| Původ: | Londýn, Anglie |
| Aktivní roky: | 1978 - současnost |
| Styl: | Hard rock, heavy metal, biker metal |
| Vydavatelé: | City, Bronze, Mercury, GWR, Communiqué, Wacken, Cleopatra, Silver Lining Music |
| Web: | girlschool.co.uk |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Girlschool |
GIRLSCHOOL je britská rocková skupina, která vznikla v roce 1978 v rámci nové vlny britské heavy metalové scény. Často býva spojována se svými současníky MOTÖRHEAD a je po 40 letech aktivní činnosti nejdéle fungující čistě ženskou rockovou kapelou. Na počátku 80. let se díky třem albům punkově laděného metalu a několika singlům těšila ve Velké Británii velkému mediálnímu ohlasu a komerčnímu úspěchu, ale v následujících letech ztratila na dynamice.
V 90. letech a po roce 2000 se GIRLSCHOOL soustředily na koncerty a turné a natočily jen několik studiových alb. Během své kariéry procestovaly celý svět, hrály na mnoha rockových a metalových festivalech a vystupovaly s mnoha významnými hardrockovými a heavy metalovými kapelami. Udržují si celosvětový kult a jsou inspirací pro mnoho rockových hudebnic. Navzdory častým změnám v sestavě působily všechny původní členky, které jsou stále naživu - Kim McAuliffeová, Enid Williamsová a Denise Dufortová - ve skupině až do roku 2019, kdy Willamsová odešla. Původní kytaristka a zpěvačka Kelly Johnsonová zemřela v roce 2007 na rakovinu.
Kořeny Girlschool sahají až do roku 1975, kdy spolužačky a sousedky z Wandsworthu v jižním Londýně, Kim McAuliffeová (rytmická kytara, zpěv) a Dinah Enid Williamsová (basová kytara, zpěv), spolu s Tinou Gayleovou (bicí), založily dívčí rockové uskupení Painted Lady. Později se k nim připojila Deirdre Cartwrightová na sólovou kytaru; a když Val Lloydová nahradila Gayleovou za bicí soupravou, začaly vystupovat na lokální hospodské scéně.
„Důvod, proč jsme byly samé holky, byl ten, že jsme nemohly najít žádné chlapy, kteří by s námi chtěli hrát! Byla to přirozená věc,“ vysvětlila McAuliffeová v roce 1997 americkému hudebnímu novináři Garymu Graffovi čistě ženské složení uskupení.
Cartwrightová, která byla starší a hudebně zkušenější než ostatní, odešla v roce 1977, aby založila formaci Tour De Force, a poté se věnovala různým profesním příležitostem v hudební branži; dnes je uznávanou jazzovou kytaristkou. Její místo ve formaci krátce zaujala hostující Američanka Kathy Valentineová, která na inzerát v britských hudebních novinách Melody Maker nabídla své služby. Když se Valentineová v roce 1978 vrátila do Spojených států, aby založila Textones a později se připojila ke The Go-Go's jako baskytaristka, Painted Lady ukončily činnost.
McAuliffeová a Williamsová však byly stále odhodlané pokračovat v hudební dráze, aby unikly svým denním zaměstnáním v bance a pekárně. V dubnu 1978 obnovily sestavu, když k sobě přibraly kytaristku Kelly Johnsonovou a bubenici Denise Dufortovou. Nová čtveřice si změnila název na Girlschool (inspirovala se skladbou „Girls' School“, která byla B stranou hitu „Mull of Kintyre“ Paula McCartneyho a Wings z roku 1977) a okamžitě vyrazila na turné po malých sálech ve Francii, Irsku a Velké Británii.
V prosinci 1978 vydaly Girlschool u nezávislé nahrávací společnosti City Records, kterou vlastnil přítel skupiny Phil Scott, svůj první singl "Take It All Away". Ten se okamžitě začal hrát v rádiích a rychle se šířil po undergroundové scéně. Zaujal i Iana Kilmistera, známého jako Lemmy, lídra britské rockové formace Motörhead, který projevil zájem se s dívčí čtveřicí osobně setkat. Spolu s manažerem Motörhead a Hawkwind Dougem Smithem navštívil jejich koncert a nabídl jim místo předkapely na turné k desce Overkill na jaře 1979. Tím začalo dlouhodobé přátelství mezi oběma soubory.
Po zmíněném turné a několika dalších vystoupeních po boku velšských veteránů Budgie se Doug Smith stal manažerem Girlschool a zařídil jim smlouvu u britského vydavatelství Bronze Records. To v té době zastupovalo mimo jiné Uriah Heep, Motörhead a Juicy Lucy. Samotný konkurz vedl majitel labelu Gerry Bron, na kterého kapela zapůsobila svým sebevědomým pódiovým projevem i hudebními dovednostmi. V prosinci 1979 jim nabídnul kontrakt.
Gerry o nich později pronesl: „Šel jsem na jejich ranní zkoušku a byl jsem překvapen, jak dobře hrají na své nástroje – jak strašně šovinistické. Žádná z nich nevypadala zvlášť dobře, i když Kelly Johnsonová z dálky připomínala Farrah Fawcettovou, herečku z Charlieho andílků, ale něco na nich bylo…“
Britská rocková vlna známá jako Nová vlna britského heavy metalu, která se zrodila koncem 70. let a na počátku 80. let pronikla do mainstreamu, právě explodovala. Skupina tak díky silnému vydavatelskému zázemí získala ideální startovní pozici a mohla si začít budovat loajální fanouškovskou základnu.
V dubnu 1980 vstoupily Girlschool do studia se zkušeným producentem Vicem Mailem, který měl za sebou práci koncertního zvukaře pro veličiny jako The Who, Led Zeppelin, The Kinks nebo Jimi Hendrixe. Kromě toho produkoval první dvě zásadní desky Dr. Feelgood a řadu punkových nahrávek konce 70. let. V deseti úderných skladbách, kde se o hlavní vokály dělily Williamsová, McAuliffeová a Johnsonová, zachytil syrový, ale silný výraz skupiny.
Girlschool vydaly svůj debutový studiový počin Demolition v červnu 1980 a ten se v červenci vyšplhal na 28. místo britské albové hitparády. Společně s LP vyšly i singly "Emergency", "Nothing to Lose" a "Race with the Devil" (cover verze skladby původně nazpívané britskou rockovou formací The Gun).
Ve stejném období kralovaly britským žebříčkům nahrávky Judas Priest, Saxon, Def Leppard, Iron Maiden, Motörhead a dalších představitelů NWOBHM, kteří současně intenzivně koncertovali po celé Evropě. Girlschool se připojily k této metalové ofenzivě – projely celou Velkou Británii a vystoupily také na kontinentu, jak v roli hlavní hvězdy, tak jako support kapel Uriah Heep a Motörhead.
