V anglickém Leicestru vzniká skupina Black Widow, známá pro svá šokující živá vystoupení a využívání okultních a satanistických témat, později se objevujících v undergroudovém Black metalu. Díky tomu bývá občas srovnávána s Black Sabbath. Obě skupiny toho ale mají (hlavně po hudební stránce) jen málo společného.

V roce 1971 se kapela odklonila od svých temnějších okultních představ ve snaze získat širší publikum, což se nepodařilo. Poté, co Bonda a Boxe nahradili Geoff Griffith a Romeo Challenger, vydali Black Widow pro všeobecný nezájem v roce 1971 stejnojmenné album Black Widow a v roce 1972 album Black Widow III (v té době již odešel Gannon, kterého nahradil John Culley), načež je společnost CBS Records vyřadila. Později v roce 1972 kapela nahrála album Black Widow IV, ale bez nahrávací smlouvy. K jeho vydání tehdy nedošlo kvůli rozpadu kapely, krátce poté, co zpěváka Kipa Trevora nahradil jiný zpěvák, známý jako Rick "E". Album nakonec vyšlo v roce 1997 na značce Mystic Records.

V roce 1999 vyšly původní nahrávky debutového alba, pořízené před Garrettovým odchodem ze skupiny, pod názvem Return to the Sabbat, v roce 2000 pak italské vydavatelství Black Widow Records vydalo album King of the Witches: Black Widow Tribute, na němž se objevily skladby kapel Death SS a Church of Misery, jakož i skladby, na nichž se podíleli původní členové Kip Trevor a Clive Jones. V roce 2003 vydalo vydavatelství Sanctuary Records antologii na dvojcédéčku.

Paolo "Apollo" Negri z italské hardrockové skupiny ,Wicked Minds souhlasil, že se k projektu připojí na klávesy. Další studiové album, Sleeping With Demons, se neslo ve stylu nové vlny osmdesátých le. Rockový zpěvák Tony Martin se na albu objevuje jako hostující zpěvák v písni "Hail Satan".

Nejpopulárnější píseň Black Widow "Come to the Sabbat" převzalo mnoho kapel a umělců, včetně Timberjack, Jon the Postman, Bewitched, Death SS a Propagandhi. Jones z Black Widow společně s Markem Pollardem a Kevinem Brooksem napsali tributní píseň ABBA "Hey You Ring Me Tonight", kterou nahrála švédská skupina The Airwaves a vydala v roce 2008 na svém stejnojmenném třískladbovém CD (Riverside Records Bonnier Amigo Distribution). V roce 2012 se kytarista John Culley objevil na coververzi písně "You're So Wrong" od Black Widow na debutovém albu skupiny Corvus Stone.

Bubble Puppy založili v roce 1966 v San Antoniu v Texasu Rod Prince a Roy Cox, kteří předtím vystupovali společně v rockové skupině The Bad Seeds. Prince a Cox, kteří chtěli vytvořit „špičkovou rockovou skupinu“ založenou na konceptu dvou sólových kytar, najali Todda Pottera z Austinu, texaského gymnastu, saxofonistu a kytaristu. S příchodem Dannyho Segoviaho a Claytona Pulleye byla původní sestava Bubble Puppy kompletní. Po několika změnách se konečná sestava ustálila. Rod Prince a Todd Potter hráli kytary, Roy Cox na basu a David „Fuzzy“ Fore na bubny. Na jaře 1967 se Bubble Puppy přestěhovali do Austinu v Texasu a podepsali smlouvu IA z Houstonu.

Skupina koncertovala s mnoha významnými umělci z let 1967-1971. Mezi tyto umělce patří třeba The Who, Grand Funk Railroad, Canned Heat, Steppenwolf, Jefferson Airplane, Bob Seger, Johnny Winter nebo Janis Joplin. Kytaristé Prince a Potter byli jedni z prvních, kteří propagovali hraní na dvě sólové kytary. Bubble Puppy zabodovali v roce 1969 s psychedelickým singlem „Hot Smoke & Sasafrass“, který se stal nejlepším singlem IA. Ten rok Bubble Puppy vydali také své debutové album s názvem A Gathering of Promises, ale prodejnost byla špatná a skupina se s IA v roce 1970 rozešla.

V roce 1970 se skupina přestěhovala do Los Angeles, poté co se spojili s Nickem St. Nicholasem ze Steppenwolf jako manažerém. Na návrh manželky St. Nicholase si změnili jméno na Demian ( podle románu Hermanna Hesseho z roku 1919), aby se vyhnuli potížím s jejich předchozí nahrávací společností, ale také proto, že jejich bývalé jméno vypadalo jako reklama na žvýkačky. Skupina v roce 1971 podepsala smouvu s ABC Dunhill Records a vydala jedno album, ale jeho neúspěch na žebříčcích vedl k finančním potížím a rozpadu skupiny v roce 1972. Potter zůstal v Kalifornii a pracoval jako studiový hráč, než se připojil k Rusty Wier’s Fabulous Filler Brothers. V roce 1984 se originální sestava Bubble Puppy znovu sešla ke koncertování a natočila živé album Wheels Go Round. Další reunion proběhl v roce 2011.

V Londýně se kytarista Eric Clapton spojuje se členy skupiny Graham Bond Organization, baskytaristou Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem. Vzniká legendární skupina Cream, považovaná za jednu z kapel, která stála u vzniku hard rocku a heavy metalu. V prosinci jí vychází debutové album Fresh Cream.

Historie skupiny začala jednoho dubnového večera roku 1966, když jazzový bubeník Ginger (skutečné jméno Peter) Baker, který hrál se skupinpu John Mayalla v Oxfordu jako dobrovolný člen, navrhl kytaristovi této skupiny Ericu Claptonovi aby založil novou skupinu. Přestože v té době nebylo zvykem dobrovolně odcházet z kapely, Clapton souhlasil, protože už sám uvažoval o vytvoření své vlastní tvrdé bluesové skupiny, v které by byla kreativnější atmosféra než ve skupině Johna Mayalla. Role vedoucího zpěváka a baskytaristy byla dána Jacku Brucovi, basistovi skupiny Manfred Mann.

V době založení skupiny měli už šichni tři za sebou solidní výsledky. Eric Clapton začal v The Yardbirds. Ve Spojených státech ho však neznali, protože opustil skupinu před písní „For your love“, která se dostala na American Top 10, ale ve své domovině si užíval zaslouženou slávu jednoho z nejlepších kytaristů. Jack Bruce byl členem rytmické a bluesové skupiny Graham Bond Organization a krátkodobě hrál v Bluesbreakers a Manfred Mann. Baker, který pracoval s téměř všemi anglickými jazzmeny, se v roce 1962 připojil k nejslavnější rytmické a bluesové kapele Blues Incorporated Alexise Cornera, která „živila“ téměř všechny členy Rolling Stones, a ke Graham Bond Organization, kde Potkal Bruce. Je potřeba zmínit, že mezi nimi byl již tehdy chladnější vztah, který se po jedné příhodě, kdy během zkoušky v reakci na Bruceovu žádost o tichší hru, na něj hodil Baker paličky a basista se pustil do rvačky, rozrostl do téměř nezakryté nenávist. Bakerův pokus zbavit se Bruce přilil olej do ohně: když vůdce skupiny, Graham Bond, dočasně odešel kvůli drogovým problémům, Baker nelenil a oznámil Bruceovi, že už není potřeba. Bruce odmítl opustit kapelu a sám obvinil bubeníka, že úmyslně přivedl Bonda ke drogám, aby se chopil moci v kapele. Skandál, který se rozhořel, vedl k odchodu Bruce ze skupiny, ale bubeník v ní také nezůstal dlouho.

Clapton neznal podrobnosti o vztahu mezi hudebníky, když navrhoval Bruceovu kandidaturu do skupiny, ale i poté, co se dozvěděl celý příběh, nezměnil názor, takže tento požadavek byl jedinou podmínkou jeho pobytu v Cream. Baker souhlasil a dokonce se pokusil – byť ne příliš úspěšně – zapomenout na své rozepře s Brucem. Tento trvalý konflikt se stal jedním z rysů nové skupiny, který do značné míry určoval její historii a hudební vývoj. Dalším faktorem byla skutečnost, že všichni tři – silné charismatické osobnosti se svými ambicemi a cíli – se chtěly vymanit z hranic rhytm and blues a vytvořit svůj vlastní projekt, který by jim dal velkou instrumentální a improvizační svobodu podobnou free jazzu. To se stalo, byť nakrátko, maltou, která skupinu spojila. A specifika vztahu mezi dvěma členy rytmické sekce vedla k tomu, že koncerty Cream nesly silný energetický náboj. Clapton jednou řekl, že z Bruce a Bakera „na jevišti doslova létaly jiskry“, protože každý se snažil překonat druhého při zvládnutí nástroje. Tuto energii není těžké zachytit na několika koncertních nahrávkách skupiny.

Hlavní charakteristikou zvuku kapely byly samozřejmě kytarová sóla Erica Claptona (kritici říkali, že Claptonova kytara „zpívá ženským hlasem“), ale z velké části tvořil zvuk Cream i Jack Bruce, který měl mimo jiné i silný, výrazný hlas. A byl to právě Bruce kdo psal nejlepší písně skupiny, často ve spolupráci s básníkem Pete Brownem. Cream debutoval v srpnu 1966 na festivalu Windsor Jazz a jejich vystoupení vyvolalo velký rozruch. V říjnu téhož roku byl vydán první singl skupiny „Wrapping Paper“/„Cat’s Squirrel“, který dosáhl v hitparádě na 34. místo v kategorii „pop music“. Tak skromný, ve srovnání s koncerty, úspěch byl vysvětlen jednoduše : na vystoupeních se skupina prezentovala hraním tvrdého rhytm and blues a fanoušci a kritici očekávali, že na singlu slyší něco podobného. Místo toho jim byla nabídnuta pomalá jazzová skladba s jasně popovým začátkem. Singl nezachránila ani druhá strana, která podle kritiků více odrážela hudbu skupiny té doby, nebo skutečnost, že se na složení písně podílel Peter Brown.

Další singl „I Feel Free“/„N. S.U.“ vyšel současně s prvním albem Fresh Cream a hned dosáhl na britskou Top-20. Samotné album začátkem roku 1967 obsadilo 6. místo v britské Top 10 a v USA 39. místo. Podle obecného názoru kritiků a fanoušků bylo toto album zvukově blíže koncertům, díky čemuž působilo energicky, svěže, dynamicky a slibně. Spolu s elektrickou verzí tradičních amerických blues obsahovalo také původní písně jako „NSU“, „I Feel Free“ a konečně inovativní „Toad“, kterou Baker složil ještě v Graham Bond Organisation, a naznačilo následující: skupina je otevřená experimentování a v budoucnu mohou její posluchači očekávat různá překvapení. Tento závěr byl plně potvrzen následujícím albem Disraeli Gears.

Obecně je význam prvního alba kapely pro vývoj rockové hudby poměrně velký. Za prvé, Cream popularizovali blues jako styl a proměnili ho z oblíbené hudby intelektuálů (kterým se stalo po vystoupení The Animals) na hudbu pro široké bílé masy; za druhé, vynalezli vlastní spojení blues a rocku, čímž „sladili“ milovníky obou stylů a vytvořili základ pro vývoj blues rocku; zatřetí, díky nim se v rockové hudbě rozšířila dlouhá sóla na bicí, dříve používaná pouze v jazzu. A konečně, samotný způsob hraní každého z hudebníků se stal příkladem pro následovníky.

Je potřeba promluvit ještě o další vlastnosti skupiny. Právě v Cream byly procesy, které začaly v Beatles, konečně dokončeny, čímž se drasticky změnila role instrumentalistů ve skupině a jejich vztah mezi nimi a sólisty. Z prostých doprovodných muzikantů se hudebníci stali skutečnými plnohodnotnými tvůrci. V případě Cream byl tento proces spojen nejen se jménem Jack Bruce a měnící se rolí basů ve skupině (podle anglického novináře Jeremyho Pascala, „před Brucem byly pojmy„ basista “a„ vynalézavost “neslučitelné), ale také s Gingerem Bakerem. Později nikoho nepřekvapilo přiznání Roberta Plantea, že veškerá hudba Leda Zeppelina byla určována a řízena bubny Johna Bonhama, ale na počátku roku 1967 byl podobný vývoj instrumentalistů v kapele pro mnohé překvapením. Stáli nejen na stejné úrovni jako sólová kytara, ale někdy ji svým významem i překonávali. Právě kvůli této formě vztahů měla skupina problémy během nahrávání druhého alba s vedením firmy Atlantic Records, a osobně s jeho majitelem Ahmeemt Erteganem, který vytrvale zasahoval do výběru písní a pokusil se proměnit Cream na skupinu Erica Claptona.

Druhé album skupiny bylo nahráno od 8. do 19. března 1967 ve studiu Atlantic v USA a vyšlo na konci stejného roku. Album plně splnilo všechna očekávání, která hudebníci nabídli po první nahrávce. Cream obohatiil svůj zvuk psychedelií, vokálními harmoniemi a melodií, což účinně kontrastovalo s „křupavými“ riffy. Nejsilnější písně na disku „Strange Brew“, „Dance the Night Away“, „Tales of Brave Ulysses“ (která je považována za jednu z nejzáhadnějších písní v rockové hudbě, stejně jako například „Strawberry Fields Forever“ od The Beatles) a „SWLABR“ přivedli album do americké i britské TOP 5. Pak přišel hitový singl Sunshine of Your Love: jeho riff vstoupil do zlaté klasiky hard rocku. Pete Brown vyprávěl příběh o vytvoření této písně: „Jack a já jsme celou noc strávili snahou vymyslet něco společně, ale nevyšlo to. V zoufalství vzal basu, zahrál tento riff a zeptal se:„ Jak se ti to líbí? “ Řekl jsem: „Počkej chvilku …“, podíval jsem se z okna a zrodilo se: „Přichází úsvit, aby světla zavřela vaše unavené oči …“ Ráno byla píseň téměř připravená. Clapton si poslechl návrh, dokončil refrén „Čekal jsem tak dlouho / abych se dostal tam kam mířím / za svitu tvé lásky “ a složil sólo. Píseň byla, podle Jacka Bruceho, založena na dojmech z prvního koncertu Jimmyho Hendrixe v Anglii, který před odjezdem do Ameriky všichni členové skupiny navštívili.

Když už mluvíme o druhém albu, nelze opomenout jméno anglického hudebníka a producenta Felixe Pappalardiho, který se jako zástupce Atlantiku angažoval ve výrobě alba. Při vytváření jeho jedinečné atmosféry hraje významnou roli. Kromě toho byl autorem nádherné balady World of Pain, které dali duši Clapton a Bruce. Na samotného Pappalarda práce na albu a konečný výsledek udělaly takový dojem, že o pár let později založil spolu s newyorským kytaristou Leslie Westem skupinu Mountain, která se velmi rychle stala legendární, a ve své době se nazývala „americká odpověď na Cream“. V době, kdy bylo album vydáno, měl Cream již legendární status. V New Yorku se Claptonovi dokonce podařilo zahrát jam se samotným B.B. Kingem. Na koncertu v San Francisku se publikum tak naléhavě vyžadovalo „přídavku“ (Jack Bruce s humorem vzpomíná, že na Claptonovu zmatenou otázku „Co hrát?“ se z publika ozvalo „Zahrajte cokoliv!“), že hudebníci spontánně přešli na patnácti až dvacetiminutovou improvizaci svých písní. Publiku se to líbilo a u Cream se objevil nový charakteristický rys, který se později stal součástí celého stylu hard rocku. Vrcholem uznání popularity a předností muzikantů byla nakonec jejich účast na natáčení celovečerního filmu „Savage Seven“, který je postavil na stejnou úroveň s The Beatles.

