1966

Flamengo byla pražská rocková skupina působící v letech 1966 až 1972. Na začátku 70. let 20. století vykrystalizovala její nejsilnější sestava: Vladimír Mišík, Ivan Khunt, Pavel Fořt, Jan Kubík, Vladimír Guma Kulhánek a Jaroslav Erno Šedivý. V této sestavě kapela natočila legendární desku Kuře v hodinkách, které je mnohými odborníky považováno za vůbec nejlepší album české rockové historie.

Podrobnější popis

Vzniká skupina FLAMINGO

V Ostravě vznikl později tolik proslulý sextet Flamingo.

Podrobnější popis

Vzniká skupina YATCHMEN

V Praze vzniká skupina Yatchmen.

Události podrobněji

BLACK WIDOW

V anglickém Leicesteru vznikla skupina Black Widow, známá pro svá šokující živá vystoupení a využívání okultních a satanistických témat, která se později objevovala v undergroundovém black metalu. Díky tomu bývá občas srovnávána s Black Sabbath. Obě skupiny toho ale mají (hlavně po hudební stránce) jen málo společného.

Kapela původně vznikla v roce 1966 pod názvem Pesky Gee! ve složení Kay Garrett (zpěv), Kip Trevor (zpěv, kytara a harmonika), Chris Dredge (kytara), Bob Bond (basová kytara), Clive Box (bicí a klavír), Gerry 'Zoot' Taylor (varhany), Clive Jones (aka Clive Beer-Jones; saxofon a flétna). Na jaře 1969 nahradil Dredgeho Jim Gannon (kytara, zpěv a vibrační kytara). Skupina vydala v roce 1969 svůj debut Exclamation Mark pro Pye Records jako Pesky Gee!, po němž kapelu opustil Garrett. Zbývající členové pokračovali jako Black Widow a v roce 1970 vydali studiový počin Sacrifice. Sacrifice se dostalo na 32. místo v žebříčku UK Albums Chart a v roce 1970 kapela vystoupila na festivalu Whitsun v britském Plumptonu a na festivalu The Isle of Wight.

V roce 1971 se kapela odklonila od svých temnějších okultních představ ve snaze získat širší publikum, což se nepodařilo. Poté, co Bonda a Boxe nahradili Geoff Griffith a Romeo Challenger, vydali Black Widow pro všeobecný nezájem v roce 1971 stejnojmennou desku Black Widow a v roce 1972 studiovou nahrávku Black Widow III (v té době již odešel Gannon, kterého nahradil John Culley), načež je společnost CBS Records vyřadila. Později v roce 1972 kapela nahrála desku Black Widow IV, ale bez nahrávací smlouvy. K jejímu vydání tehdy nedošlo kvůli rozpadu kapely, krátce poté, co zpěváka Kipa Trevora nahradil jiný zpěvák, známý jako Rick 'E'. Deska nakonec vyšla v roce 1997 na značce Mystic Records.

V roce 1999 vyšly původní nahrávky debutového počinu, pořízené před Garrettovým odchodem pod názvem Return to the Sabbat. V roce 2000 pak italské vydavatelství Black Widow Records vydalo desku King of the Witches: Black Widow Tribute, na níž se objevily skladby kapel Death SS a Church of Misery, jakož i skladby, na nichž se podíleli původní členové Kip Trevor a Clive Jones. V roce 2003 vydalo vydavatelství Sanctuary Records antologii na dvojcédéčku.

Paolo 'Apollo' Negri z italské hardrockové skupiny Wicked Minds souhlasil, že se k projektu připojí na klávesy. Další studiová nahrávka Sleeping With Demons se nesla ve stylu nové vlny osmdesátých let. Rockový zpěvák Tony Martin se na desce objevil jako hostující zpěvák v písni "Hail Satan".

Nejpopulárnější píseň Black Widow "Come to the Sabbat" převzalo mnoho kapel a umělců, včetně Timberjack, Jon the Postman, Bewitched, Death SS a Propagandhi. Jones z Black Widow společně s Markem Pollardem a Kevinem Brooksem napsali tributní píseň ABBA "Hey You Ring Me Tonight", kterou nahrála švédská skupina The Airwaves a vydala v roce 2008 na svém stejnojmenném třískladbovém CD (Riverside Records Bonnier Amigo Distribution). V roce 2012 se kytarista John Culley objevil na coververzi písně "You're So Wrong" od Black Widow na debutovém albu skupiny Corvus Stone.

BUBBLE PUPPY

Bubble Puppy založili v roce 1966 v San Antoniu v Texasu Rod Prince a Roy Cox, kteří předtím vystupovali společně v rockové skupině The Bad Seeds. Prince a Cox, kteří chtěli vytvořit „špičkovou rockovou kapelu“ založenou na konceptu dvou sólových kytar, najali Todda Pottera z Austinu, texaského gymnastu, saxofonistu a kytaristu. S příchodem Dannyho Segovia a Claytona Pulleye byla původní sestava Bubble Puppy kompletní. Po několika změnách se konečná sestava ustálila. Rod Prince a Todd Potter hráli kytary, Roy Cox na basu a David 'Fuzzy' Fore na bubny. Na jaře 1967 se Bubble Puppy přestěhovali do Austinu v Texasu a podepsali smlouvu s IA z Houstonu.

Kapela koncertovala s mnoha významnými hudebníky z let 1967 - 1971. Mezi tyto osobnosti patří třeba The Who, Grand Funk Railroad, Canned Heat, Steppenwolf, Jefferson Airplane, Bob Seger, Johnny Winter nebo Janis Joplin. Kytaristé Prince a Potter byli jedni z prvních, kteří propagovali hraní na dvě sólové kytary. Bubble Puppy zabodovali v roce 1969 s psychedelickým singlem "Hot Smoke & Sasafrass", který se stal nejlepším singlem IA. Ten rok Bubble Puppy vydali také svůj debut s názvem A Gathering of Promises, ale prodejnost byla špatná a uskupení se s IA v roce 1970 rozešlo.

V roce 1970 se smečka přestěhovala do Los Angeles, poté co se spojili s Nickem St. Nicholasem ze Steppenwolf jako manažerem. Na návrh manželky St. Nicholase si změnili jméno na Demian (podle románu Hermanna Hesseho z roku 1919), aby se vyhnuli potížím s jejich předchozí nahrávací společností, ale také proto, že jejich bývalé jméno vypadalo jako reklama na žvýkačky.

V roce 1971 podepsali smlouvu s ABC Dunhill Records a vydali jedno album, ale jeho neúspěch na žebříčcích vedl k finančním potížím a rozpadu formace v roce 1972. Potter zůstal v Kalifornii a pracoval jako studiový hráč, než se připojil k Rusty Wier’s Fabulous Filler Brothers. V roce 1984 se původní band znovu sešel ke koncertování a natočil živák Wheels Go Round. Další reunion probíhl v roce 2011.

CREAM

V Londýně se kytarista Eric Clapton spojuje se členy skupiny Graham Bond Organization, baskytaristou Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem. Vzniká legendární kapela Cream, považovaná za jednu ze skupin, které stály u vzniku hard rocku a heavy metalu. V prosinci jí vychází debutové album Fresh Cream.

Historie skupiny začala jednoho dubnového večera roku 1966, kdy jazzový bubeník Ginger (skutečné jméno Peter) Baker, který hrál s bandem John Mayalla v Oxfordu jako dobrovolný člen, navrhl kytaristovi tohoto kolektivu Ericu Claptonovi, aby založil novou kapelu. Přestože v té době nebylo zvykem dobrovolně odcházet z uskupení, Clapton souhlasil, neboť již sám uvažoval o vytvoření svého vlastního tvrdého bluesového bandu, v němž by vládla kreativnější atmosféra než v John Mayalla. Role hlavního zpěváka a baskytaristy byla svěřena Jacku Brucovi, basistovi Manfred Mann.

V době založení kapely měli už všichni tři za sebou solidní výsledky. Eric Clapton začal v The Yardbirds. Ve Spojených státech ho však neznali, protože opustil skupinu před vydáním písně "For Your Love", která se dostala do American Top 10, ale ve své domovině si užíval zaslouženou slávu jednoho z nejlepších kytaristů. Jack Bruce byl členem rytmické a bluesové skvadry Graham Bond Organization a krátkodobě hrál v Bluesbreakers a Manfred Mann. Baker, který spolupracoval s téměř všemi anglickými jazzmeny, se v roce 1962 připojil k nejslavnější britské rhythm and bluesové formaci Blues Incorporated Alexise Cornera, jež 'živila' téměř všechny členy The Rolling Stones, a následně ke Graham Bond Organization, kde potkal Bruce. Je třeba zmínit, že mezi nimi panoval už tehdy chladnější vztah, který se po jedné příhodě výrazně vyostřil – během zkoušky Baker v reakci na Bruceovu žádost o tišší hru po basistovi mrštil paličky, načež se strhla rvačka. Bakerův pokus zbavit se Bruce pak jen přilil olej do ohně: když vůdce uskupení, Graham Bond, dočasně odešel kvůli drogovým problémům, bubeník nelenil a oznámil Bruceovi, že už není potřeba. Bruce však odmítl kapelu opustit a naopak obvinil Bakera, že úmyslně přivedl Bonda k drogám, aby se chopil moci. Skandál, který se následně rozhořel, vedl k Bruceovu odchodu z formace, avšak bubeník v ní také nezůstal dlouho.

Clapton neznal podrobnosti o vztahu mezi hudebníky, když navrhoval Bruceovo angažmá v kapele, ale ani poté, co se dozvěděl celý příběh, nezměnil názor. Tento požadavek se tak stal jedinou podmínkou jeho setrvání v Cream. Baker souhlasil a dokonce se pokusil – byť ne příliš úspěšně – zapomenout na své rozepře s Brucem. Tento trvalý konflikt se stal jedním z rysů nového uskupení, které do značné míry formovalo jeho historii i hudební vývoj. Dalším faktorem byla skutečnost, že všichni tři – silné charismatické osobnosti se svými ambicemi a cíli – se chtěli vymanit z hranic rhythm and blues a vytvořit vlastní projekt, jenž by jim poskytl širokou instrumentální i improvizační svobodu podobnou free jazzu. To se nakonec podařilo, byť jen na krátkou dobu, a právě tento umělecký směr se stal pojivem, které skupinu drželo pohromadě.

Specifická dynamika mezi dvěma členy rytmické sekce vedla k tomu, že koncerty Cream měly mimořádně silný energetický náboj. Clapton jednou poznamenal. že mezi Brucem a Bakerem na jevišti doslova létaly jiskry, protože každý se snažil toho druhého překonat v mistrovství svého nástroje. Tuto intenzivní energii lze snadno rozpoznat na několika záznamech koncertů kapely.

Hlavní charakteristikou jejich zvuku byla samozřejmě kytarová sóla Erica Claptona (kritici říkali, že jeho kytara zpívá ženským hlasem), ale nemalou měrou tvořil hudební tvář Cream i Jack Bruce, který disponoval silným, výrazným hlasem. A byl to právě on, kdo skládal nejlepší písně skupiny, často ve spolupráci s básníkem Petem Brownem. Cream debutovali v srpnu 1966 na festivalu Windsor Jazz a jejich vystoupení vzbudilo velký rozruch. V říjnu téhož roku kapela vydala svůj první singl "Wrapping Paper"/"Cat’s Squirrel", který v hitparádě dosáhl na 34. místo v kategorii 'pop music'. Tento poměrně skromný úspěch – ve srovnání s koncertními vystoupeními – měl jednoduché vysvětlení: na pódiu se skvadra prezentovala syrovým, tvrdým rhythm and blues, a tak fanoušci i kritici očekávali, že něco podobného zazní i na singlu. Místo toho jim byla nabídnuta pomalá jazzová skladba s jasně popovým úvodem. Singl nezachránila ani druhá strana, která podle kritiků lépe odrážela tehdejší hudební směřování kapely, ani skutečnost, že na jeho složení spolupracoval Pete Brown.

Cream: Ginger Baker – bicí, Jack Bruce – basa, Eric Clapton – kytara

Další singl "I Feel Free"/"N.S.U."" vyšel současně s debutem Fresh Cream a okamžitě se dostal do britské Top 20. Samotná deska začátkem roku 1967 obsadila 6. místo v britské Top 10 a v USA dosáhla na 39. příčku. Podle obecného názoru kritiků i fanoušků byl tento studiový počin zvukově blíže koncertním vystoupením, což mu dodávalo energii, svěžest, dynamiku a značný potenciál do budoucna. Vedle elektrifikovaných verzí tradičních amerických blues obsahoval i původní skladby jako "N.S.U.", "I Feel Free" a především inovativní "Toad", kterou Baker složil ještě v Graham Bond Organisation. Deska tak naznačila jasný směr: kapela je otevřená experimentování a v budoucnu mohou její posluchači očekávat nejedno překvapení. Tento závěr se naplno potvrdil s následujícím albem Disraeli Gears. Obecně je význam debutové nahrávky Cream pro vývoj rockové hudby poměrně zásadní. Za prvé, skupina pomohla popularizovat blues jako styl a přetvořila ho z hudby intelektuálů (kterým se stal po průlomu The Animals) na žánr oslovující široké bílé publikum. Za druhé, vynalezla svébytné spojení blues a rocku, čímž spojila fanoušky obou stylů a položila základy pro rozvoj blues rocku. Za třetí, díky ní se v rockové hudbě rozšířila dlouhá bubenická sóla, která do té doby patřila výhradně do jazzu. A konečně, samotný instrumentální styl každého z hudebníků se stal vzorem pro další generace.

Je potřeba zmínit ještě jednu důležitou vlastnost kapely. Právě v Cream došlo k završení procesů, které započali Beatles, což vedlo k radikální změně role instrumentalistů ve skupině a vztahu mezi nimi a sólisty. Z pouhých doprovodných hráčů se stali plnohodnotní tvůrci hudby. V případě Cream byl tento vývoj spojen nejen se jménem Jacka Bruce a proměnou role basové kytary v rámci kapely (jak trefně poznamenal anglický novinář Jeremy Pascal, před Brucem byly pojmy 'baskytarista' a 'vynalézavost' neslučitelné), ale také s Gingerem Bakerem. Později už nikoho nepřekvapilo přiznání Roberta Planta, že veškerá hudba Led Zeppelin byla určována a řízena bubny Johna Bonhama, ale na počátku roku 1967 byl podobný přístup v rámci rockové skupiny stále nečekaný. Baskytara a bicí zde nestály pouze na stejné úrovni jako sólová kytara, ale v některých případech ji svou důležitostí i převyšovaly. Právě tato dynamika ve vztazích mezi členy měla za následek problémy při nahrávání druhého alba, kdy do tvorby zasahovalo vedení Atlantic Records, a zejména jeho šéf Ahmet Ertegun. Ten se snažil ovlivnit výběr skladeb a chtěl přetvořit Cream v kapelu Erica Claptona, což však neodpovídalo skutečné povaze souboru.

Druhé album kapely bylo nahráno od 8. do 19. března 1967 ve studiu Atlantic v USA a vyšlo na konci téhož roku. Studiovka plně splnila všechna očekávání, která hudebníci naznačili po svém debutu. Cream obohatili svůj zvuk psychedelickými prvky, vokálními harmoniemi a melodickými linkami, což účinně kontrastovalo s jejich výraznými a křupavými riffy. Mezi nejsilnější skladby na desce patří "Strange Brew", "Dance the Night Away", "Tales of Brave Ulysses" (která je považována za jednu z nejzáhadnějších písní v rockové hudbě, podobně jako "Strawberry Fields Forever" od The Beatles) a "SWLABR". Tyto skladby katapultovaly album do TOP 5 v amerických i britských žebříčcích. Poté přišel hitový singl "Sunshine of Your Love", jehož ústřední riff se zapsal do zlatého fondu hard rocku. Pete Brown popisoval vznik této písně takto: „Jack a já jsme celou noc zkoušeli vymyslet něco společně, ale nedařilo se nám. V zoufalství vzal Jack basu, zahrál ten riff a zeptal se: 'Jak se ti to líbí?' Řekl jsem: 'Počkej chvilku...', podíval jsem se z okna a vzniklo: 'Přichází úsvit, aby světla zavřela vaše unavené oči...' Ráno byla píseň téměř hotová.“ Clapton si poslechl návrh, dokončil refrén „Čekal jsem tak dlouho / abych se dostal tam, kam mířím / za svitu tvé lásky“ a přidal sólo. Podle Jacka Bruceho byla píseň inspirována dojmy z prvního koncertu Jimmyho Hendrixe v Anglii, kterého se všichni členové kapely zúčastnili před jeho odjezdem do Ameriky.

Když už mluvíme o druhém albu, nelze opomenout jméno anglického hudebníka a producenta Felixe Pappalardiho, který se jako zástupce Atlanticu podílel na jeho vzniku. Sehrál významnou roli při vytváření jedinečné atmosféry této nahrávky. Kromě toho byl spoluautorem nádherné balady "World of Pain", které dali duši Clapton a Bruce. Práce na albu a jeho konečný výsledek na Pappalardiho zapůsobily natolik, že o pár let později založil spolu s newyorským kytaristou Leslie Westem skupinu Mountain, jež se velmi rychle stala legendou a bývala označována jako 'americká odpověď na Cream'.

