YES je anglická progresivní rocková kapela, kterou v roce 1968 v Londýně založili zpěvák a frontman Jon Anderson, baskytarista Chris Squire, kytarista Peter Banks, klávesista Tony Kaye a bubeník Bill Bruford. Během své historie prošli mnoha změnami v sestavě; na plný úvazek se v YES vystřídalo 19 hudebníků. Od června 2015 sestavu tvoří kytarista Steve Howe, bubeník Alan White, klávesista Geoff Downes, zpěvák Jon Davison a baskytarista Billy Sherwood. YES v průběhu let prozkoumali několik hudebních stylů a jsou považováni především za průkopníky progresivního rocku.

Jsou jednou z nejúspěšnějších, nejvlivnějších a nejdéle působících progresivních rockových skupin. V USA prodali 13,5 milionu alb s certifikací RIAA a po celém světě více než 30 milionů. V roce 1985 získali cenu Grammy za nejlepší rockový instrumentální výkon s písní "Cinema" a v letech 1985 - 1992 získali pět nominací na Grammy. V žebříčku 100 největších umělců hard rocku, který sestavuje stanice VH1, se umístili na 94. místě. Od roku 2013 jsou headlinery každoročních plaveb s tématikou progresivního rocku s názvem Cruise to the Edge. Jejich diskografie zahrnuje 22 studiových alb. V dubnu 2017 byli uvedeni do Rock and Rollové síně slávy, která se rozhodla uvést současné i bývalé členy Andersona, Squirea, Bruforda, Kaye, Howea, Wakemana, Whitea a Rabina.

V roce 1967 založil baskytarista Chris Squire se zpěvákem a kytaristou Clivem Bayleym, bubeníkem Bobem Haggerem a kytaristou Peterem Banksem rockové uskupení Mabel Greer's Toyshop. Hráli v klubu Marquee v londýnském Soho, kde je viděl hrát Jack Barrie, majitel nedalekého klubu La Chasse. „Nebylo na nich nic výjimečného,“ vzpomínal, „muzikantské výkony byly velmi dobré, ale bylo zřejmé, že se nikam neposunou.“ Barrie seznámil Squirea se zpěvákem Jonem Andersonem, pracovníkem baru v La Chasse, který zjistil, že mají společné zájmy o Simona & Garfunkela a harmonický zpěv. Toho večera u Squirea doma napsali skladbu "Sweetness", která byla zařazena na první studiovou nahrávku Yes. Mezitím Peter Banks odešel do formace Neat Change, ale 7. dubna 1968 byl touto partou propuštěn. V červnu 1968 Haggera ve vznikajícím Yes nahradil Bill Bruford, který si dal inzerát do Melody Makeru, a Banks byl odvolán Squirem, který místo něj přijal Bayleyho jako kytaristu. Nakonec se klávesistou a pátým členem stal klasicky vzdělaný varhaník a klavírista Tony Kaye z bandů Johnny Taylor's Star Combo a Federals. Nově vzniklá formace zkoušela ve sklepě kavárny The Lucky Horseshoe na Shaftesbury Avenue od 10. června do 9. července 1968.

Anderson navrhl, aby se nové uskupení jmenovalo Life. Squire zase prosazoval jméno World. Banks odpověděl jednoduše: „Ano“, a tak se sestava pojmenovala. První koncert pod novou značkou následoval 4. srpna 1968 na mládežnickém táboře v East Mersea v Essexu. Sety obsahovaly převážně coververze písní od interpretů jako Beatles, 5th Dimension a Traffic. 16. září vystoupil Yes v londýnském klubu Blaise's jako náhrada za Sly and the Family Stone, kteří se nedostavili. Publikum je přijalo dobře, včetně hostitele Roye Flynna, který se toho večera stal manažerem bandu. Ten měsíc Bruford přerušil koncertování kvůli studiu na univerzitě v Leedsu. Jeho náhradník Tony O'Reilly ze skupiny Koobas však měl potíže s vystupováním se zbytkem uskupení na pódiu, a na jednom koncertě 5. listopadu 1968 ho musel zastoupit bývalý bubeník Warriors a budoucí člen King Crimson, Ian Wallace. Poté, co Brufordovi odmítli udělit roční volno v Leedsu, ho Anderson a Squire přesvědčili, aby se vrátil na rozlučkový koncert bandu Cream v Royal Albert Hall 26. listopadu, kde Yes předskakovali.

Na místo Wakemana bylo osloveno několik hudebníků, mezi nimi Vangelis Papathanassiou, Eddie Jobson z Roxy Music a bývalý klávesista Atlantis/Cat Stevens Jean Roussel. Yes si nakonec vybrali švýcarského klávesistu Patricka Moraze z Refugee, který přijel v srpnu 1974 během nahrávání desky Relayer, jež probíhalo ve Squireově domě ve Virginia Water v Surrey. Relayer, vydané v listopadu téhož roku, představilo směr, kterým se formace ubírala pod vlivem jazzové fúze. Deska obsahuje 22minutovou skladbu s názvem "The Gates of Delirium", která evokuje bitvu původně inspirovanou knihou Vojna a mír Lva Nikolajeviče Tolstého. Její závěrečná část "Soon" byla následně vydána jako singl. Deska se dostala na 4. místo ve Velké Británii a na 5. místo v USA. V letech 1974–1975 vyrazili Yes na turné na podporu desky. Kompilace Yesterdays, vydaná v roce 1975, obsahovala skladby z prvních dvou studiovek, b-stranu singlu "Sweet Dreams" s názvem "Dear Father" a původní desetiminutovou verzi coveru "America".