Zajímavý je popis skupiny od Jeremy Pascala. Ve své knize Ilustrovaná historie rockové hudby napsal: „V jejich nejlepších chvílích byl Cream úžasný a brilantní a v těch nejhorších se člověk nudil jejich narcismem a vytrvalostí. Následně sami přiznali, že hráli častěji špatně než dobře, nahrazujíc tak improvizaci konkurencí v ryze fyzické vytrvalosti: kdo bude hrát déle a hlasitěji. Snažili se prolomit stereotypy v jejichž sevření byla rocková hudba. Jejich písně neměly jasně definované trvání, hráli, dokud nezačali cítit, že se opakují a je čas skončit. Potíž je v tom, že vkus je někdy zklamal, a oni přehrávali. Nebudeme je však posuzovat zbytečně přísně pro nedostatek sebekázně: není to vina samotných hudebníků, že je dav povýšil natolik, že ztratili schopnost kritické sebeúcty. Říká se, že stačilo, aby se Clapton obrátil na jevišti, a publikum vyskočilo a odměnilo ho potleskem. “

S dvojalbem Wheels of Fire (kombinujícím studiový a koncertní materiál) dosáhl Cream v roce 1968 vrcholu amerických hitparád. Novým hitem skupiny se stala nádherná skladba „White Room“, ktera byla také na špičce amerických hitparád. Koncerty Cream měly také velký úspěch. Ve skupině se však začaly prohlubovat vnitřní rozpory, jejichž důvodem byly neshody mezi Brucem a Claptonem, které se přidaly k nepřátelskému vztahu mezi Bakerem a Bruceem. Clapton, očividně unavený z toho, že jim dělá nárazník, začal zanedbávat skupinu, více se angažoval v záležitostech svého přítele George Harrisona (nahrál například slavné sólo v písni „While My Guitar Gently Weeps “ na „Bílém albu“Beatles ). Věci se dostaly do bodu, kdy Clapton, Bruce a Baker trávili turné v různých hotelech a cestovali na koncert různými způsoby. Proto rozhodnutí členů rozpustit skupinu ohlášené na konci roku 1968, které šokovalo rockové publikum, bylo logickým důsledkem (podle D. Pascala, „první pokus největších egomaniaků spolupracovat … skončil … a tak ,jak musel – kolapsem. Tři tak velké talenty, tři různé osobnosti … nemohly být dlouho spolu“).

Po rozlučkovém americkém turné v listopadu 1968 byl Cream rozpuštěn. Nicméně „posmrtné“ album Goodbye, vydané v roce 1969, které také obsahovalo jak studijní, tak koncertní materiál, bylo na amerických žebříčcích na druhém místě. Píseň „Badge“ z tohoto alba, kterou napsali Eric Clapton a George Harrison, zůstává jednou z nejoblíbenějších skladeb Cream u veřejnosti. Clapton a Baker spolu nějakou dobu hráli v roce 1969 v krátkotrvající superskupině Blind Faith, poté Eric založil skupinu Derek a Dominos, v které chvíli hrála další kytarová legenda Dwayne Allman. Po rozpadu této skupiny začal Clapton sólovou kariéru. Obecně nebyli Bruce a Baker schopni dosáhnout takové popularity jako s Cream, ačkoli se neustále angažovali v různých projektech v oblasti rocku, jazzu a experimentální hudby.

V únoru 2006 obdržela skupina Cream cenu Grammy za celoživotní dílo jako uznání svého přínosu a vlivu na moderní hudbu. Ve stejném měsíci bylo vydáno DVD Classic Albums, které popisuje příběh vzniku a nahrávání alba Disraeli Gears.

Den před předáváním cen Grammy Bruce veřejně prohlásil, že se plánují další jednorázová vystoupení skupiny Cream: několik koncertů v několika městech, podobně jako tomu bylo v Royal Albert Hall a Madison Square Garden. Tuto historku však vyvrátili jak Clapton, tak Baker.

Bruce zemřel 25. října 2014 a Baker 6. října 2019, čímž zůstal Clapton posledním přeživším členem Cream.

Ze skupiny The Mark Four vzniká anglická poprocková skupina The Creation. Její kytarista Eddie Philips je první, kdo v písni „Making Time“ používal houslový smyčec ke hře na kytaru. V roce 1968 hrál ve skupině na kytaru Ron Wood, pozdější člen The Rolling Stones.

V dubnu 1966 podepsala skupina The Mark Four manažerskou smlouvu s Tonym Strattonem-Smithem. Ten okamžitě navrhl nahradit Cooka novým baskytaristou a změnit název. Kapela přijala oba jeho návrhy, s názvem The Creation přišel zpěvák Kenny Pickett. Styl kapely, kterou produkoval Shel Talmy, byl v této době hlasitý art pop, podobný raným nahrávkám The Who. Jejich první singl, "Making Time", byl Pickettův/Phillipsův originál, v němž Phillips hrál na elektrickou kytaru houslovým smyčcem (byl údajně prvním kytaristou, který tuto techniku použil). V červnu 1966 vyšla na Talmyho vlastním labelu Planet a v britské hitparádě se dostala na 49. místo. Jejich další singl, "Painter Man" z října 1966, se stal jejich největším hitem a dosáhl 36. místa ve Velké Británii a první desítky v Německu. The Creation posunuli své pop-artové experimentování o něco dále, když během živých vystoupení s písní "Painter Man" Pickett během koncertů pomaloval plátno sprejem a poté jeden z členů výpravy toto dílo na pódiu zapálil. "Painter Man" byl posledním singlem vydaným původní sestavou a jejich posledním singlem, který se umístil v britské hitparádě.

Na začátku roku 1967 skupina přivedla Kima Gardnera jako nového baskytaristu a bývalý baskytarista Bob Garner se v únoru 1967 přesunul na místo hlavního zpěváka, Kenny Pickett alespoň na čas opustil skupinu. V této sestavě vydala skupina v červnu 1967 singl "If I Stay Too Long". Ve Velké Británii neúspěšná píseň si vedla dobře v Německu, stejně jako následný singl vydaný pouze v Německu. Jejich komerční rozmach v Německu byl natolik silný, že v polovině roku 1967 bylo pro německý a kontinentální evropský trh vydáno album Creation s názvem We Are Paintermen, sestavené z dříve vydaných singlů a několika nově nahraných písní. V té době se již zvuk kapely vyvinul do typičtějšího psychedelického rockového zvuku poloviny 60. let, který byl zpětně označován jako freakbeat.

Také na přelomu let 1966 a 1967 byly ve Spojených státech vydány čtyři singly Creation, které však neměly komerční úspěch. Skupina zůstala populární v Německu, Švédsku, Dánsku a Norsku. Koncem roku 1967 vyšel ve Velké Británii singl "Life Is Just Beginning", ale hned poté oznámil kytarista Eddie Phillps svůj odchod. Na několik evropských turné ho nahradil kytarista Tony Ollard, ale během několika týdnů skupinu opustil i zpěvák Bob Garner a v únoru 1968 The Creation oficiálně zanikli.

V kontinentální Evropě však byla po nahrávkách a živých vystoupeních Creation stále velká poptávka, a tak téměř okamžitě po rozpadu skupiny bubeník Jack Jones sestavil novou sestavu Creation, do které se vrátil Kenny Pickett jako zpěvák. Na post baskytaristy se vrátil Kim Gardner a na kytaru přivedl svého bývalého spoluhráče z The Birds Ronnieho Wooda. Tato sestava debutovala singlem "Midway Down", který vyšel ve Velké Británii a Německu v dubnu 1968, ale téměř okamžitě poté se rozpadla a v červnu už kapela neexistovala. Navzdory brzkému zániku a nedostatku hitů se The Creation posmrtně stali velmi vlivnými, za svou inspiraci je uznávali Paul Weller, Ride, Pete Townshend, The Sex Pistols a další. Jimmy Page z Led Zeppelin napodoboval Phillipsovo používání houslového smyčce, zatímco Alan McGee po nich pojmenoval svou masově úspěšnou nahrávací společnost Creation.

Prehistorie pražského Flamenga se jmenuje Mahagon. Zde se v roce 1964 sešli středoškoláci Aleš Šťovíček (saxofon), Eduard Vršek (ionika a zpěv), Pavel Fořt a Zdeněk Němeček (oba kytary), Milan Svoboda nebo Pavel Kšanda (baskytara) a bubeník Luboš Pacák, mladší bratr Jana Pacáka z Olympiku. Externími zpěváky byli od roku 1965 Jiří Helekal a o něco starší trumpetista Zdeněk Kučera, který také dohazoval nejvíc kšeftů. Kapela hrála dobový standart, tedy instrumentálky od Shadows či Ventures a zpívanou všehochuť s beatovým přídechem v duchu Radia Luxembourg, například Lucky Lips od Cliffa Richarda. Z českých kapel je nejvíc ovlivnili Sputnici. Asi tak začátkem roku 1966 přišel do Mahagonu místo Němečka František Francl, talentovaný v elektrotechnice i ve hře na kytaru. Předtím sbíral zkušenosti se skupinou Azur, se kterou vymetali kdejaké estrády, na nichž se střídali s kouzelníky nebo operními pěvci. A v této situaci přišel ke slovu Přemysl "Česnek" který už v roce 1963 podobný přerod jedné kapely v druhouv yprovokoval - z Rubínu vytvořil Donald. Po dvou letech pak odešel zkoušet štěstí v profesionálním Mefistu, kterému odešel na vojnu bubeník Milan Vobliza. Od jara 1966 byl po návratu Voblizy opět volný a Mahagon mu padl do oka.

Z Mahagonu zůstali jen Vršek, Fořt (doprovodná kytara) a Francl (sólovka). Pro post basové kytary byl vybrán Jiří Čížek se zkušeností z countrybeatového Tornáda (s Josefem Lauferem od roku 1964). Zpěvákem se stal Petr Novák , jehož hit "Já budu chodit po špičkách" (tady s Flamengem) v podání amatérských George and Beatovens byl zpopularizován rozhlasovým pořadem Houpačka. Bicí nástroje si nechal v kompetenci sám velký organizátor přeměn Přemysl Černý.

V srpnu 1966 byla nová sestava na světě i s novým názvem: Flamengo. Přemek Černý vysvětloval název jako ohnivý, španělsko-jihoamerický tanec, plný rytmů. V roce 1966 obletěl svět také hit Manfreda Manna "Pretty Flamingo" (Krásný plameňák) a takřka současně se v Ostravě rodil profesionální soulový soubor Flamingo. Název nové pražské skupiny však zřejmě vznikl zcela nezávisle, bez snahy vyjádřit odkaz na nějakou příznačnou hudební souvislost.

Hned v září 1966 skupina vyrazila na své první šňůry, ale vzápětí muselo nastat první (a zdaleka ne poslední) míchání karet. Eda Vršek totiž odešel na vojnu. K varhanům tehdy usedl Petr Novák a kapelu posílil Viktor Sodoma. Ten měl tehdy za sebou jen příležitostné účinkování s TOČRem nebo orchestrem Zdeňka Bartáka, zpívání s kapelou ruzyňského vojenského útvaru VOJ a hostování v klubu Olympik s Donaldem a Mefistem. Od října 1966 se Flamengo stalo souborem Divadelního souboru klubu Olympik a nastala usilovná práce, zaměřená na pilování Novákova repertoáru a na budování nového prostoru pro Sodomu.

Po vzoru úspěchu demosnímku George & Beatovens začalo i Flamengo nahrávat v improvizovaném sklepním studiu Františka Vondřicha na Vinohradech. Pan Vondřich neboli Fanda pracoval jako technik ve Vinohradském divadle a podařilo se mu získat Nagru a další vyřazené přístroje z rozhlasu, které si seřídil a sešteloval do spolehlivě fungující sestavy. Od října tak vznikaly demonahrávky jako "Krásná slečna", "Džbán" nebo "Příliš často pláčeš". Na úspěch "Já budu chodit po špičkách", navázalo zejména "Povídej", ba dokonce ji překonalo: udrželo se v Houpačce po devatenáct startů od října 1966 do května 1968. Zároveň začal Viktor Sodoma vstřebávat skladby, kopírované podle Animals (Don´t Bring Me Down), Alana Price (I Put Spell On You), Los Bravos (Black Is Black), Manfreda Manna (Pretty Flamingo) nebo Zombies (She´s Not There). Z hlasování návštěvníků klubu Olympik vyplývalo, že obliba obou zpěváků je vyrovnaná.

Na přelomu let 1966/67 se toho hodně událo, a to nejen ve Flamengu. K nemilému překvapení Přemka Černého prakticky po pouhých třech měsících zkoušení a hledání vycouval Viktor Sodoma z rozjetého vlaku, lákán sirénami konkurenčních Matadors. Starý beatový pes a pragmatik Přemek Černý se k problému postavil čelem a Kahovce, uvolněného právě z Matadors najal bez váhání do Flamenga. Kapela tak získala nejen zpěváka, ale i doprovodného kytaristu a nový původní repertoár, který je dnes s odstupem času pro Flamengo tak typický: Paní v černém, Poprava blond holky, Svou lásku jsem rozdal, Vyber si palác, Zavraždil jsem lásku… Co však se třemi kytaristy v jedné kapele? Stačilo znovu trochu zamíchat a přerozdělit karty: sólovým kytaristou zůstal František Francl, doprovodným se stal Kahovec, a Pavel Fořt byl přesunut ke kytaře basové. Čížek byl převelen od basovky k ionice a Petr Novák byl opět uvolněn jen a pouze pro sólové zpívání. Střídali se s Kahovcem. Řešení to bylo elegantní a fungovalo. Bohužel neodstranilo to, co bylo po celou dobu existence Flamenga jeho prokletím: roztříštěnost, danou různorodým repertoárem. Na jedné straně jemné beatové šansony Petra Nováka, na druhé straně rythm & blues, které po Sodomovi tlumočil posluchačům i Kahovec. Různorodý materiál se snažilo Flamengo sjednocovat zvukem. Kapela byla náležitě okouzlena dobovými vymoženostmi. Používala boostery, vazbení i hally na zpěv. Po Vondřichovi byl zvukovým pomocníkem kapely Josef Vodrlind, řečený Sádra. Sádra postavil vlastní dozvuk na bázi magnetofonu Sonet Duo, s plynulou regulací otáček motorku pro delší nebo kratší dozvuk. Flamengu také dlouhou dobu sloužil jeho stodvacetiwattový zpěvový zesilovač se čtyřmi vstupy na čtyři mikrofony (označený jako ostatní jeho výrobky soukromou značkou Wansar). V propojení s bednami Regent byl výkon natolik optimální, že i když měli na festivalu v Jugoslávii možnost vyzkoušet kompletní aparaturu VOX, dali nakonec přednost vlastní osvědčené sestavě.

Přestože Petr Novák a Karel Kahovec spolu v 90. letech opět společně vystupovali, doprovázeni George & Beatovens složenými z mladých hudebníků, tehdy, v 60. letech, byla přece jen jedna kapela na takové dva talenty v rozpuku příliš těsná. Ve skupině narůstalo napětí. Po zájezdu do Rakovníka v květnu 1967 odešel z Flamenga Jiří Čížek, který byl navíc nespokojen s pozicí varhaníka ‚přeškoleného‘ z basisty. Pak odešel i Petr Novák, který právě s Čížkem obnovil své George & Beatovens. Frontmanem Flamenga zůstal Kahovec. Repertoár byl posílen o další pecky od Hendrixe (ten seděl i kytaristovi Franclovi), od Jamese Browna, od Cream, Wilsona Picketta i Beatles. Nové Kahovcovy skladby už rovněž seděly blíž k rythm & bluesovému zaměření skupiny

Velkým zážitkem byl pro muzikanty společný koncert se švýcarskou skupinou Les Sauterells, z jejíhož repertoáru hráli skladbu "Routine". Zanedlouho začali sami vyjíždět do zahraničí. První bylo Polsko. Poprvé tam jeli začátkem května a podruhé v srpnu 1967. Dle ohlasů v polském tisku vzbudili velkou pozornost a věřme, že nejen Franclovým boosterem a bicí soupravou se dvěma velkými bubny. Mimochodem Přemek Černý byl asi první, kdo u nás postavil dva kopáky vedle sebe, zřejmě podle vzoru Gingera Bakera z Cream. Vzhledem k tomu, že jeho organizační schopnosti vždy převyšovaly zdatnost bubenickou, můžeme konstatovat, že šlo spíš o vizuální než hudební dojem. 25. 8. vystoupilo Flamengo ve varšavské Stodole, pak v přírodním kině Jitřenka, 28. 8. v sopotském Non-Stopu a opět ve Varšavě a nakonec v Katovicích a Čenstochové. Čtyři sehraní přátelé s knírky si tu vysloužili přezdívku ‚tři mušketýři‘, natáčeli pro polskou televizi a zanechali za sebou dva fankluby. Po návratu prý dostali půldruhého tisíce dopisů.

