| Původ: | Londýn, Anglie |
| Aktivní roky: | 1978 - současnost |
| Styl: | Hard rock, heavy metal, biker metal |
| Vydavatelé: | City, Bronze, Mercury, GWR, Communiqué, Wacken, Cleopatra, Silver Lining Music |
| Web: | girlschool.co.uk |
GIRLSCHOOL je britská rocková skupina, která vznikla v roce 1978 v rámci nové vlny britské heavy metalové scény. Často býva spojována se současníky MOTÖRHEAD a je po 40 letech aktivní činnosti nejdéle fungující čistě ženskou rockovou kapelou. Na počátku 80. let se díky třem albům punkově laděného metalu a několika singlům těšila ve Velké Británii velkému mediálnímu ohlasu a komerčnímu úspěchu, ale v následujících letech ztratila na dynamice.
V 90. letech a po roce 2000 se kapela soustředila na koncerty a turné a natočila jen několik studiových alb. Během své kariéry procestovala celý svět, hrála na mnoha rockových a metalových festivalech a vystupovala s mnoha významnými hardrockovými a heavy metalovými kapelami. Udržuje si celosvětový kult a je inspirací pro mnoho rockových hudebnic. Navzdory častým změnám v sestavě působily všechny původní členky, které jsou stále naživu - Kim McAuliffeová, Enid Williamsová a Denise Dufortová - ve skupině až do roku 2019, kdy Willamsová odešla. Původní kytaristka a zpěvačka Kelly Johnsonová zemřela v roce 2007 na rakovinu.
Kořeny skupiny sahají až do roku 1975, kdy spolužačky a sousedky z Wandsworthu v jižním Londýně, Kim McAuliffeová (rytmická kytara, zpěv) a Dinah Enid Williamsová (basová kytara, zpěv) spolu s Tinou Gayleovou (bicí), založili dívčí rockovou kapelu Painted Lady. Později se k nim připojila Deirdre Cartwrightová na sólovou kytaru; a když Val Lloydová nahradila Gayleovou na bicí, začaly hrát na místní hospodské scéně.
„Důvod, proč jsme byly samé holky, byl ten, že jsme nemohly najít žádné chlapy, kteří by s námi chtěli hrát! Byla to přirozená věc,“ vysvětlila McAuliffeová v roce 1997 americkému hudebnímu novináři Gary Graffovi čistě ženské složení kapely.
Cartwrightová, která byla starší a hudebně zkušenější než ostatní členové, odešla v roce 1977, aby založila skupinu Tour De Force, a poté se vydala za různými profesními příležitostmi v hudební branži; nyní je uznávanou jazzovou kytaristkou. Její místo ve skupině na krátkou dobu zaujala hostující Američanka Kathy Valentineová, která skupinu oslovila prostřednictvím inzerátu v britských hudebních novinách Melody Maker. Když se Valentineová v roce 1978 vrátila do Spojených států, aby založila skupinu Textones a později se připojila k The Go-Go's jako baskytaristka, Painted Lady se rozpadli.
McAuliffeová a Williamsová však byli stále ochotni pokračovat v hudební kariéře, aby unikli svým denním zaměstnáním v bance a pekárně. Skupinu reformovali v dubnu 1978, když k sobě přibraly kytaristku Kelly Johnsonovou a bubenici Denise Dufortovou. Nová sestava si změnila název na Girlschool (převzala ho z písně "Girls' School", která byla B stranou hitu "Mull of Kintyre" Paula McCartneyho a skupiny Wings z roku 1977) a okamžitě vyrazila na turné po malých sálech ve Francii, Irsku a Velké Británii.
V prosinci 1978 vydali Girlschool u nezávislé nahrávací společnosti City Records, kterou vlastnil přítel kapely Phil Scott, svůj první singl "Take It All Away", který se hned začal hrát v rádiích a koloval po undergroundové scéně. Dozvěděl se o něm také Ian Kilmister, známý jako Lemmy, lídr britské rockové skupiny Motörhead a chtěl se s dívčí kapelou setkat. Společně s manažerem Motörhead a Hawkwind Dougem Smithem se šel podívat na jejich živé vystoupení a nabídl jim místo předkapely na turné k desce Overkill na jaře 1979. To byl začátek trvalého vztahu mezi oběma kapelami.
Po turné a několika dalších koncertech s velšskými hvězdami Budgie se Doug Smith stal manažerem Girlschool a získal pro ně angažmá u britského vydavatelství Bronze Records, které v té době bylo domovem Uriah Heep, Motörhead a Juicy Lucy. Konkurzu se zúčastnil sám majitel Bronze Gerry Bron, na kterého dívky zapůsobili svým pódiovým projevem a muzikantskými schopnostmi a v prosinci 1979 jim nabídl smlouvu se svým vydavatelstvím.
Gerry o nich později řekl: „Šel jsem na jejich ranní zkoušku a byl jsem překvapen, jak dobře hrají na své nástroje - jak strašně šovinistické. Žádná z nich nevypadala zvlášť dobře, i když Kelly Johnsonová vypadala z dálky jako Farrah Fawcettová, herečka z Charlieho andílků, ale něco na nich bylo...“
Britské rockové hnutí známé jako Nová vlna britského heavy metalu, které začalo koncem 70. let a do hlavního proudu proniklo počátkem 80. let, ve Spojeném království právě explodovalo a kapela tak získala podporu silného vydavatelství přesně v ten správný čas, aby využila tohoto okamžiku a vytvořila si pevnou fanouškovskou základnu.
V dubnu 1980 vstoupily dívky do nahrávacího studia se zkušeným producentem Vicem Mailem, který pracoval jako koncertní zvukař pro mnoho významných kapel, jako byli The Who, Led Zeppelin nebo The Kinks a také pro Jimiho Hendrixe; produkoval také první dvě zásadní alba Dr. Feelgood a alba několika punkových kapel na konci 70. let. V deseti krátkých písních, kde se o hlavní vokály dělily Williamsová, McAuliffeová a Johnsonová, zachytil syrový, ale silný zvuk kapely.
Girlschool vydali své debutové album Demolition v červnu 1980 a to se hned v červenci umístilo na 28. místě britské albové hitparády. Spolu s nim vyšly také singly "Emergency", "Nothing to Lose" a "Race with the Devil" (coververze písně, kterou původně nazpívala britská rocková skupina The Gun).
Ve stejném období se na vysokých příčkách britských žebříčků umístila alba a singly Judas Priest, Saxon, Def Leppard, Iron Maiden, Motörhead a dalších kapel NWOBHM, které zároveň podnikaly turné a koncerty po celé Evropě. Girlschool se účastnili této zběsilé anglické metalové invaze, projely Velkou Británii a navštívily také Evropu jako hlavní hvězdy i jako doprovod spřízněných kapel Uriah Heep a Motörhead.