V době vydání desky už měli Cream status legendy. V New Yorku si Clapton dokonce zahrál jam se samotným B. B. Kingem. Na koncertě v San Franciscu si publikum tak naléhavě vyžádalo přídavek (Jack Bruce s humorem vzpomínal, že na Claptonovu zmatenou otázku „Co hrát?“ se z publika ozvalo „Zahrajte cokoliv!“), až hudebníci spontánně přešli k patnácti- až dvacetiminutovým improvizacím svých skladeb. Publikum bylo nadšené a tato nová improvizační volnost se stala charakteristickým rysem skupiny, který později ovlivnil celý styl hard rocku. Vrcholným uznáním popularity a hudebních kvalit kapely byla nakonec jejich účast na natáčení celovečerního filmu The Savage Seven, což je postavilo na stejnou úroveň s The Beatles.

Zajímavý je popis skupiny od Jeremyho Pascala. Ve své knize Ilustrovaná historie rockové hudby napsal: „Ve svých nejlepších chvílích byli Cream úžasní a brilantní, v těch nejhorších však nudili svým narcismem a vytrvalostí. Později sami přiznali, že hráli častěji špatně než dobře, přičemž improvizaci nahrazovali soutěží v ryze fyzické vytrvalosti – kdo bude hrát déle a hlasitěji. Snažili se prolomit stereotypy, v jejichž sevření byla rocková hudba. Jejich skladby neměly jasně definovanou délku, hráli tak dlouho, dokud nezačali mít pocit, že se opakují a je čas skončit. Potíž byla v tom, že jejich vkus je někdy zradil a oni přehrávali. Nebudeme je však soudit příliš přísně za nedostatek sebekázně – není to vina samotných hudebníků, že je dav povýšil natolik, až ztratili schopnost kritické sebereflexe. Říká se, že stačilo, aby se Clapton na pódiu otočil, a publikum vyskočilo a odměnilo ho bouřlivým potleskem.“ Dvojalbum Wheels of Fire (kombinující studiový a koncertní materiál) vyneslo v roce 1968 Cream na vrchol amerických hitparád. Novým hitem skupiny se stala ikonická skladba "White Room", která se rovněž vyšplhala na vrchol žebříčků. Koncerty Cream slavily obrovský úspěch, ale uvnitř kapely se začaly prohlubovat rozpory. K napjatým vztahům mezi Bakerem a Brucem se přidaly neshody mezi Brucem a Claptonem. Clapton, unavený z neustálé role prostředníka mezi rozhádanými spoluhráči, začal skupinu zanedbávat a více se věnoval záležitostem svého přítele George Harrisona – například nahrál slavné kytarové sólo v písni "While My Guitar Gently Weeps" na Bílém albu The Beatles.

Situace nakonec došla do bodu, kdy Clapton, Bruce a Baker trávili turné v různých hotelech a cestovali na koncerty odděleně. Rozhodnutí kapely o rozpadu, oznámené na konci roku 1968, šokovalo rockové publikum, ale bylo logickým vyústěním situace. Jak poznamenal Pascal: „První pokus největších egomaniaků spolupracovat skončil tak, jak musel – kolapsem. Tři tak výrazné talenty, tři rozdílné osobnosti... nemohly vydržet pohromadě dlouho.“

Po rozlučkovém americkém turné v listopadu 1968 byli Cream oficiálně rozpuštěni. Přesto „posmrtné“ album Goodbye, vydané v roce 1969, které stejně jako jeho předchůdce kombinovalo studiový a koncertní materiál, dosáhlo na druhé místo amerických žebříčků. Z této desky pochází i píseň „Badge“, kterou společně napsali Eric Clapton a George Harrison a která se dodnes řadí mezi nejoblíbenější skladby kapely. Po rozpadu Cream Clapton a Baker krátce působili v superskupině Blind Faith, která se však rozpadla už v roce 1969. Následně Clapton založil Derek and the Dominos, kde chvíli působil i další kytarový velikán Duane Allman. Po rozpadu této formace odstartoval Clapton svou úspěšnou sólovou kariéru. Na rozdíl od něj Bruce a Baker už nikdy nedosáhli takové popularity jako s Cream, i když se neustále angažovali v různých hudebních projektech – od rocku přes jazz až po experimentální hudbu.

V květnu 2005 se Cream po letech znovu sešli a odehráli několik koncertů ve slavné londýnské Royal Albert Hall, kde zahráli téměř všechny své největší hity. Ačkoli se všichni tři hudebníci rozhodli o těchto koncertech veřejně nemluvit, Clapton později přiznal, že se stal velkorysejším, pokud jde o svou minulost, a že hlavním důvodem reunionu bylo zdravotní hledisko – Bruce nedávno podstoupil transplantaci jater po boji s rakovinou a málem přišel o život, zatímco Baker trpěl těžkou artritidou. Koncerty byly beznadějně vyprodané a dočkaly se nadšených recenzí od fanoušků i kritiků. Později z těchto vystoupení vzniklo dvojité koncertní album.

V únoru 2006 získala skupina Cream cenu Grammy za celoživotní dílo jako uznání svého obrovského přínosu pro moderní hudbu. Ve stejném měsíci vyšlo také DVD Classic Albums, které mapuje příběh vzniku a nahrávání ikonického alba Disraeli Gears.

Den před předáváním cen Grammy Bruce veřejně prohlásil, že se plánují další jednorázová vystoupení kapely – několik koncertů v různých městech, podobně jako tomu bylo v Royal Albert Hall a Madison Square Garden. Tato tvrzení však později vyvrátili jak Clapton, tak Baker.

Jack Bruce zemřel 25. října 2014 a Ginger Baker 6. října 2019, čímž zůstal Eric Clapton posledním žijícím členem legendárního Cream.

THE CREATION

Ze skupiny The Mark Four vzniká anglické poprockové uskupení The Creation. Její kytarista Eddie Philips je první, kdo v písni "Making Time" používal houslový smyčec ke hře na kytaru. V roce 1968 hrál v sestavě na kytaru Ron Wood, pozdější člen The Rolling Stones.

V dubnu 1966 podepsali The Mark Four manažerskou smlouvu s Tonym Strattonem - Smithem. Ten okamžitě navrhl nahradit Cooka novým baskytaristou a změnit název. Kapela přijala oba jeho návrhy, přičemž zpěvák Kenny Pickett přišel s názvem The Creation. Styl uskupení, které produkoval Shel Talmy, byl v této době hlasitý art pop, podobný raným nahrávkám The Who. Jejich první singl, "Making Time", byl Pickettův/Phillipsův originál, v němž Phillips hrál na elektrickou kytaru houslovým smyčcem (byl údajně prvním kytaristou, který tuto techniku použil). V červnu 1966 vyšel na Talmyho vlastním labelu Planet a v britské hitparádě se dostal na 49. místo. Jejich další singl, "Painter Man" z října 1966, se stal jejich největším hitem a dosáhl 36. místa ve Velké Británii a první desítky v Německu. The Creation posunuli své pop-artové experimentování o něco dále, když během živých vystoupení s písní "Painter Man" Pickett během koncertů pomaloval plátno sprejem a poté jeden z členů výpravy toto dílo na pódiu zapálil. "Painter Man" byl posledním singlem vydaným původní sestavou a jejich posledním singlem, který se umístil v britské hitparádě.

Na začátku roku 1967 přivedli The Creation Kima Gardnera jako nového baskytaristu a bývalý baskytarista Bob Garner se v únoru 1967 přesunul na místo hlavního zpěváka. Kenny Pickett alespoň na čas opustil formaci. V této sestavě vydali The Creation v červnu 1967 singl "If I Stay Too Long". Ve Velké Británii neúspěšná píseň si vedla dobře v Německu, stejně jako následný singl vydaný pouze v Německu. Jejich komerční ůspěch v Německu byl natolik silný, že v polovině roku 1967 bylo pro německý a kontinentální evropský trh vydáno album We Are Paintermen, sestavené z dříve vydaných singlů a několika nově nahraných písní. V té době se již zvuk uskupení vyvinul do typičtějšího psychedelického rockového zvuku poloviny 60. let, který byl zpětně označován jako freakbeat.

Také na přelomu let 1966 a 1967 byly ve Spojených státech vydány čtyři singly The Creation, které však neměly komerční úspěch. Formace zůstala populární v Německu, Švédsku, Dánsku a Norsku. Koncem roku 1967 vyšel ve Velké Británii singl "Life Is Just Beginning", ale hned poté oznámil kytarista Eddie Phillips svůj odchod. Na několik evropských turné ho nahradil Tony Ollard, ale během několika týdnů The Creation opustil i zpěvák Bob Garner a v únoru 1968 uskupení oficiálně zaniklo.

V kontinentální Evropě však byla po nahrávkách a živých vystoupeních The Creation stále velká poptávka, a tak téměř okamžitě po rozpadu uskupení bubeník Jack Jones sestavil novou sestavu, do které se vrátil Kenny Pickett jako zpěvák. Na post baskytaristy se navrátil Kim Gardner a na kytaru přivedl svého bývalého spoluhráče z The Birds Ronnieho Wooda. Tato sestava debutovala singlem "Midway Down", který vyšel ve Velké Británii a Německu v dubnu 1968, ale téměř okamžitě poté se rozpadla a v červnu už kapela neexistovala. Navzdory brzkému zániku a nedostatku hitů se The Creation posmrtně stali velmi vlivnými, za svou inspiraci je uznávali Paul Weller, Ride, Pete Townshend, The Sex Pistols a další. Jimmy Page z Led Zeppelin napodoboval Phillipsovo používání houslového smyčce, zatímco Alan McGee po nich pojmenoval svou masově úspěšnou nahrávací společnost Creation.

FLAMENGO

Prehistorie pražského Flamenga se jmenuje Mahagon. Zde se v roce 1964 sešli středoškoláci Aleš Šťovíček (saxofon), Eduard Vršek (ionika a zpěv), Pavel Fořt a Zdeněk Němeček (oba kytary), Milan Svoboda nebo Pavel Kšanda (baskytara) a bubeník Luboš Pacák, mladší bratr Jana Pacáka z Olympicu. Externími zpěváky byli od roku 1965 Jiří Helekal a o něco starší trumpetista Zdeněk Kučera, který také dohazoval nejvíc kšeftů. Kapela hrála dobový standart, tedy instrumentálky od The Shadows či The Ventures a zpívanou všehochuť s beatovým přídechem v duchu Radia Luxembourg, například "Lucky Lips" od Cliffa Richarda. Z českých kapel je nejvíc ovlivnili Sputnici. Asi tak začátkem roku 1966 přišel do Mahagonu místo Němečka František Francl, talentovaný v elektrotechnice i ve hře na kytaru. Předtím sbíral zkušenosti se skupinou Azur, se kterou vymetali kdejaké estrády, na nichž se střídali s kouzelníky nebo operními pěvci. A v této situaci přišel ke slovu Přemysl 'Česnek' Černý, který už v roce 1963 podobný přerod jedné kapely v druhou vyprovokoval - z Rubínu vytvořil Donald. Po dvou letech pak začal zkoušet štěstí v profesionálním Mefistu, kterému odešel na vojnu bubeník Milan Vobliza. Od jara 1966 byl po návratu Voblizy opět volný a Mahagon mu padl do oka.

Z Mahagonu zůstali jen Vršek, Fořt (doprovodná kytara) a Francl (sólovka). Pro post basové kytary byl vybrán Jiří Čížek se zkušeností z countrybeatového Tornáda (s Josefem Lauferem od roku 1964). Zpěvákem se stal Petr Novák, jehož hit "Já budu chodit po špičkách" (tady s Flamengem) v podání amatérských George and Beatovens byl zpopularizován rozhlasovým pořadem Houpačka. Bicí nástroje si nechal v kompetenci sám velký organizátor přeměn Přemysl Černý.

V srpnu 1966 byla nová sestava na světě i s novým názvem: Flamengo. Přemek Černý vysvětloval název jako ohnivý, španělsko - jihoamerický tanec, plný rytmů. V roce 1966 obletěl svět také hit Manfreda Manna "Pretty Flamingo" (Krásný plameňák) a takřka současně se v Ostravě rodil profesionální soulový soubor Flamingo. Název nové pražské skupiny však zřejmě vznikl zcela nezávisle, bez snahy vyjádřit odkaz na nějakou příznačnou hudební souvislost.

Hned v září 1966 kapela vyrazila na své první šňůry, ale vzápětí muselo nastat první (a zdaleka ne poslední) míchání karet. Eda Vršek totiž odešel na vojnu. K varhanům tehdy usedl Petr Novák a sestavu posílil Viktor Sodoma. Ten měl tehdy za sebou jen příležitostné účinkování s TOČRem nebo orchestrem Zdeňka Bartáka, zpívání se skupinou ruzyňského vojenského útvaru VOJ a hostování v klubu Olympik s Donaldem a Mefistem. Od října 1966 se Flamengo stalo souborem Divadelního souboru klubu Olympik a nastala usilovná práce, zaměřená na pilování Novákova repertoáru a na budování nového prostoru pro Sodomu.

Po vzoru úspěchu demosnímku George & Beatovens začalo i Flamengo nahrávat v improvizovaném sklepním studiu Františka Vondřicha na Vinohradech. Pan Vondřich neboli Fanda pracoval jako technik ve Vinohradském divadle a podařilo se mu získat Nagru a další vyřazené přístroje z rozhlasu, které si seřídil a sešteloval do spolehlivě fungující sestavy. Od října tak vznikaly demonahrávky jako "Krásná slečna", "Džbán" nebo "Příliš často pláčeš". Na úspěch "Já budu chodit po špičkách" navázalo zejména "Povídej", ba dokonce ji překonalo: udrželo se v hitparádě Houpačka po devatenáct startů od října 1966 do května 1968. Zároveň začal Viktor Sodoma vstřebávat skladby, kopírované podle Animals ("Don´t Bring Me Down"), Alana Price ("I Put Spell On You"), Los Bravos ("Black Is Black"), Manfreda Manna ("Pretty Flamingo") nebo Zombies ("She´s Not There"). Z hlasování návštěvníků klubu Olympik vyplývalo, že obliba obou zpěváků je vyrovnaná.

Na přelomu let 1966 - 1967 se toho hodně událo, a to nejen ve Flamengu. K nemilému překvapení Přemka Černého prakticky po pouhých třech měsících zkoušení a hledání vycouval Viktor Sodoma z rozjetého vlaku, lákán sirénami konkurenčních Matadors. Starý beatový pes a pragmatik Přemek Černý se k problému postavil čelem a Kahovce, uvolněného právě z Matadors, najal bez váhání do Flamenga. Kapela tak získala nejen zpěváka, ale i doprovodného kytaristu a nový původní repertoár, který je dnes s odstupem času pro Flamengo tak typický: "Paní v černém", "Poprava blond holky", "Svou lásku jsem rozdal", "Vyber si palác", "Zavraždil jsem lásku"... Co však se třemi kytaristy v jedné kapele? Stačilo znovu trochu zamíchat a přerozdělit karty: sólovým kytaristou zůstal František Francl, doprovodným se stal Kahovec, a Pavel Fořt byl přesunut ke kytaře basové. Čížek byl převelen od basovky k ionice a Petr Novák byl opět uvolněn jen a pouze pro sólové zpívání. Střídali se s Kahovcem. Řešení to bylo elegantní a fungovalo. Bohužel neodstranilo to, co bylo po celou dobu existence Flamenga jeho prokletím: roztříštěnost, danou různorodým repertoárem. Na jedné straně jemné beatové šansony Petra Nováka, na druhé straně rythm & blues, které po Sodomovi tlumočil posluchačům i Kahovec. Různorodý materiál se snažilo Flamengo sjednocovat zvukem. Kapela byla náležitě okouzlena dobovými vymoženostmi. Používala boostery, vazbení i hally na zpěv. Po Vondřichovi byl zvukovým pomocníkem kapely Josef Vodrlind, řečený Sádra. Sádra postavil vlastní dozvuk na bázi magnetofonu Sonet Duo, s plynulou regulací otáček motorku pro delší nebo kratší dozvuk. Flamengu také dlouhou dobu sloužil jeho stodvacetiwattový zpěvový zesilovač se čtyřmi vstupy na čtyři mikrofony (označený jako ostatní jeho výrobky soukromou značkou Wansar). V propojení s bednami Regent byl výkon natolik optimální, že i když měli na festivalu v Jugoslávii možnost vyzkoušet kompletní aparaturu VOX, dali nakonec přednost vlastní osvědčené sestavě.

Flamengo: Karel Kahovec, František Francl, Přemysl Černý, Pavel Fořt

Přestože Petr Novák a Karel Kahovec spolu v 90. letech opět společně vystupovali, doprovázeni George & Beatovens složenými z mladých hudebníků, tehdy, v 60. letech, byla přece jen jedna kapela na takové dva talenty v rozpuku příliš těsná. Ve skupině narůstalo napětí. Po zájezdu do Rakovníka v květnu 1967 odešel z Flamenga Jiří Čížek, který byl navíc nespokojen s pozicí varhaníka přeškoleného z basisty. Pak odešel i Petr Novák, který právě s Čížkem obnovil své George & Beatovens. Frontmanem Flamenga zůstal Kahovec. Repertoár byl posílen o další pecky od Hendrixe (ten seděl i kytaristovi Franclovi), od Jamese Browna, od Creama>, Wilsona Picketta i Beatles. Nové Kahovcovy skladby už rovněž seděly blíž k rythm & bluesovému zaměření skupiny.

