Americký rockový zpěvák, textař a hudebník Vincent Damon Furnier z Detroitu, známý později jako Alice Cooper zakládá v roce 1968 stejnojmennou skupinu. S jevištní show, která obsahovala gilotiny, elektrická křesla, falešnou krev a hada škrtiče hroznýše královského a byla směsicí scén z horrorových filmů, kabaretu, heavy metalové hudby a garage rocku, vytvořil Alice Cooper divadelní podobu rockové hudby, která se stala známou jako shock rock. ALICE COOPER bylo původně jméno skupiny, jejíž vedoucí osobností byl Vincent Furnier. V roce 1974 si Furnier změnil jméno na Alice Cooper a spustil svou sólovou kariéru. Od dob, kdy v roce 1965 vydali svůj první singl, ještě jako THE SPIDERS, skupina ALICE COOPER vstoupila do hlavního mezinárodního hudebního proudu hitem "I'm Eighteen" z alba Love It to Death z roku 1971, následoval hit "School's Out" (1972) a svého uměleckého úspěchu dosáhl albem Billion Dollar Babies (1973). Cooperova sólová kariéra začala koncepčním albem Welcome to My Nightmare v roce 1975.

Cooper se narodil v Detroitu v Michiganu jako syn Ethera Moroniho Furniera (1924-1987) a jeho ženy Elly Mae (rozené McCartové, narozené v roce 1925). Jméno dostal po svém strýci Vincentu Collieru Furnierovi a spisovateli Damonu Runyonovi. Jeho otec byl evangelistou v Církvi Ježíše Krista, neformálně známé jako 'Bickertonité', a jeho dědeček z otcovy strany Thurman Sylvester Furnier zde byl apoštolem (od roku 1917) a prezidentem (1963-1965). Cooper v ní byl také aktivní už ve věku 11-12 let. Po sérii dětských nemocí se s rodinou přestěhoval do Phoenixu v Arizoně, kde navštěvoval Cortez High School. Ve středoškolské ročence uvedl, že jeho ambicí bylo stát se prodejcem milionových desek.

Úplná historie skupiny ale začína už o čtyři roky dříve v Cortez High School v Phoenixu, v Arizoně, kde si ostatní spolužáci brzo všimli náchylnosti mladého Vincenta Fourniea k obhroublým vtípkům, a tak byl přijat do práce ve školních novinách Cortez Tip Sheet. Vincent, pod pseudonymem Muscle McNasel si vzal na starost sloupec Get Out Of My Hair a brzy se spojil s dalšími dvěma píšícími studenty: Glenem Buxtonem a Dennisem Dunawayem. Zpočátku měli Vince a Dennis raději spíše sport než hudbu (zejména přespolní běh). Brzy ale, spolu s dalším šestnáctiletým spolužákem, bubeníkem a sportovcem Johnem Speerem a Glenovým přítelem, kytaristou jménem John Thetam založili novou kapelu.

Píše se rok 1968. Kapela Nazz, která se před několika měsíci přestěhovala do Los Angeles se dovídá, že nějaký Todd Rundgren už kapelu tohoto názvu má. Při spiritistické seanci se domluví, že se pojmenují po čarodějnici ze 17. století, jejíž jméno jim bylo ze záhrobí sděleno. Jmenovala se Alice Cooper a Vincent byl její reinkarnací. Tolik o vzniku skupiny vypráví rozšířená legenda. Její zpěvák, Vincent Furnier, ale později uvedl, že jméno bylo vybráno jednoduše jako trik, protože to znělo neškodně a zdravě, v humorném kontrastu s image a hudbou skupiny.

Po koncertu z roku 1968 v klubu Cheetah ve Venice v Kalifornii, kdy většina štamgastů odešla během prvních deseti minut jejich vystoupení se na ně obrátil hudební manažer Shep Gordon, který i přes negativní výsledek toho večera viděl v kapele sílu. Shep zařídil setkání s renomovaným hudebním umělcem a producentem hudby Frankem Zappou, který hledal bizarní hudební skupiny pro svou novou nahrávací společností Straight Records. Zappa jim řekl, aby přišli na zkoušku do jeho domu 'v 7 hodin'. Kapela se mylně domnívala, že měl na mysli sedm hodin ráno. Když Zappa uviděl kapelu, která byla v sedm ráno ochotná hrát tento druh hudby, natolik to na něj zapůsobilo, že s nimi podepsal dohodu na tři alba. Další Zappou angažovaná, čistě ženská skupina GTOs, která ráda oblékala Cooperovy chlapce jako panenky Barbie v životní velikosti hrála významnou roli ve vývoji raného pódiového vzhledu kapely. První album skupiny Pretties for You (vydané v roce 1969) bylo eklektické a vyznačovalo se experimentální prezentací jejich písní v psychedelickém kontextu.

