni slávy Grammy. Turnerová je jedinou umělkyní, která získala Grammy v oblasti popu, rocku i R&B. V roce 2018 získala cenu Grammy za celoživotní dílo. Turnerová získala Grammy také jako členka skupiny USA for Africa a jako účinkující na koncertu Prince's trust v roce 1986.

V roce 1986 získala hvězdu na hollywoodském chodníku slávy a v roce 1991 hvězdu na chodníku slávy v St. Louis. V roce 1991 byla uvedena do Rock and rollové síně slávy jako duo s Ikem Turnerem a v roce 2005 obdržela prestižní ocenění Kennedy Center Honors. V roce 2021 byla uvedena Angelou Bassettovou do Rock'n'rollové síně slávy jako sólová umělkyně.

V podstatě neznámá britská skupina The Accent z Londýna vydává svůj jediný singl z těžkými „metalovými“ skladbami „Red Sky At Night“ a „Wind of Change“.

Pocházejí z Yorkshiru a původně byli známí jako The Blue Blood Group. Přestěhovali se do Londýna, kde jim byla nabídnuta rezidence v klubu Upper Cut Billyho Walkera, kde je objevil král Blue Horizon Records Mike Vernon, který jim také produkoval desku, díky čemuž vzniklo toto absolutní mistrovské dílo plné nálad, folkových kytar a nejtěžšího psychedelického beatu.

V Paříži vzniká řecká progresivní formace Aphrodite's Child. Jejím členem byl i Vangelis, vlastním jménem Evangelos Odysseas Papathanassiou, proslulý instrumentalista a hudební skladatel řeckého původu. Patří k průkopníkům elektronického popu, jeho tvorba ale zasahuje do více hudebních stylů. Začátkem 60. let byl Vangelis členem řecké hudební skupiny The Forminx. Roku 1967 odešel z Řecka a v Paříži založil spolu se svými krajany Demisem Roussosem a Loukasem Siderasem skupinu Aphrodite's Child, jejíž tvorba se nesla ve znamení progresivního rocku. Roku 1972 se skupina rozpadla, Vangelis ale i později s Roussosem spolupracoval.

Tato kultovní skupina pozdních šedesátých let byla vytvořena ještě o něco dříve ve vlasti hudebníků - v Řecku. Historie spolupráce mezi nimi se ale táhne už od počátku šedesátých let. Poté, co dosáhli nějakého úspěchu na regionální úrovni a rozhodli se pokračovat v budování hudební kariéry, byli nuceni opustit svou domovinu (protože moc v zemi byla převzata juntou Black Colonels, která si stanovila cíl očistit řeckou společnost od projevů Západu, zejména rockové hudby) a pokusit se uspět v Anglii. Zpočátku byli čtyři, ale čtvrtý člen skupiny - Silver Koulouris - neměl štěstí: neměl dovoleno opustit Řecko, protože musel sloužit v armádě. Navzdory tomu se ostatní rozhodli zahájit profesní kariéru ve třech a odjeli dobýt Londýn. Skupina ale měla byrokratické potíže spojené s vízem a pracovním povolením. Po dosažení Doveru byla poslána zpět na druhou stranu kanálu La Manche. Problémy skupiny se však neomezily jen na to: jakmile se vrátili do Paříže, nemohli ji opustit, protože v těch dnech ve Francii došlo ke stávce zaměstnanců komunikací. Museli tedy zůstat ve Francii. V důsledku toho se „Aphrodite's Child“ nikdy nedostali do Londýna a poté, co obdrželi nabídku na podepsání smlouvy s nahrávací společností Mercury, se rozhodli zůstat v Paříži. Stali se tak francouzskou skupinou skládající se z etnických Řeků zpívajících v angličtině.

Všichni tři byli tak odlišní a tažení každý jiným směrem, že se zdálo, že takový tým nemůže existovat ani dosáhnout žádného úspěchu. V tomto rozdílu názorů a chutí se ale zrodil jedinečný zvuk skupiny, který se stal hlavnmim trumfem a zároveň nedostatkem skupiny. Od samého začátku formování kolektivu bylo zřejmé, že hlavním zpěvákem by měl být Demis Roussos. Demis vlastnil skutečně jedinečný hlas, dokázal zpívat vysoké noty, aniž by ztratil barvu hlasu, měl originální techniku, a pozoruhodnou vytrvalost, které vyvinul jako dítě při hraní na trubku. Demise to táhlo k řecké lidové hudbě a chtěl, aby se skupina uvedla nejen umělecky, ale měla i kostýmy. Věřil také, že je lepší opustit elektrická zařízení a hrát výhradně na akustických lidových nástrojích, ozvučených mikrofony. Bylo by tak možné zachovat autentičnost a rozšířit možnosti: hrát na velkých náměstích i na čerstvém vzduchu. Kromě skutečnosti, že tento směr byl Demisovi blízký, věřil, že vzhledem k tomu, že v té době tak nikdo nehrál, budou mít zaručenu přízeň alespoň určité části publika.

Jiný člen kolektivu, Lucas Sideras, chtěl jít naopak směrem, ve kterém skupiny pozdních šedesátých zněly, a věřil, že to přinese největší úspěch. Ospravedlňoval to tím, že nebyli horší než jejich současníci, spíš lepší (protože měli silného hudebního skladatele a skvělého zpěváka), a co je nejdůležitější, měli ve svých písních co říct. Tento formát byl mimo jiné v módě v hlavním proudu. Zde by měli zaručený jednoznačně pozitivní výsledek.

Konečně, úplně jiná hudba imponovala třetímu členu skupiny - Vangelisi Papatanasiovi. Zajímala ho hudba, která se tehdy nazývala „progresivní“ - složitá instrumentální hudba, používající velké množství pokročilých syntezátorů a dalších elektronických nástrojů té doby; později bude Vangelis považován za skutečného průkopníka v tomto oboru. Protože byl o několik let starší než jeho přátelé, stal se Vangelis neformálním tvůrčím vůdcem týmu, i když s jeho názorem vždy nesouhlasili. Přesto to byl on, kdo určil směr skupiny, a řešil i další záležitosti jako je doprava, ubytování atd. Kromě toho se Vangelis ujal skládání a aranžování hudby. Textařem skupiny se stal Boris Bergman.

Kapela zpočátku experimentovala se zvukem a zkoušela různé formáty, především proto, že byli omezeni v „počtu rukou“ na jevišti a nechtěli vzít dalšího člena, protože místo bylo „vyhrazeno“ pro jejich přítele Silvera Koulourise, který nemohl opustit Řecko. Nejčastěji skupina vystupovala v následujícím formátu: Vangelis obsluhoval klávesový aparát, Demis zpíval a hrál na basu, zatímco Lucas hrál na bicí. Nicméně, v některých skladbách hrál na kytaru a zpíval Lucas, a Demis současně hrál na kytaru, flétnu, nebo dokonce lidové řecké nástroje, takové jako bouzouki. Přítomnost druhého zpěváka v kapele umožnila skupině hrát dlouhá představení, protože hlavní zpěvák Demis Roussos mohl odpočívat, zatímco Lucas zpíval. Ale chyběl jim silný sólista. Protože Vangelis byl zaneprázdněn doprovázením (vytvářel vlastně veškerou hudbu souboru během hry), nemohl současně hrát sólovou roli naplno, což ovlivnilo zvuk skupiny, který se nepodobal známým rockovým kapelám, a navzdory své složitosti a kráse, zněl jako obyčejné popové písně, i když v progresivním a dokonce i jazzovém zpracování. To bylo v době, kdy na pódiu začala dominovat elektrická kytara, extrémně netypické, a existovaly pouze dva běžné formáty: buď přední umělec s doprovodným souborem, nebo rocková skupina bez zjevného vůdce, ale s významnými instrumentalistickými sólisty. Většina kritiků se však shodla na tom, že skupina Aphrodite's Child, i když to není tak výrazné, má mnoho společného s jinými podobnými skupinami hrajícími psychedelický a progresivní rock, jako jsou Prokul Harum, Moody Blues nebo Jefferson Airplane.

Jejich první album „End Of The World“ (známé také jako „Rain and Tears“), které vyšlo v říjnu 1968, se skládalo hlavně z melodických balad, tvrdých a nervózních skladeb a písní v duchu avantgardního jazzu. Druhý disk „It´s Five O´Clock,“ byl nahrán v Trent Studios v Londýně - kam se kapela konečně dostala. V londýnských ateliérech bylo možné najít nejmodernější vybavení a nejnovější syntetizátory. Skutečná sláva a uznání mezi hudebními kritiky však přišla po vydání třetího, koncepčního alba, na kterém začali pracovat v roce 1970 - „666 (Janova apokalypsa, 13/18)“. Hlavním autorem hudby byl Vangelis. Záznam byl vytvořen pod dojmem Zjevení Jana Teologa a vyšel o dva roky později. Do studia bylo pozváno mnoho jiných hudebníků, včetně Irene Papas. Tušíc, že se toto album stane průlomem v kariéře skupiny, věnoval mu Vangelis veškerý svůj čas. Ale v praxi zjistil, že není možné kombinovat turné a studio, a že ve svém volném čase nestačí psát hudbu pro album, Vangelis, k překvapení dalších členů učinil obtížné rozhodnutí: přestal se účastnit koncertní činnosti a zcela se věnoval novému albu. Ale když si uvědomil, jak je důležité, aby skupina nezastavila svou koncertní činnost, rozhodl se za sebe najít náhradu. Proto hrál na koncertech nájemný klávesista. Přibližně ve stejnou dobu konečně přišel Silver Koulouris, který si odslouži armádní službu. Přináší skupině zvuk elektrické kytary, který tam dříve chyběl. Aphrodite´s Child už nejsou po příchodu Silvera Koulourise vnímáni jako druh výrazného fenoménu v hudbě, ale začínají být srovnáváni s kapelami jako Led Zeppelin, Jimi Hendrix nebo Genesis.

Snad kvůli mírnému poklesu zájmu o skupinu u veřejnosti, nepřítomnosti Vangelise na koncertech nebo jednoduše proto, že už byl unavený čekáním na realizaci svých vlastních nápadů, Demis Roussos opouští skupinu. Zpočátku jeho rozhodnutí podpořili i Lucas a Silver, kteří sami byli unaveni nekonečnými studiovými relacemi nahrávání 666. Nakonec ale Demis dal dohromady novou kapelu (protože Lucas a Silver chtěli pokračovat ve stejné hudbě jako Child of Aphrodite, ale méně progresivní a jednodušší), vydal své první sólové album a svou vlastní kariéru otočil úplně jiným směrem. Proto v době, kdy bylo vydáno dlouho očekávané album, skupina již v původní podobě prakticky přestala existovat. Avšak album, jak věřil Vangelis, nebylo jen průlomem, bylo navíc kultem. Ocenil ho i surrealistický umělec Salvador Dalí.

Poté šli hudebníci každý svou cestou a jen příležitostně spolupracovali na společných projektech. Demis Roussos realizoval své počáteční plány a začal hrát pop music s příchutí řeckého folklóru. Autorem některých písní a klávesovým hráčem na řadě jeho nahrávek byl Vangelis. Lucas Sideras na nějakou dobu opustil hudbu, věnoval se vědě a učil antickou literaturu na Sorbonně, později hrál na bicích ve dvou dalších souborech, ale nedosáhl velkého úspěchu. A Vangelis Papatanasiou poté, co omezil jméno a příjmení na pseudonym Vangelis, začal pracovat v žánru elektronické hudby. Za soundtrack k britskému filmu "Chariots of Fire" získal Oscara v nominaci "Best Original Soundtrack". A nahrávání dalšího soundtracku k filmu „Blade Runner“ se zúčastnil i Demis.

V San Francisku vzniká americké rockmetalové trio BLUE CHEER. Byli jednou z prvních formací, které spojily psychedelický rock s blues a hardrockem. Jsou označováni za první heavy metalovou skupinu. Blue Cheer se vyznačovali vysokou hlasitostí či hlučností hraní, které byly v jejich podání rovnocennou součástí hudebního projevu. Během nahrávání druhého alba Outsideinside v roce 1968, museli opustit nahrávací studio, protože místnost, kde nahrávali, prý svou kapacitou nepostačovala jejich neuvěřitelnému zvuku. Nahrávka nakonec unikátně vznikla na volném prostranství. Jejich coververzi hitu Eddieho Cochrana „Summertime Blues“ z roku 1968 považují mnozí odborníci a příznivci heavy metalu za první opravdovou heavymetalovou píseň.

První sestavu Blue Cheer vytvořili už v roce 1966 basista Dickie Peterson, kytarista Leigh Stephens a bubeník Eric Albronda (později opustí toto místo a bude producentem skupiny). Pak se skupina rozrostla až na šest lidí. Na konci roku 1967 se však sextet z popudu manažera (na kterého udělal dojem Jimi Hendrix Experience) zredukoval na trio: zpěvák Dickie Peterson, kytarista Leigh Stephens a bubeník Paul Whaley. V lednu 1968 vydalo trio první singl s coverem Summertime Blues od Eddie Cochrana, který se dostal na 14. místo v žebříčku Billboardu.

Debutové album Vincebus Eruptum, postavené na mohutných, šťavnatých riffech s duálními kytarovými sóly (oddělenými do různých kanálů), vydané v lednu téhož roku, vyletělo na 11. místo ve Spojených státech a zůstalo komerčně nejúspěšnější nahrávkou v historii skupiny. Album obsahovalo také první hit skupiny, výše zmíněný „Summertime Blues“, a také skladbu „Out Of Focus“ z druhé strany tohoto úspěšného singlu: Dickie Peterson ji napsal v těch dnech, kdy byl v nemocnici léčen na hepatitidu.

V určitém okamžiku byla kapela tak populární, že ji předskakovali i Pink Floyd. Koncertní vystoupení Blue Cheer v těchto dnech podle vzpomínek současníků dělaly ohromující dojem. Blue Cheer si získal pověst jako nejhlasitější kapela na světě. Jeff Dalby, autor komentáře k Louder Than God (Rhino Records, 1986), napsal: „Na jejich koncertech jsem začal hluchnout a téměř jsem ztratil sluch – možná až do konce mého života.“ Blue Cheer byli v mém životě nejvíce ohlušujícím jevem. Pokud jde o hlasitost, nikdo se s nimi do dnešního dne nemůže srovnávat. Byly to tři malé postavy dlouhovlasých chlapů a děsivé hory zesilovačů, které doslova zabíraly celý prostor na jevišti." Temnou auru, která se formovala kolem skupiny, doplňoval manažer, přezdívaný Gut, který dřív patřil k Pekelným andělům.

Druhé album Outsideinside (Philips Records, 1968) bylo rozděleno na dvě části: poté, co studiové monitory selhaly kvůli nadměrné hlasitosti, museli hudebníci „na vzduch.“ „Outside“ bylo zaznamenáno ve skladech v New Yorku a Sacramentu a „Inside“ byl zaznamenán v klasickém studiu se stejným producentem Abe 'Voco' Keshem. Skupina pouze mírně snížila sílu akustického tlaku a rozšířila vnitřní prostor zvuku - díky práci klávesisty Ralpha „Burnse“ Kelloga, který přišel z bluesové skupiny Mint Tattoo ze San Francisca. Kritici považují skladbu „Come And Get In“ za první příklad heavy metalu v rockové historii.

Kapela podpořila album extrémně riskantním turné, které Stevens později označil za „zastrašující a nebezpečné“. Každý koncert skončil úplným zničením nástrojů, které publikum nadšeně přijalo. Kytarista Leigh Stephens připomněl: "Jednou moje kytara dopadla na hlavu diváka, podruhé byl divák zasažen talířem ... Ano, během písniček jsem se několikrát zastavil, a přemýšlel: Bože, co se děje?" Násilí se rozšířilo do zkušeben a do studia. Pochopil jsem, že blázním. Nikdo to nemohl zastavit. Všechno bylo mimo kontrolu."

Stevens opustil sestavu v roce 1968, během studiové práce na třetím albu. Později nahrál dvě sólová alba v Británii a byl členem dvou skupin: Silver Meter a Pilot. V Blue Cheer byl nahrazen Randy Holdenem, leadrem skupiny The Other Half. Ten ještě zesílil zvuk, podílel se však na nahrávání pouze části alba New! Improved!, na první straně původního vinylového disku byl zapsán jako sólový kytarista Bruce Stephens. Spolu s psychedelickými baladami jsou na albu také prvky country rocku.

Krátce po vydání nahrávky bubeník Paul Whaley opustil sestavu: byl nahrazen Normanem Mayellem, který předtím hrál v San Franciské skupině Sopwith Camel. Dickie Peterson byl jediným členem původní sestavy a styl skupiny se konečně uhladil. Čtvrté, stejnojmenné album, bylo vydané společností Philips Records na konci roku 1969. Nový kytarista Gary Yoder, zkušený hudebník a skladatel se brzy stal hlavní kreativní jednotkou ve skupině. Z tvrdé psychedelie a anarcho-blues skupina postupně přešlala na hard rock, stále však daleko od hlavního proudu. Mnoho kritiků poznamenalo, že se Petersonovy vokály výrazně zlepšily.

Páté album, The Original Human Being, bylo hodnoceno některými kritiky jako nejlepší dílo Blue Cheer, když vítali návrat k psychedelickému rocku (s progresivními prvky); někteří ho však ze stejného důvodu kritizovali. Na konci roku 1970 společnost Philips vydala šesté album Oh! Pleasant Hope, které již nemělo mnoho společného s experimenty s raným hlukem, ale v některých ohledech připomínalo psychedelii Grateful Dead a The Band. V roce 1972, frustrovaná nedostatkem obchodního úspěchu, se skupina rozpadla. Yoder a Kellogg se stali studiovými muzikanty. Norman Mayell se připojil k Sopwith Camel. Dickie Peterson a jeho bratr Will založili Peterbildt, skupinu, která se stala populární mezi Hells Angels z Los Angeles , ale nikdy nevydala jedinou nahrávku. V roce 1975 se Peterson pokusil oživit projekt s novými kolegy, ale tento podnik selhal. Druhý pokus byl učiněn v roce 1978, kdy se spojili Peterson, Tony Rainer (kytara) a Michael Fleck (bicí). Třetí v roce 1984: s prvním bubeníkem Paulem Whaleym a opět Rainerem. Tato sestava vydala u Megaforce Records album The Beast Is Back, které zahrnovalo některé písně z klasického repertoáru, které byly uvedeny znovu („Summertime Blues“, „Out Of Focus“, „Parchment Farm“, „Babylon“), a několik nových písní.

V roce 1988 se uskutečnilo další setkání: Peterson a Whaley na něj pozvali kytaristu Andrewa „Ducka“ MacDonalda: výsledkem turné v Japonsku bylo koncertní album Hello Tokyo, Bye Bye Osaka. Trio pak nahrávalo ve Walesu a pozvalo k nahrávání dlouholetého přítele Davea Andersona z Hawkwindu. Producentem alba Highlights And Lowlives byl producent grunge Jack Endino. V roce 1991 zaujal místo MacDonalda německý Dieter Saller: tato sestava v červnu 1992 nahrála album Dinning with the Sharks, ale v roce 1993 Whaley skupinu opět opustil.

Od roku 1994 do roku 1999 byla kapela neaktivní, ale poté se Peterson, Whaley a MacDonald znovu spojili pod značkou Blue Cheer a pokračovali ve vystupování. V létě roku 2007 vydala kapela album What Isn'tt Kill You ... Poté přišlo DVD Blue Cheer Rocks Europe (Rainman Records), první sbírka, která shromáždila všechny nahrávky koncertních vystoupení skupiny z celé jejich historie. Historie Blue Cheer skončila na podzim roku 2009, když 12. října Dickey Peterson v Německu ve věku 63 let zemřel na rakovinu. Kytarista Andrew MacDonald na oficiálních stránkách skupiny oznámil, že Blue Cheer už nikdy hrát nebudou.