Dne 20. srpna byly skupiny Girlschool a Motörhead zaznamenány při živém vystoupení v Nottingham Theatre Royal pro televizní pořad Rockstage, který stanice ATV odvysílala 4. dubna 1981. V této době se formace těšila značné mediální pozornosti hudebních magazínů, rozhlasu i televize, které se zajímaly o fenomén úspěšné britské čistě ženské metalové kapely. Příval rozhovorů a propagace však nezastavil jejich tvůrčí činnost – v listopadu 1980 vydaly nový singl "Yeah Right".
V prosinci 1980 začaly Girlschool oficiálně nahrávat následovníka Demolition, opět s producentem Vicem Mailem, který mezitím produkoval klasické album Motörhead Ace of Spades. Během natáčení navrhl Maile studiovou spolupráci mezi oběma spřátelenými skupinami, což vyústilo ve vydání EP St. Valentine's Day Massacre. Tato nahrávka obsahuje coververzi písně Johnnyho Kidda & The Pirates "Please Don't Touch" a dva vzájemné covery: Motörhead hrají skladbu Girlschool "Emergency" a Girlschool naopak přehrávají "Bomber" od Motörhead. Na obalu jsou obě party stylizované jako gangsteři z dob prohibice a jejich 'molly' (společnice zločinců).
Všechny bicí party nahrála Denise Dufortová, protože bubeník Motörhead Phil 'Philthy Animal' Taylor se zotavoval ze zranění krku. Dufortová bubnovala i při vystoupení v televizním pořadu BBC One Top of the Pops z 19. února 1981, kde obě formace vystoupily pod přezdívkou Headgirl a zahrály "Please Don't Touch". EP se v únoru 1981 vyšplhalo na 5. místo britské singlové hitparády a v prosinci téhož roku získalo stříbrný certifikát – nejlepší prodejní úspěch obou kapel v té době.
Ve své autobiografii White Line Fever se zpěvák a baskytarista Lemmy Kilmister ohradil vůči kritikům, kteří jej obviňovali ze sexismu, a odkázal se na svou práci pro Girlschool. Uvedl: „Když najdu dobré rockerky, podám jim pomocnou ruku. Nikdy se mi nedostalo žádného uznání za to, že jsem pomohl prosadit ženy v rock'n'rollu, ale já jsem to udělal.“
V roce 2011 přiznal Johnu McNairovi z časopisu Mojo: „Popravdě řečeno, myslím na ženy, které jsem ztratil, ne na bývalé členy Motörhead. Wendy O. Williamsová byla skvělá žena. Zatraceně šílená. A Kelly Johnsonová z Girlschool – taky zemřela mladá, což byla strašná, strašná škoda. S Kelly jsem měl malý románek. Byla to hezká holka a skvělá kytaristka. Lidi mi říkali: 'Na holku je dobrá,' a já na to: 'Je lepší než ty, ty zmrde!' Když se Kelly dařilo, hrála jako Jeff Beck.“
Druhý studiový počin Hit and Run vznikl opět v Jackson's Studios v Anglii mezi prosincem 1980 a lednem 1981. Vyšel v dubnu 1981 a následoval jej stejnojmenný singl. V roce 2004 se dočkal reedice na CD u Castle, dceřiné značky Sanctuary Records, doplněné o bonusové skladby a rozsáhlé poznámky Joea Geesina z časopisu Record Collector. V roce 2005 bylo LP zařazeno na 289. místo v žebříčku 500 nejlepších rockových a metalových alb všech dob časopisu Rock Hard. Na obalu je zachycen vůz Buick Riviera z roku 1972.
Obě desky zaznamenaly ve Velké Británii výrazný úspěch – druhá se vyšplhala na 5. příčku albového žebříčku, singl dosáhl 33. pozice. LP bodovalo i na Novém Zélandu a v Kanadě, kde získalo zlatou desku. V USA bylo vydáno až roku 1982, a to s odlišným tracklistem, který obsahoval také několik skladeb z Demolition.
Úspěch Hit and Run učinil z Girlschool žádanou atrakci na britské hardrockové a heavymetalové scéně. Staly se headlinerkami ve středně velkých arénách v rámci vyprodaného turné nebo hostujícími kapelami na koncertech velkých jmen jako Black Sabbath či Rush. V USA sice tehdy koncerty neproběhly, ale v červenci zavítaly do Kanady.
Turné roku 1981 vyvrcholilo 28. srpna, kdy Girlschool vystoupily jako hlavní hvězdy pátečního večera třídenního Reading Festivalu. Jejich set byl později odvysílán v pořadu Friday Rock Show na BBC Radio 1, ale nikdy se oficiálně nevydal.
Na počátku roku 1982 následovalo další evropské turné. Na posledním koncertě v Kodani, kde doprovázely tehdy začínající Mercyful Fate, málem došlo k tragédii, když McAuliffeová utrpěla elektrický šok z mikrofonu. Naštěstí se rychle zotavila a mohla odcestovat na japonské turné i další evropské štace coby předkapela Rainbow během jejich šňůry k desce Difficult to Cure.
Poté se čtveřice pustila do práce na novém materiálu. Vyčerpávající kolotoč nahrávání, propagace a koncertování si ale vybral svou daň a jako první odešla baskytaristka Enid Williamsová – v březnu 1982, krátce po vydání EP Wildlife, které mělo sloužit jako předzvěst další nahrávky. Na doporučení Lemmyho ji nahradila Ghislaine 'Gil' Westonová, bývalá členka punkového uskupení The Killjoys.
Třetí studiové album Screaming Blue Murder vzniklo v únoru a březnu 1982 pod taktovkou Nigela Graye, známého producenta skupin The Police a The Professionals. LP vyšlo celosvětově v červnu 1982, ale navzdory silné propagaci se umístilo pouze na 27. místě britského žebříčku. Kritika jej většinou považovala za slabší než dva předchozí počiny.