„Frank byl jediný, kdo pro nás nastavill krk,“ vzpomínal Alice. „Byl tím, kdo řekl: Tady je skupina, které se všichni v oboru smějí – líbí se mi. ...on byl v L.A. vyvrženec. A my také...“ První tři alba Alice Cooper tak byla vydána u společnosti Zappa Straight. Kapela byla předmětem mediální kritiky poté, co Furnier hodil během Rock ‚n‘ Roll Revival Festivalu v Torontu v roce 1969 mezi diváky živé kuře a publikum ho roztrhalo na kousky. Pověst 'shock rocku' Alice Coopera se ale vyvinula zřejmě náhodou. Nenacvičená pódiová scénka, v níž Cooper použil péřový polštář a živé kuře vzbudila pozornost tisku; skupina se rozhodla využít bulvární senzacechtivosti a vytvořila tak nový subžánr, shock rock. Cooper tvrdí, že nechvalně proslulý 'kuřecí incident' na koncertě Toronto Rock and Roll Revival v září 1969 byl náhoda. Kuře se prý nějakým způsobem dostalo do péřového polštáře, který měli během Cooperova vystoupení otevřít, a protože Cooper neměl žádné zkušenosti s hospodářskými zvířaty, domníval se, že když má kuře křídla, bude schopno i létat, zvedl ho a vyhodil nad dav v očekávání, že uletí. Místo toho se kuře zřítilo do prvních řad obsazených vozíčkáři, kteří údajně ptáka roztrhali na kusy. Druhý den se incident dostal na titulní stránky celostátních novin a Zappa Cooperovi zavolal a zeptal se ho, zda je příběh, podle kterého na pódiu kuřeti ukousl hlavu a vypil jeho krev, pravdivý. Cooper tuto fámu popřel, načež mu Zappa řekl: „Ať uděláš cokoli, nikomu neříkej, že jsi to neudělal.“

Na podzim roku 1970 se skupinaAlice Cooper při nahrávání svého třetího alba Love It to Death spojila s producentem Bobem Ezrinem. Jednalo se o poslední album v rámci jejich smlouvy se Straight Records a poslední šanci skupiny vytvořit hit. Ten první úspěch přišel se singlem "I'm Eighteen", vydaným v listopadu 1970, který se počátkem roku 1971 dostal na 21. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Deska byla zpočátku vydána pod Straight Records, ale pak bylo znovuvydána na labelu Warner, poté co byl Zapp vyplacen, čímž se Alice Cooper ještě více zviditelnili. Album Love It to Death se ukázalo být jejich průlomovým a dosáhlo 35. místa v americké albové hitparádě Billboard 200. Bylo prvním z jedenácti Alice Cooper i sólových alb produkovaných Ezrinem, který je všeobecně považován za stěžejního producenta, jenž pomohl vytvořit a rozvinout definitivní zvuk skupiny. Pod Ezrinovým vedením se zvuk skupiny přesunul z psychedelického rocku k pevnějšímu hard rockovému zvuku postavenému na kytaře, i když většina lyrického obsahu pokračovala v průzkumu dekadence, zvrácenosti a psychózy.

Na turné v roce 1971 se konala pódiová show, která zahrnovala falešné bitky a středověké způsoby mučení a která vyvrcholila inscenovanou popravou na elektrickém křesle, přičemž skupina měla na sobě přiléhavé, flitry zdobené, barevně kontrastní kostýmy ve stylu glam rocku, které jim ušila významná rocková módní návrhářka Cindy Dunaway (sestra člena skupiny Neala Smithe a manželka člena skupiny Dennise Dunawaye). Cooperova androgynní jevištní role se vyvinula z představy zlé stránky člověka a její potenciální hrozby pro moderní společnost. Úspěch singlu, alba a turné, které v roce 1971 zahrnovalo i první turné po Evropě (mezi diváky údajně byli i Elton John a David Bowie v době před Ziggy), byly pro Warner Bros. dostatečným povzbuzením, aby skupině nabídli novou smlouvu na několik alb.