Velkým zážitkem byl pro muzikanty společný koncert se švýcarskou skupinou Les Sauterells, z jejíhož repertoáru hráli skladbu "Routine". Zanedlouho začali sami vyjíždět do zahraničí. První bylo Polsko. Poprvé tam jeli začátkem května a podruhé v srpnu 1967. Dle ohlasů v polském tisku vzbudili velkou pozornost a věřme, že nejen Franclovým boosterem a bicí soupravou se dvěma velkými bubny. Mimochodem Přemek Černý byl asi první, kdo u nás postavil dva kopáky vedle sebe, zřejmě podle vzoru Gingera Bakera z Cream. Vzhledem k tomu, že jeho organizační schopnosti vždy převyšovaly zdatnost bubenickou, můžeme konstatovat, že šlo spíš o vizuální než hudební dojem. 25. 8. vystoupilo Flamengo ve varšavské Stodole, pak v přírodním kině Jitřenka, 28. 8. v sopotském Non - Stopu a opět ve Varšavě a nakonec v Katovicích a Čenstochové. Čtyři sehraní přátelé s knírky si tu vysloužili přezdívku 'tři mušketýři', natáčeli pro polskou televizi a zanechali za sebou dva fankluby. Po návratu prý dostali půldruhého tisíce dopisů.

Zájezd na beatový festival v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii se uskutečnil koncem června 1967. Flamengo se zde na pódiu setkalo s bulharskou skupinou Staccato a s jugoslávskými bandy Kameleoni, Elipse a Crni biseri (Černé perly). Péče pořadatelů byla na západní úrovni, stejně tak i špičková aparatura. Se souborem Staccato pak ještě vyrazili do Skoplje. Místní kritikové opět nešetřili superlativy. Krcko Oraščič například nazval svou recenzi pro časopis Džubox 'Lahůdka zvaná Flamengo': „Já sám jsem už dlouho neslyšel v Bělehradě takový zvuk, naposledy od Searchers. Klasická sestava, tři kytary a bicí, ale dojem jako velký orchestr. Rytmický kytarista je zároveň zpěvák a jeho výkon mluví sám za sebe. Zpívají beat i soul česky a dobře mluvenou angličtinou. Takovou barvu, čistotu a jasnost hlasu má málokterý evropský sólista. Stadion se prolamoval při potlesku po každé sólové partii. Ostatní jsou rovněž výborní muzikanti a dobře zvládnou i vokální party. Na mou duši, málo se od nich na začátku čekalo, o to větší překvapení bylo, když zahráli perfektně, bez jediné chybičky. Co je nejdůležitější, že kromě vlastních kompozic měli všechny cizích autorů zaranžovány do svého zvuku.“

Pavel Fořt, František Frencl, Ern Šedivý, Karel Kahovec

Kapela rostla a její zkušený kormidelník Přemek Černý se v listopadu 1967 odhodlal k srdnatému kroku, podobně jako o něco dříve Wilfried Jelinek u Matadors: k bubnům za sebe našel přesnější a rychlejší náhradu a sám se soustředil jen na organizační práci. Novým mužem za škopky se stal Jaroslav Erno Šedivý. Ten do své bicí soupravy stavěl opět jen jeden velký buben, na který ovšem uhrál mnohem víc, než Přemek na ty své efektní dva. Společně s melodickou a technicky propracovanou basou Pavla Fořta vytvořily jednu z nejvýše ceněných rytmik u nás. Ernouš vstoupil do bigbítu jako fanoušek Hells Devils, které si zamiloval na tanečních zábavách. Na jedné z nich se osmělil a zašel za Evženem Fialou a tajemně se ho zeptal, jestli mají kde zkoušet. A nabídl svatební síň, ke které měl přístup jeho nic netušící otec na Obvodním národním výboru. Otec nakonec vše pochopil a nezklamal. Fungovalo to dlouho a Pekelní ďáblové dokonce na ONV chodili na obědy do závodní jídelny. Ernouš se za odměnu stal bedňákem Hells Devils a začal s nimi jezdit i na zájezdy. Těch ale stejně moc nebylo, zatímco policejních zásahů ano. V roce 1965 se aktivita Hells Devils rozplynula a Ernouš, bubeník samouk, začal hrát s amatérskou skupinou Beasts. O rok později spoluvytvořil skupinu Primitives Group, kde se opět setkal s Fialou a odkud přešel do Flamenga, nahrazen Toljou Kohoutem.

První vystoupení s Ernoušem se odehrálo na 1. československém beatovém festivalu v prosinci 1967 v Lucerně. Flamengo zabodovalo a postoupilo do finále. Přejímání skladeb různých stylových oblastí pokračovalo, stejně jako jejich přizpůsobení vlastnímu soundu. Jako aranžér se uplatňoval Pavel Fořt. V březnu 1968 Flamengo opět vyrazilo do Jugoslávie. Z Bělehradu do Niše, z Noviho Sadu do Skoplje. Na podzim se dokonce dostali poprvé do západního Německa, kde strávili podzim sezóny již s Ivanem Khuntem za varhany.

Druhý beatový festival v prosinci 1968 už předznamenal další etapu Flamenga: chladný výkon kapely dával tušit personální změny. Kahovec už možná v duchu odcházel, definitivně skupinu opustil koncem ledna 1969. Na jeho místo byl přijat zpěvák Ivan Khunt, znechucený organizačním kolapsem mateřské kapely Syrinx na Beat Cupu v klubu Olympik v prosinci 1968. Khunt nejen zpíval, ale hlavně byl fascinován charakteristickým varhaním zvukem hammondek, do kterých se zamiloval poslechem britských Nice, kteří vystoupili na beatovém festivalu v Lucerně krátce po zmíněném Beat Cupu. Flamengu se hodilo zaměnit Kahovcovu kytaru za Khuntovy varhany. Dokonce si časem půjčil na opravdové hammondky. Ty byly ovšem tak strašně těžké, že je museli stěhovat čtyři lidé – později některý ze zoufalých bedňáků vymyslel geniální tah: hammondky se podélně rozřízly a na pódiu se opět obě půlky spojily.

Pozměněné Flamengo vyrazilo podruhé do Německa. Hráli perfektně, měli úspěchy, ale stylově jakoby přešlapovali bez cíle na místě. Osvědčená hitparádová čísla uměli okořenit jediným tvůrčím vkladem – instrumentálními sóly. Ve Frankfurtu nad Mohanem došlo k osudovému setkání. Pro Flamengo, pro český bigbít a zejména pro Františka Francla. Střídali se v klubu s kapelou, která měla zajímavou zpěvačku. Kapela se rozpadla a zpěvačka byla volná. Flamengo jí nabídlo místo a Joan Duggan svolila. A hned se skupinou absolvovala zájezd do Polska, což pro ni byla nová zajímavá zkušenost. Kasárny, ušmudlaní vojáci, stodoly se slámou na zemi... Flamengo se však také poučilo. Duggan například zpívala několik čísel z repertoáru Janis Joplin. I další repertoár uměla přednést bez ostychu, přirozeně, v čistší formě. A Flamengo konečně zpívalo opravdu anglicky, a ne Kahovcovy 'telefonní seznamy'. Kromě toho v Německu slyšeli i mnohé jiné anglické kapely, jejichž zvládnutí bluesového materiálu bylo velmi inspirativní. Zkušenost jim nastavila zrcadlo a pochopili, jak těžkopádně a komplikovaně dosud hráli blues. Také si přivezli novou aparaturu, která pozvedla jejich zvuk. Franta Francl se nakonec s Joan Duggan oženil. V lednu 1970 z Flamenga oba odešli a nějaký čas žili v Anglii. V létě 1971 pak oba zkoušeli štěstí v Čechách se skupinou Perpetuum Mobile, až v květnu 1973 zakotvili v Kratochvílově Jazz Q.

Místo po Francovi zaplnil Vladimír 'Guma' Kulhánek, který měl za sebou Donaldy a poctivě odslouženou základní vojenskou službu. Kulhánek byl výtečným a zemitým baskytaristou, a tato skutečnost přivedla Pavla Fořta zase zpátky ke kytaře sólové. Domovským místem skupiny se stala kolej 5. května. Zpívali Khunt a Guma Kulhánek, ale náhradu za Duggan neměli. Vyzkoušeli si i spojení s Pavlem Sedláčkem, kterého doprovodili na Bratislavské lyře 1970 s písní "Vím, že pláčem to skončí". Definitivní vyřešení personální situace přinesl až podzim 1970: Flamengo naposledy šťastně sáhlo po zpěvákovi, vyhozeném z jiné kapely: Vladimíru Mišíkovi z Blue Effectu. V zápětí sestavu doplnil tenorsaxofonista, flétnista a pianista Jan Kubík. Začínal jako ortodoxní jazzman, potloukal se po evropských klubech i v muzikálu Hair a Mišíka na něj upozornil Jan Spálený. Nová sestava umožnila nové zvukové kombinace, rozeznatelný sound, určený propojením varhan, kytary, saxofonu a vokálů a nejrůznějších drobných perkusí (dřívka, zvonce, bonga). Obdivovali africké rytmy, nasáli jazzrockovou zručnost a ohebnost i hardrockovou údernost a nekompromisnost. Už nestavěli jen na převzatých hitech, ale začali budovat vlastní repertoár. Už nebyli skupinou několika sólistů, ale vytvářeli kompaktní kapelu.

Flamengo v roce 1972: Pavel Fořt, Vladimír Mišík, Jan Kubík, Vladimír Kulhánek, Erno Šedivý, Ivan Khunt

Na prahu 70. let začínalo být jasné, že angličtina na tuzemské gramofonové nahrávce již neprojde. Kdo ale uměl psát české rockové texty? Krečmar, Rytíř, Vrba. Dobrá, ale český text mohl narazit kvůli obsahu, anebo byl o ničem. Do hry vstoupil producent Hynek Žalčík. Měl už za sebou Město Er s Framus Five, kde vyzkoušel, že rockovou hudbu lze spojit s tajemně nesrozumitelnými, ale náladou jednoznačnými verši básníka Josefa Kainara. Kainar byl přítelem Žalčíkovy rodiny a Hynka znal od dětství. Stačilo se zmínit při jedné z návštěv a slovo dalo slovo.

Kainar byl požádán o zpracování příběhu na téma zmrazení a probuzení se v jiné době. Z námětu jej však zaujala především nadčasovost lidských problémů a pojal téma spíš reflexivně, filosoficky. Svůj příběh času a hledání rozložil do suity sedmi textů. Často se v nich prolíná současné s minulým, prchavé se stálým a melancholické s nadějným. Texty jsou přitom velmi hudební, neboť nejen rým, ale i další zvukové kvality jazyka vytvářejí různé roviny metrických impulsů. Vzniklo nejen po textové stránce nejzajímavější album české rockové historie. Kainar zemřel uprostřed práce na suitě a nestihl ji dokončit. Výslednou realizaci už neměl možnost slyšet. Jedna skladba zůstala nedokončená, a text v duchu ostatních dopsal – a zdařile – sám Hynek Žalčík ("Stále dál"). Nahrávání desky se odehrávalo mezi říjnem 1971 a březnem 1972. Mezitím už vlastně kapela přestala existovat. Flamengo naposledy na velkém koncertě vystoupilo 20. 12. 1971 na Beatových vánocích v pražské Lucerně a předvedlo tu strhující show. Vynikající a nadčasové album Kuře v Hodinkách, to byl poslední výkřik vývojové linie českého bigbítu 60. let.

Původní zdroj. Zkráceno.

FLAMINGO

Později tolik proslulý sextet Flamingo vznikl v roce 1966. Zakládajícími členy se kromě Richarda Kovalčíka (trubka) stali Mirek Večeřa (flétna, klarinet, saxofon), Radovan Hudeček (klavír), Jiří Urbánek (trombon a baskytara, necelý rok hrál zpočátku na baskytaru Oldřich Svoboda) a Jiří Plachý (bicí). Kytaristu Petra Folteru odloudili skupině Bodláci z Uherského Hradiště, která v Ostravě právě nahrávala v ostravském rozhlasovém studiu.

Do roku 1967 vystupovala skupina pod Kovalčíkovým vedením s názvem Flamingo sextet a nebo i Sextet Flamingo. Posun k soulovému a rhythmbluesovému repertoáru probíhal pozvolna. Praxe si brzy vyžádala hraní k tanci a angažmá zpěváků, takže instrumentální jazz byl zatlačen do pozadí. Drobné obměny muzikantského kádru na sebe nenechaly dlouho čekat. Ještě v roce 1967 usedl za bicí Radek Dominik a z amatérské skupiny Komáři byl přijat, nejprve jako kytarista, Petr Němec. V roce 1968 nahradil Hudečka, který emigroval do Švédska, varhaník Ladislav Figar. Za Folteru, který šel studovat do Prahy, zase přišel Jan Hasník, známý ze skupiny The Spies. Od jazzu se Flamingo dostalo k tanečnímu popu a zároveň bigbítu. I když hráli Beatles, The Rolling Stones nebo Bee Gees, vždy kladli důraz na svéráznou aranž s dechovými nástroji, jak už bylo v Ostravě v té době zvykem. Znatelné přitvrzení přinesl do skupiny zmíněný Hasník, který například exceloval v sóle "Race With Devil" od britských The Gun (písničku s nimi v rozhlase nazpíval jako host Viktor Sodoma).

Mikrofon okusil nejprve Hudeček, Večeřa a hlavně Petr Foltera. Na prvním vystoupení v Domě kultury NHKG 27. března 1967 s Flamingem zpívali Biernatová, Zagorová a Nekuda. Věra Špinarová se na tomto pódiu objevovala od ledna 1968, ale už v průběhu předchozího roku, ve svých patnácti letech, s Flamingem spolupracovala. Její první rozhlasovou nahrávkou byla její vlastní skladba "Já před tebou klečím". Petr Němec se dobře uvedl rozhlasovou nahrávkou Donovanovy skladby "Mellow Yellow" a jeho prvním velkým hitem byla "Hey Jude". Jeho baryton s typicky zastřenou barvou se stal poznávacím znamením Flaminga nejen v jeho sólových kouscích, ale i v mnohých duetech s Marií Rottrovou. Textařským partnerem, zejména pro přebírání zahraničních hitů, se stal Flamingu Vladimír Čort. Za mikrofonem se objevil i Pavel Novák z přerovské Synkopy. Od jara 1968 se k nim připojil Jaromír Löffler z olomouckých The Bluesmen, který proslul zejména hitem "Mustang Sally" z repertoáru Wilsona Picketta nebo "A Whiter Shade Of Pale" od britských Procol Harum. Hana Zagorová studovala po maturitě v roce 1964 herectví na JAMU a Flamingo vyplňovalo jen část jejích zájmů. Seděl jí spíš šanson a střední proud. Vrcholem její krátké beatové koketérie bylo vystoupení s Flamingem na 2. československém beatovém festivalu v prosinci 1968. V roce 1969 absolvovala JAMU a odešla do pražského Apolla. S Flamingem natočila pro Československý rozhlas v Ostravě třeba "Prý jsem zhýralá" a "Zlá dáma". Na zmíněném festivalu hostovala s Flamingem sólistka Majesticu Marie Rottrová. Jak víme, toto hostování přerostlo v brzký přestup, přičemž na místě Rottrové na oplátku od dubna 1969 zakotvila Věra Špinarová.

Flamingo přestalo hrát k tanci a začalo jezdit na zájezdy mimo Ostravu. Domovské město ho tak najednou slyšelo víc z rádia a z desek než z živého hraní. Jen k roku 1969 měla kapela v rozhlase údajně na sto deset skladeb, z toho byl však bohužel jen malý zlomek dochován na gramofonových deskách. Flamingo používalo na tu dobu velmi slušnou zvukovou aparaturu a jezdilo tmavomodrým mikrobusem Volkswagen. Stylový záběr kapely se rozpínal od jazzu přes pop až k soulu, který se vlastně plně rozvinul až díky příkladu Majestic, díky přestupu Marie Rottrové a trochu i díky Jaromíru Löfflerovi. Svou stopu v soundu Flaminga zanechali i britští Nice. Saxofonistu a flétnistu Večeřu nahradil v roce 1970 Rudolf Březina. Jedinými zpěváky pak zůstali Němec a Rottrová. Kovalčík, Figar, Urbánek i Rottrová začali skládat vlastní písničky.

V září 1970 vznikl v kavárně Veronika Flamingo klub – hudební a módní salón pod Socialistickým svazem mládeže Vítkovických železáren. Byly zde provozovány diskotéky, kosmetická a módní poradna, přehlídky, vycházel tu bulletin. Flamingo hrálo v klubu dvakrát do měsíce. Když se ale chystalo do Polska nebo Švédska, zvalo sem za sebe náhradu, například Synkopu Jaroslava Wykrenta z Přerova, Bukanýry, Hanu Hegerovou, nebo zde byl jam session s náhodnými hosty. Tak se Flamingo seznámilo s Jaroslavem Wykrentem. Petr Němec odcházel v té době na dva roky na vojnu do AUSu a Wykrent dostal nabídku sekundovat kapele nejprve jako host, který s kytarou divákům nabídne baladický a tišší protipól hutnému žesťovému soundu. Po prvním samostatném recitálu Marie Rottrové a Flaminga v Praze (v divadle Ateliér 1971), kde se v roli hosta objevil i Petr Němec ve vojenském, a po několika týdenním zájezdu po Sovětském svazu přijali Wykrenta za stálého člena. Objevili v něm totiž také nepostradatelného a nezaměnitelného dalšího autora.

