ALICE COOPER

Kariéra

Osobní život

ALICE COOPER


Původ:Phoenix, Arizona, USA
Aktivní roky:1964 - současnost
Styl:Heavy metal, hard rock, glam rock, shock rock, psychedelický rock
Vydavatelé:Straight, Warner Bros.
Web:alicooper.com
Podrobnosti:Alice Cooper - wikipedia

Kariéra

Americký rockový zpěvák, textař a hudebník Vincent Damon Furnier z Detroitu, později známý jako Alice Cooper, zakládá v roce 1968 stejnojmenné hudební uskupení. Díky jevištní show, která zahrnovala gilotiny, elektrická křesla, falešnou krev i živého hroznýše královského, a která byla směsicí hororových scén, kabaretu, heavy metalu a garage rocku, dal Alice Cooper vzniknout divadelní podobě rockové hudby, později označované jako shock rock. ALICE COOPER bylo původně jméno souboru, v jehož čele stál Vincent Furnier. V roce 1974 si změnil jméno na Alice Cooper a odstartoval svou sólovou dráhu. Už od roku 1965, kdy ještě pod názvem THE SPIDERS vydali první singl, se formace postupně propracovala do mezinárodního povědomí. Průlom přišel s hitem "I'm Eighteen" z desky Love It to Death (1971), který následoval další slavný singl "School's Out" (1972). Svého největšího uměleckého úspěchu dosáhli s nahrávkou Billion Dollar Babies v roce 1973. Cooperova sólová etapa začala koncepčním počinem Welcome to My Nightmare, jenž vyšel v roce 1975.

The Spiders

Cooper se narodil v Detroitu ve státě Michigan jako syn Ethera Moroniho Furniera (1924–1987) a jeho ženy Elly Mae (rozené McCartové, narozené v roce 1925). Jméno dostal po svém strýci Vincentu Collieru Furnierovi a spisovateli Damonu Runyonovi. Jeho otec byl evangelistou v Církvi Ježíše Krista, neformálně známé jako 'Bickertonité', a jeho dědeček z otcovy strany, Thurman Sylvester Furnier, zde působil jako apoštol (od roku 1917) a prezident (1963 – 1965). Cooper byl v této církvi aktivní už ve věku 11–12 let. Po sérii dětských nemocí se s rodinou přestěhoval do Phoenixu v Arizoně, kde navštěvoval Cortez High School. Ve středoškolské ročence uvedl, že jeho ambicí bylo stát se prodejcem miliónů desek.

Úplná historie formace však začíná už o čtyři roky dříve právě na Cortez High School v Phoenixu, kde si spolužáci brzy všimli sklony mladého Vincenta Furniera k obhroublému humoru. Díky tomu byl přijat do redakce školních novin Cortez Tip Sheet. Pod pseudonymem Muscle McNasel si vzal na starost sloupek "Get Out Of My Hair" a brzy navázal spolupráci s dalšími dvěma studenty: Glenem Buxtonem a Dennisem Dunawayem. Zpočátku dávali Vince a Dennis přednost sportu, zejména přespolnímu běhu. Brzy se však spojili s dalším šestnáctiletým spolužákem, bubeníkem a sportovcem Johnem Speerem, a Glenovým přítelem, kytaristou jménem John Tatum. Společně založili novou hudební partu.

Pojmenovali se Earwigs, oblékli si kostýmy a paruky, aby připomínali Beatles, a předváděli parodie na jejich skladby. Texty přitom upravovali – například v jejich verzi písně "Please Please Me" nahradili verš "Last night I said these words to my girl" slovy "Last night I ran four laps for my coach" ("Minulou noc jsem běžel čtyři kola pro mého trenéra"). Na kytaru tehdy skutečně uměli hrát jen Buxton a Tatum, ostatní hru pouze předstírali. Domluvili se také s několika spolužačkami, které během vystoupení křičely a napodobovaly šílenství kolem Beatles. Jejich vystoupení mělo obrovský ohlas a vyhráli školní talentovou soutěž.

Na základě tohoto úspěchu se rozhodli vytvořit skutečnou kapelu. Pořídili si nástroje z místní zastavárny a začali se na ně učit, přičemž vedení převzal Buxton, který zároveň skládal první písně. Brzy se přejmenovali na The Spiders. Furnier se ujal zpěvu a foukací harmoniky, Buxton hrál na sólovou kytaru, Tatum na rytmickou, Dunaway na baskytaru a Speer na bicí. Jejich inspirací byly formace jako Beatles, Rolling Stones, Who, Kinks, Doors a Yardbirds. Následující rok už hrávali pravidelně po okolí Phoenixu s obrovskou pavoučí sítí jako scénickým pozadím.

Hudebníci sdíleli ještě jeden společný zájem – Cooper, Buxton a Dunaway studovali výtvarné umění a obdivovali surrealisty, zejména Salvadora Dalího, což se výrazně odrazilo i v jejich budoucí tvorbě. Zajímavou roli sehrál i jejich tělocvikář Emmit Smith: jeden z jeho vynálezů – gilotina na řezání vodních melounů – se později stal součástí jejich koncertní show.

Skupina v roce 1965 nahrála první singl, píseň "Why Don’t You Love Me" (v originále od The Blackwells). Singl byl vydán místní gramofonovou společností Mascot Records, vlastněnou Jackem Curtisem, který byl také majitelem Teenage klub Stage 7, který se později stal VIP Clubem, kde byli Spiders domovskou kapelou. V roce 1966 členové skupiny dokončili střední školu a poté, co fotbalista North High School Michael Bruce nahradil Johna Tatuma na rytmickou kytaru kapela vydala svůj druhý singl "Don’t Blow Your Mind", originální skladbu, která se stala lokálním hitem č. 1. V roce 1967 absolvovali turné v Los Angeles. Brzy se přejmenovali na Nazz a vydali svůj další singl "Wonder Who’s Lovin ‚Her Now". V této době byl bubeník John Speer nahrazen Neilem Smithem. Na konci roku se do Los Angeles také i přestěhovali.


Alice Cooper

Píše se rok 1968. Nazz, tehdy čerstvě přestěhovaní do Los Angeles se dozvídají, že jistý Todd Rundgren už skupinu tohoto jména má. Během spiritistické seance se rozhodnou přijmout nové jméno podle čarodějnice ze 17. století, která se jim měla zjevit ze záhrobí. Jmenovala se Alice Cooper a Vincent byl údajně její reinkarnací. Tolik praví rozšířená legenda o vzniku formace. Zpěvák Vincent Furnier však později uvedl, že jméno bylo zvoleno prostě jako trik — znělo nevinně a zdravě, což bylo v humorném kontrastu s image i hudbou souboru.