Dne 20. srpna byly skupiny Girlschool a Motörhead natočeny při živém vystoupení v Nottingham Theatre Royal pro pořad Rockstage, který stanice ATV odvysílala 4. dubna 1981. V tomto období si skupina užívala intenzivního mediálního zájmu hudebních časopisů, rádia a televize, které se zajímaly o novinku v podobě úspěšné britské čistě ženské metalové skupiny. Příval rozhovorů a propagace ale nezastavil produkci písní a dívky v listopadu 1980 vydaly nový singl "Yeah Right".
V prosinci 1980 začali holky oficiálně nahrávat následovníka Demolition, opět s producentem Vicem Mailem, který mezitím produkoval klasické album Motörhead Ace of Spades. Během nahrávání Maile navrhl studiovou nahrávací spolupráci mezi oběma spřátelenými kapelami, což vyústilo ve vydání EP St. Valentine's Day Massacre. Toto EP obsahuje coververzi písně Johnnyho Kidda & The Pirates "Please Don't Touch" a dva vlastní covery, přičemž Motörhead hrají skladbu Girlschool "Emergency" a Girlschool hrají skladbu Motörhead "Bomber". Na obalu jsou obě kapely oblečeny jako gangsteři z dob prohibice a jejich molly (slangový výraz pro společnici profesionálního zločince).
Bicí ve všech písních odehrála Denise Dufortová protože bubeník Motörhead Phil 'Philthy Animal' Taylor se zotavoval ze zranění krku. Na bicí hrála také během televizního pořadu BBC One Top of the Pops z 19. února 1981, kde obě kapely zahrály skladbu "Please Don't Touch" pod přezdívkou Headgirl. EP se v únoru 1981 dostalo na 5. místo v UK Single Chart a v prosinci 1981 získalo stříbrný certifikát, což byl v té době nejlepší prodejní výsledek obou kapel.
Ve své autobiografii White Line Fever se zpěvák a baskytarista Lemmy Kilmister pustil do kritiků, kteří ho obviňovali ze sexismu, s odkazem na jeho práci pro Girlschool. Uvedl: „Když najdu dobré rockerky, podám jim pomocnou ruku. Nikdy se mi nedostalo žádného uznání za to, že jsem pomohl prosadit ženy v rock'n'rollu, ale já jsem to udělal.“
V roce 2011 přiznal Johnu McNairovi z časopisu Mojo: „Popravdě řečeno, myslím na ženy, které jsem ztratil, ne na bývalé členy Motörhead. Wendy O. Williamsová byla skvělá žena. Zatraceně šílená. A Kelly Johnsonová z Girlschool - taky zemřela mladá, což byla strašná, strašná škoda. S Kelly jsem měl malý románek. Byla to hezká holka a skvělá kytaristka. Lidi mi říkali: "Na holku je dobrá," a já na to: "Je lepší než ty, ty zmrde!". Když se Kelly dařilo, hrála jako Jeff Beck.“
Druhé album Hit and Run bylo, stejně jako jeho předchůdce, nahráno opět v Jackson's Studios v Anglii v období od prosince 1980 do ledna 1981. Vyšlo v dubnu 1981 a brzy jej následoval stejnojmenný singl. V roce 2004 vyšlo znovu na CD u Castle, dceřiné společnosti Sanctuary Records, s bonusovými skladbami a rozsáhlými poznámkami od Joe Geesina z Record Collector's. V roce 2005 se umístilo na 289. místě v žebříčku 500 nejlepších rockových a metalových alb všech dob časopisu Rock Hard. Auto na obalu je Buick Riviera z roku 1972.
Obě nahrávky byly ve Velké Británii velmi úspěšné, album se dostalo na 5. místo a singl na 33. místo příslušné hitparády. Umístilo se také na Novém Zélandu a v Kanadě, kde dokonce získalo zlatou desku. V USA vyšlo až v roce 1982, a to s jiným seznamem skladeb, který obsahoval také několik písní z Demolition.
Úspěch druhého alba učinil z Girlschool stoupající atrakci na vroucí britské hardrockové a heavymetalové scéně, což jim zajistilo místa headlinerů ve středně velkých arénách v rámci vyprodaného britského turné nebo místa hostů na koncertech velkých stadiónových atrakcí, jako byli Black Sabbath a Rush. V USA nebyly žádné koncertní termíny domluveny, ale v červenci navštívili Girlschool Kanadu.
Jejich turné v roce 1981 vyvrcholilo 28. srpna, kdy byli headlinery pátečního večera třídenního festivalu v Readingu. V pořadu Friday Rock Show na BBC Radio 1 byl později odvysílán set z tohoto festivalu, ale záznam se nedočkal oficiálního vydání.
Na začátku roku 1982 absolvovali Girlschool další evropské turné a na posledním dánském koncertě v Kodani, kde vystupovali jako doprovodná skupina budoucí dánské hvězdy Mercyful Fate, málem došlo k tragické události, když McAuliffeová dostala potenciálně smrtelný elektrický šok z mikrofonu. Zotavila se naštěstí dostatečně rychle, aby stihla japonské turné a další evropské koncerty jako doprovod Rainbow na jejich turné Difficult to Cure.
Poté začala kapela pracovat na novém materiálu pro další album. Vyčerpávající program nahrávání, propagační práce a koncertů si však začal vybírat svou daň a jako první to vzdala baskytaristka Enid Williamsová, a to hned v březnu 1982, po vydání EP Wildlife, které mělo uvést nadcházející album. Na doporučení Lemmyho ji nahradila Ghislaine 'Gil' Westonová, bývalá baskytaristka punkové skupiny The Killjoys.
Třetí studiové album skupiny Screaming Blue Murder bylo nahráno v únoru a březnu 1982, tentokrát pod vedením Nigela Graye, úspěšného producenta skupin The Police a The Professionals. Bylo celosvětově vydáno v červnu 1982, ale navzdory silné propagaci se dostalo pouze na 27. místo anglické hitparády UK Album Chart. Kritika obecně považovala Screaming Blue Murder za slabší počin ve srovnání s předchozími dvěma alby.
Veobecný dojem shrhul Eduardo Rivadavia na Allmusic, když o albu napsal: „Stejně jako jejich horliví učitelé a častí společníci Motörhead, i Girlschool využili krátkého období rozkvětu nové vlny britského heavy metalu v letech 1979-1981 k četným obálkám časopisů, vyprodaným turné a řadě hitových alb a singlů. V roce 1982 však všechny čekala změna. Jak bylo dobře zdokumentováno jinde, tento rok rozdělil nejlegendárnější sestavu Motörhead a v případě dívčí metalové skupiny se kombinace vyčerpávajícího pracovního programu a rostoucího tlaku na oslovení mainstreamových fanoušků stala semenem jejich zkázy. Zakládající baskytaristka Enid Williamsová byla v novém roce tou první trhlinou, takže při natáčení třetího alba »Screaming Blue Murder« se kapela musela vyrovnávat s vysokým očekáváním všech a také s nástupem nové členky Ghislaine 'Gil' Westonové.
