Americký rockový zpěvák, textař a hudebník Vincent Damon Furnier z Detroitu, známý později jako ALICE COOPER, zakládá v roce 1968 stejnojmennou skupinu. S jevištní show, která obsahovala gilotiny, elektrická křesla, falešnou krev a hada škrtiče hroznýše královského a byla směsicí scén z horrorových filmů, kabaretu, heavy metalové hudby a garage rocku, vytvořil Alice Cooper divadelní podobu rockové hudby, která se stala známou jako shock rock. Alice Cooper bylo původně jméno skupiny, jejíž vedoucí osobností byl Vincent Furnier. V roce 1974 si Furnier změnil jméno na Alice Cooper a spustil svou sólovou kariéru. Od dob, kdy v roce 1965 vydali svůj první singl, ještě jako „The Spiders“, skupina Alice Cooper vstoupila do hlavního mezinárodního hudebního proudu hitem „I'm Eighteen“ z alba Love It to Death z roku 1971, následoval hit „School's Out“ (1972) a svého uměleckého úspěchu dosáhl albem Billion Dollar Babies (1973). Cooperova sólová kariéra začala koncepčním albem Welcome to My Nightmare v roce 1975.

Cooper se narodil v Detroitu v Michiganu jako syn Ethera Moroniho Furniera (1924-1987) a jeho ženy Elly Mae (rozené McCartové, narozené v roce 1925). Jméno dostal po svém strýci Vincentu Collieru Furnierovi a spisovateli Damonu Runyonovi. Jeho otec byl evangelistou v Církvi Ježíše Krista, neformálně známé jako "Bickertonité", a jeho dědeček z otcovy strany Thurman Sylvester Furnier byl apoštolem (od roku 1917) a prezidentem (1963-1965) této církve. Cooper byl ve své církvi aktivní už ve věku 11-12 let. Po sérii dětských nemocí se s rodinou přestěhoval do Phoenixu v Arizoně, kde navštěvoval Cortez High School. Ve středoškolské ročence uvedl, že jeho ambicí bylo stát se "prodejcem milionových desek".

Úplná historie skupiny ale začína už o čtyři roky dříve v Cortez High School v Phoenixu, v Arizoně. Ve škole si ostatní brzo všimli náchylnosti mladého Vincenta Fourniea k obhroublým vtípkům a tak byl přijat do práce ve školních novinách Cortez Tip Sheet. Vincent, pod pseudonymem Muscle McNasel, si vzal na starost sloupec Get Out Of My Hair a brzy se spojil s dalšími dvěma píšícími studenty: Glenem Buxtonem a Dennisem Dunawayem. Zpočátku měli Vince a Dennis raději spíš sport než hudbu (zejména přespolní běh). Brzy ale, spolu s dalším šestnáctiletým bubeníkem a sportovcem Johnem Spierem a Glenovým přítelem, kytaristou jménem John Thetam, sestavili novou kapelu.

Pojmenovali se Earwigs, oblékli se do kostýmů a paruk, aby připomínali Beatles, a předváděli několik parodií na jejich písně, přičemž texty byly upraveny tak, aby zpívali o přespolním běhu: v jejich provedení „Please Please Me“ byl například verš „Last night I said these words to my girl“ nahrazen slovy „Last night I ran four laps for my coach“ (minulou noc jsem řekl tato slova své dívce – minulou noc jsem běžel čtyři kola pro mého trenéra.) Z jejich skupiny uměli na kytaru hrát jenom Buxton a Tatum, zbytek hru jen napodoboval. Přitom si ještě domluvili s několika spolužačkami aby pod pódiem křičeli a napodobovali Beatlemánii. Skupina měla ohromující ohlas publika a vyhrála talentovou show. Na základě těchto pozitivních zkušeností se rozhodli založit skutečnou kapelu. Získali hudební nástroje z místní zastavárny a začali se na ně učit hrát, přičemž Buxton prováděl většinu výuky a psal první písně. Brzy se přejmenovali na The Spiders, kde se Furnier ujal zpěvu a foukací harmoniky, Buxton hrál sólovou kytaru, Tatum rytmickou kytaru, Dunaway na basovku a Speer na bicí. Hudebně byla skupina inspirována umělci jako Beatles, Rolling Stones, Who, Kinks, Doors a Yardbirds. Příští rok už hrávali pravidelně v okolí Phoenixu s obrovskou pavoučí sítí jako pozadím.

Hudebníci měli ještě další společný koníček: Cooper, Buxton a Danaway studovali umění a obdivovali surrealistické umělce, jako je Salvador Dalí, kteří následně měli rozhodující vliv na rozvoj jejich kariéry. Určitou roli zde hrál i jejich atletický trenér Emmit Smith: jeden z efektů, které vynalezl – gilotina pro řezání vodních melounů, byl brzy použit na jevišti.

Skupina v roce 1965 nahrála první singl, píseň „Why Don’t You Love Me“ (v originále od The Blackwells)“ Singl byl vydán místní gramofonovou společností Mascot Records, vlastněnou Jackem Curtisem, který byl také majitelem Teenage klub Stage 7, který se později stal VIPClubem, kde byli Spiders domácí kapelou. V roce 1966 Spiders absolvovali střední školu a poté, co fotbalista North High School Michael Bruce nahradil Johna Tatuma na rytmickou kytaru, skupina vydala svůj druhý singl „Don’t Blow Your Mind“, originální skladbu, která se stala lokálním hitem č. 1. V roce 1967 měla skupina turné v Los Angeles. Brzy se přejmenovali na Nazz a vydali svůj další singl „Wonder Who’s Lovin ‚Her Now“. V této době byl bubeník John Spiera nahrazen Neilem Smithem. Na konci roku se skupina do Los Angeles přestěhovala.

Píše se rok 1968. Kapela Nazz, která se před několika měsíci přestěhovala do Los Angeles se dovídá, že nějaký Todd Rundgren už kapelu tohoto názvu má. Při spiritistické seanci se domluví, že se pojmenují po čarodějnici ze 17. století, jejíž jméno jim bylo ze záhrobí sděleno. Jmenovala se Alice Cooper a Vincent byl její reinkarnací. Tolik o vzniku skupiny vypráví rozšířená legenda. Její zpěvák, Vincent Furnier, ale později uvedl, že jméno bylo vybráno jednoduše jako trik, protože to znělo neškodně a zdravě, v humorném kontrastu s image a hudbou skupiny.

