Yes je anglická progresivní rocková skupina, kterou v roce 1968 v Londýně založili zpěvák a frontman Jon Anderson, baskytarista Chris Squire, kytarista Peter Banks, klávesista Tony Kaye a bubeník Bill Bruford. Během své historie prošla kapela mnoha změnami v sestavě; na plný úvazek se v ní vystřídalo 19 hudebníků. Od června 2015 ji tvoří kytarista Steve Howe, bubeník Alan White, klávesista Geoff Downes, zpěvák Jon Davison a baskytarista Billy Sherwood. Yes v průběhu let prozkoumali několik hudebních stylů a jsou považováni především za průkopníky progresivního rocku.

Yes jsou jednou z nejúspěšnějších, nejvlivnějších a nejdéle působících progresivních rockových skupin. V USA prodali 13,5 milionu alb s certifikací RIAA a po celém světě více než 30 milionů alb. V roce 1985 získali cenu Grammy za nejlepší rockový instrumentální výkon s písní "Cinema" a v letech 1985-1992 získali pět nominací na Grammy. V žebříčku 100 největších umělců hard rocku, který sestavuje stanice VH1, se umístili na 94. místě. Od roku 2013 jsou Yes headlinery každoročních plaveb s tématikou progresivního rocku s názvem Cruise to the Edge. Jejich diskografie zahrnuje 22 studiových alb. V dubnu 2017 byli Yes uvedeni do Rock and Rollové síně slávy, která se rozhodla uvést současné i bývalé členy Andersona, Squirea, Bruforda, Kaye, Howea, Wakemana, Whitea a Rabina.

V roce 1967 založil baskytarista Chris Squire se zpěvákem a kytaristou Clivem Bayleym, bubeníkem Bobem Haggerem a kytaristou Peterem Banksem rockovou skupinu Mabel Greer's Toyshop. Hráli v klubu Marquee v londýnském Soho, kde je viděl hrát Jack Barrie, majitel nedalekého klubu La Chasse. "Nebylo na nich nic výjimečného," vzpomínal, "muzikantské výkony byly velmi dobré, ale bylo zřejmé, že se nikam neposunou." Barrie seznámil Squirea se zpěvákem Jonem Andersonem, pracovníkem baru v La Chasse, který zjistil, že mají společné zájmy o Simona & Garfunkela a harmonický zpěv. Toho večera u Squirea doma napsali skladbu "Sweetness", která byla zařazena na první album Yes. Mezitím Peter Banks odešel do Neat Change, ale 7. dubna 1968 byl touto skupinou propuštěn. V červnu 1968 Haggera ve vznikajících Yes nahradil Bill Bruford, který si dal inzerát do Melody Makeru, a Bankse Squire odvolal a nahradil ho Bayley jako kytarista. Nakonec se klávesistou a pátým členem stal klasicky vzdělaný varhaník a klavírista Tony Kaye z kapel Johnny Taylor's Star Combo a Federals. Nově vzniklá skupina zkoušela ve sklepě kavárny The Lucky Horseshoe na Shaftesbury Avenue od 10. června do 9. července 1968.

Anderson navrhl, aby se nová skupina jmenovala Life. Squire navrhl, aby se jmenovala World. Banks odpověděl jednoduše: "Ano", a tak se kapela pojmenovala. První koncert pod novou značkou následoval 4. srpna 1968 na mládežnickém táboře v East Mersea v Essexu. První sety byly tvořeny coververzemi písní od interpretů jako Beatles, 5th Dimension a Traffic. 16. září Yes vystoupili v londýnském klubu Blaise's jako náhrada za Sly and the Family Stone, kteří se nedostavili. Publikum je přijalo dobře, včetně hostitele Roye Flynna, který se toho večera stal manažerem kapely. Ten měsíc se Bruford rozhodl ukončit vystupování, aby mohl studovat na univerzitě v Leedsu. Jeho náhrada, Tony O'Reilly ze skupiny Koobas, měl ale problémy s vystupováním se zbytkem skupiny na pódiu a na jednom koncertě 5. listopadu 1968 ho musel zastoupit bývalý bubeník Warriors a člen budoucích King Crimson, Ian Wallace. Poté, co Brufordovi odmítli udělit roční volno v Leedsu, ho Anderson a Squire přesvědčili, aby se vrátil na rozlučkový koncert skupiny Cream v Royal Albert Hall 26. listopadu, kde Yes předskakovali.

Po zhlédnutí koncertu King Crimson v roce 1969 si Yes uvědomili, že na londýnském koncertním okruhu je náhle silná konkurence a že musí být mnohem technicky zdatnější, a začali pravidelně zkoušet. Následně podepsali smlouvu s Atlantic Records a v srpnu téhož roku vydali debutové album Yes. Na desce, která je složena převážně z původního materiálu, se objevily i předělávky písní "Every Little Thing" od Beatles a "I See You" od Byrds. Ačkoli se albu nepodařilo proniknout do britských albových žebříčků, kritik časopisu Rolling Stone Lester Bangs pochválil "smysl pro styl, vkus a jemnost" a publicista časopisu Melody Maker Tony Wilson vybral Yes a Led Zeppelin jako dvě skupiny, které mají největší šanci uspět.

Po turné po Skandinávii s Faces odehráli Yes 21. března 1970 samostatný koncert v Queen Elizabeth Hall. Jeho druhou polovinu tvořily ukázky z druhého alba Time and a Word, doprovázené dvacetičlenným mládežnickým orchestrem. 18. dubna 1970, pouhé tři měsíce před vydáním alba, Banks skupinu opustil. Poté, co vyjádřil nespokojenost s nápadem nahrávat s orchestrem, stejně jako s vyhazovem manažéra Flynna na začátku roku. Banks později uvedl, že ho vyhodili Anderson a Squire a že Kaye a Bruford o tom nevěděli. Podobně jako první album obsahuje Time and a Word původní písně a dva nové covery - "Everydays" od Buffalo Springfield a "No Opportunity Necessary, No Experience Needed" od Richieho Havense. Album proniklo do britské hitparády, kde se umístilo na 45. místě. Banksovým nástupcem se stal kytarista Tomorrow Steve Howe, který se objevuje na fotografii skupiny na americkém vydání, přestože na něm nehrál.

Skupina se uchýlila na pronajatou farmu v Devonu, aby napsala a nazkoušela nové písně pro následující album. Howe se se svým Gibsonem ES-175 a různými akustickými kytarami etabloval jako nedílná součást zvuku skupiny. S producentem a inženýrem Eddym Offordem trvalo nahrávání až 12 hodin, přičemž každá skladba byla postupně sestavována z malých úseků, které se skládaly dohromady a tvořily kompletní skladbu. Po dokončení finálního mixu se kapela učila skladbu přehrávat. Album The Yes vyšlo v únoru 1971 a umístilo se na 4. místě britské hitparády a na 40. místě amerického žebříčku Billboard 200.