Není divu, že se věci nevyvíjely podle plánu a občasné záblesky loňské slávy jako silná titulní skladba, úvodní singl "Don't Call It Love" a jeho béčko "Wildlife" byly bohužel spíše výjimkou než pravidlem, a fanoušci se tak museli potýkat s řadou, upřímně řečeno, polovičatých hardrockových dílek - zaměnitelných písniček jako "Take It from Me", "When Your Blood Runs Cold" a naprosto zbytečné coververze "Live with Me" od Stones. Ke konci se díky "Hellrazor" podařilo nabídnout určité drobné zlepšení, ale neobvyklá závěrečná "Flesh and Blood" s řídkými kytarami, plíživými bicími a šeptaným vokálem připomínala mnohem víc 'výplň' než odvážný experiment. A nakonec právě tento nepříjemný boj mezi instinktem a nejistotou tlumí celkový dopad »Screaming Blue Murder« a při zpětném pohledu signalizuje začátek úpadku Girlschool.“
Původní vinylové vydání mělo na vnitřním obalu vytištěné texty písní, ačkoli ve Velké Británii byly první kopie omylem dodány s obyčejným, standartním obalem. Rockový magazín Kerrang! poté zprostředkoval od Bronze Records radu, aby napsali do vydavatelství, že mohou chybějící list s textem poslat obratem. Vydání ve Velké Británii se také poněkud opozdilo a kapela již zahájila své dvacetidílné britské turné, které trvalo do května 1982.
Později, 14. června 2004, vydali Castle Music CD, které je považováno za definitivní edici, a přidali k němu jedenáct bonusových skladeb s rozsáhlými poznámkami od Joe Geesina z časopisu Record Collector. Ještě předtím bylo album ve Velké Británii vydáno na 2CD s následujícím Play Dirty; toto vydání ale neobsahovalo žádný bonusový materiál.
Girlschool každopádně zůstaly silnou koncertní atrakcí a jejich světové turné v roce 1982 vedlo k tomu, že kapela v USA poprvé hrála na stadionech a předskakovala Iron Maiden a Scorpions. V Americe začaly být v té době velmi populární NWOBHM kapely jako Judas Priest a Def Leppard a dívky a jejich nahrávací společnost nehodlaly ustoupit v dobývání tohoto velkého trhu.
Po návratu do Anglie začalo opět nepřetržité střídání nahrávání, koncertů a propagační práce. Nápor této rutiny Kelly Johnsonovou vyčerpával, začínala být unavená z hudby, kterou kapela hrála čtyři roky bez přestávky, a přemýšlela o odchodu. Ostatní členky se ji snažili přesvědčit, aby zůstala, a možnost nahrávat s britskými celebritami Noddym Holderem a Jimem Leou jako producenty kytaristku nakonec přece jen přesvědčila, aby s Girlschool pokračovala.
Holder a Lea, kteří se v těch letech ve Velké Británii vrátili k velkému úspěchu a popularitě s rockovou skupinou Slade ze 70. let, byli nejdříve najati pouze na produkci singlu, přičemž následující album se mělo nahrávat v Los Angeles s producentem Quiet Riot Spencerem Profferem. Dobrá chemie, která vznikla mezi oběma členy Slade a dívkami, ale nakonec vedla skupinu k rozhodnutí nahrát v severním Londýně s Leou a Holderem nikoliv singl, ale celé čtvrté studiové album, a vzdát se tak cesty do USA.
V rámci propagace nového alba tentokrát skupina citlivě změnila svůj vzhled i hudební styl, aby oslovila široké americké publikum, které Bronze považoval za více orientované na AOR a glam rock než na 'biker metal', který Girlschool produkovali předtím. Album Play Dirty, vydané v říjnu 1983, má proto velmi vybroušený zvuk, je plné kláves, refrénů a melodií, ale zároveň postrádá velkou část agresivity a síly předchozích děl. Obsahuje také coververze písní Slade "High & Dry" a "Burning in the Heat" a skladby T.Rex "20th Century Boy", která vyšla i jako singl.
Ve Velké Británii se album nedostalo do první padesátky hitparády a setkalo se také s vlažným přijetím fanoušků i kritiky. Navíc měl boj mezi společnostmi Bronze a PolyGram o celosvětovou smlouvu skupiny za následek i slabou propagaci alba v USA. Katastrofální vystoupení ve Wembley Areně před ZZ Top pak už jenom dorazilo již tak zhoršenou image Girlschool ve Velké Británii.
Eduardo Rivadavia si na Allmusic tentokrát nebral servítky: „Čtvrtá deska Girlschool, »Play Dirty« z roku 1983, byla pro průkopnickou dívčí kapelu nové vlny britského heavy metalu tím zlomovým okamžikem. Neotřelý hardrockový útok, který byl zodpovědný za tři řadová britská alba v Top 40, dívkám a jejich vydavatelství Bronze zjevně nestačil a přímo popřeli název tohoto disku dosud nejuhlazenějšímu a nejvanilkovějšímu počinem Girlschool. Bůh ví, co si mysleli, ale vsadil bych se, že post-glam popové úspěchy bývalé členky skupiny Runway Joan Jettové měli pravděpodobně vliv na vše, od nablýskaného obalu alba, přes najmutí bývalého člena skupiny Slade Noddyho Holdera (který je nechal nahrát ne jednu, ale dvě své obskurní písně) jako producenta, až po coververzi "20th Century Boy" od T. Rex - nemluvě o nesnesitelném singlu "1-2-3-4 Rock'n'Roll". Dokonce i několik originálů (např. "Breaking All the Rules") znělo, jako by byly vytrženy přímo z Chinnova a Chapmanova bubblegumového písničkářského sešitu, ale pravděpodobně nejvíce urážlivé jsou zbývající skladby, které kapela napsala, protože se tváří jako heavy metal (viz Vixenovská "Going Under" a Holderem napsaná "Burning in the Heat", poťouchlá titulní skladba a nesnesitelně syntezátorem přeslazená "Surrender" - tak odporná, že se nehodí ani k tomu, aby se jmenovala stejně jako píseň Cheap Trick). Každopádně to, co z tohoto žalostného debaklu zbylo (trochu povedenější čísla jako "Rock Me, Shock Me" a "Breakout"), přichází příliš příliš pozdě na to, aby zachránilo celek, čímž se »Play Dirty« dostává na pochybné - i když ne zcela nezpochybnitelné - místo nejhoršího alba Girlschool.“
Na podporu alba se Girlschool vydali na dlouhé americké turné, někdy jako support Quiet Riot a Blue Öyster Cult, ale častěji jako headliner hrající v malých sálech a jezdící po nepohodlných cestách. Johnsonová, která těžko snášela tento nezdravý život, opustila kapelu ještě před dokončením amerického turné (což v Americe poškodilo propagaci alba) a odešla žít do Los Angeles k Vicki Bluové, bývalé baskytaristce The Runaways. S odchodem Kelly Johnsonové, která byla často považována za vizuální a hudební středobod kapely, téměř zkrachovalé vydavatelství Bronze Records neprodloužilo kapele smlouvu na nahrávání dalšího alba.