Po koncertu z roku 1968 v klubu Cheetah ve Venice, v Kalifornii, kdy většina patronů klubu odešla během desetiminut po tom, co kapela začala hrát, se na ně obrátil hudební manažer Shep Gordon, který i přes negativní výsledek toho večera viděl v kapele sílu. Shep zařídil setkání s renomovaným hudebním umělcem a producentem hudby Frankem Zappou, který hledal bizarní hudební skupiny pro jeho novou nahrávací společností Straight Records. Zappa jim řekl, aby přišli na zkoušku do jeho domu „v 7 hodin“. Kapela se mylně domnívala, že měl na mysli sedm hodin ráno. Když viděl kapelu, která byla v sedm ráno ochotná hrát tento druh hudby, natolik to na něj zapůsobilo, že s nimi podepsal dohodu na tři alba. Další Zappou podepsaná skupina, čistě ženská GTOs, která ráda "oblékala Cooperovy chlapce jako panenky Barbie v plné velikosti", hrála významnou roli ve vývoji raného pódiového vzhledu kapely. První album skupiny Pretties for You (vydané v roce 1969) bylo eklektické a vyznačovalo se experimentální prezentací jejich písní v psychedelickém kontextu.

„Frank byl jediný, kdo pro nás nastavill krk,“ vzpomínal Alice. „Byl ten, kdo řekl:Tady je skupina, které se všichni v oboru smějí – líbí se mi. … On byl v L.A.vyvrženec. A my také“ První tři alba Alice Cooper tak byla vydána u společnosti Zappa Straight. Kapela byla předmětem mediální kritiky poté, co Furnier vrhl na diváka živé kuře během Rock ‚n‘ Roll Revival Festivalu v Torontu v roce 1969 a publikum roztrhalo kuře na kousky. Pověst "shock rocku" Alice Coopera se ale vyvinula zřejmě náhodou. Nenacvičená pódiová scénka, v níž Cooper použil péřový polštář a živé kuře, vzbudila pozornost tisku; skupina se rozhodla využít bulvární senzacechtivosti a vytvořila tak nový subžánr, shock rock. Cooper tvrdí, že nechvalně proslulý "kuřecí incident" na koncertě Toronto Rock and Roll Revival v září 1969 byl náhoda. Kuře se nějakým způsobem dostalo na pódium do peří péřového polštáře, který měli během Cooperova vystoupení otevřít, a protože Cooper neměl žádné zkušenosti s hospodářskými zvířaty, domníval se, že protože kuře má křídla, bude schopno létat, zvedl ho a vyhodil nad dav v očekávání, že uletí. Místo toho se kuře zřítilo do prvních řad obsazených vozíčkáři, kteří údajně ptáka roztrhali na kusy. Druhý den se incident dostal na titulní stránky celostátních novin a Zappa Cooperovi zavolal a zeptal se ho, zda je příběh, podle kterého ukousl kuřeti hlavu a vypil jeho krev na pódiu, pravdivý. Cooper tuto fámu popřel, načež mu Zappa řekl: "Ať uděláš cokoli, nikomu neříkej, že jsi to neudělal."

Kapela později prohlásila, že toto období bylo silně ovlivněno skupinou Pink Floyd, zejména albem The Piper at the Gates of Dawn. Glen Buxton prohlásil, že by dokázal poslouchat kytaru Syda Barretta celé hodiny.

V roce 1970, se skupina objevila na sampleru Warner nazvaném Zapped, který představoval skupiny produkované Zappou.

Navzdory publicitě incidentu s kuřetem se druhému albu skupiny Easy Action, které produkoval David Briggs a které vyšlo v červnu 1970, dařilo ještě hůře než jeho předchůdci a vůbec se nedostalo do žebříčku Billboard Top 200. V té době se kapela přestěhovala do Pontiacu v Michiganu, kde její bizarní pódiové vystupování davy ze Středozápadu, zvyklé na punkový styl místních kapel, jako byli Stooges a MC5, mnohem lépe přijaly. Přesto dostal Cooper při vystoupení na Cincinnati Pop Festivalu do obličeje smetanový koláč. Michigan zůstal jejich stálou domovskou základnou až do roku 1972. "V L.A. to prostě nechápali," prohlásil Cooper. "Všichni na nás brali špatné drogy. Oni byli na kyselině a my jsme v podstatě pili pivo. Do Detroitu jsme zapadli mnohem víc než kamkoli jinam."

V srpnu 1970 Alice Cooper vystoupil na woodstockovském festivalu Strawberry Fields poblíž Toronta v Ontariu. Směs glamového stylu a stále brutálnějšího pódiového divadla kapely ostře kontrastovala s tehdejšími hippie kapelami s plnovousem a džínovým oblečením. Jak uvedl sám Cooper: "Byli jsme pro zábavu, sex, smrt a peníze, zatímco všichni byli pro mír a lásku. Chtěli jsme zjistit, co bude dál. Ukázalo se, že další jsme byli my, a vrazili jsme kůl do srdce Love Generation."

Na podzim roku 1970 se skupina Alice Cooper spojila s producentem Bobem Ezrinem při nahrávání svého třetího alba Love It to Death. Jednalo se o poslední album v rámci jejich smlouvy se Straight Records a poslední šanci skupiny vytvořit hit. Ten první úspěch přišel se singlem "I'm Eighteen", vydaným v listopadu 1970, který se počátkem roku 1971 dostal na 21. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Album bylo zpočátku vydáno na Straight Records, ale pak bylo znovu vydáno na labelu Warner, poté co Zappu vyplatili, čímž se Alice Cooper ještě více zviditelnili. Album Love It to Death se ukázalo být průlomovým albem skupiny a dosáhlo 35. místa v americké albové hitparádě Billboard 200. Bylo to první z jedenácti alb skupiny Alice Cooper a sólových alb produkovaných Ezrinem, který je všeobecně považován za stěžejního producenta, jenž pomohl vytvořit a rozvinout definitivní zvuk skupiny. Pod Ezrinovým vedením se zvuk skupiny přesunul z psychedelického rocku k pevnějšímu hard rockovému zvuku postavenému na kytaře, i když většina lyrického obsahu pokračovala v průzkumu „dekadence, zvrácenosti a psychózy“.

Díky albům Love It to Death a následnému Killer, které si dobře vedli v hitparádách, si kapela mohla dovolit propracovanější jevištní show, včetně sofistikovaných rekvizit a hrůzných gotických prvků, a stala se v dalších letech velmi populární koncertní atrakcí v USA a Velké Británii. Volání členů britského parlamentu v roce 1972, že by skupina měla mít zakázáno vystupovat ve Velké Británii, pouze upevnilo postavení kapely a v příštím roce přineslo turné Billion Dollar Babies rekord v pokladnách. Cindy Dunawayová (sestra Neala Smitha, která se oženila s Dennisem Dunawayem), navrhla kostýmy skupiny a příležitostně vystupovala v jevištní show (byla „tančícím zubem“ na turné Billion Dollar Babies). Poté vydali Alice Cooper další tři hitparádová alba a soustředili se na od roku 1972 do roku 1974 na turné.

Následující album Killer, vydané koncem roku 1971, navázalo na komerční úspěch předešlého alba a přineslo další singlové úspěchy s písněmi "Under My Wheels", "Be My Lover" a "Halo of Flies", která se v roce 1973 stala v Nizozemsku hitem v Top 10. Tematicky "Killer" rozšířil zlotřilou stránku Cooperovy androgynní pódiové role a jeho hudba se stala soundtrackem k pódiové show skupiny založené na morálce, která zahrnovala hroznýše objímajícího Coopera na pódiu, vražedné sekání zkrvavených dětských panenek sekerou a popravu oběšením na šibenici.