V letech 1975 – 1976 vydal každý člen uskupení své sólové album. Následné turné po Severní Americe s Peterem Framptonem v roce 1976 zahrnovalo jedny z nejnavštěvovanějších koncertů skupiny. Na vystoupení 12. června na stadionu Johna F. Kennedyho ve Filadelfii, které podpořili také Gary Wright a Pousette-Dart Band, přišlo více než 100 000 lidí. Bratr Rogera Deana Martyn byl hlavním designérem scény 'Krabí mlhovina', zatímco Roger a návrhářka látek Felicity Youette vytvořili scénické pozadí.

Koncem roku 1976 odcestovali Yes do Švýcarska a začali v Mountain Studios v Montreux nahrávat desku Going for the One. Anderson tehdy poslal Wakemanovi rané verze skladeb "Going for the One" a "Wonderous Stories", protože cítil, že by se na tomto materiálu mohl podílet lépe než na předchozích nahrávkách formace. Moraz byl propuštěn poté, co byl Wakeman angažován jako studiový hráč. Po vydání v červenci 1977 se deska vyšplhala na první místo britské albové hitparády a v USA dosáhla 8. pozici. "Wonderous Stories" a "Going for the One" byly ve Velké Británii vydány jako singly a obsadily 7., respektive 25. příčku. Ačkoli obal navrhla společnost Hipgnosis, použit byl i logotyp "bubliny" od Rogera Deana. Turné k albu trvalo šest měsíců.

Deska Tormato vyšla v září 1978 v období vrcholícího punku, během něhož byl Yes v britském tisku často kritizován jako symbol pompéznosti progresivního rocku. Studiovka se přiklonila ke kratším skladbám – žádná netrvá déle než osm minut. Wakeman nahradil své mellotrony Birotronem (klávesami s páskovým přehrávačem) a Squire experimentoval s harmonizéry a pedály Mu-tron u baskytary. Produkci si formace rozdělila sama, což vedlo během mixování k vnitřním konfliktům. Díky silné podpoře rockových rádií se album dostalo na 8. místo v britském žebříčku a 10. místo v USA. RIAA je certifikovala jako platinové (1 milion prodaných kusů). Navzdory kritice bylo turné v letech 1978–1979 komerčně úspěšné – koncerty probíhaly v kruhové aréně s centrálním otočným pódiem za 50 000 liber a 360stupňovým zvukovým systémem. Za vystoupení v Madison Square Garden získali Yes Golden Ticket Award za tržby přesahující 1 milion dolarů.

V říjnu 1979 se sestava sešla v Paříži s producentem Royem Thomasem Bakerem. Jejich rozdílný tvůrčí přístup vedl k napětí: Anderson a Wakeman tíhli k jemnějším a fantasknějším skladbám, zatímco zbytek upřednostňoval tvrdší rockový zvuk. Howeovi, Squireovi a Whiteovi se nelíbily Andersonovy návrhy, protože jim připadaly příliš lehké a postrádající sílu, kterou dosahovali při společné práci. Pařížské nahrávání skončilo náhle v prosinci, když si White zlomil nohu při bruslení na diskotéce.

Když se kapela v únoru znovu sešla bez Wakemana (který se zavázal zapojit až po dokončení materiálu), pokračující hudební rozpory a neshody brzdily postup. Novinář Chris Welch po návštěvě zkoušky poznamenal, že Anderson zpíval bez své typické energie a byl zdrženlivý v komunikaci. Koncem března začali Howe, Squire a White nahrávat demo skladby jako instrumentální trio, stále nejistí ohledně Andersonova zapojení. Nakonec kvůli vážnému finančnímu sporu Anderson Yes opustil, přičemž krátce nato odešel i nespokojený Wakeman.

V roce 1980 získalo popové duo Buggles (klávesista Geoff Downes a zpěvák Trevor Horn) manažera Briana Lanea. V té době byl odchod Andersona a Wakemana utajen před všemi mimo nejužší kruh Yes. Squire viděl možnost pokračovat v uskupení s novým tvůrčím vkladem a zkušenostmi, a tak Hornovi a Downesovi situaci odhalil a navrhl jim, aby se k Yes připojili jako stálí členové.

Horn a Downes pozvání přijali a rekonfigurovaná parta nahrála desku Drama, která vyšla v srpnu 1980. Studiovka vykazovala těžší a tvrdší zvuk než materiál, který Yes nahráli s Andersonem v roce 1979, a začínala dlouhou hardrockovou skladbou "Machine Messiah". Koncem léta a na podzim roku 1980 se nahrávce dostalo značného rádiového ohlasu a dosáhla vrcholu na druhém místě ve Velké Británii a na osmnáctém místě v USA, ačkoli to bylo první LP Yes od roku 1971, které nezískalo zlatý certifikát RIAA. Jejich turné po Severní Americe a Velké Británii v roce 1980 se setkalo se smíšenými reakcemi publika. Ve Spojených státech byli přijati dobře a poté, co v Madison Square Garden odehráli rekordních 16 po sobě jdoucích vyprodaných koncertů od roku 1974, získali pamětní certifikát.

Po turné Drama se Yes znovu sešli v Anglii, aby rozhodli o dalším postupu formace, přičemž začali tím, že odvolali Lanea z funkce manažera. Horn se rozhodl soubor opustit a věnovat se kariéře hudebního producenta, dalšími odcházejícími byli White a Squire. Downes a Howe se rozhodli nepokračovat ve skupině a v prosinci 1980 se vydali vlastní cestou. Kompilační album živých vystoupení Yes z let 1976 až 1978, které bylo smícháno v polovině roku 1979 a původně mělo být vydáno koncem roku 1979, vyšlo pod názvem Yesshows v listopadu 1980 a umístilo se na 22. místě britské hitparády a na 43. místě v USA. V březnu 1981 přišlo od vedení sestavy oznámení, které potvrzovalo, že Yes již neexistují.