V lednu 1971 Yes vyrazili na 28denní turné po Evropě s Iron Butterfly. Kapela zakoupila celý jejich ozvučovací systém, což zlepšilo její vystupování a zvuk na pódiu. 24. června následovalo první vystoupení v Severní Americe v kanadském Edmontonu, kde předskakovali skupině Jethro Tull. Na turné vznikly mezi Howeem a Kayem třenice, které spolu s údajnou Kayeovou neochotou hrát na Mellotron a syntezátor Minimoog, když se raději držel výhradně klavíru a varhan Hammond, vedly k tomu, že byl klávesista v létě 1971 z kapely propuštěn.

V době Kayeho odchodu už měli Yes nového klávesistu - Ricka Wakemana, klasicky vzdělaného hráče, který na začátku roku opustil folkrockovou skupinu Strawbs. Byl to již známý studiový hudebník, který měl na svém kontě nahrávání pro T. Rex, Davida Bowieho, Cata Stevense nebo Eltona Johna. Squire se vyjádřil, že dokázal hrát "tři takty na klavír, dva takty na mellotron a další takt na Moog naprosto přesně", což Yes dodalo orchestrální a sborové textury, které se hodily k jejich novému materiálu.

Čtvrté album Fragile, vydané 26. listopadu 1971, ukázalo rostoucí zájem skupiny o struktury klasické hudby, přičemž od turné k albu v letech 1971-1972 se na začátku koncertů hrál úryvek z Ptáka Ohniváka od Igora Stravinského. Každý člen na albu hrál sólovou skladbu a album znamenalo začátek dlouholeté spolupráce s výtvarníkem Rogerem Deanem, který navrhoval logo skupiny, obaly alb a scénické dekorace. Album se po svém vydání v lednu 1972 ve Velké Británii umístilo na 7. místě a v USA na 4. místě a bylo jejich první deskou, která se v Severní Americe dostala do první desítky. Kratší verze úvodní skladby "Roundabout" byla vydána jako singl, který se umístil na 13. místě singlového žebříčku Billboard Hot 100.

V únoru 1972 nahráli Yes coververzi skladby "America" od Paula Simona. Singl se dostal na 46. místo amerického singlového žebříčku. Skladba se následně objevila i na kompilačním albu The New Age of Atlantic z roku 1972, na kterém se podílelo několik kapel podepsaných pod Atlantic Records, a znovu na kompilaci Yesterdays z roku 1975.

Páté album skupiny Close to the Edge, vydané v září 1972, bylo dosud nejambicióznějším počinem skupiny. Titulní skladba trvající 19 minut zabírala celou stranu vinylové desky a kombinovala prvky vážné hudby, psychedelického rocku, popu a jazzu. Album se dostalo na 3. místo v USA a na 4. místo britské hitparády. "And You and I" vyšla i jako singl, který se v USA dostal na 42. místo. Rostoucí kritický a komerční úspěch kapely nestačil k udržení Bruforda, který v létě 1972, ještě před vydáním alba, Yes opustil a připojil se ke King Crimson. Kapela zvažovala několik možných náhrad, včetně Aynsleyho Dunbara (který v té době hrál s Frankem Zappou), a nakonec se rozhodla pro bývalého bubeníka Plastic Ono Band Alana Whitea, přítele Andersona a Offorda, který s kapelou seděl několik týdnů před Brufordovým odchodem. White se naučil repertoár kapely za tři dny, než vyrazili na turné 1972-1973. V té době už Yes začínali mít celosvětový komerční i kritický úspěch. Jejich raná turné s Whitem byla uvedena na trojitém živém albu Yessongs, které vyšlo v květnu 1973 a dokumentovalo koncerty z roku 1972. Album se dostalo na 7. místo ve Velké Británii a na 12. místo v USA. V roce 1975 měl premiéru stejnojmenný koncertní film,který dokumentoval jejich vystoupení v londýnském Rainbow Theatre v prosinci 1972 a byl doplněn o psychedelické vizuální obrazy a efekty.

Tales from Topographic Oceans bylo šesté studiové album skupiny, vydané 14. prosince 1973. Znamenalo změnu v jejich osudech a polarizovalo fanoušky i kritiky. Dvojitý vinylový set byl založen na Andersonově interpretaci šastrických písem z poznámky pod čarou v knize Paramahansy Jóganandy Autobiografie jogína. Album se stalo první LP deskou ve Velké Británii, která byla pozlacena ještě předtím, než se dostala k prodejcům. Dva týdny se drželo na vrcholu britské hitparády, zatímco v USA dosáhlo šestého místa a stalo se čtvrtým zlatým albem skupiny v řadě. Wakeman ale nebyl s deskou spokojen a kritizuje většinu jejího materiálu, podle něj byly jednotlivé části "vykrváceny k smrti" a obsahovaly příliš mnoho hudebních vycpávek. Wakeman opustil kapelu po turné v letech 1973-1974; jeho sólové album Journey to the Centre of the Earth se v květnu 1974 dostalo na vrchol britské hitparády. Turné zahrnovalo pět po sobě jdoucích vyprodaných koncertů v Rainbow Theatre, což se rockové kapele podařilo poprvé.

Na místo Wakemana bylo osloveno několik hudebníků, mezi nimi Vangelis Papathanassiou, Eddie Jobson z Roxy Music a bývalý klávesista Atlantis/Cat Stevens Jean Roussel. Yes si nakonec vybrali švýcarského klávesistu Patricka Moraze z Refugee, který přijel v srpnu 1974 během nahrávání desky Relayer, jež probíhalo ve Squireově domě ve Virginia Water v Surrey. Album Relayer, vydané v listopadu téhož roku, představilo směr, kterým se skupina ubírala pod vlivem jazzové fúze. Album obsahuje 22minutovou skladbu s názvem "The Gates of Delirium", která upozorňuje na bitvu původně inspirovanou knihou Vojna a mír Lva Nikolajeviče Tolstého. Její závěrečná část "Soon" byla následně vydána jako singl. Album se dostalo na 4. místo ve Velké Británii a na 5. místo v USA. V letech 1974-1975 Yes vyrazili na turné na podporu alba. Kompilační album Yesterdays, vydané v roce 1975, obsahovalo skladby z prvních dvou alb Yes, skladbu na B straně singlu "Sweet Dreams" z roku 1970 s názvem "Dear Father" a původní desetiminutovou verzi coververze skladby "America".