Díky desce Love It to Death a následné Killer, které si dobře vedly v hitparádách si kapela mohla dovolit propracovanější jevištní show, včetně sofistikovaných rekvizit a hrůzných gotických prvků a stala se v dalších letech velmi populární koncertní atrakcí v USA a Velké Británii. Snaha členů britského parlamentu v roce 1972, že by skupina měla mít zakázáno vystupovat ve Velké Británii pouze posílila popularitu kapely a v příštím roce přineslo turné Billion Dollar Babies rekordní tržby. Cindy Dunawayová (sestra Neala Smitha, která se oženila s Dennisem Dunawayem) navrhla kostýmy skupiny a příležitostně vystupovala v jevištní show (byla 'tančícím zubem' na turné Billion Dollar Babies). Poté vydali Alice Cooper další tři hitparádová alba a od roku 1972 do roku 1974 se soustředili na plánovaná turné.

Následující album Killer, vydané koncem roku 1971, navázalo na komerční úspěch toho předešlého a přineslo další singlové úspěchy s písněmi "Under My Wheels", "Be My Lover" a "Halo of Flies", která se v roce 1973 stala v Nizozemsku hitem v Top 10. Tematicky Killer rozšířil temnou stránku Cooperovy androgynní pódiové role a jeho hudba se stala soundtrackem k pódiové show založené na morálce, která zahrnovala hroznýše objímajícího Coopera na pódiu, sekání zkrvavených dětských panenek sekerou a popravu oběšením na šibenici.

V létě 1972 vyšel singl "School's Out". Ten se dostal do Top 10 v USA a na první místo ve Velké Británii a dodnes zůstává stálicí v klasických rockových rádiích. Album School's Out se dostalo na 2. místo americké hitparády a prodalo se ho přes milion kopií. Kapela se poté přestěhovala do svého nového sídla v Greenwichi ve státě Connecticut. Cooperovu androgynní osobnost na pódiu zcela nahradila spratkovitost a machismus, kapela upevnila svůj úspěch následnými turné po Spojených státech a Evropě, získala si houfy oddaných fanoušků a zároveň děsila rodiče a pobuřovala společenské zřízení. Ve Spojeném království Mary Whitehouseová, bojovnice za křesťanskou morálku, přesvědčila BBC, aby zakázala videoklip k písni "School's Out", ačkolijejí kampaň nezabránila tomu, aby se singl dostal na první místo i ve Spojeném království. Cooper jí jako poděkování za publicitu poslal kytici. Mezitím britský labouristický poslanec Leo Abse předal ministru vnitra Reginaldovi Maudlingovi petici, která vyzývala k naprostému zákazu skupině vystupovat v zemi.

V únoru 1973 vyšlo celosvětově album Billion Dollar Babies, které se stalo komerčně nejúspěšnějším albem kapely a dosáhlo prvního místa v USA i ve Velké Británii. Po skladbě "Elected", která se koncem roku 1972 stala britským Top 10 hitem a inspirovala jeden z prvních propagačních videoklipů ve stylu MTV s příběhovou linií, který byl kdy natočen k písni (tři roky před propagačním videoklipem skupiny Queen k písni "Bohemian Rhapsody"), následovaly další dva britské Top 10 singly, "Hello Hooray" a "No More Mr. Nice Guy". Titulní skladba, v níž hostoval Donovan, se stala rovněž americkým hitem. Přibližně v této době Glen Buxton nakrátko opustil skupinu kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu.

S řadou úspěšných koncepčních alb a několika hitových singlů skupina pokračovala ve svém vyčerpávajícím programu a opět absolvovala turné po Spojených státech. Neustálé pokusy politiků a nátlakových skupin zakázat jejich šokující vystoupení jen dále posilovaly mýtus Alice Coopera a vyvolaly ještě větší zájem veřejnosti. Jejich americké turné v roce 1973 překonalo kasovní rekordy, které předtím vytvořili Rolling Stones a pozvedlo rockové divadlo na novou úroveň; několikaúrovňová pódiová show v té době obsahovala řadu speciálních efektů včetně miliardových bankovek, sťatých dětských panenek a figurín, scény se zubařskou psychózou doplněnou tančícími zuby, realistické rekvizity pro popravy a jako vrchol show i gilotinu. Gilotinu a další jevištní efekty pro skupinu navrhl kouzelník James Randi, který se během některých představení objevil na jevišti v roli kata. Kapela nyní dosáhla svého vrcholu a patřila mezi nejviditelnější a nejúspěšnější v oboru. Pod povrchem si však opakující se harmonogram nahrávání a koncertování začal na členech skupiny vybírat svou daň.