V létě 1972 vyšel singl "School's Out". Ten se dostal do Top 10 v USA a na první místo ve Velké Británii a dodnes zůstává stálicí v klasických rockových rádiích. Album School's Out se dostalo na 2. místo americké hitparády a prodalo se ho přes milion kopií. Kapela se poté přestěhovala do svého nového sídla v Greenwichi ve státě Connecticut. Cooperovu androgynní osobnost na pódiu zcela nahradila spratkovitost a machismus, kapela upevnila svůj úspěch následnými turné po Spojených státech a Evropě, získala si houfy oddaných fanoušků a zároveň děsila rodiče a pobuřovala společenské zřízení. Ve Spojeném království Mary Whitehouseová, bojovnice za křesťanskou morálku, přesvědčila BBC, aby zakázala videoklip k písni "School's Out", ačkoli Whitehouseové kampaň nezabránila tomu, aby se singl dostal na první místo i ve Spojeném království. Cooper jí jako poděkování za publicitu poslal kytici. Mezitím britský labouristický poslanec Leo Abse podal petici ministru vnitra Reginaldovi Maudlingovi, aby skupině zcela zakázal vystupovat v zemi.

V únoru 1973 vyšlo celosvětově album Billion Dollar Babies, které se stalo komerčně nejúspěšnějším albem skupiny a dosáhlo prvního místa v USA i ve Velké Británii. Po skladbě "Elected", která se koncem roku 1972 stala britským Top 10 hitem a inspirovala jeden z prvních propagačních videoklipů ve stylu MTV s příběhovou linií, který byl kdy natočen k písni (tři roky před propagačním videoklipem skupiny Queen k písni "Bohemian Rhapsody"), následovaly další dva britské Top 10 singly, "Hello Hooray" a "No More Mr. Nice Guy". Titulní skladba, v níž hostoval Donovan, se stala rovněž americkým hitem. Přibližně v této době Glen Buxton nakrátko opustil skupinu kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu.

S řadou úspěšných koncepčních alb a několika hitových singlů skupina pokračovala ve svém vyčerpávajícím programu a opět absolvovala turné po Spojených státech. Neustálé pokusy politiků a nátlakových skupin zakázat jejich šokující vystoupení jen dále podnítily mýtus Alice Coopera a vyvolaly ještě větší zájem veřejnosti. Jejich americké turné v roce 1973 překonalo kasovní rekordy, které předtím vytvořili Rolling Stones, a pozvedlo rockové divadlo na novou úroveň; několikaúrovňová pódiová show v té době obsahovala řadu speciálních efektů, včetně miliardových bankovek, sťatých dětských panenek a figurín, scény se zubařskou psychózou doplněnou tančícími zuby a vrcholné rekvizity pro popravy a jako vrchol show gilotinu. Gilotinu a další jevištní efekty pro skupinu navrhl kouzelník James Randi, který se během některých představení objevil na jevišti v roli kata. Skupina nyní dosáhla svého vrcholu a patřila mezi nejviditelnější a nejúspěšnější skupiny v oboru. Pod povrchem si však opakující se harmonogram nahrávání a koncertování začal na kapele vybírat svou daň.

Album Muscle of Love, vydané na konci roku 1973, bylo posledním studiovým albem klasické sestavy a skladba "Teenage Lament '74" byla posledním singlem v Top 20 v 70tých letech. Ústřední píseň byla nahrána pro film s Jamesem Bondem Muž se zlatou zbraní, ale místo ní byla vybrána jiná stejnojmenná píseň od Lulu. Album nedosahovalo úspěchu svého předchůdce na prvních příčkách hitparád a mezi kapelou probíhaly neustálé neshody. Z různých důvodů se členové dohodli, že si dají, jak se předpokládalo, dočasnou pauzu. "Všichni se rozhodli, že si od sebe potřebují odpočinout," řekl tehdy manažer Shep Gordon. "Nahromadilo se hodně tlaku, ale není to nic, co by se nedalo vyřešit. Všichni se stále scházejí a mluví spolu." Novinář Bob Greene strávil s kapelou několik týdnů na cestách během vánočního turné Muscle of Love v roce 1973. Jeho kniha Billion Dollar Baby, která vyšla v listopadu 1974, vykreslila nepříliš lichotivý obraz kapely a ukázala naprostou disharmonii skupiny. Cooper později napsal spolu se Stevenem Gainesem autobiografii s názvem Me, Alice (Já, Alice), která mimo jiné podává zpěvákovu verzi tohoto období jeho kariéry. V knize se objevily i další informace o skupině.

V této době se Cooper přestěhoval zpět do Los Angeles a začal se pravidelně objevovat v televizních pořadech, například The Hollywood Squares. V sedmdesátých letech zde založil pijácký klub celebrit Hollywood Vampires, který sídlil v baru Rainbow Bar and Grill v západním Hollywoodu. Společnost Warner Bros. vydala také kompilační album Alice Cooper's Greatest Hits. To se vyznačovalo grafikou v klasickém stylu a dostalo se do americké Top 10, přičemž si vedlo lépe než Muscle of Love. Celovečerní film skupiny Good to See You Again, Alice Cooper z roku 1974 (sestávající převážně ze záznamů koncertů z roku 1973 s "komediálními" skeči vetkanými do slabého děje), uvedený převážně do drive-in kin, však zaznamenal jen malý kasovní úspěch. Dne 5. března 1974 se Cooper objevil ve 3. epizodě seriálu The Snoop Sisters, kde hrál zpěváka satanistické sekty.

Poslední koncerty Alice Coopera jako skupiny se konaly v Brazílii v březnu a dubnu 1974, včetně rekordní návštěvy ve výstavní hale Anhembi v Sao Paulu 30. března (kodhad byl asi 158 000 fanoušků), na začátku vůbec prvního jihoamerického turné. Svou úplně poslední show skupina odehrála 8. dubna 1974 v Rio de Janeiro v Brazílii. Čenové skupiny uvedli různé důvody, proč se kapela rozpadla. Smith řekl, že si chtěli vzít rok volna, aby zpomalili a dělali třeba samostatné projekty, a prostě se už nikdy nesešli. Cooper uvedl, že panovala neshoda v tom, kolik peněz investovat zpátky do jevištních představení, které byly nákladné. Bruce tvrdí, že rozchod urychlily Buxtonovy problémy se zneužíváním návykových látek. Rozpad byl oficiálně oznámen v roce 1975. Vincent Furnier si ponechal jméno “Alice Cooper” jako jeho vlastní a pokračoval jako sólový umělec s novou skupinou hudebníků. Později uvedl, že změna jména byla jedním z jeho nejdůležitějších a nejúspěšnějších kariérních tahů.