V letech 1975-1976 vydal každý člen skupiny sólové album. Jejich následné turné po Severní Americe s Peterem Framptonem v roce 1976 zahrnovalo jedny z nejnavštěvovanějších koncertů skupiny. Na vystoupení 12. června na stadionu Johna F. Kennedyho ve Filadelfii, které podpořili také Gary Wright a Pousette-Dart Band, přišlo více než 100 000 lidí. Bratr Rogera Deana Martyn byl hlavním designérem scény "Krabí mlhovina", zatímco Roger a návrhářka látek Felicity Youette zajistili pozadí.

Koncem roku 1976 skupina odcestovala do Švýcarska a začala v Mountain Studios v Montreux nahrávat album Going for the One. Tehdy Anderson poslal Wakemanovi rané verze skladeb "Going for the One" a "Wonderous Stories", protože měl pocit, že by se na takovém materiálu mohl podílet lépe než na předchozích nahrávkách skupiny. Moraz byl propuštěn poté, co byl Wakeman angažován jako session muzikant. Po vydání v červenci 1977 se album dostalo na dva týdny na první místo britské albové hitparády a v USA dosáhlo 8. místo. "Wonderous Stories" a "Going for the One" byly ve Velké Británii vydány jako singly a dosáhly místo 7, respektive 25. Ačkoli obal alba navrhla společnost Hipgnosis, je na něm stále jejich logotyp "bubliny" Rogera Deana. Turné skupiny v roce 1977 trvalo šest měsíců.

Album Tormato vyšlo v září 1978 v době vrcholícího punk rocku v Anglii, během níž hudební tisk kritizoval Yes jako představitele nabubřelých výstřelků progresivního rocku počátku 70. let. Na albu kapela pokračovala ve svém směřování ke kratším skladbám; žádná skladba netrvá déle než osm minut. Wakeman nahradil své Mellotrony Birotronem, klávesami s magnetofonovým přehrávačem, a Squire experimentoval s harmonizéry a pedály Mu-tron u své baskytary. O produkci se kapela starala kolektivně a ve fázi mixování docházelo mezi členy k neshodám. Díky silnému komerčnímu vysílání v rockových rádiích se album dostalo na 8. místo v britské a 10. místo v americké hitparádě a bylo také certifikováno RIAA jako platinové (1 milion prodaných kopií). Navzdory vnitřní i vnější kritice alba bylo turné skupiny v letech 1978-1979 komerčně úspěšné. Koncerty se odehrávaly v kruhu s centrálním otočným pódiem za 50 000 liber a 360stupňovým zvukovým systémem namontovaným nad ním. Za vystoupení v Madison Square Gardens získali Yes cenu Golden Ticket Award za tržby z pokladen přesahující 1 milion dolarů.

V říjnu 1979 se skupina sešla v Paříži s producentem Royem Thomasem Bakerem. Jejich různorodý přístup nyní podléhal rozdělení, neboť Anderson a Wakeman dávali přednost fantasknějšímu a jemnějšímu přístupu, zatímco ostatní preferovali těžší rockový zvuk. Howeovi, Squireovi a Whiteovi se nelíbila žádná hudba, kterou jim Anderson v té době nabízel, protože byla příliš lehká a postrádala tíhu, kterou vytvářeli při vlastních skladatelských seancích. Pařížské sessions náhle skončily v prosinci poté, co si White zlomil nohu při jízdě na kolečkových bruslích na diskotéce.

Když se kapela bez Wakemana (který se zavázal k nahrávání klávesových předělávek až poté, co bude nový materiál připraven k nahrávání) v únoru znovu sešla, aby pokračovala v práci na projektu, jejich rostoucí hudební rozdíly spolu s vnitřními neshodami bránily pokroku. Novinář Chris Welch po návštěvě zkoušky poznamenal, že Anderson zpíval bez své obvyklé přesvědčivosti a zdál se být neochotný mluvit. Koncem března začali Howe, Squire a White nahrávat demo materiál jako instrumentální trio, stále nejistější ohledně Andersonova budoucího zapojení. Nakonec kvůli vážnému sporu o finance kapelu Yes opustil Anderson a zhruba ve stejné době odešel i rozladěný Wakeman.

V roce 1980 získalo popové duo Buggles (klávesista Geoff Downes a zpěvák Trevor Horn) manažera Briana Lanea. V té době byl odchod Andersona a Wakemana utajen před všemi mimo nejužší kruh Yes. Squire viděl možnost pokračovat ve skupině s novým tvůrčím vkladem a zkušenostmi, a tak Hornovi a Downesovi situaci odhalil a navrhl jim, aby se k Yes připojili jako stálí členové.

Horn a Downes pozvání přijali a rekonfigurovaná skupina nahrála album Drama, které vyšlo v srpnu 1980. Deska vykazovala těžší a tvrdší zvuk než materiál, který Yes nahráli s Andersonem v roce 1979, a začínala dlouhou hardrockovou skladbou "Machine Messiah". Koncem léta a na podzim roku 1980 se desce dostalo značného rádiového ohlasu a dosáhla vrcholu na druhém místě ve Velké Británii a na osmnáctém místě v USA, ačkoli to bylo první album Yes, které od roku 1971 nezískalo zlatý certifikát RIAA. Jejich turné po Severní Americe a Velké Británii v roce 1980 se setkalo se smíšenými reakcemi publika. Ve Spojených státech byli přijati dobře a poté, co v Madison Square Garden odehráli rekordních 16 po sobě jdoucích vyprodaných koncertů od roku 1974, získali pamětní certifikát.

Po turné Drama se Yes znovu sešli v Anglii, aby rozhodli o dalším postupu skupiny, přičemž začali tím, že odvolali Lanea z funkce manažera. Horn se rozhodl opustit Yes a věnovat se kariéře hudebního producenta, dalšími odcházejícími byli White a Squire. Downes a Howe se rozhodli nepokračovat ve skupině a v prosinci 1980 se vydali vlastní cestou. Kompilační album živých vystoupení Yes z let 1976 až 1978, které bylo smícháno v polovině roku 1979 a původně mělo být vydáno koncem roku 1979, vyšlo pod názvem Yesshows v listopadu 1980 a umístilo se na 22. místě britské hitparády a na 43. místě v USA. V březnu 1981 přišlo od vedení skupiny oznámení, které potvrzovalo, že Yes již neexistují.

