The Pretty Things vydávají svůj první singl se skladbou „Rosalyn“, který vystoupil na 41. místo v hitparádě Spojeného Království. Píseň napsal skladatel Jimmy Duncan (byl v té době spolumanažérem Pretty Things s Bryanem Morrisonem), spolu s Billem Farleyem, majitelem studia, kde skupina nahrávala. Obsahuje sólovou kytaru ve stylu Bo Diddleyho a také výraznou slide kytaru.

V roce 1972 tuto píseň zpracovala britská rocková skupina Stack Waddy na svém albu Bugger Off!

"The Witch" je píseň americké garážové rockové skupiny Sonics, kterou napsal zpěvák Gerry Roslie a která byla poprvé vydána jako debutový singl skupiny v listopadu 1964. Objevuje se také na debutovém albu skupiny Here Are the Sonics!!! (1965). Skladba "The Witch", která pravděpodobně patří k nejzběsilejším a nejtěžším nahrávkám té doby, je považována za kvintesenci vývoje punk rocku, přestože nikdy nedosáhla celonárodního úspěchu. Od původního vydání písně se "The Witch" objevila na mnoha kompilačních albech, zejména na reedici Nuggets z roku 1998: Nuggets: Original Artyfacts from the First Psychedelic Era, 1965-1968.

"Gloria" je rocková píseň, kterou napsal severoirský zpěvák a skladatel Van Morrison a kterou původně nahrála Morrisonova skupina Them v roce 1964. Byla vydána jako b-strana písně "Baby, Please Don't Go". Píseň se stala základem garážového rocku a součástí repertoáru mnoha rockových kapel. Zapamatovatelná je zejména díky refrénu "Gloria!". Jako jednoduchá tříakordová píseň se snadno hraje, a proto je oblíbená u těch, kteří se učí hrát na kytaru.

Skladba byla zařazena na 69. místo v seznamu Davea Marshe v knize The Heart of Rock & Soul: The 1001 Greatest Singles Ever Made z roku 1989. Píseň popsal jako "jednu z mála rockových písní, která je ve skutečnosti tak chlípná, jaká je její pověst". V roce 1999 získala skladba "Gloria" cenu Grammy Hall of Fame Award, v roce 2000 byla zařazena na 81. místo v žebříčku 100 nejlepších rockových písní všech dob sestavovaném televizní stanicí VH1, v roce 2004 se umístila na 208. místě na seznamu 500 nejlepších písní všech dob časopisu Rolling Stone, v aktualizovaném seznamu z roku 2010 se posunula na 211. místo a v seznamu z roku 2021 na 413. "Gloria" byla také dvakrát zařazena do žebříčku 500 písní, které formovaly rock and roll.

V roce 1964 vzniká v Chicagu rocková kapela The Amboy Dukes (později měli základnu v Detroitu). Jsou známí především díky svému velkému hitu „Journey to the Center of the Mind“. Název kapely pochází z názvu románu Irvinga Shulmana. Ve Velké Británii byly nahrávky skupiny vydány pod názvem The American Amboy Dukes, kvůli existenci britské skupiny se stejným názvem. Kapela prošla během svých aktivních let řadou personálních změn, jedinou konstantou byl vedoucí kytarista a skladatel Ted Nugent. Skupina patří k zakladatelům progresivního rocku a heavy metalu.

První sestava Amboy Dukes hrávala v The Cellar, v tanečním klubu pro dospívající v Arlington Heights, mimo Chicago. Jejich druhý singl „Journey to the Center of the Mind“ ze stejnojmenného alba z roku 1968, který napsal druhý kytarista Steve Farmer představuje různorodou škálu drogového vybavení. Nugent, horlivý protidrogový bojovník, vždy tvrdil, že netuší, že tato píseň je o užívání drog. Poté Amboy Dukes natočili dalších 5 alb než se v roce 1975 rozpadli a Nugent se začal věnovat sólové dráze.

V roce 2008 byli Amboy Dukes uvedeni do síně slávy Michigan Rock and Roll Legends.

The Beatmen byli slovenská rocková skupina zpívající převážně anglicky, která existovala v letech 1964 až 1966. Přestože vydali pouze 4 písně, zůstávají jednou z nejvýznamnějších kapel v historii československé populární hudby. Byli jednou z prvních široce populárních bigbeatových kapel v Československu a jako jedna z prvních kapel zpoza železné opony hráli v západní Evropě, v Mnichově. Kapela znamenala první větší úspěch pro zpěváka a kytaristu Dežo Ursinyho, který se později stal legendou československé hudby. Hudba a zvuk Beatmenů je mohutně ovlivněna zejména skupinou The Beatles, jak je zřejmé z poslechu. Jejich píseň "Uděláme si léto" byla vysoce ceněna kritikou a zůstává jednou z nejlepších československých popových písní vůbec.

Počátky skupiny The Beatmen lze hledat v bratislavských kapelách Fontána a Jolana z počátku šedesátých let, jejichž členy byli budoucí Beatmeni. Skupinu The Beatmen založili koncem roku 1964 Peter Petro, Miroslav Bedrik a Marián Bednár. Přibrali k sobě kytaristu Stano Herka, který však následně odešel kvůli povinnostem na konzervatoři. Na jeho místo nastoupil Dežo Ursiny. V průběhu roku 1965 získali široký úspěch a vydali své jediné dva singly. Odehráli několik úspěšných koncertů v Praze, mimo jiné v Divadle Spejbla a Hurvínka. V květnu hráli v divadle Rokoko a později vystoupili na premiéře filmu Nylonový měsíc. Málokterý z těchto úspěchů by se podařil bez úsilí jejich manažera Petera Tuchschera, který byl v té době důležitou osobou na bratislavské rockové scéně, řídil řadu kapel a mnohé z nich přivedl na výsluní. Beatmen byli jeho nejúspěšnější kapelou.

Na jaře 1966 vystoupili v Kunstmuseu v Mnichově a jako support na dvou koncertech Manfreda Manna v Bratislavě 7. října 1965 a 8. října 1965. Manfred Mann jimi byl tak ohromen, že je chtěl vzít jako support na své turné po Velké Británii, ale jednání ztroskotala. Proslýchalo se, že prý Beatmen nesměli jet, pokud by nejel i Olympic, do té doby nejúspěšnější československá rock'n'rollová skupina z Prahy. Nebylo obvyklé, aby slovenská kapela zastínila velkou a stabilní českou a mnoho lidí prý z této skutečnosti nebylo nadšeno. V budoucnu se to mělo stát ještě několikrát, např. když byl v roce 1982 zvolen nejlepším mužským zpěvákem republiky Slovák Miroslav Žbirka místo do té doby každoročního vítěze Karla Gotta. Vedení Manfreda Manna se na Olympicu nedohodlo, a tak Beatmen nemohli jet.

Touha po větší slávě a umělecké svobodě bez omezení ze strany politického režimu přiměla The Beatmen k rozhodnutí emigrovat do západního Německa, ovšem bez Ursinyho, který se rozhodl zůstat. Jako náhradu přijali Juraje Eperjesiho. Na jejich cestě po vídeňském koncertě se Peter Petro rozhodl vrátit domů. V Německu vydali v nové sestavě jeden singl, který si však nezískal velký zájem fanoušků. Brzy poté se kvůli osobním problémům a zklamání z malého úspěchu rozešli. Po nějaké době Ursiny založil novou skupinu The Soulmen.

Na počátku historie této olomoucké kapely stojí divadélko Skumafka, tedy SKUpina MAlých Forem KAabaretu, vzniklé v roce 1963. Divadélku muselo mít samozřejmě svůj hudební soubor, který obstarával scénickou hudbu a doprovod divadelních písniček. V kapele se sešli kytarista Jozef Karpaty, pianista Jaroslav Vraštil, altsaxofonista a klarinetista Bohumil Budík, kontrabasista Zdeněk Prachař a bubeník Zdeněk Křivák. Na podzim přijel do Olomouce studovat medicínu Petr Fiedler z Nového Jičína a už ve vlaku se při cestě na bramborovou brigádu seznámil se svým budoucím spolužákem Prachařem. Nad kytarami pak upekli Fiedlerův nástup do Skumafky, kde se jmenovaný rychle zabydlel a brzy si spoluhráče zorganizoval podle svých představ. Po několika měsících hudebníci usoudili, že je jim divadelní tvorba poněkud těsná a osamostatnili se pod jménem Teenagers.

Skupina sehraných spoluhráčů se velmi úspěšně uvedla na 1. koncertu bigbeatových skupin v Okresním kulturním domě 1. 4. 1964. Vedle Teenagers zde hrály ještě skupiny Refuges a Menuet. Po přehlídce nastaly velké přesuny, neboť Teenagers vyzobaly nejlepší hudebníky z konkurenčních skupin, které pak následkem toho zanikly. V Teenagers se tak ustálilo obsazení: Jaromír "Baterka"Lőffler z Refuges – zpěv, Jaroslav "Játra" Vraštil – klavír, Petr "Fíďa" Fiedler – sólová kytara, foukací harmonika a zpěv, Jozef Karpaty (taky zvaný Pepino nebo Bandaska) – doprovodná kytara, Zdeněk "Blond" Prachař – kontrabas a později baskytara, Theodor Prima z Menuetu – bicí. Vraštil, Prachař, Karpaty hráli i v Olomouckém dixielandu, odkud v polovině následujícího roku přitáhli do Teenagers nového bubeníka. Vladimír "Brejk" Grunt, zásadně odmítal jednoduché hraní a stal se jedním z těch, kteří do aranžmá skupiny zanášeli jazzové prvky. Dixieland zavrhli, jakmile slyšeli Manfreda Manna. Hudební materiál Teenagers představoval nesourodý mix skladeb, složený z převzatých skladeb od Little Richarda po Shadows, od Beatles po Rolling Stones a od Ray Charlese po Animals. Nejdůležitější pro krystalizaci pozdějšího vyhraněného stylu byl odpor k otrockému kopírování předloh. Hudebníkům stačilo nahodit základní téma, na které pak improvizovali. Skladby tak dostávaly osobitý ráz, daný improvizačními schopnostmi jednotlivých hráčů.

Skupina hrála na všech možných studentských akcích, jaké se nabízely v okolí Olomouce. V roce 1965 se dostali dokonce na svůj první zahraniční zájezd do Německé demokratické republiky. Na olomoucké lékařské fakultě studovali totiž i hoši z DDR a dva z nich zprostředkovali účinkování ve městě Nordhausen, nedaleko Halle. Měli hrát ve zdejší vinárně, postavené ve stylu botanické zahrady. Vedle vinárny vystupovali koncertně, ve městě i v okolí, v kinosálech, kulturních domech a jednou i na velitelství ruské posádky, což kupodivu prošlo bez průšvihů. Zázračný big beat si přijížděli poslechnout až z dalekého Berlína a olomoučtí Teenagers získali zástupy německých fanynek. Ještě zajímavější zahraniční kontakty získali na letních mezinárodních táborech mládeže v Oravském Podzámku v roce 1965 a 1966 (a později již jako Bluesmen na dalších místech). Sjížděla se sem mládež z celého světa, i ze západní strany železné opony. Skupina se zde dostávala ke slušnému zdroji nahrávek svých vzorů. Cizinci si sebou vozili oblíbené desky a pásky, takže nebyl problém si je vypůjčit a nahrát, nechat si opsat anglické texty a podobně. Pobyt na táboře se změnil v permanentní dvouměsíční zkoušku a přehrávky před zasvěceným zahraničním publikem.

V roce 1966 vznikl v prostorách Domu armády v Olomouci klub pro mladé. Jeho organizaci si vzali na starost lidé známí ze Skumafky. Stavěli jej všichni zájemci svépomocí a slavnostního otevření se dočkal 1. října. Oficiální název zněl Divadlo Experimentů. Pro všechny to byl ale DEX se svou přitažlivou asociací na dexfermethrazin. To byl tehdy populární speed, původně lék národního podniku SPOFA Hlohovec. Anorektikum k omezení chuti k jídlu a tedy k hubnutí. Měl ovšem vedlejší psychostimulační vedlejší účinky, tj. působil dráždivě na centrální nervovou soustavu a odstraňoval únavu, zvyšovala motorickou a psychickou výkonnost, působil euforizačně. Tehdejší mladý člověk byl tedy hubený s rozšířenými zornicemi a v euforické náladě.

DEX byl pro Teenagers domovským klubem. Měli tu zkušebnu, pravidelně zde hráli, především k tanci. Honorář za vystoupení se pohyboval hluboko pod 100 Kčs za osobu, ale jelikož byla návštěvnost vysoká, zbývající peníze přispívaly na provoz klubu a na méně atraktivní, ale důležité hosty, zvané do DEXu z celé republiky. Úzké styky byly pěstovány především s ostravskými soubory z Divadla pod okapem a Waterloo, s hudebníky z Flaminga. Jezdili sem jazzmeni jako Karel Velebný nebo Laco Deczi. Své recitály zde měli Pergner, Kovářík, Hegerová. Spisovatel Škvorecký tu četl povídky (v roce 1968 byl zvolen králem olomouckého Majálesu).