Po koncertě v roce 1968 v klubu Cheetah ve Venice (Kalifornie), kdy většina štamgastů odešla už během prvních deseti minut, se na ně obrátil hudební manažer Shep Gordon. Navzdory negativnímu přijetí viděl v této partě potenciál. Gordon zprostředkoval setkání s renomovaným muzikantem a producentem Frankem Zappou, který právě hledal bizarní hudební formace pro svou novou nahrávací společnost Straight Records. Zappa jim řekl, ať dorazí na zkoušku do jeho domu "v 7 hodin". Skupina se omylem domnívala, že myslí sedm ráno. Když Zappa spatřil kapelu ochotnou hrát svůj styl hudby tak brzy, udělalo to na něj takový dojem, že s nimi podepsal smlouvu na tři alba.

Další Zappou angažovaný soubor, čistě ženské GTOs, si oblíbil oblékat chlapce z Alice Cooper jako panenky Barbie v životní velikosti a výrazně ovlivnil jejich raný pódiový vzhled. Debutová deska Pretties for You (1969) nabídla eklektický materiál a experimentální pojetí skladeb v psychedelickém duchu.

„Frank byl jediný, kdo pro nás nastavil krk,“ vzpomínal Alice. „Byl tím, kdo řekl: Tady je skupina, které se všichni v oboru smějí – líbí se mi. ...On byl v L.A. vyvrženec. A my také...“

První tři studiovky Alice Cooper tak vyšly u Zappovy značky Straight. Uskupení se dostalo pod drobnohled médií po incidentu na Rock ’n’ Roll Revival Festivalu v Torontu v roce 1969, kdy Furnier hodil mezi diváky živé kuře, které bylo davem roztrháno na kusy. Pověst 'shock rocku' vznikla víceméně náhodně. Během nenacvičené pódiové scénky, při níž měl být roztržen péřový polštář, se v něm údajně nacházelo i živé kuře. Cooper, netušící, že drůbež nelétá, jej vyhodil nad hlavy diváků — a zbytek už známe. Incident se dostal na titulní stránky novin a Frank Zappa zavolal Cooperovi, zda je pravda, že kuřeti ukousl hlavu a vypil jeho krev. Když Furnier odpověděl, že ne, Zappa odvětil: „Ať uděláš cokoli, nikomu neříkej, že jsi to neudělal.“

Formace později uvedla, že byla v tomto období výrazně ovlivněna Pink Floyd, zejména albem The Piper at the Gates of Dawn. Glen Buxton tehdy prohlásil, že by dokázal poslouchat kytaru Syda Barretta celé hodiny.

V roce 1970 se soubor objevil na sampleru Warner s názvem Zapped, který představoval interprety produkované Zappou.

Navzdory pozornosti, kterou vyvolal 'kuřecí incident', se druhému počinu Easy Action, jenž produkoval David Briggs a vyšel v červnu 1970, dařilo ještě hůř než jeho předchůdci. Neprobojoval se ani do žebříčku Billboard Top 200. V té době se parta přestěhovala do Pontiacu v Michiganu, kde její výstřední pódiová prezentace našla u publika větší pochopení. Místní scéna, zvyklá na punkovou energii uskupení jako Stooges nebo MC5, přijala Alice Cooper mnohem vřeleji. Přesto při jednom vystoupení na Cincinnati Pop Festivalu schytal Cooper smetanový dort přímo do obličeje. Michigan se nicméně stal jejich domovskou základnou až do roku 1972.

„V L.A. to prostě nechápali,“ poznamenal později Cooper. „Všichni, co na nás chodili, brali špatné drogy. Oni byli na kyselině a my jsme v podstatě jen pili pivo. Do Detroitu jsme zapadli mnohem víc než kamkoli jinam.“

V srpnu 1970 vystoupili Alice Cooper na woodstockovském festivalu Strawberry Fields poblíž Toronta. Jejich kombinace glamového stylu a čím dál brutálnější show ostře kontrastovala s dobovou image hippie interpretů s plnovousy a džínovinou. Jak to shrnul sám Alice: „Byli jsme pro zábavu, sex, smrt a peníze, zatímco všichni byli pro mír a lásku. Chtěli jsme zjistit, co bude dál. Ukázalo se, že další jsme byli my, a vrazili jsme kůl do srdce Love Generation.“


I’m Eighteen a komerční průlom

Na podzim roku 1970 se skupina Alice Cooper při nahrávání svého třetího alba Love It to Death spojila s producentem Bobem Ezrinem. Jednalo se o poslední album v rámci jejich smlouvy se Straight Records a poslední šanci skupiny vytvořit hit. Ten první úspěch přišel se singlem "I'm Eighteen", vydaným v listopadu 1970, který se počátkem roku 1971 dostal na 21. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Deska byla zpočátku vydána pod Straight Records, ale pak byla znovuvydána na labelu Warner, poté co byl Zappa vyplacen, čímž se Alice Cooper ještě více zviditelnili. Album Love It to Death se ukázalo být jejich průlomovým a dosáhlo 35. místa v americké albové hitparádě Billboard 200. Bylo prvním z jedenácti Alice Cooper i sólových alb produkovaných Ezrinem, který je všeobecně považován za stěžejního producenta, jenž pomohl vytvořit a rozvinout definitivní zvuk skupiny. Pod Ezrinovým vedením se zvuk skupiny přesunul z psychedelického rocku k pevnějšímu hard rockovému zvuku postavenému na kytaře, i když většina lyrického obsahu pokračovala v průzkumu dekadence, zvrácenosti a psychózy.

Na turné v roce 1971 se konala pódiová show, která zahrnovala falešné bitky a středověké způsoby mučení a která vyvrcholila inscenovanou popravou na elektrickém křesle, přičemž skupina měla na sobě přiléhavé, flitry zdobené, barevně kontrastní kostýmy ve stylu glam rocku, které jim ušila významná rocková módní návrhářka Cindy Dunaway (sestra člena skupiny Neala Smithe a manželka člena skupiny Dennise Dunawaye). Cooperova androgynní jevištní role se vyvinula z představy zlé stránky člověka a její potenciální hrozby pro moderní společnost. Úspěch singlu, alba a turné, které v roce 1971 zahrnovalo i první turné po Evropě (mezi diváky údajně byli i Elton John a David Bowie v době před Ziggy), byly pro Warner Bros. dostatečným povzbuzením, aby skupině nabídli novou smlouvu na několik alb.

Díky desce Love It to Death a následné Killer, které si dobře vedly v hitparádách, si kapela mohla dovolit propracovanější jevištní show, včetně sofistikovaných rekvizit a hrůzných gotických prvků, a stala se v dalších letech velmi populární koncertní atrakcí v USA a Velké Británii. Snaha členů britského parlamentu v roce 1972, že by skupina měla mít zakázáno vystupovat ve Velké Británii, pouze posílila popularitu kapely, a v příštím roce přineslo turné Billion Dollar Babies rekordní tržby. Cindy Dunawayová (sestra Neala Smithe, která se provdala za Dennise Dunawaye) navrhla kostýmy skupiny a příležitostně vystupovala v jevištní show (byla 'tančícím zubem' na turné Billion Dollar Babies). Poté vydali Alice Cooper další tři hitparádová alba a od roku 1972 do roku 1974 se soustředili na plánovaná turné.

