RUSH byla kanadská rocková skupina, kterou v roce 1968 v Torontu založili Alex Lifeson (kytary, skladatel), John Rutsey (bicí, perkuse, textař) a Jeff Jones, kterého vzápětí nahradil Geddy Lee (baskytara, zpěv, klávesy, skladatel). Po svém vzniku prošla kapela několika sestavami, než dospěla ke klasické sestavě power tria, kterou v červenci 1974 doplnil Neil Peart, jenž Rutseyho nahradil čtyři měsíce po vydání debutového alba. Tato sestava zůstala zachována po zbytek kariéry kapely.

Skupina Rush je známá svým muzikantstvím, složitými kompozicemi a eklektickými textovými motivy, které čerpají především ze science fiction, fantasy a filozofie. Styl kapely se v průběhu let měnil, od bluesově inspirovaného hard rocku na začátku, později přešel k progresivnímu rocku, poté nastalo období v osmdesátých letech 20. století, které se vyznačovalo silným využitím syntezátorů, a od konce osmdesátých let se vrátil ke kytarovému hard rocku. Členové skupiny Rush jsou uznáváni jako jedni z nejzkušenějších hráčů na své nástroje a každý z nich získal řadu ocenění v anketách čtenářů časopisů. Rush se v USA řadí na 88. místo s prodejem 25 milionů alb a průmyslové zdroje odhadují jejich celkový celosvětový prodej alb na více než 40 milionů v roce 2005. Rush získali 14 platinových a 3 multiplatinová alba v USA a 17 platinových alb v Kanadě. Rush byli sedmkrát nominováni na cenu Grammy, získali několik cen Juno Awards a v roce 2009 získali cenu za mezinárodní úspěchy na SOCAN Awards. v roce 1994 byla skupina uvedena do Kanadské hudební síně slávy a v roce 2013 do Rock and Rollové síně slávy

Skupinu založili v srpnu 1968 ve čtvrti Willowdale v Torontu v provincii Ontario kytarista Alex Lifeson, baskytarista a frontman Jeff Jones a bubeník John Rutsey.Lifeson a Rutsey byli od mládí přáteli a hráli spolu v krátce existující skupině The Projection (dříve známé jako The Lost Cause). Poté se oba drželi pohromadě a přibrali Jonese, aby založili novou skupinu; jejich první koncert se konal v září v Coff-Inn, mládežnickém centru v suterénu anglikánského kostela svatého Theodora z Canterbury v nedalekém North Yorku. Dostali zaplaceno 25 kalifornských dolarů. V té době ještě neměli jméno. Rutseyho bratr Bill si myslel, že potřebují krátký a výstižný název,navrhl Rush a skupina se s ním ztotožnila. Když se Jones rozhodl několik hodin před jejich druhým koncertem zúčastnit večírku, Lifeson sehnal svého spolužáka Garyho "Geddyho" Weinriba, aby ho zastoupil na postu zpěváka a baskytaristy. Jones se nevrátil, a tak se Weinrib stal jejich frontmanem a přijal umělecké jméno Geddy Lee. Rush nacvičovali set složený převážně z coververzí různých rockových umělců, včetně Cream, Jimiho Hendrixe a Johna Mayalla, a prošli několika sestavami, v nichž na klávesy a různé nástroje hrál Lindy Young a na druhou kytaru Mitchel Bossi. Krátce poté, co se stali čtyřčlennou kapelou ve složení Lee, Lifeson, Young a Rutsey, byl Ray Danniels najat jako jejich manažer. Jak Lee po letech vzpomínal: "Přišel Ray. Neměl ještě žádnou skutečnou pověst manažera nebo tak něco. Byl to jen takový agent pracující v Torontu. Začal tedy kapelu řídit a on si prostě myslel, že nejsem vhodný, ať už měl důvody jakékoliv. Nevím, jestli to bylo tím, jak jsem vypadal, nebo mým náboženským původem - kdo to, kurva, věděl? Každopádně je ovlivnil a oni s tím souhlasili, Alex Lifeson a John Rutsey, a já jsem byl mimo."

Když byl Lee ze skupiny vyhozen, Rutsey přijal nového baskytaristu a zpěváka Joea Pernu. Skupina ve složení Lifeson, Rutsey a Perna si dala jméno Hadrian. Po katastrofálním koncertu s Pernou Rutsey pozval Leeho zpět a skupina pokračovala jako Rush. Lee prohlásil: "Založil jsem bluesovou kapelu a upřímně řečeno se mi dařilo lépe než jim. Pak mi zavolal John a řekl: 'Můžeme se dát dohromady? V podstatě: 'Můžeš se vrátit? Je nám to líto." V květnu 1971 se kapela stabilizovala jako trio Lifeson, Rutsey a Lee. Jako manažera si ponechali Raye Dannielse, promotéra prvních koncertů Rush, a o povinnosti se s ním dělil jeho obchodní partner a agent Vic Wilson.

Rush zdokonalovali své schopnosti pravidelným koncertováním, zpočátku na turné po ontarijských středních školách. V roce 1971 byl snížen legální věk pro konzumaci alkoholu z 21 na 18 let, což kapele umožnilo hrát v barech a klubech. Lee uvedl, že právě v tomto okamžiku se Rush změnili ze sklepní garážové kapely, která hrála příležitostně na středoškolských koncertech, v regulérní fungující kapelu hrající šest dní v týdnu. Demokazeta byla poté zaslána různým nahrávacím společnostem, ale Rush se nepodařilo získat smlouvu, což vedlo k založení vlastního labelu Moon Records s Dannielsem. Rush vstoupili do studia v roce 1973, aby nahráli svůj první singl; byla vybrána jejich coververze písně "Not Fade Away" od Buddyho Hollyho, která se stala oblíbenou u publika. Na stranu B byla umístěna původní píseň "You Can't Fight It". Skladba vyšla v září a v kanadském žebříčku RPM Top Singles se umístila na 88. místě. Koncem roku 1973 odehráli Rush svůj první velký koncert, když předskakovali New York Dolls v Torontu, a dokončili nahrávání skladeb pro své první album. První sezení přinesla nežádoucí výsledky nad kvalitou zvuku, takže skladby byly znovu sestříhány a zremixovány s novým inženýrem Terrym Brownem. Danniels prodal svou manažerskou společnost, aby pomohl získat prostředky na natočení desky. Rutsey napsal texty, ale v den, kdy je měl Lee nahrát, je roztrhal a novou sadu už nevyrobil. Lee rychle napsal novou sadu na základě dřívějších verzí, která byla použita na finálních nahrávkách.