V roce 1975 se Alice Cooper vrátil jako sólový umělec a vydal album Welcome to My Nightmare. Aby se předešlo právním komplikacím ohledně vlastnictví názvu skupiny, stal se "Alice Cooper" v té době zpěvákovým novým legálním jménem. Když se Cooper v roce 1975 vyjadřoval k tématu pokračování Alice Cooper jako sólového projektu, prohlásil: "V podstatě to dospělo k tomu, že jsme ze sebe navzájem vytáhli maximum. Po deseti letech jsme byli docela vyprahli." Manažer Gordon dodal: "To, co začalo v jistém smyslu jako nesplnitelný sen, se stalo ohromným břemenem." Úspěch alba Welcome to My Nightmare znamenal definitivní rozchod původních členů skupiny, přičemž Cooper dál spolupracoval s producentem Bobem Ezrinem, který na album angažoval doprovodnou kapelu Lou Reeda, včetně kytaristů Dicka Wagnera a Steva Huntera. V čele s baladou "Only Women Bleed", která se dostala do Top 20 amerických hitparád, vyšlo album v březnu téhož roku u Atlantic Records a stalo se pro Coopera hitem Top 10. Jednalo se o koncepční album, které bylo založeno na noční můře dítěte jménem Steven, obsahovalo vyprávění hvězdy klasických hororových filmů Vincenta Price a sloužilo jako soundtrack ke Cooperově nové scénické show, která nyní předváděla více divadelních představení než kdykoli předtím, včetně 8 stop (2,4 m) vysokého chlupatého kyklopa, kterému Cooper usekl hlavu a zabil ho.

K albu a jevištní show byl natočen televizní speciál The Nightmare s Cooperem a Vincentem Pricem v hlavních rolích, který se vysílal v americkém televizním prime-time v dubnu 1975. The Nightmare (který byl později vydán na domácím videu v roce 1983 a získal nominaci na cenu Grammy za nejlepší dlouhý hudební videoklip) byl považován za další přelomový moment v rockové historii. K tomu všemu byl v roce 1976 do kin uveden koncertní film Welcome to My Nightmare, který produkoval, režíroval a choreograficky připravil člen souboru West Side Story David Winters a který byl natočen živě v londýnské Wembley Areně v září 1975. V roce 2017 byl film vydán ve speciální edici na DVD.

Cooperův sólový projekt měl tak obrovský úspěch, že se rozhodl pokračovat jako sólový umělec a původní skupina oficiálně zanikla. Bruce, Dunaway a Smith pak založili krátce existující skupinu Billion Dollar Babies, která v roce 1977 vydala jediné album Battle Axe. Poté příležitostně vystupovali spolu s Glenem Buxtonem, ale s Alicem se znovu sešli až 23. října 1999 na druhém Glen Buxton Memorial Weekendu na koncertě v CoopersTown ve Phoenixu. Na dalším vystoupení se sešli se Stevem Hunterem na kytaru 16. prosince 2010 v Dodge Theatre ve Phoenixu. V této sestavě spolu znovu vystoupili (v televizním přenosu) 14. března 2011 při uvedení původní skupiny Alice Cooper do Rock and Rollové síně slávy a také 11. května 2011 v londýnské Battersea Power Station na akci Jagermeister Ice Cold 4D (přenos přes internet). Bruce, Dunaway a Smith se objevili ve třech skladbách, které společně napsali na Alicově albu Welcome 2 My Nightmare z roku 2011. V roce 2017 se objevili ve dvou skladbách, které společně napsali, na Alicově albu Paranormal.

Po vydání baladického hitu "I Never Cry" (1976 - 12té místo v USA),dvou alb Alice Cooper Goes to Hell a Lace and Whiskey (1977) a baladického hitu "You and Me" (1977 - 9té místo) se během jeho amerického turné v roce 1977 ukázalo, že Cooper nutně potřebuje pomoc se svým alkoholismem (v době jeho alkoholového vrcholu prý denně vypil až dvě bedny Budweiseru a láhev whisky). Po skončení turné se Cooper nechal hospitalizovat v sanatoriu, kde se léčil, v té době vyšlo živé album The Alice Cooper Show.

V roce 1978 vystřízlivělý Cooper využil své zkušenosti z léčebny jako inspiraci pro své částečně autobiografické album From the Inside, které napsal společně s Berniem Taupinem. Z něj vzešel další americký hit Top 20, balada "How You Gonna See Me Now". Následné pódiové vystoupení v rámci turné se odehrávalo v ústavu pro choromyslné a bylo natočeno pro Cooperovo první domácí video The Strange Case of Alice Cooper. V této době Cooper vystoupil 28. března 1978 v Muppet Show (epizoda č. 307) s písněmi "Welcome to My Nightmare", "You and Me" a "School's Out" (hrál jednoho z ďáblových poskoků, kteří se snaží Kermita, Gonza a slečnu Piggy podvést, aby prodali své duše). Objevil se také v roli číšníka na diskotéce hrajícího na piano v posledním filmu Mae Westové Sextette a jako padouch ve filmu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Cooper také vedl známé osobnosti při sbírání peněz na přestavbu slavného nápisu Hollywood Sign v Los Angeles v Kalifornii. Sám Cooper přispěl na projekt částkou přes 27 000 dolarů a zakoupil písmeno O ve znaku na památku blízkého přítele a komika Groucho Marxe.

Cooper alba z počátku osmdesátých let označuje jako "blackout alba", protože si kvůli vlivu zakázaných látek nepamatuje, že by je nahrál. Na albech Flush the Fashion, Special Forces, Zipper Catches Skin a DaDa došlo k postupnému komerčnímu úpadku, přičemž poslední dvě se neprobojovala ani do žebříčku Billboard Top 200. Album Flush the Fashion, které produkoval producent skupiny Queen Roy Thomas Baker, mělo hutný, ostrý hudební zvuk nové vlny metalu, který mátl i dlouholeté fanoušky, přesto však přineslo americký Top 40 hit "Clones (We're All)". Skladba se také překvapivě umístila v americké taneční hitparádě. Special Forces se vyznačovalo agresivnějším, ale důslednějším stylem NWOBHM a obsahovala novou verzi skladby "Generation Landslide". Turné k albu znamenalo Cooperovo poslední turné na téměř pět let, znovu koncertoval až v roce 1986 k albu Constrictor. Nahrávka Zipper Catches Skin z roku 1982 byla více pop-punkově orientovaná a obsahovala mnoho svérázných, vysoce energických kytarových písní spolu s jeho nejneobvyklejší sbírkou námětů na texty. Rok 1983 znamenal návrat spolupráce producenta Boba Ezrina a kytaristy Dicka Wagnera na strašidelném eposu DaDa, posledním albu s Warner Bros. V polovině roku 1983, po nahrání DaDa, byl Cooper opět hospitalizován kvůli alkoholismu a cirhóze jater. V době vydání alba a domácího videa The Nightmare na podzim téhož roku byl Cooper konečně stabilizovaný a střízlivý (a od té doby zůstal střízlivý), nicméně obě vydání nedosáhla očekávaných výsledků. I když The Nightmare získal nominaci na cenu Grammy 1984 za nejlepší dlouhý videoklip (prohrál s Duran Duran), nestačilo to Warner Bros. k tomu, aby si Coopera ponechali. V únoru 1984 se Cooper poprvé ve své kariéře stal "volným agentem".