Downes a Howe se brzy znovu spojili a založili skupinu Asia s bývalým baskytaristou a zpěvákem skupiny King Crimson Johnem Wettonem a bubeníkem Carlem Palmerem ze skupiny Emerson, Lake & Palmer. Squire a White pokračovali ve spolupráci a na jaře 1981 nejprve nahrávali společně s Jimmym Pagem sessions pro navrhovanou skupinu XYZ (zkratka pro "ex-Yes-and-Zeppelin"). Jako zpěvák se měl zapojit i Pageův bývalý spoluhráč Robert Plant, ale ten ztratil nadšení s odvoláním na pokračující smutek po nedávno zesnulém bubeníkovi Led Zeppelin Johnu Bonhamovi. Krátce existující skupina vytvořila několik demo skladeb, jejichž prvky se objevily v Pageově kapele The Firm a v budoucích skladbách Yes "Mind Drive" a "Can You Imagine?". Koncem roku 1981 vydali Squire a White vánoční singl "Run with the Fox" se Squireovým zpěvem, který se v osmdesátých a počátkem devadesátých let v období Vánoc hrál v rádiích. V listopadu 1981 vyšlo druhé kompilační album Classic Yes.

V roce 1982 Phil Carson z Atlantic Records seznámil Squirea a Whitea s kytaristou a zpěvákem Trevorem Rabinem, který se původně proslavil v jihoafrické superskupině Rabbitt, následně vydal tři sólová alba, pracoval jako hudební producent a krátce uvažoval i o členství v Asia. Všichni tři se spojili v nové kapele Cinema, do níž Squire angažoval také původního klávesistu Yes Tonyho Kaye. Navzdory přítomnosti tří hudebníků Yes nebyla Cinema původně zamýšlena jako pokračování Yes a do studia vstoupila, aby nahrála debutové album jako zcela nová skupina. Ačkoli se Rabin a Squire původně dělili o hlavní vokály projektu, Trevor Horn byl do Cinema krátce přibrán jako potenciální zpěvák, ale brzy se rozhodl stát se raději producentem skupiny.

Horn se skupinou dobře spolupracoval. Jeho střety s Tonym Kayem (komplikované tím, že Rabin hrál během nahrávání většinu klávesových nástrojů) však vedly ke Kayeovu odchodu po zhruba šesti měsících zkoušení. Mezitím Squire na jednom losangeleském večírku potkal Jona Andersona (který po odchodu z Yes vydal dvě sólová alba a měl úspěch s projektem Jon and Vangelis) a přehrál mu demonahrávky Cinemy. Anderson byl do projektu přizván jako hlavní zpěvák a připojil se v dubnu 1983 během několika posledních týdnů nahrávání, přičemž měl poměrně malý tvůrčí přínos kromě toho, že přidal své hlavní vokály a přepsal některé texty.

Na návrh vedení nahrávací společnosti se pak Cinema v červnu 1983 přejmenovala na Yes. Rabin proti tomu zpočátku protestoval, protože nyní zjistil, že se nechtěně připojil ke znovusjednocené skupině s historií a očekáváními, místo aby pomohl nastartovat novou skupinu. Přítomnost čtyř bývalých členů Yes ve skupině (z nichž tři byli zakládajícími členy, včetně výrazného zpěváka) však naznačovala, že změna názvu byla rozumnou obchodní strategií. Nové album znamenalo radikální změnu stylu, neboť obnovení Yes přijali poprockový zvuk, který jen málo ukazoval na jejich progresivní kořeny. Tato inkarnace skupiny byla někdy neformálně označována jako "Yes-West", což odráželo nové působiště skupiny v Los Angeles, nikoli v Londýně.

Yes vydali své comebackové album 90125 (pojmenované podle pořadového čísla v katalogu Atco Records) v listopadu 1983. Stalo se jejich nejprodávanějším albem, v USA získalo od RIAA trojnásobnou platinu (3 miliony prodaných kopií) a představilo kapelu mladším fanouškům. Skladba "Owner of a Lonely Heart" byla čtyři týdny na vrcholu žebříčku Hot Mainstream Rock Tracks a v lednu 1984 se dostala na první místo singlového žebříčku Billboard Hot 100, což se jako jedinému singlu od Yes podařilo po dobu dvou týdnů. V původním videoklipu se krátce objevil Kayeův krátkodobý nástupce na klávesové nástroje Eddie Jobson, ale poté, co byl Kaye přesvědčen, aby se vrátil do kapely, byl co nejvíce vystřižen.

V roce 1984 se singly "Leave It" a "It Can Happen" dostaly na 24., respektive 57. místo. Yes také získali svou jedinou cenu Grammy za nejlepší rockový instrumentální výkon v roce 1985 za dvouminutovou skladbu "Cinema". Byli také nominováni na cenu za nejlepší popový výkon dua nebo skupiny se zpěvem s písní "Owner of a Lonely Heart" a na cenu za nejlepší rockový výkon dua nebo skupiny se zpěvem s písní 90125. Turné skupiny v letech 1984-1985 bylo nejlukrativnějším v její historii a vznikl z něj koncertní film 9012Live v režii Stevena Soderbergha s přidanými speciálními efekty od společnosti Charlex, který stál 1 milion dolarů. 9012Live:The Solos je mini LP skupiny Yes vydané v roce 1985, které Yes vyneslo nominaci na druhou cenu Grammy za nejlepší rockový instrumentální výkon za Squireovu sólovou skladbu, interpretaci písně "Amazing Grace".

V roce 1986 začali Yes nahrávat své dvanácté album Big Generator. Sessions prošly mnoha začátky a přestávkami kvůli využití několika nahrávacích míst v Itálii, Londýně a Los Angeles a také kvůli mezilidským problémům mezi Rabinem a Hornem, které bránily včasnému dokončení alba. Nakonec se Rabin ujal finální produkce, album vyšlo v září 1987 a okamžitě se začalo hojně vysílat v rádiích, přičemž jeho prodej dosáhl 17. místa ve Velké Británii a 15. místa v USA. Big Generator vynesl Yes v roce 1988 druhou nominaci na cenu Grammy za nejlepší rockový výkon dua nebo skupiny se zpěvem a byl také certifikován RIAA jako platinový (s prodejem 1 milion plus). Singl "Love Will Find a Way" se umístil na prvním místě v žebříčku Mainstream Rock, zatímco "Rhythm of Love" dosáhl čísla 2 a "Shoot High Aim Low" čísla 11. Turné 1987-1988 bylo zakončeno vystoupením v Madison Square Garden 14. května 1988 v rámci 40. výročí Atlantic Records.

Koncem roku 1988 se Anderson cítil Rabinem a Squirem odsunutý na vedlejší kolej a hudební směřování sestavy "Yes-West" ho už unavovalo. Opustil kapelu s tím, že v Yes nikdy nezůstane jen kvůli penězům, a začal v Montserratu pracovat na sólovém projektu, do kterého se nakonec zapojili Wakeman, Howe a Bruford. Tato spolupráce vedla k domněnkám, že dojde k jakési reformaci "klasických" Yes, ačkoli od počátku byl součástí projektu baskytarista Tony Levin, s nímž Bruford spolupracoval v King Crimson. Projekt, místo aby převzal nebo jinak používal název Yes, se jmenoval Anderson Bruford Wakeman Howe (ABWH).