West Coast Consortium byla britská psychedelická popová skupina, která nahrávala pro Pye Records v letech 1967-1970. Nejvíce je proslavil popový singl "All the Love in the World", vydaný pod jednoduchým názvem Consortium, jehož autorem je Geoff Simpson a který nahráli ve složení Robbie Fair (zpěv), Geoff Simpson (sólová kytara), Bryan Bronson (rytmická kytara), John Barker (baskytara), John Podbury (bicí) a Billy Mangham. Skladba se umístila na 22. místě hitparády.

Kapela poté nabrala čerstvý vzduch přibráním nových členů Briana Parkera (kytara), Kena Browna (baskytara) a Johna Alberta Parkera (bicí) a pokračovala v mnohem těžším, téměř psychedelickém stylu a měla úspěch jako koncertní skupina. Několik následujících let tvrdě pracovali na zdokonalení svého řemesla, nakonec na dveře zaklepala společnost RCA a požádala skupinu o album. Výsledkem bylo Rebirth z roku 1975. Brzy poté, když se tehdejší politické a ekonomické klima ocitlo na dně a úspěch nepřicházel, rozčarovaná kapela v roce 1980 ukončila oficiálně činnost, ale členové zůstali pohromadě, nahrávali a občas hráli na sessions.

Coven je americká rocková skupina, která vznikla v Chicagu koncem 60. let 20. století. V roce 1971 měli hit v Top 40 s písní "One Tin Soldier", která se stala ústřední písní filmu Billy Jack. Skupinu tvořili zpěvačka Esther "Jinx" Dawsonová, baskytarista Greg "Oz" Osborne, kytarista Chris Neilsen, klávesista Rick Durrett (později ho nahradil John Hobbs) a bubeník Steve Ross. Kromě toho, že byli průkopníky okultního rocku s texty a estetikou, které se explicitně zabývaly tématy satanismu a čarodějnictví, jsou metalovými fanoušky a historiky metalu uznáváni jako skupina, která do rocku, metalu a popkultury zavedla "znamení rohů", jak je vidět na jejich debutovém albu Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls z roku 1969.

Dawson a Osborne po společném hraní ve skupině Him, Her and Them založili koncem 60. let v Chicagu s Rossem skupinu Coven. V letech 1967 a 1968 absolvovali turné, na kterém koncertovali s umělci jako Jimmy Page's Yardbirds, skupinou Alice Coopera a Vanilla Fudge. Coven podepsali smlouvu s Mercury Records a v roce 1969 vydali debutové album Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls. Hudba na albu byla považována za undergroundový rock; jeho charakteristickým rysem byl velký důraz na ďábelskou tematiku, včetně písní jako "The White Witch of Rose Hall" (podle příběhu Annie Palmerové), "For Unlawful Carnal Knowledge", "Black Sabbath" a "Dignitaries of Hell". Album uzavírala třináctiminutová skladba zpěvů a satanských modliteb nazvaná "Satanic Mass" (Satanská mše) (napsal ji jejich producent Bill Traut ze společnosti Dunwich Productions a popsal ji jako "první černou mši, která byla zaznamenána, ať už psanými slovy, nebo ve zvukové podobě"). Tato Satanská mše byla také prvním případem, kdy byly v okultní rockové hudbě použity latinské fráze jako "Ave Satanas", a pozdější satanistické a blackmetalové kapely v této inovaci pokračovaly. Uvnitř alba se nacházel také nechvalně proslulý plakát skupiny s názvem Black Mass, na němž členové skupiny ukazují znamení rohů při přípravě na satanistický rituál nad nahou Dawson ležící na oltáři.

Nechtěná publicita se skupině dostala v podobě senzacechtivého vydání časopisu Esquire v březnu 1970 s názvem "Evil Lurks in California"(V Kalifornii se skrývá zlo), které spojovalo zájem kontrakultury o okultismus s Charlesem Mansonem a vraždami v Tate-La Bianca a zároveň zmiňovalo album Witchcraft a jeho materiál Black Mass. V důsledku toho bylo album staženo z oběhu.

Dawsonová nahrála vokály k písni "One Tin Soldier", titulní znělce k filmu Billy Jack z roku 1971, která byla připsána skupině Coven. Píseň, která se dostala na 26. místo v žebříčku Billboard Hot 100, napsali Dennis Lambert a Brian Potter a původně ji vydala skupina The Original Caste v roce 1969. VERZE Coven se také dostala do první desítky v žebříčku Cash Box a v letech 1971 a 1973 byla americkými rozhlasovými stanicemi označena za nejžádanější píseň číslo 1. V Austrálii také dosáhla vrcholu na čísle 45. V roce 1971 skupina vydala stejnojmenné album, které obsahovalo skladbu "One Tin Soldier". Jejich třetí album Blood on the Snow produkoval Shel Talmy a vyšlo u Buddah Records v roce 1974. K titulní skladbě natočilo studio Disney videoklip.

Po několika nelicencovaných CD vydáních alba Witchcraft v průběhu let bylo v roce 2007 oficiálně vydáno na vlastním labelu Nevoc. Následující rok vydali Coven album Metal Goth Queen:Out of the Vault 1976–2007, složené z dosud nevydaných nahrávek. Jinx Dawsonová na přelomu let 2016 a 2017 nabrala novou sestavu hudebníků, aby 20. dubna 2017 vystoupili na festivalu Roadburn v nizozemském Tilburgu. Jednalo se o první vystoupení Coven v Evropě

Arthur Brown zakládá anglickou psychedelic rockovou skupinu The Crazy World Of Arthur Brown. Jejich píseň „Fire“ (vydaná v roce 1968 jako singl a na prvním albu skupiny) uspěla jak ve Velké Británii tak i v USA, byl to však jejich jediný hit. Skupina se rozpadla na americkém turné v roce 1969. Crane a Palmer založili skupinu Atomic Rooster, Sean Nicholas Greenwood odešel ke skupině Khan, Theaker ke skupině Love a Rustic Hinge a Arthur Brown do Kingdom Come. Arthur Brown skupinu obnovil v roce 2000 s jinými hudebníky.

Brown je vlastníkem hlasového spektra čtyř oktáv, ale přitahoval pozornost veřejnosti především šokujícím chováním při představeních. Při prvním vystoupení skupiny na festivalu Windsor v roce 1967 si nasadil na hlavu cedník namočený v methanolu, který byl poté zapálen. V následujících představeních opakoval trik s hořící helmou. Aby se vyhnul popáleninám a tragickým následkům dva pozvaní diváci nalili na Brownovu helmu včas vodu nebo také pivo. V průběhu doby se trik „hořící hlavy“ stal charakteristickým znakem Arthura Browna. Někdy se během představení svlékl do naha, jak se to stalo na koncertu v Itálii, kde byl po provedení triku s hořícími vlasy zatčen a poté deportován. Brown také používal specifický světlý make-up, podobný tomu, který následně používali umělci jako Alice Cooper, Peter Gabriel, George Clinton, Bruce Dickinson a mnoho dalších.

V roce 1968 se debutové album Crazy World of Arthur Brown stalo hitem na obou stranách Atlantiku. Producentem alba byl manager The Who Keith Lambert a výkonným producentem byl Pete Townsend. Album obsahovalo písně, jako je hit „Fire“, který byl také vydán v singlovém formátu, a cover verze hitu Screaming Jay Hawkinse „I Put a Spell on You“. Singlu byl prodán milion kopií, takže získal status zlata. První verš písně „Im The God of Hellfire (Já jsem Bůh pekelného ohně)“ byl od té doby opakovaně používán jinými umělci, nejslavnější citát je z roku 1992 z písně Prodigy „Fire / Jericho“.Brownovy hry s ohněm někdy způsobovaly problémy. Na jednom turné Brown čekal na západ slunce, zatímco jeho skupina hrála, a pak se spouštěl dolů do středu jeviště na navijáku, oblečený v obleku a s helmou svařenou z plechu. Části kostýmu hořely a prskaly. Výsledkem bylo, že Brown získal pověst člověka, který je vždy na pokraji zapálení jeviště, a proto někteří organizátoři koncertů požadovali zálohu, pokud nemohl prokázat, že byl přiměřeně pojištěn před nekontrolovaným ohněm a plamenem.

Skupina se rozešla v červnu 1969 během turné po Spojených státech. V roce 2000 se skupina obnovila a vydala album Tantric Lover.

Arthur Brown měl velký vlin na Alice Coopera. Alice dostalo, když viděl průkopníka shock rocku, jak v roce 1968 předvádí svůj americký hit číslo dvě "Fire". Cooper k tomu uvádí: "Dokážete si představit mladého Alice Coopera, jak se na to dívá, se vším tím make-upem a pekelným vystupováním? Bylo to, jako by všechny moje Halloweeny přišly najednou!" V článku o Alici Cooperovi v deníku The Guardian z roku 2014 se o Arthuru Brownovi a jeho hořící helmě zmiňují takto: "Britský rock byl vždy teatrálnější než jeho americký protějšek. Často to zahrnovalo destrukci nebo makabrózní triky". Na to Cooper odpověděl: "Proto si většina lidí zpočátku myslela, že jsme Britové."

V Minneapolis vzniká bluesrocková a hardrocková skupina Crow. Na přelomu 60tých a 70tých let natočila 3 studiová alba. Jejich singl „Evil Women“ se v roce 1969 dostal do Top 20 Bilboardu. Skupina se rozpadla v roce 1972. V roce 1980 se na krátko znovu sešli a o dva roky později natočili album Crow On The Run. V roce 1988 se sešli znovu a hrají dodnes. V roce 2005 natočili poslední album Before The Storm. Cover „Evil Woman“ hráli i Black Sabbath.

Skupinu Crow založili v roce 1967 zpěvák David Wagner, kytarista Dick Wiegand, baskytarista Larry Wiegand, klávesista Kink Middlemist a bubeník Harry Nehls pod názvem South 40, který skupina používala až do svého vstupu na národní scénu. Nehlse v té době nahradil Denny Craswell. V roce 1969 je Columbia Records přivedla k nahrání dema; to prošlo a Crow podepsali smlouvu s Amaret Records. V roce 1969 se skupina stala členem vydavatelství Amaret Records.

V roce 1969 bylo nahráno debutové album Crow Music. Singl "Evil Woman (Don't Play Your Games With Me)" se na podzim téhož roku dostal do Top 40 žebříčku Billboard Hot 100 a v lednu následujícího roku se umístil na 19. místě. v letech 1970 a 1971 následovaly desky Crow by Crow a Mosaic. Několika pozdějším singlům se podařilo umístit v hitparádě, i když žádný z nich nedosáhl takových výšin jako "Evil Woman". Nakonec chtěla skupina přejít k Elektra Records, ale Amaret ji nechtěl uvolnit z nahrávací smlouvy, přičemž si ponechal její jméno. Wagner skupinu opustil v roce 1971; kapela ho nahradila Mickem Stanhopem a pokusila se pokračovat, ale v roce 1972 se definitivně rozpadla. David Wagner natočil pro Amaret koncem roku 1972 sólové album.

V roce 1980 se skupina opět reformovala. Tato verze skupiny zahrnovala původního zpěváka Davida Wagnera, Johna Richardsona a Jeffa Christensena na kytaru/zpěv, Dennyho Johnsona na baskytaru a Robbyho Bellevillea na bicí. Od září 1980 do července 1981 natáčeli mnoho nahrávek, z nichž v roce 1982 vzniklo nové studiové album s názvem Crow on the Run. Rozpadli se počátkem roku 1982.

V roce 1988 se skupina Crow reformovala a pokračovala v koncertování po celých Spojených státech. Všichni členové získali hudební ceny Minnesota Music Awards za své jednotlivé nástroje. V roce 2005 byli uvedeni do Minnesotské rockové/country síně slávy a v roce 2009 do Rock & Roll Music Hall of Fame v Iowě. Crow stále příležitostně hrají na Středozápadě se zpěvákem Davem Wagnerem.

V Gloucestershire, v Anglii vzniká rocková skupina THE DEVIANTS (dříve Social Deviants). Byla aktivní na konci 60. let, později však sloužila jako prostředek pro hudební dílo spisovatele Micka Farrena a to až do jeho smrti v roce 2013. Farren uvedl, že „Devianti“ byli původně komunitní kapelou, která „tu a tam dělala věci - byla to totální útočná věc s velkým množstvím vzájemných vztahů a vzájemných závislostí“. Hudebně Farren popsal jejich zvuk jako „zuby obrušující psychedelický rock“ někde mezi Stooges a Mother of Invention. Devianti byli popisováni jako přechod mezi klasickou britskou psychedelií a estetikou punk/heavy metalu sedmdesátých let.

Skupinu The Social Deviants založil koncem roku 1966 zpěvák a skladatel Mick Farren z britské undergroundové komunity v Ladbroke Grove, kde hráli Pete Munro na baskytaru, Clive Muldoon na kytaru, Mike Robinson na kytaru a Phil Mari na bicí. Tato skupina hrála v UFO na Tottenham Court Road a zahajovala festival Alexandra Palace Love-In. Poté Phil Mari odešel a nahradil ho Russell Hunter. Po odchodu Munra a Muldoona skupina zkrátila svůj název na The Deviants a nahradili je Sid Bishop na kytaru a Cord Rees na baskytaru. S finanční podporou Nigela Samuela, jednadvacetiletého syna milionáře, s nímž se Farren spřátelil, skupina nezávisle nahrála své debutové album Ptooff!, prodávali jeho kopie prostřednictvím britského undergroundového tisku, než se ho ujala Decca Records.

Rees opustil kapelu v červnu 1967 a nahradil ho Farrenův spolubydlící Duncan Sanderson. Kapela poté vydala druhé album Disposable u nezávislého labelu Stable Records. Když se Bishop oženil a kapelu opustil, Farren na návrh Jamieho Mandelkaua angažoval kanadského kytaristu Paula Rudolpha. Tato sestava nahrála a vydala u Transatlantic Records album The Deviants 3.

Během turné po západním pobřeží Severní Ameriky se vztahy mezi Farrenem a hudebníky osobně i hudebně vyostřily a kapela se rozhodla pokračovat bez Farrena, který se vrátil do Anglie, kde se spojil s bývalým bubeníkem skupiny Pretty Things Twinkem a Stevem Peregrinem Tookem, aby nahráli album Mona - The Carnivorous Circus, album prokládané rozhovory s Tookem a členem UK Hells Angels, než se začal věnovat hudební publicistice. Zbývající tři hudebníci - Rudolph, Sanderson a Hunter - pokračovali několik měsíců v Severní Americe, kde příležitostně vystupovali pod názvem Deviants, než se počátkem roku 1970 vrátili do Anglie a spojili se s Twinkem do skupiny Pink Fairies.

V polovině 70. let dostal Farren nabídku od vydavatelství Stiff Records, aby nahrál EP Screwed Up, které vyšlo pod názvem Mick Farren and the Deviants. Mezi hudebníky na této desce byli Rudolph, bývalý kytarista Pink Fairies/Motörhead Larry Wallis, bývalý kytarista Warsaw Pakt Andy Colquhoun a bývalý bubeník Hawkwind Alan Powell. Tato kapela bez Rudolpha nahrála album Vampires Stole My Lunch Money a nealbový singl "Broken Statue", které byly připsány Micku Farrenovi, nikoliv The Deviants.

Na konci 70. let se Farren opět soustředil na psaní a přestěhoval se do New Yorku. Jméno The Deviantsvzkřísil pro příležitostná živá vystoupení, například v únoru 1984, kdy se spojil s Waynem Kramerem a Wallisovou kapelou, v níž hráli Sanderson a bubeník George Butler. Tento set vyšel pod názvem Human Garbage. V roce 2002 vydala kapela v nové sestavě (s baskytaristou Dougem Lunnem, bubeníkem Rickem Parnellem a zpěvákem Michaelem Simmonsem) album Dr. Crow. Farren pak nadále sporadicky vystupoval a nahrával pod názvem The Deviants, přičemž využíval okruh hudebníků, mezi něž patřili Andy Colquhoun a bývalý saxofonista Blodwyn Pig Jack Lancaster. V roce 1996 vyšlo album Eating Jello With A Heated Fork. Po návratu na koncertní pódia ve Velké Británii vystoupil Farren 25. června 2011 na pódiu "Spirit of 71" na festivalu Glastonbury s kapelou The Last Men Standing. Součástí kapely byl Andy Colquhoun a rytmická sekce Deviants z konce 60. let ve složení Sanderson a Hunter.

Během vzácného vystoupení skupiny The Deviants v klubu The Borderline v centru Londýna 27. července 2013 Farren na pódiu zkolaboval. Později v nemocnici zemřel.

V New Yorku byla zpěvákem a baskytaristou Ronnie Jamesem Diem (vlastním jménem Ronald Padavona), klávesistou Dougem Thalerem, bubeníkem Garym Driscollem a kytaristy Nickem Pantasem a Davidem Feinsteinem (Diovým brarancem) založena rocková skupina Elf. Původně se nazývala The Electric Elves, ale v roce 1968 byl název zkrácen na Elves a konečně v roce 1972 na Elf. Kapela se rozpadla v roce 1975 po nahrání tří alb a většina sestavy přešla do nově vytvořených Ritchie Blackmore's Rainbow.

Skupina byla vytvořena v roce 1967 a ve stejném roce podepsala smlouvu s Decca Records. Na konci roku byl vydán singl „Hey Look Me Over“/„It Pays To Advertise“. V Následujícím roce skupina změnila svůj label na MCA Records a vydala třetí singl "Amber Velvet". 12. února 1968, když jeli na koncert, měli hudebníci nehodu. Nick Pantas zemřel a Ronald si odnesl 150 stehů na hlavě, poté co s ní prorazil čelní sklo. David měl zlomený kotník a lícní kost. Thaler se dostal do nemocnice s mnoha zraněními. Nahradil ho Mickey Lee Soul, který se vrátil z armády. Na konci roku bylo jméno skupiny redukováno na „Elfové“ a Thaler, který se vrátil do skupiny se stal kytaristou, protože se nechtěli rozloučit se Soulem.

V roce 1969 skupina vydala singl "Walking in different Circles" (prostřednictvím Decca Records). Do písně byl přidán i part strunných nástrojů. V polovině roku 1970 si skupina zkrátila své jméno na Elf. V roce 1972 opustil kapelu Thaler. V té době si kapely všimnou Rogera Glover a Ian Paice, kteří byli v té době na vrcholu popularity Deep Purple. Roger Glover si vzpomíná: „Paice a já jsme je poprvé viděli v New Yorku. Zněly nespoutaně a nádherně. Ronnie byl nejlepším zpěvákem, jakého jsem kdy slyšel nebo s ním předtím pracoval. Mickeyho neobvyklý doprovod klavíru činil hudbu zcela neobvyklou. Měli solidní autorské zázemí.“ Brzy v dubnu za pomoci Glovera and Paice začala kapela nahrávat ve studiu One v Atlantě. Debutové album s názvem Elf vyšlo v srpnu 1972 u společnosti Purple Records. Tím pomoc Párplů neskončila: skupina s nimi odjela dvě turné v USA. V roce 1973 se tým přestěhoval do Anglie a Feinstein zůstal doma v Americe. Poté do skupiny přišel kytarista Steve Edwards a basový hráč Craig Gruber (Dio předtím hrál na basu). V létě 1973 podepsal Elf dvě smlouvy. Poté začal MGM prodávat svá CD v USA a Purple Records ve Velké Británii.

Začátkem roku 1974 přijeli Elf do Anglie, kde v „The Manor Studios“ s producentem Gloverem nahráli své druhé album, Carolina County Ball. V dubnu až květnu kapela doprovázela skupinu Deep Purple na britském turné. Mickey Lee Soul a Ronnie Dio se také podíleli na nahrávání Glover's Butterfly Ball a Grasshopper's Feast. Poté znovu předskakovali koncertům Deep Purple ve Spojených státech. Na konci roku 1974 Blackmore pozval Dia ke spolupráci a ten napsal přez noc text pro „Sixteenth Century Greensleeves“. Hudebníci se pokusili vytvořit společnou nahrávku této skladby a Richiemu se to líbilo natolik, že už začal mluvit o seriózní spolupráci. V roce 1974 pod názvem „Ronnie Dio a hosté“ vydal Dio singl „Sitting in a Dream“. V prosinci se ke skupině připojil bubeníkj Mark Nosif. Třetí album skupiny, Trying to Burn the Sun, bylo produkováno Gloverem, pod dohledem Richie Blackmora. Ihned po dokončení nahrávání byla skupina rozpuštěna a čtyři z jejích hudebníků (Dio, Soul, Gruber, Driskol) vstoupili do skupiny Rainbow vytvořené Blackmorem.