Cooper strávil dlouhé období mimo hudební byznys řešením osobních problémů. Jeho rozvod s Sheryl Cooperovou byl projednáván u vrchního soudu v arizonském okrese Maricopa 30. ledna 1984, ale manželé se rozhodli v rozvodu nepokračovat. Následující měsíc hostoval na 26. ročníku udílení cen Grammy spolu se spolupořadatelkou Grace Jones. V zákulisí se Cooper stále věnoval hudbě a pracoval na novém materiálu ve spolupráci s kytaristou Aerosmith Joem Perrym. Jaro roku 1984 bylo ve znamení natáčení, Cooper hrál v béčkovém hororu Monster Dog, který se natáčel ve španělském Torrelodones. Krátce poté se usmířil se Sheryl a pár se přestěhoval do Chicaga. V roce 1985 se seznámil s kytaristou Kanem Robertsem a začal s ním psát písně. Následně podepsal smlouvu s MCA Records a objevil se jako hostující zpěvák v písni "Be Chrool to Your Scuel" skupiny Twisted Sister. K písni byl natočen videoklip, v němž se objevil herec Luke Perry a Cooper si poprvé od roku 1979 nasadil svůj černý make-up s hadíma očima, ale ani píseň, ani videoklip nevzbudily zájem veřejnosti.

V roce 1986 se Alice Cooper oficiálně vrátil do hudebního průmyslu s albem Constrictor. Z alba vzešly hity "He's Back (The Man Behind the Mask)" (ústřední píseň k filmu Pátek třináctého, část VI: Jason žije; ve videoklipu k písni dostal Cooper epizodní roli vyšinutého psychiatra) a fanoušky oblíbená "Teenage Frankenstein". Album Constrictor bylo pro Coopera katalyzátorem k triumfálnímu návratu na turné, které se konalo poprvé od projektu Special Forces z roku 1981 a neslo příznačný název The Nightmare Returns. Detroitská část tohoto turné, která se konala na konci října 1986 během Halloweenu, byla zachycena na filmovém pásu pod názvem The Nightmare Returns a někteří ji považují za definitivní koncertní film Alice Coopera. Koncert, který se v rockovém tisku dočkal nadšených recenzí, popsal také časopis Rolling Stone jako představení "Cooperových násilných, zvrácených pódiových fantazií nové generaci". Po albu Constrictor následovalo v roce 1987 album Raise Your Fist and Yell, které mělo ještě drsnější zvuk než jeho předchůdce, stejně jako Cooperova klasika "Freedom". Následné turné k albu, které bylo silně inspirováno tehdejšími slasherovými horory, jako byla série Pátek třináctého a Noční můra v Elm Street, naservírovalo podobně šokující podívanou jako jeho předchůdce a vyvolalo zejména v Evropě kontroverzi, která připomněla veřejné pobouření, jež vyvolala Cooperova veřejná vystoupení v Americe na počátku 70. let.

V Británii labouristický poslanec David Blunkett vyzval k zákazu pořadu: "Jsem zděšen jeho chováním, které překračuje hranice zábavy." Kontroverze se přenesla i na německou část turné a německé vládě se skutečně podařilo dosáhnout toho, že některé z nejhorších částí představení byly odstraněny[54]. Během londýnské části turné se Cooperovi také stala téměř smrtelná nehoda při zkoušce sekvence popravy oběšením, která se odehrává na konci představení. Alba Constrictor a Raise Your Fist and Yell byly nahrány s kytaristou Kanem Robertsem a baskytaristou Kipem Wingerem, kteří oba skupinu koncem roku 1988 opustili (ačkoli Kane Roberts si zahrál na kytaru ve skladbě "Bed of Nails" na albu Trash z roku 1989).

V roce 1987 se Cooper krátce objevil jako tulák v hororu Prince of Darkness režiséra Johna Carpentera. Jeho role neměla žádné repliky a spočívala v tom, že obecně ohrožoval hlavní hrdiny, než nakonec jednoho z nich probodl rámem jízdního kola. Objevil také na WrestleManii III, kde doprovázel wrestlera Jakea "The Snake" Robertse do ringu na jeho zápas proti The Honky Tonk Man. Po skončení zápasu, který Roberts prohrál, se Cooper zapojil a hodil Jakeova hada Damiena po Honkyho manažerovi Jimmym Hartovi. Roberts považoval Cooperovo zapojení za poctu, protože ho v mládí zbožňoval a stále byl jeho velkým fanouškem. Wrestlemania III, na kterou přišlo rekordních 93 173 fanoušků WWF, se konala v Pontiac Silverdome poblíž Cooperova rodného města Detroitu. Dne 7. dubna 1988 Cooper málem zemřel na udušení poté, co se během zkušebního koncertu, na kterém předstíral, že se oběsí, což je kousek, který často předváděl během živých koncertů, přetrhlo bezpečnostní lano.

V roce 1988 vypršela Cooperova smlouva s MCA Records a podepsal novou s Epic Records. V roce 1989 pak jeho kariéra konečně zažila legitimní oživení díky albu Trash produkovanému Desmondem Childem a nominovanému na cenu Grammy, z něhož vzešel hitový singl "Poison", který se dostal na 2. místo ve Velké Británii a na 7. místo v USA. Následovalo celosvětové turné po arénách.

V roce 1991 vydal Cooper své 19. studiové album Hey Stoopid, na kterém hostovalo několik významných rockových hudebníků. Album vyšlo v době, kdy popularita glam metalu byla na ústupu, a těsně před explozí grunge, a nemělo stejný komerční dopad jako jeho předchůdce. Ve stejném roce vyšlo také video Alice Cooper: Prime Cuts, které zachycovalo celou jeho kariéru pomocí podrobných rozhovorů se samotným Cooperem, Bobem Ezrinem a Shepem Gordonem. Jeden z kritiků poznamenal, že Prime Cuts ukazuje, jak dobře Cooper využíval (na rozdíl od podobných umělců, kteří ho následovali) témata satiry a moralizování po celou svou kariéru. Právě v tomto videu Bob Ezrin přednesl vlastní shrnutí osobnosti Alice Coopera: "Je to psychopatický zabiják v každém z nás. Je to vrah se sekerou, je to rozmazlené dítě, je to násilník, je to zneužívaný; je to pachatel, je to oběť, je to pistolník a je to chlap, který leží mrtvý uprostřed ulice".