Jejich eponymní album vydané v červnu 1989 obsahovalo skladbu "Brother of Mine", která se stala hitem MTV a ve Spojených státech získala zlatou desku. Později vyšlo najevo, že všichni čtyři členové kapely nenahrávali společně; Anderson a producent Chris Kimsey jejich party poskládali na své místo. Howe veřejně prohlásil, že nebyl spokojen s mixem svých kytar na albu, ačkoli verze "Fist of Fire" s větším množstvím Howeových kytar ponechaných v nezměněné podobě se objevila na box setu In a Word v roce 2002. ABWH absolvovali v letech 1989 a 1990 turné pod názvem "An Evening of Yes Music", na kterém jako doprovodní hudebníci vystoupili Levin, klávesista Julian Colbeck a kytarista Milton McDonald. V roce 1993 bylo nahráno a vydáno živé album s názvem An Evening of Yes Music Plus, na kterém kvůli Levinově nemoci hrál na baskytaru Jeff Berlin. Turné bylo také provázeno právními spory, které vyvolala společnost Atlantic Records kvůli odkazům skupiny na Yes v propagačních materiálech a názvu turné.

Po skončení turné se skupina vrátila do nahrávacího studia, aby natočila své druhé album s předběžným názvem Dialogue. Po poslechu skladeb odmítla Arista Records album vydat, protože se jim zdálo, že původní mixy jsou slabé. Vyzvali skupinu, aby vyhledala externí autory písní, nejlépe takové, kteří by jim pomohli vydat hitové singly. Anderson se obrátil na Rabina s touto situací a ten mu poslal demokazetu se čtyřmi písněmi s tím, že ABWH může jednu z nich mít, ale ostatní musí poslat zpět. Arista si všechny čtyři poslechla a chtěla je všechny, ale Rabin na požadavek nepřistoupil. Skupina "Yes-West" pracovala na pokračování alba Big Generator a poohlížela se po novém zpěvákovi, přičemž vyzkoušela Rogera Hodgsona ze Supertramp, Steva Walshe z Kansas, Robbieho Nevila ze skupiny C'est la Vie a Billyho Sherwooda z World Trade. Walsh s nimi strávil pouze jeden den, ale Sherwoodovi a kapele to spolu dostatečně klapalo a pokračovali ve skládání písní. Arista navrhla, aby skupina "Yes-West" s Andersonem na zpěvu nahrála čtyři písně a přidala je na nové album, které by pak vyšlo pod názvem Yes.

Album Union vyšlo v dubnu 1991 a je třináctým studiovým albem skupiny Yes. Každá skupina hrála své vlastní písně, přičemž Anderson zpíval ve všech skladbách. Squire zpíval doprovodné vokály v několika skladbách ABWH, přičemž Tony Levin hrál v těchto skladbách pouze na basu. Na albu nehraje všech osm členů najednou. Skladba "Masquerade" vynesla Yes v roce 1992 nominaci na cenu Grammy za nejlepší rockový instrumentální výkon. Celosvětově se prodalo přibližně 1,5 milionu kopií alba, které se umístilo na 7. místě britské a 15. místě americké hitparády. Z alba byly vydány dva singly. "Lift Me Up" se v květnu 1991 dostal na šest týdnů na první místo v žebříčku mainstreamového rocku, zatímco "Saving My Heart" dosáhl vrcholu na 9. místě.

Téměř celá skupina otevřeně prohlásila, že nemá ráda Union. Bruford se alba zcela zřekl a Wakeman údajně nebyl schopen rozpoznat žádnou ze svých klávesových prací v konečné úpravě a vyhodil svou kopii alba ze své limuzíny. Od té doby o albu mluví jako o "Onion", protože když si na něj vzpomene, rozpláče se. Koproducent Unionu Jonathan Elias později v jednom rozhovoru veřejně prohlásil, že Anderson jako pomocný producent o účasti sessionových hudebníků věděl. Dodal, že on a Anderson dokonce iniciovali jejich přispění, protože nevraživost mezi některými členy kapely v té době bránila dokončení práce. Turné Union v letech 1991-1992 spojilo všech osm členů na otáčivém kruhovém pódiu. Po jeho skončení se Bruford rozhodl nezůstávat v Yes a vrátil se ke svému jazzovému projektu Earthworks. V té době ukončil své působení v kapele také Howe.

V roce 1993 vyšlo album Symphonic Music of Yes, které obsahuje orchestrální skladby Yes v aranžmá Dee Palmera. Na desce vystupují Howe, Bruford a Anderson, k nimž se připojují Londýnský filharmonický orchestr, Anglický komorní orchestr a London Community Gospel Choir.

Následující studiové album Yes vzniklo také v režii nahrávací společnosti, nikoliv samotné kapely. Victory Music oslovila Rabina s návrhem, aby vydal album výhradně v sestavě 90125. Rabin zpočátku oponoval požadavkem, aby se na albu podílel také Wakeman. Rabin začal album sestavovat u sebe doma s využitím tehdy průkopnického konceptu domácího digitálního studia a použil materiál, který napsal on sám a Anderson. V roce 1993 byla výroba nového alba v plném proudu, ale Wakemanova účast byla nakonec zrušena, protože jeho odmítnutí opustit dlouholetý management způsobilo nepřekonatelné právní problémy.

Talk vyšlo v březnu 1994 a je čtrnáctou studiovou nahrávkou skupiny. Jeho obal navrhl popový umělec Peter Max. Desku z velké části složil a nazpíval Rabin, ostatní členové kapely navázali na Rabinovy skladby, pokud jde o jejich instrumentaci. Nahrával ji digitálně a produkoval Rabin s inženýrem Michaelem Jayem s využitím 3,4 GB pevného disku rozděleného mezi čtyři síťové počítače Apple Macintosh s programem Digital Performer, což bylo vůbec první album nahrané s tímto softwarem. Na albu se mísily prvky radio-friendly rocku se strukturálně ambicióznějším přístupem převzatým z progresivního plánu kapely, s patnáctiminutovou skladbou "Endless Dream". Album se dostalo na 20. místo ve Velké Británii a na 33. místo v USA. Na turné v roce 1994 byl použit Rabinem vyvinutý zvukový systém Concertsonics, který umožňoval divákům umístěným na určitých místech k sezení naladit přenosná FM rádia na určitou frekvenci, takže mohli slyšet koncert se sluchátky.