Zájezd na beatový festival v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii se uskutečnil koncem června 1967. Flamengo se zde na pódiu setkalo s bulharskou skupinou Staccato a s jugoslávskými bandy Kameleoni, Elipse a Crni biseri (Černé perly). Péče pořadatelů byla na západní úrovni, stejně tak i špičková aparatura. Se souborem Staccato pak ještě vyrazili do Skoplje. Místní kritikové opět nešetřili superlativy. Krcko Oraščič například nazval svou recenzi pro časopis Džubox "Lahůdka zvaná Flamengo": „Já sám jsem už dlouho neslyšel v Bělehradě takový zvuk, naposledy od Searchers. Klasická sestava, tři kytary a bicí, ale dojem jako velký orchestr. Rytmický kytarista je zároveň zpěvák a jeho výkon mluví sám za sebe. Zpívají beat i soul česky a dobře mluvenou angličtinou. Takovou barvu, čistotu a jasnost hlasu má málokterý evropský sólista. Stadion se prolamoval při potlesku po každé sólové partii. Ostatní jsou rovněž výborní muzikanti a dobře zvládnou i vokální party. Na mou duši, málo se od nich na začátku čekalo, o to větší překvapení bylo, když zahráli perfektně, bez jediné chybičky. Co je nejdůležitější, že kromě vlastních kompozic měli všechny cizích autorů zaranžovány do svého zvuku.“

Kapela rostla a její zkušený kormidelník Přemek Černý se v listopadu 1967 odhodlal k srdnatému kroku, podobně jako o něco dříve Wilfried Jelinek u Matadors: k bubnům za sebe našel přesnější a rychlejší náhradu a sám se soustředil jen na organizační práci. Novým mužem za škopky se stal Jaroslav Erno Šedivý. Ten do své bicí soupravy stavěl opět jen jeden velký buben, na který ovšem uhrál mnohem víc, než Přemek na ty své efektní dva. Společně s melodickou a technicky propracovanou basou Pavla Fořta vytvořily jednu z nejvýše ceněných rytmik u nás. Ernouš vstoupil do bigbítu jako fanoušek Hells Devils, které si zamiloval na tanečních zábavách. Na jedné z nich se osmělil a zašel za Evženem Fialou a tajemně se ho zeptal, jestli mají kde zkoušet. A nabídl svatební síň, ke které měl přístup jeho nic netušící otec na Obvodním národním výboru. Otec nakonec vše pochopil a nezklamal. Fungovalo to dlouho a Pekelní ďáblové dokonce na ONV chodili na obědy do závodní jídelny. Ernouš se za odměnu stal bedňákem Hells Devils a začal s nimi jezdit i na zájezdy. Těch ale stejně moc nebylo, zatímco policejních zásahů ano. V roce 1965 se aktivita Hells Devils rozplynula a Ernouš, bubeník samouk, začal hrát s amatérskou skupinou Beasts. O rok později spoluvytvořil skupinu Primitives Group, kde se opět setkal s Fialou a odkud přešel do Flamenga, nahrazen Toljou Kohoutem.

První vystoupení s Ernoušem se odehrálo na 1. československém beatovém festivalu v prosinci 1967 v Lucerně. Flamengo zabodovalo a postoupilo do finále. Přejímání skladeb různých stylových oblastí pokračovalo, stejně jako jejich přizpůsobení vlastnímu soundu. Jako aranžér se uplatňoval Pavel Fořt. V březnu 1968 Flamengo opět vyrazilo do Jugoslávie. Z Bělehradu do Niše, Z Noviho Sadu do Skoplje. Na podzim se dokonce dostali poprvé do západního Německa. V Německu strávili podzim sezóny již s Ivanem Khuntem za varhany.

Druhý beatový festival v prosinci 1968 už předznamenal další etapu Flamenga: chladný výkon kapely dával tušit personální změny. Kahovec už možná v duchu odcházel, definitivně skupinu opustil koncem ledna 1969. Na jeho místo byl přijat zpěvák Ivan Khunt, znechucený organizačním kolapsem mateřské kapely Syrinx na Beat Cupu v klubu Olympik v prosinci 1968. Khunt nejen zpíval, ale hlavně byl fascinován charakteristickým varhaním zvukem hammondek, do kterých se zamiloval poslechem britských Nice, kteří vystoupili na beatovém festivalu v Lucerně krátce po zmíněném Beat Cupu. Flamengu se hodilo zaměnit Kahovcovu kytaru za Khuntovy varhany. Dokonce si časem půjčil na opravdové hammondky. Ty byly ovšem tak strašně těžké, že je museli stěhovat čtyři lidé – později některý ze zoufalých bedňáků vymyslel geniální tah: hammondky se podélně rozřízly a na pódiu se opak obě půlky opět spojily.

Pozměněné Flamengo vyrazilo podruhé do Německa. Hráli perfektně, měli úspěchy, ale stylově jakoby přešlapovali bez cíle na místě. Osvědčená hitparádová čísla uměli okořenit jediným tvůrčím vkladem – instrumentálními sóly. Ve Frankfurtu nad Mohanem došlo k osudovému setkání. Pro Flamengo, pro český bigbít a zejména pro Františka Francla. Střídali se v klubu s kapelou, která měla zajímavou zpěvačku. Kapela se rozpadla a zpěvačka byla volná. Flamengo jí nabídlo místo a Joan Duggan svolila. A hned se skupinou absolvovala zájezd do Polska, což pro ni byla nová zajímavá zkušenost. Kasárny, ušmudlaní vojáci, stodoly se slámou na zemi … Flamengo se však také poučilo. Duggan například zpívala několik čísel z repertoáru Janis Joplin. I další repertoár uměla přednést bez ostychu, přirozeně, v čistší formě. A Flamengo konečně zpívalo opravdu anglicky, a ne Kahovcovy "telefonní seznamy". Kromě toho v Německu slyšeli i mnohé jiné anglické kapely, jejichž zvládnutí bluesového materiálu bylo velmi inspirativní. Zkušenost jim nastavila zrcadlo a pochopili jak těžkopádně a komplikovaně dosud hráli blues. Také si přivezli novou aparaturu, která pozvedla jejich zvuk. Franta Francl se nakonec s Joan Duggan oženil. V lednu 1970 z Flamenga oba odešli a nějaký čas žili v Anglii. V létě 1971 pak oba zkoušeli štěstí v Čechách se skupinou Perpetuum Mobile, až v květnu 1973 zakotvili v Kratochvílově Jazz Q.

Místo po Francovi zaplnil ve Flamengu Vladimír "Guma"Kulhánek, který měl za sebou Donaldy a poctivě odslouženou základní vojenskou službu. Kulhánek byl výtečným a zemitým baskytaristou, a tato skutečnost přivedla Pavla Fořta zase zpátky ke kytaře sólové. Domovským místem skupiny se stala kolej 5. května. Zpívali Khunt a Guma Kulhánek, ale náhradu za Duggan neměli. Vyzkoušeli si i spojení s Pavlem Sedláčkem, kterého doprovodili na Bratislavské lyře 1970 s písní "Vím, že pláčem to skončí". Definitivní vyřešení personální situace přinesl až podzim 1970: Flamengo naposledy šťastně sáhlo po zpěvákovi, vyhozeném z jiné kapely: Vladimíru Mišíkovi z Blue Effectu. V zápětí sestavu doplnil tenorsaxofonista , flétnista a pianista Jan Kubík. Začínal jako ortodoxní jazzman, potloukal se po evropských klubech i v muzikálu Hair a Mišíka na něj upozornil Jan Spálený. Nová sestava umožnila nové zvukové kombinace, rozeznatelný sound, určený propojením varhan, kytary, saxofonu a vokálů a nejrůznějších drobných perkusí (dřívka, zvonce, bonga). Obdivovali africké rytmy, nasáli jazzrockovou zručnost a ohebnost i hardrockovou údernost a nekompromisnost. Už nestavěli jen na převzatých hitech , ale začali budovat vlastní repertoár. Už nebyli skupinou několika sólistů, ale vytvářeli kompaktní kapelu.

Na prahu 70. let začínalo být jasné, že angličtina na gramofonové nahrávce již neprojde. Kdo ale uměl psát české rockové texty? Krečmar, Rytíř, Vrba. Dobrá, ale český text mohl narazit kvůli obsahu, anebo byl o ničem. Do hry vstoupil producent Hynek Žalčík. Měl už za sebou Město Er s Framus Five, kde vyzkoušel, že rockovou hudbu lze spojit s tajemně nesrozumitelnými, ale náladou jednoznačnými verši básníka Josefa Kainara. Kainar byl přítelem Žalčíkovy rodiny a Hynka znal od dětství. Stačilo se zmínit při jedné z návštěv a slovo dalo slovo.

Kainar byl požádán o zpracování příběhu na téma zmrazení a probuzení se v jiné době. Z námětu jej však zaujala především nadčasovost lidských problémů a pojal téma spíš reflexivně, filosoficky. Svůj příběh času a hledání rozložil do suity sedmi textů. Často se v nich prolíná současné s minulým, prchavé se stálým a melancholické s nadějným. Texty jsou přitom velmi hudební, neboť nejen rým, ale i další zvukové kvality jazyka vytvářejí různé roviny metrických impulsů. Vzniklo nejen po textové stránce nejzajímavější album české rockové historie. Kainar zemřel uprostřed práce na suitě a nestihl ji dokončit. Výslednou realizaci už neměl možnost slyšet. Jedna skladba zůstala nedokončená, a text v duchu ostatních dopsal – a zdařile – sám Hynek Žalčík (Stále dál). Nahrávání desky se odehrávalo mezi říjnem 1971 a březnem 1972. Mezitím už vlastně kapela přestala existovat. Flamengo naposledy na velkém koncertě vystoupilo 20. 12. 1971 na Beatových vánocích v pražské Lucerně a předvedlo tu strhující show. Vynikající a nadčasové album Kuře v Hodinkách, to byl poslední výkřik vývojové linie českého bigbítu 60tých let.

Později tolik proslulý sextet Flamingo vznikl v roce 1966. Zakládajícími členy se kromě Richarda Kovalčíka (trubka) stali Mirek Večeřa (flétna, klarinet, saxofon), Radovan Hudeček (klavír), Jiří Urbánek (trombon a baskytara, necelý rok hrál zpočátku na baskytaru Oldřich Svoboda) a Jiří Plachý (bicí). Kytaristu Petra Folteru odloudili skupině Bodláci z Uherského Hradiště, která v Ostravě právě nahrávala v ostravské rozhlasovém studiu.

Do roku 1967 vystupovala skupina pod Kovalčíkovým vedením s názvem Flamingo sextet a nebo i Sextet Flamingo. Posum k soulovému a rhythmbluesovému repertoáru probíhal pozvolna. Praxe si brzy vyžádala hraní k tanci a angažmá zpěváků, takže instrumentální jazz byl zatlačen do pozadí. Drobné obměny muzikantského kádru na sebe nenechaly dlouho čekat. Ještě v roce 1967 usedl za bicí Radek Dominik a z amatérské skupiny Komáři byl přijat, nejprve jako kytarista, Petr Němec. V roce 1968 vyměnil Hudečka, který emigroval do Švédska, varhaník Ladislav Figar za Folteru, který šel studovat do Prahy, zase Jan Hasník, známý ze skupiny Spies. Od jazzu se Flamingo dostalo k tanečnímu popu a zároveň bigbítu. I když hráli Beatles, Rolling Stones nebo Bee Gees, vždy kladli důraz na svéráznou aranž s dechovými nástroji, jak už bylo v Ostravě v té době zvykem. Znatelné přitvrzení přinesl do skupiny zmíněný Hasník, který například exceloval v sóle "Race With Devil" od britských Gun (písničku s nimi v rozhlase nazpíval jako host Viktor Sodoma).

Mikrofon okusil nejprve Hudeček, Večeřa a hlavně Petr Foltera. Na prvním vystoupení v Domě kultury NHKG 27. března 1967 s Flamingem zpívali Biernatová, Zagorová a Nekuda. Věra Špinarová se na tomto pódiu objevovala od ledna 1968, ale už v průběhu předchozího roku, ve svých patnácti letech, s Flamingem spolupracovala. Její první rozhlasovou nahrávkou byla její vlastní skladba "Já před tebou klečím". Petr Němec se dobře uvedl rozhlasovou nahrávkou Donovanovy skladby "Mellow Yellow" a jeho prvním velkým hitem byla "Hey Jude". Jeho baryton s typicky zastřenou barvou se stal poznávacím znamením Flaminga nejen v jeho sólových kouscích, ale i v mnohých duetech s Marií Rottrovou. Textařským partnerem, zejména pro přebírání zahraničních hitů, se stal Flamingu Vladimír Čort. Za mikrofonem se objevil i Pavel Novák z přerovské Synkopy. Od jara 1968 se ke skupině připojil Jaromír Löffler z olomouckých Bluesmen, který proslul zejména hitem "Mustang Sally" z repertoáru Wilsona Picketta nebo "A Whiter Shade Of Pale" od britských Procol Harum. Hana Zagorová studovala po maturitě v roce 1964 herectví na JAMU a Flamingo vyplňovalo jen část jejích zájmů. Seděl jí spíš šanson a střední proud. Vrcholem její krátké beatové koketérie bylo vystoupení s Flamingem na 2. československém beatovém festivalu v prosinci 1968. V roce 1969 absolvovala JAMU a odešla do pražského Apolla. S Flamingem natočila pro Československý rozhlas v Ostravě třeba Prý jsem zhýralá a Zlá dáma. Na zmíněném festivalu hostovala s Flamingem sólistka Majesticu Marie Rottrová. Jak víme, toto hostování přerostlo v brzký přestup, přičemž na místě Rottrové na oplátku od dubna 1969 zakotvila Věra Špinarová.

Flamingo přestalo hrát k tanci a začalo jezdit na zájezdy mimo Ostravu. Domovské město ho tak najednou slyšelo víc z rádia a z desek než z živého hraní. Jen k roku 1969 měla kapela v rozhlase údajně na sto deset skladeb, z toho byl však bohužel jen malý zlomek dochován na gramofonových deskách. Flamingo používalo na tu dobu velmi slušnou zvukovou aparaturu a jezdilo tmavomodrým mikrobusem Volkswagen. Stylový záběr kapely se rozpínal od jazzu přes pop až k soulu, který se vlastně plně rozvinul až díky příkladu Majestic, díky přestupu Marie Rottrové a trochu i díky Jaromíru Löfflerovi. Svou stopu v soundu Flaminga zanechali i britští Nice. Saxofonistu a flétnistu Večeřu nahradil v roce 1970 Rudolf Březina. Jedinými zpěváky pak zůstali Němec a Rottrová. Kovalčík, Figar, Urbánek i Rottrová začali skládat vlastní písničky.

V září 1970 vznikl v kavárně Veronika Flamingo klub – hudební a módní salón pod Socialistickým svazem mládeže Vítkovických železáren. Byly zde provozovány diskotéky, kosmetická a módní poradna, přehlídky, vycházel tu bulletin. Flamingo hrálo v klubu dvakrát do měsíce. Když se ale chystalo do Polska nebo Švédska, zvalo sem za sebe náhradu, například Synkopu Jaroslava Wykrenta z Přerova, Bukanýry, Hanu Hegerovou, nebo zde byl jam session s náhodnými hosty. Tak se Flamingo seznámilo s Jaroslavem Wykrentem. Petr Němec odcházel v té době na dva roky na vojnu do AUSu a Wykrent dostal nabídku sekundovat kapele nejprve jako host, který s kytarou divákům nabídne baladický a tišší protipól hutnému žesťovému soundu. Po prvním samostatném recitálu Marie Rottrové a Flaminga v Praze (v divadle Ateliér 1971), kde se v roli hosta objevil i Petr Němec ve vojenském, a po několika týdenním zájezdu po Sovětském svazu přijali Wykrenta za stálého člena. Objevili v něm totiž také nepostradatelného a nezaměnitelného dalšího autora.