Na počátku 90. let Cooper hostoval na deskách nejúspěšnějších kapel té doby, například na albu Use Your Illusion I skupiny Guns N' Roses, na kterém se dělil o vokál s Axlem Rosem ve skladbě "The Garden". Krátce se objevil v roli násilnického otčíma Freddyho Kruegera ve filmu Noční můra v Elm Street: Freddyho smrt: Poslední noční můra (1991). Zahrál si také epizodní roli v komediálním filmu Waynův svět (1992). Cooper a jeho kapela se poprvé objevují na pódiu, kde hrají skladbu "Feed My Frankenstein" z alba Hey Stoopid. Poté na večírku v zákulisí hlavní hrdinové filmu Wayne Cambell a Garth Algar zjistí, že když je mimo pódium, je Cooper klidný a výřečný intelektuál, když se svou kapelou podrobně diskutuje o historii Milwaukee. Wayne a Garth reagují na pozvání, aby si s Cooperem vyrazili, tím, že před ním pokleknou a uctivě se mu pokloní za skandování "Nejsme toho hodni! Nejsme hodni!".

V roce 1994 vydal Cooper album The Last Temptation, své první koncepční album od dob DaDa. Album se zabývá otázkami víry, pokušení, odcizení a frustrací moderního života a bylo popsáno jako "boj mladého muže o zahlédnutí pravdy skrze rozptýlení moderního světa." Současně s vydáním alba vyšla třídílná komiksová série, kterou napsal Neil Gaiman a která dokresluje jeho příběh. Mělo to být Cooperovo poslední album u Epic Records (po jeho natočení přešel k Hollywood Records) a jeho poslední studiové album na šest let, i když během tohoto období vyšlo živé album A Fistful of Alice. Během své nepřítomnosti v nahrávacím studiu Cooper v druhé polovině devadesátých let každoročně intenzivně koncertoval, včetně turné v roce 1996 v Jižní Americe, kterou nenavštívil od roku 1974. V roce 1996 také Cooper zpíval roli Heroda na londýnské nahrávce muzikálu Jesus Christ Superstar.

V roce 1999 vyšel čtyřdiskový box set The Life and Crimes of Alice Cooper, který obsahoval autorizovaný životopis Alcohol and Razor Blades, Poison and Needles: The Glorious Wretched Excess of Alice Cooper, All-Americann, který napsal redaktor časopisu Creem Jeffrey Morgan.

První dekáda 21. století byla pro Alice Coopera obdobím trvalé aktivity, desetiletím, kdy oslavil šedesát let. Hojně koncertoval a vydával nepřetržitý proud studiových alb s příznivým ohlasem kritiky. Začal v roce 2000 albem Brutal Planet, návratem k hororovému heavy metalu, industriálnímu rocku, zasazenému do dystopické postapokalyptické budoucnosti, inspirovanému naším brutálním moderním světem a řadou aktuálních zpráv, které se objevily na CNN. Album produkoval Bob Marlett, jako výkonný producent se vrátil dlouholetý Cooperův producentský spolupracovník Bob Ezrin. V rámci doprovodného světového turné, které zahrnovalo Cooperův první koncert v Rusku, vzniklo také DVD Brutally Live, záznam koncertu, který byl natočen 19. července 2000 v Londýně.

Po albu Brutal Planet následovalo zvukově podobné a oceňované pokračování Dragontown, kde se jako producent vrátil Bob Ezrin. O albu se říká, že posluchače zavede na "noční můru do mysli původního rockového konceptuálního vypravěče" a sám Cooper ho označil za "nejhorší město na Brutal Planet". Stejně jako The Last Temptation jsou i Brutal Planet a Dragontown alba, která zkoumají Cooperův návrat ke křesťanství. V hudebních médiích se často uvádí, že Dragontown tvoří třetí kapitolu trilogie započaté albem The Last Temptation. Cooper však uvedl, že tomu tak ve skutečnosti není.

Na kritikou oceňované desce The Eyes of Alice Cooper z roku 2003 Cooper opět přijal štíhlejší a čistší zvuk a protože si uvědomoval, že mnoho současných kapel má velký úspěch s jeho dřívějším zvukem a stylem, spolupracoval Cooper s poněkud mladší skupinou koncertních a studiových hudebníků, kteří znali jeho starou tvorbu. Výsledné turné Bare Bones tak přijalo méně aranžovaný styl vystoupení, který měl méně teatrálních výstřelků a větší důraz na muzikálnost.

Cooperův rozhlasový pořad Nights with Alice Cooper se začal vysílat 26. ledna 2004 v několika amerických městech. Pořad představuje klasický rock, Cooperovy osobní příběhy o jeho životě rockové ikony a rozhovory s významnými rockovými umělci. Vysílá na téměř 100 stanicích v USA a Kanadě a byl vysílán i v zahraničí.

Stejného přístupu k tvorbě písní jako na předešlém albu Cooper použil i na svém 24. studiovém albu Dirty Diamonds, které vyšlo v roce 2005. Stalo se Cooperovým albem s nejvyšším počtem prodaných kusů od The Last Temptation z roku 1994. Turné Dirty Diamonds odstartovalo v Americe v srpnu 2005 po několika evropských koncertech, včetně vystoupení na Montreux Jazz Festivalu ve Švýcarsku. Cooper a jeho kapela, včetně bubeníka skupiny Kiss Erica Singera, zde byli natočeni pro DVD vydané pod názvem Alice Cooper: Live at Montreux 2005. Jeden z kritiků v recenzi na nahrávku z Montreux poznamenal, že Cooperovi je třeba zatleskat za to, že "stále těží z podstatě stejné oblasti teenagerovské úzkosti a rebelie" jako před více než 30 lety.

V prosinci 2006 se původní skupina Alice Coopera znovu sešla, aby na Cooperově každoroční charitativní akci ve Phoenixu s názvem "Christmas Pudding" zahrála šest klasických písní.

1. července 2007 vystoupil Cooper v duetu s Marilynem Mansonem na akci B'Estival v rumunské Bukurešti. Vystoupení představovalo usmíření mezi oběma umělci. Cooper měl předtím s Mansonem spor kvůli jeho otevřeně protikřesťanským výpadům na pódiu a sarkasticky narážel na originalitu Mansonovy volby ženského jména a oblékání do ženských šatů. Cooper a Manson se stali předmětem akademické práce o významu dospívajících antihrdinů.

V lednu 2008 byl Cooper jedním z hostujících zpěváků na novém albu Avantasie The Scarecrow, kde nazpíval sedmou skladbu "The Toy Master". V červenci 2008 vydal Cooper po dlouhých odkladech své 25. studiové album Along Came a Spider. Prodalo se ho nejvíc kusů od alba Hey Stoopid z roku 1991 a dosáhlo na 53. místo v USA a 31. místo ve Velké Británii. Album, které zkoumá podobnou oblast jako na albu Raise Your Fist and Yell z roku 1987, pojednává o hanebném řádění vyšinutého sériového vraha jménem "Spider", který se snaží z končetin svých obětí vytvořit lidského pavouka. Album se obecně setkalo s pozitivním hodnocením hudebních kritiků, ačkoli časopis Rolling Stone se vyjádřil, že hudba na desce velmi postrádá produkci Boba Ezrina. Výsledné turné Theatre of Death k tomuto albu (během něhož je Cooper čtyřikrát popraven) bylo v dlouhém článku o Cooperovi v The Times z listopadu 2009 popsáno jako "epické" a obsahující "tolik falešné krve, že by to stačilo na remake filmu Zachraňte vojína Ryana.