Po řadě úspěšných singlů nahrálo Flamingo v roce 1970 u Supraphonu první LP desku, která vyšla i ve vývozní anglické verzi This Is Our Soul, a následovaly další singly. V roce 1971 se Flamingo zúčastnilo 3. československého beatového festivalu a o rok později se pro 9. Mezinárodní jazzový festival spojilo se smyčcovým kvartetem a kytaristou a houslistou Richardem Kroczkem. Zatímco první LP neslo název skupiny, další desky již poutaly pozornost jménem zpěvačky. Mezitím se Marie Rottrová zúčastnila i Bratislavské lyry a polských Sopot a skupina se v duchu dobově vynuceného počešťování přejmenovala na Plameňáky (vše 1973). Původnímu soulovému zaměření se tehdy kapela už vzdálila a vedle jazz rocku se přibližovala i všeobjímajícímu střednímu proudu.

26. 11. 1973 představilo Flamingo nový program na rok 1974 v Domě kultury VŽKG. Staronově opět s Petrem Němcem. Dva roky izolace od kapely však Němcovi neprospěly. Tíhl stále k tvrdší muzice a v rozpětí mezi komorním jazz rockem a košatým středním proudem pro něho zbylo jen místo u doprovodného mikrofonu a perkusí. Pro jeho talent a charakteristickou barvu hlasu to byla škoda. Z Flaminga odešel v roce 1980.

V roce 1975 Richarda Kovalčíka 'zahnal život do kouta'. V březnu podlehl zákeřné nemoci. Kapelníkem Plameňáků se stal navrátivší se baskytarista Urbánek. Skupina se odchodem Kovalčíka velmi změnila. Právě on byl garantem dechového pojetí zvuku Flaminga. Urbánek s Figarem pak dávali hodně přednost aranžím bez dominance dechů a tím definitivně opustili původní soulový sound, který, nutno přiznat, nebyl pro nový repertoár vždy nejpříhodnější. Například původní rozhlasová nahrávka Wykrentovy písničky "Lásko" byla postavena na Kovalčíkově tvrdošíjně dechové aranži. Rottrová tuto verzi nazpívala jen s velkým sebezapřením. Později skladbu nahráli znovu a v jiné aranži. I tak se kapela bez trumpetisty neobešla. Na vysokou Kovalčíkovu laťku si troufl hráč ostravské filharmonie Luděk Emanovský. Figara, Urbánka, Březinu, Hasníka a Emanovského doplnil na bicí nástroje Vlastimil Bílek.

Synové Marie Rottrové vyrostli do puberty a maminka jim koncem 70. let z Jugoslávie přivezla desku Black Sabbath Technical Ecstasy. Ji samotnou zaujala spíš nenápadná písnička na straně B "She´s Gone", kterou Black Sabbath snad nikdy nehráli na koncertech. Rozhodla se ji zpracovat a byl z toho domácí hit s Nohavicovým textem "Lásko, voníš deštěm".

Flamingo hrálo ještě téměř celá osmdesátá léta, bylo samozřejmě i pravidelným účastníkem televizních pořadů Marie Rottrové Divadélko pod věží (1981-87). Jiří Urbánek byl střídán Ivanem Kožušníkem, aby se do sestavy zase vracel. Marie Rottrová se v roce 1988 podruhé vdala a žila částečně v Německu i v Československu. Spolupráci s Plameňáky ukončila v roce 1989. Kapela se pak chystala pokračovat se zpěvačkou Evou Hurychovou, s Radkem Pastrňákem na kytaru a Richardem Kroczkem mladším na bicí, ale rozjezd zastavila další nenadálá smrt, tentokrát Vladimíra Figara. Historie kapely s obdivuhodnou kontinuitou byla přerušena.

Původní zdroj. Zkráceno.

GRUPA 220

V jugoslávském Záhřebu byla založena rocková skupina Grupa 220. Vznikla sloučením předchozích instrumentálních rockových kapel Ehos a Jutarnje zvijezde. Skupina je pozoruhodná tím, že v téhle oblasti tvořila první autorské rockové písně a měla první hit v tomto žánru, který byl populární v celé zemi. Byli jedním z průkopníků jugoslávské rockové hudby. V roce 1967 vydali svá první EP Osmijeh a Kad bih bio Petar Pan. První úplné, spíše poprockové album Naši dani jim vyšlo v roce 1968. V roce 1975 jim pak vyšla druhá deska Slike. Právě druhým albem se zařadili mezi kapely hrající tvrdý progresivní rock.

THE HUMAN INSTINCT

Vzniklo novozélandské bluesové rockové uskupení The Human Instinct. Současnou sestavu tvoří Maurice Greer (hlavní zpěv a stand-up bubeník), Phil Pritchard (kytara), Joel Haines (kytara) a Tony Baird (basa). Tato skvadra má více než 25 členů a několikrát změnila složení pod vedením Maurice Greera. Vydali celkem sedm studiových počinů a třicet singlů. Jejich poslední studiovka Midnight Sun vyšla v říjnu 2010. The Human Instinct je nejvíce známá díky singlu „Black Sally“ a jejich LP Stoned Guitar z roku 1970, které představuje kytarové umění Billyho Te Kahika (známého jako Billy TK), inspirované Jimi Hendrixem.

I DRIVE

V roce 1966 vznikli v Manchesteru I Drive a byli jednou z posledních britských skvader, které se dostaly do Německa v rámci Star Clubu. V čele se zpěvákem Geffem Harrisonem, který se později proslavil ve skupinách 2066 & Then a Kin Ping Meh absolvovali čtyři roky turné po Německu. Hráli v klubech noc co noc od osmi do tří a dělali rock hlasitě, rychle, přímočaře a – ačkoli byli v Německu tak dlouho – velmi britsky.

Koncem šedesátých let německá klubová scéna zanikla a s ní i živá hudba, přežilo jen několik řetězců sdružených podniků. Jeden z nich na hlubokém jihu Německa si I Drive objednal na několikaměsíční klubové turné. Usadili se a pronajali si malý domek na venkově, kde zkoušeli, přímo uprostřed ničeho. V roce 1969 vyšel singl, který se prodával na koncertech: Ukázalo se, že z bývalé "beatgroup" vyrostla tvrdou cestou skvělá těžká progresivní banda se schopností prosadit se na větším trhu. V roce 1970 Geff Harrison odešel a začal vlastní kariéru. A zbývající kvarteto nakonec objevil britský manažer, který kdysi pracoval pro The Beatles. Přesunul kapelu do Mnichova, živili se jako studioví muzikanti a sbírali materiál na LP. Od té doby I Drive nejezdili, jen občas hráli koncerty pod širým nebem. Na studiovém počinu bylo nahráno více než 30 skladeb. Jednou z těch, které se nedostaly na vydání, byla alternativní verze písně "Before the devil", kde kapela hrála s Mnichovským filharmonickým orchestrem. Když byly mastery konečně hotové, skvadra udělala to, co jí během nahrávání nebylo dovoleno: živé provedení celého materiálu. I tento koncert byl zaznamenán a rovněž zmizel z archivů stejně jako skladby, které nebyly součástí LP.

Když studiovku v roce 1972 vydala německá významná společnost, kapela zjistila, že bylo vylisováno a distribuováno jen několik málo kopií a ze strany firmy nebyla vůbec žádná propagace, a to z důvodů mimo oblast hudby a kontrolu kapely. Přesto je LP těžkým a rychlým progresivním klenotem s nádhernými melodiemi, které září i po dvaceti letech a vypovídají hodně o živém zvuku a síle uskupení. I Drive neunesli zklamání z komerčního neúspěchu desky a krátce po vydání počinu se rozešli.

JAMES GANG

James Gang byla americká rocková skvadra, která v roce 1966 vznikla v Clevelandu v Ohiu. Uskupení prošlo řadou změn v obsazení, a svou první studiovku nahrálo jako power trio ve složení Joe Walsh (kytary, zpěv), Tom Kriss (baskytara) a Jim Fox (bicí). Koncem roku 1971 Walsh odešel, aby se věnoval sólové kariéře, a později se připojil ke skupině Eagles. Band pokračoval s řadou dalších kytaristů a zpěváků, kteří Walshe nahradili, ale během dalších šesti studiových počinů se jim nepodařilo vytvořit žádný hit a v roce 1977 se rozpadli. Od té doby se několik inkarnací reformovalo na reunionech.

Bubeník Jim Fox hrál nejprve se skupinou The Outsiders z Clevelandu, ale v roce 1965 ji opustil, aby mohl studovat na vysoké škole. Poté, co v následujícím roce vytvořili hit "Time Won't Let Me", se Fox dočasně vrátil, aby s nimi hrál, poté co byl jejich bubeník povolán do armády. Po čase je opět opustil a vrátil se do školy. Fox, silně ovlivněný zvukem uskupení britské invaze, jako byli Beatles, The Who a The Yardbirds, začal uvažovat o založení vlastní bandy a v roce 1966 se spojil se spolužákem Ronniem Silvermanem (kytara), baskytaristou Tomem Krissem a klávesistou Philem Giallombardem.

První sestavu James Gangu tvořili Fox (bicí), Kriss (baskytara), Silverman (kytara), Giallombardo (zpěv, klávesy) a po konkurzu na post sólového kytaristy se uskupení rozhodlo pro Grega Grandilla, který později hrál v další populární clevelandské skvadře Rainbow Canyon. Brzy ho nahradil Dennis Chandler, kterého pak vystřídal John "Mouse" Michalski, jenž s Count Five právě nahrál hit "Psychotic Reaction". Michalski také brzo odešel a sestava se poté na místě kytaristy změnila ještě několikrát, aniž by uskupení v této ranné době vydalo nějakou nahrávku. Ronnie Silverman odešel na vojnu a u kytary nakonec zůstal Bill Jeric.

Krátce po novém roce 1968 zaklepal na dveře zkušebny Foxovy skvadry kytarista Joe Walsh a požádal ho, aby ho zkusili. Byl přijat a uskupení krátce pokračovalo jako pětičlenné, dokud Giallombardo, který v té době ještě chodil na střední školu, neodešel. Jeric a Walsh spolupracovali na kytarových partech, ale na jaře 1968 nakonec odešel i Jeric. Nahradil ho navrátivší se Ronnie Silverman, který byl propuštěn z armády. V neděli 9. června 1968 odehrála kapela koncert v Detroitu v Grande Ballroom, kde předskakovala Cream. Na poslední chvíli Silverman ostatním oznámil, že se k nim na koncertě nepřipojí. Band, který zoufale potřeboval peníze, nastoupil na pódium jako trio. Zvuk trojice se jim zalíbil a rozhodli se tak zůstat. V roce 1968 podepsali smlouvu s manažerem Markem Bargerem, který se staral o kariéru jiné ohijské skupiny, Lemon Pipers, která právě zaznamenala velký úspěch s písní "Green Tambourine". Barger zkontaktoval 'Gang' se zaměstnancem ABC Records, producentem Billem Szymczykem, který jim v lednu 1969 zajistil smlouvu s novou dceřinou společností ABC Bluesway Records.

V březnu 1969, nyní ve složení Fox, Kriss a Walsh a produkováni Szymczykem, vydali své debutové LP Yer' Album. V listopadu je opustil baskytarista Tom Kriss poté, co byla jeho otci Georgovi diagnostikována rakovina plic. Krissův otec pracoval dlouhá léta pro společnost Alcoa, kde byl pravděpodobně při výrobě hliníku vystaven různým průmyslovým karcinogenům. Krisse nahradil Dale Peters, který přišel ze skupiny Case of E.T. Hooley. Kriss také zemřel na rakovinu 6. května 2013 ve věku 63 let.

V červenci 1970 skupina vydala své druhé album James Gang Rides Again, které obsahovalo populární singl "Funk #49". Později předskakovali kapele The Who na šesti koncertech během amerického turné, Jejich kytarista Pete Townshend jimi byl tak ohromen, že je pozval, aby mu předskakovali na podzimním turné po Velké Británii. Mezi Townshendem a Joem Walshem poté vzniklo dlouholeté přátelství, přičemž Pete řekl časopisu Rolling Stone, že Joe je nejlepší americký kytarista. V lednu 1971 vystoupili ve Velké Británii v pořadu Top of the Pops.

V červenci 1971 se James Gang vrátili na turné po Evropě. V této době svého největšího rozkvětu vystupovali s kapelami jako Grand Funk Railroad, The Kinks, Humble Pie, Three Dog Night, Led Zeppelin a mnoha dalšími. Ale po dalších dvou LP, Thirds z roku 1971 a živém albu James Gang Live in Concert vydaném ještě téhož roku, Walsh, který byl unavený z tlaku, že musí psát a zpívat většinu písní a být jediným melodickým nástrojem v triu, v prosinci kapelu opustil. Přestěhoval se do hor v Coloradu a nakonec založil skupinu Barnstorm.

James Gang v Japonsku: Jim Fox, Dale Peters, Domenic Troiano, Roy Kenner

Na dvou dalších deskách Straight Shooter a Passin' Thru Peters a Fox pokračovali se zpěvákem Royem Kennerem a kytaristou Domenicem Troianem (oba bývalí členové kanadské skupiny Bush). V nedávných rozhovorech však Fox uvedl, že s Troianem to po hudební stránce nefungovalo tak, jak doufal, a tak Troiano v roce 1973 band opustil a následně se připojil ke Guess Who. Byl nahrazen budoucím kytaristou Deep Purple Tommym Bolinem poté, co zavolal Joe Walsh a doporučil ho do skvadry. Bolin se k uskupení připojil v srpnu 1973 a objevil se na dvou studiových počinech, Bang! a Miami, díky nimž kapela přešla od ABC Records k vydavatelství Atco Records. Během nahrávání studiovky Miami v roce 1974 se Kenner dostal do problémů se zákonem po zatčení kvůli drogám a zpočátku nebyl pro nahrávání k dispozici. Byli údajně kontaktováni jiní zpěváci, ale nakonec se Kenner mohl vrátit a album dokončit. Kenner, který nebyl spokojen s hudebním směřováním a byl frustrován Bolinovým nezájmem o spolupráci na novém materiálu, dal výpověď a řekl Foxovi a Petersovi, že zůstane, dokud se nenajde náhrada. S vědomím tohoto vývoje se rozčarovaný Bolin rozhodl odejít také, i když trochu jiným způsobem - prostě se nedostavil na koncert. V roce 1975 přijal nabídku Deep Purple.

Po Kennerově a Bolinově odchodu se vydali do Anglie hledat nového kytaristu, ale bez úspěchu. Počátkem roku 1975 se Fox a Peters rozhodli zkusit to znovu v nové sestavě, do které se zapojili Foxovi staří známí, zpěvák Bubba Keith, který hrál venku v Los Angeles se skupinou Uncle Tom, a kytarista Richard Shack, jenž dříve hrál s Petersem v uskupení Case of E.T. Hoolie. V této sestavě nahráli desku Newborn, na které se objevila coververze základní písně Elvise Presleyho "Heartbreak Hotel". V únoru 1976 uskupení vydalo poslední nahrávku Jesse Come Home, na níž se vrátil její dřívější člen Phil Giallombardo, spolu s novým kytaristou/zpěvákem Bobem Webbem. Nakonec však žádná ze sestav po Walshovi nedosáhla takového úspěchu jako na počátku 70. let. Bubeník Fox byl jediným zbývajícím členem původní bandy, když se James Gang počátkem roku 1977 definitivně rozpadli.

V rozhovoru s Chrisem Welchem z roku 1998 hovoří Fox o posledních letech existence gangu a o jeho rozpadu: „Bylo to hledání vhodné náhrady za Joea Walshe. Vyzkoušeli jsme pár kluků a udělali jedno nebo dvě studiovky, ale nebylo to úplně to, co jsme chtěli, a tak jsme se přesunuli k něčemu jinému v naději, že znovu získáme starého ducha. Některá alba byla dobrá, ale vždycky jsme hledali to, co jsme měli s Joem, a myslím, že jsme to už nikdy nenašli. Takže po všech těch změnách jsme si s Dalem jednoho dne promluvili a řekli si: "Tak dost". Tehdy jsme se rozhodli, že to necháme být. Nikdy jsem netoužil založit další kapelu. Místo toho jsem se rozhodl dát si půl roku pauzu a uvidíme, co se stane.“

Klasická sestava ve složení Walsh, Peters a Fox se poprvé sešla v červenci 1991 v Nautica Pavilion v Clevelandu, kdy Fox a Peters vystoupili na pódium během Walshova koncertu, aby zahráli tři písně. Později odehráli ještě několik příležitostných koncertů. V dubnu 2006 bylo oznámeno, že kapela v sestavě Walsh/Peters/Fox vyjede koncem léta téhož roku na turné po Spojených státech, na kterém ji podpoří klávesista Bill Appleberry a doprovodné vokalistky Gia Ciambetti, Robbyn Kirmsse a Stacy Michelle. Během tohoto letního turné se skupina v srpnu objevila při živém vystoupení v The Howard Stern Show na satelitním rádiu Sirius. V březnu 2012 bylo na stránkách ultimateclassicrock.com uvedeno, že Walsh je s Foxem a Petersem v nahrávacím studiu Lava Room v Clevelandu, kde pracují na nových nahrávkách známých skladeb James Gang, na nichž se podílejí i jejich dlouholetí přátelé Joe Vitale a Michael Stanley. Od té doby však o tom nebylo nic dalšího slyšet, pravděpodobně kvůli Walshově pokračujícímu nabitému programu s Eagles.