Downes a Howe se brzy znovu spojili a založili soubor Asia s bývalým baskytaristou a zpěvákem King Crimson Johnem Wettonem a bubeníkem Carlem Palmerem z Emerson, Lake & Palmer. Squire a White pokračovali ve spolupráci a na jaře 1981 nejprve nahrávali společně s Jimmym Pagem sessions pro navrhovanou skupinu XYZ (zkratka pro 'ex-Yes-and-Zeppelin'). Jako zpěvák se měl zapojit i Pageův bývalý spoluhráč Robert Plant, ale ten ztratil nadšení s odvoláním na pokračující smutek po nedávno zesnulém bubeníkovi Led Zeppelin Johnu Bonhamovi. Krátce existující projekt vytvořil několik demo skladeb, jejichž prvky se objevily v Pageově bandu The Firm a v budoucích skladbách Yes "Mind Drive" a "Can You Imagine?". Koncem roku 1981 vydali Squire a White vánoční singl "Run with the Fox" se Squireovým zpěvem, který se v osmdesátých a počátkem devadesátých let v období Vánoc hrál v rádiích. V listopadu 1981 vyšlo druhé kompilační LP Classic Yes.

V roce 1982 Phil Carson z Atlantic Records seznámil Squirea a Whitea s kytaristou a zpěvákem Trevorem Rabinem, který se původně proslavil v jihoafrické superskupině Rabbitt, následně vydal tři sólová alba, pracoval jako hudební producent a krátce uvažoval i o členství v Asia. Všichni tři se spojili v nové partě Cinema, do níž Squire angažoval také původního klávesistu Yes Tonyho Kaye. Navzdory přítomnosti tří členů Yes nebyla Cinema původně zamýšlena jako pokračování Yes a vešla do studia, aby nahrála debutovou desku jako zcela nové uskupení. Ačkoli se Rabin a Squire původně dělili o hlavní vokály, Trevor Horn byl do Cinema krátce přibrán jako potenciální zpěvák, ale brzy se rozhodl stát se raději producentem formace.

Horn se sestavou dobře spolupracoval. Jeho střety s Tonym Kayem (komplikované tím, že Rabin během nahrávání ovládl většinu kláves) však vedly ke Kayeovu odchodu po zhruba šesti měsících zkoušení. Mezitím Squire na jednom večírku v Los Angeles potkal Jona Andersona (který po odchodu z Yes vydal dvě sólové desky a zaznamenal úspěch s projektem Jon and Vangelis) a přehrál mu demonahrávky Cinema. Anderson byl do projektu přizván jako hlavní vokalista a připojil se v dubnu 1983 během posledních týdnů nahrávání, přičemž přidal své vokály a upravil některé texty, ale jinak měl minimální tvůrčí přínos.

Na návrh vedení nahrávací společnosti se Cinema v červnu 1983 přejmenovala na Yes. Rabin proti tomu zpočátku protestoval, protože zjistil, že se neplánovaně ocitl v oživené skupině se zavedenou historií a očekáváními místo budování nového projektu. Přítomnost čtyř bývalých členů Yes (z toho tří zakládajících a výrazného zpěváka) však ukazovala, že změna názvu byla chytrým obchodním tahem. Nová nahrávka znamenala výraznou změnu stylu, protože obnovení Yes přešli k poprockovému zvuku, který měl jen málo společného s jejich progresivní minulostí. Tato inkarnace bývá někdy označována jako 'Yes-West', podle nového sídla v Los Angeles.

Yes vydali své comebackové LP 90125 (pojmenované podle katalogového čísla u Atco Records) v listopadu 1983. Stalo se jejich nejprodávanější studiovkou, v USA získalo trojnásobnou platinovou certifikaci RIAA (3 miliony kusů) a představilo kapelu nové generaci fanoušků. Skladba "Owner of a Lonely Heart" se držela čtyři týdny na vrcholu žebříčku Hot Mainstream Rock Tracks a v lednu 1984 ovládla singlový žebříček Billboard Hot 100, což byl jediný takový úspěch v historii Yes. V původním klipu se krátce objevil Eddie Jobson, který krátce nahradil Kayeho na klávesy, ale když se Kaye vrátil, byl Jobson z videa co nejvíce odstraněn.

V roce 1984 se singly "Leave It" a "It Can Happen" umístily na 24., respektive 57. pozici. Yes také získali svou jedinou cenu Grammy – za nejlepší rockový instrumentální výkon v roce 1985 za dvouminutovou skladbu "Cinema". Byli rovněž nominováni na cenu za nejlepší popový výkon dua nebo skupiny se zpěvem ("Owner of a Lonely Heart") a na cenu za nejlepší rockový výkon dua nebo skupiny se zpěvem (»90125«). Turné skupiny v letech 1984–1985 bylo nejvýdělečnější v její historii a vyústilo v koncertní film 9012Live režírovaný Stevenem Soderberghem s vizuálními efekty od společnosti Charlex za 1 milion dolarů. 9012Live: The Solos je mini-LP vydané v roce 1985, které přineslo Yes druhou nominaci na Grammy za Squireovu instrumentální verzi "Amazing Grace".