V listopadu 1995 Anderson, Squire a White vzkřísili "klasickou" sestavu Yes ze sedmdesátých let tím, že do kapely přizvali zpět Wakemana a Howea a nahráli dvě nové dlouhé skladby "Be the One" a "That, That Is". V březnu 1996 odehráli Yes tři živá vystoupení v divadle Fremont Theater v kalifornském San Luis Obispo, která byla nahrána a spolu s novými studiovými skladbami vydána v říjnu téhož roku u CMC International Records jako album Keys to Ascension, které se umístilo na 48. místě ve Velké Británii a na 99. místě v USA. V témže roce byl také vydán stejnojmenný videozáznam z těchto koncertů.

Yes pokračovali v nahrávání nových skladeb ve studiu, přičemž čerpali z materiálu napsaného v době projektu XYZ. V jednu chvíli měly nové skladby vyjít jako studiové album, ale komerční důvody způsobily, že nové skladby byly nakonec přibaleny ke zbytku koncertů ze San Luis Obispo z roku 1996 v listopadu 1997 na albu Keys to Ascension 2. Desce se podařilo dosáhnout 62. místa ve Velké Británii, ale v USA se jí nepodařilo umístit v hitparádě. Wakeman, nespokojený s tím, jak bylo potenciální studiové album obětováno ve prospěch vydání Keys to Ascension (a také s tím, jak bylo bez jeho přispění a souhlasu uspořádáno turné Yes), skupinu opět opustil.

Když byli Yes opět v rozkladu, obrátil se Squire s žádostí o pomoc na Billyho Sherwooda (v té době již inženýra skupiny). Oba muži pracovali na vedlejším projektu Conspiracy a přepracovávali existující demosnímky a nahrávky z něj, aby z nich vytvořili písně Yes, a také pracovali na novém materiálu s Andersonem a Whitem. (Howeovo zapojení bylo v této fázi minimální, odehrávalo se hlavně ke konci sezení). Sherwoodovo integrální zapojení do psaní, produkce a provádění hudby vedlo k tomu, že se nakonec připojil k Yes jako plnohodnotný člen (převzal roli harmonického zpěváka, klávesisty a druhého kytaristy).Výsledky těchto sezení vyšly v listopadu 1997 jako sedmnácté studiové album Yes s názvem Open Your Eyes (na značce Beyond Music, která skupině zajistila větší kontrolu nad obalem a názvem). Hudba se snažila propojit rozdílné styly Yes ze sedmdesátých a osmdesátých let. Album Open Your Eyes však nebylo v žebříčcích úspěšné; deska se dostala na 151. místo v žebříčku Billboard 200, ale ve Velké Británii se do hitparád nedostala. Titulnímu singlu se podařilo dosáhnout 33. místa v žebříčku Mainstream Rock.

Pro turné k albu Open Your Eyes 1997/1998 najali Yes ruského klávesistu Igora Choroševa, který hrál na některých skladbách alba. Je příznačné, že setlist turné obsahoval jen několik skladeb z nového alba a většinou se soustředil na starší materiál. Anderson a Howe, kteří se na psaní a produkci Open Your Eyes podíleli méně, než by si přáli, později vyjádřili nespokojenost s albem.

V době, kdy kapela přišla nahrávat své osmnácté studiové album The Ladder s producentem Brucem Fairbairnem, se Chorošev stal členem na plný úvazek (Sherwood se nyní soustředil na psaní písní, vokální aranže a druhou kytaru). S Khoroshevovým klasicky ovlivněným klávesovým stylem a s víceméně rovnocennými autorskými příspěvky všech členů se zvuk kapely vrátil k eklektickému a integrovanému progresivnímu rockovému stylu 70. let. Na albu se objevily také latinskoamerické hudební ingredience a zřetelné vlivy world music, které do něj vnesl především Alan White. Jedna ze skladeb alba, "Homeworld (The Ladder)", byla napsána pro počítačovou hru Homeworld společnosti Relic Entertainment, strategii v reálném čase, a byla použita jako znělka titulků a outro.

Album bylo vydáno v září 1999 a ve Velké Británii se umístilo na 36. místě a v USA na 99. Během turné v roce 1999 a na začátku roku 2000 nahráli Yes 31. října 1999 své vystoupení v House of Blues v Las Vegas, které vyšlo v září 2000 jako DVD a živé album s názvem House of Yes: Live from House of Blues. Jelikož Sherwood viděl svou roli v Yes v tvorbě a hraní nové hudby a zbytek kapely se nyní chtěl soustředit na hraní starého katalogu, na konci turné z Yes přátelsky odešel

Koncem roku Yes vyrazili na tříměsíční turné Masterworks po Spojených státech, na kterém hráli pouze materiál vydaný v letech 1970-1974. Během turné se Khoroshev 23. července 2000 zapletl do zákulisního incidentu sexuálního napadení s pracovnicí ochranky v Nissan Pavilion v Bristow ve Virginii a na konci turné se s kapelou rozloučil.

V roce 2001 vydali Yes své devatenácté studiové album Magnification. Album bylo nahráno bez klávesisty, s šedesátičlenným orchestrem pod vedením Larryho Groupého; poprvé od alba Time and a Word z roku 1970 na něm kapela použila orchestr. Deska nebyla v žebříčcích úspěšná; ve Velké Británii se umístila na 71. místě a v USA na 186. Symfonické turné Yes probíhalo od července do prosince 2001 a kapela na něm vystupovala s orchestrem a americkým klávesistou Tomem Brislinem. Jejich dva listopadové koncerty v Amsterdamu byly zaznamenány pro DVD z roku 2002 a CD Symphonic Live z roku 2009. Kapela pozvala Wakemana, aby si s nimi při natáčení zahrál, ale ten byl v té době na sólovém turné.

Poté, co Wakeman v dubnu 2002 oznámil svůj návrat, vyrazili Yes v letech 2002-2003 na turné Full Circle Tour, které zahrnovalo i první vystoupení v Austrálii od roku 1973, v červenci 2003 vyšlo trojité kompilační album The Ultimate Yes: 35th Anniversary Collection, které se dostalo na 10. místo britské hitparády, což bylo jejich nejvyšší umístění od roku 1991, a na 131. místo v USA. Dne 26. ledna 2004 měl v několika vybraných kinech premiéru film Yesspeak, po němž následovalo uzavřené akustické vystoupení skupiny, které bylo vydáno pod názvem Yes Acoustic: Guaranteed No Hiss. V roce 2004 následovalo turné k 35. výročí založení skupiny, které bylo zdokumentováno na živém DVD Songs from Tsongas. V roce 2004 se Squire, Howe a White pouze na jeden večer znovu sešli s bývalými členy Trevorem Hornem, Trevorem Rabinem a Geoffem Downesem během koncertu na oslavu Hornovy kariéry a zahráli tři písně Yes. Videozáznam z koncertu vyšel na DVD v roce 2008 pod názvem Trevor Horn and Friends.