Debutové album Rush vyšlo v březnu 1974 a první náklad 3 500 kusů se rychle vyprodal a v žebříčku RPM Top Albums se umístilo na 86. místě. Většina kritiků považovala album za silně odvozené od Led Zeppelin. Dočkalo se omezeného vydání, dokud ho nevyzvedla Donna Halper, hudební ředitelka a DJka rockové stanice WMMS v Clevelandu ve státě Ohio. Ta zařadila "Working Man" do pravidelného playlistu stanice a téma písně o modrých límečcích našlo odezvu u fanoušků hard rocku v převážně dělnickém městě. V červnu 1974 podepsal Danniels smlouvu s Rush s americkou bookingovou agenturou ATI, jejíž výkonný ředitel Ira Blacker poslal kopii Rush do Mercury Records. Nahrávka upoutala pozornost A&R manažera Cliffa Burnsteina, který s Rush podepsal smlouvu se zálohou 75 000 dolarů, jež byla součástí smlouvy na 200 000 dolarů

Po sérii koncertů v Kanadě odehrál Rutsey 25. července 1974 se skupinou svůj poslední koncert. Jeho obliba přímočařejšího rocku se neslučovala se složitější hudbou, kterou psali Lifeson a Lee, a Lee vzpomínal, že Rutsey měl celkovou nechuť k životu hudebníka na turné. Jeho mladistvá cukrovka způsobila další komplikace, protože musel často navštěvovat nemocnici, aby se podrobil testům a dostal inzulín. Několik týdnů před svým odchodem byl Rutsey příliš nemocný, aby mohl vystupovat, a tak Rush pokračovali s náhradním bubeníkem Jerrym Fieldingem.

Po konkurzu na pět bubeníků vybrali Lifeson a Lee Neila Pearta, který se ke skupině připojil 29. července, dva týdny před jejím prvním americkým turné. První společný koncert odehráli 14. srpna v Civic Areně v Pittsburghu, kde předskakovali Uriah Heep a Manfred Mann's Earth Bandu před více než 11 000 diváky. Peart se ujal role textaře; Lifeson a Lee neměli o tuto práci velký zájem a rozpoznali Peartův širší slovní rozsah z pravidelné četby. Lifeson a Lee se soustředili především na hudbu, přičemž v novém materiálu se projevily jejich vlivy progresivních rockových skupin Yes a Pink Floyd. Když v prosinci 1974 skončilo americké turné, Rush dosáhli svého maxima na 105. místě amerického žebříčku Billboard 200.

Na Fly by Night (1975), první album Rush s Peartem, byla zařazena příběhová píseň "By-Tor & the Snow Dog", plná složitých aranží a vícesekčního formátu. Dramatických změn doznala i textová témata, a to kvůli Peartově lásce k fantasy a vědeckofantastické literatuře. Navzdory těmto novým stylům se v některých dalších písních na albu zrcadlil zjednodušený bluesový styl, který se objevil na debutu Rush. Skladba "Fly by Night" vyšla jako singl, který se v Kanadě dostal na 45. místo. Album se dostalo na 9. místo v Kanadě, kde získalo platinovou desku od Kanadské asociace nahrávacího průmyslu (CAN) za prodej 100 000 kopií a v USA za prodej jednoho milionu kopií tamtéž.

Po albu Fly by Night skupina rychle následovala deskou Caress of Steel (1975), která obsahovala pět skladeb a dvě rozšířené vícekapelové písně "The Necromancer" a "The Fountain of Lamneth". Podle některých kritiků bylo Caress of Steel nesoustředěné a pro kapelu odvážným krokem kvůli umístění dvou rozvleklých písní za sebou a také kvůli většímu důrazu na atmosféru a vyprávění příběhu, což byl velký odklon od Fly by Night. Album Caress of Steel, které mělo být průlomovým albem kapely, se prodávalo pod očekávání a turné se skládalo z menších sálů a klesajících pokladních příjmů, což vedlo k tomu, že se turné začalo přezdívat Down the Tubes Tour. Ve světle těchto událostí se nahrávací společnost Rush snažila na členy tlačit, aby své příští album zformovali komerčně přívětivějším a přístupnějším způsobem; skupina požadavky ignorovala a své další album 2112 připravila s dvacetiminutovou titulní skladbou rozdělenou do sedmi částí. Navzdory tomu album poprvé okusilo výrazný komerční úspěch, když se dostalo na 5. místo v Kanadě a jako první dosáhlo dvojnásobné platinové certifikace.

Mezi únorem 1976 a červnem 1977 absolvovala skupina Rush turné k albu 2112 s koncerty v Kanadě, USA a poprvé i v Evropě, kde vystoupila ve Velké Británii, Švédsku, Německu a Nizozemsku. Tři vyprodané koncerty v Massey Hall v Torontu v červnu 1976 byly zaznamenány pro debutové živé album Rush All the World's a Stage. Dvojité LP vyšlo v září téhož roku, v Kanadě dosáhlo 6. místa a stalo se prvním albem Rush, které se dostalo do americké Top 40.

Po skončení turné k albu 2112 odjeli Rush do Walesu, kde ve studiích Rockfield Studios nahráli desky A Farewell to Kings (1977) a Hemispheres (1978). Na těchto albech členové kapely rozšířili progresivní prvky ve své hudbě. "Jak se náš vkus stával obskurnějším," řekl Lee v jednom rozhovoru, "objevili jsme další kapely založené na progresivním rocku, jako jsou Yes, Van der Graaf Generator a King Crimson, a tyto kapely nás velmi inspirovaly. Díky nim jsme chtěli udělat naši hudbu zajímavější a složitější a snažili jsme se to spojit s naší vlastní osobností, abychom zjistili, s čím můžeme přijít, co bude nesporně naše." Stále častější používání syntezátorů, dlouhé skladby a velmi dynamická hra se složitými změnami časových signatur se staly základem skladeb Rush. Aby dosáhl širšího, progresivnějšího zvuku, začal Lifeson experimentovat s klasickou a dvanáctistrunnou kytarou a Lee přidal syntezátory s basovým pedálem a Minimoog. Stejně tak Peartovy bicí nástroje se zpestřily v podobě trianglů, zvonkoher, dřevěných bloků, kravských zvonců, tympánů, gongu a gongů. Kromě doplňování nástrojů se kapela držela v souladu s trendy progresivního rocku tím, že pokračovala ve skládání dlouhých, koncepčních písní s podtextem science fiction a fantasy. S příchodem nového desetiletí se Rush postupně začal zbavovat starších hudebních stylů ve prospěch kratších a někdy měkčích aranží, což bylo částečně způsobeno vyčerpáním kapely z nahrávání alba Hemispheres. Texty písní byly do té doby silně ovlivněny klasickou poezií, fantasy literaturou, science fiction a spisy spisovatelky Ayn Randové, což se nejvýrazněji projevilo v písni "Anthem" z alba Fly By Night z roku 1975 a výslovně přiznanou odvozeninou v písni "2112" (1976). První singl z alba A Farewell to Kings, "Closer to the Heart", byl první úspěšnou písní skupiny ve Velké Británii, kde se umístil na 36. místě, zatímco v USA dosáhl 76. místa a v Kanadě 45. místa. A Farewell to Kings se neprodávalo tak dobře jako 2112, ale přesto se stalo platinovým jak v Kanadě, tak ve Spojených státech V té době už nahrávací smlouva Rush umožňovala zálohu 250 000 kanadských dolarů na každé album a 16% sazbu autorských poplatků.