Následující album Killer, vydané koncem roku 1971, navázalo na komerční úspěch toho předešlého a přineslo další singlové úspěchy s písněmi "Under My Wheels", "Be My Lover" a "Halo of Flies", která se v roce 1973 stala v Nizozemsku hitem v Top 10. Tematicky Killer rozšířil temnou stránku Cooperovy androgynní pódiové role a jeho hudba se stala soundtrackem k pódiové show založené na morálce, která zahrnovala hroznýše objímajícího Coopera na pódiu, sekání zkrvavených dětských panenek sekerou a popravu oběšením na šibenici.

V létě 1972 vyšel singl "School's Out". Ten se dostal do Top 10 v USA a na první místo ve Velké Británii a dodnes zůstává stálicí v klasických rockových rádiích. Album School's Out se dostalo na 2. místo americké hitparády a prodalo se ho přes milion kopií. Kapela se poté přestěhovala do svého nového sídla v Greenwichi ve státě Connecticut. Cooperovu androgynní osobnost na pódiu zcela nahradila spratkovitost a machismus, parta upevnila svůj úspěch následnými turné po Spojených státech a Evropě, získala si houfy oddaných fanoušků a zároveň děsila rodiče a pobuřovala společenské zřízení. Ve Spojeném království Mary Whitehouseová, bojovnice za křesťanskou morálku, přesvědčila BBC, aby zakázala videoklip k písni "School's Out", ačkoliv její kampaň nezabránila tomu, aby se singl dostal na první místo i ve Spojeném království. Cooper jí jako poděkování za publicitu poslal kytici. Mezitím britský labouristický poslanec Leo Abse předal ministru vnitra Reginaldovi Maudlingovi petici, která vyzývala k naprostému zákazu skupině vystupovat v zemi.

V únoru 1973 vyšlo celosvětově album Billion Dollar Babies, které se stalo komerčně nejúspěšnějším albem Alice Cooper a dosáhlo prvního místa v USA i ve Velké Británii. Po skladbě "Elected", která se koncem roku 1972 stala britským Top 10 hitem a inspirovala jeden z prvních propagačních videoklipů ve stylu MTV s příběhovou linií, který byl kdy natočen k písni (tři roky před propagačním videoklipem skupiny Queen k písni "Bohemian Rhapsody"), následovaly další dva britské Top 10 singly, "Hello Hooray" a "No More Mr. Nice Guy". Titulní skladba, v níž hostoval Donovan, se stala rovněž americkým hitem. Přibližně v této době Glen Buxton nakrátko opustil skupinu kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu.

S řadou úspěšných koncepčních alb a několika hitových singlů formace pokračovala ve svém vyčerpávajícím programu a opět absolvovala turné po Spojených státech. Neustálé pokusy politiků a nátlakových skupin zakázat jejich šokující vystoupení jen dále posilovaly mýtus Alice Cooper a vyvolávaly ještě větší zájem veřejnosti. Jejich americké turné v roce 1973 překonalo kasovní rekordy, které předtím vytvořili The Rolling Stones, a pozvedlo rockové divadlo na novou úroveň; několikaúrovňová pódiová show tehdy obsahovala řadu speciálních efektů včetně miliardových bankovek, sťatých dětských panenek a figurín, scény se zubařskou psychózou doplněnou tančícími zuby, realistické rekvizity pro popravy a jako vrchol show i gilotinu. Gilotinu a další jevištní efekty pro skupinu navrhl kouzelník James Randi, který se během některých představení objevil na jevišti v roli kata. Kapela tehdy dosáhla svého vrcholu a patřila mezi nejviditelnější a nejúspěšnější v oboru. Pod povrchem si však opakující se harmonogram nahrávání a koncertování začal na členech vybírat svou daň.

Deska Muscle of Love, vydaná na konci roku 1973, byla posledním počinem Alice Cooper v klasické sestavě. Skladba "Teenage Lament '74" se zároveň stala jejich posledním singlem, který se v 70. letech dostal do Top 20. Ústřední píseň byla původně nahrána pro film Muž se zlatou zbraní s Jamesem Bondem, ale nakonec ji nahradila jiná, stejnojmenná skladba od Lulu. Novinka nedosáhla úspěchu svého předchůdce, který kraloval hitparádám, a uvnitř formace panovaly stále častější neshody. Z různých důvodů se členové dohodli, že si dají, jak tehdy tvrdili, pouze dočasnou pauzu. „Všichni se rozhodli, že si od sebe potřebují odpočinout,“ řekl tehdy manažer Shep Gordon. „Nahromadilo se hodně tlaku, ale není to nic, co by se nedalo vyřešit. Všichni se stále scházejí a mluví spolu.“

Novinář Bob Greene strávil s partou několik týdnů během jejich vánočního turné Muscle of Love v roce 1973. Jeho kniha Billion Dollar Baby, která vyšla v listopadu 1974, ale vykreslila dost nelichotivý obraz – a zdokumentovala naprostou disharmonii uvnitř souboru. Později vydal Cooper společně se Stevenem Gainesem autobiografii Me, Alice (Já, Alice), v níž předkládá vlastní pohled na toto bouřlivé období své kariéry. Publikace zároveň obsahuje další zajímavé detaily o fungování samotné skupiny.

V této době se Cooper přestěhoval zpět do Los Angeles a začal se pravidelně objevovat v televizních pořadech jako The Hollywood Squares. V sedmdesátých letech založil také známý pijácký klub celebrit Hollywood Vampires, který sídlil v legendárním baru Rainbow Bar and Grill v západním Hollywoodu. Vydavatelství Warner Bros. zároveň uvedlo kompilační LP Alice Cooper's Greatest Hits, které se pyšnilo grafikou ve vintage stylu a proniklo až do americké Top 10 – s lepším výsledkem než Muscle of Love. Celovečerní snímek Good to See You Again z roku 1974, kombinující koncertní záznamy z předchozího roku s 'komediálními' skeči, které tvořily chatrný děj, se ovšem setkal pouze s vlažnou odezvou a promítal se hlavně v drive-in kinech. Dne 5. března 1974 se Cooper objevil také ve 3. epizodě seriálu The Snoop Sisters, kde ztvárnil zpěváka satanistické sekty.

Poslední koncerty Alice Cooper jako kapely proběhly v Brazílii během března a dubna 1974 – včetně rekordní návštěvy ve výstavní hale Anhembi v Sao Paulu 30. března, kam podle odhadů dorazilo až 158 000 fanoušků. Šlo o jejich vůbec první turné v Jižní Americe. Svou úplně poslední show odehráli 8. dubna 1974 v Rio de Janeiru. Členové uvedli různé důvody rozpadu. Bubeník Neal Smith tvrdil, že si chtěli dát roční pauzu a věnovat se individuálním projektům – jenže už se zkrátka nikdy znovu nesešli. Cooper uvedl, že mezi nimi panovala neshoda ohledně investic do nákladných jevištních show. Kytarista Michael Bruce později zmínil, že definitivní konec urychlily problémy Glenna Buxtona se závislostmi. Oficiální rozpad oznámili v roce 1975. Vincent Furnier si ponechal jméno Alice Cooper jako své umělecké a pokračoval jako sólový umělec s novou sestavou. Později uvedl, že změna jména byla jedním z jeho nejzásadnějších a nejúspěšnějších kariérních rozhodnutí.