Na začátku roku 1984 Girlschool náhle potřebovali novou kytaristku a zpěvačku, novou nahrávací smlouvu a úspěch v hitparádách, ale navzdory tíživé situaci se kapela nevzdala. Hledání nových členů ukončil příchod kytaristky Cris Bonacciové a zpěvačky a klávesistky Jackie Bodimeadové, obou z čistě ženské hardrockové skupiny She, která v té době hrála v londýnských klubech a snažila se získat nahrávací smlouvu a upoutat pozornost britského hudebního tisku. Nové Girlschool, nyní pětičlenná skupina, podepsali smlouvu s americkou dceřinou společností PolyGram Mercury Records, která byla kdysi domovem americké dívčí rockové skupiny The Runaways. Vydavatelství v ní vidělo příležitost vytvořit konkurenci pro kapely s ženskou zpěvačkou, jako jsou Heart nebo Lita Ford, a posunulo hudbu skupiny ještě více směrem k americkému rádiovému hard rocku.
Kapela navázala spojení s producentem Nickem Tauberem, který produkoval první alba Thin Lizzy a nejúspěšnější alba Toyah a Marillion a podílel se také na rozjezdu britské glam metalové formace Girl. Výsledné album Running Wild obsahovalo deset klávesami nabitých skladeb, které se ovšem značně lišily od nejúspěšnější tvorby Girlschool.
Následně se vydavatelství rozhodlo vydat album pouze v USA, kde vyšlo v únoru 1985, ale ve skutečnosti jeho marketing příliš nepodpořilo. Celkově album moc vášní zrovna nevzbudilo, a například recenze časopisu Kerrang! víceméně věrně odráží názory Dufortové a McAuliffeové, které album po letech označili za brak případně ještě něco horšího. Running Wild mělo na americkém trhu zanedbatelný prodej a zdaleka nepředstavovalo průlom, v jaký skupina a vydavatelství doufali.
Živé vystoupení kapely jako kvintetu v londýnském Camden Palace bylo natočeno pro VHS kazetu Play Dirty Live, která vyšla v roce 1985 a v roce 2005 bylo znovu vydáno na DVD s názvem Live from London.
Na podporu alba kapela odehrála několik koncertů ve Velké Británii jako support glamrockové skupiny Hanoi Rocks a poté se připojila ke světovému turné Deep Purple, aby s nimi jako předkapela odehrála koncerty po celých USA. Jejich koncertní aktivity v roce 1985 pak završilo turné po Indii a Dálném východě. Vokální povinnosti si na pódiu rozdělili Kim McAuliffeová a Jackie Bodimeadová, která hrála také na klávesy, ta ale na konci turné skupinu opustila, aby se věnovala sólové kariéře.
Po špatných komerčních výsledcích alba Running Wild rozvázali Mercury s kapelou smlouvu, takže Girlschool naráz zůstali bez finančního zázemí a jejich kariéra se ocitla v zoufalé situaci. Nakonec se rozhodli vrátit ke svým kořenům a zůstali pouze kvartetem, přičemž Kim McAuliffeová na sebe vzala veškeré pěvecké povinosti. V této sestavě vyrazila skupina v listopadu až prosinci 1985 na britské turné, aby podpořila Blue Öyster Cult; jejich bezprostředním cílem bylo hrát co nejvíce a získat zpět část ztracené fanouškovské základny.
Na začátku roku 1986, opět díky Lemmymu, nakonec podepsali smlouvu s novým vydavatelstvím Douga Smithe GWR Records, které do svého seznamu zařadilo i Motörhead. To je opět trochu nakoplo a dívky začaly okamžitě ve studiu Jackson's v Rickmansworthu se svým starým producentem Vicem Mailem pracovat na novém albu. Prvním výstupem jejich nové práce byla spolupráce s britským glamrockovým zpěvákem Garym Glitterem na coververzi jeho hitu "I'm the Leader of the Gang (I Am)" z roku 1973, která vyšla jako singl v dubnu 1986.
Album Nightmare at Maple Cross, vydané v červenci téhož roku, znamenalo pro kapelu návrat ke zvuku Hit and Run a k charakteristickým drsným textům. Získalo poměrně dobré recenze, ale do britských hitparád se nedostalo a v Severní Americe vyšlo až o rok později.
Dokonce i Eduardo Rivadavia byl k tomuto materiálu o nějaké ty roky později vstřícnější a album víceméně pochválil: „Poté, co Girlschool neuspěli na 'konkurzu' u Mercury Records s nevýrazným a málo prodávaným albem »Running Wild« z roku 1985, se v následujícím roce připojili ke svým starým parťákům Motörhead u zbrusu nového nezávislého labelu GWR a vydali další album »Nightmare at Maple Cross«. Ne že by existovaly nějaké konkrétní důkazy o tom, že by Lemmy a spol měli vliv na některé z lepších nových skladeb (jmenovitě "All Day, All Night", "Play with Fire" a "Turn It Up"), ale holky každopádně obnovily svou známost s těžšími riffy a agresivitou proto-Riot Grrrl. Svůj podíl na tom jistě měla i přítomnost producenta Vica Maileho, který je zodpovědný za rané triumfy Girlschool i Motörhead a který se postaral o to, že i zjevně komerčnější a zpěvnější počiny na desce ("Never Too Late", "Back for More") byly zabaleny do pořádného ostnatého drátu.
Pokud se na desce objevily nějaké opravdu závažné opakované prohřešky, pak spočívaly v tom, že musely být opět použity covery jako vycpávka za chybějící spoluautorství zesnulé Kelly Johnsonové. Jejich glamově těžká jízda s "Tiger Feet" od Mud nebyla ani tak špatná (jejich trvání na vytěžování katalogu Chinn/Chapman bylo!), ale děvčata možná klesla na úplné dno, když spolupracovala s nechvalně proslulým Garym Glitterem na trapném provedení jeho "I'm the Leader of the Gang" (vydaném jako singl v Británii a zařazeném na americké vydání alba). Jako celek však byla »Nightmare at Maple Cross« pro oblíbenou dívčí metalovou partu napůl slibným krokem zpět z okraje útesu - škoda, že to nevydrželo.“
Na následujícím evropském turné dívky na podporu nového alba předskakovaly skotské hardrockové skupině Nazareth.