Flower Travellin' Band byla japonská rocková skupina, která vznikla v roce 1967. Byla spojena s japonským kontrakulturním hnutím a vyznačovala se směsí raného heavy metalu s psychedelickým a progresivním rockem. Získali široké uznání kritiků, ale nedosáhli komerčního úspěchu a v roce 1973 se rozešli, aby se věnovali individuální kariéře. Skupina se znovu sešla na konci roku 2007, ale po smrti zpěváka Joea Jamanaky v roce 2011 se definitivně rozpadla. Přestože se desky skupiny nikdy dobře neprodávaly, hudební průmysl si jich nadále velmi váží. Jejich alba se nikdy nedostala z prodeje a jsou nadále k dispozici na nových audiofilských formátech. Bývalí členové Flower Travellin' Band nadále společně s dalšími hudebníky hrají písně FTB naživo pod názvem Flower Power.

Kapelu původně založil Yuya Uchida jako vedlejší projekt, když se v polovině 60. let vrátil do Japonska po návštěvě svého přítele Johna Lennona v Anglii, kde se seznámil s různými začínajícími umělci, jako byli Cream a Jimi Hendrix. Yuya chtěl Japoncům představit podobný zvuk a založil Yuya Uchida & the Flowers jako cover kapelu s různými skupinovými zvuky hudebníků a dvěma zpěváky: mužským zpěvákem Hiroshi Chibou a ženskou zpěvačkou Remi Aso. V roce 1968 vydali album Challenge!, na kterém kromě původní písně zazněly i covery písní Jimiho Hendrixe, Cream, Jefferson Airplane a Big Brother and the Holding Company. Obal alba vyvolal v japonských médiích rozruch, protože na něm každý z členů pózoval nahý.

V roce 1969, po vydání alba, se Remi Aso a kytarista Katsuhiko Kobayashi přestěhovali do Spojených států. Yuya opustil všechny zbývající členy kromě bubeníka George Wady, přibral kytaristu Hidekiho Ishimu a zpěváka Joea Yamanaku z bluesové skupiny Mystic Morning a baskytaristu Juna Kobayashiho a založil skupinu Flower Travellin' Band, která měla oslovit mezinárodní publikum. Jejich prvním vydaným albem bylo doprovodné album jazzového trumpetisty Terumasa Hino na singlu "Crash", po kterém následovalo v roce 1970 minialbum Anywhere, vytvořené tak, aby napodobovalo nahrávku Flowers pomocí coververzí písní a nahé fotografie na přední straně alba.

Na Expo '70 viděli členové kanadské rockové skupiny Lighthouse vystoupení Flower Travellin' Band, líbilo se jim, co viděli, a navrhli jim, aby se vydali do Kanady. Skupina rychle nahrála své první album původního materiálu Satori vydané v roce 1971, aby měla co přivézt. V prosinci 1970 se přestěhovala do Toronta, kde vystupovala s Dr. Johnem a Emerson, Lake & Palmer. V roce 1971 odehráli čtyři velké koncerty se skupinou Lighthouse v Ontario Place. Během pobytu v Torontu nahráli své druhé autorské album Made in Japan a byli osloveni vydavatelstvím GRT Records.

Do Japonska se vrátili v březnu 1972 na vystoupení v tokijské Metropolitní tělocvičně a v roce 1973 měli vystupovat s Rolling Stones během jejich japonského turné; všechny koncerty však byly zrušeny, když Micku Jaggerovi bylo zamítnuto vízum kvůli odsouzení za drogy. Poté vydali napůl studiové, napůl živé album Make Up a v dubnu vystoupili v Maruyama Parku v Kjótu. Byl to jejich poslední koncert před dlouhou přestávkou, protože v té době se Yuya zapojil do mnoha projektů a každý člen se vydal na individuální dráhu. Joe Yamanaka nahrál řadu sólových alb a v 80. letech spolupracoval s kultovní reggae skupinou The Wailers. Poté, co v roce 1990 skončil s kytarou, pokračoval Hideki Ishima ve studiu hry na sitár, které započal kolem roku 1968, u indického klasického hudebníka Manilala Naga a jeho japonského učedníka v roce 1998 a v roce 2000 vynalezl sitarlu, která kombinuje vlastnosti elektrické kytary s pevným tělem a sitáru.

Dne 25. listopadu 2007 se skupina Flower Travellin' Band oficiálně znovu spojila a oficiálně přijala klávesistu Nobuhiko Shinohara, se kterým již dříve spolupracovala. Ishima prozradil, že předtím proběhlo několik jednání o návratu k sobě, ale všechna se točila kolem nostalgie, o kterou nemá zájem. Teprve když jim producent navrhl, aby napsali nový materiál a hráli ho společně se starými písněmi po dobu tří let, došlo k reunionu. Ishima také uvedl, že i když Kobajaši a Wada už léta nehráli, byli ochotní a tlačili ho do toho, k čemuž jim pomohl i fakt, že díky jeho novému nástroji byl starý materiál zajímavý. V roce 2008, 35 let po svém posledním působení, vydali album We Are Here. V listopadu vystoupili v New Yorku a následující měsíc v Kanadě. V březnu 2010 byla další turné a produkce zastavena, když bylo oznámeno, že u Yamanaky byla diagnostikována rakovina plic. 7. srpna 2011 Yamanaka na rakovinu zemřel ve věku 64 let, čímž kapela skončila. 17. března 2019 zemřel Yuya Uchida v tokijské nemocnici na zápal plic ve věku 79 let.

Vzniká jihoafrická acid rocková legenda Freedom's Children, jedna z nejméně doceněných rockových skupin na světě.

Skupina vznikla během nenáviděné éry apartheidu a během těch bouřlivých let se rychle stala nejinovativnější formací Jižní Afriky. Jejich explorativní, zvukové exkurze vyvrcholily průlomovým albem Astra, patrně jednou z nejvíce přehlížených nahrávek doby. Problém byl v tom, že nikdo neposlouchal Jjižní Afriku.

Když se v roce 1969 pokusili prorazit v Anglii, brzy se dostali do problémů. Díky britské politice týkající se apartheidu bylo většině členů kapely odmítnuto pracovní povolení a mohli hrát koncerty pouze nelegálně. Veškerá naděje na to, že se stanou součástí rozvíjející se londýnské rockové scény byla zmařena a tím i jakákoli šance na kariéru kapely na mezinárodní scéně.

Za svou kariéru vydali 3 alba, Battle Hymn Of The Broken Hearted Horde (1968), Astra (1970) a Galactic Vibes (1971). Čtvrté, pod názvem Mummies, nahrané po reunionu v roce 1996, dodnes nevyšlo. Album Astr je dnes považováno za jednu z perel psychedelického rocku.

V americkém Detroitu byla zsložena skupina Frijid Pink, hrající psychedelický rock a hardrock. Nejvíce je známá svou předělávkou skladby „House of The Rising Sun“. Rozpadli se v roce 1975, ale od roku 2007 jsou znovu pohromadě a hrají dodnes. Mezi jejich posledním albem ze sedmdesátých let a prvním albem nové sestavy je víc jak 35 let.

Frijid Pink vznikli, když se k místní detroitské skupině Detroit Vibrations, hrající převzaté písně, ve které vystupovali Rick Stevers a Tom Harris, připojili kytarista Gary Ray Thompson a zpěvák Tom Beaudry, který později vystupoval pod jménem Kelly Green. Thompson přesvědčil manažera Vibrations Clyde Steverse (Richardův otec), že je lepším hudebníkem než současný kytarista kapely. Skupina strávila první dva roky na turné po celé jihovýchodní oblasti Michiganu a nakonec podepsala smlouvu s Parrot Records.

Jejich první dva singly, "Tell Me Why" a "Drivin 'Blues" (oba vydané v roce 1969) nedokázaly přilákat velkou pozornost, ale jejich třetí pokus z roku 1969, zkreslenou kytarou se vyznačující ztvárnění "House of the Rising Sun“ dosáhlo první desítku na americkém Billboard Hot 100 na jaře 1970. Disku se prodalo více než milion kopií, čímž obdržel zlato. Skladba také dosáhla na č. 4 ve Velké Británii a č. 3 v kanadském žebříčku RPM Magazine. Píseň byla používaná jako "výplň" na konci hrávacího času. Kapela byla hodně populární v jejich rodné detroitské oblasti, jednou jim v proslulém sálu Detroit's Grande Ballroom předskakovali i mladí Led Zeppelin. Frijid Pink často vystupovali s MC5, Stooges, Amboy Dukes a dalšími místními skupinami.

V roce 1970 natočili dvě alba, debutové s titulem Frijid Pink a druhé nazvané Defrosted. Prakticky veškerý materiál na albech byl vytvořen duem Beaudry a Thompson. Následné singly včetně „Sing A Song For Freedom” a coveru “Heartbreak Hotel” ale nenavázaly na dřívější úspěchy. Beaudry a Thompson se pokusili o záchranu skupiny a vytvořili novou sestavu. Zpěv měl na starost David Alexandr (později Jon Wearing) ), Craig Webb hrál na kytaru a Larry Zelanka na klávesy. Tato sestava nahrála album Earth Omen v roce 1972. V roce 1975, když skupina natáčela další album All Pink Inside bylo obsazení nástrojů ve skupině opět jiné. Jo Baker měl na starosti zpěv a Larry Popolizio hrál na basu.

V roce 1981 Stevers a Harris spojili své síly s Arlenem Viecelli, zpěvákem a kytaristou skupiny Salem Witchcraft, a Rayem Gunnem, kytaristou kapely Virgin Dawn, aby nahráli ve studiu Sound Suite v Detroitu další album. Hudba byla napsána Viecellim a Gunnem a byla natočena v létě 1982. Po neúspěšných vyjednávacích pokusech manažera skupiny (výše uvedený Clyde Stevers) s různými nahrávacími společnostmi byla skupina rozpuštěna a materiál nebyl nikdy vydán.

Další sestava kapely (v které nebyli žádní dřívější členové) vznikla v roce 2001. Nahráli jedno album Inner Heat, které mělo být vydáno v roce 2002. Po jediné show, která neobsahovala největší hit skupiny, bylo album staženo nahrávací společnost, Dynasty Records.

V roce 2005 se vytvořila další sestava představující většinu původních členů. Bubeníkovi Steversovi se podařilo získat basáka Toma Harrise a zpěváka Toma Beaudryho spolu s kytaristou Steveem Dansbym (od konce sedmdesátých let v Cactus) a neznámým klávesistou Larinem Michaelsem.

Na konci roku 2006, po dalším neúspěšném pokusu o sloučení původních členů, začal Stevers hledat pomocí konkursu kytaristy pro reformaci Frijid Pink. Byl přijat také hráč na klávesy. V průběhu příštích pěti let odehrála tato nová sestava asi tucet koncertů v místních podnicích a na pouličních veletrzích, ale bez řádně fungujícího managementu nikdy neměla žádnou stabilní práci ani žádné turné. Skupina se tedy zaměřila na studiovou práci a napsala materiál na nové album, které bylo vydáno v březnu 2011 na labelu Repertoár. Toto album je k dispozici v USA jako import a skádá se z přepsaných interpretací písní z předchozích alb skupiny a nové originální hudby. Na konci roku 2011 byl nahrazen hlavní zpěvák a kytarista a také odešel hráč na klávesy, čímž se v tu chvíli rozpadla nejdelší souvislá sestava v historii kapely. Nahrávání a vystupování pokračovaly i u této nové sestavy podobným způsobem jako u té předešlé. Nové EP vyšlo koncem jara 2012. Na začátku roku 2017 vyšlo další EP s názvem Taste of Pink, ve kterém byly představeny 3 nové písně a nově nahraná verze „House Of A Rising Sun“. Tři nové písně , které se objevily na EP byly zahrnuty do nového alba On the Edge, které vyšlo v roce 2018.

V roce 2013 byli Frijid Pink uvedeni do síně slávy Michigan Rock and Roll Legends.

Genesis je britská artrocková a poprocková skupina (v obnoveném složení ji lze považovat za superskupinu) založená v roce 1967. S více než 150 miliony prodaných desek se řadí mezi 30 nejprodávanějších skupin všech dob. V roce 1988 obdrželi Grammy za hudební video k písni „Land of Confusion“.

Skupina vznikla v roce 1967 ze školní skupiny The Garden Wall, vzešlé z elitní internátní školy Charterhouse v Godalmingu v Surrey, jihozápadně od Londýna. Zakládajícími členy byli Peter Gabriel (zpěv, flétna, hoboj), Tony Banks (klávesy), Anthony Phillips (kytara), Chris Stewart (bicí) a Mike Rutherford (kytara, basová kytara). Bubeník kapely se zpočátku často měnil, Stewarta po roce nahradil John Silver a toho pak zase John Mayhew.

Roku 1970 vypsali Genesis opět konkurs na bubeníka, v němž uspěl Phil Collins, který teprve s náročným instrumentálním stylem kapely plně souzněl. V tomtéž roce odešel ze skupiny Phillips, kterého po půlročním hledání nového kytaristy nahradil Steve Hackett. Výsledné složení (Banks, Collins, Gabriel, Hackett, Rutherford) bývá označováno za „klasické“, a během období 1971–1975 vydala kapela klíčová alba Nursery Cryme, Foxtrot, Selling England by the Pound a koncepční dvojalbum The Lamb Lies Down on Broadway. Hudba tohoto období je charakteristická dlouhými instrumentálními sóly, složitou kompozicí a tendencí k experimentování. Během živých vystoupení si kapela získala osobitou tvář především díky převlekům, které používal Peter Gabriel.

Po turné v roce 1975 kapelu opouští zpěvák a frontman Peter Gabriel, jeho post zaujímá Phil Collins, který až do té doby zpíval pouze výjimečně (skladby „For Absent Friends“ a „More Fool Me“). Během živých vystoupení kapelu na bicí doprovázeli nejprve Bill Bruford (turné 1976) a od turné k albu Wind & Wuthering až po turné We Can't Dance pak bubeník Chester Thompson. V roce 1978 během mixování živého dvojalba Seconds Out opustil kapelu kytarista Steve Hackett a vydal se na sólovou dráhu, skupina nadále zůstala ve třech, na živých vystoupeních ji doprovázel kytarista Daryl Stuermer. I zbylí členové kapely se od konce 70. let věnovali sólovým projektům (Rutherford si později založil kapelu Mike & The Mechanics), zůstávali ale stále členy Genesis a nahrávali paralelně kapelní i vlastní alba.

Phil Collins, který se sám během 80. let stal jednou ze světově nejúspěšnějších poprockových hvězd, ze skupiny vystoupil teprve roku 1996, nahradil jej zpěvák Ray Wilson. Od posledního evropského turné 1998 skupina nebyla aktivní až do roku 2006. V té době hrála skupina ve složení: Ray Wilson, Tony Banks, Mike Rutherford, Nir Zidkyahu.

V roce 2007 se kapela vydala na turné Turn It On Again v klasickém složení (Phil Collins, Mike Ruthenford, Tony Banks). Jednou ze zastávek na této velkolepé koncertní šňůře byla i Praha, kde Genesis vystoupili 20. června.

Genesis jsou uváděni jako hlavní vliv na subžánr neo-progresivního rocku, který se objevil v 80. letech, v němž působily skupiny Marillion a Pallas. Práce Steva Hacketta ovlivnila kytaristy jako Brian May z Queen, Alex Lifeson z Rush a Eddie Van Halen z Van Halen. Zakladatel skupiny Iron Maiden Steve Harris uvádí Gabrielovu éru Genesis jako jeden ze svých hlavních vlivů a v rozhovoru pro časopis Prog označil skladbu "Supper's Ready" (spolu s písní skupiny Jethro Tull "Thick as a Brick") za jednu ze svých dvou nejoblíbenějších hudebních skladeb všech dob.

V Londýně vzniká rocková skupina The Gun. Po uzavření smlouvy s firmou CBS začátkem roku 1968, zabodovali ohromným hitem "Race With The Devil," který byl vydán jako singl v říjnu 1968. Obal alba byl prvním výtvorem umělce Rogera Deana. Vydali pak ještě další pozoruhodný hit "Drives You Mad" a druhé album. Adrian Gurvitz a Paul Gurvitz později spolupracovali s Gingerem Bakerem ve skupině The Baker Gurvitz Airforce.

The Gun se přejmenovali v roce 1967 z kapely The Knack, kterou založil kytarista a zpěvák Paul Gurvitz (do začátku 70. let byl znám pod příjmením Curtis, poté se vrátil ke svému původnímu jménu Gurvitz). The Knack vznikli na jaře 1966 a sestavu tvořili Paul Curtis na kytaru a zpěv, Louie Farrell (ke Knack připojil v polovině roku 1966) na bicí, Gearie Kenworthy na baskytaru, Tim Mycroft na varhany a později na krátkou dobu Jon Anderson z Yes. Kapela vystupovala v klubu UFO a předskakovala kapelám jako Pink Floyd, Arthur Brown a Tomorrow. Při nahrávání ve studiu Olympic Studios vznikl nikdy nevydaný singl "Lights on the Wall", zatímco v listopadu 1967 nahrávali pro alternativní hudební rozhlasový pořad BBC Top Gear a dvakrát hráli ve vysílání. Počátkem roku 1968 se sestava kapely změnila na trio: Paul Curtis (Gurvitz) hrál na basu, Louie Farrell na bicí a Adrian Curtis (Gurvitz) na kytaru.

Poté, co skupina počátkem roku 1968 podepsala smlouvu s CBS Records, zaznamenala hit s úvodní skladbou ze stejnojmenného alba (1968) "Race with the Devil". Skladba, vydaná jako singl v říjnu 1968, se v březnu 1969 dostala do první desítky britského singlového žebříčku, na 35. místo australského singlového žebříčku a na mnoha britských teritoriích na první místo. Riff písně použil Jimi Hendrix během své písně "Machine Gun" na festivalu Isle of Wight v roce 1970, stejně jako Status Quo v písni "Forty Five Hundred Times" během pódiové show v Apollo Theatre v Glasgow v roce 1976. Skladbu "Race with the Devil" předělali Judas Priest na remasterované CD verzi Sin After Sin z roku 2001), Black Oak Arkansas (na albu Race with the Devil z roku 1977), Girlschool (na albu Demolition z roku 1980) a Church of Misery (na demu z roku 1996, vydaném jako split album s Acrimony, a na plnohodnotném LP Vol. 1).

Obal jejich debutového alba je pozoruhodný, protože byl prvním, jehož autorem je Roger Dean (na zadní straně obalu je uveden jako "W. Roger Dean"). AllMusic jej popsal jako album s "výrazným psycho-povrchovým proto-metalovým" zvukem.

Jejich druhé album Gunsight vyšlo v roce 1969. Navzdory vydání několika dalších singlů a snaze jejich vydavatelství identifikovat je s undergroundovou kontrakulturou neměla skupina žádné další hity.

Jeff Beck Group byla britská rocková skupina, kterou v lednu 1967 v Londýně založil bývalý kytarista skupiny Yardbirds Jeff Beck. Jejich inovativní přístup k těžce znějícímu blues, rhythm and blues a rocku měl velký vliv na populární hudbu. Ve skupině hrály i kytarista The Rolling Stones a The Faces - Ronnie Wood, Rod Stewart (také Faces), budoucí člen Black Sabbath, Rainbow a Whitesnake Cozy Powell a budoucí spolupracovník Franka Zappy a člen skupiny Whitesnake Aynsley Dunbar.