Dne 18. března 2003 byla na počest skupiny pojmenována menší planeta.

Po skončení turné k 35. výročí založení se Yes označili jako "na přestávce". Howe vzpomíná, že tuto přestávku kapela velmi uvítala kvůli náročnému turné v předchozím roce a půl a podle jeho názoru byla nutná, protože výkon kapely na pozdějších (evropských) koncertech Full Circle Tour se začal zhoršovat v důsledku větší konzumace alkoholu Squirem a dalšími členy navzdory pravidlům, na kterých se kapela dohodla v roce 2001 a která zakazovala pití před koncerty nebo během nich. V tomto období Anderson koncertoval jak sólově, tak společně s Wakemanem; Squire vydal své dlouho očekávané druhé sólové album a White založil vlastní eponymní skupinu White. Wakeman také pokračoval ve vydávání sólového materiálu, stejně jako Howe, který vydal tři sólová alba a také se spojil, aby nahrál, vydal a koncertoval s někdejším a budoucím spoluhráčem z Yes Geoffem Downesem v rámci reunionu původní sestavy Asia. Různí členové se také podíleli na dohledu nad vydáváním archivních nahrávek.

V květnu 2008 bylo oznámeno turné ke čtyřicátému výročí Close to the Edge and Back Tour, na kterém měl hrát Oliver Wakeman na klávesy. Anderson uvedl, že pro turné připravovali čtyři nové dlouhé, vícedílné skladby, ale po nízkém prodeji alba Magnification vyjádřil nezájem o produkci nového studiového alba a naznačil, že nahrávání alba už není logické. Turné bylo náhle zrušeno před začátkem zkoušek poté, co Anderson utrpěl astmatický záchvat a bylo mu diagnostikováno akutní respirační selhání a lékaři mu doporučili, aby se turné po dobu šesti měsíců vyhýbal.

V září 2008 zbývající tři členové, toužící po obnovení turné bez ohledu na Andersonovu dostupnost, oznámili turné, na kterém vystupovali Steve Howe, Chris Squire a Alan White z Yes, Oliver Wakeman na klávesy a nový zpěvák Benoît David, kanadský hudebník, který dříve hrál s Mystery a s Yes tribute bandem Close to the Edge. Anderson vyjádřil zklamání nad tím, že jeho bývalí spoluhráči nepočkali na jeho uzdravení, ani situaci neřešili gentlemanštěji, a přestože jim popřál vše dobré, označil jejich pokračující snažení za sólovou práci a zdůraznil svůj názor, že jejich skupina není Yes. Protože Anderson byl spolumajitelem ochranné známky Yes, zbývající členové se dohodli, že nebudou koncertovat se jménem Yes. Turné In the Present Tour začalo v listopadu 2008, ale bylo přerušeno v únoru následujícího roku, když Squire potřeboval naléhavou operaci aneurysmatu v noze. Turné bylo obnoveno v červnu 2009 a pokračovalo v roce 2010, přičemž na několika koncertech kapelu podpořili Asia a Peter Frampton.

V srpnu 2010 bylo oznámeno, že byl napsán nový materiál pro dvacáté studiové album Fly from Here. Yes poté podepsali smlouvu s Frontiers Records a začali nahrávat v Los Angeles s Trevorem Hornem jako producentem. Velká část materiálu na album byla extrapolována z dvojice písní, které Horn a Geoff Downes napsali v době, kdy byli členy Yes v roce 1980, a z alba Drama. Během nahrávání se kapela domnívala, že by bylo rozumné přivést Downese zpět, aby nahradil Olivera Wakemana na klávesových nástrojích, s odůvodněním, že má k materiálu blíže. Po dokončení nahrávání v březnu 2011 a postprodukce o měsíc později bylo album vydáno celosvětově v červenci téhož roku. Fly from Here se umístilo na 30. místě ve Velké Británii a na 36. místě v USA. V březnu 2011 Yes vyrazili na turné Rite of Spring a Fly from Here na podporu alba, na vybraných koncertech je podpořili Styx a Procol Harum. V roce 2011 vyšlo živé album a DVD In the Present - Live from Lyon, pořízené z předchozího turné skupiny. Na jednom z koncertů v Los Angeles v Kalifornii se ke kapele připojil Trevor Rabin a zahrál skladbu "Owner of a Lonely Heart".

V únoru 2012 poté, co David onemocněl respiračním onemocněním, ho nahradil zpěvák Glass Hammer Jon Davison. Davisona Squireovi doporučil jejich společný přítel Taylor Hawkins, bubeník skupiny Foo Fighters. Od března 2013 do června 2014 Yes absolvovali turné ke třem albům, na kterém odehráli kompletně alba The Yes Album, Close to the Edge a Going for the One. Během turné vedli plavbu s progresivně-rockovou tématikou nazvanou "Cruise to the Edge". Druhá plavba se uskutečnila v dubnu 2014 a v listopadu 2015 byla skupina headlinerem. Koncert 11. května 2014 v Bristolu byl vydán pod názvem Like It Is: Yes at the Bristol Hippodrome in 2014.

Heaven & Earth, jednadvacáté studiové album kapely a první s Davisonem, bylo nahráno v období leden-březen 2014 v Neptune Studios v Los Angeles s Royem Thomasem Bakerem jako producentem a bývalým členem kapely Billym Sherwoodem jako inženýrem. Squire popsal proces nahrávání jako velmi příjemnou zkušenost a Bakera jako někoho, s kým se opravdu dobře pracovalo, a uvedl, že proces psaní alba zahrnoval Davisonovy cesty do Howeových a Squireových domovů, aby napsali a rozvinuli novou hudbu. V rámci propagace alba obnovili Yes mezi červencem a listopadem 2014 světové turné, které zahrnovalo Severní Ameriku, Evropu, Austrálii, Nový Zéland a Japonsko a na kterém zahráli Fragile a Close to the Edge v plném znění s vybranými skladbami z alba Heaven & Earth a přídavky. Koncert v arizonské Mesa byl v roce 2015 vydán pod názvem Like It Is: Yes at the Mesa Arts Center.

V květnu 2015 byla zveřejněna zpráva o Squireově diagnóze akutní erytroidní leukémie. To mělo za následek, že ho na letním severoamerickém turné s kapelou Toto v srpnu až září 2015 a na třetí výroční plavbě Cruise to the Edge v listopadu nahradil bývalý kytarista Billy Sherwood, zatímco se Squire léčil. Jeho stav se brzy poté zhoršil a 27. června zemřel ve svém domě ve Phoenixu v Arizoně.