Po řadě úspěšných singlů nahrálo Flamingo v roce 1970 u Supraphonu první LP desku, která vyšla i ve vývozní anglické verzi This Is Our Soul, a následovaly další singly. V roce 1971 se Flamingo zúčastnilo 3. československého beatového festivalu a o rok později se pro 9. Mezinárodní jazzový festival spojilo se smyčcovým kvartetem a kytaristou a houslistou Richardem Kroczkem. Zatímco první LP neslo název skupiny, další desky již poutaly pozornost jménem zpěvačky. Mezitím se Marie Rottrová zúčastnila i Bratislavské lyry a polských Sopot a skupina se v duchu dobově vynuceného počešťování přejmenovala na Plameňáky (vše 1973). Původnímu soulovému zaměření se tehdy kapela už vzdálila a vedle jazz rocku se přibližovala i všeobjímajícímu střednímu proudu.

26. 11. 1973 představilo Flamingo nový program na rok 1974 v Domě kultury VŽKG. Staronově opět s Petrem Němcem. Dva roky izolace od kapely však Němcovi neprospěly. Tíhl stále k tvrdší muzice a v rozpětí mezi komorním jazz rockem a košatým středním proudem pro něho zbylo jen místo u doprovodného mikrofonu a perkusí. Pro jeho talent a charakteristickou barvu hlasu to byla škoda. Z Flaminga odešel v roce 1980.

V roce 1975 Richarda Kovalčíka „zahnal život do kouta“. V březnu podlehl zákeřné nemoci. Kapelníkem Plameňáků se stal navrátivší se baskytarista Urbánek. Skupina se odchodem Kovalčíka velmi změnila. Právě on byl garantem dechového pojetí zvuku Flaminga. Urbánek s Figarem pak dávali hodně přednost aranžím bez dominance dechů a tím definitivně opustili původní soulový sound, který, nutno přiznat, nebyl pro nový repertoár vždy nejpříhodnější. Například původní rozhlasová nahrávka Wykrentovy písničky Lásko byla postavena na Kovalčíkově tvrdošíjně dechové aranži. Rottrová tuto verzi nazpívala jen s velkým sebezapřením. Později skladbu nahráli znovu a v jiné aranži. I tak se kapela bez trumpetisty neobešla. Na vysokou Kovalčíkovu laťku si troufl hráč ostravské filharmonie Luděk Emanovský. Figara, Urbánka, Březinu, Hasníka a Emanovského doplnil na bicí nástroje Vlastimil Bílek.

Synové Marie Rottrové vyrostli do puberty a maminka jim koncem 70. let z Jugoslávie přivezla desku Black Sabbath Technical Ecstasy. Ji samotnou zaujala spíš nenápadná písnička na straně B "She´s Gone", kterou Black Sabbath snad nikdy nehráli na koncertech. Rozhodla se ji zpracovat a byl z toho domácí hit s Nohavicovým textem "Lásko, voníš deštěm".

Flamingo hrálo ještě téměř celá osmdesátá léta, bylo samozřejmě i pravidelným účastníkem televizních pořadů Marie Rottrové Divadélko pod věží (1981-87). Jiří Urbánek byl střídán Ivanem Kožušníkem, aby se do sestavy zase vracel. Marie Rottrová se v roce 1988 podruhé vdala a žila částečně v Německu i v Československu. Spolupráci s Plameňáky ukončila v roce v roce 1989. Kapela se pak chystala pokračovat se zpěvačkou Evou Hurychovou, s Radkem Pastrňákem na kytaru a Richardem Kroczkem ml. A na bicí, ale rozjezd zastavila další nenadálá smrt, tentokrát Vladimíra Figara. Historie kapely s obdivuhodnou kontinuitou byla přerušena.

V jugoslávském Záhřebu byla založena rocková skupina Grupa 220. Vznikla sloučením předchozích instrumentálních rockových skupin Ehos a Jutarnje zvijezde Skupina je pozoruhodná tím, že v téhle oblasti tvořila první autorské rockové písně a měla první hit v tomto žánru, který byl populární v celé zemi. Byli jedním z průkopníků jugoslávské rockové hudby. V roce 1967 vydali svá první EP Osmijeh a Kad bih bio Petar Pan. První úplné, spíše poprockové album Naši dani jim vyšlo v roce 1968. V roce 1975 jim pak vyšlo druhé album Slike. Právě druhým albem se zařadili mezi kapely hrající tvrdý progresivní rock.

Vznikla novozélandská bluesová rocková skupina The Human Instinct. Kapelu v současné době tvoří Maurice Greer (hlavní zpěv a stand-up bubeník), Phil Pritchard (kytara), Joel Haines (kytara) a Tony Baird (basa). Kapela má více než 25 členů a několikrát změnila sestavu pod vedením Maurice Greera. Vydali celkem sedm alb a třicet singlů. Jejich poslední album Midnight Sun vyšlo v říjnu 2010. Kapela je nejvíc známá díky singlu „Black Sally“ a jejich albu Stoned Guitar z roku 1970, které představuje kytarové umění Billyho Te Kahika (známý jako Billy TK) inspirované Jimi Hendrixem.

V roce 1966 přišli I Drive z Manchesteru a byli jednou z posledních britských kapel, které se dostaly do Německa v rámci Star Clubu. V čele se zpěvákem Geffem Harrisonem, který se později proslavil ve skupinách 2066 & Then a Kin Ping Meh, absolvovali čtyři roky turné po Německu. Hráli v živých klubech noc co noc od osmi do tří a dělali rock hlasitě, rychle, přímočaře a - ačkoli byli v Německu tak dlouho - velmi britsky.

Koncem šedesátých let německá klubová scéna zanikla a s ní i živá hudba, přežilo jen několik řetězců sdružených podniků. Jeden z nich na hlubokém jihu Německa si I Drive objednal na několikaměsíční klubové turné. Usadili se a pronajali si malý domek na venkově, kde zkoušeli, přímo uprostřed ničeho. V roce 1969 vyšel singl, který se prodával na koncertech: Ukázalo se, že z bývalé "beatgroup" vyrostla tvrdou cestou skvělá těžká progresivní kapela se schopností prosadit se na větším trhu. V roce 1970 Geff Harrison odešel a začal vlastní kariéru. A zbývající kvarteto nakonec objevil britský manažer, který kdysi pracoval pro Beatles. Instaloval kapelu v Mnichově, živili se jako studioví muzikanti a sbírali materiál na album. Od té doby I Drive nejezdili, jen občas hráli koncerty pod širým nebem. Na LP bylo nahráno více než 30 skladeb. Jednou z těch skladeb, které se nedostaly na vydání, byla alternativní verze písně "Before the devil", kde tha kapela hrála s Mnichovským filharmonickým orchestrem. Když byly mastery konečně hotové, skupina udělala to, co jí během nahrávání nebylo dovoleno: živé provedení celého materiálu LP ve studiu. I tento živý koncert byl zaznamenán a rovněž zmizel z archivů stejně jako skladby, které nebyly součástí LP.

Když album v roce 1972 vydala německá významná společnost kapela zjistila že bylo vylisováno a distribuováno jen několik málo kopií a ze strany firmy nebyla vůbec žádná propagace, a to z důvodů mimo oblast hudby a kontrolu kapely. Přesto je LP těžkým a rychlým progresivním klenotem s nádhernými melodiemi, které září i po dvaceti letech a vypovídají hodně o živém zvuku a síle skupiny. I Drive neunesli zklamání z komerčního neúspěchu LP a krátce po vydání alba se rozešli.

James Gang byla americká rocková skupina, která v roce 1966 vznikla v Clevelandu v Ohiu. Skupina prošla řadou změn v obsazení, až své první album nahrála jako power trio ve složení Joe Walsh (kytary, zpěv), Tom Kriss (baskytara) a Jim Fox (bicí). Koncem roku 1971 Walsh odešel, aby se věnoval sólové kariéře, a později se připojil ke skupině Eagles. Kapela pokračovala s řadou dalších kytaristů a zpěváků, kteří Walshe nahradili, ale během dalších šesti studiových alb se jí nepodařilo vytvořit žádný hit a v roce 1977 se rozpadla. Od té doby se několik inkarnací reformovalo na reunionech.

Bubeník Jim Fox hrál nejprve se skupinou The Outsiders z Clevelandu, ale v roce 1965 ji opustil, aby mohl studovat na vysoké škole. Poté, co v následujícím roce získali národní hit s písní "Time Won't Let Me", se Fox dočasně vrátil, aby s nimi hrál poté, co byl jejich bubeník povolán do armády. Po čase je opět opustil a vrátil se do školy. Fox, silně ovlivněný zvukem kapel britské invaze, jako byli Beatles, The Who a Yardbirds, začal uvažovat o založení vlastní kapely a v roce 1966 se spojil se spolužákem Ronniem Silvermanem (kytara), baskytaristou Tomem Krissem a klávesistou Philem Giallombardem.

První sestavu James Gangu tvořili Fox (bicí), Kriss (baskytara), Silverman (kytara), Giallombardo (zpěv, klávesy) a po konkurzu na post sólového kytaristy se kapela rozhodla pro Grega Grandilla, který později hrál v další populární clevelandské skupině Rainbow Canyon. Brzy ho nahradil Dennis Chandler, kterého pak vystřídal John "Mouse" Michalski, jenž se s Count Five právě těšil z národního hitu "Psychotic Reaction". Michalski také brzo odešel a sestava se poté na místě kytaristy změnila ještě několikrát, aniž by kapela v této ranné době vydala nějakou nahrávku. Ronnie Silverman odešel na vojnu a u kytary nakonec zůstal Bill Jeric.

Krátce po novém roce 1968, zaklepal na dveře Foxovy kapely kytarista Joe Walsh a požádal ho, aby ho zkusili. Byl přijat a kapela krátce pokračovala jako pětičlenná, dokud Giallombardo, který v té době ještě chodil na střední školu, neodešel. Jeric a Walsh spolupracovali na kytarových partech, ale na jaře 1968 nakonec odešel i Jeric. Nahradil ho navrátivší se Ronnie Silverman, který byl propuštěn z armády. V neděli 9. června 1968 odehrála skupina koncert v Detroitu v Grande Ballroom, kde předskakovala Cream. Na poslední chvíli Silverman ostatním oznámil, že se k nim na koncertě nepřipojí. Kapela, která zoufale potřebovala peníze, nastoupila na pódium jako trio. Zvuk trojice se jim líbil a rozhodli se tak zůstat. V roce 1968 skupina také podepsala smlouvu s manažerem Markem Bargerem, který se staral o kariéru jiné ohijské skupiny, Lemon Pipers, která právě zaznamenala velký hit s písní "Green Tambourine". Barger zkontaktoval Gang se zaměstnancem ABC Records, producentem Billem Szymczykem, který jim v lednu 1969 zajistil smlouvu s novou dceřinou společností ABC Bluesway Records.

V březnu 1969 skupina, nyní ve složení Fox, Kriss a Walsh a produkovaná Szymczykem, vydala své debutové LP Yer' Album. V listopadu opustil skupinu baskytarista Tom Kriss poté, co byla jeho otci Georgovi diagnostikována rakovina plic. Krissův otec pracoval dlouhá léta pro společnost Alcoa, kde byl pravděpodobně při výrobě hliníku vystaven různým průmyslovým karcinogenům. Krisse nahradil Dale Peters, který přišel ze skupiny Case of E.T. Hooley. Kriss také zemřel na rakovinu 6. května 2013 ve věku 63 let.

V červenci 1970 skupina vydala své druhé album James Gang Rides Again, které obsahovalo populární singl "Funk #49". Později kapela předskakovala skupině The Who na šesti koncertech během amerického turné, Jejich kytarista Pete Townshend jimi byl tak ohromen, že je pozval, aby mu předskakovala na podzimním turné po Velké Británii. Mezi Townshendem a Joem Walshem poté vzniklo dlouholeté přátelství, přičemž Pete řekl časopisu Rolling Stone, že Joe je nejlepší americký kytarista. V lednu 1971 vystoupili ve Velké Británii v pořadu Top of the Pops.

V červenci 1971 se James Gang vrátili na turné po Evropě. V této době svého největšího rozkvětu skupina vystupovala s kapelami jako Grand Funk Railroad, Kinks, Humble Pie, Three Dog Night, Led Zeppelin a mnoha dalšími. Ale po dalších dvou albech, Thirds z roku 1971 a živém albu James Gang Live in Concert vydaném ještě téhož roku, Walsh, který byl unavený z tlaku, že musí psát a zpívat většinu písní a být jediným melodickým nástrojem v triu, v prosinci skupinu opustil. Přestěhoval se do hor v Coloradu a nakonec založil skupinu Barnstorm.

Na dvou dalších albech Straight Shooter a Passin' Thru Peters a Fox pokračovali se zpěvákem Royem Kennerem a kytaristou Domenicem Troianem (oba bývalí členové kanadské skupiny Bush). V nedávných rozhovorech však Fox uvedl, že s Troianem to po hudební stránce nefungovalo tak, jak doufal, a tak Troiano v roce 1973 skupinu opustil a následně se připojil ke Guess Who. Byl nahrazen budoucím kytaristou Deep Purple Tommym Bolinem poté, co zavolal Joe Walsh a doporučil ho do kapely. Bolin se ke kapele připojil v srpnu 1973 a objevil se na dvou albech, Bang! a Miami, díky nimž kapela přešla od ABC Records k vydavatelství Atco Records. Během nahrávání alba Miami v roce 1974 se Kenner dostal do problémů se zákonem po zatčení kvůli drogám a zpočátku nebyl pro nahrávání k dispozici. Byli údajně vyzváni jiní zpěváci, ale nakonec se Kenner mohl vrátit a album dokončit. Kenner, který nebyl spokojen s hudebním směřováním a byl frustrován Bolinovým nezájmem o spolupráci na novém materiálu, dal výpověď a řekl Foxovi a Petersovi, že zůstane, dokud se nenajde náhrada. S vědomím tohoto vývoje se rozčarovaný Bolin rozhodl odejít také, i když trochu jiným způsobem - prostě se nedostavil na koncert. V roce 1975 přijal nabídku Deep Purple.

Po Kennerově a Bolinově odchodu se kapela vydala do Anglie hledat nového kytaristu, ale bez úspěchu. Počátkem roku 1975 se Fox a Peters rozhodli zkusit to znovu v nové sestavě, do které se zapojili Foxovi staří známí, zpěvák Bubba Keith, který hrál venku v Los Angeles se skupinou Uncle Tom, a kytarista Richard Shack, který dříve hrál s Petersem ve skupině Case of E.T. Hoolie. V této sestavě nahráli album Newborn, na kterém se objevila coververze základní písně Elvise Presleyho "Heartbreak Hotel". V únoru 1976 skupina vydala poslední nahrávku Jesse Come Home, na níž se vrátil její dřívější člen Phil Giallombardo, spolu s novým kytaristou/zpěvákem Bobem Webbem. Nakonec však žádná ze sestav po Walshovi nedosáhla takového úspěchu jako na počátku 70. let. Bubeník Fox byl jediným zbývajícím členem původní skupiny, když se James Gang počátkem roku 1977 definitivně rozpadl.