Všeobecný dojem shrnul Eduardo Rivadavia na Allmusic, když o albu napsal: „Stejně jako jejich horliví učitelé a častí společníci Motörhead, i Girlschool využili krátkého období rozkvětu nové vlny britského heavy metalu v letech 1979–1981 k četným obálkám časopisů, vyprodaným turné a řadě hitových desek a singlů. V roce 1982 však všechny čekala změna. Jak bylo dobře zdokumentováno jinde, tento rok rozdělil nejlegendárnější sestavu Motörhead a v případě dívčí metalové kapely se kombinace vyčerpávajícího pracovního programu a rostoucího tlaku na oslovení mainstreamových fanoušků stala semenem jejich zkázy. Zakládající baskytaristka Enid Williamsová byla v novém roce tou první trhlinou, takže při natáčení třetího LP »Screaming Blue Murder« se skupina musela vyrovnávat s vysokým očekáváním všech a také s nástupem nové členky Ghislaine 'Gil' Westonové.“
„Není divu, že se věci nevyvíjely podle plánu a občasné záblesky loňské slávy jako silná titulní skladba, úvodní singl "Don't Call It Love" a jeho béčko "Wildlife" byly bohužel spíše výjimkou než pravidlem, a fanoušci se tak museli potýkat s řadou, upřímně řečeno, polovičatých hardrockových dílek – zaměnitelných písniček jako "Take It from Me", "When Your Blood Runs Cold" a naprosto zbytečné coververze "Live with Me" od Stones. Ke konci se díky "Hellrazor" podařilo nabídnout určité drobné zlepšení, ale neobvyklá závěrečná "Flesh and Blood" s řídkými kytarami, plíživými bicími a šeptaným vokálem připomínala mnohem víc 'výplň' než odvážný experiment. A nakonec právě tento nepříjemný boj mezi instinktem a nejistotou tlumí celkový dopad »Screaming Blue Murder« a při zpětném pohledu signalizuje začátek úpadku Girlschool.“
Původní vinylové vydání mělo na vnitřním obalu vytištěné texty skladeb, ačkoli ve Velké Británii byly první kopie omylem dodány s obyčejným, standardním přebalem. Rockový magazín Kerrang! poté zprostředkoval od Bronze Records radu, aby fanoušci napsali do vydavatelství – list s texty byl posílán obratem.
Britská edice měla také mírné zpoždění, a když se konečně dostala do prodeje, byla kapela již v plném proudu dvacetidílného domácího turné, které trvalo až do května 1982.
Později, 14. června 2004, vydala Castle Music CD, které je považováno za definitivní edici. Obsahovalo jedenáct bonusových skladeb a rozsáhlé poznámky od Joe Geesina z časopisu Record Collector. Ještě předtím vyšlo ve Velké Británii album na 2CD společně s následujícím Play Dirty; toto vydání však neobsahovalo žádný bonusový materiál.
Girlschool každopádně zůstaly silnou koncertní atrakcí. Jejich světové turné v roce 1982 vedlo k tomu, že poprvé hrály v USA na stadionech jako předskokanky Iron Maiden a Scorpions.
Americké publikum tehdy začalo masově objevovat kapely hnutí NWOBHM jako Judas Priest nebo Def Leppard a dívky i jejich vydavatelství byli odhodláni využít šanci a prosadit se na tomto velkém trhu.
Po návratu do Anglie začalo opět nepřetržité střídání nahrávání, koncertů a propagační práce. Nápor této rutiny Kelly Johnsonovou vyčerpával, začínala být unavená z hudby, kterou Girlschool hrály čtyři roky bez přestávky, a přemýšlela o odchodu. Ostatní členky se ji snažily přesvědčit, aby zůstala, a možnost nahrávat s britskými celebritami Noddym Holderem a Jimem Leou jako producenty kytaristku nakonec přece jen přiměla s kapelou pokračovat.
Holder a Lea, kteří se v těch letech ve Velké Británii vrátili k velkému úspěchu a popularitě s rockovou skupinou Slade ze 70. let, byli nejdříve najati pouze na produkci singlu, přičemž následující LP se mělo nahrávat v Los Angeles s producentem Quiet Riot Spencerem Profferem. Dobrá chemie, která mezi členy Slade a dívkami vznikla, ale nakonec vedla soubor k rozhodnutí nahrát v severním Londýně s Leou a Holderem nikoliv singl, ale celé čtvrté studiové album, a vzdát se tak cesty do USA.
V rámci propagace nového počinu tentokrát skupina citlivě změnila svůj vzhled i hudební styl, aby oslovila široké americké publikum, které Bronze považoval za více orientované na AOR a glam rock než na 'biker metal', který Girlschool produkovaly předtím. Play Dirty, vydané v říjnu 1983, má proto velmi vybroušený zvuk, je plné kláves, refrénů a melodií, ale zároveň postrádá velkou část agresivity a síly předchozích desek. Obsahuje také coververze písní Slade "High & Dry" a "Burning in the Heat" a skladbu T.Rex "20th Century Boy", která vyšla i jako singl.
Ve Velké Británii se deska nedostala do první padesátky hitparády a setkala se také s vlažným přijetím fanoušků i kritiky. Navíc měl boj mezi společnostmi Bronze a PolyGram o celosvětovou smlouvu kapely za následek i slabou propagaci v USA. Katastrofální vystoupení ve Wembley Areně před ZZ Top pak už jen dorazilo již tak zhoršenou image Girlschool v rodné zemi.
Eduardo Rivadavia si na Allmusic tentokrát nebral servítky: „Čtvrtá deska Girlschool, »Play Dirty« z roku 1983, byla pro průkopnickou dívčí kapelu nové vlny britského heavy metalu tím zlomovým okamžikem. Neotřelý hardrockový útok, který byl zodpovědný za tři řadová britská alba v Top 40, dívkám a jejich vydavatelství Bronze zjevně nestačil a přímo popřeli název tohoto disku dosud nejuhlazenějšímu a nejvanilkovějšímu počinu Girlschool. Bůh ví, co si mysleli, ale vsadil bych se, že post-glam popové úspěchy bývalé členky skupiny The Runaways Joan Jettové měly pravděpodobně vliv na vše, od nablýskaného obalu alba, přes najmutí bývalého člena Slade Noddyho Holdera (který je nechal nahrát ne jednu, ale dvě své obskurní písně) jako producenta, až po coververzi "20th Century Boy" od T. Rex – nemluvě o nesnesitelném singlu "1-2-3-4 Rock'n'Roll". Dokonce i několik originálů (např. "Breaking All the Rules") znělo, jako by byly vytrženy přímo z Chinnova a Chapmanova bubblegumového písničkářského sešitu, ale pravděpodobně nejvíce urážlivé jsou zbývající skladby, které kapela napsala, protože se tváří jako heavy metal (viz Vixenovská "Going Under" a Holderem napsaná "Burning in the Heat", poťouchlá titulní skladba a nesnesitelně syntezátorem přeslazená "Surrender" – tak odporná, že se nehodí ani k tomu, aby se jmenovala stejně jako píseň Cheap Trick). Každopádně to, co z tohoto žalostného debaklu zbylo (trochu povedenější čísla jako "Rock Me, Shock Me" a "Breakout"), přichází příliš, příliš pozdě na to, aby zachránilo celek, čímž se »Play Dirty« dostává na pochybné – i když ne zcela nezpochybnitelné – místo nejhoršího alba Girlschool.“
Na podporu této kolekce se Girlschool vydaly na dlouhé americké turné, někdy jako support Quiet Riot a Blue Öyster Cult, ale častěji jako headliner hrající v malých sálech a cestující po nepohodlných trasách. Johnsonová, která těžko snášela tento nezdravý život, opustila skupinu ještě před dokončením amerického turné (což v USA poškodilo propagaci) a odešla žít do Los Angeles k Vicki Bluové, bývalé baskytaristce The Runaways. S odchodem Kelly Johnsonové, která byla často považována za vizuální a hudební středobod kapely, téměř zkrachovalé vydavatelství Bronze Records neprodloužilo souboru smlouvu na další studiový projekt.