Album Muscle of Love, vydané na konci roku 1973 bylo jejich posledním v klasické sestavě a skladba "Teenage Lament '74" byla posledním singlem v Top 20 v 70. letech. Ústřední píseň byla nahrána pro film s Jamesem Bondem Muž se zlatou zbraní, ale místo ní byla vybrána jiná stejnojmenná píseň od Lulu. Deska nedosahovala úspěchu svého předchůdce na prvních příčkách hitparád a v kapele probíhaly neustálé neshody. Z různých důvodů se členové dohodli, že si dají, jak se předpokládalo, dočasnou pauzu. „Všichni se rozhodli, že si od sebe potřebují odpočinout,“ řekl tehdy manažer Shep Gordon, „Nahromadilo se hodně tlaku, ale není to nic, co by se nedalo vyřešit. Všichni se stále scházejí a mluví spolu.“ Novinář Bob Greene strávil se skupinou několik týdnů na cestách během jejich vánočního turné Muscle of Love v roce 1973. Jeho kniha Billion Dollar Baby, která vyšla v listopadu 1974 však vykreslila nepříliš lichotivý obraz a ukázala naprostou disharmonii v kapele. Cooper později napsal spolu se Stevenem Gainesem autobiografii s názvem Me, Alice (Já, Alice), která mimo jiné podává zpěvákovu verzi tohoto období jeho kariéry. V knize se objevily i další informace o skupině.

V této době se Cooper přestěhoval zpět do Los Angeles a začal se pravidelně objevovat v televizních pořadech, například The Hollywood Squares. V sedmdesátých letech zde založil pijácký klub celebrit Hollywood Vampires, který sídlil v baru Rainbow Bar and Grill v západním Hollywoodu. Společnost Warner Bros. vydala také kompilační album Alice Cooper's Greatest Hits. To se vyznačovalo grafikou v klasickém stylu a dostalo se do americké Top 10, přičemž si vedlo lépe než Muscle of Love. Celovečerní film skupiny Good to See You Again z roku 1974 (sestávající převážně ze záznamů koncertů z roku 1973 s 'komediálními' skeči, vetkanými do slabého děje), uvedený převážně do drive-in kin však zaznamenal jen malý kasovní úspěch. Dne 5. března 1974 se Cooper objevil ve 3. epizodě seriálu The Snoop Sisters, kde hrál zpěváka satanistické sekty.

Poslední koncerty Alice Cooper jako skupiny se konaly v Brazílii v březnu a dubnu 1974, včetně rekordní návštěvy ve výstavní hale Anhembi v Sao Paulu 30. března (odhad byl asi 158 000 fanoušků), na začátku jejich vůbec prvního jihoamerického turné. Svou úplně poslední show skupina odehrála 8. dubna 1974 v Rio de Janeiro v Brazílii. Čenové skupiny uvedli různé důvody, proč se kapela rozpadla. Smith řekl, že si chtěli vzít rok volna, aby zpomalili a dělali třeba samostatné projekty, no a prostě se už nikdy nesešli. Cooper uvedl, že mezi nimi panovala neshoda v tom, kolik peněz investovat zpátky do jevištních představení, která byla velmi nákladná. Bruce tvrdí, že rozchod urychlily Buxtonovy problémy se zneužíváním návykových látek. Rozpad byl oficiálně oznámen v roce 1975. Vincent Furnier si ponechal jméno Alice Cooper jako jeho vlastní a pokračoval jako sólový umělec s novou skupinou hudebníků. Později uvedl, že změna jména byla jedním z jeho nejdůležitějších a nejúspěšnějších kariérních tahů.