Rok 1966 přinesl ještě další významné změny: Zdeněk Prachař odešel od baskytary, ale nadále zůstal u skupiny jako manažer. Na baskytaru byl přijat Zdeněk "Žamárk" Kramář. Změnu názvu kapely vlastně vyvolalo stárnutí hudebníků. Narodili se v letech 1945 – 46, takže po polovině 60. let už přestali být teenagery. Starý název přestal platit. Nejprve si chtěli, logicky, začít říkat Twens. Tenhle název se ale neujal a asi po týdnu přišel Karpaty, inspirovaný bratislavskými Beatmeny, s novým názvem Bluesmen. Skupinu občas obohatila dechová sekce s trubkou Gruntova dřívějšího spoluhráče Jiřího Neradílka, s trombonem Václava Kumra a saxofonem Jana Mikudy. Pro běžné hraní na tancovačkách i z úsporných důvodů ale většinou dechy nahradil Vraštil na varhany. Styl kapely osciloval mezi jazzem, rythm & blues a soulem.

Mezi hosty DEXu patřili i muzikanti z Brna. Jednou se tu upekla kulišácká fúze Bluesmenů a zbytku brněnské skupiny Vulkán. Hlavním motivem fúze byla personální nouze tehdejšího Vulkánu. Skupina se polorozpadla a zůstal jen Aleš Sigmund, Ulrychovci s Danem Svobodou a několik nasmlouvaných koncertů po republice. Na jaře 1967 došlo k dohodě, že odehrají společné turné, v němž Bluesmen vystoupí v první půli jako předkapela a v druhé části vystoupí Brňáci s bluesmenovskou rytmikou jako Vulkán. Po první půlce tedy zůstali v šatně Fiedler a Karpaty, které na jevišti vystřídali Hana a Petr Ulrychovi a Aleš Sigmund. Někde, například v zaplněném kulturním domě v Hradci Králové, se publikum cítilo poněkud ošizené, zvlášť když vyšlo najevo, že improvizovaný Vulkán nemá nacvičených dost skladeb. Hudební tým pak před lynčováním zachránit musela základní sestava Bluesmen a její přídavky. Zmatku na jevišti pak využil jeden místní nenechavec a odcizil zesilovač. Jelikož ale, jak bylo v kraji už tehdy zvykem, byl v hledišti přítomný i příslušník tajné policie, který vše monitoroval, měl zloděj smůlu a zesilovač byl vrácen skupině zpět. Turné vymyslel a manažersky "ošetřil" Čestmír Klos, později redaktor časopisu Melodie. Jezdil s denním předstihem na motocyklu upřesňovat a domlouvat kšefty i noclehy. Zatímco Bluesmen a Vulkán hráli, Klos už jednal na dalším místě. Hudebníci cestovali na korbě nákladního auta, dívky v kabině vedle řidiče. K nejčastějším noclehům patřily tělocvičny a internáty, v jedné hospodě dokonce nocovali na kulečníkových stolech.

Jednoho podzimního dne došlo v restauraci Nové slunce k významnému setkání Petra Fiedlera s Karlem Kryl. Kryl seděl s kytarou u piva a zkoušel si novou písničku Pušky a děla. U sklenice a brnkání na kytaru přišla řeč i na olomoucký DEX a Fiedler pozval Kryla na vystoupení Bluesmenů. Následující den se pak setkali ve vlaku směrem na Olomouc. Kryl měl sice pokračovat do Teplic, ale nakonec vystoupil z vlaku s Fiedlerem, aby se podíval do DEXu. Fiedler Kryla představil nic netušícím spoluhráčům jako kamaráda, který večer zazpívá divákům pár písniček. Bluesmeni udělali ve svém tanečním setu pauzu a Fiedler ohlásil hosta, neznámého mladíka s kytarou, Karla Kryla. Bylo to nečekané, neplánované a nikdo nevěděl, co to s návštěvníky klubu, naladěných na svou dávku rythm & bluesového křepčení, udělá. Krylovo extempore v DEXu trvalo asi půl hodiny, bylo upřímné a publikum neznámému mladíkovi s kytarou a s vlastními písničkami neuvěřitelně aplaudovalo. Došlo i na přídavky. To, co se jevilo jako recese a bláznivý nápad, zrozený u piva v novojičínské hospodě, dostalo naráz jiný rozměr: Kryl rozvázal pracovní poměr v Teplicích a přestěhoval se do Olomouce.

Tato událost, rok po Dylanově skandálu s elektrifikovaným doprovodem na puristickém folkovém festivalu v Newportu, byla vlastně prvním nesmělým kontaktem českého rocku s českým folkem. Na plnohodnotnou symbiózu si však posluchači museli počkat až do 70. let, první námluvy českého rocku s folkem skončily spíš nerealizovanými pokusy, i když Krylova Nevidomá dívka v podání Bluesmenů s Hanou Ulrychovou je dodnes ceněnou nahrávkou (EP, Panton 1968). Olomoucké rozhlasové studio bylo pravděpodobně svědkem více pokusů, avšak tehdy pořízené nahrávky se nedochovaly. Kryl nakonec nesehnal vlastní byt ani trvalé místo a tak přenesl svou aktivitu do Ostravy.

V květnu a červnu odehráli Bluesmeni společné turné s brněnskou skupinou Vulkán. Sestry Elefteriadu tehdy ještě čekaly na své objevení a pěveckou oporou Vulkánu byli Hana a Petr Ulrychovi. Ulrychovi pak přešli do Atlantis, ale Hance se s Bluesmeny zalíbilo. Jednak se spřátelila s baskytaristou Zdeňkem Kramářem a potom jí vyhovovalo bluesové zaměření skupiny. Když Atlantis odjeli brázdit německé kluby, nechali Hanku doma a ta si zapívala i s Bluesmeny na 1. Československém beatovém festivalu v prosinci 1967. Bluesmen tam měli hned tři zpěváky: Ulrychovou, Fiedlera a Lőfflera. Ulrychová zpívala Arethou Franklin nebo Dusty Springfield, Lőffler s Fiedlerem se střídali na Manfredu Mannovi, Animals, Ray Charlesovi nebo James Brownovi a společně zpívali Same & Dave. Ulrychová dokonce dostala cenu za nejlepší zpěvačku festivalu a Vraštil byl nejlepším varhaníkem.

V září roku 1967 natočili Bluesmeni ve studiu ve Smečkách pro Panton EP se čtyřmi skladbami. Byly to Zpívej mi dál, Nevidomá dívka, Story o velké lásce, Kdo pod oknem stává. Skladby vybočovaly z z průměru toho, co tehdejší skupiny hrály. Nádherně zpracovali Bluesmeni s Ulrychovou Nevidomou dívku Karla Kryla. Na 2. Československém beat festivalu v roce 1968 už zpíval jen Petr Fiedler, Hanku si bratr přetáhl zpátky do Atlantis a Lőffler studoval nějaký čas v Praze, kde zkoušel s bratry Gondolány a na konec přesídlil do Ostravy k Flamingu a Ostravskému rozhlasovému orchestru (v roce 1968 emigroval někam do Kanady a od té doby o něm není zmínka, že by se vrátil, navštívil Ostravu či Olomouc, nic). Bluesmeni v novém obsazení se na 2. Beat festivalu báli neúspěchu a nasazovali začátky skladeb, aniž by nechali publikum pořádně zatleskat. Nakonec tím dosáhli takového tahu na branku, že sklidili velmi dobrý ohlas. Oceněna byla především orientace na vlastní tvorbu a její stylová rythm & bluesová čistota s výrazným zvukem varhan. Nejhůře ze všech festivalů dopadl pro Bluesmeny ten třetí v roce 1971. Ale to už byla podivná doba počínající normalizace, zakazování anglických názvů, hádek a odchodů hudebníků do zahraničí.

V létě 1968 odjeli hrát do Jugoslávie a na podzim nastaly významné proměny. Bluesmeni byli pořád amatérskou kapelou, ale někteří členové chtěli začít působit profesionálně. Takovou slibnou profesionální šanci skýtala brněnská skupina Atlantis, která byla v té době už v rukou jejich souputníka z vulkánovské šňůry Petra Ulrycha. Do Atlantis už beztak dojížděl jiný olomoučák Standa Regal, a tak se k němu přidal i varhaník Vraštil. Bubeník Vladimír Grunt nejprve vysílal signály Michalu Prokopovi do Framus Five, ale v Praze nebyl k dispozici byt. Nakonec následoval Vraštila do Brna na místo Zdeňka Kluky. Protože z Bluesmen odpadl i Kramář, který dokončil medicínu, byli k Fiedlerovi a Karpatymu na podzim 1968 přijati hned tři noví kolegové: Miroslav Vosáhlo na varhany a piano, Mirek Ryška na baskytaru a Antonín Nelešovský na bicí.

Po Matadors a Atlantis přišla pozvánka do Hair i Bluesmenům. Každá česká kapela byla velmi hrdá na jakékoliv angažmá na Západě, Bluesmen nevyjímaje. Nicméně časem stejně pochopili, že jejich hlavní výhodou před domácími muzikanty byla nižší cena. Přitažlivý muzikál začal při stálém opakování nudit (pro improvizaci tu nebylo místa), a tak si v pauzách mezi hraním i četli noviny nebo hráli karty. Mnichovské působení však přineslo skupině i jiné zkušenosti. Hráli v německých klubech, pro americké vojáky, i na mejdanech místní honorace. K obdivovatelům skupiny patřil i mnichovský boháč českého původu Harry Dostal. Vzal si prý po válce bohatou Němku, která brzy zemřela, a vlastnil řadu butiků s módním šatstvem. Nakoupil perfektní aparaturu a nejlepší nástroje a ve sklepě své vily zřídil zkušebnu. Tam se pak odehrál nejeden mejdan. Jednou sem Don Adams, Angličan, který v Hair hrál postavu Bergera, přivedl své kamarády – skupinu Deep Purple. Právě hráli v Mnichově. Velkolepý mejdan s jam sessionem snů trval do ranních hodin. V Mnichově se také Bluesmen spřátelili s devatenáctiletou tanečnicí a zpěvačkou Donnou, co si vzala nějakého Rakušáka Summera. Budoucí discohvězda hrála v Hair Sheilu a později dokonce pomáhala s choreografií.

Z Mnichova putovali Bluesmeni do Hair v Norimberku (kde se muzikál příliš neuchytil) a odtamtud do Frankfurtu. Prostoru v Dostálově sklepní zkušebně využil Hanuš Berka pro svou česko-německou formaci Emergency. Karpaty se vrátil k sólovce a na basovku povolali z Olomouce Ryšku. Hudebníkům však přestávaly platit výjezdní doložky, komunistický to vynález k omezení cest na Západ a tak nastal čas lámání chleba: Bylo jim vlastně sděleno, že pokud se okamžitě nevrátí, budou považováni za emigranty. I když nakonec stejně někteří z nich emigrovali (například Fiedler po dostudování medicíny), tentokrát se ještě rozhodl vrátit. V této situaci se zúčastnili 3. Beatového festivalu v Praze (v dubnu 1971), ale skupina se z celkové deziluze a bezmocnosti začala rozpadat. Jedinou vzpomínkou na svobodné časy zůstalo dvojalbum Hair, které v roce 1971 vydal Polydor. Petr Fiedler se ještě pokusil postavit novou skupinu s Emilem Viklickým, ale zůstalo jen u reklamních fotografií a přípravných diskusí.

V San José vzniká skupina Count Five, zástupce tzv. garážového rocku, předchůdce punku. Známí jsou především svým hitovým singlem „Psychotic Reaction“

Kapela byla založena v roce 1964 kytaristou Johnem "Mouse" Michalskim a basákem Roy Chaneyem. Byli to přátelé ze střední školy, kteří předtím hráli v několika krátko trvajících kapelách, zejména v surfové rockové skupině The Citations. Pod vlivem britské hudební invaze poté kapela změnila své hudební směřování. Po krátkém přechodu na jméno Squires, spolu s několika změnami sestavy, se zrodil Count Five. John "Sean" Byrne hrál na rytmickou kytaru a hrál na vokály, Kenn Ellner hrál tamburinu a harmoniku, a Craig "Butch" Atkinson hrál na bubny. Count Five byil rozpoznatelni pro svůj zvyk nosit čepice ve stylu hraběte Draculy, když hrali živě.

Skladba “Psychotic reakction” se všeobecně uznává jako základní kámen garážového rocku. Píseň byla ovlivňena stylem současných hudebníků, jako jsou The Standells a The Yardbirds. Předtím, než podepsali v Los Angeles smlouvu s Double Double Records byla kapela odmítnuta několika nahrávacími společnostmi. Singl “Psychotic Reaction” se stal číslem 5 v amerických žebříčcích na konci roku 1966. Kapela si užila krátkou dobu omezeného úspěchu a poté co jejich singl upadl v zapomění se úplně vytratili z hudební scény. Další překážkou pro potenciální kariéru v hudebním průmyslu bylo rozhodnutí pěti členů (kteří byli ve věku mezi 17 a 19 lety) pokračovat ve vysokoškolských studiích.