THE LOLLIPOP SHOPPE

The Lollipop Shoppe byla americká garážová rocková skupina, která vznikla v roce 1966 v Las Vegas v Nevadě. Její kořeny ale sahají až do roku 1964, kdy Fred Cole (zpěv) s kapelou Lords nahrál svůj první singl, originální R&B. Skupina neměla dlouhého trvání a v roce 1966 Cole založil Weeds. The Weeds tvořili Cole, Eddie Bowen (kytara), Ron Buzzell (kytara), Bob Atkins (basová kytara) a Tim Rockson (bicí). Po vydání singlu "It's Your Time" na místní značce Teenbeat Club se vydali do San Francisca, kde měli slíbený koncert v legendárním Fillmore Auditorium. Po příjezdu se však dozvěděli, že nikdo spojený s Fillmorem o koncertu nic neví. V té době se členové kapely, kteří byli všichni v odvodním věku, rozhodli přestěhovat do Kanady. Jak se však ukázalo, měli jen tolik peněz na benzín, aby se dostali do Portlandu v Oregonu, kde začali vystupovat v místních klubech a získali si kultovní příznivce. The Weeds nakonec upoutali pozornost Uni Records (dceřiné společnosti MCA), která s nimi podepsala nahrávací smlouvu. Jejich nový manažer, "Lord" Tim Hudson, bez vědomí a souhlasu kapely změnil název uskupení na The Lollipop Shoppe, aby se přizpůsobil trendu bubblegum pop music.

Skutečné nahrávky skupiny, včetně desky Just Colour z roku 1968, jsou ve skutečnosti směsicí garážového rocku a psychedelie. Album a jeho singl "You Must Be a Witch" jsou pro svůj tvrdý hudební postoj považovány za garážovou rockovou klasiku a dodnes jsou ceněny sběrateli desek, ačkoli se ani jedna z nich nedostala do hitparád. Dvě z písní The Lollipop Shoppe se objevily ve filmu *Andělé z pekla*. Skupina koncertovala a vydala ještě jeden singl, "Someone I Knew", než se v roce 1969 rozpadla. V roce 1971 se znovu sešli jako The Weeds na singlu "Stop" u labelu NWI v Portlandu, ale brzy se definitivně rozpadli. Všechny jejich nahrávky byly znovu vydány na kompilaci The Weeds - AKA The Lollipop Shoppe v roce 2007 u Way Back Records.

LOVE SCULPTURE

Love Sculpture založili v roce 1966 v Cardiffu bývalí členové skupiny Human Beans. Kapela hrála převážně bluesové standardy, které byly mírně upraveny, ale stále se blížily originálům. Jejich debutové album Blues Helping obsahovalo písně "Summertime" a "Wang Dang Doodle".

Nejznámější je jejich hit z roku 1968, vysokorychlostní coververze klasické skladby "Šavlový tanec" Arama Chačaturjana, vydaná na značce Parlophone, která se v prosinci 1968 dostala na 5. místo UK Singles Chart. Nahrávka byla inspirována klasickými úpravami Keitha Emersona. "Sabre Dance" se stala hitem poté, co ji v éteru hrál britský DJ John Peel, kterého zaujala natolik, že ji v jednom pořadu zahrál dvakrát. V prosinci 1968 britský hudební časopis NME informoval, že Love Sculpture podepsali smlouvu na nahrávání v USA s London Records, která jim zaručovala investici 250 000 liber. Kapela také dostala pozvání k živému provedení "Sabre Dance" v německém televizním pořadu *Beat-Club* Radia Bremen, který byl v té době vysílán černobíle.

Následovalo druhé album Forms and Feelings s písněmi jako "In The Land of the Few", "Farandole", "People People", "Seagull (West Coast Oil Tragedy)", kterou napsal Paul Korda, a stejně rychlou coververzí písně Chucka Berryho "You Can't Catch Me". Americká verze desky obsahovala také nahrávku skladby "Mars" z cyklu *The Planets* Gustava Holsta, ale Holstova pozůstalost odmítla poskytnout licenci na tuto melodii pro britskou verzi. V roce 1970 se ke kapele připojil Mickey Gee jako druhý kytarista a Terry Williams nahradil Roba Jonese na bicí. Love Sculpture se rozpadli v roce 1970 po americkém turné. Edmunds později v roce 1970 dosáhl sólového úspěchu v podobě hitu číslo jedna s písní "I Hear You Knocking" a intenzivně spolupracoval s bývalým baskytaristou skupiny Brinsley Schwarz Nickem Lowem, s nímž nakonec založil skupinu Rockpile.

SAM GOPAL

Skupina vznikla pod názvem Sam Gopal's Dream podle svého zakladatele Sama Gopala. Gopal se narodil v Malajsii a na začátku 60. let přišel do Anglie studovat. Od sedmi let hrál na tabla, severoindický bicí nástroj, který v kapele nahradil bicí. První sestava byla Sam Gopal na tabla, Mick Hutchinson na kytaru, Pete Sears na baskytaru a klávesy a (ke konci) Andy Clark na klávesy. Sam Gopal's Dream hráli v klubu UFO (jejich první vystoupení), v The Electric Garden v Covent Garden (později se z něj stala Middle Earth), v The Roundhouse a v Happening 44. V dubnu 1967 vystoupili na akci The 14 Hour Technicolor Dream, kterou pořádal britský undergroundový deník International Times v Alexandra Palace. Mezi další vystupující kapely patřily Pink Floyd, Pretty Things, Savoy Brown, The Crazy World of Arthur Brown, Soft Machine a The Move. V prosinci téhož roku zahráli na Christmas on Earth Continued v londýnské Kensington Olympia po boku kapel jako The Jimi Hendrix Experience, The Who a Pink Floyd. Jimi Hendrix později seděl s původní kapelou Sam Gopal's Dream v londýnském klubu Speakeasy.

V roce 1967 některé z prvních nahrávek skupiny nahrál Gus Dudgeon, který předtím spolupracoval s kapelami jako The Zombies a John Mayall a později pracoval s takovými umělci jako David Bowie a Elton John. V roce 1968 se Clark, Hutchinson a Sears spojili s Vivem Princem na bicí a pod názvem Vamp ("Viv, Andy, Mick a Pete") vydali u Atlantic Records singl s názvem "Floatin'". Nahráli také další skladbu, ve které hrál Gopal na tabla, ale její umístění není známo. Tato původní sestava se rozpadla v roce 1968. Sears pokračoval v session práci a založil vlastní skupinu s Princem, která se jmenovala Giant. Hutchinson a Clark spolu nahráli tři počiny jako Clark-Hutchinson.

Ve stejném roce, kdy došlo k předchozímu rozpadu, Gopal pod svým jménem zformoval novou sestavu, do níž patřili zpěvák a kytarista Ian Fraser Kilmister (známější jako Lemmy, který právě skončil jako bedňák na turné, na němž se podíleli Jimi Hendrix a Pink Floyd), Roger D'Elia a Phil Duke. Skupinu řídil Robert Stigwood, rovněž manažer skupiny Cream. Jejich album Escalator bylo nahráno koncem roku 1968 a vydáno v lednu 1969 u Stable Records. Podle Lemmyho většinu alba složil během jedné noci. Následně kapela vydala také singl "Horse" s B-stranou coververze skladby "Back Door Man" od Willieho Dixona. Lemmy, který dříve působil ve skupině Rockin' Vickers, se později stal baskytaristou skupiny Hawkwind a v roce 1975 zakladatelem, zpěvákem a baskytaristou skupiny Motörhead. Roger D'Elia (vnuk herečky Mary Clare) později působil v polovině 70. let ve skupině Glider, v níž hráli Twink (ex-The Fairies), Andy Colquhoun a Chas McKay.

V další sestavě (pod názvem Cosmosis) působili Alan Mark (zpěv), Mox Gowland (harmonika a flétny), Mickey Waller (známý též jako Mickey Finn; kytara) a Freddie Gandy (baskytara), přičemž manažerem byl Peter Grant, manažer Led Zeppelin. Tato sestava však před rozpadem v roce 1971 nevydala žádnou desku, částečně kvůli tomu, že sám Gopal byl několik let v pracovní neschopnosti po autonehodě.

Sam Gopal poté nahrál několik dalších alb s profesionálními hudebníky, ta však zůstala nevydána. Věnoval se i dalším vedlejším projektům, například triu s Didierem Malherbem (saxofon) a Patricem Lemoinem (klavír), skupině Sangit (která nahrála živé album v berlínské filharmonii Kammermusiksaal a soundtrack k dokumentárnímu seriálu The Great Moghuls na Channel 4) a Brain Tonic. V roce 1999 vydal Sam Gopal vlastním nákladem další album Father Mucker, jehož písně byly nahrány v roce 1990 (mnohé s Andym Clarkem), ale smíchány a přebásněny až v roce 1999, v tomto roce také pro album nahrál jednu další skladbu.

SLADE

Ve Wolwerhamptonu, v hrabství West Midlands, vzniká slavná anglická glamrocková a hardrocková kapelaSlade. Nejprve pod názvem N’Betweens, později na krátký čas Ambrose Slade. Byla jednou z vůdčích skupin glam rocku a v době své největší slávy to byla komerčně nejúspěšnější skupina ve Spojeném království. Byla pověstná svými bouřlivými živými koncerty a komunikací s publikem. V popularitě překonala všechny své glam rockové souputníky (Wizzard, Sweet, T.Rex, Suzi Quatro, Smokie, Gary Glitter i David Bowie). Jejich tvorba významně ovlivnila další vývoj rockové hudby. Přestože jejich pokusy prorazit na americký hudební trh nebyly úspěšné, existuje mnoho amerických kapel, které přiznávají, že byly jejich tvorbou ovlivněny. Cover verze jejich "Cum on Feel the Noize" v podání metalové smečky Quiet Riot se umístila na 5. místě americké hitparády v roce 1983.

Slade založili v roce 1966 bývalí členové The Vendors a Steve Brett & The Mavericks, Noddy Holder (zpěv, rytmická kytara), Jim Lee (basa, klávesy, housle), Dave Hill (kytara) a Don Powell (bicí). Zpočátku hráli muzikanti pod názvem N’Betweens, pod kterým vydali singl "You Better Run", který prošel téměř bez povšimnutí. V pozdních šedesátých létech si změnili jméno na Ambrose Slade a natočili debut Beginnings. Album bylo komerčním selháním, stejně jako instrumentální singl "Genesis" a následný singl "Wild Winds Are Blowing". Při nahrávání desky kapelu navštívili jejich agent Gunnel a jeho obchodní partner, basista Animals Chas Chandler. Chandler byl ohromen tím, co ve studiu slyšel, a poté, co je viděl živě hrát následující den, se jim nabídl jako manažer. Protože Chandler měl předchozí manažerské zkušenosti s Jimi Hendrixem, skupina nabídku přijala.

V roce 1970 si zkrátili jméno na Slade a vydali nový singl, cover "Shape of Things to Come", který ani přes výkon na britské hudební show Top of the Pops nedokázal zabodovat v hitparádách. Chandler přestěhoval skupinu do Polydor Records a věřil, že nový label pomůže zvýšit prodej. K instrumentální "Genesis" z debutového alba kapely byl přidán text a výsledek byl vydán jako "Know Who You Are", ale singl se opět nepodařilo udělat dojem, stejně jako desce Play It Loud, vydané na konci roku 1970, kterou produkoval sám Chandler. Později bylo album retrospektivně dobře přijato fanoušky i kritiky a získalo za prodej stříbro.

Začátkem 70. let se Slade podařilo získat pověst jedné z nejlepších koncertních skupin, i když první dvě alba nebyla komerčně úspěšná, a to navzdory přítomnosti již velmi vyspělého materiálu. Na naléhání vedení skupina změnila svůj styl – jak vnější (dlouhé vlasy, lesklé kostýmy, platformové boty), tak hudební (v písních začali stále víc používat techniky glam rocku), a jména a texty písní byly psány úmyslně zkresleně (jak slyšíte, tak píšete). Možná i díky tomu se v roce 1971 podařil průlom, když dva singly Slade zasáhli do britských hitparád: "Get Down And Get With It" dosáhl šestnácté a "Coz I Luv You" se stal hitovým číslem jedna.

V období od roku 1971 do roku 1976 vydali Slade 17 singlů v řadě, které skončily v Top 20, a stali se první kapelou, která se dokázala nějak přiblížit rekordu Beatles – 22 hitů v řadě. Všechna alba vydaná během tohoto období byla také úspěšná v britských hitparádách a třem z nich se podařilo dostat se na první místo. V roce 1974 hrála skupina ve filmu Slade In Flame, jehož scénář byl založen na skutečných skutečnostech z jejich historie.

Po návratu z dlouhého turné po Spojených státech v roce 1977 se ukázalo, že britské veřejnosti se na ně podařilo trochu zapomenout a glam rock ztratil půdu kvůli punk rocku. V důsledku toho byli Slade nuceni opustit společnost Polydor a vydali svou další desku u labelu Barn, který vlastnil jejich manažer Chas Chandler. Poprvé za sedm let se nedostali do hitparád, koncertní vystoupení však byla stále úspěšná a hudebníci pokračovali v živém hraní. Úspěšné vystoupení Slade na festivalu Reading Rock v srpnu 1980 opět přitáhlo pozornost tisku a fanoušků. Singly a alba se vrátily do hitparád a už z nich nezmizely až do konce 80. let, i když nebyly tak úspěšné jako před deseti lety.

V roce 1991 zpěvák a kytarista Noddy Holder, unavený neustálým koncertováním, oznámil svůj odchod. Basový hráč Jim Lee, s kterým Holder napsal většinu písní ho následoval a oznámil svůj odchod do důchodu. Dave Hill a Don Powell nabrali nové hudebníky a stále pokračují ve vystupování. Mezi lety 1992 a 1997 si říkali Slade II, ale potom název znovu zkrátili na Slade.

Slade ovlivnili mnoho umělců jako Nirvana, Smashing Pumpkins, Ramones, Sex Pistols, Clash, KISS, Mötley Crüe, Quiet Riot, Poison, Def Leppard, Cheap Trick, Twisted Sister, Undertones, Replacements, Girlschool a další. Ozzy Osbourne během dokumentu o Slade vyprávěl: „Noddy Holder dostal jeden z největších hlasů v rocku, jaký kdy byl“, a Alice Cooper ve své show 'Snídaně s Alicem' na Planet Rock uvedl: „Miluji Slade. Je to jedna z nejpodivněj vypadajících kapel všech dob“. Baskytarista Kiss Gene Simmons uvedl, že prvotní etos a scénografický výkon jeho skupiny byl ovlivněn Slade. Ve své knize Kiss and Make-Up Simmons napsal: „Líbilo se nám, jak se spojili s davem a jak psali hymny... Chtěli jsme stejnou energii, stejnou neodolatelnou jednoduchost“.

STRAWBERRY WINDOW

V Oklandu v Kalifornii vznikají Strawberry Window, hrající tvrdý psychedelický rock. Byli jedním z prvních inovátorů, kteří si vytvořili vlastní přístup k rocku.

Skupina vystupovala ve složení Marc Rich (kytara, zpěv), Jack Eskridge (kytara, zpěv), Steve Wilson (baskytara, zpěv), Andy Kennedy (bicí, zpěv) a Dan Parrish (kytara, zpěv). Hráli těžký psychedelický garážový rock a zněli trochu jako Jefferson Airplane nebo ranný Mad River či Buffalo Springfield.

Úžasná hudba tohoto kytarového kvarteta se pohybuje od chytlavých elektrických folkových melodií a 'west coast' garážového rocku až po syrové energické acid jamy trvající přes 10 minut. Bohužel se této talentované partě nepodařilo na konci šedesátých let podepsat smlouvu a jednotlivé nahrávky vyšly na kompilaci až po 40 letech.

V roce 1968 skupina vyměnili kytaristy, přidali dívčí zpěvačku a změnili jméno na Dandelion Wine. Nahráli několik písní a také vydali 7 palcového EP.

STRAY

V Londýně vzniká formace Stray, která byla v 70. letech populární na místní scéně. Kapela však neměla se svými nahrávkami komerční úspěch. Jejich počáteční hudební styl se skládal z blues rocku, acid rocku a psychedelického rocku. Poté se připojili k hard rocku a progresivnímu rockovému hnutí.

Původní Stray nakonec zanikli v roce 1977, ačkoli později pokračovali v různých vzkříšených verzích. V listopadu 2016 uspořádala kapela oslavu 50. výročí koncertem (se všemi původními členy) ve vyprodané London Borderline. Za svou kariéru natočili 11 studiových alb.

V roce 2003 doprovázeli Iron Maiden na několika jejich evropských koncertech na Dance of Death World Tour ve Španělsku, Portugalsku, Polsku a Francii. Skladba "All in Your Mind" z debutového alba Stray byla později nahrána Iron Maiden a v roce 1966 byla zařazena do reedice No Prayer for the Dying.

TASTE

Na jihozápadě Irska ve městě Cork vzniká v srpnu 1966 bluesrocková skupina Taste. V jejím čele stál charismatický multiinstrumentalista a skladatel Rory Gallagher, který obstaral kytaru a zpěv. Eric Kitteringham hrál na basu a Norman Damerhoy na bicí. V raných letech Taste jezdili po Hamburku a Irsku, než se uchytili v Maritime Hotelu, R&B klubu v Belfastu v Severním Irsku. V roce 1968 začali hrát ve Velké Británii, kde se původní sestava rozpadla.