V roce 1986 začali Yes pracovat na svém dvanáctém počinu Big Generator. Sessions se potýkaly s opakovanými pauzami kvůli střídání nahrávacích lokací (Itálie, Londýn, Los Angeles) i neshodám mezi Rabinem a Hornem, které brzdily dokončení alba. Nakonec převzal produkci Rabin, a deska vyšla v září 1987. Okamžitě se dostala do rádiového éteru, vyšplhala na 17. místo v britském a 15. místo v americkém žebříčku. Big Generator získala pro Yes druhou nominaci na Grammy za nejlepší rockový výkon dua nebo skupiny se zpěvem a byla certifikována jako platinová (1 milion prodaných kopií). Singl "Love Will Find a Way" dobyl první místo v žebříčku Mainstream Rock, zatímco "Rhythm of Love" skončil druhý a "Shoot High Aim Low" jedenáctý. Turné 1987–1988 vyvrcholilo koncertem v Madison Square Garden 14. května 1988 v rámci oslav 40. výročí Atlantic Records.

Koncem roku 1988 se Anderson cítil Rabinem a Squirem odsunutý na vedlejší kolej a hudební směřování sestavy Yes-West ho už unavovalo. Opustil kapelu s tím, že v Yes nikdy nezůstane jen kvůli penězům, a začal v Montserratu pracovat na sólovém projektu, do kterého se nakonec zapojili Wakeman, Howe a Bruford. Tato spolupráce vedla k domněnkám, že dojde k jakési reformaci 'klasických' Yes, ačkoli od počátku byl součástí projektu baskytarista Tony Levin, s nímž Bruford spolupracoval v King Crimson. Projekt, místo aby převzal nebo jinak používal název Yes, se jmenoval Anderson Bruford Wakeman Howe (ABWH).

Jejich eponymní studiová nahrávka vydaná v červnu 1989 obsahovala skladbu "Brother of Mine", která se stala hitem MTV a ve Spojených státech získala zlatou desku. Později vyšlo najevo, že všichni čtyři členové uskupení nenahrávali společně; Anderson a producent Chris Kimsey jejich party poskládali na své místo. Howe veřejně prohlásil, že nebyl spokojen s mixem svých kytar na desce, ačkoli verze "Fist of Fire" s větším množstvím Howeových kytar ponechaných v nezměněné podobě se objevila na box setu In a Word v roce 2002. ABWH absolvovali v letech 1989 a 1990 turné pod názvem "An Evening of Yes Music", na kterém jako doprovodní hudebníci vystoupili Levin, klávesista Julian Colbeck a kytarista Milton McDonald. V roce 1993 bylo nahráno a vydáno živé album s názvem An Evening of Yes Music Plus, na kterém kvůli Levinově nemoci hrál na baskytaru Jeff Berlin. Turné bylo také provázeno právními spory, které vyvolala společnost Atlantic Records kvůli odkazům skupiny na Yes v propagačních materiálech a názvu turné.

Po skončení turné se skupina vrátila do nahrávacího studia, aby natočila svou druhou studiovku s předběžným názvem Dialogue. Po poslechu skladeb odmítla Arista Records nahrávku vydat, protože se jim zdálo, že původní mixy jsou slabé. Vyzvali formaci, aby vyhledala externí autory písní, nejlépe takové, kteří by jim pomohli vydat hitové singly. Anderson se obrátil na Rabina s touto situací a ten mu poslal demokazetu se čtyřmi písněmi s tím, že ABWH může jednu z nich mít, ale ostatní musí poslat zpět. Arista si všechny čtyři poslechla a chtěla je všechny, ale Rabin na požadavek nepřistoupil. Skupina Yes-West pracovala na pokračování Big Generator a poohlížela se po novém zpěvákovi, přičemž vyzkoušela Rogera Hodgsona ze Supertramp, Steva Walshe z Kansas, Robbieho Nevila ze skupiny C'est la Vie a Billyho Sherwooda z World Trade. Walsh s nimi strávil pouze jeden den, ale Sherwoodovi a sestavě to spolu dostatečně klapalo a pokračovali ve skládání písní. Arista navrhla, aby Yes-West s Andersonem na zpěvu nahráli čtyři skladby a přidali je na novou desku, která by pak vyšla pod názvem Yes.

Union vyšlo v dubnu 1991 a je třináctým studiovým počinem Yes. Každá skupina hrála své vlastní skladby, přičemž Anderson zpíval ve všech. Squire zpíval doprovodné vokály v několika písních ABWH, přičemž Tony Levin hrál v těchto skladbách pouze na basu. Na desce nehraje všech osm členů najednou. Skladba "Masquerade" vynesla Yes v roce 1992 nominaci na cenu Grammy za nejlepší rockový instrumentální výkon. Celosvětově se prodalo přibližně 1,5 milionu kopií nahrávky, která se umístila na 7. místě britské a 15. místě americké hitparády. Z ní byly vydány dva singly – "Lift Me Up", který v květnu 1991 vedl šest týdnů žebříček mainstreamového rocku, a "Saving My Heart", jenž dosáhl vrcholu na 9. místě.

Téměř celá sestava otevřeně prohlásila, že nemá Union ráda. Bruford se desky zcela zřekl a Wakeman údajně nebyl schopen rozpoznat žádnou ze svých klávesových prací v konečné úpravě a vyhodil svou kopii ze své limuzíny. Od té doby o ní mluví jako o "Onion", protože když si na ni vzpomene, rozpláče se. Koproducent Unionu Jonathan Elias později veřejně uvedl, že Anderson jako pomocný producent o účasti sessionových hudebníků věděl. Dodal, že on i Anderson dokonce iniciovali jejich přispění, protože nevraživost mezi některými členy tehdy bránila dokončení práce. Turné Union v letech 1991–1992 spojilo všech osm členů na otáčivém kruhovém pódiu. Po jeho skončení se Bruford rozhodl Yes opustit a vrátil se ke svému jazzovému projektu Earthworks. V té době odešel i Howe.

V roce 1993 vyšla deska Symphonic Music of Yes, která obsahuje orchestrální verze skladeb Yes v aranžmá Dee Palmera. Na albu vystupují Howe, Bruford a Anderson spolu s Londýnským filharmonickým orchestrem, Anglickým komorním orchestrem a London Community Gospel Choir.