Sólová dráha

V roce 1975 se Alice Cooper tedy vrátil jako sólový umělec a vydal album Welcome to My Nightmare. Aby se předešlo právním komplikacím ohledně vlastnictví názvu skupiny, stal se 'Alice Cooper' v té době zpěvákovým novým legálním jménem. Když se Cooper v roce 1975 vyjadřoval k tématu pokračování Alice Cooper jako sólového projektu, prohlásil: „V podstatě to dospělo k tomu, že jsme ze sebe navzájem vytáhli maximum. Po deseti letech jsme byli docela vyhořelí.“ Manažer Gordon dodal: „To, co začalo v jistém smyslu jako nesplnitelný sen, se však stalo ohromným břemenem.“

Úspěch alba Welcome to My Nightmare znamenal definitivní rozchod původních členů skupiny, přičemž Cooper dál spolupracoval s producentem Bobem Ezrinem, který na album angažoval doprovodnou kapelu Lou Reeda, včetně kytaristů Dicka Wagnera a Steva Huntera. V čele s baladou "Only Women Bleed", která se dostala do Top 20 amerických hitparád, vyšlo album v březnu téhož roku u Atlantic Records a stalo se pro Coopera hitem Top 10. Jednalo se o koncepční album, které bylo založeno na noční můře dítěte jménem Steven, obsahovalo vyprávění hvězdy klasických hororových filmů Vincenta Price a sloužilo jako soundtrack ke Cooperově nové scénické show, která nyní předváděla více divadelních představení než kdykoli předtím, včetně 8 stop (2,4 m) vysokého chlupatého kyklopa, kterého Cooper zabil useknutím hlavy.

K albu a jevištní show byl natočen televizní speciál The Nightmare s Cooperem a Vincentem Pricem v hlavních rolích, který se vysílal v americkém televizním prime - time v dubnu 1975. The Nightmare (který byl později vydán na domácím videu v roce 1983 a získal nominaci na cenu Grammy za nejlepší dlouhý hudební videoklip) byl považován za další přelomový moment v rockové historii. K tomu všemu byl v roce 1976 do kin uveden koncertní film Welcome to My Nightmare, který produkoval, režíroval a choreograficky připravil člen souboru West Side Story David Winters a který byl natočen živě v londýnské Wembley Aréně v září 1975. V roce 2017 byl film vydán ve speciální edici na DVD.

Tento sólový projekt měl tak obrovský úspěch, že se Cooper rozhodl pokračovat jako sólový umělec a původní skupina oficiálně zanikla. Bruce, Dunaway a Smith pak založili krátce existující skupinu Billion Dollar Babies, která v roce 1977 vydala jediné album Battle Axe. Poté příležitostně vystupovali spolu s Glenem Buxtonem, ale s Cooperem se znovu sešli až 23. října 1999 na druhém Glen Buxton Memorial Weekendu na koncertě v Coopers Town ve Phoenixu. Na dalším vystoupení 16. prosince 2010 v Dodge Theatre ve Phoenixu se na pódiu potkali i s kytaristou Stevem Hunterem. V této sestavě spolu znovu vystoupili (v televizním přenosu) 14. března 2011 při uvedení původní skupiny Alice Cooper do Rock and Rollové síně slávy a také 11. května 2011 v londýnské Battersea Power Station na akci Jagermeister Ice Cold 4D (přenos přes internet). Bruce, Dunaway a Smith se objevili ve třech skladbách, které společně napsali na Alicově albu Welcome 2 My Nightmare z roku 2011. V roce 2017 se také objevili ve dvou skladbách, které společně napsali na Alicově albu Paranormal.

Po vydání baladického hitu "I Never Cry" (1976 - 12. místo v USA), dvou alb Alice Cooper Goes to Hell, Lace and Whiskey (1977) a baladického hitu "You and Me" (1977 - 9. místo) se během jeho amerického turné v roce 1977 ukázalo, že Cooper nutně potřebuje pomoc se svým alkoholismem (v době svého alkoholického vrcholu prý denně vypil až dvě bedny Budweiseru a láhev whisky). Po skončení turné se Cooper nechal hospitalizovat v sanatoriu, kde se léčil, v té době také vyšlo i živé album The Alice Cooper Show.

V roce 1978 abstinující Cooper využil svých zážitků z léčebny jako inspiraci pro své částečně autobiografické album From the Inside, které napsal společně s Berniem Taupinem. Z něj vzešel další americký hit Top 20, balada "How You Gonna See Me Now". Následné pódiové vystoupení v rámci turné se odehrávalo v ústavu pro choromyslné a bylo natočeno pro Cooperovo první domácí video The Strange Case of Alice Cooper. V této době Cooper vystoupil 28. března 1978 v Muppet Show (epizoda č. 307) s písněmi "Welcome to My Nightmare", "You and Me" a "School's Out" (hrál jednoho z ďáblových poskoků, kteří se snaží Kermita, Gonza a slečnu Piggy podvést, aby prodali své duše). Objevil se také v roli číšníka, hrajícího na piano na diskotéce v posledním filmu Mae Westové Sextette a jako padouch ve filmu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Cooper také vedl známé osobnosti při sbírání peněz na přestavbu slavného nápisu Hollywood Sign v Los Angeles v Kalifornii. Sám Cooper přispěl na projekt částkou přes 27 000 dolarů a zakoupil písmeno O ve znaku na památku blízkého přítele a komika Groucho Marxe.


Osmdesátá léta

Cooper alba z počátku osmdesátých let označuje jako 'blackout alba', protože si kvůli vlivu zakázaných látek nepamatuje, že by je nahrál. Na albech Flush the Fashion, Special Forces, Zipper Catches Skin a DaDa došlo k postupnému komerčnímu úpadku, přičemž poslední dvě se neprobojovala ani do žebříčku Billboard Top 200. Album Flush the Fashion, které produkoval producent skupiny Queen Roy Thomas Baker, mělo hutný, ostrý hudební zvuk nové vlny metalu, který mátl i dlouholeté fanoušky, přesto však přineslo americký Top 40 hit "Clones (We're All)". Skladba se také překvapivě umístila v americké taneční hitparádě.

Special Forces se vyznačovalo agresivnějším, ale důslednějším stylem NWOBHM a obsahovalo novou verzi skladby "Generation Landslide". Turné k albu znamenalo Cooperovo poslední turné na téměř pět let, znovu koncertoval až v roce 1986 k albu Constrictor.