V roce 1975 se Alice Cooper tedy vrátil jako sólový umělec a vydal album Welcome to My Nightmare. Aby se předešlo právním komplikacím ohledně vlastnictví názvu skupiny, stal se 'Alice Cooper' v té době zpěvákovým novým legálním jménem. Když se Cooper v roce 1975 vyjadřoval k tématu pokračování Alice Cooper jako sólového projektu, prohlásil: „V podstatě to dospělo k tomu, že jsme ze sebe navzájem vytáhli maximum. Po deseti letech jsme byli docela vyhořelí.“ Manažer Gordon dodal: „To, co začalo v jistém smyslu jako nesplnitelný sen, se však stalo ohromným břemenem.“

Úspěch alba Welcome to My Nightmare znamenal definitivní rozchod původních členů skupiny, přičemž Cooper dál spolupracoval s producentem Bobem Ezrinem, který na album angažoval doprovodnou kapelu Lou Reeda, včetně kytaristů Dicka Wagnera a Steva Huntera. V čele s baladou "Only Women Bleed", která se dostala do Top 20 amerických hitparád, vyšlo album v březnu téhož roku u Atlantic Records a stalo se pro Coopera hitem Top 10. Jednalo se o koncepční album, které bylo založeno na noční můře dítěte jménem Steven, obsahovalo vyprávění hvězdy klasických hororových filmů Vincenta Price a sloužilo jako soundtrack ke Cooperově nové scénické show, která nyní předváděla více divadelních představení než kdykoli předtím, včetně 8 stop (2,4 m) vysokého chlupatého kyklopa, kterého Cooper zabil useknutím hlavy.

K albu a jevištní show byl natočen televizní speciál The Nightmare s Cooperem a Vincentem Pricem v hlavních rolích, který se vysílal v americkém televizním prime - time v dubnu 1975. The Nightmare (který byl později vydán na domácím videu v roce 1983 a získal nominaci na cenu Grammy za nejlepší dlouhý hudební videoklip) byl považován za další přelomový moment v rockové historii. K tomu všemu byl v roce 1976 do kin uveden koncertní film Welcome to My Nightmare, který produkoval, režíroval a choreograficky připravil člen souboru West Side Story David Winters a který byl natočen živě v londýnské Wembley Aréně v září 1975. V roce 2017 byl film vydán ve speciální edici na DVD.

Tento sólový projekt měl tak obrovský úspěch, že se Cooper rozhodl pokračovat jako sólový umělec a původní skupina oficiálně zanikla. Bruce, Dunaway a Smith pak založili krátce existující skupinu Billion Dollar Babies, která v roce 1977 vydala jediné album Battle Axe. Poté příležitostně vystupovali spolu s Glenem Buxtonem, ale s Cooperem se znovu sešli až 23. října 1999 na druhém Glen Buxton Memorial Weekendu na koncertě v Coopers Town ve Phoenixu. Na dalším vystoupení 16. prosince 2010 v Dodge Theatre ve Phoenixu se na pódiu potkali i s kytaristou Stevem Hunterem. V této sestavě spolu znovu vystoupili (v televizním přenosu) 14. března 2011 při uvedení původní skupiny Alice Cooper do Rock and Rollové síně slávy a také 11. května 2011 v londýnské Battersea Power Station na akci Jagermeister Ice Cold 4D (přenos přes internet). Bruce, Dunaway a Smith se objevili ve třech skladbách, které společně napsali na Alicově albu Welcome 2 My Nightmare z roku 2011. V roce 2017 se také objevili ve dvou skladbách, které společně napsali na Alicově albu Paranormal.

Po vydání baladického hitu "I Never Cry" (1976 - 12. místo v USA), dvou alb Alice Cooper Goes to Hell, Lace and Whiskey (1977) a baladického hitu "You and Me" (1977 - 9. místo) se během jeho amerického turné v roce 1977 ukázalo, že Cooper nutně potřebuje pomoc se svým alkoholismem (v době svého alkoholického vrcholu prý denně vypil až dvě bedny Budweiseru a láhev whisky). Po skončení turné se Cooper nechal hospitalizovat v sanatoriu, kde se léčil, v té době také vyšlo i živé album The Alice Cooper Show.

V roce 1978 abstinující Cooper využil svých zážitků z léčebny jako inspiraci pro své částečně autobiografické album From the Inside, které napsal společně s Berniem Taupinem. Z něj vzešel další americký hit Top 20, balada "How You Gonna See Me Now". Následné pódiové vystoupení v rámci turné se odehrávalo v ústavu pro choromyslné a bylo natočeno pro Cooperovo první domácí video The Strange Case of Alice Cooper. V této době Cooper vystoupil 28. března 1978 v Muppet Show (epizoda č. 307) s písněmi "Welcome to My Nightmare", "You and Me" a "School's Out" (hrál jednoho z ďáblových poskoků, kteří se snaží Kermita, Gonza a slečnu Piggy podvést, aby prodali své duše). Objevil se také v roli číšníka, hrajícího na piano na diskotéce v posledním filmu Mae Westové Sextette a jako padouch ve filmu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Cooper také vedl známé osobnosti při sbírání peněz na přestavbu slavného nápisu Hollywood Sign v Los Angeles v Kalifornii. Sám Cooper přispěl na projekt částkou přes 27 000 dolarů a zakoupil písmeno O ve znaku na památku blízkého přítele a komika Groucho Marxe.