Následující studiovka Yes vznikla rovněž v režii vydavatelství, nikoliv samotné kapely. Victory Music oslovila Rabina s návrhem, aby připravil nahrávku výhradně v sestavě 90125. Rabin zpočátku požadoval účast Wakemana. Nahrávku začal skládat doma pomocí tehdy průkopnického konceptu domácího digitálního studia a využil materiál, který napsal on a Anderson. V roce 1993 byla výroba nové desky v plném proudu, ale Wakemanova účast byla nakonec zrušena kvůli nepřekonatelným právním komplikacím spojeným s jeho odmítnutím opustit dlouholetý management.

Talk vyšlo v březnu 1994 a je čtrnáctou studiovou nahrávkou Yes. Obal navrhl popový umělec Peter Max. Nahrávku z velké části složil a nazpíval Rabin, ostatní členové navázali na jeho skladby po instrumentální stránce. Byla nahrána digitálně a produkoval ji Rabin s inženýrem Michaelem Jayem za použití 3,4GB pevného disku rozděleného mezi čtyři síťové počítače Apple Macintosh s programem Digital Performer – vůbec první album nahrané tímto softwarem. Na desce se mísí prvky přístupného rocku s ambicióznějšími strukturami, včetně patnáctiminutové skladby "Endless Dream". Nahrávka se dostala na 20. místo ve Velké Británii a 33. místo v USA. Na turné v roce 1994 byl použit Rabinem vyvinutý zvukový systém Concertsonics, díky němuž si diváci mohli pomocí FM rádia naladit koncertní zvuk do sluchátek.

V listopadu 1995 Anderson, Squire a White vzkřísili klasickou sestavu Yes ze sedmdesátých let tím, že do kapely přizvali zpět Wakemana a Howea a nahráli dvě nové dlouhé skladby "Be the One" a "That, That Is". V březnu 1996 odehráli Yes tři živá vystoupení v divadle Fremont Theater v kalifornském San Luis Obispo, která byla nahrána a spolu s novými studiovými skladbami vydána v říjnu téhož roku u CMC International Records jako Keys to Ascension, které se umístilo na 48. místě ve Velké Británii a na 99. místě v USA. V témže roce byl také vydán stejnojmenný videozáznam z těchto koncertů.

Yes pokračovali v nahrávání nových skladeb ve studiu, přičemž čerpali z materiálu napsaného v době projektu XYZ. V jednu chvíli měly nové skladby vyjít jako studiová nahrávka, ale komerční důvody způsobily, že nové skladby byly nakonec přibaleny ke zbytku koncertů ze San Luis Obispo z roku 1996 v listopadu 1997 na desce Keys to Ascension 2. Této nahrávce se podařilo dosáhnout 62. místa ve Velké Británii, ale v USA se jí nepodařilo umístit v hitparádě. Wakeman, nespokojený s tím, jak byla potenciální studiovka obětována ve prospěch vydání Keys to Ascension (a také s tím, jak bylo bez jeho přispění a souhlasu uspořádáno turné Yes), partu opět opustil.

Když byli Yes opět v rozkladu, obrátil se Squire s žádostí o pomoc na Billyho Sherwooda (v té době již inženýra formace). Oba muži pracovali na vedlejším projektu Conspiracy a přepracovávali existující demosnímky a nahrávky z něj, aby z nich vytvořili písně Yes, a také pracovali na novém materiálu s Andersonem a Whitem. (Howeovo zapojení bylo v této fázi minimální, odehrávalo se hlavně ke konci sezení.) Sherwoodovo integrální zapojení do psaní, produkce a provádění hudby vedlo k tomu, že se nakonec připojil k Yes jako plnohodnotný člen (převzal roli harmonického zpěváka, klávesisty a druhého kytaristy). Výsledky těchto sezení vyšly v listopadu 1997 jako sedmnáctý studiový počin Yes s názvem Open Your Eyes (na značce Beyond Music, která partě zajistila větší kontrolu nad obalem a názvem). Hudba se snažila propojit rozdílné styly Yes ze sedmdesátých a osmdesátých let. Open Your Eyes však nebyla v žebříčcích úspěšná; deska se dostala na 151. místo v žebříčku Billboard 200, ale ve Velké Británii se do hitparád nedostala. Titulnímu singlu se podařilo dosáhnout 33. místa v žebříčku Mainstream Rock.

Pro turné k Open Your Eyes 1997/1998 najali Yes ruského klávesistu Igora Choroševa, který hrál na některých skladbách této studiovky. Je příznačné, že setlist turné obsahoval jen několik skladeb z novinky a většinou se soustředil na starší materiál. Anderson a Howe, kteří se na psaní a produkci Open Your Eyes podíleli méně, než by si přáli, později vyjádřili nespokojenost s deskou.

V době, kdy sestava přišla nahrávat svou osmnáctou studiovku The Ladder s producentem Brucem Fairbairnem, se Chorošev stal členem na plný úvazek (Sherwood se nyní soustředil na psaní písní, vokální aranže a druhou kytaru). S Khoroshevovým klasicky ovlivněným klávesovým stylem a s víceméně rovnocennými autorskými příspěvky všech členů se zvuk formace vrátil k eklektickému a integrovanému progresivnímu rockovému stylu 70. let. Na této nahrávce se objevily také latinskoamerické hudební ingredience a zřetelné vlivy world music, které do ní vnesl především Alan White. Jedna ze skladeb, "Homeworld (The Ladder)", byla napsána pro počítačovou hru Homeworld společnosti Relic Entertainment, strategii v reálném čase, a byla použita jako znělka titulků a outro.