V roce 1969 se Count Five rozpadli, ale jejich památka byla zvěčněna rockovým novinářem Lesterem Bangsem v eseji z roku 1971, nazvaným „Psychotic Reactions and Carburetor Dung“. V eseji Bangs připsal kapele vydání několika dalších pozdějších alb (po Psychotic Reaction): Carburetor Dung, Cartesian Jetstream, Ancient Lace and Wrought-Iron Railings, and Snowflakes Falling On the International Dateline - každé z nich vykazuje rostoucí smysl pro umění a zdokonalení. Žádné z těchto následných alb však ve skutečnosti neexistovalo, s výjimkou Bangsovy vlastní fantazie.

Základní složení pražské skupiny Rubín, přímého předchůdce Donaldů, bylo v roce 1963, kdy vznikla následující: Vladimír Kulhánek jako basista, Jan Štumpf na klarinet a saxophon, Přemysl Černý byl bubeníkem, Jan Steiner byl saxophonista, Jiří Motyčka byl doprovodný kytarista a Láďa Horský byl prvním elektrifikovaným kytaristou ve skupině. Až v roce 1965 sehnal někde Přemek Černý baskytaru a Vladimír Kulhánek začal hrát od roku 1965 na elektrickou baskytaru! Hlavním motorem byl Přemysl Černý, rekvizitář z filmových ateliérů na Barrandově.

Hlavní události ale proběhly o rok dřiv. Motyčka od skupiny odešel a místo něj nastoupil Ivo Kulhánek. V tomtéž roce přišel do skupiny také kytarista Pavel „Paul“ Černocký. Toho objevil Přemek Černý při natáčení filmu „Kdyby tisíc klarinetů“, jako začínajícího amatérského zpěváka studujícího Vysokou školu zemědělskou. V pauze mezi natáčením, jako člen komparsu, tehdy zpíval a hrál na kytaru jednu z pecek Elvise Presleye. Jenže v tomtéž roce musel Jan Štumpf narukovat, což což mělo i svou dobrou stránku, protože saxophony stejně přestávali hrát v bigbítu hlavní roli. Ještě chvíli hrál ze skupinou další saxofonista Jan Steiner, ale s pronikajícím repertoárem Beatles, přestal soundu skupiny vyhovovat i on. Nahradil jej Mirek Helcl s varhany, a Rubín začal být vyhledávanou skupinou. A ještě jedna podstatná věc se stala. Rubín se přejmenoval na Donald. Jméno vymyslel Přemek Černý. Donald znělo přece jen američtěji než Rubín. Postupně se ustálilo obsazení Zdeněk Juračka (kytara), Ivan Kulhánek (rytmická kytara), Vladimír "Guma" Kulhánek (baskytara), Miroslav Helcl (varhany), vedoucí skupiny Přemysl Černý (bicí) a Pavel Černocký (zpěv). Juračka byl student konzervatoře a do skupiny jej přivedl Mirek Helcl. Skupina tak hrála téměř celou dobu své existence.

V roce 1965, po příchody kytaristy Zdeňka Juračky, dostala skupina Donald obrovskou příležitost, angažmá v klubu Olympik, kde hrávali v pořadech Grossmana & Šimka. Byli vyhlášeni svou pódiovou prezentací. Byla to první naše skupina, jež dovedla na pódiu skloubit kvalitní hudbu s velmi přitažlivým pódiovým vystupováním. Skupina již tehdy patřila pod ochranná křídla Pražského kulturního střediska a tak již nevystupovala za párek a dvě piva na hlavu , ale za skvělý honorář 120 Kč na hlavu. Na repertoáru byli především převzaté skladby oblíbených skupin, hlavně skladby Beatles. Donaldi je dokonce měli na repertoáru o půl roku dříve než Olympic. Později skupina silněji a silněji inklinovala k britským skupinám, které hrály rhythm & blues. To byly skladby od skupin Seachers, Kinks, Swinging Blue Jeans (Hippy, Hippy Shake), Troggs a Who (My Generation). Nejvíce však od Rolling Stones (Satisfaction, Route 66 či Walking The Dog).

Pavel Černocký se s pódiovým projevem Micka Jaggera z Rolling Stones přímo ztotožňoval. Dělal to naprosto podvědomě, když zpíval (I Can´t Got No) Satisfaction, Get Off Of My Cloud či Walking The Dog. Je naprosto vyloučeno, aby v roce 1965 viděl obrazový záznam s vystoupením Stones. Nad průměr tehdejší pódiové prezentace vynikl především Pavel Černocký a Vladimír Kulhánek. Zato jeho bratr Ivan měl přezdívku „Spící panna“. Skupina nevystupovala pouze v Praze a jejím okolí, vyjížděla i do zbytku republiky. Ne často, ale přece. Dokonce hráli i v Bratislavě!

Na konci roku 1967 odešel Jiří Jirásek, protože Petr Novák, po návratu z vojny, znovu oživoval George & Beatovens a Jirásek byl „ten“ George a bez něj to tedy nešlo. Další rána přišla v podobě vojenského povolávacího rozkazu pro Vladimíra Kulhánka. Guma ukončil studium na vysoké škole a musel nastoupit jednoroční presenční vojenskou službu. A to byl konec. Za Jiráska zaskakoval František Ringo Čech. Franta byl velmi ambiciózní a tak zbytek Donaldů plynule přešel do Čechovy pozdější skupiny Rogers Band. Tak vznikl přímo rock & rollový velkoorchestr a zřejmě první československá superskupina. Rogers Band se ale na československé rockové scéně nijak výrazněji neprojevil a s koncem roku se rozpadl.

Donaldi se, ke škodě všech milovníků rocku, nikdy nedostali do studia a tak po nich zůstalo jen několik nahrávek na prastarých magnetofonových záznamech na magnetofonových páscích z DDR značky ORWO. Ty se podařilo natáhnout do počítače a rekonstruovat a posléze vydat vyčištěné ve firmě Prag-Data. Pavel Černocký to popsal takto: „ ... nakonec se podařilo objevit v pravém slova smyslu na „půdě“ krabici se starými pásky, natočenými na legendárním magnetofonu Sonet Duo. Po mnoha hodinách hledání se podařilo lokalizovat ten jeden jediný.

Po letech, 5. ledna 1991, se na koncertu Comeback aneb legendy českého rocku se vracejí, představili Donaldi třemi skladbami. Zahráli Walking The Dog, Long Tall Sally a (I Can´t Get No) Satisfaction. Složení bylo až na jednu výjimku originální: Pavel Černocký – zpěv, Ivan Kulhánek – kytara, Jiří Jirásek – bicí, Vladimír Kulhánek – baskytara a Miroslav Helcl – klávesy.

V holandském Haagu vzniká skupina Group 1850 (Groep 1850) hrající psychedelický rock. Přestože nikdy nedosáhla většího úspěchu mimo Nizozemsko, je nyní považována za jednu z nejinovativnějších acid rockových kapel té doby. Rozpadli se po natočení druhého alba „Paradise Now“ v roce 1969. ale sporadicky byli aktivní i v sedumdesátých letech.

Acid rock je forma psychedelického rocku, který je charakteristický dlouhými instrumentálními pasážemi, malým množstvím zpěvu (případně žádným zpěvem) a hudební improvizací. Výraz „acid“ je v anglickém slangovém jazyce výraz pro LSD. Pojem „acid rock“ se také vztahuje na podskupinu psychedelických rockových kapel, které byly součástí nebo byly ovlivněny tzv. sanfranciským soundem,a které hrály hlasitou, „tvrdou“ hudbu obsahující dlouhá improvizovaná sóla. Acid rock dostal své jméno, protože sloužil jako hudební "podbarvení" při undergroundových večírcích spojených s užíváním LSD v 60. letech, v angličtině známé pod názvem "acid trips" nebo "acid tests". "Acid" je hovorový výraz označující LSD.

V rozhovoru pro časopis Rolling Stone cituje Jerry Garcia ze skupiny Grateful Dead člena skupiny Phila Leshe: "acid rock je to co posloucháte, když jste nadrogovaný papírem." García dále tvrdí, že ve skutečnosti neexistuje žádný skutečně psychedelický rock, a že jedině indická klasická hudba a něco z tibetské hudby lze považovat za příklady hudby "sloužící k rozšíření vědomí." Pojem "acid rock" je obvykle ekvivalentem psychedelického rocku. Časopis Rolling Stone označuje ranou tvorbu Pink Floyd jako "acid-rock". V červnu 1967 týdeník Time napsal, že "z jukeboxů a tranzistorů se národem valí zesílený zvuk acidrockových kapel: Jefferson Airplane, The Doors, Moby Grape" V roce 1968 časopis Life označil The Doors jako "Krále acid rocku".

Když se v první polovině 70. let dostaly do popředí hard rock a heavy metal, fráze "acid rock" se občas mylně používala v souvislosti s těmito žánry. Časem se pro tyto kapely ujal pojem "heavy metal", který nahradil termín "acid rock" používáný pro tyto druhy hudby. Příkladem hardrockových a heavymetalových kapel, které byly kdysi nazývané "acid rock" jsou Alice Cooper, Vanilla Fudge a Deep Purple. Mezi nejznámější představitele tohoto stylu patří např. Jimi Hendrix, Cream, Iron Butterfly, The Doors, Jefferson Airplane či Janis Joplin.

V Novém Mexiku vzniká garážovopsychedelická skupina Lincoln Street Exit. Původní sestavu, která vznikla v roce 1964, tvořili Paul Chapman, bubeník Lee Herres, zpěvák a kytarista Michael Martin a baskytarista Mac Suazo. Jako jedna z mála indiánských rockových kapel poloviny 60. let (všichni čtyři členové byli Siouxové z Nového Mexika) aktivně koncertovala a nahrávala, ale šest let se potýkala s malým uznáním; během této doby se jí podařilo vydat tři v podstatě neznámé singly.

V době, kdy kapela podepsala smlouvu s detroitským vydavatelstvím Mainstream, Chapman zemřel a nahradil ho kytarista R.C. Gariss. Společně s producentem Bradem Shadem vydali v roce 1970 album "Drive It!", na kterém představili materiál Martina a Toma Beeho, který nebyl jejich členem. Protiválečné nálady kapely ("Man Machine" a "Time Has Come Gonna Die") nebyly nijak zvlášť originální ani pozoruhodné. Stejně tak jejich ojedinělý pokus o pseudogospel ("Going Back Home") byl přinejlepším zavádějící. Na druhou stranu skladby jako 'Dirty Mother Blues', 'Teacher Teacher' a 'Straight Shootin' Man', poháněné Martinovým sympatickým hlasem, nabídly přesvědčivý bluesově orientovaný hard rock. Paradoxně nejpůsobivější skladba byla zároveň jedním z jejich nejkomerčnějších počinů - popově orientovaná 'Soulful Drifter' (která vyšla jako neúspěšný singl). Netřeba dodávat, že kolekce zmizela beze stopy. Gariss, Herrera, Martin a Suazo následně pokračovali ve své hudební spolupráci a znovu se objevili jako Xit, kteří v polovině 70. let nahráli sérii LP pro Motown.

The Magic Band byla americká blues rocková a experimentální rocková skupina, známá jako doprovodná skupina zpěváka Captaina Beefhearta v letech 1967-1982. V rotující sestavě se vystřídaly desítky interpretů, z nichž mnozí se stali známými pod přezdívkami, které jim dal Beefheart. V roce 2003 se kapela zreformovala, ale bez Beefhearta.

Členové původního Magic Bandu se dali dohromady v roce 1964. V té době byl Don Van Vliet (později přezdívaný Captain Beefheart) pouhým zpěvákem skupiny, kterou dal dohromady kytarista a bývalý spolužák Alex Saint Clair. Stejně jako v mnoha tehdy vznikajících kalifornských skupinách se v ní objevovaly prvky psychedelie a základy soudobé hippie kontrakultury. Skupina byla proto propagována jako "Captain Beefheart and his Magic Band" na základě předpokladu, že Captain Beefheart má "magické schopnosti" a po vypití Pepsi dokáže vyvolat "His Magic Band", který se objeví a vystupuje za ním. Vlákna této logiky vycházela z toho, že Vlietova postava Beefhearta byla "napsána" jako postava v "teenagerské operetě", kterou zformuloval jeho přítel Frank Zappa, spolu s Van Vlietovými proslulými "pepsi náladami" s jeho matkou Willie Sue a jeho obecně rozmazleným teenagerským chováním. Název "His Magic Band" se v roce 1972 změnil na "the Magic Band".