Album Permanent Waves (1980) posunulo hudební styl skupiny Rush zavedením prvků reggae a nové vlny, ačkoli byl stále patrný hardrockový styl, objevilo se více syntezátorů. Vzhledem k omezenému vysílání předchozích delších skladeb skupiny Rush obsahovalo album kratší, pro rádia přívětivější písně, jako například "The Spirit of Radio" a "Freewill", díky nimž se album stalo dosud nejlépe prodávaným albem skupiny. Skladba "The Spirit of Radio" se stala dosud největším singlovým hitem skupiny, když se dostala na 22. místo v Kanadě, na 51. místo amerického žebříčku Billboard Hot 100 a na 13. místo britského singlového žebříčku. Peartovy texty na albu Permanent Waves se posunuly směrem k výpravnému tónu s tématy, která se méně opírala o fantastické nebo alegorické vyprávění a více se věnovala tématům, která zkoumala humanistické, sociální a emocionální prvky. Rush absolvovali šestiměsíční turné Permanent Waves, které navštívilo více než 650 000 lidí na 96 koncertech, a stalo se tak prvním výdělečným. Po skončení turné se Rush připojili ke torontské rockové skupině Max Webster, aby nahráli skladbu "Battle Scar" pro svou desku Universal Juveniles z roku 1980. Jejich textař Pye Dubois nabídl kapele text písně, kterou sám napsal. Kapela přijala; píseň se po Peartově přepracování stala skladbou "Tom Sawyer".

Popularita skupiny Rush dosáhla vrcholu s vydáním alba Moving Pictures na začátku roku 1981. Nové album v podstatě pokračovalo tam, kde skončilo album Permanent Waves, a pokračovalo v trendu přístupného a komerčně přívětivého progresivního rocku, který pomohl kapele dostat se na výsluní. Hlavní skladba "Tom Sawyer" je pravděpodobně nejznámější písní kapely. Po vydání se dostala na 24. místo kanadského žebříčku Top 40 Singles Chart, na 44. místo Billboard Hot 100 a na 8. místo nového amerického žebříčku Album Rock Tracks. Druhý singl "Limelight" se také setkal s velkým ohlasem posluchačů a rozhlasových stanic, který se dostal na 18. místo v Kanadě, 54. místo v žebříčku Hot 100 a 4. místo v žebříčku US Album Rock Tracks Chart. Moving Pictures bylo posledním albem skupiny Rush, které obsahovalo prodlouženou skladbu, jedenáctiminutovou "The Camera Eye". Tato píseň také obsahovala dosud nejintenzivnější použití syntezátorů, což naznačovalo, že hudba Rush opět mění směr. Moving Pictures se stalo prvním albem skupiny, které se dostalo na první místo kanadského žebříčku alb, a dosáhlo také třetího místa v americkém žebříčku Billboard 200 a britském žebříčku alb; bylo certifikováno čtyřnásobnou platinou jak americkou asociací nahrávacího průmyslu[57], tak Music Canada. Po úspěchu Moving Pictures vydali Rush v roce 1981 živou nahrávku Exit.... Stage Left.

Další stylovou změnou prošla kapela s nahráváním alba Signals v roce 1982. Zatímco Leeho syntezátory byly již od konce 70. let hlavními nástroji, klávesy se v písních jako "Countdown" a úvodní skladbě "Subdivisions" přesunuly z pozadí do melodických předělů. V obou jsou výrazné hlavní syntezátorové linky s minimalistickými kytarovými akordy a sóly. Další dříve nepoužité nástrojové doplňky byly k vidění v písni "Losing It", kde se na elektrických houslích podílel spolupracovník Ben Mink.

Album Signals představovalo kromě instrumentálních změn také drastickou stylovou proměnu. Album obsahovalo největší hitový singl Rush "New World Man", zatímco další experimentálnější skladby jako "Digital Man", "The Weapon" a "Chemistry" rozšířily využití ska, reggae a funku kapelou. Druhý singl "Subdivisions" dosáhl 36. místa v Kanadě a 5. místa v americkém žebříčku Album Rock Tracks Chart. Oba singly se dostaly do Top 50 ve Velké Británii. Signals se stalo druhým albem skupiny na 1. místě v Kanadě, třetím albem v řadě na 3. místě ve Velké Británii a dosáhlo vrcholu na 10. místě v USA, přičemž pokračovalo v mírném úspěchu v Nizozemsku, Švédsku a Norsku, kde se dostalo do Top 30 v každé zemi. Přestože se členové skupiny vědomě rozhodli pro tento celkový směr, začaly se projevovat tvůrčí neshody mezi skupinou a dlouholetým producentem Terrym Brownem. Kapela se cítila nespokojená s Brownovým studiovým zpracováním alba Signals, zatímco Brownovi se stále více nelíbilo častější používání syntezátorů v hudbě. Nakonec se cesty Rush a Browna v roce 1983 rozešly a experimentování s novými elektronickými nástroji a různými hudebními styly se mělo dále projevit na jejich dalším studiovém albu. Kapela se rozhodla, že se bude věnovat experimentování s novými elektronickými nástroji a různými hudebními styly.

Styl a produkce alba Signals byly na albu Grace Under Pressure (1984) rozšířeny a posunuty do nových výšin. Byl to Peart, kdo album pojmenoval, protože si vypůjčil slova Ernesta Hemingwaye, aby popsal, čím si kapela musela projít po rozhodnutí opustit Terryho Browna. K produkci Grace Under Pressure byl přizván producent Steve Lillywhite, který se proslavil úspěšnými produkcemi Simple Minds a U2. Ten však na poslední chvíli vycouval, což Leeho, Lifesona a Pearta velmi rozzlobilo. Lee řekl: "Steve Lillywhite opravdu nedrží slovo... poté, co souhlasil s tím, že udělá naši desku, dostal nabídku od Simple Minds, rozmyslel si to a vykašlal se na nás... takže nás to dostalo do hrozné situace." Rush nakonec najali Petera Hendersona, aby se místo něj podílel na produkci a inženýrství alba.

Hudebně sice Leeho používání sekvencerů a syntezátorů zůstalo základním kamenem kapely, ale jeho zaměření na nové technologie doplnila Peartova adaptace Simmonsových elektronických bicích a perkusí. Lifesonův podíl na albu byl rozhodně posílen v reakci na minimalistickou roli, kterou hrál na albu Signals. Přesto zůstalo mnoho z jeho charakteristických kytarových textur nedotčeno v podobě otevřených reggae akordů a funkových a novovlnných rytmů. Grace Under Pressure se dostalo do Top 5 v Kanadě a Velké Británii plus do Top 10 v USA. Na albu se objevily i další skladby, jako např. Ve Švédsku se stalo do té doby nejlépe prodávaným albem (č. 18), zatímco v Německu (č. 43) a Finsku (č. 14) se stalo jejich prvním albem v hitparádě. Ačkoli "Distant Early Warning" nezaznamenalo úspěch v rádiích Top 40, v americkém žebříčku Album Rock Tracks se dostalo na 5. místo.