Deska byla vydána v září 1999 a ve Velké Británii se umístila na 36. místě a v USA na 99. Během turné v roce 1999 a na začátku roku 2000 nahráli Yes 31. října 1999 své vystoupení v House of Blues v Las Vegas, které vyšlo v září 2000 jako DVD a živý záznam s názvem House of Yes: Live from House of Blues. Jelikož Sherwood viděl svou roli v Yes v tvorbě a hraní nové hudby a zbytek souboru se nyní chtěl soustředit na hraní starého katalogu, na konci turné z Yes přátelsky odešel.

Koncem roku Yes vyrazili na tříměsíční turné Masterworks po Spojených státech, na kterém hráli pouze materiál vydaný v letech 1970–1974. Během turné se Khoroshev 23. července 2000 zapletl do zákulisního incidentu sexuálního napadení s pracovnicí ochranky v Nissan Pavilion v Bristow ve Virginii a na konci turné se s partou rozloučil.

V roce 2001 vydali Yes své devatenácté studiové album Magnification. Album bylo nahráno bez klávesisty, s šedesátičlenným orchestrem pod vedením Larryho Groupého; poprvé od desky Time and a Word z roku 1970 na něm skupina použila orchestr. Deska nebyla v žebříčcích úspěšná; ve Velké Británii se umístila na 71. místě a v USA na 186. Symfonické turné Yes probíhalo od července do prosince 2001 a parta na něm vystupovala s orchestrem a americkým klávesistou Tomem Brislinem. Jejich dva listopadové koncerty v Amsterdamu byly zaznamenány pro DVD z roku 2002 a CD Symphonic Live z roku 2009. Formace pozvala Wakemana, aby si s nimi při natáčení zahrál, ale ten byl v té době na sólovém turné.

Poté, co Wakeman v dubnu 2002 oznámil svůj návrat, vyrazili Yes v letech 2002–2003 na turné Full Circle Tour, které zahrnovalo i první vystoupení v Austrálii od roku 1973. V červenci 2003 vyšlo trojité kompilační album The Ultimate Yes: 35th Anniversary Collection, které se dostalo na 10. místo britské hitparády (jejich nejvyšší umístění od roku 1991) a na 131. příčku v USA. Dne 26. ledna 2004 měl v několika vybraných kinech premiéru film Yesspeak, po němž následovalo uzavřené akustické vystoupení sestavy, které bylo vydáno pod názvem Yes Acoustic: Guaranteed No Hiss. V roce 2004 následovalo turné k 35. výročí založení uskupení, které bylo zdokumentováno na živém DVD Songs from Tsongas. V témže roce se Squire, Howe a White pouze na jeden večer znovu sešli s bývalými členy Trevorem Hornem, Trevorem Rabinem a Geoffem Downesem během koncertu na oslavu Hornovy kariéry a zahráli tři skladby Yes. Videozáznam z koncertu vyšel na DVD v roce 2008 pod názvem Trevor Horn and Friends.

Dne 18. března 2003 byla na počest skupiny pojmenována menší planeta.

Po skončení turné k 35. výročí založení se Yes označili jako 'na přestávce'. Howe vzpomíná, že tuto pauzu parta velmi uvítala kvůli náročnému turné v předchozím roce a půl. Podle jeho slov byla nezbytná, protože výkon skupiny na pozdějších (evropských) koncertech Full Circle Tour se začal zhoršovat v důsledku větší konzumace alkoholu Squirem a dalšími členy, navzdory pravidlům dohodnutým v roce 2001, která zakazovala pití před koncerty či během nich. V tomto období Anderson koncertoval jak sólově, tak společně s Wakemanem; Squire vydal své dlouho očekávané druhé sólové album a White založil vlastní eponymní formaci White. Wakeman také pokračoval ve vydávání sólového materiálu, stejně jako Howe, jenž vydal tři sólovky a zároveň se spojil s někdejším (a budoucím) spoluhráčem z Yes Geoffem Downesem v rámci reunionu původní sestavy Asia. Různí členové se také podíleli na dohledu nad vydáváním archivních nahrávek.

V květnu 2008 bylo oznámeno turné ke čtyřicátému výročí Close to the Edge and Back Tour, na kterém měl Oliver Wakeman zaujmout post klávesisty. Anderson uvedl, že pro turné připravovali čtyři nové dlouhé, vícedílné skladby, ale po nízkém prodeji desky Magnification vyjádřil nezájem o tvorbu nového studiového počinu a naznačil, že "nahrávání alba už není logické". Turné bylo náhle zrušeno před začátkem zkoušek poté, co Anderson utrpěl astmatický záchvat a bylo mu diagnostikováno akutní respirační selhání. Lékaři mu doporučili šest měsíců klidový režim bez koncertování.

V září 2008 zbývající tři členové, toužící po obnovení koncertní činnosti bez ohledu na Andersonovu dostupnost, oznámili nové turné, na kterém vystupovali Steve Howe, Chris Squire a Alan White z Yes, Oliver Wakeman na klávesy a nový zpěvák Benoît David, kanadský hudebník známý z Mystery a revivalové party Close to the Edge. Anderson vyjádřil zklamání nad tím, že jeho bývalí spoluhráči nepočkali na jeho uzdravení, ani neřešili situaci "gentlemansky". Přestože jim popřál vše dobré, označil jejich snažení za sólovou práci a zdůraznil, že "tohle prostě není Yes". Protože Anderson byl spoluvlastníkem ochranné známky Yes, zbylí členové se dohodli, že během turné nebudou používat jméno kapely. In the Present Tour začalo v listopadu 2008, ale bylo přerušeno v únoru následujícího roku, když Squire potřeboval naléhavou operaci aneurysmatu v noze. Turné bylo obnoveno v červnu 2009 a pokračovalo i v roce 2010, přičemž na několika koncertech soubor podpořili Asia a Peter Frampton.