Nahrávka Zipper Catches Skin z roku 1982 byla více pop-punkově orientovaná a obsahovala mnoho svérázných, vysoce energických kytarových písní spolu s jeho nejneobvyklejší sbírkou námětů na texty. Rok 1983 znamenal návrat spolupráce producenta Boba Ezrina a kytaristy Dicka Wagnera na strašidelném eposu DaDa, posledním albu s Warner Bros. V polovině roku 1983, po nahrání DaDa, byl Cooper opět hospitalizován kvůli alkoholismu a cirhóze jater. V době vydání alba a domácího videa The Nightmare na podzim téhož roku byl Cooper konečně stabilizovaný a střízlivý (a od té doby zůstal střízlivý), nicméně obě vydání nedosáhla očekávaných výsledků. I když The Nightmare získal nominaci na cenu Grammy 1984 za nejlepší dlouhý videoklip (prohrál s Duran Duran), nestačilo to Warner Bros. k tomu, aby si Coopera ponechali. V únoru 1984 se Cooper poprvé ve své kariéře stal 'volným agentem'.

Cooper strávil dlouhé období mimo hudební byznys řešením osobních problémů. Jeho rozvod s Sheryl Cooperovou byl projednáván u vrchního soudu v arizonském okrese Maricopa 30. ledna 1984, ale manželé se rozhodli v rozvodu nepokračovat. Následující měsíc hostoval na 26. ročníku udílení cen Grammy spolu se spolupořadatelkou Grace Jones. V zákulisí se Cooper stále věnoval hudbě a pracoval na novém materiálu ve spolupráci s kytaristou Aerosmith Joem Perrym. Jaro roku 1984 bylo ve znamení filmové tvorby, Cooper hrál v béčkovém hororu Monster Dog, který se natáčel ve španělském Torrelodones. Krátce poté se usmířil se Sheryl a pár se přestěhoval do Chicaga. V roce 1985 se seznámil s kytaristou Kanem Robertsem a začal s ním psát další písně. Následně podepsal smlouvu s MCA Records a objevil se jako hostující zpěvák v písni "Be Chrool to Your Scuel" skupiny Twisted Sister. K písni byl natočen videoklip, v němž se objevil herec Luke Perry a Cooper si poprvé od roku 1979 nasadil svůj černý make-up s hadíma očima, ale ani píseň samotná, ani videoklip nevzbudily zájem veřejnosti.

V roce 1986 se Alice Cooper oficiálně vrátil do hudebního průmyslu s albem Constrictor, z něhož vzešly hity "He's Back (The Man Behind the Mask)" (ústřední píseň k filmu Pátek třináctého, část VI: Jason žije; ve videoklipu k dostal Cooper epizodní roli vyšinutého psychiatra) a fanoušky oblíbená "Teenage Frankenstein". Album Constrictor bylo pro Coopera katalyzátorem k triumfálnímu návratu na turné, které se konalo poprvé od projektu Special Forces z roku 1981 a neslo příznačný název The Nightmare Returns. Detroitská část tohoto turné, která se konala na konci října 1986 během Halloweenu byla zachycena na filmovém pásu pod názvem The Nightmare Returns a někteří ji považují za poslední koncertní videozáznam Alice Coopera. Koncert, který se v rockovém tisku dočkal nadšených recenzí, popsal také časopis Rolling Stone jako představení Cooperových násilných, zvrácených pódiových fantazií nové generaci. Po albu Constrictor následovalo v roce 1987 Raise Your Fist and Yell, které mělo ještě drsnější zvuk než jeho předchůdce, stejně jako Cooperova klasika "Freedom". Následné turné, které bylo silně inspirováno tehdejšími slasherovými horory, jako byla série Pátek třináctého a Noční můra v Elm Street, naservírovalo podobně šokující podívanou jako jeho předchůdce a vyvolalo zejména v Evropě kontroverzi, která připomínala veřejné pobouření, jež vyvolala Cooperova veřejná vystoupení v Americe na počátku 70. let.

V Británii labouristický poslanec David Blunkett vyzval k zákazu pořadu: „Jsem zděšen jeho chováním, které překračuje hranice zábavy.“ Kontroverze se přenesla i na německou část turné a německé vládě se skutečně podařilo dosáhnout toho, že některé z nejhorších částí představení byly odstraněny. Během londýnské části turné se Cooperovi také stala téměř smrtelná nehoda při zkoušce sekvence popravy oběšením, která se odehrává na konci představení. Alba Constrictor a Raise Your Fist and Yell byly nahrány s kytaristou Kanem Robertsem a baskytaristou Kipem Wingerem, kteří oba skupinu koncem roku 1988 opustili (ačkoli Kane Roberts si zahrál na kytaru i ve skladbě "Bed of Nails" na albu Trash z roku 1989).

V roce 1987 se Cooper krátce objevil jako tulák v hororu Prince of Darkness režiséra Johna Carpentera. Jeho role neměla žádné repliky a spočívala v tom, že napadal hlavní hrdiny, než nakonec jednoho z nich probodl rámem jízdního kola. Objevil se také na WrestleManii III, kde doprovázel wrestlera Jakea 'The Snake' Robertse do ringu na jeho zápase proti The Honky Tonk Man-ovi. Po skončení zápasu, který Roberts prohrál, se Cooper zapojil a hodil Jakeova hada Damiena po Honkyho manažerovi Jimmym Hartovi. Roberts považoval Cooperovo zapojení za poctu, protože ho v mládí zbožňoval a stále byl jeho velkým fanouškem. Wrestlemania III, na kterou přišlo rekordních 93 173 fanoušků WWF, se konala v Pontiac Silverdome poblíž Cooperova rodného města Detroitu. Dne 7. dubna 1988 Cooper málem zemřel na udušení poté, co se během zkušebního koncertu, na kterém předstíral, že se oběsí, což je kousek, který často předváděl během živých koncertů, přetrhlo jistící bezpečnostní lano.

V roce 1988 vypršela Cooperova smlouva s MCA Records a novou podepsal s Epic Records. V roce 1989 pak jeho kariéra konečně zažila oživení díky albu Trash, produkovaném Desmondem Childem a nominovaném na cenu Grammy, z něhož vzešel hitový singl "Poison", který se dostal na 2. místo ve Velké Británii a na 7. místo v USA. Následovalo celosvětové turné po arénách.