První skupina Jeffa Becka vznikla v Londýně počátkem roku 1967 a tvořili ji kytarista Jeff Beck, zpěvák Rod Stewart a rytmický kytarista Ronnie Wood, přičemž baskytaristé a bubeníci se pravidelně střídali. Prvními basisty byli Jet Harris a Dave Ambrose, na bicí to zkoušeli Clem Cattini a Viv Prince. Sestava prošla několika měsíci personálních změn, zejména ne méně než čtyřmi bubeníky, než se ustálila na Aynsleym Dunbarovi a Wood přešel na baskytaru. Tato sestava strávila většinu roku 1967 hraním po britských klubech a několikrát se objevila v rádiu BBC. Beck podepsal osobní manažerskou smlouvu s hudebním producentem a manažerem Mickie Mostem, který neměl zájem o skupinu, ale pouze o Becka jako sólového umělce.

Během roku 1967 skupina vydala tři singly v Evropě a dva ve Spojených státech, přičemž první z nich, "Hi Ho Silver Lining", byl nejúspěšnější a dosáhl 14. místa v britské singlové hitparádě; jako stranu B obsahoval instrumentální skladbu "Beck's Bolero", která byla nahrána o několik měsíců dříve. Sestavu pro tuto session tvořili kytarista Jimmy Page na rytmickou kytaru, John Paul Jones na baskytaru, Keith Moon na bicí a Nicky Hopkins na klavír. Frustrován tím, že kapela nehraje na jeho vkus dostatečně bluesově, odešel bubeník Dunbar a na jedno vystoupení ho nahradil Roy Cook, načež Stewart doporučil Mickyho Wallera, svého spoluhráče z kapely Steampacket. Waller hrál s kapelou po celý rok 1968 a začátkem roku 1969 a byl jejím nejdéle působícím bubeníkem.

Peter Grant, tehdejší road manager, byl v USA s New Vaudeville Bandem a věděl o novém rockovém rozhlasovém formátu FM, který se tam rozvíjel a byl zaměřen na koncerty a alba. Nyní bylo možné prorazit s kapelou bez použití vzorce "hitového singlu". Grant si uvědomil, že Beckova kapela je pro tento trh ideální, a několikrát se pokusil koupit Beckovu smlouvu od Mickieho Mostu, který odmítl Becka pustit. Začátkem roku 1968 byla skupina připravena hodit ručník do ringu a Grant ji opět ke své cti přesvědčil, aby se nerozpadla, a objednal pro ni krátké turné po USA. Grantova první zastávka byla v New Yorku, kde odehráli čtyři koncerty v klubu Fillmore East, kde jim sekundovali Grateful Dead. Podle všeho vzali město útokem. V New York Times vyšel článek Roberta Sheltona: "Jeff Beck Group Cheered in Debut" s titulkem "British Pop Singers Delight Fillmore East Audience", který hlásal, že Beck a jeho skupina převálcovali Grateful Dead. Recenze v The Boston Tea Party byly stejně dobré nebo lepší: "Než se dostal k poslednímu číslu... fanoušci byli ve stavu pandemonie, jakou nezažili od doby, kdy do města přijeli Beatles." Než turné v sanfranciském Fillmore West ukončili, Peter Grant jim zajistil smlouvu na nové album s Epic Records.

Skupina se rychle vrátila do Anglie, aby nahrála album Truth (jako Jeff Beck), které se v americké hitparádě dostalo na 15. místo. Skladby byly nahrány během dvou týdnů, následující měsíc byly přidány předělávky. Most byl v té době zaneprázdněn jinými projekty a většinu práce delegoval na Kena Scotta, který v podstatě nahrál kapelu hrající ve studiu svůj živý set. Beckův zesilovač byl prý tak hlasitý, že se nahrávalo zevnitř skříně. V dodatečné sestavě pro tato sezení hráli John Paul Jones na Hammondovy varhany, bubeník Keith Moon a Nicky Hopkins na klavír. Základní skupina, označovaná jako "Jeff Beck Group", se vrátila do USA na turné k propagaci vydání alba. Během tohoto a následujících turné si se skupinou v Cafe Wha jamoval dlouholetý Beckův fanoušek Jimi Hendrix.

Na své třetí turné vyrazili v prosinci 1968 s Hopkinsem, který se, ačkoli byl ve špatném zdravotním stavu, rozhodl, že chce hrát živě. Přijal Beckovo pozvání, přestože mu Led Zeppelin nabídli více peněz. I přes jeho nejlepší úmysly byla poslední část turné zkrácena nemocí. Beck poté odložil čtvrté, únorové turné po USA v roce 1969. Důvodem byl i jeho pocit, že by neměli hrát stále stejný materiál, ke kterému nepřidávají nic nového. Byl napsán nový materiál, Wallera nahradil power bubeník Tony Newman a Wood byl propuštěn, aby byl téměř okamžitě znovu přijat. Album Beck-Ola nahrál Martin Birch v De Lane Lea Studios.

V květnu 1969 se Jeff Beck Group vydala na své čtvrté turné po USA, tentokrát s Hopkinsem jako plnohodnotným členem. Turné proběhlo hladce, album Beck-Ola bylo přijato velmi dobře a dostalo se na 15. místo v žebříčku alb Billboard 200. Ale objevily se zprávy, že v kapele nyní panují strašné neshody. Pro ilustraci, v té době se již možná uvažovalo o odchodu Roda Stewarta ze skupiny; v červenci 1969 přivedl do studia svého současného spoluhráče Wooda a bývalého spoluhráče Wallera, aby pro Mercury Records nahráli jeho debutové sólové album An Old Raincoat Won't Ever Let You Down. Skupina ukončila turné a vrátila se do Anglie, aby se v červenci 1969 vrátila do Států popáté a naposledy. Bylo to krátké turné, většinou po východním pobřeží, včetně Marylandu, jejich posledního vystoupení na Fillmore East a Newport Jazz Festivalu. V předvečer hudebního festivalu Woodstock, na němž měli vystoupit, Beck kapelu rozpustil, čehož, jak později uvedl, litoval.

Koncem roku 1970 Jeff Beck reformoval skupinu se zpěvákem Alexem Ligertwoodem, klávesistou Maxem Middletonem, bubeníkem Cozy Powellem a baskytaristou Clivem Chamanem. Během června 1971 podepsal Beck nahrávací smlouvu se společností CBS a hledal nového zpěváka. Poté, co slyšel Bobbyho Tenche vystupovat se svou skupinou Gass v jednom londýnském klubu, Beck ho zaměstnal jako zpěváka a druhého kytaristu. Tench dostal jen několik týdnů na to, aby napsal nové texty a přidal své vokály na album Rough and Ready, než se pokračovalo v míchání skladeb, které předtím Beck a ostatní členové kapely nahráli v Londýně. Album bylo dokončeno v červenci 1971 a kapela absolvovala turné po Finsku, Holandsku, Švýcarsku a Německu. Rough and Ready vyšlo ve Velké Británii 25. října 1971, v USA následovalo vydání během února 1972. Následovalo šestnáctidenní propagační turné v USA a album se nakonec dostalo na 46. místo v albové hitparádě.

V Blackpoolu, ve Velké Británii, se zformovala artrocková legenda Jethro Tull. Její vůdčí osobností je skotský hudebník (zpěvák, flétnista, kytarista, hráč na mandolínu) a skladatel Ian Anderson. Jethro Tull představují patrně světově nejproslulejší hard-folk rockový soubor, jehož vrcholným obdobím tvorby byl přelom 60. a 70. let 20. století. Jeho hudba byla od počátku inspirována starou britskou a keltskou lidovou hudbou, blues, rockem i prvky evropské klasické hudby. Progresivní přístup, originální zvuk a melodicko-harmonické principy, kombinující hard-rock s charakteristickými postupy různých forem lidové hudby včetně středověké či renesanční hudby a patrná návaznost na tradici pěvců a hudebníků té doby činí hudební výraz kapely nezaměnitelným. Je charakteristická zvláštním mužným zpěváckým projevem, výraznou rolí flétny i neobvyklou a často komplikovanou kompozicí písní. Z dlouhé řady alb vydaných skupinou si některá dobyla nejen nadšeného přijetí, ale stala se klasickými (např. Stand Up, Aqualung, Heavy Horses či Living in the Past). Skupina nese jméno anglického agronoma žijícího na přelomu 17. a 18. století, vynálezce secího stroje .

První skupina Iana Andersona, založená v roce 1963 v Blackpoolu, se jmenovala Blades. V roce 1966 bylo jméno změněno na John Evan Band, po klavíristovi a bubeníkovi kapely Johnu Evanovi. Do této skupiny patřil i Barrie Barlow, který se později stal členem Jethro Tull. Při hledání lepší výchozí pozice se skupina přesunula do okolí Londýna - do města Luton. Často navštěvovala i Liverpool. Úspěch se však nedostavil a velmi brzy se většina členů skupiny vrátila zpět do Blackpoolu. Zbyli jen Ian Anderson a hráč na basu Glenn Cornick. Brzy spojily síly s bluesovým kytaristou Mickem Abrahamsem a bubeníkem Clive Bunkerem, kteří spolu hráli v místní skupině McGregor's Engine.

Zpočátku se novému souboru nedařilo a byly zřídkakdy pozváni vícekrát do téhož místa. Hudebníci považovali za nejlepší cestu, jak ven z této situace to, že neustále měnili název skupiny v naději, že si je majitelé klubů osobně nebudou pamatovat. Jména se měnila tak často, že členům skupiny prostě došla představivost a požádali o název kluky z technické podpory. Jeden z nich, milovník historie, navrhl variantu „Jethro Tull“ na počest anglického agronoma a inovátora 18. století. Jediným důvodem, proč toto jméno skupině vydrželo, byla skutečnost, že pod tímto jménem ji viděl první ředitel klubu Marquee, John Gee, kterému se vystoupení hudebníků víceméně zalíbilo, a proto je pozval znovu. Uzavřeli dohodu s prosperující agenturou Ellis-Wright a stali se tak třetí skupinou, kterou vedla společnost, která se brzy rozrostla v impérium Chrysalis.

První singl Jethro Tull, produkovaný Derekem Lawrencem nezískal moc veřejného uznání (šlo o docela sladkou píseň „Sunshine Day“, napsanou Abrahamsem), ale pro sběratele se stal cenným úlovkem, protože název skupiny na obalu alba byl chybně napsán: „Jethro Toe.“ Skupina brzy vydala své debutové album ve stylu blues This Was (1968). Na tomto disku byla kromě původních výtvorů Andersona a Abrahamse i verze slavné písně „Cat's Squirrel“, na níž byly patrné Abrahamsovy blues-rockové sklony. Anderson dostal příležitost plně předvést svůj flétnistický talent v jazzové kompozici „Serenade to a Cuckoo“ od Rolanda Kirka, přitom vzal flétnu do ruky teprve šest měsíců před vydáním alba. Anderson definoval obecný styl skupiny jako „směs progresivního blues se špetkou jazzu“.

Po tomto albu opustil Abrahams skupinu a založil si vlastní - Blodwyn Pig. Pro jeho odchod bylo několik důvodů: Abrahams byl vášnivým zastáncem klasického blues, zatímco Anderson chtěl použít jiné hudební styly; vzájemné nepřátelství Cornicka a Abrahamse; nechuť cestovat, zejména do zahraničí, a hrát více než třikrát týdně, zatímco celý zbytek týmu chtěl vidět svět a získat slávu mimo domovinu. V souvislosti s odjezdem Abrahamse musela skupina hledat nového kytaristu. Bylo vyzkoušeno mnoho kandidátů, jedním z nich byl i Tony Iommi, který se později stal slavným s Black Sabbath. Ten, ačkoli se objevil s týmem na nahrávce slavné televizní show Rolling Stones rock a roll cirkus (kde všichni členové Tull, kromě Andersona, měli hrát na playback), nezůstal ve skupině (přesný důvod pro odchod je neznámý, existují tyhle verze: hudební neshody, Iommiho závislost na marihuaně nebo Tonyho touha hrát se svou skupinou).

Po dlouhých a bolestných zkouškách Anderson schválil kytaristu Martina Barreho. Nejvíc ze všeho oslovil Andersona vytrvalostí: při první zkoušce byl tak nervózní, že vůbec nemohl hrát, a když se objevil podruhé, zapomněl kabel kytary připojit k zesilovači. Přes tyto nedorozumění se stal Martin Barr trvalou náhradou za Abrahamse a strávil ve skupině tolik času, že je na druhém místě za Andersonem. S novou sestavou skupina nahrála album Stand Up (1969), které bylo jediným v historii Tull, kterému se podařilo vyšplhat na vrchol britské popularity. Celá hudba, s výjimkou Bachova jazzového Bourée, byla napsána Ianem Andersonem. Ve skutečnosti to už vůbec nebylo bluesové album - hudební styl, ve kterém kapela začala hrát, lze s větší pravděpodobností definovat jako progresivní rock. Ve stejném roce 1969 skupina vydala singl "Living in the Past", který dosáhl na 3. místo v britských žebříčcích. V roce 1970 se vrátil do skupiny John Evan (zpočátku jako hostující hudebník) a již s ním skupina vydala album Benefit.

Poté, co nahráli Benefit, basista Cornick opustil skupinu a Anderson pozval svého dětského přítele Jeffrey Hammonda, aby ho nahradil. Později bude Jeffrey hrát roli vypravěče v inscenaci „The Story of the Hare Who Lost His Spectacles" na albu A Passion Play. Na obalech disků a během živých představení se Jeffrey často jmenoval Hammond-Hammond. Byl to jeho osobitý humor, tento vtip naznačuje, že jméno Jeffryho matky bylo stejně jako jeho otce Hammond, ale nebyli příbuzní.

Se stejnou sestavou v roce 1971 vydali Jethro Tull svůj nejslavnější disk, Aqualung. V textech Anderson vyjádřil svůj ostrý názor na náboženské a sociální reality té doby. Přestože se album skládá z velmi rozmanitých písní, existuje mezi nimi jisté spojení, které umožňuje kritikům nazvat Aqualung konceptuálním dílem. Hlavní postavou alba je zoufalý tramp, který se potácí ulicemi a láskyplně slintá při pohledu na malé holčičky. Hrdinkou písně „Cross-Eyed Mary“ byla školačka-prostitutka. Nejoblíbenější písní byla „Locomotive Breath“, která se stále pravidelně hraje v rozhlasových stanicích, a žádný koncert Jethro Tull se bez ní neobejde.

Na začátku roku 1971 bubeník skupiny Bunker odešel, protože nedokázal vydržet těžký cestovní plán a chtěl trávit více času se svou rodinou. Místo za bicí soupravou zaujímá Barriemore Barlow. Jeho debut se odehrál při nahrávání disku Thick as a Brick z roku 1972. Druhé a poslední bylo další album A Passion Play, které vyšlo v roce 1973. Kvintet Anderson-Barr-Ivan-Hammond-Barlow spolupracoval až do roku 1975. Anderson si tentokrát jako hlavní téma vybral úvahy o životě po smrti. Z hudebního hlediska pokračovaly nejednoznačné experimenty se zvukem. Album se prodávalo celkem dobře, ale Andersonova nálada byla výrazně narušena hudebními kritiky.

Jakkoliv se kazily vztahy s kritiky, pozornost publika a láska ke skupině se prohloubila. Potvrzením tohoto trendu byla nahrávka War Child z roku 1974. Většina skladeb byla původně určena pro film stejného jména, který se na obrazovkách nikdy neobjevil. Díky tomu se disk dostal na druhé místo v žebříčku popularity časopisu Billboard a skladby „Bungle In The Jungle“ a „Skating Away on the Thin Ice of the New Day“ se staly rozhlasovými hity.

V roce 1975 představila skupina veřejnosti další album, Minstrel in The Gallery, které se obecně podobalo Aqualungu, kombinujíc jemné akustické věci s ostřejšími kompozicemi, které vycházely z Barrových elektrických kytarových pasáží. Písně alba byly plné smutných myšlenek, někdy hraničících se zjevným cynismem, což vysvětluje Andersonova osobní krize způsobená rozvodem s jeho první manželkou. Kritika byla smíšená, fanoušci jako celek sympatizovali s novou prací svých oblíbených. Obecně lze říci, že Minstrel ... byl uznán jako jedno z nejlepších CD v celé kariéře Jethro Tull, a to navzdory skutečnosti, že je jednoznačně horší v popularitě než jiné klasické dílo skupiny - album Aqualung. Brzy po vydání záznamu tým opět utrpěl ztráty ve složení. Tentokrát se rozloučil se skupinou basista Hammond, který se rozhodl soustředit se plně na malování. Kapela na jeho místo obsadila obsadila Johna Glascocka.

Na konci 70tých let byly vytvořeny tři alba související s lidovými tématy: Songs from the Wood, Heavy Horses a Stormwatch. Na tomto žánrovém obratu nebylo nic překvapivého, protože za prvé, skupina byla dlouho považována za folkrockovou, a za druhé se Anderson usadil na venkovské farmě a klidný venkovský život se zjevně odrazil na jeho práci.

V roce 1977 se ve skupině objevil nový klávesový hráč. Byl to Dee Palmer, který předtím se skupinou spolupracoval jako aranžér koncertů. Glaskock nakonec opustil tým v létě 1979 kvůli progresivní nemoci; na podzim toho roku zemřel při operaci srdce. Nový hráč na basu byl Dave Pegg z Fairport Convention.

Album A, vydané v roce 1980, bylo původně plánováno jako Andersonovo sólové album. Kromě Barra a Pegga se na nahrávání podílel bubeník Mark Craney a speciálně pozvaný klávesista Eddie Jobson, který předtím spolupracoval s Roxy Music, UK a Frankem Zappou. Důraz na syntetizátory přinesl zvuku Jethro Tull nové odstíny. Poté, co tým opustil Craney, začalo hledání vhodného bubeníka. Během tohoto období hrálo střídavě s Jethro Tull několik známých hudebníků, včetně Phila Collinse.

V roce 1987 se vrátilo klasické Jethro Tull. Jejich nové album Crest of a Knave bylo návratem ke zvuku sedmdesátých let a v tisku bylo nadšeně přijato. Hudebníci skupiny byli oceněni nejvyšší cenou Grammy Music Award v nominaci „Nejlepší hard rock/metalový výkon“, čímž překonali silnou konkurenci ve skupině Metallica. Výsledky hlasování byly smíšené, protože mnoho pozorovatelů nepovažovalo Jethro Tull za hard-rockovou ani metalovou skupinu. Následující studiová práce Rock Island (1989) byla horší než předchozí album Crest Of A Knave. Album Catfish Rising z roku 1991 se lišilo od předchozího větší integritou materiálu. I přes Andersonovo oznámení o návratu ke kořenům blues došlo k významnému využití mandolínové a akustické kytary a účast elektronických nástrojů byla naopak minimalizována.

Do roku 2014, kdy ohlásili rozpad, natočili Jethro další tři studiová alba a odehráli stovkykoncertů. V roce 2017 skupina oznámila, že se sejde u příležitosti 50 let existence.

Mezi hudebníky, které Jethro Tull ovlivnili, patří Steve Harris a Bruce Dickinson z Iron Maiden, Eddie Vedder z Pearl Jam, John Myung z Dream Theater, Marcus Siepen z Blind Guardian, Joe Bonamassa, Jenny Conlee z Decemberists a folková doom metalová skupina Blood Ceremony. Iron Maiden nahráli svou vlastní verzi "Cross Eyed Mary" pro B-stranu singlu "The Trooper". Geddy Lee z Rush například o Jethro Tull řekl: "Od mládí jsem byl obrovským fanouškem Tull... a doufám, že se to odráží i v Rush. Ian Anderson mě fascinoval. Jeho prezentace byla prostě kouzelná a on ji podával s takovým smyslem pro humor a skvělým stylem ... My jsme to brali jako obrovskou výzvu, pokusit se vytvořit něco, co může na pódiu působit tak dynamicky."

Derek Shulman z Gentle Giant zařadil Jethro Tull mezi nejlepší kapely v historii progresivního rocku. Po turné s kapelou v roce 1972 Shulman chválil kapelu jako hudebníky a přátele.