V lednu 2016 oznámili bývalí členové Yes Anderson, Rabin a Wakeman založení nové skupiny Anderson, Rabin and Wakeman (ARW), na čemž se pracovalo již šest let předtím. Wakeman uvedl, že Squireův odchod je inspiroval k tomu, aby se do toho pustili. Jejich první turné An Evening of Yes Music and More začalo v říjnu 2016 a trvalo jeden rok s bubeníkem Lou Molinem III a baskytaristou Lee Pomeroyem. Po uvedení Yes do Rock and Rollové síně slávy se skupina přejmenovala na Yes ve složení Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman. Po čtyřměsíčním turné v roce 2018 k padesátému výročí založení Yes se skupina rozpadla.

V roce 2016 Yes na svém evropském turné od dubna do června zahráli alba Fragile a Drama v plném znění. Na dvou britských koncertech hostoval Trevor Horn, který zazpíval píseň "Tempus Fugit" Na následném severoamerickém turné mezi červencem a zářím téhož roku byla sestava pozměněna tak, aby zahrnovala album Drama a první a čtvrtou stranu alba Tales from Topographic Oceans. White vynechal druhé jmenované turné, aby se zotavil z operace zad; nahradil ho americký bubeník Jay Schellen. Dylan Howe, Steveův syn, byl původně požádán, aby Whitea zastoupil, ale kvůli problémům s vízem se nemohl zapojit. White se vrátil na částečný úvazek v listopadu na japonské turné v roce 2016. Koncem roku 2017 vyšlo živé album Topographic Drama - Live Across America. V srpnu až září 2017 Yes absolvovali turné po USA a Kanadě s názvem Yestival Tour, na kterém zahráli alespoň jednu píseň z každého alba Yes. Ke kapele se jako druhý bubeník připojil Dylan Howe. Turné bylo přerušeno po nečekaném úmrtí Howeova syna a Dylanova bratra Virgila.

V únoru 2018 Yes vystoupili na festivalu Cruise to the Edge, na kterém se jako speciální host podílel původní klávesista Tony Kaye, což bylo jeho první vystoupení s kapelou od roku 1994.V březnu následovalo turné k 50. výročí kapely, na kterém skupina odehrála polovinu písně Tales from Topographic Oceans a výběr skladeb z historie. Dvě londýnská vystoupení zahrnovala výroční sraz fanoušků, který se konal současně s vydáním nové verze alba Fly from Here - Return Trip s novými vokály a mixem Horna, který během několika koncertů této etapy vystoupil také jako speciální hostující zpěvák. Americká etapa v červnu a červenci zahrnovala také hostující vystoupení Kaye, Horna, Toma Brislina a Patricka Moraze, který s Yes naposledy vystupoval v roce 1976. Turné vyvrcholilo japonskou částí v únoru. Schellen nadále hrál jako druhý bubeník na podporu Whitea, který měl od listopadu 2017 bakteriální infekci kloubů. Turné bylo zdokumentováno živým albem es 50 Live, vydaném v roce 2019.

V červnu a červenci 2019 Yes vystoupili na turné Royal Affair Tour po Spojených státech v sestavě Asia, John Lodge a Carl Palmer ELP Legacy s Arthurem Brownem. Následovalo vydání dosud nevydané hudby, nahrané během Fly from Here sessions, vydané pod názvem From a Page, v jehož čele stál Oliver Wakeman, který napsal většinu materiálu. CD verze obsahuje rozšířené vydání In the Present - Live from Lyon a živé album z turné Royal Affair Tour s názvem The Royal Affair Tour. V říjnu 2020 vyšlo album s názvem Live from Las Vegas. Videa, na nichž Dean vytváří obal alba, byla živě přenášena na Facebooku. Yes plánovali v roce 2020 obnovit turné, které mělo začít krátkou březnovou částí v USA a vystoupením v pořadu Cruise to the Edge, po níž mělo následovat evropské turné, které navazovalo na turné Album Series Tour a na němž byl Relayer předveden celý. V březnu 2020 byla obě turné odložena kvůli pandemii COVID-19.

V prosinci Davison oznámil založení vedlejší kapely Arc of Life spolu se spoluhráčem Billym Sherwoodem, příležitostnými spolupracovníky Yes Jayem Schellenem a Jimmym Haunem a klávesistou Davem Kerznerem.

V červenci 2020 Davison potvrdil, že Yes začali pracovat na nové hudbě pro své další studiové album. V červenci 2021 bylo oznámeno, že album se bude jmenovat The Quest a vyšlo 1. října 2021.

Yes měli už v roce 1994 nárok na uvedení do Rock and Rollové síně slávy. V srpnu 2013 byla zahájena fanouškovská kampaň Voices for Yes, jejímž cílem bylo dosáhnout uvedení kapely do síně slávy. V čele kampaně stáli dva američtí političtí činitelé: John Brabender, hlavní stratég americké prezidentské kampaně republikána Ricka Santoruma v roce 2012, a Tad Devine, který pracoval na prezidentské kampani demokrata Johna Kerryho v roce 2004 a na kampani Ala Gora v roce 2000. Do kampaně byli zapojeni také bývalý prezident NBC Steve Capus a bývalá ředitelka Úřadu pro politické záležitosti Bílého domu Sara Taylorová. Dne 16. října 2013 se ale Yes uvést do Síně slávy nepodařilo. V listopadu 2013 Anderson vyjádřil přání vrátit se v budoucnu do Yes na "turné, o kterém všichni sní" a jako motiv pro možný reunion uvedl nominaci Yes na zařazení do Rock and Rollové síně slávy.

Dne 7. dubna 2017 byli Yes na slavnostním ceremoniálu v New Yorku uvedeni do ročníku 2017 Geddy Leem a Alexem Lifesonem ze skupiny Rush. Uvedeni byli hudebníci Anderson, Howe, Rabin, Squire, Wakeman, Kaye, Bruford a White, tedy stejná sestava, jaká vystupovala na koncertech Union a Tour. Poté, co předtím dvakrát neprošli nominační fází, bylo 20. prosince 2016 oznámeno jejich nadcházející uvedení. Při slavnostním ceremoniálu Anderson, Howe, Rabin, Wakeman a White zahráli skladbu "Roundabout" s Leem na baskytaru, po níž následovala skladba "Owner of a Lonely Heart" s Howeem na baskytaru. Bruford se obřadu zúčastnil, ale nevystoupil, zatímco Kaye se nezúčastnil vůbec. Dylan Howe popsal, že na obřadu obě skupiny - Yes a ARW - seděly u sousedních stolů, ale navzájem se ignorovaly