Devadesátá léta

V roce 1991 vydal Cooper své 19. studiové album Hey Stoopid, na kterém hostovalo několik významných rockových hudebníků. Album vyšlo v době, kdy popularita glam metalu byla na ústupu a těsně před explozí grunge, ale nemělo stejný komerční úspěch jako jeho předchůdce. Ve stejném roce vyšlo také video Alice Cooper: Prime Cuts, které zachycovalo celou jeho kariéru pomocí podrobných rozhovorů se samotným Cooperem, Bobem Ezrinem a Shepem Gordonem. Jeden z kritiků poznamenal, že Prime Cuts ukazuje, jak dobře po celou svou kariéru Cooper využíval (na rozdíl od podobných umělců, kteří ho následovali) témata satiry a moralizování. Právě v tomto videu Bob Ezrin přednesl vlastní shrnutí osobnosti Alice Coopera: „Je to psychopatický zabiják v každém z nás. Je to vrah se sekerou, je to rozmazlené dítě, je to násilník, je to zneužívaný; je to pachatel, je to oběť, je to pistolník a je to chlap, který leží mrtvý uprostřed ulice.“

Na počátku 90. let Cooper hostoval na deskách nejúspěšnějších kapel té doby, například na albu Use Your Illusion I skupiny Guns N' Roses, na kterém se dělil o vokál s Axlem Rosem ve skladbě "The Garden". Krátce se objevil v roli násilnického otčíma Freddyho Kruegera ve filmu ze série Noční můra v Elm Street Freddyho smrt: Poslední noční můra (1991). Zahrál si také epizodní roli v komediálním filmu Waynův svět (1992). Cooper a jeho kapela se poprvé objevují na pódiu, kde hrají skladbu "Feed My Frankenstein" z alba Hey Stoopid. Poté na večírku v zákulisí hlavní hrdinové filmu Wayne Cambell a Garth Algar zjistí, že když je mimo pódium, je Cooper klidný a výřečný intelektuál, když se svou kapelou podrobně diskutuje o historii Milwaukee. Wayne a Garth reagují na pozvání, aby si s Cooperem vyrazili tím, že před ním pokleknou a uctivě se mu pokloní za skandování: „Nejsme toho hodni! Nejsme hodni!“

V roce 1994 vydal Cooper The Last Temptation, své první koncepční album od dob DaDa. Zabývá se na něm otázkami víry, pokušení, odcizení a frustrací moderního života a bylo popsáno jako boj mladého muže o zahlédnutí pravdy skrze rozptýlení moderního světa. Současně s jeho vydáním vyšla i třídílná komiksová série, kterou napsal Neil Gaiman a která dokresluje jeho příběh. Mělo to být Cooperovo poslední album u Epic Records (po jeho natočení přešel k Hollywood Records) a jeho poslední studiové album na šest let, i když během tohoto období vyšlo ještě i živá nahrávka A Fistful of Alice. Během své nepřítomnosti v nahrávacím studiu Cooper v druhé polovině devadesátých let každoročně intenzivně koncertoval, včetně turné v roce 1996 v Jižní Americe, kterou nenavštívil od roku 1974. V roce 1996 také zpíval roli Heroda na londýnské nahrávce muzikálu Jesus Christ Superstar.

V roce 1999 vyšel čtyřdiskový box set The Life and Crimes of Alice Cooper, který obsahoval autorizovaný životopis Alcohol and Razor Blades, Poison and Needles: The Glorious Wretched Excess of Alice Cooper, All-Americann, který napsal redaktor časopisu Creem Jeffrey Morgan.


Po roce 2000

První dekáda 21. století byla pro Alice Coopera obdobím trvalé aktivity, desetiletím, kdy oslavil šedesát let. Hojně koncertoval a vydával nepřetržitý proud studiových alb s příznivým ohlasem kritiky. Začal v roce 2000 deskou Brutal Planet, návratem k hororovému heavy metalu, industriálnímu rocku, zasazenému do dystopické postapokalyptické budoucnosti, inspirovaném naším brutálním moderním světem a řadou aktuálních zpráv, které se objevily na CNN. Album produkoval Bob Marlett, jako výkonný producent se vrátil dlouholetý Cooperův spolupracovník Bob Ezrin. V rámci doprovodného světového turné, které zahrnovalo i první Cooperův koncert v Rusku vzniklo také DVD Brutally Live, záznam koncertu, který byl natočen 19. července 2000 v Londýně.

Po albu Brutal Planet následovalo zvukově podobné a oceňované pokračování Dragontown, kde se jako producent vrátil Bob Ezrin. O albu se říká, že posluchače zavede na noční můru do mysli původního rockového konceptuálního vypravěče a sám Cooper ho označil za nejhorší město na Brutal Planet. Stejně jako The Last Temptation jsou i Brutal Planet a Dragontown alba, která zkoumají Cooperův návrat ke křesťanství. V hudebních médiích se často uvádí, že Dragontown tvoří třetí kapitolu trilogie započaté albem The Last Temptation. Cooper však uvedl, že tomu tak ve skutečnosti není.

Na kritikou oceňované desce The Eyes of Alice Cooper z roku 2003 Cooper opět nastolil štíhlejší a čistší zvuk a protože si uvědomoval, že mnoho současných kapel má velký úspěch s jeho dřívějším zvukem a stylem, spolupracoval s poněkud mladší skupinou koncertních a studiových hudebníků, kteří znali jeho starou tvorbu. Výsledné turné Bare Bones tak přineslo méně aranžovaný styl vystoupení, které měly méně teatrálních výstřelků a větší důraz na muzikálnost.

Cooperův rozhlasový pořad Nights with Alice Cooper se začal vysílat 26. ledna 2004 v několika amerických městech. Pořad představuje klasický rock, Cooperovy osobní příběhy o jeho životě rockové ikony a rozhovory s významnými rockovými umělci. Vysílá na téměř 100 stanicích v USA a Kanadě a byl vysílán i v zahraničí.

Stejného přístupu k tvorbě písní jako na předešlém albu Cooper použil i na své 24. desce Dirty Diamonds, která vyšla v roce 2005. Stala se Cooperovým nejprodávanějším albem od The Last Temptation z roku 1994. Turné Dirty Diamonds odstartovalo v Americe v srpnu 2005 po několika evropských koncertech, včetně vystoupení na Montreux Jazz Festivalu ve Švýcarsku. Cooper a jeho kapela, včetně bubeníka skupiny Kiss Erica Singera, zde byli zaznamenáni pro DVD vydané pod názvem Alice Cooper: Live at Montreux 2005. Jeden z kritiků v recenzi na nahrávku z Montreux poznamenal, že Cooperovi je třeba zatleskat za to, že stále těží z podstatě stejné oblasti teenagerovské úzkosti a rebelie jako před více než 30 lety.

V prosinci 2006 se původní skupina Alice Cooper znovu sešla, aby na Cooperově každoroční charitativní akci ve Phoenixu s názvem 'Christmas Pudding' zahrála šest klasických písní.

1. července 2007 vystoupil Cooper v duetu s Marilynem Mansonem na akci B'Estival v rumunské Bukurešti. Vystoupení představovalo usmíření mezi oběma umělci. Cooper měl předtím s Mansonem spor kvůli jeho otevřeně protikřesťanským výpadům na pódiu a sarkasticky narážel na originalitu Mansonovy volby ženského jména a oblékání do ženských šatů. Cooper a Manson se stali předmětem akademické práce o významu dospívajících antihrdinů.