Historie skupiny se začala psát na SVVŚ, kde Jiří Korn začal zakládat se spolužákem orchestr! Zpočátku byli jen dva. Posléze sehnali bubeníka. Jenže po šesti měsících nevznikl orchestr, ale bigbít! Skupina byla pojmenována jménem Mickey a v roce 1967 hráli v karlínské Besedě se skupinami tak zvučných jmen, jako byli Juventus, Donald, Hipps, College Band či Primitives Group! V červenci 1967 přišel za Kornem Sváťa Čech s tím, že by založili skupinu, která by byla založena hlavně na zpěvu. V krátké době se skupina vykrystalizovala do finálního personálního složení. Josef Plíva hrál první kytaru. Jiří Korn hrál druhou kytaru a na baskytaru hrál Svatopluk Čech. Varhany obsluhoval Bořek Kadlec a u bicích byl Jiří Šilder, kterého později nahradil Karel „Káša“ Jahn. Skupina se jmenovala The Rebels.

Skupina se naprosto proslavila svým vystoupením v květinových hippies oblečcích na 1. československém beat festivalu v lednu 1967. Vystoupení a celý jejich repertoár byl směsicí skladeb Mamas & Papas, Turtles, Hollies, Byrds a Beatles. Hráli tehdy módním stylem west-coast s prvky mersey soundu. Takto to přímo napsal Jan Křtitel Sýkora v malé publikaci Czechoslovak beat music ´67. A pro zajímavost musíme zmínit i to, že jako manažer se o skupinu staral František Janeček.

V roce 1968 vyšla v Československu významná deska. Jmenovala se Beat – Line Supraphon 1968. Snímky z I. Československého festivalu beatové hudby. To byla bomba! A The Rebels tam měli dvě skladby na druhé, „anglické straně“. Zazpívali "Creque Alley" z repertoáru Mamas & Papas a pak si střihli "Words" bratří Gibbů, z tehdy slavné skupiny Bee Gees. Výsledek byl docela ucházející. V Creque Alley se ve zpěvu střídali Korn s Plívou. Korn svým mečivým hlasem a Plíva svým sametově hebkým tenorem udělali skladbu po stránce zpěvu docela zajímavou. V rozněžnělé "Words" od Bee Gees se rozplýval hlavně Josef Plíva, ale vydatně mu pomáhali všichni ostatní. To byl jejich debut na černé analogové desce.

V roce 1968 ale natočili celou LP. Byla to Šípková Růženka. Michal Prostějovský tehdy dostal nápad, že zpracuje české pohádky a nakonec staří profíci našli príma kluky, kteří to nazpívali jen za to, že na druhou strany pohádek natočili skladby z repertoáru Mamas & Papas Johna Phillipse. Hudbu zaranžoval se svým orchestrem nahrál Václav Zahradník. Jiří Juračka to později okomentoval slovy: „ … klasickej model: natočil to a nashledanou kluci! Sám měl na baráček a kluci dostali na tramvaj.“

Jenže to již byl rok 1968 a po srpnu se jevilo zcela jasně, že to tady asi nebude to pravé ořechové. A do toho se Rebels rozpadli hlavně proto, že jim emigroval do Kanady hlavní zpěvák Josef Plíva. Ale manažerem byl zdatný Franta Janeček, který o sobě také prohlašuje, že je i herec a režisér, a ten věděl „ … koruna je dobrá, ale marka je lepší …“ a tak The Rebels doplnil o Jiřího Juračku z The Rogers Bandu, Miroslava Helcla z George & Beatovens, na basu Bořek Kadlec a na bicí Anatoli Kohout.

Kapela s Janečkem přejela jenom Šumavu a hned začali hrát od jedné hospody k druhé, od jednoho dancingu k druhému. V Německu ale museli přeladit na tvrdší repertoár. Od něžných vokálních výlevů přešli tvrdě na bluesový a hard rockový materiál. A co hráli? No přeci to, co dodnes posloucháme: Mayalla, Cream, Ten Years After, Juicy Lucy ... Jenže hraní po tančírnách a barech není žádná legrace. O tom by mohl povídat leckterý rocker, když to mastil někde v baru v Českém Těšíně, Ostravě, Praze či Brně. Je to přetěžký chleba. A Rebels ho měli asi hodně těžký, když po letech Juračka konstatoval: „ … v pátek sedm hodin, v sobotu osm hodin a v neděli devět!“ První kdo to nevydržel byl Anatoli Kohout. Jednou v pauze při hraní řekl kapele, že jde na WC a pak ho dva roky neviděli! Za bicí si musel někdo sednout a nakonec to byl Jirka Juračka. Ten se radoval z toho, že ho už nebudou bolet záda ze stání za mikrofonem s kytarou. Ale jak sám řekl: „ … už jsem se těšil, jak si odpočinu! Nestojíš, ale sedíš a jen tak boucháš do škopků. Jenže za dvě hodiny ouha! Svaly na rukou byly naběhlé jak balóny! No horor. Ještě, že se podařilo sehnat Kášu Jahna a ten nás zachránil.“ Potom ale utekl basák Kadlec a co teď? Juračka začal učit Korna na basu. Prý byl velmi učenlivý a snaživý. Jako kapela začali být naprosto sehraní a Juračka se dostal do polohy dokonalého bluesového a hard rockového kytaristy a s kapelou začali pomalu dělat vlastní věci. Z převzatého repertoáru hráli především skladby od Doors, Gun a Ten Years After. Ježdění ale měl dost další člen kapely – Miroslav Helcl. A tak vystoupil z rozjetého vlaku. Zbytek hrál jen v trojici. Ale zato par exelance!

Na zimu v roce 1969 se vrátili domů. 21. ledna 1969 měli v Praze koncert, kterým naprosto překvapili hudební veřejnost. V triu hráli jak převzaté věci od gigantů světového rocku, o kterých jsem se zmínil, tak i věci vlastní, které byly srovnatelné, ale přece jen měly melodiku a způsob hudebního myšlení neanglosaské. U Pantonu, kde již byl jako redaktor Aleš Sigmund, vydali singl se skladbami "Zakopanej pes"/"Měl v kapse díru". Singl vyšel až v roce 1970. V té době byli The Rebels na stejné kvalitativní úrovni jako Blue Effect, Flamengo a Framus Five. Patřili k absolutní špičce československé rockové scény. Na desku se nedostala legendami opředená skladba "Free Time". A po dovolené odjela kapela na další sjednané kšefty do Polska. Tam objížděli kluby a festivalyd. Zpočátku tam dělali předkapelu Maryle Rodowicz, ale později jezdili po vlastech polských sami.

Výplaty nebyly zrovna špatné. Snad už to ani nikde není zjistitelné, ale například lékař míval kolem čtyřech tisíc i se sobotními a nedělními službami. Kvalifikovaný dělník míval za tři směny v chemickém průmyslu dva až tři tisíce. WC papír stál 1,50 Kčs a LP z Pantonu stálo 36 Kč. Jo horníci, ti na tom byli super, ti brali za svou práci tehdy 15 tisíc! A teď si vemte, že mladí kluci z bigbítu brali za svoje dennodenní hraní až 100 000 měsíčně! No super. A co bral jejich manažer?! No přeci to samé. A tak The Rebels fungovali v Polsku dva roky, hráli dennodenně a vydělávali velký hrachy. Snad tam byli i slavní, ale desku žádnou v Polsku nenatočili. A prachy utratili. Když se vrátili po dvou letech zpět do Československa u mladého publika již neuspěli. Supraphon a Panton již neměli zájem něco natáčet a vydávat. V tisku nebyla ani zmínka o tom, že se Rebels vrátili. On hudební tisk v pravém slova smyslu ani neexistoval. Hlavní tiskovinou bylo Rudé Právo a to se naučil velmi rychle číst i Judr. František Janeček.

Kapela se snažila, ale v její poslední zkušebně se stalo, že Korn již tak usilovně nezkoušel a Jahn s Juračkou poznali, že je vše ztraceno a tak jednoho dne řekli konec. Jiří Korn se spíše nechal zlákat na to, co asi vlastně chtěl. Peníze a jakoby slávu. Janeček ho přemluvil, aby vzal baskytaru v Olympicu. A Korn se chytil Franty Janečka.

Jednorázového reunionu se kapela dočkala v roce 1991 v rámci série koncertů Comeback. K obnovení činnosti skupiny došlo v roce 1999, kdy vydali nové eponymní album. Rebels následně koncertovali (též s hostem Davidem Jahnem na klávesy) minimálně do roku 2007.

Rhinoceros byla americká rocková skupina, která vznikla v roce 1967 na základě konkurzu, který pořádala společnost Elektra Records. Nicméně kapela, ačkoli byla v mnoha kruzích velmi uznávaná, nesplnila očekávání nahrávací společnosti. Byla také špatně přijata fanoušky, vydala pomalu prodávané debutové album a dvě ještě méně úspěšné LP desky, než se rozpadla. Jeden z recenzentů to komentoval slovy: "Navzdory skutečnosti, že kapela nedokázala naplnit očekávání, která vzbudila reklamní mašinérie Elektra Records, si přínos Rhinoceros pro rock přesto zaslouží větší uznání, než jí přisuzují pozdější rockové historie.

Paul A. Rothchild, tehdejší hledač talentů a domácí producent společnosti Elektra Records, a jeho kolega Frazier Mohawk se rozhodli individuálně podepisovat smlouvy s mladými talentovanými hudebníky a tímto způsobem je spojit do skupiny. Zatímco Mohawk se podílel na koordinaci členství v kapele, která se stala formací Buffalo Springfield, při zakládání skupiny, která se stala Rhinoceros, hrála formálnější roli třetí strana.

Rothchild a Mohawk nejprve pozvali dvanáct hudebníků na konkurz v září 1967 do Mohawkova domu v Laurel Canyonu. V této počáteční skupině byli Doug Hastings (kytara) a Alan Gerber (klávesy a zpěv). Druhý konkurz se konal v jednom losangeleském motelu v listopadu 1967, kde bylo posouzeno přibližně dvacet hudebníků. Po tomto setkání byli pro spolupráci s Hastingsem a Gerberem vybráni John Finley (zpěv) a Danny Weis (kytara). Finley i Hodgson byli bývalými členy skupiny Jon and Lee & the Checkmates, o jejíž podpis projevil Rothchild zájem již v roce 1965, která se však v září 1967 rozpadla.

Weis byl původním členem Iron Butterfly a hrál na jejich debutovém albu. Hastings byl členem seattleské skupiny Daily Flash a krátce působil jako náhrada za Neila Younga v Buffalo Springfield během jednoho z Youngových odchodů ze skupiny. Ostatní členové Daily Flash byli pozváni na konkurz do Rhinoceros, vybrán byl však pouze Hastings. Weis poté navrhl jako baskytaristu pro Rhinoceros bývalého spoluhráče ze skupiny Iron Butterfly Jerryho Penroda; jeho návrh byl přijat. Poté byl do sestavy přizván bývalý klávesista skupiny Checkmate Michael Fonfara. John Keleihor, bývalý bubeník skupiny The Daily Flash, se podílel na některých raných nahrávkách skupiny, ale brzy odešel. Posledním vybraným členem se počátkem roku 1968 stal Billy Mundi, bývalý bubeník skupiny Mothers of Invention.

Kapela poprvé společně nahrávala jako doprovodná hudba pro debutové album Davida Acklese, které vyšlo v roce 1968. Debutové album Rhinoceros, které produkoval Paul Rothchild, vyšlo rovněž v roce 1968 a navzdory silné propagaci a pochvalným kritikám se příliš neprodávalo. Instrumentální skladba "Apricot Brandy", kterou napsali Weis a Fonfara, se však dostala na 46. místo v žebříčku Billboard Charts a později ji jako signální melodii použilo rádio BBC a Danny Gatton ji coveroval na kompilaci Rubáiyát z roku 1990. Další z písní alba, "I Will Serenade You", kterou napsal John Finley, převzala skupina Three Dog Night jako "Let Me Serenade You" a v roce 1973 se dostala na 17. místo v USA. Kromě toho jejich coververzi "You're My Girl (I Don't Want To Discuss It)" převzala v roce 1969 skupina Amen Corner na svém albu National Welsh Coast Live Explosion Company a v roce 1970 Rod Stewart na svém albu Gasoline Alley. "I Will Serenade You" byla debutovým singlem skupiny Rhinoceros ve Spojených státech, zatímco "You're My Girl" byla debutovým singlem ve Spojeném království, obě písně byly vydány v roce 1968. Obě písně byly vydány na stejném singlu, přičemž každá z nich byla "B stranou" té druhé, v závislosti na zemi vydání.

V následujících dvou letech došlo k mnoha změnám v sestavě a k vydání dalších dvou alb. Od vydání druhého alba Satin Chickens (1969)se již Rothchild a Mohawk nepodíleli na produkci. Album místo nich produkoval David Anderle. Po dokončení alba náhle odešel z kapely baskytarista Jerry Penrod; krátce ho nahradil bratr Dannyho Weise Steve a později Finleyho bratranec a bývalý spoluhráč z kapely Jon & Lee & The Checkmates Peter Hodgson. Hodgson prohrál v prvním konkurzu s Jerrym Penrodem a poté se připojil k Davidu Claytonovi-Thomasovi v Torontu v jeho "David Clayton-Thomas Combine". Později se vrátil do Los Angeles, kde spolupracoval s Jacksonem Brownem a v dubnu 1969 se konečně připojil k Rhinoceros.

Před nahráváním třetího alba kapelu opustí ještě další tři členové: nejprve to byl kytarista Doug Hastings, který odešel ještě téhož léta a nahradil ho další člen Checkmate Larry Leishman, který do poloviny roku 1968 hrál s Freedom Fair a The Power Project a poté s Bobby Krisem & The Imperials. O něco později opustil kapelu Alan Gerber kvůli neshodám s rozhodnutím manažera kapely Billyho Fieldse, že kapela nebude vystupovat na Woodstocku; krátce nato ho následoval Billy Mundi. Obě role zpěváka a bubeníka převzal manažer/bubeník The Checkmates Duke Edwards, který na začátku roku 1969 hrál také s nováčkem v Rhinoceros Leishmanem v The Duke Edwards Cycle. Sestava John Finley (zpěv), Danny Weis (kytary), Michael Fonfara (varhany), Peter Hodgson (baskytara), Larry Leishman (kytary) a Duke Edwards (bicí, zpěv) se přestěhovala do New Yorku a v roce 1970 nahrála třetí a poslední album Rhinoceros Better Times Are Coming. Poté skupina odehrála několik koncertů ve Fillmore East, po nichž Edwardse nahradil bubeník Dr. Johna Richard Crooks, kterého měl zase nahradit Malcolm Tomlinson, který zůstal ve skupině až do jejího rozpadu, tedy do poloviny roku 1971.

Tato kapela je produktem Františka Ringo Čecha a jeho osoba (a jeho pozdější spolupráce s Jirkou Schelingrem) je vlastně důvodem, proč tuto kapelu vůbec zmiňovat Čech měl možnost hrát v doprovodné hudební skupině Černého divadla Jiřího Srnce na turné po Spojených státech amerických. Jenže v té době hrál v Olympicu. Obrovský strach z toho, že někdo ze závisti na něj napíše nějaký hanopis, aby nemohl vycestovat a pošle na policii, ho donutil k tomu, že nikomu nic neřekl. Prostě jednoho dne nepřišel na zkoušku do zkušebny Olympicu a tím zmizel. Kde Franta je se dověděli v Olympicu až tehdy, když byl s Černým divadlem za oceánem.

Po návratu se „slavný bubeník“ nemohl chvíli nikde uchytit. A to je ten pravý důvod, proč postavil na začátku roku 1967 „svou“ kapelu. Název skupiny odvodil od svých milovaných bubnů značky Rogers, které si přivez z USA. Skupina to byla hvězdná. V té době se blýskala superhvězdami československé rockové scény. Na kytaru hrál a zpíval Petr Kaplan. Se saxofonem byl ve skupině Míla Růžek a piano hrál Rudolf Rokl. Na baskytaru hrál a zároveň taky zpíval Ladislav Chvalkovský. Bicí ovládal a kapelníkoval Ringo. Ale další hvězdou byl i zpěvák Pavel Sedláček. Hráli materiál tak jak se líbil a jak ho prosazovali jednotliví členové skupiny. Vesměs to byl klasický rock 'n' rollový materiál.

Na počátku léta ale došle ke změnám. Ve skupině Donald byl u bicích Jiří Jirásek. A Jirásek byl ten George z George & Beatovens. V momentě, kdy Petr Novák začal reaktivovat George & Beatovens, dal Jirásek okamžitě v Donaldech výpověď. Kapela bez bubeníka existovat nemůže a žádný volný zrovna nebyl na dosah. Zbytek Donaldů oslovil aktivního Frantu Čecha a ten několik vystoupení odbubnoval. Jenže bylo hodně brzy jasné, že to tak nemůže fungovat do nekonečna. Hřebíkem a poslední příčinou zániku skupiny byl odchod Vladimíra Kulhánka na vykonání základní vojenské prezenční dvouleté služby. Rogers Band pak pohltil zbytek Donaldů.

A tak do skupiny přišli Pavel Černocký jako zpěvák, Zdeněk Juračka jako kytarista a Miloš Svoboda na doprovodnou kytaru. Vznikl tak doslova rock & rollový big band. Na repertoáru byl rhythm & blues a rock & roll. Jenže hrát jen převzatý repertoár v té době již nestačilo. Československá televize se skupinou natočila několik písniček, které se možná vysílaly i více než jednou. Také získali externí angažmá v divadle Semafor. Pro začátek to šlo, ale pro takové profíky to nedostatečné. Rogers Band objížděl republiku a vyhrával nadšenému publiku. Vystoupili s blokem převzatých skladeb i na I. Československém beatovém festivalu v Praze. Jenže to byl propadák u publika i hudebních kritiků. Hlavně však neoslovili zástupce z vydavatelských firem. Po pravdě však musím připomenout, že tehdy tady byly jen dvě firmy. Státní podniky Supraphon a Panton. Na festivalu byly jiné hvězdy a s mnohem kvalitnějším a zajímavějším repertoárem. A tak skupina Rogers Band přestala se začátkem roku 1968 existovat. Hlavní osoba Rogers Bandu se ovšem neztratila. Okamžitě po rozpadu skupiny nastoupil angažmá v orchestru L. Rubeše a odcestoval na takzvané zahraniční angažmá. To bylo obyčejné vyhrávání po rakouských či německých hospodách a tančírnách. Tam se hrálo osm hodin denně a v neděli to bývalo i deset hodin hraní. Byla to tvrdá makačka hudebních dělníků.

Roční existence Rogers Bandu v historii československého rocku nezanechala žádnou významnou stopu.

Skid Row byla irská bluesrocková skupina z přelomu 60. a 70. let 20. století, která působila v Dublinu a v jejímž čele stál baskytarista Brendan "Brush" Shiels. Byla to první skupina, ve které profesionálně hráli budoucí členové Thin Lizzy Phil Lynott a Gary Moore.

Skupina vznikla v srpnu 1967 ve složení Brendan "Brush" Shiels - basová kytara, Noel "Nollaig" Bridgeman - bicí, Bernard "Ben" Cheevers - kytara a Phil Lynott - zpěv. Shiels a Cheevers spolu před založením skupiny Skid Row hráli v několika dublinských skupinách. První koncert skupiny se konal v září 1967 ve sklepním klubu na Lower Abbey Street v Dublinu. Cheevers opustil skupinu v září 1968, aby mohl pokračovat v práci na plný úvazek v elektrotechnickém průmyslu. Před jeho odchodem se při hledání vhodně zdatného kytaristy ke kapele připojil jako pátý člen Gary Moore. Moore i Cheevers hráli v kapele po krátkou dobu "předávání". Robbie Brennan dočasně nahradil původního bubeníka Bridgemana až do června 1969 a Cheeverse v polovině roku 1968 nahradil šestnáctiletý Gary Moore a skupina nahrála singl "New Places, Old Faces"/"Misdemeanour Dream Felicity" pro label Irish Song Records (jediná vydaná nahrávka Lynotta se Skid Row).