S novým producentem Peterem Collinsem skupina vydala alba Power Windows (1985) a Hold Your Fire (1987). Hudba na těchto dvou albech dává mnohem větší důraz a vyniknout Leeově mnohovrstevnaté práci se syntezátory. I když si fanoušci a kritici všímali Lifesonovy snížené kytarové práce, jeho přítomnost byla stále citelná. Lifeson, stejně jako mnoho dalších kytaristů v polovině a na konci osmdesátých let, experimentoval s procesory, které redukovaly jeho nástroj na ozvěnové akordové výbuchy a tenké stopy. Album Power Windows se v Kanadě dostalo na druhou příčku, zatímco ve Velké Británii a USA dosáhlo na devátou, respektive desátou příčku. Hlavní skladba "Big Money" se dostala do Top 50 v Kanadě, Velké Británii a USA a na 4. místo v americkém žebříčku Mainstream Rock Chart. Hold Your Fire představuje jednak rozšíření kytarového stylu, který se objevil na albu Power Windows, jednak podle kritika Allmusic Eduarda Rivadavii vyvrcholení této éry Rush. Hold Your Fire získalo zlato pouze v USA, zatímco předchozích pět alb Rush bylo platinových, ačkoli se mu podařilo dosáhnout 13. místa v Billboard 200 a dostalo se do Top 10 v Kanadě, Velké Británii a Finsku. Dvě skladby z alba "Force Ten" a "Time Stand Still", se obě umístily na 3. místě amerického žebříčku Mainstream Rock Tracks

Po turné vyšlo u společností Anthem a Mercury také třetí živé album a videoklip A Show of Hands (1989), které demonstrovalo aspekty skupiny Rush v 80. letech. Album se setkalo s velkým souhlasem fanoušků, ale kritik časopisu Rolling Stone Michael Azerrad ho s 1,5 hvězdičkami odmítl jako "hudební svalovinu" a prohlásil, že fanoušci Rush považují své oblíbené power trio za "svatou trojici". Přesto album A Show of Hands dosáhlo v USA zlaté a v Kanadě platinové úrovně. V této době se skupina rozhodla změnit mezinárodní nahrávací společnost z Mercury na Atlantic. Po odchodu Rush v roce 1989 vydalo Mercury dvojnásobně platinovou dvoudílnou kompilaci katalogu Rush Chronicles (1990).

Rush se od svého stylu z 80. let začal odklánět s alby Presto a Roll the Bones. Na těchto dvou albech, která produkoval nahrávací inženýr a hudebník Rupert Hine, se Rush zbavil velké části svého klávesami nasyceného zvuku. Počínaje albem Presto (1989) se skupina rozhodla pro aranžmá, která byla výrazně více zaměřena na kytary než předchozí dvě studiová alba. Ačkoli syntezátory byly stále používány, tento nástroj již nebyl ústředním prvkem skladeb Rush. Album Roll the Bones (1991) v tomto trendu pokračovalo a rozšířilo použití standardního přístupu tří nástrojů s ještě menším důrazem na syntezátory než jeho předchůdce. Zatímco hudebně se tato alba nijak výrazně neodchylují od obecného poprockového zvuku, Rush do nich začlenili další hudební styly, například funk a hip hop v "Roll the Bones" a jazz v instrumentální skladbě "Where's My Thing?" Skladba "Show Don't Tell" z alba Presto se stala hitem č. 1 v americkém žebříčku Mainstream Rock Tracks Chart, a zatímco v Kanadě se album dostalo do Top 10, v USA (č. 16) a Velké Británii (č. 27) bylo méně úspěšné. Z alba Roll the Bones byly skladby "Dreamline" (č. 1) a "Ghost of a Chance" (č. 2) úspěšné v amerických mainstreamových rockových rádiích, což znamenalo obnovení prodeje alb skupiny Rush v USA (č. 3 a platina), Velké Británii (č. 10) a některých dalších částech severní Evropy.

Přechod od syntezátorů ke kytarovější a organičtější instrumentaci pokračoval na albu Counterparts a jeho následovníkovi Test for Echo (1996), obě alba vznikla ve spolupráci s Peterem Collinsem. Do té doby byly dvě z nejvíce kytarových alb skupiny Rush. Druhé jmenované album obsahuje také prvky jazzového a swingového stylu Peartova bubnování, které se naučil od bubenického trenéra Freddieho Grubera v mezidobí mezi Counterparts a Test for Echo. Skladba "Stick It Out" z Counterparts se dostala na vrchol amerického žebříčku Mainstream Rock Tracks Chart, přičemž album se umístilo na 2. místě v USA a na 6. místě v Kanadě. Test for Echo se v obou zemích dostala do Top 5, přičemž titulní skladba opět obsadila vrchol US Mainstream Rock Tracks Chart. V říjnu 1996 se kapela vydala na severoamerické turné, poprvé bez předskokana, nazvané "An Evening with Rush". Turné bylo rozděleno do dvou částí, které trvaly od října do prosince 1996 a od května do července 1997.

Po skončení turné v roce 1997 nastala pětiletá přestávka kapely, především kvůli osobním tragédiím v Peartově životě. V srpnu 1997 zemřela při autonehodě Peartova dcera Selena a v červnu 1998 následovala smrt jeho manželky Jacqueline na rakovinu. Peart si vzal přestávku na truchlení a přemýšlení, během níž hodně cestoval po Severní Americe na svém motocyklu BMW a ujel 88 000 km. V určitém okamžiku své cesty se Peart rozhodl vrátit do kapely. Peartova kniha Ghost Rider: Cesty na cestě za uzdravením je kronikou jeho cesty. V knize píše o tom, jak na Selenině pohřbu řekl svým spoluhráčům: "Považujte mě za důchodce." 10. listopadu 1998 vyšlo třídiskové živé album Different Stages, věnované památce Seleny a Jacqueline. Album, které smíchal producent Paul Northfield a inženýrsky připravil Terry Brown, obsahuje záznamy vystoupení z turné Counterparts, Test For Echo a A Farewell to Kings a představuje čtvrté živé album kapely. Po období smutku a zotavování a při návštěvě dlouholetého fotografa Rush Andrewa MacNaughtana v Los Angeles se Peart seznámil se svou budoucí ženou, fotografkou Carrie Nuttallovou. Peart a Nuttallová se vzali 9. září 2000.