Skupina hrála na četných tanečních zábavách v autoklubech a juke jointech. Koncem roku 1965 skupina konečně získala smlouvu na nahrávání dvou singlů s nově vzniklou nahrávací společností A&M Records, jejímž manažerem byl Leonard Grant. V té době byly také navázány hudební vztahy se členy skupiny Rising Sons, kteří se později objevili na nahrávkách skupiny. Smlouva s A&M přinesla také jisté rozpory mezi členy kapely, rozpolcené mezi kariérou experimentální "popové" skupiny a kariérou puristické bluesové kapely.

Původní Magic Band byla především rhythm and bluesová kapela, kterou vedl místní lancasterský kytarista Alexis Snouffer spolu s Dougem Moonem (kytara), Jerrym Handleym (baskytara) a Vicem Mortensonem (bicí), přičemž posledně jmenovaného střídal a nakonec nahradil Paul "P.G.". Blakely. Pro první nahrávku A&M byl Mortenson povolán do aktivní služby a Snouffer se postavil za bicí, přičemž roli kytaristy převzal nedávno přijatý Richard Hepner. V době, kdy byl singl vysílán v popovém televizním pořadu, se na místo bubeníka vrátil P. G. Blakely. Ten poté odešel za kariérou v televizi a v době, kdy kapela natočila své první album, ho nahradil John French, který byl prvním vydavatelem na novém labelu Buddah Records.

Na Beefheartově prvním albu Safe as Milk se v Magic Bandu podíleli Alex St. Clair, Jerry Handley a John French. French pracoval na dalších pěti Beefheartových albech, zatímco Snouffer s Beefheartem spolupracoval s přestávkami na dalších třech albech. Bill Harkleroad se připojil k Magic Bandu jako kytarista pro Trout Mask Replica a zůstal s Beefheartem do května 1974.

Skupina se dala znovu dohromady v roce 2003.

V Adelaide, v Austrálii, vzniká surfrocková skupina The Mustangs, hrající skladby od The Ventures a The Shadows. O rok později si dala nový název Master's Apprentices. Během jejich druhého turné v Melbourne na konci roku 1966, místní rozhlasový DJ, Stan Rofe, prohlásil: „Masters jsou v Austrálii, co jsou Rolling Stones v Anglii a The Doors v Americe“ Skupina byla pozoruhodná v australském kontextu v tom, že hráli hlavně originály.

Jeden z jejich hitů, „Undecided” (1967), byl oživen skupinou Silverchair v roce 1997, a jejich dobře známá píseň „Because I Love You" byl předělána mnohokrát, včetně jejího použití v australské reklamě na džíny v pozdních osmdesátých létech.

Švédská progresivní metalová skupina Opeth pojmenovala skladbu „Master Apprentices“ z jejich alba 2002 Deliverance na počest kapely, frontman Opeth Mikael Akerfeldt je jejich velký fanoušek.

V Lincoln Parku v Michiganu vznikla hlasitá rocková skupina MC5. Kapela se skládala z kytaristů Wayne Kramera a Freda „Sonic“ Smithe, baskytaristy Michaela Davise, zpěváka Roba Tynera a bubeníka Dennise Thompsona. V době svého působení vydali dohromady tři alba, po jejich rozpadu v roce 1972 vyšlo ještě jedno kompilační album, které se skládalo převážně z méně dostupných písní. Je považována za jednu z nejdůležitějších hardrockových skupin té doby. Díky levicovým a protispolečenským textům jsou MC5 také bráni jako jeden ze zdrojů punkového hnutí ve Spojených státech.

Na počátku vzniku MC5 bylo přátelství mezi kytaristy Wayne Kramerem a Fredem Smithem. Od svých dospívajících let byli oba fanoušky hudby R&B, blues, Chucka Berryho, Dick Dalea, The Ventures a později garážového rocku: zbožňovali každou rychlou, energickou a vzpurnou hudbu. Každý z nich vytvořil a vedl rockovou skupinu (Smith's Vibratones a Kramer's Bounty Hunters). Když většina členů obou skupin odešla na vysokou školu nebo za práci, ti nejoddanější se nakonec spojili (pod vedením Kramera a se jménem „Bounty Hunters”) s kytaristou Billy Vargem a bubeníkem Leo LeDucem (Smith hrál na basu), a byli dostatečně populární a úspěšní v Detroitu a jeho okolí, aby mohli opustit své každodenní zaměstnání a vydělat si na živobytí hudbou.

Po nějaké době získal Kramer skupině manažéra, který pro skupinu našel dobrého zpěváka - stal se jím Rob Derminger. Rob přišel na konkurz jako basista, ale Kramer a jeho přátelé se nezajímali o to, jak hraje, ale o to, jak zpívá. Rob byl přijat do skupiny a ihned poté převzal pseudonym Rob Tyner. Přišel také se jménem skupiny - Motor City Five, podle skupiny Dave Clark Five, která byla v té době velmi populární. Složení MC5 v této době je následující: Rob Tyner (zpěv), Fred "Sonic" Smith (kytara), Wayne Kramer (kytara), Patrick Burroughs (basa) a Bob Gaspar (bubny). Zpočátku to byla obyčejná dospívající skupina hrající na večírcích. Poté Kramer a Smith začali experimentovat se zpětnou vazbou, což se ale nelíbilo Gasparovi a Burroughsovi. V roce 1966 získala MC5 novou rytmickou sekci v basistovi Michaelu Davisovi a bubeníkovi Dennisovi Thompsonovi. V té době byla již skupina stálým hostem slavného Detroitského sálu „Grande Ballroom“ a její anarchistická představení měla kultovní status.

Začátkem roku 1967 se manažérem skupiny stal John Sinclair, známý undergroundový hrdina a tvůrce radikální politické strany „White Panther Party“, která kázala boj proti kultuře jakýmkoli způsobem, včetně rock and rollu, drog a sexu v ulicích. Pod vlivem Roba Tynera, který neskrýval své levicové názory, a Johna Sinclaira byli všichni členové skupiny inspirováni levicovými myšlenkami, což se odrazilo i v textech. Skupina zahájila na jevišti provokativní show. Například se hudebníci objevili před publikem s nenabitými zbraněmi a na konci představení „neviditelný ostřelovač“ „zastřelil“ zpěváka Tynera. Kromě toho hudebníci neskryli skutečnost, že používají LSD a marihuanu. Ideologie členů MC5 míchala levicové názory, myšlenky na vnitřní a vnější svobodu a emancipaci. Pod vedením Johna Sinclaira se MC5 stala hlasatelem „White Panther Party“ - z pódia zahaleného americkými vlajkami křičeli revoluční hesla, která je rychle dostala do problémů se zákonem.

Poté si kapely všiml manažer společnosti Elektra Records Danny Fields. Jejich známost skončila smlouvou a již na podzim roku 1968 bylo nahráno první album Kick Out the Jams. Album přitahovalo pozornost posluchačů z celé Ameriky. Nebyl to studiový, ale koncertní záznam, protože manažeři Elektra měli pocit, že právě během živých představení se skupině podařilo ukázat vše nejlepší, čeho byla schopna. Hlavní skladby byly: „Kick Out the Jams“, „Rama Lama Fa Fa Fa“, „Starship“ a „Motor City Burning“. Album se stalo skutečnou událostí a nyní je právem považováno za jedno z nejlepších koncertních rockových alb. Nahrávka se dostala do národní top 30, nicméně někteří distributoři ho odmítli přijmout kvůli Tynerovu skandálnímu křiku „Kick out the jams, motherfuckers!“. Elektra musela ustoupit a vydala „vyhlazenou“ verzi alba, která nahradila hrubé slovo slovy „bratři a sestry“ (což se stalo proti vůli hudebníků). Když populární řetězec hudebních obchodů Hudson odmítl prodávat debutové LP MC5 kvůli vulgárnosti v textech, hudebníci odpověděli prohlášením v tisku. Znělo „Fuck Hudson's!“ Text prohlášení byl doprovázen obrázkem loga nahrávací společnosti Elektra. V důsledku takové demarše Hudsonova prodejna odmítla prodávat jakékoli výrobky vyrobené společností Elektra. Brzy nato se Elektra skupiny zbavila, a jelikož Sinclair odešel do vězení (za držení marihuany), zůstala skupina nejen bez smlouvy, ale také bez manažera. Poté byla hudebníkům nabídnuta záštita od společností Atlantic Records.

Produkce druhého alba Back in USA (1970) byla provedena Johnem Landauem, který odstranil všechny psychedelické pomůcky a zvuk MC5 vytvořil co nejjednodušší. Skladby na něm zněly spíše jako písně, které o pět let později začaly zpívat punk rockové kapely. Několik let před oficiálním vznikem punk rocku tak bylo nahráno album, které tento žánr předznamenalo. V té době ale „Back in USA“ zůstalo nepochopeno a proto nemělo takový komerční úspěch jako předešlé, recenze byly špatné nebo extrémně omezené. Kritici poznamenali: "Zdá se, že hraje úplně jiná skupina." Dokonce i koncerty přestaly způsobovat stejné vzrušení.

Třetí album „High Time“ vyšlo v roce 1971 a prodávalo se ještě hůř. Samotní hudebníci však byli spokojení - hráli to, co chtěli hrát. Styl této nahrávky je velmi podobný stylu raných Kiss a Aerosmith, kteří vydali debutová alba o dva roky později. Nedostatek komerčního úspěchu donutil Atlantic Records přerušit smlouvu. Mezitím se skupina potýkala stále víc s problémem drog a na začátku roku 1972 Michael Davis opustil skupinu. Basu převzal Steve Moorhouse, ale Tyner a Thompson brzy odmítli hrát a skupina přestala existovat.

MC5 získali uznání až později, když mnoho umělců začalo mluvit o vlivu skupiny na jejich práci. Nejoblíbenější věcí této skupiny byla píseň „Kick Out the Jams“, která byla předělána mnoha kapelami, včetně Blue Öyster Cult, Rage Against the Machine, Jeff Buckley, Bad Brains, Monster Magnet a dalšími.Téměř 30 let po rozpadu skupiny se sešli tři členové původní sestavy - Wayne Kramer, Michael Davis a Dennis Thompson - a uspořádali řadu koncertů s hostujícími hudebníky. První představení veteránů rockové hudby se konalo 13. března 2003 v londýnském klubu 100 v rámci kampaně Sonic Revolution - New Energy Rising. Návrat skupiny však nezpůsobil veřejné humbuk. Na první koncert tedy přišlo jen asi 350 lidí.

V Německu vzniká skupina The Monks, hrající garážový rock. Jeji sestavu tvořili američtí vojáci na jedné z vojenských základen v Západním Německu.

Zpočátku se hudebníci nazývali 5 Torquays a předváděli standardní materiál pro amatérské rockové soubory, ale postupem času změnili své jméno a image a se začali zabývat mnohem radikálnější a originální hudbou – dnes se jejich nahrávky často řadí mezi nejranější protopunkové skladby.

Na konci vojenské služby se usadili v Hamburku a brzy začali pravidelně koncertovat v klubech jako Star Club nebo Top Ten (kde Beatles zahájili svou kariéru před několika lety) jako The Monks. Na návrh svých známých, kteří studovali na univerzitě v kurzech designu, uvedli svůj vzhled do souladu s novým jménem – oholili si hlavy, oblékli do černého a na krk přivázali smyčky. Hudební materiál, který hráli, byl stejně nestandardní jako jejich vzhled. „Mniši“ vytvořili úmyslně „primitivní“, minimalistické skladby, v nichž hlavní nebyla melodie, ale rytmus. Sólový kytarista Gary Burger experimentoval se zpětnou vazbou, naprosto originální zvuk dalo hudbě domácí banjo Dava Daye a varhanní pasáže Larry Clarka.

Reakce veřejnosti na jejich představení byla smíšená, došlo i k nepříjemným incidentům, jednou jednou publikum téměř uškrtilo Garyho Burgera „za rouhání“. Hudebníkům se však na nějakou dobu podařilo přitáhnout pozornost kritiků a dokonce nahrát album s názvem „Black Monk Time“. Brzy však kapela přestala existovat a hudební dědictví The Monks bylo zna dlouhou dobu zapomenuto. Byli vzpomenuti až v 80-tých letech, kdy je kritici srovnali s Velvet Underground a The Fugs. Slavný hudebník a autor knih a článků o rockové hudbě, Julian Cope nazval „Black Monk Time“ „zapomenutým mistrovským dílem“ a oznámil, že nikdo před nimi nehrál tak šílené věci („nikdo s albem takové demence nepřišel“).

V Kalifornii vzniká americká rocková skupina The Mothers Of Invention. Frontmanem skupiny byl Frank Zappa. Skladby skupiny se vyznačují použitím neobvyklých zvukových efektů, bizarních obalů alb a vysokou úrovní hereckých dovedností na koncertech. Složení skupiny nebylo nikdy stabilní a často se měnilo. Jediným pravidelným členem po celou dobu existence skupiny byl Frank Zappa.