Na začátku roku 1984 Girlschool náhle potřebovaly novou kytaristku a zpěvačku, novou nahrávací smlouvu a úspěch v hitparádách, ale navzdory tíživé situaci se nevzdaly. Hledání nových členů ukončil příchod kytaristky Cris Bonacciové a zpěvačky a klávesistky Jackie Bodimeadové, obou z čistě ženské hardrockové formace She, která v té době hrála v londýnských klubech a snažila se získat kontrakt a pozornost britského hudebního tisku. Nové Girlschool, nyní pětičlenné uskupení, podepsaly smlouvu s americkou dceřinou společností PolyGram Mercury Records, která byla kdysi domovem The Runaways. Vydavatelství v kapele vidělo příležitost vytvořit konkurenci pro interprety s ženskou zpěvačkou, jako jsou Heart nebo Lita Ford, a posunulo její hudbu ještě více směrem k americkému rádiovému hard rocku.
Skupina navázala spolupráci s producentem Nickem Tauberem, který produkoval první nahrávky Thin Lizzy, nejúspěšnější desky Toyah a Marillion a pomáhal rozjíždět britskou glam metalovou partu Girl. Výsledné LP Running Wild nabídlo deset klávesami nabitých skladeb, které se ovšem výrazně lišily od nejslavnější tvorby Girlschool.
Následně se vydavatelství rozhodlo vydat Running Wild pouze v USA, kde deska vyšla v únoru 1985, ale ve skutečnosti se jí nedostalo větší marketingové podpory. Celkově nahrávka příliš nadšení nevzbudila. Recenze v časopise Kerrang! víceméně věrně odrážela názor Dufortové a McAuliffeové, které ji po letech označily za brak, případně i něco horšího. "Running Wild" na americkém trhu propadlo a rozhodně nepředstavovalo průlom, v jaký skupina a vydavatelství doufali.
Živé vystoupení bandu jako kvintetu v londýnském Camden Palace bylo natočeno pro VHS kazetu Play Dirty Live, která vyšla v roce 1985 a v roce 2005 byla znovu vydána na DVD pod názvem Live from London.
Na podporu desky odehrály Girlschool několik koncertů ve Velké Británii jako support glamrockové skupiny Hanoi Rocks, poté se připojily ke světovému turné Deep Purple a jako předkapela odehrály koncerty po celých USA. Jejich koncertní aktivity v roce 1985 završilo turné po Indii a Dálném východě. Vokální povinnosti si na pódiu rozdělily Kim McAuliffeová a Jackie Bodimeadová, která rovněž hrála na klávesy. Ta ale skupinu na konci turné opustila, aby se věnovala sólové kariéře.
Po špatném komerčním výsledku Running Wild rozvázali Mercury s kapelou smlouvu, takže Girlschool náhle zůstaly bez finančního zázemí a jejich kariéra se ocitla v zoufalé situaci. Nakonec se rozhodly vrátit ke svým kořenům a pokračovaly pouze jako kvarteto, přičemž Kim McAuliffeová převzala veškeré pěvecké povinnosti. V této sestavě vyrazily v listopadu a prosinci 1985 na britské turné jako předkapela Blue Öyster Cult; jejich bezprostředním cílem bylo odehrát co nejvíce koncertů a získat zpět část ztracené fanouškovské základny.
Na začátku roku 1986, opět díky Lemmymu, podepsaly smlouvu s novým vydavatelstvím Douga Smithe GWR Records, které pod svá křídla zařadilo i Motörhead. To je opět nakoplo a dívky okamžitě začaly ve studiu Jackson's v Rickmansworthu s producentem Vicem Mailem pracovat na novém materiálu. Prvním výstupem jejich činnosti byla spolupráce s britským glamrockovým zpěvákem Garym Glitterem na coververzi jeho hitu "I'm the Leader of the Gang (I Am)" z roku 1973, která vyšla jako singl v dubnu 1986.
Nightmare at Maple Cross, vydané v červenci téhož roku, znamenalo pro skupinu návrat ke zvuku Hit and Run a k typickým drsným textům. Získalo poměrně dobré recenze, ale do britských hitparád se neprobojovalo a v Severní Americe vyšlo až o rok později.
Dokonce i Eduardo Rivadavia byl k tomuto materiálu o pár let později vstřícnější a desku víceméně pochválil: „Poté, co Girlschool neuspěly na 'konkurzu' u Mercury Records s nevýrazným a málo prodávaným albem »Running Wild« z roku 1985, se v následujícím roce připojily ke svým starým parťákům Motörhead u zbrusu nového nezávislého labelu GWR a vydaly další album »Nightmare at Maple Cross«. Ne že by existovaly nějaké konkrétní důkazy o tom, že by Lemmy a spol. měli vliv na některé z lepších nových skladeb (jmenovitě "All Day, All Night", "Play with Fire" a "Turn It Up"), ale holky každopádně obnovily svou známost s těžšími riffy a agresivitou proto-Riot Grrrl. Svůj podíl na tom jistě měla i přítomnost producenta Vica Maileho, který je zodpovědný za rané triumfy Girlschool i Motörhead a postaral se o to, že i zjevně komerčnější a zpěvnější počiny na desce ("Never Too Late", "Back for More") byly zabaleny do pořádného ostnatého drátu.
Pokud se na desce objevily nějaké opravdu závažné opakované prohřešky, pak spočívaly v tom, že musely být opět použity covery jako vycpávka za chybějící spoluautorství zesnulé Kelly Johnsonové. Jejich glamově těžká jízda s "Tiger Feet" od Mud nebyla ani tak špatná (jejich trvání na vytěžování katalogu Chinn/Chapman bylo!), ale děvčata možná klesla na úplné dno, když spolupracovala s nechvalně proslulým Garym Glitterem na trapném provedení jeho "I'm the Leader of the Gang" (vydaném jako singl v Británii a zařazeném na americké vydání alba). Jako celek však byla »Nightmare at Maple Cross« pro oblíbenou dívčí metalovou partu napůl slibným krokem zpět z okraje útesu – škoda, že to nevydrželo.“
Na následném evropském turné dívky podpořily nové LP jako předskokanky skotské hardrockové skupiny Nazareth.