V lednu 2008 byl Cooper jedním z hostujících zpěváků na novém albu Avantasie The Scarecrow, kde nazpíval sedmou skladbu "The Toy Master". V červenci 2008 vydal Cooper po dlouhých odkladech své 25. studiové album Along Came a Spider. Prodalo se ho nejvíc kusů od desky Hey Stoopid z roku 1991 a dosáhlo na 53. místo v USA a 31. místo ve Velké Británii. Album, které zkoumá podobnou oblast jako Raise Your Fist and Yell z roku 1987 pojednává o hanebném řádění vyšinutého sériového vraha jménem 'Spider', který se snaží z končetin svých obětí vytvořit lidského pavouka. Album se obecně setkalo s pozitivním hodnocením hudebních kritiků, ačkoli časopis Rolling Stone se vyjádřil, že hudba na desce velmi postrádá produkci Boba Ezrina. Výsledné turné Theatre of Death (během něhož je Cooper čtyřikrát popraven) bylo v dlouhém článku o Cooperovi v The Times z listopadu 2009 popsáno jako epické a obsahující tolik falešné krve, že by to stačilo na remake filmu Zachraňte vojína Ryana.

V tomto období se Cooperovi dostalo také různých uznání a ocenění: v roce 2003 mu byla udělena hvězda na Hollywoodském chodníku slávy, v květnu 2004 obdržel čestný doktorát na Grand Canyon University a v červnu 2005 byl uveden do Michiganské síně slávy rock and rollových legend. V květnu 2006 mu byl předán klíč od města Alice v Severní Dakotě. Na akci Classic Rock Roll of Honour Awards 2006 získal cenu pro žijící legendu a v roce 2007 získal cenu Hero Award hudebního časopisu Mojo. Na Scream Awards 2007 obdržel cenu Rock Immortal. V roce 2007 se stal členem Síně slávy.


2010 - současnost

Během roku 2010 začal Cooper pracovat na novém albu, které nazval Welcome 2 My Nightmare, pokračování původního Welcome to My Nightmare. V rozhovoru pro Radio Metal řekl: „Dáme na něj některé z původních lidí a přidáme také nějaké nové lidi .... Mám velkou radost, že můžu znovu pracovat s Bobem (Ezrinem).“

Dne 15. prosince 2010 bylo oznámeno, že Cooper a jeho bývalá skupina budou uvedeni do Rock and Rollové síně slávy. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil 14. března 2011, Coopera uvedl do Síně slávy jeho kolega, hororový rocker Rob Zombie. Původní členové Bruce, Cooper, Dunaway a Smith pronesli krátké děkovné projevy a společně živě zahráli písně "I'm Eighteen" a "School's Out", přičemž Steve Hunter zastoupil zesnulého Glena Buxtona. Alice se na akci objevil v košili potřísněné krví (pravděpodobně falešnou) a kolem krku měl omotanou živou albínskou krajtu barmskou. Časopisu Rolling Stone řekl, že byl nadšený ze zprávy, že nominace byla určena pro původní kapelu, protože všichni jsme spolu chodili na stejnou střední školu, byli jsme v atletickém týmu a bylo docela fajn, že kluci, kteří se znali i před vznikem kapely to nakonec dotáhli tak daleko. Dne 9. června 2011 byl Cooper oceněn cenou Kerrang! Icon Award na každoročním udílení cen časopisu Kerrang!. Cooper využil této příležitosti, aby se otřel o chudokrevnou rockovou hudbu, která dominuje žebříčkům a prohlásil, že nemá v úmyslu odejít z branže.

Od června do 21. července 2012 Cooper předskakoval skupině Iron Maiden na jejich turné Maiden England World Tour a v neděli 12. srpna pak vystoupil jako hlavní hvězda Bloodstock Open Air. 16. září 2012 se objevil na charitativním koncertu Sunflower Jam v londýnské Royal Albert Hall po boku Briana Maye, kytaristy skupiny Queen, baskytaristy Johna Paula Jonese ze skupiny Led Zeppelin, bubeníka Iana Paice ze skupiny Deep Purple a zpěváka Iron Maiden Bruce Dickinsona.

V roce 2013 Cooper oznámil, že dokončil nahrávání alba coververzí písní svých kamarádů, rockových hvězd, kteří s ním v 70. letech pili a kteří mezitím na následky nadměrného pití zemřeli, a že jeho vydání je naplánováno na jaro 2014. Později oznámil, že album pravděpodobně vyjde v roce 2015.

O Cooperovi byl natočen životopisný dokumentární film Super Duper Alice Cooper kanadských režisérů Sama Dunna, Scota McFadyena a Reginalda Harkemy, který v roce 2015 získal cenu Canadian Screen Award za nejlepší celovečerní dokumentární film na 3. ročníku Canadian Screen Awards. V říjnu Cooper vydal živé album a videoklip Raise the Dead: Live from Wacken, které byly nahrány na německém heavymetalovém festivalu Wacken v předchozím roce.

V roce 2015 Cooper představil premiéru superskupiny Hollywood Vampires s Johnnym Deppem a Joem Perrym, která vydala desku rockových coververzí s mnoha hostujícími umělci, včetně Paula McCartneyho, a koncertovala v losangeleském divadle Roxy a v září na brazilském festivalu Rock in Rio. V roce 2016 se Cooper opět dostal na titulní stránky novin, když obnovil svůj zaběhnutý gag s kampaní na prezidenta USA. Vystoupil také jako spoluhráč Deep Purple a Edgara Wintera na několika koncertech turné od srpna do začátku září 2017.

V červenci 2017 vydal Cooper album Paranormal. Spolupracovali na něm bubeník Larry Mullen z U2, Billy Gibbons ze ZZ Top na kytařu a Roger Glover z Deep Purple na baskytaru. Kytaristé Tommy Denander a Tommy Henriksen se podíleli na většině kytar.

Na Velikonoční neděli roku 2018 vystoupil Cooper jako Herodes v živém představení Andrew Lloyda Webera Jesus Christ Superstar Live in Concert televize NBC. Ohlasy byly pozitivní, kritik The New York Times Noel Murray pochválil velkolepě kulisácký výkon Alice Coopera jako překvapivý moment srozumitelnosti a Lorraine Ali z Los Angeles Times popsala jeho výkon jako: „Divný? Ano, ale také dokonalý v komorním, dramatickém a ďábelském stylu "Billion Dollar Babies". Jeho role byla sice malá, ale nezapomenutelná.“ Cooper píseň již dříve nahrál (i když ji nepředvedl naživo) v roce 2000 s londýnským obsazením revivalu z roku 1996.

26. února 2021 vyšlo Cooperovi jednadvacáté sólové album Detroit Stories a v květnu ohlásil podzimní turné na jeho podporu, které mělo začít v září 2021 za podpory Ace Frehleyho.

25. srpna 2023 vyšlo pod vydavatelstvím earMusic album Road. Jeho producentem je Bob Ezrin.


Osobní život a vztahy

Vztahy - V období, kdy byla skupina Alice Cooper pod vydavatelstvím Straight Franka Zappy, se Cooperovou přítelkyní stala slečna Christine z The GTOs. Christine (vlastním jménem Christine Frka), která Zappu skupině doporučila, zemřela 5. listopadu 1972 na předávkování. Další Cooperovou dlouholetou přítelkyní byla Cindy Lang (1949-2017), s níž žil několik let. Po rozchodu s Langovou byl krátce spojován s herečkou Raquel Welchovou, poté ji však údajně opustil a oženil se s baletní instruktorkou a choreografkou Sheryl Goddardovou, která v letech 1975-1982 vystupovala v show Alice Cooper. Vzali se 20. března 1976.