Skupina vznikla v roce 1964, poté co se v zastavárně potkali basista Roy Estrada a bubeník Jimmy Karl Black, který prodával své činely, aby měl z čeho žít. Později se k nim přidali saxofonista Dave Coronado a kytarista Ray Hunt. Zpočátku skupina hrála cover verze rytmických a bluesových písní. Když začali pravidelně hrávat v klubu, majitel trval na tom, aby najali zpěváka Raye Collinse. Mezi Collinsem a Huntem začaly konflikty, které skončily Huntovým propuštěním. Po incidentu byl Ray Collins nucen požádat Franka Zappu o připojení ke skupině. Zappa souhlasil a brzy se stal jejím leadrem, stejně jako zpěvákem (ačkoli se nikdy nepovažoval za zpěváka). Zappa poté přesvědčil skupinu, že aby mohli uzavřít smlouvu s nahrávací společností, musejí být hrány jeho písně. Také skupinu přejmenoval nejprve na „Captain glasspack & his magic mufflers“ a poté na „Mothers“. Poté opustil skupinu saxofonista David Coronado (byl nahrazen kytaristkou a zpěvačkou Alice Stewart), a kytarista Henry Westine, který se později stal slavným v skupině Canned Heat. Po zahájení spolupráce s manažerem Herbem Cohenem skupina přitáhla pozornost narůstající podzemní scény v Los Angeles, čímž si zvýšila i příjem z koncertů. Na začátku roku 1966 kapelu viděl producent Tom Wilson, známý spoluprací s Bobem Dylanem a duetem Simonem a Garfunkelem. Díky Wilsonovi podepsaly The Mothers smlouvu s Verve Records, divizí MGM Records, která je známá v hudebním průmyslu vydáváním moderních jazzových nahrávek 40. až 50. let 20. století, upravených pro pop a rockovou hudbu. Společnost trvala na tom, aby skupina změnila své jméno, protože slovo matka bylo slangovou zkratkou pro „motherfucker“, což znamená „bastard“. Label navrhl nové jméno – The Mothers Auxiliary, ale Zappa přišel s originálnějším jménem, ??a skupina byla přejmenována na Mother of Invention.

Spolu s Tomem Wilsonem skupina v roce 1966 za účasti studiového orchestru nahrála průkopnické album Freak Out! Mezi hosty na albu byli Kim Fowley, Dr. John, jakož i hlavní představitel undergroundového undergroundu v Los Angeles a tehdejší propagátor skupiny Carl Franzoni. Tento disk se stal druhým dvojitým albem v historii rocku (po Blonde on Blonde od Boba Dylana). Toto album bylo směsicí rhytm and blues a experimentální hudby a získalo tehdy „narkotické“ publikum z Los Angeles. Na tomto albu byly také prvky protopunku a raného alternativního rocku. Díky albu bse Zappa stal známý jako “nový hlas v rockové hudbě” a jako “protijed k americké brutální spotřebitelské kultuře” Přes surový zvuk obsahovalo album poněkud komplikovaná uspořádání: při nahrávání alba byli někteří hudebníci sezení překvapeni, že Zappa požadoval, aby četli noty, což obvykle nebylo nutné při práci na standardních rockových nahrávkách. Texty alba jsou označeny jako nekonformní, pohrdají autoritami a nesou dadaistické prvky Všechny skladby alba byly napsány Zappou, během procesu nahrávání také kompletně řídil práci na aranžmá a hudebních rozhodnutích.

V roce 1967 Wilson produkoval druhé album skupiny, Absolutely Free, které bylo nahráno v listopadu 1966 a smíšeno v New Yorku. Toto album demonstrovalo schopnosti Mother of Invention, vyznačovalo se ostrými změnami v rytmu písní, které jsou charakteristické pro styl Franka Zappy. Texty „Plastic People“ a „Brown Shoes“ zesměšňují pokrytectví a konformismus americké společnosti a estetiku protikultury šedesátých let. Pokud jde o album, Zappa to uvedl takto: „Jsme satirici, kteří si ze všeho dělali legraci“

Během Velikonoc 1967 jim byla nabídnuta smlouva v divadle Garrick. Tbyl z toho úspěch a Herb Cohen prodloužil rezervaci, která nakonec trvala půl roku. Ve výsledku se Zappa a Mother of Invention stěhovali do New Yorku. Jejich koncerty se staly kombinací improvizace talentovaných členů kapely a přísným Zappovým přístupem k hudbě. Všechno bylo řízeno Zappovými slavnými signály rukou. V New Yorku skupina nahrala album „We’re Only in It for the Money“, hodnocené jako nejlepší album šedesátých let. Při nahrávání alba bylo použito mnoho nových technik, které byly známé pouze z populární hudby a, texty jsou plné sžíravé satiry na subkulturu hippie. Kresba na obalu alba paroduje The Beatles Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.

V pozdních šedesátých létech, Zappa pokračoval v rozvíjení obchodní stránku jeho kariéry. On a Herb Cohen založili Bizarre and Straight Records, divizi Warner Brothers Records, která měla pomáhat financovat projekty a zvyšovat kreativní kontrolu. Zappa koprodukoval dvojalbum Captain Beefheart a alba Alice Coopera Wildman Fisher a The GTO.

V roce 1969 měla Zappa konflikt s MGM Records, což mělo za následek ukončení smlouvy a podepsání nové smlouvy s Reprise Records. Na konci roku 1969 se skupina rozpadla. Frank často uváděl finanční potíže a nedostatek velkého tvůrčího úsilí členů kapely jako hlavní důvod rozpadu. Mnozí členové skupiny byli rozhodnutím Zappa uraženi, jiní byli nespokojeni s jeho „diktaturou“ a poukazovali na skutečnost, že Zappa nebyl nikdy ve stejném hotelu jako členové skupiny. Zbývající nahrávky skupiny byly vydány ve dvou kompilacích pod názvy Weasels Ripped My Flesh a Burnt Weeny Sandwich (obě v roce 1970).Poté, co byla skupina rozpuštěna vydal Zappa své nejslavnější sólové album s názvem Hot Rats. Tento disk poprvé obsahoval dlouhé sólové kytarové partie a také jednu z nejpopulárnějších písní Peaches en Regalia, která se objevila několikrát v dalších albech. Nahrávky se zúčastnilo mnoho slavných hudebníků pracujících v žánrech jako jazz, blues a rytmus a blues a měl velký vliv na vývoj jazzové fúze.

V roce 1970 se Zappa setkal s dirigentem Zubinem Metou a v květnu uspořádali koncert, Meta byl dirigentem Los Angeles Philharmonic Orchestra pro rockovou skupinu Franka Zappy. Přestože byl koncert úspěšný, nebyl Frank s prací symfonického orchestru spokojen Poté v květnu Zappa za tímto účelem znovu oživil Mother of Invention a společně s Los Angeles Philharmonic Orchestra provedli několik vystoupení. V červnu téhož roku Frank vytvořil novou trvalou sestavu The Mothers Tato sestava debutovala na dalším sólovém albu Zappy, Chunga’s Revenge, které se stalo dvojalbem pro film 200 Motelů. Hlavní myšlenkou filmu byl svobodný život rockových muzikantů na cestě. Tento snímek byl prvním filmem, který byl vložen do videokazety s 35 mm filmem, což umožňuje vytvářet nové vizuální efekty. Přes skutečnost, že hudba pro film byla velmi orchestrální, Zappa nespokojenost se světem klasické hudby zesílila, když koncert plánovaný v Royal Albert Hall byl zrušen kvůli obscénním výrazům nalezeným v některých textech. V roce 1975 Zappa prohrál soud proti Royal Albert Hall kvůli porušení smlouvy.

V prosinci 1971 došlo k dvěma incidentům, které měly vážný dopad na další tvůrčí aktivity Franka Zappa. Během představení v Casino de Montreux došlo ve Švýcarsku k požáru, který zničil kasino a vybavení skupiny. Událost je zvěčněná v „Smoke On The Water“ od Deep Purple. Po týdenní přestávce vystoupila skupina v londýnském divadle Rainbow Theatre a pronajala si hudební vybavení. Při děkovačce jeden z fanoušků shodil Franka Zappu z jeviště na betonovou podlahu orchestřiště. Skupina si myslela, že Zappa zemřel, skončil s vážnými frakturami, zraněními hlavy, zad, nohou a krku, jakož i rozštěpením hrtanových vazů, což nakonec po léčbě způsobilo snížení rozsahu hlasu. V důsledku této nehody byl Zappa na invalidním vozíku déle než šest měsíců . V letech 1971-1972 vydal Zappa během vynucené prohlídky dva jazzové sólové nahrávky Waka / Jawaka a The Grand Wazoo, na které byli pozváni hudebníci sezení a bývalí členové Mothers. Zappa udržoval vysokou úroveň své práce i v první polovině 70. let. V roce 1975 vydal Zappa album Bongo Fury, které obsahovalo živé nahrávky turné, během kterého se Frank na krátkou dobu setkal s kapitánem Beefheartem. Následně se od sebe na několik let oddělili, ale vždy udržovali vzájemný kontakt až do smrti Franka Zappy v roce 1993 na rakovinu prostaty. Bongo Fury bylo poslední album The Mothers. Od roku 1976 se všechny další jmenovali jednoduše Zappa.

V Londýně vzniká rocková legenda Pink Floyd, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filosofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovaným vystoupením. Je to jedna z nejúspěšnějších a nejvlivnějších skupin všech dob, prodala více než 200 milionů alb po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů jen v USA. Pink Floyd ovlivnili progresivní rockové skupiny 70. let 20. století, jako jsou Genesis a Yes či současné interprety, například Nine Inch Nails a Dream Theater. Pod vedením Syda Barreta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let 20. století úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších undergroundových kapel, hrajících psychedelický rock. Barrettovovo nevypočitatelné chování ale donutilo ostatní spoluhráče k tomu, aby jej doplňovali a později i úplně nahradili kytaristou a zpěvákem Davidem Gilmourem. Po Barretově odchodu se lídrem skupiny a hlavním skladatelem postupně stal zpěvák a baskytarista Roger Waters. Tato proměna vedla k vytvoření několika novátorských alb, která získala kapele celosvětový věhlas.

Pink Floyd vznikli z kapely, která se utvořila v roce 1963 a ve které se vystřídalo více hudebníků. Tato amatérská skupina postupně nesla několik názvů: Sigma 6, The Abdabs, The Screaming Abdabs a Spectrum Five. Pod novým názvem The Tea Set začali kytarista Roger Waters, bubeník Nick Mason a pianista Rick Wright v roce 1964 hrát s kytaristou Bobem Klosem (Waters zároveň přešel k baskytaře). Po krátkém pokusu se zpěvákem Chrisem Dennisem se ke skupině přidal kytarista a zpěvák Syd Barrett. Když The Tea Set zjistili, že kapela stejného názvu už existuje, Barrett navrhl používat název The Pink Floyd Sound (původně ale návrh zněl Pink Floyd Blues), podle svých koček, které se jmenovaly Pink a Floyd dle dvou amerických bluesových muzikantů, Pinka Andersona a Floyda Councila. Nějaký čas používali obě jména, než definitivně zvítězil druhý název. Ve svých počátcích hrála kapela coververze známých rhythm and bluesových písní, například „Louie, Louie“. Během vánočních prázdnin v roce 1964, či na začátku roku následujícího natočila skupina ve studiu první demo snímky, které byly vydány v roce 2015 pod názvem 1965: Their First Recordings. Bob Klose opustil kapelu na nátlak svého otce a učitelů v létě 1965 a věnoval se studiu.

Barrett začal psát vlastní písně ovlivněné americkým a britským psychedelickým rockem, ke kterým přidal vlastní, poněkud bizarní humor. Pink Floyd se brzy stali oblíbenou undergroundovou kapelou a hráli v různých klubech, jako byly UFO Club, Marquee Club nebo The Roundhouse. Koncem roku 1966 byla kapela pozvána, aby se hudebně podílela na filmu Tonite Let's All Make Love in London režiséra Petera Whiteheada. V lednu 1967 pro tento snímek Pink Floyd nahráli dvě skladby („Interstellar Overdrive“ a „Nick's Boogie“). Ačkoliv téměř nic nebylo z tohoto materiálu ve filmu použito, kompletní skladby se nakonec dočkaly vydání v roce 1995 pod názvem London '66–'67. Popularita skupiny rostla a na jaře 1967 podepsali nahrávací smlouvu s EMI. V březnu 1967 vydala skupina svůj první singl „Arnold Layne“, v červnu téhož roku jej následoval singl „See Emily Play“. „Arnold Layne“ se dostal na 20. a „See Emily Play“ dokonce na 6. místo britské hitparády, což zaručilo skupině její první televizní vystoupení v hudebním pořadu Top of the Pops v červenci 1967.

Debutové album The Piper at the Gates of Dawn bylo vydáno v srpnu 1967 a mezi odbornou veřejností bylo přijato veskrze kladně. Tato deska je považována za jedno z nejlepších alb britského psychedelického rocku. Na albu, jež produkoval Norman Smith, se prostřednictvím výrazného využití stereo efektů, echa a úprav pásku projevovaly nové technologie v elektronice. Album se ve Spojeném království stalo hitem, když vystoupalo na 6. místo hitparády, zatímco v USA zůstalo prakticky nepovšimnuto (131. místo).V této době absolvovala skupina turné s Jimim Hendrixem, což jí napomohlo ke zvýšení popularity.