V rozhovoru s Chrisem Welchem z roku 1998 hovoří Fox o posledních letech existence gangu a o jeho rozpadu: "Bylo to hledání vhodné náhrady za Joea Walshe. Vyzkoušeli jsme pár kluků a udělali jedno nebo dvě alba, ale nebylo to úplně to, co jsme chtěli, a tak jsme se přesunuli k něčemu jinému v naději, že znovu získáme starého ducha. Některá alba byla dobrá, ale vždycky jsme hledali to, co jsme měli s Joem, a myslím, že jsme to už nikdy nenašli. Takže po všech těch změnách jsme si s Dalem jednoho dne promluvili a řekli si: "Tak dost". Tehdy jsme se rozhodli, že to necháme být. Nikdy jsem netoužil založit další kapelu. Místo toho jsem se rozhodl dát si půl roku pauzu a uvidíme, co se stane."

"Klasická" sestava kapely ve složení Walsh, Peters a Fox se poprvé sešla v červenci 1991 v Nautica Pavilion v Clevelandu, kdy Fox a Peters vystoupili na pódium během Walshova koncertu, aby zahráli tři písně. Později odehráli ještě několik příležitostných koncertů. V dubnu 2006 bylo oznámeno, že skupina v sestavě Walsh/Peters/Fox vyjede koncem léta téhož roku na turné po Spojených státech, na kterém ji podpoří klávesista Bill Appleberry a doprovodné vokalistky Gia Ciambetti, Robbyn Kirmsse a Stacy Michelle. Během tohoto letního turné se skupina v srpnu objevila při živém vystoupení v The Howard Stern Show na satelitním rádiu Sirius. V březnu 2012 bylo na stránkách ultimateclassicrock.com uvedeno, že Walsh je s Foxem a Petersem v nahrávacím studiu Lava Room v Clevelandu, kde pracují na nových nahrávkách známých skladeb skupiny James Gang, na nichž se podílejí i jejich dlouholetí přátelé Joe Vitale a Michael Stanley. Od té doby však o tom nebylo nic dalšího slyšet, pravděpodobně kvůli Walshově pokračujícímu nabitému programu s Eagles.

The Lollipop Shoppe byla americká garážová rocková skupina, která vznikla v roce 1966 v Las Vegas v Nevadě. Kořeny skupiny ale leží už v roce 1964, kdy Fred Cole (zpěv) se skupinou Lords naharál svůj první singl, originální R&B. Skupina neměla dlouhého trvání a v roce 1966 Cole založil skupinu Weeds. The Weeds tvořili Cole, Eddie Bowen (kytara), Ron Buzzell (kytara), Bob Atkins (basová kytara) a Tim Rockson (bicí). Po vydání singlu "It's Your Time" na místní značce Teenbeat Club se skupina vydala do San Francisca, kde měla slíbený koncert v legendárním Fillmore Auditorium. Po příjezdu se však dozvěděli, že nikdo spojený s Fillmorem o koncertu nic neví. V té době se členové kapely, kteří byli všichni v odvodním věku, rozhodli přestěhovat do Kanady. Jak se však ukázalo, měli jen tolik peněz na benzín, aby se dostali do Portlandu v Oregonu, kde začali vystupovat v místních klubech a získali si kultovní příznivce. The Weeds nakonec upoutali pozornost Uni Records (dceřiné společnosti MCA), která se skupinou podepsala nahrávací smlouvu. Jejich nový manažer, "Lord" Tim Hudson, bez vědomí a souhlasu kapely změnil název skupiny na The Lollipop Shoppe, aby se přizpůsobil trendu bubblegum pop music.

Skutečné nahrávky skupiny, včetně alba Just Colour z roku 1968, jsou ve skutečnosti směsicí garážového rocku a psychedelie. Album a jeho singl "You Must Be a Witch" jsou pro svůj tvrdý hudební postoj považovány za garážovou rockovou klasiku a dodnes jsou ceněny sběrateli desek, ačkoli se ani jedna z nich nedostala do hitparád. Dvě z písní The Lollipop Shoppe se objevily ve filmu Andělé z pekla. Skupina koncertovala a vydala ještě jeden singl, "Someone I Knew", než se v roce 1969 rozpadla. V roce 1971 se znovu sešli jako The Weeds na singlu "Stop" u labelu NWI v Portlandu, ale brzy se definitivně rozpadli. Všechny nahrávky skupiny byly znovu vydány na kompilaci The Weeds - AKA The Lollipop Shoppe v roce 2007 u Way Back Records.

Love Sculpture založili v roce 1966 v Cardiffu bývalí členové skupiny Human Beans. Kapela hrála převážně bluesové standardy, které byly mírně upraveny, ale stále se blížily originálům. Jejich debutové album Blues Helping obsahovalo písně "Summertime" a "Wang Dang Doodle".

Nejznámější je jejich hit z roku 1968, vysokorychlostní coververze klasické skladby "Sabre Dance" Arama Chačaturjana, vydaná na značce Parlophone, která se v prosinci 1968 dostala na 5. místo UK Singles Chart. Nahrávka byla inspirována klasickými úpravami Keitha Emersona. "Sabre Dance" se stala hitem poté, co ji v éteru hrál britský DJ John Peel, kterého zaujala natolik, že ji v jednom pořadu zahrál dvakrát. V prosinci 1968 britský hudební časopis NME informoval, že Love Sculpture podepsali smlouvu na nahrávání v USA s London Records, která zaručovala 250 000 liber. Kapela také dostala pozvání k živému provedení "Sabre Dance" v německém televizním pořadu Beat-Club Radia Bremen, který byl v té době vysílán černobíle.

Následovalo druhé album Forms and Feelings s písněmi jako "In The Land of the Few", "Farandole", "People People", "Seagull (West Coast Oil Tragedy)", kterou napsal Paul Korda, a stejně rychlou coververzí písně Chucka Berryho "You Can't Catch Me". Americká verze alba obsahovala také nahrávku skladby "Mars" ze skladby Gustava Holsta The Planets, ale Holstova pozůstalost odmítla poskytnout licenci na tuto melodii pro britskou verzi. V roce 1970 se ke kapele připojil Mickey Gee jako druhý kytarista a Terry Williams nahradil Roba Jonese na bicí. Love Sculpture se rozpadli v roce 1970 po americkém turné. Edmunds později v roce 1970 dosáhl sólového úspěchu v podobě hitu číslo jedna s písní "I Hear You Knocking" a intenzivně spolupracoval s bývalým baskytaristou skupiny Brinsley Schwarz Nickem Lowem, s nímž nakonec založil skupinu Rockpile.

Skupina vznikla pod názvem Sam Gopal's Dream po svém zakladateli Samu Gopalovi. Gopal se narodil v Malajsii a na začátku 60. let přišel do Anglie studovat. Od sedmi let hrál na tabla, severoindický bicí nástroj, který v kapele nahradil bicí. První sestava kapely byla Sam Gopal na tabla, Mick Hutchinson na kytaru, Pete Sears na baskytaru a klávesy a (ke konci) Andy Clark na klávesy. Sam Gopal's Dream hráli v klubu UFO (jejich první vystoupení), v The Electric Garden v Covent Garden (později se z něj stala Middle Earth), v The Roundhouse a v Happening 44. V dubnu 1967 skupina vystoupila na akci The 14 Hour Technicolor Dream, kterou pořádal britský undergroundový deník International Times v Alexandra Palace. Mezi další vystupující kapely patřily Pink Floyd, The Pretty Things, Savoy Brown, The Crazy World of Arthur Brown, Soft Machine a The Move. V prosinci téhož roku zahráli na Christmas on Earth Continued v londýnské Kensington Olympia po boku kapel jako Jimi Hendrix, The Who a Pink Floyd. Jimi Hendrix později seděl s původní kapelou Sam Gopal's Dream v londýnském klubu Speakeasy.

V roce 1967 některé z prvních nahrávek skupiny nahrál Gus Dudgeon, který předtím spolupracoval s kapelami jako The Zombies a John Mayall a později pracoval s takovými kapelami jako David Bowie a Elton John. V roce 1968 se Clark, Hutchinson a Sears spojili s Vivem Princem na bicí a pod názvem Vamp ("Viv, Andy, Mick a Pete") vydali u Atlantic Records singl s názvem "Floatin". Nahráli také další skladbu, ve které hrál Gopal na tabla, ale její umístění není známo. Tato původní sestava se rozpadla v roce 1968. Sears pokračoval v session práci a založil vlastní skupinu s Princem, která se jmenovala Giant. Hutchinson a Clark spolu nahráli tři alba jako "Clark-Hutchinson".

Ve stejném roce, kdy došlo k předchozímu rozpadu, Gopal pod svým jménem zformoval novou sestavu, do níž patřili zpěvák a kytarista Ian Fraser Kilmister (známější jako Lemmy, který právě skončil jako bedňák na turné, na němž se podíleli Jimi Hendrix a Pink Floyd), Roger D'Elia a Phil Duke. Skupinu řídil Robert Stigwood, rovněž manažer skupiny Cream. Jejich album Escalator bylo nahráno koncem roku 1968 a vydáno v lednu 1969 u Stable Records. Podle Lemmyho většinu alba složil během jedné noci. Následně kapela vydala také singl "Horse" s B-stranou coververze skladby "Back Door Man" od Willieho Dixona. Lemmy, který dříve působil ve skupině Rockin' Vickers, se později stal baskytaristou skupiny Hawkwind a v roce 1975 zakladatelem, zpěvákem a baskytaristou skupiny Motörhead. Roger D'Elia (vnuk herečky Mary Clare) později působil v polovině 70. let ve skupině Glider, v níž hráli Twink (ex-The Fairies), Andy Colquhoun a Chas McKay.

V další sestavě skupiny (pod názvem Cosmosis) působili Alan Mark (zpěv), Mox Gowland (harmonika a flétny), Mickey Waller (známý též jako Mickey Finn; kytara) a Freddie Gandy ( baskytara), přičemž manažerem skupiny byl Peter Grant, manažer Led Zeppelin. Tato sestava však před rozpadem v roce 1971 nevydala žádnou desku, částečně kvůli tomu, že sám Gopal byl několik let v pracovní neschopnosti po autonehodě.

Sam Gopal poté nahrál několik dalších alb s profesionálními hudebníky, ta však zůstala nevydána. Věnoval se i dalším vedlejším projektům, například triu s Didierem Malherbem (saxofon) a Patricem Lemoinem (klavír), skupině Sangit (která nahrála živé album v berlínské filharmonii Kammermusiksaal a soundtrack k dokumentárnímu seriálu The Great Moghuls na Channel 4) a Brain Tonic. V roce 1999 vydal Sam Gopal vlastním nákladem další album Father Mucker, písně z tohoto alba byly nahrány v roce 1990 (mnohé s Andym Clarkem), ale smíchány a přebásněny byly až v roce 1999, v tomto roce také pro album nahrál jednu další píseň.

Ve Wolwerhamptonu, v hrabství West Midlands, vzniká slavná anglická glamrocková a hardrocková skupina ,Slade. Nejprve pod názvem N’Betweens, později na krátký čas Ambrose Slade. Skupina byla jednou z vůdčích skupin glam rocku a v době své největší slávy to byla komerčně nejúspěšnější skupina ve Spojeném království. Byla pověstná svými bouřlivými živými koncerty a živou komunikací s publikem. V popularitě překonala všechny své glam rockové souputníky (Wizzard, Sweet, T. Rex, Suzi Quatro, Smokie, Gary Glittera i Davida Bowieho). Tvorba skupiny významně ovlivnila další vývoj rockové hudby. Přestože jejich pokusy prorazit na americký hudební trh nebyly úspěšné, existuje mnoho amerických kapel, které přiznávají, že byly tvorbou skupiny ovlivněny. Cover verze jejich „Cum on Feel the Noize“ v podání metalové skupiny Quiet Riot se umístila na 5. místě americké hitparády v roce 1983. T

Slade založili v roce 1966 bývalí členové The Vendors a Steve Brett & The Mavericks, Noddy Holder (zpěv, rytmická kytara), Jim Lee (basa, klávesy, housle), Dave Hill (kytara) a Don Powell (bicí) ) Zpočátku hráli muzikanti pod názvem N’Betweens, pod kterým vydali singl „You Better Run“, který prošel téměř bez povšimnutí. V pozdních šedesátých létech si změnili jméno na Ambrose Slade a natočili debutové album Beginnings. Album bylo komerčním selháním, stejně jako instrumentální singl „Genesis“ a následný singl „Wild Winds Are Blowing“. Při nahrávání alba kapelu navštívili jejich agent Gunnel a jeho obchodní partner, basista Animals Chas Chandler. Chandler byl ohromen tím, co ve studiu slyšel, a poté, co viděl kapelu živě následující den, se jim nabídl jako manažér. Protože Chandler měl předchozí manažerské zkušenosti s Jimi Hendrixem, skupina nabídku přijala.

V roce 1970 si skupina zkrátila jméno na Slade a vydala nový singl, cover „Shape of Things to Come“, který ani přes výkon na britské hudební show Top of the Pops nedokázal zabodovat v hitparádách. Chandler přestěhoval skupinu do Polydor Records a věřil, že nový label pomůže zvýšit prodej. K instrumentální „Genesis“ z debutového alba kapely byl přidán text a výsledek byl vydán jako „Know Who You Are“, ale singu se opětl nepodařilo udělat dojem, stejně jako albu Play It Loud, vydanému na konci roku 1970, které produkoval sám Chandler. Později bylo album retrospektivně dobře přijato fanoušky i kritiky, a získalo za prodej stříbro.

Začátkem 70. let se Slade podařilo získat pověst jedné z nejlepších koncertních skupin, i když první dvě alba nebyla komerčně úspěšná, a to navzdory přítomnosti již velmi vyspělého materiálu. Na naléhání vedení skupina změnila svůj styl – jak vnější (dlouhé vlasy, lesklé kostýmy, platformové boty), tak hudební (v písních začali stále víc používat techniky glam rocku), a jména a texty písní byly psány úmyslně zkresleně (jak slyšíte, tak píšete). Možná i díky tomu se v roce 1971 podařil průlom, když dva singly Slade zasáhli do britských hitparád: „Get Down And Get With It“ dosáhl šestnácté a „Coz I Luv You“ se stal hitovým číslem jedna.

V období od roku 1971 do roku 1976 vydali Slade 17 singlů v řadě, které skončili v Top 20, a stali se první skupinou, která se dokázala nějak přiblížit rekordu Beatle – 22 hitů v řadě. Všechna alba vydaná během tohoto období byla také úspěšná v britských hitparádách a třem z nich se podařilo dostat se na první místo. V roce 1974 hrála skupina ve filmu Slade In Flame, jehož scénář byl založen na skutečných skutečnostech z jejich historie.

Po návratu z dlouhého turné po Spojených státech v roce 1977 se ukázalo, že britské veřejnosti se na skupinu podařilo trochu zapomenout a glam rock ztratil půdu kvůli punk rocku. V důsledku toho byli Slade nuceni opustit společnost Polydor a vydali své další album u labelu Barn, který vlastnil jejich manažer Chas Chandler. Poprvé za sedm let se nedostali do hitparád, koncertní vystoupení kapely však byla stále úspěšná a hudebníci pokračovali ve vystupování. Úspěšné vystoupení Slade na festivalu Reading Rock v srpnu 1980 opět přitáhlo pozornost tisku a fanoušků. Singly a alba skupiny se vrátily do hitparád a už z nich nezmizely až do konce 80. let, i když nebyly tak úspěšné jako před deseti lety.

V roce 1991 zpěvák a kytarista Noddy Holder, unavený neustálým koncertováním, oznámil svůj odchod ze skupiny. Basový hráč Jim Lee, s kterým Holder napsal většinu písní skupiny, ho následoval a oznámil svůj odchod do důchodu. Dave Hill a Don Powell nabrali nové hudebníky a stále pokračují ve vystupování. Mezi lety 1992 a 1997 si říkali Slade II, ale potom název znovu zkrátili na Slade.