V lednu 1987, po pěti letech působení ve skupině, opustila Girlschool baskytaristka Gil Weston-Jonesová, aby se mohla více věnovat svému americkému manželovi. Její místo rychle zaujala Tracey Lambová, která byla baskytaristkou ženské NWOBHM skupiny Rock Goddess a spoluhráčkou Cris Bonacciové ve skupině She. Girlschool pak strávili zbytek roku propagací alba na americkém turné a vystoupeními v různých televizních pořadech po celé Evropě, po nichž následovalo dlouhé evropské turné na podporu obvyklých kolegů z labelu Motörhead.
Na začátku roku 1988 začala skupina v Redwood Studios v Londýně zpracovávat materiál na nové album, tentokrát s producentem André Jacqueminem, který pracoval na všech deskách Monty Pythonů. Album Take a Bite vyšlo u GWR v říjnu 1988, stylově navazuje na album Nightmare at Maple Cross a představuje silné a melodické metalové písně, podbarvené humorem, který je pro skupinu typický.
V rámci propagace alba absolvovala kapela po Velké Británii turné s Garym Glitterem, po kterém následovalo další turné po Severní Americe.
V roce 1989 cestovaly Girlschool po Evropě s Ronniho fantasy metalovou smečkou Dio a vyrazily také s Black Sabbath na návštěvu Sovětského svazu, kde řádily až do konce roku. Po návratu z Ruska jim ale GWR neprodloužili smlouvu a kapela se prakticky rozpadla. Hudební vkus se v té době celosvětově měnil ve prospěch grunge a extrémnějších metalových žánrů, což donutilo většinu kapel vzešlých z Nové vlny britského heavy metalu k ukončení nebo omezení činnosti, a to samé potkalo i Girlschool.
I když se skupina oficiálně nerozpadla, nebyla už pro její členky záležitostí na plný úvazek. Cris Bonacciová se v tomto období připojila k britské zpěvačce Toyah Willcoxové kvůli propagaci alba Ophelia's Shadow a jedinou aktivitou Girlschool v roce 1990 bylo krátké turné po Španělsku. V prosinci se ale Kim McAuliffeová, Cris Bonacciová, Denise Dufortová a navrátivší se baskytaristka Enid Williamsová spojily s Toyah Willcoxovou pod názvem She-Devils na prvním ročníku festivalu Women in Music v Shaw Theatre v Londýně, kde zahrály jak písně Girlschool, tak Toyah.
O několik měsíců později se tytéž hudebnice znovu sešly pod novým názvem Strange Girls, přičemž Dufortovou na bicí nahradila Lydie Gallaisová. Strange Girls absolvovaly v letech 1991 a 1992 klubová turné po Velké Británii a v létě 1991 předskakovaly Beach Boys na jejich německých koncertech. Kapela napsala několik písní a natočila demo, ale jedinou zveřejněnou skladbou z tohoto období je píseň "Lust for Love", kterou lze nalézt na albu Toyah Take the Leap! z roku 1993.
V roce 1992 Girlschool opět obnovili činnost, angažovali Jackie Carrerovou na baskytaru a nahráli Girlschool, své první album, které si sami produkovali a které bylo distribuováno po celém světě britským nezávislým vydavatelstvím Communiqué Records. Menší viditelnost alba distribuovaného indie labelem znamenala pro kapelu definitivní přechod ke kultovnímu statusu a zřeknutí se mnohých očekávání spojených s možnými velkými prodeji.
Nyní si dívky sami dělaly manažery a při získávání koncertů a práce se spoléhaly na svou solidní živou show a na svou pověst u promotérů a jiných umělců. Jak uvedli v rozhovoru pro britský televizní pořad Raw Power: „Girlschool by hráli na každém záchodě, který najdeme!“
Po několika evropských koncertech nahradila Carrerovou před novým turné ve Spojených státech navrátivší se baskytaristka Tracey Lambová. Kapelu však čekaly další změny v sestavě, protože na konci roku 1992 odešla Cris Bonacciová, která se stala koncertní hudebnicí a poté producentkou. V roce 1993 její místo hlavní kytaristky zaujala stará známá Kelly Johnsonová, která se po devíti v Los Angeles, kde hrála v kapele s Kathy Valentine a psala a produkovala vlastní hudbu, vrátila zpátky do Anglie.
Časté kompilace starého materiálu, které začaly vycházet od roku 1989, udržovaly kapelu na trhu s CD a zaručovaly jí dostatečné zviditelnění, aby mohla každoročně absolvovat slušný počet koncertů ve všech částech světa, často jako support jiných NWOBHM kapel jako byli Motörhead nebo Saxon. V tomto období se dívky také účastnily rockových festivalů po celé Evropě, ať už jako Girlschool nebo samostatně v jiných sestavách.
V roce 1995 vydalo vydavatelství Communiqué Records živé album Girlschool Live, které dokumentovalo intenzivní koncertní vystoupení kapely v tomto období a které obsahovalo nové skladby "Knife" a "Little Green Men". Girlschool pokračovali ve své koncertní činnosti i ve zbytku 90. let a jejím vyvrcholením byla účast na festivalu Wacken Open Air v pátek 6. srpna 1999.
Po celou tuto dobu kapela psala nové písně a v září 1998 začala nahrávat nové album. Závazky spojené s turné a nové změny v sestavě ale zabránily v jeho dokončení. V roce 1999 navíc z Girlschool opět (v dobrém) odešla Johnsonová a v roce 2000 Lambová, nahradily je nová kytaristka Jackie 'Jax' Chambersová a Enid Williamsová, která se ke skupině nakonec po osmnácti letech vrátila. Johnsonová, které byla diagnostikována rakovina, a Lambová nicméně zůstaly i nadále v úzkém kontaktu s ostatními členkami skupiny.
Na začátku roku 2002 bylo konečně vydáno album 21st Anniversary: Not That Innocent na jehož produkci se podílely Girlschool a Tim Hamill. Album obsahuje skladby nahrané o tři roky dříve předchozí sestavou, doplněné o písně "Coming Your Way" a "Innocent", které nahrála ta současná.
Greg Prato ve své recenzi na Allmusic o albu napsal: „Ve Spojených státech byly v 80. letech nejznámějšími metalistkami Lita Ford a Vixen. Ale za oceánem v Anglii způsobily Girlschool velký rozruch svým těžkým zvukem ve stylu Motörhead (což by nemělo být překvapením, protože se kamarádily s Lemmym a spol - obě skupiny spolu koncertovaly a nahrávaly).