Později téhož roku Shiels Lynotta ze sestavy vyřadil a přeměnil Skid Row na power trio tím, že se sám stal hlavním zpěvákem. Jako kompenzaci mu Shiels věnoval basovou kytaru, kterou koupil od bývalého hudebníka Roberta Ballagha za 49 liber v roce 1967, když působil v Uptown Bandu, naučil Lynotta hrát na baskytaru a po působení v 'Orphanage' se Lynott mezinárodně proslavil jako zakladatel, baskytarista a zpěvák Thin Lizzy. Skupina nahrála pro 'Song' druhý singl "Saturday Morning Man"/"Mervyn Aldridge". Tyto dva singly a tři skladby z nahrávky BBC vyšly v dubnu 2006 na značce 'Hux' pod názvem Live and on Song. Na konci roku 2006 byla objevena řada demokazet skupiny Skid Row, na nichž se podílel Phil Lynott. Jednalo se o jeho nejranější nahrávky (z roku 1968), které byly po desetiletí považovány za ztracené.

S navrátivším se Bridgemanem hráli Skid Row jako předkapela některých velkých rockových skupin 60. let, včetně Fleetwood Mac v lednu 1970. Moorea ovlivnil jekich kytarista Peter Green, na kterého zase zapůsobila Moorova hra na kytaru a představil ho nahrávací společnosti Columbia/CBS. Třetí singl, "Sandie's Gone (Part 1)"/"Sandie's Gone (Part 2)", vyšel na nové značce kapely v dubnu 1970 a v tomto období byla také nahrána řada sessions a koncertů pro BBC. V říjnu 1970 skupina vydala své první album Skid. Druhá LP deska 34 Hours - nazvaná tak proto, že její nahrávání trvalo pouhých 34 hodin - vyšla počátkem roku 1971 a předcházel jí singl "Night Of The Warm Witch"/"Mr. De-Luxe". Skid Row vystoupili 18. března 1971 v legendárním německém televizním hudebním pořadu Beat Club. Následovala krátká turné po Evropě (říjen 1970, společně s Canned Heat) a USA.

Na podzim 1971 bylo nahráno třetí album, ale Moore opustil skupinu v prosinci 1971 těsně před dalším plánovaným turné po USA. Na několik živých vystoupení ho dočasně nahradil Eric Bell (z Thin Lizzy), než se kytaristou skupiny na plný úvazek stal Paul Chapman. Moore později hrál s Thin Lizzy a nahradil Erica Bella. Na nevydaném albu Chapman přezpíval Mooreovy kytarové skladby, ale ani jedna z verzí nebyla téměř dvacet let zveřejněna. Když kapela ochabla, Chapman v červenci 1972 odešel (později se připojil k UFO). Shiels se poté spojil s bubeníkem Johnem Wilsonem (ex-Them, Taste a Stud) a budoucím kytaristou Sparks Adrianem Fisherem a založili skupinu nazvanou jednoduše Brush.

Skupina Skid Row se reformovala v Irsku v roce 1973, nejprve ve složení Shiels, Wilson, zpěvák Eamonn Gibney a kytarista Ed Deane, později se přidal klávesista Kevin McAlea. Gibney se později připojil ke Colmu Wilkinsonovi a Helen Jordanové a jako The Dajacs zpíval v irském finále soutěže Eurovision Song Contest v roce 1980, kde se umístil na 7. místě. Sestava Shiels/Deane/Wilson vydala singl "Dublin City Angels" / "Slow Down". Johna Wilsona nahradil Paddy Freeney, než se skupina počátkem roku 1974 opět rozpadla. Několik následujících měsíců hrál Shiels v Bell-Brush Bandu s Ericem Bellem a Timmym Creedonem (bicí, ex-Orphanage), ke kterým se občas připojil Eamonn Gibney. Koncem roku se Shiels, Moore a Bridgeman krátce sešli na řadě koncertů a v roce 1975 v sestavě Shiels, Bridgeman, Jimi Slevin, Timmy Creedon a Johann Brady nahráli singl Skid Row "The Spanish Lady"/"Elvira". V roce 1976 Jody Pollard nahradil Pata O'Farrella v sestavě se Shielsem, Bridgemanem (bicí), Johnem Bradym (baskytara) a Davem Gaynorem (bicí) a natočili Phil Lynottem produkovaný oboustranný A-singl "Coming Home Again"/"Fight Your Heart Out" a nevydanou skladbu "Skid Row Flashback". Na dvoudiskovém živém albu Rock n' Roll standards Alive And Kickin z roku 1976 se podíleli Shiels, Bridgeman, Brady, Pollard, Gaynor a Ian Anderson. V roce 1978 se Pollard znovu připojil, tentokrát místo Erica Bella, spolu se Shielsem, Bridgemanem, Bradym a Joe Stauntonem (kytara, ex-Orphanage).

John Brady zahynul 15. února 1993 při autonehodě, Phil Lynott zemřel v lednu 1986 na sepsi, Gary Moore v únoru 2011 na infarkt . Skupina Skid Row neměla mimo Irsko a Velkou Británii příliš velký komerční úspěch, ačkoli v žebříčku UK Albums Chart dosáhla na 30. místo. Další nahrávky vydávali v letech 1990 až 2006. Uvádí se, že v roce 1987 požádal Jon Bon Jovi Garyho Moora, aby prodal název "Skid Row" americké heavymetalové skupině za 35 000 dolarů (Bon Jovi částečně vlastní práva na vydávání hudby této skupiny). Shiels však tvrdí, že Moore pouze odkázal kapelu na Shielse, aby s ním prodiskutoval práva na název, ale že to nikdy nebylo dotaženo do konce. Shiels stále příležitostně vystupoval jako Brush Shiels Skid Row, ještě v únoru 2005. Bridgeman dále studiově spolupracoval s kapelami Clannad, The Waterboys a Altan a na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl členem skupiny irské folkové zpěvačky Mary Black. Zemřel v březnu 2021.

V říjnu se v Carlisle, v hrabství Cumbria, zformovala anglická psychedelická skupina Spooky Tooth, postupným vývojem skupin The Ramrods (1960 - 1963), The V.I.P.'s (1963 - duben 1967) a Art (duben - říjen 1967). První album Supernatural Fairy Tales vydali v tomhle roce ještě jako Art.

Před Spooky Tooth vystupovali čtyři z pěti zakládajících členů skupiny v kapele Art. Po jejím rozpuštění se členové této skupiny (kytarista Luther Grosvenor, zpěvák Mike Harrison, bubeník Mike Kellie a basista Greg Ridley) v říjnu 1967 spojili s americkým klávesistou a zpěvákem Garym Wrightem a vytvořili Spooky Tooth. Jejich debut, It's All About byl vydán v červnu 1968 u Island Records a byl produkován Jimmym Millerem, který byl také za deskami pro Spencer Davis Group, Traffic a Blind Faith.

Druhé album, Spooky Two (březen 1969), také produkované Millerem, získalo určitou pozornost v rockovém tisku, ale stejně jako debut se nepodařilo prodat. Jednalo se o poslední album původní sestavy a obsahovalo jejich nyní klasickou verzi Larry Weissem napsané „Evil Woman“ a skladbu „Better by You, Better than Me“, kterou na svém albu Stained Class (1978) předělali Judas Priest.

Ridley se v roce 1969 připojil k Humble Pie a byl nahrazen pro album Ceremony Andy Leighem. Experimentálně laděné album Ceremony bylo úplně jiné a obdrželo smíšené recenze. A navzdory tomu, že projekt inicioval Gary Wright, album ukončilo kariéru skupiny. Wright to popisuje: „... Udělali jsme projekt, který nebyl naším albem. Byl to projekt s tím francouzským skladatelem elektronické hudby jménem Pierre Henry. Řekli jsme vydavatelství:„ Víte, že je to jeho album, ne naše. Budeme na tom hrát jenom jako hudebníci. “ A když bylo album dokončeno, řekli: "Ale ne - je to skvělé. Vydáme to jako vaše další album." Řekli jsme: "To nemůžete udělat. Nemá to nic společného se Spooky Two a zničí to naši kariéru." A to se přesně stalo. “ Wright opustil skupinu po vydání alba.

Harrison, Grosvenor a Kellie zůstali a nahráli The Last Puff (1970) se členy skupiny Joe Cocker's Grease Band (kytarista Henry McCullough, klávesista Chris Stainton a basista Alan Spenner). You Broke My Heart So I Busted Your Jaw bylo první album obnovené kapely, vydané v květnu 1973 na Island Records. Zakládající kytarista Grosvenor se ke skupině nevrátil, protože se připojil k Motte The Hoople a změnil si jméno na Ariel Bender. Grosvenora vystřídal Mick Jones, zatímco zakladajícího bubeníka Kellieho nahradil Bryson Graham. Basu hrál Ian Herbert a poté Chris Stewart.

Na jejich další album Witness (listopad 1973) se místo Brysona Grahama vrátil původní bubeník Mike Kellie. Gary Wright zůstal v této fázi historie kapely dominantním skladatelem. Po vydání alba však spoluzakladatel Harrison odešel a Mike Patto se stal novým zpěvákem, spolu s Wrightem. V říjnu 1974 nahráli The Mirror, přišel nový basista Val Burke a Bryson Graham se vrátil zpět na bicí. Selhání alba však vedlo k tomu, že Wright odešel znovu na sólovou kariéru a skupina se v listopadu 1974 rozpadla.

V Lewistonu, v Udahu, vzniká skupina Stone Garden, která má kořeny v počátku 60tých let. Hrají psychedelický rock s prvky heavy metalu. V roce 1969 vydali svou jedinou těžkou nahrávku "Oceans Inside Me/Stop My Thinking". Rozpadli se v roce 1972. V roce 1998 vyšlo album s kolekcí jejich skladeb z konce šedesátých let.

Vášeň pro kytaru se u Paula Speera objevila už v devíti letech, kdy ho oslovil surf rock a kapely jako The Ventures. Spolu s bratry Garym a Nealem v polovině 60. let založili první kapelu, která se jmenovala Three Dimensions. Brzy poté přibrali do kapely i souseda a spolužáka, baskytaristu Dana Merrella a změnili název na Knights of Sound. V roce 1965 profesionálně nahráli původní píseň "The World is Coming to an End". Název Sound Garden pochází z psychedelického plakátu, který viděl jejich manažer a myslel si, že je to mnohem modernější název než Knights of Sound. Kontaktovali vydavatele plakátu a požádali ho o povolení použít ho jako název kapely.

Gary Speer dokončil v roce 1969 střední školu a odešel na vysokou. Na jmísto přijali varhaníka a zpěváka Russe Pratta. Původní verze písně "Oceans Inside Me" se nahrávala v domácím studiu v Clarkstonu ve státě Washington, jehož inženýr Doug Smith vlastnil spoustu profesionálního vybavení. Jako mnoho tehdejších nahrávek byla nahrána živě do mono, bez overdubů nebo multitrackingu. Doug Smith s nimi uzavřel dohodu, že nahrají dvě písně a on vylisuje 300 pětačtyřicítek za 300 dolarů. Písně se masterovali ve studiu ve Spokane ve státě Washington a majitel jim nabídl, že je vydají u Angelus-Bell Records v Los Angeles. Gary napsal obě písně a nazpíval hlavní vokály. V době nahrávání byla kapela pětičlená a John Purviance hrál na saxofon a harmoniku.

Po většinu života kapely členové chodili do školy, takže turné na podporu desky probíhalo především o víkendech. Svou koncertní čiností pokrývali Idaho, Washington, Montanu, Britskou Kolumbii, Oregon a severní Kalifornii. Zastupovala je jedna seattleská bookingová agentura (většina koncertů byla taneční pro teenagery). Zajímavým koncertním zážitkem bylo vystoupení na veletrhu pro teenagery ve Spokane s různorodou sestavou včetně Canned Heat a Sam the Sham and the Pharaohs.

V roce 1972 měl Paul, že skupina je v zajetých kolejích a nikam se neposouvá, tak se rozhodl odejít a na hudební školu. Byl lídrem kapely a také vlastnil dodávku a PA systém, takže když odešel, kapela se rozpadla. Dva roky pak navštěvoval hudební školu a po jejín dokončení se přestěhoval do Seattlu, kde získal angažmá v koncertní kapele, která byla neustále na cestách. V polovině sedmdesátých let na pár roků skončil v Los Angeles, kde se věnoval nahrávání nahrávání a stal se nahrávacím producentem a inženýrem. Jeho první album vyšlo v roce 1984 a třinácté v roce 2009. Má za sebou také úspěšnou producentskou kariéru (asi 250 alb). V roce 1998 byl oceněn nominací na cenu Grammy za videoalbum, na kterém spolupracoval se Scottem Rockenfieldem, bubeníkem metalové skupiny Queensryche.

V roce 1998 Rich Haupt, majitel Rockadelic Records, dostal do rukou kopii singlu "Oceans Inside Me" a moc se mu líbila. Tímhle způsobem vyšlo album nahrávek od roku 1965 do roku 1972.

V americkém Michiganu vzniká kapela Stooges, hrající hard rock a punk rock. Vůdčí osobností je Iggy Pop. Je považována za jednu z nejvlivnějších kapel historie rocku, jejich tvrdý a syrový styl pomohl vzniknout punku a ovlivnil mnoho rockových žánrů a celou škálu významných kapel jako například Sex Pistols nebo Nirvanu. Skupina byla hudebně aktivní do roku 1974, kdy zanikla. Od roku 2003 vystupovala znovu (v roce 2016 kytarista James Williamson oznámil její rozpad). V prvním období své existence kapela vydala tři alba, další album s názvem The Weirdness následovalo v roce 2007.

Detroitský rodák James Newell Osterberg si prošel několika lokálními uskupeními (z nich nejznámější je asi The Iguanas), než přišel na to, že hrát klasické blues není nijak zvlášť progresivní a že je čas tu muziku uchopit tak nějak jinak. Samotnému se mu do toho taky nechtělo, a tak k sobě přibral bratry Rona (kytara) a Scotta (bicí) Ashetonovi a jako bonus i basáka Dave Alexandera. Psal se rok 1967, kapela dostála název The Stooges, Osterberg přijal umělecký pseudonym Iggy Pop a skupina se jala koncertovat. A že to byly koncerty velmi netradiční. Bizarní pseudo-blues kořenili pánové mikrofonem snímaným vysavačem popř. mikrofonem umístěným do puštěného mixéru. Korunu těmto pekelným vystoupením však dával zpěvák Iggy Pop, který se vyznačoval kutálením se po střepech, skákáním do davu či oblíbenou hrou „Hoď po mně, co chceš a já si to na sebe napatlám“. Zkrátka a dobře, bylo to šílené. Právě živelná vystoupení byla to, co kapele rychle získávalo popularitu a v roce 1968 s nimi a s hudebně spřízněnou kapelou MC5 uzavřela kontrakt společnost Elektra.

Debutová stejnojmenná deska spatřila světlo světa v roce 1969 a produkce se ujal slovutný John Cale, bývalý člen kapely The Velvet Underground, ovšem syrový garážový rock se nesetkal jak s komerčním úspěchem, tak ani s pochvalou kritiky. O rok později se v obchodech zjevilo dílo druhé a neslo název Fun House, avšak vedlo si navlas stejně jako jeho předchůdce.

Stooges se tedy rozhodli reagovat a do kapely přibrali druhého kytaristu Jamese Williamsona a pianistu Boba Sheffa, který byl ale záhy nahrazen Scottem Thurstonem. To už ale kapelu opouští Alexander, kterého nahrazuje nejprve Zeke Zettner, který však vzápětí uvolňuje místo pro Jamese Reccu. Kapela se v téhle době nacházela v těžkém rozkladu, neboť drogy tvořily podstatnou část jejich jídelníčku a obzvláště Iggy se v společensky přijatelném stavu téměř nevyskytoval. Koncerty se staly jednou velkou loterií o tom, jestli bude Pop schopen vůbec vylézt na pódium a když navíc i něco zazpíval a neporval se s půlkou hlediště, tak se dalo mluvit o malém zázraku. Logickým vyústěním neschopnosti kapely plnohodnotně pracovat byl vyhazov Stooges od Elektry, který znamenal přerušení jejich fungování.

Iggy Pop se v té době seznámil s Davidem Bowiem, který byl tehdy plně ponořen do svého Ziggy Stardusta a obě ikony se rychle sbratřily. Bowie přesvědčil Popa k přesunu do Británie, kde se rozhodli reformovat The Stooges a proto s sebou vzali i Williamsona. Ovšem najít k Iggymu vhodné spoluhráče z řad anglických hudebníků se pořád nedařilo, a tak bylo do USA posláno pro bratry Ashetonovi. Kapela pod hlavičkou Iggy & The Stooges a pod producentským dohledem Bowieho natočila desku Raw Power (1973), ale opakoval se stejný problém, jako s prvními dvěma deskami, tzn. komerční neúspěch. Kapela sice začala koncertovat, ale v roce 1974 byl Iggy opět naprosto zničen heroinem, a tak to chlapci zabalili. Iggy Pop se dva roky dával do kupy a pak za pomoci Bowieho a Williamsona odstartoval úspěšnou sólovou kariéru, Ashetonovi založili vlastní kapelu, která však dlouho nevydržela a Ron přesídlil do kultovní americké formace Destroy All Monsters. Dave Alexandr zemřel v roce 1975 na zánět jater.

V roce 2003 natočil Iggy Pop desku Skull Ring a obohatil ji o některé skladby, na kterých spolupracoval s bratry Ashetonovými a reunion byl na světě. Po téměř 30 letech začali Stooges opět koncertovat a v roce 2007 vydala kapela po 34 letech novou deskou s názvem The Weirdness.

Stejně jako mnoho svých současníků z americké klubové scény se The Stooges ve své době nesetkali s masovou popularitou a s masivním přísunem peněz. Ovšem stejně jako u jiných tzv. proto-punkových kapel u nich platí, že svoji tvorbou předčili svou dobu o několik let a mnozí punkeři a nejen oni (např. Kurt Cobain nebo Jack White z White Stripes) označují jejich tvorbu za zcela zásadní vliv na své hudební cítění. Kritika, která jejich první desky příliš nešetřila, je na konci 70. let vynášela do nebes a Iggy Pop se dočkal přízviska „Kmotr Punku" (někdy také otec punku). Zkrátka a dobře, The Stooges ovlivnili hudební vývoj nezanedbatelnou měrou a svými prvními třemi deskami se zařadili mezi legendy. Předělávky jejich skladeb udělali například Damned, Red Hot Chilli Peppers, Sex Pistols, Slash, thrash metaloví Slayer nebo Rage Against The Machine.

Skupinu Taste of Blues založili v roce 1967 ve švédském Malmö hudebníci Claes Ericsson, který hrál na klávesy a housle a který později působil v "eklektické" rockové skupině Lotus ze 70. let, zpěvák Anders Stridsberg, kytarista Fred Rolf Berg, baskytarista Robert Moller a bubeník Patrick Erixson.

V roce 1969 a poté, co Anderse Stridsberga nahradil americký zpěvák Don Washington, nahrála skupina své jediné album Schizophrenia. Jejich album patří spolu s International Harvester a Mecki Mark Men k ryzí undergroundové psychedelické šedesátkové klasice Švédska. Titulní skladba na albu byla jedna celá strana repetitivních voodoo rytmů (připomínajících raný styl Can) s přízračnými tóny varhan Farfisa (a la raný styl Richarda Wrighta kolem roku 1967-68), flétna, housle, saxofon a kytara hrály postupně sóla, a to jak předem plánovaná, tak improvizovaná. Uhrančivý příklad švédského krautrocku! Zbývající skladby byly konvenčnější a bluesověji založené, včetně verze písně Johna Mayalla "Another Kinda Love". O vokály se postaral černošský Američan Don Washington.

Krátce poté se Taste of Blues rozpadli a Ericsson spolu s Erixsonem založili progresivní, hardrockovou skupinu Asoka. Album Schizophrenia bylo znovu vydáno v roce 1992 u švédského, vinylového vydavatelství Garageland a na CD u Transubstans Records.