Slade ovlivnili mnoho umělců jako Nirvana, Smashing Pumpkins, Ramones, Sex Pistols, Clash, Kiss, Mötley Crüe, Quiet Riot, Poison, Def Leppard, Cheap Trick, Twisted Sister, Undertones, Replacements, Girlschool a další. Ozzy Osbourne během dokumentu o Slade vyprávěl: „Noddy Holder dostal jeden z největších hlasů v rocku, jaký kdy byl“, a Alice Cooper ve své show „Snídaně s Alicem“ na Planet Rock uvedl „Miluji Slade. Je to jedna z nejpodivněj vypadajících kapel všech dob“. Baskytarista Kiss Gene Simmons uvedl, že prvotní etos a scénografický výkon jeho skupiny byl ovlivněn Slade. Ve své knize Kiss and Make-Up Simmons napsal: „Líbilo se nám, jak se spojili s davem a jak psali hymny … chtěli jsme stejnou energii, stejnou neodolatelnou jednoduchost“.

V Oklandu, v Kalifornii vznikají Strawberry Window, hrající tvrdý psychedelický rock. Byli jedním z prvních inovátorů, kteří si vytvořili vlastní přístup k rocku. Skupina hrála ve složení Marc Rich (kytara, zpěv), Jack Eskridge (kytara, zpěv), Steve Wilson (baskytara, zpěv), Andy Kennedy (bicí, zpěv) a Dan Parrish (kytara, zpěv). Hráli těžký psychedelický garážový rock a zněli trochu jako Jefferson Airplane nebo ranný Mad River čí Buffalo Springfield.

Úžasná hudba tohoto kytarového kvarteta se pohybuje od chytlavých elektrických folkových melodií a "west coast" garážového rocku až po syrové energické acid jamy trvající přes 10 minut. Bohužel se této talentované partě nepodařilo na konci šedesátých let podepsat smlouvu a jednotlivé nahrávky vyšli v kompilaci až po 40 letech.

V roce 1968 skupina vyměnili kytaristy, přidali dívčí zpěvačku a změnili jméno na Dandelion Wine. Nahráli několik písní a také vydali soukromé 7 palcového EP.

V Londýně vzniká formace Stray, která byla v 70. letech populární na místní scéně. Kapela však neměla se svými nahrávkami komerční úspěch. Počáteční hudební styl skupiny se skládal z blues rocku, acid rocku a psychedelického rocku. Poté se připojili k hard rocku a progresivnímu rockovému hnutí. Původní Stray nakonec zanikly v roce 1977, ačkoli později pokračovali v různých vzkříšených verzích. V listopadu 2016 uspořádala kapela oslavu 50. výročí koncertem (se všemi původními členy) ve vyprodané London Borderline. Za svou kariéru natočili 11 studiových alb. V roce 2003 doprovázeli Iron Maiden na několika jejich evropských koncertech na Dance of Death World Tour ve Španělsku, Portugalsku, Polsku a Francii. "All in Your Mind" z debutového alba Stray bylo nahráno Iron Maiden a bylo zařaceno v roce 1995 do reedice No Prayer for the Dying.

Na jihozápadě Irska, ve městě Cork vzniká v srpnu 1966 bluesrocková skupina Taste. V jejím čele stál charismatický multiinstrumentalista a skladatel Rorry Gallagher, který obstaral kytaru a zpěv. Eric Kitteringham hrál na basu a Norman Damerhoy na bubnech. V raných letech Taste jezdili po Hambuku a Irsku, než se uchytili v Maritime Hotelu, R&B klubu v Belfastu v Severním Irsku. V roce 1968 začali Taste hrát ve Velké Británii, kde se původní sestava rozpadla.

Novou sestavu tvořil Gallagher s Richardem McCrackenem na basu a Johnem Wilsonem na bicí. Taste se natrvalo přestěhovali do Londýna, kde podepsali smlouvu s gramofonovou společností Polydor. V listopadu 1968 kapela spolu s Yes otevírala koncert Cream na jejich rozlučkových koncertech. Poté začali cestovat po Spojených státech a Kanadě s britskou superskupinou Blind Faith. V dubnu 1969 vydali první ze svých dvou studiových alb s názvem Taste. Druhé album s názvem On the Boards, následovalo na začátku roku 1970. Je ovlivněné jazzem a Gallagher hraje ve mnoha skladbách na saxofon.

Jedno představení v roce 1970 bylo součástí festivalu na ostrově Wight, spolu s Jimi Hendrixem a The Who. Podle Donala Gallaghera (Roryho bratr, který řídil skupinu), tvůrce filmu Murray Lerner dal svým lidem instrukce natáčet od nich jen dvě písně a zachránit většinu filmového materiálu pro Jimi Hendrixe, The Who, Leonarda Cohena a další hvězdy, ale výkon Taste jej přiměl k tomu, aby změnil jsvé instrukce:„Murray nevěděl, kdo je Taste, ale když viděl spontánnost kapely a jejich spojení s publikem, řekl svým klukům, aby pokračovali ve filmování, a tak chodili a natočili přes hodinu představení, což bylo celkem neuvěřitelné." Později téhož roku Taste cestovali po Evropě, ale byli rozpuštěni kvůli mnoha důvodům, jejichž podrobnosti jsou stále nejasné; obecně kvůli manažerským sporům a také napětí mezi Gallagherem a zbytkem skupiny. Svou poslední show předvedli na Silvestra v Belfastu. Wilson a McCracken okamžitě na začátku roku 1971 vytvořili kapelu Stud s Jimem Creganem a Johnem Weiderem, zatímco Gallagher pokračoval v sólové kariéře.

Hudební poctu Taste a Gallagherovi vytvořil Black 47 ve své písni Rory, vydané na albu Green Suede Shoes z roku 1998. V roce 1996 obnovili Richard McCracken a John Wilson skupinu s kytaristou a zpěvákem Samem Davidsonem, který převzal roli Rory Gallaghera jako frontmana. V roce 2010 McCrackena nahradil Albert Mills.

V anglickém Nottinghamu vzniká slavná bluesrocková a hardrocková kapela Ten Years After. Mezi lety 1968 a 1973 se se svými alby umístili osmkrát v Top 40 v UK Albums Chart. V USA, v žebříčku Billboard 200, měli dokonce dvanáct alb.

První skupinou kytaristy Alvina Lee a basového kytaristy Leo Lyonse byli The Jaybirds, také známý v Nottinghamu jako Ivan Jay a The Jaymen (protože Ivan Jay zde zpíval od roku 1960 do roku 1962). V roce 1965 byl bubeník Dave Quickmire vystřídán Rickem Leeem. O rok později, po dlouhém pobytu v Hamburku, se přestěhovali do Londýna, kde se k nim přidal klávesista Chick Churchill. V listopadu 1966 tým převzal manažer Chris Wright. Brzy byla skupina přejmenována na Blues Trip, poté na Blues Yard (pod tím jménem vystupovali ve známém klubu „Marks“ s The Bonzo Dog Band) a nakonec na Ten Years After.

Prvním úspěchem skupiny bylo vystoupení na festivalu Windsor Jazz & Blues Festival, jehož výsledkem byla smlouva s Deram Records, společností spojenou s Decca. V říjnu 1966 vydali TYA debutové eponymní album. Materiál alba čerpal hlavně z bluesových standardů, ale ukázal i sklon k jazzrocku. Ve Velké Británii prošlo album bez povšimnutí, ale k překvapení hudebníků ho hráli na undergroundových rozhlasových stanicích v San Franciscu, kde zaujalo pozornost promotéra Billa Grahama. Pozval skupinu na turné, které se konalo v létě 1968. Americké publikum (podle Allmusic) „okamžitě reagovalo na neobvyklý styl kytaristy, který kombinoval virtuozitu a smyslnost, a od té doby se od kapely neodvrátilo.“ Ten Years After byli na turné ve Spojených státech 28krát: častěji než kterákoli jiná britská skupina.

Druhé studiové album Stonedhenge znamenalo úspěch i v Anglii. Jak recenzenti poznamenali, skupině se dařilo zejména v bluesových věcech. V červenci 1969 vystoupili na Newport Jazz Festivalu a poté ve Woodstocku, kde se dostali do pozice vycházející hvězdy tvrdého bluesrocku.

Třetí album Sssh se dostalo do Billboard’s Top 20 a bylo uvedeno v hudebním tisku jako pozoruhodný kus v „progresivním“ blues psychedelickém žánru. Ve skladbě „Bad Scene“ mnozí slyšeli prvky proto-punkového rocku.

Sedmdesátá léta začala pro kapelu vítězně: singl „Love Like A Man“ se v Británii dostal na 4. místo. Album Cricklewood Green, ve kterém skupina objevila zvuk syntetizátoru, mělo také úspěch. Mnozí však poznamenali, že mladistvá veselost byla nahrazena těžkou melancholií s převahou minimalistických pasáží a „kosmických“ motivů. To přímo souviselo s vyčerpávajícím plánem turné, který v konečném důsledku předurčil konec fenoménu Ten Years After. Na tomto albu je však skupina stále na tvůrčím vrcholu: jako důkaz toho může sloužit prog-bluesová skladba „50000 Miles Beneath My Brain“, rozvíjející se téměř podle symfonických zákonů.

Album Watt znělo podobně jako pokračování „Cricklewood Green“: vychází ze stejných ostrých riffů a rozzlobených vokálů, kromě toho, že celková nálada je o něco lehčí. Alvin Lee začal experimentovat se složitými strukturami písní, ale největšího účinku dosáhl v riffových věcech. Po vydání alba vypršela smlouva skupiny a Wright ji převedl na Columbia Records. S albem A Space In Time, ve kterém Alvin Lee zřejmě úmyslně opustil roli virtuosa se skupina pokusila vstoupit do hlavního proudu. Centrální skladba alba „I´d Love Change The World“ se stala americkým hitem.

V albu Rock & Roll Music To The World se skupina pokusila reprodukovat zvuk a náladu alba Watt. Kupodivu Lee v té době prokazoval nejvyšší technické dovednosti jen na koncertech, zatímco ve studiu nenašel sílu se sebrat (jak se běžně věří, kvůli problémům s alkoholem). V roce 1973 Ten Years After vydali Recorded Live, živé album plnící funkci „Greatest Hits“: skupina zahrála své nejlepší věci s inspirací a virtuozitou. Ale v roce 1974 bylo jasné, že už udělali vše, co mohli, kytarista a autor Lee vyčerpal zdroje inspirace; jako součást prog-rocku nemohla skupina vážně konkurovat ELP a Yes. Krátce po vydání alba skupina oznámila, že přestává existovat.

V roce 1988 se TYA znovu sešli, uskutečnili několik koncertů v Evropě a vydala své první album po 15 letech About Time, a pak odešli do důchodu. V roce 2001 Rick Lee pracoval na katalogu pro re-vydání a narazil na předtím nerealizované pásky, zaznamenané v roce 1970. Pokusil se přesvědčit Alvina Leeho, aby společně představili zapomenutý materiál veřejnosti, ale ten se odmítl zúčastnit. Lee, Lyons a Churchill tedy pozvali 25letého zpěváka a kytaristu Joe Goocha. Skupina uskutečnila světové turné a vydala Now (2004). Poté, co opustil skupinu, Alvin Lee vystupoval sólo. 6. března 2013 zemřel na nepředvídané komplikace po rutinní operaci. V lednu 2014 Joe Gooch a Leo Layens oznámili svůj odchod z TYA. O dva měsíce později bylo oznámeno, že novými členy skupiny jsou basista Colin Hodgkinson a kytarista a zpěvák Marcus Bonfanti. V říjnu 2017 vydala skupina své poslední album A Sting in the Tale.

Na Long Islandu vznikla americká skupina Vanilla Fudge, která se stala významnou svým psychedelickým ztvárněním populárních písní. Původními členy kapely jsou zpěvák a hráč na klávesy Mark Stein, baskytarista a zpěvák Tim Bögert, sólový kytarista a zpěvák Vince Martell a zpěvák a hráč na bicí nástroje Carmine Appice. Tato sestava nahrála mezi lety 1966 až 1969 pět alb a poté se rozpadla. Ve více „reinkarnacích“ se pak v průběhu let dávali dohromady a i v dnes hrají v sestavě, v níž jsou tři z původních členů Mark Stein, Vince Martell a Carmine Appice. Spolu s nimi hrává i baskytarista Pete Bremy a Tim Böger. Skupina je označována za „jednu z mála psychedelických amerických formací, jejichž muzika se stala základem pro heavy metal“.

Stein a Bogert hráli v místní skupině jménem Rick Martin & The Showmen. Ale dvojice byla tak ohromena houpajícím se těžkým zvukem kláves u The Rascals, že se rozhodla založit v roce 1965 vlastní kapelu s bubeníkem Markem Dolfenem, kterého rychle nahradil Joey Brennan. Původně si říkali The Electric Pigeons, ale brzy si zkrátili jméno na The Pigeons. V prosinci 1966 se Brennan přestěhoval do kapely The Younger Brothers Band a na Bogerta velmi zapůsobil mladý bubeník jménem Carmine Appice (starší bratr známého bubeníka Vinnie Appice), kterého slyšel hrát v klubu Headliner na 43. ulici v cover skupině zvané Thursday’s Children. Appice byl požádán, aby se připojil k Pigeons. V dubnu 1967 podepsali smlouvu s Atlantic Records a změnili si název na Vanilla Fudge.

Skupinu řídil renomovaný Phillip Basile, který provozoval několik populárních klubů v New Yorku. První tři alba (Vanilla Fudge, The Beat Goes On a Renaissance) produkoval Shadow Morton, s kterým se skupina setkala prostřednictvím The Rascals. Když Led Zeppelin začátkem roku 1969 poprvé cestovali po Spojených státech, předskakovali na některých koncertech Vanilla Fudge. Největším hitem kapely byl cover „You Keep Me Hangin’On“, pomalá, hardrocková verze písně původně nahrané The Supremes. Tato verze je význačná Steinovými psychedelicko-barokními varhany a Appiceho energickým bubnováním. V roce 1967 to byl to hit, který se dostal do Top 10 v Kanadě, Spojených státech a Austrálii a do Top 20 ve Velké Británii. Členové skupiny byli také velcí obdivovatelé Beatles a předělali několik jejich písní, včetně „Ticket to Ride“, „Eleanor Rigby“ a „You Can’t Do That“.

Podle Ritchie Blackmora a Jonha Lorda, měl těžký klávesový zvuk Vanilla Fudge velký vliv na britskou skupinu Deep Purple, Blackmore dokonce říkal, že skupina chtěla být v ranných letech “klon Vanilla Fudge”.

Vanilla Fudge hráli rozlučkový koncert 14. března 1970. Poté odešel Bogert a Appice a vytvořili další skupinu, Cactus, kterou plánovali od konce roku 1969. Nakonec opustili Cactus a vytvořili Beck, Bogert & Appice s kytaristou Jeffem Beckem v roce 1972. Stein se pokusil udržet Vanilla Fudge nad vodou se dvěma novými hráči, Salem D’Nofriem (basa) a Jimmy Galluzim (bicí). Ale když z toho nic nevyšlo, Stein nakonec vytvořil s Galluzim novou skupinu, Boomerang.

Od rozpadu skupiny v roce 1970 se Vanilla Fudge několikrát setkali. Sešli se na podporu vydání Best of Vanilla Fudge v roce 1982. To vyústilo v Mystery, další nové studiové album, vydané v roce 1984. V roce 1991 Appice oživil jméno Vanilla Fudge pro turné s bývalými členy Ted Nugent Derekem St. Holmesem (kytara, zpěv), Martinem Gerschwitzem (klávesy, zpěv) a Tomem Croucierem (basa, zpěv), což vyústilo v album The Best of Vanilla Fudge – Live. V roce 2005 se všichni čtyři původní členové Vanilla Fudge sešli na turné se členy The Doors (turné jako Riders On The Storm) a Steppenwolf nebo v některých oblastech s The Yardbirds. Vanilla Fudge byl uvedeni do Hudební síně slávy na Long Islandu 15. října 2006 s Billy Joelem, Joan Jettovou a producentem Shadow Mortonem. V březnu 2008 se původní sestava pustila na turné po Spojených státech. V létě téhož roku se však Bogert a Appice soustředili na Cactus, který v roce 2006 reformovali. V roce 2015 vydali Vanilla Fudge své první album za deset let, Spirit of ’67. Od roku 2018 Vanilla Fudge pořád pravidelně koncertuje.