Cooper alba z počátku osmdesátých let označuje jako 'blackout alba', protože si kvůli vlivu zakázaných látek nepamatuje, že by je nahrál. Na albech Flush the Fashion, Special Forces, Zipper Catches Skin a DaDa došlo k postupnému komerčnímu úpadku, přičemž poslední dvě se neprobojovala ani do žebříčku Billboard Top 200. Album Flush the Fashion, které produkoval producent skupiny Queen Roy Thomas Baker, mělo hutný, ostrý hudební zvuk nové vlny metalu, který mátl i dlouholeté fanoušky, přesto však přineslo americký Top 40 hit "Clones (We're All)". Skladba se také překvapivě umístila v americké taneční hitparádě.

Special Forces se vyznačovalo agresivnějším, ale důslednějším stylem NWOBHM a obsahovala novou verzi skladby "Generation Landslide". Turné k albu znamenalo Cooperovo poslední turné na téměř pět let, znovu koncertoval až v roce 1986 k albu Constrictor.

Nahrávka Zipper Catches Skin z roku 1982 byla více pop-punkově orientovaná a obsahovala mnoho svérázných, vysoce energických kytarových písní spolu s jeho nejneobvyklejší sbírkou námětů na texty. Rok 1983 znamenal návrat spolupráce producenta Boba Ezrina a kytaristy Dicka Wagnera na strašidelném eposu DaDa, posledním albu s Warner Bros. V polovině roku 1983, po nahrání DaDa, byl Cooper opět hospitalizován kvůli alkoholismu a cirhóze jater. V době vydání alba a domácího videa The Nightmare na podzim téhož roku byl Cooper konečně stabilizovaný a střízlivý (a od té doby zůstal střízlivý), nicméně obě vydání nedosáhla očekávaných výsledků. I když The Nightmare získal nominaci na cenu Grammy 1984 za nejlepší dlouhý videoklip (prohrál s Duran Duran), nestačilo to Warner Bros. k tomu, aby si Coopera ponechali. V únoru 1984 se Cooper poprvé ve své kariéře stal 'volným agentem'.

V roce 1991 vydal Cooper své 19. studiové album Hey Stoopid, na kterém hostovalo několik významných rockových hudebníků. Album vyšlo v době, kdy popularita glam metalu byla na ústupu a těsně před explozí grunge, ale nemělo stejný komerční úspěch jako jeho předchůdce. Ve stejném roce vyšlo také video Alice Cooper: Prime Cuts, které zachycovalo celou jeho kariéru pomocí podrobných rozhovorů se samotným Cooperem, Bobem Ezrinem a Shepem Gordonem. Jeden z kritiků poznamenal, že Prime Cuts ukazuje, jak dobře po celou svou kariéru Cooper využíval (na rozdíl od podobných umělců, kteří ho následovali) témata satiry a moralizování. Právě v tomto videu Bob Ezrin přednesl vlastní shrnutí osobnosti Alice Coopera: „Je to psychopatický zabiják v každém z nás. Je to vrah se sekerou, je to rozmazlené dítě, je to násilník, je to zneužívaný; je to pachatel, je to oběť, je to pistolník a je to chlap, který leží mrtvý uprostřed ulice.“

První dekáda 21. století byla pro Alice Coopera obdobím trvalé aktivity, desetiletím, kdy oslavil šedesát let. Hojně koncertoval a vydával nepřetržitý proud studiových alb s příznivým ohlasem kritiky. Začal v roce 2000 deskou Brutal Planet, návratem k hororovému heavy metalu, industriálnímu rocku, zasazenému do dystopické postapokalyptické budoucnosti, inspirovaném naším brutálním moderním světem a řadou aktuálních zpráv, které se objevily na CNN. Album produkoval Bob Marlett, jako výkonný producent se vrátil dlouholetý Cooperův spolupracovník Bob Ezrin. V rámci doprovodného světového turné, které zahrnovalo i první Cooperův koncert v Rusku vzniklo také DVD Brutally Live, záznam koncertu, který byl natočen 19. července 2000 v Londýně.