V Londýně vznikly T. REX, původně folk rocková skupina Tyranosaurus Rex, vedená kytaristou a zpěvákem Marcem Bolanem. V roce 1968 vydala své debutové album My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows, které dosáhlo 15. pozice v britské hitparádě. V 70. letech dosáhli T.Rex úspěchu jako glam rocková skupina s hity „Hot Love“, „Get It On“, „Telegram Sam“ a „Metal Guru“.

Ať už se budeme zajímat o Tyrannosaurus Rex nebo T.Rex, vždy bude platit, že obě tyto kapely můžeme zcela ztotožnit s kytaristou a zpěvákem, který se jmenoval Marc Bolan (vl. jménem Marc Feld ), protože bez něj by tato uskupení nebyla ničím jiným než partami doprovodných muzikantů. Marc dostal svoji první kytaru v 9 letech a už ve 14 letech ho vyrazili ze školy. Marc si z toho ale zřejmě tolik nedělal, stal se členem hnutí mod a následně se vydal na dráhu manekýna. Jenomže při předvádění oblečení toho zřejmě hudebně moc neprodukoval, a tak se v roce 1967 připojil k anglické mod kapele John’s Children, kde k jejich materiálu přispěl singlem Desdemona, který BBC (kvůli textu o zvedání sukně) moralisticky zakázala. Kapela se následně rozpadla.

Marc se vydal do Paříže, kde se setkal s jakýmsi čarodějem a stal se jeho učněm. Zájem o magii a mystiku Marka hodně ovlivnil, což se odrazilo i na jeho rané tvorbě. V této době již začíná používat pseudonym Marc Bolan, kde Bolan je pravděpodobně vytvořen ze jména Bob Dylan, kterého Marc také svého času napodoboval.

Po návratu do Londýna se dává dohromady s perkusákem Stevem „Peregrinem“ Tookem a vytváří ryze akustické folkové duo Tyrannosaurus Rex, které na sebe následujícího roku upozorní singlem „Debora“. Úspěch se dostavuje, vycházejí další desky a kapela se pevně zabydluje na undergroundové hippie scéně. Jenomže v roce 1969 se začínají projevovat hudební i lidské rozdíly obou muzikantů. Bolan odmítá na desky umisťovat Tookovy kompozice, což není pochopitelně zcela pochopeno a následné americké turné končí fiaskem a Tookovým vyhazovem. Steve Took se později vydal na dráhu drogového dealera a na počátku 80. let ho jeho zaměstnání přivedlo do hrobu.

Bolan ale nevěší kytaru na hřebík a ještě téhož roku začíná spolupráce s dalším perkusistou Michaelem Finnem, kterého si vybral nejen pro jeho hudební kvality, ale prý také kvůli tomu, že se Bolanovi líbila jeho motorka. Ale úspěch se opět dostavuje, a to díky singlu „Ride a White Swan“. Název kapely je zkrácen na T. Rex (vcelku nechtěně, protože producenty už nebaví na pásky ve studiu neustále psát dlouhý název kapely) a hudebně se kapela stále více přibližuje k popu než k undergroundu. Pro potřeby turné se k dvojici přidávají další dva hudebníci (Steve Currie – basa, Bill Legend – bicí) a z T. Rex se stává regulérní rocková kapela.

Zásadním zlomem pro britskou scénu počátkem 70. let bylo vystoupení T.Rex v pořadu Top of the Pops, kam Bolan přišel nalíčen, a právě toto vystoupení se stalo začátkem glam rockového období, jehož stěžejní deskou byla Electric Warrior (1971). Singl „Get It On“ dokonce boduje i v glam-rockem téměř nezasažené Americe. T. Rex jsou na vrcholu popularity a i další deska s názvem The Sliderje velice úspěšná. Bolan v tomto období vypadá jak velice ošklivá ženská a patři mu primát ve vystupování v ženských šatech. Novináři mluví o tzv. T. Rextasy, kterou srovnávají s beatlemánií, protože šílenství teenager fanynek, které ječí a omdlévají na koncertech, je enormní. Bolan dokonce koncertně spolupracuje s Eltonem Johnem a Ringem Starrem, mimo jiné i na koncertním záznamu Born to Boogie.

Rok 1973 sice přináší veleúspěšný singl „20th Century Boy“, ale zároveň je posledním rokem výsadního postavení Skupiny na hudební scéně. Bolanovi stoupá kromě slávy do hlavy také kokain do nosu, což vede k diktátorskému přístupu k ostatním muzikantům, jenž vyvolal nejprve odchod Billa Legenda (konec roku 1973) a po totálním propadáku, kterým se stala deska Zinc Alloy and The Hidden Raiders of Tomorrow, opouští kapelu i producent Tony Visconti, jehož podíl na úspěchu kapely byl rozhodně nezanedbatelný. A aby těch rozchodů nebylo málo, tak se Marc rozvádí, a to konkrétně se svou ženou June Child a zakládá nový poměr. Partnerkou se mu stává zpěvačka Gloria Jones, která vstupuje i do kapely a v roce 1975 Markovi naděluje syna, kterého pojmenují Rolan Bolan (pozn. David Bowie, který byl Bolanovým velkým kámošem, pojmenoval syna Zowie).

V roce 1975 vzniká deska Bolan's Zip Gun, kterou produkuje sám Marc, ale na počátku téhož roku kapela dostává další ránu odchodem Mickeyho Finna. V té době už Marc nežije v Anglii a kvůli daním se stěhuje nejprve do Monte Carla a později do USA, kde vegetariánství mění za hamburgry a muzikant, kdysi připomínající spíše elfa než člověka, začíná vypadat jako otylý páprda. Jenomže deska Futuristic Dragon (1976) a singly z ní vyjmuté se stávají částečně úspěšnými a singl „Born to Boogie“ (1976) dokonce dosahuje na 13. pozici britské hitparády a deska Dandy in the Underworld (1977) je dokonce pochválena i kritikou, která v posledních letech nešetřila výsměchem nad Bolanovu produkci. Marc se vzpamatoval i fyzicky, podařilo se mu zhubnout a na televizní stanici ITV má dokonce vlastní show, kam zve mladé nadějné punkové kapely a s kapelou The Damned pořádá úspěšné turné. Zdá se, že jeho hvězda opět zazáří naplno…

Marc Bolan se bál aut a dokonce si ani neudělal řidičák. Míval totiž vidění, že se zabije právě v autě a tyto představy se promítly i do textů jeho skladeb. Zároveň o sobě tvrdil, že se nikdy nedožije 30 let. Zjevně byl dobrým prorokem, protože 16. 9. 1977 (14 dní před 30. narozeninami) umírá na místě spolujezdce, když se spolu s Glorií vrací z kalby domů. O páté hodině ranní vůz vyjíždí z cesty a v zatáčce v Barnes Common v jihozápadním Londýně naráží do stromu. Policejní zpráva označila za příčinu nemoci podhuštění pneumatik a nedotažení šroubů kol. Defekt pravděpodobně zavinila nedbalá práce v autoservisu, kde bylo auto na vyvažování kol. Glorie vyvázne jen s několika zraněními a skončí v nemocnici, ale Bolan je na místě mrtev. Dnes je na tomto místě postaven památník připomínající událost a je cílem mnoha jeho fanoušků i mnoho let po tragédii. Existence kapely pochopitelně končí.

Bolanův pohřeb se konal 30.9. v londýnském krematoriu Golder Green. Rakev zdobila ohromná labuť z květin, kterou dala na připomínku Bolanova prvního velkého hitu vyrobit společnost Capitol Records. Mezi smutečními hosty nechybí ani zdrcený Bowie. Předčasná smrt obestřela „Pavího prince britského rocku“ podobnou aurou jako třeba herce Jamese Deana. Jeho kult dnes posiluje vedle vlny zájmu o psychedelickou tvorbu konce 60. tle i činnost fan clubu, který se stará o vydávání Bolanovy pozůstalosti. Strom, do kterého Bolan narazil, se stal pro fanoušky poutním místech.

Gloria Jonesová dnes žije v Los Angeles a syn Rolan vystudoval na Kalifornské univerzitě obor se specializací na nahrávací techniku. Bolanův syn se ale věnuje také hudbě. V 90. letech spojil své síly s bývalým členem T. Rex Mickey Finnem a dalšími muzikanty a zahráli při příležitosti 20. výročí smrti Bolana. Finn sice v roce 2002 umírá, ale Rolan Bolan dodnes vystupuje pod hlavičkou kapely T. Rex (Celebration of Marc and Mickey) a šíří slávu svého otce dál.

Melody Maker přidělil Bolanovi nálepku „proroka nové generace“. Faktem je, že i po více než dvou desetiletích od jeho smrti se dobře prodává vše, co s ním souvisí. Jeho umělecký odkaz je srovnatelný s velikány rockové hudby, jakými byli Jimi Hendrix, Janis Joplinová nebo Jim Morrison.

Američtí 13th Floor Elevators vydávají u IA své druhé album Easty Everywhere, plné uzemněných psychedelických skladeb. Kromě singlové „Levitation“ zaujme těžkotonážní „Earthquake“

Na přední straně obálky, kterou ručně nakreslil neformální manažer kapely George Banks, je vyobrazeno prastaré východní slunce, které má představovat otevřené planoucí třetí oko. Nad ním se nachází sedmá čakra, nejvyšší říše nirvány. Zlatá barva, na níž je vytištěna, byla zvolena jako symbolická barva pro božství. Pod sluncem je název kapely, zbarvený červeně a naformátovaný tak, aby vypadal jako Buddhovo obočí. Tento koncept obrázku vybral textař a hráč na džbán Tommy Hall spolu s obrázkem meditujícího jogína na zadní straně obalu, který pochází z fotografie obrazu z 18. století visícího v Národním muzeu indického umění v Dillí. Hall vybral tyto obrazy z knihy o tantrickém umění se záměrem sdělit, že evoluce lze dosáhnout vyrovnáním čaker a otevřením třetího oka (odpovídajícího epifýze); duše se tak spojí s kolektivní prapůvodní životní silou a uchová si latentní vědomosti o své předchozí existenci, a proto vědomě dosáhne nesmrtelnosti.

Album bylo vydáno v listopadu 1967 u Mainstream Records. The Amboy Dukes zajímala nahrávací společnost, která produkovala především jazzová alba. Ted Nugent sestavil novou kapelu z místních detroitských hráčů, aby s nimi získal nahrávací smlouvu. Jako hlavního zpěváka okamžitě angažoval soulový barytonový hlas Johna (J.B.) Drakea. S Drakem měl dlouhou historii v místní kapele The Lourds. Nugent s Drakem pak přibrali zbývající hráče. Steve Farmer byl známý jako rytmický kytarista, textař, skladatel a zpěvák a k Nugentovi se přirozeně hodil. Pocházel z místní skupiny The Gang. Dave Palmer byl bubeník a perkusionista se zkušenostmi ze dvou místních skupin, The Galaxy Five a The Citations. Bill White hrál na basovou kytaru a Rick Lober byl eklektický klávesista doplňující novou skupinu.

Album obsahovalo sedm originálních skladeb skupiny, přičemž šest z nich složil nově vznikající autorský tým Nugent & Farmer. Toto album se vyznačuje oduševnělým, bluesovým, psychedelickým garážovým zvukem v celém svém rozsahu. Obsahovalo jejich první singl "Baby, Please Don't Go", coververzi delta bluesové písně Big Joe Williamse, která se umístila v hitparádě. Dále byl zařazen cover od The Coasters spolu s coververzemi britských skupin Cream a The Who, které byly přidány pro dobrou míru. Intenzivní debutové album se umístilo v hitparádách a bylo skvělým počátečním úspěchem nové rockové skupiny u jazzového vydavatelství.

Vychází tvrdé rock metalové album od britských Art, známějších v té době spíše jako V.I.P.´S (po tomto albu se přejmenovali na Spooky Tooth), pod názvem Supernatural Fairy Tales. Album obsahuje převážně vlastní skladby kapely plus covery od The Young Rascals „Come on Up“ a Buffalo Springfield's „For For It Worth“.

Safe as Milk je debutové studiové album americké rockové skupiny Captain Beefheart and his Magic Band, vydané v červnu 1967 u Buddah Records. Na albu, které je silně ovlivněno blues, se podílel dvacetiletý Ry Cooder, který hrál na kytaru a napsal některé aranže.

Před nahráváním desky Safe as Milk vydala skupina několik singlů u A&M Records a právě této společnosti v roce 1966 poprvé nabídla své debutové album. Předložila jí sadu demosnímků ovlivněných R&B, které se vydavatelství zdály příliš nekonvenční a rozhodlo se kapelu vyřadit. Beefheart později uvedl, že je label opustil poté, co slyšel píseň "Electricity" a prohlásil ji za "příliš negativní." Jerry Moss z A&M považoval obsah za příliš riskantní pro uši své dcery. To, plus odchod Leonarda Granta z pozice manažera, přispělo k nespokojenosti. Kapela se místo toho obrátila na Boba Krasnowa, který v té době pracoval pro Kama Sutra Records; ten je získal pro nahrávání pro nový dceřiný label této společnosti, Buddah.

"Electricity" je píseň Captain Beefheart and his Magic Band na albu Safe as Milk z roku 1967. Beefheart tvrdil, že vydavatelství A&M Records, u kterého měl se svou kapelou smlouvu, od nich upustilo poté, co spolumajitel Jerry Moss píseň slyšel a prohlásil, že je "příliš negativní" pro jeho dospívající dceru. Beefheartův vokál při nahrávání finální verze pro album rozbil mikrofon. Na deluxe verzi alba Daydream Nation od Sonic Youth, vydané v roce 2007, je na bonusovém disku coververze této písně, původně nahrané v roce 1988 pro tribut album Captain Beefheart vydané u Imaginary Records pod názvem Fast 'n' Bulbous - A Tribute to Captain Beefheart. Americká noise-rocková/post-hardcorová skupina Racebannon coververzi písně nahrála na jednom ze svých alb In the Grips of the Light z roku 2002.

Pod názvem Disraeli Gears vychází druhé album Cream. Vyšlo v listopadu 1967 a dosáhlo čísla 5 v britské hitparádě alb. Byl to také americký průlom skupiny, díky masivnímu prodeji v roce 1968 album dosáhla č.4 v americké hitparádě. Album bylo také dva týdny č. 1 v Austrálii. Obsahuje singly „Strange Brew" a „Sunshine of Your Love", stejně jako jejich příslušné B-strany „Tales of Brave Ulysses" a „SWLABR". Covery „Sunshine of Your Love" později udělali Jimi Hendrix, Living Colour, Earth Crisis, Ozzy Osbourne a mnoho dalších.

Na albu se skupina poměrně výrazně odklonila od svých bluesových kořenů a pustila se do psychedeličtějších zvuků, zejména ve skladbách jako "Tales of Brave Ulysses", "SWLABR", "World of Pain" a "Dance the Night Away", v poslední z nich zazní dvanáctistrunná kytara (jediný případ, kdy byl tento nástroj použit na nahrávce Cream). Nejvíce bluesovým skladbám na albu se podobají Claptonova úprava "Outside Woman Blues", Bruceova a Brownova skladba "Take it Back", která byla inspirována dobovými mediálními záběry amerických studentů pálících své odvodní lístky, v nichž se objevila hra na foukací harmoniku Jacka Bruce, a úvodní skladba "Strange Brew", která vznikla na základě dvanáctitaktové bluesové písně "Lawdy Mama" a obsahuje kytarové sólo Alberta Kinga, okopírované notu po notě.

Na rozdíl od předchozího alba Fresh Cream, kterému vokálně dominoval Bruce, byly vokály na Disraeli Gears demokratičtější záležitostí. Clapton zpívá hlavní roli ve skladbách "Strange Brew" a "Outside Woman Blues" a spoluzpívá ve skladbách "World of Pain", "Dance the Night Away" a "Sunshine of Your Love". Baker mezitím zpívá hlavní vokály ve své skladbě "Blue Condition". Všichni tři členové kapely zpívají společně ve skladbě "Mother's Lament". Na rozdíl od většiny ostatní tvorby kapely se album skládá převážně z krátkých, samostatných písní, bez improvizace a jamování, jimiž byla kapela na pódiích proslulá.

We Are Paintermen je debutové studiové album britské rockové skupiny The Creation, původně vydané prostřednictvím Hit-Ton Records v Západním Německu a Sonet Records v Dánsku v červnu 1967. Album působí jako kompilační, obsahuje prakticky veškerý jejich nahraný materiál, od "Making Time" z roku 1966 až po "If I Stay Too Long", která byla vydána jako singl v Západním Německu ve stejném měsíci. Znamená také propast mezi hlavními vokalisty, zatímco na dřívějším materiálu zpívá Kenny Pickett, zatímco na pozdějším zpívá Bob Garner, jejich předchozí baskytarista.

Album bylo jediné, které skupina vydala během svého původního působení, a bylo jejich jediným po dobu 29 let, dokud v roce 1996 nevyšlo album Power Surge. Po vydání bylo album z velké části ignorováno, ačkoli se mu zpětně dostalo uznání a chvály. Od vydání bylo album několikrát znovu vydáno, zejména skupinou Numero v roce 2018.

Ptooff! je debutové studiové album anglické rockové skupiny The Deviants, které se v roce 1969 se dočkalo širšího vydání u Sire Records.

Ptooff!! vyšlo v roce 1967 a 8 000 kopií se prodalo na jejich vlastním labelu Impresario prostřednictvím zásilkového prodeje v britském undergroundovém tisku, jako jsou Oz a International Times, než je převzala a vydala Decca Records.

Album bylo znovu vydáno v polovině osmdesátých let u nahrávací společnosti Psycho. Obal vyšel v šestipanelovém rozkládacím formátu s rozsáhlými poznámkami, včetně recenze Johna Peela: "Na kresbě, která vyplňuje tři panely, jsou dva citáty; jeden z nich, "Když se změní režim hudby, zdi města se otřásají!!!", je citátem Tuliho Kupferberga." Album Ptooff! bylo v roce 1992 znovu vydáno také na CD u Drop Out Records.

The Doors je eponymní debutové studiové album americké rockové skupiny The Doors. Nahrávalo se v srpnu 1966 v Sunset Sound Recorders v Hollywoodu v Kalifornii, produkoval ho Paul A. Rothchild a vyšlo 4. ledna 1967. Od svého vydání je nahrávka kritiky i vydavateli často považována za jedno z nejlepších debutových alb všech dob. Obsahuje dlouhou verzi průlomového singlu "Light My Fire" a dlouhou píseň "The End" s oidipovskou částí mluveného slova.

Své debutové album začali The Doors nahrávat pod údržbou vydavatelství Elektra Records v srpnu 1966. Nahrávka byla považována za zásadní součást vývoje psychedelického rocku a zároveň byla uznána jako zdroj inspirace pro další tvorbu. Paul McCartney z Beatles prohlásil, že po vydání alba chtěl, aby jeho skupina využila hudební styl Doors jako jedno z "alter eg" skupiny pro své nadcházející album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.

The Doors a skladba "Light My Fire" byly uvedeny do Síně slávy Grammy. V roce 2015 vybrala Knihovna Kongresu USA skupinu pro zařazení do Národního registru nahrávek na základě jejího kulturního, uměleckého nebo historického významu.

V lednu 1967 vyšlo druhé album Winter Harvest holandských Gelden Earring. Všech 14 písní na albu byly originály (napsané především baskytaristou Rinusem Gerritsenem a kytaristou Georgem Kooymansem) a stylový rozsah této kolekce je znatelně širší než u debutu: severským soulem ovlivněná "Smoking Cigarettes", temně vtipná charakterová studie "Lionel the Miser" a úsporná, ale sofistikovaná "You Break My Heart" zkoumají zvuky a styly, kterým se skupina předtím nevěnovala. (Dokázali také zahrát tvrdší rock než kdykoli předtím, o čemž svědčí rozmáchlá "You've Got the Intention to Hurt Me"). Kapela je pevnější a ostřejší, trefují se do konzistentnějšího rytmu a maximálně využívají možností studia. Gerritsen začal na těchto nahrávkách hrát na klávesy i na basu a přidané barvy tónů materiálu dobře slouží a zpěvák Frans Krassenburg po roce soustavného nahrávání a koncertování pochytil spoustu nuancí. Jestliže Just Earrings bylo Please Please Me Golden Earrings, Winter Harvest je jejich Rubber Soul, album, které mistrně upevňuje jejich staré silné stránky a zároveň odhaluje mnoho nových. Toto LP nedosahuje vznešené úrovně raného mistrovského díla Fab Four, ale pohodlně stojí vedle tvorby většiny známějších anglických kapel té doby a zůstává působivé i více než čtyři desetiletí po svém vydání.