V lednu 1987, po pěti letech působení v uskupení, opustila Girlschool baskytaristka Gil Weston-Jonesová, aby se mohla více věnovat svému americkému manželovi. Její místo rychle zaujala Tracey Lambová, která působila jako baskytaristka v ženské NWOBHM kapele Rock Goddess a byla spoluhráčkou Cris Bonacciové ve formaci She. Girlschool pak zbytek roku věnovaly propagaci nového materiálu na americkém turné a vystoupením v různých televizních pořadech po celé Evropě. Ty završilo dlouhé evropské turné ve společnosti obvyklých kolegů z labelu Motörhead.
Na začátku roku 1988 začala skupina v Redwood Studios v Londýně zpracovávat materiál na nové album, tentokrát s producentem André Jacqueminem, známým svou spoluprací na deskách Monty Python. Studiový počin Take a Bite, vydaný u GWR v říjnu 1988, navazoval stylově na Nightmare at Maple Cross a přinesl silné, melodické metalové skladby s typickým humorem, který byl pro Girlschool charakteristický.
V rámci propagace této nahrávky odehrálo uskupení britské turné po boku Garyho Glittera, po němž následovalo další koncertní tažení po Severní Americe.
V roce 1989 cestovaly Girlschool po Evropě s fantasy metalovou kapelou Dio a později se připojily ke koncertní šňůře Black Sabbath v Sovětském svazu, kde koncertovaly až do konce roku. Po návratu z východu jim však GWR neprodloužila smlouvu a soubor se prakticky rozpadl. Hudební vkus publika se tehdy výrazně posouval ve prospěch grunge a extrémnějších forem metalu, což přimělo většinu kapel z éry Nové vlny britského heavy metalu k omezení činnosti nebo úplnému zániku – a Girlschool nebyly výjimkou.
I když se skupina oficiálně nerozpadla, už pro její členky nepředstavovala plnohodnotné zaměstnání. Cris Bonacciová se v tomto období připojila k britské zpěvačce Toyah Willcoxové kvůli propagaci desky Ophelia's Shadow a jedinou aktivitou Girlschool v roce 1990 bylo krátké turné po Španělsku. V prosinci pak Kim McAuliffeová, Cris Bonacciová, Denise Dufortová a navrátivší se baskytaristka Enid Williamsová spojily síly s Toyah Willcoxovou pod názvem She-Devils na prvním ročníku festivalu Women in Music v londýnském Shaw Theatre, kde zazněly skladby jak od Girlschool, tak od Toyah.
O několik měsíců později se tytéž hudebnice znovu sešly pod novým jménem Strange Girls, přičemž Dufortovou na bicí nahradila Lydie Gallaisová. Strange Girls podnikly v letech 1991 a 1992 klubová turné po Velké Británii a v létě 1991 předskakovaly Beach Boys během jejich koncertů v Německu. Sestava napsala několik skladeb a pořídila demo, ale jediným oficiálně vydaným záznamem z tohoto období zůstává píseň "Lust for Love", dostupná na albu Toyah Take the Leap! z roku 1993.
V roce 1992 Girlschool opět obnovily činnost, přibraly Jackie Carrerovou na baskytaru a nahrály eponymní desku Girlschool, první, kterou si samy produkovaly. LP distribuovalo britské nezávislé vydavatelství Communiqué Records. Menší mediální pokrytí této nahrávky znamenalo definitivní přesun skupiny do kultovního podhoubí – mimo zájem hlavního proudu, ale s oddanou fanouškovskou základnou.
Od této chvíle si členky kapely samy zajišťovaly management a koncerty, spoléhajíce se na svou pověst a kvalitu živých vystoupení. Jak samy uvedly v rozhovoru pro britský televizní pořad Raw Power: „Girlschool by hráli na každém záchodě, který najdeme!“
Po několika evropských vystoupeních nahradila Carrerovou před americkým turné navrátivší se Tracey Lambová. Sestavu však zanedlouho čekala další změna – na konci roku 1992 odešla Cris Bonacciová, která se nadále věnovala hudbě jako koncertní kytaristka a později producentka. Její místo hlavní kytaristky zaujala v roce 1993 staronová tvář – Kelly Johnsonová, která se po devíti letech života v Los Angeles, kde působila v kapele s Kathy Valentine a věnovala se autorské i produkční práci, vrátila zpět do Anglie.
Četné kompilace staršího materiálu, jež začaly vycházet už od roku 1989, udržovaly Girlschool na CD trhu a zajišťovaly jim dostatečnou viditelnost pro pravidelné koncertování po celém světě – často jako předkapela jiných NWOBHM legend, jako byli Motörhead nebo Saxon. V této době se skupina pravidelně účastnila rockových festivalů po celé Evropě, ať už jako Girlschool, nebo v různých jiných sestavách.
V roce 1995 vydalo Communiqué Records koncertní desku Girlschool Live, která zachycovala energii živých vystoupení kapely v tomto období a obsahovala nové písně "Knife" a "Little Green Men". Girlschool pokračovaly v aktivním koncertování po zbytek 90. let, přičemž vrcholem tohoto období bylo vystoupení na festivalu Wacken Open Air v pátek 6. srpna 1999.
Během celého tohoto období uskupení pracovalo na nových skladbách a v září 1998 zahájilo práce na nové studiovce. Kvůli závazkům z koncertního turné a dalším změnám v sestavě se však projekt nepodařilo dokončit. V roce 1999 navíc Girlschool znovu (v dobrém) opustila Johnsonová a o rok později také Lambová. Obě nahradily nová kytaristka Jackie 'Jax' Chambersová a navrátivší se Enid Williamsová, která se ke skupině vrátila po osmnácti letech. Johnsonová, které byla diagnostikována rakovina, a Lambová nicméně zůstaly s ostatními členkami v úzkém kontaktu.
Na začátku roku 2002 bylo konečně vydáno album 21st Anniversary: Not That Innocent, na jehož produkci se podílely Girlschool a Tim Hamill. Deska obsahuje skladby nahrané o tři roky dříve předchozí sestavou, doplněné o písně "Coming Your Way" a "Innocent", které natočilo aktuální obsazení.
Greg Prato ve své recenzi na Allmusic o nahrávce napsal: „Ve Spojených státech byly v 80. letech nejznámějšími metalistkami Lita Ford a Vixen. Ale za oceánem v Anglii způsobily Girlschool velký rozruch svým těžkým zvukem ve stylu Motörhead (což by nemělo být překvapením, protože se kamarádily s Lemmym a spol – obě skupiny spolu koncertovaly a nahrávaly).