Nárůst popularity spojený s náročným životem na cestách, tlakem vydavatele na tvorbu hitových písní a častým užíváním psychedelických drog (hlavně LSD) si vybral daň na Sydu Barrettovi. Jeho duševní zdraví se několik měsíců zhoršovalo a Barrett se začal chovat velmi podivínsky. V lednu 1968 se ke skupině připojil David Gilmour, aby nahradil v hraní a zpívání Barretta. Vlivem pravidelného užívání LSD se Barrettovo chování stalo prakticky nepředvídatelným a on sám velmi labilním, často při koncertech zíral do jednoho místa, zatímco skupina hrála. Někdy při vystoupeních hrál jen na jednu strunu na kytaře anebo kytaru začal rozlaďovat. Poslední koncert s Barrettem se odehrál 20. ledna 1968 v Hastingsu.

Po Barrettově odchodu prodělali Pink Floyd období hudebních experimentů. Gilmour, Waters i Wright přispívali vlastním materiálem s odlišným hlasem i zvukem, jenž byl různorodější, než tomu bývalo v dobách Barrettovy dominance a rovněž i v pozdějších letech, kdy byl zvuk kapely více uhlazený a jednotný. Oproti Watersovi měli Gilmour a Wright rádi písně s jednoduchým textem či skladby přímo instrumentální. Tento fakt vedl k tomu, že Waters začal psát texty i ostatním dvěma skladatelům, kteří naopak vytvořili hudební složku většiny tehdejších skladeb. Nejvíce hudebních experimentů Pink Floyd pochází právě z tohoto období.

Zatímco Barrett napsal téměř celé první album skupiny, na druhém albu A Saucerful of Secrets, jež bylo vydáno několik měsíců po Barrettově odchodu, se od něj objevuje pouze jedna píseň – „Jugband Blues“ Album A Saucerful of Secrets bylo vydáno v červnu 1968, dosáhlo na 9. místo v britské hitparádě a stalo se jediným albem Pink Floyd, které se vůbec neumístilo v USA. I když Barrett již ze skupiny odešel, album stále obsahovalo psychedelickou hudbu v jeho stylu zkombinovanou s experimentálním provedením, jež se naplno projevilo na dvojalbu Ummagumma. První desku tvoří živé nahrávky z koncertů konaných v roce 1969, druhá deska je studiový experiment, kde každý člen sólově nahrál půlku gramofonové desky jako sólový projekt. Komerčně bylo toto album nejoblíbenějším počinem Pink Floyd do té doby (5. místo v britské hitparádě a 74. v USA).

Album Atom Heart Mother z roku 1970 je prvním, na němž Pink Floyd nahrávali s orchestrem. Deska vznikla díky spolupráci s avantgardním skladatelem Ronem Geesinem. Poslední skladbou je dvanáctiminutová „Alan's Psychedelic Breakfast“, což je koláž zvuků muže, jenž si dělá a posléze jí snídani a zároveň přemýšlí o životě (v této části již hrají běžné hudební nástroje). Použití hluků, náhodných zvukových efektů a nahrávek hlasů se poté stalo důležitou součástí zvuku kapely. I když bylo Atom Heart Mother ve své době považováno za velký krok zpět a dnes je bráno jako jedno z nejnepřístupnějších alb skupiny, dosáhlo do té doby největších úspěchů v hitparádě – 1. místo v britském žebříčku a 55. příčka v USA.

V první polovině sedumdesátých let se Pink Floyd vzdali jakéhokoliv spojení s psychedelickou scénou (a s Barrettem) a stali se význačnou skupinou, již je těžké zařadit. Odlišné styly skladatelů ve skupině, Gilmoura, Waterse a Wrighta, se spojily dohromady a vytvořily unikátní zvuk, který je mezi fanoušky znám jako „Pink Floyd Sound“. Do této éry patří dvě asi nejdůležitější alba skupiny,The Dark Side of the Moon a Wish You Were Here. Vydání celosvětově úspěšného alba The Dark Side of the Moon v roce 1973 bylo předělovým momentem v historii kapely. Díky tomuto albu dosáhli poprvé na první místa v americké hitparádě. Album je jedno z nejlépe prodávaných alb v USA a třetí nejprodávanější album na světě (více než 45 milionů nosičů). Kritiky vychvalované album zůstalo v americkém žebříčku Billboard Top 200 nebývalých 741 týdnů (z toho 591 týdnů v řadě, od roku 1976 do 1988), což je světový rekord. Rovněž zůstalo 301 týdnů v britské hitparádě, ačkoliv nikdy nedosáhlo výše než na druhé místo.

Album Wish You Were Here, vydané roku 1975, obsahuje motiv nepřítomnosti. Nepřítomnosti lidskosti v hudebním průmyslu a nejvýrazněji nepřítomnosti Syda Barretta. Album je dobře známé díky stejnojmenné písni, rovněž obsahuje dlouhou instrumentální skladbu „Shine On You Crazy Diamond“ skládající se z devíti částí, jež byla složena jako pocta Sydu Barretovi. Mnoho hudebních vlivů z minulosti se zde spojilo dohromady – atmosférické klávesy, bluesová kytara, dlouhá saxofonová sóla (hrána Dickem Parrym), jazzové prvky a agresivní elektrická kytara. Bylo to prvním album Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo jak v britské, tak v americké hitparádě.

Během druhé poloviny sedumdesátých let získával baskytarista a zpěvák Roger Waters stále více kontroly nad produkcí skupiny. Wrightův vliv ustupoval silně do pozadí a během nahrávání The Wall byl ze skupiny vyhozen. Hudba z tohoto období skupiny stojí často až v pozadí za texty, v nichž Waters vyjadřuje své pocity ze smrti otce ve 2. světové válce a svůj narůstající nenávistný postoj k politickým osobám jako Margaret Thatcherová nebo Mary Whitehouseová. Ačkoliv stále s jemnými nuancemi, zvuk skupiny se stal syrovějším a více založeným na kytaře a to na úkor saxofonu a kláves, jež ustoupily do pozadí stejně jako typické zvukové efekty. V lednu 1977 vyšla deska Animals (2. místo ve Spojeném království, 3. místo v USA). Animals je mnohem kytarovější album než jeho předchůdci, což je buď díky vlivu nastupující punk rockové scény anebo kvůli tomu, že album bylo nahráno v novém (a ne úplně dokončeném) studiu Britannia Row. Opět obsahují dlouhé skladby, které se vážou k jeho ústřednímu tématu, jež je inspirováno Farmou zvířat od George Orwella.

V roce 1979 vyšla epická rocková opera The Wall téměř kompletně vytvořená Watersem, která se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace, jež jsou vyjádřeny metaforicky jako zeď mezi umělcem a jeho publikem. Waters začal využívat svého dominantního vlivu a vůdcovství ještě více než u Animals a také si začal přivlastňovat většinu výdělků kapely, což vedlo ke konfliktům s ostatními členy. Zvuk skupiny se přesunul definitivně do hard rocku, ačkoliv orchestrální těleso připomíná minulost kapely a na albu se objevuje také několik klidnějších písní. Wrightův vliv byl kompletně zminimalizován, až byl nakonec během nahrávání alba v roce 1979 vyhozen a na následujících koncertech vystupoval pouze jako najatý klávesista.

Album The Final Cut z roku 1983 bylo komerčně úspěšné, ale hádky mezi Watersem a Gilmourem byly v té době tak časté, že se nikdy neúčastnili nahrávaní společně a Gilmour byl vypuštěn z popisu na albu jako koproducent. Členové kapely se poté rozešli a trávili čas nad svými sólovými projekty. Poslední studiovou nahrávkou skupiny bylo v roce 1994 album The Division Bell. Album bylo přijato mnohem lépe než předchozí deska, ačkoliv bylo stále kritizováno jako unavující a šablonovité. Stalo se však druhým albem Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo v britské i americké hitparádě (po Wish You Were Here). 16. ledna 1996 byla skupina uvedena do Rock and rollové síně slávy. Roger Waters se ceremoniálu nezúčastnil.

2. července 2005 se trio znovu sešlo k příležitosti koncertu Live 8. Navíc se k nim připojil i Waters, poprvé po 24 letech byla skupina kompletní ve svém nejslavnějším složení. Zahráli 4 písně („Speak to Me“/„Breathe“/„Breathe (Reprise)“, „Money“, „Wish You Were Here“ a „Comfortably Numb“), kde se ve zpěvu vystřídali Gilmour i Waters. Po poslední písni řekl Gilmour: „Děkujeme, dobrou noc,“ a začal odcházet z pódia. Waters jej však zavolal zpět a všichni čtyři se společně objali, což se stalo jedním z nejslavnějších obrázků z Live 8. Mnoho fanoušků doufalo, že společné vystoupení na Live 8 povede k obnovení skupiny, jíž bylo dokonce nabídnuto rekordních 250 milionů dolarů za turné po USA, ale členové skupiny jasně prohlásili, že nic takového neplánují. Po smrti Syda Barretta 7. července 2006 fanoušci doufali, že se skupina dá dohromady na jeho počest. Dne 10. května 2007 se v londýnském Barbican Arts Centre uskutečnil koncert k uctění Barrettovy památky. Samostatně na něm vystoupil Roger Waters a po něm vystoupil i zbytek kapely ve složení David Gilmour, Nick Mason a Rick Wright. Ke společnému vystoupení tak, i přes očekávání fanoušků, nedošlo. Ke 40. výročí debutového alba kapely, prvního singlu a jejich smlouvy s nahrávací společností EMI vydali Pink Floyd v roce 2007 reedici jejich prvního alba The Piper at the Gates of Dawn a rovněž i box set Oh, by the Way obsahující ucelené vydání všech studiových alb Pink Floyd v remasterované podobě. Dne 15. září 2008 zemřel na rakovinu klávesista Rick Wright, čímž definitivně zanikla naděje na další vystoupení Pink Floyd v jejich nejslavnějším složení Gilmour – Waters – Wright – Mason.

Dne 10. července 2010 vystoupil David Gilmour společně s Rogerem Watersem na malém charitativním koncertu (pro přibližně 200 diváků) pro nadaci Hoping Foundation v Kidlingtonu v Oxfordshire. Na oplátku, že Waterse pozval, slíbil Gilmour, že zahraje na jednom koncertě jeho připravovaného turné The Wall Live ve skladbě „Comfortably Numb“, k čemuž došlo 12. května 2011 v Londýně. Gilmour se společně s Nickem Masonem na pódium vrátil i při závěrečné písni „Outside the Wall“. Dne 4. ledna 2011 podepsali Pink Floyd pětiletou smlouvu s EMI, která vyřešila prodej jejich díla v době internetu a nabízení jednotlivých písní. Skupina si ubránila svoji představu, že jejich alba nesmí být prodávána jako jednotlivé skladby, ale jako celky.

V listopadu 2014 vydali Pink Floyd nové studiové album The Endless River sestavené z instrumentálních kompozic a jedné písně. Hudební materiál pochází z nahrávacích frekvencí pro desku The Division Bell. David Gilmour a Nick Mason je s pomocí dalších hudebníků a producentů v letech 2013 a 2014 přepracovali a rozšířili, přičemž využili i původních klávesových nahrávek Richarda Wrighta. Toto neočekávané album se stalo nejvíce předobjednávaným albem historie Amazonu.

Významnou roli při vzniku Synkopy sehrálo místní dixielandové podhoubí. V Přerově vznikl amatérský československý jazzový festival, kde na sebe upozornil technicky i muzikantsky vyspělý Dixieland XI. Mezi jeho členy patřil trombonista Ota Smejkal a trumpetista Pavel Petruška a brzy i Vladislav Peška s Pavlem Novákem. Právě s tímto orchestrem nahrál Novák Své první snímky. Další praxi získával s tanečním orchestrem Alfa. V období 1963-64 činnost Dixielandu XI ochabla. Rozjetí mladíci se ale nechtěli zastavit, dali hlavy dohromady a začala se formovat čtyřčlenná skupina Synkopators, brzy přejmenovaná na Synkopu, ve složení Pavel Novák (kytara a zpěv), Vladislav Peška (kytara a zpěv), Pavel Petruška (baskytara, kapelník, zpěv) a Zdeněk Pelcl (bicí). První vystoupení si odbyli v areálu Pustevny na červnové akci Letnice mládeže. Podle vzpomínek některých členů skupiny to prý bylo ještě v červnu 1963. Podle jiných pramenů došlo k založení skupiny 20. 4. 1964 a k prvnímu veřejnému vystoupení v Městském domě 18. srpna téhož roku.