V lednu 2001 se Lee, Lifeson a Peart sešli, aby zjistili, zda by mohli kapelu znovu dát dohromady. S pomocí producenta Paula Northfielda skupina vytvořila sedmdesát čtyři minut hudby pro nové album Vapor Trails, které bylo napsáno a nahráno v Torontu. Album znamenalo první studiovou nahrávku Rush, která neobsahovala žádné klávesy ani syntezátory od dob alba Caress of Steel. Podle kapely byl proces vývoje alba extrémně náročný a jeho dokončení trvalo přibližně 14 měsíců, což je nejdelší doba, jakou kdy strávili psaním a nahráváním studiového alba. Album vyšlo 14. května 2002; jako předzvěst návratu kapely byl singl a hlavní skladba alba, "One Little Victory", navržen tak, aby upoutal pozornost posluchačů rychlým tempem kytar a bicích. Bylo podpořeno prvním turné kapely po šesti letech, včetně historicky prvních koncertů v Brazílii a Mexico City, kde hráli pro jedny z největších davů v jejich kariéře. Největší byla kapacita 60 000 diváků v Sao Paulu. Vapour Trails se umístilo na 3. místě v Kanadě a na 6. místě v USA, zatímco ve Velké Británii se prodávalo neuspokojivě, dosáhlo na 38. místo.

V říjnu 2003 vyšlo živé album a DVD Rush in Rio, které obsahuje poslední vystoupení skupiny na turné Vapor Trails Tour 23. listopadu 2002 na stadionu Maracana v brazilském Riu de Janeiru. Na oslavu 30. výročí kapely vyšlo v červnu 2004 album Feedback, EP nahrané na předměstí Toronta, která obsahuje osm coververzí takových umělců, jako jsou Cream, The Who a The Yardbirds, tedy kapel, které členové Rush uvádějí jako inspiraci v době svého vzniku. Na podporu alba a pokračování oslav 30. výročí kapely zahájili Rush v létě 2004 turné 30th Anniversary Tour, v rámci kterého odehráli koncerty ve Spojených státech, Kanadě, Velké Británii, Německu, Itálii, Švédsku, České republice a Nizozemsku. Koncert 24. září 2004 ve Festhalle ve Frankfurtu nad Mohanem byl natočen na DVD s názvem R30: 30th Anniversary World Tour, které vyšlo 22. listopadu 2005.

Během propagačních rozhovorů k DVD R30 členové kapely prozradili, že začátkem roku 2006 hodlají začít psát nový materiál. Během pobytu v Torontu začali Lifeson a Lee v lednu 2006 s psaním písní. Během této doby se Peart ujal psaní textů, přičemž pobýval v jižní Kalifornii. V září následujícího roku se Rush rozhodli najmout amerického producenta Nicka Raskulinecze, aby se podílel na produkci alba. V listopadu 2006 skupina oficiálně vstoupila do Allaire Studios v Shokanu ve státě New York, aby nahrála většinu materiálu. Nahrávání trvalo pět týdnů a skončilo v prosinci. Dne 14. února 2007 se na oficiálních stránkách Rush objevilo oznámení, že název nového alba bude Snakes & Arrows. První singl s názvem "Far Cry" byl uvolněn do severoamerických rádií 12. března 2007 a dosáhl druhého místa v žebříčcích Mediabase Mainstream a Radio and Records Charts.

Na webových stránkách skupiny Rush, které byly 12. března 2007 nově přepracovány na podporu nového alba, bylo také oznámeno, že skupina v létě vyrazí na turné. Album Snakes & Arrows vyšlo 1. května 2007 v Severní Americe, kde debutovalo na 3. místě v žebříčku Billboard 200 s přibližně 93 000 prodanými kusy v prvním týdnu. 3. místo obsadilo také v Kanadě a 13. místo ve Velké Británii, celosvětově se ho prodalo odhadem 611 000 kopií. U příležitosti začátku hurikánové sezóny v Atlantickém oceánu byla skladba "Spindrift" vydána jako oficiální druhý rádiový singl 1. června 2007, zatímco skladba "The Larger Bowl (A Pantoum)" se dočkala statusu singlu 25. června 2007. "The Larger Bowl" dosáhla první dvacítku žebříčků Billboard Mainstream Rock i Media Base Mainstream, ale "Spindrift" se neobjevil v žádném komerčním žebříčku. Plánované mezikontinentální turné na podporu alba začalo 13. června 2007 v Atlantě ve státě Georgia a skončilo 29. října 2007 v Hartwall Aréně v Helsinkách

Část turné Snakes & Arrows v roce 2008 začala 11. dubna 2008 v San Juanu v Portoriku v José Miguel Agrelot Coliseum a skončila 24. července 2008 v Noblesville v Indianě ve Verizon Wireless Music Center. 15. dubna 2008 skupina vydala dvojalbum Snakes & Arrows Live, které dokumentuje první část turné, nahranou v Ahoy aréně v Rotterdamu v Nizozemsku 16. a 17. října 2007. DVD a Blu-ray záznam stejných koncertů vyšel 24. listopadu 2008. Když se Rush blížili k závěru turné Snakes & Arrows, oznámili své první vystoupení v americké televizi po více než 30 letech. Dne 16. července 2008 se objevili v pořadu The Colbert Report, kde s nimi Stephen Colbert udělal rozhovor a zahráli skladbu "Tom Sawyer".

16. února 2009 Lifeson poznamenal, že kapela možná začne na podzim 2009 pracovat na novém albu, které bude opět produkovat americký producent Nick Raskulinecz. V listopadu 2009 Lee, Lifeson a Peart obdrželi na výročních cenách SOCAN v Torontu cenu za mezinárodní úspěchy. Dne 19. března 2010 zveřejnila televize CBC videorozhovor s Leem a Lifesonem, v němž hovořili o uvedení skupiny Rush do kanadské Síně slávy písničkářů 28. března 2010 v George Weston Recital Hall v Toronto Centre for the Arts. Skupina byla oceněna za písně "Limelight", "Closer to the Heart", "The Spirit of Radio", "Tom Sawyer" a "Subdivisions". Kromě diskuse o svém uvedení se Lee a Lifeson dotkli i budoucího materiálu, přičemž Lee řekl: "Ještě před měsícem a půl jsme neměli žádné písně. A teď jsme psali a teď máme asi šest písní, které prostě milujeme..." 26. března 2010 v rozhovoru pro The Globe and Mail Lifeson poznamenal, že existuje dokonce možnost dvou doprovodných turné. Brzy poté Peart potvrdil, že se Nick Raskulinecz vrátil jako koproducent.