Na přelomu 90. let a 21. století se nespočet metalových kapel minulých let dával znovu dohromady, a tak Girlschool oprášily sekery a Marshally a v roce 2002 vydaly album 21st Anniversary: Not That Innocent. Navzdory pauze mezi alby zůstal tvrdý zvuk skupiny nedotčen – Girlschool stále sází spíše na syrové riffování než na popovou melodičnost (což je pravý opak oproti jejich výše zmíněným americkým kolegyním). Fanoušci klasického motorkářského metalu a 'nové vlny britského heavy metalu' si toho na albu určitě pro sebe najdou dost, zejména takové vynikající skladby jako "Mad Mad Sister" a "Stay Wild". Přesto si texty Girlschool v nejbližší době nespletete se Shakespearovými sonety, jak dokazuje třeba "Little Green Men". Celkově se však Girlschool drží svého původního plánu – být drsnými, pohotovými a na večírcích sršet rockem. Fanoušci vrcholných raných let Girlschool by si s albem »21st Anniversary: Not That Innocent« rozhodně měli přijít na své.“
V roce 2003 se skupina opět ocitla ve studiu, kde natáčela split album The Second Wave: 25 Years of NWOBHM, které vzniklo pod hlavičkou vydavatelství Communiqué a obsahovalo po pěti skladbách pro Oliver/Dawson Saxon, Tygers of Pan Tang a Girlschool. Turné tří zmíněných uskupení se však nepodařilo zorganizovat, a tak v říjnu 2004 Girlschool absolvovaly koncertní šňůru na podporu nahrávky s Tygers of Pan Tang a Paulem Di'Anno.
Na další studiový počin tentokrát fanoušci nemuseli čekat tak dlouho jako v minulosti. Ještě před vydáním remasterovaných edic svých prvních čtyř desek přišly Girlschool v červenci 2004 s jubilejní desátou řadovkou Believe. Šlo o první album složené kompletně novou sestavou a nahrané v domácím studiu Jackie Chambersové, což se promítlo do některých skladeb, kde je patrná snaha posunout styl kapely novým směrem.
Obměněné obsazení vneslo do formace novou rovnováhu – Jackie se podílela na tvorbě všech skladeb a možnost využít opět dvě zpěvačky vedla ke zlepšení vokálů i sborových partů. Bohužel se LP distribuovalo velmi omezeně a zůstalo mimo dosah velké části potenciálních posluchačů. V roce 2005 proto vyšlo znovu v novém balení spolu s DVD obsahujícím záznam koncertů z roku 2000, které skupina nabízela prostřednictvím svých oficiálních stránek.
Po prvním vydání Believe následovalo turné po USA a Evropě, ale plánovaný koncertní záznam s pracovním názvem Girlschool Live at the Garage se nakonec neuskutečnil. V červnu 2005 vyrazily Girlschool na britské turné s kapelou Vixen a na podzim se připojily k oslavám 30. výročí založení Motörhead na společné šňůře po Evropě. V průběhu téhož roku se představily i na letních festivalech v Nizozemsku a Anglii a předskakovaly Alice Cooper ve Španělsku.
Účast na rockových a metalových festivalech se pro Girlschool stala v následujících letech běžnou praxí. Vystupovaly na velkých open air akcích jako Headbangers Open Air 2006, Bang Your Head!!!! 2007, Wacken Open Air 2008 a Wacken Rocks 2009 v Německu, Hellfest Summer Open Air 2009 ve Francii, Hard Rock Hell 2007 a 2009 či Bloodstock Open Air 2009 v Anglii, Power Box Festival 2007 v USA a na menších setkáních, jako byl Rock of Ages Fest (Anglie, 2007) a Metal Female Voices Fest (Belgie, 2008). Součástí jejich koncertního plánu se 26. července stala i Benátská noc v České republice. V roce 2007 předskakovaly Heaven & Hell, o rok později Dio a v roce 2009 Hawkwind a znovu Motörhead.
Ne všechny události byly však radostné. Dne 15. července 2007 podlehla po šesti letech náročné léčby rakovině páteře Kelly Johnsonová. Tracey Lambová přečetla na jejím pohřbu vlastní smuteční řeč a 20. srpna téhož roku odehrály Girlschool vzpomínkový koncert v Soho Revue Baru v Londýně, na kterém vystoupilo mnoho Kellyiných přátel i bývalých spoluhráček. Další koncert na podporu Cancer Research UK následoval 8. září 2007 na festivalu Rock of Ages v Tamworthu.
Nové album Legacy, vydané v říjnu 2008, je oslavou jak zesnulé kytaristky, tak 30. výročí založení Girlschool, čímž se staly dosud nejdéle fungujícím ženským rockovým uskupením na světě. Nahrávku si produkovaly samy za asistence Tima Hamilla a jednotlivé skladby odhalují širokou paletu vlivů – od NWOBHM přes punk až po alternativní rock ze západního pobřeží.
Pro podtržení slavnostní atmosféry se na desce objevuje množství hostujících hudebníků. V několika písních přispěli vokály a kytarami členové Heaven & Hell, Twisted Sister a Motörhead. Celou kolekcí prostupuje 'duch' Kelly Johnsonové a skladba "Legend" jí je přímo věnována.
Deska si vysloužila výborné recenze a německý label SPV/Steamhammer zajistil její celosvětovou distribuci. V rámci oslav Girlschool odehrály 16. prosince speciální koncert k 30. výročí existence v londýnském klubu Astoria 2.
Metalové veteránky se účastnily i dalších významných událostí. Byly například mezi mnoha zpěvačkami, které účinkovaly na singlu "Celebrate" německé metalové královny Doro Peschové, vydaném v roce 2008. Na konci téhož roku, 13. prosince, se Jackie Chambersová a Enid Williamsová objevily také na pódiu při koncertu k 25. výročí Doro v Düsseldorfu.
Na počátku roku 2010 se Girlschool nejprve zapojily do projektu cornwallské mládežnické organizace Livewire, která natočila coververzi singlu "Emergency" s cílem získat finanční prostředky pro oběti zemětřesení na Haiti. Následně se vydaly na evropské turné po boku kanadské metalové legendy Anvil.
V roce 2011 se skupina opět uchýlila do studia, kde nově nahrála své klasické LP Hit and Run z roku 1981. Výsledkem byla reedice Hit and Run – Revisited, která vyšla 26. září 2011 u příležitosti 30. výročí původní nahrávky. Obsahovala bonusové skladby "Demolition Boys" a duet s Doro v nové verzi titulní písně.
Během let 2011 a 2012 koncertovalo uskupení převážně po Evropě, s výjimkou tří vystoupení v Brazílii, Kanadě a Turecku. V roce 2013 se dámy kromě evropského turné znovu vrátily do Brazílie, odehrály jeden koncert v sousední Argentině a dvakrát se představily japonskému publiku. Česká republika se dočkala jejich vystoupení 15. června v Olomouci na Bounty Rock Café Open Air.