Další důležitou osobou byl Josef Wykrent. Na kytaru byl samouk, ale obvyklá motivace (vytahovat se před holkami) jej hnala rychle dopředu. Na vojně byl v letech 62 – 64, takže prvních pokusů Synkopy se nemohl zúčastnit. Už tehdy ho bavilo vymýšlet texty, a tak ještě dřív, než se v roce 1964 ke skupině připojil, zpívala Synkopa některé jeho texty na melodie Shadows. Vzápětí přibyli Beatles a nejvíc v této průkopnické době proslavil Wykrenta český text "Jaký jsem" na hymnu rocku "Rock & Roll Music" Chucka Berryho. České texty začal psát i Pavel Novák a ostatní. Důvod byl prostý. Nikdo z nich pořádně anglicky tehdy neuměl a tak bylo lepší zpívat, řečeno s Wykrentem, "blbě česky, než blbě anglicky." Olympic s Miky Volkem v té době ještě upřednostňoval původní anglické texty, a když se Pražáci potkali na společném koncertě se Synkopou, smáli se jim, že nosí notičky v kufříku a ještě k tomu zpívají rokenrol česky. K sólovému zpívání se Wykrent dostal tak trochu náhodou na jedné tancovačce kolem půlnoci. Už se mělo končit, ale lidé se ještě chtěli bavit. Pavel Novák již odešel, ale ostatní zůstali. Nejspolehlivěji znal texty jejich autor, a tak Wykrent začal zpívat.

Kapela se rozjela. V létě 1965 dokonce až do Jugoslávie. Tuto akci, během níž hráli i dixieland s rozšířenou dechovou sekcí podobně jako výjezd na festival do Paříže o dva roky později, zařizoval neodbytný Petruška. Z dechové sekce zůstal ve skupině jen Zdeněk Slivečka se saxofonem, zatímco pěvecká sekce se rozšířila o trio mladých učitelek (Jarmila Crhonková, Marie Bařinková a Milada Míčková). V období 1965-66 též přibrali sólovou zpěvačku Taťánu Stojanovou. Dominantní úloha frontmana Nováka však tím neutrpěla. Naopak. Jeho popularita jako sólisty rostla, byl zván do nahrávacích studií i s jinými orchestry a začal se prosazovat i jako autor. Za nahrávací příležitosti vděčil prozřetelné intuici Františka Trnky z ostravského rozhlasu. Doprovodné vokály zpíval i přítel a starší poradce skupiny Zdeněk Blažek. Když bylo třeba, zahrál i na klávesovou harmoniku nebo vypomáhal se zvukařskou prací. Zhruba od roku 1965 řídil kapelu po manažerské stránce a také fotil a filmoval. První zvukařskou oporou byl Synkopě inženýr Miroslav Pavlesa. Působili pod Osvětovou besedou Přerov, která jim přispívala na oblečení, aparaturu a poskytla zkušebnu.

Synkopa zabodovala i na Soutěži tvořivosti mládeže v Pardubicích. Vícehlasý zpěv včetně cover verzí amerických hitů a Beatles s českými texty tu zapůsobil jako bomba. Kapela získala nejvyšší možné ocenění, 2. místo (první místo muselo patřit domácímu velkému orchestru).

Pomalá lyrická písnička "Vyznání" byla nahrána 10. 4. 1966. Hned ji poslali do pražské rozhlasové hitparády Třináct na houpačce, kterou sestavovali manželé Černí. Brzy potom obsadila písnička 4. místo. Nejvýše se umístila druhá, ale v hitparádě se udržela po dobu neuvěřitelných patnácti kol, což byl úspěch, srovnatelný snad jen s ohlasy na songy Pavlova pražského jmenovce Petra. Vypadla až v létě 1967. to už ovšem do hitparády suverénně vtrhla další Novákova píseň "Pihovatá dívka", nahraná s orchestrem Karla Krautgartnera, řízeným Josefem Vobrubou. Ta se udržela v hitparádě jen šest kol, ale z toho třikrát byla na prvním místě. "Pihovatá dívkaů a některé další nahrávky z roku 1967 se však již zřetelně vzdalují bigbítovému směru. Raketový vzestup Novákovy popularity, který se odrazil i v soutěži časopisu Mladý svět o Zlatého slavíka (v roce 1966 skončil na čtvrtém místě), souvisel se zpěvákovým příklonem k popu či spíše střednímu proudu. V lednu 1967 nahrál s Ostravským rozhlasovým orchestrem zpěvnou, ale poněkud kolovrátkovou písničku "Malinká". Stala se na jedné straně nejprodávanější deskou Supraphonu za červen 1967, ale na druhé straně i jablkem sváru uvnitř kapely. Jaroslav Wykrent tehdy praštil s kytarou o pódium a prohlásil: „To hrát nebudu!“ Jeho názor již tehdy jednoznačně směřoval k šansonovým baladám s beatovým soundem. A to se s "Malinkou rozhodně" neslučovalo.

Wykrent byl v tom období svázán se Synkopou víc než Novák, protože ten už rozvíjel mnoho aktivit mimo kapelu a po vystudování biologie a tělesné výchovy na přírodovědecké fakultě University Palackého v Olomouci v roce 1967 se ještě vypořádával s půlroční vojnou. Potom se rozhodl založit vlastní doprovodný soubor VOX. Našel si nové kytaristy Miroslava Kolbu z Prostějova a Dušana Milloniga a na klávesy přijal kamaráda z vojny Ivana Barboříka. Ze Synkopy s Novákem odešel jen Slivečka , ale po roce jej ještě následovali baskytarista Vladislav Peška a bubeník Jiří Bohata, který zde jenom zaskočil během vojny Rudolfa Neulse. Později si Pavel Novák, když skupina Vox skončila, vytvořil novou skupinu Proto.

V září 1967, kdy vyšel Synkopě první singl s Pavlem Novákem "Budu čekat v trávě"/"Tvůj vlak", se začala formovat nová podoba skupiny. Změnila repertoár a celý styl, zaměřila se na náročnější skladby, zejména po rytmické stránce. Snažila se pracovat jako kolektiv bez hvězd. Zpívali Petr Peška a Wykrent, který zároveň hrál na doprovodnou kytaru, Vladislav Peška zůstal u baskytary a u bicích Jiří Bohata. Přijali nového kytaristu, dvacetiletého Emila Krestýna. Na tehdejším playlistu Synkopy najdeme ,Kinks, Tremeloes, Themnebo Jeffa Becka. Na aranži původních skladeb se podíleli všichni, ale brzy bylo jasné, že hlavním autorem bude Wykrent. Nosil jednu věc za druhou. Každý měsíc skupina darovala fanouškům dvě novinky, z toho jednu původní.

Kvůli přebudování kapely nejezdila Synkopa mimo Přerov ani se nezúčastnila pražských Beat festivalů. Každý pátek před volnou sobotou (ta byla tehdy jen jednou za čtrnáct dní) hrála skupina v BES Clubu. Klub byl otevřen 28. 5. 1967 a synkopa byla jeho domovskou kapelou (Bes je egyptský bůžek zábavy a ochránce rodiny). V klubu byly k dispozici časopisy, společenské hry, tanec u magnetofonu, večery s kytarou, diskotéky s profilem zpěváků nebo skupin, pásma z oblíbených knih. Pondělky byly zasvěceny filmům a soboty hitparádě Synkopy s hlasováním publika, s tancem a soutěžemi. Vznikl též aktivní Fan klub Synkopa a časopis Help, který přinášel aktuality ze života kolem skupiny, otiskoval písničky a překlady zahraničních článků.

A pak Synkopou zacloumala další personální krize. Vyvolala ji blížící se Krestýnova vojna. Před nejistou budoucností dal přednost profesionálnější jistotě v Novákově VOXu nejprve Vladislav Peška a vzápětí se rozmyslel i bubeník Jiří Bohata. Odešel i Petr Peška a zbytek musel začít zase znovu od základu. Nakonec se vše v dobré obrátilo. Krestýn nakonec na vojně byl, ale v Přerově, takže ze života kapely zcela nevypadl. Na doprovodnou kytaru přijali Miroslava Šimoníka, devatenáctiletého průmyslováka, a k base a bicím políčili na mladé bratry z M beatu Aloise a Jindřicha Hradílkovy. A začali s elánem. Wykrent odložil kytaru a vedle zpěvu pokoušel i různé píšťaly. Převzaté skladby (samozřejmě s českými texty) tvořily asi jednu třetinu repertoáru (Kinks, Small Faces, Dylan …). Zásoba vlastních písní i nahrávek v ostravském rozhlase narůstala.

Jak šel čas, i Wykrentův rukopis se vzdaloval bigbítovým vzorům ve prospěch „univerzálnějšího jazyka“. Vedle Synkopy začal Wykrent vystupovat v klubech v Přerově a Olomouci jen s kytarou. I při tom velkém počtu nových písní zůstávaly mnohé Wykrentovy texty volné. Některé z nich nabídl Haně Zagorové, Flamingu, jiné nazpíval Novák s VOXem a další zhudebnil ostravský skladatel Drahoslav Volejníček. Z této spolupráce vznikl veliký hit Agnes. Zároveň nazpíval s Ostravským rozhlasovým orchestrem Staňkovu a Sýkorovu píseň Já povím vám. Nejslibněji se rozvíjela spolupráce s Flamingem. Když v roce 1971 odešel Petr Němec na vojnu, začal Wykrent s Flamingem jezdit jako host a posléze vplul do kapely jako stálý člen. Synkopa, jejíž význam daleko přesáhl hranice svého kraje a která posloužila jako katapult dvou sólistů, Pavla Nováka a Jaroslava Wykrenta, tím definitivně skončila. Cesta Pavla Nováka, který se narodil 10.3.1944, se uzavřela po dlouhé nemoci 11.2.2009. Jaroslav Wykrent nám stále ještě občas zazpívá. (2020)

V dubnu byla v severoirském Belfastu založena protopanková skupina Them. Nejvíce je známá pro svoji píseň "Gloria", kterou předělalo mnoho interpretů, včetně Patti Smithové, Bon Joviho nebo AC/DC. V této skupině zahájil hudební kariéru zpěvák Van Morrison.

V jihoanglickém městě Andover vzniká anglická rocková skupina THE TROGGS. Proslavila se řadou hitů ve Velké Británii a Spojených státech, včetně jejich nejslavnější písně „Wild Thing“. The Troggs jsou vnímáni jako skupina, jejíž zvuk byl jednou z inspirací pro garážový a punk rock. Například skupina Buzzcocks zařadila cover verzi písně „I Can't Control myself“ do repertoáru.

Také Ramones se hlásí k tomu, že byli ovlivněni skupinou Troggs. MC5 upravili „I Want You“ pro svá živá vystoupení a nahráli tuto píseň na albu „Kick out the Jams“ pod jménem „I Want You Right Now“. Jimi Hendrix hrál „Wild Thing“ během svého vystoupení v roce 1967 na Monterey Pop Festival, a představil ji jako britsko-americkou „národní hymnu“ marihuany, která vyvrcholila spálením Hendrixovy kytary.

Vzniká britská rocková skupina The Who. Ve své době byla největším konkurentem Beatles na poli popové scény. Je považovaná za jednu z nejlepších a nejvlivnějších a jejich skladby byly mnohokrát předělány bezpočtem dalších umělců. Jsou známi i tím, že jejich energická živá vystoupení občas končila ničením nástrojů The Who prodali více než 100 milionů nahrávek a v roce 1990 byli uvedeni do Rokenrolové síně slávy. Společně s Beatles a Rolling Stones jsou považováni za „svatou“ trojici britského rocku.

V roce 1962 se v londýnské Acton County Grammar School seznámili Pete Townshend a John Entwistle a založili kapelu The Confederates. Townshend hrál na banjo a Entwistle na lesní roh. Poté se Entwistle seznámil s Rogerem Daltreym, který mu nabídl místo ve své kapele The Detours, kterou založil rok předtím. Po pár týdnech se k nim připojil i Townshend. Kapela měla pět členů - Colin Dawson zpíval, Daltrey hrál na kytaru, Entwistle na basovou kytaru, Townshend na rytmickou kytaru a Doug Sandom na bicí. Po odchodu Dawsona se stal Daltrey hlavním zpěvákem a Townshend výhradním kytaristou. Když usilovali o nahrávací smlouvu, bylo jim řečeno, že potřebují nového bubeníka a vlastní skladby ve stylu The Beatles nebo The Rolling Stones. V roce 1964 opustil Sandom kapelu a ta si na zbývající naplánované koncerty najala provizorního bubeníka. Na jednom z nich oslovil Daltreyho Keith Moon a řekl mu: "Slyšel jsem, že hledáte nového bubeníka. No, já jsem lepší než ten, kterého máte." Když mu hned na onom koncertě byla dána příležitost zahrát na bicí, Moon svůj výrok obhájil a kapela ho přijala mezi sebe.