Novou sestavu tvořil Gallagher s Richardem McCrackenem na basu a Johnem Wilsonem na bicí. Taste se natrvalo přestěhovali do Londýna, kde podepsali smlouvu s gramofonovou společností Polydor. V listopadu 1968 kapela spolu s Yes otevírala koncert Cream na jejich rozlučkových koncertech. Poté začali cestovat po Spojených státech a Kanadě s britskou superskupinou Blind Faith. V dubnu 1969 vydali první ze svých dvou studiových alb s názvem Taste. Druhé album s názvem On the Boards následovalo na začátku roku 1970. Je ovlivněné jazzem a Gallagher hraje ve mnoha skladbách na saxofon.

Jednovystoupení v roce 1970 bylo součástí festivalu na ostrově Wight, spolu s Jimi Hendrixem a The Who. Podle Donala Gallaghera (Roryho bratr, který řídil skupinu) tvůrce filmu Murray Lerner dal svým lidem instrukce natáčet od nich jen dvě písně a ušetřit většinu filmového materiálu pro Jimiho Hendrixe, The Who, Leonarda Cohena a další hvězdy. Avšak výkon Taste jej přiměl k tomu, aby změnil své instrukce: „Murray nevěděl, kdo jsou Taste, ale když viděl spontánnost kapely a jejich spojení s publikem, řekl svým klukům, aby pokračovali ve filmování, a tak chodili a natočili přes hodinu představení, což bylo celkem neuvěřitelné.“ Později téhož roku Taste cestovali po Evropě, ale byli rozpuštěni kvůli mnoha důvodům, jejichž podrobnosti jsou stále nejasné; obecně kvůli manažerským sporům a také napětí mezi Gallagherem a zbytkem skupiny. Svou poslední show předvedli na Silvestra v Belfastu. Wilson a McCracken okamžitě na začátku roku 1971 vytvořili kapelu Stud s Jimem Creganem a Johnem Weiderem, zatímco Gallagher pokračoval v sólové kariéře.

Hudební poctu Taste a Gallagherovi vytvořili Black 47 ve své písni "Rory", vydané na albu Green Suede Shoes z roku 1998. V roce 1996 obnovili Richard McCracken a John Wilson skupinu s kytaristou a zpěvákem Samem Davidsonem, který převzal roli Roryho Gallaghera jako frontmana. V roce 2010 McCrackena nahradil Albert Mills.

TEN YEARS AFTER

V anglickém Nottinghamu vzniká slavná bluesrocková a hardrocková kapela Ten Years After. Mezi lety 1968 a 1973 se se svými alby umístili osmkrát v Top 40 v UK Albums Chart. V USA, v žebříčku Billboard 200, měli dokonce dvanáct alb.

První skupinou kytaristy Alvina Lee a basového kytaristy Leo Lyonse byli The Jaybirds, také známí v Nottinghamu jako Ivan Jay a The Jaymen (protože Ivan Jay zde zpíval od roku 1960 do roku 1962). V roce 1965 byl bubeník Dave Quickmire vystřídán Rickem Leeem. O rok později, po dlouhém pobytu v Hamburku, se přestěhovali do Londýna, kde se k nim přidal klávesista Chick Churchill. V listopadu 1966 tým převzal manažer Chris Wright. Brzy byla kapela přejmenována na Blues Trip, poté na Blues Yard (pod tímto jménem vystupovali ve známém klubu 'Marks' s The Bonzo Dog Band) a nakonec na Ten Years After.

Jejich prvním úspěchem bylo vystoupení na festivalu Windsor Jazz & Blues Festival, jehož výsledkem byla smlouva s Deram Records, společností spojenou s Decca. V říjnu 1966 vydali "TYA" debutové eponymní album. Materiál desky čerpal hlavně z bluesových standardů, ale ukázal i sklon k jazzrocku. Ve Velké Británii prošlo album bez povšimnutí, ale k překvapení hudebníků ho hráli na undergroundových rozhlasových stanicích v San Franciscu, kde zaujalo pozornost promotéra Billa Grahama. Pozval skupinu na turné, které se konalo v létě 1968. Americké publikum (podle Allmusic) „okamžitě reagovalo na neobvyklý styl kytaristy, který kombinoval virtuozitu a smyslnost, a od té doby se od kapely neodvrátilo.“ Ten Years After byli na turné ve Spojených státech 28krát: častěji než kterákoli jiná britská skupina.

Druhá studiovka Stonedhenge znamenala úspěch i v Anglii. Jak recenzenti poznamenali, skupině se dařilo zejména v bluesových skladbách. V červenci 1969 vystoupili na Newport Jazz Festivalu a poté ve Woodstocku, kde se dostali do pozice vycházející hvězdy tvrdého bluesrocku.

Třetí album Sssh se dostalo do Billboard’s Top 20 a bylo uvedeno v hudebním tisku jako pozoruhodný kus v progresivním blues psychedelickém žánru. Ve skladbě „Bad Scene“ mnozí slyšeli prvky proto - punkového rocku.

Sedmdesátá léta začala pro kapelu vítězně: singl "Love Like A Man" se v Británii dostal na 4. místo. Album Cricklewood Green, ve kterém skupina objevila zvuk syntetizátoru, mělo také úspěch. Mnozí však poznamenali, že mladistvá veselost byla nahrazena těžkou melancholií s převahou minimalistických pasáží a kosmických motivů. To přímo souviselo s vyčerpávajícím plánem turné, který v konečném důsledku předurčil konec fenoménu Ten Years After. Na tomto albu je však skupina stále na tvůrčím vrcholu: jako důkaz toho může sloužit prog - bluesová skladba "50000 Miles Beneath My Brain", rozvíjející se téměř podle symfonických zákonů.

Deska Watt zněla podobně jako pokračování „Cricklewood Green“: vychází ze stejných ostrých riffů a rozzlobených vokálů, kromě toho, že celková nálada je o něco lehčí. Alvin Lee začal experimentovat se složitými strukturami písní, ale největšího účinku dosáhl v riffových skladbách. Po vydání alba vypršela smlouva skupiny a Wright ji převedl na Columbia Records. S deskou A Space In Time, na které Alvin Lee zřejmě úmyslně opustil roli virtuosa, se skupina pokusila vstoupit do hlavního proudu. Centrální skladba „I’d Love to Change the World“ se stala americkým hitem.

V albu Rock & Roll Music to the World se skupina pokusila reprodukovat zvuk a náladu Watt. Kupodivu Lee v té době prokazoval nejvyšší technické dovednosti jen na koncertech, zatímco ve studiu nenašel sílu se sebrat (jak se běžně věří, kvůli problémům s alkoholem). V roce 1973 Ten Years After vydali Recorded Live, živé album plnící funkci „Greatest Hits“: skupina zahrála své nejlepší skladby s inspirací a virtuozitou. Ale v roce 1974 bylo jasné, že už udělali vše, co mohli; kytarista a autor Lee vyčerpal zdroje inspirace. Jako součást prog-rocku nemohla skupina vážně konkurovat ELP a Yes. Krátce po vydání desky kapela oznámila, že přestává existovat.

V roce 1988 se 'TYA' znovu sešli, uskutečnili několik koncertů v Evropě a vydali své první album po 15 letech About Time, a poté odešli do důchodu. V roce 2001 Rick Lee pracoval na katalogu pro re-vydání a narazil na předtím nerealizované pásky, zaznamenané v roce 1970. Pokusil se přesvědčit Alvina Leeho, aby společně představili zapomenutý materiál veřejnosti, ale ten se odmítl zúčastnit. Lee, Lyons a Churchill tedy pozvali 25 letého zpěváka a kytaristu Joe Goocha. Kapela uskutečnila světové turné a vydala Now (2004). Poté, co je opustil, Alvin Lee vystupoval sólově. 6. března 2013 zemřel na nepředvídané komplikace po rutinní operaci. V lednu 2014 Joe Gooch a Leo Layens oznámili svůj odchod z "TYA". O dva měsíce později bylo oznámeno, že novými členy jsou basista Colin Hodgkinson a kytarista a zpěvák Marcus Bonfanti. V říjnu 2017 vydala skupina své poslední album A Sting in the Tale.

VANILLA FUDGE

Na Long Islandu vznikla americká skupina Vanilla Fudge, která se stala významnou svým psychedelickým ztvárněním populárních písní. Původními členy kapely jsou zpěvák a hráč na klávesy Mark Stein, baskytarista a zpěvák Tim Bögert, sólový kytarista a zpěvák Vince Martell a zpěvák a hráč na bicí nástroje Carmine Appice. Tato sestava nahrála mezi lety 1966 až 1969 pět studiových počinů a poté se rozpadla. Ve více „reinkarnacích“ se pak v průběhu let dávali dohromady a i dnes hrají v sestavě, v níž jsou tři z původních členů – Mark Stein, Vince Martell a Carmine Appice. Spolu s nimi hrává i baskytarista Pete Bremy a Tim Böger. Skupina je označována za jednu z mála psychedelických amerických formací, jejichž muzika se stala základem pro heavy metal.

Stein a Bögert hráli v místní kapele jménem Rick Martin & The Showmen. Ale dvojice byla tak ohromena houpajícím se těžkým zvukem kláves u The Rascals, že se rozhodla založit v roce 1965 vlastní skupinu s bubeníkem Markem Dolfenem, kterého rychle nahradil Joey Brennan. Původně si říkali The Electric Pigeons, ale brzy si zkrátili jméno na The Pigeons. V prosinci 1966 se Brennan přestěhoval do kapely The Younger Brothers Band a na Bögerta velmi zapůsobil mladý bubeník jménem Carmine Appice (starší bratr známého bubeníka Vinnie Appice), kterého slyšel hrát v klubu Headliner na 43. ulici v cover skupině zvané Thursday’s Children. Appice byl požádán, aby se připojil k The Pigeons. V dubnu 1967 podepsali smlouvu s Atlantic Records a změnili si název na Vanilla Fudge.

Kapelu řídil renomovaný Phillip Basile, který provozoval několik populárních klubů v New Yorku. Jejich první tři studiové počiny Vanilla Fudge, The Beat Goes On a Renaissance produkoval Shadow Morton, s kterým se muzikanti setkali prostřednictvím The Rascals. Když Led Zeppelin začátkem roku 1969 poprvé cestovali po Spojených státech, předskakovali na některých koncertech Vanilla Fudge. Největším hitem skupiny byl cover "You Keep Me Hangin’On", pomalá, hardrocková předělávka písně původně nahrané The Supremes. Tato verze je význačná Steinovými psychedelicko - barokními varhany a Appiceho energickým bubnováním. V roce 1967 to byl hit, který se dostal do Top 10 v Kanadě, Spojených státech a Austrálii a do Top 20 ve Velké Británii. Členové Vanilla Fudge byli také velcí obdivovatelé Beatles a předělali několik jejich písní, včetně "Ticket to Ride", "Eleanor Rigby" a "You Can’t Do That".

Podle Ritchie Blackmora a Johna Lorda měl těžký klávesový zvuk Vanilla Fudge velký vliv na britské Deep Purple, Blackmore dokonce říkal, že Deep Purple chtěli být v ranných letech klon Vanilla Fudge.

Vanilla Fudge 2010 – současnost: Mark Stein – klávesy a zpěv, Carmine Appice – bicí, Pete Bremy – basa, Vince Martell – kytara

Kapela oderála rozlučkový koncert 14. března 1970. Poté odešel Bogert a Appice a vytvořili další uskupení, Cactus, které plánovali od konce roku 1969. Nakonec opustili Cactus a vytvořili Beck, Bogert & Appice s kytaristou Jeffem Beckem v roce 1972. Stein se pokusil udržet Vanilla Fudge nad vodou se dvěma novými hráči, Salem D’Nofriem (basa) a Jimmy Galluzim (bicí). Ale když z toho nic nevyšlo, Stein nakonec vytvořil s Galluzim novou skupinu, Boomerang.

Od rozpadu Vanilla Fudge v roce 1970 se kapela několikrát sešla. Zformovali se na podporu vydání Best of Vanilla Fudge v roce 1982. To vyústilo v Mystery, další nové studiové album, vydané v roce 1984. V roce 1991 Appice oživil jméno Vanilla Fudge pro turné s bývalými členy Ted Nugent Derekem St. Holmesem (kytara, zpěv), Martinem Gerschwitzem (klávesy, zpěv) a Tomem Croucierem (basa, zpěv), což vyústilo v desku The Best of Vanilla Fudge – Live. V roce 2005 se všichni čtyři původní členové sešli na turné se členy The Doors (turné jako Riders On The Storm) a Steppenwolf nebo v některých oblastech s The Yardbirds. Kapela byla uvedena do Hudební síně slávy na Long Islandu 15. října 2006 s Billy Joelem, Joan Jettovou a producentem Shadow Mortonem. V březnu 2008 se původní sestava pustila na turné po Spojených státech. V létě téhož roku se však Bogert a Appice soustředili na Cactus, který v roce 2006 reformovali. V roce 2015 vydali Vanilla Fudge své první album za deset let, Spirit of ’67. Od roku 2018 skupina stále pravidelně koncertuje.

LES VARIATIONS

Vznikla francouzská rocková skupina Les Variations, která zpívala v angličtině a byla známá svou hudbou založenou na rockové kytaře. Tři její členové se narodili v Maroku a byli židovského původu. Byla to první francouzská kapela, která vystoupila ve slavném divadle Olympia, byla na turné po Americe, podepsala smlouvu s americkým labelem a první, která dosáhla hitů v Americe.

Na jejich posledních dvou albech, Moroccan Roll (1974) a Cafe de Paris (1975) jejich kompozice, aranžmá a texty obsahovaly zvuky a příběhy severoafrické a židovské sefardské kultury a také hebrejské písně mladých členů, kteří vyrůstali v severní Africe. S tímto zvukem vytvořili novou rockovou fúzi, o které se mluví jako o Moroccanroll music, je hrána v severní Africe a ovlivnila za posledních 40 let mnoho západních rockových kapel.

VELVET HAZE

Velvet Haze pochází z Alexandrie ve Virginii. Kapela začínala v roce 1965 pod názvem Arratics. Jejími členy byli Jim Jost zpěv, Mike Mullins kytara, Ron Collins kytara, Dave Padgett baskytara a Steve Larrick bicí. V roce 1966 si změnili název na Velvet Haze. V následujícím roce došlo k zásadní změně v jejich sestavě. Rytmický kytarista Roger Bullock řekl: „Mike Mullins založil Velvet Haze a já jsem se připojil k něčemu, co by se dalo nazvat druhou fází, tj. z původní kapely zůstali Mike Mullins a Jim Jost a ke skupině se připojili Art Meushaw, Tom Futch a já - a krátce nato jsme přidali Butche Martineze jako druhého zpěváka.“

Velvet Haze byli známí tím, že hráli na drsných místech, a to se projevuje i v těžkém, scuzzy zvuku jejich jediné pětačtyřicítky z roku 1968. Klenotem je šílená psychedelie "Last Day on Earth", originál Mullinse a Martyho 'Butche' Martineze. Fuzzový riff s 'vrtákem do lebky', zkreslený vokál, ostré sólo a parádní bicí break Toma Futche, který hřmí po celou dobu skladby. Na druhé straně je rovnou blues "Bad Women", jehož autory jsou Bullock a Martinez.

YATCHMEN

V Praze na Vinohradech (v Domě pionýrů v Grebovce) se v rámci orchestru vyčlenila skupina muzikantů a někdy v zimě roku 1966 zde vzniká bigbítová studentská skupina Yatchmen. Zpočátku v ní hráli pouze členové orchestru Ed Brabec (kytara, flétna, klavír), Rudolf Chalupský (kytara, flétna, housle, harmonika), Karel Šedivý (basa), Josef Hloušek (bicí). Časem usoudili, že pro rozvoj kapely bude potřeba udělat určité změny. Přes inzerát najali nového bubeníka Mirka Hanzu a přišel také zpěvák Jiří Tomek. Z tohoto prvního období se bohužel nezachovala žádná nahrávka. Repertoárově vycházeli nejdřív z The Rolling Stones, později se hlavním vzorem stali američtí bluesrockeři Canned Heat.

Akcí, kde na sebe výrazně upozornili byl Beat salon, amatérská soutěž kapel, jejíž finálové kolo se odehrálo v Domě kultury kovoprůmyslu na Smíchově v úterý 6. května 1969. Tohoto finále se kromě Yatchmen zúčastnili ještě Blue Devils, Dream, The Rolls, Hayx a Plastic People of the Universe. Yatchmen tuto soutěž vyhráli a dostali okamžitě nabídku angažmá v Pragokoncertě, čímž de facto vstoupili na dráhu profesionální kapely. V dubnu 1970 přišel nový zpěvák a klavírista Karel Knechtl, dříve člen bluesrockové formace Exit (odkud odešel po určité názorové rozepři s Lubošem Andrštem) a Jiří Tomek nastoupil místo něj k Exit. Karel hrál s kapelou až do jejího konce v tomtéž roce, kdy politická situace nedávala moc prostoru pro další činnost.

YESTERDAY’S CHILDREN

Skupina Yesterday's Children vznikla v roce 1966 a jejími členy byli bratři Denis (zpěv) a Richard Croce (rytmická kytara), Reggie Wright (sólová kytara), Ralph Muscatelli (bicí) a Chuck Maher (basová kytara). Kapela hrála agresivní garážový rock a do svých skladeb vnesla psychedelické nuance. Ještě v tomto roce vydali svůj debutový singl "To Be or Not to Be" na dceřiné značce London Records Parrot Records a jež zaznamenal regionální úspěch. Je také jedním z nejvzácnějších a vášnivými sběrateli desek vyhledávaných titulů.