Na začátku roku 2015 přišla znovu ke slovu studiová práce a Girlschool nahrály s producentem Chrisem Tsangaridesem nový studiový počin Guilty as Sin. Vyšel 13. listopadu a šlo o první desku s původním materiálem po dlouhých sedmi letech od Legacy z roku 2008.
Recenze LP většinově chválily a oceňovaly neochvějnou energii formace. Na serveru rockpages.gr o novince napsali: „... »Guilty As Sin« není nic jiného než čistý rokenrol s písněmi, které jsou napsané tak, aby se holky na pódiu zapotily a nadchly jejich odrostlejší publikum. ... Zdá se, že tímto albem Girlschool prokazují úctu nejen sobě a svému publiku, ale také rock'n'rollové myšlence, které už sedmadvacet let slouží třinácti opravdu dobrými alby. Je podstatné, že kapely jako Girlschool tu stále jsou a nabízejí tento jedinečný pocit i dnes...“
Web zrockr.com vyzdvihl rozmanitost nahrávky: „... »Guilty as Sin« jako by se nedrželo jednoho skutečně ustáleného stylu; holky se na něm pohybují všude možně, ale na relativně omezené délce trvání se jim podařilo naservírovat skvělý sortiment skladeb. Jsou tu skladby, které mají syrový, punkový nádech, i skladby modernějšího střihu, které by se v dnešních rádiích rozhodně neztratily. Dokonce se dočkáme i nečekané coververze klasiky Bee Gees v podobě skladby "Staying Alive!". Fanoušek může být rád, že se kapela pokouší o modernizaci, aniž by však podlehla a napodobila všechny moderní trendy, což udělala řada jiných klasických umělců, často s nevalným výsledkem. Zvuk Girlschool zde pokrývá spoustu konců spektra, ale stále funguje jako soudržný celek s výsledky, které mluví samy za sebe. Určitě uslyšíte více skladeb, které budou patřit k vrcholům. Girlschool žije i v 21. století a jejich poslední studiové album rozhodně stojí za to...“
Ještě před vydáním novinky se kvarteto v létě vydalo na turné po Spojených státech a Kanadě. Koncem roku zahájilo propagační šňůru po Německu a Skandinávii, která se přelila do následujícího roku a zahrnula většinu západoevropských zemí.
Dne 30. ledna 2019 bylo na oficiálních stránkách oznámeno, že Girlschool se opět rozešly s baskytaristkou Enid Williamsovou. Na její místo se vrátila staronová členka Tracey Lambová.
Další roky se opět vyznačovaly neúnavným koncertováním bez výraznější studiové práce. Až 27. února 2023, po kratším britském únorovém turné, se rokerky zpěvem podílely na singlu "Don't Get Mad... Get Even", který vydala kapela Alcatrazz, jejich kolegové od stejného labelu.
O dva měsíce později, 25. dubna, skupina vydala singl "Are You Ready?" s doprovodným videoklipem a oznámila, že po osmi letech představí v červenci nový studiový počin WTFortyfive?, což se 28. července díky vydavatelství Silver Lining Music stalo skutečností.
Neil Arnold na webu Metalforcesmagazine, který albu udělil 8,5 bodu z deseti, mimo jiné napsal: „Od jejich posledního opusu »Guilty As Sin« uplynulo dlouhých osm let, ale s »WTFortyfive?« je to do značné míry nástup nové éry, zejména co se zvuku týče, protože čistě ženské metalistky přicházejí vyzbrojené současnou dynamikou, která vdechuje jejich důvěryhodným nástrojům nový život. Nicméně atmosféra nové vlny britského heavy metalu zůstává, protože dámy vytáhly velké zbraně v podobě háčky nabitých refrénů.
Nejedná se však o žádný výbuch z minulosti, snad s výjimkou vynikající předělávky klasiky "Born To Raise Hell" od Motörhead, na které hostují Duff McKagan (Guns N' Roses), Biff Byford (Saxon) a Phil Campbell (Motörhead). Vedle šlapavých hymen se Girlschool nevyhýbají ani temnějším odstínům. Například zádumčivá "Cold Dark Heart" je hřmotná svou gotickou estetikou, změnou nálady ve středním tempu, která podtrhuje smrtelně vážnou povahu této metalové bestie. I tak je to ale deska plná variací; drzost a zábavnost "It's A Mess" poukazuje na hravou povahu Joan Jettové, "Invisible Killer" (která se, jak předpokládám, týká pandemie koronaviru) je přímočará rockovka, "Up To No Good" má bubblegum punkovou švihlost a "Believing In You" se nese jako hybrid Led Zeppelin a AC/DC.
Jistě, některé texty jsou trochu klišovité, ale tohle je Girlschool, ne Bob Dylan. Každý si tu najde něco, ať už má rád L7, The Runaways, Saxon, Motörhead, Def Leppard, Heart nebo dokonce The Bangles! Kapela vytváří spoustu zábavných háčků, ale s extra ocelovou vycpávkou a vážnými šmouhami, a Kim McAuliffe nikdy nezněla tak dravě a zároveň všestranně. »WTFortyfive?« je pořádná rock'n'rollová deska od legendární rock'n'rollové kapely. Po pětačtyřiceti letech mladí v srdci jsou Girlschool stále silné.“
Na podporu nového LP se dámy nejprve 6. října zúčastnily festivalu Rising Fest ve Francii a poté vyrazily během následujícího týdne na několik koncertů na sever do Finska. Koncem roku by měly poprvé ve své kariéře zavítat do Bratislavy a únor toho příštího strávit společně s NWOBHM kolegy Raven a Alcatrazz na krátkém britském turné.
Redaktor časopisu Revolver Christopher Scapelliti výstižně popsal hudbu Girlschool jako punk-metalový mix, tvrdý, ale dostatečně popový pro rádia. Vlivy klasického hard rocku a heavy metalu jsou přítomny v hudebním zázemí všech původních členek a jsou patrné zejména v čisté a někdy bluesové sólové kytaře Kelly Johnsonové. Je znát, že na dívky měli vliv umělci jako Led Zeppelin, Black Sabbath, David Bowie, T.Rex nebo Suzi Quatro.
Punk rock měl přímý vliv nejen na zrod Nové vlny (New Wave), ale ovlivnil i Novou vlnu britského heavy metalu a byl stále populární i v době vzniku tohoto ženského kvarteta. Denise Dufortová i Gil Westonová navíc ještě předtím, než se připojily k Girlschool, působily v punkových formacích. „Jsme příliš heavy na to, abychom byli new wave, a příliš punk na to, abychom byli heavy metalová kapela,“ vysvětlila McAuliffeová v roce 1980 Robbi Millarovi z časopisu Sounds. Syrový a téměř živý zvuk nahrávek prvních dvou desek produkovaných Vicem Mailem dokonale reprezentuje základní hudební složku skupiny v letech 1979 až 1982, které byly pro Girlschool nejúspěšnější.