V listopadu 1983, v době vrcholícího Cooperova alkoholismu, podala Goddardová žádost o rozvod, ale v polovině roku 1984 se usmířili. Mají spolu tři děti: dcery Sonoru a Calico a syna Dashiella. V televizním rozhovoru v roce 2002 Cooper prohlásil, že svou ženu za celou dobu, co jsou spolu, nikdy nepodvedl. Ve stejném rozhovoru také řekl, že tajemstvím trvalého a úspěšného vztahu je pokračovat v chození na rande se svou partnerkou. V rozhovoru z roku 2019 řekl, že mají s manželkou Sheryl pakt o smrti, podle kterého zemřou ve stejnou dobu, což vyvolalo vlnu novinových titulků. Cooper však své výroky upřesnil a pro USA Today řekl: „Myslel jsem tím, že když jsme téměř pořád spolu, s největší pravděpodobností bychom v té době byli spolu, ať už doma nebo na cestách. Ale ani jeden z nás nemá smlouvu o sebevraždě. Máme smlouvu o životě.“

Užívání drog a alkoholu - V roce 1986 předskakovali Cooperovi na jeho americkém turné budoucí thrash metalové hvězdy Megadeth. Poté, co si všiml, že členové skupiny užívají nadměrně alkohol i jiné drogy, osobně se na kapelu obrátil, aby se jim pokusil pomoci kontrolovat jejich závislosti. Poté si zůstal blízký s frontmanem kapely Davem Mustainem, který jej považuje za svého kmotra. Od překonání vlastní závislosti na alkoholu v polovině 80. let Cooper pokračuje v pomoci a poradenství dalším rockovým hudebníkům s jejich problémy se závislostí. Jako uznání za práci, kterou vykonal v oblasti pomoci jiným v procesu zotavování, obdržel v roce 2008 na čtvrtém ročníku benefičního koncertu MusiCares MAP Fund v Los Angeles cenu Stevieho Raye Vaughana.

Náboženství - Během rozhovoru s Johnnie Walkerem na BBC Radio 2 v září 2007 Cooper řekl, že když přestal pít, nebyl křesťanem, ale prohlásil, že děkuje Bohu za to, že mu to vzal: „Myslím tím, že když Bůh může rozdělit Rudé moře a stvořit vesmír, určitě může někomu vzít alkoholismus.“ Ačkoli původně o svém náboženském přesvědčení veřejně nemluvil, později se o sobě vyjádřil jako o znovuzrozeném křesťanovi.

Politika - Po celou dobu své kariéry zastával, co se týká politiky, filozofii, podle níž by se politika neměla míchat s rockovou hudbou. Své politické názory si Cooper obvykle nechával pro sebe, ale v roce 2010 řekl: „Jsem extrémně nepolitický. Vycházím z toho, abych byl nepolitický. Jsem asi největší umírněnec, jakého znáte. Když se John Lennon a Harry Nilsson hádali o politice, seděl jsem přímo mezi nimi a byl jsem ten, kdo říkal 'je mi to jedno'. Když naši začali mluvit o politice, šel jsem do svého pokoje a pustil si Rolling Stones nebo The Who, abych se mohl politice vyhnout. A pořád to tak cítím.“

Příležitostně vystupoval proti hudebníkům, kteří politiku propagovali nebo se k ní vyjadřovali. Například v období před prezidentskými volbami v roce 2004 řekl pro Canadian Press, že rockové hvězdy, které vedou kampaň a koncertují ve prospěch demokratického kandidáta Johna Kerryho, se dopouštějí zrady rock'n'rollu. Když viděl seznam hudebníků, kteří podpořili Kerryho, dodal: „Kdybych už nebyl příznivcem Bushe, okamžitě bych přešel. Linda Ronstadtová? Don Henley? Ježíši, to je dobrý důvod, proč volit Bushe.“ V prosinci 2018 Cooper předpověděl, že příští americký prezident bude horší než tehdejší prezident Donald Trump, a zároveň tvrdil, že když hudebníci mluví se svými fanoušky o politice, je to zneužití moci. Od vydání singlu "Elected" v roce 1972 Cooper každé čtyři roky satiricky kandiduje na prezidenta.

Sport - Cooper je fanouškem týmu NHL Arizona Coyotes. 18. února 2012 rozdávali Coyotes jeho bobblehead (figurku) v rámci akce pro prvních 10 000 fanoušků na utkání s Dallas Stars. Cooper je dlouholetým fanouškem baseballu, podporuje týmy Arizona Diamondbacks a Detroit Tigers. Jako dítě snil o tom, že bude hrát v levém poli v útoku Tigers po boku člena Síně slávy Tigers Ala Kalineho. Od počátku 90. let 20. století trénuje baseballové týmy v Malé lize, kterou hraje jeho syn. Je také fanouškem basketbalové NBA, kde podporuje tým Detroit Pistons.

Je také vášnivým hráčem golfu a říká, že tento sport mu pomohl sehrát významnou roli při překonávání závislosti na alkoholu. Dokonce zašel tak daleko, že řekl, že když začal hrát golf, šlo o nahrazení jedné závislosti druhou. Význam, který hra v jeho životě měla, se odráží i v názvu jeho autobiografie z roku 2007 Alice Cooper, Golf Monster. Zúčastnil se řady soutěží Pro-Am a hraje golf šest dní v týdnu s hendikepem čtyři. Objevil se také v reklamě na golfové vybavení Callaway a byl hostem britského hráčského veterána a moderátora Petera Allisse v pořadu A Golfer's Travels. Napsal předmluvu ke knize Garyho McCorda Ryder Cup a zúčastnil se druhého All*Star Cupu ve velšském Newportu.

V populární kultuře - Cooper, fanoušek Simpsonových, byl požádán, aby přispěl příběhem pro speciální vydání časopisu Bart Simpson's Treehouse of Horror, které vyšlo v září 2004 v nakladatelství Bongo Comics a obsahovalo také příběhy, které napsali Gene Simmons, Rob Zombie a Pat Boone. V říjnu 1979 se Alice Cooper také objevil v komiksu Marvel Premiere, Volume 1, Number 50, volně adaptujícím jeho album From the Inside. Je také tématem memu 'We're not worthy', který byl zpopularizován během jeho camea ve filmu Waynův svět s Mikem Myersem a Danou Carveyem v roce 1992. Svou podobiznou a více než 700 hlasovými replikami také přispěl do hry Alice Cooper's Nightmare Castle, pinballového automatu vydaného v roce 2018 společností Spooky Pinball, který obsahuje také deset písní v Cooperově podání. Bylo vyrobeno pouze 500 strojů. Dne 7. října 2021 vydala společnost Play'n GO hru Alice Cooper and the Tome of Madness pro stolní počítače a mobily. Tato značková hra obsahuje hlasové linky speciálně nahrané Alicem Cooperem, kromě toho se může pochlubit animovanou verzí Alice Coopera a také písní "Welcome to my Nightmare".