V únoru 1964 slyšel Entwistle o kapele, která se také jmenovala The Detours. Na návrh Townshendova spolubydlícího Richarda Barnese si změnili název na The Who. Měli velkou podporu místních, ale potřebovali se nějak odlišit od spousty dalších ambiciózních londýnských kapel. Během jednoho vystoupení v červnu 1964 Townshend omylem zlomil krk kytary o nízký strop a nakonec na pódiu rozmlátil nástroj úplně. Vzal si další kytaru a pokračoval v koncertě. Asi o týden později došly Townshendovi kytary, a tak převrhl zesilovače Marshall. Aby Moon nezůstal pozadu, zničil svoje bicí. Tento incident se podle magazínu Rolling Stone stal jendím z "50 momentů, které změnily rock'n'roll".

Debutové album My Generation (v USA vydané jako The Who Sings My Generation) bylo vydáno na konci roku 1965. Titulní skladba "My Generation" byla jedna z prvních písní se sólem na basovou kytaru. Následovaly další hity jako "Substitute" o mladíkovi, který se cítí jako podvodník, "I'm a Boy" o chlapci, kterého oblékají jako děvče, "Happy Jack" o mentálně narušeném mladíkovi a "Pictures Of Lily" o mladíkovi upnutém na svůj plakát spoře oděné dívky, který mu dal jeho otec. Rané singly, všechny napsané Townshendem, obsahují motivy sexuálního napětí a silných obav dospívání. Ačkoliv měla kapela se singly úspěch, Townshend chtěl, aby byla jejich alba více než jen sbírka písní. V roce 1966 vyšlo album A Quick One (v USA nazvané Happy Jack), o kterém se zmiňovali jako o mini-opeře. Po A Quick One následovalo konceptuální album The Who Sell Out ve stylu pirátských rádií, které obsahovalo zábavné znělky a reklamy. Obsahovalo také například malou rockovou operu "Rael" a skladbu "I Can See for Miles". Tentýž rok také rozbili své nástroje na Monterey Pop Festival a toto jednání zopakovali i v televizním pořadu The Smothers Brothers Comedy Hour, kde nechal Moon explodovat svoje bicí. Podplatil technika, který naplnil bicí soupravu nadměrným množstvím výbušnin. Následná exploze byla silnější, než kdokoliv očekával, včetně Moona samotného.

V roce 1968 byli The Who hlavní hvězdou na prvním Schaefer Music Festivalu v Central Parku v New Yorku. Tentýž rok také Townshend poskytl rozhovor pro Rolling Stone, kde prohlásil, že pracuje na standardně dlouhé rockové opeře. Tím měl na mysli Tommyho, první dílo uváděné jako rocková opera a mezník moderní hudby. V březnu 1971 začala kapela nahrávat dostupný materiál k Lifehousu, Townshendově rockové opeře, s Kitem Lambertem v New Yorku a nahrávání pokračovalo v březnu s Glynem Johnsem. Část nahraného materiálu a jedna s ním nesouvisející Entwistlova skladba byly vydány jako tradiční studiové album Who's Next. Podle kritiků a fanoušků jde o nejúspěšnější album The Who. Umístilo se na čtvrtém místě americké popové hitparády a na prvním místě ve Spojeném království.

18. srpna 1978 vydala kapela Who Are You. Úspěch alba byl zastíněn Moonovou smrtí. Moon zemřel ve spánku 7. září po nadměrné dávce Heminevrinu - který mu byl předepsán pro potlačení abstinenčních příznaků alkoholu - pár hodin po večírku u Paula McCartneyho. V kapele ho nahradil Kenney Jones, známý z kapel The Small Faces a The Faces. V roce 1979 vyrazili The Who na menší turné po Spojených státech, které bylo poznamenáno tragédií. 3. prosince 1979 v Riverfront Coliseum v Cincinnati ve státě Ohio zemřelo v davové tlačenici 11 fanoušků a bylo zraněno 26 dalších. Částečně se tak stalo kvůli tomu, že místa v hledišti nebyla rezervovatelná - ti, kdo se dostanou do haly první, získají nejlepší místo. Kromě toho spousta fanoušků, kteří čekali venku, omylem pokládala zvukovou zkoušku kapely za skutečný začátek koncertu a pokusila se natlačit dovnitř. Protože byla otevřena jen část vchodu, vytvořilo se zde zúžené místo, kam se snažily dostat tisíce fanoušků, a někteří byli ušlapáni. Kapela o tom nebyla informována, dokud koncert neskončil, protože se čelní představitelé města obávali dalších davových problémů, kdyby byl koncert zrušen. Kapela byla hluboce otřesena, když se o incidentu dozvěděla, a vyžádala si na příštích koncertech výpomoc pro zvýšení bezpečnosti. Následující večer v Buffalu Daltrey prohlásil, že kapela "minulou noc ztratila část svojí rodiny a tenhle koncert je pro ně".

Townshend strávil část roku 1983 snahou napsat materiál pro studiové album, které stále dlužil Warner Bros Records díky smlouvě z roku 1980. Nicméně koncem roku 1983 se Townshend prohlásil za neschopného vytvořit materiál vhodný pro The Who, v prosinci oznámil odchod z kapely a Daltreymu, Entwistleovi a Jonesovi popřál všechno nejlepší, pokud by pokračovali bez něj.

V červenci 1985 se The Who - včetně Kenneyho Jonese - znovu sešli na koncertě Live Aid Boba Geldofa na stadionu Wembley v Londýně. Přenosový vůz BBC vyhodil na začátku "My Generation" pojistky, což znamenalo kompletní ztrátu obrazu, ale kapela hrála dál. To způsobilo, že většina videozáznamu "My Generation" a "Pinball Wizard" nebyla přenášena do světa, ale zvuková stopa "Pinball Wizard" a ostatních písní byla přenášena rádiem. Přenos pokračoval s "Love Reign O'er Me" a "Wont Get Fooled Again".

Poté následovalo několik dalších reunionů a v roce 2006 The Who natočili poslední studiové album Endless Wire.

V Adelaide, v jižní Austrálii vznikla čtyřčlenná poprocková skupina Zoot. Původní jméno skupiny bylo Down To Line, v roce 1967 jej změnili na Zoot a o rok později se přestěhovali do Melbourne. Zakladatel skupiny baskytarista Beeb Birtles později v roce 1975 založil Little River Band a kytarista Rick Springfield se v roce 1972 přestěhoval do Spojených států, kde získal mezinárodní slávu jako sólový umělec, skladatel a herec.

V roce 1964 se začali kamarádi ze školy John D'Arcy, Gordon Rawson a Gerard Bertlekamp (později známý jako Beeb Birtlesamp) učit hrát populární písně . Poté, co se k nim přidal Ted Higgins vzniká skupina Time Unlimited. O rok pozdějí přetáhli Darryla Cottona, hlavního zpěváka místních rivalů The Murmen a byli přejmenovali se na Down the Line. Hrávali covery oblíbených anglických skupin The Hollies, The Move, The Who and The Small Faces v mnoha klubech a diskotékách v okolí Adelaide a postupně shromažďovali fanoušky.

V květnu 1967 je manažér zpěváka Johny Fanhama, Darryl Sambell, využil jako hudebníky na demo nahrávkách, které Farnhamovi zajistily smlouvu s EMI Records. Po natáčení s Farnhamem byli Down the Line osloveni místními promotéry Alanem Haleem a Doc Neesonem, kteří se zajímali o management kapely a navrhli jim změnit jméno na Zoot. Poté kapela nahrála pár vlastních písní a na začátku roku 1968 se rozhodli přestěhovat do Melbourne. D'Arcy nechtěl z Adelaide odejít, tak jej na kytaru vystřídal Steve Stone.

V Melbourne skupinu vedli společně manažéři Wayne de Grouchy a Tony Knight. De Grouchyho napadla myšlenka obléknout je do růžové a 3. září 1968 kapela debutovala od hlavy až k patě v růžové. Zoot podepsali smlouvu s Columbia Records / EMI Music a nahráli svůj první singl „You Bet Better Get Goin 'Now“. Aby podpořili nahrávku pozvali média na diskotéku do klubu Berties. Členové kapely oblečení do růžového saténu dorazili na místa konání v Cottonově růžově malovaném autě. Propagační trik zapůsobil a skupina začala přitahovat značný počet fanoušků, zejména dospívajících dívek, nicméně to trochu pošramotilo jejich důvěryhodnosti jako vážných rockových hudebníků.

Druhý singl "1 × 2 × 3 × 4" byl vydán v prosinci 1968 a dostal se do Top 40. Kromě rozhlasového vysílání se kapela také pravidelně objevovala v místní populární televizní show Uptight! V červnu 1969 byl Zoot zvolen top australskou skupinou v pop-anketě Go-Set. V září 1967 Hicks odešel do The Avengers a byl nahrazen Rickem Springfieldem (ex-Icy Blues, Moppa Blues Band, Wickety Wak). Od září 1969 se Zoot připojili k dalším australským skupinám na Starlift tour, což byl obecně reklamní úspěch, ale finanční katastrofa. Pro Zoot to znamenalo i posměch a opovržení od kritiků, velká část kritiky byla homofobní, ve stylu „pěkně růžové macešky“.

Začátkem roku 1970 členové kapely unavení křiklavými růžovými oděvy a souvisejícím obtěžováním a fyzickým zneužíváním, spálili své oblečení v televizní hudební show Happening '70. V dubnu 1970 Zoot vydali singl “Hey Pinky”, tvrdou kytarovou píseň, která ale propadla v hitparádách. Píseň byla vzpurná a otevřeně zesměšňovala růžové oblečení, stejně jako jejich předchozí vedení a jejich kritiky. Debutové album skupiny Just Zoot bylo vydáno v červenci a v Australian Kent Music Report dosáhlo čísla 12. V prosinci 1970 Zoot vydali tvrdý rockový cover písně Beatles, "Eleanor Rigby", která se stal jejich nejlepším singlem, když dosáhl 4. místa. Po úspěchu s "Eleanor Rigby", RCA vyjádřili zájem přivést skupinu na natáčení do Spojených států, ale nastaly problémy s pracovním povolením a Springfield směřoval k samostatné kariéře. Spolu s jinými zklamáními a frustracemi to vedlo k rozpadu skupiny v květnu 1971.

The Kinks vydavají svůj stejnojmenný debut, na kterém se objevuje skladba "You Really Got Me", považovaná za jednu z prvních skladeb, která směřovala k heavy metalu. Syrová a energická nahrávka „You Really Got Me“ se vyšplhala v hitparádě na první příčku britské hitparády. Na úspěchu skladby se kromě energického a dnes již klasického riffu podepsal také zvuku kytary Dave Daviese, který propíchl pletací jehlicí reproduktor svého zeleného zesilovače a ten pak připojil na velký VOX. Kytara tak zněla nakřáple a syrově a dodala skladbě správný „drive“. Dočkala se mnoha cover verzí. V roce 1978 se objevla i na singlu skupiny Van Halen. V roce 2010 ji nahrála Metallica na album Ray Daviese (zpěváka z The Kinks) See My Friends. Podobně i singlová skladba „All Day and All Night“ se stala objektem mnoha coverů (Praying Mantis - 1981, Quiet Riot - 1995, Scorpions - 2011). Metallica ji zahrála na Rock and Roll Hall Of Fame Anniversary Show s Ray Daviesem za mikrofonem.

The Rolling Stones vydávají debutové album. Dosáhlo obrovského úspěchu a na britském žebříčku se dvanáct týdnů drželo na prvním místě. Ve Spojených státech se umístilo na jedenáctém místě. První album Rolling Stones se řadí mezi nejlepší bluesové a R&B debuty všech dob. Tvoří ho sice převážně převzaté písně z přelomu 50. a 60. let, jejich kytarové podání je však učinilo atraktivnější pro mladé britské publikum.

The Ventures vydávají Ventures In Space, jedno z prvních space rockových alb. Album použitými efekty hodně ovlivnilo san franciskou psychedelickou generaci (byla na něm poprvé využita 'reverse-tracking' technika, hojně využívaná později Beatles) a je rovněž citováno jako oblíbené album Keitha Moona z The Who.

Five Live Yardbirds je debutové živé album anglické rockové skupiny The Yardbirds. Obsahuje interpretaci deseti amerických bluesových a rhythm and bluesových písní, včetně jejich nejpopulárnějšího živého čísla, písně Howlin' Wolfa "Smokestack Lightning". Album obsahuje jedny z prvních nahrávek s kytaristou Ericem Claptonem. Nahráno bylo 20. března 1964 v londýnském klubu Marquee a ve Spojeném království vyšlo o devět měsíců později u Columbia Records. Navzdory několika příznivým retrospektivním recenzím se album nedostalo do britské albové hitparády. Ve Spojených státech nebylo vydáno, nicméně čtyři písně byly zařazeny na druhé americké album skupiny Having a Rave Up.

Joe Perry z Aerosmith se označil za velkého fanouška Claptonovy práce na Five Live Yardbirds. Jejich verze písně "Too Much Monkey Business" od Chucka Berryho prý byla takovým předobrazem pro mnohé z toho, co se později snažili dělat Aerosmith a dodnes má z částí písní husí kůži.

Holandští ZZ & de Maskers vydávají první desku zpívanou převážně v holandském jazyce.