Kombinace metalu a punku byla velkou částí zvuku, který na počátku 80. let ve Spojeném království vynesl ke slávě a úspěchu v hitparádách také Motörhead. Tento styl, turné a nahrávky pořízené společně s Lemmyho partou, džínami a kůží tvořený vzhled dívek, stejně jako jejich bouřlivé a alkoholem poháněné chování mimo pódium, skupině brzy vyneslo přezdívku 'sestry Motörhead', se kterými byly často ztotožňovány až do zániku Motörhead na konci roku 2015. Úzké spojení s Motörhead na počátku kariéry pomohlo Girlschool dosáhnout jejich raného úspěchu.
Rostoucí tlak na oslovení mainstreamového publika, rychlá změna vkusu britských rockových fanoušků s úpadkem fenoménu NWOBHM a šance prorazit na americkém trhu přiměly Girlschool ke změně stylu, počínaje deskou Screaming Blue Murder z roku 1982. Jejich zvuk se po úspěchu LP Pyromania od Def Leppard stal s příchodem klávesových nástrojů na studiovém počinu Play Dirty uhlazenějším a směřoval k hard rocku a glam metalu, čímž ztratil syrovost rané tvorby.
„Podepsali jsme smlouvu s americkým vydavatelstvím a tím pádem na nás byl vyvíjen určitý tlak, abychom zněli američtěji,“ vysvětlovala McAuliffeová, když mluvila o krotkém zvuku kolekce Running Wild. Také image se změnil k ženštějšímu a sofistikovanějšímu stylu, napodobujícímu úspěšné americké glammetalové skupiny té doby a obecně následoval směr trhu. Neúspěšný pokus o vytvoření niky pro Girlschool v USA a rychle se měnící chování nahrávacího průmyslu však uskupení přiměly změnit názor a vrátit se ke svému původnímu stylu, který si zachovává dodnes.
Samotné členky popisovaly svou hudbu různými způsoby – od 'slapstick rocku' až po 'dravý heavy metal rock'n'roll'. A i když uznávaly, že jejich tvorba má kořeny v NWOBHM, bylo někdy obtížné přiřadit jejich skladby k jednomu žánru či subžánru rockové hudby.
Stejně jako většina punkových textů mají i Girlschool obvykle krátké a přímé lyriky, které často odrážejí divoký rock'n'rollový životní styl a pojednávají o sexu a romantice z ženského pohledu, přičemž využívají obrácený sexismus a smysl pro humor. Ačkoli se mnohé jejich písně točí kolem těchto témat, samotné členky se nikdy neuchýlily k sexappealovým trikům. Jak v roce 1982 uznale poznamenal Creem: „Girlschool nepropagují své pohlaví.“ Některé jejich skladby se věnují i vážnějším tématům, jako jsou vykořisťování a zneužívání žen, vraždy, závislosti, ničení životního prostředí a společenské i politické otázky.
Skutečnost, že toto těleso tvoří ženy, byla kromě zjevného marketingového triku založeného na sexualitě na sexistické a muži ovládané heavymetalové scéně vždy vnímána jako handicap – zejména na počátku 80. let, kdy metal ve Velké Británii rychle nahrazoval punk ve vkusu mnoha mladých mužů. Girlschool si však svým muzikantským uměním a agresivním, ale zároveň zábavným přístupem rychle získaly publikum NWOBHM, které je přijalo s respektem, a vytvořily si věrnou fanouškovskou základnu. Podle slov Kelly Johnsonové byly Girlschool tak dobře přijaty, protože většina publika byli headbangeři, kteří trávili čas třesením hlavou a skoro se na ně nedívali.
V roce 1980 založili nejvášnivější příznivci fanklub s názvem 'The Barmy Army', který skupinu sledoval a podporoval během každého turné ve Velké Británii a Evropě. Fanklub ale nepřežil úpadek popularity a koncem roku 1982 téměř ukončil svou činnost.
Britský odborný tisk si Girlschool všiml a zejména týdeníky jako Sounds a později Kerrang! věnovaly v období jejich největší mediální exponovanosti a úspěchu v hitparádách tomuto uskupení titulní stránky a často psaly buď o jejich energických vystoupeních, nebo o řádění mimo pódium. V roce 1980 časopis Sounds zvolil skupinu druhou v kategorii 'Nejlepší nováček' a Kelly Johnsonová obsadila třetí místo mezi zpěvačkami. O dva roky později zařadil Kerrang! Johnsonovou ve stejné kategorii dokonce na druhou příčku. V té době britské rozhlasové stanice ochotně zařazovaly singly Girlschool do vysílání a kvarteto se objevovalo i v hudebních televizních pořadech. Vrcholem bylo vystoupení v pořadu Top of the Pops v dubnu 1981 na podporu skladby "Hit and Run".
Oproti tomu změna hudebního směru v roce 1984 a náhlý příklon k americkému trhu nebyly doma přijaty s nadšením. Proměna postoje i image – například videoklip k písni "Running Wild", který MTV často rotovala, zobrazoval členky kapely s výrazným make-upem, natupírovanými vlasy a efektními kostýmy připomínajícími styl tehdejší glammetalové scény – znechutila britské fanoušky, kteří je stále vnímali jako drsné 'sesterské' uskupení Motörhead, nikoli jako konkurentky Mötley Crüe a Ratt. Během dvou let se Girlschool propadly z pozice headlinera na band, která měla problém zajistit si koncertní zastávky ve Spojeném království. Návrat k původnímu zvuku přišel pozdě a skupina již nedokázala znovu oslovit širokou fanouškovskou základnu ze své zlaté éry. Koncem osmdesátých let se jejich status zúžil na kultovní a McAuliffeová si v rozhovoru s novinářem Malcolmem Domeem posteskla, že v Británii o ně nikdo nestojí.
Hudební recenzenti a kritici opakovaně spojovali tvorbu pozdějších čistě ženských metalových kapel se stylem Girlschool a označovali je za formaci, která podobně jako dříve The Runaways pomohla ženám prorazit na rockové scéně. Williamsová však v roce 2004 uvedla, že podle její zkušenosti kapela inspirovala k zakládání hudebních projektů spíše chlapce než dívky. Přestože některé významné ženské metalové formace z přelomu tisíciletí, jako Crucified Barbara nebo Drain STH, vliv Girlschool výslovně popíraly, americká rocková skupina The Donnas naopak jejich inspirační vliv otevřeně přiznala.