Vznikla francouzská rocková skupina Les Variations, která zpívala v angličtině a byla známá svou hudbou založenou na rockové kytaře. Tři její členové se narodili v Maroku a byli židovského původu. Byla to první francouzská kapela, která vystoupila ve slavném divadle Olympia, byla na turné po Americe, podepsala americký label a první, která dosáhla hitů v Americe. Na jejich posledních dvou albech, Moroccan Roll (1974) a Cafe de Paris (1975), jejich kompozice, aranžmá a texty obsahovaly zvuky a příběhy severoafrické a židovské sefardské kultury a také hebrejské písně mladých členů skupiny, kteří vyrůstali v severní Africe. S tímto zvukem vytvořili novou rockovou fúzi, o které se mluví jako o Moroccanroll music, je hrána v severní Africe a ovlivňila za posledních 40 let mnoho západních rockových kapel.

Velvet Haze pochází z Alexandrie ve Virginii. Kapela začínala v roce 1965 pod názvem Arratics. Jejími členy byli Jim Jost zpěv, Mike Mullins kytara, Ron Collins kytara, Dave Padgett baskytara a Steve Larrick bicí. V roce 1966 si změnili název na Velvet Haze. V následujícím roce došlo k zásadní změně v jejich sestavě. Rytmický kytarista Roger Bullock řekl: "Mike Mullins založil Velvet Haze a já jsem se připojil k něčemu, co by se dalo nazvat druhou fází, tj. z původní kapely zůstali Mike Mullins a Jim Jost a ke kapele se připojili Art Meushaw, Tom Futch a já - a krátce nato jsme přidali Butche Martineze jako druhého zpěváka."

Velvet Haze byli známí tím, že hráli na drsných místech, a to se projevuje i v těžkém, scuzzy zvuku jejich jediné pětačtyřicítky z roku 1968. Klenotem je šílená psychedelie "Last Day on Earth", originál Mullinse a Martyho "Butche" Martineze. Fuzzový riff s vrtákem do lebky, zkreslený vokál, ostré sólo a parádní bicí break Toma Futche, který mlátí po celou dobu skladby. Na druhé straně je rovnou blues "Bad Women", jehož autory jsou Bullock a Martinez.

V Praze na Vinohradech (v domě pionýrů v Grebovce), se v rámci orchestru vyčlenila skupina muzikantů a někdy v zimě roku 1966 zde vzniká bigbítová studentská skupina Yatchmen. Zpočátku v ní hráli pouze členové orchestru Ed Brabec (kytara, flétna, klavír), Rudolf Chalupský (kytara, flétna, housle, harmonika), Karel Šedivý (basa). Josef Hloušek (bicí). Časem usoudili, že pro rozvoj kapely bude potřeba udělat určití změny. Přes inzerát najali nového bubeníka Mirka Hanzu a přišel také zpěvák Jiří Tomek. Z tohoto prvního období se nezachovala žádná nahrávka. Repertoárově vycházeli nejdřív z Rolling Stones, později se hlavním vzorem stali američtí bluesrockeři Canned Heat.

Akcí, kde na sebe skupina výrazně upozornila, byl Beat salon, amatérská soutěž kapel, jejíž finálové kolo se odehrálo v Domě kultury kovoprůmyslu na Smíchově v úterý 6.května 1969. Finále se kromě Yatchmen zůčastnili ještě Blue Devils, Dream, The Rolls, Hayx a Plastic People of the Universe. Yatchmen tuto soutěž vyhráli a dostali okamžitě nabídku angažmá v Pragokoncertě, čímž defakto vstoupili na dráhu profesiální kapely. V dubnu 1970 přišel nový zpěvák zpěvák a klavírista Karel Knechtl, dříve člen bluesrockové formace Exit (odkud odešel po určité názorové rozepři s Lubošem Andrštem) a Jiří Tomek nastoupil místo něj k Exitu. Karel hrál s kapelou až do jejího konce v tomtéž roce, kdy politická situace nedávala moc prostoru pro další činnost.

Skupina Yesterday's Children vznikla v roce 1966 a jejími členy byli bratři Denis (zpěv) a Richard Croce (rytmická kytara), Reggie Wright (sólová kytara), Ralph Muscatelli (bicí) a Chuck Maher (basová kytara).Kapela zaujala agresivní garážový rock a do svých skladeb vnesla psychedelické nuance.Ještě v tomto roce vydala skupina svůj debutový singl "To Be or Not to Be" na dceřiné značce London Records Parrot Records a zaznamenala regionální úspěch. Je také jedním z nejvzácnějších a vášnivými sběrateli desek vyhledávaných titulů.

Během následujících tří let vydali Yesterday's Children další dva singly. V roce 1970 skupina nahrála své jediné album Yesterday's Children, které vyšlo u Map City Records a bylo příkladem vývoje psychedelického proto-heavy metalového zvuku skupiny, který patřil k nejranějším svého druhu. Album se vyznačuje Croceovým ječivým kvílením ve vysokých tónech, které předznamenalo kvílení bývalého zpěváka AC/DC Bona Scotta, a fuzzově laděnými dvojitými kytarovými instrumentálkami, na které hráli Wright i Muscatelli. Navzdory svým novátorským kvalitám však bylo album vydáno možná příliš brzy na to, aby bylo komerčně dostupné, a neuspělo v národních hitparádách. Skupina se brzy poté rozpadla.

Opětovný zájem o Yesterday's Children vyústil v to, že se některé skladby objevily v roce 1995 na kompilačním albu History of Garage Bands in Connecticut. V roce 2004 vydalo vydavatelství Akarma Records remasterovanou verzi Yesterday's Children, kterou hudební kritik Dean McFarlane označil za "ohromující objekt k vidění a audiofilní remaster této undergroundové klasiky". Díky distribuci se albu dostalo většího uznání rané progresivní hudby Yesterday's Children. Další reflexe alba na webu Sputnikmusic se chlubí tím, že jde o "zapomenutý klenot" a že "Vanilla Fudge, Cream a MC5 jsou často považováni za tři z hlavních vlivů na budoucí vývoj hard rocku a metalu. Tato obskurní malá kapela z Connecticutu však ukazuje, že tito slavní chlapci nebyli jediní, kdo se snažil navázat na své bluesové a psychedelické vlivy a pokusit se přinést něco výrazně tvrdšího"

V říjnu vychází pod názvem The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators, debutové album amerických The 13th Floor Elevators. Na zadní straně obalu alba ze srpna 1966 je uvedeno "The Psychedelic Sounds of: The 13th Floor Elevators", což je údajně první použití slova "psychedelický" v souvislosti s hudbou na albu. Toto slovo použily v názvech LP desek vydaných v listopadu 1966 i další dvě kapely: Psychedelic Lollipop od The Blues Magoos a Psychedelic Moods od The Deep.

V roce 2005 bylo album The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators remasterováno a znovu vydáno ve formátu kompaktního disku britským vydavatelstvím Charly Records, které se specializuje na reedice. Obsahovalo bonusové skladby z vystoupení skupiny v roce 1966 v Avalon Ballroom, hudebním podniku ve čtvrti Polk Gulch v San Franciscu, a obě strany singlu "We Sell Soul" a "You're Gonna Miss Me" od skupiny The Spades, která působila před 13th Floor Elevators, Rokyho Ericksona.

V roce 2009 vyšla původní monofonní verze jako součást boxu "Sign of the 3-Eyed Men". Tento komplet obsahoval také novou, alternativní stereo verzi, která zachovala původní zamýšlený seznam skladeb skupiny, stejně jako falešné začátky některých skladeb (vydavatelství International Artists změnilo seznam skladeb bez souhlasu skupiny při prvním vydání alba). Obě verze box setu obsahovaly různé bonusové skladby, z nichž některé nebyly dříve vydány.

Album bylo zařazeno do knihy Roberta Dimeryho 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete.

The Beatles vydávají Revolver, v oficiální britské diskografii sedmé album skupiny. Ve Spojeném království se udrželo sedm týdnů na prvním místě žebříčku, v USA pak týdnů šest. Stalo se prvním albem, ze kterého již Beatles pro složitost aranží nehráli na koncertech žádnou píseň a krátce po vydání skončili s koncertováním úplně (poslední vystoupení se odehrálo 29. srpna 1966 v San Franciscu).

Album je velmi ovlivněno zájmy, kterým jednotliví členové propadli v době, kdy si mohli po desce Rubber Soul a následném turné dopřát tři měsíce odpočinku. McCartney se začal zajímat o klasickou hudbu, což se na albu projevuje zejména ve skladbách "Eleanor Rigby" a "For No One" (po vydání alba začíná McCartney psát i hudbu k filmu The Family Way). Harrisonovým zájmem byla hudba indická (poprvé se s ní seznámil na soundtracku k filmu Help!) a na albu se tento vliv projevuje ve skladbě "Love You To". Lennon v té době experimentuje s LSD a své pocity a myšlenky zaznamenává ve skladbách "Tomorrow Never Knows", "She Said She Said" nebo "I'm Only Sleeping". Kvůli exotickým vlivům, zvukovým experimentům (pouštění nahrávek pozpátku, efekty s magnetofonovými smyčkami a nahrávacím zařízením) a nejednoznačným textům bývá Revolver považováno za jedno z prvních psychedelických alb vůbec (zvlášť Lennonova skladba „Tomorrow Never Knows“, kterou předělal David Lee Roth v roce 2003 na albu Diamond Dave, pod názvem "That Beatles Tune.")

Psychotic Reaction je jediné studiové album americké garážové rockové skupiny Count Five, vydané v říjnu 1966 u Double Shot Records. Obsahuje hitový singl "Psychotic Reaction", který se v říjnu 1966 umístil na pátém místě hitparády Billboard, a coververze The Who, "My Generation" a "Out in the Street".

Před nahráváním byli Count Five odmítnuti několika nahrávacími společnostmi, než v roce 1965 podepsali smlouvu s losangeleskou Double Shot Records. Double Shot bylo nezávislé vydavatelství (působilo v letech 1965-1972), jehož majiteli byli Harold "Hal" Winn a Joseph "Joe" Hooven, kteří byli zároveň autory písní a hudebními producenty. Píseň "Psychotic Reaction" byla vydána jako singl, který se po svém vydání v červenci 1966 umístil na 5. místě americké hitparády na konci roku 1966. Aby Winn a Hooven ze společnosti Double Shot využili úspěchu tohoto singlu, okamžitě tlačili na kapelu, aby nahrála plnohodnotné album. Texty písní napsal převážně John "Sean" Byrne a hudba a vokály byly nahrány ve velmi krátkém čase, takže záměrně zařadili dva covery skupiny The Who jako výplňové písně, aby doplnili krátké album o jedenácti skladbách. Členové kapely si v pozdějších rozhovorech stěžovali, že kvůli spěšnému průběhu nahrávání neměli nikdy možnost utvářet písně tak, jak chtěli, aby zněly. Styl alba je poměrně jednoduchý, ale účinný, zasazený do rytmů a způsobů garážového rocku

Vychází Fresh Cream, debutové album legendární trojice Cream. Album vyletělo na 6. příčku anglické hitparády a v Americe vyšplhalo na pozici 39. V roce 2003 obsadilo 101. místo mezi 500 nejlepšími alby všech dob, které vyhlásil časopis Rolling Stone. Album stojí na blues-rockových základech, v některých částech však již přechází k psychedelickému pop-rocku, který se plně uplatní na následující desce.

Chytne posluchače hned od začátku, který obstarává našláplá Brucova píseň "N.S.U.", famózní je také podání bluesové klasiky od Willieho Dixona "Spoonful", zahrané tak svěže a nově, jako snad do té doby nikdy. Je to zejména královské představení Erica Claptona, který potvrzuje, že blues je jeho krevní skupina. Tak, jako vyniká v bluesových skladbách, se však trochu ztrácí v popovějších písních, kde mu hraní rytmické kytary příliš nesedí. Velmi zajímavě na desce zní Brucova baskytara, která je agresivnější, ale zároveň i melodičtější, než bylo na soudobých nahrávkách zvykem. Ginger Baker se na albu prezentuje svým obvyklým, „urputným“ stylem bubnování, které vyniká zejména v jeho vlastní instrumentálce "Toad", kde si dopřál pořádné sólo. Podle mnohých kritiků to bylo nejlepší a nejtvrdší albm té doby a stálo u zrodu heavy metalu.

It's Time je třetí studiové album kanadské rockové skupiny Guess Who. Je také posledním, na kterém se podílel původní zpěvák Chad Allan, který po vydání alba odešel. Na tomto albu se představují Burton Cummings a Bruce Decker ze skupiny The Deverons. Bruce Decker je zobrazen na obalu alba, ale na albu nevystupoval. Toto album bylo pro skupinu velkým zlomem. Album směřuje k jejich garážovému rockovému stylu

Jefferson Airplane Takes Off je debutové studiové album americké rockové skupiny Jefferson Airplane, vydané v srpnu 1966 pod značkou RCA Victor. Personální obsazení se liší od pozdější "klasické" sestavy: Signe Toly Andersonová byla zpěvačkou a Skip Spence hrál na bicí. Oba brzy skupinu opustili - Spence v květnu 1966, Andersonová v říjnu - a nahradili je Spencer Dryden, respektive Grace Slicková.

Vydání alba přitáhlo jen malou pozornost tisku v době, kdy mainstreamové noviny běžně neinformovaly o rockových nahrávkách a kdy byl rockový tisk teprve v plenkách. Časopis Crawdaddy! na album upozornil na obálce svého lednového čísla z roku 1967, které obsahovalo třístránkovou recenzi od zástupce šéfredaktora časopisu Tima Jurgense, který album označil za "chybné", ale zároveň za "nejdůležitější album amerického rocku" roku 1966.

V tomto roce jsou natočeny nahrávky amerických The Misunderstood, které vyšli v roce 1997 jako The Legendary Goldstar Album.

Kapela je označována jako původci psychedelie - před Hendrixem, Pink Floyd a dalšími. Okolnosti (např. Vietnam) se postavily proti jejich komerčnímu úspěchu právě v době, kdy byli na vrcholu, ale to nic nemění na tom, co vytvořili, než je zničila potřeba nakrmit stroj na zabíjení. Jde o přechodové album, na němž se především projevuje jejich bluesové dědictví těsně před přesunem do Anglie a zaznamenáním jejich následné plné metamorfózy v úžasné tvůrce/vyznavače psychedelie.

Black Monk Time je jediné studiové album americké rockové skupiny The Monks, která působí v Německu. Bylo vydáno v březnu 1966 u Polydor Records a bylo jediným albem vydaným během původní inkarnace skupiny. Album bylo svým podvratným stylem a textovým obsahem na svou dobu radikální a dnes je považováno za důležitý mezník ve vývoji punk rocku. V roce 2017 bylo album Black Monk Time časopisem Pitchfork zařazeno na 127. místo nejlepších alb 60. let.

Album bylo zpočátku kritikou i komerčně přijato nelibě, ale od té doby se dočkalo velkého uznání kritiky a dnes je považováno za významné protopunkové album. Anthony Carew jej v retrospektivní recenzi pro About.com označil za "pravděpodobně první punkovou desku, která je zřejmým zrodem krautrocku" a "jedním z 'chybějících článků' historie alternativní hudby". The Daily Telegraph napsal: "Když ho teď konečně posloucháme v plné, remasterované kráse, je těžké si představit, jak mohla být tato primitivní a často noční můry plná hudba v daném čase a místě povolena... Uncut napsal: "Opravdu neexistuje nic, co by mohlo otupit dopad toho, když slyšíte hudbu Monks poprvé."