V srpnu 2010 bylo oznámeno, že byl napsán nový materiál pro dvacáté studiové album Fly from Here. Yes poté podepsali smlouvu s Frontiers Records a začali nahrávat v Los Angeles s Trevorem Hornem jako producentem. Velká část materiálu na desku byla extrapolována z dvojice písní, které Horn a Geoff Downes napsali v době, kdy byli členy Yes v roce 1980, a z Drama. Během nahrávání se formace domnívala, že by bylo rozumné přivést Downese zpět, aby nahradil Olivera Wakemana na klávesových nástrojích, s odůvodněním, že má k materiálu blíže. Po dokončení nahrávání v březnu 2011 a postprodukce o měsíc později bylo studiové dílo vydáno celosvětově v červenci téhož roku. Fly from Here se umístilo na 30. místě ve Velké Británii a na 36. místě v USA. V březnu 2011 Yes vyrazili na turné Rite of Spring a Fly from Here na podporu desky, na vybraných koncertech je podpořili Styx a Procol Harum. V roce 2011 vyšlo živé album a DVD In the Present - Live from Lyon, pořízené z předchozího turné skupiny. Na jednom z koncertů v Los Angeles v Kalifornii se ke kapele připojil Trevor Rabin a zahrál skladbu "Owner of a Lonely Heart".

V únoru 2012 poté, co David onemocněl respiračním onemocněním, ho nahradil zpěvák Glass Hammer Jon Davison. Davisonovi Squireovi doporučil jejich společný přítel Taylor Hawkins, bubeník uskupení Foo Fighters. Od března 2013 do června 2014 Yes absolvovali turné ke třem deskám, na kterém odehráli kompletně The Yes Album, Close to the Edge a Going for the One. Během putování vedli plavbu s progresivně-rockovou tématikou nazvanou "Cruise to the Edge". Druhá plavba se uskutečnila v dubnu 2014 a v listopadu 2015 byla parta headlinerem. Koncert 11. května 2014 v Bristolu byl vydán pod názvem Like It Is: Yes at the Bristol Hippodrome in 2014.

Heaven & Earth, jednadvacátá studiová nahrávka formace a první s Davisonem, byla nahrána v období leden-březen 2014 v Neptune Studios v Los Angeles s Royem Thomasem Bakerem jako producentem a bývalým členem bandu Billym Sherwoodem jako inženýrem. Squire popsal proces nahrávání jako velmi příjemnou zkušenost a Bakera jako někoho, s kým se opravdu dobře pracovalo, a uvedl, že proces psaní alba zahrnoval Davisonovy cesty do Howeových a Squireových domovů, aby napsali a rozvinuli novou hudbu. V rámci propagace desky obnovili Yes mezi červencem a listopadem 2014 světové turné, které zahrnovalo Severní Ameriku, Evropu, Austrálii, Nový Zéland a Japonsko a na kterém zahráli Fragile a Close to the Edge v plném znění s vybranými skladbami z Heaven & Earth a přídavky. Koncert v arizonské Mesa byl v roce 2015 vydán pod názvem Like It Is: Yes at the Mesa Arts Center.

V květnu 2015 byla zveřejněna zpráva o Squireově diagnóze akutní erytroidní leukémie. To mělo za následek, že ho na letním severoamerickém turné s uskupením Toto v srpnu až září 2015 a na třetí výroční plavbě Cruise to the Edge v listopadu nahradil bývalý kytarista Billy Sherwood, zatímco se Squire léčil. Jeho stav se brzy poté zhoršil a 27. června zemřel ve svém domě ve Phoenixu v Arizoně.

V lednu 2016 oznámili bývalí členové Yes Anderson, Rabin a Wakeman založení nové party Anderson, Rabin and Wakeman (ARW), na čemž se pracovalo již šest let předtím. Wakeman uvedl, že Squireův odchod je inspiroval k tomu, aby se do toho pustili. Jejich první putování An Evening of Yes Music and More začalo v říjnu 2016 a trvalo jeden rok s bubeníkem Lou Molinem III a baskytaristou Lee Pomeroyem. Po uvedení Yes do Rock and Rollové síně slávy se formace přejmenovala na Yes ve složení Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman. Po čtyřměsíčním putování v roce 2018 k padesátému výročí založení Yes se uskupení rozpadlo.

V roce 2016 Yes na svém evropském turné od dubna do června zahráli desky Fragile a Drama v plném znění. Na dvou britských koncertech hostoval Trevor Horn, který zazpíval píseň "Tempus Fugit". Na následném severoamerickém turné mezi červencem a zářím téhož roku byla sestava pozměněna tak, aby zahrnovala Drama a první a čtvrtou stranu desky Tales from Topographic Oceans. White vynechal druhé jmenované putování, aby se zotavil z operace zad; nahradil ho americký bubeník Jay Schellen. Dylan Howe, Steveův syn, byl původně požádán, aby Whitea zastoupil, ale kvůli problémům s vízem se nemohl zapojit. White se vrátil na částečný úvazek v listopadu na japonské cestě v roce 2016. Koncem roku 2017 vyšlo živé album Topographic Drama - Live Across America. V srpnu až září 2017 Yes absolvovali turné po USA a Kanadě s názvem Yestival Tour, na kterém zahráli alespoň jednu píseň z každé desky Yes. Ke kapele se jako druhý bubeník připojil Dylan Howe. Turné bylo přerušeno po nečekaném úmrtí Howeova syna a Dylanova bratra Virgila.