Po albu Brutal Planet následovalo zvukově podobné a oceňované pokračování Dragontown, kde se jako producent vrátil Bob Ezrin. O albu se říká, že posluchače zavede na noční můru do mysli původního rockového konceptuálního vypravěče a sám Cooper ho označil za nejhorší město na Brutal Planet. Stejně jako The Last Temptation jsou i Brutal Planet a Dragontown alba, která zkoumají Cooperův návrat ke křesťanství. V hudebních médiích se často uvádí, že Dragontown tvoří třetí kapitolu trilogie započaté albem The Last Temptation. Cooper však uvedl, že tomu tak ve skutečnosti není.

Na kritikou oceňované desce The Eyes of Alice Cooper z roku 2003 Cooper opět nastolil štíhlejší a čistší zvuk a protože si uvědomoval, že mnoho současných kapel má velký úspěch s jeho dřívějším zvukem a stylem, spolupracoval s poněkud mladší skupinou koncertních a studiových hudebníků, kteří znali jeho starou tvorbu. Výsledné turné Bare Bones tak přineslo méně aranžovaný styl vystoupení, které měly méně teatrálních výstřelků a větší důraz na muzikálnost.

Cooperův rozhlasový pořad Nights with Alice Cooper se začal vysílat 26. ledna 2004 v několika amerických městech. Pořad představuje klasický rock, Cooperovy osobní příběhy o jeho životě rockové ikony a rozhovory s významnými rockovými umělci. Vysílá na téměř 100 stanicích v USA a Kanadě a byl vysílán i v zahraničí.

Stejného přístupu k tvorbě písní jako na předešlém albu Cooper použil i na své 24. desce Dirty Diamonds, která vyšla v roce 2005. Stala se Cooperovým nejprodávanějším albem od The Last Temptation z roku 1994. Turné Dirty Diamonds odstartovalo v Americe v srpnu 2005 po několika evropských koncertech, včetně vystoupení na Montreux Jazz Festivalu ve Švýcarsku. Cooper a jeho kapela, včetně bubeníka skupiny Kiss Erica Singera, zde byli zaznamenáni pro DVD vydané pod názvem Alice Cooper: Live at Montreux 2005. Jeden z kritiků v recenzi na nahrávku z Montreux poznamenal, že Cooperovi je třeba zatleskat za to, že stále těží z podstatě stejné oblasti teenagerovské úzkosti a rebelie jako před více než 30 lety.

V prosinci 2006 se původní skupina Alice Cooper znovu sešla, aby na Cooperově každoroční charitativní akci ve Phoenixu s názvem 'Christmas Pudding' zahrála šest klasických písní.

1. července 2007 vystoupil Cooper v duetu s Marilynem Mansonem na akci B'Estival v rumunské Bukurešti. Vystoupení představovalo usmíření mezi oběma umělci. Cooper měl předtím s Mansonem spor kvůli jeho otevřeně protikřesťanským výpadům na pódiu a sarkasticky narážel na originalitu Mansonovy volby ženského jména a oblékání do ženských šatů. Cooper a Manson se stali předmětem akademické práce o významu dospívajících antihrdinů.

V lednu 2008 byl Cooper jedním z hostujících zpěváků na novém albu Avantasie The Scarecrow, kde nazpíval sedmou skladbu "The Toy Master". V červenci 2008 vydal Cooper po dlouhých odkladech své 25. studiové album Along Came a Spider. Prodalo se ho nejvíc kusů od desky Hey Stoopid z roku 1991 a dosáhlo na 53. místo v USA a 31. místo ve Velké Británii. Album, které zkoumá podobnou oblast jako Raise Your Fist and Yell z roku 1987 pojednává o hanebném řádění vyšinutého sériového vraha jménem 'Spider', který se snaží z končetin svých obětí vytvořit lidského pavouka. Album se obecně setkalo s pozitivním hodnocením hudebních kritiků, ačkoli časopis Rolling Stone se vyjádřil, že hudba na desce velmi postrádá produkci Boba Ezrina. Výsledné turné Theatre of Death (během něhož je Cooper čtyřikrát popraven) bylo v dlouhém článku o Cooperovi v The Times z listopadu 2009 popsáno jako epické a obsahující tolik falešné krve, že by to stačilo na remake filmu Zachraňte vojína Ryana.