Během následujících tří let vydali Yesterday's Children další dva singly. V roce 1970 nahráli své jediné album Yesterday's Children, které vyšlo u Map City Records a bylo příkladem vývoje psychedelického proto - heavy metalového zvuku skupiny, který patřil k nejranějším svého druhu. Deska se vyznačuje Croceovým ječivým kvílením ve vysokých tónech, které předznamenalo kvílení bývalého zpěváka AC/DC Bona Scotta, a fuzzově laděnými dvojitými kytarovými instrumentálkami, které vytvořili Wright a Muscatelli. Navzdory svým novátorským kvalitám však bylo album vydáno možná příliš brzy na to, aby bylo komerčně úspěšné, a neuspělo v národních hitparádách. Skupina se brzy poté rozpadla.

Opětovný zájem o Yesterday's Children vyústil v to, že se některé skladby objevily v roce 1995 na kompilačním albu History of Garage Bands in Connecticut. V roce 2004 vydalo vydavatelství Akarma Records remasterovanou verzi Yesterday's Children, kterou hudební kritik Dean McFarlane označil za "ohromující objekt k vidění a audiofilní remaster této undergroundové klasiky". Díky distribuci se tak dostalo většího uznání rané progresivní hudby Yesterday's Children. Další názor na webu Sputnikmusic se chlubí tím, že jde o zapomenutý klenot a že Vanilla Fudge, Cream a MC5 jsou často považováni za tři z hlavních vlivů na budoucí vývoj hard rocku a metalu. Tato obskurní malá kapela z Connecticutu však ukazuje, že tito slavní chlapci nebyli jediní, kdo se snažil navázat na své bluesové a psychedelické vlivy a pokusit se přinést něco výrazně tvrdšího.

THE 13TH FLOOR ELEVATORS - The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators

V říjnu vychází pod názvem The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators debutové album amerických 13th Floor Elevators. Na zadní straně obalu ze srpna 1966 je uvedeno "The Psychedelic Sounds of: The 13th Floor Elevators", což je údajně první použití slova 'psychedelický' v souvislosti s hudbou na desce. Toto slovo použily v názvech LP vydaných v listopadu 1966 i další dvě kapely: Psychedelic Lollipop od The Blues Magoos a Psychedelic Moods od The Deep.

V roce 2005 bylo The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators remasterováno a znovu vydáno ve formátu kompaktního disku britským vydavatelstvím Charly Records, které se specializuje na reedice. Obsahovalo bonusové skladby z vystoupení skupiny v roce 1966 v Avalon Ballroom, hudebním podniku ve čtvrti Polk Gulch v San Franciscu, a obě strany singlu "We Sell Soul" a "You're Gonna Miss Me" od skupiny The Spades, která působila před 13th Floor Elevators.

V roce 2009 vyšla původní monofonní verze jako součást boxu Sign of the 3-Eyed Men. Tento komplet obsahoval také novou, alternativní stereo verzi, která zachovala původní zamýšlený seznam skladeb skupiny, stejně jako falešné začátky některých skladeb (vydavatelství International Artists změnilo seznam skladeb bez souhlasu skupiny při prvním vydání). Obě verze box setu obsahovaly různé bonusové skladby, z nichž některé nebyly dříve vydány.

Album bylo zařazeno do knihy Roberta Dimeryho 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete.

THE BEATLES - Revolver

Beatles vydávají Revolver, v oficiální britské diskografii svou sedmou desku. Ve Spojeném království se udržela sedm týdnů na prvním místě žebříčku, v USA pak šest týdnů. Stala se prvním albem, ze kterého již Beatles pro složitost aranží nehráli na koncertech žádnou píseň a krátce po vydání skončili s koncertováním úplně (poslední vystoupení se odehrálo 29. srpna 1966 v San Franciscu).

Album je velmi ovlivněno zájmy, kterým jednotliví členové propadli v době, kdy si mohli po desce Rubber Soul a následném turné dopřát tři měsíce odpočinku. McCartney se začal zajímat o klasickou hudbu, což se na albu projevuje zejména ve skladbách "Eleanor Rigby" a "For No One" (po vydání začíná McCartney psát i hudbu k filmu The Family Way). Harrisonovým zájmem byla hudba indická (poprvé se s ní seznámil na soundtracku k filmu Help!) a na desce se tento vliv projevuje ve skladbě "Love You To". Lennon v té době experimentuje s LSD a své pocity a myšlenky zaznamenává ve skladbách "Tomorrow Never Knows", "She Said She Said" nebo "I'm Only Sleeping". Kvůli exotickým vlivům, zvukovým experimentům (pouštění nahrávek pozpátku, efekty s magnetofonovými smyčkami a nahrávacím zařízením) a nejednoznačným textům bývá Revolver považováno za jedno z prvních psychedelických alb vůbec (zvlášť Lennonova skladba "Tomorrow Never Knows", kterou předělal David Lee Roth v roce 2003 na albu Diamond Dave pod názvem "That Beatles Tune").

COUNT FIVE - Psychotic Reaction

Psychotic Reaction je jediné studiové album americké garážové rockové skupiny Count Five, vydané v říjnu 1966 u Double Shot Records. Obsahuje hitový singl "Psychotic Reaction", který se v říjnu 1966 umístil na pátém místě hitparády Billboard, a coververze The Who, "My Generation" a "Out in the Street".

Před nahráváním byli Count Five odmítnuti několika nahrávacími společnostmi, než v roce 1965 podepsali smlouvu s losangeleskou Double Shot Records. Double Shot bylo nezávislé vydavatelství (působilo v letech 1965 - 1972), jehož majiteli byli Harold 'Hal' Winn a Joseph 'Joe' Hooven, kteří byli zároveň autory písní a hudebními producenty.

Skladba "Psychotic Reaction" byla vydána jako singl, který se po svém vydání v červenci 1966 umístil na 5. místě americké hitparády na konci roku 1966. Aby Winn a Hooven ze společnosti Double Shot využili jeho úspěchu, okamžitě tlačili na kapelu, aby nahrála plnohodnotné album. Texty písní napsal převážně John "Sean" Byrne a hudba a vokály byly nahrány ve velmi krátkém čase, takže záměrně zařadili dva covery skupiny The Who jako výplňové písně, aby doplnili krátké album o jedenácti skladbách. Členové kapely si v pozdějších rozhovorech stěžovali, že kvůli spěšnému průběhu nahrávání neměli nikdy možnost utvářet skladby tak, jak chtěli, aby zněly. Styl desky je poměrně jednoduchý, ale účinný, zasazený do rytmů a způsobů garážového rocku.

CREAM - Fresh Cream

Vychází Fresh Cream, debutové album legendární trojice Cream. Vyletělo na 6. příčku anglické hitparády a v Americe vyšplhalo na pozici 39. V roce 2003 obsadilo 101. místo mezi 500 nejlepšími alby všech dob, které vyhlásil časopis Rolling Stone. Stojí na blues-rockových základech, v některých částech však již přechází k psychedelickému pop-rocku, který se plně uplatní na následující desce.

Chytne posluchače hned od začátku, který obstarává našláplá Brucova píseň "N.S.U.", famózní je také podání bluesové klasiky od Willieho Dixona "Spoonful", zahrané tak svěže a nově, jako snad do té doby nikdy. Je to zejména královské představení Erica Claptona, který potvrzuje, že blues je jeho krevní skupina. Tak, jako vyniká v bluesových skladbách, se však trochu ztrácí v popovějších písních, kde mu hraní rytmické kytary příliš nesedí. Velmi zajímavě na desce zní Brucova baskytara, která je agresivnější, ale zároveň i melodičtější, než bylo na soudobých nahrávkách zvykem. Ginger Baker se na albu prezentuje svým obvyklým, „urputným“ stylem bubnování, které vyniká zejména v jeho vlastní instrumentálce "Toad", kde si dopřál pořádné sólo. Podle mnohých kritiků to byla nejlepší a nejtvrdší deska té doby a stála u zrodu heavy metalu.

THE GUESS WHO - It's Time

It's Time je třetí studiový počin kanadské rockové skupiny The Guess Who. Je také posledním, na kterém se podílel původní zpěvák Chad Allan, který po vydání desky odešel. Na této nahrávce se představují Burton Cummings a Bruce Decker ze skupiny The Deverons. Bruce Decker je zobrazen na obalu, ale na desce nevystupoval. Tento studiový počin byl pro skupinu velkým zlomem. Směřuje k jejich garážovému rockovému stylu.

JEFFERSON AIRPLANE - Jefferson Airplane Takes Off

Jefferson Airplane Takes Off je debutový studiový počin americké rockové skupiny Jefferson Airplane, vydaný v srpnu 1966 pod značkou RCA Victor. Personální obsazení se liší od pozdější 'klasické' sestavy: Zpěvačkou je Signe Toly Andersonová a Skip Spence hrál na bicí. Oba brzy skupinu opustili - Spence v květnu 1966, Andersonová v říjnu - a nahradili je Spencer Dryden, respektive Grace Slicková.

Vydání desky přitáhlo jen malou pozornost tisku v době, kdy mainstreamové noviny běžně neinformovaly o rockových nahrávkách a kdy byl rockový tisk teprve v plenkách. Časopis Crawdaddy! na tento studiový počin upozornil na obálce svého lednového čísla z roku 1967, které obsahovalo třístránkovou recenzi od zástupce šéfredaktora časopisu Tima Jurgense, který desku označil za 'chybnou', ale zároveň za nejdůležitější počin amerického rocku roku 1966.

THE MISUNDERSTOOD - Legendary Goldstar Album

V tomto roce jsou natočeny nahrávky amerických The Misunderstood, které vyšly v roce 1997 jako The Legendary Goldstar Album.

Skupina je označována jako jeden z původců psychedelie – před Hendrixem, Pink Floyd a dalšími. Okolnosti (např. Vietnam) se postavily proti jejich komerčnímu úspěchu právě v době, kdy byli na vrcholu, ale to nic nemění na tom, co vytvořili, než je zničila potřeba nakrmit stroj na zabíjení. Jde o přechodový počin, na němž se především projevuje jejich bluesové dědictví těsně před přesunem do Anglie a zaznamenáním jejich následné plné metamorfózy v úžasné tvůrce/vyznavače psychedelie.

THE MONKS – Black Monk Time

Black Monk Time je jediné studiové album americké rockové skupiny The Monks, která působila v Německu. Bylo vydáno v březnu 1966 u Polydor Records a představuje jediný počin skupiny z její původní inkarnace. Deska byla svým podvratným stylem a textovým obsahem na svou dobu radikální a i dnes je považována za důležitý mezník ve vývoji punk rocku. V roce 2017 ji časopis Pitchfork zařadil na 127. místo nejlepších alb 60. let.

Počáteční reakce na tuto nahrávku byly jak kritické, tak komerčně chladné, ale v průběhu let se dočkala velkého uznání a dnes je považována za významný protopunkový počin. Anthony Carew ji v retrospektivní recenzi pro About.com označil za pravděpodobně první punkovou desku, která je zřejmým zrodem krautrocku a jedním z chybějících článků historie alternativní hudby. The Daily Telegraph o ní napsal: „Když ji teď konečně posloucháme v plné, remasterované kráse, je těžké si představit, jak mohla být tato primitivní a často noční můry plná hudba v daném čase a místě povolena...ô a Uncut toto tvrzení doplnil slovy: „Opravdu neexistuje nic, co by mohlo otupit dopad toho, když slyšíte hudbu Monks poprvé.“

V polovině 90. let označil Julian Cope z The Teardrop Explodes album za ztracenou klasiku. O syrovém stylu desky a kontextu její produkce Cope napsal: „NIKDO nikdy nepřišel s celým počinem takové demence. »Black Monk Time« od The Monks je klenot zrozený z izolace a strašlivého hlubokého vědomí, že nikdo doopravdy neposlouchá, co říkáte. A The Monks plně umělecky využili své šťastné/nešťastné pozice amerických rockerů v zemi, která zoufale toužila po tom opravdovém. Napsali písně, které by aranžéři a producenti strašlivě zmrzačili, kdyby se vrátili do Ameriky. Nebylo však třeba, aby se po návratu domů čistili, jak to museli udělat Beatles a další, protože v zemi, která měla ráda zvuk beatové hudby, ale neměla ponětí o jejím textovém obsahu, neexistovala žádná umělecká omezení.“

THE MOTHERS OF INVENTION – Freak Out

Freak Out! je debutové studiové album americké rockové skupiny The Mothers of Invention, vydané 27. června 1966 u Verve Records. Často bývá označováno za jedno z prvních koncepčních dvojalb rockové hudby a je satirickým vyjádřením vnímání americké popkultury a rodící se freak scény v Los Angeles frontmanem Frankem Zappou. Deska je také považována za jedno z prvních rockových dvojalb, přičemž Blonde on Blonde od písničkáře Boba Dylana bylo vydané pouze jedenáct dní před ní. Ve Spojeném království byla deska původně vydána jako jeden disk.

Počin produkoval Tom Wilson, který s Mothers of Invention podepsal smlouvu ještě v době, kdy se jmenovali The Soul Giants. Zappa o mnoho let později uvedl, že Wilson podepsal smlouvu v domnění, že jsou bílí bluesoví hudebníci. Na nahrávce se kromě Zappy, který hraje na kytaru a zpívá, podíleli také zpěvák Ray Collins, baskytarista Roy Estrada, bubeník Jimmy Carl Black a kytarista Elliot Ingber, jenž se později pod přezdívkou 'Winged Eel Fingerling' připojí ke skupině The Magic Band. Před nahráním tohoto počinu kapela hrála předělávky rhythm and bluesových písní, přestože Zappa toužil hrát vlastní skladby. Hudební rozsah desky sahá od rhythm and blues, přes doo-wop po avantgardní hudbu. Ačkoli byl počin zpočátku v USA přijat negativně, v Evropě se setkal s úspěchem. Po krátké době začal být populární i v USA.

V roce 1999 byl počin uveden do Grammy Hall of Fame Award a v roce 2003 ho časopis Rolling Stone zařadil do svého seznamu „500 nejlepších alb všech dob“. V roce 2006 byl natočen dokument The MOFO Project/Object, vydaný na počest 40. výročí vydání desky.

THE ROLLING STONES – Aftermath

Aftermath je čtvrté britské a šesté americké studiové album skupiny The Rolling Stones. Bylo vydáno v roce 1966 a je v tvorbě kapely průlomové tím, že autory všech skladeb jsou Mick Jagger a Keith Richards. Počin vyšel nejprve ve Velké Británii, kde se osm měsíců udržel na prvním místě žebříčku. Ve Spojených státech vyšla zkrácená verze desky, která se umístila na druhém místě hitparády. V roce 2002 časopis Rolling Stone vyhlásil americkou verzi desky 108. nejlepší nahrávkou všech dob.

Deska Aftermath znamenala pro The Rolling Stones přelom, protože poprvé přišli s materiálem složeným výhradně z vlastních písní. Vyznění některých z nich jim zároveň pomohlo dotvořit pověst skupiny „zlejch hochů“, kterým není nic svaté, ani ženy. Sem můžeme zařadit například skladbu o pokrytectví britské střední třídy "Mother's Little Helper". Pohrdání ženami otevřeně prezentovali také ve skladbě symbolicky nazvané "Stupid Girl". Na druhou stranu začali svou hudbu obohacovat o nové, dosud nepoužívané prvky, jako psychedelie ("Think" nebo "Out of Time") či folk ("High and Dry"). Nebáli se ani experimentů s netradičními nástroji; píseň "Under My Thumb" dostala exotický nádech použitím vibrafonu, téměř alžbětinská balada "Lady Jane" byla ozvláštněna cembalem. Vadou na kráse celého počinu je však určitá nevyrovnanost skladeb. Vedle zmíněných písní, které se řadí mezi stounovskou klasiku, a k nimž bychom mohli ještě přiřadit i hloubavou záležitost "I Am Waiting", se na desce objevují i méně kvalitní skladby, jako "Goin' Home", jedenáctiminutový bluesový jam, jenž zaujme spíše svou délkou než obsahem, nebo standardní rock & rolly "Flight 505" a "It's Not Easy".

THE SEEDS – The Seeds

The Seeds je debutové studiové album americké garážové rockové skupiny The Seeds. Bylo vydáno v dubnu 1966 u vydavatelství GNP Crescendo Records a jeho producenty byli Marcus Tybalt a Sky Saxon. Po vydání dvou singlů v roce 1965, "Can't Seem to Make You Mine" a "Pushin' Too Hard" se deska umístila se v žebříčku Billboard Top LPs & Tapes ve Spojených státech, kde dosáhla na 132. místo.

Současné přijetí nahrávky bylo vesměs pozitivní. V recenzi na dvojdiskovou reedici udělil AllMusic albu kladné hodnocení čtyři a půl hvězdičky z pěti a napsal: „»The Seeds« je pravděpodobně nejlepší deska některé z původních amerických garážových kapel, bez obvyklých časově náročných coververzí a zdlouhavých jamů, a samozřejmě obsahuje nesmrtelnou "Pushin' Too Hard" a ještě lepší "Can't Seem to Make You Mine", dvě klasiky éry Nuggets.“ Britský hudební magazín Uncut kompilaci ohodnotil kladně čtyřmi a půl hvězdičkami z pěti a album popsal jako „...geniálně jednoduchý, bezhlavý příval fuzzových kytar, bublajících varhanních riffů a Saxonova syrového, hrdlo drásajícího vokálu...“ Mnohé ze skladeb se objevily v životopisném dokumentu The Seeds Pushin' Too Hard, který měl v roce 2019 vyprodanou premiéru v Londýně.