V tomto období se Cooperovi dostalo také různých uznání a ocenění: v roce 2003 mu byla udělena hvězda na Hollywoodském chodníku slávy, v květnu 2004 obdržel čestný doktorát na Grand Canyon University a v červnu 2005 byl uveden do Michiganské síně slávy rock and rollových legend. V květnu 2006 mu byl předán klíč od města Alice v Severní Dakotě. Na akci Classic Rock Roll of Honour Awards 2006 získal cenu pro žijící legendu a v roce 2007 získal cenu Hero Award hudebního časopisu Mojo. Na Scream Awards 2007 obdržel cenu Rock Immortal. V roce 2007 se stal členem Síně slávy.

Během roku 2010 začal Cooper pracovat na novém albu, které nazval Welcome 2 My Nightmare, pokračování původního Welcome to My Nightmare. V rozhovoru pro Radio Metal řekl: "Dáme na něj některé z původních lidí a přidáme nějaké nové lidi .... Mám velkou radost, že můžu znovu pracovat s Bobem (Ezrinem)."

Dne 15. prosince 2010 bylo oznámeno, že Cooper a jeho bývalá skupina budou uvedeni do Rock and Rollové síně slávy. Slavnostní uvedení se uskutečnilo 14. března 2011, Coopera uvedl do Síně slávy jeho kolega, hororový rocker Rob Zombie. Původní členové Bruce, Cooper, Dunaway a Smith pronesli krátké děkovné projevy a společně živě zahráli písně "I'm Eighteen" a "School's Out", přičemž Steve Hunter zastoupil zesnulého Glena Buxtona. Alice se na akci objevil v košili potřísněné krví (pravděpodobně falešnou)a kolem krku měl omotanou živou albínskou krajtu barmskou. Časopisu Rolling Stone řekl, že byl nadšený ze zprávy, že nominace byla určena pro původní kapelu, protože "všichni jsme spolu chodili na stejnou střední školu, byli jsme v atletickém týmu a bylo docela fajn, že kluci, kteří se znali před kapelou, to nakonec dotáhli tak daleko". Dne 9. června 2011 byl Cooper oceněn cenou Kerrang! Icon Award na každoročním udílení cen časopisu Kerrang! Cooper využil této příležitosti, aby se otřel o "chudokrevnou" rockovou hudbu, která dominuje žebříčkům, a prohlásil, že nemá v úmyslu odejít z branže.

Od června do 21. července 2012 Cooper předskakoval skupině Iron Maiden na jejich turné Maiden England World Tour a v neděli 12. srpna pak vystoupil jako hlavní hvězda Bloodstock Open Air. 16. září 2012 ystoupil na charitativním koncertu Sunflower Jam v londýnské Royal Albert Hall po boku Briana Maye, kytaristy skupiny Queen, baskytaristy Johna Paula Jonese ze skupiny Led Zeppelin, bubeníka Iana Paice ze skupiny Deep Purple a zpěváka Iron Maiden Bruce Dickinsona.

V roce 2013 Cooper oznámil, že dokončil nahrávání alba coververzí písní svých kamarádů, rockových hvězd, kteří s ním v 70. letech pili a kteří mezitím na následky nadměrného pití zemřeli, a že jeho vydání je naplánováno na jaro 2014. Později oznámil, že album pravděpodobně vyjde v roce 2015.

O Cooperovi byl natočen životopisný dokumentární film Super Duper Alice Cooper kanadských režisérů Sama Dunna, Scota McFadyena a Reginalda Harkemy, který v roce 2015 získal cenu Canadian Screen Award za nejlepší celovečerní dokumentární film na 3. ročníku Canadian Screen Awards. V říjnu Cooper vydal živé album a videoklip Raise the Dead: Live from Wacken, které byly nahrány na německém heavymetalovém festivalu Wacken v předchozím roce.

V roce 2015 Cooper premiérově představil superskupinu Hollywood Vampires s Johnnym Deppem a Joem Perrym, která vydala nové studiové album rockových coververzí s mnoha hostujícími umělci, včetně Paula McCartneyho, a koncertovala v losangeleském divadle Roxy a v září na brazilském festivalu Rock in Rio. V roce 2016 se Cooper opět dostal na titulní stránky novin, když obnovil svůj zaběhnutý gag s kampaní na prezidenta USA. Cooper vystoupil jako spoluhráč Deep Purple a Edgara Wintera na několika koncertech turné od srpna do začátku září 2017.

V červenci 2017 vydal Cooper album Paranormal. Podíleli se na něm bubeník Larry Mullen z U2, Billy Gibbons ze ZZ Top na kytařu a Roger Glover z Deep Purple na baskytaru. Kytaristé Tommy Denander a Tommy Henriksen se podíleli na většině kytar.

Na Velikonoční neděli 2018 vystoupil Cooper jako Herodes v živém představení Andrew Lloyda Webera Jesus Christ Superstar Live in Concert televize NBC. Ohlasy byly pozitivní, kritik The New York Times Noel Murray pochválil "velkolepě kulisácký výkon Alice Coopera" jako "překvapivý moment srozumitelnosti" a Lorraine Ali z Los Angeles Times popsala jeho výkon jako: "Divný? Ano, ale také dokonalý v komorním, dramatickém a ďábelském stylu "Billion Dollar Babies". Cooperova role byla malá, ale nezapomenutelná." Cooper píseň již dříve nahrál (i když ji nepředvedl naživo) v roce 2000 s londýnským obsazením revivalu z roku 1996.

26. února 2021 vyšlo Cooperovi jednadvacáté sólové album Detroit Stories a v květnu ohlásil podzimní turné na podporu alba, které by mělo začít v září 2021 za podpory Ace Frehleyho.