V dubnu 2010 vstoupili Rush s Raskulineczem do Blackbird Studios v Nashvillu v Tennessee, aby nahráli "Caravan" a "BU2B", dvě nové písně, které se měly objevit na studiovém albu skupiny Clockwork Angels. Skladby "Caravan" a "BU2B" byly společně vydány 1. června 2010 a zpřístupněny k digitálnímu stažení. První část turné Time Machine Tour začala 29. června v Albuquerque v Novém Mexiku a skončila 17. října v Santiagu v Chile na Národním stadionu. Zaznělo na něm celé album Moving Pictures, stejně jako skladby "Caravan" a "BU2B". Bylo naznačeno, že se Rush po skončení Time Machine Tour vrátí do studia a v roce 2011 plánují vydat album Clockwork Angels. 19. listopadu 2010 však Rush oznámili, že Time Machine Tour prodlouží. Druhá část turné začala 30. března 2011 ve Fort Lauderdale na Floridě a skončila 2. července 2011 v George ve státě Washington. 8. listopadu 2011 skupina vydala album Time Machine 2011. Vydala koncertní DVD, Blu-ray a dvojité CD dokumentující koncert z 15. dubna 2011 v Quicken Loans Areně v Clevelandu ve státě Ohio. Po skončení druhé části turné Rush vstoupili do nahrávacích studií Revolution Recording v Torontu v Ontariu, aby dokončili nahrávání alba Clockwork Angels. 19. dubna 2012 vyšel druhý singl "Headlong Flight". Peart a spisovatel Kevin J. Anderson spolupracovali na novelizaci Clockwork Angels, která vyšla v září 2012.

Album Clockwork Angels vyšlo ve Spojených státech a Kanadě 12. června 2012, dosáhlo 1. místa v Kanadě, 2. místa v USA, 21. místa ve Velké Británii a dostalo se do Top 10 na většině tradičních severoevropských trhů, kde Rush působí. Podpůrné turné Clockwork Angels Tour začalo 7. září 2012, vystoupení 25. listopadu 2012 ve Phoenixu v Arizoně a 28. listopadu 2012 v Dallasu v Texasu byla nahrána na živé CD/DVD/Blu-ray, které vyšlo 19. listopadu 2013. Během evropské části turné Clockwork Angels Tour, které Rush absolvovali 8. června 2013 na Sweden Rock Festivalu, se jednalo o první festivalové vystoupení skupiny po 30 letech. 31. srpna 2011 Rush změnili americkou distribuci z Atlantic Records na většinově vlastněné metalové vydavatelství Warner Brothers, Roadrunner Records. Roadrunner se postaral o americkou distribuci alba Time Machine 2011. V roce 2011 byla distribuována alba Run Machine: Live in Cleveland a Clockwork Angels. Anthem/Universal Music bude nadále vydávat jejich hudbu v Kanadě. Dne 18. dubna 2013 byla skupina Rush uvedena do Rock and Rollové síně slávy.

18. listopadu 2013 Lifeson uvedl, že se kapela zavázala dát si po skončení světového turné na podporu alba Clockwork Angels roční pauzu. "Zavázali jsme se, že si dáme zhruba rok pauzu," řekl Lifeson. "Všichni jsme se dohodli, že když jsme na začátku srpna dokončili toto turné, vezmeme si volno a nebudeme mluvit o věcech kapely ani si nic plánovat. Zavázali jsme se, že si dáme rok pauzu, takže nám to určitě vydrží až do konce příštího léta. To je minimum. Nezastavili jsme se ani jsme neskončili. Teď jen odpočíváme. V klidu si užíváme současného zaměstnání.".

V září 2014 byl ohlášen box set Rush R40, který měl připomenout čtyřicáté výročí vydání debutového alba skupiny s vlastním názvem. Obsahoval pět dříve vydaných živých videoklipů a různé dříve nezveřejněné záběry z celé kariéry kapely. 22. ledna 2015 skupina oznámila turné Rush R40 Tour, které oslavilo čtyřicáté výročí Peartova členství ve skupině. Turné začalo 8. května v Tulse ve státě Oklahoma a skončilo 1. srpna v Los Angeles.

29. dubna 2015 Lifeson v rozhovoru uvedl, že R40 může být posledním velkým turné Rush kvůli jeho psoriatické artritidě a Peartově chronickému zánětu šlach. Poznamenal, že to nemusí nutně znamenat konec kapely, a naznačil možnost menších turné a omezených vystoupení. Uvedl také, že by rád pracoval na soundtracích s Leem. 7. prosince 2015 Peart v rozhovoru uvedl, že odchází do důchodu. Následující den Lee trval na tom, že Peartovy výroky byly vytrženy z kontextu, a naznačil, že si prostě dává pauzu. Lifeson v roce 2016 potvrdil, že turné R40 bylo posledním velkým turné kapely. V listopadu 2016 byl ohlášen poslední dokumentární film kapely Time Stand Still. V roce 2016 byl ohlášen další dokumentární film kapely Time Stand Still.

Dne 16. ledna 2018 řekl Lifeson deníku The Globe and Mail, že je nepravděpodobné, že by Rush odehráli další koncerty nebo nahráli nový materiál. Řekl: "Nemáme žádné plány na další turné nebo nahrávání. V podstatě jsme skončili. Po 41 letech jsme měli pocit, že už toho bylo dost."

7. ledna 2020 Peart zemřel ve věku 67 let po tři a půl roku trvajícím boji s glioblastomem, typem rakoviny mozku. O rok později Lee potvrdil časopisu Rolling Stone, že Rush skončili, a vyjádřil nemožnost pokračování kapely bez Pearta: "To je konec, že? To je konec. Stále jsem velmi hrdý na to, co jsme udělali. Nevím, co budu v hudbě dělat dál. A jsem si jistý, že Al taky ne, ať už společně, odděleně nebo jakkoli jinak. Ale hudba Rush je vždycky naší součástí. A nikdy bych neváhal zahrát některou z těch písní ve správném kontextu. Ale zároveň musíš vzdát úctu tomu, co jsme my tři s Neilem společně udělali."

V rozhovoru pro Make Weird Music z ledna 2021 Lifeson prozradil, že s Leem jednají o společné práci na nové hudbě: "Oba toužíme se dát znovu dohromady a tak trochu se vrátit k tomu, co děláme od svých čtrnácti let a co nás baví. A funguje nám to spolu opravdu, opravdu dobře. Takže uvidíme, co se s tím stane." Lifeson v rozhovoru s Eddiem Trunkem z června 2021 zopakoval status Rush a možnost pokračování spolupráce s Leem: "Není možné, aby Rush ještě někdy existoval, protože Neil tu není, aby byl jeho součástí. Ale to neznamená, že nemůžeme dělat jiné věci a že nemůžeme dělat věci, které jsou prospěšné pro naše komunity, a tak dále. Mám spoustu plánů na takové věci, které nemusí nutně zahrnovat Geddyho. Pořád se mě na to někdo ptá - uděláme tohle, nebo uděláme tamto? Kdo ví? Jediné, co vím, je, že se máme pořád rádi a jsme pořád velmi, velmi dobří přátelé a vždycky budeme."