Na přelomu 90. let a 21. století se nespočet metalových kapel minulých let dával znovu dohromady, a tak Girlschool oprášily sekery a Marshally a v roce 2002 vydali album »21st Anniversary: Not That Innocent«. Navzdory pauze mezi alby zůstal tvrdý zvuk skupiny nedotčen - Girlschool stále sází spíše na syrové riffování než na popovou melodičnost (což je pravý opak oproti jejich výše zmíněným americkým kolegyním). Fanoušci klasického motorkářského metalu a 'nové vlny britského heavy metalu' si toho na albu určitě pro sebe najdou dost, zejména takové vynikající skladby jako "Mad Mad Sister" a "Stay Wild". Přesto si texty Girlschool v nejbližší době nespletete se Shakespearovými sonety, jak dokazuje třeba "Little Green Men". Celkově se však Girlschool drží svého původního plánu - být drsnými, pohotovýmí a na večírcích sršet rockem. Fanoušci vrcholných raných let Girlschool by si s albem »21st Anniversary:Not That Innocent« rozhodně měli přijít na své.“
V roce 2003 se kapela opět ocitla ve studiu, kde natáčela split album The Second Wave: 25 Years of NWOBHM, které vzniklo pod hlavičkou vydavatelství Communiqué a obsahovalo po pěti skladbách pro Oliver/Dawson Saxon, Tygers of Pan Tang a Girlschool. Turné tří zmíněných kapel se ale nepodařilo zorganizovat, a tak v říjnu 2004 Girlschool absolvovali turné na podporu alba s Tygers of Pan Tang a Paulem Di'Anno.
Na další studovou nahrávku se tentokrát nečekalo tak dlouho, jako v předchozím případě. Ještě před vydáním remasterovaných edic svých prvních čtyř alb vydaly Girlschool v červenci 2004 své jubilejní desáté studiové album Believe, které bylo prvním albem kompletně složeným novou sestavou v domácím studiu Jackie Chambersové, což se odrazilo v některých skladbách alba, na kterých je patrná snaha prozkoumat nová teritoria.
Obměněná sestava vnesla do kapely novou rovnováhu, Jackie se podílela na skládání všech písní a možnost využít opět dvě zpěvačky vedla ke zlepšení vokálních a sborových partů. Bohužel se album špatně distribuovalo a zůstalo neznámé pro velkou část potenciálního publika. V roce 2005 proto skupina vydala album znovu v novém balení s DVD obsahujícím záznam z koncertů z roku 2000 a prodávala ho prostřednictvím svých oficiálních webových stránek.
Po prvním vydání Believe následovalo turné po USA a Evropě, ale projekt na vydání koncertního DVD v roce 2004, který měl tyto akce mapovat, s předběžným názvem Girlschool Live at the Garage se nikdy neuskutečnil. V červnu 2005 absolvovali Girlschool britské turné s kapelou Vixen a v listopadu a prosinci přišlo na řadu další turné se starými kamarády Motörhead, na kterém oslavili 30. výročí založení Lemmyho kapely. V témže roce se také představili na letních festivalech v Nizozemsku a Anglii a předskakovali Alice Cooper ve Španělsku.
Rockové a metalové festivaly se staly pro kapelu v průběhu dalších let běžnou záležitostí, vystupovala jak na velkých open air setkáních v Německu (Headbangers Open Air 2006, Bang Your Head!!!! 2007, Wacken Open Air 2008 a Wacken Rocks 2009), Francii (Hellfest Summer Open Air 2009), Anglii (Hard Rock Hell 2007 a 2009, Bloodstock Open Air 2009) a USA (Power Box Festival 2007), tak na menších akcích, jako byl Rock of Ages Fest v Anglii v roce 2007 a Metal Female Voices Fest v Belgii v roce 2008. Součástí jejich programu se 26.července stala i Benátská noc v České republice. V roce 2007 holky navíc předskakovaly skupině Heaven & Hell, v roce 2008 skupině Dio a v roce 2009 skupinám Hawkwind a Motörhead.
Ne všechno dění kolem kapely ale přinášelo radost, dne 15. července 2007 zemřela, po šesti letech bolestivé terapie a léčby své nemoci, na rakovinu páteře Kelly Johnsonová. Tracey Lambová na jejím pohřbu přečetla smuteční řeč, kterou pro ni napsala a 20. srpna 2007 kapela odehrála tribute koncert v Soho Revue Baru v Londýně, na kterém vystoupilo mnoho Kellyných přátel a bývalých členek Girlschool. 8. září 2007 následoval další koncert pro Cancer Research UK na Rock of Ages Festu v Tamworthu.
Nové album Legacy, vydané v říjnu 2008, je oslavou jak zesnulé kytaristky, tak 30. výročí založení kapely, čímž se Girlschool staly dosud nejdéle fungující ženskou rockovou kapelou na světě. Nahrávku si produkovaly samy za asistence Tima Hamilla a skladby jsou více individuální a odhalují velkou škálu vlivů, od NWOBHM přes punk až po alternativní rock ze západního pobřeží.
Pro podtržení oslavné nálady se na albu objevuje mnoho hostujících hudebníků, v několika skladbách obstaraly vokály a kytary členové Heaven & Hell, Twisted Sister a Motörhead. Celé album prostupuje 'duch' Kelly Johnsonové a píseň "Legend" je věnována právě jí.
Album získalo výborné recenze a německý label SPV/Steamhammer mu zaručil celosvětovou distribuci. V rámci oslav Girlschool vystoupily 16. prosince v londýnském klubu Astoria 2 se speciálním koncertem k 30. výročí.
Metalové veteránky se účastnily i mnoha dalších alcí. Byly například jedněmi z mnoha zpěvaček, které účinkovaly na singlu "Celebrate" německé metalové královny Doro Peschové, vydaném v roce 2008. Na konci roku, 13. prosince 2008, se Jackie Chambersová a Enid Williamsová objevily také na pódiu při koncertu k 25. výročí Doro v Düsseldorfu.
Na začátku roku 2010 se Girlschool nejdříve podílely na vydání coververze svého singlu "Emergency" cornwallskou mládežnickou charitativní organizací Livewire, aby získaly finanční prostředky pro oběti zemětřesení na Haiti v roce 2010 a poté se skupina vydala na evropské turné s kanadskou metalovou legendou Anvil.
V průběhu roku 2011 pak strávila kapela opět nějaký čas ve studiu, kde znovu nahrála své klasické album Hit and Run z roku 1981. Nová verze LP s názvem Hit and Run - Revisited, která byla vydána u příležitosti 30. výročí vydání původního alba vstoupila na trh 26. září 2011. Jako bonus obsahovalo reedici skladby "Demolition Boys" a duet s Doro v nové verzi titulní skladby.
V letech 2011 a 2012 trávila kapela většinu pódiového času v Evropě, kromě třech koncertů v Brazílii, Kanadě a Turecku. V roce 2013 se dívky, nebo spíše dámy, kromě Evropy podívaly znovu do Brazílie, odskočily si na jeden koncert do sousední Argentiny a podívaly se na dvě štace i do Japonska. 15.června jsme je také mohli přivítat v Olomouci na Bounty Rock Café Open Air.