Vztahy - V období, kdy byla skupina Alice Cooper podepsána pod vydavatelstvím Straight Franka Zappy, se Cooperovou přítelkyní stala slečna Christine z The GTOs. Slečna Christine (vlastním jménem Christine Frka), která Zappu skupině doporučila, zemřela 5. listopadu 1972 na předávkování. Další Cooperovou dlouholetou přítelkyní byla Cindy Lang (1949-2017), s níž žil několik let. Po rozchodu s Langovou byl Cooper krátce spojován s herečkou Raquel Welchovou, poté však Cooper Welchovou údajně opustil a oženil se s baletní instruktorkou a choreografkou Sheryl Goddardovou, která v letech 1975-1982 vystupovala v show Alice Coopera. Vzali se 20. března 1976. V listopadu 1983, v době vrcholícího Cooperova alkoholismu, podala Goddardová žádost o rozvod, ale v polovině roku 1984 se s Cooperem usmířili. Mají spolu tři děti: dcery Sonoru a Calico a syna Dashiella. V televizním rozhovoru v roce 2002 Cooper prohlásil, že svou ženu za celou dobu, co jsou spolu, nikdy nepodvedl, ve stejném rozhovoru také řekl, že tajemstvím trvalého a úspěšného vztahu je pokračovat v chození na rande se svou partnerkou. V rozhovoru z roku 2019 Cooper řekl, že mají s manželkou Sheryl pakt o smrti, podle kterého zemřou ve stejnou dobu, což vyvolalo vlnu novinových titulků. Cooper však své výroky upřesnil a pro USA Today řekl: "Myslel jsem tím, že protože jsme téměř pořád spolu, doma i na cestách, že kdyby se jednomu z nás něco stalo, s největší pravděpodobností bychom v té době byli spolu. Ale ani jeden z nás nemá smlouvu o sebevraždě. Máme smlouvu o životě."

Užívání drog a alkoholu - V roce 1986 předskakovali Cooperovi na jeho americkém turné budoucí thrash metalové hvězdy Megadeth. Poté, co si Cooper všiml, že členové skupiny užívají nadměrně alkohol a jiné drogy, osobně se na kapelu obrátil, aby se jim pokusil pomoci kontrolovat jejich závislost. Poté si zůstal blízký s frontmanem kapely Davem Mustainem, který Coopera považuje za svého "kmotra." Od překonání vlastní závislosti na alkoholu v polovině 80. let Cooper pokračuje v pomoci a poradenství dalším rockovým hudebníkům s problémy se závislostí. Jako uznání za práci, kterou vykonal v oblasti pomoci jiným závislým v procesu zotavování, obdržel Cooper v roce 2008 na čtvrtém ročníku benefičního koncertu MusiCares MAP Fund v Los Angeles cenu Stevieho Raye Vaughana.

Náboženství - Během rozhovoru s Johnnie Walkerem na BBC Radio 2 v září 2007 Cooper řekl, že když přestal pít, nebyl křesťanem, ale prohlásil, že děkuje Bohu za to, že mu to "vzal": "Myslím tím, že když Bůh může rozdělit Rudé moře a stvořit vesmír, určitě může někomu vzít alkoholismus." Ačkoli původně o svém náboženském přesvědčení veřejně nemluvil, později se Cooper o sobě vyjádřil jako o znovuzrozeném křesťanovi.

Politika - Po celou dobu své kariéry Cooper zastával co se týká politiky, filozofii, podle níž by se politika neměla míchat s rockovou hudbou. Své politické názory si Cooper obvykle nechával pro sebe, ale v roce 2010 řekl: "Jsem extrémně nepolitický. Vycházím z toho, abych byl nepolitický. Jsem asi největší umírněnec, jakého znáte. Když se John Lennon a Harry Nilsson hádali o politice, seděl jsem přímo uprostřed nich a byl jsem ten, kdo říkal 'je mi to jedno'. Když naši začali mluvit o politice, šel jsem do svého pokoje a pustil si Rolling Stones nebo Who, dokud jsem se mohl politice vyhnout. A pořád to tak cítím." Příležitostně vystupoval proti hudebníkům, kteří propagují politiku nebo se k ní vyjadřují. Například v období před prezidentskými volbami v roce 2004 řekl pro Canadian Press, že rockové hvězdy, které vedou kampaň a koncertují ve prospěch demokratického kandidáta Johna Kerryho, se dopouštějí "zrady rock n' rollu". Když viděl seznam hudebníků, kteří podpořili Kerryho, dodal: "Kdybych už nebyl příznivcem Bushe, okamžitě bych přešel. Linda Ronstadtová? Don Henley? Ježíši, to je dobrý důvod, proč volit Bushe." V prosinci 2018 Cooper předpověděl, že příští americký prezident bude "horší" než tehdejší prezident Donald Trump, a zároveň tvrdil, že když hudebníci mluví se svými fanoušky o politice, je to "zneužití moci". Od vydání singlu "Elected" v roce 1972 Cooper každé čtyři roky satiricky kandiduje na prezidenta.

Sport - Cooper je fanouškem týmu NHL Arizona Coyotes. 18. února 2012 rozdávali Coyotes jeho bobblehead (figurku?) v rámci akce pro prvních 10 000 fanoušků na utkání s Dallas Stars. Cooper je dlouholetým fanouškem baseballu, podporuje týmy Arizona Diamondbacks a Detroit Tigers. Jako dítě snil o tom, že bude hrát v levém poli v útoku Tigers po boku člena Síně slávy Tigers Ala Kalineho. Od počátku 90. let 20. století trénuje baseballové týmy v Malé lize, kterou hraje jeho syn. Cooper je také fanouškem basketbalové NBA, kde podporuje tým Detroit Pistons.

Cooper je vášnivým hráčem golfu a říká, že tento sport mu pomohl sehrát významnou roli při překonávání závislosti na alkoholu, a dokonce zašel tak daleko, že když začal hrát golf, šlo o nahrazení jedné závislosti druhou. (Význam, který hra v jeho životě měla, se odráží i v názvu jeho autobiografie z roku 2007 Alice Cooper, Golf Monster. Cooper, který se zúčastnil řady soutěží Pro-Am, hraje golf šest dní v týdnu s hendikepem čtyři. Objevil se také v reklamě na golfové vybavení Callaway a byl hostem britského hráčského veterána a moderátora Petera Allisse v pořadu A Golfer's Travels. Napsal předmluvu ke knize Garyho McCorda Ryder Cup a zúčastnil se druhého All*Star Cupu ve velšském Newportu.

V populární kultuře - Cooper, fanoušek Simpsonových, byl požádán, aby přispěl příběhem pro speciální vydání časopisu Bart Simpson's Treehouse of Horror, které vyšlo v září 2004 v nakladatelství Bongo Comics a obsahovalo také příběhy, které napsali Gene Simmons, Rob Zombie a Pat Boone. V říjnu 1979 se Alice Cooper objevil v komiksu Marvel Premiere, Volume 1, Number 50 volně adaptujícím jeho album From the Inside. Cooper je také předmětem memu "We're not worthy", který byl zpopularizován během jeho camea ve filmu Waynův svět s Mikem Myersem a Danou Carveyem v roce 1992[168]. Svou podobiznou a více než 700 hlasovými replikami přispěl do hry Alice Cooper's Nightmare Castle, pinballového automatu vydaného v roce 2018 společností Spooky Pinball, který obsahuje také deset písní v Cooperově podání. Bylo vyrobeno pouze 500 strojů. Dne 7. října 2021 vydala společnost Play'n GO hru Alice Cooper and the Tome of Madness pro stolní počítače a mobilní prohlížeče. Tato značková hra obsahuje hlasové linky speciálně nahrané Alicem Cooperem, kromě toho se může pochlubit animovanou verzí Alice Coopera a také písní "Welcome to my Nightmare".