Geddy Lee - Vysoký hlasový projev Geddyho Leeho byl vždy charakteristickým znakem kapely - a někdy i terčem kritiky, zejména v počátcích kariéry Rush, kdy Leeho vokály byly vysoké a silně připomínaly jiné zpěváky, například Roberta Planta z Led Zeppelin. V recenzi v The New York Times se objevil názor, že Leeův hlas "připomíná munchkinovo kázání". Přestože se jeho hlas zjemnil, bývá často popisován jako "kvílivý". Na druhou stranu jeho instrumentální schopnosti jsou kritizovány jen zřídka. Jako baskytaristy, kteří měli největší vliv na jeho styl hry, uvedl Jeffa Berlina, Jacka Casadyho, Johna Entwistla, Jacka Bruce a Chrise Squirea. Leeho styl, technika a schopnosti hry na baskytaru ovlivnily rockové a heavymetalové hudebníky a inspirovaly hráče jako Steve Harris, John Myung, Les Claypool a Cliff Burton. Lee je schopen během živého koncertu ovládat různé nástroje současně, což je nejvíce patrné, když Lee hraje na baskytaru a klávesy, zpívá a spouští nožní pedály jako v písni "Tom Sawyer".

Alex Lifeson - Jako kytarista je známý především pro své charakteristické riffování, elektronické efekty a zpracování, neortodoxní akordové struktury a bohatý arzenál vybavení, které v průběhu let používal. V době dospívání byl ovlivněn Jimi Hendrixem, Petem Townshendem, Jeffem Beckem, Ericem Claptonem a Jimmym Pagem, v sedmdesátých letech Lifeson do zvuku skupiny Rush začlenil doteky španělské a klasické hudby, což odráželo jeho zájem o progresivní rockové kytaristy, jako byli Steve Hackett a Steve Howe. Aby se přizpůsobil Leeho rozšiřujícímu se používání syntezátorů v 80. letech, inspiroval se Lifeson u kytaristů jako Allan Holdsworth, Andy Summers z The Police a The Edge z U2, kteří mu poskytli vzory pro přehodnocení role kytary v hudbě Rush. Lifesonova kytara se vrátila do popředí v 90. letech, a to zejména na albu Vapor Trails (2002). Během živých vystoupení byl zodpovědný za namlouvání různých kytarových efektů, používání basových pedálových syntezátorů a doprovodných vokálů.

Neil Peart - Peart byl hudebními fanoušky, kritiky a kolegy hudebníky zvolen nejlepším rockovým bubeníkem podle časopisu Drummerworld. Byl také považován za jednoho z nejlepších praktiků koncertního bubenického sóla. Zpočátku se Peart inspiroval Keithem Moonem, poté vstřebal vliv dalších rockových bubeníků 60. a 70. let, jako byli Ginger Baker, Carmine Appice a John Bonham. Začlenění neobvyklých nástrojů (pro rockové bubeníky té doby), jako byla zvonkohra a trubkové zvony, spolu s několika standardními prvky soupravy pomohlo vytvořit velmi pestrou sestavu. Peartova bicí souprava, kterou neustále upravoval, nabízela obrovské množství bicích nástrojů pro zvukovou rozmanitost. Po dvě desetiletí Peart zdokonaloval svou techniku; každé nové album Rush představovalo rozšířený slovník bicích nástrojů. V devadesátých letech s pomocí bubenického trenéra Freddieho Grubera znovu objevil svůj styl. Peart byl také hlavním textařem skupiny Rush a v průběhu let na sebe strhl velkou pozornost svým eklektickým stylem. V prvních letech existence kapely byly Peartovy texty zaměřeny převážně na fantasy/science fiction, ačkoli po roce 1980 se více zaměřoval na sociální, emocionální a humanitární témata. V roce 2007 se umístil na druhém místě v žebříčku časopisu Blender "40 nejhorších textařů v rocku", Allmusic naopak Pearta označil za "jednoho z nejvyspělejších rockových textařů".

Koncertní činnost - Členové skupiny Rush sdíleli silnou pracovní morálku a při živých vystoupeních se snažili o přesné ztvárnění skladeb ze svých alb. Aby tohoto cíle dosáhli, zařadili Rush od konce 80. let do svého koncertního vybavení objemný stojan s digitálními samplery, které v reálném čase obnovovaly zvuky netradičních nástrojů, doprovodů, vokálních harmonií a dalších zvukových "událostí", aby odpovídaly zvukům studiových verzí písní. Při živých vystoupeních si členové kapely rozdělili povinnosti ve většině skladeb. Každý člen měl k dispozici jeden nebo více MIDI kontrolérů, které byly pro každou píseň nabité různými zvuky, a pomocí dostupných končetin spouštěl zvuky a současně hrál na svůj primární nástroj (nástroje). Právě díky této technologii byla skupina schopna prezentovat své aranže v živém prostředí s úrovní komplexnosti a věrnosti, kterou fanoušci očekávali, a bez nutnosti uchýlit se k použití doprovodných skladeb nebo zaměstnávat dalšího člena kapely. Koordinované používání pedálových kláves a dalších elektronických spouštěčů k "přehrávání" nasamplovaných nástrojů a zvukových událostí členy skupiny bylo nenápadně patrné při jejich živých vystoupeních, zejména na koncertním DVD R30: 30th Anniversary World Tour z roku 2005.

Základním prvkem koncertů skupiny Rush bylo sólo na bicí Neila Pearta. Peartova bubenická sóla obsahovala základní rámec postupů propojených úseky improvizace, díky čemuž bylo každé vystoupení jedinečné. S každým dalším turné se sóla zdokonalovala a některé sestavy byly vypuštěny ve prospěch novějších, složitějších. Od poloviny osmdesátých let Peart používal MIDI trigger pady ke spouštění zvuků nasamplovaných z různých akustických bicích nástrojů, které by jinak zabíraly příliš velkou plochu pódia, jako jsou marimba, harfa, templářské bloky, triangly, zvonkohra, orchestrální zvony, trubkové zvony a vibraslap, jakož i další, esoteričtější bicí nástroje.

Jedním z výrazných prvků koncertů byly rekvizity na pódiu, v jednu chvíli nazývané "diverze". Mezi tyto rekvizity patřily pračky, historické popcornovače nebo animace a nafukovací králíci vylézající z obřích klobouků za kapelou. Od poloviny 90. let rekvizity často zabíraly Leeovu stranu pódia (levé pódium) jako způsob, jak vyvážit stohy zesilovačů na Lifesonově straně (pravé pódium), když se Lee rozhodl místo zesilovačů použít domácí systém místa konání.

Hudební styl skupiny Rush se v průběhu let výrazně změnil. Její debutové album bylo silně ovlivněno britským hardrockem založeným na blues: směsicí zvuků a stylů rockových kapel jako Black Sabbath, The Who, Cream a Led Zeppelin. Později byl Rush stále více ovlivňován kapelami britského progresivního rockového hnutí poloviny 70. let, zejména Pink Floyd, Genesis, Yes a Jethro Tull. Zda lze Rush skutečně považovat za progresivní rockovou skupinu, je mezi fanoušky tohoto žánru kontroverzní otázkou, ale v tradici progresivního rocku psali Rush rozsáhlé písně s nepravidelnou a proměnlivou náladou, témbrem a metrem, kombinované s texty ovlivněnými Ayn Randovou. V osmdesátých letech Rush spojili svůj zvuk s trendy tohoto období a experimentovali s novou vlnou, reggae a pop rockem. V tomto období kapela nejrozsáhleji využívala nástroje, jako jsou syntezátory, sekvencery a elektronické bicí nástroje. Počátkem 90. let kapela opět transformovala svůj styl, aby se vrátila k více uzemněnému hardrockovému stylu a zároveň se sladila s alternativním rockovým hnutím.