Začátkem roku 2015 konečně přišla na řadu zase trocha studiové práce a Girlschool konečně nahrály s producentem Chrisem Tsangaridesem nové album s názvem Guilty as Sin. Vyšlo 13. listopadu a bylo to první album kapely s původním materiálem po dlouhých sedmi letech od alba Legacy z roku 2008.
Recenze album většinově chválily a oceňovaly stálou energii skupiny. Na rockpages.gr o novém albu mimo jiné napsali: „... »Guilty As Sin« není nic jiného než čistý rokenrol s písněmi, které jsou napsané tak, aby se holky na pódiu zapotily a nadchly jejich odrostlejší publikum. ... Zdá se, že tímto albem Girlschool prokazují úctu nejen sobě a svému publiku, ale také rock'n'rollové myšlence, které už sedmadvacet let slouží třinácti opravdu dobrými alby. Je podstatné, že kapely jako Girlschool tu stále jsou a nabízejí tento jedinečný pocit i dnes...“
Na zrockr.com zase vyzdihli rozmanitost alba: „... »Guilty as Sin« jako by se nedrželo jednoho skutečně ustáleného stylu; holky se na něm pohybují všude možně, ale na relativně omezené délce trvání se jim podařilo naservírovat skvělý sortiment skladeb. Jsou tu skladby, které mají syrový, punkový nádech, i skladby modernějšího střihu, které by se v dnešních rádiích rozhodně neztratily. Dokonce se dočkáme i nečekané coververze klasiky Bee Gees v podobě skladby "Staying Alive!". Fanoušek může být rád, že se kapela pokouší o modernizaci, aniž by však podlehla a napodobila všechny moderní trendy, což udělala řada jiných klasických umělců, často s nevalným výsledkem. Zvuk Girlschool zde pokrývá spoustu konců spektra, ale stále funguje jako soudržný celek s výsledky, které mluví samy za sebe. Určitě uslyšíte více skladeb, které budou patřit k vrcholům. Girlschool žije i v 21. století a jejich poslední studiové album rozhodně stojí za to...“
Ještě před vydáním alba se kapela během léta projela po Spojených státech a Kanadě a koncem roku už začala propagační turné k novému albu po Německu a skandinávských zemích, které se přelilo do následujícího roku a zahrnulo většinu západoevropských zemí.
30. ledna 2019 bylo na webových stránkách skupiny oznámeno, že se Girlschool opět rozešli s baskytaristkou Enid Williamsovou a že se na její místo vrátí stará známá Tracey Lambová.
Další roky se opět vyznačovaly neúnavným koncertováním bez výraznější studiové práce. Až 27. února 2023, po kratším britském únorovém turné, se rokerky zpěvem podílely na singlu "Don't Get Mad... Get Even", který vydala kapela Alkatrazz, jejich kolegové od stejného labelu.
O dva měsíce později, 25. dubna, skupina vydala singl "Are You Ready?" s doprovodným videoklipem a oznámila, že po osmi letech vydá v červenci nové album WTFortyfive?, což se 28. července díky vydavatelství Silver Lining Music stalo skutečností.
Neil Arnold na webu Metalforcesmagazine, který dal albu 8,5 bodů z deseti, mimo jiné napsal: „Od jejich posledního opusu »Guilty As Sin« uplynulo dlouhých osm let, ale s »WTFortyfive?« je to do značné míry nástup nové éry, zejména co se zvuku týče, protože čistě ženské metalistky přicházejí vyzbrojené současnou dynamikou, která vdechuje jejich důvěryhodným nástrojům nový život. Nicméně atmosféra nové vlny britského heavy metalu zůstává, protože dámy vytáhly velké zbraně v podobě háčky nabitých refrénů.
Nejedná se však o žádný výbuch z minulosti, snad s výjimkou vynikající předělávky klasiky "Born To Raise Hell" od Motörhead, na které hostují Duff McKagan (Guns N' Roses), Biff Byford (Saxon) a Phil Campbell (Motörhead). Vedle šlapavých hymen se Girlschool nevyhýbají ani temnějším odstínům. Například zádumčivá "Cold Dark Heart" je hřmotná svou gotickou estetikou, změnou nálady ve středním tempu, která podtrhuje smrtelně vážnou povahu této metalové bestie. I tak je to ale deska plná variací; drzost a zábavnost "It's A Mess" poukazuje na hravou povahu Joan Jettové, "Invisible Killer" (která se, jak předpokládám, týká pandemie koronaviru) je přímočará rockovka, "Up To No Good" má bubblegum punkovou švihlost a "Believing In You" se nese jako hybrid Led Zeppelin a AC/DC.
Jistě, některé texty jsou trochu klišovité, ale tohle je Girlschool, ne Bob Dylan. Každý si tu najde něco, ať už má rád L7, The Runaways, Saxon, Motörhead, Def Leppard, Heart nebo dokonce The Bangles! Kapela vytváří spoustu zábavných háčků, ale s extra ocelovou vycpávkou a vážnými šmouhami, a Kim McAuliffe nikdy nezněla tak dravě a zároveň všestranně. »WTFortyfive?« je pořádná rock'n'rollová deska od legendární rock'n'rollové kapely. Po pětačtyřiceti lety mladí v srdci jsou Girlschool stále silné.“
Na podporu nového alba se dámy nejprvé 6.října zůčastnily festivalu Rising Fest ve Francii a poté vyrazily v následujícím týdnu na několik koncertů na sever do Finska. Koncem roku by měly poprvé ve své kariéře zavítat do Bratislavy a únor toho příštího strávit společně s NWOBHM kolegy Raven a Alcatrazz na krátkém britském turné.
Redaktor časopisu Revolver Christopher Scapelliti výstižně popsal hudbu Girlschool jako punk-metalový mix, tvrdý, ale dostatečně popový pro rádia. Vlivy klasického hard rocku a heavy metalu jsou přítomny v hudebním zázemí všech původních členek skupiny a jsou patrné zejména v čisté a někdy bluesové sólové kytaře Kelly Johnsonové. Je znát, že na dívky měli vliv umělci jako Led Zeppelin, Black Sabbath, David Bowie, T.Rex nebo Suzi Quatro.
Punk rock měl přímý vliv nejen na zrod Nové vlny (New Wave), ovlivnil i Novou vlnu britského heavy metalu a byl stále populární i v době vzniku skupiny. Denise Dufortová i Gil Westonová navíc ještě předtím, než se připojili k Girlschool, hráli v punkových kapelách. „Jsme příliš heavy na to, abychom byli new wave, a příliš punk na to, abychom byli heavy metalová kapela,“ vysvětlila McAuliffeová v roce 1980 Robbi Millarovi z časopisu Sounds. Syrový a téměř živý zvuk nahrávek prvních dvou alb produkovaných Vicem Mailem dokonale reprezentuje základní hudební složku skupiny v letech 1979 až 1982, která byla pro Girlschool nejúspěšnější.