V březnu vychází stejnojmenné a vysoko hodnocené debutní album kalifornských Grateful Dead, které v sobě spojovalo více stylů. Na původně připraveném obalu bylo v horní části alba uvedena pasáž „In the land of the dark, the ship of the sun is drawn by the Grateful Dead (V temné zemi je sluneční loď tažena vděčnými mrtvými)“, převzatá z Egyptské knihy mrtvých. Když se kniha rozšířila, někteří se mylně domnívali, že skupina si dala jméno na základě citátu: „"We now return our souls to the creator, as we stand on the edge of eternal darkness. Let our chant fill the void in order that others may know. In the land of the night, the ship of the sun is drawn by the grateful dead. (Nyní vracíme své duše stvořiteli, když stojíme na okraji věčné temnoty. Nechť náš zpěv zaplní prázdnotu. V zemi noci je sluneční loď tažena vděčnými mrtvými.). Protože to nebyla pravda a Garcia se obával, aby nebyli spojováni s nějakou konkrétní filosofií, požádali umělce Stanley Mouse, aby návrh předělal tak, aby byl celý nápis kromě názvu skupiny nečitelný.

Skladbu "Morning Dew" nahráli skotští rockeři Nazareth na svém debutu z roku 1971 ve verzi s rozšířeným aranžmá podobným tomu od Jeff Beck Group (na albu Truth)a v následujícím roce vydali singlovou verzi. Long John Baldry nazpíval "Morning Dew" na své stejnojmenné desce z roku 1980 a téhož roku ji vydal jako singl. Také německá skupina Einstürzende Neubauten zařadila verzi "Morning Dew" na své album Fünf auf der nach oben offenen Richterskala z roku 1987. Americká skupina Blackfoot ji rovněž přebrala na úvod svého alba Vertical Smiles z roku 1984. Rocková skupina Damnation of Adam Blessing z Clevelandu v Ohiu přebrala píseň "Morning Dew" na svém debutu z roku 1969, který nese její název. "Morning Dew" nazpívali také Duane a Greg Allmanovi na svém albu vydaném u Bold records. Robert Plant píseň coveroval na svém albu Dreamland z roku 2002.

Surrealistic Pillow je druhé album americké rockové skupiny Jefferson Airplane, které vyšlo 1. února 1967 u společnosti RCA Victor. Je to první album skupiny se zpěvačkou Grace Slick a bubeníkem Spencerem Drydenem. Album se umístilo na třetím místě v albovém žebříčku Billboardu a získalo platinový certifikát RIAA. album je považováno za jedno z kvintesenciálních děl rané éry psychedelického rocku a kontrakultury 60.

Skladba "My Best Friend" vyšla jako první singl v lednu 1967, ale v žebříčku Billboard Bubbling Under dosáhla pouze 103. místa. Dva singly byly vydány později v tomto roce, "Somebody to Love" a "White Rabbit", dosáhly pátého, respektive osmého místa v žebříčku Billboard Hot 100 a jsou jedinými hity skupiny v Top 40 tohoto žebříčku. Skladba "Today" nebyla vydána jako singl, ale byla často hrána v univerzitních rádiích a rockových stanicích a zůstává jednou z jejich nejoblíbenějších písní. Nahrál ji také jazzový saxofonista Tom Scott na své album The Honeysuckle Breeze z roku 1967; tuto verzi vysamplovali v písni "They Reminisce Over You" Pete Rock & C.L. Smooth.

Skladbu "Today" použili Dokken na albu Broken Bones z roku 2012.

Vychází první album skupiny Jimi Hendrix Experience. V květnu se debutové Are You Experienced stalo prvním LP nové společnosti Track Records. Album je kombinací Hendrixových experimentů se základy Rock and Blues, psychedelií a inovativní hrou na elektrickou kytaru s využitím zpětné vazby, což Hendrixe a jeho skupinu odstartovalo ke kariéře mezinárodních hvězd. Je to jeden z nejúžasnějších debutů v dějinách rocku. Jimi Hendrix zde spojil řadu různých vlivů a vytvořil moderní psychedelický zvuk vycházející z rocku, blues, popu a soulu. Dokázal skvěle skloubit to nejlepší z hudebních tradic na obou stranách Atlantiku – cit pro soul, blues a R&B s britskou kytarovou školou založenou takovými inovátory jako byli Jeff Beck, Pete Townshend nebo Eric Clapton – a povýšil je na novou úroveň.

Posluchače samozřejmě v první řadě uchvátí jeho kytarová hra plná zpětných vazeb, elektrizujících riffů i průzračných melodií. Co píseň, to vybroušený klenot. Ať už máme na mysli psychedelické výlety typu "Foxy Lady" nebo "Manic Depression", instrumentální jam "Third Stone From the Sun" nebo bluesovou záležitost "Red House", každá z nich dokazuje jeho obrovský hudební, skladatelský i pěvecký talent.

Chybou by však bylo připisovat veškeré zásluhy pouze Hendrixovi. Toto album je mimořádné také proto, že se k Hendrixově neoddiskutovatelnému talentu přidala vysoce výkonná rytmická sekce Mitche Mitchella a Noela Reddinga, kteří měli cit pro hudební nápady svého kapelníka a dokázali je skvěle doplnit. Část písní z tohoto alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy Hendrix nahrál, a v mnoha ohledech se mu debut nepodařilo nikdy překonat. Album je pravidelně citováno jako jedno z největších v rockové historii. Televize VH1 ho roku 2001 umístila jako páté největší album všech dob. Roku 2003 dosáhlo 15. příčky v žebříčku 500 největších alb všech časů časopisu Rolling Stone. Také je obsaženo v knize 1001 Albums You Must Hear Before You Die (1001 alb, které musíte slyšet předtím než zemřete). Skladba „Purple Haze“ je někdy považována za první heavymetalový hit.

Axis: Bold as Love je druhé album skupiny Jimi Hendrix Experience z tohoto roku. Pod tlakem jejich nahrávací společnosti, která chtěla, aby album následovalo jejich úspěšný debut, bylo album ve Spojeném království vydáno v prosinci 1967. Tam dosáhlo 5. příčky a 3. později v USA. Album bylo nahráno, aby dodrželo smlovu kapely, která říkala, že roku 1967 musí vydat dvě alba. V USA bylo album vydáno až začátkem roku 1968 z obav, že by mohl klesnout prodej jejich prvního alba. Basák Noel Redding, poznamenal, že toto album patří k jeho nejoblíbenějším ze všech tří desek Experience. Na některých skladbách hrál na osmistrunnou baskytaru.

Hendrixovo druhé album je oproti debutu stylově různorodější kolekcí skvělých skladeb a ukázkou fungující interakce mezi všemi třemi členy Experience. Hendrix se nacházel na vrcholu tvůrčích sil. Podařilo se mu složit melodicky čisté a zároveň instrumentálně propracované skladby, které doplnil nejrůznějšími studiovými dohrávkami. Do této skupiny se řadí písně "You Got Me Floating", "Up From the Skies" nebo "Little Miss Lover", které navázaly na úspěch „Foxy Lady“ či „Purple Haze“. Balady "Little Wing", "Castles Made of Sand", "One Rainy Wish" nebo titulní píseň zároveň dokumentují dosud neodhalenou, lyrickou stránku umělce. Na albu se objevily i experimentální záležitosti jako avantgardní úvodní skladba "EXP" nebo proto-jazzová fúze "If 6 Was 9". Ještě před dokončením alba nechal Hendrix v taxíku hotový materiál z první strany. Nikdy nebyl nalezen, a tak musela být A-strana znova rychle zmixována. Roku 2003 dosáhla deska 82. místa v žebříčku 500 největších alb všech časů časopisu Rolling Stone.

Cover skladby „Little wing“ se později objevil u Skid Row, Def Leppard nebo Pearl Jam. Naživo jej hrála i Metallica. "Spanish Castle Magic" hrál kytarista Yngwie Malmsteen živě na albu Trial by Fire.

V červnu vydávají australští Master's Apprentices svůj eponymní debut. Album, hudebně řazené do psychedelického a garážového rocku je směsí coververzí populárních rokenrolových hitů 60tých let a několika vlastních skladeb.

V polovině roku 1966 se rocková skupina Masters Apprentices z Adelaide zúčastnila koncertu s popovou hvězdou Bobbym Brightem (z melbournského dua Bobby & Laurie), na kterého zapůsobili a doporučil je svému vydavatelství Astor Records. O několik týdnů později je kontaktoval Max Pepper z Astoru, který si vyžádal čtyřstopé demo. Skupina se vydala do Pepperova místního dvoustopého studia, aby je nahrála: "Hot Gully Wind", "Buried and Dead", "She's My Girl" a "Undecided". Z dema se stala jejich debutová rozšířená deska The Masters Apprentices.

Album vyšlo u Astor Records v červnu 1967. Později bylo znovu vydáno na nízkorozpočtové značce Summit Records v roce 1971. V roce 2009 vyšla speciální edice na 2 CD u reedice vydavatelství Aztec Music.

Absolutely Free je druhé studiové album americké rockové skupiny others of Invention, vydané 26. května 1967 u Verve Records. Stejně jako jejich debut Freak Out! z roku 1966 je album ukázkou komplexní hudební kompozice s politickou a sociální satirou. Od vydání alba Freak Out! se skupina rozrostla o hráče na dechové nástroje Bunka Gardnera, klávesistu Dona Prestona, rytmického kytaristu Jima Fieldera a bubeníka Billyho Mundiho; Fielder ze skupiny odešel ještě před vydáním alba a jeho jméno bylo z titulků alba odstraněno.

Není neobvyklé, že v hudbě Franka Zappy najdeme melodie nebo partitury jiných skladatelů. Album je plné hudebních odkazů na jiné skladby a umělce, včetně Igora Stravinského. Například skladba "Amnesia Vivace" začíná koláží citací ze Stravinského baletů: Nejprve kapela zahraje "Rituální akci předků" ze Svěcení jara, II. část; poté cembalo a štěbetající hlasy evokují úderný Tanec mladistvých z I. části, nad nímž saxofon a Zappův hlas začnou citovat fagotovou melodii ze samotného úvodu Svěcení a pokračují lyrickou Berceuse (rovněž pro fagot) ze závěru Stravinského Ptáka Ohniváka. Úvodní sekvence Petroušky je citována v prostřední části skladby Status Back Baby. "Soft-Sell Conclusion" končí verzí melodie pro trombon, která otevírá Stravinského "Marche Royale" z Příběhu vojáka.

"Invocation & Ritual Dance of the Young Pumpkin" na začátku saxofonového sóla (první kadence) cituje trio přímo ze čtvrté části "Planety, Jupiter, nositel veselí" Gustava Holsta.

V srpnu vydávají londýnští Pink Floyd své první album The Piper At The Gates of Down. Je to jediné album, které vzniklo pod vedením zakládajícího člena Syda Barretta. Bylo vydáno 5. srpna 1967 u společnosti EMI Columbia. Název studiového alba pochází z názvu sedmé kapitoly románu Kennetha Grahamea Vítr na vrbách z roku 1908, který odkazuje na boha přírody Pana, jenž za úsvitu hraje na své dudy. Album bylo nahráno ve studiích EMI v londýnském Abbey Road od února do května 1967. Kapelu tvořili Barrett (zpěv, sólová kytara), Nick Mason (bicí), Roger Waters (baskytara, zpěv) a Richard Wright (klávesy, zpěv). Barrett byl hlavním autorem písní skupiny, i když dvě skladby na albu jsou připsány skupině společně a jednu skladbu napsal Waters. Album produkoval Norman Smith, který pro Pink Floyd produkoval ještě další dvě alba. Ve Spojených státech vyšlo album pod názvem Pink Floyd v říjnu u Tower Records s pozměněným seznamem skladeb, z něhož byly vypuštěny tři písně a zařazen britský nealbový singl "See Emily Play". Ve Spojeném království nebyl z alba vydán žádný singl, ale v USA byla jako singl nabízena skladba "Flaming".

Dvě z písní, "Astronomy Dominé" a "Interstellar Overdrive", se staly dlouhodobými stálicemi koncertního setlistu skupiny, zatímco ostatní písně zazněly naživo jen několikrát. Album bylo označováno za stěžejní psychedelické rockové album. Skladbu „Astronomy Domine“ později v roce 1989 na albu Nothingface předělali kanadští progresivní metalisti Voivod. Hojně předělávaná byla také „Interstellar Overdrive“(např. T.Rex, Pearl Jam, Hawkvind nebo Melvins).

V prosinci vychází album Their Satanic Majestic Request od Rolling Stones. Jde o první album kapely, které bylo vydáno celosvětově ve stejném formátu. Nahrávání alba bylo zkomplikováno soudními procesy se členy kapely za držení drog. Mick Jagger byl odsouzen na tři měsíce a Keith Richards na rok, ale po protestech byli brzy propuštěni. Album nebylo dobře přijato, bylo považováno za špatně koncipovaný pokus předčit album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band skupiny Beatles. Umístilo se druhé na americkém a třetí na britském hudebním žebříčku. Z počátku se album prodávalo dobře, ale jeho komerční úspěch později prudce klesal. Odpověď publika a sílící odmítání květinové síly Jaggerem a Richardsem mohly pro Stones znamenat bod zlomu. V roce 1968 se Stones mohli vrátit k tvrdému, energickému blues, které je proslavilo v začátcích jejich kariéry. Název alba je hříčkou s textem „Her Britannic Majesty requests and requires…“, který je obsažen v britských pasech.

Není mnoho alb, na která se sneslo tolik kritických a rozporuplných ohlasů, jako na tento psychedelický úlet. Jedni ho odmítají jako nezdařený pokus o stounovského Seržanta Pepře, jiní jsou naopak fascinováni vynalézavými aranžemi, které dokázaly spojit africké rytmy nebo mellotrony s orchestrální hudbou. Ve studiu skupina doposud, ani nikdy poté, tolik nezariskovala jako při práci na tomto albu. To je možná také důvod, proč zůstalo nedoceněno a zavrhováno puritánskými posluchači, kteří očekávali, že Rolling Stones zůstanou natrvalo ve svých zajetých, blues-rockových kolejích. Neprávem. Dobrá poloviny materiálu na této desce je velmi kvalitní, zejména píseň „She's a Rainbow“ s nádhernými melodiemi klavíru a smyčců, rytmická „Citadel“, zamlžená až snová „In Another Land“ (vůbec první autorská skladba Billa Wymana, který v ní i zpívá) nebo temná, skličující vypalovačka „2000 Light Years from Home“, jejíž děsivou atmosféru vytvořil Brian Jones pomocí syntezátorů. Příčina negativního ohlasu tohoto alba je tak v tom, že obsahuje i několik slabých skladeb, zejména nekonečný psychedelický jam „Sing This All Together (See What Happens)“. Celkově se ale jedná o dobrou desku, která se jen nevyvarovala některých zbytečných „uměleckých“ přikrášlení. Tato zkušenost byla pro skupinu nicméně důležitá, neboť již v následujícím roce se vrátila zpět ke svým hudebním kořenům a dala vzniknout dalším fascinujícím nahrávkám.

Skladbu „2000 Light Years from Home“ později předělali Grave Digger nebo Monster Magnet.

Strawberry Window natočili své jediné, stejnojmenné album. Poté se skupina rozpadá a většina jejich členů zakládá skupinu Dandelion Win.

Nahrávky přežívaly čtyřicet let v krabici na polici ve skříni jednoho z členů kapely, než byly v roce 2009 vydány. Byla věnována velká péče detailům, aby byly tyto nahrávky zvládnuty se svěžím, otevřeným přístupem a zároveň bylo zajištěno, že zvuk a integrita historických písní zůstaly nedotčeny.

Úžasná hudba tohoto kytarového kvarteta se pohybuje od chytlavých elektrických folkových melodií a "west coast" garážového rocku až po syrové energické acid jamy trvající přes 10 minut. Nahrávky disponují kvalitou stereofonního zvuku ve všech deseti originálních kouscích, nemluvě o ujeté coververzi skladby 'Tobacco Road' od JD Loudermilka. Je vyloženě škoda, že tahle talentovaná parta tehdy nepodepsala nahrávací smlouvu. naštěstí má díky tomu World In Sound možnost vůbec poprvé hrdě představit hudbu a historii této talentované skupiny písničkářů a divokých performerů známých jako Strawberry Window. Album obsahuje 65 minut intenzivních, ale melodických vystoupení a je k němu přiložen také 16stránkový barevný booklet, který vás vezme na výlet do zlatých časů Léta lásky.

V říjnu vychází eponymní debut od bluesrockových Ten Years After. Album neobsahuje moc původního materiálu, většina písní jsou ceververze starších hitů. Jedním z nich je i skladba “Spoonful” od Howlin´ Wolfa, kterou na albu Fresh Cream předělali i Cream.

Na tomto albu se poprvé představil výborný bluesrockový kytarista Alvin Lee

V srpnu vychází první stejnojmenné album americké psychedelické skupiny Vanilla Fudge. Album bylo velice úspěšné, v září se vyšplhalo na 6. místo žebříčku Bilboardu. Obsahovalo nejůspěšnější píseň skupiny, původně hit od Supremes - „You Keep Me Hanging On“. Skladba byla v roce 1966 složena týmem Holland-Dozier-Holland a vyšplhala se na vrchol hitparády. Později ji předělala kromě Vanilla Fudge řada dalších umělců. Její cover verzi vydala v roce 2002 i norská gothic metalová skupina Theatre of Tragedy na albu Assembly.

Zaujme také zpracování beatlesovské písně "Eleanor Rigby".

V prosinci vydávají The Who své třetí album The Who Sell Out. Jedná se o konceptuální album, které sestává ze sbírky nesouvisejících písní proložených umělými reklamami a oznámeními veřejnosti. Album tak představuje vysílání pirátského rádia Radio London.

Obsahuje i skladbu „I Can See for Miles“. Ta zřejmě inspirovala Paula McCartnyho k napsání písně "Helter Skelter", poté co si v recenzi na album přečetl, že "I Can See for Miles" byla nejtvrdší skladba kterou recenzent do té doby slyšel. Její cover verze se objevila v roce 2004 na albu Cause for Pauze japonské thrash metalové skupiny Outrage a v roce 2005 na albu Big Bang Theory skupiny Styx. Tato skladba, společně s "I Can't Explain“ byla zahrána kapelou Incubus v roce 2008 na VH1 Rock Honours jako pocta skupině The Who.

V červenci vychází čtvrté album britské rockové formace Yardbirds nazvané Little Games. Bylo to jejich první album nahrané poté, co se stali kvartetem s Jimmy Pagem jako jediným kytaristou a Chrisem Dreja jako basovým kytaristou. Bylo to také jediné album Yardbirds produkované Mickie Mostem.

Ačkoli se nová sestava stala experimentálnější s delšími improvizovanými koncertními vystoupeními, nahrávací společnost přivedla úspěšného producenta singlů Mosta, aby vytvořil více komerčního produkt. Nebyl však připraven žádný materiál, který by zapadl do jeho představ přístup, ani žádný hit. Album se stalo posledním studiovým albem skupiny v šedesátých letech, i když Most pokračoval ve výrobě singlů pro skupinu. Ty byly později shromážděny a vydány s původním albem spolu s vystoupeními a alternativními mixy v rozšířené edici nazvané Little Games Sessions & More v roce 1992. Skladbu „White Summers“ později Page hrával i na koncertech Led Zeppelin.