Více než 40 let činnosti poskytlo skupině Rush příležitost k hudební rozmanitosti napříč její diskografií. Stejně jako u mnoha jiných kapel, které jsou známé svým experimentováním, i zde změny nevyhnutelně vedly k nesouhlasu kritiků a fanoušků. Většina hudby skupiny vždy obsahovala syntetické nástroje, což bylo zdrojem sporů mezi fanoušky a kritiky. Zejména intenzivní používání syntezátorů a klávesových nástrojů skupinou v 80. letech na albech Grace Under Pressure, Power Windows a Hold Your Fire.

Členové skupiny Rush poznamenali, že lidé "buď Rush milují, nebo nenávidí", což má za následek silné odpůrce a intenzivně loajální fanouškovskou základnu. Jako svůj vliv je uvádějí významní hudební umělci, například Alice in Chains, Anthrax, Dream Theater, Fishbone, Foo Fighters, Iron Maiden, Jane's Addiction, Manic Street Preachers, Meshuggah, Metallica, No Doubt, Pixies, Primus, Queensryche, Rage Against the Machine, Red Hot Chili Peppers, The Smashing Pumpkins, Elliott Smith, Soundgarden a Tool. Trent Reznor z Nine Inch Nails v dokumentu Rush: Beyond the Lighted Stage z roku 2010 uvedl, že Rush je jednou z jeho nejoblíbenějších kapel, a také uvedl, že zejména období kapely na počátku 80. let na něj mělo velký vliv, pokud jde o začlenění kláves a syntezátorů do hard rocku.

Od roku 1998 měla skupina Rush nárok na nominaci do Rock and Rollové síně slávy; v roce 2012 byla nominována na vstup a její uvedení bylo oznámeno 11. prosince 2012. Důvodem předchozího vyloučení mohl být jejich žánr. Spisovatelka deníku USA Today Edna Gundersonová kritizovala Síň slávy za vyloučení některých žánrů, včetně progresivního rocku, příznivci se odvolávali na úspěchy kapely, včetně dlouhověkosti, zdatnosti a vlivu.

Dne 24. dubna 2010 měl na filmovém festivalu Tribeca premiéru dokumentární film Rush: Beyond the Lighted Stage, který režírovali Scot McFadyen a Sam Dunn. Poté získal Cenu publika Tribeca Film Festivalu. 53. ročník Grammy Awards byl nominován na nejlepší dlouhý videoklip, prohrál však s dokumentem o skupině The Doors When You're Strange. 10. června 2010 začal film v omezeném počtu promítat v kinech a 29. června 2010 vyšel na DVD a Blu-ray v USA a Kanadě. Film se zabývá vlivem skupiny na populární hudbu a důvody, proč byl tento vliv v průběhu let nedostatečně prezentován. Děje se tak prostřednictvím rozhovorů s populárními hudebníky, profesionály z hudebního průmyslu a samotnými členy kapely.

Dne 25. června 2010 obdržela skupina Rush hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy na adrese 6752 Hollywood Boulevard. Kritika Rush nadále oceňovala i v roce 2010, kdy 28. září Classic Rock oznámil, že Rush budou v tom roce oceněni jako žijící legendy na Marshall Classic Rock Roll of Honour Awards ve Velké Británii. Cena byla předána 10. listopadu 2010. Dne 29. září oznámil Billboard.com, že Rush obdrží také cenu Legends of Live 2010 za významný a trvalý přínos živé hudbě a umění živého vystupování a oslovení fanoušků prostřednictvím koncertního zážitku. Cena byla předána na Billboard Touring Awards 4. listopadu 2010.

V roce 2013 kanadská vláda ocenila Rush trvalou poštovní známkou první třídy s ikonickým logem Rush "Starman", která je ekvivalentem známky "forever" v USA.

V roce 1996 byli členové kapely jmenováni důstojníky Řádu Kanady. V květnu 2012 obdržela kapela na slavnostním ceremoniálu v Rideau Hall cenu generálního guvernéra za celoživotní umělecký přínos, po níž následoval následující den slavnostní galavečer v Národním uměleckém centru na oslavu oceněných. V roce 2017 byly na počest členů kapely pojmenovány tři nové druhy mikrobů.

Rush vydal 24 zlatých a 14 platinových desek (včetně tří multiplatinových), čímž se zařadil na páté místo za Beatles, Rolling Stones, Kiss a Aerosmith v počtu zlatých nebo platinových studiových alb rockové skupiny ve Spojených státech. V roce 2005 prodali Rush v USA přibližně 25 milionů kopií svých alb (88. místo mezi nahrávacími společnostmi) a celosvětově 40 milionů. V dubnu 2021 bylo album Moving Pictures nejprodávanějším albem skupiny s více než 5 miliony prodaných kusů a bylo certifikováno RIAA jako 5× platinové.

Přestože se po zlatém Test for Echo (které se umístilo na 5. místě žebříčku Billboard 200) skupina na pět let ztratila z povědomí veřejnosti a byla v USA odsunuta téměř výhradně na klasické rockové stanice, dosáhlo album Vapor Trails v prvním týdnu po vydání v roce 2002 6. místa v žebříčku Billboard 200 s 108 000 prodanými kopiemi. Do dnešního dne se ho prodalo přibližně 343 000 kusů. Následné turné k albu Vapor Trails vydělalo přes 24 milionů dolarů a zúčastnilo se ho největší publikum, které kdy vidělo koncert kapely Rush: 60 000 fanoušků v brazilském Sao Paulu.

Třícédéčkové živé album Rush in Rio (2003) získalo zlatý certifikát, což znamenalo čtvrté desetiletí, kdy bylo vydáno album Rush, které získalo alespoň zlatý certifikát. V roce 2004 se album Feedback probojovalo do první dvacítky žebříčku Billboard 200 a dostalo se do rozhlasového vysílání. Album skupiny z roku 2007, Snakes & Arrows, debutovalo na 3. místě (jen o jednu pozici za nejvýše postavenými alby Rush, Counterparts (1993) a Clockwork Angels (2012), která obě debutovala na 2. místě) v žebříčku Billboard 200. V prvním týdnu po vydání se ho prodalo asi 93 000. Jedná se o 13. studiové album, které se objevilo v Top 20, a 27. album skupiny, které se v žebříčku objevilo. Album také debutovalo na 1. místě v žebříčku Billboard Top Rock Albums, a když bylo o měsíc později vydáno ve formátu MVI, dosáhlo na 1. místo v žebříčku Top Internet Albums.

Turné na podporu alba Snakes & Arrows v letech 2007 a 2008 vydělala 21 milionů dolarů, respektive 18,3 milionu dolarů, což Rush vyneslo 6. a 8. místo mezi letními rockovými koncerty.