THE SEEDS – A Web of Sound

A Web of Sound je druhé studiové album americké garážové rockové skupiny The Seeds. Deska, kterou produkoval Marcus Tybalt a která vyšla v říjnu 1966 obsahovala singl "Mr. Farmer" a závěrečnou čtrnáctiminutovou píseň "Up In Her Room". Počin se nedostal do hitparád, ačkoli se mu dostalo vcelku příznivých recenzí od hudebních kritiků.

Pete Johnson v recenzi v Los Angeles Times v roce 1967 uvedl, že The Seeds byli díky desce A Web of Sound adoptováni hippies - květinovými dětmi - kvůli jejich písním s otevřeným koncem, které se většinou vyhýbají úhledným myšlenkovým zápletkám a didaktičnosti. Joe Viglione z AllMusic naznačil, že A Web of Sound ovlivnilo i takové umělce, jako jsou Iggy Pop a Stooges a Alice Cooper. Stewart Mason, rovněž z Allmusic, poznamenal, že deska mísí trochu usmrkanou agresivitu s těžšími psychedelickými výkvěty. a spisovatel Malcolm Russell popsal A Web of Sound jako dobrodružnější než debutové počiny skupiny a řekl, že překypuje drásavou klasikou poloviny 60. let. Don Jacobson z The Beachwood Reporter jej označil za jednu z nejšílenějších nahrávek pionýrského rock'n'rollu poloviny 60. let.

THE SONICS – Boom

Boom je druhé studiové album americké garážové rockové skupiny The Sonics, vydané v únoru 1966. Stejně jako jeho předchůdce Here Are The Sonics (1965) mělo Boom vliv na pozdější punkrockovou hudbu.

Druhá deska je stejně výbušná a vlivná jako jejich debut, plná drsného severozápadního rock'n'rollu. Vklíněna mezi abrazivní klasiky "Cinderella" a "Don't Be Afraid of the Dark" (s The Wailers na doprovodných vokálech), funkovou drzost "The Hustler" a "Shot Down", démonickou "He's Waitin'" a údernou, naruby obrácenou verzi "Louie, Louie" (stačí zahrát jen tři akordy a oni je ani nezahrají), přímočaré převzetí starých R&B kaštanů jako "Skinny Minnie", "Let the Good Times Roll", "Don't You Just Know It", "Since I Fell for You", "Hitch Hike" a pěkně stodolová verze "Jenny Jenny". " Tam, kde The Wailers káceli stromy a dláždili dálnici, byli The Sonics první skupinou z jejich lesů, která tuto hudbu zavedla někam, kde byla divočejší než jejich původní inspirace. Jen málokterý umělec se zapsal do povědomí garážových rockových legend více než The Sonics.

THEM – Them Again

Them Again je druhá deska severoirské skupiny Them, jejímž zpěvákem a autorem písní byl Van Morrison. Album bylo vydáno společností Decca Records ve Velké Británii 21. ledna 1966, ale neuspělo v hitparádě. V USA vyšlo v dubnu 1966 a umístilo se na 138. místě v žebříčku Billboard.

Druhé a pro všechny případy poslední řadové album skupiny bylo nahráno v době, kdy se kapela nacházela ve stavu hrozícího kolapsu. Dodnes se neví, kdo na desce hrál kromě Vana Morrisona a baskytaristy Alana Hendersona, i když je pravděpodobné, že Jimmy Page byl při nahrávání Them málokdy daleko. Šestnáct písní je zde o něco méně soustředěných než na prvním LP. Materiál vznikal v těžkých podmínkách, s neustále se měnící sestavou a vyčerpávajícím rozvrhem turné; v podstatě neexistovala žádná "skupina", která by zvuk definovala, pouze Morrisonův hlas, takže materiál skáče od překvapivě zdrženlivé "I Put a Spell on You" až po garážově punkovou "I Can Only Give You Everything". Folk-rock se objevuje nejen v náladové coververzi Dylanovy "It's All Over Now, Baby Blue", ale také v Morrisonově autorské "My Lonely Sad Eyes", ale hlavním tahounem je soul, který Morrison vyzařuje všude – i když je tu i nějaká výplň, jeho hlas by klidně mohl sesadit z trůnu Micka Jaggera nebo Erica Burdona.

Stejně jako "Gloria" z první LP desky byla i "I Can Only Give You Everything" oblíbenou písní, kterou hrála řada amerických garážových kapel po celé zemi a jejímiž coververzemi se zabývaly skupiny jako The Liverpool Five, MC5 a R.E.M. Skladbu převzali také angličtí hitmakeři The Troggs a ve francouzštině Les Sultans (jako "Tu es impossible") a Ronnie Bird (jako "Chante"). Australská skupina The Clefs vydala coververzi v roce 1966. V roce 2007 vydala svou verzi sanfranciská skupina The Ex-Boyfriends.

THE TROGGS – From Nowhere (v Americe nazvané Wild Thing)

From Nowhere je debutové album anglické skupiny The Troggs vydané v roce 1966. Ve Spojených státech vyšlo s alternativním seznamem skladeb pod názvem Wild Thing. Původní fotografie na obalu byla pořízena 22. května 1966 v jeskyních Cheddar Caves v Somersetu ve Spojeném království. Album bylo znovu vydáno v roce 2003 společností Repertoire Records s pozměněným seznamem skladeb, který obsahoval všechny písně z britského originálu a amerického vydání, a s pěti bonusovými skladbami.

Debutová britská deska byla podstatně odlišná a výrazně horší než jejich první americké dlouhohrající album (Wild Thing), ačkoli osm písní se objevilo na obou deskách. Všechny skladby unikátní pro britské vydání jsou coververze: "Ride Your Pony" a obskurní "The Kitty Cat Song" (obě převzaté od Lee Dorseyho), "Louie Louie" a "Jaguar and Thunderbird" Chucka Berryho. A žádná z nich není tak dobrá. "Wild Thing" je vrcholem disku a zbytek sady je smíšený, vrcholy jsou prvoplánová síla "From Home" a "I Just Sing", stejně jako "Jingle Jangle", první z melodických balad Rega Presleyho. Naopak slabinou je vaudevillová "Hi Hi Hazel". Chybí "Lost Girl", "With a Girl Like You" nebo "I Want You", díky nimž byla americká Wild Thing lepším protějškem tohoto vydání, ačkoli ani to nezabránilo tomu, aby se From Nowhere vyšplhala na šesté místo britské hitparády.

THE WAILERS – Out of Our Tree

Poslední studiový počin The Wailers pro Etiquette, Out of Our Tree, byl poněkud zmatený. Osciloval mezi coververzemi hitů z poloviny 60. let a původním materiálem, většinou v jejich dravém stylu nasáklém R&B, i když s vlivy britských invazních skupin a vznikající americké garážové rockové scény. Vrcholem desky byla jistě titulní skladba (nakonec zařazená na box set Nuggets), která se vyznačovala drásavým riffem ve stylu "Satisfaction". Ale ostatní původní čísla na desce byla frenetickými, ale nevýraznými přepisy rock'n'rollových čísel ve stylu 50. let, i když "Hang Up" byl docela poctivý drsný garážový rock. A bylo tu příliš mnoho coververzí známých hitů - "Hang on Sloopy", "I'm Down" od Beatles, "Unchained Melody", "Mercy Mercy", "Summertime" - které se nevyrovnaly známějším předchozím verzím ani k nim moc nepřidaly, i když ječivý bělošský vokál v "Little Sister" Hanka Ballarda je dost otřesný. Kdyby celé album bylo na úrovni "Out of Our Tree" a "Hang Up", jednalo by se o pozoruhodný kousek drátového, ostrého garážového rocku poloviny 60. let, ale příliš mnoho ze zbytku je zklamáním.

THE WHO – A Quick One

A Quick One je druhé studiové album anglické rockové skupiny The Who, vydané 9. prosince 1966. Verze alba s pozměněným seznamem skladeb vyšla pod názvem Happy Jack u Decca Records v dubnu 1967 ve Spojených státech, kde se píseň "Happy Jack" dostala do první čtyřicítky hitparády.

Na rozdíl od jejich jiných desek, kde byl hlavním nebo jediným autorem písní kytarista Pete Townshend, se na albu A Quick One významně autorsky podíleli všichni členové skupiny: zpěvák Roger Daltrey přispěl jednou písní, baskytarista John Entwistle a bubeník Keith Moon dvěma. Album obsahovalo také coververzi písně Holland-Dozier-Holland "Heat Wave" a končí hudební suitou s názvem "A Quick One, While He's Away", která posloužila jako inspirace pro pozdější rockové opery, jimiž se skupina The Who proslavila.

Píseň "Boris the Spider" vznikla poté, co John Entwistle popíjel s baskytaristou The Rolling Stones Billem Wymanem. Vymýšleli vtipná jména pro zvířata, když Entwistle přišel s touto písní. "Boris the Spider" se rychle stala Entwistlovou nejpopulárnější písní, která se hrála i po desetiletích: v pozdějších letech často nosil náhrdelník s pavoukem a na těle své na zakázku vyrobené baskytary Alembic měl vyrytý vzor pavučiny (ten je vyobrazen na obalu Entwistlova alba Too Late the Hero z roku 1981).

THE YARDBIRDS – Roger the Engineer

Roger the Engineer (původně vydané ve Velké Británii jako Yardbirds a v USA, Německu, Francii a Itálii jako Over Under Sideways Down) je jediná studiovka anglické rockové skupiny The Yardbirds ve Velké Británii a třetí album v USA. Byla nahrána a vydána v roce 1966 a je také jedinou deskou The Yardbirds, na které se na všech skladbách podílel kytarista Jeff Beck, a obsahuje veškerý původní materiál. Produkovali ho baskytarista Paul Samwell-Smith a manažer Simon Napier-Bell. Ačkoli britské vydání je autoritativními zdroji, jako je Official Charts Company, stále oficiálně vedeno jako Yardbirds, je od té doby označováno, nejprve hovorově, poté polooficiálně, jako Roger the Engineer, což je název odvozený od kresby zvukového inženýra desky Rogera Camerona, kterou nakreslil člen kapely Chris Dreja.

Jedná se o jediné album The Yardbirds, které se objevilo v britském žebříčku UK Albums Chart, kde se dostalo na 20. místo. V USA se dostalo na 52. místo v žebříčku Billboard 200, čímž se stalo nejvýše umístěným studiovým albem skupiny v USA. Jeho nejznámější píseň, "Over Under Sideways Down", vyšla jako singl v květnu 1966, dva měsíce před vydáním desky. Album je zařazeno do knihy Roberta Dimeryho 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete. V roce 2012 se album umístilo na 350. místě v seznamu 500 nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone.

Výročí osobností

leden 1966

14.1.1966 - narodil se finský skladatel, baskytarista a zpěvák MARKO HIETALA, člen skupin Tarot, Nightwish a dalších

16.1.1966 - narodil se německý baskytarista FRANK BANX (16.1.1966 - 4.4.2022), člen skupiny Angel Dust

únor 1966

3.2.1966 - narodil se švýcarský bubeník STEPHEN 'EVOKED DAMNATOR' PRIESTLY (vlastním jménem STEPHEN GASSER), člen skupin Hellhammer, Celtic Frost a Apollyon Sun

12.2.1966 - narodil se americký bubeník REED MULLIN (12.2.1966 - 27.1.2020), člen skupiny Corrosion of Conformity

13.2.1966 - narodil se JEFF WATERS, kanadský kytarista, zpěvák a skladatel, zakladatel skupiny Annihilator

17.2.1966 - narodil se švédský multiinstrumentalista a skladatel QUORTHON (17.2.1966 - 3.6.2004), zakladatel skupiny Bathory

20.2.1966 - narodil se finský bubeník PECU CINNARI (20.2.1966 - 10.9.2016), člen skupiny Tarot

24.2.1966 - narodil se německý kytarista FRANK 'BLACKFIRE' GOSDZIK, člen skupin Kreator a Sodom

březen 1966

5.3.1966 - narodil se americký zpěvák ZACHARY STEVENS, člen skupin Savatage a Circle II Circle

18.3.1966 - narodil se americký kytarista JERRY CANTRELL, člen kapely Alice in Chains

22.3.1966 - narodil se americký bubeník PERRY STRICKLAND, člen skupiny Vio-lence

25.3.1966 - narodil se americký bubeník FRANK FERRER, člen skupiny Guns N' Roses a mnoha dalších

duben 1966

4.4.1966 - narodil se americký basák MIKE STARR (4.4.1966 - 8.3.2011), člen skupiny Alice in Chains

19.4.1966 - narodil se český kytarista a skladatel TOMÁŠ KRULICH, člen skupiny Kabát

29.4.1966 - narodil se americký basový kytarsta GREG CHRISTIAN, člen skupiny Testament

květen 1966

5.5.1966 - narodil se kanadský bubeník SHAWN DROVER, člen skupiny Megadeth

13.5.1966 - narodil se ukrajinsko americký kytarista LEE ALTUS, člen skupiny Exodus

14.5.1966 - narodil se americký baskytarista MIKE INEZ, člen skupin Ozzy Osbourne, Alice in Chains a dalších

26.5.1966 - narodil se americký kytarista SEAN BLOSL (26.5.1966 - 26.8.2024), člen skupiny Sanctuary

27.5.1966 - narodil se americký bubeník SEAN KINNEY, člen kapely Alice in Chains

30.5.1966 - narodil se americký basák JOSH PAPPÉ (30.5.1966 - 31.1.2020), člen skupiny D.R.I.

červen 1966

26.6.1966 - narodil se německý bubeník JÜRGEN 'VENTOR' REIL, člen skupinyKreator

červenec 1966

11.7.1966 - narodil se severoirský kytarista a zpěvák RICKY WARWICK, člen skupin Black Star Riders, The Almighty a Thin Lizzy

12.7.1966 - narodil se český kytarista DANIEL KROB, člen skupin Arakain, Ferat, Kreyson a dalších

22.7.1966 - narodil se švýcarský kytarista OLIVER AMBERG, člen skupin Celtic Frost, Hellhammer, Coroner a dalších

srpen 1966

10.8.1966 - narodil se německý zpěvák, baskytarista a skladatel HANSI KÜRSCH, zakládající člen Blind Guardian a Demons & Wizards

12.8.1966 - narodil se český kytarista, zpěvák, skladatel a producent MILOŠ 'DODO' DOLEŽAL, člen skupin Vitacit a Pražský výběr

12.8.1966 - narodil se americký kytarista DEREK TAILER, člen skupiny Overkill

20.8.1966 - narodil se americký kytarista DIMEBAG DARRELL (vlastním jménem DARRELL LANCE ABBOTT, 20.8.1966 - 8.12.2004), člen skupin Pantera a Damageplan

25.8.1966 - narodil se americký klávesista DEREK SHERINIAN, člen skupiny Dream Theater a mnoha dalších

září 1966

9.9.1966 - narodil se americký kytarista JOHN HAND, člen skupiny Death

21.9.1966 - narodil se anglický zpěvák KARL WILLETTS, člen skupin Bolt Thrower a Memoriam

říjen 1966

6.10.1966 - narodil se americký baskytarista TOMMY STINSON, člen skupin Guns N' Roses, The Replacements a dalších

17.10.1966 - narodil se německý zpěvák OLIVER 'OLLI' FERNICKEL (17.10.1966 - 9.2.1998), člen skupiny Darkness

27.10.1966 - narodil se polský kytarista JAREK GRONOWSKI, člen skupiny Kat

31.10.1966 - narodil se BARNEY KAMALANI 'KAM' LEE americký bubeník a zpěvák, člen skupin Death, Massacre a dalších

listopad 1966

4.11.1966 - narodil se americký zpěvák FRANK 'KILLJOY DESADE' PUCCI (4.11.1966 - 18.3.2018), člen death metalové skupiny Necrophagia

17.11.1966 - narodil se americký kytarista RICHARD FORTUS, člen skupiny Guns N' Roses a mnoha dalších

prosinec 1966

8.12.1966 - narodil se italsko-americký kytarista RALPH SANTOLLA (8.12.1966 - 7.7.2018), člen skupin Iced Earth, Deicide, Death nebo Obituary

10.12.1966 - narodil se anglický bubeník ANTHONY LANT, člen skupiny Venom

Milan Špalek

10.12.1966 - narodil se český baskytarista, skladatel a textař MILAN ŠPALEK, člen skupiny Kabát

22.12.1966 - narodil se německý baskytarista a skladatel MARCEL "SCHMIER" SCHIRMER, člen skupin Destruction a Headhunter

Rok 1966

Nové skupiny

Black Widow

Bubble Puppy

Cream

The Creation

Flamengo

Flamingo

Grupa 220

The Human Instinct

I Drive

James Gang

The Lollipop Shoppe

Love Sculpture

Sam Gopal

Slade

Strawberry Window

Stray

Taste

Ten Years After

Vanilla Fudge

Les Variations

Velvet Haze

Yatchmen

Yesterday’s Children

Inspirativní alba

Inspirativní skladby

Československá scéna

Vzniká skupina FLAMENGO