Kombinace metalu a punku byla velkou částí zvuku, který na počátku 80. let ve Spojeném království vynesl ke slávě a úspěchu v hitparádách také Motörhead . Tento zvuk, turné a nahrávky pořízené společně s Lemmyho kapelou, džínami a kůží tvořený vzhled dívek, stejně jako jejich bouřlivé a alkoholem poháněné chování mimo pódium, kapele brzy vyneslo přezdívku 'sestry Motörhead', se kterými byly často ztotožňovány až do zániku Motörhead na konci roku 2015. Úzké spojení s Motörhead na počátku kariéry pomohlo Girlschool dosáhnout jejich raného úspěchu.
Rostoucí tlak na oslovení mainstreamového publika, rychlá změna vkusu britských rockových fanoušků s úpadkem fenoménu NWOBHM a šance prorazit na americkém trhu přiměly Girlschool ke změně stylu, počínaje albem Screaming Blue Murder v roce 1982. Jejich zvuk se po úspěchu alba Pyromania skupiny Def Leppard stal s příchodem klávesových nástrojů na albu Play Dirty vybroušenějším a směřoval k hard rocku a glam metalu, čímž ztratil syrovost jejich rané tvorby.
„Podepsali jsme smlouvu s americkým vydavatelstvím a tím pádem na nás byl vyvíjen určitý tlak, abychom zněli američtěji,“ vysvětlovala McAuliffeová, když mluvila o krotkém zvuku alba Running Wild. Také vzhled kapely se změnil k ženštějšímu a sofistikovanějšímu stylu, napodoboval úspěšné americké glammetalové kapely té doby a obecně následoval směr trhu. Neúspěšný pokus o vytvoření niky pro Girlschool v USA a rychle se měnící chování nahrávacího trhu však kapelu přiměly změnit názor a vrátit se ke svému původnímu zvuku, který si zachovává dodnes.
Samotné členky popisovali svou hudbu různými způsoby, od 'slapstick rocku' až po 'dravý heavy metal rock'n'roll', a i když uznávali, že jejich hudba má kořeny v NWOBHM, někdy bylo obtížné přiřadit jejich písně k jednomu žánru nebo subžánru rockové hudby.
Stejně jako většina punkových písní mají i Girlschool obvykle krátké a přímé texty, které často odrážejí divoký rock'n'rollový životní styl a pojednávají o sexu a romantice z ženského pohledu, přičemž využívají obrácený sexismus a smysl pro humor. Ačkoli se mnoho jejich písní točí kolem těchto témat, samotné členky kapely se nikdy neuchýlily k sexappealovým trikům. Jak v roce 1982 uznale poznamenal Creem: „Girlschool nepropagují své pohlaví.“ Některé jejich písně se zabývají i vážnějšími tématy, jako jsou vykořisťování a zneužívání žen, vraždy, závislosti, ničení životního prostředí a sociální a politické otázky.
Skutečnost, že kapelu tvoří dívky, byla kromě zjevného marketingového triku založeného na sexualitě, na sexistické a muži ovládané heavymetalové scéně vždy vnímána jako handicap, zejména na počátku 80. let, kdy metal ve Velké Británii rychle nahrazoval punkovou hudbu ve vkusu mnoha mladých mužů. Girlschool si však svým muzikantským uměním a agresivním, ale zároveň zábavným přístupem rychle získaly publikum NWOBHM, které se k nim chovalo s respektem a vytvořily si věrnou fanouškovskou základnu. Podle slov Kelly Johnsonové byly Girlschool tak dobře přijaty, protože většina publika byli headbangers, kteří trávili čas třesením hlavou a skoro se na ně nedívali.
V roce 1980 založili nejvášnivější fanoušci klub s názvem 'The Barmy Army', který kapelu sledoval a podporoval během každého turné ve Velké Británii a Evropě. Fanklub ale nepřežil úpadek kapely a koncem roku 1982 téměř ukončil svou činnost.
Britský odborný tisk si kapely všiml a zejména týdeníky jako Sounds a později Kerrang! věnovaly v období jejich největší mediální exponovanosti a úspěchu v hitparádách Girlschool obálky a často psaly buď o jejich pódiových vystoupeních nebo o jejich řádění mimo pódium. V roce 1980 časopis Sounds zvolil skupinu druhou v kategorii 'Nejlepší nováček' a Kelly Johnsonová obsadila třetí příčku v kategorii 'Nejlepší zpěvačka'. O dva roky později časopis Kerrang! vybral Kelly Johnsonovou ve stejné kategorii jako druhou. V tomto období britské rozhlasové stanice ochotně vysílaly singly Girlschool a skupina byla také hostem hudebních televizních pořadů, což vyvrcholilo vystoupením v pořadu Top of the Pops v dubnu 1981 na podporu singlu "Hit and Run".
Naopak změna hudebního stylu v roce 1984 a jejich náhlá záliba v americkém trhu nebyla britským tiskem a jejich fanoušky doma přijata dobře. Změna postoje a image (příkladem byl videoklip k písni "Running Wild" rotovaný na MTV, který ukazoval dívky hrající s těžkým make-upem, vyčesanými vlasy a efektními kostýmy, napodobujícími módní americký glam outfit) odradila britské fanoušky, kteří kapelu stále vnímali jako drsné souputnice Motörhead, namísto konkurentek Mötley Crüe a Ratt. V rozmezí dvou let se Girlschool z pozice headlinera stali kapelou, která měla vážné potíže sehnat ve Velké Británii koncert. Návrat ke zvuku jejich začátků přišel příliš pozdě na to, aby si skupina získala zpět početnou fanouškovskou základnu z dob své největší slávy. Již koncem osmdesátých let kapela klesla na kultovní status a McAuliffeová si postěžovala novináři Malcolmu Domeovi, že je v Británii nikdo nechce.
Recenzenti a kritici také často spojovali produkci pozdějších čistě ženských metalových skupin se zvukem a hudbou Girlschool a označovali je za kapelu, která stejně jako předtím The Runaways pomohla vydláždit cestu k přítomnosti žen v rockové hudbě. Williamsová ale v roce 2004 vzpomínala, že podle jejích zkušeností byly Girlschool při zakládání rockových kapel větší inspirací pro kluky než pro holky. Významné ženské metalové kapely z roku 2000, jako Crucified Barbara a Drain STH, navíc popíraly i to, že by hudbu Girlschool znaly. Pouze americká čistě ženská rocková skupina The Donnas veřejně přiznala jejich vliv na svou hudbu.