V tomto období se Cooperovi dostalo také různých uznání a ocenění: v roce 2003 mu byla udělena hvězda na Hollywoodském chodníku slávy, v květnu 2004 obdržel čestný doktorát na Grand Canyon University a v červnu 2005 byl uveden do Michiganské síně slávy rock and rollových legend. V květnu 2006 mu byl předán klíč od města Alice v Severní Dakotě. Na akci Classic Rock Roll of Honour Awards 2006 získal cenu pro žijící legendu a v roce 2007 získal cenu Hero Award hudebního časopisu Mojo. Na Scream Awards 2007 obdržel cenu Rock Immortal. V roce 2007 se stal členem Síně slávy.

Během roku 2010 začal Cooper pracovat na novém albu, které nazval Welcome 2 My Nightmare, pokračování původního Welcome to My Nightmare. V rozhovoru pro Radio Metal řekl: „Dáme na něj některé z původních lidí a přidáme také nějaké nové lidi .... Mám velkou radost, že můžu znovu pracovat s Bobem (Ezrinem).“

Dne 15. prosince 2010 bylo oznámeno, že Cooper a jeho bývalá skupina budou uvedeni do Rock and Rollové síně slávy. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil 14. března 2011, Coopera uvedl do Síně slávy jeho kolega, hororový rocker Rob Zombie. Původní členové Bruce, Cooper, Dunaway a Smith pronesli krátké děkovné projevy a společně živě zahráli písně "I'm Eighteen" a "School's Out", přičemž Steve Hunter zastoupil zesnulého Glena Buxtona. Alice se na akci objevil v košili potřísněné krví (pravděpodobně falešnou) a kolem krku měl omotanou živou albínskou krajtu barmskou. Časopisu Rolling Stone řekl, že byl nadšený ze zprávy, že nominace byla určena pro původní kapelu, protože všichni jsme spolu chodili na stejnou střední školu, byli jsme v atletickém týmu a bylo docela fajn, že kluci, kteří se znali i před vznikem kapely to nakonec dotáhli tak daleko. Dne 9. června 2011 byl Cooper oceněn cenou Kerrang! Icon Award na každoročním udílení cen časopisu Kerrang!. Cooper využil této příležitosti, aby se otřel o chudokrevnou rockovou hudbu, která dominuje žebříčkům a prohlásil, že nemá v úmyslu odejít z branže.

Vztahy - V období, kdy byla skupina Alice Cooper pod vydavatelstvím Straight Franka Zappy se Cooperovou přítelkyní stala slečna Christine z The GTOs. Christine (vlastním jménem Christine Frka), která Zappu skupině doporučila, zemřela 5. listopadu 1972 na předávkování. Další Cooperovou dlouholetou přítelkyní byla Cindy Lang (1949-2017), s níž žil několik let. Po rozchodu s Langovou byl krátce spojován s herečkou Raquel Welchovou, poté ji však údajně opustil a oženil se s baletní instruktorkou a choreografkou Sheryl Goddardovou, která v letech 1975-1982 vystupovala v show Alice Cooper. Vzali se 20. března 1976.

V listopadu 1983, v době vrcholícího Cooperova alkoholismu, podala Goddardová žádost o rozvod, ale v polovině roku 1984 se usmířili. Mají spolu tři děti: dcery Sonoru a Calico a syna Dashiella. V televizním rozhovoru v roce 2002 Cooper prohlásil, že svou ženu za celou dobu, co jsou spolu, nikdy nepodvedl, ve stejném rozhovoru také řekl, že tajemstvím trvalého a úspěšného vztahu je pokračovat v chození na rande se svou partnerkou. V rozhovoru z roku 2019 řekl, že mají s manželkou Sheryl pakt o smrti, podle kterého zemřou ve stejnou dobu, což vyvolalo vlnu novinových titulků. Cooper však své výroky upřesnil a pro USA Today řekl: „Myslel jsem tím, že protože jsme téměř pořád spolu, doma i na cestách, že kdyby se jednomu z nás něco stalo, s největší pravděpodobností bychom v té době byli spolu. Ale ani jeden z nás nemá smlouvu o sebevraždě. Máme smlouvu o životě.“