V únoru 2018 Yes vystoupili na festivalu Cruise to the Edge, na kterém se jako speciální host podílel původní klávesista Tony Kaye, což bylo jeho první vystoupení s formací od roku 1994. V březnu následovalo turné k 50. výročí založení skupiny, na kterém sestava odehrála polovinu písně "Tales from Topographic Oceans" a výběr skladeb z historie. Dvě londýnská vystoupení zahrnovala výroční sraz fanoušků, který se konal současně s vydáním nové verze desky Fly from Here - Return Trip s novými vokály a mixem Horna, který během několika koncertů této etapy vystoupil také jako speciální hostující zpěvák. Americká etapa v červnu a červenci zahrnovala také hostující vystoupení Kaye, Horna, Toma Brislina a Patricka Moraze, jenž s Yes naposledy vystupoval v roce 1976. Turné vyvrcholilo japonskou částí v únoru. Schellen nadále hrál jako druhý bubeník na podporu Whitea, jenž měl od listopadu 2017 bakteriální infekci kloubů. Turné bylo zdokumentováno živým albem es 50 Live, vydaném v roce 2019.

V červnu a červenci 2019 Yes vystoupili na turné Royal Affair Tour po Spojených státech v sestavě Asia, John Lodge a Carl Palmer ELP Legacy s Arthurem Brownem. Následovalo vydání dosud nevydané hudby, nahrané během Fly from Here sessions, vydané pod názvem From a Page, v jehož čele stál Oliver Wakeman, který napsal většinu materiálu. CD verze obsahuje rozšířené vydání In the Present - Live from Lyon a živé album z turné Royal Affair Tour s názvem The Royal Affair Tour. V říjnu 2020 vyšlo studiové album s názvem Live from Las Vegas. Videa, na nichž Dean vytváří obal desky, byla živě přenášena na Facebooku. Yes plánovali v roce 2020 obnovit turné, které mělo začít krátkou březnovou částí v USA a vystoupením v pořadu Cruise to the Edge, po níž mělo následovat evropské turné, které navazovalo na turné Album Series Tour a na němž byl Relayer předveden celý. V březnu 2020 byla obě turné odložena kvůli "pandemii COVID-19".

V prosinci Davison oznámil založení vedlejší formace Arc of Life spolu se spoluhráčem Billym Sherwoodem, příležitostnými spolupracovníky Yes Jayem Schellenem a Jimmym Haunem a klávesistou Davem Kerznerem.

V červenci 2020 Davison potvrdil, že Yes začali pracovat na nové hudbě pro své další studiové album. V červenci 2021 bylo oznámeno, že deska se bude jmenovat The Quest. Vyšlo 1. října 2021.

Další, už dvacáté třetí, studiové album Mirror to the Sky vyšlo 19. května 2023 u InsideOut Music a Sony Music. Šlo o jejich první studiové album s americkým bubeníkem Jayem Schellenem jako stálým členem po smrti dlouholetého bubeníka Alana Whitea, kterému je album věnováno. Yes začali na albu pracovat už krátce před vydáním desky The Quest v říjnu 2021. Stejně jako u jeho předchůdce se kytarista Steve Howe opět ujal role producenta a orchestr FAMES Orchestra v Severní Makedonii zajistil orchestrální aranžmá některých písní, které vytvořil Paul K. Joyce. Album vyšlo na CD, LP, Blu-ray a digitálních platformách, přičemž některé edice obsahovaly dodatečnou grafiku od dlouholetého autora obalů Yes Rogera Deana. Album získalo pozitivní recenze od kritiků, z nichž někteří jej považovali za lepší než jeho nedávný předchůdce.

Yes měli už v roce 1994 nárok na uvedení do Rock and Rollové síně slávy. V srpnu 2013 byla zahájena fanouškovská kampaň 'Voices for Yes', jejímž cílem bylo dosáhnout uvedení formace do síně slávy. V čele kampaně stáli dva američtí političtí činitelé: John Brabender, hlavní stratég americké prezidentské kampaně republikána Ricka Santoruma v roce 2012, a Tad Devine, jenž pracoval na prezidentské kampani demokrata Johna Kerryho v roce 2004 a na kampani Ala Gora v roce 2000. Do kampaně byli zapojeni také bývalý prezident NBC Steve Capus a bývalá ředitelka Úřadu pro politické záležitosti Bílého domu Sara Taylorová. Dne 16. října 2013 se ale Yes uvést do Síně slávy nepodařilo. V listopadu 2013 Anderson vyjádřil přání vrátit se v budoucnu do Yes na 'turné, o kterém všichni sní' a jako motiv pro možný reunion uvedl nominaci Yes na zařazení do Rock and Rollové síně slávy.

Dne 7. dubna 2017 byli Yes na slavnostním ceremoniálu v New Yorku uvedeni do ročníku 2017 Geddy Leem a Alexem Lifesonem ze sestavy Rush. Uvedeni byli hudebníci Anderson, Howe, Rabin, Squire, Wakeman, Kaye, Bruford a White, tedy stejná sestava, jaká vystupovala na koncertech Union a Tour. Poté, co předtím dvakrát neprošli nominační fází, bylo 20. prosince 2016 oznámeno jejich nadcházející uvedení. Při slavnostním ceremoniálu Anderson, Howe, Rabin, Wakeman a White zahráli skladbu "Roundabout" s Leem na baskytaru, po níž následovala skladba "Owner of a Lonely Heart" s Howeem na baskytaru. Bruford se obřadu zúčastnil, ale nevystoupil, zatímco Kaye se nezúčastnil vůbec. Dylan Howe popsal, že na obřadu obě formace – Yes a ARW – seděly u sousedních stolů, ale navzájem se ignorovaly.