V polovině 90. let označil Julian Cope z The Teardrop Explodes album za ztracenou klasiku. O syrovém stylu alba a kontextu jeho produkce Cope napsal: NIKDO nikdy nepřišel s celým albem takové demence. Black Monk Time od The Monks je klenot zrozený z izolace a strašlivého hlubokého vědomí, že nikdo doopravdy neposlouchá, co říkáte. A Monks plně umělecky využili své šťastné/nešťastné pozice amerických rockerů v zemi, která zoufale toužila po tom opravdovém. Napsali písně, které by aranžéři a producenti strašlivě zmrzačili, kdyby se vrátili do Ameriky. Nebylo však třeba, aby se po návratu domů čistili, jak to museli udělat Beatles a další, protože v zemi, která měla ráda zvuk beatové hudby, ale neměla ponětí o jejím textovém obsahu, neexistovala žádná umělecká omezení.

Freak Out! je debutové studiové album americké rockové skupiny Mothers of Invention, vydané 27. června 1966 u Verve Records. Často bývá označováno za jedno z prvních koncepčních alb rockové hudby a je satirickým vyjádřením vnímání americké popkultury a rodící se freak scény v Los Angeles frontmanem Frankem Zappou. Jedná se také o jedno z prvních rockových dvojalb, i když album Blonde on Blonde od písničkáře Boba Dylana bylo vydané jedenáct dní před tímto. Ve Spojeném království bylo album původně vydané jako jeden disk.

Album produkoval Tom Wilson, který s Mothers podepsal smlouvu ještě v době, kdy se jmenovali The Soul Giants. Zappa o mnoho let později uvedl, že Wilson podepsal smlouvu v domnění, že jsou bílí bluesoví hudebníci. Na albu jsou mimo Zappy, který hraje na kytaru a zpívá ještě také zpěvák Ray Collins, baskytarista Roy Estrada, bubeník Jimmy Carl Black a kytarista Elliot Ingber, který se později pod přezdívkou „Winged Eel Fingerling“ připojí ke skupině Magic Band Captaina Beefhearta. Před nahráním tohoto alba skupina hrála předělávky rhythm and bluesových písní, přestože Zappa chtěl hrát vlastní skladby. Hudební rozsah alba sahá od rhythm and blues, přes doo-wop po avantgardní hudbu. Ačkoli bylo album zpočátku přijaté špatně ve Spojených státech, v Evropě mělo úspěch. Po krátké době mělo již úspěch i v USA.

V roce 1999 bylo album uvedeno do Grammy Hall of Fame Award a v roce 2003 ho časopis Rolling Stone zařadil do svého seznamu „500 nejlepších alb všech dob“. V roce 2006 byl natočen dokument The MOFO Project/Object, vydaný na počest 40. výročí vydání alba.

Aftermath je čtvrté britské a šesté americké studiové album kapely The Rolling Stones. Bylo vydáno v roce 1966 a je ve tvorbě kapely průlomové tím, že autory všech skladeb je dvojice Mick Jagger/Keith Richards. Album vyšlo nejprve ve Velké Británii, kde se osm měsíců udrželo na prvním místě žebříčku. Ve Spojených státech vyšla zkrácená verze alba a umístila se na druhém místě žebříčku. V roce 2002 vyhlásil časopis Rolling Stone americkou verzi alba 108. nejlepším albem všech dob.

Albem Aftermath přišli Rolling Stones konečně s deskou složenou výhradně z vlastních písní. Vyznění některých z nich jim zároveň pomohlo dotvořit pověst jako skupiny „zlejch hochů“, kterým není nic svaté, ani příslušnice opačného pohlaví. Sem můžeme zařadit například skladbu o pokrytectví britské střední třídy "Mother's Little Helper". Pohrdání ženami otevřeně prezentovali také ve skladbě symbolicky nazvané "Stupid Girl". Na druhou stranu začali svou hudbu obohacovat o nové, dosud nepoužívané prvky jako psychedelie ("Think" nebo "Out of Time") či folk ("High and Dry"). Nebáli se ani experimentů s netradičními nástroji; píseň "Under My Thumb" dostala exotický nádech použitím vibrafonu, téměř alžbětinská balada "Lady Jane" byla zase ozvláštněna cembalem. Vadou na kráse celého alba je však určitá nevyrovnanost písní. Vedle zmíněných skladeb, které se řadí mezi stounovskou klasiku, a k nimž bychom mohli ještě přiřadit i hloubavou záležitost "I Am Waiting", se na něm objevují i méně kvalitní písně jako "Goin' Home", jedenáctiminutový bluesový jam, jenž zaujme spíše svou délkou než obsahem, nebo standardní rock & rolly "Flight 505" a "It's Not Easy"

The Seeds je debutové album americké garážové rockové skupiny The Seeds. Bylo vydáno v dubnu 1966 u vydavatelství GNP Crescendo Records a jeho producenty byli Marcus Tybalt a Sky Saxon. Po vydání dvou singlů v roce 1965, "Can't Seem to Make You Mine" a "Pushin' Too Hard", bylo album vydáno a umístěno v žebříčku Billboard Top LPs & Tapes ve Spojených státech, kde dosáhlo na 132. místo.

Současné přijetí alba bylo vesměs pozitivní. V recenzi na dvojdiskovou reedici udělil AllMusic albu kladné hodnocení čtyři a půl hvězdičky z pěti a napsal: "The Seeds je pravděpodobně nejlepší album některé z původních amerických garážových kapel, bez obvyklých časově náročných coververzí a zdlouhavých jamů, a samozřejmě obsahuje nesmrtelnou 'Pushin' Too Hard' a ještě lepší 'Can't Seem to Make You Mine', dvě klasiky éry Nuggets. " Britský hudební magazín Uncut kompilaci ohodnotil kladně čtyřmi a půl hvězdičkami z pěti a album popsal jako "...geniálně jednoduchý, bezhlavý příval fuzzových kytar, bublajících varhanních riffů a Saxonova syrového, hrdlo drásajícího vokálu..." Mnohé ze skladeb se objevily v životopisném dokumentu The Seeds "Pushin' Too Hard", který měl v roce 2019 vyprodanou premiéru v Londýně.

A Web of Sound je druhé album americké garážové rockové skupiny The Seeds. Album, které produkoval Marcus Tybalt a které vyšlo v říjnu 1966, obsahovalo singl "Mr. Farmer" a závěrečnou čtrnáctiminutovou píseň "Up In Her Room". Album se nedostalo do hitparád, ačkoli se mu dostalo vcelku příznivých recenzí od hudebních kritiků.

Pete Johnson v recenzi v Los Angeles Times v roce 1967 uvedl, že Seeds byli díky albu A Web of Sound "adoptováni hippies - květinovými dětmi - kvůli jejich písním s otevřeným koncem, které se většinou vyhýbají úhledným myšlenkovým zápletkám a didaktičnosti. Joe Viglione z AllMusic naznačil, že A Web of Sound ovlivnilo i takové umělce, jako jsou Iggy Pop and the Stooges a Alice Cooper. Stewart Mason, rovněž z Allmusic, poznamenal, že album mísí "trochu usmrkanou agresivitu s těžšími psychedelickými výkvěty". Spisovatel Malcolm Russell popsal A Web of Sound jako dobrodružnější než debutové album skupiny a řekl, že "překypuje drásavou klasikou poloviny 60. let". Don Jacobson z The Beachwood Reporter jej označil za jednu z nejšílenějších nahrávek pionýrského rock'n'rollu poloviny 60. let.

Boom je druhé studiové album americké garážové rockové skupiny The Sonics, vydané v únoru 1966. Stejně jako jeho předchůdce Here Are The Sonics (1965) měl Boom vliv na pozdější punkrockovou hudbu.

Druhé album je stejně výbušné a vlivné jako jejich debut, plné drsného severozápadního rock'n'rollu. Vklíněno mezi abrazivní klasiky "Cinderella" a "Don't Be Afraid of the Dark" (s Wailers na doprovodných vokálech), funkovou drzost "The Hustler" a "Shot Down", démonickou "He's Waitin'" a údernou, naruby obrácenou verzi "Louie", Louie" (stačí zahrát jen tři akordy a oni je ani nezahrají), přímočaré převzetí starých R&B kaštanů jako "Skinny Minnie", "Let the Good Times Roll", "Don't You Just Know It", "Since I Fell for You", "Hitch Hike" a pěkně stodolová verze "Jenny Jenny". " Tam, kde Wailers káceli stromy a dláždili dálnici, byli Sonics první skupinou z jejich lesů, která tuto hudbu zavedla někam, kde byla divočejší než jejich původní inspirace. Jen málokterý umělec se zapsal do povědomí garážových rockových legend více než The Sonics.

Them Again je druhé album severoirské skupiny Them, jejímž zpěvákem a autorem písní byl Van Morrison. Album bylo vydáno společností Decca Records ve Velké Británii 21. ledna 1966, ale neuspělo v hitparádě. V USA vyšlo v dubnu 1966, a umístilo nse a 138. místě v žebříčku Billboard.

Druhé a pro všechny případy poslední řadové album skupiny bylo nahráno v době, kdy se kapela nacházela ve stavu hrozícího kolapsu. Dodnes se neví, kdo na albu hrál kromě Vana Morrisona a baskytaristy Alana Hendersona, i když je pravděpodobné, že Jimmy Page byl při nahrávání Them málokdy daleko. Šestnáct písní je zde o něco méně soustředěných než na prvním LP. Materiál vznikal v obléhacích podmínkách, s neustále se měnící sestavou a vyčerpávajícím rozvrhem turné; v podstatě neexistovala žádná "skupina", která by zvuk soustředila, pouze Morrisonův hlas, takže materiál skáče od překvapivě zdrženlivé "I Put a Spell on You" až po garážově punkovou "I Can Only Give You Everything". Folk-rock se objevuje nejen v náladové coververzi Dylanovy "It's All Over Now, Baby Blue", ale také v Morrisonově autorské "My Lonely Sad Eyes", ale hlavním tahounem je soul, který Morrison vyzařuje všude - i když je tu i nějaká výplň, jeho hlas by klidně mohl sesadit z trůnu Micka Jaggera nebo Erica Burdona.

Stejně jako "Gloria" z první LP desky byla i "I Can Only Give You Everything" oblíbenou písní, kterou hrála řada amerických garážových kapel po celé zemi a jejímiž coververzemi se zabývaly skupiny jako The Liverpool Five, The MC5 a R.E.M. Píseň převzali také angličtí hitmakeři The Troggs a ve francouzštině Les Sultans (jako "Tu es impossible") a Ronnie Bird (jako "Chante"). Australská skupina The Clefs vydala verzi v roce 1966. V roce 2007 vydala verzi sanfranciská skupina The Ex-Boyfriends.

From Nowhere je debutové album anglické skupiny The Troggs vydané v roce 1966. Ve Spojených státech vyšlo s alternativním seznamem skladeb pod názvem Wild Thing. Původní fotografie na obalu alba byla pořízena 22. května 1966 v jeskyních Cheddar Caves v Somersetu ve Spojeném království. Album bylo znovu vydáno v roce 2003 společností Repertoire Records s pozměněným seznamem skladeb, který obsahoval všechny písně z britského originálu a amerického vydání, a s pěti bonusovými skladbami.

Debutová britská deska byla podstatně odlišná a výrazně horší než jejich první americké dlouhohrající album (Wild Thing), ačkoli osm písní se objevilo na obou deskách. Všechny skladby unikátní pro britské vydání jsou coververze: "Ride Your Pony" a obskurní "The Kitty Cat Song" (obě převzaté od Lee Dorseyho), "Louie Louie" a "Jaguar and Thunderbird" Chucka Berryho. A žádná z nich není tak žhavá. "Wild Thing" je vrcholem disku a zbytek sady je smíšený, vrcholy jsou prvoplánová síla "From Home" a "I Just Sing", stejně jako "Jingle Jangle", první z melodických balad Rega Presleyho. Naopak slabinou je vaudevillová "Hi Hi Hazel". Chybí "Lost Girl", "With a Girl Like You" nebo "I Want You", díky nimž byla americká Wild Thing lepším protějškem tohoto vydání, ačkoli ani to nezabránilo tomu, aby se From Nowhere vyšplhala na šesté místo britské hitparády.

Poslední album The Wailers pro Etiquette, Out of Our Tree, bylo poněkud zmatené. Trhalo se mezi coververzemi hitů z poloviny 60. let a původním materiálem, většinou v jejich dravém stylu nasáklém R&B, i když s vlivy britských invazních skupin a vznikající americké garážové rockové scény. Vrcholem alba byla jistě titulní skladba (nakonec zařazená na box set Nuggets), která se vyznačovala drásavým riffem ve stylu "Satisfaction". Ale ostatní původní čísla na desce byla frenetickými, ale nevýraznými přepisy rock'n'rollových čísel ve stylu 50. let, i když "Hang Up" byl docela poctivý drsný garážový rock. A bylo tu příliš mnoho coververzí známých hitů - "Hang on Sloopy", "I'm Down" od Beatles, "Unchained Melody", "Mercy Mercy", "Summertime" - které se nevyrovnaly známějším předchozím verzím ani k nim moc nepřidaly, i když ječivý bělošský vokál v "Little Sister" Hanka Ballarda je dost otřesný. Kdyby celé album bylo na úrovni "Out of Our Tree" a "Hang Up", jednalo by se o pozoruhodný kousek drátového, ostrého garážového rocku poloviny 60. let, ale příliš mnoho ze zbytku je zklamáním.

A Quick One je druhé studiové album anglické rockové skupiny The Who, vydané 9. prosince 1966. Verze alba s pozměněným seznamem skladeb vyšla pod názvem Happy Jack u Decca Records v dubnu 1967 ve Spojených státech, kde se píseň "Happy Jack" dostala do první čtyřicítky hitparád.

Na rozdíl od jiných alb skupiny, kde byl hlavním nebo jediným autorem písní kytarista Pete Townshend, se na albu A Quick One významně autorsky podíleli všichni členové skupiny: zpěvák Roger Daltrey přispěl jednou písní, baskytarista John Entwistle a bubeník Keith Moon dvěma. Album obsahovalo také coververzi písně Holland-Dozier-Holland "Heat Wave" a končí hudební suitou s názvem "A Quick One, While He's Away", která posloužila jako inspirace pro pozdější rockové opery, jimiž se skupina Who proslavila.

Píseň "Boris the Spider" vznikla poté, co John Entwistle popíjel s baskytaristou Rolling Stones Billem Wymanem. Vymýšleli vtipná jména pro zvířata, když Entwistle přišel s touto písní. "Boris the Spider" se rychle stala Entwistlovou nejpopulárnější písní, která se hrála i po desetiletích: v pozdějších letech často nosil náhrdelník s pavoukem a na těle své na zakázku vyrobené baskytary Alembic měl vyrytý vzor pavučiny (ten je vyobrazen na obalu Entwistlova alba Too Late the Hero z roku 1981).

Roger the Engineer (původně vydané ve Velké Británii jako Yardbirds a v USA, Německu, Francii a Itálii jako Over Under Sideways Down) je jediné studiové album anglické rockové skupiny Yardbirds ve Velké Británii a třetí album v USA. Bylo nahráno a vydáno v roce 1966, je také jediným albem Yardbirds, na kterém se na všech skladbách podílel kytarista Jeff Beck, a obsahuje veškerý původní materiál. Produkovali ho baskytarista Paul Samwell-Smith a manažer Simon Napier-Bell. Ačkoli britské vydání je autoritativními zdroji, jako je Official Charts Company, stále oficiálně vedeno jako Yardbirds,je od té doby je označováno, nejprve hovorově, poté polooficiálně, jako Roger the Engineer, což je název odvozený od kresby zvukového inženýra desky Rogera Camerona, kterou nakreslil člen kapely Chris Dreja.

Jedná se o jediné album Yardbirds, které se objevilo v britském žebříčku UK Albums Chart, kde se dostalo na 20. místo. V USA se dostalo na 52. místo v žebříčku Billboard 200, čímž se stalo nejvýše umístěným studiovým albem skupiny v USA. Nejznámější píseň alba, "Over Under Sideways Down", vyšla jako singl v květnu 1966, dva měsíce před vydáním alba. Album je zařazeno do knihy Roberta Dimeryho 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete. V roce 2012 se album umístilo na 350. místě v seznamu 500 nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone.